Minkovice a věznice
Minkovice (něm. Münkendorf) jsou osadou obce Šimonovice, nachází se v údolí Doubského potoka nedaleko města Liberce v nadmořské výšce zhruba 425 m n. m. Nejbližšími vesnicemi jsou již zmíněné Šimonovice, dále pak Doubí, Pilínkov (místní části Liberce) a Dlouhý Most.
Historie a současnost
První písemná zmínka o Minkovicích pochází z roku 1544, kdy je v libereckých městských knihách uvedena jako Minkendorf. Název osady tedy znamená "Minkova ves", a jelikož je jméno Mink slovanského původu, lze se domnívat, že Minkovice vznikly v důsledku české vnitřní kolonizace pohraničních oblastí. Osídlení zde však patrně existovalo mnohem dříve, než byla ves poprvé zmiňována. Z původních několika statků, rozesetých při staré cestě z Rašovky do Doubí a dál do Liberecké kotliny, se postupem času vyvinula víska přibližného tvaru okrouhlice.
Ve středu obce stávala a dodnes stojí, byť přestavěná, kaplička sv. Jana Nepomuckého. Mimo toto "centrum" se zástavba vsi ovšem ještě rozvíjela při potoce blíže k Šimonovicím a podél cesty k Pilínkovu. V roce 1556 byly Minkovice tvořeny 11 statky, 2 chalupami tzv. zahradníků a 4 chalupami bezzemků. Do roku 1850 patřily k libereckému panství. Kostel ve vsi nikdy nestál a díky své dispozici Minkovice připadly do dvou farností: Rochlice a Dlouhý Most; stejně tak musely minkovické děti chodit do školy buď v prvé, nebo druhé zmiňované obci.
Až do 19. století byly Minkovice ryze zemědělskou vsí, v průběhu doby zde však vzniklo několik menších průmyslových provozů: parní mlýn, přádelna či brusírna šatonů, dnes však přímo ve vsi žádný větší provoz nefunguje: nejbližší továrnou je závod Preciosa mezi Minkovicemi a Pilínkovem. Zemědělství mělo vždy ráz drobného hospodaření - rolnictví či pastevectví, v 50. letech zde však vzniklo JZD, později (v letech 70.) byly ve vsi vybudovány objekty mechanizačního střediska, dílen a bramborárny, zajímavé osudy měl také kravín, vybudovaný roku 1963, v roce 1967 totiž vyhořel: byl ovšem obnoven a znovu uveden do provozu. Dnes patří Minkovice spolu s Šimonovicemi k oblíbeným lokalitám pro výstavbu rodinných domů, a to především díky pěkné poloze vsi a dobré dopravní dostupnosti: od roku 1965 sem totiž zajíždí autobusy liberecké MHD.
Až do roku 1961 byly Minkovice samostatnou obcí v okrese Liberec, poté byly připojeny k Šimonovicím a roku 1980 k Dlouhému Mostu. Mezi lety 1986-1990 však šlo o libereckou městskou čtvrť Liberec XXXVIII-Minkovice, od 1. září 1990 jsou opět součástí Šimonovic.
Památky a zajímavosti
- Cejnarova památka - křížek u železničního přejezdu při silnici do Šimonovic upomíná na tragédii, která se zde udála 31. 5. 1995, kdy zde byl vlakem přejet Radek Cejnar.
- Kaple Božího milosrdenství, zasvěcená původně sv. Jana Nepomuckému - nevelká empírová stavba z počátku 19. století, dnes obklopena novostavbami rodinných domků
- křížek - v současné době z něj bohužel zbývá již jen podstavec
- několik zajímavých venkovských staveb
(zdroj: Wikipedia)
Minkovice
Nenápadná zemědělská obec rozložená po obou březích Doubského potoka. Připomínána je již roku 1544, její název pochází patrně od slovanského vlastního jména Mink. V horní polovině pohlednice odeslané roku 1930 je starý Porscheho mlýn na Doubském potoce s Ještědem v pozadí. Dolní snímek zobrazuje brusírnu skleněných šatonů, kterou v roce 1911 přebudoval podnikatel Dolenský z původní Hübnerovy přádelny na Hlubockém potoce. Prudký rozvoj této továrny nastal po roce 1945, kdy z ní vznikl dnešní podnik Preciosa. Na jeho chodu se až do roku 1989 podíleli t trestanci Útvaru nápravné výchovy. Protože dnes větší část podniku leží na území Pilínkova, byla roku 1990 do jeho katastru převedena minkovická část továrních pozemků.
