Liberec XXX - Vratislavice nad Nisou

Vratislavická historie v datech
4. - 3. tisíciletí př. n. l. - První nepřímý doklad o pobytu člověka na území dnešních Vratislavic - dva nalezené kamenné sekeromlaty.
18. října 1360 - První zmínka o Vratislavicích (Wratislauicz), respektive o výměně faráře na vratislavické faře. Tato zmínka nepřímo dokládá i existenci zdejšího kostela a patrně i vesnické osídlení.
1527 - Vratislavice jsou v písemných pramenech poprvé nazývány německy Meffers(t)dorf.
1624 - Písemné prameny uvádí, že na pravém břehu Nisy (Reichenberger Seite - Liberecká strana, část vsi náležející libereckému panství) žilo 315 obyvatel v 62 domech a na levém břehu (Aicher Seite - Dubská strana, část vsi náležející českodubskému panství).
1654 - V Berní rule Boleslavského kraje je zmiňováno v "Maffrsdorfu" 19 sedláků, 9 chalupníků a 22 zahradníků. V celé vsi byly chovány 102 krávy a 50 jalovic.
1700 - 1701 - Byl barokně přestavěn a rozšířen původní menší a již zchátralý kostel. Přestavbu kostela Nejsvětější Trojice řídil architekt Marcus Antonio Chanivalle z Nového města Pražského.
1718 - V kronice je zaznamenána sněhová kalamita, kdy lidé tři dny nevycházeli z domů.
1740 - První doložené pěstování brambor v regionu.
1764 - V tomto roce byla naproti kostelu postavena zednickým mistrem Johannem Jesefem Kunzem z Liberce a tesařským mistrem Josefem Pilzem klasicistní fara.
1771 - 1772 - V důsledku neúrody vypukl hladomor a v obci zemřelo 358 lidí.
1778 - 1779 - Budování vojenských polních opevnění v okolí Vratislavic jako příprava na konflikt Rakouska s Pruskem. V tomto období do této oblasti třikrát přijel na inspekční cestu i sám císař Josef II.
1780 - Dle datace na pískovcovém portálu byl v tomto roce vystavěn jeden z nejstarších domů ve Vratislavicích - č. p. 542 v Dopravní ulici.
1795 - Vztyčena socha zemského patrona sv. Václava na Schlenzbergu, dnešním Tyršově vrchu.
1831 - Vystavěna první přádelna bavlny Josefa Herziga ve východní části obce zvané Nový Les
1844 - Ignaz Ginzkey zakládá manufakturu na výrobu koberců.
1847 - Vybudována tzv. krkonošská silnice z Liberce do Trutnova
1850 - Změna názvu obcí na obou stranách řeky Nisy po včlenění levobřežní části do libereckého okresu. Maffersdorf links Seite (levá strana) a Maffersdorf fechte Seite (pravá strana).
1860 - Ignaz Ginzkey postavil továrnu na koberce u řeky Nisy pod kostelem (areál Intexu).
1862 - Stavitel A. Jäger z Lukášova postavil budovu, kde dnes sídlí Úřad městského obvodu Vratislavice n. N. Objekt původně sloužil jako obecná škola. Téhož roku objeven pramen vratislavické kyselky.
1863 - Postavena nová silnice z Vratislavic do Rochlic.
1864 - Zřízení první poštovní expedice.
1869 - Založen tovární hasičský sbor Ignaze Ginzkeye a následně i obecní hasičský sbor.
1873 - Dělnický tělocvičný spolek postavil tělocvičnu v Dlouhomostecké ulici.
1874 - Slavnostně otevřen vratislavický pivovar.
1875 - Ve Vratislavicích se narodil Ferdinand Porsche.
1878 - Starý hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice byl zrušen a přeměněn na plochu zeleně. Jako náhrada byl vybudován nový (současný) hřbitov na louce severně nad Vratislavicemi.
1884 - Druhý tělovýchovný spolek v obci vystavěl tělocvičnu u hasičské zbrojnice.
1888 - Zahájen provoz na železniční trati z Liberce do Jablonce n. N. přes Vratislavice.
1890 - Postavena škola v Tanvaldské ulici.
1891 - První návštěva císaře Františka Josefa I.
1894 - Postaveny léčivé lázně podle projektu architekta Schäfera. Pramen kyselky získal certifikát, který ji označoval za vodu léčivou.
1900 - Továrník Ginzkey nechal vybudovat v parku zámeček, konírnu, dvě tovární vily a nechal přestavět hasičskou zbrojnici.
1901 - Vybudováno koupaliště, dnešní Sluníčko.
1902 - Na Nové Rudě byla otevřena Škola císaře Františka Josefa, dnešní Střední umělecká škola v Liberci, s. r. o.
1903 - Vratislavice (Maffersdorf) byly povýšeny na městys. Proběhla rozsáhlá regulace toku Nisy jako následek katastrofálních povodní z roku 1897.
1904 - Marta Ginzkeyová nechala vystavět zaopatřovací ústav (dům Marta), kam byli přijímáni vysloužilí zaměstnanci firmy Ginzkey.
1906 - Návštěva císaře Františka Josefa I.
1908 - V sousedství domu Marta vystavěn domov důchodců.
1914 - 1918 - První světová válka, kostelní zvony byly zrekvírovány a roztaveny. V tělocvičně byl zřízen lazaret pro raněné vojáky.
1916 - V továrním komplexu u Nisy byla vystavěna zauhlovací a vodárenská věž.
1918 - Vznik Československé republiky, Vratislavice jsou však i nadále převážně německé.
1919 - V malém přízemním objektu na dvoře školy byla otevřena jednotřídní česká škola. Ročně sem docházelo kolem 18 žáků až do roku 1938.
1920 - Ve Vratislavicích žije 5975 obyvatel, z toho 489 Čechů (což je cca 8 %).
1925 - Budova místní elektrárny byla přestavěna na kino. Na náměstí u lékárny vyrostla první benzínová pumpa.
1928 - Byl zbořen původní Dělnický dům a na jeho místě vyrostl dnešní hotel s restaurací dnes známý jako Dům svobody.
1929 - Světová hospodářská krize zasáhla i Vratislavice - Továrna W. Ginzkeze snížila počet zaměstnanců z 2600 na 800. V továrně C. Wagner byli všichni stávkující zaměstnanci propuštěni. Tři ze čtyř cihelen ukončily výrobu, nadále vyráběla pouze cihelna pod sociálním ústavem.
1930 - Německá vzducholoď Graf Zeppelin přeletěla dne 25. 8. nad Vratislavicemi.
1932 - Dne 21. 8. byla dokončena kamenná rozhledna na Prosečském hřbetu podle projektu známého jabloneckého architekta Roberta Hemmricha, který projektoval řadu dalších jizerskohorských rozhleden.
1935 - Nástup Sudetoněmecké strany vedené vratislavickým rodákem Konrádem Henleinem k moci.
1938 - Na základě tzv. Mnichovské dohody podepsané 29. 9. představiteli hlavních evropských velmocí byly Vratislavice a rozsáhlá území československého pohraničí přičleněna k hitlerovskému Německu. Většina českého obyvatelstva uprchla do vnitrozemí.
1939 - Část Vratislavic - Nová Ruda - byla přičleněna k Liberci.
1945 - Dne 9. května vstoupily do Vratislavic sovětské jednotky. V obci se však nezastavily a pokračovaly do Jablonce n. N.
1948 - Do nově zřízeného kombinátu drobných výrobců byly začleněny firmy Jung - keramika, Börner - výroba razidel (následně vyhořela), Pfeifer - dnes šamotárna.
1949 - Závod TOKO přenechal zámecký park do veřejného užívání.
1950 - Původní Tržní náměstí v okolí dnešního kina bylo upraveno na parčík. První volby do MNV - předseda J. Struna. Osada Kunratice připojena k Vratislavicím.
1953 - Přestavba staré tělocvičny v Dlouhomostecké ulici na divadlo.
1955 - Zahájen provoz městské tramvajové dopravy.
1956 - Vratislavice byly povýšeny na město. V té době zde žilo 4 780 obyvatel.
1957 - V domě č. p. 34 v Tanvaldské ulici byla otevřena Státní spořitelna.
1958 - V bývalé horní vile továrníka Ginzkeye bylo otevřeno zdravotní středisko. Počet obyvatel vzrostl na 5 936.
1960 - První plynofikace Vratislavic.
1961 - Založen Spojený závodní klub v Domě svobody.
1970 - Vratislavicím byl udělen nový městský znak. V levé části byl vyobrazen textilní člunek a v pravé části symbol vřídla.
1973 - V Dlouhomostecké ulici byla otevřena samoobsluha Jednota.
1974 - Do provozu vstoupilo mohutné betonové silo Zemědělského nákupního a zásobovacího podniku v Pivovarské ulici.
1975 - V tomto roce bylo předáno k užívání na novém panelovém sídlišti 516 bytových jednotek.
1976 - Byla otevřena nová čerpací stanice v Tanvaldské ulici. Litr benzínu Speciál stál 4,30 Kčs. Téhož roku se odehrál i poslední závod na vratislavickém skokanském můstku s umělým povrchem - zvítězil Leoš Škoda.
1980 - Konec parních lokomotiv na železniční trati Liberec - Tanvald. Ve Vratislavicích žije 6 112 obyvatel.
1994 - Otevření nového objektu české spořitelny v zámeckém parku.
1995 - Zahájena výstavba bytových domů na Nové Rudě.
1998 - Vybudováno dětské sportovní hřiště Na Rozcestí. Zastavena výroba piva ve vratislavickém pivovaru - konec značky piva Vratislav. Všichni zaměstnanci pivovaru byli propuštěni.
2000 - Dne 25. 5. firma Hols a. s. začíná ve vratislavickém pivovaru opět vařit pivo pod značkou Konrad.
2001 - Výstavba víceúčelového hřiště u základní školy.
2006 - Vratislavice změnily svůj znak a vrátily se k původnímu symbolu dvou žen, které si podávají ruce. Na jedné straně žena se srpem a snopem obilí symbolizuje levobřežní zemědělskou oblast a žena s ozubeným kolem představuje průmysl na pravém břehu Nisy.
2009 - Slavnostní otevření zrekonstruovaného vratislavického lesoparku a moderního víceúčelového sportovního hřiště Na Rozcestí. Na Císařském kameni byla slavnostně otevřena nová dřevěná rozhledna.
2010 - 10. října bylo slavnostně otevřeno nové kulturní centrum při ul. Nad Školou. Kulturní centrum VRATISLAVICE 101010 bylo vystavěno za budovou úřadu.
2014 - Na podzim tohoto roku byla dokončena kompletní rekonstrukce objektu sokolovny v ul. U Tělocvičny. Zrekonstruovaná sokolovna se skládá z původního sálu, který byl kompletně zrekonstruován a bylo dále dostaveno zázemí pro fotbalisty TJ Jiskra, zrcadlový sál nebo posilovna.



