Liberec XXX - Vratislavice nad Nisou
archiv Emil Karkos
Není to tak dávno kdy se stavělo, aneb po čtyřpruhu alespoň na Kunratickou.
(foto František Zikmund)
 1.4.1973 a 29.11.2020.jpg?ph=32eba348a2)
 28.10.1984 a 28.10.2020.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Řeznictví Staatz-Richter.
Vedle vpravo, mimo záběr, je lékárna a dnes podél
tohoto domu, jak stojí to auto, vede tramvajová trať Liberec - Jablonec. (archiv L.Janků)
Takhle jsem se prošel Vratislavickou před 28 léty.
(archiv František Zikmund)
Výroba pohlednic a barvení před 100 lety
Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna
Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jem málokdo si uvědomuje,
že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku
řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To
je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud
nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje
grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik.
Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové
pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se
tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň
výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna di sama vyrábí matrice apod. Aby
dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k
pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých
případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Druhá škola,
později pošta a obecní úřad.Maffersdorf - Vratislavice nad Nisou. (archiv L.Janků)
2014 - uprava tratě.
(archiv Jaroslav Eliasek)
archiv Jaroslav Eliasek
Vila Alfreda Ginzkeye
Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou
Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který V noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.
.jpg?ph=32eba348a2)
Pivovar Vratislavice nad Nisou je průmyslový podnik vyrábějící alkoholické nápoje. Vratislavice bývaly samostatnou obcí, ale postupně se staly součástí Liberce, města na severu České republiky. Pivovar vznikl roku 1872, kdy byly vydány jeho akcie. Ty se povedlo rozprodat a za stržené finanční prostředky se mohlo roku 1873 začít se stavbou pivovaru. Jeho slavností otevření se uskutečnilo v sobotu 24. ledna 1874. Zdejší pivo se postupně dováželo nejenom do blízkého Liberce, ale také až do Vídně. Během prvního roku výroby dosáhl pivovar výstav 34 680 hl. Věhlas pivovaru stoupal, a tak jej roku 1891 navštívil i rakouskouherský císař František Josef I. Na počátku 20. století proběhlo sloučení s pivovarem ve Vrkoslavicích, což je městská část Jablonce nad Nisou. Vznikla tak společnost Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf (tedy Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary a.s. Vratislavice). Během dvacátého století docházelo postupně ke zvyšování objemu ročně uvařeného piva (například v roce 1989 zde vyrobili 305 190 hl piva).
Výstav pivovaru se zvyšoval i po sametové revoluci a podnik své výrobky exportoval na zahraniční trhy nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech. Avšak 25. května 1998 najednou došlo z rozhodnutí tehdejších zahraničních majitelů k uzavření pivovaru a k propouštění jeho zaměstnanců. Po dvou letech se ale opět ve Vratislavicích začalo pivo vařit, když česká společnost Hols odkoupila od původních majitelů zdejší nemovitosti a technologické vybavení. Protože však původní obchodní značka ("Vratislav") zůstala v majetku původních majitelů, začali noví vlastníci vratislavického pivovaru vařit své pivo pod značkou "Konrad". Od roku 2000, kdy byl pivovar znovu otevřen, se jeho výstav opětovně zvyšuje (například roku 2010 dosahoval 155 000 hl).
Vyráběné pivo získává úspěchy
ve světových soutěžích. V roce 2013 získal na soutěži v Žatci Stříbrnou
pivní pečeť a také třetí místo v soutěži Pivo České republiky. Zdejší
dvanáctistupňové pivo
dosáhlo první místo v kategorii "Ležák českého typu" na soutěžním klání
World Beer Awards 2013, jež se uskutečnilo v Londýně. (autor článku Čestmír Ježek)
Brožura vydaná ke 100. výročí vratislavického pivovaru.
(archiv L. Janků)
I vratislavický pivovar
prošel temnou minulostí henleinovců.Přední budova sladovny si dodnes uchovala svůj původní vzhled, i když okolní objekty na kráse utrpěly řadou přestaveb v dobách socialismu. Zde jí vidíme na jednom ze série obrázků z časů, kdy se vratislavičtí henleinovci konečně mohli po záboru pohraničí Německem projevit ve své lásce k nacistickému režimu a pivovar a jeho okolí doslova omotali vlajkami s hákovým křížem. Pivovarníkům se v té době velkých oslav spojených s konzumací piva velmi dařilo a podnik vedený ředitelem dr. Juliem Rösslerem vystavil v těch časech o celou pětinu piva více než předtím - nějakých 120 tisíc hektolitrů. Ale tato sláva opravdu neměla trvat dlouho.Příloha z Vratislavického zpravodaje Obrázky z Vratislavic nad Nisou.
Z archiv Václava Černého. autor příspěvku Luboš Janků
Vratislavice nad Nisou v roce 1907 a 2013
V roce 1874 byl na pečlivě vybraném místě, kde byl dostatek křišťálově čisté vody, dostavěn komplex budov průmyslového pivovaru. Rozsáhlý objekt byl realizován podle plánů drážďánského architekta Philippa Lippse, který se specializoval na potravinářské provozy. Budova s dominantním objektem sladovny vepředu se do současnosti téměř nezměnila, zajímavé ale je, že původní umistění komína vedle ní později nevyhovovalo a při jedné z přestaveb musel být proto postaven komín zcela nový. Pivovar zde fungoval více jak 120 let, po nucené přestávce mezi léty 1998-2000 se zde opět vaří vynikající pivo.
