Liberec VII - Horní Růžodol

No jo..... "herna" Starý horizont nejlepší!!!!! Zlatá 90tá....... Tahle doba je šílená....Myslím si,že kdyby nebyly facebooky atd. tak by to mohlo být lepší. Lidé by se více scházeli. (komentář David Drapák)

je nádraží, které se nachází v liberecké čtvrti Horní Růžodol. Prochází tudy trať 086 z Liberce do České Lípy. V provozu je již od 17. září 1900.

První zmínka o Růžodole (Rosenthall) z roku 1542 je v nejstarší městské knize. V česky psaném zápise o pohraničním sporu s Doníny z 2. 7. 1545 se vyskytuje tvar Rozntal. Původně to byla nejrozsáhlejší obec Liberecka, jejíž pozemky se táhly v délce více než pěti kilometrů po levém břehu Nisy od Machnína až po Rochlici a zabíraly 708 ha, zatímco Liberec měl jen 521 ha. Většinu území ale pokrývaly lesy a neobdělaná půda. Po nástupu Redernů dochází k dělení obce. Kolem roku 1655 získal pozemky původního růžodolského správce, sahající od dnešní Orlí ulice až za jatky, panský hejtman Joachim Ulrich z Rosenfeldu. V listopadu 1577 získal i sousední lán (č.17), který připojil k novému vzorovému dvoru (Rosenthaler Vorwerk). Po jeho smrti koupili (1597) dvůr Redernové a ještě ho rozšířili. Počátkem roku 1612 ho ale zčásu rozdělili a rozprodali devatenácti libereckým občanům za 7205 kop grosů. Tim připadlo ke katastru Liberce asi 95 ha. Ze zbytku byla roku 1657 vyčleněna osada Františkov (1657) a založen Janův Důl (1704). Těmito zásahy byl původní rozsáhlý katastr Růžodolu rozdělen na dvě spolu nesouvisející části (I. a II. díl), které ale tvoňly až do roku 1850 společnou obec. Po oddělení a správním osamostatnění obou dílů Růžodolu byl Růžodol II spojen s Janovým Dolem a teprve od 28. 3. 1878 se stal zcela samostatnou obcí. Rok předtím bylo změněno číslování domů, které měly až doposud obě části Růžodolu společné. Roku 1904 byla obec povýšena na městys a jméno změněno na Ober Rosenthal. Češi se dlouho snažili prosadit i český ekvivalent tohoto jména, který běžně užívali, ačkoliv nebyl úředně potvrzen. Jejich žádost z 28. 6. 1910 však obecní zastupitelstvo zamítlo a trvalo na tom, že jméno je nepřeložitelné. Uředního českého názvu Horní Růžodol se městysu dostalo až vládním usnesením z 27. 3. 1925, kdy byl zároveň povýšen na město. Městským znakem měl být stříbrný štít, v jehož horní polovině byl starý horský hotel na Ještědu a v dolní tři stylizované květy planých růží, které snad kdysi daly městu jméno. Návrh znaku ale nebyl přijat. V roce 1939 byl Horní Růžodol připojen k Velkému Liberci a sedmou městskou čtvrtí zůstal i po osvobození. V době třicetileté války obsadili Liberecko Švédové a po 9 měsíců byl v Růžodole ubytován pěší pluk. Švédských vpádů uvádí kronika obce celkem dvanáct. V součtu lo znamenalo čtyři roky trvající obsazení. Počet obyvatelstva klesl ze 304 na 96. První daňový seznam po třicetileté válce, který je sestaven česky, uvádí v Růžodole 21 položek: 633 strychů pozemků, 100 zimního osení, 222 letního osení, 40 ks tažného dobytka, 93 krav, 73 jalovic, 39 ovcí a žádný vepřový dobvtek. Na území Horního Růžodolu bylo tehdy jen 7 domů. Další vysídlování způsobila protireformace. S protestanty, kteří byli nuceni opustit Liberecko, odchází i růžodolský rychtář Christoph Seidemann.

