Povídka Petra Ruprechta

20.01.2020

https://liberec.jednoduse.cz/

Krásná sci-fi povídka od Petra Ruprechta o cestování městem Liberec v 19.století

Staré město

Dále uvedené historické údaje berte prosím jako "s nejlepším svědomím pravdivé", a přesto možná mylné.

Ke čtení doporučuji přibrat dokumenty:

Sbírka map a plánů,inv. č. 779,sig. A/1 -Orientační mapa Liberec, 1858(1858, SOA Litoměřice)

Fontes Nissae XVIII 2017 2(2017, Jiří Bock, Liberec a jeho třetí čtvrť vroce 1826, str. 25-49)

Anschiringer, Anton -Adress-Buch derStadt Reichenberg(1858, digitální knihovna KVKLI)

Petr Ruprecht, Liberec, 2020

Trhnul jsem sebou. Slunce sice hřálo, ale ne moc. Zvednul jsem se z hromady klád. Neměl jsem tušení, kde jsem a co tu dělám. Boty mě tlačily a hadry na těle nepatřily zrovna k nejnovějším. Asi sen. Budiž. Poodstoupil jsem okousek dál, abych si prohlédl staveniště za mnou. Liberecké vlakové nádraží, došlo mi. Teda spíš teprve bude. Hlavou mi šrotovaly letopočty. Takže? Pokud jsem si pamatoval, nádraží v Liberci sloužilo až od roku1959 souběžně s dostavěním tratí od Pardubic a do Žitavy (od České Lípy sem dorazí vlaky z Horního Růžodolu až vroce 1903). Podle stavu prací se může psát letopočet 1858. Podíval jsem se na zápěstí. Žádné hodinky (jednotný čas byl definován v českých zemích až 1893). Hmátl jsem do kapsy. To víš že jo, čekej, že máš u sebe mobil. Teprve před devíti lety tu zprovoznili telegraf.


Prima, co teď, kam jít? Na hřebeni našeho Ještědu bychom zatím našli dvacetiletý Rohanský kámen a pár let starou chatu manželů Haslerových. Pod nádražím na téhle straně si vedle 30 let starého mlýna (Wiesenmühle) sotva začíná prošlapávat budoucnost Hanychovská ulice, hospoda U Ducháčů (zur Stadt Berlin) nabídne posezení až za tři roky, a více jak padesát let dole ještě nebudou pekárny. Lávka pro pěší nad kolejištěm umožní přechod přes nádraží za třicet let. V kopci do Růžodolu bych možná natrefil na vápenku. Koupaliště vznikne až za tři čtvrtě století. Nemám domov. Panelák, do kterého si mě v Hanychově přinesou rodiče z porodnice, kolaudují až za 117 let. Co druhá strana? Otočil jsem se směrem k městu. Mám jít pěšky? No jo, na cestě jaksi neleží koleje, takže lítačka by mi byla k ničemu. Až za 33 let si v Praze pošlou první Křižíkovu tramvaj na Letné, a tady v Liberci o chlup později. První pojede 1897 odsud směrem do Lidových sadů. Vlastně ani to není úplně pravda, protože budova Liďáků (Volksgarten)je naplánována až na přelom století. Dokonce bych tam teď marně hledal i její předchůdkyni -zahradní restauraci Belveder (1874). Tramvaj do Hanychova vyrazí až 1912.

Naposled se rozhlížím. Vlevo nechátrá stavba Skloexportu, ta tu vyroste až na konci dvacátých a počátku třicátých let příštího století. Za ní chybí autobusové nádraží. Městské autobusy Libercem pojedou až v roce 1927. Kino Zentral Bondy u viaduktu, pozdější Sofia, taky neexistuje. Do něj bude možné zajít až v roce 1913. A co vpravo od nádraží? Postrádám tu celnici, tu pamatuje málokdo. Já ji vlastně nezažil, brzy vyhořela. A sprejeři tu nemají co zkrášlit. Žádný tunel, výjezd na dálnici, Babylon. Ale přeci jen je dole vidět pár budov na místě plynárny (1859). Hurá do středu města. Města, které má plus minus 18000 obyvatel, vlastní kanalizaci, knihkupectví i půjčovnu knih. Večer ho zatím osvětlují pouze plynové lampy, takže světelný smog nebrání za jasných nocí v pozorování noční oblohy. K vidění už tu byl horkovzdušný balon, 1911 přelétne nad Ještědem Heinrich Bier z Trutnova na jednoplošníku, 1913 nebe zkrášlí vzducholoď Zeppelin (a ještě jednou v srpnu 1930).

Ty boty jsou ještě mizernější, než jsem myslel. Ale vlastně mi to nevadí. Cestou ze svahu si uvědomuju, že se tu procházím o 8 let dříve než Franz Josef I. (podruhé se objevív Liberci 1891 i přes to, že nedlouho před příjezdem bude nalezena výbušnina pod mostem v Růžodole určená pro jeho vlak, a roku 1906 se zúčastní německo-české výstavy nad přehradou). A za 80 let si to tady bude štrádovat jinej pán -Adolf Hitler (1938) před doplňovacími volbami do Říšského sněmu. Moc lidí nepotkávám,ani nechci. Nejspíš bych se v monarchii nedomluvil. Napravo míjím dům, který je mi povědomý. Tuším, že pod ním v roce 1930 postaví majitel Terminusu hotel Imperial. Budova Pozemních staveb? Až za 120 let. Zastavuju se v nejnižším bodě pod kopcem. Budoucí Rybníček. Hodily by se offline mapy Seznamu a GPS. Budu si muset poradit bez nich. Pokračuju až k mostu přes Nisu. Vody je dost. Napravo známý Šolcův roubený dům obklopený dalšími. Okulturáku si můžeme nechat zdát. Banka -jak ji známe -tu zabere prostor až v roce 1911a osudy Národního domu (České besedy) se taky nezačaly psát. Cesty se rozdvojují -jdu podél domů tou napravo -Jánskou, tedy Johannes-Gasse. Není s kým podebatovat o obchodním domu Ještěd (ani o tom starém a domu z roku 1888), natož o Fóru, přirozeně. A do prkýnka. Další můstek přes vodu. Vybavuju si fotku, kterou jsem svého času luštil. Zobrazovala zakrývání Harcovského potoka (1928). Fakt že jo. Ten dům vlevo poznávám. Je přilepený vedle budoucí Lékárny U Orla. Velká voda tu v létě 1897 nadělá pěknou paseku. A Liebig z toho taky nebude mít v továrnách radost. Poté se konečně průmyslníci a hrabě František Clam-Gallas rozhoupou, a nechají postavit libereckou přehradu. Její kolaudace ale proběhne až v dubnu 1904. Tak. Soukeňák (Neu-Platz). Tedy možná. Nebo? Ale jo. Uvšech čertů na Ještědu i s Gottwaldem, kdo to tady má poznat. Rande si tu s Harcovským potokem dává rameno Nisy. Uprostřed náměstí je ostrůvek domů. Čeho se chytit? Nic není, jak známe. Na palác Dunaj si musíme počkat až do roku 1928, na jeho místě se krčí Německý dům. Kavárna Nisa povstane naproti o osm let později, až dojde na zbourání stávajícího městského mlýna (Stadtmühle) na kraji Barvířské ulice (Färbergasse). Domek s reklamou Mráze nahradí Baťa léta páně 1932. A co Fügnerka? Vtip pro plavce. Nehledě na to, že k Dunaji přelepená YMCA tu nejdřív bude mít hřiště. Někde vzadu bych našel hostinec a domek, který se štěstím přežil dokonce socialismus- U Zeleného stromu. K němu bych se dostal zřejmě přes Revoluční ulici, tedy Hablau-Gasse. Cedulky na domech zatím nevisí (nejdřív až tak 1883).                                          

