V novodobé historii průmyslové výroby v Čechách, respektive v někdejším Československu, hrálo zpracování plastických hmot sice nedlouhou, ale velmi důležitou roli. Vytvořil se tak základ výroby, která se rozvíjí v současnosti v široké řadě průmyslových odvětví na území České republiky, kde propojení do mezinárodního hospodářského prostoru vytváří stále širší vazby a uplatňování domácího průmyslu v rámci evropských a globálních struktur.

V obnovovaném československém hospodářství po roce 1945 vytvářely podniky a provozovny zpracovávající plastické hmoty větší uskupení ve dvou oblastech: na střední Moravě a na severu Čech. V okolí Jablonce nad Nisou i ve městě samotném existovala již od dvacátých let řada drobnějších firem napojených na bižuterní průmysl, které vedle kovových dílů počaly užívat od konce dvacátých a především ve třicátých letech různé druhy plastických hmot, nahrazující dražší přírodní materiály. Tyto různé druhy plastických hmot mnohdy předčily imitovaný vzor strukturou, barevností, snazší zpracovatelností i nižší vahou, a především výhodnější cenou. Tuto produkci drobných výrobků změnila za druhé světové války potřeba zpracování různých dílů pro válečné účely, kdy plastické hmoty nahrazovaly značný deficiť dovozových materiálů, především kovů. V rámci rozptýlené válečné výroby, soustředěné do míst mimo známá průmyslová centra ohrožená bombardováním, došlo k zapojení i řady drobných výrobců na Jablonecku, u kterých již byla z předchozího období zkušenost se zpracováním plastických hmot. Tím se v řadě případů rozšířil okruh užívaných materiálů a rozšířila se znalost nových technologií (např. zavedení zpracovávání plexiskla u firmy Spilba v Libáni).

Poválečný návrat k mírovému výrobnímu programu vedl zpočátku k obnovení někdejšího sortimentu drobného spotřebního zboží, ale úsilí o zestátnění průmyslové výroby po roce 1945 a cílená likvidace soukromých podniků po roce 1948, po uchopení politické i hospodářské moci komunistickou stranou, se zaměřily na vytváření větších výrobních celků a jejich zapojení do systému výroby centrálně plánovaného hospodářství.

Téměř všechny provozovny na severu Čech, a především na Jablonecku, byly za války v držení německých majitelů a po květnu 1945 přešly vesměs do národní správy. Již v roce 1946 se ukázalo jako potřebné hledat formy kooperace těchto malých výrobců. Snahy vytvořit velký podnik plastikářského průmyslu se však prosadit nepodařilo.

Ještě před rokem 1948 bylo soustředěno pod vedení bývalé firmy Wander v Jablonci nad Nisou dalších sedm výrobců a po znárodnění většiny podniků v roce 1948 vznikla velká skupina 41 firem, které spadaly pod generální ředitelství Československých závodů kožedělných a gumárenských v Praze se sídlem ve Zlíně. V březnu 1948 bylo šest podniků z uvedené skupiny vyčleněno do nově vznikající firmy Centropen a ze zbylých byl vytvořen národní podnik Plastimat v Jablonci nad Nisou. Formálně bylo založení podniku deklarováno zpětně k 1. lednu 1946. Ústředí firmy se přeneslo do někdejšího podniku Morichetto 8 Feder, který měl sídlo v Bezručově ulici. V průběhu jednoho roku se počet provozoven zredukoval na 15 někdejších závodů (v Jablonci n. N. Morichetto 6 Feder, Julius Posselt, K. Unger a syn, Heinrich Wander, dále Glaser a spol. v Rýnovicích u Jablonce n. N., Otto Kittel v Příchovicích u Tanvaldu, F. j. Pohl ve Vilémově u Velkého Šenova, W. Langh mm ve Víldštejně u Chebu, Spilba v Líbáni u Jičína, Plastika a.s. a Rudolf Rozmahel ve Svitavách, Rudolf Pekárek ve Velké Losenici, Augustin Novotný v Praze-Líbni, H. Pípal ve Zlíně a Josef Steipe a spol v Olomouci).