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)
Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013
Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)
.jpg?ph=32eba348a2)
Historie Zauhlovačky
Historie zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích n. N. se začala psát v letech 1916 - 1918. Tehdy povolal Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele textilní továrny, architekta Leopolda Bauera, který navrhnul zděnou věž o třech podlažích. V přízemí se nacházela strojovna, ve vyšších patrech zásobníky na uhlí a pod vyhlídkovou plošinou vodojem.
Ještě dnes můžeme vidět zbytky kolejí, po kterých byly přiváženy vagony uhlí, které se velkokapacitním vysavačem transportovalo do útrob věže. Následně bylo uhlí přepravováno šachtou do sousední kotelny, jejíž součástí je 75 metrů vysoký komín. V osmdesátých letech minulého století se postupně ustupovalo od uhlí jako nejvýznamnějšího paliva a věž ztratila svůj účel. Desítky let pak chátrala bez zájmu majitele či veřejnosti.
V roce 2015 byla zauhlovací a vodárenská věž prohlášena kulturní památkou. A právě tehdy se díky Jitce Jakubičkové začala psát nová historie Zauhlovačky.
(zdroj: https://www.zauhlovacka.cz )
Johann Leibig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)
...............................................................
Ignaz Ginzkey
(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti
předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z
největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický
pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a
angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné
rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a
naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.
Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey
Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci[3]. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.
Výroba ve velkém
Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně[zdroj?], odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.
Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle[4] nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.
V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.
Lokální aktivity
Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.
Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.
Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové
Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým
zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co.
ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey
& Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila
zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán
největší koberec na světě.P (autor příspěvku Fotočas Mirek)
Ginzkeyho továrna na koberce
Od poloviny 19. století počal Ignaz Gizkey rozvíjet ve Vratislavicích výrobu koberců a dotáhl to na jednu z největších fabrik v Rakousku-Uhersku a koberce se vyvážely do celého světa. Areál se během 19. a 20. století různě rozvíjel a rozšiřoval. Ale to nejkrásnější na továrně je v původním stavu dochovaná zauhlovací věž a kotelna s komínem. Tyto dvě dominanty byly postaveny v letech 1916-1919, architektem byl vídeňský profesor Leopold Bauer. Věž obsahovala i vodojem, který byl umístěn nad uhelným zásobníkem v horní části věže a úplně nahoře byla vyhlídková terasa. Ta je tam i dnes, jen je obsazena telekomunikační technikou a není veřejně přístupná. Pro vertikální dopravu uhlí sloužil výtah a pro lidi je zde instalováno nádherné litinové vřetenové schodiště.
Věž je s kotelnou spojena elegantním nadzemním mostkem, který se klene dvěma oblouky nad obecní cestou. Kotelna je vlastně parní elektrárnou, která zásobovala areál elektrickou energií. Za pozornost stojí 74 metrů vysoký tovární komín, který byl postaven stavební firmou Erhart & Ehmann z Plzně a dochoval se jako jediný komín z areálu. Zpravidla jsou tovární komíny solitérní, zde je ale komín součástí hmoty kotelny a ze severní strany je proveden průnik dříku střechou. Zde pak začíná jedinečné prolamování dříku zakončené římsou. Stejným způsobem je řešena i hlavice komína. (autor příspěvku Luboš Mencl)
.jpg?ph=32eba348a2)
Ferdinand Porsche
Narodil se 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou a žil tam do svých 18 let. V jeho rodném domě v ulici Tanvaldská 38 je dnes muzeum věnované jeho osobě (otevřeno r. 2016). Byl synem Antona Porsche, majitele klempířské dílny, který byl zároveň zástupcem starosty, zakladatelem hasičského sdružení, předsedou veteránů a okresního svazu hasičů.Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.
V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.
V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.
Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.
Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.
Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.
V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.
V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.
Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.
Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.
Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.
V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.
25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).
Evidenční karta NSDAP Ferdinanda Porsche Totenkopfring Ferdinand PorscheFerdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).
V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.
Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.
Ferdinand Porsche se ještě dožil prvních sportovních úspěchů Porsche 356, ale s podlomeným zdravím z dlouhého věznění zemřel krátce po 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See . Jeho syn Ferry vedl rodinnou firmu až do března 1990, kdy odešel na odpočinek.
Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.
