RNDr. Miloslav Nevrlý

25.11.2022

V každém okamžiku nás potkávají a míjejí věci, lidé a příležitosti, co by nám mohli změnit život, kdybychom se jich chopili


Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník) je český zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze. Dětství prožil za druhé světové války a hned po jejím konci začal chodit do Skauta a do Sokola. Po válce byl jeho otec záhy po odmítnutí vstupu do komunistické strany vyhozen ze své pozice v hornobřízské keramičce. Tento incident naštěstí neovlivnil přijetí mladého Miloslava na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval na katedře systematické zoologie. K studiu tohoto oboru ho hnal hlavně jeho zájem o chytání a kroužkování ptáků. Záhy po ukončení studií v roce 1957 začal pracovat v libereckém muzeu. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu pořádal mnoho putování po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával oborné i neodborné články. Postupně si vypracoval specifický způsob psaní a vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a jeho láskou k přírodě. Mezi jeho nejznámější tituly patří Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry nebo Zašlá chuť morušek. Po roce 1989 se krátce angažoval v Občanském fóru.

zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/cestovatel-spisovatel-miloslav-nevrly-rozhovor.A210903_121005_kolem-sveta_hig?zdroj=galerie
zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/cestovatel-spisovatel-miloslav-nevrly-rozhovor.A210903_121005_kolem-sveta_hig?zdroj=galerie

Vyprávění Miloslava Nevrlého

  • Okresním konzervátorem v Jizerských horách


    "Z toho titulu, že jsem byl přírodovědec, na mě spadla taková funkce - okresní dobrovolný konzervátor ochrany přírody. To byla taková komunistická funkce. Neměl jsem žádné pravomoci. Když někdo chtěl pokácet strom, tak se musel zeptat toho okresního konzervátora. Když si ho stejně pokácel a nezeptal se, tak já jsem neměl možnost to nějakým způsobem ovlivnit. Třeba z toho titulu jsem pak značil všechny rezervace v Jizerských horách. Na svých zádech jsem odnesl... Musel jsem si nasekat ty kůly, zasadit je do země, nabarvit... To jsem buď dělal sám, nebo mi pomáhali nějací mladí kluci, dneska už třeba šedesátiletí dědové. Většinou jsem to ale v té liberecké části - ne pro Jablonec, protože jsem byl okresním konzervátorem pro Liberec - zasadil sám."

  • 2

    Výlet do Norska překažený komunisty


    "Kdy se mi poprvé znelíbili komunisti, bylo hned v roce čtyřicet osm. Můj tatínek byl ředitelem exportního oddělení československé keramiky, v co se transformovali ty hornobřízské obkladačky. Protože měl rozsáhlé obchodní styky, tak mně dojednal někde v Norsku s nějakým člověkem, který měl na fjordech motorový člun a pozval mě, abych tam měsíc bydlel, jezdil s ním a chytal tresky. Tak já jsem se těšil, učil jsem se anglicky a taky jsem měl knížky o Norsku. No, a komunisti mě tam nepustili, takže od té doby se mnou měli utrum."

  • 3

    Ukrývání věcí Židům jdoucím do koncentračního tábora


    "Jednou někdo zazvonil a tam za dveřmi byla taková židovská rodina. Ukázalo se, že to jsou příbuzní pana Votického. To byl manžel té tety Votické, která vychovala mého tatínka. On byl Žid. Zemřel už někdy v roce třicet šest, ale zřejmě měl příbuzné. A tehdy, jak jsem vyrozuměl, přišli požádat tatínka, aby jim schoval nějaké věci, protože sami šli do koncentračního tábora. Vím, že maminka s hrůzou mě a sestru začala lifrovat do kuchyně, abychom tomu nebyli přítomní. Tehdy to nebyla legrace. Tehdy za to byl trest smrti, když někdo převzal od Židů nějaké šperky nebo peníze. Oni měli povinnost je odevzdat, a když to neudělali, tak za to hrozil trest smrti. Obsah toho [co přišli schovat] samozřejmě nevím, protože jsem nebyl přítomen. Ale pak tam zbyla taková stavebnice Merkur, kterou mně přivezli. A maminka mi s tím zakázala hrát."

  • 4

    Expedice v Roháčích na pozadí měnové reformy


    "Na Slovensku jsem byl poprvé v roce padesát tři. To jsme si ještě s dalším spolužákem poslali čtyři bedny věcí a měli jsme takový měsíční tábor v Látané dolině v Roháčích. Tehdy celou tou dolinou za celý měsíc neprošel jediný člověk. Dneska jsou Tatry zaplavené lidmi. Stanovali jsme tam a pak nám větrná bouře roztrhala ten starej stan, tak jsme se přestěhovali do takové staré koliby. Měli jsme expedici starodávného, až amerického typu. To bylo v roce 53, tehdy byla měnová reforma. Komunisti lidi okradli, jim vzali jedna ku padesáti. Takže jídlo jsme předtím sušili. Kůrky na kamnech, abychom si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky, a to jsme jedli. Tam jsem se naučil si nevybírat v jídle. Vím, že jsme si pak mazali chleba hořčicí. To byla taková pochoutka. Kluci pak zubní pastou, když už bylo nejhůř. Takže to byla taková dobrá škola. Roháče v roce 1953."

  • Ptáci se stávali posly mých představ o severských krajích


    Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s "přírodou", která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.

    https://itvar.cz/ptaci-se-stavali-posly-mych-predstav-o-severskych-krajich
    https://itvar.cz/ptaci-se-stavali-posly-mych-predstav-o-severskych-krajich

    Život Miloslava Nevrlého

    Miloslav Nevrlý, skautským jménem Náčelník, přišel na svět 29. října 1933 v porodnici v pražské Apolinářské ulici. Maminka za svobodna pracovala v Naftaspolu a po narození malého Miloslava a jeho sestry zůstala již v domácnosti. Otec byl úředníkem v magnezitových závodech, později v hornobřízské keramičce. Po nástupu komunismu ho vyhodili z místa ředitele, na které se předtím vypracoval, kvůli odmítnutí vstupu do komunistické strany a jeho účasti v sociální demokracii. Na oba své rodiče vzpomíná pan Nevrlý v dobrém, zvláště na společné výlety do Krkonoš a procházky po Praze.

    Mládí za války

    Své mládí prožil Miloslav za druhé světové války. Mezi jeho první dětské vzpomínky patří ta, jak maminka vítala tatínka vracejícího se z mobilizace. Matně si také vybavuje moment, kdy se na prahu jejich domu objevili židovští příbuzní manžela paní Votické, která pomáhala vychovávat otce pana Nevrlého. Ti přišli kvůli hrozbě, že budou odvedeni do koncentračního tábora, požádat, zda by si u rodiny Nevrlých nemohli uschovat nějaké cennosti. Pan Nevrlý vzpomíná i na strach rodičů, neboť lidem, kteří pomáhali Židům hrozil trest smrti.

    Během jednoho z náletů na Prahu - v době, kdy rodina Nevrlých mívala běžně u dveří do bytu přistaveny kufry pro případ náhlé nutné evakuace - prodělal malý Miloslav zánět slepého střeva. Tato událost se pro něj stala výjimečným zážitkem, neboť byla spojena s velmi riskantní cestou do nemocnice a setkáním s řadou zraněných dětí na lůžkách vinohradské nemocnice. To bylo již v době, kdy začal chodit do reálného gymnázia v Ječné a později Londýnské ulici.

    Skaut nebo Sokol

    Již v roce 1938 začal chodit do Sokola a záhy po válce vstoupil do Skauta. Zprvu docházelo ke štěpení jeho zájmu mezi dvěma zmíněnými organizacemi. Vzpomíná na "jistou řevnivost" mezi skauty a sokoly. Druzí jmenovaní po skautském vzoru pořádali letní tábory, kterých se Miloslav několikrát zúčastnil. Prvního zákazu Junáka se tedy dožil pouze jako řadový člen ve středisku Šipka. Když vzpomíná, jaký byl v té době, uznává, že se z něj postupně stal v rámci této jeho první účasti ve skautském hnutí samotář, který se oddával zejména svému zájmu o kroužkování ptáků. Nevzpomíná si, že by během svého krátkého chození do Skauta záhy po válce získal nějakou přezdívku. Brzy jak na skauting, tak na chození do Sokola poněkud zanevřel a začal se věnovat jiným věcem.

    Student kroužkující ptáky

    Již při studiu na gymnáziu se začal zajímat o ptáky. Ti vstoupili do jeho života prostřednictvím letmé zmínky v knize Hrad v Podlesí, ve které spisovatel Josef Pavel líčí zážitky mladého chlapce na lovu černohlávka. Tyto pasáže mladého pana Nevrlého tak okouzlily, že se odchytu a kroužkování ptáků rozhodl věnovat. Z tohoto zájmu se postupně stala vášeň, která je dodnes patrná nejen ze stránek jeho textů. Časem se naučil ptáky rozeznávat, chytat a vyrábět pro ně kroužky. S některými kamarády trávili čas odchytem ptáků na židovském hřbitově poblíž Želivského třídy.

    Tento zájem ho přivedl k Walterovi Černému, který byl vysokoškolským pedagogem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale také předsedou Československé ornitologické společnosti. Ještě jako gymnazistu začal brát docent Černý mladého pana Nevrlého na exkurze s fakultou a s řadou odborníků. Záhy po maturitě mu také pomohl s přípravou k přijímacím zkouškám na zmíněnou fakultu a pan Nevrlý započal studium na katedře systematické zoologie, jež trvalo až do roku 1957.

    Vášeň pro odchyt a kroužkování ptáků ho provázela nejen celým studiem, ale i celým dalším životem. I když se později jako zoolog o ptáky nezajímal, jeho zájem zůstal vždy čistě laický, ne akademický.

    Skauting v Liberci

    V průběhu studia si našel řadu přátel. A právě jeden z jeho tehdejších spolužáků Jaroslav Kulda mu dohodil místo v libereckém muzeu. Tam Miloslav zakotvil a našel nový domov.

    V roce 1968, deset let poté, co začal v Liberci pracovat, ho oslovil jeho přítel Miloslav Zapletal, zda by mu nechtěl pomoci vést liberecký 12. skautský oddíl. Nebylo třeba značného naléhání a Miloslav souhlasil. V duchu skautských hodnot vedl oddíl i po roce 1970, kdy došlo k druhému zákazu skautingu. Tehdy se z 12. skautského oddílu stal TOM, tedy turistický oddíl mládeže, který po chvíli hledání útočiště zakotvil v TJ Dynamo. Až během této doby si Miloslav vysloužil přezdívku Náčelník. I když Miloslav Zapletal byl prý "vůdčím duchem" celého oddílu, Miloslav se hojně podílel na jeho praktickém vedení a organizaci.

    Se staršími členy oddílu (skauty, později "tomíky") pořádali puťáky do slovenských Karpat. Touha po výletech do větších dálek a výšek však vedla Náčelníka k tomu, že s "tomíky" staršími patnácti let počal roku 1975 uskutečňovat každoroční vandry do Karpat rumunských.

    Putování, expedice a cestování

    V 50. letech, dlouho předtím než začal jezdit s lidmi z oddílu, již podnikl své první delší výpravy s kamarády na Slovensko. Jednalo se o "expedice až amerického typu", z nichž na jednu vzpomíná v souvislosti s měnovou reformou roku 1953, kvůli které musel značně upravit své stravovací návyky: "Jídlo jsme předtím sušili. Kůrky na kamnech, abysme si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky a to jsme jedli. Tam jsem se naučil si nevybírat v jídle. Vím, že jsme si pak mazali chleba hořčicí. To byla taková pochoutka. Kluci pak zubní pastou, když už bylo nejhůř. Takže to byla taková dobrá škola."

