Svatba s překážkami

24.08.2022

V malém stavení, krčícím se pod lesem vysoko ve stráni nad Jeřmanicemi, žila stará matka se synem. Sama už mnoho nezmohla, a tak všechna starost o chléb ležela na synovi. Byl urostlý a práce mu šla sama od rukou.

Navečer vždy scházíval do vsi mezi chasu, kde byl pro svou milou. povahu vítaným společníkem. Nikdy nikoho nezarmoutil, pro trpícího měl vždy vlídné slovo útěchy a kde bylo třeba, ihned pomohl, ostatním přinášel ze své stráně radostné písně a plno úsměvů. Nejen chlapci, ale i dívky se ucházeli o jeho přátelství. Z těch nejvíc krásná rychtářova dcera. Sedávali spolu při večerních besedách, spolu také tančívali o zábavách. Brzy o jejich přátelství, které se stávalo láskou, hovořila celá ves.

Jen rychtář, největší sedlák ze vsi, pyšný, hrdý a skoupý, dlouho nic nevěděl. Když se konečně řeči o stycích jeho dcery s chudým chalupnickým synem z hladové stráně dostaly k jeho sluchu, bylo na statku zle. Ne, takového zetě pro svou jedinou dceru si nepřál Pro své bohatství měl mnoho známých v Liberci i na sychrovském zámku mezi panskými úředníky, a mezi těmi již dávno vyhlížel pro svou dceru vhodného ženicha. Nikoho ze vsi, ale pána.

Rychtář zprvu přemlouval dceru, aby upustila od chudého milého, ale marně. I přemýšlel, jak by se nevítaného budoucího zetě zbavil. Pomohla mu náhoda.

Chystalo se k válce a vojenští páni verbovali ve městech a po vsích na vojnu. Tenkrát byly jiné časy, než jsou dnes, kdy je pro všechny ctí být obráncem vlasti a jejího lidu. Tenkrát vojenská povinnost byla jen pro chudé. A nadto trvala. plných sedm let. Země byla veliká, vojáci se dostali daleko od svých domovů a málokdo se po sedmi letech vrátil do svého rodiště.

S tím počítal jeřmanický rychtář, když mezi prvními, kteří měli odejít ze vsi na vojnu, jmenoval chudého milence své dcery. Myslil si vypočítavě: Sejde z očí, sejde z mysli. Kdo ví, kde mu bude konec. A sedm let je sedm let. Do té doby dcera zapomene.

V chaloupce pod strání byl pláč. Plakala také rychtářova dcera a prosila otce, aby milého z vojny vyplatil. Zle o rychtáři mluvili všichni ve vsL Ten jen krčil rameny, že jinak nemůže být.

Když se ubohý hoch loučil se starou matkou, se svou milou, s celou vesnicí, podal mu i rychtář na rozloučenou ruku a s vlídným smíchem pravil:

"Jen nenaříkej. Jsi šikovný, jistě tě na vojně potká štěstí. Možná, že se z tebe stane velký pán. A přede všemi ti slibuji: Když se ode dneška za rok na svatou Kateřinu vrátíš a požádáš o ruku mé dcery, vystrojím vám svatbu, jaká široko daleko ještě nebyla."


Byl to krutý žert. Všichni to cítili a měli rychtáři za zlé. Ten si však vskrytu mnul radostí ruce. Od verbujícího důstojníka, který byl u něho na noc, věděl, že všichni rekruti z kraje půjdou daleko z vlasti do Uher a odtud pak kdoví kam, snad. na Turka, který neustále ohrožoval říši. A aby měl větší jistotu, že bude synek co nejdál od Jeřmanic, ocitlo se v hluboké kapse důstojníkově z rychtářovy pokladnice několik tvrdých stříbrných tereziánských tolarů. Proto mohl rychtář bez obavy před celou vesnicí zaslíbit svou dceru.

Měl pravdu. Ve starostech všedních dní zapomněli všichni na synka vdovy z chaloupky. Jen stará matka a rychtářova dcera mívaly po nocích od pláče zardělé oči a steskem pobledlé líce.