Většina fotografií ve složce Vratislavice nad Nisou je ze stránky:
Vratislavice-Maffersdorf''
a jsou označeny tímto logem.
Ani kdybychom se rozkrájeli, nemáme už šanci některé věci ve Vratislavicích uvidět stejně jako naši předkové. U dřevěných
chalup to pochopíme, ty léty zpráchniví; tesaříci a houby je rozežerou. U kamenných domů už je naše představivost horší: ty se nevypaří tak
snadno. A přesto jich z Vratislavic za poslední půlstoletí zmizelo, někdy ustoupily větším stavbám, ale převážně byly bořeny pro zchátralost.
Za všechny můžeme zmínit třeba bývalou obecní krčmu, na jejímž místě dnes u zdravotního střediska stojí garáže. Jak už jsem několikrát připomínal - nejhůř porozumíme zániku cest. Těžko se to chápe: od dětství si pamatujeme, jakými směry nás vozily maminky v kočárcích, jak se nad našimi hlavičkami míhaly koruny stromů v alejích. A že jich zmizelo, rozplynuly se cesty v polích i celé části ulic... (text - Marek Řeháček)














archiv Emil Karkos











Není to tak dávno kdy se stavělo, aneb po čtyřpruhu alespoň na Kunratickou.
(foto František Zikmund)







Obecná škola na Nové Rudě
Budova obecné školy na Nové Rudě byla postavena v roce 1903. Nesla
honosný název "Škola císaře Františka Josefa", byla školou trojtřídní, později čtyřtřídní s německým vyučovacím jazykem. Budova se nachází na horním konci Sladovnické ulici. Urbanisticky zajímavá dvoupodlažní stavba vpředu zdobená dvěma štíty je dominantou Nové Rudy.
České děti do této školy začali chodit 1. září 1945. Téměř 200 žáků ve
čtyřech třídách národní školy zaplňovalo všechny prostory. Řídícím učitelem se stal Jiří Jíra. Dále zde působili František Bednář, Jaroslav Patočka a Blanka Fejfarová. V plně obydlené Nové Rudě postupně odrůstali žáci z věku docházky do obecné školy. V roce 1959 navštěvovalo školu již jen 115 žáků a pro stále klesající stav byla škola k 1. 8. 1966 zrušena a žáci trvale docházeli do hlavní školy ve Vratislavicích.
V budově se později střídala různá školská zařízení pro výuku
učňovského dorostu. Nejprve Středisko odborného učiliště obchodu (1992) a od roku 1996 zde působí Střední umělecká škola s oborem propagačního výtvarnictví.
V objektu bývalé mateřské školy v ulici Nad Školou bylo v devadesátých
letech otevřeno Střední odborné učiliště pro dámské krejčové, opravy obuvi a zahradnictví. (zdroj: https://www.zs.vratislavice.cz )


































Řeznictví Staatz-Richter.
Vedle vpravo, mimo záběr, je lékárna a dnes podél
tohoto domu, jak stojí to auto, vede tramvajová trať Liberec - Jablonec. (archiv L.Janků)













To si tak říkáte, kdo tam asi bydlel? Nebo co tam bylo v roce 1947?
(autor příspěvku Ondřej Marčák)





První vratislavická škola rok 1745
Nejstarší doklad o existenci první vratislavské školy pochází z roku1745. Škola se nacházela v nízkém roubeném domku pod kostelem v říční nivě na pravém břehu Nisy. Skládala se z jedné místnosti, ve které se ve dvou řadách učilo pár žáků, a která zároveň sloužila jako bydliště učitele s rodinou. Učitel s přísným pohledem a s rákoskou v ruce učil žáky číst z letitých slabikářů a psát na břidlicových tabulkách.
Triviální školy
V roce 1774 Marie Terezie, tehdejší panovnice Rakousko-Uherska,
vyhlásila reformu školství platnou pro obce s farním kostelem. Reforma zavedla povinnou školní docházku pro děti ve věku od 8 do 12 let v tak zvaných obecních triviálních školách. Děti se učily číst, psát a počítat. Pro mnohé děti byl školní rok krátký, jen od listopadu do dubna, protože na podzim a na jaře pomáhaly rodičům na polích. Obce měly za úkol zajistit vhodné prostory pro zvýšený počet žáků školou povinných.
Teprve v roce 1807 byla stará chátrající školní chalupa přestavěna na zděný
domek, zvětšil se prostor nejen pro žáky, ale i pro rodinu učitele. Přesto bylo žáků tolik, že se učili ještě ve dřevníku a na půdě. Původní chalupa se dožila 20. století pod čp. 119. Na jejím místě byla později postavena barevna Bytexu.
(zdroj: https://www.zs.vratislavice.cz )




Druhá vratislavická škola rok 1862
Obecní úřad rok 1945
Z opuštěné budovy školy se na další desetiletí stal obecní úřad. V roce 1945 v ní zahájil činnost Místní národní výbor (od roku 1956 Městský) a byl zde až do roku 1980, kdy došlo ke sloučení Vratislavic s Libercem. Do budovy bylpostupně zaveden městský vodovod, plyn a centrální vytápění. K jiným výrazným změnám nedošlo. Za zmínku snad stojí vystavený balkón v průčelí budovy, který měl asi sloužit jako tribunka pro představitele města kynoucích účastníkům prvomájových průvodů. V praxi nikdy nebyl využitý. V přízemí
budovy vlevo byla dočasně umístěna místní lidová knihovna a vpravo zasedací a obřadní síň, které jsou dodnes funkční. (Současná zasedací síň svým prostorem odpovídá velikosti tehdejší školní třídy, stejně tak i obřadní síň.) V patře se nacházely úřadovny předsedy a tajemníka výboru a několika pracovníků tehdejšího úřadu.
V roce 1990 se zvolením prvního starosty a zastupitelstva Městského obvodu ve Vratislavicích se do budovy vrací život. Během následujících dvaceti let dochází k postupné rekonstrukci budovy a jejího interiéru. Touto přestavbou z původní budovy školy nezůstalo téměř nic. Zachovalo se jen původní kamenné schodiště a oblouková klenba na chodbě patra. Vybudováním řady příček vznikly kanceláře pro dvě desítky pracovníků městského obvodu. Po rekonstrukci působí v podkroví obvodní oddělení Policie ČR.
(zdroj: https://www.zs.vratislavice.cz )




Vyučování, žáci a učitelé do roku 1945
Od založení až do května 1945 byla škola s německým vyučovacím
jazykem rozdělená na školu obecnou a měšťanskou. V levé polovině budovy byly chlapecké třídy, v pravé dívčí třídy.
Pro české děti byl v roce 1920 určen malý přízemní objekt na dvoře za
hlavní budovou. Do jednotřídní školy s 1. - 5. ročníkem a jedním vyučujícím
docházelo až 20 dětí.
Na podzim roku 1938 byla škola zrušena. Posledním
učitelem jednotřídky byl Antonín Masopust. Po záboru pohraničí byl vyhoštěn do obce Přepeře, psychicky se nedokázal vyrovnat s následky mnichovské dohody a spáchal sebevraždu.
Ve třicátých letech bylo ve Vratislavicích kolem 500 českých obyvatel.
Některé další děti docházely do dvou českých libereckých škol v Oblačné ulici nebo v Horním Růžodole, a od roku 1935 i do českého gymnázia v Komenského ulici.
(zdroj: https://www.zs.vratislavice.cz )
Třetí vratislavická škola rok 1889
uspokojila nároky na umístění téměř 900 dětí z Vratislavic a okolí.
Budovu v novoklasicistním slohu projektoval liberecký architekt Eduard
Trossin a stavbu provedl stavitel Paul Wagler. Budova má půdorys v podobě
písmena U. Novoklasicistní prvky jsou k vidění na čelní fasádě. Hlavní vstup
umístěný uprostřed je předsunut, opatřen dvěma sloupy a trojúhelníkovým
štítem tzv. rizalitem. Okna ve středním patře jsou osazena trojúhelníkovými
výklenky. Uprostřed okraje střechy v jednoduchém štítu se nacházely hodiny.
Rozdíly v terénu vyrovnává šestistupňové schodiště. Pravá krajní okna jsou
zaslepená, protože v učebnách je čelo třídy se školní tabulí. Nová škola s dvaceti třídami byla vysvěcena 16. 11. 1890 a veřejností označena jako opravdový palác a nádherná okrasa obce.
V letech 1945 až 1970 byly provedeny pouze sporadické úpravy a opravy
a prováděly se jen v případech nutné údržby chodu školy.
Dne 8. května 1945 provedlo sovětské letadlo nálet na Liberec a jeho
okolí. Jedna z tříštivých pum zasáhla budovu školy a porušila vnější zeď uvnitř
dvora v pravém křídle. Další bomby zasáhly na několika místech Liberec a ve
Vratislavicích jedna z nich dopadla k patě kostela, další u vratislavského nádraží a pod Sociálním ústavem na Nové Rudě. Asi o deset let později pracovník Komunálních služeb pan Zita vykopal při opravě vodovodního potrubí ve sklepě nedaleké tehdejší mateřské školy čp. 342 v ulici Nad Školou třicetikilovou nevybuchlou pumu.
Další roky života školy
1948 - Do tříd a na záchody byla zavedena voda pomocí čerpadla z místní
studny.
1950 - Instalace centrálního zvonění elektrickými hodinami. Dosud začátky a
konce hodin ručně zvonil školník.
1951 - Havárie topného systému. O Vánocích následkem tuhých mrazů bylo
potrháno 33 plechových radiátorů. Výměna topných těles za litinové. Školní
družina pro nedostatek míst v budově školy byla přemístěna do objektu čp. 544 v Dopravní ulici za tovární lávkou. Současně se zde stravovalo kolem 70 žáků.
1956 - Dne 4. února vypukl požár z prohořelého trámu u komína ve třídě mezi I. a II. patrem. Poškozeny byly dvě učebny. Školní družina se vrátila zpět do školy. Stalo se tak po provedené rekonstrukce bývalé menšinové školy na dvoře za hlavní budovou, dnes v místech velké tělocvičny. V nově upraveném objektu byla i kuchyň s jídelnou pro žáky i učitele.
1957 - V pořadí druhá havárie topného systému. Silné mrazy o vánocích
potrhaly litinová tělesa na chodbách školy.
1960 - 1962 - Výstavba školičky. Z důvodu kritického nedostatku míst v hlavní
budově a směnného vyučováním žáků 2. a 3. tříd. Za spoluúčasti rodičů byl
postaven přízemní objekt se čtyřmi třídami, společnou chodbou a šatnami,
sociálním zařízením a kabinety. Školička původně stála samostatně mimo hlavní budovu, v současné době je propojena s areálem školy.
1961 - Původní šatny pro žáky na chodbách školy byly přemístěny do sklepních prostorů.
1962 - V interiéru školy vznikly odborné učebny fyziky, chemie, přírodopisu a
dílen.
1963 - Výměna oken (stále dřevěných) a oprava střešní krytiny.
1970 - 1971 - Generální oprava elektroinstalace prováděna za provozu.
Přestavba školní budovy 70. léta
V sedmdesátých letech bylo ve Vratislavicích postaveno mnoho nových
obytných domů, že se počet obyvatel téměř zdvojnásobil, a proto bylo nezbytné provést úplnou přestavbu staré školní budovy a přistavět k ní další prostory odpovídající následné invazi nových žáků.
Projektovou dokumentaci navrhli architekti M. Strach a M. Bulíř,
pracovníci Stavoprojektu a přístavbu, která navazovala na východní křídlo staré budovy, provedly Pozemní stavby Liberec.
Nejprve bylo nutné odstranit objekt školní družiny. Změnil se vstup pro
žáky z ulice Nad Školou do vstupní haly a šaten, byly vystaveny dvě tělocvičny
a v třípodlažním kolmém křídle dílny, kuchyně s jídelnou a učebny školní družiny.
Úpravy staré školní budovy
1983 - Na staré budově byly vyměněny okapy, vymalovány třídy a provedena
výměna parket na chodbách.
1992 - Generální oprava ústředního topení.
1993 - V obou tělocvičnách byly zpevněny rozestupující se panely. Poprvé za
stoleté trvání staré školní budovy byla provedena nejrozsáhlejší oprava fasády a současně vyměněna dřevěná okna za plastová. Návrh na rekonstrukci vypracoval ve spolupráci s památkovým ústavem Agroatelier architektem M. Zrníkem. Ve štítu budovy byly instalovány sluneční hodiny.
1995 - V přízemí staré školy byl vytvořen přednáškový sál a knihovna -
pobočka Státní vědecké knihovny v Liberci.
1996 - Oprava střech nad oběma tělocvičnami novou moderní krytinou.
1997 - Rozsáhlá rekonstrukce školičky, oprava její střechy a výměna oken.
2002 - Úprava šaten se šatnovými skříněmi pro dva žáky.
2006 - Rekonstrukce kuchyně a jídelny.
2008 - Úprava vstupních dveří a vestibulu. Generální oprava sociálního zařízení v hlavní budově. V prostoru vedle velké tělocvičny bylo vybudováno školní hřiště s umělým povrchem a oplocením.
(zdroj: https://www.zs.vratislavice.cz )




