Z historie libereckých lékáren do počátku 19. století

Každý z nás je během života vystaven situacím, kdy se neobejde nejen bez lékaře, ale i odborných služeb lékárníka. Vyhledávání léčivých látek a poskytování hojivých prostředků nemocným je spojeno s existencí lidstva
a prošlo velmi dlouhým vývojem. Lékárenská péče v něm nakonec zaujala nezastupitelné místo v zabezpečení léčiv v případě potřeby pro každého člověka a je nedílnou součástí jeho života. Lékárny svými poetickými názvy, používáním latinských nápisů, typickým vybavením a vůní vždy vyvolávaly představy o nadpřirozené moci léků. Dostávalo se jim až mystického, tajemného nádechu a výkon lékárenského umění se považoval za výlučný. Dodnes si zachovaly své kouzlo a profese lékárníka vzbuzuje patřičný respekt. Svou velmi zajímavou historii má lékárenství i v Liberci. Skrývá leckdy pohnuté osudy mnoha osobností, které značnou měrou přispěly ke zlepšení zdravotní situace ve městě. Autora článku proto přimělo původní povolání farmaceutického laboranta a později archiváře, aby rozšířil dosavadní znalosti o minulosti tohoto důležitého odvětví farmacie v Liberci. Protože se první zmínky o zdejších lékárnících datují až od konce 16. století,
předřadil jsem nejprve stručný nástin vývoje lékárenstvím v Čechách. Jeho součástí je popis plně rozvinuté klasické lékárny. Na něj navazuje vlastní pojednání o "zlatém věku" libereckého lékárenství. Snaží se čtenáři objasnit
vývoj lékárenské péče poskytované jednotlivými lékárníky i v rámci jiných zdravotnických profesí. Přibližuje původ lékárníků, jejich průpravu na povolání i společenské postavení. Poukazuje na majetkoprávní aspekty ve vlastnictví a provozování lékáren i jejich umístění ve městě v průběhu měnících se společenských podmínek. Je dovedeno do počátku 19. století, kdy se dvě nejstarší lékárny trvale přemístily do nových objektů a na dlouhou dobu byly jedinými v Liberci. Lékárenství tehdy ještě plnilo širší funkce z hlediska přípravy léků i výuky, které se až dalším vývojem zúžilo do dnešní podoby. K textu je připojena tabulka s přehledem přemisťování sídel obou lékáren a lékárníků s dobou jejich působení v nich. Pro ilustraci je text proložen ukázkou mobiliáře měšťanské klasicistní lékárny.

Stručný přehled vývoje lékárenství v českých zemích do konce 16. století 

Již v rané historii lidstva existovali jedinci, kteří uměli připravovat léčivé přípravky a používat je k léčení nemocí a poranění. Ve starořeckém a starořímském prostředí se farmaceutická funkce oddělila od léčitelské a soustředila se na péči o léčiva, hlavně léčivé rostliny. Tradice antických farmaceutů se zachovala ve středověku v kořenářích a bylinářích, kteří na městských tržištích prodávali rostliny s léčivým účinkem i léčivé přípravky. Z nich vzešli první lékárníci za výchovné spoluúčasti graduovaných lékařů. Jejich nepřenosné stánky, kotce ("apotheca") otevřené do ulice se dvěma místnostmi se v tomto procesu pozvolna změnily ve skutečné lékárny. Od konce 13. a začátku 14. století nabývá "apothecarius" stále častěji současného pojmu "lékárník" a stal se nezbytnou profesí, která se začala vydělovat v rámci specializace zdravotnických povolání.
Rozvoj našeho lékárenství ve 13. století lze spojovat s vlivem rozvinutého lékárenství italského. Přicházelo k nám přímo obchodními cestami a nepřímo v podobě německého lékárenství, které se k nám dostávalo s německými kolonisty. Konec 13. století je obdobím úzkých politických, hospodářských a kulturních styků našich zemí s jižní a západní Evropou, odtud k nám přicházeli i různí odborníci mj. lékaři a lékárníci. Postupně se lékárenství rozdělilo do dvou linií. První tvořily neveřejné klášterní lékárny sloužící jen určitému okruhu pacientů.
