Výroba pohlednic a barvení před 100 lety

Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna

Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jem málokdo si uvědomuje, že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik. Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna di sama vyrábí matrice apod. Aby dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Vila Alfreda Ginzkeye

Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou

Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který V noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.

Pivovar Vratislavice nad Nisou je průmyslový podnik vyrábějící alkoholické nápoje. Vratislavice bývaly samostatnou obcí, ale postupně se staly součástí Liberce, města na severu České republiky. Pivovar vznikl roku 1872, kdy byly vydány jeho akcie. Ty se povedlo rozprodat a za stržené finanční prostředky se mohlo roku 1873 začít se stavbou pivovaru. Jeho slavností otevření se uskutečnilo v sobotu 24. ledna 1874. Zdejší pivo se postupně dováželo nejenom do blízkého Liberce, ale také až do Vídně. Během prvního roku výroby dosáhl pivovar výstav 34 680 hl. Věhlas pivovaru stoupal, a tak jej roku 1891 navštívil i rakouskouherský císař František Josef I. Na počátku 20. století proběhlo sloučení s pivovarem ve Vrkoslavicích, což je městská část Jablonce nad Nisou. Vznikla tak společnost Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf (tedy Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary a.s. Vratislavice). Během dvacátého století docházelo postupně ke zvyšování objemu ročně uvařeného piva (například v roce 1989 zde vyrobili 305 190 hl piva).

Výstav pivovaru se zvyšoval i po sametové revoluci a podnik své výrobky exportoval na zahraniční trhy nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech. Avšak 25. května 1998 najednou došlo z rozhodnutí tehdejších zahraničních majitelů k uzavření pivovaru a k propouštění jeho zaměstnanců. Po dvou letech se ale opět ve Vratislavicích začalo pivo vařit, když česká společnost Hols odkoupila od původních majitelů zdejší nemovitosti a technologické vybavení. Protože však původní obchodní značka ("Vratislav") zůstala v majetku původních majitelů, začali noví vlastníci vratislavického pivovaru vařit své pivo pod značkou "Konrad". Od roku 2000, kdy byl pivovar znovu otevřen, se jeho výstav opětovně zvyšuje (například roku 2010 dosahoval 155 000 hl).

Vyráběné pivo získává úspěchy ve světových soutěžích. V roce 2013 získal na soutěži v Žatci Stříbrnou pivní pečeť a také třetí místo v soutěži Pivo České republiky. Zdejší dvanáctistupňové pivo dosáhlo první místo v kategorii "Ležák českého typu" na soutěžním klání World Beer Awards 2013, jež se uskutečnilo v Londýně. (autor článku Čestmír Ježek)

Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013

Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .

(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)

Johann Leibig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)

...............................................................

Ignaz Ginzkey

(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.

Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey

Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci[3]. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.

Výroba ve velkém

Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně[zdroj?], odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.

Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle[4] nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.

V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.

Lokální aktivity

Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.

Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.

Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.P (autor příspěvku Fotočas Mirek)

Ferdinand Porsche

Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.

V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.

V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.

Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.

Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.

Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.

V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.

V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.

Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.

Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.

Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.

V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.

25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).

Ferdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).

V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.

Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.

Ferdinand Porsche zemřel krátce po svých 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See.

Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.

(zdroj Wikipedie)

Vratislavice nad Nisou

Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou

Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude, když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech 20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.

Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život . Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí vizi. (zdroj Wikipedie)