Sokolovské náměstí
Bakalářská práce se zabývá 3D modelováním historických budov ve městě Liberec na přelomu 19. a 20. století. V práci je navržena vhodná metoda texturovaného 3D modelování již nestojících budovv programu Sketch Up 8 a vytvořen ukázkový 3D model ve vybrané části města. Vytvořená datová vrstva představuje možnost připojení prostorových aneprostorových dat k 3D objektům v programu ArcScene 10.0. Práce dále poskytuje náhled pro současnou a budoucí práci s3D objekty ve vybraných institucích.
Josef Elsner. : Slavnost jubilea člena střeleckého spolku v Liberci (olej na dřevě, 1837)
Horní část Novoměstského (dnes Sokolovského) náměstí. Vlevo je věž arciděkanského kostela před regotizací, za ní budova arciděkanstvi a před ní stará hasičská zbrojnice. Vpravo vidíme část starého mistrovského domu soukeníků. Obrazu dominuje průčelí národní (hlavní) školy otevřené přesně dva roky po slavnostním položení základního kamene (3.10.1812). Náklady (79 652 zlatých) hradila ze dvou třetin vrchnost a zbytek město. Tato nejstarší dosud fungující liberecká školní budova byla svého času jedna z největších a nejkrásnějších v celých Čechách. Měla tři učebny pro chlapce, tři pro dívky, jednu pro chystanou reálku a čtyři dvoupokojové byty s kuchyní pro učitele. Přesto se nedlouho po otevření zjistilo, že pro 1400 zapsaných dětí nepostačuje a kantorské byty je třeba adaptovat na třídy. Od října 1869 zde byla zřízena chlapecká a o rok později i dívčí pětitřídka. K této tzv. Staroměstské obecné škole přibylo za první republiky Státní dívčí reformní gymnázium. Po roce 1945 zde našla umístění odborná škola pro ženská povolání, vystřídaná sociálně zdravotní a od roku 1950 Střední zdravotnická škola, která tu sídlí dodnes. Během doby prodělala budova mnohé stavební změny, celková klasicistní architektura však zůstala zachována.
(zdroj Kniha o Liberci)
.
SOKOLOVSKÉ NÁMĚSTÍ
Ještě koncem 18. století mělo náměstí loubí obíhající kolem dokola. Některé domy už prošly částečnou přestavbou na zděné a dostaly barokní štíty. Byl to např. dům soukenických mistrů, hostinec U Zlatého orla se sousedním domem čp. 293-II a také hotel Zlatý beránek , jehož majitel jako první zrušil loubí. Zděné byly i všechny větší stavby: Appeltův dům, arciděkanství se starou školou a kostel. K nim brzy přibyly dvě další velké budovy: hlavní škola a Soukenické divadlo. Jako další změnily výšku, orientaci i celkovou dispozici domy, které jsou dnes nejnižší: dva nalevo od uličky Na Svahu (čp. 306-II, 1829; čp.307-II, 1831) a dva na Tovaryšském vrchu (čp. 255-I, 1834; čp. 296-I). Tím byl dán popud i pro ostatní majitele, aby usilovali o lepší využití cenných pozemků nejen rušením loubí, ale i zvětšením počtu podlaží. Jako houby po dešti vyrůstaly na místě dřevěných dvoupodlažních domů nejprve třía v druhé polovině 19. století až pětipodlažní budovy s podkrovím, jejichž zvětšená přízemí využívaly nejrůznější prodejny a provozovny. Poslední dřevěný dům (čp. 308-II) uprostřed jižní strany náměstí zmizel roku 1870. Hladina zastavění stoupla a také dominanta celého náměstí - věž kostela sv. Antonína - se zvýšila téměř dvakrát a jeji 70,5 metru vysoká jehlanovitá střecha se stala na více než půl století nejvyšším dosaženým stavebním bodem.