Věznice Minkovice v Šimonovicích-Minkovicích u Liberce
Věznice Minkovice v Šimonovicích-Minkovicích u Liberce vznikla podle veřejně dostupných zdrojů na základě tajného rozkazu tehdejšího ministra vnitra ČSR Rudolfa Baráka z 1. března 1958 jako represivní zařízení komunistického režimu se zásadním vymezením. Byla umístěna v sousedství areálu továrny Preciosa, mezi Minkovicemi a Pilínkovem. Zpočátku šlo o zcela "tajný lágr". Byla až do roku 1990 "tvrdou" věznicí nejen pro kriminální vězně, ale i pro politické vězně Československé socialistické republiky. Smíšení politických vězňů, obvykle prvotrestaných, s kriminální subkulturou, tvořenou především recidivisty, bylo sofistikovaným nástrojem politického útlaku. Do Minkovic byli kromě kriminálních recidivistů přednostně umísťováni vězni, kteří byli odsouzeni za tzv. politické paragrafy, zejména za pobuřování, podvracení a rozvracení republiky, další trestné činy proti republice a státům socialistické soustavy atd., ale i za tzv. "zástupné" trestné činy s politickým podtextem, což byl obvyklý "styl" české justice.
Věznění v Minkovicích bylo nelidské, pokořující, nebezpečné fyzickému a psychickému zdraví. Obvyklou metodou převýchovy vězňů bylo omezování stravních dávek, bití, umísťování v OVKT (tzv. Oddělení výkonu kázeňských trestů), ZO (tzv. Zvláštní oddělení s vysokými pracovními normami, oddělení od ostatních spoluvězňů, omezené dávky stravy), šikana na pracovišti, ponižování, komplexní dehonestace, fyzické týrání.
Recidivisté měli svou kriminální autoritou likvidovat politické vězně,avšak tento záměr většinou nefungoval, političní vězni měli i v této komunitě výsadní postavení. V Minkovicích byli mj. vězněni disidenti Petr Cibulka, Jiří Wolf, Jiří Gruntorád, Jiří Chum, Jiří Kubík, Bohumil Míla Petrovský[1] a další.
V Minkovicích byli kromě kriminálních recidivistů vězněni i lidé, kteří byli odsouzeni za ilegální opuštění republiky, tzv. "kopečkáři", také lidé, jejichž opuštění republiky bylo sice amnestováno, byli už občany jiných zemí, měli německé, švédské, kanadské, americké, australské, švýcarské pasy atd., ale při opětné návštěvě tehdejší ČSR či ČSSR byli zatčeni, obviněni a odsouzeni za špionáž, její přípravu a podobně. Jednalo se o politicky vykonstruované procesy. Řada politických vězňů se ocitla v Minkovicích po odsouzení za "zástupné" trestné činy, krádeže, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, loupeže, neoprávněné užívání majetku státu, podvodu a podobně. Vedle sebe museli žít vrah, zloděj, švýcarský hoteliér, švédský sedlář či australský farmář.
Jednalo se o pracovní tábor, kde státní aparát ovládaný komunistickou stranou za pomoci Státní bezpečnosti v rozporu s lidskými právy trýznil vězně psychickým terorem, hladem a nelidskou prací při výrobě bižuterie s extrémně nadsazenými pracovními normami.