Výroba pohlednic a barvení před 100 lety
Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna
Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jen málokdo si uvědomuje,
že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku
řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To
je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud
nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje
grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik.
Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové
pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se
tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň
výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna do sama vyrábí matrice apod. Aby
dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k
pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých
případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)


























Stará vratislavická krčma
č. p. 29 (47) stávala na louce vedle prostřední vily, na místě, kde dnes najdeme jen garáže u malého parčíku. Zde se odehrávaly všechny venkovské rituály, z štítového okénka byl na sv. Jakuba shazován živý kozel. Archiv Ondřej marčák




































































Zemědělství ve Vratislavicích
Vratislavice byly zemědělskou obcí již od počátku svého osídlení a úče od 15. století. Úzké pruhy polí a pastvin se rozkládaly na levém břehu až po okraje panských lesů. Vpravo od řeky byla pole obdělávána tep o dvě stě let později. Například první zjištěný údaj z roku 1764 uvádí, že v obci hospodařilo 42 zemědělců a 65 chalupníků, kteří k obživě vlastní rodiny obdělávali jen malý pozemek kolem své chalupy. Půda dávala místnímu obyvatelstvu jen skrovnou úrodu. Drobní a střední hospodáři chovali skot, ovce, kozy, vepře a drůbež. Na polích pěstovali obilí, len a pícniny, brambory začali pěstovat až v 19. století. Zcela zemědělský charakter obce setrval do druhé poloviny 19. století, rozvojem průmyslové výroby přešel v průmyslově-zemědělský a zůstal jím do devadesátých let minulého století. V současné době se zemědělská výroba zcela vytratila a většina opuštěných ploch polí a pastvin zarůstá plevelem.
Ke
konci 2. světové války bylo v obci 178 zemědělských usedlostí drobných a
středních malorolníků s výměrou nad 50 arů a několik velkostatků, z
nichž největším byl velkostatek rodiny Ginzkeyových se 60 hektary polí.
Po
revoluci zemědělskou půdu postupně obsadilo padesát příchozích českých
zemědělců převážně z Turnovska, Semilska a Jičínska. Na konci roku 1945
provedl místní národní výbor soupis veškerého zvířectva a překvapivě
bylo zjištěno, že v obci je 53 koní, 331 kusů krav, 19 vepřů, 503 koz a
17 tisíc slepic. Sotva se noví osadníci sžili s půdou, začali hospodařit
a hradit úvěr od státu, nastal historický zlom vyhlášením tzv.
kolektivizace vesnice. Ve snaze vytlačit soukromý sektor a zavést státem
řízené a kon. trolované zemědělství byla zakládána jednotná zemědělská
družstvy (JZD). Přesvědčováním, někdy i nátlakem byli zemědělci nuceni
vstupovat do družstva. K vysvětlení mladším čtenářům: kolektivizace
znamena spojit pozemky v jeden celek, ustájit skot do společného
kravína, rozorat meze a společně hospodařit. JZD ve Vratislavicích bylo
založeno v říjn 1949 a mělo 16 členů, o rok později 37 družstevníků,
kteří obhospodařovah 250 ha půdy. Zbývající pozemky zabral Státní statek
(hospodářství řízené státem), který později pro výrobní neschopnost byl
zrušen a pozemky přičleněny družstvu. Soukromí zemědělci, kteří do
družstva odmítli vstoupit, byli dále kontrolováni, sledováni a dodávky
jim byly zvyšovány. Tak s stalo, že někteří z nich opustili neutěšenou
práci na svých polích a ze ze mědělství odešli. Ve vratislavické kronice
zapsal tehdejší kronikář Josel Hrstka:
"Hlavním
nedostatkem při zakládání JZD byla skutečnost, že se nepo dařilo
přesvědčit pro družstevní myšlenku všechny drobné zeměděle Proto
družstvo mělo od svého začátku nedostatek pracovních sil. Tato situace
se ještě zhoršila po převzetí hospodářství státního statku. Družstvo
bylo závislé na brigádnické pomoci. Za této situace nedokázalo provést
polní práce jako senoseč, žně a bezztrátovou sklizeň okopanín. Velký
vliv na situaci v družstvu měla špatná pracovní morálka a nepravidelné
odměňování."
Aby většina ploch byla udržována v chodu, družstvu pomáhaly brigády školní mládeže na trhání Inu, sběru mandelinky bramborové a při sběru brambor. Pamětníci padesátých let v té době navštěvující základní školu si upamatují, jak sbírali brambory místo vyučování, bylo-li potřeba, i odpoledne. Za svačinu (kousek točeného salámu a housky) pobíhali s kbelíkem voranou brázdou a sebrané brambory odnášeli do valníků. To se dařilo dosvačiny. Pak je to přestalo bavit a brigáda končívala bramborou válkou.
Družstvo vyžadovalo pomoc i od dospělých, zvláště při žních a mlácení obilí. Soutěže O zlatou kosu byly pravidelnou nutností, jak vůbec sklidit zrozsáhlých pastvin alespoň jednou za rok seno. Sešlo se několik desítek sekáčů, každý s vlastní kosou. Kdo posekal nejvíc, byl vyhodnocen jako vítěz. K jarní sadbě brambor se nedostávalo sadby. Složitou práci v JZD uvádí kronika na jiném místě:
"V obci zahájena výpomocná košíkářská akce sběru brambor pro novou sezónu. Koncem října bylo zjištěno, že na katastru dosud nebyly osety ozimy a asi již nebudou. V živočišné výrobě se nezodpovědně ošetřuje dobytek, dvacet podvyživených telat bylo dodáno na nucený výsek.Noví družstevníci (náborem získaní dělníci z továrny) říkají, že nemají před výplatou ani na chleba, a naši družstevníci (původní členové z bývalých soukromých zemědělců) mají ještě na kořalku, dělníci na polích dřou, a družstevnící sedí v hospodě."
Ke konci 2. světové války bylo v obci 178 zemědělských usedlostí drobných a středních malorolníků s výměrou nad 50 arů a několik velkostatků, z nichž největším byl velkostatek rodiny Ginzkeyových se 60 hektary polí.
Sousední
kunratické JZD pro nedostatek pracovníků bylo přičleněno i s pozemky k
zdejšímu zemědělskému družstvu. Stálý nedostatek pracov. níků v družstvu
vytvářel paradoxní situace. Vedení JZD slíbilo každému novému
družstevníku půjčit domů jednu dojnici na dobu tří let a vydat zálohu v
naturáliích do příští sklizně. Neměl li družstevník možnost doma chovat
dojnici, dostával pravidelně mléko z kravína. Družstevníci byl;
hodnoceni tzv. pracovními jednotkami. Jedna jednotka nebyla mzda za 1
hodinu, ale hodnota určité vykonané práce. Družstevníci byli hodnoceni
dvakrát do roka. První výplatu dostali v naturáliích, druhou zpravidla
po novém roce v penězích.
Částečné oživení práce v JZD nastalo v létech 1958-1961 příchodem 34 drobných, dosud samostatně hospodařících zemědělců. Na 891 ha půdy, z toho 334 ha orné, vyprodukovali 214 tisíc litrů mléka, 115 tisíc kusů vajec, 479 g masa, 602 g obilí a 1 300 g brambor. Druhá krize v JZD nastala po roce 1963. Většina členů důchodového věku družstvo opustila, když dále nedokázala zajistit další provoz. V roce 1965 veškerý majetek po rozpuštění JZD přešel do správy Státního statku se sídlem v Chrastavě s detašovaným pracovištěm ve Vratislavicích. Toto příměstské hospodářství se orientovalo na masomléčnou výrobu. V roce 1976 mělo ustájeno ve dvou kravínech (ve svahu pod Domovem důchodců a vpravo za koupalištěm) 380 kusů skotu, z toho 264 dojnic s produkcí 616 tisíc litrů mléka. Zaměstnanci placeni hodinovou či prémiovou mzdou odmítali pracovat přesčas a o nedělích. Docházelo k fluktuaci pracovníků, ani výměna vedoucích kádrů k zlepšení stavu nepomohla. Tak poslední sklizní brambor na polích mezi hřbitovem a koupalištěm v roce 1993 činnost státního statku skončila. Část pozemků byla vrácena v rámci restituce bývalým majitelům, část přešla do správy pozemkového fondu.
Od
roku 1993 hospodaří na 900 ha převážně pronajaté zemědělské půdy
soukromý rolník Ing. Bohuslav Škoda. Z nařízení ministerstva zemědělství
dochází v druhé polovině 90. let k útlumu živočišné výroby s přechodem
na pastevní hospodářství. Po roce 2001 je upuštěno od chovu masného
plemena hovězího dobytka a je znovu chováno plemeno českých
červenostrakatých krav.
Změnou
územního plánování je přes 800 ha zemědělské půdy převedeno na jiné
využití, zejména na rozvoj bydlení. V roce 2006 hospodaří firma již jen
na 60 ha. Chová cca 50 ks hovězího dobytka, stádečko 150 koz a jako
doplněk několik koní a prasat.
(zdroj: František Jelínek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006. Fotografie: Vratislavice-Maffersdorf'' )





2014 - uprava tratě.
(archiv Jaroslav Eliasek)











Vila Alfreda Ginzkeye
Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou
Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který v noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.



