Mladý hoch, který se s tisíci jemu podobnými dostal opravdu do dalekých Uher, byl přidělen jezdeckému pluku císařských husarů. A jako u nich doma v Jeřmanicích, tak i na vojně pro své dobré chování a pro svou milou povahu si získal přátele nejen mezi prostými vojíny, ale i mezi důstojníky.

Turek dal pokoj, císař s ním uzavřel mír. Zato na severu země vyvstávalo nebezpečí od pruského krále Bedřicha. Lačný nových zemí činil si nárok na Slezsko, které od nepaměti patřilo k naší vlasti. Chystalo se k válce. Od jihu ke Krkonošům, Jizerským a Lužickým horám pochodovaly nepřehledné řady pěchoty, jízdy i dělostřelectva. Byl nejvyšší čas, protože pruský král se svými vojáky na několika místech překročil hranice.

Širokým údolím Nisy dostal se do Čech. Část jeho armády

zaujala výhodné pozice na návrší před Jeřmanicemi a Dlouhým Mostem, a císařským plukům rozloženým v údolí hrozil obchvat, nepodaří-li se jim buď ustoupit, nebo nepřítele zahnat zpět.

Na poradě důstojnického štábu byl vydán rozkaz k nočnímu přepadu. Aby se plně zdařil, bylo nutno získat někoho, kdo dobře zná krajinu. Na výzvu se přihlásil mladý vojín z husarského pluku. Byl to náš jeřmanický synek, kterého osud zavál do blízkosti rodné vsi.

Provedl v temné noci přes lesy celý svůj pluk a než se překvapené nepřátelské stráže vzpamatovaly, byly odzbrojeny a zajaty. V tichu byli Prušáci obchváceni. Těžká byla obrana proti nepříteli, který dobře znal krajinu a který pruské ležení ze všech stran sevřel. V nerovném boji zůstalo mnoho pruských vojínů na bojišti, ale valná většina se jich i se svými důstojníky vzdala.

Když vzešel den, císařští slavili vítězství, v němž kromě několika šrámů neměli ztrát. Za vítězství děkovali odvážnému mladému husarovi. V denním rozkaze před celým plukem bylo čteno jeho jméno, důstojníci mu radostně potřásali rukou a se souhlasem celého pluku mu plukovník předával vysoké vyznamenání.

K velkému překvapení všech se mladý vojín z pocty neradoval. Jeho smutná tvář svědčila o vnitřním bolu. Když se ho plukovník tázal po příčině, svěřil se, že je 25. listopad, svátek svaté Kateřiny, tedy den, na který ho pozval jeřmanický rychtář k sobě, aby požádal o nevěstu.

Před celým sborem důstojníků, před celým kyrysnickým plukem vyprávěl o svém neštěstí v lásce. Plukovníkovi, který měl vzorného vojáka rád, zablesklo šelmovství v očích.

»Nenaříkej! Co není, může být" pravil vojákovi a tiše promluvil se svými důstojníky. Všichni se v souhlasů usmáli. Na pokyn velitele pluku zazněl ránem jásavý hlas polnice. Pluk stojí opět v přísném pozoru. Nový tón! Pluk se řadí k odjezdu. V čele plukovník se svým štábem a mezi nimi vyznamenaný kyrysník.

Podkovy koní zvoní na silnici a brzy je vrací radostná ozvěna od jeřmanických stavení. Děti i dospělí se sbíhají, aby po-zdravili šťastné vítěze. Před jeřmanickou rychtou pluk zastavil.

Rychtář. si narychlo obléká slavnostní kožich, spěchá, aby uvítal vzácnou návštěvu. Hluboce se klaní před plukovníkem. Dřív než stačí vylovit první slova z úst, promluví plukovník.

Dobře ho slyší nejen celý pluk, ale všichni z vesnice. "Rychtáři, slyšeli jsme, že pro svou krásnou dceru hledáš ženicha. I to, že nechceš jen lecjakého, ale pána. Přivádíme ti ho. Doufám, že ty i dcera budete spokojeni."

