Maturitní projekt Tadeáše Pikouse

21. srpen 1968, den, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, patří v dějinách naší země k těm nejvýznamnějším. Přestože se ještě pár dní před událostí zdálo, že konečně skončí dvacet let tvrdé cenzury, politických procesů a utlačování lidských práv, byly tyto naděje 21. srpna nadlouho pohřbeny stejně jako víra ve zlepšení nízké životní
úrovně a uvolnění politického režimu.
Události 21. srpna byly v naší historiografii mnohokrát zpracovány a hodnoceny jak z hlediska politického, tak společenského, kulturního nebo morálního.
Pozornost autorů se v kontextu události často zaměřuje na dění v Liberci, města, v němž došlo v průběhu jediného dne nejen ke značným materiálním škodám, ale především ke zranění desítek osob, města, které "zaplatilo" okupaci devíti lidskými životy.
Událostem 21. srpna 1968 v Liberci se věnuje i předložená práce. Vychází z popisu dění ve městě, ale jejím hlavním cílem je doložit a ilustrovat průběh událostí dostupnými dobovými fotografiemi a ty následně porovnat se současnými obrazy míst, kde byly snímky v srpnu
1968 pořízeny. Pro splnění tohoto záměru práce v hojné míře využívá fotomontáží, které mohou nejlépe postihnout změny "genia loci". Atmosféru doby podtrhují i vzpomínky některých autorů tehdejších fotografií nebo osob jim blízkých.
Práce je, v kontextu s vymezenými cíli, rozdělena do tří základních kapitol. V první je popsaná politická situace Československa v roce 1968 a příčiny, z kterých srpnové události vyrůstaly. Dále jsou přesně zachyceny liberecké události 21. srpna 1968 a jejich důsledky.
Popsány jsou zejména konflikty obyvatelstva s armádou Varšavské smlouvy, jež vedly k zmaření několika životů. K získání historických informací bylo využito především publikací Kniha o Liberci, Srpen 1968 v Liberci a Stalo se na severu Čech 1900/2000.
Využity byly také internetové zdroje.
Druhá kapitola je věnována vzpomínkám libereckých pamětníků na den okupace, jejich pocitům, názorům a prožitkům, tak jak je autorovi práce sdělili v rámci řízených rozhovorů.
Tři ze čtyř vyslechnutých pamětníků byli zároveň fotografy, kteří srpnové události zachytili.
Klíčovou částí práce je třetí kapitola, porovnávající liberecká místa zachycená na dobových fotografiích s jejich aktuálním stavem. Ke zpracování bylo z archivu Liberecké školy fotografie, s.r.o. a knihy Liberec – Okupace v 68 obrazech vybráno dohromady 50 záběrů z Liberce zachycujících motivy ze srpna roku 1968. Dobové fotografie byly prolnuty se současnými pomocí fotomontáže. To umožnilo nejen přesnější srovnání snímků, ale také propojení historických souvislostí se současností.