Vratislavičtí hasiči
















Pivovar Vratislavice nad Nisou je průmyslový podnik vyrábějící alkoholické nápoje. Vratislavice bývaly samostatnou obcí, ale postupně se staly součástí Liberce, města na severu České republiky. Pivovar vznikl roku 1872, kdy byly vydány jeho akcie. Ty se povedlo rozprodat a za stržené finanční prostředky se mohlo roku 1873 začít se stavbou pivovaru. Jeho slavností otevření se uskutečnilo v sobotu 24. ledna 1874. Zdejší pivo se postupně dováželo nejenom do blízkého Liberce, ale také až do Vídně. Během prvního roku výroby dosáhl pivovar výstav 34 680 hl. Věhlas pivovaru stoupal, a tak jej roku 1891 navštívil i rakouskouherský císař František Josef I. Na počátku 20. století proběhlo sloučení s pivovarem ve Vrkoslavicích, což je městská část Jablonce nad Nisou. Vznikla tak společnost Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf (tedy Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary a.s. Vratislavice). Během dvacátého století docházelo postupně ke zvyšování objemu ročně uvařeného piva (například v roce 1989 zde vyrobili 305 190 hl piva).
Výstav pivovaru se zvyšoval i po sametové revoluci a podnik své výrobky exportoval na zahraniční trhy nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech. Avšak 25. května 1998 najednou došlo z rozhodnutí tehdejších zahraničních majitelů k uzavření pivovaru a k propouštění jeho zaměstnanců. Po dvou letech se ale opět ve Vratislavicích začalo pivo vařit, když česká společnost Hols odkoupila od původních majitelů zdejší nemovitosti a technologické vybavení. Protože však původní obchodní značka ("Vratislav") zůstala v majetku původních majitelů, začali noví vlastníci vratislavického pivovaru vařit své pivo pod značkou "Konrad". Od roku 2000, kdy byl pivovar znovu otevřen, se jeho výstav opětovně zvyšuje (například roku 2010 dosahoval 155 000 hl).
Vyráběné pivo získává úspěchy
ve světových soutěžích. V roce 2013 získal na soutěži v Žatci Stříbrnou
pivní pečeť a také třetí místo v soutěži Pivo České republiky. Zdejší
dvanáctistupňové pivo
dosáhlo první místo v kategorii "Ležák českého typu" na soutěžním klání
World Beer Awards 2013, jež se uskutečnilo v Londýně. (autor článku Čestmír Ježek)

Brožura vydaná ke 100. výročí vratislavického pivovaru.
(archiv L. Janků)


















I vratislavický pivovar
prošel temnou minulostí henleinovců.Přední budova sladovny si dodnes uchovala svůj původní vzhled, i když okolní objekty na kráse utrpěly řadou přestaveb v dobách socialismu. Zde jí vidíme na jednom ze série obrázků z časů, kdy se vratislavičtí henleinovci konečně mohli po záboru pohraničí Německem projevit ve své lásce k nacistickému režimu a pivovar a jeho okolí doslova omotali vlajkami s hákovým křížem. Pivovarníkům se v té době velkých oslav spojených s konzumací piva velmi dařilo a podnik vedený ředitelem dr. Juliem Rösslerem vystavil v těch časech o celou pětinu piva více než předtím - nějakých 120 tisíc hektolitrů. Ale tato sláva opravdu neměla trvat dlouho.Příloha z Vratislavického zpravodaje Obrázky z Vratislavic nad Nisou.
Z archiv Václava Černého. autor příspěvku Luboš Janků








Vratislavice nad Nisou v roce 1907 a 2013
V roce 1874 byl na pečlivě vybraném místě, kde byl dostatek křišťálově čisté vody, dostavěn komplex budov průmyslového pivovaru. Rozsáhlý objekt byl realizován podle plánů drážďánského architekta Philippa Lippse, který se specializoval na potravinářské provozy. Budova s dominantním objektem sladovny vepředu se do současnosti téměř nezměnila, zajímavé ale je, že původní umistění komína vedle ní později nevyhovovalo a při jedné z přestaveb musel být proto postaven komín zcela nový. Pivovar zde fungoval více jak 120 let, po nucené přestávce mezi léty 1998-2000 se zde opět vaří vynikající pivo.
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)















Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013
Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)



















Historie Zauhlovačky
Historie zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích n. N. se začala psát v letech 1916 - 1918. Tehdy povolal Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele textilní továrny, architekta Leopolda Bauera, který navrhnul zděnou věž o třech podlažích. V přízemí se nacházela strojovna, ve vyšších patrech zásobníky na uhlí a pod vyhlídkovou plošinou vodojem.
Ještě dnes můžeme vidět zbytky kolejí, po kterých byly přiváženy vagony uhlí, které se velkokapacitním vysavačem transportovalo do útrob věže. Následně bylo uhlí přepravováno šachtou do sousední kotelny, jejíž součástí je 75 metrů vysoký komín. V osmdesátých letech minulého století se postupně ustupovalo od uhlí jako nejvýznamnějšího paliva a věž ztratila svůj účel. Desítky let pak chátrala bez zájmu majitele či veřejnosti.
V roce 2015 byla zauhlovací a vodárenská věž prohlášena kulturní památkou. A právě tehdy se díky Jitce Jakubičkové začala psát nová historie Zauhlovačky.
(zdroj: https://www.zauhlovacka.cz )





















Johann Liebig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)
...............................................................
Ignaz Ginzkey
(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti
předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z
největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický
pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a
angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné
rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a
naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.
Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey
Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.
Výroba ve velkém
Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně, odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.
Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.
V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.
Lokální aktivity
Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.
Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.
Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.
(autor příspěvku Fotočas Mirek)





Ginzkeyho továrna na koberce
Od poloviny 19. století počal Ignaz Gizkey rozvíjet ve Vratislavicích výrobu koberců a dotáhl to na jednu z největších fabrik v Rakousku-Uhersku a koberce se vyvážely do celého světa. Areál se během 19. a 20. století různě rozvíjel a rozšiřoval. Ale to nejkrásnější na továrně je v původním stavu dochovaná zauhlovací věž a kotelna s komínem. Tyto dvě dominanty byly postaveny v letech 1916-1919, architektem byl vídeňský profesor Leopold Bauer. Věž obsahovala i vodojem, který byl umístěn nad uhelným zásobníkem v horní části věže a úplně nahoře byla vyhlídková terasa. Ta je tam i dnes, jen je obsazena telekomunikační technikou a není veřejně přístupná. Pro vertikální dopravu uhlí sloužil výtah a pro lidi je zde instalováno nádherné litinové vřetenové schodiště.
Věž je s kotelnou spojena elegantním nadzemním mostkem, který se klene dvěma oblouky nad obecní cestou. Kotelna je vlastně parní elektrárnou, která zásobovala areál elektrickou energií. Za pozornost stojí 74 metrů vysoký tovární komín, který byl postaven stavební firmou Erhart & Ehmann z Plzně a dochoval se jako jediný komín z areálu. Zpravidla jsou tovární komíny solitérní, zde je ale komín součástí hmoty kotelny a ze severní strany je proveden průnik dříku střechou. Zde pak začíná jedinečné prolamování dříku zakončené římsou. Stejným způsobem je řešena i hlavice komína. (autor příspěvku Luboš Mencl)















Naprosto
luxusní příloha vratislavického zpravodaje zobrazuje objekty vyšité na
znovunalezeném koberci z vratislavické kobercárny podle skutečných
předloh. (autor příspěvku Luboš Janků)
















V roce 1994 Intex postupně ukončil veškerou výrobu a provozovny v areálu závodu pronajal několika menším výrobcům. Posledním majitelem a. s. INTEX se stal podnikatel z Izraele. Veškeré zařízení uvnitř závodu dal do pronájmu jiným výrobním organizacím a textilní stroje prodal do Indie. Pozemky nacházející se mimo areál továrny nabídl Městskému obvodu ve Vratislavicích za sedm a půl milionu korun Jejich plocha je 66 tisíc metrů čtverečních. Z této plochy největší část ujímá torzo kdysi krásného zámeckého parku i lesopark nad zámečkem.
(zdroj: František Jelinek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006)
Továrna Ignáce Ginzkeye
Největší podíl na rozvoji obce měla továrna na koberce, jejíž počátky spadají do roku 1844. Vratislavický rodák Ignác Ginzkey (1819-1876) v rodném domě vyráběl podomácku pokrývky a jednoduché běhouny. Zprvu odkoupil menší továrnu v Proseči a v roce 1860 přestěhoval výrobu koberců do nově postavených objektů ve středu obce pod kostelem. Po jeho smrti převzali vedení závodu synové Ignác a Willi. Vedle holandských běhounů, velurových koberců a barevných přikrývek získali světoznámost výrobou ručně vázaných koberců. Svědčí o tom mnohá ocenění na světových výstavách. Rekordní koberec, unikátní na světě, vyrobila továrna v roce 1928 pro hotel Astoria v New Yorku. Měřil 326 m² a vážil 1230 kg.
V roce 1862 zaměstnávala továrna 230 dělníků, v roce 1890 již jeden tisíc. Posledními majiteli byli Heinz Ginzkey a Egon Malmann. Po druhé světové válce přešel závod do národní správy a později se stal až do roku 1990 národním podnikem. Postupně měnil i název: TOKO (Továrna na koberce), Bytový textil, PBT (Průmysl bytových textilií), BYTEX a naposledy INTEX.
V
roce 1959 se začal stavět objekt pro výrobu všívaných koberců značky
KOVRAL (KOberec-VRAtislavice-Liberec), který se stal dominantou dalšího
rozvoje závodu. Kovraly s rubovou úpravou prováděnou na latexových
strojích se začaly vyrábět na dvou linkách o dva roky později. Příznivá
cena a všestranné použití celoplošné krytiny pokládané i přímo na
betonové podlahy se odrazily v prudkém vzestupu poptávky. Pro zvýšení
kapacity byly pořizovány moderní stroje o šíři 5 metrů. Současně byla
postavena nová, v republice nejmodernější barevna, úpravna a parní
kotelna přebudovaná na topné oleje. Z Anglie a Belgie byly dovezeny
prutové stavy a zařízení pro úpravu koberců.
V roce 1961 závod
zaměstnával 1252 zaměstnanců, jejich počet stále rostl. Změnami prošla i
výroba klasických koberců a rozvíjela se i výroba ručně vázaných
koberců. Vratislavické koberce jsou dodávány pro respirium televizního
studia na Kavčích horách, pro Palác kultury v Praze a hotel na Ještědu. V
roce 1975 je v továrně vyrobeno 5 mil. 700 tis. metrů čtverečních, z
toho 4,5 mil. kovralu.
V roce 1979 začala jedna z největších investičních staveb - výstavba objektu na potiskování všívaných podlahových krytin. Závod expeduje tři čtvrtiny celkové produkce pod značkou Karson, Korab, Kamys, Kong a zvláště podlahové krytiny pod názvem Kerschan, Kamaran a Kitpur i jiné. Tak Vratislavice žily čilým kobercářským ruchem a staly se téměř celé naší veřejnosti známým pojmem Vratislavice - Bytex - koberce.
Výroba
kulminuje v polovině osmdesátých let, kdy vratislavický závod vyrábí
6,6 milionů metrů čtverečních v různých technikách včetně ručně vázaných
koberců a polovinu produkce expeduje do 50 zemí světa.
Bytex
v době své největší hospodářské konjunktury postavil tři panelové domy v
ulici Nad Školou, mateřskou školu, jesle v parku a svépomocí svých
zaměstnanců obytný dům v Tanvaldské ulici. Pojmem přesahujícím rámec
regionu byl Spojený závodní klub v Domě svobody, založený již v roce 196
s roční návštěvností až 26 tisíc občanů.
V
roce 1990 se státní podnik Bytex rozdělil na samostatné dílčí závody a v
rámci velké privatizace přešel pod název a. s. Intex. Z podnikového
ředitelství a prodejen Bytexu v Praze a v Liberci vznikl podnik Byservis
inženýrsko obchodní organizace, která převzala majetek, např. budov
zámečku a samoobsluhu Kvatro, bývalé jesle v parku a další objekty.
Ve
druhé polovině devadesátých let rapidně poklesl zájem o výrobky závodu.
Nestalo se tak proto, že by kvalita byla nižší, ale trh tohoto druhu
zboží byl nasycen zahraničními tovary zvláště z Holandska a Belgie a
USA, které kvalitou nedosahovaly tuzemských výrobků, ale byly levnější.
Pesimistické úvahy o skončení výroby v Intexu dočasně zažehnal nový
majitel KAZAN HOLDING z Panenských ostrovů. Jeho pokus oživit výrobu byl
ne úspěšný. Kovral odkoupila nadnárodní belgická firma ASSOCIATED
WEAVERS, která výrobu následně definitivně vzdala.


