U nás zanikly během husitských válek a plně se opět rozvinuly až v 17. století. Do této kategorie přibyly od druhé poloviny 16. století lékárny zámecké (vrchnostenské) určené potřebám feudálů, jejich dvorům a úředníkům.
Druhou linii tvořily veřejné lékárny ve městech pro posílení zdravotní péče tamní komunity. Lékárny v královských městech většinou bývaly majetkem obce, která je pronajímala. Měšťanské lékárny byly majetkem lékárníka s měšťanským právem a oprávněním ji provozovat (tj. s určitými profesními závazky, prokázanou způsobilostí, přísahou a podrobením se kontrolám). Síť měšťanských lékáren se u nás v průběhu 15. a zejména 16. století rozrůstala. V poddanských městech povolovaly vrchnosti prostřednictvím městských rad lékárnickou praxi a zřizování lékáren a vykonávaly kontrolní funkci vůči nim. Kvalifikace k výkonu povolání se po dlouho dobu získávala jen praktickým vyučením v lékárně na způsob cechovní výuky. Adept byl nejprve ve věku 14-16 let čtyři až pět let učněm (tyronem), po tyrocinální zkoušce tovaryšem a získával další praktické zkušenosti pět let na vandru v různých lékárnách. Profese lékárníka se považovala za svobodnou živnost zajišťující specifické služby. Díky svým nenahraditelným schopnostem a znalostem ve využití účinku léčivých látek pro zachování lidských životů stála společensky v popředí.
V šestnáctém století přinesla renesance další rozvoj farmaceutického poznání a podnítila postupné zavádění chemických léčiv. Monopol jejich přípravy si lékárny uchovaly až do dvacátých let 19. století. Lékárenský sortiment předtím zahrnoval léčiva rostlinného původu, méně živočišného a malé množství léčiv minerálních. Nástup a rozvoj chemiatrie (lékařské chemie) ovlivnil veškeré lékárenství a kladl i větší nároky na vědomosti a odbornou přípravu lékárníka. Znamenal počátek vrcholného období lékárenství, které bylo nazváno zlatým věkem. Začínala se také prosazovat specializace obchodního podnikání s léčivy a léčivými přípravky, jednoho z dalších farmaceutických odvětví. V souvislosti se zámořskými objevy se k nám dostávala nová léčiva cizího původu. Od konce 16. a v 17. století byly pro naše země rozhodujícími trhy léčiv v Linci, Lipsku a Frankfurtu nad Mohanem, kde je nakupovali vedle pražských velkoobchodníků (materialistů) i samotní lékárníci a jiní kupci. Rozvíjející se lékárenství jako samostatný zdravotnický obor bylo od konce 16. století upravováno zákonnými medicinálními řády a nařízeními, které tvořily právní základ pro chod lékáren.
Vyhlašoval je panovník, zemský sněm i jednotliví feudálové pro svá panství a poddanská města.
Vývoj lékárenství vždy úzce souvisel s dějinami lékařství a zdravotnictví, proto je nutno se zmínit o postupném vyhraňování jiných zdravotnických řemesel. Byli to zejména lazebníci a bradýři pečující o čistotu těla a zdraví. Před trvalým zřízením lékárny ve městě nahrazovaly činnost lékárníka, nebo mu i konkurovaly. V 16. století nabývaly stále na významu jejich léčitelské funkce, připravovali masti a náplasti a nakupovali od obchodníků léčivé suroviny. Postupně se z nich vyčleňovali chirurgové a ranlékaři a v 18. století došlo k přesnějšímu vymezení náplně jejich profesí. Často jedna osoba zastávala současně více léčebných činností a vykonávala i funkci lékárníka.

Popis klasické lékárny na přelomu 16. a 17. století

Od 15. století se veřejná lékárna přemisťovala do pevných budov a vytvářela se jejich základní funkční dispozice.