Já se ovšem vydávám nahoru do Prager-Strasse, tedy Pražské. Je to divné, ale poznal jsem ji. Neskutečně pozměněná a přesto. Vpravo spojovačka do ulice Moskevské, tedy pardon Vídeňské, ne, počkejte, ani to ne-Böhmische-Gasse, tedy České. Nic, dojdu to nahoru Pražskou. Něco hledám. Tady. Na místě hostince Zur Sandwirtse budou v roce 1936 kupit lidi, až otevře Brouk+Babka. I tu Jiskru tu jednou zkousnu, ale když si vybavím novodobý nápis SNOWBITCH na budově B+B zroku 2017, pak bych bičoval městské radní.                             

Uf, jsem nahoře na Benešově náměstí, tedy Staroměstském. A žasnu. Viděl jsem sice fotky, ale tohle je nářez. Stará radnice uprostřed (1603) se svou typickou věží a taky Neptunovou kašnou (zhotovena 1823, 1925 poputuje na Nerudovo náměstí a zde ji nahradí až do konce války Metznerova kašna). Nová radnice ještě nestojí, až v roce 1893. Chvíli tu budou kviděníobě. V domcích za starou radnicí zatím nemají zdání, že jsou určeny klikvidaci (1888). Nic netuší i štamgasti v místních hospůdkách -U zlaté koruny (č. 183, zur goldenen Krone), U zlatého slunce (č. 180, zur Goldenen Sonne), U konve (č. 179, zur Kanne)nebo U města Vídně (č. 177, zur Stadt Wien). Kochám se u kašny, ale někdo na mě promluví. Dělám, že neslyším, mizím za rohem radnice, a ztrácím se mezi domy v uličce k Sokolovskému náměstí-  pardon- Novoměstskému. Nepřekvapí mě zakulacená věž kostela sv. Antonína, hlavní škola, ani Mistrovský soukenický dům vlevo, či divadlo vpravo na rohu, hned vedle svažující se ulice vedoucí do Frýdlantské. Už tu byly k vidění pěkné kousky. Ale taky doslova trapné. Vzadu je na svém místě už více jak sto let Kreuzkirche-no dobře-kostel Nalezení sv. Kříže. Tak daleko ale nejdu. Nechávám být i Valdštejnské domky a reálku (dnešní stavebku), jen si zblízka prohlížím Mariánský sloup (proč si ho safra pamatuju jako morový?), Veverkovu kašnu(1820), a otáčím to zpátky k radnici.

Kam teď? Zaběhnu k zámečku. Tak, kousek Moskevskou, ne, jak to bylo-Českou-a zatáčím vlevo do Felb... Schloss-Gasse. Je, hele, po pravé ruce Sparkasse, stará budova spořitelny. Ještě kousek a... Něco tu nesedí, něco tu zatraceně nesedí. Vidím zámeček i jeho kapličku. Ne, nečekám vlevo vjezd naparkoviště Plazy. Ke štěstí by mi stačila Palachova ulice. Šmarjá, to je jedno, Ludmilina, Klotyldina, prostě tu není! Až u kapličky vnímám vpravo se napojující budoucí ulici 8. března. Jenže ta odsud nahoru nepokračuje. Nalevo od zámečku a nad ním -kam až dohlédnu- je jen upravená zeleň. Zlatý lev bude slavnostně otevřen stejně jako třeba hotel Schienhof (Praha) až při příležitosti německo-české výstavy. Nad zámečkem je to -pokud si vybavuju -celé Clam-Gallasů. Nepodívám se do budovy P patřící Technické univerzitě, nestojí sokolovna (1893), nespatřil bych klášter (1896). Sotva bych přes park a zkratkou nad budovou dnešní LDN trefil do staré - a jediné - budovy nemocnice- Stephan Hospital(v provozu 1848). A textilní škola? Výuka probíhá na Mistrovském vrchu, později Tovaryšském, nová budova v Tyršově ulici se otevře až v roce 1910. Ještě mě napadá... Ne, evangelický kostel jsem nikdy nespatřil a neprohlédnu si ho ani teď. Musel bych počkat asi šest let.

Jsem znovu u radnice a hodlám vyrazit ulicí 5. května (Schützen-Gasse). Předtím ale juknu na divadlo F. X. Šaldy. No nejsem já blbej? Vždyť Viléma Tella si tady diváci užijou až v září 1883. To ale taky znamená... Jasně. Žádná synagoga za divadlem na místě dnešní knihovny. Ta poslouží židovské komunitě nejdřív roku1889 (a ne na dlouho, do listopadu 1938, kdy bude vypálena). Na holém plácku si můžu jen představovat kavárnu Pošta a budovu pošty jako takovou. A bude to tak až do roku 1893. Zatím jezdí koňské povozy s poštou k zámečku (expres sem jede z Prahy 15 hodin). Počkat. Na místě kavárny Pošta stávala přeci stará tělocvična. I na ní je brzy, až za sedm let.

Šalďák- pokud se mu tak dá říkat -vypadá drobátko jinak - no o dost jinak. Přeci jen se ale nakonec zorientuju a srovnám si ulice - dolů Sokolská (Gründel), pokračující 5. května (Kammerberggasse), Husova (Krankenhaus-Gasse) a Jablonecká (Gebirgstrasse). A tohle jsem viděl na obrázku -Blumenstockova továrna na kartáče. Jednou tu budou dílny F. X. Šaldy, vodotrysky, vláček. Nikde žádné auto. První bude v Liberci k vidění nejspíš až vroce 1893, a to vůz Victoria Benz automobilového nadšence Theodora Liebiga. Nebude mít ještě zpátečku a požene se rychlostí 18 km/hod při spotřebě 18 litrů benzínu a 150 l vody na 100 km (pro chlazení motoru). Zase trochu nabírám na klidu. Pokračuju. Vlevo ulice Liliová (Lillien-Gasse) a po chvíli rozdvojka a Vzdušná (Luft-Gasse). Rychle zaběhnu na Nerudovo náměstí, tedy Hrnčířské (Töpfer-Platz). Někde pode mnou tu zhruba před sto lety pohřbívali mrtvé vojáky z prusko-rakouské bitvy. Tfuj. Chuť by spravilo pivko u Černého koně( Schwarzes Ross). Je tu už 52 let. Kapsy mám ale prázdnéa v tuhle dobu by mi stejně nenalili.