álečné události zažil Růžodol i v následujícím století, kdy se na jeho území odehrála 21.4.1757 bitva mezi rakouskými a pruskými vojsky.Počet obyvatel i domů vzrůstal v dalších letech jen pozvolna. Až do roku 1800 tu stálo pouze 1] zemědělských usedlostí a dva další domy, z nichž se dodnes zachovala jen dvě čísla popisná v Doubské ulici (čp. 3 a 4). Větší pohyb přinesl až rozmach průmyslové výroby v 19. století a s ním související rozvoj dopravy. Podél Nisy začínaly vznikat podniky patřící do dlouhého pásu továren, lemujícího oba břehy.

V roce 1825 byla dokončena stavba císařské silnice z Liberce do Prahy (dnešní ulice M. Horákové), roku 1859 zahájila provoz dráha z Liberce do Pardubic. Otevřením dráhy do Jablonce a dále do Tanvaldu (18. II. 1888) získal Horní Růžodol své první nádraží se správní budovou, vodárnou, výtopnou (dnes lokomotivní depo) a 120 m dlouhým průmyslovým kolejištěm. Zrušeno bylo roku 1924, jízdenky se tu však prodávaly až do I. října 1925. Další dvě nádraží vznikla na ústecko-teplické dráze, která začala sloužit roku 1900. Stanice Horní Růžodol - Janův Důl je v provozu dodnes, zato stanice Ober Rosental (čp. 217-VI, nyní už na katastru sousední Rochlice) fungovala jen tři roky (1900-3), během nichž byla konečnou pro vlaky přijíždějící od České Lípy. Tak dlouho totiž trvalo, než se vedení nové železnice dohodlo na zaústění kolejí do libereckého nádraží, Cestující tehdy museli pokračovat do města jabloneckou lokálkou, rochlickou tramvají nebo jít pěšky. Ústeckoteplická dráha zbudovala také 2 km dlouhou vlečku k nově zřízenému nákladovému, tzv. Dolnímu nádraží (dnes Uhelné sklady).

Železnice sice rozdělila obec na dvě téměř nepřístupně oddělené části, ale zároveň přispěla k zakládání nových podniků. Překotný rozvoj se projevil 1 v počtu obyvatel, jejichž nárůst byl v druhé polovině 19.století největší ze všech příměstských obcí Liberce, S rozvojem průmyslu postupovala 1 bytová výstavba. Od roku 1888 se začalo stavět na tzv. Českém vrchu, který byl zpř řístupněn několika novými ulicemi. Později se stavební ruch přenesl i na druhou stranu železniční trati.

Obec dodnes nemá ani kostel, ani kapli. Roku 1894 byl založen hřbitov k němuž přibyl urnový háj (1925). Od roku 1966 bylo zastaveno pohřbívání do země a ukládají se sem již jen urny, K dalšímu vybavení patří poštovní úřad (otevřen II. 8. 1894), k němuž brzy přibyla telegrafní stanice (1. 9. 1898). Místní záležitost obstarávalo obecní zastupitelstvo, složené od roku 1902 ze 24 členů. V obci působilo ke konci 19. století na 13 různých spolků, mezi nimi tři české (Česká čtenářská podpůrná jednota - 1888, Kuřácký klub - 1896 a Vzdělávací beseda Havlíček - 1898). Nejstarší byl spolek dobrovolných hasičů (1875) a pěvecký spolek Frohsinn (1881).

Horní Růžodol se stal hlavním střediskem obyvatel české národnosti na Liberecku. Z.tohoto důvodu se budeme této stránce jeho novodobější historie věnovat podrobněji.

Přestože Češi tvořili významnou část obyvatel obce, nepodařilo se jim před vyhlášením ČSR dostat do obecního zastupitelstva. Pro obecní volby v roce 1905 byla sice v tomto smyslu uzavřena dohoda mezi stranou českou a německo-liberální, ale Češi se stejně do zastupitelstva nedostali. K dalším volbám 1. 7. 1908 postavili samostatnou českou kandidátku (Josef Groh, Josef Kubů, František Valeš), ale nezískali potřebný počet hlasů (hlasovací právo tehdy ještě nebvlo všeobecné). K národnostním sporům přispívala podobné jako v Liberci 1 jinde také diskriminační opatření představitelů obce. Tak bylo např. vydáno nařízení odstranit českou vývěsní tabuli, která prý budí u spoluobčanů pohoršení (1907). O čtyři roky později podali čeští zástupci nejprve stížnost na možnost provádění úředních úkonů pouze v němčině a po několika měsících požadovali zavedení dvojjazyčného úřadování a rovněž českého označení pošty, ale bezvýsledně.

