Povídka Petra Ruprechta

01.01.2020

https://liberec.jednoduse.cz/

Krásná sci-fi povídka od Petra Ruprechta o cestování městem Liberec v 19.století

Staré město

Dále uvedené historické údaje berte prosím jako "s nejlepším svědomím pravdivé", a přesto možná mylné.

Ke čtení doporučuji přibrat dokumenty:

Sbírka map a plánů,inv. č. 779,sig. A/1 -Orientační mapa Liberec, 1858(1858, SOA Litoměřice)

Fontes Nissae XVIII 2017 2(2017, Jiří Bock, Liberec a jeho třetí čtvrť vroce 1826, str. 25-49)

Anschiringer, Anton -Adress-Buch derStadt Reichenberg(1858, digitální knihovna KVKLI)

Petr Ruprecht, Liberec, 2020

Trhnul jsem sebou. Slunce sice hřálo, ale ne moc. Zvednul jsem se z hromady klád. Neměl jsem tušení, kde jsem a co tu dělám. Boty mě tlačily a hadry na těle nepatřily zrovna k nejnovějším. Asi sen. Budiž. Poodstoupil jsem okousek dál, abych si prohlédl staveniště za mnou. Liberecké vlakové nádraží, došlo mi. Teda spíš teprve bude. Hlavou mi šrotovaly letopočty. Takže? Pokud jsem si pamatoval, nádraží v Liberci sloužilo až od roku1959 souběžně s dostavěním tratí od Pardubic a do Žitavy (od České Lípy sem dorazí vlaky z Horního Růžodolu až vroce 1903). Podle stavu prací se může psát letopočet 1858. Podíval jsem se na zápěstí. Žádné hodinky (jednotný čas byl definován v českých zemích až 1893). Hmátl jsem do kapsy. To víš že jo, čekej, že máš u sebe mobil. Teprve před devíti lety tu zprovoznili telegraf.


Prima, co teď, kam jít? Na hřebeni našeho Ještědu bychom zatím našli dvacetiletý Rohanský kámen a pár let starou chatu manželů Haslerových. Pod nádražím na téhle straně si vedle 30 let starého mlýna (Wiesenmühle) sotva začíná prošlapávat budoucnost Hanychovská ulice, hospoda U Ducháčů (zur Stadt Berlin) nabídne posezení až za tři roky, a více jak padesát let dole ještě nebudou pekárny. Lávka pro pěší nad kolejištěm umožní přechod přes nádraží za třicet let. V kopci do Růžodolu bych možná natrefil na vápenku. Koupaliště vznikne až za tři čtvrtě století. Nemám domov. Panelák, do kterého si mě v Hanychově přinesou rodiče z porodnice, kolaudují až za 117 let. Co druhá strana? Otočil jsem se směrem k městu. Mám jít pěšky? No jo, na cestě jaksi neleží koleje, takže lítačka by mi byla k ničemu. Až za 33 let si v Praze pošlou první Křižíkovu tramvaj na Letné, a tady v Liberci o chlup později. První pojede 1897 odsud směrem do Lidových sadů. Vlastně ani to není úplně pravda, protože budova Liďáků (Volksgarten)je naplánována až na přelom století. Dokonce bych tam teď marně hledal i její předchůdkyni -zahradní restauraci Belveder (1874). Tramvaj do Hanychova vyrazí až 1912.

Naposled se rozhlížím. Vlevo nechátrá stavba Skloexportu, ta tu vyroste až na konci dvacátých a počátku třicátých let příštího století. Za ní chybí autobusové nádraží. Městské autobusy Libercem pojedou až v roce 1927. Kino Zentral Bondy u viaduktu, pozdější Sofia, taky neexistuje. Do něj bude možné zajít až v roce 1913. A co vpravo od nádraží? Postrádám tu celnici, tu pamatuje málokdo. Já ji vlastně nezažil, brzy vyhořela. A sprejeři tu nemají co zkrášlit. Žádný tunel, výjezd na dálnici, Babylon. Ale přeci jen je dole vidět pár budov na místě plynárny (1859). Hurá do středu města. Města, které má plus minus 18000 obyvatel, vlastní kanalizaci, knihkupectví i půjčovnu knih. Večer ho zatím osvětlují pouze plynové lampy, takže světelný smog nebrání za jasných nocí v pozorování noční oblohy. K vidění už tu byl horkovzdušný balon, 1911 přelétne nad Ještědem Heinrich Bier z Trutnova na jednoplošníku, 1913 nebe zkrášlí vzducholoď Zeppelin (a ještě jednou v srpnu 1930).