Stala se souborem několika místností s jasně vymezeným účelem. Jejich vnitřní a vnější podoba nebyla závazná a v průběhu doby se měnila a upravovala i podle daných možností. Renesanční lékárny byly klenuté místnosti s prostým nábytkovým inventářem, který se postupně přizpůsoboval uměleckému stylu dané doby. Umisťovaly se většinou na rušných místech, kde procházelo nebo se shromažďovalo více lidí. Směrem do ulice se v přízemí nacházela recepturní a výdejní místnost zvaná oficína. Léčiva a zhotovené přípravky se tu uchovávaly ve stojatkách z různých materiálů v regálech a pod nimi v zásuvkách a přihrádkách s latinskými názvy (tzv. repositorium).
Uprostřed stál pracovní recepturní stůl (tára) s váhami a hmoždíři. Zde probíhala příprava vlastních lékových komposit podle receptů zaznamenaných v příručním manuálu (receptáři) nebo v čas potřeby přímo podle předpisu lékaře. Připravovaly se z oficiálních léčiv, která tu byla nebo později musela být povinně. K tomu účelu se vydávaly v 16. století jejich úřední seznamy (lékopisy). Léčivé přípravky se vydávaly oknem nebo dveřmi. (Pacient vstupuje do oficíny teprve na přelomu 17. a 18. století a až
do padesátých let 20. století se léky připravovaly v oficíně před jeho zraky). Na oficínu navazovala laboratoř (původně culina – kuchyně), jejíž vybavení se z rozvojem přípravy chemických léčiv od přelomu 16. a 17. století rozšiřovalo. Bylo zde rozličné náčiní a nádoby, kotle, pece, krby a jiná zařízení pro přípravu léčiv ve větším množství do zásoby i jako základů pro další zpracování. Dominantním zařízením se stal destilační přístroj a lékárna se stala postupně chemickým pracovištěm. Další částí lékárny byl sklep (tzv. aquarium) pro léčiva a pomocné látky vyžadující chlad (tj. vody, oleje a tuky). V přízemí se zřizoval i sklad cizokrajných vzácných drog (ve smyslu usušených částí rostlin nebo živočichů a jejich výměšků). Dále zde byl sklad cukru a z něho připravovaných léčiv vyžadujících pro uskladnění sucho a teplo (tzv. výhřevna – hypocaustum), který sloužil i jako místnost pro přespávání učňů. Do poschodí se umísťoval sklad tuzemských drog a potřeb nutných k přípravě léků (tzv. materiálka) s regály, škatulemi, pytli, lisy a síty. Na půdě se nacházelo tzv. herbarium, kde se sušily a skladovaly léčivé rostliny. Apatykáři v těchto prostorách produkovali i jiné přípravky, z kterých jim plynuly vedlejší příjmy. Byly to různé druhy pochutin, cukrovinky, zavařeniny, marcipán, barvy, svíčky, mýdla, parfémy, likéry aj. Dostávali se tak do sporů s jinými řemeslníky. Nedílnou součástí každé lékárny byla knihovna s dobovou odbornou literaturou, reagující na rostoucí teoretickou lékárníkovu průpravu zaměřenou i na lékařskou vědu. Důležité místo zde měly i tiskem vydávané herbáře.

Nejstarší lékárny v Liberci do roku 1810

V počátcích Liberce jako městečka nahrazoval ve druhé polovině 15. století lékárníka nejspíše lazebník, který v rámci zdravotní péče připravoval nemocným i léky.
Kromě něho tu patrně již dříve působili i bylinkáři, kteří prodávali léčivé rostliny a vařili z nich nápoje. Léčiva tu zřejmě prodávali pro chudší obyvatele i kramáři-kořenáři a potulní apatykáři. První zmínka o využití služeb lékárníka libereckými měšťany pochází z roku 1583. Připomíná se v ní dluh 2 kop grošů míšeňských žitavskému lékárníkovi po zemřelém měšťanovi Hansu Hartigovi (žil v dnešním čp. 134-II). Žitavskou lékárnu tehdy až do roku 1591 vlastnil Peter Kaps (1524–1604). Bohatí liberečtí měšťané se na ni obraceli jako na nejbližší lékárnu již dříve a údaj z roku 1583 potvrzuje významné kontakty Liberce s Žitavou té doby. Společenské změny a rozvoj lékárenství vedl v 16. století ke zřízení lékáren v dalších českých městech a na jeho konci mezi ně přibyl i Liberec. Nejstarší doklad o existenci lékárníka na území dnešního Liberce je z roku 1600. Jednalo se však o zámeckou (šlechtickou) lékárnu. Redernové si ji zřídili po dostavbě zámku někdy mezi lety 1587–1599 pro potřeby své rodiny, dvora a zřejmě i poddaných. Nacházela se v místnosti u kaple, souvisela s ní "zahrádka kořenná" k pěstování léčivých bylin a poslední zmínka o ní je v roce 1645. První historicky doložený apatykář ("Apudecker") usedlý přímo ve městě byl Paul Schnöter (†před 1632?).