Rychtář se kloní hlouběji, radostí si mne ruce. To bude závisti v obci, sám plukovník přijel na námluvy a jistě žádá o ruku jeho dcery pro některého ze svých důstojníků. I jeho dcera má hlavu skloněnou, ale ve smutku. Zná dobře otcovu pýchu. Slzy jí kanou po lících, vzpomíná na svého milého z chaloupky pod strání.

"Slyšeli jsme také, žes svou dceru již někomu zaslíbil," pokračuje plukovník.

Rychtář odmítavě mává rukou, kloní hlavu ještě níž. Na plukovníkovo znamení rozestoupí se řady důstojníků, vpřed vyjíždí švarný husar, seskakuje s koně, obrací se k rychtáři:

"Rychtáři, dnes je svaté Kateřiny. Před rokem jsi mě vyzval, abych přišel. Žádám o tvou dceru." Jeřmaničtí natahují hlavy, nevěří svým očím, nevěří svým uším. Ten hlas, ta podoba! Jen rychtářova dcera pochopila. Radostně se vítá se svým milým, plna štěstí ho objímá i stará matka. Jen rychtář celý zkoprnělý neví kudy kam.

"Nu, rychtáři, stojíš v slovu ?" ptá se plukovník. Co měl dělat? Před celou vesnicí dal slib, pro svou čest jej musí dodržet.

Šťastné dvojici vystrojil svatbu, o které si opravdu dlouho vyprávěli široko daleko. Svatebčany byli nejen všichni lidé ze vsi, ale i vojíni, důstojníci, ba i sám plukovník.

Nakonec dobře pochodila nejen rychtářova dcera, které se splnilo její přání, ale i pyšný rychtář, protože husar za svou statečnost byl jmenován důstojníkem, dostal i velikou peněžitou odměnu a brzy na vlastní žádost byl zproštěn i vojenské služby.

Bylo to v půli roku 1779, konec války, a celý regiment se vracel posádkou do Liberce. Tasenými šavlemi se rozloučili se šťastným kamarádem, který se stal po smrti svého tchána jeřmanickým rychtářem.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978

Noční lovec

Vesele si klapal v údolí Mohelky pod Záskalím mlýn. Jeho klapot vracely ozvěnou sevřené stráně. Mlýnicí procházel zamoučený pan otec, poslouchal, zda jsou stolice plné, do rukou bral bílou mouku a radostně ji vracel do pytlů. Byl spokojen stejně tak jako byli spokojeni i mleči, kteří jeho klapálek vyhledávali. Občas si z mlýnice zašel do světnice, nahlédl dveřmí. Usmál se. Na svou dceru. Byla jak obrázek, sluníčko jeho stáří. Usmál se na ni i na jejího milého, švarného myslivce z lesů pod Javorníkem. Však mu ji brzy odvede do svého zeleného království. Mlynář mladému párku přál. Myslivecký mládenec byl dobrý a tichý. Dcerce bude dobrým manželem.

Ale... Stalo se.

 Jednou zajel na mlýnský dvůr těžký vůz tažený ryzáky a plný pytlů obilí. Mlynář oknem poznal, že patří jeřfmanickému rychtáři, který před nedávnem ovdověl. Byl udiven jeho přízní i návštěvou, protože rychtář u něho nemlel. Když si v mlýnici potřásali rukama, pozval mlynář. hosta do světnice. Čeledín zatím odnášel do šalandy těžké pytle. Neměl to pan otec dělat. Jakmile bohatý vdovec, který o sobě furiantsky prohlašoval, že má tolik stříbrných tolarů doma v truhle, co počítá svých let, spatřil sličné mlynářovo děvče, zahořel k němu pozdní, ale tím žhavější a nebezpečnější láskou.