Ty boty jsou ještě mizernější, než jsem myslel. Ale vlastně mi to nevadí. Cestou ze svahu si uvědomuju, že se tu procházím o 8 let dříve než Franz Josef I. (podruhé se objevív Liberci 1891 i přes to, že nedlouho před příjezdem bude nalezena výbušnina pod mostem v Růžodole určená pro jeho vlak, a roku 1906 se zúčastní německo-české výstavy nad přehradou). A za 80 let si to tady bude štrádovat jinej pán -Adolf Hitler (1938) před doplňovacími volbami do Říšského sněmu. Moc lidí nepotkávám,ani nechci. Nejspíš bych se v monarchii nedomluvil. Napravo míjím dům, který je mi povědomý. Tuším, že pod ním v roce 1930 postaví majitel Terminusu hotel Imperial. Budova Pozemních staveb? Až za 120 let. Zastavuju se v nejnižším bodě pod kopcem. Budoucí Rybníček. Hodily by se offline mapy Seznamu a GPS. Budu si muset poradit bez nich. Pokračuju až k mostu přes Nisu. Vody je dost. Napravo známý Šolcův roubený dům obklopený dalšími. Okulturáku si můžeme nechat zdát. Banka -jak ji známe -tu zabere prostor až v roce 1911a osudy Národního domu (České besedy) se taky nezačaly psát. Cesty se rozdvojují -jdu podél domů tou napravo -Jánskou, tedy Johannes-Gasse. Není s kým podebatovat o obchodním domu Ještěd (ani o tom starém a domu z roku 1888), natož o Fóru, přirozeně. A do prkýnka. Další můstek přes vodu. Vybavuju si fotku, kterou jsem svého času luštil. Zobrazovala zakrývání Harcovského potoka (1928). Fakt že jo. Ten dům vlevo poznávám. Je přilepený vedle budoucí Lékárny U Orla. Velká voda tu v létě 1897 nadělá pěknou paseku. A Liebig z toho taky nebude mít v továrnách radost. Poté se konečně průmyslníci a hrabě František Clam-Gallas rozhoupou, a nechají postavit libereckou přehradu. Její kolaudace ale proběhne až v dubnu 1904. Tak. Soukeňák (Neu-Platz). Tedy možná. Nebo? Ale jo. Uvšech čertů na Ještědu i s Gottwaldem, kdo to tady má poznat. Rande si tu s Harcovským potokem dává rameno Nisy. Uprostřed náměstí je ostrůvek domů. Čeho se chytit? Nic není, jak známe. Na palác Dunaj si musíme počkat až do roku 1928, na jeho místě se krčí Německý dům. Kavárna Nisa povstane naproti o osm let později, až dojde na zbourání stávajícího městského mlýna (Stadtmühle) na kraji Barvířské ulice (Färbergasse). Domek s reklamou Mráze nahradí Baťa léta páně 1932. A co Fügnerka? Vtip pro plavce. Nehledě na to, že k Dunaji přelepená YMCA tu nejdřív bude mít hřiště. Někde vzadu bych našel hostinec a domek, který se štěstím přežil dokonce socialismus- U Zeleného stromu. K němu bych se dostal zřejmě přes Revoluční ulici, tedy Hablau-Gasse. Cedulky na domech zatím nevisí (nejdřív až tak 1883).                                          

Já se ovšem vydávám nahoru do Prager-Strasse, tedy Pražské. Je to divné, ale poznal jsem ji. Neskutečně pozměněná a přesto. Vpravo spojovačka do ulice Moskevské, tedy pardon Vídeňské, ne, počkejte, ani to ne-Böhmische-Gasse, tedy České. Nic, dojdu to nahoru Pražskou. Něco hledám. Tady. Na místě hostince Zur Sandwirtse budou v roce 1936 kupit lidi, až otevře Brouk+Babka. I tu Jiskru tu jednou zkousnu, ale když si vybavím novodobý nápis SNOWBITCH na budově B+B zroku 2017, pak bych bičoval městské radní.                             

