Po stopách historie starých libereckých čtvrtí

Sanatoria v Lidových sadech

Celkový pohled na areál Lidových sadů, k jehož odpočinkové funkci se od přelomu století přiřadilo i léčebné poslání. Riegrova ulice patřila na začátku století už do katastru Harcova a této oblasti se říkalo Sedmidomky,.

Dům s věžičkou uprostřed snímku je jedno z prvních zdejších sanatorií, patřící gynekologu Maxi Breyovi. Jeho součástí byl i park s altánem nad Fibichovou ulicí, která v době pořízení snímku ještě neexistovala. Také sousední dům plnil funkci zotavovny.

(zdroj: Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka)

Proměny třídy císaře Josefa (Masarykova třída) mezi roky 1895 a 1905

Od svého vzniku představovala dnešní Masarykova třída důležitou součást městské osy, probíhající od nádraží přes střed města do Lidových sadů. Ještě v šedesátých letech 19.století však vedla směrem k Jizerským horám přes Sedmidomky pouze úzká neupravená polní cesta. Název Sedmidomky se odvozuje od toho, že zde stálo zpočátku jen sedm obydlí pro dělníky panské lesní správy. Jeden domek (čp. 1275-I) v zatáčce tramvaje na konci Riegrovy ulice existuje dodnes. Liberečtí občané sem velice rádi chodili na procházky a v neporušených lesích okolo malebného údolí Jizerského potoka hledali klid a osvěžení. Oblíbenost Sedmidomků se ještě zvýšila, když zde byl zřízen park s výletní restaurací a přístupová polní cesta nově upravena na šířku 7,6 m a osázena stromořadím. V této podobě zůstala až do roku 1879, kdy byla po výstavbě rozšířena na 16 metrů a opatřena chodníkem s dvojitou alejí lip a javorů. Současně byla přejmenovaná na třídu Císaře Josefa.
Těžištěm vilové Zástavby v Sedmidomcích i okolí se stala urbanisticky neobyčejně důležitá křižovatka dnešní Masarykovy třídy a Vítězné ulice. Podle velkorysého záměru vídeňského urbanisty zde během let 1890-1902 vyrostly výstavné budovy uměleckoprůmyslového muzea, obchodní a živnostenské komory a městských lázní, tři vynikající stavební díla, řemeslně dokonale zpracovaná libereckými firmami. Velkorysou urbanistickou myšlenku ještě umocnily dvě dominanty uzavírající po obou stranách průhled Vítěznou ulicí: věž kasáren a budova školy na dnešní Husově třídě (z roku 1914).
Souběžně s významnými budovami na křižovatce Masarykovy a Vítězné ulice byla zahájena výstavba nové čtvrti na plochách za muzeem směrem k Sedmidomkům. Mírně svažité území o rozloze více než 60 hektarů, ohraničené dnešními ulicemi Dvořákovou, Zborovskou, Lesní a Masarykovou, bylo rozděleno klasicistním způsobem na pravoúhlé bloky s parkovým náměstím uprostřed (dnešní Sukovo). Během let 1885-1901 zde vyrostla zahradní čtvrť rodinných domů pro jednu i více rodin. Za svůj vznik vděčí především stavební společnosti (Gemeinnützige Baugesellschaft) a městu, jež tomuto stavebnímu družstvu poskytlo velmi levné pozemky pod podmínkou, že celé sídliště bude úplně dokončeno v předem určeném termínu. Podle stanov se stavebníci zavázali, že nebudou provádět na domech žádné úpravy ani přístavby bez souhlasu vedení družstva. V celém sídlišti bylo zakázáno provozovat jakékoliv řemeslo narušující klid. Osázení zahrad i parkovou úpravu řídil odborně spolek Přátel přírody (Naturfreunde).

Obzvláštní pozornost byla věnována obestavění hlavní promenádní třídy Císaře Josefa, kde směly vyrůst podle požadavků města jen reprezentativní vily. Pseudorenesanční, pseudobarokní a secesní architektura spolu s pečlivě udržovanou zelení dávala třídě téměř lázeňský vzhled. Z řady víl, které ji lemují, je třeba pro vynikající architekturu vyzvednout čp. 542-I (OHES), 450-I, 625-I (LVT) a některé další (např. čp. 621, 628-I nebo secesní 801-I). Na horním konci naproti Jezírku byla roku 1904 zřízena restaurace Reichenberger Hůtte (Liberecká chata), dnešní hotel U Jezírka.