Na obytný dům se po požáru změnilo také Soukenické divadlo. Do konce 19. století byla přestavba druhého největšího náměstí Liberce, přejmenovaného roku 1898 na Bismarckovo, prakticky ukončena.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996 ; foto z archivů členů skupiny Liberec v minulosti a současnosti)
Liberecký
arciděkanský kostel
Pohlednice východní části dnešního Sokolovského (kdysi Novoměstského, od 19. století Bismarckova) náměstí byla odeslána roku 1915. Rohová budova v pravé jižní frontě je dům prastarého a bohatého cechu (1599) libereckých soukeníků. Byl postaven na místě původního menšího cechovního domu v roce 1871, bývala v něm i kavárna U Korunního prince. Pohlednici ale jednoznačně dominuje arciděkanský chrám sv. Antonína Velikého-Poustevníka (žil v Egyptě v letech 251—356). Na místě starého hřbitovního kostelíka (tehdy jediného v Liberci) jej začali stavět roku 1579 a po čtyřleté přestávce jej dokončili roku 1589. Chrám prošel za více než čtyři století mnoha přestavbami, postihly jej požáry a po" škodily blesky. Až roku 1880 byla původní nízká chrámová věž zvýšena na dnešních sedm« desát metrů. Železnou ulicí jezdila podél kostela v letech 1904—1960 tramvaj do Růžodolu.
Požár Soukenického divadla
Požár vypukl v noci z 23. na 24. dubna 1879 a Soukenické divadlo zcela zničil. Stalo se tak v předvečer oslav stříbrné svatby císařského manželského páru. Vzdělávací spolek ještě uspořádal slavnostní představení, na němž se hrála oslavná hra Friedricha Schwaba Ein Fest der Treue (Slavnost věrnosti) a opereta Karla Kuntze Im Gebirge (V horách). Pak prošel vyzdobenými ulicemi lampionový průvod a na Ještědu vzplál oheň přátelství. Když se opoždění účastníci vraceli do svých domovů, spatřili dým vystupující nad střechu divadla. Oheň brzy zachvátil celou budovu a hasičům se podařilo pouze zabránit jeho rozšíření na sousední domy. Polovinu spáleniště využilo město na rozšíření uličky Tovaryšský vrch, zbytek parcely koupil obchodník Franz Posselt, pro něhož zde firma Sachers a Gärtner navrhla a také postava úzký dům s dlouhou boční frontou se dvěma suterény . (zdroj: R.Karpaš - Kniha o Liberci)
Soukenické divadlo
Otevření 15.10.1820
Divadlo jako instituce byla vlastnictvím soukenického cechu. Patrně již někdy mezi lety 1822-1834 došlo k stavebním úpravám a budova byla rozšířena o 6,78 m, kdy byly přistavěny dvě šatny pro pány a dámy v patře na úrovni jeviště, šatna pro sboristy a úschovna dekorací a nábytku. Z pozdějších let se zachovala zmínka o oponě, na níž byly zobrazeny vykopávky buď z Pompejí nebo z Herkulanea, a ta byla v roce 1862 nahrazena oponou namalovanou malířem Burianem s motivem starého Liberce.
Divadlo nebylo nejdříve vytápěno a hrálo se pouze tři až čtyři měsíce v roce. Kamna byla instalována v roce 1852, což umožnilo prodloužení sezóny od září do velikonoc. V roce 1860 bylo zavedeno plynové osvětlení nákladem 400 zlatých. Postupem času divadelní budova přestávala vyhovovat zvýšeným nárokům na pohodlí obecenstva i prostorovým nárokům divadelníků a nebylo vhodné ani z hlediska protipožární ochrany. Jako protipožární prevence bylo divadlo vybaveno velkým sudem s vodou, několika vodními nádržemi a hasicím přístrojem. Roku 1872 byl ustanoven divadelní výbor, který měl ve své agendě nápravu a snažil se shromáždit dostatečné množství financí prostřednictvím dobrovolných sbírek. V nepříznivé atmosféře hospodářské krize po krachu na vídeňské burze v roce 1873 byl výsledek nevalný a spolek se dobrovolně rozpustil po třech letech existence a předal magistrátu fond ve výši 4 561 zlatých.
V noci z 23. na 24. dubna 1879 se na jevišti v divadle z neznámých příčin rozhořel požár, který se rychle šířil díky dřevěnému vnitřku budovy. V průběhu požáru patrně i ještě vzplanul plyn, jehož přívod byl uzavřen až později. Hasiči se od jistého momentu mohli pouze snažit, aby požár nepřeskočil na sousední budovy. Z divadla tak vzápětí zbyly pouze ohořelé vnější zdi. Město využilo část staveniště na rozšíření ulice Tovaryšský vrch a druhou část koupil obchodník Franz Posselt, který zde nechal postavit nový dům. Město poté na jiném místě nechalo vystavět novou prestižní divadelní budovu podle projektu firmy Fellner a Helmer, která zdobí město dodnes.