Uf, jsem nahoře na Benešově náměstí, tedy Staroměstském. A žasnu. Viděl jsem sice fotky, ale tohle je nářez. Stará radnice uprostřed (1603) se svou typickou věží a taky Neptunovou kašnou (zhotovena 1823, 1925 poputuje na Nerudovo náměstí a zde ji nahradí až do konce války Metznerova kašna). Nová radnice ještě nestojí, až v roce 1893. Chvíli tu budou kviděníobě. V domcích za starou radnicí zatím nemají zdání, že jsou určeny klikvidaci (1888). Nic netuší i štamgasti v místních hospůdkách -U zlaté koruny (č. 183, zur goldenen Krone), U zlatého slunce (č. 180, zur Goldenen Sonne), U konve (č. 179, zur Kanne)nebo U města Vídně (č. 177, zur Stadt Wien). Kochám se u kašny, ale někdo na mě promluví. Dělám, že neslyším, mizím za rohem radnice, a ztrácím se mezi domy v uličce k Sokolovskému náměstí-  pardon- Novoměstskému. Nepřekvapí mě zakulacená věž kostela sv. Antonína, hlavní škola, ani Mistrovský soukenický dům vlevo, či divadlo vpravo na rohu, hned vedle svažující se ulice vedoucí do Frýdlantské. Už tu byly k vidění pěkné kousky. Ale taky doslova trapné. Vzadu je na svém místě už více jak sto let Kreuzkirche-no dobře-kostel Nalezení sv. Kříže. Tak daleko ale nejdu. Nechávám být i Valdštejnské domky a reálku (dnešní stavebku), jen si zblízka prohlížím Mariánský sloup (proč si ho safra pamatuju jako morový?), Veverkovu kašnu(1820), a otáčím to zpátky k radnici.

Kam teď? Zaběhnu k zámečku. Tak, kousek Moskevskou, ne, jak to bylo-Českou-a zatáčím vlevo do Felb... Schloss-Gasse. Je, hele, po pravé ruce Sparkasse, stará budova spořitelny. Ještě kousek a... Něco tu nesedí, něco tu zatraceně nesedí. Vidím zámeček i jeho kapličku. Ne, nečekám vlevo vjezd naparkoviště Plazy. Ke štěstí by mi stačila Palachova ulice. Šmarjá, to je jedno, Ludmilina, Klotyldina, prostě tu není! Až u kapličky vnímám vpravo se napojující budoucí ulici 8. března. Jenže ta odsud nahoru nepokračuje. Nalevo od zámečku a nad ním -kam až dohlédnu- je jen upravená zeleň. Zlatý lev bude slavnostně otevřen stejně jako třeba hotel Schienhof (Praha) až při příležitosti německo-české výstavy. Nad zámečkem je to -pokud si vybavuju -celé Clam-Gallasů. Nepodívám se do budovy P patřící Technické univerzitě, nestojí sokolovna (1893), nespatřil bych klášter (1896). Sotva bych přes park a zkratkou nad budovou dnešní LDN trefil do staré - a jediné - budovy nemocnice- Stephan Hospital(v provozu 1848). A textilní škola? Výuka probíhá na Mistrovském vrchu, později Tovaryšském, nová budova v Tyršově ulici se otevře až v roce 1910. Ještě mě napadá... Ne, evangelický kostel jsem nikdy nespatřil a neprohlédnu si ho ani teď. Musel bych počkat asi šest let.

Jsem znovu u radnice a hodlám vyrazit ulicí 5. května (Schützen-Gasse). Předtím ale juknu na divadlo F. X. Šaldy. No nejsem já blbej? Vždyť Viléma Tella si tady diváci užijou až v září 1883. To ale taky znamená... Jasně. Žádná synagoga za divadlem na místě dnešní knihovny. Ta poslouží židovské komunitě nejdřív roku1889 (a ne na dlouho, do listopadu 1938, kdy bude vypálena). Na holém plácku si můžu jen představovat kavárnu Pošta a budovu pošty jako takovou. A bude to tak až do roku 1893. Zatím jezdí koňské povozy s poštou k zámečku (expres sem jede z Prahy 15 hodin). Počkat. Na místě kavárny Pošta stávala přeci stará tělocvična. I na ní je brzy, až za sedm let.

