Karel Hubáček (24. února 1924 - 23. 11. 2011)

Vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze.

V letech 1968-71 stál u zrodu legendárního sdružení SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec).

1969 uznání Mezinárodní unie architektů v podobě ceny Augusta Perreta

1989 získal Grand Prix na světovém bienále Interarch v Sofii.

1990- 2000 ředitel SIALu.

1993 čestný doktorát technických věd na ČVUT v Praze;

1994 - 97 vedoucí katedry architektury na FA TUL Liberec;

1995 habilitace na VŠUP

1996 získal cenu Herder-Preis;

1996 obdržel ocenění Grand Prix 95 Obce architektů ČR

2001 Medaile za zásluhy II. stupně

2005 Pocta České komory architektů za celoživotní dílo a za jeho morálně pevné postoje.

Některé projekty:

1965 - 1973 Vysílač a hotel na Ještědu, Liberec (s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar)

1972 - 1977 Vodárenská vyrovnávací věž, Praha

1974 - 1977 Vysílač v Adenu, Jemen (s Daliborem Vokáčem a Zdeňkem Patrmanem)

1979 Obchodní dům Ještěd, Liberec (s M. Masákem)

1985 - 1994 spolupráce na přestavbě divadla Husa na provázku, Brno (hlavní autor Václav Králíček)

1996 - 1999 přestavba a dostavba domu pro divadlo DAMU, Praha (s Jiřím Hakulínem)

Jak hodnotí osobnost a dílo Karla Hubáčka teoretik, architekt a novinář

"Skloubení estetiky a techniky, právě to byl fenomén Hubáček. Dalším důležitým rysem jeho tvorby byla symbióza a zároveň kontrast s krajinou. Ještěd je toho skvělým příkladem. Tato stavba je i příkladem jeho inovativního přístupu, nezávisle na světovém vývoji tu aplikoval prvky high-tech architektury. Šel s dobou a světovým vývojem, aniž mohl být kvůli politické situaci světovými trendy ovlivněn a inspirován. Když se řekne Karel Hubáček, vybaví se mi skvělý člověk a vynikající architekt, který rozhodujícím způsobem ovlivnil několik generací architektů. Mrzí mě jen, že zůstal po celý svůj život nedoceněn a tato nedoceněnost přetrvala bohužel dodnes." Architekt Radim Kousal

"Karel Hubáček byl mimořádný v tom, že volil unikátní konstrukce. Ta na Ještědu je kombinací ocelové a betonové stavby, pláštěm upnutým na laminátových tyčích, které tvoří pověstný rotační hyperboloid. Neméně zajímavá a na svou dobu velmi inovativní je například i jeho budova kina Máj v Doksech z let 1957 až 1963. Příkladem nového přístupu je i Hubáčkův rodinný dům v Liberci. Jednoduchá, ve své době velmi moderní stavba. Ve světě si Karel Hubáček získal jméno díky svým radarovým věžím, které byly z technologického hlediska rovněž velmi zajímavé," popsal Lukeš vysílače v Adenu a Jemenu ze 70. let. "Určitě se dá tvrdit, že jeho práce koresponduje s významnými světovými architekty." Teoretik architektury Zdeněk Lukeš

"Vykonal pro českou architekturu totéž, co dokázal pro náš film František Vláčil nebo Miloš Forman, pro divadlo Otomar Krejča, literaturu Bohumil Hrabal či Ladislav Fuks nebo výtvarné umění Adriena Šamotová a Mikuláš Medek. Na rozdíl od těchto legend však skromný architekt velkého věhlasu nikdy nedosáhl. Navíc byl poněkud neprávem spojován jen s jedinou stavbou ještědským vysílačem, a to je škoda. Novinář Pavel Štecha

Pro rodinu zůstává autor dominantní stavby Liberce člověkem, který šel do všeho naplno a nic nechtěl odbýt. "Dědeček uměl být i dost tvrdohlavý," vzpomíná jeho vnuk Petr Hubáček.

Co pro vás stavba, pod níž je podepsaný váš dědeček, znamená?