Zpět do 5. května a směrem ke školám.Tak a teď bych už bych měl všechny ty vzdělávací ústavy vidět. Prdlajs. Někdo vymazal oba domy a stupně základky (1871, 1879), komplet průmyslovku (hlavní budova dostavěna 1884), nevidím ekonomku (1887), natož Šamánkovu ulici. Mám se vydat po cestě dnešní Masarykovy třídy? Není proč. Severočeské muzeum se po stěhování nakonec usídlí v nově postavené budově tam dole až za 40 let (1898). Botanická bude vlastně na jeho místě o něco dříve, než si najde svoje místečko dál na kopci v Purkyňově (1893).Obchodní a živnostenskou komoru dostaví v roce 1900, lázně dokončí až 1902. A ZOO? V roce 1895 tu pár ornitologů teprve založí ptačí koutek. Až v roce 1907 se vedle labutí na jezírku objeví nejmladšíze čtyř srnců přivezený Clam-Gallasem z Grabštejna, a historie zoologické zahrady se fakticky začne psát 1919. A mimochodem-Masarykova třída má ve svých záznamech také název Leninova. Jenže, píše se rok 1858, a Vladimír Iljič se narodí až v dubnu 1870. Je čas se zastavit, sednout si, sundat boty na trávě a narovnat záda.

Je tohle jen sen? Jestli ne, mám problém. Pokud bych měl tohle město považovat za své rodné, potřebuju přidat alespoň 70 let. A ať už to beru striktně vědecky podle Teorie chaosu nebo filmových Návratů do budoucnosti, míchám se do historiei časů příštích. Hlava mi jede jak kalkulačka, na druhou stranu si nejsem schopen uvědomit, jestli tohle je moje tělo. Po celou cestu od nádraží až sem mě ani nenapadlo podívat se do výlohy na svůj obličej. Mohl jsem potkat známé osobnosti historie? Mohl. I když...Božena Němcová tu strávila rok svého života vletech 1850-1851, Vlasta Burian se narodí až za 33 let, a takový Bedřich Smetana už taky nechodí na hodiny k libereckému rodákovi Josefu Prokschovi do jeho pražské školy. Václav Šamánek hájící zájmy české menšiny v Liberci (spolu s německou manželkou) dorazí do města až v roce 1873,a tvůrce vozů Volkswagen- Ferdinand Porsche-poprvé spatří světlo světa ve Vratislavicích za 17 let. A co mí předci?Pradědečkovi mé babičky- Franzi Hiebelovi- je 23 let. Za dalších dvacet neubrzdí v harcovském lese saně se dřevem a zemře. Teď ještě netuší, že na tom místě bude stát Hiebelův kříž. Mně se ale zavírají oči a nemám sílu. Někam se propadám...Zvedám se na posteli. Už mi z té historie Liberce a luštění rodokmenu hrabe. Usnul jsem asi na půl druhé hodiny. Pohlédnu z okna. Ještěd je na svém místě a na ulici už lidé nenosí roušky. Z pod haldy papírů vytahuju bundu a jdu ven.

V archivu SOkA Liberec se podařilo najít unikátní fotografii Hanse n. h. Padlé, jíž si pojmenoval na zadní straně jako "verschwunden Reichenberg". Pravost pomohla ověřit Jana Zahurancová. Pokud snímek nasdílíš devíti lidem, najdeš třetí sobotu po úplňku u svých dveří hrnec zlata od Liebiga, fotografii s podpisem Boženy Němcové, a tři doživotní roušky KN205. (Petr Ruprecht) Je zvláštní, že skoro nic z toho nezbylo, a pořád tu žijeme. Z čehož vyplývá, že pokud bude Liberec tečkou na mapě, budeme ho mít rádi. 😉 (Jana HAVRÁNKOVÁ)
V archivu SOkA Liberec se podařilo najít unikátní fotografii Hanse n. h. Padlé, jíž si pojmenoval na zadní straně jako "verschwunden Reichenberg". Pravost pomohla ověřit Jana Zahurancová. Pokud snímek nasdílíš devíti lidem, najdeš třetí sobotu po úplňku u svých dveří hrnec zlata od Liebiga, fotografii s podpisem Boženy Němcové, a tři doživotní roušky KN205. (Petr Ruprecht) Je zvláštní, že skoro nic z toho nezbylo, a pořád tu žijeme. Z čehož vyplývá, že pokud bude Liberec tečkou na mapě, budeme ho mít rádi. 😉 (Jana HAVRÁNKOVÁ)
foto Daniela Mocová
foto Daniela Mocová
archiv Daniela Mocová
archiv Daniela Mocová

Pohádka O Šolcově rybníku a panně z Reichenbergu.


Bylo to v dobách, kdy se od paty Ještědu skrze Liberec a dál na sever, každým jarem rozvonělo údolí až někam na Filipku.

Dlouhej lán pestrobarevných koberců kytiček a šťavnaté trávy. Občas se ale stávalo, že na Sudety padly mrazy a všechno jaro zbělalo ledem. A tak tomu místu říkávali lidi Eisenbou...Snad podle slova Eisblumen.

To dá rozum, že kde je šťavnatá tráva a lány luk, jsou krávy.

A kde jsou krávy, jsou telata. A tak jalovičky a omladina bejčků spásala cestou od Liberce k Filipce a od Filipky domů do Liberce, co se dalo. V Americe maj honáky co lítaj s kolty na koních a hlídaj stáda. U nás v horách to byly pasačky, co si vystačily proutkem.

A jedna z nich se šestnáctým rokem rozkvetla do přenádherný dívenky.

Její stádo odrostlých telat bylo zrovna před Čertovo jámou. Když tu náhle z ničehož nic, bum a prásk hroznýho dejmu! A před Maruškou se zjevil četr! No fešnej chlap a vůbec nesmrděl peklem a sírou.

A že chce od Marušky úplně něco jiného, nežli její duši.

"Žádnej zelenej věneček! Ty šmejde střapatej!""Když nedáš, celý stádo co se nýčko splašený a zjančený valí lesem čert ví kam, do jednoho zkamení!"

Čert měl ale smůlu. Maruška se jen tak nedala a probudila se v ní ženská jako břit! "Tak ať zkamení, ty čerte plesnivá..."

A tak se stalo.

Celé stádo mezi tím doběhlo až do bažin Teufelsteichu.

A protože to stádo opravdu zmizelo a byla z toho veliká škoda, rychtář z Reichenbergu to nemohl nechat jen tak!

A s nebohou Marušku rovnou do šatlavy! Nemyslete si, že když při stavbě radnice roku 1599 zrušili pranýř, žádný nový tam nebyl!

"Dokud se nepřizná, ať je v železech!"

Chuděrka Maruška by se z toho rozstonala, kdyby ve městě nebyli dobří lidé. A tak Marušku dle městského práva, které posvětil sám císař Rudolf II, nenechali na holičkách. Místo toho aby jí haněli, byla Maruška v teplém a ještě ji krmili vydatnou polívkou. Rychtář z toho byl na nervy.A ke všemu se věc donesla k hraběti Kristiánovi. Ten nelenil, hned do kočáru a než bys řekl švec, byl v Liberci.

A že celou věc vezme ze své moci řádně po právu a soudem.

Jenže hraběti Kristiánovi bylo sotva pětadvacet a když popatřil Marušku s rozedřeným zápěstím a kotníky, zle se na rychtáře podíval.