Poněkud skromnější, zato tvarové mnohem rozmanitější byla výstavba na ostatních plochách sídliště Sedmidomky. Každý dům je zcela odlišný, takže na první pohled vzniká dojem, že se zde stavebníci chtěli záměrně odpoutat od jakékoliv uniformity. Architektonická různorodost byla natolik neobvyklá, že přinesla této Části města hanlivé označení cikánská čtvrť. Odborně vysazená, pečlivě udržovaná zeleň ale brzy sjednotila celé sídliště a zapojila domy do krajiny.

Podíváme-li se blíže na jednotlivé stavby, najdeme i zde znamenité ukázky architektury z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Při budování promenádní cesty (Masarykovy třídy) bylo třeba překonat značné terénní výškové rozdíly, hlavně hluboké koryto Jizerského potoka, jenž ji podtéká v místech dnešního výstaviště. Několik metrů vysoký násep pokračoval až za křížení s dnešní Vítěznou ulicí. Napravo od ní je Skopkův rybník a vedle se rozkládá botanická zahrada. Spolek Přátel přírody plánoval i úpravu strmých svahů po levé straně Jizerského potoka, kde měl vzniknout rozsáhlý park protkaný pohodlnými chodníky s oddychovými koutky, v jehož centru, na pahorku nad dnešním areálem vysoké školy, se počítalo se stavbou galerie. Všechny tyto záměry ovšem přerušila první světová válka.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Dům Karla Hubáčka v Alšově ulici 

(vyfoceno 20.8.2021) 

Karel Hubáček koncem 50. let začal projektovat montovanou stavbu, jež měla prokázat, že s použitím prefabrikovaných dílů lze postavit individuální obytný dům za stejné prostředky jako byt v paneláku. Objekt byl součástí jedné z expozic Libereckých výstavních trhů, na jejichž architektonické koncepci se Hubáčkův ateliér každoročně podílel (1958-65). Projekčně bylo navrženo několik alternativ, které kombinovaly různé výškové, hmotové i dispoziční řešení. Existují také návrhy dvojdomů. Montovaný dům v Liberci se však nestal prototypem, jak autor zamýšlel, ale později jeho vlastním domovem. Stavba se tak stala jednou z nejzajímavějších realizací v oblasti individuálního bydlení v době, která nekolektivnímu způsobu života příliš nepřála.Přestože subtilní ocelové sloupy vzbuzovaly zpočátku nedůvěru, slouží jen s malými úpravami pláště dodnes. Byly užity v té době moderní technologie, např. fasáda byla vytvořena z omítek Cerami. Částečně je dům obložen dřevem. Z přízemí, ve kterém se nachází garáž, se vystupuje kovovým schodištěm do patra, kde jsou hlavní obytné místnosti. Z obývacího pokoje lze přejít do soukromých místností buď přes chodbu nebo přes kuchyň. Přestože zvenku dům působí jednoduchým až asketickým dojmem, uvnitř je velice útulný. Celkový dojem umocňuje krásná zahrada, v níž dům leží.(Liberec : Reichenberg - architektura na severu Čech)(archiv Všichni Čermáci)

4. 1. 2011

Zajímá vás, jak vypadaly Lidové sady zhruba před sto lety? Nejen o tom vydávají svědectví publikace České besedy.

Lidové sady, kdysi továrna na zdraví

Málokdo si to v dnešním Liberci uvědomí, ale na počátku promenády na Masarykově ulici je stále cítit onen obrovský předěl mezi klasickou "utaženou" městskou uliční zástavbou a rozvolněnou vilovou čtvrtí, plnou upravené zeleně, která pak plynule přechází do opravdových lesů.

Kdo tudy chodí často, může vypozorovat onen zvláštní pocit uvolnění, který na výletníka přijde u staré Ehrlichovy vily naproti průmyslové škole, kde zmizí ulice a začíná promenáda, na níž Liberečané téměř půldruhého století hledají klid, odpočinek a ozdravení z procházení.