Šalďák- pokud se mu tak dá říkat -vypadá drobátko jinak - no o dost jinak. Přeci jen se ale nakonec zorientuju a srovnám si ulice - dolů Sokolská (Gründel), pokračující 5. května (Kammerberggasse), Husova (Krankenhaus-Gasse) a Jablonecká (Gebirgstrasse). A tohle jsem viděl na obrázku -Blumenstockova továrna na kartáče. Jednou tu budou dílny F. X. Šaldy, vodotrysky, vláček. Nikde žádné auto. První bude v Liberci k vidění nejspíš až vroce 1893, a to vůz Victoria Benz automobilového nadšence Theodora Liebiga. Nebude mít ještě zpátečku a požene se rychlostí 18 km/hod při spotřebě 18 litrů benzínu a 150 l vody na 100 km (pro chlazení motoru). Zase trochu nabírám na klidu. Pokračuju. Vlevo ulice Liliová (Lillien-Gasse) a po chvíli rozdvojka a Vzdušná (Luft-Gasse). Rychle zaběhnu na Nerudovo náměstí, tedy Hrnčířské (Töpfer-Platz). Někde pode mnou tu zhruba před sto lety pohřbívali mrtvé vojáky z prusko-rakouské bitvy. Tfuj. Chuť by spravilo pivko u Černého koně( Schwarzes Ross). Je tu už 52 let. Kapsy mám ale prázdnéa v tuhle dobu by mi stejně nenalili.

Zpět do 5. května a směrem ke školám.Tak a teď bych už bych měl všechny ty vzdělávací ústavy vidět. Prdlajs. Někdo vymazal oba domy a stupně základky (1871, 1879), komplet průmyslovku (hlavní budova dostavěna 1884), nevidím ekonomku (1887), natož Šamánkovu ulici. Mám se vydat po cestě dnešní Masarykovy třídy? Není proč. Severočeské muzeum se po stěhování nakonec usídlí v nově postavené budově tam dole až za 40 let (1898). Botanická bude vlastně na jeho místě o něco dříve, než si najde svoje místečko dál na kopci v Purkyňově (1893).Obchodní a živnostenskou komoru dostaví v roce 1900, lázně dokončí až 1902. A ZOO? V roce 1895 tu pár ornitologů teprve založí ptačí koutek. Až v roce 1907 se vedle labutí na jezírku objeví nejmladšíze čtyř srnců přivezený Clam-Gallasem z Grabštejna, a historie zoologické zahrady se fakticky začne psát 1919. A mimochodem-Masarykova třída má ve svých záznamech také název Leninova. Jenže, píše se rok 1858, a Vladimír Iljič se narodí až v dubnu 1870. Je čas se zastavit, sednout si, sundat boty na trávě a narovnat záda.

Je tohle jen sen? Jestli ne, mám problém. Pokud bych měl tohle město považovat za své rodné, potřebuju přidat alespoň 70 let. A ať už to beru striktně vědecky podle Teorie chaosu nebo filmových Návratů do budoucnosti, míchám se do historiei časů příštích. Hlava mi jede jak kalkulačka, na druhou stranu si nejsem schopen uvědomit, jestli tohle je moje tělo. Po celou cestu od nádraží až sem mě ani nenapadlo podívat se do výlohy na svůj obličej. Mohl jsem potkat známé osobnosti historie? Mohl. I když...Božena Němcová tu strávila rok svého života vletech 1850-1851, Vlasta Burian se narodí až za 33 let, a takový Bedřich Smetana už taky nechodí na hodiny k libereckému rodákovi Josefu Prokschovi do jeho pražské školy. Václav Šamánek hájící zájmy české menšiny v Liberci (spolu s německou manželkou) dorazí do města až v roce 1873,a tvůrce vozů Volkswagen- Ferdinand Porsche-poprvé spatří světlo světa ve Vratislavicích za 17 let. A co mí předci?Pradědečkovi mé babičky- Franzi Hiebelovi- je 23 let. Za dalších dvacet neubrzdí v harcovském lese saně se dřevem a zemře. Teď ještě netuší, že na tom místě bude stát Hiebelův kříž. Mně se ale zavírají oči a nemám sílu. Někam se propadám...Zvedám se na posteli. Už mi z té historie Liberce a luštění rodokmenu hrabe. Usnul jsem asi na půl druhé hodiny. Pohlédnu z okna. Ještěd je na svém místě a na ulici už lidé nenosí roušky. Z pod haldy papírů vytahuju bundu a jdu ven.