"Jak se jmenuješ, děvče?"

Maruška byla poprvé v životě na radnici a poprvé v životě v tak obrovské místnosti. Ke všemu se moc dobře necítila, neboť na sobě měla jen prostou pranýřovou košili z režného plátna, plandající ji na stehnech.Kdežto pánové na sobě měli to nejlepší. Zvláště rychtář.Zamračila se:

"Jmenuji se Maruška."

Hrabě Kristián se také poněkud zamračil:

"Maruška? A?"

"Ego sum...pupillos puella. Meum nomen est Maruška et Reichenberg."

Do hraběte Kristiána, jako když střelí!

Vůbec netušil latinu! V Reichenbergu! Mein Gott! A ještě k tomu z úst šestnáctileté holky. Ale když uviděl šibalský úsměv na tváři Marušky, nechal ve vlídném klidu přečíst protokol. A dal slovo rychtáři.

Rychtář nebyl zlý člověk. Ale doba byla zlá: "Tak ty věříš na čerty? Siroto špinavá! Čerti nejsou a není i stádo. A škoda je převeliká! Stavení bys za to koupila a dvůr k němu! To stádo nemohlo zmizet ze světa jen tak. Uměla bys vysvětlit, kde ten dobytek vězí?"

"Dyť jsem vám to pověděla. Celé stádo zkamenělo. No jen se jděte podívat za Filipku na Teufelsteich."

"V Teufelsteichu jsou sice balvany. Ale je jich tam mnohem víc, nežli za dvacet bejčků a jalovic."

"Tak to ten čert z tý jeho díry nad Filipkou, udělal víckrát. Kolikrát se ztratilo stádo a už ho nikdo nikdy nenašel."

"Ale našel! Pašíři se vyznají. Žádný čert!"

"Byl to čert jak se patří a čertovsky mne vylekal. Skoro jako ty, rychtáři."

"Tak abys věděla! Pokud věříš na čerty, tak si tě ten čert vezme a rovnou do pekla! Jako že jsem rychtář!"

Maruška se podívala na rychtáře a do lavic měšťanů.

Osvícenství bylo ještě v plenkách a Marušku nečekalo pranic dobrého.

Měla na světě jen sebe. A tak se stalo co se mělo stát!

Dupla bosou nohou a rozezpívala se!

Ať si mně vezme čert, pro mě za mně

.Ale musí se vším, co je na mně!

Rozvážu si vlasy, košilenku.

Hoplá milej čerte a jsou venku!

Obejmu tě nohama a už si ve mně.

A z čerta starýho, sladký jehně!

Jenže Maruška jenom nezpívala.

Režná košilka zavlála na podlahu!

A nežli ta košilka dovlála, byl celičký soud před radnicí!

Jediný kdo zůstal, byl hrabě Kristián.

"Ty jsi si četla, viď?"

Se slzičkami v očích přikývla.

Svlékl svůj plášť, schoval pod něj Marušku a nežli se Reichenberg  vzpamatoval, práskl do koní a byl pryč!

A jak to skončilo?Na stole zůstalo sto zlatých.

A darovací listina pro pana rychtáře.

Čertovská strouha i s jeho stádem!

Od té doby se Teufelsteich jmenoval Rychtářův rybník a z něj to skončilo na Šolcáku.

Ta telata a jalovičky tam jsou do dnes. Jen se jděte podívat!Maruška zůstala ve službách hraběte Kristiána.

Tak mocně jej okouzlila! Neboť poznal, že i prostý lid je obdařen brilantním rozumem a duchem.

Maruška z Reichenbergu na svoje město nikdy nezapomněla. A skrze její půvaby a kouzlo rozumu a duše, na ni nikdy nezapomenulo město. Až půjdete na radnici, najděte si ji v jedné z nádherných vitráží. A usmějte se na ni. Oplatí vám to.

Také se povídá, že se na jednom z balvanů Šolcáku zjevuje přenádherná slečna. Ale pozor! Je to jen čertovský přelud!

Kdo se jí dotkne, zkamení!

Dámy prominou. (autor příspěvku Luboš Szmatana )

DIE STADT AN DER NEISSE


Tuto knihu posílám s věnováním paní Monice Hanika. Společně se svým manželem, pod jehož FB profilem ji také najdete, se již desítky let snaží o sbližování Čechů a Němců po celé Evropě.Vím, co pro tuto skupinu udělala, i když nemusela.

MĚSTO NA NISE

Jednou v Liberci žily dvě hodné, chudé děti, Hans a Greta. Stály před hřbitovní zdí a smutně se dívaly do světa. "Co budeme dělat?" zeptala se dívka."Nevím," odpověděl chlapec a utřel si slzy z očí. "Nemáme už nikoho, kdo by nám pomohl.Kdybychom tak mohli zemřít!"Posadil se s pláčem na kámen a malá sestra si sedla vedle něj.Seděli u sebe a čekali tady spolu na smrt.

Když večerní vítr uviděl dvě smutné děti, proletěl kolem nich a létal dokola, až uslyšely jeho šepot."Pojďte, děti, pojďte! Nemůžete tu sedět. Umírání není tak snadné. Před vámi je ještě dlouhá cesta životem.Vstaňte a pojďte za mnou! Znám někoho, kdo vám pomůže."

Děti se zvedly -vedly se za ruce- a šly za větrem. Šly úzkostlivě pořád dál, až došly na Hrnčířské náměstí, tam v záři večerního slunce stály usmívající se domy a shlížely dolů na starou šplouchající kašnu, jako by naslouchaly jejím vodním příběhům."Tady u této fontány musíte počkat!" řekl vítr. "Patří dobrému a laskavému muži. Přijde brzy, protože tady, na kamenném podstavci, je jeho domov. Až přijde, řekněte:"Otče Neptune, pomoz nám!" A on vám pomůže. Sbohem, děti!Hodně štěstí!"

Vítr letěl dál, vznášel se nad Staroměstským náměstím, vystoupal až k radnici, ke vzdušné strážnici radního rytíře, zaklepal a zeptal se: "Milý rytíři z radnice, je u tebe otec Neptun?""Ne," řekl rytíř z radnice. Viděl jsem otce Neptuna, jak stoupá na Jeschken. Je tam dnes po desetitisící.""No, to je ale přítel hor!" zasmál se vítr. "Ale počkej, brzy ho přivedu domů! U kašny na Hrnčířském náměstí sedí dvě ubohé děti. Musí jim pomoct. Ztratily otce i matku a jsou na světě úplně samy.""Dvě nebohé ztracené děti?" zeptal se radniční rytíř. Odpověď už ale nedostal, protože vítr už se zase proháněl po všech střechách.Rytíř z radnice slezl po hromosvodu a šel na Hrnčířské náměstí. Tam našel dvě opuštěné děti, ale nemohl s nimi mluvit, byly tak unavené, že usnuly.Rytíř se postavil před děti, aby jim nikdo neublížil.Opíral se o svůj dlouhý meč a byl dobrým a věrným strážcem.

