Opice v zoo Liberec
Opice v zoo aneb Jak se proměnil chov primátů
14. 4. 2023
V pátek 14. července uplyne 63 let od okamžiku, co mladá výzkumnice Jane Goodallová poprvé vstoupila do míst, kde se v současnosti rozkládá národní park Gombe Stream, aby tu studovala chování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Jako připomínka tohoto významného výročí se od roku 2018 slaví Světový den šimpanzů. My jsme této příležitosti využili, abychom se ohlédli za chovem primátů v liberecké zoologické zahradě.
Šimpanzi, kočkodani, lemuři, giboni, paviáni, tamaríni, makaci,
mandrilové… Libereckou zoologickou zahradou prošlo od jejího založení v
roce 1904 přes sedmdesát druhů primátů. Některé zde pobyly jen krátký
čas, jiné zoo chovala (a dosud chová) desítky let. Za tu dobu se způsob
jejich chovu výrazně proměnil, takže dnes už v zahradě nepotkáte
šimpanze v dětském oblečení na procházce, ani se nevystavují jejich
výtvarná díla, neučí se uklízet nebo stolovat… Nároky na chov primátů se
neustále zvyšují – výběhy by měly být prostornější, lépe vybavené,
klade se důraz na sociální skladbu skupiny. Počty chovaných druhů v
zoologických zahradách se proto za poslední roky snižují a výjimkou není
ani ta liberecká, která momentálně chová osm druhů primátů – šimpanze,
gibona bělolícího, lemura černého, mangabeje žlutobřichého, paviána
pláštíkového, tamarína pinčího, kočkodana Dianina a kosmana zakrslého.
Z kapacitních důvodů opustí libereckou zoo v nejbližší době makak lví,
zbylé dvě samice poputují do Izraele.
Ty, co u nás už nejsou
Konec makaka lvího je trochu smutnou tečkou za dlouholetými
chovatelskými úspěchy tohoto druhu primáta. Makaky se liberecké zahradě
podařilo získat jako první zoo v republice už v roce 1970. Už o rok
později se narodilo první mládě a za pár let se liberecká zoo mohla
pyšnit početnou skupinou.
Dařilo se ale i v odchovech dalších druhů, které už dnes v zahradě
nenajdeme. Například mandril rýholící byl v liberecké zoo poprvé k
vidění už v roce 1972, jeho dlouholetý chov začal v roce 1981 a trval do
roku 2008.
O šest let později se uzavřela v liberecké zoo i kapitola dalšího druhu,
hodně sledovaného – orangutana sumaterského. Ty chovala liberecká zoo
od roku 1996, nakonec ale v zahradě zbyl už jen samec Jolo, který se
dožil 42 let. Vzhledem k tomu, že chybí potřebný prostor a náklady na
výstavbu vyhovujícího pavilonu jsou vysoké, je zatím nereálné, že by se
mandrilové nebo orangutani do liberecké zoo v dohledné době vrátili.
Druhů, které v Liberci ať už krátce nebo delší čas pobývaly, je
samozřejmě mnohem více a není možné se u všech zastavit. Za zmínku ale
stojí zhruba roční návštěva goril nížinných ze Safariparku Dvůr Králové
kvůli opravě jejich výběhu. Chovatelé i zoologové si díky tomu mohli
vyzkoušet, co obnáší péče o tohoto největšího lidoopa na světě.
Ty, které máme už dlouho
Jedním z nejdéle chovaných druhů primátů v liberecké zoo jsou paviáni
pláštíkoví. První zmínky o nich se objevují už v roce 1926, soustavný
chov začal v roce 1956 a o tom, že byl (a stále je) úspěšný, svědčí
číslo 294 – to je pořadové číslo všech dovezených či narozených jedinců v
liberecké zoo. Už od roku 1963 paviáni obývají stejnou expozici, ta za
tu dobu prošla jen několika úpravami. Paviáni vždy tvořili nejpočetnější
skupinu primátů v liberecké zoo, v současnosti zde žije 23 jedinců
tohoto druhu. Paviáni žijí v sociálně složitých uskupeních, nejmenší
jednotka se skládá z vedoucího samce, několika samic, případně jejich
mláďat (harém). Několik harémů příbuzných samců pak tvoří klan, kdy v
každém dílčím harému vládne tvrdý despotismus a všichni jeho členové
jsou podřízení vedoucímu samci. Příbuzní samci mezi sebou naopak mají
kladné vazby a k větším šarvátkám mezi nimi nedochází.
Řadu let se mohla liberecká zoo chlubit i nejpočetnější skupinou
šimpanzů v rámci Unie český a slovenských zahrad. Mezi lety 1996 až 2008
zahrada chovala deset až jedenáct jedinců. V roce 1996 se liberecká zoo
zapsala do světových chovatelských análů, když se samici Ingrid
narodila dvojčata. Do té doby nebyl podobný případ u primátů v lidské
péči zaznamenán. O samičky se ale Ingrid nepostarala, a tak byly svěřeny
do péče chovatelů. Umělé odchovy mláďat praktikovaly zoologické zahrady
několik desítek let a samozřejmě se nevyhnuly ani liberecké zoo. Z
takto vychovaných mláďat vyrostlo i několik opičích "celebrit",
nejznámější byla šimpanzice Tereza, která se narodila v roce 1972. Její
matka Lapé svou mateřskou roli nezvládla a Tereza se proto musela
spokojit s umělou výživou a s lidskou výchovou. Šimpanzice tak získala
návyky, ke kterým by v tlupě v pavilonu opic nikdy nepřišla. Díky svému
"polidštění" si pak zahrála jednu z hlavních rolí v divácky velmi
populárním filmu Terezu bych kvůli žádné holce neopustil z roku 1976.
