U Dubu - restaurace a točna Dolní Hanychov (až po ulici Malodoubská)

Se skenerem jsme se vrátili do Dolního Hanychova, v lednu 1985. Na kopci bylo nějaké mistrovství v letu na lyžích, a tak se jezdilo jako ve všední den, byť byl víkend. Na trojce na střídačku sólo souprava a ze čtyřky se přestupovalo do autobusu. Dneska by jel každej autem.

(archiv Boveraclubu)

TÁBOR V RESTAURACI U DUBU ZA 2.SVĚTOVÉ VÁLKY

Zajatecký tábor se nacházel v restauraci U Dubu, dříve Zur Eiche, č. p. 105 v Ještědské ulici. Podle některých zdrojů zde bylo internováno kolem stovky osob. Budova patřící Anně Arnoldové se v roce 1935 dostala na návrh Johanna Wenzela do dražby. Nevíme, kdo objekt v aukci získal. Máme však informace o tom, že hostinec byl na začátku války zavřený a že neznámého vlastníka zastupoval stavitel Josef Arnold z Dolního Hanychova, což byl patrně příbuzný Anny Arnoldové.

Tyto údaje se dozvídáme z dopisu, který 28. dubna 1941 adresovala drážní rada za Říšské dráhy libereckému starostovi, resp. stavebnímu úřadu :

"Zařízení zajateckého tábora v hostinci Zur Eiche v Dolním Hanychově č. p. 105: Německé Říšské dráhy naléhavě potřebují pro výkon důležitých prací na nádraží přibližně 120 zajatců, kteří musí být ubytováni v toho času prázdném hostinci Zur Eiche v Dolním Hanychově. Majitel reality, zastoupený panem stavitelem Josefem Arnoldem, je s ubytováním zajatců srozuměn. Prosím o Vaše svolení. Zřízení tábora velmi spěchá, prosim proto o urychlené projednání."

V dopise se volně přeloženo píše: 

Už nějakou dobu jsou v hostinci ubytováni zajatci. Těch je včetně strážního oddílu přibližně 120. Bývalá restaurace má však jen obyčejné toalety, neuzpůsobené pro takový počet lidí. Septik je neustále plný a odvoz splašků zajišťuje Josef Thum z pily v Horním Hanychově. Před 23. prosincem nebyl septik již čtyři týdny vyvezen. Splašky přetékají a příkopem u silnice se dostávají do mlýnské strouhy, náhonu takzvaných Ještědských potoků. To způsobuje v okolí toku "morový zápach" a hrozí nemoci. Tento nezdravý a sanitární problém již nelze déle tolerovat. Žádáme proto o posouzení a stavební nápravu stavu.

Hygienické problémy provázely všechny typy větších táborů, a to prakticky ve všech dobách a režimech. Nelze se pak divit, že některé tábory v Liberci, ale i jinde máme doloženy jen díky stavebním povolením na malé čistírny odpadních vod nebo stavby záchodů. Jak dopadla stížnost v tomto konkrétním případě, však nevíme.

V prosinci 1942 čekalo zajatecký tábor malé vylepšení. Byl schválen nákup kamen a kotle na ohřev vody. Kotel byl umístěn do malého domku na zahradě, kde byla zřízena umývárna pro zajatce. V únoru 1943 se na stavebním úřadu pro změnu řešil výjezd hasičů, které zalarmovali místní obyvatelé. Kouřilo se ze střechy, což zapříčinila jedna přenosná kamínka. Pozdější vyšetřování samozřejmě zjistilo porušení všemožných předpisů a protipožárních opatření. Není nutné podrobně popisovat celou anabázl, která do značné míry odrážela dobový přístup k zajateckému táboru. Majitel domu dostával od úřadu nájemné, což bylo v době války vítané přilepšení, ale o budovu se ve skutečnosti nikdo příliš nestaral. Podobné to bylo v Liberci s mnoha jinými objekty. O samotném fungování tábora, ani o osudech jeho obyvatel nemáme žádné zprávy. Zachovala se jen korespondence, která prošla přes stavební úřad. 

Zdroj: Ivan Rous - Zbrojní průmysl a tábory I - nacistická nucená práce na Liberecku a Jablonecku, 2023