(text: L.Mencl)
V roce 1872 vznikl Divadelní spolek, klerý měl připravovat výstavbu nového divadla po třech letech sice ukončil činnost, ale znovu ji obnovil po požáru, který vypukl v noci z 23. na 24. dubna 1879 a Soukenické divadlo zcela zničil. Stalo se tak v předvečer oslav stříbrné svatby císařského manželského páru. Vzdělávací spolek ještě uspořádal slavnostní představení, na němž se hrála oslavná hra Friedricha Schwaba Ein Fest der Treue (Slavnost věrnosti) a opereta Karla Kuntze Im Gebirge (V horách). Pak prošel vyzdobenými ulicemi lampionový průvod a na Ještědu vzplál oheň přátelství. Když se opoždění účastníci vraceli do svých domovů, spatřili dým vystupující nad střechu divadla. Oheň brzy zachvátil celou budovu a hasičům se podařilo pouze zabránit jeho rozšíření na sousední domy . Polovinu spáleniště využilo město na rozšíření uličky Tovaryšský vrch, zbytek parcely koupil obchodník Franz Posselt, pro něhož zde firma Sachers a Gärtner navrhla a také postavila úzký dům s dlouhou boční frontou se dvěma suterény. (st) (zdroj: Kniha o Liberci)
Zima v Liberci před dvaceti lety...
(foto Petr Šimr)
...z "myší díry" zbyla půlka...
2001
(archiv Pav Karel)
Dům v úzkém průjezdu mezi Sokolovským a Malým náměstím, přezdívaný Myší díra.
Byl zbourán mimo jiné kvůli rozšíření vozovky, ke kterému ale nedošlo kvůli stabilitě sklepů v podzem. V roce 2006 byl dům zbourán. "Zbytečná demolice nárožního domu čp. 278-I, (byla) odůvodněná špatnou statikou objektu a snahou o zlepšení průjezdnosti ulice U Křížového kostela." K rozšíření vozovky však nedošlo. Potkal ho tak podobný osud jako hotel v Sokolské ulici
(Zdroj Prázdné domy) https://prazdnedomy.cz/
Oděvní dům (30.léta)
Bývalý Severočeský oděvní dům pro pány a chlapce firmy Konrad Gärtner patří k podnikům s nejstarší tradicí výroby konfekce. Josef Gärtner začal krejčovat už v roce 1840 v Kunraticích. Brzy přenesl živnost do Starého Harcova, odkud se přestěhoval do dřevěného domku čp. 237 - II v Perlové ulici. Tady založil jeho syn Konrád roku 1877 firmu. Nejprve prodával na trzích a ve stánku na Sokolském náměstí, kde si roku 1889 najal bývalý Gerhardův dům čp. 271 - I. V roce 1900 zaměstnával už 15 pomocníků a jednoho krejčího. Před německo - českou výstavou 1906, na níž získal zlatou medaili, přebudovat obchodní prostory a výlohy. V roce 1918 přešla firma na jeho dva syny Konrada a Josefa, kteří provedli nejprve přístavbu do Větrné uličky (1924) a pak konečnou úpravu zachycenou na snímku (1929).
Projekt polyfunkčního domu na Sokolovském náměstí, rok 2010.
(Zdroj: OMNIARCH) (archiv Všichni Čermáci)
Jak psal Neruda: Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku,- člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nicjiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se pod soukennými balíky až k zemi, buď mluví místo myšlení samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě ,,Tuchknappenherberge."
