To si tak říkáte, kdo tam asi bydlel? Nebo co tam bylo v roce 1947?

První vratislavická škola rok 1745

Vyučování, žáci a učitelé do roku 1945

Od založení až do května 1945 byla škola s německým vyučovacím
jazykem, rozdělená na školu obecnou a měšťanskou. V levé polovině budovy byly chlapecké třídy, v pravé dívčí třídy.
Pro české děti byl v roce 1920 určen malý přízemní objekt na dvoře za
hlavní budovou. Do jednotřídní školy s 1. - 5. ročníkem a jedním vyučujícím
docházelo až 20 dětí. Na podzim roku 1938 byla škola zrušena. Posledním
učitelem jednotřídky byl Antonín Masopust. Po záboru pohraničí byl vyhoštěn do obce Přepeře, psychicky se nedokázal vyrovnat s následky mnichovské dohody a spáchal sebevraždu.
Ve třicátých letech bylo ve Vratislavicích kolem 500 českých obyvatel.
Některé další dětí docházely do dvou českých libereckých škol v Oblačné ulici nebo v Horním Růžodole a od roku 1935 i do českého gymnázia v Komenského ulici.

(zdroj:  https://www.zs.vratislavice.cz )

Třetí vratislavická škola rok 1889

Výroba pohlednic a barvení před 100 lety

Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna

Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jem málokdo si uvědomuje, že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik. Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna di sama vyrábí matrice apod. Aby dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Stará vratislavická krčma

č. p. 29 (47) stávala na louce vedle prostřední vily, na místě, kde dnes najdeme jen garáže u malého parčíku. Zde se odehrávaly všechny venkovské rituály, z štítového okénka byl na sv. Jakuba shazován živý kozel. Archiv Ondřej marčák

2014 - uprava tratě.

Vila Alfreda Ginzkeye

Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou

Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který V noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.

Pivovar Vratislavice nad Nisou je průmyslový podnik vyrábějící alkoholické nápoje. Vratislavice bývaly samostatnou obcí, ale postupně se staly součástí Liberce, města na severu České republiky. Pivovar vznikl roku 1872, kdy byly vydány jeho akcie. Ty se povedlo rozprodat a za stržené finanční prostředky se mohlo roku 1873 začít se stavbou pivovaru. Jeho slavností otevření se uskutečnilo v sobotu 24. ledna 1874. Zdejší pivo se postupně dováželo nejenom do blízkého Liberce, ale také až do Vídně. Během prvního roku výroby dosáhl pivovar výstav 34 680 hl. Věhlas pivovaru stoupal, a tak jej roku 1891 navštívil i rakouskouherský císař František Josef I. Na počátku 20. století proběhlo sloučení s pivovarem ve Vrkoslavicích, což je městská část Jablonce nad Nisou. Vznikla tak společnost Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf (tedy Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary a.s. Vratislavice). Během dvacátého století docházelo postupně ke zvyšování objemu ročně uvařeného piva (například v roce 1989 zde vyrobili 305 190 hl piva).

Výstav pivovaru se zvyšoval i po sametové revoluci a podnik své výrobky exportoval na zahraniční trhy nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech. Avšak 25. května 1998 najednou došlo z rozhodnutí tehdejších zahraničních majitelů k uzavření pivovaru a k propouštění jeho zaměstnanců. Po dvou letech se ale opět ve Vratislavicích začalo pivo vařit, když česká společnost Hols odkoupila od původních majitelů zdejší nemovitosti a technologické vybavení. Protože však původní obchodní značka ("Vratislav") zůstala v majetku původních majitelů, začali noví vlastníci vratislavického pivovaru vařit své pivo pod značkou "Konrad". Od roku 2000, kdy byl pivovar znovu otevřen, se jeho výstav opětovně zvyšuje (například roku 2010 dosahoval 155 000 hl).

Vyráběné pivo získává úspěchy ve světových soutěžích. V roce 2013 získal na soutěži v Žatci Stříbrnou pivní pečeť a také třetí místo v soutěži Pivo České republiky. Zdejší dvanáctistupňové pivo dosáhlo první místo v kategorii "Ležák českého typu" na soutěžním klání World Beer Awards 2013, jež se uskutečnilo v Londýně. (autor článku Čestmír Ježek)

Brožura vydaná ke 100. výročí vratislavického pivovaru.