(zdroj Wikipedie)
Josef Hiebel
Josef Hiebel z Harcova fotografem Vratislavic nad Nisou. Reichenberger Zeitung uvádí v únoru roku 1910 informaci, že liberecký komorní fotograf Ferdinand Stracke opouští svůj vratislavický ateliér nedaleko hostince U Města Drážďan (Zur Stadt Dresden) a novým majitelem ateliéru se stává Josef Hiebel. Lze předpokládat, že Hiebel působil ve Vratislavicích do třicátých let 20. století. Hiebel nechyběl např. při zachycení slavnostního odhalení pomníku padlým ve Vratislavicích v roce 1926.Hiebelův ateliér se honosil přívlastkem "ateliér pro moderní fotografie". V jeho nabídce nechyběla portrétní tvorba, svatební, rodinné fotografie, zachycování spolků a skupinové fotografie, stejně tak krajiny, komerční předměty, to vše v uměleckém provedení za solidní ceny. Také nabízel zvětšeniny dle předlohy. Otevřeno dle inzerce měl od časných ranních hodin do večera včetně nedělí a svátků. Provoz ateliéru byl v čp. 57, objekt dodnes stojí, tehdy známý hostinec stál naproti přes silnici (čp. 60).Před Hiebelem nejspíše ve stejném ateliéru provozoval své fotografické služby Anton Schlar, který zde fotil zhruba do první dekády 20. století. Byl to fotograf pro Vratislavice a Rochlici, což uváděl na svých vizitkách, krásně vyvedených v secesním stylu s rostlinnými motivy. V Rochlici měl ateliér u nádraží, ve Vratislavicích odkazoval na hostinec U Města Drážďan.
Rallye Škoda ve Vratislavicích 16.7.1983.
(archiv Jiří Holeček)
Honosná Bartlova vila č. p. 95
v Tanvaldské ulici ve Vratislavicích postavená počátkem 20. století je už od roku 2006 minulostí. 31. března 2006 totiž došlo k sesuvu obvodové stěny na přilehlý chodník a tak se ve správním řízení s majitelem rozhodlo o úplné demolici vily.
Vratislavický zpravodaj 5/2006.(Luboš Janků)
.jpg?ph=32eba348a2)
Zámecký park ve Vratislavicích před renovací
nebo spíš před úplným znovuobnovením. Byla to tragédie.Vratislavický zpravodaj 10/2004. (archiv Luboš Janků)
.jpg?ph=32eba348a2)
Vratislavice nad Nisou
Voda jako z Libverdy
Minerální vodou se bělilo a nikde se už nedozvíme, zda měly minerály v ní obsažené nějaký vliv na bělost prádla. Zato podle historických pramenů víme, že teprve po třech letech se omylem této "nedobré vody" napila maminka pana Skollaudeho. A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila... Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě. A tak se pan Skollauda vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem. "A lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny," připomněl v někdejším rozhovoru Lukáš Pleticha. Podle publicisty Marka Řeháčka, který historii Kyselky popisuje v brožuře Vratislavice nad Nisou, se majitel bělírny rychle rozhodl pro novou oblast podnikání. Zavřel bělírnu prádla a a založil si malé lázně. Věhlasní profesoři Weisskopf a Jaksch provedli v těch letech dvakrát po sobě chemickou analýzu pramene a napsali dobrozdání, která vratislavickou kyselku vychvalovala jako znamenitou, dvanáct stupňů teplou minerální vodu. Podle Marka Řeháčka však ani jejich dobrozdání nestačilo, aby se tu otevřely lázně jako takové. A to i přesto, že pramen se stal u obyvatel obou měst na hranici Nisy, tedy Jablonce nad Nisou a Liberce, velmi oblíbeným.
Historie se stále opakuje, jak by mi potvrdili dějepisci, podnik stejně jako v posledních letech, často měnil své majitele. A roku 1888 vyhořel. A tak se nakonec místní obyvatelé rozhodli, že to tak nenechají. Na konci 19. století byla Vratislavická kyselka známým výletním místem, kam se chodilo za lázeňskými procedurami. Stáčela se tu i vyhlášená minerálka.Jak popisuje publicista Marek Řeháček: "Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které samozřejmě nemohl chybět ani textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko," připomíná v brožurce o Vratislavicích její autor. Nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky. V roce 1894 tu dokonce vyrostl celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele. Jenže, radost z lázní netrvala dlouho. Podle historiků zasáhl do jejich osudu bývalý šéf Františkových lázní, který byl jmenován ředitelem Kyselky, a který prý nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo, opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu, zachránit. (autor příspěvku Čestmír Ježek)
Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou
Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem
nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude,
když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V
prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid
železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé
lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení
lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové
honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století
byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech
20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do
lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat
firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale
do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které
pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna
i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla
založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva
nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho
nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.
Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život .
Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje
výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce
na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina
stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a
již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí
vizi. (zdroj Wikipedie)
Areál Vratislavické kyselky je opraven. Chystá se den otevřených dveří
15.4.2021
Jablonecký výrobce sirupů, medicinálních vín a medovin Kitl přestěhoval
výrobu do hal bývalé Vratislavické kyselky. Poslední lahev sirupu
stočili v Jablonci nad Nisou 11. března, areál si ale firma ponechá,
budou tam pomocné výroby.
Areál Vratislavické kyselky je součástí společnosti Kitl od srpna 2018. Od té doby firma intenzivně pracovala na obnově areálu. Koncem března byla ukončena první etapa obnovy areálu a 7. dubna firma oficiálně zahájila provoz v nově rekonstruované výrobní hale první stáčkou Višňového Syrobu Kitl.