V podniku Preciosa se vyráběly především tzv. šatony pro křisťálové lustry a bižuterní výrobu ze skla, určené převážně na export. Otrocká práce vězňů tak přinášela ČSSR cenné devizy, ale vězni byli placeni pár korunami na hodinu, z nichž jim byly ještě strhávány částky za stravu a údržbu. Obecným jevem této práce byla vážná zranění a zcela bezprecedentní zdravotní následky. Rovněž fyzická napadení, absolutní ignorance ochrany proti škodlivým následkům pracovního prostředí. Již tehdy byl ředitelem podniku Preciosa Ludvík Karl, dnešní majitel, mj. vlastník fotbalového klubu FC Slovan Liberec. Věznice v Minkovicích (vězni přezdívaná Minkau) byla zrušena hned v únoru roku 1990, část budov byla zbořena. Většina minkovických vězňů byla počátkem února 1990 eskortována do věznice Ostrov nad Ohří, a to včetně zbytku v té době ještě nepropuštěných vězňů politických, jako například Viktora Dedery.
V ústavu sboru nápravné výchovy Liberec II., jak zněl oficiální název, panovaly z komunistických pracovních táborů patrně nejkrutější[zdroj?] poměry. Systém doháněl vězně k úplnému zoufalství, sebevraždám a zničení fyzického i psychického zdraví (v souladu s cílem postupné eliminace nepřátel tehdejšího politického režimu). Mezi oběti Minkovic je počítán Pavel Wonka, který byl hned první den po umístění zmlácen tak, že jeho stav vyžadoval hospitalizaci, ale bylo mu to odmítnuto.
Ve volbách v roce 2005 byl do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Liberecký kraj zvolen Josef Vondruška[2], člen KSČM a v letech 1972-1990 brutální "vychovatel" (bachař vyššího stupně) z Minkovic (ve funkci poslance parlamentu byl do roku 2010). Byl členem federálního parlamentu i v roce 1992[3][4]. V 70. a 80. letech patřil k nejbrutálnějším "bachařům" v Minkovicích.
.(zdroj: Wikipedia, https://www.kriminal-minkovice.wbs.cz)
Příběhy 20. století
Letos uplyne deset let od chvíle, kdy se uzavřel soudní proces s bývalým bachařem (v dobové terminologii "vychovatelem") z věznice v Minkovicích Josefem Vondruškou. Ve věznici pracoval v letech 1972–1990, po pádu komunismu působil jako poslanec a také komunální politik Komunistické strany Čech a Moravy.Adam Drda
Před 30 lety byl zrušen krutý lágr Minkovice. Vězni v něm vyráběli bižuterii na vývoz
Otrocká práce vězňů přinášela komunistickému režimu milióny v tvrdé měně. Podnik Preciosa zprivatizoval tehdejší ředitel Ludvík Karl. V roce 2015 mu prezident Zeman udělil státní vyznamenání. Vězni se odškodnění ani omluvy nedočkali.
Poslední komunistický lágr z padesátých let fungoval do 28. února 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelnými s koncentračními tábory či gulagem.
"Byly to galeje, jaké si člověk nedovede představit. Téměř tam nebyli vězni starší třiceti let. Starší by ten pracovní nápor nevydrželi," říká Miroslav Kočica, který v době normalizace strávil v Minkovicích pět let.
Do vězení ho přivedl neuskutečněný klukovský plán: s kamarádem chtěli ukrást práškovací letadlo a dostat se s ním na Západ. Místo v Rakousku ale skončil v severočeském kriminále, jehož podmínky přirovnává k nacistickým koncentračním táborům: "Komunisti to převzali od nich, bylo to úplně stejné, jako přes šablonu."
Neplníš normu, nejíš
I když mezi veřejností převládá názor, že v 70. a 80. letech byly praktiky stalinistických lágrů dávno opuštěny a totalitní režim své odpůrce trestal "pouze" šikanou v zaměstnání nebo vyhozením ze studia, není to tak docela pravda: v Minkovicích přetrvaly metody fyzického a psychického teroru v takřka nezměněné podobě až do konce roku 1989.