Je to pro mě především srdcová záležitost. Je jasné, že provází každého Liberečana při cestě kamkoliv, takže ani já nejsem výjimkou. Jsou ovšem i další roviny, které jako vnuk prožívám celkem intenzivně. Vždy, když se nahoře něco děje, mám vnitřní dilema a ptám se sám sebe, zda je to správné, či nikoliv. Naštěstí převládají kladné pocity.

Jak často na Ještěd chodíte?

V průměru tak jednou až dvakrát měsíčně. V létě častěji, protože nahoře má kamarád půjčovnu koloběžek a vždy vymýšlíme nějakou novou trasu a zkoušíme, zda by se chytila. Při každé návštěvě Ještědu mám pocit, jakože si s sebou nesu nějaké tajemství, které není vidět. To obzvláště v zimě celkem hřeje.

Jaké máte na dědečka vzpomínky, trávil jste s ním v dětství hodně času nebo to byl zaměstnaný muž pohlcený svou prací?

Děda si vždycky našel dostatek času na rodinu. Vídali jsme se tak akorát vyrovnaně. Uměl krásně povídat pohádky o brouku Bubuhouku, kterého si vymyslel a pokaždé zasadil do jiného kontextu. Mnohdy byly dost drsné. Občas jsme jezdívali na ryby, kde jsem si povídali o různých věcech a jednou za rok babička vybrala destinaci v Čechách a vyrazili jsme s moskvičem a obytným přívěsem na dovolenou. Děda uměl být někdy také dosti tvrdohlavý.

Co se vám osobně na Ještědu nejvíce líbí?

Já mám hlavně radost z toho, že od začátku byl Ještěd zamýšlený pro lidi, a to se povedlo. Myslím, že obyvatelé Liberce si ho vzali za své a pevně věřím, že ho nečeká podobný osud jako třeba obchodní dům. Tu stavbu beru jako celek, je skvěle zasazena do přírodního prostředí. Když jsme s kamarády natáčeli na Ještědu amatérský film Dva pokoje, svou roli si zahrála i mříž svařená z nalezených kusů oceli od Jaroslava Klápště. Ta mi připomíná, stejně jako spad meteoritů nebo prohnutá zrcadlová stěna, že ta stavba umí zaujmout i jinými způsoby.

Pro spoustu lidí je vytouženým snem strávit na Ještědu noc během bouřky. Povedlo se vám to někdy?

Spal jsem tam asi třikrát. Jednou v zimě byla velká vánice a v noci to hučelo, jakoby měla raketa zrovna vzlétnout do kosmu. V té chvíli je to zvláštní směsice osamělosti, odtržení od civilizace, Noemova archa s několika zaměstnanci a vy si uvědomíte, jakým extrémním povětrnostním podmínkám ta stavba čelí už tolik desetiletí. Ačkoliv je nutné po těch letech investovat do oprav mnoho milionů, je pro mě zázrakem, že tak dlouho bez výrazných změn a oprav stále drží.

Vyprávěl vám někdy dědeček, co všechno stavbě předcházelo a jak vlastně přišel na to, že bude mít právě takový tvar? A prozradil vám i nějaké pikantní informace, které ještě na veřejnost neprosákly?

Říkal mi, že jednou šel Pražskou ulicí dolů a před sebou viděl ten kopec bez čepice. Napadlo ho, že by se měl dotvarovat a pak přišla soutěž, on porušil pravidla, spojil dvě funkční budovy v jeden celek a bylo hotovo. Princip zdánlivého hyperbolického zakřivení v prostřední části budovy je řešený fíglem jedenáctimetrových nosných tyčí poskládaných přes sebe jako mikádo. A pikanterie si zatím nechám pro sebe, ještě nepřišel jejich čas.

Ještěd se často objevuje v logu různých společností a organizací. Jak je to s autorskými právy?

Otázka autorských práv a potažmo autorského zákona je u nás podceňovaná a zcela nepochopená. Většina organizací má smlouvy zdarma nebo za symbolickou korunu. Jde o neziskovky, školy, státní organizace a instituce. Soukromé podniky se řeší individuálně, ale vždy je nutné uzavřít licenční smlouvu, což nařizuje zákon. Tady na sebe naráží ruka trhu, etika a estetika. Často se stává, že někdo vytvoří výrobek Ještědu, který je naprosto mimo a když ho slušně požádáme o licenční smlouvu, dává nás k soudu (kde prohraje). Tyto potíže dost komplikují všechno kolem a jsou nákladné na čas i peníze.