Hlavní spor mezi oběma národnostmi se ale soustřeďoval na zřizování škol a dostal právem označení "boj o českou školu". Až do roku 1886 byl Horní Růžodol přiškolen, jak se tehdy říkalo, zčásu k Janovu Dolu a zčásu k Rochlici. Vlastní německou trojtřídní národní skolu začala obec budovat na základě rozhodnutí zemské školní rady a dokončila ji na podzim 1886 (čp. 94-VII v ulici 28. října, za první republiky v ní sídlil obecní úřad, nyní je opět součástí 16. ZS). Ještě před Vánoci se do ní mohl nastěhovat nový řídící učitel Anton Hofrichter z Rychnova, slavnostní vysvěcení a zahájení výuky se uskutečnilo 2. 1. 1887. Už na počátku školního roku 1887/88 byla skola rozšířena na čtyři třídy, po roce přibyla pátá a za další čtyři roky šestá třída. V roce 1903 se už tři ročníky učily paralelně ve dvou třídách, chlapci odděleně od dívek. Kromě řídícího učitele zde tehdy působilo 6 dalších učitelů, 2 učitelky, katolický a evangelický katecheta a učitelka ručních prací. V budově se také nacházela učitelská knihovna zemského školního okresu Liberec o 930 svazcích.

Česká škola to měla mnohem složitější. Když manželé Patočkovi podali roku 1899 žádost o zřízení dvoutřídní soukromé školy Ustřední matice školské v jejich domku (čp. 102 v ulici 28. října), kterou 16. 12. 1893 zemská školní rada schválila, podnikli představitelé obce vše, aby tento záměr zmařili. Pět let trvalo dohadování s obcí, než byla vůbec povolena přestavba. Poté se na žádost o zřízení české školy v roce 1899 podepsalo 43 rodičů, ale 17 jich pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu nakonec podpis stáhlo, a tak z realizace soukromé školy sešlo. Když se ale ukázalo, že podle pětiletého průměru je v obci více než 40 českých dětí, které musely docházet do 4 km vzdálené matiční školy v Li berci, bylo za agilní podpory Václava Šamánka a Josefa Hlyny zahájeno nové jednání s obecním úřadem a okresním hejtmanstvím v Liberci, týkající se tentokrát už veřejné školy. C. k. zemská školní rada pak výnosem z 30. 11. 1901 nařídila, aby Horní Růžodol zřídil českou veřejnou jednotřídní obecnou školu. Obec se proti tomuto nařízení odvolala k c. k. Ministerstvu záležitostí duchovních a vyučování, které rekurs 3. 4. 1903 jako bezdůvodný zamítlo. Kdvž i nejvyšší správní dvůr odmítl další odvolání (9.9.1904), nabvlo konečně téměř tři roky staré rozhodnutí právní moci.

Tak mohl být školní radou okresu Liberec-venkov vypsán konkurs na místo definitivního učitele a správce školy v Horním Rosentale, jak se tehdy obec oficiálně česky jmenovala (5. 12. 1904). Členové místní školní rady "složili dne 30.1. 1905 předepsaný slib, prohlásivše, že jsou nejen české řeči úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají" Z osmi Žadatelů byl "navržen na I. místo v ternu def. uč. I. tř. Josef Baudisch při 3tř, české škole v Trutnově na místo správce školy" který složil 26. 9. 1905 "předepsanou služební přísahu a nastoupil týmž dnem službu na novém místě" .Před zahájením školního roku 1905/6 bylo povoleno uskutečnit dvě schůze (letáky však byly zakázány) pro české rodiče s tématem "které škole svěříme své dítky" (21.8. U Votočků a 24. 8. v hostinci U Nádraží). K zápisu se přihlásilo 167 dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec podala proti zápisu protest.