(archiv L. Janků)

Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013

Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .

(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)

Historie Zauhlovačky

Johann Leibig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)

...............................................................

Ignaz Ginzkey

(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.

Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey

Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci[3]. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.

Výroba ve velkém

Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně[zdroj?], odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.

Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle[4] nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.

V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.

Lokální aktivity

Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.

Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.

Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.P (autor příspěvku Fotočas Mirek)

Ferdinand Porsche

Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.

V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.

V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.

Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.

Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.

Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.

V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.

V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.

Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.

Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.

Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.

V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.

25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).

Ferdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).

V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.

Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.

Ferdinand Porsche se ještě dožil prvních sportovních úspěchů Porsche 356, ale s podlomeným zdravím z dlouhého věznění zemřel krátce po 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See .  Jeho syn Ferry vedl rodinnou firmu až do března 1990, kdy odešel na odpočinek.

Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.

(zdroj Wikipedie)

Kresby z Vratislavic

Vratislavice nad Nisou

Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou

Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude, když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech 20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.

Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život . Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí vizi. (zdroj Wikipedie)

Areál Vratislavické kyselky je opraven. Chystá se den otevřených dveří

15.4.2021 

Jablonecký výrobce sirupů, medicinálních vín a medovin Kitl přestěhoval výrobu do hal bývalé Vratislavické kyselky. Poslední lahev sirupu stočili v Jablonci nad Nisou 11. března, areál si ale firma ponechá, budou tam pomocné výroby.

Areál Vratislavické kyselky je součástí společnosti Kitl od srpna 2018. Od té doby firma intenzivně pracovala na obnově areálu. Koncem března byla ukončena první etapa obnovy areálu a 7. dubna firma oficiálně zahájila provoz v nově rekonstruované výrobní hale první stáčkou Višňového Syrobu Kitl.

Radost z této události chce Kitl poslat dál, a proto z první stáčky pošle do každé z padesáti pěti mateřských škol v Liberci, Jablonci a Vratislavicích velké balení oblíbeného sirupu.

Historie Vratislavické kyselky sahá do roku 1862, kdy pramen objevil náhodou Karl Skollaude při hloubení studny. Pramen pojmenovaný Rudolf byl v roce 1894 uznán jako léčivý a ve Vratislavicích vznikly městské lázně. Minerální voda se tu s přestávkami stáčela až do roku 2008. O obnovení provozu se v minulosti pokusilo několik investorů, vždy z něj ale sešlo.

Majiteli Janu Vokurkovi, čerstvému držiteli titulu EY Podnikatel roku Libereckého kraje 2020, trvalo čtyři roky, než kvůli složitým vlastnickým vztahům zdevastovaný provoz v roce 2018 získal.

Novou výrobní halu si veřejnost bude moci prohlédnout na vlastní oči 12. června od 10 hodin, kdy budou brány Vratislavické kyselky otevřeny v rámci akce Kitl v Kyselce. Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program (třeba kapela Tata Bojs) a exkurze do nových výrobních prostor.

(zdroj:  https://nasregion.cz/liberecko/prvni-etapa-rekonstrukce-arealu-vratislavicke-kyselky-je-u-konce-chysta-se-den-otevrenych-dveri/?fbclid=IwAR1OYnmc__hsTusz1rUHsNbaSNzZYJW88KSfjNo1PiqRWTLawtkoJdlp-xU )

Vratislavický kostel

byl postaven tak, aby pohled
na jeho barokní krásu budil respekt těch, kteří přicházeli od Liberce či stoupali od mostku přes Nisu na cestě z levobřežní vsi. Louka,
z níž byl pořízen tento snímek, patřila k Pohlmannově hospodářství č. p. 30, které muselo ve druhé půli 19. století ustoupit konírně naproti.
Archiv Ondřej Marčák, text: Marek Řeháček

Vratislavický kostel.