Vy sám jste vystudoval hudební výchovu a psychologii, pracujete jako obchodní manažer. Nedoufal dědeček, že jednou půjdete v jeho šlépějích?

Nikdy jsem nebyl příliš technický typ a od malička jsem tíhnul spíše k umění a kultuře. Myslím, že děda to dobře věděl a nikdy mě ke studii architektury netlačil. Uměl ovšem velmi dobře brknat na mou strunu estetiky a tou mi ledacos z principů architektury vysvětlil, za což jsem mu vděčný.

Spolu s několika dalšími nadšenci se angažujete v záchraně kina Varšava. Myslíte, že by to váš dědeček ocenil? Radil by vám?

Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, co by na to děda pověděl. Neumím říci, jak by to doopravdy vnímal, ale tuším, že by měl radost, že se daří zachránit cennou stavbu, která má smysl, a že se o to snaží parta dobrovolníků. Ale to je také ona druhá strana mince, jelikož je objekt ve vlastnictví města a jako takový bychom ho chtěli zachovat. Potíž je v dlouhodobém nasazení sice pro dobrou věc, ale s nejistým výsledkem. Čtyři roky práce zdarma pro blaho Liberce a ještě s nejistou vidinou, například z důvodu dalších a dalších volebních výsledků je stav, který člověku neprospívá ani v osobním, ani v profesním životě.

Hrajete v kapele Tres Udos, byl si vás někdy dědeček poslechnout?

Dědeček holdoval dobré muzice a často poslouchal vinylové desky, které jsem po něm zdědil. Měl rád jazz, R'n'B, soul, klasickou hudbu, Gerschwina, V&W. Nebál se ani Michaela Jacksona nebo Rolling Stones. Když mi bylo čtrnáct, hrál jsem v první kapele Lazy Creeping a v druhé Red Hot Line. Obě dvě děda slyšel při koncertě v Lidových sadech. Často jsem mu doma hrával na klavír, to vždycky popadl babičku a tančili u klavíru.

Nemyslíte si, že Ještěd, který je nejznámějším dílem vašeho dědečka, jeho ostatní práce zastínil. Nebylo mu to líto?

Asi narážíte na Utzonův syndrom (jméno dánského architekta je notoricky spojováno s jeho Operou v Sydney, ačkoli má za sebou řadu dalších významných děl, pozn. redakce). Děda dělal na všech plánech s maximálním nasazením a nic nechtěl odfláknout. Neřekl bych, že by mu bylo kdy líto, že třeba koncertní hala v Teplicích nebo práce na Malém divadle v Liberci nebyly tak známé. On o slávu nikdy nestál. Nerad se fotil, nerad dával rozhovory, těžké s ním bylo prý i domlouvání na televizním natáčení. Byl to čistý člověk, který to myslel s architekturou tak jako málokdo. A také proto si ho vážím.

Autor: Jana Pšeničková

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/architekt-karel-hubacek-jested-liberec.A160805_114656_liberec-zpravy_jape?

Děda byl také vášnivý rybář, vzpomíná na Hubáčka vnuk

Pro českou architekturu vykonal totéž, co František Vláčil a Miloš Forman pro film nebo Bohumil Hrabal pro literaturu. Karel Hubáček. Právě dnes je to rok, co opustil kraj, kterému vtiskl podobu.

Domov je tam, kde je Ještěd. Tento dětský zápis z kondolenční knihy nejlépe vystihuje, co dal architekt Karel Hubáček městu Liberci. Jako by na nedokončeném obrazu dokreslil poslední črtu a dovedl jej k dokonalosti. I tak se dá vidět nejslavnější dílo architekta, který předběhl svou dobu.

"Šel Pražskou ulicí dolů a bylo mu jasné, že tu horu musí dostavět," potvrzuje dojem dokonalého souladu krajiny s technikou vnuk slavného architekta Petr Hubáček.

V liberecké kavárně si povídáme o jeho slavném dědečkovi. Jaký byl tento výjimečný architekt a nositel prestižní Perretovy ceny v soukromí?