V archivu SOkA Liberec se podařilo najít unikátní fotografii Hanse n. h. Padlé, jíž si pojmenoval na zadní straně jako "verschwunden Reichenberg". Pravost pomohla ověřit Jana Zahurancová. Pokud snímek nasdílíš devíti lidem, najdeš třetí sobotu po úplňku u svých dveří hrnec zlata od Liebiga, fotografii s podpisem Boženy Němcové, a tři doživotní roušky KN205. (Petr Ruprecht) Je zvláštní, že skoro nic z toho nezbylo, a pořád tu žijeme. Z čehož vyplývá, že pokud bude Liberec tečkou na mapě, budeme ho mít rádi. 😉 (Jana HAVRÁNKOVÁ)
V archivu SOkA Liberec se podařilo najít unikátní fotografii Hanse n. h. Padlé, jíž si pojmenoval na zadní straně jako "verschwunden Reichenberg". Pravost pomohla ověřit Jana Zahurancová. Pokud snímek nasdílíš devíti lidem, najdeš třetí sobotu po úplňku u svých dveří hrnec zlata od Liebiga, fotografii s podpisem Boženy Němcové, a tři doživotní roušky KN205. (Petr Ruprecht) Je zvláštní, že skoro nic z toho nezbylo, a pořád tu žijeme. Z čehož vyplývá, že pokud bude Liberec tečkou na mapě, budeme ho mít rádi. 😉 (Jana HAVRÁNKOVÁ)
foto Daniela Mocová
foto Daniela Mocová
archiv Daniela Mocová
archiv Daniela Mocová

Pohádka O Šolcově rybníku a panně z Reichenbergu.


Bylo to v dobách, kdy se od paty Ještědu skrze Liberec a dál na sever, každým jarem rozvonělo údolí až někam na Filipku.

Dlouhej lán pestrobarevných koberců kytiček a šťavnaté trávy. Občas se ale stávalo, že na Sudety padly mrazy a všechno jaro zbělalo ledem. A tak tomu místu říkávali lidi Eisenbou...Snad podle slova Eisblumen.

To dá rozum, že kde je šťavnatá tráva a lány luk, jsou krávy.

A kde jsou krávy, jsou telata. A tak jalovičky a omladina bejčků spásala cestou od Liberce k Filipce a od Filipky domů do Liberce, co se dalo. V Americe maj honáky co lítaj s kolty na koních a hlídaj stáda. U nás v horách to byly pasačky, co si vystačily proutkem.

A jedna z nich se šestnáctým rokem rozkvetla do přenádherný dívenky.

Její stádo odrostlých telat bylo zrovna před Čertovo jámou. Když tu náhle z ničehož nic, bum a prásk hroznýho dejmu! A před Maruškou se zjevil četr! No fešnej chlap a vůbec nesmrděl peklem a sírou.

A že chce od Marušky úplně něco jiného, nežli její duši.

"Žádnej zelenej věneček! Ty šmejde střapatej!""Když nedáš, celý stádo co se nýčko splašený a zjančený valí lesem čert ví kam, do jednoho zkamení!"

Čert měl ale smůlu. Maruška se jen tak nedala a probudila se v ní ženská jako břit! "Tak ať zkamení, ty čerte plesnivá..."

A tak se stalo.

Celé stádo mezi tím doběhlo až do bažin Teufelsteichu.

A protože to stádo opravdu zmizelo a byla z toho veliká škoda, rychtář z Reichenbergu to nemohl nechat jen tak!

A s nebohou Marušku rovnou do šatlavy! Nemyslete si, že když při stavbě radnice roku 1599 zrušili pranýř, žádný nový tam nebyl!

"Dokud se nepřizná, ať je v železech!"

Chuděrka Maruška by se z toho rozstonala, kdyby ve městě nebyli dobří lidé. A tak Marušku dle městského práva, které posvětil sám císař Rudolf II, nenechali na holičkách. Místo toho aby jí haněli, byla Maruška v teplém a ještě ji krmili vydatnou polívkou. Rychtář z toho byl na nervy.A ke všemu se věc donesla k hraběti Kristiánovi. Ten nelenil, hned do kočáru a než bys řekl švec, byl v Liberci.