Vítr mezitím proletěl nad devět set devadesáti devíti stromy, až se dostal na mýtinu, kde zrovna pohasínala poslední záře večerního slunce.Tady starý otec Jeschken popíjel kávu se svým přítelem Neptunem.Neptun držel v rukou nádhernou mísu, kterou v hlubinách hory vytesali horští duchové z Jeschkenu a vyzdobili ji blýskavými drahokamy."Tuto mísu," řekl otec Jeschken Neptunovi, "Ti dávám na památku, protože dnes jsi mě navštívil po desetitisící. Jednou ji můžeš odkázat svým dědicům.""Nemám a nebudu mít žádné dědice!" "Já už nemám děti vůbec rád!" opáčil Neptun."Cože, ty že bys neměl rád děti? V momentě kdy jedno z nich uvidíš, se na ně budeš hodinu dívat, jako by se narodilo jen a jen pro tebe! Můj drahý příteli Neptune, mluvíš úplně jinak, než jak myslíš!""Já ale nemyslím ani o trochu jinak, víš proč? Protože dnešní děti za to už nestojí! Ony už nevěří na pohádky a zázraky. Myslíš, že se na mě podívá byť jedno dítě, jak stojím na mé kašně na Hrnčířském náměstí? Ani jedno, ani jedno! Skáčou, běhají kolem, jezdí na koloběžkách, ale pořád jen kolem a kolem!"

"Tak na ně zamávej a řekni: Pojďte sem, děti! Tady jsem, já otec Neptun!""Cože?! Volat bych měl? Oho, můj dobrý bratře Jeschkene. Na to jsem příliš hrdý! Ano, pokud by jedno z nich - jen jedno kdyby - jen jednou - zůstalo stát, zapomnělo hopsat, nebo dokonce zapomnělo na koloběžku, na mou čest, říkám ti, bratře Jeschkene, takové dítě by se se mnou dobře bavilo!""Ano, to si myslím taky!" vykřikl vítr a vyskočil z korun stromů."A vidíš, otče Neptune, právě proto jsem tady!Na Hrnčířském náměstí na tebe čekají dvě nebohé děti, které jsou na světě samy. Vyzvedl jsem je před hřbitovem a dovedl je k tvé kašně. Pomoz jim!""Copak neumíš nic jiného, než dělat si z lidí blázny? vykřikl Neptun. "Pohádky si povídej, komu chceš, ale ne mně!""Ano, ano, právě tobě!" usmál se dobrý vítr. "Ale víš, i když někdy vyprávím pohádky, tentokrát je to všechno pravda.Poslouchej mě! Čekají na tebe dvě děti, dvě chudé, velmi chudé děti.""Čekají na mě? Víš to jistě?""Ano! Já to vím."Vítr se na otce Neptuna podíval velkýma, upřímnýma očima."Budu věřit tvým očím," prohlásil Neptun.

"Pojď, bratře Jeschkene, podíváme se na děti!"Sáhl po trojzubci, otec Jeschken si vzal silnou hůl, a tak dlouhými kroky putovali lesem a brzy byli na Hrnčířském náměstí."Konečně jste tady?" volal proti nim rytíř z radnice." Těm ubohým děťátkům se zavřely oči, jak moc plakaly.""Krásné děti!" řekl otec Jeschken. "Hned si je vezmu!Nemáš rád děti.""Kdo nemá rád děti?" zaburácel Neptun a udeřil trojzubcem do kamene, takovou silou, že to zadunělo jako hrom.Vtom se děti probudily, udiveně se rozhlédly, uviděly železného rytíře, prastarého Jeschkena a nakonec i milého otce Neptuna, padly mu k nohám a s pláčem prosily: "Otče Neptune, pomozte nám!"Neptun se usmál.Dětské hlasy se dotkly jeho starého srdce. Sklonil se nad dětmi a řekl: "Jen potichu! Pomůžu vám."

Teď je vyzdvihl na kašnu, zapíchl svůj trojzubec do vody, ta se spojila a vytvořila skluzavku, posadil se na zelený list houpačky, vzal děti do náruče a sklouzl s nimi do hlubin, hluboko do svého rozlehlého paláce z vodních kapek. Tu se objevili vodní duchové, utkali čepičky a zelené oblečky a za chvíli děti už seděly na blýskajících se židličkách a všechno kolem nich se třpytilo jako v pohádkové říši."Haló! Haló! Kde je moje sestra?" volal otec Neptun."Teto Neisse, kde jsi? Děti jsou tady!"Vodní duchové běhali a hledali, jestli je teta Neisse v pletací místnosti nebo v místnosti s látkami, ve sklepě s barvami, nebo ve skladě koberců, ale nikde nebyla."Ona bude zase se svým starým harampádím!" řekl otec Neptun. "Běžte ji přivést! Děti jsou tady! Řekněte jí, ať nechá to staré haraburdí!"A opravdu! Teta Neisse zrovna vyklízela komoru, do které shromáždila své četné reichenberské starožitnosti. Cínové talíře, korbele, malované truhly a skříně, staré mince, tkalcovské křeslo, stolek na čtení, kolovrátek a dokonce i krásnou, pracně vyřezávanou kolébku. Teta Neisse neměla žádné děti, protože byla stará slečna, ale houpávala v kolébce malé vodní duchy, pokud byli hodní."Jsou tu děti?" zvolala teta Neisse.

"Kde jsou děti?"Odhodila do kouta koště, strhla ze sebe šátek, kterým si chránila vlasy, proběhla dlouhou chodbou a bylo jí úplně jedno, že ztratila jednu pantofli."Povídálkové, třeštidla, žížalky!" volala směrem k dětem. "Pojďte, pojďte za mnou!""Oho!" ohradil se otec Neptun. " To jsou moje děti!""Tvoje děti? Co tak může muž vědět o dětech? Děti chtějí maminku! Maminku! Mám pravdu? Povídálkové, třeštidla, žížalky, jen pojďte se mnou!"Teta Neisse děti odvedla do své komnaty a uložila je do staré, krásné kolébky, houpala je a zpívala jim:"V domku "Nienel Prupel",ve slámě ozývá se šustění,Asi sedm drobných myšek,A i dospělých,Pokud nepřestanou šustit,Naplácáme jim na jejich malé ocásky."To bylo vtipné!"Ještě jednou!" řekl Hans."Ještě jednou!" prosila Greta. A tak teta Neisse musela zpívat dál."Móda, nebo žádná móda,Móda, nebo žádná móda!Roztržené kalhoty, Vy hudebníci tvrdě foukáte!Móda, nebo žádná móda,Móda, nebo žádná móda!"

Teď vyskočily děti z kolébky a teta Neisse s nimi musela tančit. Ale netrvalo to dlouho, protože teta Neisse z té spousty prostojů ve vodě měla v nohách dnu a ta ji kousala a kousala."Au, děti! Vy mě utaháte!" naříkala a posadila se na truhlu. "Auvej, moje nohy! Ty zatracené nohy!""Trakař už nechce jet?Nechte ho jen chvíli stát,Všechno je v pořádku,Nechte ho jen chvíli stát, Všechno bude v pořádku,Copak trakař už nechce jet?""Chvála bohu!" zasmál se otec Neptun, který to celé pozdvižení pozoroval. "Kdyby tvoje nohy nebyly chytřejší jak ty, nezbylo by mi z dětí nic! Tak, Hansi a Greto, pojďte jednou ke mně!"A tak se Neptun a teta Neisse o děti přetahovali každý den a ony si to báječně užívaly.

