Liberec VIII + XIX Hanychov

Horni Hanychov 1922 (archiv M.Gergelčík)
Horni Hanychov 1922 (archiv M.Gergelčík)

Když se stavěl Plastimat, byl tento dům zbořen, přestože vlastně nepřekážel stavbě. Dnes je na jeho místě parkoviště naproti čerpací stanici v Kubelíkově ulici.

Výstavba 35 finských domků o 140 bytových jednotkách a prádelny v Liberci-Dolním Hanychově v ulicích Zemědělská, Ještědská, Brigádnická a Kubelíkova byla určena pro zaměstnance nedalekého n. p. Plastimat. Autorem urbanistické koncepce na principu zahradního města byl ing. arch. Miroslav Ulmann (6. 12. 1929 Turnov- 1. 11. 2009 Liberec) ze...

Se skenerem jsme se vrátili do Dolního Hanychova, v lednu 1985. Na kopci bylo nějaké mistrovství v letu na lyžích, a tak se jezdilo jako ve všední den, byť byl víkend. Na trojce na střídačku sólo souprava a ze čtyřky se přestupovalo do autobusu. Dneska by jel každej autem.

v Liberci-Dolním Hanychově je sakrální stavbou postavenou v letech 1915-1919 varnsdorfským architektem a stavitelem Antonem Möllerem. Stylově se jedná o přechod mezi secesí a individuální modernou. Od 5. dubna 1994 je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Předkládám několik pohlednic a fotografií na horský hotel Ještěd z míst, která nebyla ohraná, a to i za cenu bídné kvality (Horní Hanychov, ale také Novina, Křižanské sedlo, ...).(zdroj: převážně abebooks.com)(Petr Ruprecht)

Hoření foto pohled na hlavní vchod , foceno směrem k Ještědu. Spodní foto pořízeno zezadu hospody, včetně dřevěné verandy u hospody, které se VERANDA nikdy neříkalo. VERANDA jako taková hospoda vznikla jako samostatná stavba tanečního sálu zhruba v místech odkud je pořízeno foto. V pozdější době byla na tzv. VERANDĚ zřízena pouze výtočna piva. Dnes...

Marek Řeháček - Tahle cesta má výborný název. Vypadá to, že se nám po Ještědu prohání nejen Matyáš Gál, ale i Féničani Tohle exotické pojmenování ovšem podle kdysi oblíbené hospody U posledního feniku (Zum letzten Pfennig), která bývala na okraji lesa. Ještě na konci 19. století to byla nejoblíbenější cesta na Ještěd z Liberce...

Dle razítka prošlo poštou 25. III. 1935... (archiv T:Stracke)
Dle razítka prošlo poštou 25. III. 1935... (archiv T:Stracke)
1941 (archiv O.Musil)
1941 (archiv O.Musil)

DOLNÍ A HORNÍ HANYCHOV (VIII, XIX)

Hanychov patří k nejstarším obcím Liberecka. Původ jeho jména není jasný (1556: Henichen, 1560 Heynichen, 1648: Heunichen), Domníváme se, že pojmenování bylo odvozeno od německého slo" va Hain (háj) nebo jeho zdrobněliny (Hainchen). Obec byla založena už za Bibrštejnů, patrně někdy v druhé polovině 15. století. Nejstarší část představovaly domy mezi otočkou tramvají a Hraběcí cestou v místě zvaném Heun, což by také mohl být základ jména obce. První písemná zpráva z roku 1556 uvádí, že Henichen měl kromě správce (šolce) 16 zemědělců a 4 chalupníky. O několik let později zde nechal panský správce Joachim Ulrich z Rosenfeldu postavit panský dvůr (na souběhu ulic Irkutské a Erbenovy).