Začátek prvního školního roku se rychle přibližoval, ale otázka prostor pro wuku nebyla vyřešena. Ještě v květnu 1905 byly nabízenv okresní školské radě místnosti v soukromých domech Josefy Ulrichové (čp. 118) a Josefa Technika (čp.218). Pro časovou tíseň se obec nakonec rozhodla postavit místo kamenné budovy prozatimní přenosný pavilon systému Docker. Tak se roku 1905 v Horním Růžodole otevírají dvě nové školy. V dnešní ulici U Školy německá (čp. 222) a na konci Jeronýmovy česká (čp. 226).

Děti z české školy se 1. září shromáždily v místnostech obecního úřadu, "odkudž v průvodu svého učitele šly do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, v němž o 9. hodině ráno sloužena byla zahajovací mše" Vlastní vyučování začalo až po kolaudaci pavilonu, která proběhla 14. září. Pro vyřešení neuspokojivých poměrů, za nichž rodiče odmítali posílat děti do školy, nařídila okresní školní rada obci opatřit další místnost. Zastupitelstvo se jako obvykle odvolalo nejprve k zemské školní radě (zamítnuto 24. 1. 1906) a pak k Ministerstvu kultu a vyučování. To nařídilo (10. 5. 1906) zajisut ihned jednu velkou nebo dvě malé místnosti a případné další odvolání předem zamítlo. Koncem června bylo vytypováno po jedné místnosti ve staré německé skole a hostinci U Votočků. Zbytek školního roku, který se vzhledem ke zdržení na začátku prodloužil na 14. července, se vyučovalo U Votočků, od září 1906 byla po několik týdnů využívána také třída ve staré německé škole.

O tehdejších poměrech a těžkostech při prosazování školských požadavků svědčí také to, že se 61 českých rodičů rozhodlo dát roku 1905 plnou moc pro zastupování při všech jednáních několika činovníkům, z nichž se nejagilněji brali za práva českého školství Vojtěch Technik, Josef Kubů a Josef Votoček, Okresní školní rada v Liberci však jejich mandát neuznala, takže se museli odvolat k zemské školní radě, která ho na jaře 1906 potvrdila.

Potíže provázející první roky české školy, které jsme podrobně vylíčil, však dokončením nové budovy neskončily. Následovaly roky trpělivého a nesmírně zdlouhavého prosazování dalších požadavků. Často se nedostávalo ani základního vybavení. Podrobné zápisy v české kronice školy i obce Horního Růžodolu dokumentují, že byly využity všechny možnosti jak rozvoj českého školství brzdit. O všechny změny, rozšíření nebo zřízení každého dalšího oddělení, ba 1 o umístění českého nápisu na školu bylo nutno žádat (o nápis v letech 1907-9 dokonce pětkrát). Obec podala stížnost dokonce i proti tomu, aby se 252 přihlášených děti na české škole učilo nepovinně němčině (1909). Řízení ohledně českých požadavků měla většinou standardní průběh: okresní školská rada v Liberci žádost zamítla, načež bylo zasláno odvolání k zemské školní radě, která ji naopak obyčejně schválila. Proti tomu podala zase stížnost obec, a když byla stížnost zamítnuta, podala se další až k nejvyšší instanci, u níž také většinou neuspěla. Mezitím uběhlo hodně času a obětavým českým pracovníkům ubylo hodně sil a chuti do práce. Někdy museli doslova manévrovat, aby dosáhli splnění aspoň základních požadavků, a ani pak nebyli vždy úspěšní. Tak se např. v roce 1907 ohrazují, že v místní školní radě jsou místo Čechů zastoupeni Němci nebo odrodilci. Zemská rada sice nařídila o dva roky později novou volbu členů, ale Ministerstvo vyučování zasáhlo na popud obce proti, neboť jmenovaní členové protokolárně prohlásili, že jsou Češi. Přitom předseda české místní školské rady Anton Pilz, toho Času starosta, odmítal úřadovat v češtině, protože česky neuměl. Téhož roku byl také prosazen zákaz účasti Žactva na cvičeních pořádaných Sokolem, přestože škola neměla vlastní tělocvičnu.

