Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové (roz. Škaloudové), která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V Liberci prožil prvních deset let svého života. 5. května 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražské předměstí Žižkov, protože jeho otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, vhodné prostředí k vlasteneckým aktivitám. Získal v Praze místo úředníka vybírajícího potravinové daně a svého malého syna vodil pravidelně do Národního divadla. Josef Vlastimil se později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo, a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám už jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velkou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale, byl brankářem. Hrál za Union Žižkov, později za Viktorii Žižkov. Nejznámější je však jeho kariéra ve Spartě. Věnoval se také cyklistice a závodně hrál tenis. Pravidelně se zúčastňoval závodů a turnajů, které často vyhrával (existuje malá část jeho dosud dochovaných trofejí, které zabírají jednu velkou vitrínu). Časem však většina jeho sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně v soukromí na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik, a nadále jej od umělecké činnosti neodrazoval)

(zdroj: Wikipedia)

Hodně smutný obrázek: Takhle vypadal na konci svého života bohem nadaný komik Vlasta Burian

Před druhou světovou válkou byste populárnějšího herce hledali jen stěží. Vlastu Buriana (†71) zbožňovaly davy. Filmy, ve kterých jeho jméno v titulcích stálo vždy na prvním místě, v biografech trhaly návštěvní rekordy a ve svém divadle, kde bavil diváky v podstatě denně, měl narváno až po strop. S koncem války však Burian zažil opravdu strmý pád až na samotné dno.

K totálnímu útlumu kulturního dění došlo v protektorátu 1. září 1944, kdy Němci oficiálně zavřeli všechna do té doby fungující divadla v republice. Burian, který mimochodem už dva roky nefilmoval, najednou devět měsíců před koncem války zůstal bez práce. A brzy mělo být ještě hůř.

Hned po válce se proti Burianovi strhla obrovská štvanice. Nejen za výhody, kterých jako prominentní herec užíval za války, se stal terčem mnoha útoků. Byl vyřazen z herecké obce, vystěhován z vily, obžalován z kolaborace a skončil za mřížemi. Souzen byl celkem třikrát mimo jiné za přihlášení se k německé národnosti a za propagaci nacismu ve skeči Hvězdy nad Baltimore, kde parodoval Jana Masaryka.

Z poválečných soudních třenic vyšel s žalostným výsledkem. Odsoudili jej ke třem měsícům odnětí svobody (přesně ten čas trávil ve vazbě) a pokutě půl miliónu korun, které si ovšem neměl jak vydělat. Aniž by mu bylo cokoliv jasně prokázáno, cejch už mu zůstal. Burian měl před sebou nejhorší období života, kdy musel odejít z Prahy a živil se pracemi na stavbách a nahodilých brigádách nebo jako číšník na horské chatě.

Když si nakonec veřejně posypal hlavu popelem, mohl se vrátit před své publikum, které na něj ani po těch pár letech nezapomnělo. Byl to už ovšem stárnoucí unavený klaun s podlomeným zdravím. Na plátno se vrátil tristní rolí rozvraceče Kodýtka ve filmové agitce Slepice a kostelník (1951) a dostal angažmá v divadle.

Už to nebyl ten bohem nadaný komik plný energie. Měl problémy s očima a špatně se mu chodilo. Poslední léta vystupoval v podřadných nevytopených sálech. Při jednom takovém vystoupení se nachladil a na následky plicní embolie zemřel. Jeho žena Nina přestala vycházet z domu. Za svým mužem, kterému stála po boku v dobrých i zlých časech, odešla jen tři měsíce po něm. ■

zdroj:https://www.super.cz/314428-hodne-smutny-obrazek-takhle-vypadal-na-konci-sveho-zivota-bohem-nadany-komik-vlasta-burian.html

Vlasta Burian. Smutná štvanice na výjimečně talentovaného komika

Sparťanský brankář Vlasta Burian uměl bavit lidi svými komickými kousky. A to natolik, že se mu dostalo příležitosti vystupovat i na veřejnosti. Hostoval v mnoha malých pražských divadlech, nakonec si ale založil divadlo vlastní (1925) - stalo se jedním z nejúspěšnějších divadel v období mezi válkami. Zahrál si ve 40 filmech a pracoval snad se všemi slavnými režiséry té doby. Byl extrémně talentovaný improvizátor a imitátor. Publikum i diváci ho milovali. To ovšem Burian netušil, co ho čeká po druhé světové válce...