    Tato zkušenost ho dobře připravila na zmíněné výpravy, jež později pořádali s "pohrobky" Zapletalova oddílu do rumunských Karpat. Pravidelně je navštěvovali každé léto po sedm let. Pokaždé dojeli vlakem do Rumunska a pak vždy přibližně tři týdny chodili po horách. Právě zážitky z těchto výprav se staly základem pro jednu z jeho nejznámějších a nejúspěšnějších knížek Karpatské hry, která se ve své době stala "biblí" těch, kteří se odmítali jenom povalovat po hospodách.

    Rumunsko jim zprvu nahrazovalo nedostupnou zakarpatskou Ukrajinu, ale později se z toho stala každoroční záležitost, spojená se Společností Pro Exploataci Rumunských Horských Oblastí (SPERHO), kterou si s Milošem Zapletalem nezávazně založili. Výpravy pod záštitou SPERHO byly provázány řadou zásad, týkajících se jak třeba ochrany přírody, tak i praktické organizace výprav. Jako příklad lze uvést, že členové SPERHO ze zásady nikdy neplatili za ubytování. Postupně se však se zestárnutím členů oddílu výpravy přestaly konat.

    Práce v libereckém muzeu

    Když záhy po studiích nastoupil do libereckého muzea, netušil, že tam vydrží až do konce komunistického režimu. Později se také stal vedoucím botanického oddělení. Miloslav vzpomíná, že tehdy měli lidé pracující v muzeích jen velmi mrzké platy. "Když jsem tehdy prozradil mamince, jakou mzdu budu v muzeu pobírat, vstoupily jí do očí slzy. Dodnes si pamatuji, že řekla: 'Na takový plat jsi, Miloušku, nemusel ale tak dlouho študýrovat.' (...) Přežil jsem ale celoživotní žebráckou mzdu ve zdraví a hlady jsem také nezahynul. V muzeu byla svoboda a ta byla tehdy důležitější a lepší než peníze!" Celou dlouhou dobu, co pracoval v muzeu, byl ve své práci spokojený. Zaměstnání to bylo poklidné, ne příliš náročné. "Musel jsem si nacházet práci sám," říká dnes pan Nevrlý. Třídil například odborné časopisy, jejich prostřednictvím se také seznamoval s Jizerskými horami. Jakožto zoolog začal studovat netopýry hnízdící v Jizerských horách, kteří se stali také tématem jeho doktorské práce, kterou obhájil na Přírodovědecké fakultě UK v roce 1969. Nikdy k nim ale nepřilnul tolik jako k ptákům.

    Postupně začal podnikat v rámci své práce výpravy po tamních horách. Nejprve chodil sám, později se však seznámil s německým přítelem Gustavem Ginselem, který ho zasvěcoval do krás Jizerek. Dodnes o počátečních toulkách s tímto kamarádem tvrdí, že výrazně ovlivnily jeho život. Často společně překračovali hranice na polskou stranu hor. Miloslav v té době začal rovněž mapovat pomníčky Jizerských hor, což se projevilo na jeho dalších textech.

    K práci v muzeu mu připadla také funkce okresního dobrovolného konzervátora ochrany přírody. V rámci ní například vyznačoval rezervace po Jizerských horách a musel řešit problémy s životním prostředí na Liberecku. Bylo to však postavení s poněkud omezeným polem působnosti a vykonával ho víceméně hlavně z čisté lásky k Jizerským horám.

    Z nadšeného čtenáře spisovatelem

    Již od mládí byl Miloslav nadšeným čtenářem. Číst prý uměl již od pěti let. Ihned potom, co do tajů čtení pronikl, prý četl téměř vše, na co přišel. Začal si také psát své deníky, v nichž je i řada zápisů, o které dnes opírá hodně svých vzpomínek.

    Od čtení v mládí postupně přešel ke psaní. Začal psát odborné či novinové články týkající se zejména přírody a přírodovědy, které pak mnohdy publikoval v celostátních nebo regionálních tiskovinách. Skromně dnes říká, že se nikdy za spisovatele nepovažoval a vždy psal pouze tak, jak mu "zobák narostl". Ze začátku ho do psaní pro něj typicky lyrických textů o horách a o přírodě do značné míry nutili přátelé (včetně již zmíněného Miloslava Zapletala). Miloslav Nevrlý dodnes tvrdí, že většinu svých textů píše "na zakázku", když ho o to někdo požádá. Přesto jeho novinářská, spisovatelská a odborná bibliografie publikovaných i nepublikovaných textů čítá přes 600 položek a stále se rozšiřuje a veřejností je považován zejména za spisovatele.

    Jeho vztah k přírodě a k cestování se silně odráží v jeho textech. Řada těch nejznámějších textů vznikala právě zpracováním jeho zážitků z cest po horách a pohořích. Dříve většinou sepisoval texty po proběhlém putování pro rodiče členů oddílu. Vznikaly tak popisy pohoří, kterými prošli. Právě ty představovaly prvotní texty některých jeho knížek. Vydavatel Leopold Kukačka se jednou dozvěděl o jeho popisu rumunských Karpat a projevil zájem o to je publikovat. Miloslav je doplnil o několik "cestovních her". Vzniklo tak původní vydání Karpatských her. Podobně přicházely na svět i jeho další texty.

    Co se týká například prvního vydání Knihy o Jizerských horách, vzpomíná pan Nevrlý na to, jak v tramvaji dupl omylem na nohu řediteli Severočeského nakladatelství, se kterým se trochu znali z dřívější doby. Ten se ho pak otázal, zda nepracuje na nějakém textu. Pan Nevrlý zalhal, že píše knížku o Jizerských horách, a ředitel řekl, ať ji přinese, že mu ji klidně vydají. O čtyři roky později vymyšlenou knížku skutečně dopsal a vzpomněl si na toto setkání. Nakladatelství knihu opravdu vydalo a stal se z ní na tehdejší poměry velký hit. Kniha se stala postupně kultovní, inspirovala řadu čtenářů k cestám do přírody a možná i změnila jejich pohled na ni.

    Proměna doby

    Dnes se pan Nevrlý trochu trápí tím, že jeho psaní mělo v leckterých ohledech i negativní vliv, zejména pro místa, o nichž psal. Ta jsou dnes "turistickými cíli" a ztratila svůj tichý půvab. Jsou vyhledávána i jeho čtenáři a stěží udržují svůj původní klid a tajemnou opuštěnost. Za hlavní příčinu této novodobé proměny ovšem považuje spíše celkový nárůst turismu a proměnu doby. I na tom je však vidět typická skromnost Náčelníka, který si na slávu a na přisuzování významnosti své tvorbě nepotrpí. Nemá moc v oblibě ani popularitu, jíž se mu díky jeho spisovatelské činnosti dostalo. Jakožto již poměrně známá osobnost se také okolo roku 1989 krátce angažoval v Občanském fóru.

    Počet jeho napsaných titulů nadále roste, i když pomalejším tempem. V současnosti plánuje ještě literárně zpracovat své vzpomínky na raná léta svého pozorování ptáků, své "čižby". Říká, že nové výpravy a putování od doby, kdy měl nemocné kyčle, a od chvíle, kdy se stal požehnaným jedenáctinásobným dědečkem, nechystá. Ale kdo ví...

    zdroj:https://www.pametnaroda.cz/cs/nevrly-miloslav-1933

    S potápkou malou při pozorování ptáků u Blatné 1952 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    S potápkou malou při pozorování ptáků u Blatné 1952 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    Pozorování ptáků s RNDr. Waltrem Černým a vysokoškoláky - J. Figala a J. Volf u Blatné 1952  - M. Nevrlý) (zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    Pozorování ptáků s RNDr. Waltrem Černým a vysokoškoláky - J. Figala a J. Volf u Blatné 1952 - M. Nevrlý) (zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    https://www.adam.cz/2021/wp-content/uploads/2021/03/201709201336_Nevrly-cizba-1-video-m.jpg
    https://www.adam.cz/2021/wp-content/uploads/2021/03/201709201336_Nevrly-cizba-1-video-m.jpg
    S rodinou při promoci v Praze 1957 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    S rodinou při promoci v Praze 1957 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    Vrchol Blgarky, Stara planina, Bulharsko 1961 (M. Nevrlý)
    Vrchol Blgarky, Stara planina, Bulharsko 1961 (M. Nevrlý)
    S dcerami (Sylvie vzadu, Terezie vpředu) na Jizerce 1967 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    S dcerami (Sylvie vzadu, Terezie vpředu) na Jizerce 1967 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    Velikonoce 1971 na Smědé u Černous se třemi vlastními dětmi (dole) a s rodinou Miloše Zapletala
    Velikonoce 1971 na Smědé u Černous se třemi vlastními dětmi (dole) a s rodinou Miloše Zapletala
    V zátoce Bílého pavouka na Velké Jizerské louce v létě 1974
    V zátoce Bílého pavouka na Velké Jizerské louce v létě 1974
    S Gustavem Ginzelem na Jizerce 1975 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    S Gustavem Ginzelem na Jizerce 1975 (M. Nevrlý) zdroj: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    V Krkonoších 1975 (M. Nevrlý) zdroj:https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    V Krkonoších 1975 (M. Nevrlý) zdroj:https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288
    Se synem Ondrou při táboření v týpí na řece Švarcavě u Kaplice v létě 1975
    Se synem Ondrou při táboření v týpí na řece Švarcavě u Kaplice v létě 1975
    S Gustavem Ginzelem na Jizerce
    S Gustavem Ginzelem na Jizerce
    S manželkou na promoci dcery Sylvy v Praze 1986 (M. Nevrlý)
    S manželkou na promoci dcery Sylvy v Praze 1986 (M. Nevrlý)
    Miloslav Nevrlý při křtu knihy Mainské lesy od H. D. Thoreaua, společně s překladatelem knihy Janem Hokešem - Bodlákem v listopadu 2011. Foto: Tony
    Miloslav Nevrlý při křtu knihy Mainské lesy od H. D. Thoreaua, společně s překladatelem knihy Janem Hokešem - Bodlákem v listopadu 2011. Foto: Tony
    zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-radeji-nadeji-nez-neduveru-rika-zoolog-a-spisovatel-miloslav-nevrly-40362176?
    zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-radeji-nadeji-nez-neduveru-rika-zoolog-a-spisovatel-miloslav-nevrly-40362176?
    Miloslav Nevrlý | Foto: Milan Jaroš / Týdeník Respekt
    Miloslav Nevrlý | Foto: Milan Jaroš / Týdeník Respekt
    Miloslav Nevrlý se svou ženou. | Foto: Petr Vizina
    Miloslav Nevrlý se svou ženou. | Foto: Petr Vizina
    Miloslav Nevrlý | Foto: Milan Jaroš / Týdeník Respekt
    Miloslav Nevrlý | Foto: Milan Jaroš / Týdeník Respekt
    dostal prestižní ocenění 1. listopad 2017 15:44 Zprávy Liberecký přírodovědec, cestovatel a spisovatel Miloslav Nevrlý s prestižní cenou Ivana Dejmala Liberecký přírodovědec, cestovatel a spisovatel Miloslav Nevrlý s prestižní cenou Ivana Dejmala|foto:Ivana Bernáthová, Český rozhlas Liberec
    dostal prestižní ocenění 1. listopad 2017 15:44 Zprávy Liberecký přírodovědec, cestovatel a spisovatel Miloslav Nevrlý s prestižní cenou Ivana Dejmala Liberecký přírodovědec, cestovatel a spisovatel Miloslav Nevrlý s prestižní cenou Ivana Dejmala|foto:Ivana Bernáthová, Český rozhlas Liberec

    Lidstvo strká hlavu do chomoutu dobrovolně, říká zoolog, spisovatel a skaut Miloslav Nevrlý

    11. leden 2022

    Autor kultovních knih Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země nebo Karpatské hry vypráví o své lásce k ptákům a výpravách po slovenských a rumunských horách, vzpomíná na místa a okamžiky, kdy se člověk stává součástí vesmíru. Mluví také o tom, jak je důležité vést mladé lidi k samostatnosti.