Do počtu postupně zřízených tříd české obecné školy chodilo v průměru 370 žáků a mnoho dalších českých dětí navštěvovalo obecnou školu německou, O zřízení české měšťanky se usilovalo od roku 1909, ale prosadit se ji podařilo až po válce (3. 9. 1919). To už se začala psát radostnější kapitola dějin českého školství.

Se zavedením rovného hlasovacího práva v nově vzniklé republice se soupeření mezi Čechy a Němci přeneslo spíše na půdu politických stran a do obecního zastupitelstva.

Vyhlášení ČSR mohlo probčhnout až po pádu tzv. Deutschbohmen. Za mrazivého jitra 16. prosince 1918 dorazilo o čtvrté hodině československé vojsko k Hornímu Růžodolu. Rozdělilo se na čety, které postupně zabraly nádraží, poštu, úřady a centrální sklady bavlny. Situaci z těchto dnů popisuje Josef Votoček: "Několik uvědomělých hornorůžodolských Čechů, navrátivších se z válkv, sestavilo ku obraně státního majetku vojsko. Přihlásilo se přes 100 dobrých českých vojínů i poddůstojníků a utvořilo tak první českou vojenskou rotu. K ní se připojilo v dorozumění s okres. hejtmanstvím asi 30 četnických strážmistrů s karabinami a náboji. Ručnice a náboje se přivezly z velkých vojenských kasáren v Liberci. které tehdy byly prázdné, neboť Maďaři p. p. č. 44 z Kapošváru po prohlášení čsl. samostatnosti utekli. V kasárnách se ubytoval volkswehr, který měl chrániti Deutschbohmen. Pušky a střelivo bvlv bez odporu volkswehru naloženy na automobil a doveženy do školní budovy v Horním Růžodole, kdež bylo již připraveno 180 českých uniformovaných vojáků. Zbraně byly rozdány a utvořeny 3 oddíly po 60 mužích. Vojsko vytáhlo odpoledne po 3. hodině za vedení Josefa Votočka ke skladišti, postupujíc ze 3 stran. Drancující lid byl ze skladiště vytlačen, což trvalo do pozdních hodin večerních. Ještě další 2 dny bránilo vojsko skladiště prot pokusům o rabování. Vojsko mělo svou místnost v hostinci U Votočků, odkud se vysílaly hlídky do skladiště Liebiegova i nádražního a na noční obchůzky. Vůbec prvé dni po státním převratu byly u nás velice rušné a napjaté, Nedošlo však ani ke střelbě, am k vážnějším úrazům, bylo jen několik zatčení pro malé přestupky". Úřad a majetek obce převzala od starosty Franze Seibta správní komise (24. 1.1919). Jejím předsedou byl ředitel továrny Wilhelm Schwertner, místopředsedou pozdější senátor Jin Procházka a přísedícími Josef Votoček, Josef Kubů, Josef Naděje, Antonín Rejha, Adolf Blažíček, Franz Seibt, Josef Riemer, Wilhelm Witt, Wolfram Lehnert a Franz Tietze. Byly zvoleny výbory stavební, finanční, vyživovací, policejní a humanitní, hřbitovní a místní školní rada. Bylo zrušeno vybírání školného a J. Votoček podal písemný návrh, aby se na obecním úřadě používala čeština. V obci byl naprostý nedostatek potravin, potřeb všeho druhu i bytů. O příděly se starala vyživovací komise, která několikrát intervenovala až v Praze u ministra zásobování. Bylo zavedeno stravování školních dětí (160 německých a 120 českých), polévka se vařila v tzv. Gutu. Obecní volby se konaly I5. 6. 1919. Z celkového počtu 3 269 platných hlasů dostala česká společná kandidátka 1 659 hlasů (18 mandátů), němečtí sociální demokraté 1 004 (11) a němečtí nacionálové 606 (6). Český zbytek hlasů byl 57, německý 72, takže zbývající mandát připadl Němcům. Proto skončila nerozhodně 1 volba starosty, neboť oba kandidát Josef Votoček 1 Wilhelm Witt dostali po 18 hlasech. Nakonec musel rozhodnout los, který byl příznivý Němcům. Jedním z prvních rozhodnutí bylo, aby obec hradila věcné náklady na českou I německou měšťanskou školu. Obecní příjmy byly ale tak malé, že bylo nutné po několik let uzavírat půjčky, které se pak umořovaly kromě jiného i zvýšením obecních a školských přirážek, od roku 1920 i výnosem z nájemného a od roku 1921 dávkami podle zákona o finančním hospodářství obcí.