Radost z této události chce Kitl poslat dál, a proto z první stáčky pošle do každé z padesáti pěti mateřských škol v Liberci, Jablonci a Vratislavicích velké balení oblíbeného sirupu.
Historie Vratislavické kyselky sahá do roku 1862, kdy pramen objevil náhodou Karl Skollaude při hloubení studny. Pramen pojmenovaný Rudolf byl v roce 1894 uznán jako léčivý a ve Vratislavicích vznikly městské lázně. Minerální voda se tu s přestávkami stáčela až do roku 2008. O obnovení provozu se v minulosti pokusilo několik investorů, vždy z něj ale sešlo.
Majiteli Janu Vokurkovi, čerstvému držiteli titulu EY Podnikatel roku Libereckého kraje 2020, trvalo čtyři roky, než kvůli složitým vlastnickým vztahům zdevastovaný provoz v roce 2018 získal.
Novou výrobní halu si veřejnost bude moci prohlédnout na vlastní oči 12. června od 10 hodin, kdy budou brány Vratislavické kyselky otevřeny v rámci akce Kitl v Kyselce. Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program (třeba kapela Tata Bojs) a exkurze do nových výrobních prostor.
Hostinec u Zlaté hvězdy
Část domu ještě stojí. Je však značně přestavěna. Zadní část co byl taneční sál vyhořela a nebyla obnovena. Stojí na křižovatce ulic Kořenovská a Tanvaldská (autor příspěvku Fotočas Mirek , komentáře Ondřej Marčák)
Co tam je teď a kde přesně to je. Na toulkách vratislavickými ulicemi II. Vratislavický zpravodaj. Ze sbírky pana Procházky. ( A taky Renobar (a Gól) a obchod domácích potřeb. Kovárna byla mezi domy.) (archiv L.Janků)
FARNÍ CHRÁM NEJSVĚT'ĚJŠÍ TROJICE ve VRATISLAVICICH NAD NISOU
Obec Vratislavice ležela po obou březích řeky Nisy, která dělila panství liberecké a českodubské (levý břeh). Roku 1412 prodal rytíř Petr Tysta z Albrechtic své platy, které měl ve vsích Vesec, Doubí a Vratislavice českodubske'mu klášteru.
Vesnice byla ve středověku uváděna českým názvem, poprvé roku 1360. V letech 1363 -1764 byl vratislavický kostel filiálním chrámem rochlickým. Do Vratislavic pronikali od 16. století němečtí osadníci a obec se pozvolna poněmčovala. Německý název obce je uveden poprvé roku 1527. Roku 1563 byl postaven kostel péčí libereckého zámeckého hejtmana ]. Ulrycha z Rosenfeldu. Tomu nasvědčuje skutečnost, že na cínové křtitelnici v dnešnímkostele se nalézá odlitek jeho znaku (v levé polovině horizontálně půleného štítu labut', v pravé příčné pole se třemi růžemi) a stuha s iniciály: . U. V. R. Na hořejšíčásti křtitelnice je vyznačen letopočet ANN o 1563.Křtitelnice byla jistě prvním nářadím kostela a rok 1563 na ní uvedený je jistě shodný s rokem výstavby kostela. jako tvůrce křtitelnice je na podstavci uveden Paul Weisse.
Z rozhodnutí hraběte jana Václava Gallase z r. 1700 byl na místě dosavadního kostelíka zbudován kostel nový, kamenný. Se stavbou bylo začato 16. září 1700 a již 6. října 1701 byla barokní stavba dokončena. V pamětní listině uložené v makovici věže je jako den zahájení stavby uvedeno datum 27. července 1700. Stavební práce vedl známý pražský stavitel Mark Antonio Canevalle, který postavil rovněž Křížový kostelv Liberci. V r. 1701 byla přistavěna sakristie. V dalších letech byly provedeny některé opravy, hlavně v letech 1900 -1901 firmou Sachersund Sóhne z Liberce podle plánů vídeňského architekta Friedricha Ohmanna. Při nich byl portál ozdoben štukaturou symbolizující Nejsvětější Trojici (reliéf oka v trojúhelníku zasazeném do obláčků a paprsků). Zároveň byla zvýšena věž a opatřena novými hodinami, v noci elektricky osvětlenými. Tehdy dal farář Hynek Heyne zřídit z vlastních prostředků na žulové zdi před kostelem balustrádu, která obohatila nejen hlavní portál, nýbrž celou chrámovou frontu. Balustráda byla v r. 1945 válečnými dozvuky značně poškozena a dosud není opravena.