A že celou věc vezme ze své moci řádně po právu a soudem.

Jenže hraběti Kristiánovi bylo sotva pětadvacet a když popatřil Marušku s rozedřeným zápěstím a kotníky, zle se na rychtáře podíval.

"Jak se jmenuješ, děvče?"

Maruška byla poprvé v životě na radnici a poprvé v životě v tak obrovské místnosti. Ke všemu se moc dobře necítila, neboť na sobě měla jen prostou pranýřovou košili z režného plátna, plandající ji na stehnech.Kdežto pánové na sobě měli to nejlepší. Zvláště rychtář.Zamračila se:

"Jmenuji se Maruška."

Hrabě Kristián se také poněkud zamračil:

"Maruška? A?"

"Ego sum...pupillos puella. Meum nomen est Maruška et Reichenberg."

Do hraběte Kristiána, jako když střelí!

Vůbec netušil latinu! V Reichenbergu! Mein Gott! A ještě k tomu z úst šestnáctileté holky. Ale když uviděl šibalský úsměv na tváři Marušky, nechal ve vlídném klidu přečíst protokol. A dal slovo rychtáři.

Rychtář nebyl zlý člověk. Ale doba byla zlá: "Tak ty věříš na čerty? Siroto špinavá! Čerti nejsou a není i stádo. A škoda je převeliká! Stavení bys za to koupila a dvůr k němu! To stádo nemohlo zmizet ze světa jen tak. Uměla bys vysvětlit, kde ten dobytek vězí?"

"Dyť jsem vám to pověděla. Celé stádo zkamenělo. No jen se jděte podívat za Filipku na Teufelsteich."

"V Teufelsteichu jsou sice balvany. Ale je jich tam mnohem víc, nežli za dvacet bejčků a jalovic."

"Tak to ten čert z tý jeho díry nad Filipkou, udělal víckrát. Kolikrát se ztratilo stádo a už ho nikdo nikdy nenašel."

"Ale našel! Pašíři se vyznají. Žádný čert!"

"Byl to čert jak se patří a čertovsky mne vylekal. Skoro jako ty, rychtáři."

"Tak abys věděla! Pokud věříš na čerty, tak si tě ten čert vezme a rovnou do pekla! Jako že jsem rychtář!"

Maruška se podívala na rychtáře a do lavic měšťanů.

Osvícenství bylo ještě v plenkách a Marušku nečekalo pranic dobrého.

Měla na světě jen sebe. A tak se stalo co se mělo stát!

Dupla bosou nohou a rozezpívala se!

Ať si mně vezme čert, pro mě za mně

.Ale musí se vším, co je na mně!

Rozvážu si vlasy, košilenku.

Hoplá milej čerte a jsou venku!

Obejmu tě nohama a už si ve mně.

A z čerta starýho, sladký jehně!

Jenže Maruška jenom nezpívala.

Režná košilka zavlála na podlahu!

A nežli ta košilka dovlála, byl celičký soud před radnicí!

Jediný kdo zůstal, byl hrabě Kristián.

"Ty jsi si četla, viď?"

Se slzičkami v očích přikývla.

Svlékl svůj plášť, schoval pod něj Marušku a nežli se Reichenberg  vzpamatoval, práskl do koní a byl pryč!

A jak to skončilo?Na stole zůstalo sto zlatých.

A darovací listina pro pana rychtáře.

Čertovská strouha i s jeho stádem!

Od té doby se Teufelsteich jmenoval Rychtářův rybník a z něj to skončilo na Šolcáku.

Ta telata a jalovičky tam jsou do dnes. Jen se jděte podívat!Maruška zůstala ve službách hraběte Kristiána.

Tak mocně jej okouzlila! Neboť poznal, že i prostý lid je obdařen brilantním rozumem a duchem.

Maruška z Reichenbergu na svoje město nikdy nezapomněla. A skrze její půvaby a kouzlo rozumu a duše, na ni nikdy nezapomenulo město. Až půjdete na radnici, najděte si ji v jedné z nádherných vitráží. A usmějte se na ni. Oplatí vám to.

Také se povídá, že se na jednom z balvanů Šolcáku zjevuje přenádherná slečna. Ale pozor! Je to jen čertovský přelud!

Kdo se jí dotkne, zkamení!

Dámy prominou. (autor příspěvku Luboš Szmatana )