Dolní Hanychov vznikl z panského dvora, jehož správce Thomas Arnold koupil 22, srpna 1589 od Kryštofa Rederna část pozemku na stavbu svého obydlí. Do května 1591 tak učinili ještě čtyři další osadníci. Po Kryštofově smrti prodala vdova Alžběta dalších osm parcel a jeho bratr Melchior jeden díl (1592) kolem dnešního kostela. Na nich vzniklo prvních sedm domů tvořících základ Dolního Hanvchova (dodnes existuje čp. 1, 3, 10 a 11), k nimž přibyly do roku 1654 jen tři další domy. Neměly tehdy ještě zvláštní označení a spadaly pod pravomoc hanychovského správce. Snahy o osamostatnění Dolního Hanychova začínají až za Františka Ferdinanda Gallase. Listina z 9. září 1082, podepsaná hejtmanem Bernhardem Flickem. hovoří o jedenácti usedlících s grunty (čp. 2333) v místech dnešního LIAZu. Později bylo prodáno pět výše stojících domů s pozemky (1687, čp. 18-22) a pět zahrad nad dnešní Kubelíkovou ulicí (1692, čp. 34-38). Obec tehdy tvořilo 28 domů s asi 140 obvvateli. V kupních smlouvách (26. 8. 1691 a 1.1.1693) je tato část osídlení poprvé označena jako Nový Hanychov, ale později se opět objevuje starý společný název Hanychov.

Kdvž majitel panství zjistil velký schodek v platbách a nedostatky v soudním řízení, rozhodl se pro novější část obce ustanovit samostatného správce (1694). Tuto funkci vykonával zpočátku majitel největšího gruntu, bydlící v čp. 15. V letech 1850-86 tvořily oba Hanychovy a Karlinky jeden správní celek. Osamostatnění těchto tří obcí povolilo místodržitelství výnosem ze 14. února 1886. Za více než padesátiletou historii samosprávného Dolního Hanychova zvolili občané devět představených obce. Při posledních obecních volbách 1936 postavili místní Češi poprvé vlastní kandidátku. Budova obecního úřadu (čp. 185) byla postavena teprve roku 1935 v rámci nouzových prací pro postižené krizí, Umístění zde našla i pošta, veřejné lázně a policejní služebna. Od počátku května 1939, kdy se obec stala osmou libereckou čtvrtí, sloužila jako úřadovna hlavního župního města. Po válce měl Dolní Hanychov obvodní radu ÚNV společnou s Horním Růžodolem, Správní reformou v roce 1948 zanikl i tento poslední pozůstatek někdejší samostatnosti. Horní Hanychov byl k Liberci připojen jako XIX, čtvrť až při dalším rozšiřování města 22. 5, 1954, Větší rozvoj zaznamenal Hanychov na přelomu 17. a 18. století, po úplném rozdělení pozemků panského dvora (1792 a 1801) a jejich rozprodeji za poměrné nízkou cenu. To přilákalo mnoho osadníků a počet obwatel Dolního Hanychova stoupl během necelých dvaceti let ze dvou set na trojnásobek a počet domů se zvýšil ze 39 (1783) na 806 (1801). Roku 1792 tak vznikla místní část zvaná Rosengassel (okolí Táborské ulice) a o devět let později tzv. Aleegasse (Erbenova ulice).

Obyvatelé se původně živili především zemědělstvím, lesními pracemi, prodejem dřeva a dobytka. Lesy ještědského hřebene, kde žili 1 vlci a medvědi, sahaly až k usedlostem. Neobyčejně velký medvěd byl uloven 16. května 1679. Dalším zaměstnáním bylo plátenictví. Jeden nebo i několik tkalcovských stavů bylo téměř v každé domácnosti. Podle tereziánského katastru (1722) pracovalo v Dolním Hanychově 15 tkalců, pekař (čp.1) a lazebník (čp. 11).