Namaloval pan Rudi Lucke. "Křest, první přijímání, biřmování, svatby, slavnostní bohoslužby a smuteční mše. Věrní lidé spojují mnoho vzpomínek s Božím domem. Tak to je. Není divu, že ani po desetiletích loučení to není v srdci vybledlé." Přeloženo z německého textu. Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz. (archiv L.Janků)

Kostel Nejsvětější Trojice s farou -

Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou). Foceno pravděpodobně od staré školy. Dnes je na místě fotografa bývalý areál Bytexu. (archiv L.Jánků)

Socha císaře Františka Josefa I

Autorem je sochař Gustav Siegfried Herrmann. Květiny za školní dětipředala se slovy "Našemu všemi milovanému císaři v nejhlubší úctě od školní mládeže z Vratislavic" dcera ředitele školy Elli Schicht. Císař od ní kytici přijal a ptal se - skloněn k té maličké osůbce, jak se jmenuje a do jaké třídy chodí. Tento motiv mocného monarchy a bezbranné holčičky s květinami byl zachycen a později se stal předlohou pro nerealizovaný pomník před školou. (autor příspěvku Jiří Daněk)

https://www.vratislavice.cz/.../pr-i-loha-2011-06-30.pdf

V roce 1876

si Turnverein Eintracht (Tělocvičný spolek Svornost) na levém břehu Nisy zřídil malinkou tělocvičnu.

V roce 1929 byla rozšířena a přestavěna. Svému účelu pak sloužila až do konce války, po ní v ní bylo sběrné středisko pro odsun německých obyvatel. Poté chátrající budovu využívali loutkoherci: v sále se od dubna 1948 hrávala nedělní představení pro děti. Značný zájem Vratislavických pak nadšené ochotníky motivoval ve snaze přestavět tělocvičnu na opravdové divadlo. To se s podporou národního podniku TOKO nakonec skutečně podařilo a vznikla zde scéna určená sice předně pro ochotnický soubor, ale hostovali na ní i herci zvučných jmen, například Zde něk Štěpánek či Vlasta Burian. Vratislavické divadlo ovšem v 60. letech prohrálo souboj s novým fenoménem - televizí. Z objektu se nejprve stalo skladiště a po poškození střech zatékáním byla budova v roce 1976 zbořena. Po vratislavickém divadelnictví zůstaly jen vzpomínky.

(zdroj:  https://www.vratislavice.cz )

První vratislavická tělocvična

, na staré litografické pohlednici německy nazývaná Turnhalle, byla postavena v dnešní Dlouhomostecké ulici. Šlo o malý domek se základním cvičebním náčiním. Později byl značně rozšířen a po válce k němu byla ještě přistavěna vyšší část, která tvořila zázemí nového divadla. Vedle tělocvičny byla pro větší nadšení cvičenců provozována hospoda Spolkový dům (Vereinshalle), dnešní proslulý podnik U Prasete. (archiv Václava Černého)

KINO VRATISLAVICE

"Poté, co se v roce 1903

stal Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou) obchodním městem, bylo samozřejmě zapotřebí tržiště. To bylo nalezeno ve staré elektrárně a později v kině, mezi Nisou a železniční tratí." (archiv L.Janků)

Historie Mojžíšova pramene

Leží v masivu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno. Chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 sešla se v jedné z Vratislavických hospod veselá společnost, ve které seděl majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Anton Scholze.Švec, se začal vychloubat "Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!". Sázka byla přijata a příští neděli poutníci vypili ne jeden ale dva sudy. Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodával, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramene a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno MOJŽÍŠŮV PRAMEN a začal prodávat.Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím obchodem přilétali tažní ptáci: potulní obchodníci, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lidem - okolním hostinským kazil obchody, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protest majitele byl podnik zakázán.Řádně byl povolen až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala až dodnes.
Bohužel známý cíl výletníků byl trvale uzavřen na konci roku 2021.
Z knihy O jizerských horách - Miroslav Nevrlý