Jako lázeňská kolonáda

Masarykova ulice končí nedaleko od hotelu U Jezírka, na křižovatce střihu téměř lázeňského: stromořadí, korzující výletníci na každém kroku, na jezírku vodotrysk a pelikáni, na několika místech prodejci zmrzliny a suvenýrů a před hrázděným domkem vzešlým ze secesní elegance pak na chodníku dokonce – palmy! V letních dnech zde, mezi krásnými vilami a ušlechtilou zelení, můžeme snadno nabýt dojmu, že jsme se ocitli v koutě některého ze západočeských lázeňských měst.

Zpátky do minulosti

Ale vraťme se o mnoho let zpátky. Stará cesta vedoucí z Liberce do těchto míst končila jen nedaleko pod lesem hraběte Clam-Gallase u chalup osady Siebenhäuser (Sedmidomky). Původně tato vzdálená lokalita patřila k městu Liberci a nacházely se zde chudé louky a mizerná políčka. Celému tomuto podhorskému pozemkovému majetku se podle majitele – ševce Davida Knesche, říkávalo Kneschegrund neboli Knescheho hospodářství. Někdy okolo roku 1700 jej prodal přímo správě panství. Šlo však asi o pozemky s mizernými výnosy, neboť na konci 18. století panství prodalo část původního Knescheho hospodářství jakémusi vesničanovi Puschovi z Ruprechtic. Ten si uprostřed houštin postavil na malém ostrohu nad přítokem dnešního Jizerského potoka první dřevěnou chalupu. V jejím okolí vymýtil další porosty, a tak majitele prvního domku pod lesem brzy následovali další osadníci. Přišli, stejně jako Pusch, z Ruprechtic.

Město Liberec mělo být sice panstvím předně vyzváno k převzetí správy, ale městská rada se prý tehdy – bůhví proč – proti tomuto návrhu postavila a osada dřevařů tak nadlouho zůstala pod správou Ruprechtic. A tento stav trval až do roku 1850, kdy byla převedena do sousedního Harcova.

Co to byly Sedmidomky

V té době se již běžně označovala jako Siebenhäuser neboli Sedmidomky, někdy též v českých textech uváděná jako Sedmidomí, přičemž toto pojmenování vzniklo jednoduše podle počtu původních chalup na okraji lesa. Nejvýše položeným domem v Sedmidomcích – a také jedinou dochovanou stavbou tamní historické zástavby – je stará Clam-Gallasova lesovna. V dávných dobách žil sice správce ruprechtického revíru – revírník Bernard Hub – přímo dole v Ruprechticích, ale později odkoupilo panství starou Puschovu chalupu v Sedmidomcích a přeměnilo ji na řádnou lesovnu, do níž se revírník Hub přestěhoval. Dům, dnes nesoucí liberecké č.p. 1275, si uchoval stále formu tradiční podlouhlé jizerskohorské chalupy. Objekt je dnes možno vidět v podobě, jež vznikla roku 1938 drobnou přestavbou, organizovanou však již státními lesy.

Beethoven Strasse a majitel čokoládovny

Všechny ostatní objekty v Sedmidomcích, v dnešní Riegerově ulice (do poloviny 20. století Beethoven Strasse) byly postupně přestavěny.

Hned pod bývalou lesovnou se tak nachází luxusní vila č.p. 1276 postavená architektem Adolfem Bürgerem pro majitele čokoládovny Körber Franze Körbera a jeho ženu Josefinu. Výroba byla nejprve provozována v dílně přímo ve vile, později ale nabyla produkce sladkostí takových rozměrů, že byla za první republiky přestěhována do zrušené textilní továrny v Chotyni, kde "Kerbrovka" fungovala ještě řadu let po válce. Pod vilou je ještě několik dalších výstavných objektů, z nichž dva – č.p. 1278 a 1279 – sloužily lázeňství a rehabilitaci.

V dalším domě sídlila restaurace a dokonce i varieté U parku císaře Josefa. Podle dobových zpráv prý první a největší svého druhu v Liberci. Provozovatel podniku Carl Meininger sem zval výletníky nejen na pivo do stinné zahrady pro neuvěřitelných 1300 osob, ale též na každodenní představení, která se hrála v sobotu, v neděli a ve středu 2 x denně. Dřevěný objekt varieté byl nakonec zbořen a nahrazen r. 1939 moderní budovou.