"Děda byl především vášnivý rybář. Se svými přáteli jezdil pravidelně vždycky na jaře na Dyji na sumce. V létě mě brával jako třináctiletého kluka na ryby s sebou. Hodně jsme si spolu povídali a pak třeba dlouhou dobu mlčeli, s dědou se dalo krásně mlčet," začíná vyprávění vystudovaný psycholog a muzikolog.

"Ten rituál začal už večer. Připravovali jsme si těsto jako návnadu, do kterého děda dával vanilku a vonělo to tak krásně, až mi bylo líto, že je to pro ryby. Měl rád dravce lipany, pstruhy, okouny…

Člověk je mašina..

Když jsem byl starší, ptal jsem se na hodně věcí, které mě výrazně ovlivnili. Děda mi také řekl větu, která mě nepřímo nasměrovala ke studiu psychologie a která byla výrokem filozofa Josefa Šafaříka. Ale od dědy jsem ji slyšel poprvé: Člověk je mašina, ve které straší. Od té doby mě to pohánělo k tomu, abych přemýšlel o tom, co se v člověku děje, k filozofii, duchovnímu životu."

Karel Hubáček výrazně ovlivnil pohled svého vnuka také na vnímání architektury. "Nejsem technický typ, takže jsem se na stavby, které mi ukazoval, neuměl dívat očima architekta, ale dokázal mi stavby přiblížit zajímavým způsobem, který ovlivnil celé moje estetické vnímání. Učil mě nepřemýšlet o slohu, ale dívat se, vnímat a vyjadřovat pocit, jakým na mě stavba působí. Učil mě takhle vnímat architekturu jako celek nejen samotné stavby, ale i zahrady, prostředí…"

"Za dědou jsem chodil k nim domů, do domku v Alšově ulici v Lidových sadech, kde si v pokojíku po mém tátovi a jeho bratrovi udělal pracovnu. Tam jsem si s ním povídal a pozoroval ho při práci u rýsovacího prkna…

"V té své slavné vilce, podle svého návrhu?" přerušuji jeho vzpomínky. "To bylo trochu jinak. On tenhle domek navrhl jako alternativu tehdejších paneláků. Navázal tak trochu na principy Baťových domků ve Zlíně levné bydlení pro obyčejné lidi. Ale byl ve svém uvažování příliš napřed. Použil dosud neznámé konstrukční řešení i materiály, které dosud nebyly vyzkoušené a lidé tomu nějak nevěřili. Ani doba tomu nepřála. Domek zůstal prázdný a tak se do něj s babičkou, která pracovala jako kustodka v Oblastní galerii a dodnes je to úžasná dáma, kterou zajímá všechno nové, nastěhoval.

Ve stínu slávy

"Jak se žije ve stínu tak slavného člověka?" vtírá se mi otázka. " To spíš ovlivnilo mého otce a jeho bratra, kteří si vybrali jiné obory strojařinu a jadernou energetiku. Mně to ale ve třinácti moc neříkalo. Věděl jsem, že je slavný, že udělal Ještěd, občas za ním přijela televize, ačkoliv děda publicitu neměl rád, ale ostatní mi bylo jedno. Byl to prostě můj děda…To jak jsme si vyprávěli o architektuře, filozofii, životě, to přišlo až později.

"A jak jste vnímal fenomén Ještědu?" pokračuji v otázkách. "V několika rovinách. Předně je to místo, k němuž mám pochopitelně osobní vztah, místo, které je z všeobecného pohledu nedílnou součástí a symbolem kraje. Zároveň je to i Ještěd viděný optikou blízkého člověka. Vadí mi, když stavba strádá a různé jiné děje, do kterých mám potřebu z pozice člověka, který má k Ještědu tak niterný vztah, se určitým způsobem vkládat, ačkoliv mě k tomu nic nedává oprávnění. Je to neustálý boj vědomí a svědomí.

Třetím bodem je pak oblast autorských práv. Stát nás tlačí k tomu, abychom na ně dohlíželi. Většina lidí to ale vnímá tak, že Hubáčkovi potomci chtějí na Ještědu profitovat. Praxe je ale jiná. Často nás stojí právní řízení třeba s velkými firmami, které chtějí symbol Ještědu využívat, víc, než kolik bychom eventuálně získali.

