To si tak říkáte, kdo tam asi bydlel? Nebo co tam bylo v roce 1947?

První vratislavická škola rok 1745

Vyučování, žáci a učitelé do roku 1945

Od založení až do května 1945 byla škola s německým vyučovacím
jazykem rozdělená na školu obecnou a měšťanskou. V levé polovině budovy byly chlapecké třídy, v pravé dívčí třídy.
Pro české děti byl v roce 1920 určen malý přízemní objekt na dvoře za
hlavní budovou. Do jednotřídní školy s 1. - 5. ročníkem a jedním vyučujícím
docházelo až 20 dětí.

Na podzim roku 1938 byla škola zrušena. Posledním
učitelem jednotřídky byl Antonín Masopust. Po záboru pohraničí byl vyhoštěn do obce Přepeře, psychicky se nedokázal vyrovnat s následky mnichovské dohody a spáchal sebevraždu.
Ve třicátých letech bylo ve Vratislavicích kolem 500 českých obyvatel.
Některé další děti docházely do dvou českých libereckých škol v Oblačné ulici nebo v Horním Růžodole, a od roku 1935 i do českého gymnázia v Komenského ulici.

(zdroj:  https://www.zs.vratislavice.cz )

Třetí vratislavická škola rok 1889

Výroba pohlednic a barvení před 100 lety

Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna

Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jen málokdo si uvědomuje, že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik. Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna do sama vyrábí matrice apod. Aby dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Stará vratislavická krčma

č. p. 29 (47) stávala na louce vedle prostřední vily, na místě, kde dnes najdeme jen garáže u malého parčíku. Zde se odehrávaly všechny venkovské rituály, z štítového okénka byl na sv. Jakuba shazován živý kozel. Archiv Ondřej marčák

2014 - uprava tratě.

Vila Alfreda Ginzkeye

Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou

Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který v noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.

Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013

Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .

(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)

Historie Zauhlovačky

Johann Liebig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)

...............................................................

Ignaz Ginzkey

(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.

Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey

Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.

Výroba ve velkém

Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně, odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.

Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.

V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.

Lokální aktivity

Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.

Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.

Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.

 (autor příspěvku Fotočas Mirek)

Ferdinand Porsche

Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.

V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.

V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.

Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.

Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.

Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.

V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.

V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.

Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.

Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.

Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.

V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.

25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).

Ferdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).

V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.

Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.

Ferdinand Porsche se ještě dožil prvních sportovních úspěchů Porsche 356, ale s podlomeným zdravím z dlouhého věznění zemřel krátce po 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See .  Jeho syn Ferry vedl rodinnou firmu až do března 1990, kdy odešel na odpočinek.

Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.

(zdroj Wikipedie)

Kresby z Vratislavic

Vratislavice nad Nisou

Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou

Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude, když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech 20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.

Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život . Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí vizi. (zdroj Wikipedie)

Vratislavická kyselka

 Pramen minerální kyselky byl objeven zcela náhodně. Stalo se tak díky místnímu občanu Karlu Skollaudemu na podzim v roce 1862. Vlastnil bělírnu látek, pro niž potřeboval velké množství vody. Vyhloubil proto studnu, ale voda se zvláštní nakyslou příchutí pro bělení byla nevhodná, připomínala chuť minerální vody v té době již známých Lázní Libverda.

V roce 1893 založila skupina vratislavických občanů akciový spolek nechala provést rozbor vody, získala certifikát označující vodu za léčivo a nad pramenem o rok později postavila podle návrhu architekta Schäfera lázeňský komplex s restaurací a parkem, v němž nechyběl ani vodotrysk.

Hlavní budova v novorenesančním slohu měla čtyřhrannou věž ukončenou jehlanovitou špičkou. V lázeňském domě kromě nezbytných provozních místností byly rašelinové a parní koupele, restaurace s loubím a zahradou, se společenským sálem, kuželníkem a s pokoji pro ubytování hostí. Nechyběl ani tenisový kurt. Postupně byly lázně doplněny o perličkové koupele a obyčejné I. a II. třídy s lehárnami. Na počest korunního prince byl pramen pojmenován Rudolfův. I když se na propagačních letáčcích uvádělo, že voda z Rudolfova pramene povzbuzuje chuť k jídlu, pomáhá k tvorbě krve, zlepšuje funkci jater, nezískaly lázně potřebný věhlas a klientelu měly menší, než se předpokládalo.