Jednou však teta Neisse z ničeho nic onemocněla. Už několik týdnů v kuse nepršelo a ubohá teta v horku chřadla." Vodu! Vodu!" volala slabým hlasem.Duchové se snažili vydobýt ze země poslední kapky, otec Neptun běhal po celém městě a prosil o vodu, běhal k novoměstské kašně, do Lidových sadů, všude tam, kde normálně by létaly vzdušné vodní kapky, ale všechno bylo marné."Je nám to moc líto! Prosím, odpusťte nám! Nemůžeme Ti pomoci. My sami nic nemáme."V zeleném paláci pod zemí byl velký smutek.Teta Neisse už byla v posteli. Bledá jako smrt."Musím zemřít, děti!"A otec Neptun, Hans a Greta a vodní duchové stáli kolem ni a plakali."Otče, opravdu nemůžeš pomoci?" ptaly se děti smutného Neptuna."Už není žádná pomoc, děti.""Vůbec žádná? Opravdu žádná?""Nemůžu vás přece nechat sežrat drakovi! Co si myslíte?!"Děti se na okamžik vylekaly. Ale Hans se hned zase vzpamatoval a zvolal: "Kde je ten drak, co by nás měl sežrat?Sem s ním s červem!" "Pomalu! Pomalu, mé drahé dítě!Co víš o drakovi?"

"Znám ho z obrázku. Siegfried ho už ale přemohl. Copak je tu ještě nějaký jiný drak? Řekni,Řekni nám to!"Pak otec Neptun vzal děti do náruče a vyprávěl jim:"Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, poblíž Kateřinek žil drak. Aby ho bylo možné udržet při dobré mysli, musel se mu rok co rok obětovat někdo z lidí. Kousek od dračího vrchu žil lesník, který měl velmi pěknou dceru. Byla zasnoubená s jedním myslivcem a byli šťastnými lidmi. Jednoho dne drak zaburácel: "Mám chuť na lesníkovu dceru, nebo sežeru celé město!" Starý lesník smrtelně zbledl a vykřikl: "Všechno, všechno ti dám, ale ne své dítě, své dítě ne! Sežer mi pole, dům, peníze, ukradni co chceš! Ale mé dítě ti nedám!" Tvrdohlavý drak řval však den co den:"Chci lesníkovu dceru, jinak sním celé město!"Lidé pak přišli k lesníkovu domu a začali naříkat: "Nebohý lesníku, pomoz nám! Pokud svou dceru nevydáš, jsme všichni ztraceni!""Svou dceru nedám. Ať si sežere mě, ten ďábelský červ!" Ale drak zařval: "Mám chuť na lesníkovu dceru, jinak sežeru celé město!" Vylezl ze své jeskyně a vyplivl ohnivá mračna, která zatemnila oblohu.Nic nepomohlo, tak museli dovést lesníkovu dceru k dračí skále.

Na poslední chvíli se ale objevil mladý myslivec. Uviděl lidi, draka, proběhl davem: "Co se to tu děje? - Uslyšel tu hroznou zprávu -spatřil svoji nevěstu. "Cože?!" vykřikl. "On tě chce?" Strhl luk z ramene, napjal ho, zamířil a střelil šíp přímo do srdce draka. Od těch dob si lidé myslí, že je drak mrtvý. Je ale jen zraněný. Leží pod Dračím kamenem, těžce oddechuje a stále potají chrlí oheň a jed. Když celé týdny neprší, může za to drak, protože mraky a mlha mizí v jeho ohnivé výhni.A protože drak stále chrlí plameny, musí teta Neisse zemřít.""Chci jít k drakovi!" vykřikl Hans."Ale dítě, dítě, on tě sežere!"Ani toho mladého lesníka nesnědl!""To byla mistrná střela. Měl dobrý luk.""Kde je luk?"

"Luk visí v komnatě tety Neisse. Už je ale velmi starý. Visí v prachu, v pavučinách. A ty, mé dítě, jsi příliš slabý na to, abys takový luk natáhl!""Nejsem příliš slabý. Dokážu ho napnout, protože mám tetu Neisse rád!""Ale, dítě, věř mi!""Věřím! Já to udělám! Já můžu!" rozzářil se Hans, přinesl luk a zavolal na Gretu: "Pojď, přemůžeme draka! Jinak teta Neisse zemře!"Otec Neptun děti nechal jít. Neměl sílu je zastavit."Jestli se stane zázrak, tak jedině díky důvěře dětí!" pomyslel si."Haló! Kdo to tam jde?" volal rytíř z radnice, když na ulici uviděl dvě děti. "To je přece Hans a Greta! Kam jdete?"Děti ho ale neslyšely. Šly, držely se za ruce a Hans nesl na rameni luk mladého lesníka."Děti!" zavolal znovu radniční rytíř, "Počkejte!Půjdu s vámi!"Slezl dolů na ulici a řinčivými kroky se rozběhl za nimi. Když Hans a Greta přišli k Dračí skále, byl jim v patách.Smrtelně nemocný drak se šípem v srdci ucítil lidskou kořist, natáhl se zpod své dračí skály a vycenil zuby.Nemohl se však zcela vyřítit, protože na šupinatém těle mu ležela skála.

Když Greta uviděla draka, vyděsila se a stáhla i bratříčka zpátky.Hans šel na malý okamžik s ní, pak ale se odtrhl, skočil za strom a vzepřel luk tak, aby ho mohl natáhnout."Já to udělám! Já můžu!, protože miluji tetu Neisse!"Tětiva s cinknutím zapadla do drážky.Hans nasadil šíp, zamířil - ale v ten samý okamžik se drak nadechl a vychrlil takový oheň, že se zachvěla skála nad jeho tělem.Hans uviděl žhavou páru a dračí hromádku šupin."Já... já... chci!" snažil se přinutit, ale ztuhl strachy, víc už nevydržel, luk mu klesl, vypadl a roztříštil se o zem.Drak se přetočil a ohnivě zajásal.V tom ale vyskočil železný rytíř z radnice a zabodl svůj ostrý meč do dračího těla - bylo po drakovi.Zmizel pod skálou, opar ohně se rozplynul, a když radniční rytíř s dětmi kráčel domů, na obloze už pluly první mraky a teta Neisse právě s úsměvem usínala.

"Milý Neptune," řekl rytíř z radnice, "kdyby se těm dětem něco stalo! Příští týden bude Jeschkenovi dvacet tisíc let. To se má konat velká oslava! Proboha, jak jsi mohl nechat děti jít k drakovi?""Nevím!" odpověděl otec Neptun. "Všechno to přišlo samo od sebe. Děti neznáš. Děti - věří, a když věří, - jen se podívej! Prší! Víra dětí dokáže strhnout i mraky."A skutečně, velké, oblé kapky deště se rozprskávaly po domech, po oknech, po ulici a stékaly dolů do Neptunova zeleného paláce, přímo do tváře tety Neisse.Teta Neisse spolkla kolem sedm set sedmdesáti sedmi kapek vody, pak se na posteli posadila, natáhla pravou a pak levou nohu, nazula si pantofle a najednou stála uprostřed své komnaty, smála se a kroužila, jako by vůbec nebyla nemocná."Kdo mi pomohl?" a rozplakala se s takovým dojetím, jak to umí jenom tety."Hans a Greta přemohli draka," řekl otec Neptun."Děti?! Ano, kde jsou děti?Povídálkové, třeštidla, žížalky! pojďte přeci sem!Teta Neisse vám udělá radost!" Posadila se k oknu, vzala tu nejjemnější jehlu, jakou měla v šicím košíku a navlékla do ní tisíc lehkých kapek vody.