Brzy se stal pravidelným návštěvníkem mlýna. Mlynář si s častou návštěvou nevěděl rady. Bál se mocného sedláka. Věděl, že je Istivý, že mu nikdo nesmí odporovat. Když mu pověděl, že se zamiloval do jeho dcery, užasl. Namítal, že je zadaná, že se zaslíbila mysliveckému mládenci Avšak rychtář se nedal jen tak lehce odbýt. Vychloubal se svým statkem. Jeho polovici dá manželce upsat. A mlynář počítal jeho bohatství i jeho léta. Nakonec slovo dalo slovo, zaslíbil dceru rychtáři. Marné byly prosby myslivce, marné slzy dceřiny, která o plešatém starém ženichovi ani slyšet nechtěla. Nedbal jich mlynář, nedbal jich ani roztoužený starý kocour. A tak se ve starém mlýně na Mohelce chystali k bohaté a hlučné svatbě. Nevěsta zůstala, jen ženich byl jiný. Ten večer před svatbou se zatoulal ke mlýnu zrazený opuštěný myslivecký mládenec. Plakala v jeho náručí milá, ale bála se otce neposlechnout. Marně ji švarný myslivec zapřísahal, aby na nic nedbala, aby

s ním odešla do jeho myslivny pod lesem na zelené louce. Zdálo se, že váhá. V té chvíli se před nimi objevil plešatý vdovec, samozvaný ženich. I on hledal svou nevěstu, a když ji nenašel ve mlýně, vydal se k Mohelce. Zahrozil milencům pěstí, hrubě zakřikl. Však je tomu dnes naposled. Zítra už bude děvče jeho, a nikoho jiného! A tenhle chasník v zelených hadrech potáhne z kraje pryč, kam ho oči povedou. Není nadarmo rychtářem na bohaté rychtě. Na jeho slovo vrchnost dá a učiní mu po vůli. V myslivci, který uviděl před sebou strůjce svého neštěstí, vzkypěla žluč. Vytasil od boku tesák. Bez hlesu klesl rychtář do trávy. Vyděšeně pohlíží myslivec na zkrvavenou ocel. Obrací se po své milé, Ale její bílý šat mizí v olšinách při říčce.


Běda! Zříká se ho! Vraha! Proto uprchla. Myslivci běží studený mráz po zádech. VÍ, jaký trest ho stihne. Čeká ho potupná smrt na šibenici. Bezhlavě prchá do svých lesů. Radostné ráno ve mlýně. Vše se chystá na slavnou veselku. Hosté se již sjíždějí. Jen komůrka nevěsty je dosud tichá. -Když do ní mlynář nahlédi, byla prázdná. Bílé lůžko nevěsty bylo netknuto. Mlynáře jala zlá předtucha. Jde s chasou za mlýn, po vodě. Tam, kde jeho dcera ráda sedávala se svým mysliveckým mládencem. Běda! Na stezce leží bezduchý rychtář a v tůni mezi olšemi se bělá šat jeho dcery. Rychtáře a mlynářovu dceru pochovali v posvěcené zemi na hřbitově. Myslivce, který se v myslivně zastřelil, pohřbili v lesích. | Ale jeho duch prý nemá od té doby pokoje. Převtělil se v sýčka. Za temných nocí z lesů Javorníka je slyšet jeho naříkavý hlas: "Pojď, pojď" Hledá svou ztracenou milou. Proměněn v sýčka věčně bez útěchy bloudí korunami stromů. Bloudí a zbloudilým ukazuje cestu z lesa k jejich domovům. Až vyvede tisícího zbloudilce, pak bude mít i jeho duše pokoj.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978

Zakletý děvínský rytíř

Noc ležela nad lesy kolem děvínské hradní zříceniny, jen matně se rýsující mezi staletými korunami buků. Tam, kde cesta z hradu ústí na lesní silničku, stál tiše zamyšlený muž v dlouhém tmavém plášti. Obličej měl obrácený na lesní cestu, jako by někoho čekal. Chvílemi i pozorně naslouchal, i dlaň přiložil na oči, jak pátral ve tmě.

Po dlouhé chvíli sklonil hlavu a beznadějně si povzdechl: "Zas marně čekám, marně vyhlížím, nikdo nejde!"

Sotva mu slabý vánek, pohrávající korunami stromů, odvál ze rtů poslední slovo, zaskřípěl na cestě písek. Ozvaly se těžké, pomalé kroky. Ze tmy přicházela přihrbená postava. Podle šatů člověk z vesnice. Polekán zůstal stát před čekajícím, který přerušil vteřiny rozpaků otázkou, kdo a odkud je a kam jde.