Po 1. světové válce se stal majitelem pramenů Josef Weber. Z konkuenčních důvodů lázeňský provoz zrušil a začal čerpat kyselku do lahví a expedoval ji pod značkou Weber Ouelle (Weberův pramen čili vebrovka). Ve třicátých a později v šedesátých letech byly navrtány hlubší prameny, které podstatně přispěly k rozšíření produkce. Majitel nabízel kyselku i chodící reklamou.

Když skončila druhá světová válka, převzaly Vratislavickou kyselku Středočeská vřídla se sídlem v Bílině. Pokračovalo se v plnění minerální vody do lahví. Další úpravy podniku směřovaly tvrdě za nejvyšším využitím přírodních zdrojů s nejmenším investováním. Jedinou větší stavbou byla výstavba ocelové haly v roce 1982. Při nedostatečné údržbě se stav hlavní budovy zhoršil, bylo nutno odstranit na budově věž hrozící zřícením.

Záchranu celého objektu přinesla teprve privatizace. V roce 1989 založili Ing. Miroslav Holinka, Jaroslav Tureček a Josef Horváth společnost s ručením omezeným pod názvem Vratislavická kyselka. A pustili se do reorganizace a úprav celého zpustlého závodu. Pro provoz si vypůjčili balík peněz,  investovali, zadlužili se a podnik po pětileté činnosti se značným dluhem opustili. Konkurz na majetek Vratislavické kyselky vyhlásil krajský soud. Stalo se tak z popudu věřitelů.

Pohledávky celkově přesahující částku 150 mil. korun uplatnili věřitelé. Např. Ekoagrobanka se od dlužníků domáhala 64 mil. korun, 4,5 mil. korun žádal zpět teplický Leasing, Investiční a poštovní banka 83 mil. korun.

V roce 1996 konkurzním řízením získala Vratislavickou kyselku pardubická a. s. UNIPO. Organizace doplnila zařízení moderním strojovým a technologickým parkem. Již v následujícím roce ve výrobě kyselky pod novým vedením došlo k vzestupu. Vratislavická kyselka se mohla pochlubit nezmenšenou výrobou oproti současné produkci místního pivovaru a Intexu. Více než sto kilometrů by měřily do řady vyrovnané lahve s minerálkou, které v průběhu tohoto roku vyexpedovali pracovníci do naší republiky i do zahraničí. Závod vyvezl celkem 14,5 mil. sedmičkových lahví minerálky Natur i s příchutí. V květnu byl po deseti letech opětně zprovozněn druhý přírodní pramen, Rudolf, který byl již v roce 1894 vyhlášen za léčivý.

Uplynulo dalších šest let, závod se postupně začal potýkat s narůstající konkurencí vyrábějící balené přírodní a minerální vody do PET obalů.

Jednoho z tuzemských výrobců minerální vody čekala změna vlastníka, a proto byl opět vyhlášen konkurz na nového správce. Zájemci byli především z řad českých obchodních firem. Třetím majitelem se stal závod Spektrum, s. r. o. Kyselka, který ještě v roce 2003 stočil přes 3,5 mil. litrů minerální vody. V měsíci dubnu roku 2004 skončil a výroba se zcela zastavila. Vratislavická kyselka z obchodů zmizela. V následujících dvou letech šel podnik opakovaně do dražby, až byl vydražen na 9,1 miliónů Kč, avšak kupující nebyli schopni splnit závazek platby, a tak z prodeje sešlo. Výroba byla obnovena na podzim roku 2006. Naposledy se kyselka vyráběla krom varianty přírodní také s klasickými příchutěmi: pomeranč, citron, grapefruit, ale i minerálka zázvorová.

Začátkem srpna 2018 koupila areál Vratislavické kyselky společnost Kitl z Jablonce nad Nisou, která se zabývá výrobou sirupů, medicinálních vín a medovin. O rok později zahájila jeho rekonstrukci za 28 mil. Kč. V roce 2021 by se do areálu přesunula výroba sirupů.

04. 10. 2021 se oživily hned dva původní vrty Vratislavické kyselky. Vrt HJ 8 je již z roku 1983. Slavnostně ho pokřtil primátor města Jablonec nad Nisou RNDr. Jiří Čeřovský a to jménem LIBEREC. Vrt je hluboký 221 metrů a nachází se blíže k městu Liberec.