Pak se pod jejíma bílýma rukama objevila nádherná třpytivá křídla, jaká nosí andělé. "Děti, to jsou dešťová křídla! Můžete si s nimi zaletět, kam chcete, jen dávejte pozor, abyste se nikde nezachytili!"Teta Neisse uvázala dětem dešťová křídla a - kšá, widibuš! =- Hans a Greta vyletěli, výš a výš a už se vznášeli nad Jeschkenem a radovali se. Ach, jak to bylo krásné!Pod nimi se rozprostírala široká krajina polí a luk, města a vesnice byla zasazená do zeleně, po zvlněných svazích se táhly lesy, k nebi se vypínaly hory, vítr se proháněl jak na znějící lodi, mraky kolem tančily "Kolo, kolo mlýnský".Hans a Greta se vesele vznášeli.Letěli nad Hanychovem, ponořili se do kouřového dýmu nádraží, nakoukli do uličky Na Ladech, na Tkalcovské náměstí, zastavili se Na Bídě; byli všude a město bylo tak krásné, mělo tolik věží a sto vysokých komínů.Ale najednou - už bylo pozdě - Hanse a Gretu přepadla únava. Na radničním náměstí Starého Města hořely zářivé lampy a vrhaly nádherné světlo na radnici.

"Tohle je to nejhezčí místo! Odpočiňme si tady!" zvolal Hans a zatahal Gretu za levé křídlo."Au!" vykřikla Greta. "Teď jsi mi něco rozbil! Hansi, padám!"Kapky vody se snášely na ulici, Greta se řítila a spadla těsně před schody na radnici."To je ale neštěstí!" volali lidé a běželi k ní."Kam proboha spadla?""Musela se silně uhodit do hlavy!""Je ještě naživu?""Kde je záchranný sbor?""Bože, takové krásné děvče!""A jak je bledá! Jak už musela trpět.""Svatý Bože!""Trara!" ozvala se sanitka.Nosítka zavrzala, dveře se zabouchly."Trara!" Zase zmizela.Když se Greta probudila, seděla u její postele jeptiška, usmívala se a říkala: "Milé dítě, asi jsi usnula příliš hlubokým spánkem.Hans se mezitím vrátil domů s pláčem."Kde je Greta?" zeptal se Neptun."Greto?" Hans se zarazil. Byl dost zmatený a také se bál trestu. "Nevím, kde je."

Neptun vyskočil na kašnu, a spustil do mlhového rohu: "Haló, radní rytíři, haló, neviděl jsi Grétu?""Vůbec nic jsem neviděl. Co jsem měl vidět?V takovém psím počasí! Čert aby to tu na větrné hůrce vydržel!""Haló! Jeschkene, bratře Jeschkene, haló! Neviděl jsi Gretu?"Ale otec Jeschken seděl pod starými vysokými stromy a před vichřicí si zacpal uši trávou. Nic neslyšel, otec Neptun klesl na podstavec kašny a nastala strašně dlouhá a zlá noc."Haló!" hřímal znovu a znovu do mlhového rohu. "Copak jste nikdo neviděl Gretl? Haló!""Haló!" se bezmocně vytrácelo do noci.Ráno však - co to bylo?!Neptun vyskočil a poslouchal.Kohout ve špitální zahradě usednul na bidýlko a volal:Kikeriki!Gretl je tady!Kikeriki!

Neptun hned seskočil ze svého kamenného podstavce a běžel do špitálu.Brána ale byla zamčená a on s ní marně lomcoval."Otevřete! Otevřete! Chci Gretl zpátky!"Brána se ale ani nepohnula.Zabouchal na zeď. Stěna ale zůstávala pevná.Ale přišlo ranní slunce a utěšilo ho: "Buď potichu, milý bratře Neptune!Buď potichu! Našlo jsem Gretl. Jen počkej, já ti ji přinesu!"Jitřní slunce vzalo dítě do své bílé náruče a vyneslo ho k otci Neptunovi.Neptun zvedl Gretu k hrudi, pohladil ji po vlasech a pak utíkal, co mu síly stačily."Teto Neisse! Hansi! Greta je zpět!"Teta Neisse zůstávala u nemocného dítěte ve dne v noci. Vařila šťávy, vařila polévky, míchala nápoje, mazala masti, hledala v starých zaprášených knihách a našla, ehm, našla přísloví:Nudl, nudl, nutt!plivni mi na prst,a ten se zahojí!Ale ani to nepomohlo."Je snad všechno marné?" naříkal otec Neptun. Pak se mu ale najednou rozzářily oči.

"Ty... počkej! Tady může pomoci Rübezahl!"Zatroubil na mlhový roh a vykřikl: "Haló, haló, Rübezahle!"Rübezahl zrovna seděl v lese a usmíval se, protože nakoupil zboží dvou lakotných sklářů za pytel zeleného listí."Čemu vděčím za tuto poctu, otče Neptune?""Greta je nemocná! Pojď rychle jí na pomoc!"Rübezahl zaklepal na stěnu skály a z ni vyskočil divý kůň.Vyhoupl se nahoru a jel tak, až létaly jiskry.Když stál před Gretinou postelí, pomyslel si: "Ta dívka se mi líbí! Tu bych tak rád měl u sebe!" A pak jí řekl: "Vem své bleďoučké ruce a spočítej mi, kolik mám na tváři vousů!"Gretl počítala Rübezahlovy vousy, a jak tak počítala, =- sto -sedm set sedmdesát =- devět set devět... usnula.Otec Neptun a Hans byli také unavení, vodní duchové si zalezli do svého koutku a teta Neisse už dávno podřimovala.Zato Rübezahl vzal Gretl do náruče a unesl ji pryč.

Když se otec Neptun s tetou Neisse probudili, jako první se podívali na Gretinu postel, chtěli se zeptat: "Dítě, jak je?Pomohl ti Rübezahl?" =- ale zasekli se uprostřed otázky, protože postýlka byla prázdná, a jen třesoucím se hlasem řekli: "Ukradl nám ji!"Pak přiběhl rytíř z radnice. "Proč si Rübezahl vzal Gretu? Viděl jsem ho, jak s ní ujíždí domů.""Vidíš, Rübezahl! Jen počkej, ty starý darebáku! Bav se s ostatními, ale ne se mnou!" zařval Neptun.Nechali vše jak bylo a vydali se do Krkonoš."Jestli ho chytím, tak... pak...!!!"Neptun hněvem a spěchem sotva popadal dech.Rübezahl vesele seděl na kmeni stromu a spravoval si kalhoty, které se mu při divoké jízdě prodřely.Když viděl, že se k němu blíží rozzuření pomstychtivci, shodil na Schneekoppe clonu mlhy, takže Neptun, rytíř z radnice a teta Neisse ztratili směr cesty a bloudili celé hodiny."Já už nemůžu dál!" naříkala teta Neisse a klesla na kámen."Bože, Bože! Co teď budeme dělat?" zeptal se unaveně radniční rytíř."Buď potichu!" Já toho darebáka dostanu!" uklidňoval ho Neptun.