Sedlák, když poznal, že neznámý není lesník, pověděl, že je z blízké Osečné. Upadl do nouze. Páni vyžadují stále větší roboty, na vlastní políčko nezbývá čas, peníze nejsou. Ani na nákup dřeva pro zimu nemá. Proto za tmy chodí do lesa a sbírá větrem sražené suché větve, aby děti doma měly trochu tepla. Ve dne se neodváží, protože panští myslivci dobře hlídají.

"Máš starost o rodinu, dobré srdce. Máš-li i trochu statečnosti, jsi-li bez bázně, poradím ti, jak se zbavíš bídy," pověděl neznámý.

Sedlák odpověděl, o odvahu že u něho není a silný že je také, rád vyslechne nabídku.

Muž v plášti spokojeně přikývl: "Přijď zítra v tento Čas sem pod hrad. Počkej, až z věže vašeho kostela uslyšíš odbíjet půlnoc. Mě tu nenajdeš. Pozoruj cestu od hradu. Přijde po ní divoký kanec. Neboj se ho, neublíží ti. Ve svých klech ponese zlatý klíč. Je pro tebe. Zlatý klíč vezmi bez obav, ať se děje co se děje, a čekej na další. Jen nezapomeň, že nikdo ti nezkřiví vlas na hlavě. Učiníš-li, jak ti radím, nebudeš litovat!"

Po těchto slovech neznámý pokynul a zmizel cestou ke zřícenině.

Sedlák sebral notnou otep klestu a vrátil se domů. Celý den přemýšlel o nočním setkání.

Když nastala noc, tiše se vykradl z domu, za humny vyšel z vesnice a pak se ubíral známou cestou k Děvínu. Přišel pod hrad na křižovatku a zůstal stát. Na nebi mdle svítily hvězdy a čas se pomalu vlekl. Oči si navykly tmě a sedlák dobře na skále pozoroval temné hradní zdi.

V tom lesní ozvěna od vsi donesla k jeho sluchu dvanáct úderů hodin z kostelní věže. Sedlák strnul v napjatém očekávání, zraky upřeny na cestu.

Po ní neslyšně se blížila černá obluda. Byl to divoký kanec. Šel volně až k sedlákovi, zastavil se a spokojeně zachrochtal. Na klech se mu zasvítil veliký zlatý klíč. Sedlák se shýbá, aby podle návodu klíč vzal, když tu vidí, jak se veliké zvíře ustrašeně přikrčilo v obavách k jeho nohám.

Sedlák poznal proč. Příkrou hradní cestou jiskří kopyta koně, na něm sedí v těžkém brnění rytíř. Tmou zablýskl jeho meč. Sedlák ve strachu, že mu jde o život, se napřímil, vykřikl a v bezhlavém útěku prchal cestou ke vsi. Za ním se ozval výsměch rytíře a kvílivý, lidský nářek divokého kance, v němž prchající poznal hlas včerejšího cizince.

Teprve doma sedlák, když se cítil bezpečný, střízlivě uvažoval o nočním dobrodružství. Vzpomněl na to, co vyprávěla jeho stará matka. Jak na Děvíně žil před lety zlý rytíř. Nevinné oběti, které v hradním vě::ení utrápil, ho proklely. Stal se z něho divoký kanec, který bez cíle bloudil po lesích, vždy pronásledován stínem jedné z obětí. Jen málokdy se mu podařilo, že byl sám. Té chvíle mohl využít ke svému vysvobození. Kdo by tak učinil, tomu se otevřelo podzemí hradu se všemi jeho poklady.

Pozdě poznal sedlák, že pochybil, když se zalekl stínu. Ještě několikráte se vypravil za noci pod hrad, ale s tajemným cizincem se již nesešel.

Prý jen jednou za sto roků může zakletý rytíř jít mezi lid a dožadovat se vysvobození. To sedlák nevěděl, a také už tak dlouho nebyl živ. 

zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978