https://tv.blesk.cz/video/7926043/vlasta-burian-smutna-stvanice-na-vyjimecne-talentovaneho-komika.html

Vlasta Burian

Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (podle matriky Josephus Wlastimil Burian; 9. dubna 1891 Liberec - 31. ledna 1962 Praha), přezdívaný Král komiků, byl český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, mecenáš, spisovatel, mim a imitátor, který se díky mimořádné kombinaci talentu, ambicí a živelnosti vypracoval na hvězdu českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců a vůbec celebrit první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace, což fatálně poznamenalo jeho postavení i kariéru. Jeho obliba však utrpěla jen dočasně a trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě České televize o "Krále komiků" a časté televizní reprízy jeho filmů. (zdroj: Wikipedia)

Jedním z rodáků z našeho pohraničí, tedy jedním ze "sudeťáků", byl i král našich komiků, nezapomenutelný Vlasta Burian. Narodil se v roce 1891 v Liberci/Reichenberku, ale rodina se již v jeho 10 letech přestěhovala do Prahy. Kromě výborného komického herectví, se věnoval fotbalu, kde vynikal jako brankář, stejně tak se věnoval cyklistice a tenisu. Jeho herecký život snad netřeba příliš představovat.

Po příchodu Němců si zachoval tvář a nekolaboroval. Dodnes by mě zajímalo, zda ono slavné "Burianovo Cé" je jen legendou, či zda je to pravda. Odmítl třeba i participovat na mravně kompromitující Anketě proti židobolševismu, již vyhlásil Arijský boj. Burian se vykroutil a tvrdil, že neumí dobře německy. On, rodák z Liberce...

Na konci války ho Němci zavřeli, ale snad to nejhorší přišlo po skončení války. Udělali z něj kolaboranta. Byl vězněn a už si nikdy pořádně nezahrál. Byl prostě schopný a díky svým schopnostem i velmi bohatý a oblíbený. A to pouliční lůza a komunisté po válce neodpouštěli...

A k tomu Burianovu Cé: podle pamětníků vystoupil za okupace na jeviště s bičem a na něm měl přivázáno velké tiskací písmeno "C". A ptal se diváků: "Co mám v ruce"? A sám odpovídal. "To je bič na Něm_cé". Ano, v ruce měl bič na Němce okupanty a v srdci odvahu burcovat za svobodu národa... Za protektorátu za to hrozil trest vězení nebo dokonce smrti...Takový byl král našich komiků Vlasta Burian. (autor příspěvku Jaroslav Beneš)

Divadelní začátky v kabaretech

Nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle, ale na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartre), v nichž se pak již před válkou stal miláčkem místního publika. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou. Když vypukla první světová válka, snažil se jí vyhnout, po zběhnutí putoval s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano, po českém venkově. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech. Od 1. ledna 1923 byl ředitelem divadla Rokoko.[9]

Ve svém divadle

Několik představení denně na různých místech však nestíhal, proto se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. Posléze, když už se stal slavnějším, si založil vlastní divadlo - Divadlo Vlasty Buriana (dnes Divadlo Komedie), které mělo první představení - večer drobných frašek - dne 1. září 1925 v sále hotelu Adria na Václavském náměstí č. 26. Divadlo navázalo dramaturgicky i inscenačně na divadlo Rokoko[9]. Od 17. srpna 1928 se DVB přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově (v Adrii začalo působit Osvobozené divadlo V + W). A 19. prosince roku 1930 DVB přešlo do nově vybudovaného paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici č. 7. Zde bylo Burianovo divadlo až do května 1945 (nehrálo se v něm už od 1. září 1944, kdy Joseph Goebbels nechal uzavřít všechna divadla v Říši), kdy bylo obsazeno ozbrojenou revoluční závodní gardou a V. Burian byl zatčen 24. května 1945 pro údajnou kolaboraci s nacisty[10]. "Znárodněné" divadlo bylo týž den přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby, uměleckým šéfem se stal Zdeněk Podlipný.[11] Burian v paláci Báňské a hutní společnosti vybudoval nejen prosperující divadlo, ale taktéž dílny, foyer, ateliér, módní salón a dokonce vlastní kino Vlasta (později "Cinema", v kině se promítaly Burianovy starší i novější filmy, pak také němé i zvukové grotesky, kreslené filmy apod.). Divadlo také vydávalo vlastní časopis. Jeho divadlem prošlo mnoho skvělých herců (např. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl, Karel Noll, Jindřich Plachta, Václav Trégl a další). Příležitostně zde vystupovaly také např. Lída Baarová, Meda Valentová, Andula Sedláčková a další.

