Rudolfu Burkertovi by ocenění "lyžař století" náleželo právem. Jako jediný před Jiřím Raš­kou přivezl medaile ze zimní olympiády i z mistrovství světa.
zlatou medaili z MS 1927, Cortina d'Ampezzo
stříbrnou medaili z MS 1933, Innsbruck
bronzovou medaili ze ZOH 1928, St. Moritz
Doba třicátých let, kdy jeho kometa jasně zářila, však řešila odlišné problémy, spojené hlavně se světovou ekonomickou krizí
Jaký byl závodník z pomezí Jizerských hor a Krkonoš, z klubu, který měl zvláštní poetické pojmenování SC Windsbraut Polaun?
Lyžaři z Polubného, korporace založené v roce 1907, byli pod vedením předsedy Josefa Lauera čipernou cháskou. Počtem členů šlo spíše o menší společenství mezi 33 skikluby kraje Jeschken und Isergebirge.
Překlad názvu Windsbraut - větrná nevěsta - vystihuje klima Polubného. Na hřebínku mezi Štěpánkou a Bukovcem, kde se porůznu objevují chalupy polubenských hospodářů, sklářů, tkalců a dřevařů, si vskutku užívají větru ve všech ročních obdobích.
A čtyřicítka údů místního Skiklubu Větrná nevěsta Polubný má ve svém středu bratry Burkertovy, Josefa a Rudolfa. Běžce, skokany, sdruženáře a nakonec i sjezdaře. Extra specializace se v době začátků závodního sjezdaření nevedla ve velkých klubech, natož v horských vískách. Větrný Polubný, stejně jako Vysoké nad Jizerou v počátcích skokanského sportu, neměl stálý skokanský můstek. Proto Ruda Burkert hobloval dopady můstků v sousedních střediscích. Blízko měl na Štěpánku, tam se skákalo na Stefansruh 30 metrů; zkraje zimy byl sníh nad Smědavou. To bylo trošku z ruky, ale těch 12 km tam a zase zpátky byla dobrá průprava pro běh. Můstek to byl ale také menší. Poměrně blízko byla Teichschanze nad lázněmi v Kořenově. Tu nechal postavit v Burkertových dorosteneckých letech Walter Riedel, pozdější skokanův zaměstnavatel a mecenáš top lyžařů z HDW. Kořenovská šance dovolovala skoky do 40 m. Pak tu byly můstky v Josefově Dole a v Harrachově Ptačinec a Čerťák.
Skokačky polubenských kluků je prověřovaly opakovaně a do úmoru. Rudolfovi, který se narodil v roce 1904, zpočátku tolik nevoněly. Díky abnormálním dynamickým odrazovým vlastnostem vynikal ve škole a při cvičení v turnerském spolku v gymnastice při akrobacii a přeskocích. Švédský stůl a koně nadél ovládal s takovou bravurou, že zatímco ostatní spolucvičenci používali při skocích půlmetrový pérový můstek, žák Burkert skákal bez něj. Při vzpomínkách žertem glosoval, že pokud by šel přes pérák, odřel by nohama malbu na stropě.
Se závodní činností začal poměrně pozdě, s největší pravděpodobností až v roce 1925. Prožil nelehké životní peripetie, a to nejenom jako sportovec-lyžař. Jeho a bratrovu jménu náhodně změnili souhlásku na začátku příjmení. Jestli to bylo v počátcích Rudolfova závodění, kdy se na nemistrov­ské soutěže lyžaři přihlašovali před startem ústně, už dnes nikdo nedoloží. Jistý je pouze fakt, že dobový československý tisk, měsíčník Zimní sport a jeho obdoba, německý Der Winter, jakož i Skichronik, uvádějí skokana z Windsbraut Polaun jako Purkerta. Se stejnou chybou je zapsal do monumentálních publikací z historie československého lyžování jejich autor O. Kulhánek. R. Pur­kert se objevuje jak v Malé encyklopedii lyžování, tak ve Zlaté knize lyžování. Správně jako Burkerta ho vedou soukmenovci v ročenkách HDW. Alfabetická chyba ho pochopitelně mrzela, leč provázela ho ve většině tuzemských výsledkových listin. I ve výsledcích FIS závodů to bylo jednou tak a podruhé onak.
Přesto jeho doménu skok a jeho provedení uznávali a obdivovali přední švédští a norští skokani, tvořící v té době světovou extratřídu. Obzvláště jim imponovala razance a nádherná technika vlastního letu. Burkertovu lyžařskou suverenitu a osobnost popisuje Günter Krusche příběhem z Orlických hor. Když obhajoval jeden ze skokanských titulů na Hindenburgově můstku ve slezských Dušníkách, vzal svoji nevěstu a pozdější manželku do náruče a na skokanských lyžích svým přirozeně jistým sjezdařským postojem ujížděl. Sjel dopad můstku a mírnými stráněmi pod můstkem, lemovanými však terénními skoky, odvážel své sladké břímě až ke kostelním vratům místního svato­stánku
Tím svým přihlížejícím příznivcům naznačil na trase skokanský můstek-kostel svou další životní pouť. Jeho fandové a obdivovatelé tehdejších lyžařských ikon takovéto kousky milovali
Bohužel jiný takový majstrštyk ukončil zářivou kariéru úžasného skokana. Při jedné velice odvážné jízdě skrz rokli nad Hrádkem nad Nisou si zlomil nohu a bylo po velkolepém lyžování. Vážné zranění ho na druhé straně ochránilo před nástupem na frontu; 2. světová vojna ho tak minula.