    Autorka, koncept a režie: Eva Nachmilnerová
    Zvukový mistr: Radek Veselý Natočeno: 2021

    zdroj:https://vltava.rozhlas.cz/lidstvo-strka-hlavu-do-chomoutu-dobrovolne-rika-zoolog-spisovatel-a-skaut-8652537

    Rozhovor s Miloslavem Nevrlým - Náčelníkem

    neděle 28. říjen, 2018
    Miloslav Nevrlý Foto: Karel Čtveráček
    Miloslav Nevrlý Foto: Karel Čtveráček

    Napsal jsi, kromě velkého množství článků i celou řadu krásných knih, z nichž se tři dají zařadit mezi knihy kultovní (omlouvám se ti za tohle, dnes již zprofanované přirovnání, ale jiné vhodné mě nenapadá). Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry a Chvály Zadní země ovlivnily tisíce svých čtenářů a večerů u ohňů pod pískovcovými převisy či v rumunských horách, strávených předčítáním z těchto knih, bylo nespočítaně. Sám jsem jich několik zažil a šlo o kouzelné okamžiky pod hvězdami.
    Jaký z toho máš pocit jako autor? A vůbec, jak jsi se tvářil, když jsi se dozvěděl, že trampové, pískomilové a další poutníci začali po vzoru tvé knihy nazývat Českosaské Švýcarsko Zadní zemí? Že jsi stal kmotrem tak krásného koutu naší země ?

    Děkuji za nezaslouženou chválu. Také mně ale mohou samotářští tuláci vytknout, že ony tři knihy přivedly do kdysi opuštěných míst hodně lidí, které by tam jinak ani nenapadlo zavítat. U rumunských Karpat to ani tak nevadí, horší to bylo s Jizerskými horami.Tam lidé vyšlapali k pytláckým pomníčkům, kdysi ukrytým v lesích, bytelné stezky a dnes jsou snímky těch kamenných památek starých časů dokonce na webu i se souřadnicemi GPS. U Labských pískovců to není tak zlé. K napsání zamýšlené Knihy o Českém Švýcarsku s Karlem Steinem dosud nedošlo (a už nedojde) a tak alespoň vznikly jen Chvály Zadní země, které měly být původně jen předmluvou a zpestřením této knihy. A ty tolik škody nenadělají. To, že tomu skalnímu kraji začali lidé říkat Zadní země mě samozřejmě velmi těší, i když se i v něm proti dobám před čtyřiceti roky, kdy jsem tam jezdíval, hodně změnilo.Také přibylo tisíce lidí, Čechů a hlavně Němců. Ale ty změny přinesly až dnešní nové časy a ne moje "chvály".

    V zátoce Bílého pavouka na Velké Jizerské louce v létě 1974

    To vytýkání je opravdu těžké posoudit, protože mnozí z těchto samotářských poutníků se s dotyčnou krajinou, nebo jizerskými pytláckými pomníčky seznámili až prostřednictvím tvých knih, z nichž kniha o Jizerských horách byla tvojí první. Prý jsi v jakémsi nestřeženém okamžiku prohlásil, že na něčem takovém děláš a obratem jsi dostal nabídku k jejímu vydání. Jde o pravdivý příběh? Nebo o hezkou, leč vymyšlenou historku, kterou rádi o tobě vyprávějí jiní.

    Vykládal a psal jsem to tolikrát, že už nevím, co je pravda a co fikce. Skutečnost je asi taková, že jsem kdysi, v polovině šedesátých let, jel libereckou tramvají. Staré tramvaje se na tehdejších úzkých kolejích kymácely a tak jsem pánovi, který seděl pode mnou, nechtěně dupl na nohu. Až tehdy jsem zjistil, že to je ředitel Severočeského nakladatelství. Trochu jsme se znali, omluvil jsem se a on se mne ze slušnosti zeptal, na čem zrovna pracuji. Upadl jsem do rozpaků - nepracoval jsem na ničem. Zalhal jsem tedy, že připravuji knížku o Jizerských horách. Tramvaj vjížděla zrovna do stanice, pan ředitel vystupoval. Řekl tedy spěšně, ať rukopis, až ho dopíšu, přinesu, že mi ho vydají. Neměl by mít víc než 300 stran rukopisu a žádnou smlouvu mně předem nedá. Ředitel to bezpochyby ihned pustil z hlavy, ale já jsem to vzal vážně. Asi dva roky jsem se rozmýšlel co a jak, pak asi tři roky psal. Většinou rukou a na psacím stroji Remington pak přepisoval. Šedesát úderů na řádek, třicet řádek na stránku. V roce 1972 jsem provázkem převázaný rukopis donesl do nakladatelství, o čtyři roky později vyšel. Nenapadl mě jiný název než Kniha o Jizerských horách. Teprve, když knihu čtenáři rychle vykoupili a já jsem za ní dostal jsem za ni krajskou literární cenu, mně nakladatelství dovolilo, abych další vydání rozšířil, jak se mi zlíbí. Druhé vydání také již vyšlo v dnes pohádkovém, ale tehdy v nedostatečném nákladu 30.000 výtisků. Zákon totiž tehdy krajským nakladatelstvím nepovoloval vyšší knižní náklad nad třicet tisíc.

    Třicet tisíc výtisků které nestačily? V době, kdy je třicetinásobně menší prodaný náklad považován za úspěch, zní tohle jako vydavatelská latina, ale to tady asi nevyřešíme... Dřív než do Jizerských hor jsi začal jezdit do hájemství Krakonošova. Když se řekne Krkonoše, jaký nejsilnější zážitek se ti vybaví z toulek po těchto nejvyšších českých horách?

    Krkonoše byly skutečně první hory, které jsem poznal. Bylo to necelý rok po válce (v letech 1938 - 1945 byly pohraniční hory v Sudetech a tedy Čechům nepřístupné; za války jsem jezdil s tatínkem lyžovat jen za Prahu do Senohrab nebo na Dubsko u Čerčan), v týdnu od 2. do 9. února 1946. V deníku mám zapsáno: "V Grandhotelu na rekreaci s ÚRO, celá rodina bez tatínka". Příští únorový týden jsme strávili na Benecku, celý červenec téhož roku ve Svatém Petru, pak zase zimní Benecko, Daftovy boudy, Pec a tak ještě několik dalších let. Myslím, že ten nejhlubší vlastně ještě dětský zážitek jsem po desetiletích popsal v jednom z textů knížky Zašlá chuť morušek o krahujcem roztrhaném ptáčku králíčkovi a o opuštěné německé chalupě.

    Kniha o tvém dávném toulání po Krkonoších, kterou jsi právě vzpomenul,je dnes již bohužel vyprodaná. Její poslední vydání je krásné nejen obsahem, skládajícím se z několika desítek tvých krátkých příběhů a prožitků z těchto hor, ale i grafickou úpravou. Nestálo by za to tuhle knihu vydat znovu?

    Zašlá chuť morušek vyšla již (alespoň podle mé bibliografie) sedmkrát. Poprvé časopisecky v měsíčníku Krkonoše v roce 1987, pak i rozmnožena čtenáři, třeba Vláďou Lemberkem z Pardubic v roce 1992 nebo o sedm let později přítelem "Dodýšem" z Plzně. V edici Semínka (příloze Roverského kmenu) ji vydali pražští roveři roku 2002 a octla se i v obou vydáních Větrného toulání. Nejkrásnější vydání ale připravilo liberecké nakladatelství Vestri roku 2003. I ono je již dlouho rozebráno. V dnešní době je ale pro "one-woman publishing house", kterým právě Vestri je, vyloučeno vydat knihu bez sponzorských peněz, resp. půjčky, která by byla samozřejmě, po doprodeji knihy, opět vrácena.

    A jaké knihy nejvíc ovlivnily tebe?

    To není snad ani zodpověditelná otázka. Prý jsem uměl číst - říkali rodiče - od pěti let a pokud jsem byl doma, nedělal jsem vlastně skoro nic jiného, než že jsem četl. Všechno, co mně přišlo pod ruku, televize ještě neexistovala. Z dětských let si dodnes pamatuji celý Ferdův slabikář (dokonce za časů fakultního orchestru - to jsem byl již starší !- jsme ho "zhudebnili"), jako chlapec jsem miloval Aloise Jiráska (dnes je móda se mu pošklebovat), v dospívání pak F.M. Dostojevského. Za roků komunistického zákazu cestování do ciziny mě "živily" cestopisy. Dělal jsem si v mládí i seznamy knih, které se mi toho roku nejvíc líbily. Každý rok přibyl jeden titul, jejich složení se měnilo s věkem. Byla tam Melvillova Bílá velryba, Welzlových Třicet let na zlatém severu, Hesseho Knulp, Dykův Krysař, Leskovovův Očarovaný poutník, a mnoho dalších. Nedávno jsem ten seznam hledal, ale marně, je asi zasut kdesi v nezbadatelných haldách papírů. "Ruské" čtenářské období (po americkém, francouzském, severském) bylo asi nejdelší a nejhlubší. Svůj závazek přečíst před smrtí celý Starý i Nový zákon jsem splnil 31. srpna 2010. Ve dvě v noci jsem dočetl druhou knihu Makabejskou a dosud žiji. Deo gratias.

    Se synem Ondrou při táboření v týpí na řece Švarcavě u Kaplice v létě 1975

    A na čem teď pracuješ, pokud se takto přízemně dá nazvat psaní dobrých knih. Chystá se vydání nějaké tvé knihy, například u nakladatelství Vestri, které se zaměřuje na vydávání tvých knih?

    Škoda, že ti za tu otázku také nemohu dupnout na nohu! Poslední kniha pod mým jménem vyšla o Vánocích 2011. Byl to opět jeden z "hříchů ranného mládí". Nakladatel Roman Karpaš se někde dopídil několika set mých půl století starých diapozitivů Jizerských hor. Předválečným fotoaparátem a na nejlacinější kinofilm jsem tehdy na svých nesčetných toulkách po těch horách dokumentoval, bez jakéhokoli "uměleckého" záměru a za každého počasí a světla jejich pomníčky, skály, lovecké chaty, rašeliniště, samoty, vodopády, zkrátka všechno, na co jsem narazil. Z toho nyní vznikla knížka Jizerské hory na starých diapozitivech, ke které jsem musel navíc dopsat nakladatelem přesně stanovený počet řádek doprovodného textu.
    Teď se zrovna na nic nového nechystám (už se to nestydím přiznat jako před půl stoletím), jediné, nad čím ještě lenivě přemýšlím je zachytit dávné dny, kdy jsem jako patnáctiletý kluk začal chytat a kroužkovat ptáky. Ty osamělé dny v přírodě kdesi ve mně hluboko uvízly, ale dosud jsem nepřišel na to, jak je literárně ztvárnit, aby to bylo ke čtení a dnešní počítačová mládež se sluchátky v uších to s chechtotem neodhazovala. Zatím jsem si alespoň vymyslel desítky, jakoby několik století starých, ptačích pranostik, která by měla sloužit jako motta k textům, tedy ke kapitolám, a to od ledna do prosince podle světců, kterým byly zasvěceny jednotlivé dny ve starých kalendářích. Třeba: Den, kdy slaví Kunhuta, cácorek první lhůta mi připomíná dávné chytání prvních konipasů začátkem března do sítě nad polozamrzlou Kocábou. Raduj se, přesvatý Haštali, máš první laštůvku v maštali - oznamuje, že kdysi jsem viděl vlaštovku již 26. března. První píseň pro potěchu zazpívá slavík Vojtěchu by mělo uvádět kapitolu, kdy jsem se vydával předposlední dubnovou neděli do Polabí chytat slavíky, byly to krásné dny. Vítr na Pankráce hvízdá: u jiřic již plná hnízda mi připomíná 12. květen, kdy jsem před pětašedesáti lety v Praze na Židovském hřbitově kroužkoval v hustém zimostrázu v hnízdě mladé konopky. U vchodu do hřbitova mně starý šámes dal na hlavu špinavý putovní hřbitovní klobouk, který jsem při odchodu musel odevzdat.Trochu jsem se štítil. V polovině srpna jsem chytal do sklopek na moučného červa první bahní ptáky, kteří na cestě z polárních krajů doletěli až do Kunratic na liduprázdné břehy rybníka Šeberáku. Odtud pak, již s mým kroužkem na noze, letěli dál k jihu. Proto slova Na svatého Hypolita nad vodami pisík lítá. A tak jde jedna pranostika za druhou. Smutné dny, kdy letní ptáci již odlétli, sady osaměly a nad zmrzlými poli se poslední listopadový den jen třepetala osamělá poštolka, se snaží zachytit věty: Poroučí Ondřej apoštol: sadové buďte tiší. Smutna poštolka i poštol, už ubývá jim myší. A to je zatím všechno o literárních plánech kdysi patnáctiletého, dnes osmdesátiletého čihaře. Pro mladé ajťáky asi nic moc!

