Liberec XXX - Vratislavice nad Nisou 

13.05.2020
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Nová Ruda 1990 (archiv Petr Kolín)
Nová Ruda 1990 (archiv Petr Kolín)
v roce 1954 a 26.12.2013
v roce 1954 a 26.12.2013
Ulice U sila (dolní fotka 12.7.2020)
Ulice U sila (dolní fotka 12.7.2020)
Vratislavice nad Nisou v roce 1920 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Vratislavice nad Nisou v roce 1920 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Nová Ruda 1990 (archiv Petr Kolín)
Nová Ruda 1990 (archiv Petr Kolín)
Sídliště - Nové Vratislavice (archiv Boveraclubu)
Sídliště - Nové Vratislavice (archiv Boveraclubu)
(foto archiv Boveraclub)
(foto archiv Boveraclub)
tramvaj T3 přijíždí do zastávky Ústav sociální péče (v současné době Sídliště Nové Vratislavice) 28.10.1984 a 28.10.2020
tramvaj T3 přijíždí do zastávky Ústav sociální péče (v současné době Sídliště Nové Vratislavice) 28.10.1984 a 28.10.2020
Křižovatka Rochlické a Tanvaldské ulice, Vratislavice nad Nisou 1955 (archiv Luboše Beránka)
Křižovatka Rochlické a Tanvaldské ulice, Vratislavice nad Nisou 1955 (archiv Luboše Beránka)

Výroba pohlednic a barvení před 100 lety

Panorama Vratislavic ,škola a elektrárna

Každá pohlednice má u kolébky mnoho sudiček a jem málokdo si uvědomuje, že musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku řady lidí, kteří ji uvedli do života, stojí vydavatel (nakladatel). To je nejdůležitější osoba, neboť nese odpovědnost za realizaci a - pokud nepracuje pro objednatele - rovněž za finanční pokrytí výroby. Následuje grafik a u zdobených pohlednic nemůže chybět ani výtvarník - grafik. Pak je třeba vyrobit polygrafické matrice a provést vlastní tisk. Hotové pohlednice se někdy ještě dále upravují.
Samozřejmě, že v praxi se tyto činnosti pokud možno spojují a třeba fotograf je zároveň výtvarníkem a vydavatelem, tiskárna di sama vyrábí matrice apod. Aby dopisnice splnily své poslání, musí se přes distributory dostat k pisateli a odtud prostřednictvím pošty k adresátovi. V některých případech uzavírá celý cyklus teprve sběratel.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Vratislavice nad Nisou - restaurace Svoboda (M.Gergelčík) (foto M.Gergelčík)
Vratislavice nad Nisou - restaurace Svoboda (M.Gergelčík) (foto M.Gergelčík)
Vratislavice nad Nisou - škola (M.Gergelčík)
Vratislavice nad Nisou - škola (M.Gergelčík)

Vila Alfreda Ginzkeye

Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou

Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který V noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.

pánský pokoj
pánský pokoj
salon se zimní zahradou
salon se zimní zahradou
dámský pokoj
dámský pokoj
jídelna
jídelna
vila krátce po dostavbě
vila krátce po dostavbě
hala
hala
jídelna
jídelna
Taky přidám jedno srovnání. Jde o vratislavickou železniční stanici v době páry a v roce 2015, konkrétně 21.4. v 18:38. V té době probíhala rekonstrukce trati 036 z Liberce do Sklarske Poreby Górny . Pro "autenticitu" jsem tu svoji fotku převedl do 256 odstínů šedi, ale nechám tam i barevný originál. (autor Luboš Janků)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Pivovar Vratislavice nad Nisou je průmyslový podnik vyrábějící alkoholické nápoje. Vratislavice bývaly samostatnou obcí, ale postupně se staly součástí Liberce, města na severu České republiky. Pivovar vznikl roku 1872, kdy byly vydány jeho akcie. Ty se povedlo rozprodat a za stržené finanční prostředky se mohlo roku 1873 začít se stavbou pivovaru. Jeho slavností otevření se uskutečnilo v sobotu 24. ledna 1874. Zdejší pivo se postupně dováželo nejenom do blízkého Liberce, ale také až do Vídně. Během prvního roku výroby dosáhl pivovar výstav 34 680 hl. Věhlas pivovaru stoupal, a tak jej roku 1891 navštívil i rakouskouherský císař František Josef I. Na počátku 20. století proběhlo sloučení s pivovarem ve Vrkoslavicích, což je městská část Jablonce nad Nisou. Vznikla tak společnost Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf (tedy Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary a.s. Vratislavice). Během dvacátého století docházelo postupně ke zvyšování objemu ročně uvařeného piva (například v roce 1989 zde vyrobili 305 190 hl piva).