Navíc tak osmdesát procent organizací, jako jsou školy nebo neziskové organizace, mají jejich užívání zdarma. Není to otázka peněz a profitu, jde o to, aby nebyl symbol zneužíván v jakékoliv formě, aby se z Ještědu nestávaly prodejné kýče. Otázku autorských práv bych zjednodušil na otázku slušnosti. Prostě se zeptat."

Ve stínu Ještědu

V povídání zabrousíme i na tzv. Utzonův syndrom, pojmenovaný podle dánského architekta jehož jméno je také notoricky spojováno pouze s jedinou stavbou Opery v australském Sydney, ačkoli vytvořil i další díla.

"Tohle myslím dědu netrápilo. Udělal Ještěd a šel dál. Vytvořil hodně staveb, u nás i v zahraničí, například vysílače v Jemenu, kde jsem se byl nedávno podívat. Některé stavby se mu také nepovedly, jako u všeho, co člověk dělá."

Dostáváme se i ke stavbě obchodního domu Ještěd, který byl jednou z vlajkových lodí ateliéru SIAL, který Karel Hubáček založil jako školu pro mladé architekty. Stavba v době svého vzniku zavrhovaná i oslavovaná, posléze opomíjená a pak, když musela ustoupit současnému obchodnímu centru, divoce hájená. "No upřímně, byl to takový kočkopes. Viděl jsem návrhy, které děda původně nakreslil a byla to mnohem zajímavější stavba, než jaká potom vznikla. Myšlenkově z toho zůstala tak půlka.

V závěru povídání o mimořádném člověku se bez zábran dostáváme i k Alzheimerově chorobě, s níž pan architekt Hubáček i celá jeho rodina zápolili. "Bylo to samozřejmě smutné, hlavně babičce to přinášelo hodně slz, ale někdy i úsměvné chvilky, jako třeba když nám volala, že zrovna s dědou v obýváku tančí, protože si to přál."

autor: Jana Švecová

zdroj. https://liberecky.denik.cz/z-regionu/deda-byl-take-vasnivy-rybar-vzpomina-na-slavneho-architekta-jeho-vnuk-20121124.html?fbclid=IwAR13YtU2N5daJYKrK6FLNF-a98qhjnmwFDllZdKenJv_ULBrVEL5q6z_rdo

"My všichni jsme tehdy vymýšleli stavby dvě," vzpomínal na stavbu před lety další architekt ateliéru Sial a dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Otakar Binar. "Jeho napadlo spojit ji v jeden celek a vlastně tím dokončit tvar hory."

"Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry," popsal Hubáček svou inspiraci. V době, kdy projektoval vysílač, měl za sebou téměř 15 let práce v libereckém Stavoprojektu, kam přišel po absolutoriu ČVUT - vlastně náhodou. Stejně tak se ostatně zapsal na architekturu, kterou koncem 40. let dokončil za pouhých sedm semestrů místo obvyklých pěti let.

Když se dnes  Otakar Binar na konci války přestěhoval s rodiči z Jaroměře do Liberce, byl ještě kluk. Svůj první osobní kontakt s ještědskou chatou – televizním vysílačem tak má doslova zahalený v mlze. "K Ještědu mě táhla zvědavost, a tak jsem se na kopec vypravil. Jenže byla mlha. V lanovce jsem jel sám a hotel jsem jen tak obcházel, dovnitř jsem si ani nedovolil vstoupit," vzpomíná ve Vizitce.

Když v roce 1963 chata vyhořela, pracoval už jako architekt. Ve vypsané soutěži na novou podobu Ještědu, který měl sestávat z vysílače a hotelu, zvítězil jeho kolega, o sedm let starší architekt Karel Hubáček (1924–2011). Ten jako jediný paradoxně nesplnil zadání - navrhl jeden objekt sdružující obě budovy.

Součástí Hubáčkova týmu, jakéhosi předvoje legendárního SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), byl i Otakar Binar. "Na průmyslovce jsme měli pana profesora Mojžíška, který nás naučil konstrukci perspektivních pohledů. Stavby Ještědu jsem se účastnil jen díky tomu, že jsem Hubáčkovi dokázal kreslit perspektivu," říká o projektu, který v celé své nové podobě začal fungovat až v roce 1973.