Tajný projekt KSČ Založení lágru proběhlo tajným rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka z 1. března 1958 ke zřízení nápravně pracovního tábora Minkovice vedle sklárny znárodněné komunisty roku 1948. Tajný tábor u Liberce nebyl zakreslen na mapách, všichni dozorci a propouštění vězni museli podepsat mlčenlivost. Zveřejnění informací o podmínkách v táboře se rovnalo obvinění ze špionáže anebo poškozování státních zájmů s mnohaletým vězením. Zdroj: www.kriminal-minkovice.wbs.cz
Zřízení minkovického kriminálu v roce 1958 mělo zcela pragmatický důvod: místní továrna Preciosa, která vyráběla především skleněnou bižuterii a broušené ověsy na křišťálové lustry, měla podle rozhodnutí ministerstva průmyslu ztrojnásobit objem výroby.
Třpytivé cetky, určené především na vývoz, přinášely komunistickému hospodářství tvrdou měnu. Ale světový věhlas jablonecké bižuterie byl vykoupen otrockou prací vězňů, díky níž mohla Preciosa rychle navýšit výrobu, aniž investovala do nových strojů.
Od vězňů se požadoval více než dvojnásobný objem práce ve srovnání s civilními zaměstnanci: zatímco denní výkonová norma pro "civily" činila čtyři a půl kilogramu přívěsků za jednu směnu, u vězňů to bylo devět a půl kilogramu. A od plnění či neplnění této normy se odvíjela kvalita vězňova života ve všech směrech: kdo nestíhal, dostával méně jídla, neměl právo na balíček od rodiny, byl terčem násilí dozorců a šikany spoluvězňů.
"Člověk musel dělat, jinak se nenajedl," popisuje Miroslav Kočica. "V pět hodin se vstávalo, šlo se na jídlo do ešusu do výdejny. Snídaně byla pořád stejná: kafe a čtvrtka chleba. Ten, kdo plnil na sto procent, dostal přídavek, to byla jednička, dvojka, trojka. Přídavek na jedničku na stravu bylo třeba jedno vajíčko. Když plnil na trochu víc než na sto procent, dostal třeba vajíčko a čtvereček sýru. Kdo plnil na víc a měl trojku stravenku, dostal vajíčko, sýr a kousek špeku."
Jenže možnost splnění normy byla často iluzorní kvůli nefunkčním strojům a i proto, že vězni byli chronicky vyhladovělí, nevyspalí a vystresovaní.
Podobně jako v koncentračních táborech, i zde byla část moci a
odpovědnosti přenesena na samotné vězně. V čele každé pracovní čety stál
takzvaný brigadýr, jemuž dozorci mlčky ponechávali pravomoc přinutit
spoluvězně k vyššímu pracovnímu tempu libovolnými prostředky, třeba
bitím gumovou hadicí nebo mácháním hlavy v kýblu s vodou. Terčem násilí
se většinou stávali nováčci, kteří kvůli nedostatečnému zaškolení
nezvládali plnit normu a plný výkon se od nich očekával už od čtvrtého
dne ve věznici.
Zuby si trhali navzájem
Vězni pracovali v mrazivých halách nebo naopak v pekelném horku, v mačkárně korálků dosahovaly teploty až devadesáti stupňů. Neustále byli vystaveni chemickým výparům nebo unikajícímu plnu.
"Jediným odsávacím zařízením jsou plíce vězňů. Mnohdy stačí, poklekne-li vězeň k podlaze a během několika minut se zhroutí, nadýchaný jedovatých výparů," píše ve své zprávě o Minkovicích disident Jiří Wolf, který zde pobýval na konci 70. let.
Ochranné pomůcky jako brýle, respirátory nebo gumové rukavice pro vězně prostě nebyly. Brusiči fasovali jednu zástěru a holínky za rok. Gumové boty se stávaly semeništěm plísní, ekzémů a vyrážek, které vězeňští lékaři odmítali léčit.