V roce 1619 koupil dům v místech dnešního čp. 8-III v Pražské ulici a v něm se nacházela nejstarší měšťanská lékárna v Liberci. Do struktury zdravotnických profesí tak přibyla v rámci města nová, velmi významná živnost.
Její zřízení souviselo nejen s hospodářským vzestupem rozrůstajícího se města (v roce 1622 zde stálo 202 domů a měl cca 1 500 obyvatel), ale i se stoupajícími nároky na odbornou úroveň zdravotnické péče. Pro své zřízení
potřebovala dostatečně bohatou klientelu. Živnostenské oprávnění se vázalo na povolení vrchnosti a na prokázanou způsobilost k povolání. Řádné plnění předepsaných povinností stvrzoval lékárník přísahou. Nad lékárnou měla dohled městská správa a jí byla podřízena osoba lékárníka a jeho majetkoprávní záležitosti. Lékárna však nejspíše během třicetileté války v roce 1625 zanikla a poté bylo město mnoho let bez ní.  Příčinou bylo zchudnutí města i nedostatek lékárníků, kteří odešli ze země během třicetileté války. Po nějakou dobu ho v Liberci snad částečně zastupoval lazebník. Období po roce 1648 přineslo nové požadavky na odborné vzdělání lékárníků. Dle dvorského reskriptu (1651) a Statutu lékařské fakulty (1690) se jim v Čechách ukládala po vyškolení u lékárníka povinná zkouška s přísahou na pražské lékařské fakultě.
Spočívala v teoretické znalosti léčiv a praktickém vyhotovení léčivých přípravků. Potvrzovala se absolventským diplomem s titulem "magister artis pharmatiae". Žádný lékárník v Čechách si od té doby nesměl zařídit, koupit
či vyženit lékárnu, pokud se nevykázal potvrzením, že praktikoval několik let u řádně zkoušeného lékárníka a nesložil tuto zkoušku. Platilo to i pro provizora, který vedl lékárnu v zastoupení jejího majitele.
Ve druhé polovině 17. století byly vylidněné Čechy silně dotčeny přílivem cizinců zejména z německých katolických oblastí i ostatních zemí habsburského soustátí, kteří zde hledali nové možnosti uplatnění. Postupně začínajícím hospodářským oživením se lékárenské řemeslo opět vzpamatovávalo a od sedmdesátých let 17. století přivedlo do Liberce nové lékárníky. Přinášeli si s sebou i jiné zkušenosti a znalosti. V letech 1679–1682 je pouze z libereckých matrik znám Ferdinand Alexay (Alexius).
Po vyučení a povinné praxi sem přišel i s manželkou Annou Dorotheou, která mu zde v letech 1679–1682 porodila tři děti. V době jeho působení v Liberci propukla v roce 1680 epidemie moru. F. Alexay pak mezi lety 1682–1691 z města odešel nebo zemřel. Sídlo jeho lékárny můžeme pouze určit do prostoru starého náměstí nebo jeho blízkosti.
Po něm se objevuje lékárník Sebastian Franz Freitag († 1693), který se roku 1691 oženil se Salomenou Hofmann (1658–1718). Po jeho smrti přešla lékárna v domě čp. 4-III (dnešní náměstí Dr. E. Beneše) na vdovu Salomenu.