Karel Hubáček pověřil Otakara Binara také návrhem interiérů a mobiliáře. Některé z Ještědu během let zmizely, jiné, například popelníky, barová sedátka nebo systém polic, se zachovaly. Architekt Binar ve Vizitce mluvil i o ještědských skleničkách a hrncích navržených Karlem Wünschem, jejichž design byl na tehdejší dobu unikátní. A lidé si je s chutí odnášeli domů.

Vždyť se to stejně rozkrade

"Díky ještědskému emblému to byl báječný suvenýr," konstatuje architekt Binar a přidává historku o oslavě Hubáčkových narozenin, pro kterou přes svou neteř, která na Ještědu pracovala, sehnal krabici ještědských skleniček. Během bujaré oslavy se dvě sklenky rozbily. "Já z toho měl trauma, neteři jsem se omlouval a nevěděl, jak jí to vrátit. Ona mi říká – proč bys to vracel, vždyť se to stejně rozkrade." Wünschovy narozeninové skleničky tedy nakonec skončily v architektonickém ateliéru. Díky tomu je Binarův přítel, fotograf Jiří Jiroutek, mohl nafotit do své knihy Fenomén Ještěd.

Vysílač, jak řekl ve Vizitce, vnímá jako celoživotní lásku, do které se zamiloval, když jel do Liberce studovat techniku. "Ta stříbrná raketa pro mě byla něco mystického. V siluetě Ještědu jsem našel podobnost s věží chrámu svatého Mikuláše, který stojí uprostřed mých rodných Loun," popisuje.

Karel Hubáček – šéf, kterého jen tak nepotkáte

Kniha, o niž je zájem i v zahraničí, obsahuje kromě fotografií i informace architektonického a konstrukčního rázu. Dohromady je Jiří Jiroutek dával pět let. Díky přátelství s Otakarem Binarem se mu podařilo dostat se přímo ke Karlu Hubáčkovi, o němž pan Binar mluví jako o báječném a schopném šéfovi s týmovým myšlením.

"My jsme ho tak i oslovovali – šéfe. Někdy to ale byl problém. Dostal jsem například zakázku od okresního výboru KSČ do České Lípy. Při prvním setkání jsme museli navštívit pražské ústředí a já ho před komunisty oslovil pane šéf. Neumíte si představit, co to vzbudilo za podiv."

O budově ještědského vysílače a hotelu se dodnes mluví jako o světlém bodu komunistické šedi, což Otakar Binar potvrzuje. "Rád bych zdůraznil, že v Hubáčkově ateliéru byli všichni zásadními odpůrci socialismu. Nám se nelíbila tvorba bytových domů, paneláky byly mor. Ještěd a všechno ostatní, co jsme kreslili, bylo protestem. My se bytové stavby neúčastnili a sháněli jsme jakoukoliv jinou práci. Hlavně, aby to nebyly paneláky. Když vyhořel Veletržní palác, účastnili jsme se rekonstrukce, když vyhořel Ještěd, taky jsme se účastnili. A to všechno díky Hubáčkovi. Byl to šéf, kterého jen tak nepotkáte."

zdroj.ttps://vltava.rozhlas.cz/architekt-otakar-binar-v-dobe-socialisticke-sedi-byl-jested-nasim-protestem-8020541?fbclid=IwAR1EH6tGNXatcABVFaBt2i3TVOO0vFk56hT4FpjQ9y68EYhMjPsNYvbKJ6U

řez 1964

Malé divadlo Liberec

Malé divadlo Liberec bylo po přestavbě, na které se podílel architekt Karel Hubáček, otevřeno v roce 1989 jako volná scéna Divadla F. X. Šaldy. Nachází se nedaleko centra ve Zhořelecké ulici.

Vodárenská vyrovnávací věž na Dívčích hradech v Praze

Výraznou dominantu smíchovského břehu Vltavy tvoří vyrovnávací věž Děvín, kterou postavil roku 1977 slavný český architekt Karel Hubáček. Vodárenská věž stojí na vrchu Děvín, v lokalitě Dívčí Hrady, na hranici Hlubočep a Radlic.

