Ginzkeyho závody na výrobu koberců a dek
Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013
Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)
Historie Zauhlovačky
Historie zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích n. N. se začala psát v letech 1916 - 1918. Tehdy povolal Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele textilní továrny, architekta Leopolda Bauera, který navrhnul zděnou věž o třech podlažích. V přízemí se nacházela strojovna, ve vyšších patrech zásobníky na uhlí a pod vyhlídkovou plošinou vodojem.
Ještě dnes můžeme vidět zbytky kolejí, po kterých byly přiváženy vagony uhlí, které se velkokapacitním vysavačem transportovalo do útrob věže. Následně bylo uhlí přepravováno šachtou do sousední kotelny, jejíž součástí je 75 metrů vysoký komín. V osmdesátých letech minulého století se postupně ustupovalo od uhlí jako nejvýznamnějšího paliva a věž ztratila svůj účel. Desítky let pak chátrala bez zájmu majitele či veřejnosti.
V roce 2015 byla zauhlovací a vodárenská věž prohlášena kulturní památkou. A právě tehdy se díky Jitce Jakubičkové začala psát nová historie Zauhlovačky.
(zdroj: https://www.zauhlovacka.cz )
Johann Liebig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)
...............................................................
Ignaz Ginzkey
(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti
předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z
největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický
pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a
angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné
rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a
naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.
Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey
Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.
Výroba ve velkém
Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně, odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.
Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.
V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.
Lokální aktivity
Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.
Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.
Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.
(autor příspěvku Fotočas Mirek)
Ginzkeyho továrna na koberce
Od poloviny 19. století počal Ignaz Gizkey rozvíjet ve Vratislavicích výrobu koberců a dotáhl to na jednu z největších fabrik v Rakousku-Uhersku a koberce se vyvážely do celého světa. Areál se během 19. a 20. století různě rozvíjel a rozšiřoval. Ale to nejkrásnější na továrně je v původním stavu dochovaná zauhlovací věž a kotelna s komínem. Tyto dvě dominanty byly postaveny v letech 1916-1919, architektem byl vídeňský profesor Leopold Bauer. Věž obsahovala i vodojem, který byl umístěn nad uhelným zásobníkem v horní části věže a úplně nahoře byla vyhlídková terasa. Ta je tam i dnes, jen je obsazena telekomunikační technikou a není veřejně přístupná. Pro vertikální dopravu uhlí sloužil výtah a pro lidi je zde instalováno nádherné litinové vřetenové schodiště.
Věž je s kotelnou spojena elegantním nadzemním mostkem, který se klene dvěma oblouky nad obecní cestou. Kotelna je vlastně parní elektrárnou, která zásobovala areál elektrickou energií. Za pozornost stojí 74 metrů vysoký tovární komín, který byl postaven stavební firmou Erhart & Ehmann z Plzně a dochoval se jako jediný komín z areálu. Zpravidla jsou tovární komíny solitérní, zde je ale komín součástí hmoty kotelny a ze severní strany je proveden průnik dříku střechou. Zde pak začíná jedinečné prolamování dříku zakončené římsou. Stejným způsobem je řešena i hlavice komína. (autor příspěvku Luboš Mencl)
Naprosto
luxusní příloha vratislavického zpravodaje zobrazuje objekty vyšité na
znovunalezeném koberci z vratislavické kobercárny podle skutečných
předloh. (autor příspěvku Luboš Janků)
V roce 1994 Intex postupně ukončil veškerou výrobu a provozovny v areálu závodu pronajal několika menším výrobcům. Posledním majitelem a. s. INTEX se stal podnikatel z Izraele. Veškeré zařízení uvnitř závodu dal do pronájmu jiným výrobním organizacím a textilní stroje prodal do Indie. Pozemky nacházející se mimo areál továrny nabídl Městskému obvodu ve Vratislavicích za sedm a půl milionu korun Jejich plocha je 66 tisíc metrů čtverečních. Z této plochy největší část ujímá torzo kdysi krásného zámeckého parku i lesopark nad zámečkem.