Kostel je jednolodní s čtvercovým oltářním prostorem. Na jižní straně lodi je předsíň, na západní straně čtvercová věž. Vnější stěny jsou členěny svislými pruhy, v oltářním prostoru pilastry ukončenými mohutnou římsou. Okna leží vysoko a mají segmentové oblouky. Nad oltářním prostorem je sanktusní věžička z r. 1859. Rohové pilastry v oltářním prostoru nesou klenutí sahající neobvykle hluboko. Ve výklencích vidíme pozlacené sochy sv. Antonína a Františka. Triumfální oblouk je půlkruhový, opatřený nahoře datem stavby a generální opravy: 1701-1902,a s citací žalmu 115: Ne nám, ne nám, Pane, ale jménu svému dej slávu. Loď chrámová je prostorná, 16,45 rn dlouhá a 12 m široká, se šesti okny, klenba zaoblená. Oltářní prostor i strop byly původně zdobeny freskami, jež byly r. 1779 obnoveny. Ve středu presbytáře je znázorněn Mojžíš na hoře Sinaj přejímající desky Desatera. Okolo této fresky jsou v medailóncích čtyři evangelisté se svými atributy. Všechna pole jsou rámována úponky. Výzdobu doplňují dva clam-gallasovské rodovéznaky. Autor maleb není znám.
Na stropě lodi je znázorněno velkolepé podání legendy o sv. Augustinu bádajícím o tajemství Nejsvětější Trojice. Na fabionech oboustranněpo délce zdi je pět medailónů s obrazy apoštolů. Sv. Petr a Pavel mají své nástěnné malby přímo nad postranními oltáři v průčelí lodi.
Empory z r. 1779 byly v r. 1902 Friedrichem Ohmannem pozměněny a zkráceny. Jsou hladké, na západní straně přistavěno druhé poschodí, které slouží jako kůr s varhanami (dnešní z r. 1911).
Empory na severní a jižní straně byly pro dezolátní stav (napadeny houbou) v r. 1983 odstraněny.
Hlavní oltář navrhl pražský sochař josef Max, zhotovili jej Wenzel Schumann z Prahy a Ignaz StafTen ze Smržovky r. 1836. Výzdoba jedílem Franze Ginzela z Liberce. Nad mensou je nízká nadstavba, uprostřed s beránkem, po stranách s klasicistními vázami. Nad postranními oltářními vchody sochy zemských patronů sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Oltářní obraz Nejsvětější Trojice je dílem F. Leubneraz r. 1782. Jižní stěnu presbytáře zdobí olejomalba sv. Aloise od neznámého autora, zasazená do starobylého zlaceného rámu.
Oltáře sv. Anny (sever) a sv. Josefa (jih) jsou architektonickystejné, bez svérázu. Obraz sv. Anny pochází z 18. století. Sochy sv. Petra a Pavla jsou novějšího data, podobně jako sochy sv. Dominika a Ignácena oltáři sv. Josefa.
Baroková kazatelna na severní straně triumfálního oblouku pochází z doby postavení kostela. Vytvořil ji jeremiáš Langer z Osečné. je osmihranná s představenými sloupky, v polích obrazy evangelistů. Vesměs dobrá práce. Přístřešek je ukončen volutovými pásy stýkajícími se nahoře a nesoucími tabule Desatera.
Křtitelnice stojí na válcovitém kamenném podstavci obnoveném r. 174-1. Je to cínová zvoncovitá pánev na vysoké noze. Nápisy na okrajiji datují k r. 1563. Krásné barokní dřevěné sousoší (křest Páně) na víkukřtitelniceje dílem jana Hájka z Mnichova Hradiště (1764).
Zvláštní pozornosti se těší překrásný lustr v chrámové lodi z r. 1902 a figurální okna s výjevy narození a křtu Kristova, Božského přítele dětí, uzdravení slepce, vzkříšení dcery Jairovy, zázračného rybolovu, Matky bolestné a vzkříšení Páně. Na těchto oknech lze studovat dovednost různých firem.
Obraz "Ježíš v Emauzích" je dílem Jakuba Ginzela z Liberce. Nese datum 1841 stejně jako obraz Zmrtvýchvstání Krista. Hřbitov kolem kostela byl zrušen r. 1878. Křížová cesta vně chrámupochází z r. 1779.
Od r. 1764 je vratislavický kostel samostatným farním chrámem. V r. 1970 byl presbytář kostela upraven podle směrnic II . vatikánského sněmu. V r. 1977 dostal kostel nový střešní plášť z červenéhoakrylu.Fara naproti kostelu byla postavena r. 1764 Johannem Josefem Kunzem z Liberce. Je to budova libereckého typu, jejíž původní vzhled byl později opravami pozměněn.
(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC, 1983)
Vratislavický kostel.
Namaloval pan Rudi Lucke. "Křest, první přijímání, biřmování, svatby, slavnostní bohoslužby a smuteční mše. Věrní lidé spojují mnoho vzpomínek s Božím domem. Tak to je. Není divu, že ani po desetiletích loučení to není v srdci vybledlé." Přeloženo z německého textu. Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz. (archiv L.Janků)
.jpg?ph=32eba348a2)
Kostel Nejsvětější Trojice s farou -
Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou).
Foceno pravděpodobně od staré školy. Dnes je na místě fotografa bývalý
areál Bytexu. (archiv L.Jánků)
"Poté, co se v roce 1903
stal Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou) obchodním
městem, bylo samozřejmě zapotřebí tržiště. To bylo nalezeno ve staré
elektrárně a později v kině, mezi Nisou a železniční tratí." (archiv L.Janků)
.jpg?ph=32eba348a2)
-2.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Skokanský můstek na Prosečském hřebeni
ve Vratislavicích nad Nisou koncem šedesátých let. (Archiv pana Stanislava Slavíka) No a nynější stav rok 2020....co dodat... (autor Dieter Petrement)
Maffersdor 543 (dnes Dopravní 543).
Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz.
Maffersdorf 774 (dnes Prosečská 774).
Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz.
Maffersdorf 752 (dnes Dlouhomostecká 752), rok 1941.
Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz.
Mojžíšův pramen
Když už jsem jel dnes kolem... Hans Oldskull.
pozn. sehnat fotku hospody, obchodu atd. že 70. a 80.let je jinak než ze spisu soudu nebo kriminálky skoro nemožné. Objektivem kriminalistického technika zachycené vloupačky nám uchovaly historii (Petr Kolín)
Wiesnerova chata,
dnes Chata nad Prosečí nebo prostě Prosečská chata.
"Náš domov byl také ideální pro pěší turistiku. Upravené turistické stezky a budovy, u nichž je třeba se zastavit, například Wiesnerova chata na Prosečském hřebeni."
Přeloženo z německého textu.
Maffersdorf - Erinnerungen in Bildern - © 2004 Inge Schwarz.
(archiv L.Janků)
Rozhledna Proseč
V roce 1882 členové Německého horského spolku postavili nejdříve dřevěnou vyhlídkovou věž. Díky vandalům však vydržela pouze dva roky. I když byla rychle obnovena, v červenci roku 1901 ji zasáhl blesk a zcela zpustošil.Architekt Robert Hemmrich byl autorem další rozhledny, ještě stále z támů a prken. Ta byla otevřena roku 1908, sloužila až do roku 1921, kdy podlehla vichřici. Několik dalších let na jejím místě nacházeli turisté pouze kiosek s občerstvením.Situaci se rozhodli řešit jablonečtí turisté, rovněž členové Horského spolku. Zadali projekt na stavbu rozhledny opět známému R. Hemmrichovi, mimo jiné autorovi cca 500 domů v Jablonci, včetně starých Městských lázní. Základní kámen nové věže byl položen 8.května 1932 a již 21. srpna se konalo slavnostní otevření. V té době již fungovalo také výletní pohostinství.Věž čtvercového půdorysu má ve výši 26 m vyhlídkovou plošinu. Z ní je možno vidět Černou horu, Jizerku, Štěpánku, krkonošský Kotel i dominantu protějšího hřebenu Ještěd.Chata 2.července 2003 shořela.
Teprve o 4 roky později byly uklizeny její části. Rozhledna ale zůstala téměř nepoškozena.
Vyhořelá Chata nad Prosečí s rozhlednou.
Neskutečně smutný pohled.V roce 1892 nechal Německý horský spolek vystavět na Prosečském hřebeni 6 metrů vysokou dřevěnou věž. Ta sloužila až do roku 1901, kdy byla zničena zásahem blesku. Další věž nechal na Prosečském hřebeni v roce 1908 postavit Jablonecký horský spolek podle projektu architekta Rudolfa Hemmricha. Byla také dřevěná a vysoká 12 metrů a po celém obvodu krytá. V roce 1921 ji zničil silný vítr. Roku 1928 postavil Konrád Hübner na hřebeni turistickou chatu, ke které přistavěl jablonecký Horský spolek novou kamennou rozhlednu, opět podle projektu Rudolfa Hemmricha. Stavba této 28 metrů vysoké věže se 105 schody z masivních žulových kvádrů byla zahájena v květnu 1932 a dokončena v srpnu 1932. Roku 2003 byla chata zapálena, z velké části zničena a nakonec zbourána. V roce 2018 byla otevřena nově postavená kamenná chata.