Vylezl na kámen a skrz sepjaté ruce vykřikl: "Rübezahle !Ruebezahle ! Pašeráci jsou tady! Ty, oni mají vynikající zboží!"" Nech si je!" ozvalo se z lesa posměšně."Rübezahle! Ruebezahle! Bratr Neptun je tu s penězi! Chce ti zaplatit za to, že se Greta uzdravila!""To je zadarmo!" ozvalo se z lesa."On si o sobě myslí, že je nejlepší! Nikdo se mu nemůže postavit!" řekl radniční rytíř."To se ještě uvidí! Tak ještě jeden způsob!" zaburácel Neptun. A znovu zavolal do lesa."Rübezahle! Ruebezahle! Uspořádej si příští týden vlastní Jeschken oslavu! Se zlodějem dětí nemůžeme udržet krok!"Sotva tato slova dozněla, spadla ze Schneekoppe mlžná čepice a Rübezahl se s úsměvem vydal na cestu, jako by žádný velký švindl v životě neprovedl."Kdo by se chtěl takhle zlobit a zkazit našemu milému Jeschkenovi oslavu, až mu bude dvacet tisíc let? Bratře Neptune, buď rozumný! Greta je v pořádku! Jen se podívejte!"A viděli louky ležící v rozesmátém slunci a Gretu uprostřed té vší zeleně s věnečkem kvítí ve vlasech."Povídálku, třeštidlo, žížalko," vykřikla teta Neisse a co nejrychleji kulhala ke Grétě.

"Ano, dítě, kdo tě tu ale takhle vykrmoval?""Les to byl! Slunce to dělalo! Teto Neisse, s Rübezahlem se nedá zemřít. Tady v Krkonoších je krásně!"Teta Neisse vzala Gretl do náruče.Vydali se domů.Rübezahl se za nimi dlouho ohlížel. Před očima se mu zamlžilo. "Cože?! Slza? Snad nebudeš plakat, ty starý osle!"Mezitím se Neptunovi, radničnímu rytíři a tetě Neisse vrátila dobrá nálada a celou cestu mluvili o Jeschkenově slavnosti a o tom, s jakou radostí a jak ji budou slavit.Hned druhý den přiběhl rytíř z radnice k Buschweibl, co bydlí v Jizerských horách: "Buschweibl, musíš nám pomoct s připravováním věnců! Jeschken slaví dvacáté tisící narozeniny. Bude velká oslava!"Pak sestoupil rytíř z radnice do krypt, ve kterých je pochována vrchnost z Reichenbergu, a zavolal: "Vstaňte,Vy pánové z Bibersteinu, Vy svobodní páni z Redernu, Vévodo Valdštejne, Vy hrabata Clam-Gallasové, povstaňte! Jeschken slaví dvacáté tisící narozeniny! Bude velká oslava!"

A tak nastal ten den, do města vjeli páni a knížata, páni z Bibersteinu s početnou družinou, svobodní pánové z Redernu na statných koních, Kateřina z Redernu v kočáře, vévoda Valdštejn se svými lancknechty, hrabata z Clam-Gallasu s honci a lesmistry, rytíř z radnice na opancéřovaném koni, otec Neptun a teta Neisse se třpytícím se vodním spřežením.A nakonec otec Jeschken na vysokém povoze, jejž ale netáhli statní oři, ale sám duch hor Rübezahl, který Jeschkena provázel městem.Všechny zvony se rozezněly, na zámku se rozzářilo tisíc světel a trubači vytrubovali na rohy, tak že to znělo daleko do celého kraje.Jen jedna osoba se z toho neradovala. Byl to zlý krejčí Hockauf, který už stovky let leží pod těžkým kamenem, protože kdysi vyrušil horské duchy v jejich práci.A tenhle zlý krejčí Hockauf vylezl zpod kamene a divoce se smál: "Jen počkejte, vy lůzo jedna tam dole, já vám tu veselost osolím!Vešel do zámku právě v moment, kdy trubadúři hráli jejich nejveselejší melodie, rozhlédl se a brzy zjistil, že Hans a Greta jsou největším štěstím celé slavnosti, když Neptun děti hladil, teta Neisse za nimi běhala jako ochránce, Wallenstein si je zvedl na klín a otec Jeschken děti políbil. A už se jich vůbec nepustil.

Jedním jediným skokem přiskočil Hockauf mezi trubače, hlavnímu a nejlepšímu z nich z úst vytrhl trubku a vykřikl: "Ve jménu ďábla! Vyfouknu vám vaše pohádky z hlavy!" A hrál tak, že mu nikdo neodolal."Biberštejn vyzval svobodnou paní z Redernu, Wallenstein tetu Neisse, otec Neptun Buschweibel, Rübezahl Jeschkena a Hans a Greta tančili také.Jůů! To je šílenství!Jen tak a tak to bylo, zlý Hockauf stál mezi komorníky a blyštěl svýma očima. A věděl proč. Ve chvíli, kdy se odmlčel, zhasla všechna světla, strhla se bouře, vichřice začala rozbíjet okna a vyhánět hosty; Neptun a teta Neisse se dostali v pořádku domů s dětmi jen tak tak. Tam se všichni sesunuli k zemi a spali dlouhým, dlouhým spánkem.Neptun a teta Neisse se probudili jako první."To nevěstí nic dobrého!"- plakala teta Neisse.

Když Hans otevřel oči, užasl a zvolal: "Teto Neisse, tvoje slzy jsou přeci špinavá voda!A Greta, která mezitím také už byla vzhůru, se zasmála: "Tatínku Neptune, vždyť ty jsi celý z kamene! Proč alespoň jednou nepoběžíš! Vždyť nemůžeš ani chodit!Pak se na sebe Neptun a Neisse smutně podívali."Děti v nás ztratily důvěru. Pohádkové štěstí skončilo!" Neptun zabodl svůj trojzubec do země. Země se otřásla.Hans a Greta se vylekali, bázlivě se k sobě přitulili a takto přimknutí se druhý den ráno probudili na schodech Neptunovy kašny.Opuštěných dětí se ujal dobrý člověk.Dnes žijí na jednom místě uprostřed širšího města.Když ale nastane večer, často sní o vzdáleném, pohádkovém štěstí, které kdysi letělo jejich duší. Pak jim připadá, jako by k nim sestupoval otec Jeschken, rytíř z radnice a Neptun ze svého kamenného podstavce, jenže když natáhnou ruce, všechno je =- kšá! -- je pryč.

Jen šplouchání Nisy zní jako tiché volání:""Povídálkové! třeštidla! žížalky!"V domech se rozzařují světla. Jsou uplétány v zářivé, třpytivé kruhy a uprostřed celé té pohádky ze světel, leží, tiše zasněné, město na Nise.

Překlad: Jan Polak