Kino Máj v Doksech

Autorem architektonického projektu je Ing. arch. Karel Hubáček, který též vykonával autorský dozor. Jedná se o mimořádně hodnotný a kvalitní příklad architektury tzv. bruselského stylu a zároveň jedno z vrcholných děl Karla Hubáčka, potažmo ateliéru SIAL.

Kulturní dům Teplice

Dům kultury v Teplicích projektoval Karel Hubáček mezi lety 1977 až 1980, stavba pak probíhala od roku 1981 do roku 1986. Stavba se nachází v historickém jádru města a je spojena s kolonádou.

Obchodní středisko Ještěd v Liberci – zaniklá stavba od architekta Karla Hubáčka

Pravděpodobně nejosobitější stavba svého druhu v České republice stála až do roku 2009, kdy byla barbarsky zbořena přes protesty laické i odborné veřejnosti, aby uvolnila místo fádnímu velkokapacitnímu obchodnímu centru Forum.

Divadlo Husa na provázku v Brně

Divadlo Husa na provázku je české experimentální divadlo založené v roce 1967. Prezentuje se neobvyklými autorskými inscenacemi a výjimečnými divadelními počiny. Pravidelně hostuje na českých a zahraničních scénách, účastní se festivalů a samo je pořádá.

Ještěd – jedinečný výhled na všechny světové strany a originální ubytování¨

Vydejte se na výlet na vrchol Ještědu, kde stojí slavná věž ukrývající vysílač a horský hotel s restaurací. Těsně pod vrcholem je horní stanice kabinové lanovky z Horního Hanychova. Místo nabízí jedinečný pohled na Liberec a okolí. Na vrcholu můžete navštívit denně otevřenou restauraci nebo Bistro.

Libušská meteorologická observatoř ČHMÚ

Bývalý meteorologický radar v Praze 4 – Kamýku je mezi lidmi znám jako Meteorologická věž Libuš. Od roku 1979 až 2000 sloužila ke sledování oblačnosti, jednalo se zároveň o první takový radar u nás. Dnes už věž slouží jako lokální meteorologická stanice a působí zde i mobilní operátoři.

Divadlo Disk

Školní divadlo Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (DAMU) je líhní mladých kreativních talentů.

 Frýdlantská 15 | Liberec - Staré Město 1351, 

Autor: Karel Hubáček - (SIAL)

Účel stavby: Administrativní budovaVýstavba: 1992 - 1994

O stavbě

Budova bankovní filiálky v centru města Liberce vznikla jako přestavba rozestavěného, původně pro jiné účely plánovaného betonového skeletu (dostavba bloku od Pavla Vaněčka). Navzdory omezené půdorysné ploše nabízí objekt v přízemí, vedle haly pro klientelu, i oddělenou otevřenou cestu pro peněžní transporty. V současné době však už v domě ČSOB nesídlí. Hubáčkovými spolupracovníky na projektu v SIALu byli Josef Franc a Václav Bůžek.

zdroj: https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/177-bankovni-dum-csob#

Bytový dům Wolkerova

Spoluautor: Karel Hubáček - (SIAL)

Spoluautor: Václav Voda - (SIAL)

Účel stavby: Obytný důmVýstavba: 1964 - 1972

Lidový název: Wolkerák

O stavbě

Bytový dům při Wolkerově a Sosnové ulici od Jaromíra Vacka a statika Václava Vody patří mezi nejúspěšnější projekty tohoto typu. Územní plán lokality kolem Wolkerovy ulice vypracoval Karel Hubáček. Tato jedinečná lokalita zalesněného svahu na konečné stanici tramvaje, v rekreační části Liberce, v místech nad starší vilovou zástavbou z období první republiky a s kvalitní veřejnou obslužností, byla místem pro situování Wolkeráku. Díky segmentovému půdorysu a kónickému tvaru Wolkerova domu a plastickému řešení průčelí se podařilo citlivě zasadit do krajiny mohutný desetipodlažní monoblok. Kvalitou bydlení dům dosahoval úrovně moderní skandinávské bytové architektury, která byla Vackovi velice blízká. Příčný konstrukční systém člení dům do identických sekcí se schodištěm a se třemi byty v patře. Většinou jde o byty třípokojové a garsoniéry. Dispoziční řešení bytů Vacek navrhl tak, že střed vždy tvoří kuchyňský kout spojený půllodžií. Na opačnou stranu, směrem do svahu, jsou situované ložnice. Některé sekce měli vlastní krb v bytech a pochozí terasy. Jaromír Vacek se dokončení realizace nedočkal, předčasně zemřel ve Švýcarsku. Dokončení stavby převzal Bohuslav Lisal.