Národnostní podtext mělo i těsné zamítnutí návrhu, aby se Horní Růžodol připojil k Liberci (7. 12. 1920). Poměr hlasů v zastupitelstvu byl 18:17 a Češi byli samozřejmě proti, protože nechtěli přijít o výhody, které jim zaručoval poměr obyvatel v obci, kde měli jako jedni z mála v okolí Liberce těsnou většinu. Při sčítání obyvatel v roce 1921 to bylo úředně potvrzeno, neboť Horní Růžodol měl 2983 Čechů a 2810 Němců.

V polovině roku 1922 onemocněl starosta Witt a 10. I. 1923 rezignoval na svou funkci. Volbu nového starosty a jeho náměstků provedlo obecní zastupitelstvo 7. února. Při první i při druhé užší volbě obdržel Josef Votoček 18 hlasů a vládní komisař prohlásil, že Je tedy zvolen. První náměstkem byl 32 hlasy zvolen Franz Tietze, druhým 21 hlasv Friedrich Bóhmer. Ještě téhož roku se konaly také řádné obecní volby (16.9.). Na prvním zasedání nového zastupitelstva bvla provedena volba starosty a dvou náměstků. Německé volební souručenství ohlásilo nárok na funkci druhého náměstka, jimž se stal Friedrich Böhmer. Zbývajících 27 zástupců zvolilo starostou Josefa Votočka (24 hlasy, 3 lístky prázdné) a prvním náměstkem Čeňka Petráska (14 hlasů, 13 prázdných lístků). V červnu schválila městská rada také nové pojmenování ulic. Nápisy byly konečně dvojjazvčné a v názvech se objevují stejným dílem význačné osobnosti obou národností.

Další obecní volby a následná ustavující schůze městského zastupitelstva (26. 10. 1927) měla podobný průběh. Starostou byl opět zvolen Josef Votoček (25 hlasů), prvním náměstkem Josef Kořínek (24) a druhým Josef Wůnsch (9).

Bytová výstavba se od poloviny dvacátých let rozšířila až za obJouk českolipské trati, kde vzniklo v okolí Máchovy ulice ucelené sídliště rodinných, převážně družstevních domků. Stejně příjemně dodnes pusobí i obdobná skupina vilek pod hornorůžodolským nádražím mezi Krokovou a Křižíkovou ulicí.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 bylo v Horním Růžodole 3 499 Čechů a 2985 Němců. V obecních volbách tohoto roku kandidovalo 10 stran a do funkce starosty a jeho náměstků byli zvoleni dosavadní funkcionáři. Dlouholetý český starosta Josef Votoček však onemocněl a krátce po operaci v Praze 1. 11. 1932 zemřel. Na smuteční schůzi zastupitelstva prohlásil druhý náměstek Josef Wůnsch: "Ač vůdce české většiny, byl starosta Votoček objektivním pracovníkem, takže Češí i Němci musíme mu děkovati za vše, co pro obec vykonal. Povýšení na město, stavba školní budovy a četné jiné vykonané úkoly musí býti připsány k jeho zásluhám. Byl to dobrý človék, mél srdce pro Čechy i pro Němce" Novým starostou byl zvolen Josef Kořínek, prvním náměstkem Antonín Rejha, druhým zůstal Josef Wůnsch (14, 12, 1932), Společenským a kulturním střediskem českých obyvatel Růžodolu i Rochlice se stal Lidový (Dělnický) dům, otevřený 7. 1. 1934 v Husově, dnešní Šlikově ulici (čp. 405). Sídlilo v něm i kino Lípa, promítající převážně české filmy (v roce 1935 bylo z 52 filmů 32 domácí produkce), které se ale v době krize neustále potýkalo s finančními těžkostmi. Na hřišti v sousedství se pořádaly tělocvičné slavnosti a hrála házená a tenis. Za druhé světové války byl v domě umístěn depozitář říšského archivu. Po osvobození byly prostory vyklizeny, ale k obnově kina nedošlo, protože zpustlá budova vyžadovala generální opravu. Teprve 25. 2. 1956 zde byl slavnostně otevřen Dům stavbařů, přeměněný od 13. 3. 1964 na Závodní klub Plastimatu. V blízkost vyrostlo už za první republiky několik dalších architektonicky jednotně řešených domů, dodávajících tomuto místu dodnes moderní ráz. Na konci dnešní Slepé cesty byl v roce 1924 postaven obecní chudinský dům (čp. 295). Dva státní obvtné domy pro zaměstnance vyrostly v ulici 28. října (1925, čp. 290, 291) a po třech letech k nim přibyl třetí v Kubelíkově ulici (čp. 386). V roce 1925 osvětlilo ulice 58 lamp, jejichž počet se během pěti let zvedl na 91. Roku 1930 poskytla obci Ústřední sociální pojišťovna v Praze půjčku (1200 000 Kč) na stavbu bytového domu v Jilmové ulici (čp. 400), dokončeného následujícího podzimu. Dláždéní ulic hradil ze tří čtvrtin okres, zbytek obec.