Po vytvoření národního podniku Plastimat v Jablonci nad Nisou roku 1948, ve kterém se soustředila řada malých provozoven, se projevovala značná roztříštěnost výroby a vedení podniku začalo usilovat o vybudování velké továrny, kam by bylo možné soustředit rozsáhlý výrobní program. To souviselo s centralizací výroby ve znárodněném průmyslu a úsilím o plánované hospodářství, jak se projevilo v prvním pětiletém plánu národního hospodářství pro léta 1949-1953. Začala se prosazovat snaha, která sí kladla za cíl vytvořít na severu Čech nové centrum výroby plastických hmot a navázat na již existující tradici spotřebního průmyslu. Ještě během roku 1948 byla vybrána v Jablonci nad Nisou lokalita v prostoru ulice Na hutích a byly podniknuty první kroky k přípravě projektu. Tento záměr však záhy padl, stejně "jako další pokus o získání velkého továrního areálu v Rýnovicích, který byl následně přidělen automobilovému průmyslu.

Na počátku padesátých let se vedení podniku snažilo prosadit budování velkého závodu v Turnově a Železném Brodu, ale i tyto záměry vyzněly nakonec do prázdna. Další návrh se soustředil na areál podniku TOFA v Albrechticích, který by bylo možno přebudovat pro potřeby Plastimatu. Také tato vize byla nakonec zamítnuta, i když byly zhotoveny studie pro investice, postupný harmonogram realizace a dokonce i návrh na stavbu bytovek pro zaměstnance.

Po roce 1954 došlo ještě k jednání s krajskými a centrálními orgány o umístění hlavního závodu v Jilemnici, ale opět se zamítavým stanoviskem. Jediným zcela rekonstruovaným objektem se tak v druhé polovině padesátých let stal nově otevřený závod ve Stráži nad Nisou - tovární budova, užívaná do té doby podnikem Poživatina - uvedený do provozu v roce 1958, tedy v době, kdy se již rodil konkrétní záměr na zcela nový velký závod přímo v Liberci.

V tomto ohledu nebylo vybudování závodu ve Stráži nad Nisou náhodné. Mělo přiblížit do blízkosti Liberce určité množství výrobní kapacity a vytvořit pracovní místa, která by bylo možné později bez problému přesunout do nového libereckého závodu.

Počáteční výrobní program Plastimatu, počínaje zpětně od roku 1946 do poloviny padesátých let, vycházel z produkce jednotlivých původních firem a představoval různorodou směs předmětů od galanterie po díly různých spotřebičů a nábytkové kování. Po roce 1948, kdy došlo k centralizaci v řízení jednotlivých provozoven v rámci vzniklého Plastimatu a výroba přecházela na plánované hospodářství, se začal podnik soustředit na požadavky, vznikající v rámci znárodněného průmyslu, s větším důrazem na strojírenství a s ním spojeným spotřebním průmyslem. Pro místní spotřební průmysl byla důležitá přítomnost podniku Elektropraga, který se zabýval výrobou domácích elektrospotřebičů, jejichž součásti z termosetů dodávaly místní provozovny Plastimatu. Část výroby zahrnovala také výrobu dětských hraček, např. miniaturní nádobíčko, stavebnice, řehtátka do dětských kočárků a řadu dalších výrobků. Figurka "štěkajícího" psa Hafánka z počátku padesátých let se promítla i do názvu podnikového Časopisu, který byl vydáván v nepravidelných intervalech v letech 1955 až 1957.

 Jiří Hofman, jedna z nejvýraznějších výtvarných osobností v existenci podniku, na své počátky vzpomíná: Tvorba v oblastí tzv. užitného umění byla na Jablonecku a Liberecku už od dob vzniku sklářství, přes bižuterní a textilní původně řemeslnou, na vrcholu pak průmyslovou výrobou, velmi rozšířenou výrobní činností, nezbytně spjatou s výtvarným zaměřením. Velká část obyvatelstva se na této produkcí podílela a své zkušenosti a vlohy přenášela na další generace. Ke jmenovaným tradičním materiálům se přířadily už před 2. světovou válkou plastické hmoty, které začaly buď imitovat, nebo vhodně doplňovat bižuterii. V Jablonci nad Nisou a okolí produkovalo už nemálo drobných výrobců zejména po roce 1945 galanterní zboží, hračky a jiné ozdobné výrobky. Jejich podniky byly v roce 1948 znárodněny a některé z nich začleněny, soustředěny do nově vzniklého poměrně velkého národního podniku Plastimat. Zajímal jsem se o zaměstnání v tomto podniku jako výtvarník proto, že vyráběl hračky a dovedl jsem si představit, že se v budoucnosti zaměří i na výrobu spotřebních výrobků, jak tomu bylo v jíných západních zemích. V roce 1954 se v Plastimatu zabývaly drobnou výrobou hraček 3 závody. V Rýnovicích se vyráběly z celuloidu pingpongové míčky a hračky: vstaváček - dvě slepené celuloidové koule o velikosti menšího jablka. Ve spodní kouli bylo uvnitř přilepeno kovové závaží, které způsobilo, že se "postavička" kolébala. Vlasy, očí, nos a ústa se ručně malovaly na horní kouli a knoflíky na dolní. "Zvonkohra" - ve válečku o průměru 5 cm a výšce asi 12 cm bylo zabudováno 6 různě dlouhých kovových tyček, na niti zavěšené závaží je pří pohybu rozeznělo. Váleček měl dřevěné držadlo. Pod průhledným celuloidovým obalem válečku byl natištěn obrázek z pohádky.