    Teď se tedy zrovna hodí otázka: na Přírodovědecké fakultě jsi vystudoval zoologii a tvůj vztah k ptákům je v tvých knihách a, jak vidím, i v tvých "literárních plánech" hodně zřetelný. Proč zrovna ornitologie?

    Protože jsem gymnaziální mládí vlastně strávil s ptáky, zdálo se mi úplně přirozené se přihlásit na Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakulty University Karlovy, nic jiného mě nebavilo. Chodil jsem tam, do Viničné ulice, ostatně již od svých patnácti let, protože na univerzitě učil i tehdejší předseda Československé ornithologické společnosti doc. RNDr. Walter Černý. Stal jsem se členem této společnosti a pan docent mě brával ještě jako gymnazistu na fakultní exkurse s řádnými vysokoškoláky. Přijímací zkoušku na vysokou školu jsem po maturitě v roce 1952 udělal a pět jsem pak jezdil na exkurse již jako budoucí zoolog. Do této "funkce" jsem po promoci nastoupil i do služeb přírodovědeckého oddělení Severočeského muzea v Liberci a tam jsem, při téměř žebráckém platu, vydržel celý život až do odchodu do důchodu. Hlady jsem nezemřel a v muzeu se mi líbilo: byla tam velká osobní svoboda a ta byla v komunistických časech tím nejcennějším.

    V polovině šedesátých let jsi pomáhal Miloši Zapletalovi při překládání názvů ptáků v knihách E. T. Setona, které tehdy vydávalo nakladatelství Olympie. Jaký dojem na tebe jako zoologa zanechaly Setonovy knihy popisující příběhy zvířat?

    Slovo pomáhat je přehnané, našel jsem Milošovi v muzejních knihách jen několik synonym v americké angličtině, ale hlavně jsem se tak seznámil s člověkem, který měl na můj život v budoucnosti velký vliv. To on mě přivedl zpátky ke skautingu, ve kterém jsem sice jako pražský kluk prožil od poloviny června 1945 krásné chvíle až do jeho zákazu komunisty, ale pak mě už lákalo spíš osamělé toulání po horách a putování za ptáky. Z knih E.T. Setona jsem přečetl snad všechno, resp. to, co se mi dostalo do ruky. Jeho vztah ke zvířatům i s trochou oné antropomorfizace, která je mu občas zoology vyčítána, mně vyhovoval. E.T. Seton měl v Liberci ale víc obdivovatelů, vzpomínám, že jsem jednomu příteli, který později emigroval do Kanady a dnes natáčí pro BBC filmy o medvědech a lososech, věnoval staré vydání Ze života severních zvířat, po kterém velice toužil a já jsem ho náhodou sehnal v antikvariátu.

    Velikonoce 1971 na Smědé u Černous se třemi vlastními dětmi (dole) a s rodinou Miloše Zapletala

    V oddíle Miloše Zapletala jsi získal přezdívku Náčelník. Stejnou měl u skautů i E.T.Seton. Je v tom nějaká souvislost, nebo jde o náhodu?

    To jsem o Setonovi nevěděl, znám ho jenom jako Černého vlka. Obávám se, že Náčelníka "vymyslel" Miloš Zapletal a nějak se to ujalo. Takže, když dnes potkám na ulici nějakého obézního padesátníka (jako gentleman teď nenapíšu šedesátnici) a on (ona) zahlaholí "Ahoj, Náčelníku!", hned vím, že je to někdo ze staré skautské nebo tomícké gardy. Pak se podívám pozorněji a většinou dotyčného ještě poznám. Nebo se vymluvím na své čtyři dioptrie.

    Se staršími členy oddílu jste založili společnost v poněkud tajemným názvem SPERHO. O co šlo a co všechno to obnášelo?

    O úctyhodné a důmyslné Společnosti pro exploataci rumunských horských oblastí (SPERHO)
    vyšlo obšírné povídání dokonce již osmkrát. V roce 2004 jsi je otiskl i ty ve svém Puchejři. Jméno si bohužel vymyslel také Miloš Zapletal a ne já, ale do Rumunska na třítýdenní vandry jsem s tomíky, staršími než 15 let, tedy s rovery, jezdil sám bez Miloše. V letech 1975 až 1981 jsme tak s lehkými kletry prošli asi 35 rumunských pohoří a poznali nejkrásnější místa západních východních i jižních Karpat, včetně jejich zajímavostí a přírodních rezervací. Když pak všichni odrostli a povdávaly se, začal jsem jezdit sám. Poslední, již netypická, protože ne pěší, sperhovýprava, se konala na lodi. Byli jsme tehdy už jen ve třech a v roce 1984 jsme se tři červencové týdny toulali po nejzapadlejších vodách dunajské delty. Jeli jsme tam vlastně s dnešním libereckým skautským vodáckým oddílem, ale v deltě jsme se rozdělili a bloudili jsme jezery, slepými rameny a rákosinami sami. Nebýt vandrů Sperho, nevznikly by bezpochyby ani Karpatské hry.

    Jednou z akcí Ligy lesní moudrosti je i "Nejkrásnější sbírka", kdy je každoročně uspořádána výprava do jedné z oblastí popisovaných ve tvé stejnojmenné knize. Co se týče členů Ligy lesní moudrosti, tak kupříkladu Josef Porsch - Ablakela ti v roce 2002 vydal šest povídek a o dva roky později tytéž povídky vyšly v Avalonu pod názvem Bílý pavouk ve spolupráci s dalšími woodcraftery - Magdou Kupkovou - Wenonou, Petrem Vilhelmem - Willym, Petrem Náhlíkem - Vokounem a Magdalenou Karelovou - Waki.

    Velmi mě těší, že mladí lidé, (možná i starší?) z LLM chodí krajinami podle Nejkrásnější sbírky, to jsem nevěděl. Přeji jim, aby ty kraje našly co nejméně změněné proti dobám, kdy jsem je navštěvoval před desetiletími já. Na obě tebou vzpomenuté povídkové publikace si dobře pamatuji, tu druhou jste mi s Waki podepsali 25. září 2004 v Hejnicích na Jizerské notě. Všechny ty povídky za mne kdysi, kolem roku 1968, vymámil Miloš Zapletal pro tehdejší časopis Junák. Nevěřil jsem ale, že by se mohly někomu zalíbit.

    Sjednocujícím prvkem těchto povídek je postava Hadráře. Horského tuláka po hvězdách a objevitele malých velkých věcí. Už jsem několikrát zaslechl, že do této literární postavy jsi vtiskl sama sebe. Že jde o tvé alter ego.

    Pokud jsem po Slovensku nechodil sám, brával jsem sebou i své dobré přátele, většinou spolužáky z vysoké školy. Jeden z nich, v povídkách nazvaný Kagaj a v Nejkrásnější sbírce Jirka, je dnes váženým brněnským profesorem zoologie a již jsem se mu omluvil, že jsem z něj autorskou licencí udělal jednu z postav mých povídek. S Hadrářem je to složitější. Vzhledem k tomu, že jsem se na vandrech nejméně ze všech myl, nečistil si zuby, mastné ruce drhnul pískem, jedl stále stejný špek a měl staré šaty, tak by se někdy mohlo zdát, že jde o mne, ale jednoznačné to není. Slovo alter ego je zbytečně jednoznačné. Stačí? Povídka Nejkrásnější tábor krále Asie popisuje relativně věrně naši (byli jsme čtyři) první velkou slovenskou "expedici" ve dnech 8.- 27. července 1953. Samozřejmě trochu nezbytné, tentokrát básnické, licence, tam samozřejmě také je. Tato výprava byla také střízlivěji popsána i v tatranské kapitole Nejkrásnější sbírky .

    A jak dalece jsi informován o dění v Lize lesní moudrosti?

    Bohužel jen velice povrchně a spíš teoreticky, tedy z časopisů, které se mi během života dostaly do rukou. Ale asi budu muset začít zdaleka. Nebyl jsem bohužel v životě obdařen "sdružovacím pudem" a tak jsem nejraději po horách a lesích chodil sám a, pokud to šlo, stranil jsem se spolků a organizací, byť sebeušlechtilejších. Považuji to spíš za svoje manko než za přednost. Lidi, kteří se v nich sdružovali, jsem začal prakticky poznávat až poté, co vyšly, roku 1982 Karpatské hry, které jsi vzpomenul v první otázce. Začal jsem od jejich čtenářů dostávat dopisy, mnoho dopisů, byl to div, že se jim vůbec ty, tehdy jen primitivně napůl tajně rozmnožené, texty dostaly do rukou. Psali mně trampové, členové Ligy lesní moudrosti (vzpomínám na krásný dopis Vladimíra "Losa" Kysilky z jihovýchodních Čech) i skauti, všichni více méně tehdy žijící v "ilegalitě". Začal jsem si uvědomovat, kolik lidí s podobným náhledem na život a přírodu, který jsem se neuměle snažil vtělit do Karpatských her, žije v tehdejším Československu. Bylo to povzbudivé a ti neznámí čtenáři Karpatských her začali v mé mysli pomalu splývat do jednoho krásného celku. Tak jako do sebe během milionů let jen pozvolna a nenásilně přecházejí geologická období, nebo roční doby, kdy jaro tiše mizí a taje v létu, tak mně postupně splývali členové trampských osad, woodcrafterských kmenů a dávných skautských oddílů do jedné pestré rodiny a uvědomoval jsem si, že všichni jsme "jedné krve". Začal jsem se proto zajímat i o společenství, ve kterých se tito "moji" čtenáři sdružovali a objevoval jsem postupně i časopisy, které vydávali. V těch trampských se většinou bratrsky psalo i o Lize lesní moudrosti, v Bizoním větru/Woodcraftu a Wampumu Neskenonu se zase stejně přátelsky vyjadřovali o skautech, čítal jsem i foglarovskou Bobří stopu a také Junáka a Skauting. Bylo to útěšné čtení. V některých se dokonce, aniž jsem o tom věděl, psalo i o mně. Ve Wampumu 1995, 3 byl otištěn "výběr" z Chvál Zadní země, v Bobří stopě č.7 v témže roce jsem byl (alespoň mi to tvrdili) vyobrazen na obálce Marko Čermákem. Nicméně jsem byl na druhé straně při četbě oněch krásných časopisů občas nemile překvapován tím, kolik hádek a sporů, mezi jsou schopni mezi sebou vést i členové jedné a téže organizace. Čím titěrnější důvod, tím urputnější svár. Skauti se kdysi rozpadali do desítek různých spolků, v "ligařských" článcích jsem zase četl různé názvy LLM. LČSW, LLM-W, The Woodcraft League, Česká tábornická unie, mnoho dalších. Považoval jsem ty rozkoly za zbytečné. Jitřní probuzení v květnovém lese je přece stejně nádherné pro trampy, woodcraftery i skauty! Nejraději jsem proto tehdy sahal po textech "otců zakladatelů", tedy po knihách Černého vlka E.T. Setona, který byl vlastně prvním, koho napadlo sdružovat mládež pod korouhví ušlechtilých zásad. Měl jsem rád i českého nebeského snílka Miloše Seiferta Woowotanu a jeho knihu Přírodou a životem k čistému lidství. Jeho slova, která uveřejnil časopis Woodcraft ve třetím čísle loňského roku, jsou dojemná a dodnes platná. Na závěr této otázky upřímně přiznávám, že - ačkoli jsem léta pomáhal vést skautskou mládež - je mému srdci bližší woodcrafter Černý vlk E.T.Seton, byť i třeba méně organizačně úspěšný, než britský generál, lord a zakladatel světového "scoutingu" Robert Baden-Powell. Howgh.