Doposud poměrně klidné soužití obou národností se začalo zhoršovat, když se v Německu dostal k moci Hitler. U Votočků se konalo veřejné shromáždění dělníků a legionářů (2. 2. 1933), které odmítlo fašismus. Národní jednota severočeská uspořádala veřejný mítink ve prospěch obhajoby zájmů lužické menšiny v Německu (7.7) a někteří její členové se zúčastnili zájezdů do Lužice, aby "své slovanské bratry posílili v obraně národnostních práv" .

Když byla v říjnu 1933 vládou rozpuštěna německá národně socialistická strana (DNSAP) a zastavena činnost nacionální straně (DNP), pozbyli jejich zástupci mandát a do zastupitelstva, rady 1 komisí byli jmenováni příslušníci ostatních německých stran.

V neděli 19.5.1934 se konaly volby do Národního shromáždění a o týden později (26. 5.) do okresních a zemských orgánů. Volbám předcházela dlouhá agitace, zvláště nově utvořených stran Národního sjednocení a Henleinovy strany. Národní sjednocení se pokusilo počátkem roku zakotvit i Horním Růžodole, ale jeho schůze, konaná 22. ledna U Votočků, byla rozpuštěna. Henleinovo hnutí na sebe soustředilo velkou část německého voličstva a podstatně oslabilo ostatní německé strany. Němci hlasovali většinou Pod dojmem plebiscitu v Sársku, domnívajíce se, že volby by mohly přinést i změnu mocenských poměrů.

Ke zmenšení nezaměstnanosti v době hospodářské krize měla m. přispět státní "půjčka práce" vypsaná v dubnu 1933, jejíhož výnosu se mělo použít k investičním akcím. Na Liberecku se propagovala shazováním letáků z letadla (29. 4.). Pobočka městské spořitelny v Horním Růžodole na ni upsala 100 000 korun, její klienti dalších 310 000 korun. Městské zastupitelstvo se usneslo upsat 10 000 korun z kmenového jmění chudinského fondu. Zajímavé bylo hlasování: pro bylo 18 Čechů a 3 němečtí sociální demokraté, komunisté byli prot. Deset zástupců německých občanských stran nehlasovalo, protože chtěli poskytnout jen 5 000 Kč. Z této půjčky si pak město vyžádalo příděl na stavbu vodovodu (5 600 000), který však nedostalo. Finanční otázky se řešily i na schůzi (1.11.1934) se zástupci obcí, jejichž žáci docházejí na německou měšťanskou školu (172 žáků z 250), aby přispěli poměrnou částkou na vydržování školy. Pozvaní tvto nároky uznávali, ale k placení příspěvků se nezavázali, takže celý problém vyřešil až zákon o obvodových měšťanských školách 1935), který právně zakotvil nárok na příspěvky zemské, okresní i školního sjezdu.