Zdroje:Fotky z již neexistujícího webu rozhlednyunas.cz.Mírně upravený text z webu jizerky.cz.(archiv L.Janků)
Na Prosečský hřeben
si již v minulosti dělaly nárok okolní obce - Vratislavice s Prosečí na jedné straně a Kunratice s Lukášovem na straně druhé. Důležité ale především bylo (a je i dnes), že hřeben leží tak nějak mezi velkými městy, a tak je odsud k lidem velmi blízko. Proto zde už v 70 letech 19. století vznikala různá (prvo)turistická zařízení. Dnešní kamenná rozhledna je již celkem třetí rozhlednou na tomto místě.První šestimetrovou trámovou konstrukci tu vystavěl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory již roku 1892. Slavnostně ji otevřel 25.9.1892. Vyhlídka však dlouho nestála, protože ji již v únoru 1894 zbořila silná vichřice. Sama o sobě by však vyhlídka nespadla, kdyby její kotevní šrouby někdo úmyslně nepovolil. Tehdy však spolek nechal věž opravit tak rychle, že si jejího zničení někteří ani nevšimli. Navíc tu ještě vznikl, později legendární, lesní výčep. Jenže opravené vyhlídce osud stejně dlouhý život nedopřál. 29.7.1901 ji rozštípal úder blesku. Nejdříve to vypadalo, že věž bude znovu rychle opravena, ovšem pak se Jablonecká sekce Horského spolku nepohodla s Libereckou a založila vlastní spolek, který se nadále orientoval jen na rozhlednu s chatou na Černé Studnici (později starší sestřičku současné rozhledny Nad Prosečí). Prosečský hřeben tak byl několik let stranou zájmu.Druhou rozhlednu tu nechal postavit Německý horský spolek pro Jablonecko roku 1908. Byla dvakrát vyšší, ovšem opět ze dřeva. Hradní hláska se špičatou střechou byla otevřena poslední květnový den roku 1908. Postavena byla podle projektu jabloneckého (rozhlednového) architekta Roberta Hemmricha. Právě on již v té době zrealizoval rozhledny nejen na Černé Studnici, ale také na Bramberku a Tanvaldském Špičáku. Jeho čtvrtá, pro něj netypicky dřevěná rozhledna zde vydržela 13 let, do 21.8.1921 kdy ji opět zničila silná vichřice. Tehdy již Jabloneckému spolku došla trpělivost a na Prosečský hřeben opět na nějaký čas zanevřel.Opětovná myšlenka na rozhlednu se v Německém horském spolku pro Jablonecko zrodila asi v roce 1923. Někteří členové s tímto nápadem nesouhlasili, protože se chtěli soustředit převážně na Černou Studnici, kterou považovali za hlavní prezentační dílo a místo svého spolku. Ovšem jablonecký spolek tehdy velmi rád soupeřil s libereckým, a tak touha po prestiži byla vysoká. Proto se jeden člen výboru Alfred Wünsch z nedalekých Vratislavic, který měl k hřebenu velmi blízký vztah, rozhodl organizovat různé přednášky, slavnosti a veřejné sbírky ze kterých postupně sbíral různé příspěvky a peníze. Ty skládal do fondu na stavbu nové, již třetí věže. V té době také postupně vznikla nová hřebenová cesta, díky které přicházeli na hřeben davy turistů, především k lesnímu výčepu, který zde i nadále fungoval.Doba však rozhlednám už moc nepřála a po kraji byly oblíbené spíše oné lesní výčepy a především pak šenky s hudbou. Proto se 31.5.1928 ve spolku hlasovalo o tom, jestli spíše než rozhlednu nepostavit na hřebeni pořádnou lesní turistickou chatu. Hlasování dopadlo takto: 35 hlasů pro chatu a 65 pro rozhlednu. Avšak nakonec byli spokojení i ti, kteří hlasovali pro chatu, protože ta tu paradoxně vznikla ještě dříve než rozhledna, v roce 1928. Postavil ji tu Konrad Hübner, kerý zde již 30 let provozoval onen populární výčep. Výstavba věže byla sice ještě pozdržena hospodářskou krizí, ale již v lednu roku 1932 byly na místo dopraveny kameny z blízkého lomu a 8.5. téhož roku byl položen základní kámen. Stavbu opět navrhl Robert Hemmrich, ale již právě z masivní žuly. Osmihranná věž je postavena na masivním podstavci a nahoře má kulatou vyhlídku, částečně zastřešenou pro nepříznivé počasí. Zvlášností Prosečské rozhledny je trubkové zábradlí, typický funkcionalistický prvek, pro Roberta Hemmricha poněkud netypický.Po celou dobu výstavby vládlo nádherné počasí, a tak byla rozhledna postavena v rekordním čase - za pouhé čtyři měsíce. Slavnostní otevření se konalo na den přesně jedenáct let po zničení druhé věže - tedy 21.8.1932. Slavnost trvala celé tři dny a zůčasnilo se ji přes 10 tisíc návštěvníků. Stavba přišla spolek na 169 893 koruny. Z rozhlednového fondu Alfreda Wünscheho byla zaplacena polovina a zbytek byl kryt z dlouhodobé půjčky, kterou však díky velké návštěvnosti rozhledny spolek poměrně rychle splatil.Krátce po otevření došlo ke spojení chaty s rozhlednou. Díky skvělému umístění v blízkosti velkých měst sem lidé chodili i po válce. Konaly se zde různé akce. Jablonečtí si určitě pamatují na místní bujaré večírky pro zaměstnance zdejších firem. Zdejšímu podniku tak rychle rostla velká popularita.I v 90 letech 20. století to vypadalo, že do tohoto místa přicházejí zlaté časy. Ovšem tehdejšímu provozovateli se podařilo podnik udržet v provozu jen necelých jedenáct let. Později byla chata s rozhlednou odkoupena novým majitelem, který chtěl objekt rozsáhlou rekonstrukcí opět přeměnit v krásný podnik včetně nového areálu pro děti. Jenomže přišla noc z 2. na 3.