 21. srpen 1968 v Liberci

Na území Československa se vojsko Varšavské smlouvy objevilo kolem půlnoci. Armádu tvořilo okolo 750 000 vojáků, 800 letadel, 6300 tanků a 2000 děl s raketami.
Československý rozhlas začal vysílat mimořádné provolání ÚV KSČ: "Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23 hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky,
předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů." (Marek, Michalová, 2008, s. 4) Dále byl tento vojenský zásah v rozhlase označen za popření norem mezinárodního práva. Než došlo k nařízenému odpojení vysílače ředitelem Ústřední správy spojů Karlem Hoffmanem, občané byli ještě vyzváni k zachování klidu a nekladení odporu vojskům. Následně byly vyřazeny i všechny ostatní vysílače. Nahradila je vysílačka Vltava, jež začala po Československu šířit sovětskou propagandu. (Vlček nedatováno)
K Liberci vojsko zamířilo ze dvou směrů. Jeden proud vyjížděl z NDR od Žitavy přes hraniční město Hrádek nad Nisou, dále pokračoval přes Chrastavu do Liberce. Druhý proud vyjel z Polska přes Nové město pod Smrkem, kde se rozdělil na další dvě části – jedna jela přes Frýdlant a druhá přes Raspenavu, tyto dva proudy se před Libercem opět spojily a v centru města se pak připojily k proudu přijíždějícímu od Chrastavy. Z centra dál
pokračovaly do Turnova a dalších měst Československa. (Karpaš, 2001, s. 126) Mezitím začala přes Ještědské sedlo přelétávat vojenská letadla, kromě transportérů s těžkou technikou se jednalo také o bombardéry. (Růžička nedatováno)
V Liberci se první tanky začaly objevovat kolem 1.30 hodin. Někteří lidé ze začátku stále nevěděli, že se jedná o okupaci, a v domnění, že se jedná pouze o vojenské cvičení, armádu vítali. To se ovšem změnilo kolem 3.15 hodin, kdy došlo k prvnímu krvavému střetu vojska s civilisty. Zatímco vojsko mířící od Chrastavy přijíždělo do města přes Sokolovské náměstí,
zbytek vojenské kolony v čele s osobním vozem Volha projížděl Sokolskou ulicí kolem divadla F. X. Šaldy k liberecké radnici, která byla tehdy v rekonstrukci. Několik prken z lešení obklopujícího radnici dopadlo na Volhu. Z té následně vystoupili dva muži ve vojenských pláštích a začali střílet ze samopalů. Na ulici zůstal ležet do hlavy zasažený dvacetiletý Miroslav Vlček, který nakonec svému těžkému zranění nepodlehl. Po ukončení palby automobil splynul s vojenskou kolonou, která pokračovala dál Moskevskou ulicí a poté dnešní třídou M. Horákové na Prahu. Část konvoje projížděla přes Šaldovo náměstí a pokračovala okolo zámku Rumunskou ulicí, poté se připojila ke zbytku kolony. (Karpaš, 1996, s. 467)
Zájem o dění u obyvatelstva Liberce během dne postupně rostl. Náměstí začal plnit dav protestujících lidí. Mnoho z nich na vojáky křičelo a hrozilo jim zaťatými pěstmi, jiní plakali, házeli po nich kameny a prkna z radničního lešení či ovoce a zeleninu. Občas se protestujícím podařilo vojenským automobilům rozbít i přední okno. Někteří lidé také ničili nebo předělávali silniční ukazatele a označení ulic, aby zmátli vojenskou kolonu.
Město zaplavila vlna jakéhosi "protiokupačního humoru", na výlohách obchodů se začaly objevovat nápisy jako: "Na obranu naší banky nejsou třeba ruské tanky!" "Báli jsme se západu, napadli nás z východu!"
"Rudí bratři vraťte se do svých rezervací. Winnetou." (Marek, Michalová, 2008, s. 76) Jedním z občanů, kteří na náměstí projevovali svůj názor, byl mladý Slovák Jan Šoltys.
Kolem šesté hodiny ranní seděl na zábradlí před Svatkou (dnešním sídlem Všeobecné zdravotní pojišťovny). Jeden z tanků, na který Šoltys vrhl prkno, vybočil ze své dráhy, najel na zábradlí, na kterém mladík seděl, a vláčel ho několik metrů za sebou. Výsledkem bylo pět těžkých zlomenin, zhmoždění hrudníku a tržné rány po celém těle. Z nemocnice byl Šoltys propuštěn až 8. listopadu 1968. Tank zároveň zachytil ještě osmnáctiletou Marcelu
Šimkovou, která skončila v nemocnici s pěti zlomenými žebry. (Karpaš, 1996, s. 467)
K nejhoršímu incidentu došlo v centru Liberce kolem 7.15 hodin. Jeden z vržených úlomků heraklitu zasáhl řidiče vojenského automobilu GAZ 69. Ten změnil směr jízdy a na nějakou dobu zmizel v Sokolské ulici. Zanedlouho se však opět objevil, tentokrát v doprovodu obrněných vozů a nákladních aut. Z "gazu" vystoupili dva muži a začali ze samopalu střílet
do vzduchu. Ke střelbě se přidali další vojáci, kteří vzápětí začali střílet z kulometů na korbách tanků i z nákladních automobilů. Jeden z tanků směřoval svou palbu k bočnímu vchodu radnice, kde se před střelbou pokoušelo ukrýt několik lidí. (Růžička nedatováno)
"Tank, který jel od pošty, vystřelil dávku přímo do lidí. Dostal jsem to do prstů levé ruky, okamžitě šel k zemi a hned jsem dostal druhou dávku. Zůstal jsem ležet. Kolem leželi další postřelení, vznikla panika, lidé křičeli, nadávali, utíkali. Když konečně přijela sanitka a zdravotníci nás chtěli naložit a odvést, přijely další tanky a lidé se utíkali schovat. Nechali nás tam ležet, a teprve když se všechno uklidnilo, nás odvezli." (Karpaš, 1996, s. 467) Tak
popisoval situaci jeden z raněných Jaroslav Bezstarosta.
Střelba trvala přibližně tři minuty, téměř okamžitě při ní zemřeli čtyři lidé a další desítky byly zraněny. Při převozu do nemocnice zemřel na následky průstřelu hrudníku a vykrvácení devatenáctiletý Zdeněk Dragoun, který byl smrtelně postřelen při snaze si dění u radnice vyfotografovat. V nemocnici na následky vykrvácení po průstřelu hrudníku a břicha zemřel
také pětadvacetiletý Jindřich Kuliš. Následkům palby podlehl i pětašedesátiletý Josef Fialka, který se pouze vyběhl podívat z domu, co se děje. Odražená střela zasáhla do plic také Rudolfa Starého, i ten na následky vykrvácení zranění podlehl. (Růžička nedatováno) Po několika dnech zemřeli ještě další dva lidé. Stanislav Veselý, který byl zasažen v ulici
5. května, a zdravotní sestra Eva Livečková. Tu zasáhla u budovy pošty, když šla do služby, střela do krku. Ani ti ovšem nebyli posledními obětmi okupace. (Karpaš, 1996, s. 468)
Okolo 11.30 hodin došlo před radnicí k dalšímu krvavému incidentu. Jeden z tanků vybočil z dráhy a naboural do pilíře podloubí tehdejšího hotelu Radnice. Sesunula se obrovská masa zdiva a zavalila přihlížející civilisty. Jeden z cisternových vozů při pokusu se vyhnout nehodě nezvládl úhybný manévr a na sloup přimáčkl dvaasedmdesátiletého Bohumila Kobra, který později na následky zranění zemřel. Tank, couvající z místa nehody, navíc ještě naboural tři sanitní vozy. To přihlížející dav silně rozhořčilo. Příslušníkům VB se po chvíli podařilo na nějaký čas odklonit směr kolony přes Šaldovo náměstí a to umožnilo požárníkům odklízet trosky. Sutiny se staly osudnými pro třiadvacetiletého Miroslava Čížka, který byl do nemocnice převezen již mrtvý. Zával rozdrtil obě nohy sedmašedesátiletému Vincentu
Březinovi. Jeho i tak kritický stav zhoršila gangréna, zemřel v září roku 1968 a stal se tak poslední libereckou obětí okupace. Tento incident byl později v době normalizace vysvětlován jako zlovolný akt ženy, která na tank vylila vodu. To prý vedlo k podklouznutí tankového pásu a zavinění nehody. (Karpaš, 1996, s. 469)
Mezitím se už v suterénu Krajského projektového ústavu (v budově dnešního hotelu Praha) začala formovat skupina libereckých kulturních pracovníků. Mezi její nejvýraznější představitele patřil herec Jan Tříska a Václav Havel, kteří se v Liberci ocitli spíše shodou náhod. Když se ovšem dozvěděli o okupaci, začali zde vyvíjet aktivitu. Skupina ještě téhož
dne vydala z iniciativy Václava Havla Výzvu spoluobčanům, podepsanou 27 kulturními pracovníky z Liberce i z Prahy. Patřil mezi ně například architekt Karel Hubáček či fotograf Ladislav Postupa. Autoři ve výzvě nabádali obyvatele kromě jiného k vlasteneckému chování a odmítání okupace a lidí, kteří se na ní podílejí nebo jí napomáhají. (Karpaš, 1996, s 468) Václav Havel na otázku, co mu ze srpnových událostí utkvělo v hlavě, zpětně vzpomínal: "Bylo to náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti. To
byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti. Doba kdy, i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást. Samozřejmě bylo zřejmé, že to nevydrží napořád, něco takového se u nás stane jednou za dvacet let, a to jenom na chvíli.
Ale je to moje hlavní vzpomínka na ty dny." (Marek, Michalová, 2008, s. 10) O sounáležitosti a vzájemné podpoře lidí může svědčit i to, že sanitárním vozům, které nestíhaly po střelbě odvážet raněné, začali pomáhat i někteří dobrovolníci se svými vlastními automobily.
(Karpaš, 1996, s. 468)
Lidé postižení následky okupace byli ošetřováni v pátém patře liberecké nemocnice, které bylo naštěstí z důvodu chystající se rekonstrukce volné. Operovalo se na čtyřech stolech najednou a na pomoc museli být přizváni i zdravotníci z dalších oddělení. (Karpaš, 1996, s. 469) Celkem během dne bylo do nemocnice přivezeno 45 zraněných a 4 mrtví, z toho 12 lidí bylo zraněno velmi těžce, 15 těžce a 18 lehce. (Růžička nedatováno)
Na místech tragédií lidé vytvořili improvizované pomníky s květinami a svícemi. Jeden z takových pomníků byl vedle hlavního vchodu do radnice, na něm byla napsána jména obětí a stála u něj čestná stráž se státní vlajkou a černým praporem. Na stejném místě byl 21. srpna 1990 odhalen jediný současný památník této historické události, jeho autorem je Jiří Gdovín.
(Růžička nedatováno)
Ještě téhož dne, kdy okupace začala, se začalo pracovat na šíření informací o probíhajících událostech. Po poledni vyšlo mimořádné vydání novin Vpřed, později vycházejících pod názvem Svobodný Vpřed, které reagovalo na liberecké dění. K informování zahraničí se používaly vysílačky amatérů, Svazarmu a Skloexportu. Do zpravodajské služby se přidal i liberecký rozhlas, ve kterém po dobu dvou týdnů také působil Václav Havel. (Karpaš, 1996, s. 469)
Následující dny se nesly v tristním duchu. V nemocnici se zaznamenával počet obětí a zraněných, v libereckých závodech byla vyhlášena generální stávka, vyvěšovaly se státní a smuteční prapory. Městem ještě několikrát projely tankové jednotky, tentokrát však bez větších komplikací. Dne 24. srpna se před budovou libereckého krematoria uskutečnil pohřeb obětí. Smuteční obřad se stal tichou manifestací proti okupaci. Pohřbu se zúčastnilo
okolo 5000 lidí včetně Václava Havla i Jana Třísky. Ten na obřadu recitoval Halasovy verše.
Součástí uctění památky obětí bylo i pěvecké vystoupení souboru Severáček. Po projevech významných zúčastněných byla vypálena salva z děla a se zazněním hudby "Pochod padlých revolucionářů" byly rakve odneseny do krematoria ke zpopelnění. V pondělí 26. srpna 1968 se v libereckém krematoriu uskutečnil druhý obřad, při kterém byl pohřben Stanislav Veselý s Marií Dvořákovou a její osmiletou vnučkou. Obě zemřely v Desné při nehodě vojenské cisterny. V dalších měsících se již Liberec musel přizpůsobit oficiální politice státu. (Karpaš, 1996, s. 470)
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byli hlavní představitelé Československa v čele s Alexandrem Dubčekem zajati a převezeni do Moskvy, kde byli přinuceni odstoupit ze svých funkcí. Dále byla sjednána smlouva, podle které mělo v Československu nadále setrvat 75000 vojáků. (Karpaš, 1996, s. 473)
Celý akt srpnové okupace byl záhy po událostech režimem. Za tímto účelem byla vydána i propagandistická knížka s názvem "K událostem v Československu: fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků", která se okrajově zmiňuje i o Liberci: "V podobném provokačním duchu byly dávány "informace" všemi ostatními ilegálními rozhlasovými centry. 21. srpna ve 14 hodin vysílač Hradec Králové oznámil: "V Košicích okupanti ubili
dva chlapce, a dva další byli zraněni. Při vstupu okupantů do Liberce bylo 6 lidí zabito a 17 zraněno." Tyto zprávy byly zlostnými výmysly, které měly za účel vyvolat u prostých občanů nenávist ke spojeneckým vojskům." (K událostem v Československu: fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků, 1968, s. 133) V ČSSR byl v následujících letech nastolen proces "normalizace", který měl za úkol navrátit stát do politické situace před "pražským jarem" a zlikvidovat všechny reformy a jejich představitelé.