Ještě níže se nachází jeden z nejstarších domů v celé lokalitě Sedmidomků – objekt č.p. 1282, postavený stavitelem Mikschem již roku 1879 a dodnes uchovaný téměř v původní podobě. Po staviteli Mikschovi se v domě vystřídalo několik dalších majitelů až nakonec jej získal hostinský Emil Seibt, který zde provozoval pohostinství a ubytování. V roce 1942 si hostinské pokoje pronajalo město Liberec pro ubytování herců zdejšího divadla. V té době přišly i velké problémy – sousedé ze strohého činžovního domu pro úředníky Dresdener bank si s německou důkladností stěžovali na fekálie tekoucí ze Seibtovy hospody. ..

Liberečané již od poloviny 19. století stále častěji chodívali do Sedmidomků na procházky. Výletnická sláva Sedmidomků ovšem začala již 10. srpna 1872, kdy byl spolkem Naturfreunde slavnostně dokončen a městu předány promenádní cesty vedoucí od současného hotelu U Jezírka podél obou břehů Baierova potoka směrem k dnešnímu Lesnímu koupališti.

Zrod městské zeleně

Pod vedením lesníka Adolfa Waltera zde vlastně vznikl první městský park, spíše ještě lesopark. Ten byl později sice v přední části zaplavený vodami nově zřízeného Jezírka, ale přesto je, s jistou nadsázkou, datum 10. srpen 1872 možno považovat za slavný den, kdy se ve městě Liberci zrodila veřejná zeleň.

Městský lesík, symbol luxusu

Přímo u regulovaného toku Baierova potoka byl rok poté vybudován restaurant Městský lesík postavený v tehdy velice moderním stylu, s kulečníkem, tenisovými kurty, lesním divadlem a hlavně obrovskou zahradou pro neuvěřitelných 3 000 hostů. Dále za hospodou byla na samém počátku 20. století vybudována nová, podél potoka vedoucí stezka, která vedla až do luk zaříznutých do lesa. Podél louky spolek Naturfreunde roku 1903 vysázel 14 javorů, 3 jasany a jeden dub, z nichž některé rostou dodnes na dohled od Lesního koupaliště.

Objekt Městského lesíku nepřežil válku, pro celkovou zchátralost byl v roce 1947 zbořen. Jen poněkud výše odsud byla na místě dnešní budovy Lidových sadů 24. 5. 1874 restauratérem Emilem Sieberem, otevřena půvabná zahradní restaurace s honosným názvem Belvedére. Stovky Liberečanů sem chodívaly nejen popíjet pivo, ale i tančit – na okraji lesa vyhrávala muzika kapelníka Šindeláře. Pan Sieber navzdory vší chvále podniku, provoz Belvedére dlouho neudržel a podnik 8. února 1877 převzalo město a pronajalo jej novému hostinskému Stefanu Jírů.

Díky rozrůstajícím se parkům a lesoparkům, ale hlavně díky útulným podnikům, prudce vzrůstala obliba Sedmidomků jako rekreační zóny. Občas proběhla i akce, ze které měšťané, kteří si Lidové sady vybudovali, příliš nadšení nebyli – tak kupříkladu 1. května 1890 se na louce u Belvedere sešlo 16 tisíc lidí na prvomájovou oslavu. Tuto událost dodnes připomíná památník vedle budovy Lidových sadů.

První soukromá gynekologie

Celá oblast dnešních Lidových sadů vždy vzbuzovala pocit zdraví, uvolnění a očisty těla v hezkém prostředí na úpatí hor. První léčebné sanatorium – Gynekologicko-chirurgický soukromý léčebný ústav – tu roku 1899 otevřel liberecký gynekolog a chirurg MUDr. Max Brey v domě, který pro něj rok před tím dokončila firma Gustav Sachers Sőhne. Původní zařízení mělo 24 lůžek, moderní operační sál a další zázemí, postupně se dále rozrůstalo a kromě léčebných zákroků včetně operací zde byly poskytovány i ozdravné pobyty pod lékařským dohledem.