Sňatkem s ní ji obdržel v letech 1693–1716 Johann Wilhelm Oppermann   (†1716) původem z města Göppingen ve Württembersku. Již v (před)manželské smlouvě se Salomenou v roce 1693 se píše o převzetí lékárny a potřebě ji opět povznést. Opppermann v ní vystupuje jako osoba vykonávající živnost bradýře a chirurga i jako učedník medicíny, který vlastnil polní lékárnu ("Feld-Apotheke").
Od svého tchána Jonase Hoffmanna odkoupil roku 1695 dům čp. 4-III., který byl v 90. letech 17. století i pivním šenkem. V témže roce se stal městským "lékařem" (Stadt-medicus), bradýřem provozujícím léčení bez lékařského studia a v roce 1697 byl ustanoven léčitelem v celém panství. Měl však kvůli rentě z této funkce i vedlejším příjmům z prodeje pálenky časté neshody s městskou radou.  Protože byl považován za osobu pocházející z "říšského" města, nepodléhal městské správě a byl vyňat z poddanského svazku. Těšil se velké přízni hraběte Jana Václava Gallase i správce panství Kristána Karla Platze z Ehrenthalu. Měšťané ho nenáviděli a vedli s ním časté spory. Na počátku 18. století měl Liberec cca 400 domů a kolem 2 500 obyvatel, o jejichž zdravotní péči se staral kromě lékárníka-bradýře ještě jeden chirurg a lazebník.
Dalším sňatkem vdovy Salomeny vyženil lékárnu v roce 1718 dvacetiletý Johannes Gedeon Meissner (1698–1745) z nedaleké Chrastavy, který se v ní vyučil.
Zatímco Salomena určila v poslední vůli dům po své smrti k prodeji, manželovi odkázala v něm umístěnou lékárnu se všemi právy a další její provoz bez nájmu na čtyři roky. Meissner koupil v roce 1721 nedaleko stojící dům čp. 10-IV. Nechal ho zcela přestavět a přizpůsobit potřebám lékárny, kterou tam roku 1722 přemístil.
V roce 1726 vykonal patrně jako první liberecký lékárník zkoušku s přísahou na pražské lékařské fakultě. Od třicátých let byl radním a v letech 1741 až 1745 zastával až do své smrti i funkci purkmistra. Ve své závěti v roce 1745 postoupil lékárnu své druhé manželce Anně Dorothee, rozené Hoffmann. Protože byl jeho syn Franz Xaverius nezletilý, měl po jeho smrti vést lékárnu pod dohledem Anny Dorothey provizor.
Po skonu Meissnera se v dubnu 1745 obrátil s žádostí na městskou radu Ignatius Anton Kittel ze známého rodu léčitelů a lékárníků ze Šumburka (dnes Krásné), tehdy pomocník v jezuitské lékárně v Hradci Králové. Chtěl lékárnu obstarávat jako provizor nebo ji koupit. Jako provizor ji zřejmě vedl do roku 1747. Po něm se stal provizorem Johann Michael Kochlatsch, který se v roce 1749 zasnoubil s vdovou po Meissnerovi. Pro špatné hospodaření a zadlužení lékárny se s ním však snoubenka rozešla. Zařízení lékárny s léky nakonec koupil roku 1751 v dražbě za 840 zl. Franz Ballaban, provizor v lékárně "bey Guldenen Löwen" v Kutné Hoře původem z Prahy. Anna Dorothea mu ji pronajala v listopadu 1751 až do plnoletosti svého syna. Liberec už tehdy patřil mezi významná městská centra v Čechách i jako důležité středisko výroby a exportu levného sukna v celé monarchii.
Měl v té době asi 566 domů a cca 3 400 obyvatel, jejichž léčebnou péči obstarávali kromě lékárníka čtyři chirurgové a lazebník. Město však velmi utrpělo za sedmileté války, během níž v roce 1757 Prusové poškodili a vykradli lékárnu. Když vypukla následně epidemie tyfu, Ballaban nemohl připravovat požadované léky. V roce 1760 se vrátil do lékárny v Kutné Hoře.