Dne 6. 3. 1935 jmenovalo městské zastupitelstvo prvního čestného občana Horního Růžodolu, jímž se stal prezident T. G. Masaryk, jemuž bylo předáno dvojjazyčné, v kůži vázané jmenování. Následků hospodářské krize se snažily některé strany využít ke své agitaci. Komisi levých intelektuálů vedené senátorem Karlem Kreibichem byl předán pamětní spis o stavu nezaměstnaných a o hospodářských poměrech v obci a starosta její členy provedl školami a byty nezaměstnaných občanů (5. 10. 1935). Kronika uvádí, že komise byla velmi překvapena čistotou ve školách, dobrým zdravotním stavem i nejchudších žáků, takže se jí dostalo nezkreslené pravdy o stavu, který je sice kritický, ale ani zdaleka ne tak, Jak tvrdí nepřátelé státu. Na nouzové práce - dláždění Ještědské ulice v roce 1935 - přispěl stát částkou 3710000 Kč. Určitým příspěvkem ke zmírnění těžkých hospodářských poměrů bylo rozhodnutí obce nevybírat v roce 1936 dávky a příspěvky v nejvyšších sazbách. Nezaměstnanost se ale nesnižovala, naopak v roce 1935 ještě poněkud stoupla (průměrně kolem 340 osob). Větší pokles byl v Horním Růžodole zaznamenán až v druhé polovici roku 1936.

V práci městského zastupitelstva panovala koncem roku 1936 shoda. V kronice se v souvislosti s kolaudací vodovodu a jeho subvencování např. dočteme: "...uznání práce českého starosty od Němce V. Conrada zanechalo u všech hluboký dojem. Pan starosta na oplátku vyzdvihl také práci p. Conrada, který s panem stavitelem Koškem docílil při stavbě neúnavným svým dozorem velikých úspor. Konečně upozornil rovněž na vzácný soulad všech členů zastupitelstva bez rozdílu národnosti, soulad, kterým se může pochlubiti málokterý starosta ve smíšeném území zde na severu Čech".

Rok 1937 byl ve znamení nejrůznějších shromáždění, na nichž se manifestovaly státotvorné myšlenky a soužití Čechů a Němců ve společném státě. Také stav nezaměstnaných postupně klesal, což vše dohromady postlovalo naděje do budoucna. Dne 23. prosince 1937 zemřel bývalý starosta Wilhelm Witt, který byl dlouhou dobu nemocen a manželka byla bez zaměstnání. Rodina žila ve velmi stísněných poměrech, takže nemohla ani uhradit výdaje za pohřeb, které se rozhodla zaplatit městská rada.

Přišel osudný rok 1938. Na schůzi městského zastupitelstva bylo oznámeno, že všech devět německých členů zastupitelstva přešlo do Henleinovy SdP (27. 4.). Následovala okupace a válka, která znamenala zastavení dalšího vývoje.

Po osvobození se Horní Růžodol, již jako sedmá liberecká čtvrť (od 1.5. 1939), dočkal nejprve dostavby jednotlivých domů mezi Jeronýmovou a Votočkovou ulicí, k nimž přibyly další u křižovatky ulic Ještědské a 28. října. Výstavbu oživila potřeba bytů pro nedaleké nově zřízené závody Plastimatu a LIAZu. Mezi nádražím a Ještědskou třídou vyrostla v sedmdesátých letech skupina 19 domů svépomocného družstva Sever. Na ní pak v osmdesátých letech navázala malebná skupina na protější straně Kubelíkovy ulice, s fasádami z režného zdiva, doplněná mateřskou školou, vybudovanou v rámci akce Z. Ucelené sídliště se 749 byty včetně jeslí a školky vzniklo kolem Máchovy ulice už na katastru Rochlice. Centrum obchodu a služeb Horizont (otevřen 1985) i sousední zdravotní středisko je však na území Horního Růžodolu.

Do povědomí Liberečanů se však Horní Růžodol zapsal především svými sportovními zařízeními. Na místě bývalé cihelny, doslova v těžební jámě pro dobývání hlíny, vzniklo sportovní středisko Kolory, které bylo po opuštění záměru vybudovat ústřední stadion ve Starých Pavlovicích přeměněno na hlavní městský stadion, k němuž brzy přibylo kompletní vybavení. Další sportovní zařízení vznikla v nejbližším okolí.

(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)