Ferdinand Porsche
Narodil se 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou a žil tam do svých 18 let. V jeho rodném domě v ulici Tanvaldská 38 je dnes muzeum věnované jeho osobě (otevřeno r. 2016). Byl synem Antona Porsche, majitele klempířské dílny, který byl zároveň zástupcem starosty, zakladatelem hasičského sdružení, předsedou veteránů a okresního svazu hasičů.Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.
V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.
V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.
Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.
Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.
Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.
V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.
V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.
Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.
Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.
Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.
V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.
25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).
Evidenční karta NSDAP Ferdinanda Porsche Totenkopfring Ferdinand PorscheFerdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).
V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.
Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.
Ferdinand Porsche se ještě dožil prvních sportovních úspěchů Porsche 356, ale s podlomeným zdravím z dlouhého věznění zemřel krátce po 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See . Jeho syn Ferry vedl rodinnou firmu až do března 1990, kdy odešel na odpočinek.
Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.
(zdroj Wikipedie)









Josef Hiebel
Josef Hiebel z Harcova byl fotografem Vratislavic nad Nisou. Reichenberger Zeitung uvádí v únoru roku 1910 informaci, že liberecký komorní fotograf Ferdinand Stracke opouští svůj vratislavický ateliér nedaleko hostince U Města Drážďan (Zur Stadt Dresden) a novým majitelem ateliéru se stává Josef Hiebel. Lze předpokládat, že Hiebel působil ve Vratislavicích do třicátých let 20. století. Hiebel nechyběl např. při zachycení slavnostního odhalení pomníku padlým ve Vratislavicích v roce 1926.Hiebelův ateliér se honosil přívlastkem "ateliér pro moderní fotografie". V jeho nabídce nechyběla portrétní tvorba, svatební, rodinné fotografie, zachycování spolků a skupinové fotografie, stejně tak krajiny, komerční předměty, to vše v uměleckém provedení za solidní ceny. Také nabízel zvětšeniny dle předlohy. Otevřeno dle inzerce měl od časných ranních hodin do večera včetně nedělí a svátků. Provoz ateliéru byl v čp. 57, objekt dodnes stojí, tehdy známý hostinec stál naproti přes silnici (čp. 60).Před Hiebelem nejspíše ve stejném ateliéru provozoval své fotografické služby Anton Schlar, který zde fotil zhruba do první dekády 20. století. Byl to fotograf pro Vratislavice a Rochlici, což uváděl na svých vizitkách, krásně vyvedených v secesním stylu s rostlinnými motivy. V Rochlici měl ateliér u nádraží, ve Vratislavicích odkazoval na hostinec U Města Drážďan.






Rallye Škoda ve Vratislavicích 16.7.1983.
(archiv Jiří Holeček)






















Kresby z Vratislavic
(archiv Fotočas Mirek)











Honosná Bartlova vila Tanvaldská č. p. 95
v Tanvaldské ulici ve Vratislavicích postavená počátkem 20. století je už od roku 2006 minulostí. 31. března 2006 totiž došlo k sesuvu obvodové stěny na přilehlý chodník a tak se ve správním řízení s majitelem rozhodlo o úplné demolici vily.
Vratislavický zpravodaj 5/2006.(Luboš Janků)






Zámecký park ve Vratislavicích před renovací
nebo spíš před úplným znovuobnovením. Byla to tragédie.Vratislavický zpravodaj 10/2004. (archiv Luboš Janků)











Vratislavice nad Nisou
Voda jako z Libverdy
Minerální vodou se bělilo a nikde se už nedozvíme, zda měly minerály v ní obsažené nějaký vliv na bělost prádla. Zato podle historických pramenů víme, že teprve po třech letech se omylem této "nedobré vody" napila maminka pana Skollaudeho. A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila... Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě. A tak se pan Skollauda vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem. "A lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny," připomněl v někdejším rozhovoru Lukáš Pleticha. Podle publicisty Marka Řeháčka, který historii Kyselky popisuje v brožuře Vratislavice nad Nisou, se majitel bělírny rychle rozhodl pro novou oblast podnikání. Zavřel bělírnu prádla a a založil si malé lázně. Věhlasní profesoři Weisskopf a Jaksch provedli v těch letech dvakrát po sobě chemickou analýzu pramene a napsali dobrozdání, která vratislavickou kyselku vychvalovala jako znamenitou, dvanáct stupňů teplou minerální vodu. Podle Marka Řeháčka však ani jejich dobrozdání nestačilo, aby se tu otevřely lázně jako takové. A to i přesto, že pramen se stal u obyvatel obou měst na hranici Nisy, tedy Jablonce nad Nisou a Liberce, velmi oblíbeným.
Historie se stále opakuje, jak by mi potvrdili dějepisci, podnik stejně jako v posledních letech, často měnil své majitele. A roku 1888 vyhořel. A tak se nakonec místní obyvatelé rozhodli, že to tak nenechají. Na konci 19. století byla Vratislavická kyselka známým výletním místem, kam se chodilo za lázeňskými procedurami. Stáčela se tu i vyhlášená minerálka.Jak popisuje publicista Marek Řeháček: "Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které samozřejmě nemohl chybět ani textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko," připomíná v brožurce o Vratislavicích její autor. Nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky. V roce 1894 tu dokonce vyrostl celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele. Jenže, radost z lázní netrvala dlouho. Podle historiků zasáhl do jejich osudu bývalý šéf Františkových lázní, který byl jmenován ředitelem Kyselky, a který prý nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo, opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu, zachránit. (autor příspěvku Čestmír Ježek)









Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou
Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem
nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude,
když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V
prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid
železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé
lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení
lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové
honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století
byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech
20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do
lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat
firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale
do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které
pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna
i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla
založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva
nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho
nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.
Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život .
Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje
výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce
na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina
stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a
již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí
vizi. (zdroj Wikipedie)



Vratislavická kyselka
Pramen minerální kyselky byl objeven zcela náhodně. Stalo se tak díky místnímu občanu Karlu Skollaudemu na podzim v roce 1862. Vlastnil bělírnu látek, pro niž potřeboval velké množství vody. Vyhloubil proto studnu, ale voda se zvláštní nakyslou příchutí pro bělení byla nevhodná, připomínala chuť minerální vody v té době již známých Lázní Libverda.
V
roce 1893 založila skupina vratislavických občanů akciový spolek
nechala provést rozbor vody, získala certifikát označující vodu za
léčivo a nad pramenem o rok později postavila podle návrhu architekta
Schäfera lázeňský komplex s restaurací a parkem, v němž nechyběl ani
vodotrysk.
Hlavní
budova v novorenesančním slohu měla čtyřhrannou věž ukončenou
jehlanovitou špičkou. V lázeňském domě kromě nezbytných provozních
místností byly rašelinové a parní koupele, restaurace s loubím a
zahradou, se společenským sálem, kuželníkem a s pokoji pro ubytování
hostí. Nechyběl ani tenisový kurt. Postupně byly lázně doplněny o
perličkové koupele a obyčejné I. a II. třídy s lehárnami. Na počest
korunního prince byl pramen pojmenován Rudolfův. I když se na
propagačních letáčcích uvádělo, že voda z Rudolfova pramene povzbuzuje
chuť k jídlu, pomáhá k tvorbě krve, zlepšuje funkci jater, nezískaly
lázně potřebný věhlas a klientelu měly menší, než se předpokládalo.
Po
1. světové válce se stal majitelem pramenů Josef Weber. Z konkuenčních
důvodů lázeňský provoz zrušil a začal čerpat kyselku do lahví a
expedoval ji pod značkou Weber Ouelle (Weberův pramen čili vebrovka). Ve
třicátých a později v šedesátých letech byly navrtány hlubší prameny,
které podstatně přispěly k rozšíření produkce. Majitel nabízel kyselku i
chodící reklamou.
Když
skončila druhá světová válka, převzaly Vratislavickou kyselku
Středočeská vřídla se sídlem v Bílině. Pokračovalo se v plnění minerální
vody do lahví. Další úpravy podniku směřovaly tvrdě za nejvyšším
využitím přírodních zdrojů s nejmenším investováním. Jedinou větší
stavbou byla výstavba ocelové haly v roce 1982. Při nedostatečné údržbě
se stav hlavní budovy zhoršil, bylo nutno odstranit na budově věž
hrozící zřícením.
Záchranu
celého objektu přinesla teprve privatizace. V roce 1989 založili Ing.
Miroslav Holinka, Jaroslav Tureček a Josef Horváth společnost s ručením omezeným pod názvem Vratislavická kyselka. A pustili se do
reorganizace a úprav celého zpustlého závodu. Pro provoz si vypůjčili
balík peněz, investovali, zadlužili se a podnik po pětileté činnosti se
značným dluhem opustili. Konkurz na majetek Vratislavické kyselky
vyhlásil krajský soud. Stalo se tak z popudu věřitelů.
Pohledávky
celkově přesahující částku 150 mil. korun uplatnili věřitelé. Např.
Ekoagrobanka se od dlužníků domáhala 64 mil. korun, 4,5 mil. korun žádal
zpět teplický Leasing, Investiční a poštovní banka 83 mil. korun.
V
roce 1996 konkurzním řízením získala Vratislavickou kyselku pardubická
a. s. UNIPO. Organizace doplnila zařízení moderním strojovým a
technologickým parkem. Již v následujícím roce ve výrobě kyselky pod
novým vedením došlo k vzestupu. Vratislavická kyselka se mohla pochlubit
nezmenšenou výrobou oproti současné produkci místního pivovaru a
Intexu. Více než sto kilometrů by měřily do řady vyrovnané lahve s
minerálkou, které v průběhu tohoto roku vyexpedovali pracovníci do naší
republiky i do zahraničí. Závod vyvezl celkem 14,5 mil. sedmičkových
lahví minerálky Natur i s příchutí. V květnu byl po deseti letech opětně
zprovozněn druhý přírodní pramen, Rudolf, který byl již v roce 1894
vyhlášen za léčivý.
Uplynulo
dalších šest let, závod se postupně začal potýkat s narůstající
konkurencí vyrábějící balené přírodní a minerální vody do PET obalů.
Jednoho z tuzemských výrobců minerální vody čekala změna vlastníka, a proto byl opět vyhlášen konkurz na nového správce. Zájemci byli především z řad českých obchodních firem. Třetím majitelem se stal závod Spektrum, s. r. o. Kyselka, který ještě v roce 2003 stočil přes 3,5 mil. litrů minerální vody. V měsíci dubnu roku 2004 skončil a výroba se zcela zastavila. Vratislavická kyselka z obchodů zmizela. V následujících dvou letech šel podnik opakovaně do dražby, až byl vydražen na 9,1 miliónů Kč, avšak kupující nebyli schopni splnit závazek platby, a tak z prodeje sešlo. Výroba byla obnovena na podzim roku 2006. Naposledy se kyselka vyráběla krom varianty přírodní také s klasickými příchutěmi: pomeranč, citron, grapefruit, ale i minerálka zázvorová.
Začátkem
srpna 2018 koupila areál Vratislavické kyselky společnost Kitl z
Jablonce nad Nisou, která se zabývá výrobou sirupů, medicinálních vín a
medovin. O rok později zahájila jeho rekonstrukci za 28 mil. Kč. V roce
2021 by se do areálu přesunula výroba sirupů.
04.
10. 2021 se oživily hned dva původní vrty Vratislavické kyselky. Vrt
HJ 8 je již z roku 1983. Slavnostně ho pokřtil primátor města Jablonec
nad Nisou RNDr. Jiří Čeřovský a to jménem LIBEREC. Vrt je hluboký 221
metrů a nachází se blíže k městu Liberec.
Druhým
vrtem je TV 4. Tento vrt je ještě o něco starší. Pochází již z roku
1964 a hluboký je 202 metrů. Kmotrem se mu stal primátor města Liberce
Ing. Jaroslav Zámečník, CSc. Pokřtil ho jménem JABLONEC a to symbolicky
minerální vodou přímo z vrtu.
(zdroj: František Jelínek - Obrázková kronika - Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006, Wikipedia, https://www.facebook.com/vratislavka/, archiv vratislavice-maffersdorf'')