Již jako kutnohorský lékárník prodal v roce 1761 zbylý inventář lékárny za 500 zl. lékárníkovi (nájemci?) Johannovi Ernstovi Scherffovi († 1783), který pocházel z Arnstadtu v Durynsku. Podmínkou bylo, že ho Scherff opět prodá F. X. Meissnerovi po dosažení jeho zletilosti a vykonání zkoušky na lékařské fakultě. V témže roce získal Scherff povolení od městské rady pálit rosolku a podávat kávu v pronajatých prostorách domu čp. 262-I (dnešní Sokolovské náměstí). Stal se prvním, kdo ji v Liberci šenkoval dávno před tím, než si našla cestu do měšťanských domů. V roce 1764 odprodal vybavení lékárny v čp. 10-IV a skončil své působení v ní. Z Liberce však neodešel, v nájmu si zřídil také vedlejší " lékárnu" a pokračoval v lékárenské profesi. Od roku 1766 v ní mohl připravovat léky jen pro obyvatele okolních vesnic a léčit je, k čemuž dostal v roce 1767 vrchnostenské povolení. Jeho
smrtí v roce 1783 tato vedlejší "lékárna" v Liberci zanikla a její zbytkové zařízení odkoupil Josef Paul Kittel starší za pouhých 50 zl. pro svého syna (viz dále).
Mezitím nabyl v roce 1763 plnoletosti Franz Xaver Meissner (1739–1802), který byl u Scherffa pomocníkem. Od roku 1764 až do roku 1783 sloužila jeho lékárna jen pro obyvatele města ("Stadt-Apotheke") a poté i pro jeho okolí. Od matky odkoupil v roce 1765 dům čp. 10- IV. Během času však začal vést velmi prostopášný život.
Nestaral se o lékárnu, která velmi upadala. V roce 1780 se proto obrátil lékárník Josef Kittel ze Šumburka na hraběte Kristiána Filipa Clam-Gallase. Žádal o povolení ke zřízení druhé lékárny ve městě nebo přimět zadluženého Meissnera k odprodeji lékárny, který to učinil později.
Na tomto místě je nutno krátce odbočit a zmínit se o významných reformách ve zdravotnictví a jeho řízení, které proběhly ve druhé polovině 18. století. Dotkly se působnosti libereckých lékárníků a projevily se zde zejména od osmdesátých let změnami v poskytování zdravotní péče. Všeobecný medicinální řád z roku 1753 započal a Generální zdravotní normativ z roku 1770 s pozdějšími dodatky dokončil centralizaci veřejného zdravotnictví, vyjmul ho z područí vrchnosti a podřídil ho státní správě. Zvyšovaly se nároky na výkon zdravotnických profesí a velký důraz se kladl na povinnost odborných zkoušek.
Lékárníkům i chirurgům přísně zakazoval léčení s výjimkou míst, kde nebyli graduovaní lékaři. Všichni příslušníci zdravotnických profesí slibovali přísahou plnit své povinnosti. Zřizování nových lékáren a povolování koncesí k nim si vyhradil stát. K výkonu povolání byla nutná zkouška na některé lékařské fakultě v celé habsburské monarchii a diplom magistra farmacie. Lékárník byl vystaven každoročním generálním vizitacím krajských
lékařů. V roce 1773 byla v krajích navíc zřízena grémia lékárníků, pod jejichž odborný dohled spadala příprava a zkoušení učňů, provozování lékárenské praxe a mohla rovněž konat vizitace. V roce 1780 v Liberci zanikla lazebna a postupně byli nevzdělaní chirurgové a ranhojiči nahrazováni vystudovanými osobami, kterých zde v roce 1788 působilo již osm. Ve městě se v roce 1783 usadil první graduovaný medik Dr. Josef Wellik (†1813), jehož kontrole podléhaly všechny zdravotnické profese.