21. SRPEN 1968 VE VZPOMÍNKÁCH LIBERECKÝCH
FOTOGRAFŮ

Mezi davem libereckých občanů sledujících v centru města průjezd a činy okupačních vojsk
bylo i několik jednotlivců, které napadlo probíhající události zaznamenat pomocí
fotoaparátu. Fotografové nebyli vždy profesionálové, jednalo se také o amatérské nadšence,
snažící se zachytit momenty, jež se měly stát významnou součástí naší historie.
Vzniku fotografií ovšem bránila řada faktorů. Pouhé pořízení záběrů bylo velmi náročné.
Mnozí fotografové pro vytvoření a uchování svých snímků riskovali své bezpečí i život.
Snaha o zachycení dění u liberecké radnice například vedla ke smrti Zdeňka Dragouna (viz
kapitola 21. srpen 1968 v Liberci). Navíc pouhé vlastnictví fotografií zachycujících motivy
z okupace mohlo fotografům následně přivodit problémy se Státní bezpečností. Proto si
fotografové nemohli své snímky nechat vyvolat ve specializovaných podnicích, a museli si
tak prostředky pro vyvolání filmu zajistit jiným způsobem.
Pořízené fotografie si někteří autoři vzájemně vyměňovali, ať už za účelem uschování před
StB, vyvolání filmu nebo dalších fotografických úprav. To zapříčinilo nejasné autorství
některých snímků. Především těch zachycujících podobný či stejný motiv. Lze také
předpokládat, že některé fotografie nebyly zatím nikdy zveřejněny nebo jsou nenávratně
ztraceny. Většina fotek totiž mohla být prezentována na veřejnosti až po revoluci v roce
1989. Přes všechny zmíněné překážky se fotografům v Liberci společně podařilo
zaznamenat hlavní průběh srpnové okupace roku 1968 a zachovat tak část historie i pro další
generace.
Za pomoci současného libereckého fotografa Šimona Pikouse se podařilo zkontaktovat čtyři
pamětníky, se kterými byl uskutečněn rozhovor. Tři z nich byli fotografové, kteří v Liberci
fotografovali srpnové dění roku 1968. Čtvrtý rozhovor poskytnul Milan Vlček, bratr již
zesnulého fotografa Zdeňka Vlčka. Během rozhovoru pamětníci odpovídali na několik
otázek zaměřených na jejich pohled na srpnové události roku 1968. Položené otázky byly
rámcového charakteru a měly za úkol pouze nabídnout témata k vyprávění respondentů.
Vzhledem k subjektivitě vyprávění nemohou získané informace kopírovat zcela stejnou
osnovu.
Rozhovory byly zpracovány do jednotlivých podkapitol, ve kterých se prolínají obecné
informace sdělené pamětníky s jejich přímými citacemi, jež nejlépe vystihují osobní
příběhy, názory a vzpomínky na srpnovou okupaci.

21. srpen 1968 ve vzpomínkách Jana Bartoše

Jan Bartoš hned na začátku vypověděl, že byl posluchačem zakázaných rozhlasů Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Tyto stanice objektivně informovaly totalitní země o evropském i světovém dění. S ohledem na informace, které z vysílání čerpal, dnes usuzuje, že se vojenský zásah ze strany SSSR dal očekávat. Zároveň na území ČSSR probíhalo vojenské
cvičení, které vedlo k tomu, že na území NDR a Polska zůstali jednotky Varšavské smlouvy. To také vedlo k debatám o tom, jestli dojde k nějakému zásahu. Mezi lidmi vznikala debata, jestli k něčemu dojde. Když ale invaze začala, tak tomu nemohl fotograf uvěřit. "Bylo to velmi nečekaný, i když se to očekávat dalo," poznamenal s nadsázkou pamětník.
Svou první vzpomínku na okupaci Jan Bartoš vylíčil větou: "V noci jsem se probudil a táta mi říká: Rusové nás obsazujou!" Ráno šel do práce, jako každý všední den, ale zanedlouho vyrazil se svým přítelem Jindřichem Kulišem sledovat dění na dnešní náměstí Dr. Edvarda Beneše. Bartošův otec byl fotograf, a tak měl doma k dispozici několik fotoaparátů. Když viděl náměstí plné tanků, šel domů, aby si vzal svůj fotografický aparát
od firmy Rolleiflex z roku 1940. Jakmile se vrátil zpět na náměstí, bylo mu řečeno, že Kuliše zastřelili. Hned poté začal vojsko fotografovat, aby zaznamenal, co se 21. srpna 1968 v Liberci stalo. Při snaze pořídit fotografii jednoho z projíždějících tanků málem sám přišel o život. Nakonec ho ale zachránila jedna jeho kamarádka. Ta Bartoše včas strhla z cesty, než
ho tank stačil přejet.
"Události měly velice rychlej spád. Byl v tom, lidově řečeno, bordel. Všude byly tanky, všude lidi diskutovali s vojáky, protože ruština byla v tý době povinný jazyk," vzpomínal Jan Bartoš na hektické události. "Vojáci byli strašně překvapený, že je tu nikdo nevítal, protože si mysleli, že nás osvobozujou," pokračoval ve vyprávění. Vojsko údajně tvořili chlapci, kteří
vůbec nevěděli, co se vlastně děje. "Nechápal jsem ale, proč u nás stříleli. V Praze jim zapalovali tanky, ale u nás?" zakončil Jan Bartoš svůj názor na vojáky.
Na konci rozhovoru pamětník ještě sdělil, jaké emoce v něm okupace vyvolává: "Tenkrát jsme byli až vzteklí. Já jsem nikdy neměl dojem, že to, co se tu budovalo, bylo dobře. To bylo vysloveně špatně! Ale měl jsem představu, a tohleto (okupace) mě z ní vyvedlo. Když mi dneska někdo řekne, že nás přišli osvobodit, a jsou takový názory, tak mě to rozzuří."
Krátce po 21. srpnu 1968 byly Bartošovy fotografie otištěny v novinách. Později bylo jejich zveřejňování zakázáno, a tak je autor do až revoluce v roce 1989 ukazoval pouze v okruhu svých nejbližších. V roce 2018 se fotografie staly součástí výstavy uspořádané k příležitosti 50. výročí od srpnových událostí roku 1968.
 Jednalo se o sovětskou operaci "ŠUMAVA". Během té byla plánovaná invaze maskována sérií cvičných
manévrů. (Šach nedatováno)