Přestavba mistrovského domu soukeníků
(1870, konec 19.století)
Albrecht z Valdštejna nechal roku 1632 soukenickému cechu postavit rozložitý hrázděný patrový dům s loubím. Ten byl koncem 18.století přestavěn na zděný, loubí zrušeno a štíty dostaly barokní tvar. Zůstal tak až do roku 1870, kdy uvolnil místo novému objektu. Novorenesanční budovu podle projektu vídeňského architekta Antona Streita dokončil Gustav Sachers roku 1871. V přízemí se nacházela kavárna U korunního prince Rudolfa, přejmenovaná za první republiky na Radio. Nad ní byly obchodní a spolkové místnosti. Zkosené nároží ukončuje ve střeše profilovaný štít se znakem soukenického cechu na čtyři pole. V levém horním znázorňuje ruka s mečem mocenské postavení společenstva podobně jako lev se štítem v horním pravém poli. V dolní části jsou nalevo umístěny nůžky se soukenickou střelou, vpravo pak mykací kartáč a vochlice - symboly jednotlivých druhů výroby. V letech 1924 - 1936 sídlila v budově Národní knihovna sudetských Němců. Po osvobození tu působil Svaz české mládeže a v padesátých letech převzalo v duchu tradice bývalý soukenický dům ředitelství podniku Textil. Z kavárny se stala závodní jídelna, později byl vstup na nároží zazděn a přízemí se změnilo v kanceláře. Od prosince 1992 zde působila Všeobecná zdravotní pojišťovna, od července 1996 INGEO.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
V současné době (2020) je zde Original restaurace Budvarka s kapacitou 200 míst s Interiérem v unikátních klasicistních prostorách domu z přelomu 19. a 20. století, kde restaurační provoz navazuje na tradici vyhlášené prvorepublikové kavárny RÁDIO.
Restaurace Budvarka Liberec
spadá do první vlny otevřených franchisových restaurací Budějovického Budvaru ve zbrusu novém konceptu, který byl IO Studiem navržen koncem roku 2015. Koncept bude v následujících pěti letech aplikován po celé ČR, v případě Liberce se jedná o již pátou restauraci v pořadí. V září roku 2018 byla otevřena zatím poslední šestá restaurace ve Zlíně.
Úkolem bylo vytvořit univerzální moderní řetězec restaurací se silnou firemní přítomností značky Budweiser Budvar. Prostor s lidským rozměrem, kde se člověk cítí příjemně a uvolněně. Optimismus a humorné ztvárnění interiéru se stalo základní složkou navrženého konceptu. Originální interiér je navržen v duchu výrazného odklonu od konkurenčních řetězců a nabízí zákazníkovi vyspělý servis jak v oblasti gastronomie, tak i architektonický a designový zážitek.
V navrženém řešení stylizujeme notoricky známé prostředí českých pivnic v jeho syrovosti a lidovosti. S nadsázkou ho převádíme z všední obyčejnosti do harmonicky vybroušeného konceptu. Z všednosti vytváříme krásu a prémiovost. Nebáli jsme se použít pivní tácky, přepravky, pivní sud, třetinkovou sklenici, láhev či pivní zátky a převedli jsme je do stylizovaných architektonických detailů či grafických piktogramů. Ty svojí jednoduchostí a čitelností vytváří nezaměnitelné a zapamatovatelné ikony, a přinášejí do interiéru oprimistickou a vtipnou nápadu.
Součástí úkolu bylo vytvořit flexibilní interiér pracující s modularitou navrženého nábytku tak, aby bylo možno interiér aplikovat v různých typech prostorů od historických po moderní. Ze strany investora byl kladen velký důraz na unifikovanost a jednoduchost montáže navrženého mobiliáře s ohledem na časovou omezenost aplikace interiéru. Proto navržený koncept pracuje s 12ti stěžejními prvky, které tvoří základní pilíř konceptu.
Jedná se o kónické polosloupy připomínají třetinkovou sklenici s přetékající pivní pěnou, výčep inspirovaný typickým černým budvarským sudem, výplně stěn obložené pivními tácky skládanými do geometrické kompozice, kožené opěráky lavic šité ve tvaru pivních lahví a centrální osvětlení inspirované pivními přepravkami.
Dále to jsou nástěné grafiky v pěti různých variacích. Stylizací motivů víčka, přepravky, láhve, sklenice či potrubí výrobní technologie a pomocí hravých kompozic jsme vnesli do interiéru další humorný a silný prvek. Výsledná podoba grafik je navíc emocionálně podtržena tím, že jsou tištěny na exkluzivní materiál a stěny interiéru jsou tak obloženy nerezem, mědí či mosazí. Ty vznikly ve spolupráci s výtvarníkem Janem Padyšákem.
Dalším ikonickým prvkem interiéru je dlažba skládaná jako mozaika do tvaru pivních přepravek ze tří barevných odstínů keramiky. Navazuje tak na grafiku stěn.
Ve velké míře dále využíváme motiv loga skládaného z jednotlivých písmenek frézovaných z masivního dubu. V interiéru jsou často používané na drobných detailech nábytku. Motiv písmenek rovněž typografickým způsobem využíváme na atypicky navržených svítidlech.
