Lidové sady

Honosná zahradní restaurace byla vybudována z iniciativy města, nicméně nemalou měrou se na ní podepsala rovněž rodina místních textilních magnátů Liebiegů. Pro plánovanou novostavbu byl zvolen pozemek s restaurací Belveder, která již nevyhovovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího města a o nahrazení dožívající stavby bylo rozhodnuto na zasedání městské rady 1. září 1897. Tehdy byla ustanovena komise ve složení Ferdinand Felgenhauer, Franz X. Daut, Adolf Kaulfers, Emanuel von Scheure a Adolf Schmidt, která vypsala následující rok architektonickou soutěž. V ní zvítězil liberecký stavitel Adolf Horn, jehož romantizující návrh nejlépe odpovídal vypsaným podmínkám. Ukázalo se však, že odhadované náklady vysoce převažují finanční možnosti města a proto bylo po řadě jednání 6. března roku 1900 sice rozhodnuto o stavbě, ovšem pod podmínkou že projekt musí být přepracován tak, aby se snížily náklady na realizaci. Ve formálním řešení objektu Horn vycházel z německé neorenesance, blízké místnímu naturelu, nicméně předložený výsledek působí poněkud rozpačitým a těžkopádným dojmem. To byl také s největší pravděpodobností důvod, proč se do stavby vložil Heinrich Liebieg, který v roce 1900 požádal o posouzení návrhu architekta Josefa Schmitze, který pro něj v téže době navrhoval obdobně koncipovanou nedalekou výletní restauraci, dnešní Libereckou výšinu. Hornův návrh se s největší pravděpodobností s kladným ohodnocením nesetkal a tak na popud Heinricha Liebiega Schmitz vypracoval vlastní projekt ovlivněný renesanční a barokní architekturou. Ačkoliv zůstalo zachováno původní hmotové rozvržení vítězného návrhu, Schmitz budovu pojal osobitým, tvůrčím způsobem, na hony vzdáleném Hornovu šablonovitému eklektismu. Příznačným rysem je stylová pluralita, která zde na rozdíl od těžkopádného Hornova návrhu působí přirozeně rostlým dojmem, neboť architekt využil svou perfektní znalost principů i tvarosloví historické architektury. Dominantou hlavního průčelí obráceného do městského parku je excetricky situovaná mohutná válcová věž s přisazenou menší schodišťovou věžičkou a barokizujícím hlavním vstupem se supraportou. Hlavní průčelí kryté mansardovou střechou provzdušňují arkády, v patře rytmizované pilastry a ukončuje ho masivní, symetrický rizalit. V dispozičním řešení objektu se uplatnila skladba, kterou posléze aplikoval i Jakob Schmeissner. Pozoruhodný návrh lze s odstupem času označit za nejzdařilejší příspěvek ke stavbě zahradní restaurace, nicméně komisí nebyl opět přijat. Proto Schmitz se souhlasem Heinricha Liebiega navrhl účast svého mladého spolupracovníka Jakoba Schmeissnera, jehož projekt byl akceptován a posléze realizován.  (zdroj:  https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/134-lidove-sady-variantni-navrh?fbclid=IwAR3eh-gjA59FlanFVGsr1KNq4l1lyljTbamD5pA3Fh0YTJn19I1HwNrlDxU )

Nejvýznamnější budovou libereckého oddychového areálu Lidové sady je stejnojmenná restaurace se sálem, otevřená slavnostně 30.listopadu 1901.  Sál o kapacitě asi 1000 osob sloužil nejen koncertům a plesům, ale byl  i svědkem mnoha důležitých událostí v historii města, např. volby prohitlerovského starosty za okupace a nebo komunisty zinscenovaných veřejných procesů v padesátých letech. Po druhé světové válce zde krátce sídlil Dům osvěty a Armádní dům. Od počátku roku 1957 sloužil celý komplex Parku kultury a oddechu, který zde vybudoval rozsáhlý přírodní amfiteátr v roce 1951 a dětský koutek. Vyhlídková věž, vysoká 32 m, je po rekonstrukci od roku 1998 opět přístupná veřejnosti. Také zahrada znovu ožila různými akcemi.

Lidové sady v roce 1910 a 2001 .

Centrem liberecké oddechové kultury se stala ještě před vybudováním městského parku zahradní restaurace Belveder, zřízená již v roce 1874,            na kterou roku 1901 navázal komplex budov Lidových sadů, jehož projektantem se stal dvorní architekt Liebiegů Jacob Schmeissner                      z Norimberku. Ještě před postavením areálu sem od roku 1897 vedla první tramvajová linka. Po dlouhá léta sloužil areál Lidových sadů jako jediné kulturní centrum města, když na počátku 50. let bylo nedaleko zřízeno letní divadlo, začínající svoji existenci vystoupením Alexandrovců roku 1951 a končící neslavným koncem, který přivodil rockový koncert Johnyho Hollydaye roku 1967. Po dostavení Domu kultury a Kolosea se řada kulturních akcí v 80.letech přesunula tam. Po postavení Home Credit areny je situace zase úplně jiná.

(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)