Dopravní páteř tvoří okresní silnice spojující Liberec s Podještědím - Ještědská třída, vybudovaná v letech 1864-66. Z ní odbočují okresky do Pilínkova (1889-91, Puškinova), Rochlice (1902, České mládeže) a Janova Dolu (1906, Kubelíkova). V roce 1930 byla silnice před hostincem U Dubu rozšířena a byl zakryt mlýnský náhon. V jejím rozšiřování a dláždění se pokračovalo v roce 1935, Výrazné zlepšení spojení s Libercem přineslo zřízení tramvajové linky, s jejíž výstavbou se v Dolním Hanychově se začalo 25. dubna 1912. Už 12.září tudy projel první zkušební vůz a o čtyři dny později byla trať slavnostně otevřena. S příslušnými úpravami slouží dodnes. Obousměrné vozy (tramvaj se neotáčela a řízení bylo na obou koncích) projely Hanychovem naposledy 30. dubna 1960 a od té doby jezdí jednosměrné tramvaje. Vybudování smyčky před hostincem U Dubu umožnilo prodloužit od počátku roku 1964 linku č.4. končící dosud na Vápence. Pro zlepšené napájení troleje byla v Dolním Hanychově postavena měnírna (1967). Počátkem října 1981 bvly mezi zastávkami Kostel a Spáleniště položeny koleje do betonových panelů. Následující září bylo panelové uložení prodlouženo k ulici České mládeže a po roce až k hostinci U Dubu. První spřažené vozy dojely na otočku v Dolním Hanychově 4. července 1979 a od 5. listopadu 1982 jezdí až pod lanovku.

Od třcátých let projíždějí obcí také autobusy, směřující přes Ještěd do Českého Dubu a Hamru na Jezeře. Pošta byla otevřena L 11. 1904 v domě čp. 102, pozdějším hostinci U Pošty. Sloužila i Hornímu Hanychovu, který vlastní poštu nemá dosud. Několikrát se stěhovala (1908: čp. 92, 1913: čp. 105), než našla definitivní umístění v obecním domě (1. 10. 1933, čp. 185), kde sídlí dodnes. V nových prostorách byla zároveň veřejná telefonní stanice.

Hanychovské děti musely původně chodit do školy v Rochlici, ale jen v letních měsících, dokud byla schůdná cesta. Půlroční vyučování však zůstalo, i když obec pronajala dům čp.9, kam docházel rochlický podučitel (1792). Teprve když litoměřická konzistoř nařídila celoroční vzdělávání (1821), začal rochlický učitelský pomocník vyučovat i v zimě. Každodenní cesty tam a zpět za jakéhokoliv počasí skončily, když se vyučující Josef Dressler přestěhoval v lednu 1839 do Dolního Hanychova. Po několika měsících provedl hodkovický biskupský vikář inspekci této filiální (výpomocné) školy a nařídil ihned zřídit stálou expozituru. Dressler se stal prvním stálým podučitelem a od října 1841 pronajala obec pro vyučování vhodnější prostory v domě čp. II. V březnu 1849 koupil sám Dressler ve veřejné dražbě dům čp.83 a zřídil v něm jednu třídu. Obec totiž neměla dostatek prostředků, a tak dům získala až po devíti letech. Teprve pak povolilo místodržitelství (22. 6. 1858) zřízení samostatné školy pro oba Hanychovy a přilehlé čásu Doubí a Rochlice. Docházely sem 1 dět z Pilínkova. Takovému náporu nemohla původní budova stačit, a proto byla rozšířena (1861). Od roku 1869 byla přeměněna na dvoutřídní veřejnou obecnou školu a počet tříd stoupal, až dosáhl čísla šest (1894). Josef Dressler, který se mezitím stal řídícím učitelem, byl za svou sedmapadesátiletou činnost jmenován prvním čestným občanem Dolního Hanychova (1891), Od roku 1928 byla škola pětitřídní, Následující léto nařídil školní inspektorát zřízení české obecné školy. Ta dostala přidělenu jednu třídu, ale později byla přeložena do dnešní Bezručovy ulice (1931: čp. 128, 1934: čp. 148). O jejich těžkých začátcích se dovídáme z protektorátní vlastivědy, kde se píše o protestech Němců proti uvolnění místnosti v hlavní budově i o tom, že první rok sehnal legionář, agitující dům od domu, jen osm zájemců o české vyučování. Při obou obecných školách byly také mateřské školy. K velkému rozvoji školských zařízení došlo teprve v nedávné době. V letech 1973-75 byla vybudována dvaadvaceutřídní pavilonová škola (čp. 354) spectalizovaná na výuku sportovně talentované mládeže, které sloužila atleucká dráha, bazén a dvě tělocvičny. Sídlila zde také Střední pedagogická škola pro učitelky mateřských škol (1975-86). Mateřským školám slouží budova původní německé obecné školy a nově vybudované objekty v Bezručově (čp. 200) a Strakonické ulici (čp. 211). V sousedství základní školy si postavil liberecký Stavokombinát moderní učiliště s internátem a stravovnou (čp. 358, 1976 -78). Učňům strojírenských oborů slouží bývalá dílna LVŽ ve Strakonické ulici (čp. 130).