Areál Vratislavické kyselky je opraven. Chystá se den otevřených dveří
15.4.2021
Jablonecký výrobce sirupů, medicinálních vín a medovin Kitl přestěhoval
výrobu do hal bývalé Vratislavické kyselky. Poslední lahev sirupu
stočili v Jablonci nad Nisou 11. března, areál si ale firma ponechá,
budou tam pomocné výroby.
Areál Vratislavické kyselky je součástí společnosti Kitl od srpna 2018. Od té doby firma intenzivně pracovala na obnově areálu. Koncem března byla ukončena první etapa obnovy areálu a 7. dubna firma oficiálně zahájila provoz v nově rekonstruované výrobní hale první stáčkou Višňového Syrobu Kitl.
Radost z této události chce Kitl poslat dál, a proto z první stáčky pošle do každé z padesáti pěti mateřských škol v Liberci, Jablonci a Vratislavicích velké balení oblíbeného sirupu.
Historie Vratislavické kyselky sahá do roku 1862, kdy pramen objevil náhodou Karl Skollaude při hloubení studny. Pramen pojmenovaný Rudolf byl v roce 1894 uznán jako léčivý a ve Vratislavicích vznikly městské lázně. Minerální voda se tu s přestávkami stáčela až do roku 2008. O obnovení provozu se v minulosti pokusilo několik investorů, vždy z něj ale sešlo.
Majiteli Janu Vokurkovi, čerstvému držiteli titulu EY Podnikatel roku Libereckého kraje 2020, trvalo čtyři roky, než kvůli složitým vlastnickým vztahům zdevastovaný provoz v roce 2018 získal.
Novou výrobní halu si veřejnost bude moci prohlédnout na vlastní oči 12. června od 10 hodin, kdy budou brány Vratislavické kyselky otevřeny v rámci akce Kitl v Kyselce. Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program (třeba kapela Tata Bojs) a exkurze do nových výrobních prostor.


Hostinec u Zlaté hvězdy
Část domu ještě stojí. Je však značně přestavěna. Zadní část co byl taneční sál vyhořela a nebyla obnovena. Stojí na křižovatce ulic Kořenovská a Tanvaldská (autor příspěvku Fotočas Mirek , komentáře Ondřej Marčák)





Co tam je teď a kde přesně to je. Na toulkách vratislavickými ulicemi II. Vratislavický zpravodaj. Ze sbírky pana Procházky. ( A taky Renobar (a Gól) a obchod domácích potřeb. Kovárna byla mezi domy.) (archiv L.Janků)




Vratislavický kostel Nejsvětější trojice a meziměstské tramvaje patří k sobě již 68 let.
(archiv Boveraclubu)







FARNÍ CHRÁM NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE ve VRATISLAVICICH NAD NISOU
Obec Vratislavice ležela po obou březích řeky Nisy, která dělila panství liberecké a českodubské (levý břeh). Roku 1412 prodal rytíř Petr Tysta z Albrechtic své platy, které měl ve vsích Vesec, Doubí a Vratislavice českodubskému klášteru.
Vesnice byla ve středověku uváděna českým názvem, poprvé roku 1360. V letech 1363 -1764 byl vratislavický kostel filiálním chrámem rochlickým. Do Vratislavic pronikali od 16. století němečtí osadníci a obec se pozvolna poněmčovala. Německý název obce je uveden poprvé roku 1527. Roku 1563 byl postaven kostel péčí libereckého zámeckého hejtmana J. Ulrycha z Rosenfeldu. Tomu nasvědčuje skutečnost, že na cínové křtitelnici v dnešním kostele se nalézá odlitek jeho znaku (v levé polovině horizontálně půleného štítu labut', v pravé příčné pole se třemi růžemi) a stuha s iniciály: . U. V. R. Na hořejší části křtitelnice je vyznačen letopočet ANNO 1563. Křtitelnice byla jistě prvním nářadím kostela a rok 1563 na ní uvedený je jistě shodný s rokem výstavby kostela. Jako tvůrce křtitelnice je na podstavci uveden Paul Weisse.
Z rozhodnutí hraběte Jana Václava Gallase z r. 1700 byl na místě dosavadního kostelíka zbudován kostel nový, kamenný. Se stavbou bylo začato 16. září 1700 a již 6. října 1701 byla barokní stavba dokončena. V pamětní listině uložené v makovici věže je jako den zahájení stavby uvedeno datum 27. července 1700. Stavební práce vedl známý pražský stavitel Mark Antonio Canevalle, který postavil rovněž Křížový kostel v Liberci. V r. 1701 byla přistavěna sakristie. V dalších letech byly provedeny některé opravy, hlavně v letech 1900 -1901 firmou Sachersund Sóhne z Liberce podle plánů vídeňského architekta Friedricha Ohmanna. Při nich byl portál ozdoben štukaturou symbolizující Nejsvětější Trojici (reliéf oka v trojúhelníku zasazeném do obláčků a paprsků). Zároveň byla zvýšena věž a opatřena novými hodinami, v noci elektricky osvětlenými. Tehdy dal farář Hynek Heyne zřídit z vlastních prostředků na žulové zdi před kostelem balustrádu, která obohatila nejen hlavní portál, nýbrž celou chrámovou frontu. Balustráda byla v r. 1945 válečnými dozvuky značně poškozena a dosud není opravena.
Kostel je jednolodní s čtvercovým oltářním prostorem. Na jižní straně lodi je předsíň, na západní straně čtvercová věž. Vnější stěny jsou členěny svislými pruhy, v oltářním prostoru pilastry ukončenými mohutnou římsou. Okna leží vysoko a mají segmentové oblouky. Nad oltářním prostorem je sanktusní věžička z r. 1859. Rohové pilastry v oltářním prostoru nesou klenutí sahající neobvykle hluboko. Ve výklencích vidíme pozlacené sochy sv. Antonína a Františka. Triumfální oblouk je půlkruhový, opatřený nahoře datem stavby a generální opravy: 1701-1902,a s citací žalmu 115: Ne nám, ne nám, Pane, ale jménu svému dej slávu. Loď chrámová je prostorná, 16,45 rn dlouhá a 12 m široká, se šesti okny, klenba zaoblená. Oltářní prostor i strop byly původně zdobeny freskami, jež byly r. 1779 obnoveny. Ve středu presbytáře je znázorněn Mojžíš na hoře Sinaj přejímající desky Desatera. Okolo této fresky jsou v medailóncích čtyři evangelisté se svými atributy. Všechna pole jsou rámována úponky. Výzdobu doplňují dva clam-gallasovské rodovéznaky. Autor maleb není znám.
Na stropě lodi je znázorněno velkolepé podání legendy o sv. Augustinu bádajícím o tajemství Nejsvětější Trojice. Na fabionech oboustranněpo délce zdi je pět medailónů s obrazy apoštolů. Sv. Petr a Pavel mají své nástěnné malby přímo nad postranními oltáři v průčelí lodi.
Empory z r. 1779 byly v r. 1902 Friedrichem Ohmannem pozměněny a zkráceny. Jsou hladké, na západní straně přistavěno druhé poschodí, které slouží jako kůr s varhanami (dnešní z r. 1911).
Empory na severní a jižní straně byly pro dezolátní stav (napadeny houbou) v r. 1983 odstraněny.
Hlavní oltář navrhl pražský sochař Josef Max, zhotovili jej Wenzel Schumann z Prahy a Ignaz Staften ze Smržovky r. 1836. Výzdoba jedílem Franze Ginzela z Liberce. Nad mensou je nízká nadstavba, uprostřed s beránkem, po stranách s klasicistními vázami. Nad postranními oltářními vchody sochy zemských patronů sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Oltářní obraz Nejsvětější Trojice je dílem F. Leubneraz r. 1782. Jižní stěnu presbytáře zdobí olejomalba sv. Aloise od neznámého autora, zasazená do starobylého zlaceného rámu.
Oltáře sv. Anny (sever) a sv. Josefa (jih) jsou architektonickystejné, bez svérázu. Obraz sv. Anny pochází z 18. století. Sochy sv. Petra a Pavla jsou novějšího data, podobně jako sochy sv. Dominika a Ignácena oltáři sv. Josefa.
Baroková kazatelna na severní straně triumfálního oblouku pochází z doby postavení kostela. Vytvořil ji Jeremiáš Langer z Osečné. je osmihranná s představenými sloupky, v polích obrazy evangelistů. Vesměs dobrá práce. Přístřešek je ukončen volutovými pásy stýkajícími se nahoře a nesoucími tabule Desatera.
Křtitelnice stojí na válcovitém kamenném podstavci obnoveném r. 1741. Je to cínová zvoncovitá pánev na vysoké noze. Nápisy na okraji ji datují k r. 1563. Krásné barokní dřevěné sousoší (křest Páně) na víku křtitelnice je dílem Jana Hájka z Mnichova Hradiště (1764).
Zvláštní pozornosti se těší překrásný lustr v chrámové lodi z r. 1902 a figurální okna s výjevy narození a křtu Kristova, Božského přítele dětí, uzdravení slepce, vzkříšení dcery Jairovy, zázračného rybolovu, Matky bolestné a vzkříšení Páně. Na těchto oknech lze studovat dovednost různých firem.
Obraz "Ježíš v Emauzích" je dílem Jakuba Ginzela z Liberce. Nese datum 1841 stejně jako obraz Zmrtvýchvstání Krista. Hřbitov kolem kostela byl zrušen r. 1878. Křížová cesta vně chrámu pochází z r. 1779.
Od r. 1764 je vratislavický kostel samostatným farním chrámem. V r. 1970 byl presbytář kostela upraven podle směrnic II . vatikánského sněmu. V r. 1977 dostal kostel nový střešní plášť z červeného akrylu. Fara naproti kostelu byla postavena r. 1764 Johannem Josefem Kunzem z Liberce. Je to budova libereckého typu, jejíž původní vzhled byl později opravami pozměněn.
(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC, 1983)