21. srpen 1968 ve vzpomínkách Zdeňka Lína

Zdeněk Lín v roce 1968 pracoval u Československých státních drah, a protože měl znalosti mezinárodních železničních předpisů, tak byl přidělován na pracoviště v některých zahraničních městech. V době před 21. srpnem 1968 zrovna pracoval v polském městě Záwidów. Lidé z okolních polských měst tam za ním chodili se slovy: "Prosím vás, vyřiďte
v Liberci že se ty vojska, který jsou podél hranic, připravujou. Už tam na vás vlítnou!" Díky těmto sdělením Zdeněk Lín okupaci očekával. Opakovaně se pokoušel varovat úředníky na liberecké radnici, ale nedočkal se žádné seriózní reakce. Pouze mu bylo sděleno, že o tom "něco trochu vědí". Zřejmě nebylo v moci těchto úředníků situaci změnit. Pamětník dále
vypověděl, že i kdyby nebyl informován od Poláků, tak by zásah ze strany SSSR, vzhledem k vypjaté situaci, očekával.
21. srpna 1968 se měl v ranních hodinách Zdeněk Lín zúčastnit v Liberci technického školení, tam se ale nakonec nedostavil. "Ráno jsem vstal a nepustil jsem si rádio – to byla moje chyba! Šel jsem z Háje (Králův háj), přijdu na konec Bídy (ulice Na Bídě) a najednou vidím, jak tam jezděj obrovský vojska. Tak mě napřed napadlo, armáda cvičí – nic se neděje.
Ale přijdu blíž a zjistím, že to jsou Rusáci. Tak zase nohy na ramena, zpátky pro foťák. Přišel jsem na náměstí zrovna v ten moment, kdy tank vjel do toho podloubí," popsal Zdeněk Lín svou první reakci na okupaci.
Poté pamětník začal vyprávět o tom, jak sám pro fotografie riskoval. "Vím, že jsem měl teleobjektiv, nějakou starou východoněmeckou praktiku (fotoaparát firmy Praktika). Začal jsem fotografovat, když najednou na mě z okna rohu budovy do Moskevský (ulice) začal někdo křičet. Byl to Postupa (známý liberecký fotograf Ladislav Postupa). Křičel na mě, že tam má výborný výhled na focení, tak jsem tam vyběhl. A tam jsem toho hodně
nafotografoval. Ale bylo to tam doslova o hubu! Protože proti mně jely ty tanky a ty laufy (hlaveň palné zbraně) mířily přímo na mě do toho okna. A Postupa mi říká: Jsme synové smrti! Protože ten teleobjektiv vypadal, že mám nějakou zbraň. A to byl okamžik, kdy jsem doufal, že to nikdo z nich nepustí, byla by z nás kaše."
Samotným vojákům však okupaci nedával za vinu. "Nevěděli v podstatě, co činí. Byly to takový asijský typy. Nevěděli, kde jsou, proč tady jsou… My jsme se jim snažili rusky říkat, že je to naprostej nesmysl, ale oni vůbec nevěděli, o co jde. Oni jenom plnili nějakej rozkaz.
Divili se, že tady jsou ruský nápisy. To si nedovedli vůbec srovnat," vylíčil Zdeněk Lín svůj pohled na vojáky.
Zdeněk Lín pořízené fotografie nejprve uschoval v garáži, poté ale usoudil, že pokud by je hledala StB, bylo by to první místo, kam by se šli podívat. Požádal tedy jednoho svého kolegu, jestli by snímky mohl uschovat u něj. Ten mu vyhověl, a tak fotografie přečkaly nejhorší dobu. Na veřejnost se snímky poprvé dostaly až v roce 2018, kdy byly vystaveny při příležitosti 50. výročí invaze.

 21. srpen 1968 ve vzpomínkách Václava Toužimského

Krátce předtím, než došlo k invazi, pobýval Václav Toužimský na dovolené u hranic s Polskem. Zde si všimnul, že se v okolí konalo vojenské cvičení, při kterém se ale armáda nikam nepřesouvala. Zpětně Toužimský usuzuje, že se nejspíš jednalo o přípravu vojenského vpádu do Československa. Tenkrát ale okupaci ani jiný zásah ze strany SSSR nečekal.
"Když sem toho 21. srpna v noci přijeli, tak jsem bydlel na Nejedlýho ulici (Dnešní ulice Dr. Milady Horákové) a tam na baráku jsme měli lešení. Tak jsem na to lešení vylezl a začal jsem ještě za přítmí fotit, abych mohl ukázat chlapům z Fotocentrály, jaký tu bylo pěkný cvičení. Jenomže oni jeli hodinu a oni jeli další hodinu, až jsme se přes rozhlas dozvěděli, že jsou to okupanti," sdělil pamětník své první vzpomínky na okupaci.
Když se Václav Toužimský dozvěděl, že se jedná o invazi, začal dění fotografovat. Zájem měl především o zachycení různorodé vojenské techniky. "Protože tank je furt stejnej," poznamenal z pohledu profesionálního fotografa Toužimský. Ze své pracovny liberecké Fotocentrály umístěné v patře na dnešním náměstí Dr. Edvarda Beneše, se mu také podařilo vyfotografovat fotografii tanku v moment, kdy vrazil do podloubí. "Říkal jsem si, no už je to fádní. No ale ono to fádní nebylo, protože jsem si řekl, teď támhleten tank 314 jede moc vlevo, ten to tam určitě napere! A pic a vzniklo to," vypověděl pamětník o vzniku fotografie,
která se později stala symbolem celé okupace.
Následně Václav toužimský sdělil svůj názor na vojáky. "Byli to mladí kluci. Takovej ten regulovčík, jak ho mám taky nafocenýho, tak to bylo opravdu ucho. Vůbec nevěděl, o co jde. Ten z toho byl vyvalenej a nevěděl vůbec nic. Ale pak tam byli takový, co to brali, jakože my tady děláme něco hrozně zlýho a oni nás musej osvobodit. Některý byli úplný fanatici, dostali školení, že jedou zachraňovat republiku, že tady je všechno vzhůru nohama."
Své fotografie z 21. srpna 1968 se Václav Toužimský snažil rozšířit mezi československou ale i světovou veřejnost. "Udělali jsme série toho nejzajímavějšího. Takových 10 kusů a ty jsme prodávali za 30 kaček. Ty šly na odbyt. No a lidi, který odsud zdrhli, tak to pak měli jako materiál. Nejmíň 30 lidí v zahraničí, co já vím, tam ale tvrdilo, že to vyfotili oni, i když to nefotili. Ale stejně to beru jako důležité, že se to tam dostalo. Pak asi za rok ohodnotili jeden ten záběr světovou cenou jako od neznámého autora," vyprávěl Toužimský o osudu fotografií. Ovšem i na jeho záběry brzy dopadla cenzura. "Přišli estébáci (členové StB)
a zabavili je. Měli je tam až do revoluce, pak jsem je dostal částečně přes muzeum zpátky.
A samozřejmě, že je na té StB používali. To na nich bylo vidět, že jsou hodně poškrábaný.
Tam jsou totiž lidi nafocený, jak maj zvednutou ruku, jak hrozej těm tankům, tak je pak mohli vyhledat, že tam byli. Takže je to taková dvousečná zbraň," zakončil rozhovor pamětník Václav Toužimský, jehož záběry z 21. srpna 1968 byly kromě jiného oceněny prestižní cenou World press photo, vystavovány na mnohých výstavách a také zařazeny do několika
historických publikací.