Ve filmu

Točil také filmy, v letech 1923-1956 účinkoval ve čtyřech němých a 36 zvukových filmech, většinou to byly komedie. Nejdříve točil filmy s režisérem Karlem Lamačem: C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Ducháček to zařídí, U pokladny stál... Když Lamač emigroval před hrozícím nacistickým nebezpečím, stal se jeho "dvorním" režisérem Martin Frič: Anton Špelec, ostrostřelec, Tři vejce do skla, Katakomby, .... Točil i s jinými předními českými režiséry: s Miroslavem Cikánem (Hrdinný kapitán Korkorán, ...), s Vladimírem Slavínským (Zlaté dno, ...), s Janem Svitákem (Přednosta stanice). Nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem režíroval komedii Ulice zpívá. Mezi filmy, v nichž převážně míval spíše nenáročné komediální role, se vymykají filmy U snědeného krámu (podle románu Ignáta Herrmanna), Revizor (podle N. V. Gogola), v nichž se úspěšně uplatnil jako charakterní herec. K pěti ze svých filmů natočil německé verze, které byly s úspěchem promítány v německy mluvících zemích, a jeden jeho film vznikl v česko-polské koprodukci (Dvanáct křesel). Za film U snědeného krámu obdržel od Českého filmového zpravodaje Bílou stuhu a v roce 1942 získal za své herectví Státní cenu. Ve filmových ateliérech byl ve svém živlu, neuznával autoritu režiséra, sám si říkal po každém záběru "stop" a libovolně si improvizoval. Jediný, kdo ho dokázal trochu zkrotit, byl jeho přítel a režisér Frič. Zajímavé také je, že za každou roli dostával honorář přesahující sto tisíc korun, zatímco velké filmové dámské hvězdy (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová či Věra Ferbasová) dostávaly za roli pouze deset tisíc.

Jeho některé filmy přímo vycházely z jeho divadelních představení. Mnoha filmům bylo kritikou vytýkáno, že jde o filmy jednoho muže, kde ostatní herci jsou jen stíny, které Burianovi nemohou konkurovat (např. Ducháček to zařídí).

První poválečnou rolí byl kostelník Kodýtek ve filmu Slepice a kostelník. Pak přišly tři role, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům: poštmistr Plíšek v komedii Nejlepší člověk, rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král... (svým hlasem účinkoval ještě spolu s Janem Werichem v animovaném filmu Dva mrazíci) a Sylvestr Čáp v komedii Muž v povětří. Poslední rolí byl účetní Dušek v satirickém filmu Zaostřit, prosím!.

Filmografie (výběr)

• 1923 Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku (němý film)
• 1926 Lásky Kačenky Strnadové (němý film) - role: Vincek Kroutil, čeledín
• 1926 Falešná kočička aneb Když si žena umíní
• 1927 Milenky starého kriminálníka
• 1930 C. a k. polní maršálek
• 1930 C. a k. polní maršálek (německá verze)
• 1931 On a jeho sestra
• 1931 On a jeho sestra (německá verze)
• 1931 To neznáte Hadimršku
• 1931 To neznáte Hadimršku (německá verze)
• 1939 Ulice zpívá - role: klaun Silvanea, zpěvák a hráč na harmoniku Emil Beruška (Film spolurežíroval s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem, Čeněk Šlégl se ujal technické režie. V titulcích je uveden v režii jen Vlasta Burian)
• 1955 Muž v povětří - role: sirkař, vynálezce a pyrotechnik Silvestr Čáp