Výstav pivovaru se zvyšoval i po sametové revoluci a podnik své výrobky exportoval na zahraniční trhy nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech. Avšak 25. května 1998 najednou došlo z rozhodnutí tehdejších zahraničních majitelů k uzavření pivovaru a k propouštění jeho zaměstnanců. Po dvou letech se ale opět ve Vratislavicích začalo pivo vařit, když česká společnost Hols odkoupila od původních majitelů zdejší nemovitosti a technologické vybavení. Protože však původní obchodní značka ("Vratislav") zůstala v majetku původních majitelů, začali noví vlastníci vratislavického pivovaru vařit své pivo pod značkou "Konrad". Od roku 2000, kdy byl pivovar znovu otevřen, se jeho výstav opětovně zvyšuje (například roku 2010 dosahoval 155 000 hl).

Vyráběné pivo získává úspěchy ve světových soutěžích. V roce 2013 získal na soutěži v Žatci Stříbrnou pivní pečeť a také třetí místo v soutěži Pivo České republiky. Zdejší dvanáctistupňové pivo dosáhlo první místo v kategorii "Ležák českého typu" na soutěžním klání World Beer Awards 2013, jež se uskutečnilo v Londýně. (autor článku Čestmír Ježek)

Z roku 1921,ale ten grafický znak se používal už za Rak-Uh (archiv Martin Plešinger)
Z roku 1921,ale ten grafický znak se používal už za Rak-Uh (archiv Martin Plešinger)
Vrátnice vratislavického pivovaru v roce 1960 a po šedesáti letech...(archiv Hans Oldskull)
Vrátnice vratislavického pivovaru v roce 1960 a po šedesáti letech...(archiv Hans Oldskull)

Vratislavice nad Nisou v roce 1907 a 2013


V roce 1874 byl na pečlivě vybraném místě, kde byl dostatek křišťálově čisté vody, dostavěn komplex budov průmyslového pivovaru. Rozsáhlý objekt byl realizován podle plánů drážďánského architekta Philippa Lippse, který se specializoval na potravinářské provozy. Budova s dominantním objektem sladovny vepředu se do současnosti téměř nezměnila, zajímavé ale je, že původní umistění komína vedle ní později nevyhovovalo a při jedné z přestaveb musel být proto postaven komín zcela nový. Pivovar zde fungoval více jak 120 let, po nucené přestávce mezi léty 1998-2000 se zde opět vaří vynikající pivo.

(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)

Liberec-Vratislavice nad Nisou - pivovar Konrád (M.Gergelčík)
Liberec-Vratislavice nad Nisou - pivovar Konrád (M.Gergelčík)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013

Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .

(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)

Pozoruhodná technická stavba představuje jednu z hlavních dominant panoramatu Vratislavic nad Nisou. Objekt z let 1916-19 se nalézá v areálu někdejší továrny na koberce Ignatz Ginzkey (dnes Intex) a byl vybudován v průběhu první světové války italskými válečnými zajatci. Zauhlovací věž o celkové výšce 60 metrů má tři nadzemní podlaží a vyhlídkovou terasu. V přízemí se nacházela strojovna, ve střední části dva zásobníky na uhlí a v horní části vodojem zhotovený z ocelových plátů. Vyhlídková terasa je přístupná litinovým schodištěm při vnitřní stěně věže. Díky osobě svého tvůrce, kterým nebyl nikdo menší, než krnovský rodák Leopold Bauer patří elegantní věž s přilehlou elektrárnou k nejhodnotnějším a nejkrásnějším ukázkám industriální architektury na severu Čech.
Píše se rok 1928 a toto je odvoz 15 metrů širokého koberce pro hotel Walldorf-Astoria v New Yorku z továrny na koberce Ignaze Ginzkeyho v Maffersdorfu (Vratislavicích nad Nisou). (archiv Luboš Janků)
Píše se rok 1928 a toto je odvoz 15 metrů širokého koberce pro hotel Walldorf-Astoria v New Yorku z továrny na koberce Ignaze Ginzkeyho v Maffersdorfu (Vratislavicích nad Nisou). (archiv Luboš Janků)
Ještě fungující Intex s vlečkou s vozy Raj na sypký materiál. (L.Janků)
Ještě fungující Intex s vlečkou s vozy Raj na sypký materiál. (L.Janků)
1889
1889

Johann Leibig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)

...............................................................

Ignaz Ginzkey

(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.


Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey

Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci[3]. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.

Výroba ve velkém

Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně[zdroj?], odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.

Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle[4] nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.

V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.

Lokální aktivity

Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.

Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.

Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.P (autor příspěvku Fotočas Mirek)

oprava věže
oprava věže
Ginzkeyův fotoarchiv: výstavba tzv. Bürogebäude – budoucího ředitelství Bytexu Intexu, architekti Kühn a Fanta (zřejmě 1913).
Ginzkeyův fotoarchiv: výstavba tzv. Bürogebäude – budoucího ředitelství Bytexu Intexu, architekti Kühn a Fanta (zřejmě 1913).
Ginzkeyův fotoarchiv: Vratislavice – 1930 Vom Wacheberge (je to pohled od severo východu. Ten most je ten co spadl. )
Ginzkeyův fotoarchiv: Vratislavice – 1930 Vom Wacheberge (je to pohled od severo východu. Ten most je ten co spadl. )
Ginzkeyův fotoarchiv: koberec – vzorník – návrh od A. Muchy, Paříž
Ginzkeyův fotoarchiv: koberec – vzorník – návrh od A. Muchy, Paříž
Máme velkou radost! Podařilo se nám získat exkluzivní a obrovský soubor fotografií známé liberecké podnikatelské rodiny Ginzkeyů z Vratislavic. Jedná se o 337 fotografických negativů na skleněných deskách. Snímky zachycují například luxusní rodinné sídlo, které lehlo popelem, nebo výstavbu továrny na koberce - dnešní Bytex.Fotografie po jejich ošetření plánujeme postupně digitalizovat a volně zpřístupnit veřejnosti A pár zajímavostí? V 19. století jejich textilní společnost patřila k největším výrobcům svého druhu v monarchii. Ignaz Ginzkey st. postavil domy pro zaměstnance, zřídil pro ně nemocenské pojištění, finančně podporoval například místní školu a podílel se na založení vratislavického pivovaru. V roce 1926 vyrobili tzv. Jubilejní koberec, a zejména obří koberec pro hotel Waldorf-Astoria v New Yorku (326 m2), ve své době největší jednodílný koberec na světě.Máme velkou radost! Podařilo se nám získat exkluzivní a obrovský soubor fotografií známé liberecké podnikatelské rodiny Ginzkeyů z Vratislavic. Jedná se o 337 fotografických negativů na skleněných deskách. Snímky zachycují například luxusní rodinné sídlo, které lehlo popelem, nebo výstavbu továrny na koberce - dnešní Bytex.Fotografie po jejich ošetření plánujeme postupně digitalizovat a volně zpřístupnit veřejnosti A pár zajímavostí? V 19. století jejich textilní společnost patřila k největším výrobcům svého druhu v monarchii. Ignaz Ginzkey st. postavil domy pro zaměstnance, zřídil pro ně nemocenské pojištění, finančně podporoval například místní školu a podílel se na založení vratislavického pivovaru. V roce 1926 vyrobili tzv. Jubilejní koberec, a zejména obří koberec pro hotel Waldorf-Astoria v New Yorku (326 m2), ve své době největší jednodílný koberec na světě. (Severočeské muzeum)
Ginzkeyův fotoarchiv: interiér dílny, ruční vázání koberců, dělnice
Ginzkeyův fotoarchiv: interiér dílny, ruční vázání koberců, dělnice
Ginzkeyův fotoarchiv: základy stavby zauhlovačky – 18. 2. 1917
Ginzkeyův fotoarchiv: základy stavby zauhlovačky – 18. 2. 1917
Vratislavice n.N. - rodný dům F. Porsche (M.Gergelčík)
Vratislavice n.N. - rodný dům F. Porsche (M.Gergelčík)
Alfred Neubauer a Ferdinand Porsche (1924)
Alfred Neubauer a Ferdinand Porsche (1924)
Představení vozů 26. května 1938 Sedan IIIA-42801, Convertible IIIA-42803 a Sunroof Sedan IIIA-42802
Představení vozů 26. května 1938 Sedan IIIA-42801, Convertible IIIA-42803 a Sunroof Sedan IIIA-42802

Ferdinand Porsche

Narodil se 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou a žil tam do svých 18 let. V jeho rodném domě v ulici Tanvaldská 38 je dnes muzeum věnované jeho osobě (otevřeno r. 2016). Byl synem Antona Porsche, majitele klempířské dílny, který byl zároveň zástupcem starosty, zakladatelem hasičského sdružení, předsedou veteránů a okresního svazu hasičů.

Po ukončení školní docházky v roce 1889 otec chtěl, aby Ferdinand začal pracovat v jeho dílně; ten si však vyvzdoroval, aby mohl navštěvovat kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci. Praktické využití elektřiny bylo na konci 80. let novým technologickým fenoménem, který Ferdinanda Porscheho fascinoval. Elektrifikoval rodný dům a kdykoliv se v liberecké továrně bratrů Ginzkeyových objevil problém s elektroinstalací, Porsche byl zavolán k jeho vyřešení.

V osmnácti letech odešel do učení do Spojených elektrických podniků a.s. ve Vídni, předtím se tato firma jmenovala Bélla Egger&Co, ještě později se přejmenovala na Brown Boveri. V této firmě potkal svou životní partnerku - rodilou Vídeňanku Louise Kaes. Porsche ve firmě začal úplně od píky, ve volném čase navštěvoval univerzitní elektrotechnické přednášky. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na vedoucího zkušebního provozu a prvního asistenta v oddělení výpočtů.

V roce 1898 objednala C. K. dvorní továrna na výrobu kočárů, firma Lohner, elektromotor pro automobil. Porsche se s nadšením pustil do projektování a jeho styky se s Lohnerem natolik zintenzivnily, že firma Porscheho požádala, zda by se nechtěl stát jejím zaměstnancem - Porsche tuto nabídku přijal.

Porsche vytvořil revoluční konstrukční řešení, pro které se vžil název "systém Lohner-Porsche". V obou předních kolech automobilu byly zabudovány elektromotory o výkonu 2,5 koňských sil.

Jelikož na počátku 20. století byly benzínové motory velmi nespolehlivé, málo účinné, hlučné a s nečistým chodem, koncepce Lohner-Porsche vzbudila mnoho pozornosti, zlomila několik rychlostních rekordů a elektromobily Lohner byly vystavovány i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získaly zlatou medaili.

Postupně se začaly ukazovat nevýhody elektromobilů - zejména složité nabíjení akumulátoru. Porsche přišel s novou koncepcí benzínovo-elektrického vozu, kdy elektřinu pro elektromotory vyráběl benzínový motor. To na čas jeho elektrovozy zachránilo.

V roce 1906 koupil Porscheho patenty Emil Jellinek. Společně se společností Daimler Motoren Gesellschaft založil akciovou společnost Société Mercedes Electrique, která se měla stát výhradním zadavatelem výroby elektromobilů pro společnost Austro-Daimler s továrnou ve Wiener Neustadtu. Nabídl Porschemu místo technického ředitele továrny Austro-Daimler. Porsche tuto nabídku akceptoval - u Lohnera mu začali vyčítat, že žádá pro svůj výzkum příliš mnoho peněz. Na základě Porscheho patentů Austro-Daimler začaly vyrábět hybridní benzínovo-elektrické vozy.

V létě 1907 vyslala společnost Porscheho hybridní automobily na prestižní Mezinárodní císařskou cenu vyhlašovanou císařským autoklubem. Vozy naprosto propadly - nedostaly se ani přes kvalifikaci. Byly příliš těžké a jiným automobilkám se navzdory obtížím podařilo zkonstruovat výkonnější benzínové motory. Neúspěch zapříčinil pád společnosti Société Mercedes Electrique a její kapitál přešel do firmy Austro-Daimler.

Porsche se tak musel začít soustředit na konstrukci spalovacích motorů. Už v roce 1906 navrhl model Maja. Postupně ho vylepšoval a roku 1909 bylo rozhodnuto, že auto se bude účastnit Ceny prince Heinricha, kde ovšem propadlo. To však Porscheho nezlomilo a navrhl nové koncepce. Ročník 1910 byl pro Porscheho fenomenálním úspěchem, protože vozy Austro-Daimler obsadily první tři místa.

Krátce po válce se na přání svého přítele hraběte Saši Kolowrata rozhodl sestrojit nový lehký závodní vůz. Čtyři vozy typu Sascha o váze pouhých 598 kg odstartovaly poprvé 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. V kategorii sériových vozů do 1100 cm³ se na prvních dvou příčkách umístili jezdci právě s tímto vozem, Fritz Kuhn s časem 8:19:48 a Lambert Pöcher s časem 8:20:37.

Firmu opustil v roce 1923 pro neshodu o koncepci výroby vozů. Několik měsíců poté nastupuje jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu, kde sestrojil mnoho závodních automobilů, dominujících závodům 20. let. Zkonstruoval rovněž první luxusní limuzínu firmy Mercedes-benz s osmiválcovým motorem, model W 08 ("Nürburg"), která měla ukončit hegemonii vozů Horch v této kategorii. V období 1928-1939 se bylo vyrobeny necelé 4 000 vozů, Jeho konkurent prodal v letech 1926 až 1934 asi 12 000 kusů Horch 8. Přes zastaralou koncepci se jednalo o nejdéle vyráběný model Mercedes ve dvacátých a třicátých letech.

V roce 1929 přestoupil do konkurenční společnosti Steyr-Werken, která však po roce vlivem hospodářské krize zkrachovala.

25. dubna 1931 založil firmu Dr. Ing. h.c. F. Porsche Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Konstruktionen und Beratungen für Motoren und Fahrzeugbau v níž zaměstnal řadu špičkových inženýrů. V ní vznikly první projekty nového lidového vozu (německy Volks Wagen). Měl to být vůz s cenou pod 1 000 říšských marek. V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu tohoto vozu s Říšským svazem automobilového průmyslu. V roce 1938 začala výstavba továrny na výrobu lidových vozů ve Wolfsburgu (dnes sídlo firmy Volkswagen). Vzhledem k začínající válce se ale místo lidového vozu začala vyrábět jeho vojenská verze KdF-82 zvaný též Kübelwagen. Porsche navrhl také několik typů obrněných vozidel (stíhač tanků Ferdinand, a pouze do prototypu dovedený supertěžký tank Maus).

Evidenční karta NSDAP Ferdinanda Porsche Totenkopfring Ferdinand Porsche

Ferdinand Porsche byl členem NSDAP. Členem se stal v roce 1937. U SS dosáhl hodnosti SS-Oberführer a za jeho činnost mu byl v roce 1944 propůjčen prsten s umrlčí lebkou (Totenkopfring). Byl také nositelem Válečného záslužného kříže bez mečů (Kriegsverdienstkreuz).

V listopadu 1945 byl Ferdinand Porsche pozván do Francie jejími politickými představiteli a bylo mu navrženo, aby nadále pracoval a navrhoval vozy Volkswagen ve Francii a aby v rámci válečných reparací přesunul vybavení svých továren do Francie. Vzhledem k rozporům ve francouzské vládě a averzi představitelů francouzského automobilového průmyslu z tohoto plánu sešlo ještě dříve, než se stihl uskutečnit. Podle některých zdrojů se od začátku jednalo o léčku Francouzů, kteří se snažili takto jej dostat na území Francie. Následně byl Ferdinand Porsche zatčen jako válečný zločinec a umístěn do vazby v Dijonu. Ač zatčen a držen ve vazbě, nebyl postaven před soud a po zaplacení, francouzskými úřady požadované, horentní sumy 62 000 amerických dolarů byl z vazby propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat. Rok po jeho propuštění z vazby, v září 1948, ho francouzský tribunál pro válečné zločiny shledal ve smyslu vznesených obvinění nevinným a případ ukončil. Kauce vyplacená za účelem jeho propuštění nebyla Porscheho rodině nikdy vrácena.

Po dobu jeho nepřítomnosti řídil rozbíhající se výrobu vozu Volkswagen Brouk jeho syn Ferry, který zároveň připravoval výrobu sportovních vozů Porsche ve vlastní továrně. Ve svých prvních sportovních vozech ale využil řady dílů Brouka.

Ferdinand Porsche zemřel krátce po svých 75. narozeninách na následky mrtvice ve Stuttgartu, pohřben je v Zell am See.

Zajímavostí je, že od vzniku Československa až do roku 1935 byl Ferdinand Porsche československým občanem, byť v Československu prakticky nepobýval.


(zdroj Wikipedie)

Hostinec U Města Drážďan / Stadt Dresden Maffersdorf(archiv Ondřej Marčák)
Hostinec U Města Drážďan / Stadt Dresden Maffersdorf(archiv Ondřej Marčák)

Josef Hiebel


Josef Hiebel z Harcova fotografem Vratislavic nad Nisou. Reichenberger Zeitung uvádí v únoru roku 1910 informaci, že liberecký komorní fotograf Ferdinand Stracke opouští svůj vratislavický ateliér nedaleko hostince U Města Drážďan (Zur Stadt Dresden) a novým majitelem ateliéru se stává Josef Hiebel. Lze předpokládat, že Hiebel působil ve Vratislavicích do třicátých let 20. století. Hiebel nechyběl např. při zachycení slavnostního odhalení pomníku padlým ve Vratislavicích v roce 1926.Hiebelův ateliér se honosil přívlastkem "ateliér pro moderní fotografie". V jeho nabídce nechyběla portrétní tvorba, svatební, rodinné fotografie, zachycování spolků a skupinové fotografie, stejně tak krajiny, komerční předměty, to vše v uměleckém provedení za solidní ceny. Také nabízel zvětšeniny dle předlohy. Otevřeno dle inzerce měl od časných ranních hodin do večera včetně nedělí a svátků. Provoz ateliéru byl v čp. 57, objekt dodnes stojí, tehdy známý hostinec stál naproti přes silnici (čp. 60).Před Hiebelem nejspíše ve stejném ateliéru provozoval své fotografické služby Anton Schlar, který zde fotil zhruba do první dekády 20. století. Byl to fotograf pro Vratislavice a Rochlici, což uváděl na svých vizitkách, krásně vyvedených v secesním stylu s rostlinnými motivy. V Rochlici měl ateliér u nádraží, ve Vratislavicích odkazoval na hostinec U Města Drážďan.

Dobová inzerce. Photographisches Atelier Josef Hiebel. Často používal prostou komerční značku Foto Hiebel, která byla uvedena přímo v dolní obrazové části snímku. (Obr. z německé verze Vratislavické kroniky, sv. 2, Obchod a Průmysl, online, 7.11.2020).
Dobová inzerce. Photographisches Atelier Josef Hiebel. Často používal prostou komerční značku Foto Hiebel, která byla uvedena přímo v dolní obrazové části snímku. (Obr. z německé verze Vratislavické kroniky, sv. 2, Obchod a Průmysl, online, 7.11.2020).
Foto Josef Hiebel. Enthüllung eines Kriegerdenkmals in Maffersdorf bei Reichenberg. Das interresante Blatt 4. November 1926, S. 6.
Foto Josef Hiebel. Enthüllung eines Kriegerdenkmals in Maffersdorf bei Reichenberg. Das interresante Blatt 4. November 1926, S. 6.
Vratislavická kyselka 2020 (foto Čestmír Ježek)
Vratislavická kyselka 2020 (foto Čestmír Ježek)

Vratislavice nad Nisou

Voda jako z Libverdy


Minerální vodou se bělilo a nikde se už nedozvíme, zda měly minerály v ní obsažené nějaký vliv na bělost prádla. Zato podle historických pramenů víme, že teprve po třech letech se omylem této "nedobré vody" napila maminka pana Skollaudeho. A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila... Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě. A tak se pan Skollauda vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem. "A lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny," připomněl v někdejším rozhovoru Lukáš Pleticha. Podle publicisty Marka Řeháčka, který historii Kyselky popisuje v brožuře Vratislavice nad Nisou, se majitel bělírny rychle rozhodl pro novou oblast podnikání. Zavřel bělírnu prádla a a založil si malé lázně. Věhlasní profesoři Weisskopf a Jaksch provedli v těch letech dvakrát po sobě chemickou analýzu pramene a napsali dobrozdání, která vratislavickou kyselku vychvalovala jako znamenitou, dvanáct stupňů teplou minerální vodu. Podle Marka Řeháčka však ani jejich dobrozdání nestačilo, aby se tu otevřely lázně jako takové. A to i přesto, že pramen se stal u obyvatel obou měst na hranici Nisy, tedy Jablonce nad Nisou a Liberce, velmi oblíbeným.

Lázně nesly jméno prince Rudolfa
Historie se stále opakuje, jak by mi potvrdili dějepisci, podnik stejně jako v posledních letech, často měnil své majitele. A roku 1888 vyhořel. A tak se nakonec místní obyvatelé rozhodli, že to tak nenechají. Na konci 19. století byla Vratislavická kyselka známým výletním místem, kam se chodilo za lázeňskými procedurami. Stáčela se tu i vyhlášená minerálka.Jak popisuje publicista Marek Řeháček: "Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které samozřejmě nemohl chybět ani textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko," připomíná v brožurce o Vratislavicích její autor. Nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky. V roce 1894 tu dokonce vyrostl celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele. Jenže, radost z lázní netrvala dlouho. Podle historiků zasáhl do jejich osudu bývalý šéf Františkových lázní, který byl jmenován ředitelem Kyselky, a který prý nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo, opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu, zachránit. (autor příspěvku Čestmír Ježek)

Vratislavická kyselka - Vratislavice nad Nisou

Známý areál Vratislavické kyselky leží na břehu řeky Nisy mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Pramen objevil roku 1862 náhodně Karl Skollaude, když hloubil studnu pro svojí bělírnu látek. V prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. U pramene byly založeny malé lázně, které ale neprosperovaly a po požáru roku 1888 zanikly. Obnovení lázeňského provozu nastalo až po roce 1893, kdy byly postaveny nové honosné objekty. I toto období trvalo ale krátce a začátkem 20. století byly lázně definitivně zrušeny.
Nová éra vřídla nastala ve 20.letech 20. století, kdy se stal majitelem p.Weber a který vodu začal stášet do lahví pod značkou Weberovka. Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány.Nakonec musela být odstraněna i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
V následujícím období prameny několikrát změnily majitele a i přes značně velkou výrobu limonád došlo ke krachu firmy.

Do rozpadlého objektu Vratislavické kyselky by se mohl vrátit život . Celý komplex totiž koupila jablonecká společnost Kitl, která se věnuje výrobě sirupů. Majitel slibuje navrátit místu původní kouzlo.
Práce na obnově budou pravděpodobně trvat několik let. Aktuálně je většina stavby v katastrofálním stavu. Do prací se ovšem firma pustila s vervou a již nyní probíhají úklidové práce, které jsou prvním krůčkem k budoucí vizi. (zdroj Wikipedie)

před probíhající rekonstrukcí byl už velmi žalostný stav
před probíhající rekonstrukcí byl už velmi žalostný stav

Hostinec u Zlaté hvězdy


Část domu ještě stojí. Je však značně přestavěna. Zadní část co byl taneční sál vyhořela a nebyla obnovena. Stojí na křižovatce ulic Kořenovská a Tanvaldská (autor příspěvku Fotočas Mirek , komentáře Ondřej Marčák)

samoobsluha v 70.letech
samoobsluha v 70.letech
(foto L.Janků)
(foto L.Janků)
Vratislavice nad Nisou, výhybna - 1976, foto Jarda Kahoun
Vratislavice nad Nisou, výhybna - 1976, foto Jarda Kahoun
foto P. Novotný
foto P. Novotný
Vratislavice nad Nisou
Vratislavice nad Nisou
Vratislavice nad Nisou (M.Gergelčík)
Vratislavice nad Nisou (M.Gergelčík)
Příloha "Obrázky z Vratislavic nad Nisou" z Vratislavického zpravodaje. (archiv L.Janků)
Příloha "Obrázky z Vratislavic nad Nisou" z Vratislavického zpravodaje. (archiv L.Janků)
Vratislavický skokanský můstek v roce 1928 (archiv Luboš Janků)
Vratislavický skokanský můstek v roce 1928 (archiv Luboš Janků)
archiv j.Hůlka
archiv j.Hůlka
Sluníčko - koupaliště ve Vratislavicích nad Nisou.
Sluníčko - koupaliště ve Vratislavicích nad Nisou.
Příloha "Obrázky z Vratislavic nad Nisou" z Vratislavického zpravodaje. (archiv L.Janků)
Příloha "Obrázky z Vratislavic nad Nisou" z Vratislavického zpravodaje. (archiv L.Janků)
rodný dům Konrada Henleina ve Vratislavicích (archiv Luděk Vostrý)
rodný dům Konrada Henleina ve Vratislavicích (archiv Luděk Vostrý)
rodný dům Konrada Henleina ve Vratislavicích v roce 2020
rodný dům Konrada Henleina ve Vratislavicích v roce 2020
Před šantánem ve Vratislavicích nad Nisou, kde jsme šest let bydleli. V pozadí je bývalý pionýrský dům. Na kole Spurt jede moje sestra a ta Škoda 110L se čtyřmi kukadly byla naše. Podle zelené barvy jsme jí říkali Žabička.  V pozadí je tedy elegantní secesní vila přezdívaná později právě pionýrský dům nebo také pionýrák. Před válkou v letech 1851 až 1924 v ní bydlela rodina ředitele kobercárny Josefa Baudische, jehož manželkou byla Ginzkeyova dcera Julie. (archiv Luboš Janků)
Před šantánem ve Vratislavicích nad Nisou, kde jsme šest let bydleli. V pozadí je bývalý pionýrský dům. Na kole Spurt jede moje sestra a ta Škoda 110L se čtyřmi kukadly byla naše. Podle zelené barvy jsme jí říkali Žabička. V pozadí je tedy elegantní secesní vila přezdívaná později právě pionýrský dům nebo také pionýrák. Před válkou v letech 1851 až 1924 v ní bydlela rodina ředitele kobercárny Josefa Baudische, jehož manželkou byla Ginzkeyova dcera Julie. (archiv Luboš Janků)
Nisa v Proseči nad Nisou
Nisa v Proseči nad Nisou
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky

Mojžíšův pramen

Když už jsem jel dnes kolem... Hans Oldskull.

pozn. sehnat fotku hospody, obchodu atd. že 70. a 80.let je jinak než ze spisu soudu nebo kriminálky skoro nemožné. Objektivem kriminalistického technika zachycené vloupačky nám uchovaly historii (Petr Kolín)


Vratislavice nad Nisou, restaurace "Mojžíšův pramen" (archiv Luboše Beránka)
Vratislavice nad Nisou, restaurace "Mojžíšův pramen" (archiv Luboše Beránka)