    Na své cestě životem jsi byl obohacen přátelstvím mnoha zajímavých osobností. Dovolil bych si jmenovat dva z nich a to skautského vůdce a spisovatele Miloše Zapletala a cestovatele, pábitele a majitele Hnojového domu Gustava Ginzela.

    Protože jsem už zřejmě předchozími odpověďmi výrazně překročil stránkový limit, který jsi mi stanovil pro tento rozhovor, tak, pokud-li budeš souhlasit, odkážu čtenáře Woodcraftu (i když se to běžně nedělá) na moje rozsáhlá vyprávění o Gustavovi a Milošovi, ke kterým mně kdysi přiměli vydavatelé. O Gustovi Ginzelovi, svérázném, o rok starším než já, německém příteli, se kterým jsem od roku 1957 chodil po horách, jsem v roce 2008 napsal do ročenky libereckého Jizersko-ještědského horského spolku jednadvacetistránkový "veselý nekrolog", protože Gustav v onom roce zemřel. Miloš Zapletal je dosud živ a zdráv a tak o tom, jak jsme spolu "žili" v Liberci, jsem napsal do mamutího almanachu Zet - pět životů, vydaného nedávno k jeho osmdesátinám, deset stránek. Povídání o Milošovi i Gustavovi by vydalo na samostatné články!

    Setkal jsi se i se vzácným člověkem až pohádkového jména Marcel Safír a toto setkání jsi popsal v Cestovní zprávě čarodějova učně (naposledy vyšla jako součást knihy Větrné toulání) a kterou považuji za jednu z nejlepších krátkých próz jakou jsem kdy četl. Jak dalece je příběh pravdivý a jednalo se opravdu o tvoji prvotinu?

    Marcel patřil skutečně k mimořádným lidem. Byl o víc než dvacet let starší než já a jeho život byl podivuhodně rozpůlen. Mládí prožil na bývalé Podkarpatské Rusi, strašlivé roky pak jako maďarský vězeň, válečný zajatec a ruský partyzán. Druhou polovinu života - třiatřicet let - žil v Jablonci nad Nisou a stal se, aby se zbavil nočních děsů z prožitých, lidmi zaviněných hrůz, nejduchovnějším fotografem hmyzu u nás. Svoji lásku věnoval oněm "nevinným" šestinohým božím tvorům, psal o nich i zasvěcené texty do svých knih fotografií. Já jsem ho doprovázel na jaře 1966 řadu týdnů na jedné z exkursí na východní a jižní Slovensko a z této cesty vznikla - k mému úžasu zcela samovolně ! - tebou zmíněná Cestovní zpráva čarodějova učně, která vyšla časopisecky o rok později. Poprvé jsem tehdy byl schopen vyjádřit svoje pocity písemně; byla to tedy opravdu moje "prvotina". I teď raději odkážu na literární pramen: do šestého čísla měsíčníku Krkonoše jsem v roce 2009 napsal na žádost redakce čtyřstránkový příběh Marcela Safíra i s fotografiemi pod názvem Člověk odsouzený k životu.

    V naší zemi již před dlouhým časem zmizela poslední nefalšovaná divočina a teď nám před očima mizí i ta "kulturní divočina". Čeká nás jen další a další zjišťování toho, že ten a ten kousek přírody byl zastaven developery, vytěžen, obohacen dalším rekreačním střediskem, nebo kamerou umístěnou uprostřed lesa, zaasfaltován novou silnicí či cyklostezkou a v támhletom kraji oheň rozděláme pouze tajně, protože ochranáři proto nemají pochopení?
    V Setonově knize Rolf Zálesák se moudrý Quonab loučí slovy o tom, že jeho moudrostí je lesní moudrost a tím, že lesy mizí, se z jeho moudrosti stává hloupost.
    Mám si stýskat společně s Quonabem a pod mizejícími lesy si představovat naše mizející možnosti táboření a vandrů, nebo se mám stejně jako geolog Václav Cílek uklidňovat slovy o tom, že "příští doba ledová to stejně všechno srovná"?
    Obojí je totiž smutné, ale já v poslední době opravdu nevidím cestu k lepšímu.

    Všechno se postupně mění, tak to bylo odjakživa, s tím asi nic nenaděláš. Hloupé je jen, že teď je většina změn rychlejších, tedy kratších než je lidský život, který se navíc, díky často nadbytečné lékařské péči, ještě zbytečně uměle prodlužuje. Takže lidé si stačí uvědomit, že jejich "standard divoké přírody", jak si jej udělali v mládí, mizí před jejich očima. Já jsem se s tím musel už před třetinou století vyrovnávat v Karpatských hrách, ale myslím, že kdo hledá, ten i dnes najde, jen musí asi cestovat dál a dráž. Také stáří mnohé zmůže: představa, že bych dnes, v osmdesáti letech, vyrazil na východní Slovensko do Stužického pralesa, mě vůbec neláká, slyšel jsem totiž o tom, jak to teď vypadá v Nové Sedlici. Lepší je sedět u kamen, číst si o chasidských rabínech. Až ti bude také tolik, budeš možná se mnou souhlasit. Ale dost se smutným žertováním.
    Geologové mají bezpochyby pravdu, příroda se i bez lidského přičinění změnila jen za několik posledních desetitisíciletí mnohokrát a ještě se v budoucnu mnohokrát změní. Velká Jizerská louka by se mi v pleistocénu, a asi v začátkem "našeho" holocénu, nelíbila tak, jak se mi líbila v roce 1950, kdy jsem po ní osaměle poprvé bloudil. Uplynulo jen pouhých šedesát let a už se mi tam nelíbí: po tehdy neexistujících, navíc asfaltových "lesních" cestách, uhánějí na dřív nevídaných bicyklech stovky bajkerů v lesklých papouščích oděvech, halasí, samota zmizela. Jedovaté čoudy lignitových elektráren zabily a do mrtvolné šedi zbarvily rašelinné smrky. S tím už nic nenadělám, dožil jsem se jen zbytečně vysokého věku.
    Ale neboj se, skončím zvesela, není dosud nutné zapomínat Quanabovu lesní moudrost: je ještě tisíc míst na naší zemské kouli, kde je možné chytit rybu v čisté vodě, zapálit oheň a při východu slunce poslouchat ptačí zpěv. Jen se tam musíš vydat, dokud máš dost času a mladé nohy i srdce. Já jsem to kdysi musel dělat také tak.

    Miloslav Nevrlý při křtu knihy Mainské lesy od H. D. Thoreaua, společně s překladatelem knihy Janem Hokešem - Bodlákem v listopadu 2011.
    Foto: Tony

    Co bys do budoucna přál Lize lesní moudrosti a vlastně všem poutníkům, kteří stále ještě vyrážejí do hor a lesů prožívat své "karpatské (brdské, šumavské, trampské, woodcrafterské) hry"?

    Asi většinu toho jsem napsal v předchozí odpovědi, je zbytečné se opakovat. Vyrazí-li někdo dnes vlakem na Hřebeny nebo do Brd, bude muset v kulturní smrčině tajně a bázlivě zapálit jen ustrašenější a menší ohýnek, než by mohl volně zažehnout ve východních Sajanech v tuvinské autonomní oblasti na pramenech horního Jeniseje. Rád bych se býval do Sajan také podíval, ale tehdy to svobodně nešlo, v mládí mi muselo postačit Rumunsko. Ale tehdy i tam mohly být ohně vysoké a jasné, kdoví, jak se to dnes. Takže vlastně: díky za všechno!

    A na závěr jednu, pravděpodobně, těžkou otázku. Co považuješ za svůj největší životní, lidský úspěch, když nebudeme počítat tvé knihy a vše to, co nám přinesly.

    Nepočítáš-li knihy, pak už zbývá jen dík za radostné a smysluplné prožití osmi desetiletí života, za zdravou rodinu a za přátele a přítelkyně, které mi bylo dáno za tu dlouhou dobu poznat.

    Děkuji za rozhovor
    Michael Antony - Tony

    Rozhovor byl původně udělán pro časopis Woodcraft, vydávaný Ligou lesní moudrosti, kde vyšel v čísle 1/2013.

    zdroj: https://www.trampsky-magazin.cz/blog/rozhovor-s-miloslavem-nevrlym-nacelnikem-139.html

    https://www.cenajosefavavrouska.cz/Nominace/2017/Miloslav-Nevrly
    https://www.cenajosefavavrouska.cz/Nominace/2017/Miloslav-Nevrly
    Miloslav Nevrlý při předání Ceny Ivana Dejmala
    Miloslav Nevrlý při předání Ceny Ivana Dejmala

    Knihy

    • Karpatské hry - lyrické popisy rumunských pohoří se prolínají s "hrami" v nichž autor svým specifickým uměleckým stylem sděluje své myšlenky týkající se lásky ke svobodě v horách i ke skromnému přístupu k životu...
    • Kniha o Jizerských horách (1. vydání 1976, 2. 1981, 3. 1996, 4. 2007, dotisk 4. vydání 2011)
    • Chvály Zadní země (o krajině Českého Švýcarska)
    • Nejkrásnější sbírka (o chráněných územích a národních parcích Čech a Slovenska)
    • Zašlá chuť morušek (o krajině Krkonoš)
    • Větrné toulání (povídky a kratší texty z knih a časopisů)
    • Kryštofovo údolí - putování časem a krajinou
    • Libereckým krajem
    • Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (komentáře k 8. modlitebním chválám Sluneční písně sv. Františka z Assisi, devátá chvála je jeho vlastní, ve které vyzdvihuje naději v možnost žít plnohodnotný život i ve stáří a nemoci)
    • Bílý pavouk (povídky z časopisů)
    • Tři iseriny (spoluautor)
    • Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu (spoluautor)
    • Kouzelný český ráj (spoluautor)
    • Jizerské hory (spoluautor)
    • Moje ptačí roky (vydáno 2018)

    Výběr z tvorby Miloslava Nevrlýho, jehož vydání se u příležitosti Náčelníkova životního jubilea chystá na konec listopadu. Titulní stránku knihy nakrelil Pavel Čech - Machimia a vydavatelem je Liga lesní moudrosti ve spolupráci s Avalonem.
    Výběr z tvorby Miloslava Nevrlýho, jehož vydání se u příležitosti Náčelníkova životního jubilea chystá na konec listopadu. Titulní stránku knihy nakrelil Pavel Čech - Machimia a vydavatelem je Liga lesní moudrosti ve spolupráci s Avalonem.
    Původní vydání Karpatských her z roku 1982. Kniha vyšla jako neveřejná, určená pouze pro potřeby turistických oddílů. | Foto: Repro Aktuálně.c
    Původní vydání Karpatských her z roku 1982. Kniha vyšla jako neveřejná, určená pouze pro potřeby turistických oddílů. | Foto: Repro Aktuálně.c

    Životopis

    Narodil se v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu University Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do důchodu v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení.