Atypicky navržené prvky jsou doplněny dřevěnými židlemi TON, které jsou jediným konfekčně dodávaným prvkem interiéru.
Barevné řešení interiéru vychází z přirozené barevnosti použitých materiálů. Další barvy jsou pak komponovány v monochromatické paletě tak, aby byl interiér sladěn v jedné barevné škále. Volně stojící mobiliář je proveden v přírodním světlém dubu. Dubové obklady stěn jsou tónované do šedého odstínu. Černě zbarvené zámečnické prvky kontrastují s měděnými narůžovělými detaily, které suplují firemní červenou barvu. Čalouněné prvky jsou provedeny z brašnářské kůže. Interiér je ve vybraných místech barevně rozveselen graficky ztvárněnými motivy stěn.
Součástí konceptu jsou i individuálně navržené jídelní lístky, pivní tácky, porcelánové soudky na příbory, porcelánové mističky na podtácky, přepravky na dochucovadla a kompetní venkovní vizibilita restaurace. (zdroj restaurace Budvarka)
Úprava na Sokolovském náměstí
V roce 1926 bylo dokončeno dláždění náměstí kromě tří polí podél celé níže položené strany. Spotřebovalo se při tom 397 tun malých kostek za 91 475,16 korun. Ale už roku 1931 se kvůli kanalizaci kopalo znovu. Tehdy byly první plochy pokryty betonem a zrušena sto let stará Wewerkova kašna. Majitelé obchodů žádali magistrát (20.4.1935), aby dodláždili i dolní část náměstí, protože tam při dešti stéká voda. K zásadní úpravě došlo ale až po třech letech. Práci získala v konkursu (16.5.1938) chrastavská firma C.F.Weber, která měla provést během tří týdnů asfalterské práce v ceně 20 924,50 korun. Podloží pro tramvajovou linku vydláždila firma Theodor Pohl. Práce byly v září 1938 v důsledku mnichovských událostí přerušeny a pokračovalo se v nich až následujícího roku. Dláždit se muselo také hned po osvobození, když byla zasypána vodní nádrž zřízená za války.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Jakschův dům (60.léta 19.století ) a 11.4.2020
Jako ukázku dřevěného měšťanského domu z valdštejnských době jsme vybrali čp.311 - II na dnešním Sokolovském náměstí. Pochází z roku 1633 a prvním majitelem byl soukeník Melichar Kretschmer. Z loubí vydlážděného plochými kameny se vcházelo do chodby probíhající po celé délce domu, na jejímž konci byl východ na zahradu. Z chodby se vcházelo do předsíně a odtud po schodišti do patra. Také předsíň byla dlážděna kameny, přikládalo se z ní do kamen ve světnici a sázelo do pece. Původně dřevěný komín vymazaný červenicí byl už vyzděný. Hlavní obytná světnice v přízemí byla orientovaná okny do zahrady. V našem případě byla zároveň dílnou jehláře Franze Vogela. Druhé podlaží bylo využito pro komory, sloužící u početnějších rodin také jako ložnice. V prostoru pod strmou střechou se ukládal materiál, popřípadě hotové výrobky. Střechu kryl šindel, vyměňovaný od poloviny 19.století za ohnivzdornější, ale těžší břidlice. Jakschův dům, nazývaný podle majitele, za něhož došlo k přestavbě do dnešní podoby (1869), je jedním z mála objektů, u něhož máme k dispozici i snímek zadní strany. Svažitost terénu umožňovala zřízení provizorní kolny v úrovni částečně vyzděného sklepení, které muselo sledovat tvar žulového podloží s bývalo proto někdy dost nepravidelné. Úzká zahrádka na šířku domu, na niž se sestupovalo po schodech uvnitř, sloužila pro chov drůbeže a pěstování zeleniny. Vpravo je zachycena také část zadní strany už zčásti zděného mistrovského domu soukeníků. Je dobře patrné, že se příliš nelišil od ostatních stavení. Rozšíření patrového hrázděného domu je v Čechách spojeno s německou kolonizací. Vyskytuje se v širokém příhraničním pásu od Chudska až po Frýdlantsko. Jižní hranice jeho rozšíření běží v severních Čechách od Chřibské a Zákup přes Kryštofovo Údolí, Liberec a Oldřichov v Hájích do Bílého Potoka. (Zdroj Kniha o Liberci)
Sokolovské náměstí 308/5
(zdroj: Severočeské muzeum v Liberci)
Trh na Novoměstském náměstí počátkem 20.století
Dnešní Sokolovské náměstí bylo tradičním místem konání všech druhů trhů. Před gymnáziem nabízeli zboží ševci, kteří sem přišli z Malého náměstí, které uvolnili obchodníkům s drůbeží (26.6.1890) prodávajícím dosud na Hrnčířském náměstí. Zároveň byl do Větrné uličky přesunut prodej salátu. Počet stánků a bud stoupl během let natolik, že vchod do kostela sv. Antonína i školy byl úplně zastaven a také k mnoha domům se nedalo zajet. Situaci se musela zabývat městská rada (9.3.1899), která při novém rozdělování zjistila, že je k dispozici pouze 186 míst, takže 48 žádostí muselo být odmítnuto.
zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
U Zlatého beránka Sokolovské náměstí čp. 305/ II
Restaurace U ZLATÉHO BERÁNKA v Liberci má 200 letou tradici( zakl.Johan Lamel -1855), jako zájezdní hostinec byl první v centru města. Nyní od nového roku 2007 zde vznikla klubová scéna, zaměřená především na jazz a blues hudbu, ale nejsou vyjímkou i rockové, etnické a jiné druhy žánrů. Tímto dalším projektem se stává Beránek příjemnou oázou, kde se výborně vaří a hraje muzika s výběrem pro všechny generace.
Dům u Zlatého Orla
(kolem roku 1900)
Na konci 18.století byl klasicistně přestavěn dům čp. 294-II na
Sokolovském náměstí. Čepovalo se zde plzeňské pivo a scházíval se spolek
německých cyklistů. Na rohu vidíme viset jednu z prvních "dopravních
značek", tabuli s textem: Vjezd pod pokutou zakázán, městská rada. Roku
1960 začala přestavba na dům umělců. Vnitřek a zadní části byly
vybourány, ale osamocené průčelí neodolalo náporu vichřice, zřítilo se a
už nebylo obnoveno. Na jeho místě vznikla terasa sousední jídelny
Jednoty. (zdroj Kniha o Liberci)
Přestavba severního koutu náměstí
(1870, kolem roku 1900, 2020, 1992)
Této části náměstí dlouho vévodil Appeltův dům. Napravo od něj stával
dvouštítový dům (čp. 263 - I), později hostinec U Pštrosa. Na zděný
třípatrový objekt ho přestávěl Gustav Miksch (1880). Nástavba podkroví a
úprava průčelí je z roku 1921.
Podobnou historii má i sousední dům
čp. 262 - I, jehož bohatou novorenesanční fasáda přiblizuje poslední
snímek. Prvním obyvatelem byl soukeník Jiří Keil z Frýdlantu a
soukeníci s barvící zde bydleli až do počátku 19.století. Roku 1863 v
něm zřizuje Josef Horn hostinec Zum Jägerhorn (U Loveckého rohu).
Počátkem 19. století byl dům částečně přestavěn na zděný a teprve roku
1895, když se majitelem stal liberecký "komorní fotograf " Ernst Müller,
dostal dnešní podobu. Müllerův fotoateliér byl v přístavbě ve dvoře.
Památkově chráněná stavba vyniká v prostoru náměstí výškou i
architekturou. Za první republiky a krátce po roce 1945 zde sídlila
vzájemná pojišťovací banka Slavia, za války část úřadoven říšského
místodržitelství a organizací Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel. Po
znárodnění vystřídal Slavii Kontrolní úřad vah a měr. Roku 1970 si zde
zřídila firma Sigma Olomouc reprezentační prodejnu čerpadel.
Pestrou historii má dům U Černého orla, stojící na rohu ulice U
Křížového kostela (čp.278 - I). Původně dřevěný dům (1633) byl přestavěn
na počátku 19.století a roku 1869 si v něm Theodor Cloin otevřel první
ze svých proslulých libereckých kaváren s kulečníkem.
O
velikonocích 1877 byla v patře otevřena nová expozice muzea, které zde
sídlilo čtyři roky. Později byl dům zvýšen nástavbou patra a podkroví
(1904), ale dnešní podobu získal až koncem třicátých let.
Se sousedním domem čp.277 - I, kde sídlila oděvní firma Gärtner, má staletou tradici výroby a prodeje pánských oděvů.