Druhým vrtem je TV 4. Tento vrt je ještě o něco starší. Pochází již z roku 1964 a hluboký je 202 metrů. Kmotrem se mu stal primátor města Liberce Ing. Jaroslav Zámečník, CSc. Pokřtil ho jménem JABLONEC a to symbolicky minerální vodou přímo z vrtu.

(zdroj: František Jelínek - Obrázková kronika - Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006, Wikipedia, https://www.facebook.com/vratislavka/, archiv vratislavice-maffersdorf'')

Areál Vratislavické kyselky je opraven. Chystá se den otevřených dveří

15.4.2021 

Jablonecký výrobce sirupů, medicinálních vín a medovin Kitl přestěhoval výrobu do hal bývalé Vratislavické kyselky. Poslední lahev sirupu stočili v Jablonci nad Nisou 11. března, areál si ale firma ponechá, budou tam pomocné výroby.

Areál Vratislavické kyselky je součástí společnosti Kitl od srpna 2018. Od té doby firma intenzivně pracovala na obnově areálu. Koncem března byla ukončena první etapa obnovy areálu a 7. dubna firma oficiálně zahájila provoz v nově rekonstruované výrobní hale první stáčkou Višňového Syrobu Kitl.

Radost z této události chce Kitl poslat dál, a proto z první stáčky pošle do každé z padesáti pěti mateřských škol v Liberci, Jablonci a Vratislavicích velké balení oblíbeného sirupu.

Historie Vratislavické kyselky sahá do roku 1862, kdy pramen objevil náhodou Karl Skollaude při hloubení studny. Pramen pojmenovaný Rudolf byl v roce 1894 uznán jako léčivý a ve Vratislavicích vznikly městské lázně. Minerální voda se tu s přestávkami stáčela až do roku 2008. O obnovení provozu se v minulosti pokusilo několik investorů, vždy z něj ale sešlo.

Majiteli Janu Vokurkovi, čerstvému držiteli titulu EY Podnikatel roku Libereckého kraje 2020, trvalo čtyři roky, než kvůli složitým vlastnickým vztahům zdevastovaný provoz v roce 2018 získal.

Novou výrobní halu si veřejnost bude moci prohlédnout na vlastní oči 12. června od 10 hodin, kdy budou brány Vratislavické kyselky otevřeny v rámci akce Kitl v Kyselce. Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program (třeba kapela Tata Bojs) a exkurze do nových výrobních prostor.

(zdroj:  https://nasregion.cz/liberecko/prvni-etapa-rekonstrukce-arealu-vratislavicke-kyselky-je-u-konce-chysta-se-den-otevrenych-dveri/?fbclid=IwAR1OYnmc__hsTusz1rUHsNbaSNzZYJW88KSfjNo1PiqRWTLawtkoJdlp-xU )

Vratislavický kostel

byl postaven tak, aby pohled
na jeho barokní krásu budil respekt těch, kteří přicházeli od Liberce či stoupali od mostku přes Nisu na cestě z levobřežní vsi. Louka,
z níž byl pořízen tento snímek, patřila k Pohlmannově hospodářství č. p. 30, které muselo ve druhé půli 19. století ustoupit konírně naproti.
Archiv Ondřej Marčák, text: Marek Řeháček

Vratislavický kostel.

Namaloval pan Rudi Lucke. "Křest, první přijímání, biřmování, svatby, slavnostní bohoslužby a smuteční mše. Věrní lidé spojují mnoho vzpomínek s Božím domem. Tak to je. Není divu, že ani po desetiletích loučení to není v srdci vybledlé." Přeloženo z německého textu. Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz. (archiv L.Janků)

Kostel Nejsvětější Trojice s farou -

Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou). Foceno pravděpodobně od staré školy. Dnes je na místě fotografa bývalý areál Bytexu. (archiv L.Jánků)

Socha císaře Františka Josefa I

Autorem je sochař Gustav Siegfried Herrmann. Květiny za školní dětipředala se slovy "Našemu všemi milovanému císaři v nejhlubší úctě od školní mládeže z Vratislavic" dcera ředitele školy Elli Schicht. Císař od ní kytici přijal a ptal se - skloněn k té maličké osůbce, jak se jmenuje a do jaké třídy chodí. Tento motiv mocného monarchy a bezbranné holčičky s květinami byl zachycen a později se stal předlohou pro nerealizovaný pomník před školou. (autor příspěvku Jiří Daněk)

https://www.vratislavice.cz/.../pr-i-loha-2011-06-30.pdf

V roce 1876

si Turnverein Eintracht (Tělocvičný spolek Svornost) na levém břehu Nisy zřídil malinkou tělocvičnu.