Stará škola původně využívala i naproti postavenou tělocvičnu německého Turnvereinu (čp. 131, otevřena 1910), jehož členové v ní vedli hodiny tělesné výchovy. Spolek dobrovolných hasičů vznikl v obci roku 1902. Kromě něho existovalo několik dalších vzdělávacích, pěveckých a jiných spolků. Neúnavným organizátorem kulturního a společenského života v Dolním Hanychově byl Stefan Wenzel, který založil nebo stál u zrodu většiny místních organizací. Patřil k nejvlivnějším představitelům obecního zastupitelstva a zasloužil se mj. o to, že Textilana nepřešla pod správu Horního Růžodolu. Byl dlouhá léta přísedícím u libereckého krajského soudu a jako člen okresního zastupitelstva (od 1888) měl např. velký podíl na zřízení domova důchodců na Nové Rudě.

S růstem obce se zlepšovalo její vybavení. V červnu 1913 byl vztyčen první elektrický stožár a následovala stavba transformátoru vedle hostince U Dubu. Po položení 5 kV kabelu byli v září napojení na síť první uživatelé. Pro zásobování vodou byla po dlouhých diskusích využita prameniště U Tří studní a Jüsselova louka na úpatí Ještědu. Práce na skupinovém vodovodu pro oba Hanychovy, Doubí, Pilínkov a Janův Důl začaly v říjnu 1925. Na jaře 1930 bylo na dolnohanychovském vodojemu instalováno dálkové vodoměrné zařízení. Pro odběr byla nejprve stanovena jednotná roční cena. Vodoměry byly odběratelům namontovány až v roce 1939. Ještědské prameny s vodojemy v Horním a Dolním Hanychově (po 1000 m²) jsou stále součástí vodovodního systému města. Ačkoliv obě části vždy vytvářely jeden celek se společným vybavením, měla jejich poloha vliv na rozdílný vývoj i po druhé světové válce. Nepočítáme-li rozložitý kravín při Puškinově ulici, vznikl v Horním Hanychově nový výrobní objekt až v roce 1995. Tehdy si ve Světelské ulici (čp. 263) vybudovala v rekordní době osmi týdnů skladové haly s administrativní budovou stavební firma Syner Tato část Liberce těží i nadále z přitažlivosti Ještědu, jehož vrchol leží na jejím katastru, zejména pak z turistického ruchu a zimních sportovních zařízení. Počet obyvatel od poloviny 19. století pozvolna klesá. Naproti tomu v Dolním Hanychově vznikl významný průmyslový podnik LIAZ a počet obyvatel stále roste. Jen novodobá bytová výstavba už nerespektuje katastrální hranice a přechází plynule vzhůru po ještědských svazích od sídlišť na pomezí s Horním Růžodolem přes kolonii finských domků a soubor řadových rodinných objektů pod Irkutskou ulicí až k rozptýlené individuální zástavbě pod lesem. Větší skupina rodinných domů vyrostla pro restauraci Růžový palouček a kolem Charbinské, Erbenovy, Strakonické a Bezručovy ulice. Proti kostelu postavila Jednota samoobsluhu. Starou požární zbrojnici u výhybny tramvaje nahradila nová (1980). Po roce 1989 se zde začaly objevovat provozovny různých menších firem.