    Svůj zájem věnoval zejména Jizerským horám. Profesně se zabýval nejen např. studiem tamní zvířeny netopýrů, ale i obecnou historií tohoto pohoří, o kterém napsal řadu větších i menších prací. Z nich nejznámější je Kniha o Jizerských horách, za kterou obdržel v roce 1976 výroční nakladatelskou cenu. Zatím poslední čtvrté vydání této knihy je z roku 2007 a tato kniha je považována za bibli tzv. "pomníčkářů" - lidí, kteří bloudí po Jizerských horách a hledají velké množství pomníčků (cca 450) ukrytých v kopcích. Zároveň dlouhé roky vykonával dobrovolnou funkci libereckého okresního konzervátora státní ochrany přírody a krajského konzervátora pro zoologii. Jako terénní pracovník se stal autorem i mnoha turistických publikací a map. Jako hlavní autor se rozhodující měrou podílel na koncepci a tvorbě Turistického průvodce Jizerskými horami. Jeho bibliografie obsahuje mj. i stovky novinových článků.

    V novinářské anketě Osobnost Liberecka získal v roce 2003 hlasováním veřejnosti druhé místo. Od roku 1961 je ženatý, má tři děti a jedenáct vnuků.

    Skaut

    Skautem se stal po válce v roce 1946, po roce 1968 pomáhal vést v Liberci Miloši Zapletalovi 2. skautský oddíl. V letech 1970-1989 jako činovník Turistického oddílu mládeže TJ Dynamo (TOM Dvojka) se věnoval mládeži staršího skautského věku a vedl oddíl starších známý jako SPERHO, což je zkratka ze slov "Společnost pro exploataci rumunských horských oblastí". Oddíl Sperho vyrážel pod jeho vedením na každoroční legendární puťáky do Rumunska. Je znám pod přezdívkou Náčelník.

    (zdroj: Wikipedia)

    S Miloslavem Nevrlým o Karpatech, odhalování tajemství a ničivém pokroku

    Píšu jen, když si někdo něco objedná


    Ptal se Radek Štěpánek, Fotografie Jakub Frič


    Miloslav Nevrlý je tak trochu utajovaná legenda: v literárním prostředí ho neznají zdaleka všichni, ale kdo ho zná, ten na něj nedá dopustit. Jeho Karpatské hry, Chvály Zadní země či Knihu o Jizerských horách si lidé čtou přímo v horách, u táborových ohňů, připomínají jim domov daleko v zahraničí. Přesto jejich autor o sobě říká, že se jako spisovatel necítí a píše především na objednávku či přání blízkých. Tak vznikla i poslední kniha Moje ptačí roky.


    V knize Moje ptačí roky se vracíte do vašeho určujícího období, tedy mládí, kdy to všechno začínalo. Pozorování ptáků je dnes oblíbená kratochvíle, ačkoli druhová biodiverzita se zřejmě nedá srovnávat s tím, co pamatujete. Jaké pro vás bylo psát takovou retrospektivní knihu a vzpomínat na časy, které jsou dávno pryč?

    Některých ptačích druhů ubylo - a některé dokonce za mého života zmizely z českých zemí úplně -, jiné druhy se však zase objevily, některých dokonce přibývá. Důvody jsou různé. Já jsem ale tu nevelkou knížku nepsal kvůli biodiverzitě naší avifauny, ale abych potěšil svého nemocného přítele Vláďu, se kterým jsem před sedmdesáti roky chodil krajem. Chytali a kroužkovali jsme ptáky, nejkrásnější, nejsvobodnější bytosti.

    To zní romanticky...

    Neznal jsem tehdy nic nádhernějšího, nic, co by mne víc naplňovalo. Nejraději jsem chytal dlouhokřídlé a dlouhonohé bahenní ptáky. Přilétali za podzimního tahu na mlžnaté břehy českých vod z dalekého vysokého severu, z tundry a tajgy, z krajin, po kterých jsem toužil, ale které byly za komunistických časů pro mne zcela uzavřené. Kulíci, vodouši a jespáci pak s mým aluminiovým kroužkem na noze přelétali elektřinou nabité ostnaté hraniční ploty tehdejšího Československa a letěli volně a svobodně přes moře na jižní polokouli, pro mne tehdy stejně žádoucí a nedostupnou jako tundry a tajgy. V knížce, na kterou jste se ptal, jsem se tedy vrátil do časů, kdy jsem se jako patnáctiletý kvintán jednoho pražského gymnázia stal v roce 1948 členem tehdejší Československé ornithologické společnosti, získal v ní nové přátele a nové znalosti. A také smysluplné mládí a dospívání a nakonec i celoživotní povolání, protože jsem po vystudování zoologie na Karlově univerzitě celý život pracoval v libereckém Severočeském muzeu jako zoolog.

    V knize píšete i o svých starých denících. Vedete si je dodnes?

    Deníky jsou důležité, protože uchovají všechno, zatímco mozek a jeho paměť jsou selektivní, a tak podrží po sedmi desetiletích jen překvapivě málo věcí a často ani ne těch nejdůležitějších. Deník jsem si psal od ledna 1941, byl jsem v první třídě obecné školy. Asi mě k tomu vyzval otec, ten také občas psal zápisy za mne, většinou jen sobotní a nedělní. Na přídeští deníku jsem si během roku zapisoval knihy, které jsem četl a líbily se mi. Na prvním místě jsem uvedl Ferdu Mravence a hned po něm Hochy od Bobří řeky, které mně otec věnoval k osmým narozeninám. S těmito dětskými deníky jsem skončil o čtyři roky později. Pak přišlo asi sedm let deníků s každodenními tuhými, zcela věcnými zápisy reálií. Třeba mých cest za ptáky, výdajů za dopravu, toho, co jsem obědval a večeřel, kdy jsem šel spát. Tedy žádné duševní výlevy o kráse světa, mraků, o smyslu života. Po vstupu na univerzitu jsem začal s "cestovními" deníky. Psal jsem je už jen o svých putováních po českých a hlavně slovenských horách, toulal jsem se tehdy horami a nížinami Slovenska celé týdny, většinou sám. Mnohem později přibyly i zápisy z rumunských Karpat a dunajské delty, bulharské Staré Planiny a Pirinu. Pak i z osamělé třítýdenní cesty po Kavkaze. A z dalších. Na přídeští deníků jsem si už nepsal názvy přečtených knih, ale postupně každý rok seznamy své výbavy, tedy věcí a jídel, které jsem musel tři týdny nosit v kletru na zádech. Příští rok jsem vždycky některou z těch pro život v horách postradatelných věcí nechal doma a měl zase o něco lehčí ruksak.

    A kdy vlastně píšete?

    Bude to bezpochyby vypadat provokativně, ale je to bohužel pravda. Píšu, jen když si někdo něco objedná. Zní to hrozně, měl bych se za to stydět, ale je to tak. Uvědomuji si, že vlastně ani jednu ze svých knih, respektive textů jsem nenapsal sua sponte, sám od sebe, z vnitřního nutkání, tedy jak se občas říká "do šuplíku".

    Tomu se mi nechce věřit, vždyť vaše texty jsou tak osobité.

    Jednou v životě jsem vlastně začal psát "sám od sebe". A bylo to také to první, co jsem kdy napsal, "zachytil na papíře". To když jsem na jaře 1966 doprovázel několik týdnů po jižním a východním Slovensku na jeho prosbu Marcela Safíra, podivuhodného člověka, maďarského Žida, který se dostal jako mladý muž na Podkarpatské Rusi do soukolí druhé světové války, byl maďarským soudem odsouzen v roce 1942 k trestu smrti, od kterého jej několik minut před exekucí zachránil letecký poplach. Trest mu byl pak změněn na zařazení do maďarského trestního batalionu, ve kterém spolu s dalšími odsouzenci fungoval na frontě jako "živý odminovač": kudy prošel on, prošel za ním i voják. Zůstal prý naživu jako jediný z odminovačů. Dezertoval k Rusům a zbytek války prožil ve "výzvědné službě v týlu" Rudé armády: zažil hrozné věci, vyhýbal se hovoru o nich. Po válce, v níž zahynuli v koncentračních táborech všichni jeho přátelé a rodina a "zmizela" i jeho Podkarpatská Rus, začal žít v Jablonci nad Nisou a stal se naším nejlepším a "nejduchovnějším" fotografem hmyzu, do kterého vtělil po svých strašných zkušenostech s lidmi svou lásku ke stvořenému světu. Doprovázel jsem ho tedy na Slovensko jako hmyzího fotografa. Byl jsem tak uchvácen jeho životními názory a postoji, že jsem jednoho večera u ohně na břehu Bodrogu na maďarské hranici pocítil nepotlačitelnou touhu jeho vidění světa zapsat a také vylíčit i naše putování. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo. O rok později ten nevelký text vyšel v jednom časopise pod názvem "Cestovní zpráva čarodějova učně". A to je všechno, ostatní texty, knížky jsem už psal na něčí výzvu, popud, přání. Snažil jsem se ale dělat to co nejlépe.

    Nejraději jsem chytal dlouhokřídlé a dlouhonohé bahenní ptáky

    Jakou ze svých knih máte nejraději?

    Jako mám úplně stejně rád svoje tři děti, tak to mám i se svými knihami. Každé dítě je však jiné, stejně tak i knihy. Samozřejmě že si v nich denně nelistuji a nečtu je. Držím-li je ale v ruce, tak spíš oceňuji jejich vzhled, vnější podobu, o niž se postarali nakladatelé a kterou jim vtiskli knižní grafici, fotografové, malíři. Já bych to nesvedl. Na všechny, kdo mě k napsání textů vyzvali, vzpomínám rád a jsem jim vděčen. Nejrůznější podobu mají Karpatské hry, bezpochyby proto, že vyšly již v osmi různých vydáních. Od tří prvních, nejjednodušších, které jsem napsal na žádost přítele Leopolda Kukačky a doprovázely je jednoduché kresby napřed Petra Chvojky a pak Zdeňka Urbana, přes dvojí skautské vydání Miloše Zapletala se staletými ocelorytinami sedmihradských hor až po obě nejkrásnější vydání nakladatelství Vestri. Ty doprovázely již nádherné barevné snímky Karpat a posléze i stejně nádherné kresby Ludvíka Kunce.

    Jsou oblíbenější ta stará, nebo ta nová vydání?

    Čtenáři se rozdělili do dvou skupin. První dává přednost starým, na psacím stroji psaným, téměř sešitově tenkým podobám Karpatských her, které bylo možno srolovat do báglu a vzít si je s sebou do Rumunska k ohni či do salaše, a druzí - k vděčné radosti paní nakladatelky - dokázali ocenit krásnou knižní podobu obou posledních vydání, kterou by však bylo škoda zničit v ruksaku.

    Karpatské hry vás v určitých kruzích proslavily. Napsal jste toho však daleko víc. Zase na objednávku?