V popředí vidíme kašnu, postavenou kameníkem Johannem Wewerkou roku 1820 na místě staré studny z Valdštejnových dob.
Při úpravě plochy náměstí byla v roce 1931 odstraněna.
(zdroj Kniha o Liberci)
Appeltův dům (čp. 264-I )
Obchodník se suknem Anton Appelt před stavbou honosného paláce koupil dva dřevěné domky, jež nechal strhnout a nechal si postavit nové reprezentující sídlo. Rodina Appeltova nechala vystavět dům v letech 1793-1794, což se dozvídáme ze zápisu, který se nalezl ve váze v štítu domu v roce 1978. Třípodlažní stavba byla dostavěna 3. dubna 1794. Původně byly v přízemí budovy dílny s prodejnou a ve vyšších patrech rodinný byt. S výstavbou tohoto domu, který byl teprve druhou zděnou budovou na náměstí souvisí pozdější změna měřítka zástavby v tomto prostoru na konci 19. století. Dlouhou dobu byl největším domem v celém městě. Na náměstí se třípodlažní dům obrací svou podélnou stranou. Parter člení oblouky původního loubí s kanelovanými pilíři a festonovými hlavicemi, které bylo zazděno v roce 1837. Průčelí je řešeno striktně symetricky. Střední partii domu s hlavním portálem akcentuje balkónový portikus, podepřený dvěma toskánskými sloupy a nad loubím dvěma nízkými pilastry. Střední část objektu nad hlavní římsou završuje balustráda s kamennými vázami a trojúhelný tympanon s akantovými rozvilinami. Nad ním je střešní nástavba s atikou, vrcholící středním, barokně tvarovaným štítem s dekorativními vázami z mědi. Z mansardové střechy vystupují dva masivní, segmentově zaklenuté vikýře. Fasádu, členěnou v patře vysokým řádem, bohatě zdobí štukatura florálního a dekorativního charakteru, zahrnující girlandy, medailony, lambrekýny apod. Rodina Appeltů byla nucena dům v roce 1828 prodat, jelikož na ně dolehly finanční problémy. Honosný palác odkoupilo město, které v něm zřídilo reálnou školu. Z toho důvodu se muselo v letech 1835-1837 ze strany budovy směrem k Heliově ulici přistavět křídlo s učebnami. Vedle třítřídní nižší reálné školy sloužila budova i jako místo scházení Živnostenského spolku, Spolku přátel přírody a proběhla tu také v roce 1852 uměleckoprůmyslová výstava. Po vzniku Československa vystřídala reálnou školu, nově umístěná česká měšťanka a později česká průmyslová škola chemická. Roku 1953 byla budova ve špatném stavu přidělena střední stavební průmyslové škole, která dům postupně opravila.
V době, kdy u nás Marie Terezie k 1. lednu 1775
zavedla svou školskou reformu, sloužila v Liberci ke školním učelům budova na přiloženém obrázku. Stála prý v dnešni Kostelní ulici (Kirchgasse Nr. 9-2) "v blízkosti fary a kostela". (Můj odhad je, že ten kousek baráku v pravé části obrázku je právě katolická fara - Hoffmann zmiňuje, že farní zahrada a školní zahrada spolu sousedily - akorát tenkrát asi ta fara měla jen dvě patra místo dnešních tří).
Škola měla kromě bytu kantora a zvoníka v patře pouze jednu učebnu v přízemí, a to na straně směrem do zahrady, aby do ní šlo světlo od jihu a od západu. Prý měla kapacitu až 140 žáků! Akorát že v roce 1780 bylo ke školní docházce zapsáno 361 dětí, takže aby se tam vešly, tak kantorovi asi nezbývalo ,než doufat, že většina nebude docházet moc poctivě. V tom ho děti v zásadě nezklamaly. A ten zvonek na střeše dokazuje, že už tenkrát se začátek a konec vyučování ohlašoval zvoněním.
A poté, co se v roce 1812 postavila nová, velká, výstavní budova Hlavní školy (dnes "zdrávka"), si tuhle starou školu vzal čas...
Zdroj: A. Hoffmann Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (autor článku Tomáš Cvrček)
Litografie Hlavní školy
(dnes zdrávka) z doby před rokem 1868. Převzato z A. Hoffmann: Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (archiv Tomáš Cvrček)