Za této situace koupil v roce 1786 od F. X. Meissnera lékárnu v čp. 10-IV za pouhých 300 zl. jičínský lékárník Johann Josef Kittel mladší původem ze Šumburka a nově ji vybudoval. Meissner se zřekl osobního práva k lékárně, které se změnilo na reálné volně prodejné, nevázané na nemovitost. Protože byl Kittel zároveň chirurg (ranhojič), dával rady při léčbě vnitřních onemocnění a k tomu doporučoval vhodné léky. Dostával se tím do sporu s prvním v Liberci působícím vystudovaným doktorem medicíny. V roce 1788 prý předložil hraběti Kristiánu Filipovi Clam-Gallasovi ambiciózní plán na zřízení domácí lékárny na pozemku, který by se vyčlenil ze hřbitova. Chtěl rovněž postavit hlavní lékárnu s laboratoří a botanickou zahradou v Kristiánově. K realizaci velkolepého projektu však nedošlo. Toho roku si pronajal prostory v čp. 15-II (dnešní Pražská ulice), kam přestěhoval lékárnu a lépe ji zařídil. Působil v ní do roku 1792, a pak odešel do Jičína.
Před svým odchodem prodal v říjnu 1792 lékárnu za 5 000 zl. se všemi právy svému příbuznému Ignatzovi Kittelovi (1764–1831). Ten získal praxi a zkušenosti nejprve u známé pražské lékárnické rodiny von Helly, povýšené v roce 1767 do šlechtického stavu. Do Liberce přišel v roce 1789 a vstoupil jako lékárenský pomocník ke svému předchůdci. Dveře jeho lékárny byly krásně ozdobeny motivy léků a lékařství od významného libereckého malíře Filipa Leubnera (1733–1803). S jeho dcerou se v roce 1798 oženil a získal dům čp. 294-II (dnešní Sokolovské náměstí). Bydlel však v domě čp. 13-II (dnešní náměstí Dr. E. Beneše). U libereckých obyvatel se těšil velké oblibě a úctě. V roce 1802 zakoupil v blízkosti stojící budovu čp. 1-III. Nechal ji zbořit a na jejím místě v roce 1803 postavit dvouposchoďový dům s podloubím. Do ní umístil lékárnu zařízenou podle současných požadavků, nazval ji "Zur Goldenen Krone" a vedl ji až do své smrti roku 1831.  V té době již několik let ve městě existovala druhá lékárna.
Liberec v osmdesátých letech zaznamenal další velký stavební a demografický vývoj. Zatímco v roce 1780 v něm stálo 872 domů, v roce 1789 již 1036 domů s deseti tisíci obyvateli. Potřeby rychle rostoucího města a jeho okolí již neuspokojovala jedna lékárna. Za této situace se v roce 1792 obrátil Octavian Wolf z Litoměřic na hraběte Kryštofa Filipa Clam-Gallase o souhlas k usazení v Liberci a zřízení lékárny. Následně k ní dostal povolení od zemského gubernia, o čemž ho v lednu 1793 vyrozuměl Krajský úřad v Mladé Boleslavi a lékárnu mohl oficiálně otevřít. Zpočátku bydlel v čp. 13-II, kam patrně nastěhoval i lékárnu a nazval ji "Zum Goldenen Löwen".
V roce 1794 ji přemístil do prostor v nedalekém čp. 6-II (dnešní Kostelní ulice) za roční činži 170 zl. Nové místo pro ni našel v roce 1801 v blízkém čp. 3-III, ale krátce poté s rodinou opustil město.
Lékárnu s vybavením od něj odkoupil v roce 1802 za 10 000 zl. Josef Ehrlich (1773–1838) pocházející z Pardubic. Lékárnické profesi se vyučil v Praze a odtud se přistěhoval do Liberce. Nejprve žil v čp. 206-I (dnešní Vavřincův vrch) a poté přesídlil do lékárny. V roce 1809 zakoupil dům čp. 4-IV (dnešní náměstí Dr. E. Beneše).
Dřevěnou budovu nechal zbořit a postavil místo ní kamenný dům a údajně jako první ve městě dal jeho střechu pokrýt břidlicí. Otevřel v něm roku 1810 nově vybavenou lékárnu. Přivedl ji do vzkvétajícího stavu, byl velmi oblíben, těšil se velké úctě a působil v ní do roku 1833.