    Knihu, kterou jsem nazval Nejkrásnější sbírka, jsem psal po tři roky každých čtrnáct dní po kapitolách "na objednávku" pro skautský časopis. Její poslední vydání - čtvrté, opět v nakladatelství Vestri - má již skvostnou knižní podobu, a to s nádhernými snímky dvaceti nejlepších krajinářských fotografů z celého bývalého Československa. Na žádost skautů-roverů jsem "spáchal" i další text o krajinách, tentokrát o Českém Švýcarsku. Chvály Zadní země vyšly v první sešitové podobě se starými rytinami, pak je v brožované vazbě vydal Miloš Zapletal a nakonec vydání s mimořádně krásnými fotografiemi Vladimíra Širla vyšlo v nakladatelství Vestri. Těší mě, že od té doby trampové, a nejen oni, říkají tomu kraji Zadní země, tedy jménem, které jsem použil jako první. Jsem vlastně vděčen za to, že moje texty si "objednávali" různí lidé v různých dobách. Při listování v knihách pak na ně mohu vzpomínat. Třeba na přátele z Krkonošského národního parku, kteří předloni znovu vydali třetinu století starou a původně časopiseckou Zašlou chuť morušek; pro úplně jiné lidi jsem rád napsal knížku Podivuhodné chvíle se Sluneční písní svatého Františka z Assisi a tak tomu bylo i s dalšími texty. Můj největší dík a obdiv patří nakladatelce Aleně Beňadikové, která během několika desetiletí obětavě a v nejkrásnější podobě vydala všechny mé "důležité" knihy. Takže odpověď na vaši původní otázku: mám rád všechny svoje knižní děti.

    Máte v plánu vydat po Mých ptačích rocích ještě nějakou novou knihu? Nebo třeba sebrané spisy?

    To se lze snadno dozvědět z mých odpovědí na předchozí otázky: nikdy jsem neměl v plánu vydat nějakou knihu. To právě dělali moji přátelé, kteří mě o text požádali a ten pak vydali sami, nebo s pomocí nakladatele. A o "novou" knihu zatím nikdo neprojevil zájem a doufám, že již neprojeví; tady by se hodil takzvaný smajlík! Ani na sebrané spisy to nevypadá. Museli by se spojit - a napřed se spolu seznámit! - všichni ti, pro které jsem v uplynulých desetiletích své texty napsal. Byla by to velmi různorodá a různověká společnost a třeba by se vůbec vzájemně neshodli. Mimo jiné i proto, že těch asi deset knížek je tak nesourodých tématem, zpracováním, grafickou úpravou, zaměřením a nevím, čím vším dalším, že by se nemohlo podařit je dostat do společné jednotné podoby a řady, v jaké stojí v knihovnách třeba sebrané spisy Aloise Jiráska nebo Vladimira Iljiče Lenina. Jedny "sebrané spisy" ale vlastně již mám. V roce 1992 totiž "sám od sebe", aniž jsem o tom věděl, vybral můj skautský přítel Vláďa Lemberk z Pardubic z mnoha časopisů všechny mé kratší či delší texty, články či povídky, které jsem během let napsal - většinou na "naléhání" Miloše Zapletala -, přepsal je a v pěti (!) exemplářích vydal, tedy rozmnožil.

    Vaše knihy vyšly v mnoha vydáních, přesto jsou permanentně pořád vyprodané a nacházejí si nové a nové čtenáře. V literárních kruzích ale určitě nejste tak známý jako mezi skauty, poutníky, cestovateli. Čím to podle vás je?

    To samozřejmě nemohu tušit. Možná tím, že jsem povídky či knížky psal pro skauty, poutníky, woodcraftery, trampy, tuláky, milovníky a obdivovatele Jizerských hor, a ne pro literární kruhy. Ostatně ani úplně přesně nevím, co si pod těmi "kruhy" představit, a tak ani nevím, mám-li litovat, že v nich nejsem známý. Přítel Leopold Kukačka, který poprvé vydal v roce 1982 Karpatské hry, tehdy v primitivní, téměř samizdatové podobě, mi až po mnoha letech poslal stovky dopisů a pohlednic od lidí, kteří si tehdy knížku koupili a pak mu o ní napsali. Bylo to krásné čtení! Z dopisů bylo patrné, že jsem těmi - víceméně náhodně napsanými - hrami a popisy rumunských hor zvláštním způsobem souzněl se stovkami, nakonec i s mnoha tisíci lidmi, kteří byli vděčni, že někdo vnímá život, krajinu a její kameny, lesy, řeky, rostliny i zvířata jako oni, vyjádřil to za ně a vtělil to do jedné malé, útlé knížky. A o to jsem se vlastně snažil ve všech svých textech, kratších či delších. Objevovat v lidech, co je v nich dobré, ušlechtilé, předávat jim - pokud jsem toho schopen - jen dobré věci, znalosti, zkušenosti.

    Četba románů je už zbytečná, vyloučená. Hora ruit

    Stalo se vám přitom to, o čem mnohý spisovatel sní: vaše knihy si čtou lidé přímo v terénu, v Karpatech či jiných horách, podobně jako jste vy sám četl třeba Píseň bratra Slunce, o čemž píšete v jiné vaší knize Podivuhodné chvíle se Sluneční písní. Cítíte se být spisovatelem?

    Vzhledem k tomu, co jsem už řekl, asi nepřekvapí, že mne trochu irituje, když mě někdo osloví jako "spisovatele". Nevím ale vlastně proč. Snad proto, že se psaním neživím, nemám niternou potřebu psát, a když po mně někdo chce nějaký text, dlouho se vymlouvám, zdráhám. Do grafomana mám tedy velice daleko, spíš se možná podobám dávnému obrozeneckému pisateli, který píše jen proto, aby něčemu prospěl. Nicméně i mne potěší, když se dozvím, že se moje texty někomu líbí, když mně napíše neznámá žena, že si s sebou vzala na roční cestu po Spojených státech Nejkrásnější sbírku, aby jí připomínala domov; že někdo jiný si vzal do Austrálie Karpatské hry. Kdysi mně přinesl jeden muž sklenici medu svých včel za to, že jsem napsal Knihu o Jizerských horách. Dojalo mne, když jsem se dočetl v knize mého zesnulého přítele profesora Otakara Štěrby Řeky, moje řeky, že si na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu, "nejopuštěnějším ostrovu zeměkoule", vzpomněl na poslední slova ze "Hry na hledače vzácných trav" z Karpatských her a nechal na kamenitém pobřeží ležet mořem vybělený velrybí obratel, protože si uvědomil, že nejkrásnější vzpomínkou na daleké cesty nejsou přivezené hmotné věci, ale "bílá zeď", na kterou si může po návratu promítat své vzpomínky z cest.

    A co ještě dnes sám rád čtete?

    Zatímco odpověď na otázku, co jsem četl v dětství, mládí a dospělosti, by byla velmi dlouhá, nyní bude výrazně kratší. Moje současná četba se dělí na dvě části. Dopoledne čtu denní tisk a časopisy, většinou přírodovědecké v širokém slova smyslu, konce to nemá. Večer a k půlnoci pak většinou knihy, které bych mohl nazvat eschatologické. Nevím ale, jestli se ten výraz pro knihy používá. Myslím, že v poslední třetině devátého životního decennia, ve které již jsem, mi ani nic jiného nezbývá, mám nejvyšší čas, dlouho jsem to zanedbával. Četba románů je už zbytečná, vyloučená. Hora ruit.

    Když se začtu do Karpatských her, říkám si: ten člověk už tenkrát trefně poukazoval na úskalí konzumního života, byla to přitom doba normalizace, kdy tady mnohé chybělo. Jste smutný z toho, jak turistika dnes vypadá?

    Vždycky jsem toužil po jednoduchosti života, po tom, aby každý člověk byl co nejméně závislý na druhých a byl schopen postarat se sám o sebe v životě i ve smrti. Tak jak to dělají ptáci, zvířata i rostliny. Již v době, kdy jsem psal Karpatské hry, tedy začátkem osmdesátých let minulého století, připadaly v tomto ohledu moje názory některým lidem takřka pleistocénní, staročtvrtohorní; sami dávali, pokud to šlo, přednost pohodlnému holocennímu - když už jsem použil geologický příměr - živoření, parazitování na stále rostoucích pohodlích civilizace. Ta pohodlí čím dál tím rychleji mohutní a přibývá jich. Marné a navíc směšné by však bylo stařecké žehrání na to, jak dřív bylo líp a předtím ještě líp, prostěji. Jako přírodovědec vím, že jen během pouhých několika tisíců let zmíněného holocénu, mladších čtvrtohor, na jejichž konci my žijeme, se příroda a její tvorové neustále proměňovali a střídali a mění se tak dodnes, včetně nás; lidským "přičiněním" jsou ty změny rychlejší, viditelnější, patrnější.

    Psal jste v Karpatských hrách většinou o opuštěných horách. Tehdy to byly ty rumunské. Kde byste je hledal dnes?

    Čtenáři se mohou domnívat, že ony "hry" v Karpatských hrách vznikly z mých zážitků v rumunských horách, rumunských Karpatech. Do nich jsem ale směl poprvé přijít až v dospělosti, předtím mi tam komunističtí politici nedovolili cestovat. Většinu toho, co mne duchovně i tělesně formovalo, jsem proto prožil jako dospívající chlapec v požehnaných Karpatech slovenských i v těch moravských. A mnohem později jsem své tehdejší zážitky a prožitky "vtělil" do karpatských her, protože ty veliké krásné hory jsou jen jedny, i když se táhnou přes mnoho zemí od Moravy až po Rumunsko. Už v odpovědi na jednu z vašich předchozích otázek - o denících - jsem řekl, že jsem se toulal v mládí sám s lehkým ruksakem po slovenských horách. Každé léto po jiných. V některých jsem tehdy nepotkal za několik dní ani člověka, třeba v Čergovských horách nebo Bukovských vrších. Kdo ví, jak to tam vypadá dnes. Podobně tomu bylo i později, když jsem jezdil od roku 1975 sedm let na třítýdenní puťáky již do rumunských Karpat, a to s mladými rovery. Každý rok jsme prošli jiná rumunská pohoří, mnohá z nich tehdy byla ještě zcela liduprázdná. Jen pár pastýřů, dřevorubců. I tam to dnes bude asi horší. Ti, kteří tam jezdí, mi "hlásí", že tam, kde jsme kdysi v Marmarošských horách putovali celé dny sami, jezdí dnes u jezera pod horou Farcău Rumuni na čtyřkolkách. Mladší čtvrtohory se tedy proměňují i takhle, takovým způsobem. Nikdy nebude stále stejně, s tím je nutné se smířit.

    Oslovujete hodně mladé lidi, vždycky jste v ně věřil, jste Náčelník. Věříte v ně i teď?

    Tu skautskou přezdívku mně dal kdysi, nevím proč, Miloš Zapletal, kterému jsem pomáhal před půl stoletím vést v Liberci Dvanáctý skautský oddíl. Na Milošovo přání nebo spíš nátlak jsem také začal pro skauty, tedy bezpochyby mladé lidi, psát texty, povídky a nakonec i knihy. Proč bych tedy v mladé lidi neměl věřit?

    V jednom rozhovoru jste si posteskl, že jste Knihou o Jizerských horách nepřímo navedl lidi k tomu, aby to, co jste objevoval vy, objevili také. A liduprázdné hory a pomníčky ztracené v hlubokých lesích se zaplnily lidmi a najednou přestaly být liduprázdné. Zmizelo tajemství, které jste sám zažíval. Jak se s tím vypořádáváte? A dá se to dělat jinak? Neupozorňovat, nepsat, aby "posvátno" zůstalo? Podle mě tohle je velmi těžká otázka, protože spoustu lidí jste svým psaním ovlivnil natolik, že to "posvátno" naopak množí, vyhledávají, ale neničí. Jako byste objevil něco pro ty "správné" i "nesprávné"...