Z libereckých šimpanzů nebyla jediná, kdo na stříbrném plátně zanechal
svou stopu. Filmové role získal i její syn Teddy, a to ve snímcích Hurá
na medvěda a Nejasná zpráva o konci světa. Také on byl odchován uměle,
protože jeho matka zemřela necelé dva týdny poté, co ho přivedla na
svět.
To už je ale daleká a překonaná minulost. Od té doby se přístup k
odchovu šimpanzů (a nejen jich) razantně změnil. Přestože řada mláďat by
bez lidské péče nepřežila, v dospělosti pro ně měl tento tzv. "odchov
na flašku" neblahé důsledky. Takto odchovaní jedinci mívají například
problémy se zařazením do chovné skupiny popřípadě s péčí o svá vlastní
mláďata. Vzhledem k dlouhověkosti těchto primátů, kteří se dožívají až
šedesáti let, se s následky lidské výchovy potýkají některé zahrady
dodnes. V současnosti jsou šimpanzi chováni v takzvaném chráněném
kontaktu. Jejich expozice musí být dokonale zabezpečené. Chovatelé s
nimi pracují pouze přes bariéru, nesmí k nim přímo vstupovat.
V liberecké zoo v současnosti žije čtveřice šimpanzů – jeden samec a tři
samice. Letos v březnu přicestovala samička Lone, aby sociálně oživila
skupinu. Integrace lidoopů je vždy náročná a trvá řadu měsíců a nejinak
je tomu i v případě Lone, u níž začleňování do skupiny stále není
ukončeno. Nicméně díky úsilí zoologů a chovatelů stále pokračuje, vše je
na dobré cestě, příští měsíc by mohla být celá skupina pohromadě.
Gabriela Volná
Text vznikl ve spolupráci se zooložkou Petrou Bolechovou
Gibon bělolící (Nomascus leucogenys)
Giboni patří mezi lidoopy. Jejich nejcharakterističtějším rysem je zpěv, pokládaný za projev společenské komunikace, který slouží k ohlašování příslušnosti k území a k partnerovi. Trvat může od deseti minut až po dvě hodiny a lesem se může šířit až do vzdálenosti tří kilometrů. Jméno gibon se dá přeložit jako "chodící po větvích". Jeho dlouhé silné paže s hákovitými prsty mu totiž umožňují velice rychlý pohyb z větve na větev, kdy mezi nimi překonává vzdálenost až 15 metrů. Tomuto speciálnímu pohybu se říká brachiace. Dospělý samec má černou srst s bílými tvářemi, zatímco samice je béžová. Potravou gibonů je ovoce, jehož zralost si ověřují, podobně jako člověk, stiskem mezi prsty, a také kořínky, listy a květy rostlin. Potřebné proteiny si doplňují požíráním drobného hmyzu a pavouků. Gibon bělolící je kriticky ohrožený primát, který se v současné době vyskytuje pouze na několika lokalitách ve Vietnamu a v Laosu.
Lemur černý (Eulemur macaco macaco)
Lemur černý je endemickým primátem ostrova Madagaskar a přilehlých ostrovů Nosy Komba a Nosy Be. Samci jsou zbarveni černě, zatímco samice mají hnědá až rezavá záda, bílou hruď a břicho, šedivou hlavu a dlouhé bílé chomáče srsti kolem uší. Tento druh poloopice vytváří smíšené skupiny, složené ze 7–15 jedinců obou pohlaví s převahou samců. Skupinu vede dominantní samice. Populace lemura černého jsou nejvíce ohroženy rozšiřujícím se zemědělstvím a lovem pro maso. Také je pronásledují farmáři, kterým ničí úrodu na plantážích, a jsou loveni místními lidmi pro chov v lidské péči jako domácí mazlíčci.
Mangabej žlutobřichý (Cercocebus agilis chrysogaste)
Mangabej žlutobřichý se vyskytuje v národním parku Salonga na jih od řeky Kongo, kde žije ve skupinách o 15–35 jedincích tvořených samci i samicemi. Někdy mohou být skupiny až 100členné. Jednotlivé tlupy mangabejů se přitom často potkávají a vyměňují si navzájem své členy. Samci jsou větší a mohutnější (10–14 kg) než samice (6–8 kg). Živí se především ovocem, ale také čerstvými listy, květy, pryskyřicí, houbami, hmyzem, ptačími vejci a hlodavci.