X. mistrovství světa v lyžování bylo pro československou výpravu veleúspěšné. Bartoň druhý ve sdruženém závodě, běžecká štafeta v sestavě Šimůnek, Novák, Bartoň a Musil na 4×10 km také stříbrná. Úspěch Čechoslováků v Innsbrucku dovršil Rudolf Burkert druhým místem ve skoku. Dolétl tehdy na 68 a 70 m. Od té doby ho s vysockým Tondou Bartoněm pojilo přátelství, psali si o závodech, přípravě, novinkách ve výzbroji. Rudla, jak ho Bartoň tituloval, se mu nejednou chlubil, jak si při slalomových jízdách do údolí Dolního Polubného do Riedlovy sklárny, kde pracoval jako řidič náklaďáku, testuje lyžařské mazání. Toužil po receptu lyžařského vševosku, jakéhosi univerzálu. Takový, který by byl vhodný ke sjezdu i vzestupu na všech druzích sněhu, jak psal kamarádu Bartoňovi. Generace bývalých i současných lyžařů ví, že jde o čirou teorii a utopii. Burkert to však bral vážně a receptury dával všem, kteří s ním z Horního do Dolního Polubného denně jezdili do práce. I své kolegy z Winsbrautu potěšil čas od času nějakou špulkou extravosku. Mezi jeho zvláštní substance patřila šelaková politura s příměsí rozpuštěných gramofonových desek, vepřové sádlo a dehet z březového dříví.
Burkert překvapil činovníky HDW i Svazu už třetím rokem své závodní kariéry. V roce 1927 na mistrovství světa v italské Cortině se stal mistrem světa mezi sdruženáři, tedy nekorunovaným lyžařským králem. O rok později při II. ZOH ve Svatém Mořici šokoval odborníky ziskem bronzové medaile ve skoku. (Takový kousek se podařil dalšímu "neseveřanovi" až o osmadvacet let později, kdy si Němec Harry Glas v Cortině na olympiádě také doskočil pro 3. místo.)
Měl své zázemí a postavení v Riedlově gardě, kam tehdy patřil i bratr Josef, Anton a Franz Lauerovi a také Alois Horn. Cen a medailí si Burkert z lyžařských klání přivážel nepočítaně. V roce 1927 to byla Španielova cena při mistrovství republiky v Harrachově, 3× byl mistrem HDW - na Klínovci, v Harrachově a v Rýmařově. Byl i držitelem titulu mistr Karpat. K jeho vítězství v Rýmařově: ve statistické části ročenky jsou umístění borců z HDW při republikovém mistrovství v Harrachově. To se konalo týden po rýmařovských závodech a strohá ročenka uvádí u 12. místa v běhu na 18 km: "Burkert po svém těžkém pádu v Rýmařově nebyl zdravotně v pořádku, přesto se značným sebezapřením nastoupil k běhu." Pozoruhodný je i jeho start na 1. sudetoněmeckém mistrovství v lyžování v Harrachově (přihlížel mu Konrád Henlein), kde vybojoval stříbrnou medaili ve sjezdu ve své kategorii. Přestože mu vítězný Otto Berauer nadělil 20 s, byl zisk druhého místa důkazem osobní vitality, kterou nezlomil ani vážný úraz při vzpomenutém sjezdu v Hrádku
Po válce bydlel Rudolf Burkert v Jiřetíně pod Bukovou. Před důchodem pracoval jako vlekař na Tanvaldsku. V novém bydlišti v Jiřetíně si středně rostlého, možná spíš pomenšího snědého chlapíka s plnými rty prohlíželi noví osídlenci s trochou despektu, což v poválečné době bylo běžné. Z původních německých obyvatel jich v pohraničí moc nezůstalo a Burkertovi říkali hanlivě Germán
Podle očitých svědků mu to pod nos moc nešlo. Možná, že i tato přezdívka byla jedním z důvodů, proč se v šedesátých letech přestěhoval do SRN, kde také v roce 1985 ve věku osmdesáti let vydechl naposledy
Aleš Suk, Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Zdroj: https://1url.cz/@KRNAPburkert
A jaký byl osud první olympijské československé
a zároveň jizerskohorské medaile?
Dlouhá léta se myslelo, že je uložena v archívu Českého olympijského výboru nebo v Národním muzeu. Tam skutečně medaili ze Svatého Mořice ve svých sbírkách objevili. Ta však byla zlatá a nikoliv bronzová, takže Burkertovi stoprocentně nepatřila. A dodnes se neví, komu vlastně patří...
Ta pravá medaile se v roce 2013 dostala do vlastnictví jabloneckého senátora Jaroslava Zemana, kterému se ji společně s dalšími Burkertovými medailemi a archiváliemi podařilo získat z pozůstalosti po Burkertových potomcích.