V té době se opět zvýšily nároky na vzdělání a odbornost lékárenského povolání. Od roku 1804 se zavedlo regulérní farmaceutické studium. Po osmi letech předuniverzitní praxe ukončené tyrocinální zkouškou následoval jeden návazný rok na lékařské fakultě (od roku 1833 prodlouženo na dva roky (do roku1953). K této reformě došlo za napoleonských válek, kdy Liberec zaznamenal nejprudší vzestup soukenické výroby a byl považován za druhé nejlidnatější město v Čechách. Tomu jistě odpovídala i kvalita libereckých lékáren. Vědomosti a praktické zkušenosti lékárníků byly na takové úrovni, že se tehdy pacienti spíše obraceli na ně než na doktory.
Patřili k vyšší společenské vrstvě, byla jim projevována velká úcta a účastnili se i veřejného života. Do roku 1873 zajišťovaly veškerou lékárenskou péči v Liberci pouze tyto dvě lékárny.
Po polovině 19. století procházelo lékárenství velkými změnami, během nichž se redukovaly jeho dosavadní funkce. Výrobu léčiv stále výrazněji přebíral farmaceutický průmysl a lékárně byla vyhrazena příprava a výdej léků dle receptů. V Liberci se pak postupně zvyšoval počet lékáren, které po roce 1945 přešly do národní správy a v roce 1950 byly zestátněny. V devadesátých letech proběhla jejich privatizace a následně přibývaly další lékárny, které značně rozšířily zdejší lékárenskou síť.

Závěr

Příspěvek posouvá znalosti o počátcích přímé lékárenské péče v Liberci, kterou již v osmdesátých letech 16. století nejprve poskytovala blízká žitavská lékárna. Nejstarší lékárnu na území dnešního Liberce si Redernové zřídili na konci 16. století na zámku a působila zde do roku 1645. První měšťanská lékárna trvala jen krátce v letech 1619–1625. Teprve od konce sedmdesátých let 17. století můžeme sledovat ucelenou řadu lékárníků, kteří do roku 1716 nepocházeli z Čech. Až do roku 1726 od nich nebyla vyžadována povinná lékárnická zkouška zavedená v roce 1651. Průpravu k povolání získávali pouhým řemeslnickým vzděláním. V lékárenské péči zde mezi lety 1745 až 1786 převládaly neurovnané poměry. Stabilizovaly se až postupným trvalejším usazením lékárníků a jejich rodin ve městě. Patřili k městské elitě a někteří zastávali i veřejné funkce. V místních lékárnách se vystřídalo mnoho významných osobností převážně rodáků z jiných měst. J. W. Oppermann pocházel až ze vzdáleného města Göppingen ve Württembersku. Do Liberce přišel během válek proti Francii a Osmanské říši a působil zde v letech 1693–1716. Z Durynska našel cestu do Liberce E. Scherff, který provozoval od šedesátých do počátku osmdesátých let 18. století vedlejší lékárnu pro venkovské obyvatelstvo. Po roce 1716 až do počátku 19. století byly v Liberci majiteli lékárny rodiny - Meissner, příslušníci významného rodu Kittel, Wolf a Ehrlich. Lékárníci sem přicházeli z Hradce Králové, Kutné Hory, Jičína, Litoměřic a od konce 18. století z Prahy. Nejstarší a druhá liberecká lékárna, zřízená v roce 1792, našly v roce 1803 a 1810 nová působiště na dnešním náměstí Dr. E. Beneše. Jako jediné pak sloužily veřejnosti až do zřízení třetí lékárny v roce 1873 a existovaly až do roku 1950. Na starou tradici libereckých lékáren navázaly a pokračují v ní další generace farmaceutů. Nechť tento příspěvek k dějinám obchodu a řemesel v Liberci přispěje k poznání neobyčejně pestré minulosti lékárenského umění a míst s ním spojených, které hrály významnou roli v životě jeho obyvatel.

autor Jiří Bock

zdroj: regionální sborník Fontes Nissae XXIV, 2023/2

https://dspace.tul.cz/server/api/core/bitstreams/c3fd9532-aeb6-4722-8ba4-7cff0bb7d7d0/content