21. srpen 1968 ve vzpomínkách Milana Vlčka

Milan Vlček byl jedním z lidí, kteří žádný zásah ze strany SSSR nečekali. "To šlo mimo nás," objasnil svůj pohled. O to více byl překvapen, když k okupaci došlo. První, co si vybavuje při vzpomínání na 21. srpna 1968, je moment, kdy ho jeho otec v noci probudil se slovy "Začala válka!" Když ráno vstal, jel vlakem do učiliště v Chrastavě ke svému mistru Hornovi. Ten najednou začal sprostě nadávat na Rusy a roztrhal svoji stranickou knížku.
Vlček ani ostatní žáci zatím nechápali, proč byl jejich mistr tolik rozčílený. Poté, co byli žáci dříve puštěni z vyučování, se Milan Vlček rozhodl podívat do Liberce, aby zjistil, co se děje.
Když kolem 10.00 hodin vlakem dorazil do města, dozvěděl se, že u radnice byli zastřeleni dva mladíci. Následně se přidal mezi ostatní lidi sledující dění na náměstí. Nevěděl ale, že i on bude vážně ohrožen na životě.
"My jsme to jako kluci očumovali a kolem půl jedný jsem si řekl, jdu domů. A šel jsem směrem na Moskevskou (ulici), jak začíná podloubí. A vidím, jak se jednomu tanku zablokoval levej pás a najednou se řítil do sloupu podloubí. Teď se to sesypalo a já měl kolem elektrický kabely, jak to spadalo z toho patra. A první co mě napadlo – já nemůžu dejchat! Začal jsem se z toho hrabat a vyhrabal jsem se až k tomu průchodu, jak se jde dnes
z náměstí do Plazy (obchodní centrum Plaza). Tak tam jsem utekl. Ve špitále mi pak sešili pusu, hlavu, taky žebra jsem měl naražený. Ale nakonec jsem z toho dobře vyšel. A teprve 14 dnů potom jsem se dozvěděl, že to celý brácha fotil z druhý strany náměstí. Říkám tomundruhý narozeniny. Když jsem se dozvěděl, že tam ty lidi zahynuli, teprve jsem si uvědomil tu
vážnost," vylíčil svůj příběh Milan Vlček.
Samotné vojáky ale pamětník za srpnové události roku 1968 neviní. "Ti kluci nevěděli vůbec, kde jsou. Do tý nemocnice, kde jsem ležel, přivezli ruskýho kluka. Ten byl starej asi jako já, 16, možná 17 let. A všichni na něj začali sprostě hulákat – dáme mu co proto!
A najednou tam přišel nějakej doktor a říkal: Nechte ho, copak on za to může?" vzpomínal Vlček na vztah libereckých obyvatel s vojáky. Sám se domníval, že většina z nich byla k vojenskému zásahu přinucena a neměla s ním nic víc společného. K tomuto názoru připojil pamětník i jednu svou vzpomínku: "Říkalo se, že v Mladý Boleslavi utekl jeden ruskej kluk,
kterej už nevydržel ten psychickej nátlak, a ostatní ho naháněli. Když ho našli, tak ho zastřelili."
Rozhovor Milan Vlček zakončil stručnou vzpomínkou na pohřeb obětí okupace: "Shodou okolností jsem stál vedle Třísky (Jana Třísky). To byl ohromnej pohřeb. Je dobře, že se na to nezapomíná."

Historická fotografie zaznamenala tank jedoucí směrem do centra Liberce. Opět se v pozadí současného snímku nachází stejná obytná budova jako v roce 1968. Při srovnání míst si lze povšimnout jen několika drobných změn, jako je smrk, který v současnosti brání ve výhledu na dům stojící za ním, či zmodernizovaná vozovka.

Původní foto: Petr Šmída, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous 10. 3. 2020

Zhořelecká ulice

Zhořeleckou ulicí přijížděla do Liberce vojenská kolona od Chrastavy. Jedná se o první
místo na trase armády, z kterého se podařilo získat fotografie. Dál vojsko pokračovalo
Sokolskou ulicí.

Při porovnání historické a současné fotografie si lze v pozadí povšimnout stejné budovy. Další změnou, která se na místě od roku 1968 odehrála, je stavba v levé části současné fotografie, jež zde dříve nestála.
Původní foto: Petr Šmída, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous 10. 3. 2020

Na historickém snímku je již kromě projíždějících tanků vidět dav civilistů, který se zájmem sleduje dění. Tato fotografie zatím nezachycuje žádný viditelný odpor či rozhořčení obyvatelstva Liberce. Při porovnání dobové se současnou fotografií si lze povšimnout především mostu (z kterého byla vyfotografována předchozí fotografie), jenž změnil svou podobu. Fotomontáž, na rozdíl od snímku z roku 1968, dává více prostoru pravému hornímu rohu obrázku, aby tak poukazala na budovu Krajské vědecké knihovny, která zde stojí od roku 2000.

Původní foto: Jan Bartoš, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous 2. 2. 2020

Fotomontáž v tomto případě opět zasazuje několik tanků a přihlížející dav do současné podoby Sokolské ulice. Při porovnání místa s minulostí je vidět další proměna města. V pozadí již nestojí budova s nápisem "Rychloopravna", jako tomu bylo v roce 1968.
Místo ní se v dnešní době nachází chodník pro pěší. Na fotomontáži je v pravé části dobře vidět stavba, na kterou budova "Rychloopravny" navazovala. Při její idetifikaci pomohla specifická římsa, která se na současné fotografii nachází nad nápisem "BEST TOUR", jenž je vidět i na historickém snímku.

Původní foto: Jan Bartoš, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Sokolská ulice

Sokolskou ulicí pokračovala vojenská kolona kolem divadla F. X. Šaldy na dnešní náměstí
Dr. Edvarda Beneše nebo na Šaldovo náměstí.

Původní foto: Petr Šmída, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous 2. 2. 2020

Tyto fotografie pocházejí zhruba ze stejného místa jako snímky předchozí. V tomto případě je ale historická fotografie detailnější. Zachycuje rozhořčeného muže, který kříčí na vojenské transportní vozy. Za hlavou muže si lze povšimnout paže jiného civilisty poukazující na armádu. Kromě již zmíněného mostu a Krajské vědecké knihovny v pozadí si na těchto snímcích můžeme povšimnout detailu změněné vozovky, která v roce 1968 byla tvořená dlažebními kostkami, zatímco v dnešní době je asfaltová.