Motiv Zasadil dědek řepu byl jeden z mých prvních výfvarných úkolů. A ještě "rachtátko" - na držátku opět celuloidová koule s korálky uvnitř. V jabloneckém závodě v Bezručově ulici byla vstřikovna termoplastů a zde se výhradně z polystyrenu vyráběly technické výrobky, zejména obaly na menší výrobky s ohledem na výrobní možností menších strojů Eckert-Ziegler. Ale také hračka: "Hafánek"terno a trhák podniku. Pes z polystyrenu. Tělo slepované ze dvou dílů.

Dovnítř vložené přední nohy a spodní čelist byly na čepech pohyblivé. V hlavě psa byl umístěn gumový balonek s dřevěno-kovovou frkačkou, známou z poutí. Stlačením předních nohou stiskl se balonek, vzduch vyloudil z frkačky "štěknutí", přičemž se otevřela i dolní čelist psa. Pes byl samozřejmě ještě ručně domalovaný: oči, uši, růžový jazýček, ocásek, packy. Dodával se v kartonové krabičce. Dalším teprve připravovaným výrobkem z polystyrenu bylo letadélko (okopírované ze zahraničního vzoru, jak bylo tehdy běžnou zvyklostí). Mělo 2 vrtule, a když se do zadku letadla foukalo, vrtule se točily a letadlo mělo pískat (podle vzoru píšťalky z proutí našich klukovských let), ale nepískalo.

Týden jsem letadlo odborně rozpískával. Spolupracovníci opouštěli pracoviště, někteří odcházeli snad i na psychiatrické léčení.: Ale pískalo. V Janově-Hraničné poblíž Jablonce n. N. byla zavedená firma na výrobu galanterního zboží z galalitu. Konzervativní výroba knoflíků, přezek na pásky nebo řemeny, hřebenů apod. bez výtvarného vlivu. A konečně v závodě v Proseči n. N. byla lisovna bakelitu, kde se vyráběla hračka, primitivnější předchůdce stavebnice Lego. Byly to cihly o velikosti cca 3,5krát 1,5 cm, pro stavbu domů a zdí. S bakelitovou cihlou technologové sváděli neustálý boj o přípustnou toleranci rozměrů.

Nebylo totiž v možnostech lisotechniky zajistit potřebnou přesnost pro funkci spojování. Pro zlost. Zejména dětí, kterým se zdi neustále rozpadávaly. Opět bez výtvarného vlivu a dalšího vývoje. Výrobky z fenolformaldehydu jsou vhodné. spíše pro technické výrobky, pro hračky a spotřební výrobky vhodné nejsou. V padesátých letech u nás ještě nebyly dosažitelné termoplasty jako polyethylen, polypropylen a další, které jsou pro spotřební výrobky pro domácnost a hračky výborné. Výrobky z nich se začaly na trhu objevovat v západních evropských zemích a v USA..

Přiváželi je lidé, kteří do těchto zemí vycestovali, a tím vznikl přirozený hlad trhu a obchodní zájem i v Plastimatu. To byle patrně důvodem, že se Plastimat začal zajímat o výtvarníky, kteří by byli v budoucnu schopni spotřební výrobky navrhovat a tvořit. A tak byli v roce 1956 přijati další 2 výtvarníci. V podniku byl tlak na výrobu spotřebních výrobků pro domácnost ze strany obchodníků tak naléhavý, že usilovali o kopírování zahraničních výrobků, a to ze dvou důvodů. Jednak v tom byla záruka, že při dodržení přesného tvaru, tloušťky stěn, úkosů výrobku, nebudou problémy s výrobou formy a následnou technologií výroby. A za druhé se celý proces přípravou výroby urychlí, neboť odpadne navrhování výrobku a navíc s tím spojené problémy technologické, neboť vstřikování termoplastů je technicky náročné.

pokračování v článku: