Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec

23.08.2020
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
a potom tenisové kurty (1909)
a potom tenisové kurty (1909)
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
letecký snímek z roku 2015
letecký snímek z roku 2015
2023 (foto Čech Lands)
2023 (foto Čech Lands)
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík

Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec

(SPŠSE a VOŠ) v Liberci (plným názvem včetně adresy Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec 1, Masarykova 3, příspěvková organizace)

je střední průmyslová škola založená již roku 1876, čímž byla po brněnské a černovické (dnes ležící na Ukrajině) třetí nejstarší takovou školou mimo samotné Rakousko a dnes tak je druhou nejstarší průmyslovou školou na území Česka. Areál školy u tramvajové trati na Masarykově třídě navštěvuje ročně asi 700 studentů šesti studijních oborů střední a vyšší odborné školy. Studium všech oborů střední školy je zakončeno maturitní zkouškou, studium školy vyšší odborné končí absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista (DiS.) v oboru počítačové systémy.

Historie

1868: Liberecká městská rada podala žádost Zemskému sněmu ve Vídni o příspěvek na založení státní průmyslové školy

17. říjen 1875: Císařské rozhodnutí o založení průmyslové školy v Liberci

.5. leden 1876: Škole jsou přiděleny prozatímní prostory v budově Rudolfova starobince (dnešní ZŠ).

29. srpen 1876: Ministerstvo školství schválilo učební plány pro tři oddělení: chemické, stavební a strojní ve třech větvích: vyšší průmyslové škole, mistrovské škole a pokračovací škole kresličské a modelářské.

28. říjen 1876: Výuka na K. K. Staatsgewerbeschule Reichenberg je slavnostně zahájena, zatím jen ve stavebním a strojním oddělení.

1. září 1877: Zahajuje výuka také v oddělení chemickém.

1879: První maturitní zkoušky na stavebním a strojním oddělení.

září 1879: Otevřena první budova školy - chemický pavilon (č.p. 445-I).

1882-1884: Podél ulice Císaře Josefa (dnešní Masarykovy třídy) vystavěn přední trakt třípodlažní hlavní školní budovy v novorenesančním slohu (č.p. 460-I). Stavbu provedl liberecký stavitel Adolf Bürger.

1885: Postavena první část přízemní budovy dílen.

1892: Postavena druhá, dvoupodlažní část budovy dílen.

1895-1897: Proběhla druhá etapa výstavby hlavní budovy, kdy byly kolmo na stávající trakt přistavěna dvě křídla. Tím byla ukončena výstavba areálu školy vyprojektovaného jejím profesorem F. X. Dautem.

1911: Škola zakoupila první osobní automobil a začala pořádat řidičské kurzy.

1920: Čeština se stala povinným vyučovacím předmětem, odborné předměty se stále vyučují v němčině.

1922: Modernizace vybavení strojních dílen a reforma učebních plánů.

Konec 30. let: Původní objekt dílen je přestavěn na dvoupodlažní budovu.

1937: Vznikla státní československá průmyslová škola, jejím sídlem je Appeltův dům (dnešní stavební průmyslová škola), o rok později již ani nezahájila.Za druhé světové války dochází vzhledem k odchodu studentů na frontu k postupnému útlumu výuky.

1945: Po skončení války je přípravou výuky na Státní průmyslové škole v Liberci pověřen profesor Jaroslav Tomsa.

1. září 1945: Zahájeno pravidelné vyučování v odděleních: vyšší škola strojnická, vyšší škola chemická,vyšší škola stavitelská, mistrovská škola strojnická, mistrovská škola elektrotechnická, odborná škola pro drogisty. Škola měla 11 tříd, 418 žáků (6 dívek) a 19členný profesorský sbor.

1947: První poválečné maturitní zkoušky.

1948: Za svou činnost v Československém junáku byl z funkce ředitele odvolán profesor Tomsa.

1949-1950: Oprava chemického pavilonu a adaptace dvou místností v suterénu hlavní budovy na provizorní tělocvičnu.

1951: Došlo ke změně názvu školy na Vyšší průmyslovou školu v Liberci se čtyřletými školami vyššími: chemickou, strojnickou a stavební a dvouletými školami elektrotechnickou a strojnickou.

1952: S podporou školy bylo rozhodnuto postupně přesunout chemickou průmyslovku do Ústí nad Labem.

Od školního roku 1954/55 tak nebyly otevírány první ročníky v tomto oboru.

1952/1953: Svou činnost zahájila večerní škola, která měla umožnit mnoha pracovníkům průmyslu doplnit si vzdělání.

1. září 1953: Odštěpením vznikla samostatná stavební průmyslovka, jejím sídlem je stal Appeltův dům na Sokolovském náměstí a ředitelem Jan Tauš.

1953: Část učitelů přešla na novou Vysokou školu strojní, tím však došlo na škole průmyslové ke kritické personální situaci, kdy výuku strojírenství zajišťoval jediný strojní inženýr a dva průmyslováci.

1954/1955: Opět byl změněn název školy, tentokrát na Průmyslová škola v Liberci. Ústav měl tři oddělení: strojní, elektrotechnické a již končící chemické.

1. srpen 1961: Oddělení školy denní a večerní mělo zkvalitnit výuku na obou školách. Školy nadále sdílely stejné prostory, byly však odděleny personálně a organizačně.

1. září 1963: Byl poprvé otevřen studijní obor Měřící a řídící technika, na škole se tak vyučovala jak silnoproudá, tak i slaboproudá elektrotechnika.

1. září 1969: Na škole se vyučuje nový studijní obor: Přístrojová a automatizační technika.

1975: Byly zprovozněny nové šatny.

1975-1979: Výstavba školní tělocvičny v rámci akce Z.

1984: Zrušení středních škol pro pracující - tímto končí večerní škola.

1990: Škola získala první počítačovou učebnu v sestavě 8+1 PC 386 SX.

1. leden 1991: Získání právní subjektivity. Zřizovatelem školy bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Byla také obnovena činnost školní autoškoly, trvala však jen do roku 2001.

1991: Původní studijní obory byly nahrazeny novými: strojírenská technická administrativa, strojírenství, slaboproudá elektrotechnika a elektrotechnika.

1. září 1992: Otevřeno denní studium pro vyučené.

1993: Postavena spojovací chodba mezi hlavní budovou a objektem laboratoří. Na školu přešla Soukromá střední odborná škola technická a její pedagogové se začlenili do průmyslové školy.

1994: Parková úprava školního dvora. Škola se komutovanou telefonní linkou připojila k internetu.

1995: Zrušení pomaturitního studia.

1995/1996: Rok 120. výročí založení školy a 50. výročí její české éry byl slavnostně zahájen v libereckém Domě kultury. Škola měla 708 žáků ve 25 třídách, výuku zajišťovalo 71 vyučujících, o provoz školy se staralo dalších 15 pracovníků. V tomto roce zároveň zahájila činnost Rada studentů složená ze zástupců všech tříd.

20. prosinec 1995: Připojení školy optickým vláknem do sítě CESNET.

září 1996: Otevření prvního ročníku vyšší odborné školy s oborem Počítačové systémy.

1. září 1997: Otevření studijního oboru Elektronické počítačové systémy.

1. duben 2001: Zřizovatelem školy se stal Liberecký kraj.

2003: Otevřen studijní obor Technické lyceum.

(zdroj: Wikipedie, Josef Šorm a Roman Karpaš - 140 let průmyslové školy v Liberci)

archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
Brigáda na chmelu,  vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity.  Po pravdě řečeno,  obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto  (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
Brigáda na chmelu, vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity. Po pravdě řečeno, obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
Někteří absolventi průmky na Masaryčce asi jezdili touto espětkou.
Někteří absolventi průmky na Masaryčce asi jezdili touto espětkou.
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
1900
1900
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
foto Martin Plešinger
foto Martin Plešinger

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)

Sousoší Matka s dítětem od Karla Kolaczka. 

Původně byla plastika v nadživotní velikosti určena pro výzdobu dnešní Masarykovy ulice do parčíku před Střední průmyslovou školou, odkud byla v roce 1962 přesunuta do skladu technických služeb, zřejmě kvůli nutné opravě. Zpět na původní místo se již nevrátila a nové "bydliště" našla v městském parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí, odkud byla definitivně odstraněna asi v roce 2006. Přes tendenční souvislosti vznik sochy v roce 1955 nelze vcelku nevinný socialisticko-realistický výjev radující se ženy s miminkem považovat za komunistickou propagandu, kvůli které by byla socha přesouvána a nakonec odstraněna. Důvodem byl spíše velmi špatný stav litého betonu a vnitřní armatury, ze kterých byla socha vytvořena. I když, kdo ví, jak to všechno se vznikem a téměř i zánikem sochy bylo?

Sousoší Matka s dítětem

od významného libereckého sochaře Karla Kolaczka je od roku 2017 ve vlastnictví Severočeského muzea a před pár dny jsme tuto plastiku převezli z muzejního depozitáře k restaurátorovi. Díky projektu Záchrana pokladů Severočeského muzea jsme totiž konečně sehnali potřebné finance na restaurování a zhotovení kopie. Zatím zůstává otevřená otázka, kam umístit nově vytvořenou kopii sochy. (zdroj: Severočeksé Muzeum)

25.8.1897 byla zahájena tramvajová doprava v Liberci mezi nádražím a dnešní zastávkou Botanická zahrada. (archiv Boveraclubu)
25.8.1897 byla zahájena tramvajová doprava v Liberci mezi nádražím a dnešní zastávkou Botanická zahrada. (archiv Boveraclubu)
U průmyslovky na začátku Leninovy třídy 7.11.1966. Motorový vůz č. 44 vyrobeny v roce 1930 a jezdící v Liberci pod č. 12. V osobní dopravě sloužil do roku 1967 a pak ještě až do roku 1973 jako pracovní.
U průmyslovky na začátku Leninovy třídy 7.11.1966. Motorový vůz č. 44 vyrobeny v roce 1930 a jezdící v Liberci pod č. 12. V osobní dopravě sloužil do roku 1967 a pak ještě až do roku 1973 jako pracovní.
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
archiv Jaroslava Hůlky
archiv Jaroslava Hůlky
Masarykova (Leninova) třída kolem roku 1970 a 2.1.2022
Masarykova (Leninova) třída kolem roku 1970 a 2.1.2022
Průmyslová škola na Masarykově třídě 1943 (archiv J.Peterka)
Průmyslová škola na Masarykově třídě 1943 (archiv J.Peterka)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec
K odhalení pomníku v popředí byla vydána medaile. (archiv J.Třešňák)
K odhalení pomníku v popředí byla vydána medaile. (archiv J.Třešňák)
zdroj: https://i.ebayimg.com
zdroj: https://i.ebayimg.com

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci

Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)

archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
1914 (archiv T.Majer)
1914 (archiv T.Majer)