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Na dobovém snímku dva civilisté drží ceduli s azbukou psaným vzkazem pro armádu: "Bratři, proč okupujete ČSSR?" Od roku 1968 se ve městě proměnila většina komerčních podniků.
Fotomontáž tuto proměnu zachycuje a nechává tak v pozadí solární studio, které na místě stojí v současnosti, a zároveň z minulosti přidává obchod se sportovními potřebami, jenž se nachází v pravé části obrázku

Původní foto: Jan Bartoš, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Náměstí Dr. Edvarda Beneše

Z náměstí Dr. Edvarda Beneše (dříve Náměstí bojovníků za mír) pochází nejvíce libereckých
dobových fotografií. Byl zde největší počet přihlížejících, kteří mohli dění vyfotografovat.
Zároveň se zde spojovaly dva vojenské proudy. Jeden ze Sokolské ulice a druhý ze Sokolovského náměstí. I to může být důvodem, proč právě zde došlo ke střetům armády Varšavské smlouvy s obyvateli Liberce, které ještě více přitahovaly pozornost fotografů.

Historická fotografie zachycuje obrněné vojenské vozidlo jedoucí směrem k liberecké radnici. U civilistů je již jasně viditelný odpor a rozhořčení, několik z nich hrozí armádě vztyčenými pažemi se zaťatými pěstmi. Podle lešení na dobovém záběru si lze také povšimnnout toho, že budova pošty, nacházející se na snímcích vpravo, byla 21. srpna 1968
v rekonstrukci. Fotomontáž tentokrát do současnosti přidává budovu, která stojí v levé části obrázku. Jedná se o budovu již zmíněné "Rychloopravny".

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Tyto fotografie opět pocházejí ze stejného místa jako fotografie předchozí. Jsou ovšem vyfotografovány z opačného úhlu. Historický snímek zachycuje improvizovaný památník, který občané vytvořili u budovy liberecké pošty. V těchto místech byla smrtelně zraněna zdravotní sestra Eva Livečková. Při porovnání místa se současností nebyla kromě jiné dlažby a nových tabulí s označením budovy pošty nalezena žádná zásadní změna. Zachovaný zůstal
i výklenek, kde se památník nacházel.

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 12. 1. 2020

Na dobové fotografi byl zachycen další z památníků, které vznikly 21. srpna 1968 k uctění památky obětí okupace. V dnešní době se zde žádný památník odkazující na srpnové události nenachází. Fotomontáží byla kromě jiného do současného snímku přidána knihovna, která se v těchto mítech dříve nacházela. Dnes je v této budově městské informační centrum.

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Dobová fotografie zachycuje tank projíždějící kolem liberecké radnice. Na fotomontáži si lze povšimnout lešení obklopujícího budovu radnice, jež byla  21. srpna 1968 v rekonstrukci.
Montáž ovšem nezachycuje změnu místa v pravé části, ta je totiž lépe vidět na následujícím obrázku.

Původní foto: Jan Bartoš, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Historický snímek, pocházející z téměř stejného místa jako předchozí tentokrát, zachycuje další typ vojenské techniky, jenž projížděl 21. srpna 1968 Libercem. Tím byly vojenské motockyly. Do vzniklé fotomontáže, pro větší kontrast s minulou montáží, tentokrát nebyla přidána budova "Rychloopravny".

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Na této fotomontáži je zachycené divadlo F. X. Šaldy, na němž visí současné poutače vedle jednoho z 21. srpna 1968. Jedná se o příklad "okupačního humoru", který během invaze zavalil město. Tabule pocházející z historického snímku odkazuje na operu Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, která pojednává o vývoji české historie po smrti krále Přemysla Otakara II. Vzhledem k tomu, že dobový snímek zachycuje pouze detail divadla, není možné zhodnotit, jestli se místo od roku 1968 změnilo.

Původní foto: neznámý autor, 21. srpen 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Tato historická fotografie byla do práce zařazena především pro svůj netradiční vzhled, který je zapříčiněn tím, že si někteří fotografové ve zmatku či spěchu zapomněli přetočit film a exponovali na něj dvakrát. Proto vznikaly tyto "dvojexpozice". (Pikous, 2018) U těchto fotografií nebyla vytvořena fotomontáž, protože by rušila unikátnost původní fotografie.

Původní foto: Zdeněk Vlček, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Tato historická fotografie zachycuje z jiného úhlu stejné místo jako fotografie předchozí. Na snímku je vidět další příklad vzkazů, které se po městě objevovaly. Ne všechny byly adresovány armádě Varšavské smlouvy. Na doposud nepoškozeném zábradlí sedí několik mladíků stejně tak, jako na něm seděl Jan Šoltys, než na něj najel tank.

Původní foto: Andrea Pecková, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Do pravé části této fotomontáže byl z historické fotografie vložen sloup budovy, který se zde v dnešní době nenachází. Nejedná se ovšem o sloup, do kterého vrazil jeden z tanků.
U sloupu ponechaného v montáži je vidět ještě značka městské hromadné dopravy. Dnes zde již žádná autobusová ani tramvajová zastávka není.

Původní foto: Zdeněk Lín, 21. srpna 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Na dobovém snímku je vyfotografováno několik lidí třímajících v rukou noviny. Místo,¨odkud fotografie pochází, se od roku 1968 poměrně velmi změnilo. Zatímco dnes se v této lokalitě nachází Všeobecná zdravotní pojišťovna, dříve zde stál svatební salon Svatka. Jedná se o místo, kde jeden z tanků vjel do zábradlí a způsobil tak vážná zranění Janu Šoltysovi
a Marcele Šimkové. Na fotografii je zábradlí před salonem ještě nepoškozené, jde tedy o záběr, který byl pořízen dříve, než k incidentu došlo. Dále si lze povšimnout tramvajových kolejí, které zde v současnosti již nevedou.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 12. 1. 2020

Na fotomontáži je již vpravo dole vidět poškozené zábradlí. Historická fotografie byla tedy pořízena později než fotografie předchozí. Při detailním pohledu na první obrněný vůz si lze všimnout si toho, že není vidět levá část předního skla, je možné, že bylo rozbité některým z demonstrujících civilistů.

Původní foto: Zdeněk Lín, 21. srpna 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Dobová fotografie jako jedna z mála zachycuje srpnové dění v akci. Na snímku je vidět dav lidí, kteří utíkají před střelbou vojáků. Několik z nich spadlo ve spěchu a snaze se krýt na dlažbu. Protější budova, z které byl záběr pořízen, fotografovi poskytla bezpečný odstup a možnost dění zachytit. Tento výhled však nebyl při přefocování napodoben, a proto
nemohla vzniknout fotomontáž. Dnes je vedle vchodu do liberecké radnice vyhraněn prostor pro sochařské expozice. Na současné fotografie jsou vidět čtyři sochy Olbrama Zoubka

Původní foto: Eduard Kadleček, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 15. 3. 2020

Na těchto fotografiích je zachycen boční vchod do liberecké radnice. Dlažba na dobovém snímku je potřísněná krví zraněných civilistů. Při porovnání záběrů si lze povšimnout podobnosti kanalizace a drobného rozdílu ve spodní části zdobení radničních dveří. Kvůli detailnosti historické fotografie nebyla v tomto případě vytvořena fotomontáž.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Historická fotografie zachycuje lidi shromažďující se na schodech před hlavním vchodem do liberecké radnice, který se stal úkrytem mnohým civilistům před střelbou vojáků. Na fotomontáž nebyli přidáni všichni lidé, kteří jsou vyfotografování na dobovém snímku, aby tak lépe vyniknul památník odhalený 17. 11. 2019 k příležitosti třicetiletého výročí sametové
revoluce.