Rozhledna Proseč

V roce 1882 členové Německého horského spolku postavili nejdříve dřevěnou vyhlídkovou věž. Díky vandalům však vydržela pouze dva roky. I když byla rychle obnovena, v červenci roku 1901 ji zasáhl blesk a zcela zpustošil.Architekt Robert Hemmrich byl autorem další rozhledny, ještě stále z támů a prken. Ta byla otevřena roku 1908, sloužila až do roku 1921, kdy podlehla vichřici. Několik dalších let na jejím místě nacházeli turisté pouze kiosek s občerstvením.Situaci se rozhodli řešit jablonečtí turisté, rovněž členové Horského spolku. Zadali projekt na stavbu rozhledny opět známému R. Hemmrichovi, mimo jiné autorovi cca 500 domů v Jablonci, včetně starých Městských lázní. Základní kámen nové věže byl položen 8.května 1932 a již 21. srpna se konalo slavnostní otevření. V té době již fungovalo také výletní pohostinství.Věž čtvercového půdorysu má ve výši 26 m vyhlídkovou plošinu. Z ní je možno vidět Černou horu, Jizerku, Štěpánku, krkonošský Kotel i dominantu protějšího hřebenu Ještěd.Chata 2.července 2003 shořela.

Teprve o 4 roky později byly uklizeny její části. Rozhledna ale zůstala téměř nepoškozena.

