Fotografie - fenomén předávání informací má víc jak sto let

Dnes vám každý vyfotí na přání kdekoho. Úplně naopak tomu bylo za našich prababiček. Před sto lety nebylo babičky, aby si neschovávala kdesi v šupleti pár fotek na kartonu.

Těch tvrdých, co vydrží věky - vydržely a mám jich pěknou hromádku. Dívám se na ně, prohlížím, obracím je a čtu, kdo je vyfotil. Je to úžasně zábavné čtení.

Začalo to před víc než 150 lety. Později nebylo městečka a ve velkých městech ulice, kde nebyl fotografický ateliér a ten měl zákazníky úplně všude. Od posledního ševce, co neměl na zaplacení a za fotky platil opravami bot po knížete, či hraběnku, která bydlela za městem na kopci, na zámku a jejíž erb se objevoval na rubu všech příštích fotografií, fotografického ,,závodu", který této příležitosti využil a pasoval se na dvorního dodavatele fotek - jeho milosti. Slušná reklama, báječný pokus, jak se zviditelnit. A na věky.

Vedle jména fotografa máme na rubu vedle erbu - knížecího pláště z hermelínu ryze české jméno - Gustav Hawlitschek - Haida (dnes Nový Bor). Ulrich už byl na tom lépe. Zadní část jeho fotografií svědčila, že to byl už "pan fotograf". Řada ocenění, erbů a doprovodného textu hovoří o úspěšnosti. To samé můžeme říci o Karáskovi z Jablonce nad Nisou, který zákazníku oznamuje, že uchovává desky (negativy) k pozdějšímu přiobjednání fotografií. Ještě lépe na tom byli fotografové v Liberci jako například Hubert Ginzel, poskytující své služby "u císaře rakouského", Staroměstské náměstí 3-4. Ernst J. Miller, co do počtu medailí na rubu fotek asi tak stejně, ale sídlící na Novoměstském náměstí 261-1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou. A někdo z rodiny fotil zřejmě i v Hrádku nad Nisou. Franz J. Müller - hned vedle pošty.

V Hrádku nad Nisou bylo fotografů požehnaně. Heinrich Michler a mnozí z rodiny Gotšajnů hned pod nádražím. V Jablonném v Podještědí to byl na náměstí A. Hackel, v České Lípě H. Lindner, J. John v nedalekých Hradčanech č. 82, Šimon v Turnově, v Rochlicích a ve Vratislavicích A. Schar.

Popravdě je ten rub starých fotek často zajímavější, než jejich líc zachycující tváře našich předků urputně hledících do fotografického aparátu. O nich se na kartonech z druhé strany fotek nepíše. Není tam místo. To zaujímá reklama páně fotografa s vyjmenovanými úspěchy a adresa jeho závodu. Schází mi e-mailová adresa, telefon už někde uveden je. F. Müller z Liberce, dvorní fotograf velkovévody Karla Ferdinanda měl už číslo telefonu 351, Carl G. Springer rovněž z Liberce měl číslo telefonu 436. Naproti tomu v Jablonci nad Nisou a v Lípě telefony uvedeny nejsou, ale počet získaných výstavních medailí ano.

Svět propadl fotografování. Všichni se rádi fotografovali počínaje těmi ode dvora ve Vídni a v Praze, až po ty z poslední usedlosti naší vlasti. To bylo tak zhruba před sto lety. A abych nezapomněl, váš mobil prý umí fotit taky. Ten můj je starý už pár let, tudíž je předpotopní. Noe by mne s ním na archu nepustil. Svět se opravdu mění, ale fotka na kartonu přetrvá mne, vás i věky...

Egon Wiener

FOTOGRAFIE

Vynález fotografie má pro kulturní dějiny lidstva stejně epochální význam jako kdysi knihtisk. Od prvních pokusů však uběhlo ještě mnoho let, než fotografie vyzrála technicky, a další roky trvalo, než se jí podařilo plně uplatnit v polygrafii, kde převratným způsobem zasáhla do reprodukčních technik. Hlavní etapy jejího vývoje jsou všeobecně známé, a proto je projdeme jen ve stručnosti. Podstatou fotografování je vytvoření zmenšeného světelného obrazu a jeho následná fixace. Cameru obscuru, předchůdkyní fotoaparátů, popisuje již Aristoteles, ale jak to ve starověku a středověku chodilo, musela být během stále přerušovaného vývoje lidského poznání "objevena" ještě několikrát. Jednalo se původně o primitivní černou komoru opatřenou malým otvorem, kudy pronikalo světlo a vykreslovalo na protější stěně převrácený obraz. Na cestě k základnímu principu fotografických kamer stálo ještě několik dílčích vynálezů: Giambattista della Porta vložil do otvoru spojnou čočku (1550), Daniele Barbaro popsal význam clony pro kvalitu optického obrazu (1568) a Jan Kepler zkonstruoval přenosnou kameru (1620). Další vývoj fotografického přístroje pak už byl určován především potřebou zachytit optický obraz na světlocitlivé médium. Různé snahy fixovat účinky světla se datují již od starověku, ale základní princip černobílé fotografie - černání stříbrných solí působením světla - popsal podrobně Heinrich Schulze z Altdorfské univerzity teprve roku 1725. On a pak i několik dalších následovníků zatím kopírovali na citlivou vrstvu pouze vyřezané šablonky nebo kresby namalované na průsvitném materiálu. Obrazu vytvořeného pomocí temné komory využil až v roce 1826 Nicéphore Niepce, který jako tiskař rozpoznal citlivost asfaltové vrstvy, užívané v litografii, na denní světlo. Kameru namířil na dvorek a po osmihodinové expozici vytvořil první fotografický snímek. Později se k němu přidal Louis Jacgues Mandé Daguerre a spolu přišli na postup zhotovování fotografického obrazu na stříbrnou (postříbřenou) desku s vrstvou jodidu stříbrného. Dokonale ostrý pozitivní obraz byl na světě. Daguerre se jako schopný organizátor a podnikatel spojil s předsedou francouzské Akademie věd, který pak 19. srpna 1839 oficiálně vyhlásil vynález daguerrotypie. Novinka měla obrovský úspěch a téměř okamžitě se rozšířila po světě. O dva roky později přišel William Henry Fox Talbot s postupem negativpozitiv a od té doby následovala v rychlém sledu řada dílčích zlepšení, která přivedla fotografii k všestranné použitelnosti. Během osmdesátých let 19. století už byly fotografické materiály i aparáty zdokonaleny a zjednodušeny natolik, že fotografování se mohlo začít rozšiřovat i mimo okruh specialistů.

zdroj: Roman Karpaš - Jan Mohr - Pavel Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka, 1997