zdroj:https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/32-bytovy-dum-wolkerova

100. výročí narození architekta Karla Hubáčka připomene v Liberci univerzita, muzeum, galerie i Ještěd

Autora ikonického hotelu a vysílače Ještěd, architekta Karla Hubáčka, který by dnes oslavil sté narozeniny, si připomenou univerzita, Severočeské muzeum a Oblastní galerie, ale také přímo na Ještědu. Muzeum nabídne k výstavě věnované Hubáčkovi od 12. června do 6. října komentované prohlídky architektova domu, který získal Liberecký kraj. Už dnes se mohou zájemci projít domkem alespoň virtuálně na stránkách www.dumkh.cz, řekl dnes novinářům ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek.

Karel Hubáček se narodil 23. února 1924, studoval architekturu v Praze, profesním působením je ale z velké části spjat s Libercem, kde nastoupil do tehdejšího Stavoprojektu. Na konci 60. let patřil mezi zakladatele studia SIAL, které v době normalizace dokázalo reagovat na moderní evropské trendy a vzešlo z něj několik osobností české architektury. Podepsán je Hubáček pod řadou staveb. V Liberci je to kromě hotelu a vysílače na Ještědu také již neexistující obchodní dům Ještěd nebo bývalá budova ČSOB ve Frýdlantské ulici, známé je i kino v Doksech.

Hubáček je jediným českým i československým držitelem Perretovy ceny udělované Mezinárodní unií architektů, výstava v Severočeském muzeu představí jeho práci. "Kurátoři Luděk Lukuvka a Jakub Potůček chtějí představit kompletně dílo Karla Hubáčka. Chceme se zaměřit na stavby, které třeba nebyly realizovány, projekty, které zůstaly v šuplíku nebo se třeba nacházejí i mimo území České republiky a nejsou tak obecně známé," doplnil Křížek.

V pátek bude architektovi věnován program na Technické univerzitě v Liberci, kde před 30 lety spoluzakládal fakultu architektury a také tam vyučoval. Paměť národa při té příležitosti uvede dokument "Maják Karel Hubáček". "Zachycuje ve vzpomínkách kolegů, přátel a rodiny směr, jenž v temném normalizačním moři ukázal desítkám mladých architektů," doplnila ředitelka severočeské Paměti národa Michaela Pavlátová. Program doplní panelová diskuse.

Divadlo F.X. Šaldy připravilo na 19. března derniéru hry SIALská trojčata, která je poctou tvůrcům Ještědu a zakladatelům architektonického studia SIAL Karlu Hubáčkovi, Miroslavu Masákovi a Otakaru Binarovi. Oblastní galerie v Liberci na období od 14. června do 29. září připravila výstavu "Horizont hory: Krajina pod Ještědem", která zahrnuje díla ze sbírek od 19. století do 80. let minulého století, jejichž ústředním motivem je hora Ještěd.

Architekta si připomínají i přímo na Ještědu. "Vrátili jsme na Ještěd malou expozici, která připomíná původní prvky z Ještědu, a jsou tam i nějaké fotografie. Také jsme chtěli lidem, kteří třeba přicházejí jen do restaurace nebo přijeli na výlet a nevědí nic o okolnostech stavby Ještědu, představit autora banerem ve vstupní hale," řekla Milena Lánská ze společnosti Ještěd, která horský hotel a restauraci provozuje. Město Liberec chystá na léto i virtuální prohlídku hotelu a vysílače Ještěd.

zdroj:

https://genus.cz/Liberec/100-vyroci-narozeni-architekta-karla-hubacka-pripomene-v-liberci-univerzita-muzeum-galerie-i-jested-n593381.htm?fbclid=IwAR11AIrNj0kr8pNf4JevPUiE61AVD4K-S_gqax1GfbKBd_ak0iRGlvGrPlM