V roce 1929 byla rozšířena a přestavěna. Svému účelu pak sloužila až do konce války, po ní v ní bylo sběrné středisko pro odsun německých obyvatel. Poté chátrající budovu využívali loutkoherci: v sále se od dubna 1948 hrávala nedělní představení pro děti. Značný zájem Vratislavických pak nadšené ochotníky motivoval ve snaze přestavět tělocvičnu na opravdové divadlo. To se s podporou národního podniku TOKO nakonec skutečně podařilo a vznikla zde scéna určená sice předně pro ochotnický soubor, ale hostovali na ní i herci zvučných jmen, například Zdeněk Štěpánek či Vlasta Burian. Vratislavické divadlo ovšem v 60. letech prohrálo souboj s novým fenoménem - televizí. Z objektu se nejprve stalo skladiště a po poškození střech zatékáním byla budova v roce 1976 zbořena. Po vratislavickém divadelnictví zůstaly jen vzpomínky.

(zdroj:  https://www.vratislavice.cz )

První vratislavická tělocvična

 Na staré litografické pohlednici německy nazývaná Turnhalle, byla postavena v dnešní Dlouhomostecké ulici. Šlo o malý domek se základním cvičebním náčiním. Později byl značně rozšířen a po válce k němu byla ještě přistavěna vyšší část, která tvořila zázemí nového divadla. Vedle tělocvičny byla pro větší nadšení cvičenců provozována hospoda Spolkový dům (Vereinshalle), dnešní proslulý podnik U Prasete. (archiv Václava Černého)

KINO VRATISLAVICE

"Poté, co se v roce 1903

stal Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou) obchodním městem, bylo samozřejmě zapotřebí tržiště. To bylo nalezeno ve staré elektrárně a později v kině, mezi Nisou a železniční tratí." (archiv L.Janků)

Perlou Vratislavic je koupaliště Sluníčko. I ono má více jak stoletou historii. V roce 1901 majitel tehdejší továrny na likéry Wilhelm Hauser přenechal pozemek v údolí pod Prosečským hřebenem pro výstavbu místního koupaliště, které čerpalo vodu z posledního pivovarského rybníka. Bazén 100 metrů dlouhý, rozdělený na plaveckou a neplaveckou část, měl deset závodních drah a konaly se tu i plavecké závody. Šikmé dřevěné boky bazénů a přírodní dno propouštělo vodu, hladina často kolísala podle stavu vody v potoce. Ke konci sezóny trpěla kvalita vody nadměrným množstvím kalu a řas. Větší oprava koupaliště byla provedena počátkem sedmdesátých let Oba bazény byly zkráceny a stěny vybetonovány.

Generální oprava se uskutečnila v letech 1979-1981. Dodnes se každoročně prostředí stále vylepšuje. Byly postaveny zděné šatny, restaurace s kavárnou, v horní části z původního kuželníku bufet s terasou, pro děti prolézačky a houpačky.

Bazény jsou napájeny vodou z vodovodního řádu a vysoce funkčním systémem filtrů je zaručena stálá kvalita vody. Zařízení je v majetku městského obvodu a je spravováno Zájmovým sdružením koupaliště.

(zdroj: František Jelínek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006)

Historie Mojžíšova pramene

Leží v masivu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno. Chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 sešla se v jedné z Vratislavických hospod veselá společnost, ve které seděl majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Anton Scholze.Švec, se začal vychloubat "Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!". Sázka byla přijata a příští neděli poutníci vypili ne jeden ale dva sudy. Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodával, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramene a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno MOJŽÍŠŮV PRAMEN a začal prodávat.Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím obchodem přilétali tažní ptáci: potulní obchodníci, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lidem - okolním hostinským kazil obchody, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protest majitele byl podnik zakázán.Řádně byl povolen až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala až dodnes.
Bohužel známý cíl výletníků byl trvale uzavřen na konci roku 2021.
Z knihy O jizerských horách - Miroslav Nevrlý