Vratislavický kostel
byl postaven tak, aby pohled
na jeho barokní krásu budil respekt těch, kteří přicházeli od Liberce či stoupali od mostku přes Nisu na cestě z levobřežní vsi. Louka,
z níž byl pořízen tento snímek, patřila k Pohlmannově hospodářství č. p. 30, které muselo ve druhé půli 19. století ustoupit konírně naproti.
Archiv Ondřej Marčák, text: Marek Řeháček








Vratislavický kostel.
Namaloval pan Rudi Lucke. "Křest, první přijímání, biřmování, svatby, slavnostní bohoslužby a smuteční mše. Věrní lidé spojují mnoho vzpomínek s Božím domem. Tak to je. Není divu, že ani po desetiletích loučení to není v srdci vybledlé." Přeloženo z německého textu. Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz. (archiv L.Janků)





Kostel Nejsvětější Trojice s farou -
Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou).
Foceno pravděpodobně od staré školy. Dnes je na místě fotografa bývalý
areál Bytexu. (archiv L.Jánků)














Foceno
opět před vratislavickým "Šantánem". Poznáváte se někdo nebo poznáváte
někdo někoho? Já znám osobně dva, jeden z nich je můj táta, ale nepatřil
k nim. Víte, co to bylo za skupinu? Mamka mi to říkala, ale už jsem to
zapomněl a bohužel, už se ji na to nezeptám. Je to někdy mezi roky 1980
až 1986, ale spíš to bude tak k té polovině let 80.. (archiv Luboš Janků)










Socha císaře Františka Josefa I
Autorem je sochař Gustav Siegfried Herrmann. Květiny za školní dětipředala
se slovy "Našemu všemi milovanému císaři v nejhlubší úctě od školní
mládeže z Vratislavic" dcera ředitele školy Elli Schicht. Císař od ní
kytici přijal a ptal se - skloněn k té maličké osůbce, jak se jmenuje a
do jaké třídy chodí. Tento motiv mocného monarchy a bezbranné holčičky s
květinami byl zachycen a později se stal předlohou pro nerealizovaný pomník před školou. (autor příspěvku Jiří Daněk)
https://www.vratislavice.cz/.../pr-i-loha-2011-06-30.pdf















První tělocvična a divadlo

V roce 1876
si Turnverein Eintracht (Tělocvičný spolek Svornost) na levém břehu
Nisy zřídil malinkou tělocvičnu.
V roce 1929 byla rozšířena a přestavěna. Svému účelu pak sloužila až do konce války, po ní v ní bylo sběrné středisko pro odsun německých obyvatel. Poté chátrající budovu využívali loutkoherci: v sále se od dubna 1948 hrávala nedělní představení pro děti. Značný zájem Vratislavických pak nadšené ochotníky motivoval ve snaze přestavět tělocvičnu na opravdové divadlo. To se s podporou národního podniku TOKO nakonec skutečně podařilo a vznikla zde scéna určená sice předně pro ochotnický soubor, ale hostovali na ní i herci zvučných jmen, například Zdeněk Štěpánek či Vlasta Burian. Vratislavické divadlo ovšem v 60. letech prohrálo souboj s novým fenoménem - televizí. Z objektu se nejprve stalo skladiště a po poškození střech zatékáním byla budova v roce 1976 zbořena. Po vratislavickém divadelnictví zůstaly jen vzpomínky.
(zdroj: https://www.vratislavice.cz )













První vratislavická tělocvična
Na staré litografické pohlednici německy nazývaná Turnhalle, byla postavena v dnešní Dlouhomostecké ulici. Šlo o malý domek se základním cvičebním náčiním. Později byl značně rozšířen a po válce k němu byla ještě přistavěna vyšší část, která tvořila zázemí nového divadla. Vedle tělocvičny byla pro větší nadšení cvičenců provozována hospoda Spolkový dům (Vereinshalle), dnešní proslulý podnik U Prasete. (archiv Václava Černého)








KINO VRATISLAVICE
Původní elektrárna byla v roce 1925 přestavěna na kino.
To zde fungovalo i za socialismu. Po revoluci zde byla diskotéka a následně kino dlouhodobě chátralo. Objevily se plány na rekonstrukci a nové kulturní využití, nicméně k realizaci nedošlo a budova byla srovnána se zemí v roce 2008. Na jejím místě je zázemí dětského hřiště.
zdroj: https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/5780-kino-vratislavice















"Poté, co se v roce 1903
stal Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou) obchodním
městem, bylo samozřejmě zapotřebí tržiště. To bylo nalezeno ve staré
elektrárně a později v kině, mezi Nisou a železniční tratí." (archiv L.Janků)













KOUPALIŠTĚ SLUNIČKO
původně plovárna, dnes koupaliště funguje již od roku 1901


Perlou Vratislavic je koupaliště Sluníčko. I ono má více jak stoletou historii. V roce 1901 majitel tehdejší továrny na likéry Wilhelm Hauser přenechal pozemek v údolí pod Prosečským hřebenem pro výstavbu místního koupaliště, které čerpalo vodu z posledního pivovarského rybníka. Bazén 100 metrů dlouhý, rozdělený na plaveckou a neplaveckou část, měl deset závodních drah a konaly se tu i plavecké závody. Šikmé dřevěné boky bazénů a přírodní dno propouštělo vodu, hladina často kolísala podle stavu vody v potoce. Ke konci sezóny trpěla kvalita vody nadměrným množstvím kalu a řas. Větší oprava koupaliště byla provedena počátkem sedmdesátých let Oba bazény byly zkráceny a stěny vybetonovány.
Generální oprava se uskutečnila v letech 1979-1981. Dodnes se každoročně prostředí stále vylepšuje. Byly postaveny zděné šatny, restaurace s kavárnou, v horní části z původního kuželníku bufet s terasou, pro děti prolézačky a houpačky.
Bazény
jsou napájeny vodou z vodovodního řádu a vysoce funkčním systémem
filtrů je zaručena stálá kvalita vody. Zařízení je v majetku městského
obvodu a je spravováno Zájmovým sdružením koupaliště.
(zdroj: František Jelínek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006)



























NISA PROSEČ












Skokanský můstek na Prosečském hřebeni
Stačí, aby odešla jedna dvě generace rodáků, a už asi nikdo ve Vratislavicích nevzpomene na slávu zdejšího skokanského můstku, na všechny ty krásné závody a velkolepé sportovní výkony. V prudkém svahu na západním okraji Prosečského hřebene postavila moderní můstek na pozemcích místního pivovaru lyžařská sekce vratislavického plaveckého klubu v roce 1929. Plány můstku vypracoval zdejší inženýr Walter Nowak, který se patrně inspiroval o sedm let starším můstkem v nedalekém Harrachově. Vratislavický můstek měl dráhu dlouhou 65 metrů a věž ve výšce 23 metrů. Po válce byl opakovaně přestavován a vylepšován.
V 80. letech byl však pro nevyhovující podmínky nadobro opuštěn. Před nedávnem byly jeho ocelové konstrukce rozebrány a místo postupně pohlcuje les. Na proslulost můstku se před několika lety snažil navázat vratislavický skokan a olympionik Leoš Škoda, který nedaleko, na louce nad koupalištěm, začal budovat skokanský můstek pro děti.
(text: Marek Řeháček, příloha vratislavického zpravodaje - Obrázky z Vratislavic nad Nisou 2019)

















Historie Mojžíšova pramene
Leží v masivu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno. Chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 sešla se v jedné z Vratislavických hospod veselá společnost, ve které seděl majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Anton Scholze.Švec, se začal vychloubat "Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!". Sázka byla přijata a příští neděli poutníci vypili ne jeden ale dva sudy. Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodával, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramene a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno MOJŽÍŠŮV PRAMEN a začal prodávat.Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím obchodem přilétali tažní ptáci: potulní obchodníci, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lidem - okolním hostinským kazil obchody, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protest majitele byl podnik zakázán.Řádně byl povolen až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala až dodnes.
Bohužel známý cíl výletníků byl trvale uzavřen na konci roku 2021.
Z knihy O jizerských horách - Miroslav Nevrlý








Mojžíšův pramen
Když už jsem jel dnes kolem... Hans Oldskull.
pozn. sehnat fotku hospody, obchodu atd. že 70. a 80.let je jinak než ze spisu soudu nebo kriminálky skoro nemožné. Objektivem kriminalistického technika zachycené vloupačky nám uchovaly historii (Petr Kolín)








Wiesnerova chata,
dnes Chata nad Prosečí nebo prostě Prosečská chata.
"Náš domov byl také ideální pro pěší turistiku. Upravené turistické stezky a budovy, u nichž je třeba se zastavit, například Wiesnerova chata na Prosečském hřebeni."
Přeloženo z německého textu.
Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz.
(archiv L.Janků)







Rozhledna Proseč
V roce 1882 členové Německého horského spolku postavili nejdříve dřevěnou vyhlídkovou věž. Díky vandalům však vydržela pouze dva roky. I když byla rychle obnovena, v červenci roku 1901 ji zasáhl blesk a zcela zpustošil.Architekt Robert Hemmrich byl autorem další rozhledny, ještě stále z támů a prken. Ta byla otevřena roku 1908, sloužila až do roku 1921, kdy podlehla vichřici. Několik dalších let na jejím místě nacházeli turisté pouze kiosek s občerstvením.Situaci se rozhodli řešit jablonečtí turisté, rovněž členové Horského spolku. Zadali projekt na stavbu rozhledny opět známému R. Hemmrichovi, mimo jiné autorovi cca 500 domů v Jablonci, včetně starých Městských lázní. Základní kámen nové věže byl položen 8.května 1932 a již 21. srpna se konalo slavnostní otevření. V té době již fungovalo také výletní pohostinství.Věž čtvercového půdorysu má ve výši 26 m vyhlídkovou plošinu. Z ní je možno vidět Černou horu, Jizerku, Štěpánku, krkonošský Kotel i dominantu protějšího hřebenu Ještěd.Chata 2.července 2003 shořela.
Teprve o 4 roky později byly uklizeny její části. Rozhledna ale zůstala téměř nepoškozena.








