Ernst J. Müller
Fotografie - fenomén předávání informací má víc jak sto let
Dnes vám každý vyfotí na přání kdekoho. Úplně naopak tomu bylo za našich prababiček. Před sto lety nebylo babičky, aby si neschovávala kdesi v šupleti pár fotek na kartonu.
Těch tvrdých, co vydrží věky - vydržely a mám jich pěknou hromádku. Dívám se na ně, prohlížím, obracím je a čtu, kdo je vyfotil. Je to úžasně zábavné čtení.
Začalo to před víc než 150 lety. Později nebylo městečka a ve velkých městech ulice, kde nebyl fotografický ateliér a ten měl zákazníky úplně všude. Od posledního ševce, co neměl na zaplacení a za fotky platil opravami bot po knížete, či hraběnku, která bydlela za městem na kopci, na zámku a jejíž erb se objevoval na rubu všech příštích fotografií, fotografického ,,závodu", který této příležitosti využil a pasoval se na dvorního dodavatele fotek - jeho milosti. Slušná reklama, báječný pokus, jak se zviditelnit. A na věky.
Vedle jména fotografa máme na rubu vedle erbu - knížecího pláště z hermelínu ryze české jméno - Gustav Hawlitschek - Haida (dnes Nový Bor). Ulrich už byl na tom lépe. Zadní část jeho fotografií svědčila, že to byl už "pan fotograf". Řada ocenění, erbů a doprovodného textu hovoří o úspěšnosti. To samé můžeme říci o Karáskovi z Jablonce nad Nisou, který zákazníku oznamuje, že uchovává desky (negativy) k pozdějšímu přiobjednání fotografií. Ještě lépe na tom byli fotografové v Liberci jako například Hubert Ginzel, poskytující své služby "u císaře rakouského", Staroměstské náměstí 3-4. Ernst J. Miller, co do počtu medailí na rubu fotek asi tak stejně, ale sídlící na Novoměstském náměstí 261-1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou. A někdo z rodiny fotil zřejmě i v Hrádku nad Nisou. Franz J. Müller - hned vedle pošty.
V Hrádku nad Nisou bylo fotografů požehnaně. Heinrich Michler a mnozí z rodiny Gotšajnů hned pod nádražím. V Jablonném v Podještědí to byl na náměstí A. Hackel, v České Lípě H. Lindner, J. John v nedalekých Hradčanech č. 82, Šimon v Turnově, v Rochlicích a ve Vratislavicích A. Schar.
Popravdě je ten rub starých fotek často zajímavější, než jejich líc zachycující tváře našich předků urputně hledících do fotografického aparátu. O nich se na kartonech z druhé strany fotek nepíše. Není tam místo. To zaujímá reklama páně fotografa s vyjmenovanými úspěchy a adresa jeho závodu. Schází mi e-mailová adresa, telefon už někde uveden je. F. Müller z Liberce, dvorní fotograf velkovévody Karla Ferdinanda měl už číslo telefonu 351, Carl G. Springer rovněž z Liberce měl číslo telefonu 436. Naproti tomu v Jablonci nad Nisou a v Lípě telefony uvedeny nejsou, ale počet získaných výstavních medailí ano.
Svět propadl fotografování. Všichni se rádi fotografovali počínaje
těmi ode dvora ve Vídni a v Praze, až po ty z poslední usedlosti naší
vlasti. To bylo tak zhruba před sto lety. A abych nezapomněl, váš mobil
prý umí fotit taky. Ten můj je starý už pár let, tudíž je předpotopní.
Noe by mne s ním na archu nepustil. Svět se opravdu mění, ale fotka na
kartonu přetrvá mne, vás i věky...
Egon Wiener
Fotografie z atelieru Ernsta J. Müllera
Reichenberg, Neustädter Platz čp.16
Ernst J. Müller, podle počtu medailí na rubu fotek patřil mezi nejlepší fotografy v Liberci na konci 19 a začátku 20. století, svůj atelier měl na dnešním Sokolovském náměstí čp. 261/1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou.
FOTOGRAFIE
Vynález fotografie má pro kulturní dějiny lidstva stejně epochální význam jako kdysi knihtisk. Od prvních pokusů však uběhlo ještě mnoho let, než fotografie vyzrála technicky, a další roky trvalo, než se jí podařilo plně uplatnit v polygrafii, kde převratným způsobem zasáhla do reprodukčních technik. Hlavní etapy jejího vývoje jsou všeobecně známé, a proto je projdeme jen ve stručnosti. Podstatou fotografování je vytvoření zmenšeného světelného obrazu a jeho následná fixace. Cameru obscuru, předchůdkyní fotoaparátů, popisuje již Aristoteles, ale jak to ve starověku a středověku chodilo, musela být během stále přerušovaného vývoje lidského poznání "objevena" ještě několikrát. Jednalo se původně o primitivní černou komoru opatřenou malým otvorem, kudy pronikalo světlo a vykreslovalo na protější stěně převrácený obraz. Na cestě k základnímu principu fotografických kamer stálo ještě několik dílčích vynálezů: Giambattista della Porta vložil do otvoru spojnou čočku (1550), Daniele Barbaro popsal význam clony pro kvalitu optického obrazu (1568) a Jan Kepler zkonstruoval přenosnou kameru (1620). Další vývoj fotografického přístroje pak už byl určován především potřebou zachytit optický obraz na světlocitlivé médium. Různé snahy fixovat účinky světla se datují již od starověku, ale základní princip černobílé fotografie - černání stříbrných solí působením světla - popsal podrobně Heinrich Schulze z Altdorfské univerzity teprve roku 1725. On a pak i několik dalších následovníků zatím kopírovali na citlivou vrstvu pouze vyřezané šablonky nebo kresby namalované na průsvitném materiálu. Obrazu vytvořeného pomocí temné komory využil až v roce 1826 Nicéphore Niepce, který jako tiskař rozpoznal citlivost asfaltové vrstvy, užívané v litografii, na denní světlo. Kameru namířil na dvorek a po osmihodinové expozici vytvořil první fotografický snímek. Později se k němu přidal Louis Jacgues Mandé Daguerre a spolu přišli na postup zhotovování fotografického obrazu na stříbrnou (postříbřenou) desku s vrstvou jodidu stříbrného. Dokonale ostrý pozitivní obraz byl na světě. Daguerre se jako schopný organizátor a podnikatel spojil s předsedou francouzské Akademie věd, který pak 19. srpna 1839 oficiálně vyhlásil vynález daguerrotypie. Novinka měla obrovský úspěch a téměř okamžitě se rozšířila po světě. O dva roky později přišel William Henry Fox Talbot s postupem negativpozitiv a od té doby následovala v rychlém sledu řada dílčích zlepšení, která přivedla fotografii k všestranné použitelnosti. Během osmdesátých let 19. století už byly fotografické materiály i aparáty zdokonaleny a zjednodušeny natolik, že fotografování se mohlo začít rozšiřovat i mimo okruh specialistů.