Dochoval se údaj, podle něhož v roce 1900 přijalo sanatorium 176 nemocných, kteří zde strávili celkem 2197 dní, přičemž bylo provedeno 136 operací. Roku 1932 byly tyto příměstské lázně na okraji Liberce začleněny spolu se sousední vilou do Libereckého léčebného ústavu. Breyova vila sloužila k léčebným účelům prakticky až do konce 20. století.

Další zotavovna Všeobecné nemocenské pojišťovny zvaná Městská ozdravovna byla vybudována Gustavem Habelem přímo naproti budově Lidových sadů podle architekta A. Hübnera a slavnostně otevřena v roce 1904. Ve třicátých letech byla Ozdravovna přičleněna k Libereckému léčebnému ústavu, po válce byla využita jako základní škola, vzdělávacím účelům pak sloužila donedávna.

Legenda jménem Březová alej

Celá rozsáhlá zástavba okolo dnešní ulice Alšovy, kde začínala velmi stará a dodnes dochovaná březová alej, vysázená roku 1878 dala jméno blízkému hostinci Březová alej. Vznikala právě v souvislosti s rozmachem léčebných ústavů v této části dnešního Liberce. Ani baroni Liebigové, kteří byli v Liberci téměř u všeho, zde nemohli zůstat pozadu – k 50. narozeninám Theodora von Liebig zde byla roku 1922 vybudována kolonie 5 lesních vilek ve stylu inspirovaném německými lidovými stavbami nazvaných Liebigsche Kleinkinderland čili Liebigova země pro děťátka. Tu pak Liebigové věnovali Německé zemské komisi pro ochranu dětí a péče o mládež.

Po válce byly všechny objekty využity pro veřejné účely – jako mateřská školka, objekt lesní správy atd. Kolonie na okraji lesa byla v 60. letech poněkud zastíněna novou výstavbou, která patřila k tom nejlepšímu, co v té době v Liberci vzniklo. Při Alšově ulici byl podle projektu slavného tvůrce hotelu Ještěd, architekta Karla Hubáčka, postaven experimentální rodinný domek č.p. 454 pro vlastní bydlení autora. Nad ním ve stejné době vznikla poměrně masivní, přesto však velice citlivě a moderně pojatá, výstavba tvořená sídlištěm terasových domů se zahradami a vedle pak jedna z libereckých dominant – dům s 283 byty, nazývaný podle blízké Wolkerovy ulice "Wolkerák". Postavilo jej bytové družstvo Nisa podle projektu Jaromíra Vacka z libereckého Stavoprojektu v letech 1967-1969.

Přečtěte si…

Chceme–li dnes návštěvníkům města ukázat to nejkrásnější z Liberce, pravidelně zamíříme na výstavní Masarykovu třídu s majestátní budovou Severočeského muzea, někdejších lázní či obchodní komory. Před sto lety to bývala výstavní městská vilová čtvrť. A před sto padesáti? Pole a louky. Zástavba končila zhruba na křižovatce Masarykovy ulice s Šamánkovou. I o tom vypráví zajímavá publikace, kterou vydalo sdružení Česká beseda.

Není to ale první její počin. Už před tím se vydala po stopách dnešních libereckých čtvrtí. Kateřinek a Františkova. Dříve samostatných obcí. Vždyť první z nich – Kateřinky si připomněly před třemi lety 400. výročí svého založení. A 350 let od svého vzniku oslavil v roce 2007 Františkov.

Publikace s názvem Procházka do Lidových Sadů, kterou Česká beseda vydala jako svou třetí publikaci se společně s autory Markem Řeháčkem a Janem Pikousem ml. ohlíží v šestnácti kapitolách za historií této výstavní částí Liberce. Připomene i vznik nejstarší zoo u nás, historii výstaviště, takzvané Sedmidomky i čtvrť letohrádků. Jednu z kapitol přibližuje i následující ukázka. Nejde však jen o holý výčet informací, ale zajímavé čtení, doplněné řadou dobových fotografií i historických pohlednic. Posuďte sami.

zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/po-stopach-historie-starych-libereckych-ctvrti.html

https://ceskabesedaliberec.webnode.cz/fotogalerie/porchazka-do-lidovych-sadu/#!