Původní foto: Josef Honzík, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Dobový snímek pod tímto textem zachycuje čestnou stráž stojící u jednoho z improvizovaných památníků na rohu liberecké radnice. Na fotografii z roku 1968 si při detailnějším zkoumání lze povšimnout několika medailí vystavených v rámu. Jednalo se o vyznamenání, která získali vojáci v durhé světové válce, jež věnovali na počest obětem okupace. (Karpaš, 1996, 471)
U těchto fotografií nebyla vytvořena fotomontáž. Dobová fotografie je příliš detailní, a tak by bylo možné dosadit postavy, které jsou objektem záběru, pouze k současnému zdivu radnice.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Tato historická fotografie bočního vchodu do liberecké radnice byla pořízena později než fotografie předchozí. Zde je již vidět další památník vytvořený občany Liberce. Ten byl věnován především Josefu Fialkovi a Jindřichu Kuliši, kteří byli v těchto místech smrtelně raněni. Kvůli špatným světelným podmínkám historické fotografie nebyla vytvořena fotomontáž.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Ve fotomontáži byla na současnou budovu radnice připojena část radnice ze srpna 1968. V té době byly na radnici vyvěšovány různé vzkazy a hesla. Na špičce radniční věže vlaje černý prapor za oběti liberecké okupace. Při bližším pohledu na věž je možné vidět čtyři horolozce, kteří prapor vyvěsili. První se nachází na samotném vrcholu, kde za minulého režimu byla místo sochy rytíře umístěna pěticípá hvězda, ostatní tři stojí několik metrů pod
ním.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Památník vytvořený 21. srpna 1968 na rohu liberecké radnice postupně měnil svou podobu.
Na historické fotografii je zachycena tabule se jmény padlých. Fotomontáž na rozdíl od dobového záběru upřednostňuje prostor vlevo od improvizovaného památníku, aby tak poukázala na jediný současný liberecký památník věnovaný obětem srpnové okupace. Na dobovém snímku je uvedeno pouze 8 jmen. Devátá oběť, Vincent Březina, tou dobou ještě bojoval o svůj život v nemocnici.

Původní foto: Petr Šmída, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Transparenty s hesly, které se týkaly okupace, byly vyvěšeny ještě několik dní po 21. srpnu 1968. Mezi nápisy vyzývajícími armádu k odjezdu se na radnici také objevil portrét prezidenta Ludvíka Svobody. Prostor kolem radnice se od roku 1968 jistě v mnoha detailech změnil. Na základě této dobové fotografie, ale (kromě již zmíněného lešení) nelze změny pozorovat.

Původní foto: Jan Pikous starší, srpen 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Na další historické fotografii byl zachycen jeden ze směrových ukazatelů, který byl znehodnocen občany Liberce, aby nemohl sloužit k orientaci vojska. K lokalizaci fotografie pro vytvoření fotomontáže a porovnání místa pomohly štíty budov stojících vlevo od ukazatele. V dnešní době se v těchto místech žádný směrový ukazatel nenachází.

Původní foto: Petr Šmída, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Historická fotografie zachytila, jak mohl vypadat poslední pohled demonstrujících lidí, než byli zavaleni sutinami zbořeného podloubí. Místa, odkud fotografie pochází, se kromě již zmíněného nového podloubí příliš nezměnila. Rozdíl lze spatřit pouze v tramvajových kolejích, které zde v roce 1968, na rozdíl od současnosti, vedly.

Původní foto: Vladimír Vlk, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Fotograf Zdeněk Vlček zachytil tank 314 pokrytý sutinami, nevěděl ale, že jedním ze zavalených civilistů byl i jeho bratr Milan Vlček. V pozadí dobového i současného snímku lze vidět stejné budovy. Hlavní změnou, která se na tomto místě odehrála, je nápadně velké pouliční osvětlení, které je vidět na současném záběru a vytvořené fotomontáži.

Původní foto: Zdeněk Vlček, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Za pomoci fotomontáže byla k současné budově liberecké radnice přidána tzv. tabule zrádců,
na niž lidé během srpna 1968 psali jména lidí nakloněných sovětské politice. Toto místo se
od roku 1968 nijak zásadně nezměnilo.

Původní foto: Josef Honzík, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Na dobovém záběru je vyfotografováno podloubí, do kterého 21. srpna 1968 vrazil tank, jenž tak přímo zavinil smrt Miroslava Čížka a Vincenta Březiny. V dnešní době se zde nachází zcela nové podloubí, i proto bylo obtížné propojit fotografie pomocí fotomontáže.

Původní foto: Eduard Kadleček, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Tato historická fotografie Václava Toužimského je nejznámějším snímkem libereckých srpnových událostí roku 1968. Zachycuje tank číslo 314, který právě boří podloubí. Dobový snímek byl pořízen z patra protější budovy, proto nabízí tak široký a jasný pohled na nehodu.
Současný záběr se nepodařilo pořídit z žádného vyvýšeného místa, přesto se ale povedlo vytvořit fotomontáž, jež alespoň částěčně přibližuje, jak by událost vypadala dnes.

Původní foto: Václav Toužimský, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 15. 3. 2020

Zde tank číslo 314 již opouští místo nehody. Předtím, než se mu podařilo odjet, stačil ještě nabourat 3 sanitní vozy. Při porovnání fotografií si lze všimnout pozměněného horizontu budov stojících v pozadí.

Původní foto: Zdeněk Vlček, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Šaldovo náměstí

Část vojenské kolony neprojížděla přes dnešní náměstí Dr. Edvarda Beneše, nýbrž přes Šaldovo náměstí, odkud pokračovala dnešní Palachovou ulicí kolem libereckého zámku a dál Rumunskou ulicí. Zde se tato část kolony připojila na dnešní ulici Dr. Milady Horákové ke zbytku vojska a pokračovala směrem na Prahu.

Fotomontáží byl do současné podoby Šaldova náměstí přidán vojenský transportní vůz a dav přihlížejících civilistů. Místo se od roku 1968 v mnohém změnilo, především v dopravě.
Dnes je Šaldovo náměstí jedním z hlavních dopravních uzlů Liberce. Současné tramvajové koleje vedou Palachovou ulicí, zatímco dříve vedly přes náměstí Dr. Edvarda Beneše. Dále se pozměnilo dopravní značení a redukovala se pěší zóna.

Původní foto: Marie Burdová, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 1. 2020

Dobová fotografie poskytuje další pohled na Šaldovo náměstí roku 1968. Změny se odehrály i v komerčním sektoru. Přesto lze shodou okolností najít drogérii na téměř stejném místě jako před 52 lety. Ovšem skutečnou zajímavostí, která byla objevena při porovnání historického záběru se současným, je plastika holubice s nápisem "Mír národům celého světa". Ta je vidět na budově v pravé části fotomontáže. Dobový snímek ji však nezachycuje.
Tato plastika od výtvarníka Karla Janouška totiž pochází až z doby normalizace. Město Liberec jí věnuje pozornost od roku 2012. Od té doby byla zrekonstruována a ponechána na svém původním místě.