července 2003 ...Zvuk hasičských sirén se do klidu noci rozezněl necelé tři hodiny po středeční půlnoci. Požár na Prosečském hřebeni ohlásili Jabloneckému sboru profesionálních hasičů hned tři lidé. Po příjezdu na místo požáru, které je od hasičské základny vzdáleno jen pouhých pár kilometrů, už plameny šlehaly z dřevěné střechy výletní chaty. Podle tehdejšího majora Bohumila Havela, pracovníka pro zjišťování příčin požáru, byla při příjezdu jednotek zachvácená už celá střecha v ploše asi 11x14 metrů. Na místě zasahoval kompletní útvar profesionálních hasičů z Jablonce vybavených automobilovým žebříkem. Na pomoc přispěchaly také Sbory dobrovolných hasičů z Proseče a Jabloneckých Pasek. Likvidace rozsáhlého požáru trvala celé tři hodiny. Ještě během čtvrtečního dopoledne hlídali požářiště dobrovolní hasiči z Proseče.Vyšetřování jasně prokázalo úmyslné založení, jelikož v objektu se nacházela nejméně tři ohniska. Jedno z míst bylo i v přízemí, ale podpálený telefonní seznam naštěstí nevzplanul. Všechna další ohniska se nacházela v prvním patře. Tam požár vše naprosto zlikvidoval, včetně dřevěného schodiště vedoucího z přízemí. Pachatel nebo pachatelé se do neobydleného objektu dostali po rozbití okna. Nejednalo se o první násilné vniknutí do Prosečské chaty. Naštěstí se v době požáru v objektu nikdo nenacházel, protože chata byla právě připravena k rekonstrukci, a tak byla vyklizená. Řemeslníci měli nastoupit již v dalším týdnu, a proto se uvnitř nacházelo pouze pár drobných kusů nábytku a koberce.Stará, v minulosti tolik oblíbená horská chata byla bohužel poškozena natolik, že bylo nakonec rozhodnuto o jejím úplném zbourání. Sutiny chaty byly v létě 2008 odvezeny a místo kde stávala pomalu zarostlo trávou. Velký štěstím bylo, že se požár nerozšířil i do vedlejší rozhledny.Osmihranná kamenná Hemmrichova kráska tak zůstala v lese uprostřed Prosečského hřebene stát na několik let sama, jako vzpomínka na zašlou turistickou slávu minulého století.V letech 2009-10 prošla rozhledna částečnou rekonstrukcí, dostala nová okna, schodiště (ke vchodu i vnitřní) a od té doby byla opět zpřístupněna pro veřejnost. Otevřena byla zpravidla v letních měsících o víkendech odpoledne nebo po domluvě s provozovatelem kdykoliv.
Současnost:V roce 2016 byla u rozhledny na místě původní chaty postavena zbrusu nová Chata nad Prosečí, zvaná nyní zkráceně Chata Proseč. Vybudoval ji tu majitel pozemku i rozhledny, výrobní družstvo Brilant z Jablonce nad Nisou. To už právě dříve nechalo opravit rozhlednu.Chata je ale úplně jiná než původní vyhořelá. Jde o horskou dvoupatrovou budovu se suterénem, garáží a dvěma terasami s obdélníkovým půdorysem, která se přizpůsobuje tvaru terénu nad prudkým svahem směrem k Proseči. Fasáda chaty je celokamenná, aby ladila se vzhledem rozhledny a tvořila tak jeden celek. Patrová nástavba je tmavě zeleně dřevěná. Stejně tak okolí chaty je teréně upraveno a zpevněno velkými kameny. Povrch tvoří dlaždicové kostky. Terasy, zábradlí i schodiště (včetně toho k rozhledně) jsou ocelové.Získání stavebního povolení k výstavbě nové chaty předcházelo složité jednání z důvodu ochranného pásma Vratislavické kyselky, na jejímž okraji se chata nachází. Povolení tak dostal majitel až poté, co slíbil, že kanalizaci vybuduje na opačnou stranu, směrem k Lukášovu. A ani samotná stavba nebyla jednoduchá, mimo jiné proto, že skála, na které je nová chata postavena se nemohla kvůli nebezpečí ohrožení statiky rozhledny odstřelit, ale 40 nákladních aut kamene se muselo odvrtat ručně!I když byla nová Chata Proseč kompletně dostavěna již na podzim roku 2016, její vybavení a následné otevření pro veřejnost bylo ještě dočasně odloženo z důvodu výstavby II.etapy nové silnice I/14 mezi libereckými Kunraticemi a jabloneckými Rýnovicemi, která probíhala od jara 2016 do 1.června 2018, kdy byla nová silnice slavnostně otevřena. Stavba však velmi stížila přístup k chatě a rozhledně Nad Prosečí, protože místní obslužná komunikace, která vede až k ní byla stavbou přerušena. Dostat se tak k chatě dopravním prostředkem (včetně nákladních vozidel) nebo pohodlně pěšky bylo velmi problematické a vyžadovalo to poměrně složitou objížďku úzkými uličkami a serpentinami pod hřebenem.Nakonec se však turisté i pamětníci starých časů konečně dočkali a nová Chata Proseč byla otevřena dne 20.srpna 2018, tedy 15 let od vyhoření té původní a na den přesně 86 let od slavnostního otevření současné rozhledny. Provozovatelem chaty a rozhledny se po výběrovém řízení stala firma MASTER'S PLUS, v.o.s. z Jablonce nad Nisou.Uvnitř chaty se nachází stylová restaurace s malým pódiem, která nabízí mimo jiné i v minulosti tolik oblíbený místní tatarský biftek. Dále se v ní ukrývají také tři apartmány. Turisté ocení také venkovní terasu, kam se vejde až 40 lidí.