    Posvátno se netýkalo jen Jizerských hor a jejich pytláckých a dřevorubeckých pomníčků. V knize Chvály Zadní země, kde jsem zase "odhaloval tajemství" opuštěných roklí a tajných trampských kempů pod převisy pískovcových skal Českého Švýcarska, jsem tomu rozporu - psát, nebo nepsat o něčem, co svým psaním změním, či dokonce zničím - věnoval několik odstavců. Nemá to ale řešení. Já to umím buď nenapsat vůbec, nebo se pokusit napsat to co nejlépe; pak to ale lidé nutně budou chtít také poznat. Přirovnal jsem se tehdy v knize k drozdovi brávníkovi, který "sám sobě zhoubu trousí". Latinsky se to řekne turdus sibi ipse malum cacat. Brávník miluje bobule jmelí, a tak je sní. Jejich semena z brávníka vyjdou s trusem a vyroste z nich další jmelí. Přijdou ptáčníci, bobule otrhají a navaří z nich ptačí lep. Na něj chytí brávníka a snědí ho. Nemá to řešení. Alespoň já ho neznám.

    Sir David Attenborough, kterému je devadesát čtyři let, natočil dokument Život na naší planetě, kde ve zkratce říká, že za jeho života se svět změnil nejhůř za dobu celého lidstva. Že technologický pokrok byl zprvu nadějný, ale nakonec nás vede do záhuby. Bilancujete nějak i vy? Měl byste na to právo, jste jen o málo mladší než on.

    Už jsme se toho neřešitelného problému během našeho rozhovoru dotkli několikrát. Technologický pokrok, jak jste to nazval, je dnes ale stejně nadějný, jako byl před stoletím. Za dalších sto let bude ještě nadějnější, a tím i záhuba všeho minulého bude ještě bližší. Lidstvo tak činí již tisíciletí, jen se to dřív dálo pomaleji a nepozorovaněji než dnes, kdy se vše zrychluje až exponenciálně. I mně se dělá mdlo, když vidím, jak jsou břehy jihoasijských moří pokryty do nedohledna metrovou vrstvou plastů, jak obrovské plochy pralesů Bornea, kde sir A. D. natáčel své orangutany, lesní lidi, jsou vykáceny a na míle porostlé olejnou palmou. Vím ale také, že dnešní utěšená, bohulibá česká krajina plná políček, háječků, pěšinek a chaloupek, krajina, nad jejíž líbeznou krásou srdce usedá, jak říkají básníci, byla ještě před třemi tisíci roků jednotvárným temným neprostupným medvědím hvozdem, pralesem, který pak lidé staletí káceli a káceli, až se dokáceli do dnešní podoby krajiny. Při tom stačili vyhubit všechny velké tvory, pratury, zubry, losy, pak i medvědy, vlky, rysy, bobry. Když již nebylo co v Evropě hubit, jezdili ještě před sto lety bohatí lordi do "své" Afriky střílet po tisících velká zvířata. Obrovská zvířata. Slony, nosorožce, buvoly, žirafy. Také lvy, levharty, gepardy, gorily. Dnes jezdí jejich synové a vnuci - ochranáři a ekologové - do téže Afriky a poučují domorodce, jak se ke zbylé zvěři chovat. Pro to, co nazýváme "civilizací", byl a bude technologický pokrok vždy "nadějný", pro všechno a všechny ostatní byl a bude záhubný. Punctum.

    Vydáváte se ještě na nějaké toulky? A kam byste se chtěl vrátit, kdyby to šlo?

    Pokročilé deváté životní decennium a dva umělé kyčelní klouby již trochu ztěžují vzít ruksak na záda, vydat se na několik dní do hor a od rána do večera pochodovat. Až ve stáří jsem proto pochopil - je to bezpochyby i znouzectnost -, že krásné je se i jen loudat po stále stejných lesních a lučních cestách do pěti kilometrů od domova. Od jara do zimy. Vidím, jak na javorech mléčích vyrůstají napřed květy a pak listy, u javorů klenů je to naopak. Z trav vyrůstá u cest napřed tomka, kostřava obrovská až v srpnu a podzim zvěstuje modrý bezkolenec. V houštině napřed zazpívá zjara menší budníček, po něm přilétají z jihu postupně další a další tažní ptáci. Když přilétne žluva, téměř již začíná léto. Kdybych se ale mohl vrátit do mládí, asi bych se nejraději probudil brzy ráno pod Rakytovem ve Velké Fatře. Slunce by ozařovalo krásný hornatý kraj a vzduch by byl vlahý, rosa na spacím pytli by stoupala k nebi. Jen hory, lesy a doliny do daleka. Jen hory a přede mnou celý nádherný den, ve kterém mně bude patřit zeměkoule. Velkou Fatru jsem měl ze všech karpatských hor nejraději.

    zdroj: https://casopishost.cz/clanky/10759-pisu-jen-kdyz-si-nekdo-neco-objedna?fbclid=IwAR1qUtwgY1dVb4oI0OxK5mD17zDtTV_Q9771Es_pEIf-XPyrbWqAl0Ui8Zg

    Jedna z kapitol Karpatských her se jmenuje Hra na poutníka s lehkým srdcem. Píšete v ní o lidech, které nazýváte "ptáky mezi poutníky": po horách chodí bez stanu i jídla a nestarají se o hygienu. Existují ještě takoví poutníci?

    Bezpochyby ano.

    Ptám se kvůli tomu, že už tehdy před čtyřiceti lety jste varoval před masovou turistikou úplně opačného ražení, kterou popisujete jako "cosi zpitvořeného, krásného i hrozného".

    Protože mě ta komunistická turistika otravovala. Lidi chodili po horách na počest sjezdu KSČ, aby dostali peníze, nebo na krajský výbor tělovýchovy hlásili ušlé kilometry, aby dostali vyznamenání. No a dnes? Když se dívám v televizi na pořady o Slovensku, tak je mi úplně mdlo, když vidím ty proudy lidí, kteří míří do nějaké jeskyně, a stejné proudy z ní zase vycházejí, to je pro mě úplně absurdní.

    Když jsme jezdili na Slovensko a později do Rumunska, o kterých v knize píšu, měli jsme jen lehké ruksaky, šli jsme bez mapy, vypili jsme, co kolem teklo, a spali jsme na poli. Slovensko jsem poznal v roce 1953. Měsíc jsme stanovali v Račkově dolině v Roháčích a kolem nás vůbec nikdo neprošel. Dnes se tam kvůli návalu vybírá vstupné.

    zdroj:https://www.respekt.cz/tydenik/2017/30/ideal-samoty-a-divokosti

    Miloslav Nevrlý, zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody|foto:Radek Petrášek
    Miloslav Nevrlý, zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody|foto:Radek Petrášek
    Miloslav Nevrlý | Foto: Radek Petrášek, ČTK
    Miloslav Nevrlý | Foto: Radek Petrášek, ČTK

    Ptáci byli moji vyslanci v dalekých krajích. Poslechněte si Osudy zoologa a spisovatele Miloslava Nevrlého

    8. prosinec 2022 Připravila: Eva Trojan Nachmilnerová
    Premiéra: 5. 12. 2022


    Miloslav Nevrlý, skautským jménem Náčelník, je český zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody. Kultovními se staly jeho knihy Chvály Zadní země, Kniha o Jizerských horách nebo Karpatské hry. Ve vltavských Osudech zazní jeho vzpomínky z putování po Slovenských horách i na působení ve skautském oddílu spolu s Milošem Zapletalem nebo na pozdější výpravy do rumunských hor, ale i nadčasové úvahy o přetváření krajiny člověkem a touze po svobodě, samostatnosti a skromnosti.


    Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium a přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Dětství prožil za druhé světové války. Vybavuje si procházky s tatínkem nebo bombardování Prahy na Popeleční středu 14. února 1945, které zažil, když ho sanitka odvážela s akutním zánětem slepého střeva do Vinohradské nemocnice.

    Už v roce 1938 začal chodit do Sokola a po válce vstoupil do Skauta. Vzpomíná na posměšky, kterými se vzájemně častovali mladí skauti a sokolové. Osudový význam pro něj měla letmá zmínka v knize Hrad v Podlesí, která líčí zážitek chlapce z Pošumaví na lovu černohlávka. Mladého gymnazistu natolik okouzlila, že se chytání a kroužkování ptáků stalo jeho životní vášní.

    Jako patnáctiletý se stal členem ornitologické společnosti a tento koníček vytlačil skauta i sokola a předurčil jeho další dráhu: Vystudoval v letech 1952-1957 systematickou zoologii na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

    Vybavuje si okamžik, kdy stál koncem března na břehu Vltavy a vzrušeně pozoroval ptáky - jeho vyslance do krajů, kam sám za dob komunistické nesvobody nemohl. V té době se zrodila i jeho láska k Jizerským horám, když jako šestnáctiletý chlapec poprvé sám stanul na rašeliništi Jizery.

    V 50. letech 20. století podnikl své první delší výpravy na Slovensko. Na tyto "pionýrské" doby vzpomíná i v souvislosti s měnovou reformou a obecným nedostatkem jídla v roce 1953: "Sušili jsme chlebové kůrky na kamnech, abysme si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky a to jsme jedli."

    Ještě před promocí nastoupil do Severočeského muzea v Liberci. "Když jsem tehdy prozradil mamince, jaký mám v muzeu plat, vstoupily jí do očí slzy. Dodnes si pamatuji, že řekla: 'Na to jsi, Miloušku, nemusel ale tak dlouho študýrovat.'" Do práce mu ale nikdo nemluvil a měl svobodu. "Musel jsem si nacházet práci sám," říká dnes Miloslav Nevrlý. Vzpomíná na chodby plné vzácných knih po odsunutých Němcích. Pročítal odborné časopisy a studoval staré dokumenty o Jizerských horách.

    Po roce 1968 pomáhal vést v Liberci Miloši Zapletalovi 12. skautský oddíl. S jeho staršími členy (skauty, později "tomíky") pořádali puťáky do slovenských Karpat. S "tomíky" staršími patnácti let počal roku 1975 uskutečňovat každoroční třítýdenní putovní výpravy do rumunských Karpat. V rámci nich s Milošem Zapletalem založili i SPERHO, tedy Společnost Pro Exploataci Rumunských Horských Oblastí. Právě zážitky z těchto výprav se staly základem pro jednu z jeho nejznámějších a nejúspěšnějších knížek Karpatské hry.

    "Na Vánoce jsme s oddílem jezdili na lyžích z Liberce na Jizerku do chaty libereckého muzea. Tam jsem jako 'dárky' rozdával účastníkům letních rumunských putování i krátký popis pohoří, která jsme prošli. To byl základ pozdějších Karpatských her." Vydání pak rozšířil o třináct "her", ve kterých reflektoval své zážitky z osamělých cest po slovenských horách.

    Jak Miloslav Nevrlý sám říká, své texty na veřejnosti nikdy nečte. Pro vltavské Osudy však udělal výjimku, a tak mají posluchači unikátní příležitost slyšet v jeho autorské intepretaci vybrané úryvky z knih Karpatské hry nebo z Knihy o Jizerských horách.

    autor: Eva Trojan Nachmilnerová

    zdroj:https://vltava.rozhlas.cz/ptaci-byli-moji-vyslanci-v-dalekych-krajich-poslechnete-si-osudy-zoologa-a-8881110?player=on&fbclid=IwAR0ex-yCaepMREMjL8OTKVznYEFiQa34Tc9qWSwPdlxD0Sxwqx1VsBLeMKQ