Pavián pláštíkový (Papio hamadryas)
Pavián pláštíkový obývá africký kontinent a Arabský poloostrov (Jemen, Saudská Arábie). V Africe se vyskytuje v Súdánu, Etiopii, Eritrei, Somálsku a v Džibutsku. Zde ho nalezneme v nejrůznějším prostředí, ale vždy poblíž vodního zdroje. Preferuje skalnaté pouště, polopouštní stepi, savany, horské lesy a travnaté pláně do nadmořské výšky 2 600 metrů. Většinu dne věnuje pavián vyhledávání potravy, kterou uchopuje pomocí poměrně dlouhých palců. Pavián pláštíkový je potravní oportunista nenáročný na potravu. Živí se především trsy trávy, travními semeny a ovocnými plody. Umí chytit i menšího obratlovce. Kromě sbírání potravy tráví paviáni svůj den spánkem nebo vzájemnou péčí o srst.
Šimpanz (Pan troglodytes)
Šimpanzi žijí především v tropických deštných lesích západní a centrální Afriky. Mohou se také vyskytovat na savanách a v travnatých oblastech. V dnešní době se jedná o primáta, který je v přírodě ohrožen vyhynutím, a to zejména kvůli ztrátě životního prostředí kácením deštných lesů. Dále jej také ohrožuje pytláctví pro maso a nezákonný odchyt mláďat. Srst šimpanze je černohnědá bez podsady, s věkem ubývá srst na hlavě. Šimpanzi mají flexibilní rty a vynikající sluch. Dorozumívají se až 34 různými zvuky a gesty. Mají velmi dlouhé ruce s protistojnými malými chápavými palci, které jim pomáhají při šplhání. Dokáží také používat jednoduché nástroje. Žijí ve společnostech 15, někdy až 100 jedinců na různě velikém teritoriu. Tlupa je tvořena skupinou navzájem příbuzných samců, kteří mají mezi sebou danou hierarchii a zaujímají vyšší postavení než samice. Postavení samců je velmi dynamické, často se mění podle toho, jak silné mezi sebou vytváří samci koalice a spolčují se proti sobě. Také hlídají své území a napadají cizí samce, kteří jim vniknou do teritoria. Většinu dne tráví šimpanzi sháněním potravy. Patří mezi všežravce. Na každou noc si staví nové hnízdo na stromech ve výšce 3–10 metrů, kde jsou ochráněni před pozemními predátory.
Tamarín pinčí (Saguinus oedipus)
Drápkatá opička tamarín pinčí je také nazývána Lisztova, a to pro svou hřívu připomínající vlasy hudebního skladatele Ference Liszta. Obývá nížinný opadavý les a lesy do výšky 1 500 m n. m. na pobřeží Karibského moře v Kolumbii. Vymezují si zde teritorium okolo 10 ha, přes den nacestují i více než kilometr. Na noc se uchylují do korun stromů. Vydávají zvuky podobné ptačímu zpěvu. Tamarín je společenským zvířetem. V rodinném společenství 3–13 zvířat pomáhají rodičům s péčí o sourozence odrostlá mláďata i další členové. Tamaríni se dožívají až 15 let. Živí se převážně plody, semeny a mízou stromů. Z živočišné potravy vyhledávají drobné živočichy, jako je hmyz, ptáčata, mláďata malých savců nebo ptačí vejce. Kvůli masivnímu odlesňování a kultivaci krajiny jsou ohroženi vyhubením.
Kočkodan Dianin (Cercopithecus diana)
Kočkodan získal své druhové jméno díky bílému zbarvení srsti nad obočím, které připomíná čelenku bohyně lovu Diany. Vyskytuje se v západní Africe od Pobřeží slonoviny po Ghanu. Zde obývá především tropické deštné lesy, ale jsou známy i skupiny kočkodanů vyskytující se poblíž lidských sídel a plantáží. Většinu života tráví tento primát na stromech ve vyšších patrech a v noci odpočívá v jejich korunách. Kočkodan Dianin žije ve skupinách obvykle čítajících 5–13 členů, které jsou tvořeny jedním dominantním samcem a několika samicemi s jejich mláďaty. V přírodě je tento nádherný primát ohrožený ztrátou životního prostředí a lovem pro maso.
Kosman zakrslý (Cebuella pygmaea pygmaea)
Kosman zakrslý je nejmenší primát, který se vyskytuje v tropických deštných lesích poblíž řek ve státech Brazílie, Kolumbie, Ekvádor a Peru. Dokázal si navyknout i na okraje zemědělských polí a bambusové houštiny. Kosmani zakrslí se pro svou subtilnost stávají častým terčem dravců a hadů. Jsou velmi mrštní a dokáží doskočit i do vzdálenosti 5 metrů. Většinu života tráví na stromech a na zem slézají jen za potravou. Sají mízu ze stromů, nektar z rostlin, pochutnají si na ovoci a loví nejrůznější hmyz a malé obratlovce. Žijí v párech nebo v malých skupinkách tvořených jednou samicí, mláďaty a obvykle dvěma samci, z nichž jeden je dominantní a hlídá si samici. V přírodě je tento druh nejvíce ohrožen kácením deštných lesů a odchytem pro chov jako domácí mazlíček.
zdroj: https://www.zooliberec.cz/tema/avizoo/