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Dobový snímek nezachycuje žádný výrazný motiv ze srpnové okupace. Kvůli jeho absenci nebyla u snímků vytvořena fotomontáž. V porovnání se snímkem současným ale vyšly najevo nejvýraznější změny, které se na Šaldově náměstí a v dnešní Palachově ulici od roku 1968 odehrály. Povšimnout si lze především budovy, která dříve stála uprostřed dnešní
Palachovy ulice. Tu už tu nenajdeme. Naopak se zde v dnešní době nachází nákupní centrum Plaza. To lze vidět v pravé části současné fotografie. Lokalitu pomohla určit věžička libereckého zámku, jejíž vrchol je vidět nad zástavbou v levé části obou snímků.

Původní foto: Petr Šmída
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Na historické fotografii je zachycen tank s označením 312. V současnosti se zde již nenachází budova, kterou lze vidět na dobovém snímku za hlavní jeho děla. Také zde již nevedou tramvajové koleje, jako tomu bylo v roce 1968. Změnil se též dvůr za tankem. Ten není ohraničen zdí, pouze drátěným plotem. Na současné fotografii je nápadný nápis na stěně
jednoho z domů "Naivní divadlo". Toto divadlo se nachází o několik metrů výš v ulici. Dříve se jmenovalo Severočeské loutkové divadlo.

Původní foto: Vladimír Sejkora, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Tato dobová fotografie zachycuje stejné místo jako předchozí. Na rozdíl od ní se ale podařilo místo přefotografovat z téměř stejného místa, odkud byl exponován historický snímek. To se kromě výše zmíněných tramvajových kolejí a obchodního centra Delta, které není na záběrech vidět, od roku 1968 výrazně nezměnilo.

Původní foto: Vladimír Sejkora, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Moskevská ulice

Moskevskou ulicí projížděla armáda z dnešního náměstí Dr. Edvarda Beneše dál městem,
poté vyjížděla z centra po třídě Zdeňka Nejedlého (dnes Milady Horákové)

Dobová fotografie zachycuje tanky projíždějící Moskevskou ulicí. Současné místo bylo velmi těžké lokalizovat, protože zde došlo k velkým stavebním změnám. Především nová prosklená budova banky, nacházející se v pravé části současného snímku, znesnadňovala dohledání místa. Nakonec se ale toto místo podařilo podle detailů na bance přilehlé budově rozpoznat. To umožnilo úspěšné vytvoření fotomontáže

Původní foto: autor neuveden, 21. 8. 1968
Zdroj: Liberec – Okupace v 68 obrazech
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Na dobové fotografii sjíždí vojenská kolona dolů Moskevskou ulicí. Původní záběr byl vyfotografován z větší vzdálenosti než snímek současný. Dnes se na místě původní expozice nachází obchodní centrum Delta a k němu přidružená parkovací plocha. To znemožnilo dosažení přesné pozice, a proto nebylo ani možné vytvořit zcela přesné propojení snímků pomocí fotomontáže.

Původní foto: Vladimír Sejkora, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 3. 1. 2020

Historická fotografie pochází z konce Moskevské ulice. Dál se vojenská kolona napojila na dnešní ulici Dr. Milady Horákové. Na tomto místě došlo k úpravě vozovky, silničního značení a především zde byly vybudovány nové stavby, jako je například vysoká budova Syner tower, kterou lze vidět na fotomontáži vpravo.

Původní foto: Vladimír Sejkora, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Pražská ulice

Pražskou ulicí vojenská kolona 21. srpna 1968 neprojížděla. Jedná se ovšem o jednu z hlavních ulic Liberce, a proto jsou do práce zařazeny záběry, které dobře demonstrují vztah obyvatelstva k invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Ve fotomontáži byla prolnuta současná kavárna s původním obchodem s polotovary. 21. srpna lidé často vyvěšovali transparenty ve svých obchodech, aby tak vyjádřili názor na okupaci. K lokalizaci pomohly výpovědi pamětníků, kteří upozornili na to, že obchod s polotovary měl prosklené druhé patro, stejně jako kavárna, která zde stojí dnes.

Původní foto: Marie Burdová, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 16. 2. 2020

Fotomontáž opět prolíná původní a současnou výlohu obchodu. Zatímco v roce 1968 se zde nacházela opravna obuvi, dnes je zde Knihkupectví a antikvariát Fryč. K lokalizaci opět pomohly informace získané od pamětníků.

Původní foto: Jan Pikous starší, 21. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 12. 1. 2020

Liberecké krematorium

24. srpna 1968 je význačné datum související s událostmi 21. srpna 1968. Před budovou libereckého krematoria se konaly dva pohřby obětí okupace. Prvního smutečního obřadu se zúčastnilo okolo 5000 lidí, mezi nimi i Václav Havel a Jan Tříska. Událost se stala tichou demonstrací proti 21. srpnu 1968.

Dobový snímek zachycuje smuteční dav směřující k budově libereckého krematoria. Místo historické fotografie se změnilo natolik, že se ho ani s pomocí pamětníků nepodařilo dohledat. Současné záběry jsou tedy pouze nejpravděpodobnějšími lokacemi, odkud snímky mohou pocházet.

Původní foto: Jan Pikous starší, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 2. 2. 2020

Na historické fotografii prvního pohřbu jsou vyfoceny rakve obětí. Podle této fotografie se podařilo objevit chybu v publikacích Romana Karpaše Kniha o Liberci a Stalo se na severu Čech 1900/2000. V těch je uvedeno, že na prvním pohřbu bylo rakví šest, přičemž tato fotografie zřetelně zachycuje rakví sedm. To poukazuje na nejasnosti, které se v publikacích
vyskytují, týkající se jedné oběti.

Původní foto: Václav Toužimský, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Zde byl u mikrofonu vyfotografován recitující herec Jan Tříska. Doposud nepopsanou změnou tohoto místa je nové zábradlí u vstupu do krematoria.

Původní foto: Jan Pikous starší, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Fotomontáží byl k současnému snímku krematoria "přidán" dav Liberečanů, kteří se účastnili pohřbu. Při pohledu na původní a současnou fotografii si lze všimnout změn, které v okolí krematoria nastaly. Dnes je značná část prostoru před budovou vyasfaltována a upravena pro průjezd vozidel. Také vysoká budova Krajského úřadu Libereckého kraje, jež je vidět v pozadí fotomontáže, byla dostavěna až v roce 1976.

Původní foto: Eduard Kadleček, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 12. 3. 2020

Fotografie byly pořízeny ze vstupu do budovy krematoria. Na dobovém snímku je zachycen smuteční dav. Jeho první řadu tvoří truchlící příbuzní obětí. Na místech se změnila především hustota zeleně v pozadí snímků a dlažba před krematoriem.

Původní foto: Jan Pikous starší, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Na dobové fotografii je vyfotografován pěvecký sbor Severáček, který na smutečním obřadu zazpíval. Při porovnání fotografií si lze povšimnout, že oblouky za sborem jsou dnes, na rozdíl od roku 1968, zasklené

Původní foto: Jan Pikous starší, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020

Fotomontáž zachycuje muže nesoucí rakve s obětmi okupace určené ke zpopelnění.
V pozadí je opět vidět pěvecký sbor Severáček. Na místě již byly popsány všechny viditelné změny.

Původní foto: Jan Pikous starší, 24. 8. 1968
Zdroj: LŠF, s.r.o.
Současné foto: Tadeáš Pikous, 9. 3. 2020