(zdroj: František Jelinek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006)
Továrna Ignáce Ginzkeye
Největší podíl na rozvoji obce měla továrna na koberce, jejíž počátky spadají do roku 1844. Vratislavický rodák Ignác Ginzkey (1819-1876) v rodném domě vyráběl podomácku pokrývky a jednoduché běhouny. Zprvu odkoupil menší továrnu v Proseči a v roce 1860 přestěhoval výrobu koberců do nově postavených objektů ve středu obce pod kostelem. Po jeho smrti převzali vedení závodu synové Ignác a Willi. Vedle holandských běhounů, velurových koberců a barevných přikrývek získali světoznámost výrobou ručně vázaných koberců. Svědčí o tom mnohá ocenění na světových výstavách. Rekordní koberec, unikátní na světě, vyrobila továrna v roce 1928 pro hotel Astoria v New Yorku. Měřil 326 m² a vážil 1230 kg.
V roce 1862 zaměstnávala továrna 230 dělníků, v roce 1890 již jeden tisíc. Posledními majiteli byli Heinz Ginzkey a Egon Malmann. Po druhé světové válce přešel závod do národní správy a později se stal až do roku 1990 národním podnikem. Postupně měnil i název: TOKO (Továrna na koberce), Bytový textil, PBT (Průmysl bytových textilií), BYTEX a naposledy INTEX.
V
roce 1959 se začal stavět objekt pro výrobu všívaných koberců značky
KOVRAL (KOberec-VRAtislavice-Liberec), který se stal dominantou dalšího
rozvoje závodu. Kovraly s rubovou úpravou prováděnou na latexových
strojích se začaly vyrábět na dvou linkách o dva roky později. Příznivá
cena a všestranné použití celoplošné krytiny pokládané i přímo na
betonové podlahy se odrazily v prudkém vzestupu poptávky. Pro zvýšení
kapacity byly pořizovány moderní stroje o šíři 5 metrů. Současně byla
postavena nová, v republice nejmodernější barevna, úpravna a parní
kotelna přebudovaná na topné oleje. Z Anglie a Belgie byly dovezeny
prutové stavy a zařízení pro úpravu koberců.
V roce 1961 závod
zaměstnával 1252 zaměstnanců, jejich počet stále rostl. Změnami prošla i
výroba klasických koberců a rozvíjela se i výroba ručně vázaných
koberců. Vratislavické koberce jsou dodávány pro respirium televizního
studia na Kavčích horách, pro Palác kultury v Praze a hotel na Ještědu. V
roce 1975 je v továrně vyrobeno 5 mil. 700 tis. metrů čtverečních, z
toho 4,5 mil. kovralu.
V roce 1979 začala jedna z největších investičních staveb - výstavba objektu na potiskování všívaných podlahových krytin. Závod expeduje tři čtvrtiny celkové produkce pod značkou Karson, Korab, Kamys, Kong a zvláště podlahové krytiny pod názvem Kerschan, Kamaran a Kitpur i jiné. Tak Vratislavice žily čilým kobercářským ruchem a staly se téměř celé naší veřejnosti známým pojmem Vratislavice - Bytex - koberce.
Výroba
kulminuje v polovině osmdesátých let, kdy vratislavický závod vyrábí
6,6 milionů metrů čtverečních v různých technikách včetně ručně vázaných
koberců a polovinu produkce expeduje do 50 zemí světa.
Bytex
v době své největší hospodářské konjunktury postavil tři panelové domy v
ulici Nad Školou, mateřskou školu, jesle v parku a svépomocí svých
zaměstnanců obytný dům v Tanvaldské ulici. Pojmem přesahujícím rámec
regionu byl Spojený závodní klub v Domě svobody, založený již v roce 196
s roční návštěvností až 26 tisíc občanů.
V
roce 1990 se státní podnik Bytex rozdělil na samostatné dílčí závody a v
rámci velké privatizace přešel pod název a. s. Intex. Z podnikového
ředitelství a prodejen Bytexu v Praze a v Liberci vznikl podnik Byservis
inženýrsko obchodní organizace, která převzala majetek, např. budov
zámečku a samoobsluhu Kvatro, bývalé jesle v parku a další objekty.
Ve
druhé polovině devadesátých let rapidně poklesl zájem o výrobky závodu.
Nestalo se tak proto, že by kvalita byla nižší, ale trh tohoto druhu
zboží byl nasycen zahraničními tovary zvláště z Holandska a Belgie a
USA, které kvalitou nedosahovaly tuzemských výrobků, ale byly levnější.
Pesimistické úvahy o skončení výroby v Intexu dočasně zažehnal nový
majitel KAZAN HOLDING z Panenských ostrovů. Jeho pokus oživit výrobu byl
ne úspěšný. Kovral odkoupila nadnárodní belgická firma ASSOCIATED
WEAVERS, která výrobu následně definitivně vzdala.