Na Prosečský hřeben

si již v minulosti dělaly nárok okolní obce - Vratislavice s Prosečí na jedné straně a Kunratice s Lukášovem na straně druhé. Důležité ale především bylo (a je i dnes), že hřeben leží tak nějak mezi velkými městy, a tak je odsud k lidem velmi blízko. Proto zde už v 70 letech 19. století vznikala různá (prvo)turistická zařízení. Dnešní kamenná rozhledna je již celkem třetí rozhlednou na tomto místě.První šestimetrovou trámovou konstrukci tu vystavěl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory již roku 1892. Slavnostně ji otevřel 25.9.1892. Vyhlídka však dlouho nestála, protože ji již v únoru 1894 zbořila silná vichřice. Sama o sobě by však vyhlídka nespadla, kdyby její kotevní šrouby někdo úmyslně nepovolil. Tehdy však spolek nechal věž opravit tak rychle, že si jejího zničení někteří ani nevšimli. Navíc tu ještě vznikl, později legendární, lesní výčep. Jenže opravené vyhlídce osud stejně dlouhý život nedopřál. 29.7.1901 ji rozštípal úder blesku. Nejdříve to vypadalo, že věž bude znovu rychle opravena, ovšem pak se Jablonecká sekce Horského spolku nepohodla s Libereckou a založila vlastní spolek, který se nadále orientoval jen na rozhlednu s chatou na Černé Studnici (později starší sestřičku současné rozhledny Nad Prosečí). Prosečský hřeben tak byl několik let stranou zájmu.Druhou rozhlednu tu nechal postavit Německý horský spolek pro Jablonecko roku 1908. Byla dvakrát vyšší, ovšem opět ze dřeva. Hradní hláska se špičatou střechou byla otevřena poslední květnový den roku 1908. Postavena byla podle projektu jabloneckého (rozhlednového) architekta Roberta Hemmricha. Právě on již v té době zrealizoval rozhledny nejen na Černé Studnici, ale také na Bramberku a Tanvaldském Špičáku. Jeho čtvrtá, pro něj netypicky dřevěná rozhledna zde vydržela 13 let, do 21.8.1921 kdy ji opět zničila silná vichřice. Tehdy již Jabloneckému spolku došla trpělivost a na Prosečský hřeben opět na nějaký čas zanevřel.Opětovná myšlenka na rozhlednu se v Německém horském spolku pro Jablonecko zrodila asi v roce 1923. Někteří členové s tímto nápadem nesouhlasili, protože se chtěli soustředit převážně na Černou Studnici, kterou považovali za hlavní prezentační dílo a místo svého spolku. Ovšem jablonecký spolek tehdy velmi rád soupeřil s libereckým, a tak touha po prestiži byla vysoká. Proto se jeden člen výboru Alfred Wünsch z nedalekých Vratislavic, který měl k hřebenu velmi blízký vztah, rozhodl organizovat různé přednášky, slavnosti a veřejné sbírky ze kterých postupně sbíral různé příspěvky a peníze. Ty skládal do fondu na stavbu nové, již třetí věže. V té době také postupně vznikla nová hřebenová cesta, díky které přicházeli na hřeben davy turistů, především k lesnímu výčepu, který zde i nadále fungoval.Doba však rozhlednám už moc nepřála a po kraji byly oblíbené spíše oné lesní výčepy a především pak šenky s hudbou. Proto se 31.5.1928 ve spolku hlasovalo o tom, jestli spíše než rozhlednu nepostavit na hřebeni pořádnou lesní turistickou chatu. Hlasování dopadlo takto: 35 hlasů pro chatu a 65 pro rozhlednu. Avšak nakonec byli spokojení i ti, kteří hlasovali pro chatu, protože ta tu paradoxně vznikla ještě dříve než rozhledna, v roce 1928. Postavil ji tu Konrad Hübner, kerý zde již 30 let provozoval onen populární výčep. Výstavba věže byla sice ještě pozdržena hospodářskou krizí, ale již v lednu roku 1932 byly na místo dopraveny kameny z blízkého lomu a 8.5. téhož roku byl položen základní kámen. Stavbu opět navrhl Robert Hemmrich, ale již právě z masivní žuly. Osmihranná věž je postavena na masivním podstavci a nahoře má kulatou vyhlídku, částečně zastřešenou pro nepříznivé počasí. Zvlášností Prosečské rozhledny je trubkové zábradlí, typický funkcionalistický prvek, pro Roberta Hemmricha poněkud netypický.Po celou dobu výstavby vládlo nádherné počasí, a tak byla rozhledna postavena v rekordním čase - za pouhé čtyři měsíce. Slavnostní otevření se konalo na den přesně jedenáct let po zničení druhé věže - tedy 21.8.1932. Slavnost trvala celé tři dny a zůčasnilo se ji přes 10 tisíc návštěvníků. Stavba přišla spolek na 169 893 koruny. Z rozhlednového fondu Alfreda Wünscheho byla zaplacena polovina a zbytek byl kryt z dlouhodobé půjčky, kterou však díky velké návštěvnosti rozhledny spolek poměrně rychle splatil.Krátce po otevření došlo ke spojení chaty s rozhlednou. Díky skvělému umístění v blízkosti velkých měst sem lidé chodili i po válce. Konaly se zde různé akce. Jablonečtí si určitě pamatují na místní bujaré večírky pro zaměstnance zdejších firem. Zdejšímu podniku tak rychle rostla velká popularita.I v 90 letech 20. století to vypadalo, že do tohoto místa přicházejí zlaté časy. Ovšem tehdejšímu provozovateli se podařilo podnik udržet v provozu jen necelých jedenáct let. Později byla chata s rozhlednou odkoupena novým majitelem, který chtěl objekt rozsáhlou rekonstrukcí opět přeměnit v krásný podnik včetně nového areálu pro děti. Jenomže přišla noc z 2. na 3.července 2003 ...Zvuk hasičských sirén se do klidu noci rozezněl necelé tři hodiny po středeční půlnoci. Požár na Prosečském hřebeni ohlásili Jabloneckému sboru profesionálních hasičů hned tři lidé. Po příjezdu na místo požáru, které je od hasičské základny vzdáleno jen pouhých pár kilometrů, už plameny šlehaly z dřevěné střechy výletní chaty. Podle tehdejšího majora Bohumila Havela, pracovníka pro zjišťování příčin požáru, byla při příjezdu jednotek zachvácená už celá střecha v ploše asi 11x14 metrů. Na místě zasahoval kompletní útvar profesionálních hasičů z Jablonce vybavených automobilovým žebříkem. Na pomoc přispěchaly také Sbory dobrovolných hasičů z Proseče a Jabloneckých Pasek. Likvidace rozsáhlého požáru trvala celé tři hodiny. Ještě během čtvrtečního dopoledne hlídali požářiště dobrovolní hasiči z Proseče.Vyšetřování jasně prokázalo úmyslné založení, jelikož v objektu se nacházela nejméně tři ohniska. Jedno z míst bylo i v přízemí, ale podpálený telefonní seznam naštěstí nevzplanul. Všechna další ohniska se nacházela v prvním patře. Tam požár vše naprosto zlikvidoval, včetně dřevěného schodiště vedoucího z přízemí. Pachatel nebo pachatelé se do neobydleného objektu dostali po rozbití okna. Nejednalo se o první násilné vniknutí do Prosečské chaty. Naštěstí se v době požáru v objektu nikdo nenacházel, protože chata byla právě připravena k rekonstrukci, a tak byla vyklizená. Řemeslníci měli nastoupit již v dalším týdnu, a proto se uvnitř nacházelo pouze pár drobných kusů nábytku a koberce.Stará, v minulosti tolik oblíbená horská chata byla bohužel poškozena natolik, že bylo nakonec rozhodnuto o jejím úplném zbourání. Sutiny chaty byly v létě 2008 odvezeny a místo kde stávala pomalu zarostlo trávou. Velký štěstím bylo, že se požár nerozšířil i do vedlejší rozhledny.Osmihranná kamenná Hemmrichova kráska tak zůstala v lese uprostřed Prosečského hřebene stát na několik let sama, jako vzpomínka na zašlou turistickou slávu minulého století.V letech 2009-10 prošla rozhledna částečnou rekonstrukcí, dostala nová okna, schodiště (ke vchodu i vnitřní) a od té doby byla opět zpřístupněna pro veřejnost. Otevřena byla zpravidla v letních měsících o víkendech odpoledne nebo po domluvě s provozovatelem kdykoliv.