Vyhořelá Chata nad Prosečí s rozhlednou.
Neskutečně smutný pohled.V roce 1892 nechal Německý horský spolek vystavět na Prosečském hřebeni 6 metrů vysokou dřevěnou věž. Ta sloužila až do roku 1901, kdy byla zničena zásahem blesku. Další věž nechal na Prosečském hřebeni v roce 1908 postavit Jablonecký horský spolek podle projektu architekta Rudolfa Hemmricha. Byla také dřevěná a vysoká 12 metrů a po celém obvodu krytá. V roce 1921 ji zničil silný vítr. Roku 1928 postavil Konrád Hübner na hřebeni turistickou chatu, ke které přistavěl jablonecký Horský spolek novou kamennou rozhlednu, opět podle projektu Rudolfa Hemmricha. Stavba této 28 metrů vysoké věže se 105 schody z masivních žulových kvádrů byla zahájena v květnu 1932 a dokončena v srpnu 1932. Roku 2003 byla chata zapálena, z velké části zničena a nakonec zbourána. V roce 2018 byla otevřena nově postavená kamenná chata.
Zdroje:Fotky z již neexistujícího webu rozhlednyunas.cz.Mírně upravený text z webu jizerky.cz.(archiv L.Janků)

Na Prosečský hřeben
si již v minulosti dělaly nárok okolní obce - Vratislavice s Prosečí na jedné straně a Kunratice s Lukášovem na straně druhé. Důležité ale především bylo (a je i dnes), že hřeben leží tak nějak mezi velkými městy, a tak je odsud k lidem velmi blízko. Proto zde už v 70 letech 19. století vznikala různá (prvo)turistická zařízení. Dnešní kamenná rozhledna je již celkem třetí rozhlednou na tomto místě.První šestimetrovou trámovou konstrukci tu vystavěl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory již roku 1892. Slavnostně ji otevřel 25.9.1892. Vyhlídka však dlouho nestála, protože ji již v únoru 1894 zbořila silná vichřice. Sama o sobě by však vyhlídka nespadla, kdyby její kotevní šrouby někdo úmyslně nepovolil. Tehdy však spolek nechal věž opravit tak rychle, že si jejího zničení někteří ani nevšimli. Navíc tu ještě vznikl, později legendární, lesní výčep. Jenže opravené vyhlídce osud stejně dlouhý život nedopřál. 29.7.1901 ji rozštípal úder blesku. Nejdříve to vypadalo, že věž bude znovu rychle opravena, ovšem pak se Jablonecká sekce Horského spolku nepohodla s Libereckou a založila vlastní spolek, který se nadále orientoval jen na rozhlednu s chatou na Černé Studnici (později starší sestřičku současné rozhledny Nad Prosečí). Prosečský hřeben tak byl několik let stranou zájmu.Druhou rozhlednu tu nechal postavit Německý horský spolek pro Jablonecko roku 1908. Byla dvakrát vyšší, ovšem opět ze dřeva. Hradní hláska se špičatou střechou byla otevřena poslední květnový den roku 1908. Postavena byla podle projektu jabloneckého (rozhlednového) architekta Roberta Hemmricha. Právě on již v té době zrealizoval rozhledny nejen na Černé Studnici, ale také na Bramberku a Tanvaldském Špičáku. Jeho čtvrtá, pro něj netypicky dřevěná rozhledna zde vydržela 13 let, do 21.8.1921 kdy ji opět zničila silná vichřice. Tehdy již Jabloneckému spolku došla trpělivost a na Prosečský hřeben opět na nějaký čas zanevřel.Opětovná myšlenka na rozhlednu se v Německém horském spolku pro Jablonecko zrodila asi v roce 1923. Někteří členové s tímto nápadem nesouhlasili, protože se chtěli soustředit převážně na Černou Studnici, kterou považovali za hlavní prezentační dílo a místo svého spolku. Ovšem jablonecký spolek tehdy velmi rád soupeřil s libereckým, a tak touha po prestiži byla vysoká. Proto se jeden člen výboru Alfred Wünsch z nedalekých Vratislavic, který měl k hřebenu velmi blízký vztah, rozhodl organizovat různé přednášky, slavnosti a veřejné sbírky ze kterých postupně sbíral různé příspěvky a peníze. Ty skládal do fondu na stavbu nové, již třetí věže. V té době také postupně vznikla nová hřebenová cesta, díky které přicházeli na hřeben davy turistů, především k lesnímu výčepu, který zde i nadále fungoval.Doba však rozhlednám už moc nepřála a po kraji byly oblíbené spíše oné lesní výčepy a především pak šenky s hudbou. Proto se 31.5.1928 ve spolku hlasovalo o tom, jestli spíše než rozhlednu nepostavit na hřebeni pořádnou lesní turistickou chatu. Hlasování dopadlo takto: 35 hlasů pro chatu a 65 pro rozhlednu. Avšak nakonec byli spokojení i ti, kteří hlasovali pro chatu, protože ta tu paradoxně vznikla ještě dříve než rozhledna, v roce 1928. Postavil ji tu Konrad Hübner, kerý zde již 30 let provozoval onen populární výčep. Výstavba věže byla sice ještě pozdržena hospodářskou krizí, ale již v lednu roku 1932 byly na místo dopraveny kameny z blízkého lomu a 8.5. téhož roku byl položen základní kámen. Stavbu opět navrhl Robert Hemmrich, ale již právě z masivní žuly. Osmihranná věž je postavena na masivním podstavci a nahoře má kulatou vyhlídku, částečně zastřešenou pro nepříznivé počasí. Zvlášností Prosečské rozhledny je trubkové zábradlí, typický funkcionalistický prvek, pro Roberta Hemmricha poněkud netypický.Po celou dobu výstavby vládlo nádherné počasí, a tak byla rozhledna postavena v rekordním čase - za pouhé čtyři měsíce. Slavnostní otevření se konalo na den přesně jedenáct let po zničení druhé věže - tedy 21.8.1932. Slavnost trvala celé tři dny a zůčasnilo se ji přes 10 tisíc návštěvníků. Stavba přišla spolek na 169 893 koruny. Z rozhlednového fondu Alfreda Wünscheho byla zaplacena polovina a zbytek byl kryt z dlouhodobé půjčky, kterou však díky velké návštěvnosti rozhledny spolek poměrně rychle splatil.Krátce po otevření došlo ke spojení chaty s rozhlednou. Díky skvělému umístění v blízkosti velkých měst sem lidé chodili i po válce. Konaly se zde různé akce. Jablonečtí si určitě pamatují na místní bujaré večírky pro zaměstnance zdejších firem. Zdejšímu podniku tak rychle rostla velká popularita.I v 90 letech 20. století to vypadalo, že do tohoto místa přicházejí zlaté časy. Ovšem tehdejšímu provozovateli se podařilo podnik udržet v provozu jen necelých jedenáct let. Později byla chata s rozhlednou odkoupena novým majitelem, který chtěl objekt rozsáhlou rekonstrukcí opět přeměnit v krásný podnik včetně nového areálu pro děti. Jenomže přišla noc z 2. na 3.července 2003 ...Zvuk hasičských sirén se do klidu noci rozezněl necelé tři hodiny po středeční půlnoci. Požár na Prosečském hřebeni ohlásili Jabloneckému sboru profesionálních hasičů hned tři lidé. Po příjezdu na místo požáru, které je od hasičské základny vzdáleno jen pouhých pár kilometrů, už plameny šlehaly z dřevěné střechy výletní chaty. Podle tehdejšího majora Bohumila Havela, pracovníka pro zjišťování příčin požáru, byla při příjezdu jednotek zachvácená už celá střecha v ploše asi 11x14 metrů. Na místě zasahoval kompletní útvar profesionálních hasičů z Jablonce vybavených automobilovým žebříkem. Na pomoc přispěchaly také Sbory dobrovolných hasičů z Proseče a Jabloneckých Pasek. Likvidace rozsáhlého požáru trvala celé tři hodiny. Ještě během čtvrtečního dopoledne hlídali požářiště dobrovolní hasiči z Proseče.Vyšetřování jasně prokázalo úmyslné založení, jelikož v objektu se nacházela nejméně tři ohniska. Jedno z míst bylo i v přízemí, ale podpálený telefonní seznam naštěstí nevzplanul. Všechna další ohniska se nacházela v prvním patře. Tam požár vše naprosto zlikvidoval, včetně dřevěného schodiště vedoucího z přízemí. Pachatel nebo pachatelé se do neobydleného objektu dostali po rozbití okna. Nejednalo se o první násilné vniknutí do Prosečské chaty. Naštěstí se v době požáru v objektu nikdo nenacházel, protože chata byla právě připravena k rekonstrukci, a tak byla vyklizená. Řemeslníci měli nastoupit již v dalším týdnu, a proto se uvnitř nacházelo pouze pár drobných kusů nábytku a koberce.Stará, v minulosti tolik oblíbená horská chata byla bohužel poškozena natolik, že bylo nakonec rozhodnuto o jejím úplném zbourání. Sutiny chaty byly v létě 2008 odvezeny a místo kde stávala pomalu zarostlo trávou. Velký štěstím bylo, že se požár nerozšířil i do vedlejší rozhledny.Osmihranná kamenná Hemmrichova kráska tak zůstala v lese uprostřed Prosečského hřebene stát na několik let sama, jako vzpomínka na zašlou turistickou slávu minulého století.V letech 2009-10 prošla rozhledna částečnou rekonstrukcí, dostala nová okna, schodiště (ke vchodu i vnitřní) a od té doby byla opět zpřístupněna pro veřejnost. Otevřena byla zpravidla v letních měsících o víkendech odpoledne nebo po domluvě s provozovatelem kdykoliv.
Současnost:V roce 2016 byla u rozhledny na místě původní chaty postavena zbrusu nová Chata nad Prosečí, zvaná nyní zkráceně Chata Proseč. Vybudoval ji tu majitel pozemku i rozhledny, výrobní družstvo Brilant z Jablonce nad Nisou. To už právě dříve nechalo opravit rozhlednu.Chata je ale úplně jiná než původní vyhořelá. Jde o horskou dvoupatrovou budovu se suterénem, garáží a dvěma terasami s obdélníkovým půdorysem, která se přizpůsobuje tvaru terénu nad prudkým svahem směrem k Proseči. Fasáda chaty je celokamenná, aby ladila se vzhledem rozhledny a tvořila tak jeden celek. Patrová nástavba je tmavě zeleně dřevěná. Stejně tak okolí chaty je teréně upraveno a zpevněno velkými kameny. Povrch tvoří dlaždicové kostky. Terasy, zábradlí i schodiště (včetně toho k rozhledně) jsou ocelové.Získání stavebního povolení k výstavbě nové chaty předcházelo složité jednání z důvodu ochranného pásma Vratislavické kyselky, na jejímž okraji se chata nachází. Povolení tak dostal majitel až poté, co slíbil, že kanalizaci vybuduje na opačnou stranu, směrem k Lukášovu. A ani samotná stavba nebyla jednoduchá, mimo jiné proto, že skála, na které je nová chata postavena se nemohla kvůli nebezpečí ohrožení statiky rozhledny odstřelit, ale 40 nákladních aut kamene se muselo odvrtat ručně!I když byla nová Chata Proseč kompletně dostavěna již na podzim roku 2016, její vybavení a následné otevření pro veřejnost bylo ještě dočasně odloženo z důvodu výstavby II.etapy nové silnice I/14 mezi libereckými Kunraticemi a jabloneckými Rýnovicemi, která probíhala od jara 2016 do 1.června 2018, kdy byla nová silnice slavnostně otevřena. Stavba však velmi stížila přístup k chatě a rozhledně Nad Prosečí, protože místní obslužná komunikace, která vede až k ní byla stavbou přerušena. Dostat se tak k chatě dopravním prostředkem (včetně nákladních vozidel) nebo pohodlně pěšky bylo velmi problematické a vyžadovalo to poměrně složitou objížďku úzkými uličkami a serpentinami pod hřebenem.Nakonec se však turisté i pamětníci starých časů konečně dočkali a nová Chata Proseč byla otevřena dne 20.srpna 2018, tedy 15 let od vyhoření té původní a na den přesně 86 let od slavnostního otevření současné rozhledny. Provozovatelem chaty a rozhledny se po výběrovém řízení stala firma MASTER'S PLUS, v.o.s. z Jablonce nad Nisou.Uvnitř chaty se nachází stylová restaurace s malým pódiem, která nabízí mimo jiné i v minulosti tolik oblíbený místní tatarský biftek. Dále se v ní ukrývají také tři apartmány. Turisté ocení také venkovní terasu, kam se vejde až 40 lidí.




