Lucemburská ulice
Vrabčí ulice 27.9.1931 (foto Rudolf Ginzel - archiv SM)
Ginzelovy momentky ze starého Liberce možná víc než jiné historické fotografie představují esenci určité nostalgie dané postupným zvládnutím techniky, zkušeností a citem fotografa pro malebnost úzkých a pitoreskních uliček tehdejšího Liberce a jeho obyvatel. A je také pravdou, že na výstavě Liberec kontra Reichenberg je právě druhý název města někdejší průmyslové metropole návštěvníky ponejvíce spojován s Ginzelovými fotografiemi, kterými výstava začíná. Ponořením se do starého Liberce prostřednictvím těchto snímků může vyvolávat iluzí malebných koutů plných starých roubenek a útulných zákoutí. Tak trochu se tu nadbíhá pochopitelné touze po "malebné minulosti" typicky se projevující v dnešním světě internetu, kde fenomén fotografie ve všech jejích podobách určuje naše vizuální vztahování se ke světu. Ani fotografie Rudolfa Ginzela toho nebyly ušetřeny, a tak si kdekdo dnes může sníti spoluvytvářet "svůj" Liberec minulosti (i současnosti). Fragmenty toho "starého" Liberce (analogicky k názvu stálé expozice Severočeského muzea Liberecké fragmenty) ještě můžeme v okolí dnešního Papírového náměstí a výjimečně i jinde vidět. Ještě je možné narazit na zákoutí s nádechem dávné atmosféry libereckých zapadlých uliček, jako byly ulice Vrabčí, Lucemburká, U stoky, Široká, Chrudimská (zde se Rudolf Ginzel narodil roku 1872), Heliova, U Besedy nebo Na Ladech. Jmenované ulice mají dnes samozřejmě už zcela jinou podobu, ale něco z nahuštěné struktury dolního libereckého centra tu přeci jen zůstalo, dokonce i těch pár starých domů z doby kolem roku 1910-1920.
Díky
Rudolfu Ginzelovi máme i celkem přesnou představu, jak asi vypadaly
pověstné tzv. Liberecké Benátky se svými vodními kanály a mlýnskými
náhony. Rybářská ulice, Harcovský potok, jeho soutok s Nisou a celkově
venkovský charakter, který se dlouho propisoval do dolního centra
Liberce, včetně vzdálenější Mlýnské ulice s okolím dnešního Perštýna, to
je nedocenitelný dokument výtvarných kvalit dobového piktorialismu.
Dnes už velmi známá fotografie staré chalupy v Papírové ulicí s
nastoupenými dětmi před plotem se stala zobrazením své doby (nicméně u
ní není autorství Rudolfa Ginzela jisté). Překotná první desetiletí po
roce 1900 byla často rychlejší než čím dál pohotovější fotoaparáty
místních fotografů. Město se měnilo doslova před očima. Venkovská
zástavba se svými roubenkami ještě dlouho ustupovala továrním areálům
nebo modernější činžovní zástavbě.
Lucemburská ulice
(30.léta, 12.7.1932, 27.9.1931)
Do druhého snímku zasahuje zleva roh domu čp. 36 - II, kde se narodil král komiků Vlasta Burian. Za ním je v proluce zasunuta psím vínem obrostlá opravna deštníku France Schembery (čp. 35 - II), stojící přímo proti Vrabčí ulici, z níž je pořízen třetí záběr. Řada domků mezi ulicí Na Svahu a dnešními schody na Sokolském náměstí zachycena na třetím snímků. Většina objektů byla pro zchátralost a neobyvatelnost zbořena při rozsáhlé sanaci celého území roku 1957.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)
Dnes, kdy je např. okolí Papírového náměstí jedním z prvořadých témat urbánního vývoje centra města, jsou fotografie Liberce Rudolfa Ginzela zase v centru pozornosti, protože nám připomínají minulost města s jeho pozdějšími problematickými asanacemi, které zejména po roce 1945 poměrně brutálně zasáhly do jeho podoby. Na druhou stranu nelze zastírat, že dolní centrum Liberce nebylo nějakou romantickou oázou, ale z hlediska tvořících se moderních městských standardů nevyhovujícím anachronismem vlhkých a tmavých domů, čemuž jistě přispěly i zmíněné vodní náhony.
Rudolf Ginzel fotografoval od roku 1906 nejprve na formát 9 x 12, později na formát 13x 18. Pečlivě si zapisoval data pořízení snímku, u negativů si poznamenával údaje o expozici či hodnocení snímku. Větší formát nakonec používal častěji, zaměřoval se na lepší vykreslení detailů a odstínů šedi. Příkladem skvěle zvládnuté práce se světlem a škálou šedí je např. fotografie libereckého krematoria se svou atmosférickou náladou těsně před bouřkou. K menšímu formátu se vrátil v meziválečném období. Soustavná fotografická činnost mu vynesla také publikování dvou snímků v tehdejším prestižním periodiku Photographische Kunst v roce 1911. Student univerzit v Berlíně, Londýně a ve Vídni s titulem doktora filosofie svou pedagogickou činnost zahájil jako učitel jazyků ve Vídni v letech 18981899, aby se nakonec po kratším působení na gymnáziu v Jablonci nad Nisou usadil v Liberci, kde vyučoval němčině, francouzštině a angličtině na gymnáziu (dnešní ZŠ Husova) až do roku 1932. Kromě pedagogiky se věnoval i dalším badatelským aktivitám (rodopis), pracoval i jako soudní překladatel z angličtiny. Pro sledování architektonických proměn Liberce je Ginzelovo fotografické dílo neopominutelné. Když zemřel 14. srpna 1944, asi ještě netušil, že jeho odkaz se dostane do Severočeského muzea prostřednictvím jeho prasynovců Gustava (1931-2008) a Wolfganga (1933-2004), kteří se také věnovali fotografování. Pro výstavu Liberec kontra Reichenberg tvoří Ginzelovy fotografie důležitou spojnici mezi technicistní současností a zbytky obrazu života kolem přelomu minulého století města pod Ještědem.
(zdroj text: Luděk Lukuvka, Čvrtletník Severočeského muzea v Liberci II/2021)