Současnost:V roce 2016 byla u rozhledny na místě původní chaty postavena zbrusu nová Chata nad Prosečí, zvaná nyní zkráceně Chata Proseč. Vybudoval ji tu majitel pozemku i rozhledny, výrobní družstvo Brilant z Jablonce nad Nisou. To už právě dříve nechalo opravit rozhlednu.Chata je ale úplně jiná než původní vyhořelá. Jde o horskou dvoupatrovou budovu se suterénem, garáží a dvěma terasami s obdélníkovým půdorysem, která se přizpůsobuje tvaru terénu nad prudkým svahem směrem k Proseči. Fasáda chaty je celokamenná, aby ladila se vzhledem rozhledny a tvořila tak jeden celek. Patrová nástavba je tmavě zeleně dřevěná. Stejně tak okolí chaty je teréně upraveno a zpevněno velkými kameny. Povrch tvoří dlaždicové kostky. Terasy, zábradlí i schodiště (včetně toho k rozhledně) jsou ocelové.Získání stavebního povolení k výstavbě nové chaty předcházelo složité jednání z důvodu ochranného pásma Vratislavické kyselky, na jejímž okraji se chata nachází. Povolení tak dostal majitel až poté, co slíbil, že kanalizaci vybuduje na opačnou stranu, směrem k Lukášovu. A ani samotná stavba nebyla jednoduchá, mimo jiné proto, že skála, na které je nová chata postavena se nemohla kvůli nebezpečí ohrožení statiky rozhledny odstřelit, ale 40 nákladních aut kamene se muselo odvrtat ručně!I když byla nová Chata Proseč kompletně dostavěna již na podzim roku 2016, její vybavení a následné otevření pro veřejnost bylo ještě dočasně odloženo z důvodu výstavby II.etapy nové silnice I/14 mezi libereckými Kunraticemi a jabloneckými Rýnovicemi, která probíhala od jara 2016 do 1.června 2018, kdy byla nová silnice slavnostně otevřena. Stavba však velmi stížila přístup k chatě a rozhledně Nad Prosečí, protože místní obslužná komunikace, která vede až k ní byla stavbou přerušena. Dostat se tak k chatě dopravním prostředkem (včetně nákladních vozidel) nebo pohodlně pěšky bylo velmi problematické a vyžadovalo to poměrně složitou objížďku úzkými uličkami a serpentinami pod hřebenem.Nakonec se však turisté i pamětníci starých časů konečně dočkali a nová Chata Proseč byla otevřena dne 20.srpna 2018, tedy 15 let od vyhoření té původní a na den přesně 86 let od slavnostního otevření současné rozhledny. Provozovatelem chaty a rozhledny se po výběrovém řízení stala firma MASTER'S PLUS, v.o.s. z Jablonce nad Nisou.Uvnitř chaty se nachází stylová restaurace s malým pódiem, která nabízí mimo jiné i v minulosti tolik oblíbený místní tatarský biftek. Dále se v ní ukrývají také tři apartmány. Turisté ocení také venkovní terasu, kam se vejde až 40 lidí.