PRŮMYSLOVÉ PODNIKY

využívaly sílu Ještědského (někdy také Mlýnského) potoka nebo dlouhého mlýnského náhonu, zbudovaného podél dnešních ulic Malodoubské, Ještědské a Táborské, ktery přiváděl jeho vody k janovodolskému mlýnu. Skelná huť, založená údajně Kateřinou z Redernu, zůstane asi navždy ve sféře nepravděpodobných dohadů, a tak nejstarším známým podnikem zůstává mlýn, postavený někdy v první polovině 17. století. Jednalo se pravděpodobně o dům čp. 42 pod otočkou tramvaje, zvaný později Keilmůhle. Pod ním vznikla později pila (čp. 31) a druhý mlýn (čp. 24). Vysoko nad nimi pod Bucharkou pracovala další pila s přádelnou bavlny (čp. 50), která roku 1878 vyhořela. Zanikla 1 jiná přádelna odpadové bavlny (čp. 130). Na hranici s Hlubokou se v Michlerové lomu (viz kapitolu o nerostných surovinách) těžil vápenec. Za první republiky pracovaly už jen dvě malé pily a drátovna s dřevařskou výrobou Ladislava Hejduka (čp. 151) z roku 1905, kde se vyráběly mj. žehličky, železa na chytání zvěře, pasti na myši, prádelní svorky atd. Tento podnik dnes patří Dřevozpracujícím závodům Frýdlant. stával tzv. Papiermůhle (čp. 62), který zbudoval roku 1792 frýdlantský papírnik Wenzel Knirsch. Proti tomu protestovali u mladoboleslavského krajského soudu papírníci z Rádla, Frýdlantu i odjinud. Protest byl zamítnut, neboť Anirsch se zavázal dodávat pro liberecké soukeníky dosud zdaleka dovážené speciální holandské papíry (tzv. Tuchspannen) "v pravé kvalitě a slušné ceně" Když se po letech do Knirschovy rodiny přiženil pilínkovský obchodník přízí Stefan Wenzel, přeměnil papírnu v níťárnu a přádelnu o tisíci vřetenech (1882). Po sedmi letech zboural i starý Papiermůhle a na jeho místě postavil patrovou budovu. Vodní kolo vystřídal nejprve benzinový motor (1898) a pak "sací plynový motor" (20 HP, 1901). Tehdy už dostal podnik elektrické osvětlení, ale na libereckou elektrárnu byl napojen až roku 1915.

Náhon využívaly i dva podniky postavené libereckým soukeníkem Christophem Ginzlem. Jako první vznikla přádelna (1830, čp. 90), která pak měnila majitele, až ji koupil raspenavský Wilhelm Ressel (1894), jehož jméno nesla až do druhé světové války. Po dvou letech sice vyhořela, ale byla znovu postavena. Od roku 1930 zde sídlila i továrna na počítací stroje Mira, komanditní společnost Petr Kovanic a spol. Druhým, o devět let mladším Ginzelovým podnikem, postaveným hned v sousedství, byla soukenka, přeměněná roku 1899 na obytný dům, v němž byla po čtyřech letech umístěna četnická stanice (čp. 92, zbořeno). Pokrok v industrializaci a přechod k velkovýrobě umožnila teprve nezávislost na vodní síle. Rozhodující úlohu měl tradičně textilní průmysl. Roku 1886 vznikla firma Feigl a Widrich, která st postavila mechanickou tkalcovnu (1893, čp. 114). Ta dostala už po třech letech vysokou přístavbu, později sklad (1900), strojovnu s kotelnou (1903) a další budovy. V rozšiřování a přestavbách se pokračovalo i za nové majitelky Mathildy Resselové, která podnik koupila roku 1912. Ještě před válkou vznikla vrátnice s jídelnou, šatnami a sklady. Situace dosud prosperující továrny se za války natolik zhoršila, že se roku 1921 přeměnila na akciovou společnost Textilna. Těsně před hospodářskou krizí byl dokončen další objekt a sklad. V roce 1951 převzal objekty Textilany LIAZ, závod 03 .

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996)

archiv Zdenek Vavra
archiv Zdenek Vavra
archiv Zdenek Vavra
archiv Zdenek Vavra

Liberec VIII - Dolní Hanychov

Liberec XIX - Horní Hanychov