zdroj: Roman Karpaš - Jan Mohr - Pavel Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka, 1997
PŘED 130 LETY VZNIKL LIBERECKÝ LICHTBILD
Když se podíváme zpátky do minulosti, a to právě do roku 1893, zjistíme, že se Liberec pyšnil vcelku výraznou skupinou fotografů-amatérů, kteří se věnovali tomuto řemeslu laicky. Vedle velkých fotoateliérů působících ve městě pod Ještědem, v první generaci jmenujme alespoň Julia Schlegela nebo Wilhelma Pfeiffera, se zde nejistě od devadesátých let utvářel spolek, jehož členové o dvacet třicet let později výrazně doplnili svou tvorbou práci renomovaných profesionálů, kteří se na rozdíl od amatérů jakožto řemeslní fotografové sdružovali v úředně uznávaném Genossenschaft der Photographen Nordböhmens in Reichenberg (Společenstvu fotografů Severních Čech v Liberci, založeno 1905), zde mj. vykonával funkci předsedy známý liberecký fotograf Ferdinand Stracke.
Vraťme se ale k výročí. Je to skutečně 130 let, kdy byly schváleny stanovy spolku Lichtbild (z něm. lze přeložit jako světlotisk, ale též fotografie). Pod touto značkou ovšem spolek nevystupoval od začátku, první, celé znění bylo Der Club der Amateur-Photographen für Reichenberg und Umgebung (Klub amatérských fotografů pro Liberec a okolí). Je třeba zdůraznit, že starším klubem byl na území Čech v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska pouze fotoklub v Teplicích (založen 1892). Liberecký Lichtbild pořádal od svého založení pravidelné schůzky členů, klubovnou se jim nejprve stal Hotel Centrál, v průběhu let však amatérští fotografové vystřídali i jiné objekty – zejména sály U Města Vídně, Kavárny Pošta nebo Radničního sklípku. Zpočátku se schůzky konávaly o sobotách, postupem času byl zvolen páteční večer. Do svých řad fotoamatéři zvali i dámy. V rámci spolkových večerů bývala vždy přednáška na téma z oblasti fotografie, spolek vedle toho pořádal fotografické vycházky, kde se členové mohli poměřovat nejen ve zvládnutí techniky fotografování, ale také hledali originální záběry a ideální proporce. V roce 1907 se stal spolek Lichtbild členem Spolku Severočeského průmyslového muzea. Vzhledem k tomu, že spolek neměl vlastní prostory, využíval k prezentaci vlastních prací výkladce na tehdejším Staroměstském náměstí 14 (dnes nám. Dr. E. Beneše), zde členové vystavovali a tím zpřístupňovali své práce veřejnosti.
Milníkem v tvorbě členů byl rok 1913, kdy spolek slavil své 20leté výročí, jehož zlatým hřebem se stala výstava s uměleckými ambicemi v Severočeském průmyslovém muzeu. Na výstavě se ukázaly pod jmény 19 autorů stovky prací a během prvních dní výstavy údajně muzeum navštívilo přes tisíc zvědavců, mezi nejznámějšími vystavovateli se představil fotograf Adolf Gahler s fotografiemi zaměřenými na starou libereckou zástavbu a Heinrich Walter, který se svým aparátem prochodil okolí Kryštofova Údolí. Mezi členy spolku vystavovala jediná žena, Sophie Klinger, ta se představila snímky z cest, zejména motivy kanálů v Bruggách nebo ledovce nad Chamonix. Ve sbírkách Severočeského muzea se dochovaly také fotografie Karla Elgera, člena Lichtbildu, který pro účely výstavy nafotil soubor na téma "podzimní deštivý den". Spolek oslavil též 40. výročí založení, v roce 1933 se ještě hrdě hlásil během oslav československého státního svátku (28. října) k německým spolkům, kterých bylo v Liberci v té době cca 130, na počátku čtyřicátých let byl pod jhem nastupujícího nového nacistického režimu prostě přejmenován na bezpříznakové Fotogruppe (Fotoskupina), později byl rozpuštěn a po druhé světové válce jakožto spolek německý obnoven nebyl.
zdroj: Severočeské muzeum v Liberci