Neustálý styk s vodou a rozmělněným pískovcem odsouzeným navíc způsoboval ekzémy na rukou. Často je trápily plicní choroby, nedoléčené úrazy a vypadávání zubů vlivem nedostatečné výživy a hygieny. Vězni si je trhali navzájem, protože kvůli pracovnímu nasazení neměli šanci dostat se k zubaři.
Bratr měl slzy v očích
V Minkovicích si odpykávali svůj trest těžcí recidivisté a pachatelé násilných činů, ale zároveň sem byli umisťováni političtí vězni odsouzení například za podvracení republiky nebo za pokus o ilegální přechod hranic. Ocitl se tu například Jiří Gruntorád, odsouzený za samizdatové vydání sbírky básní Jaroslava Seiferta, či polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal, který byl zavřen za poslech rádia Svobodná Evropa.
Aktivista Petr Cibulka zažil otrockou práci pro Preciosu už předtím v plzeňské věznici na Borech a v Minkovicích strávil půl roku. Byl tady vězněn také Pavel Wonka, který na protest proti surovému bití a otřesným podmínkám odmítl pracovat, což vedlo k dalším trestům a násilnostem.
Jeho bratr Jiří Wonka ho ve věznici spolu s matkou v Minkovicích navštívil, ale jakmile jim Pavel začal líčit svou situaci, byla návštěva ukončena: "Skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích," vzpomíná na setkání. "Byl zřízený, celý se klepal. Byla to tragédie osamělého bojovníka."
Pavel Wonka v Minkovicích zahájil hladovku, odmítal pracovat, zhubl o dvacet kilogramů. Převezli ho do věznice Plzeň-Bory a poté do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po vykonání celého trestu vyšel 26. února 1988 na svobodu, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil. Dva měsíce poté zemřel po opětovném zatčení ve vazební věznici v Hradci Králové na plicní a srdeční embólii.
Pět psychologů a psychický teror
Společné věznění násilných kriminálníků a lidí odsouzených za politické paragrafy mělo svůj důvod: byl to důmyslný nástroj psychologického teroru. Kriminálníci měli politické vězně, kteří často pocházeli z intelektuálního prostředí, zastrašovat svou fyzickou převahou a dávat jim najevo, že jejich vzdělání a mravní převaha tu nic neznamená, že v očích stávajícího režimu patří všichni do téže, tedy té úplně nejnižší, kasty obyvatelstva.
Jednalo se přitom o jeden z mnoha způsobů, jak vězně udržovat v neustálém napětí a stresu, který neustával ani po vyčerpávající pracovní směně. Poté totiž následovaly takzvané sčítací prověrky, podobné apelům v koncentračních táborech.
"Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře," popsal Ivan Dejmal pro časopis Respekt. "Pořád pro nás vymýšleli nějakou práci navíc - v zimě přehazovat sníh, v létě různé brigády. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními, kdo usnul a nachytali ho, strčili ho na několik dní na samotku."
Pobyty na samotce, takzvaném Zvláštním oddělení a Uzavřeném oddělení, znamenaly, že vězeň byl vystaven násilnostem bachařů naprosto beze svědků. V betonové kobce s tureckým záchodem, z něhož vylézali potkani, měli ještě více snížené příděly jídla, které navíc museli jíst přímo z podlahy - po donášce jídla museli totiž okamžitě vrátit prázdný ešus.
Poslední zbytky lidské důstojnosti se likvidovaly při namátkových osobních prohlídkách, jimž byli vystaveni všichni vězni. Skupina vybraných se musela svléct donaha a stát v pozoru nazí asi dvacet minut, než dozorci prohledali jejich oděv.
Ironií je, že nad psychickým stavem vězňů "bdělo" v Minkovicích pět psychologů, kteří ale reálně skoro vůbec nepřicházeli do kontaktu s odsouzenými. Pouze prováděli pohovory s těmi, kteří předtím byli hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Zbytek jejich práce byl čistě administrativní.
Přežít a zůstat sám sebou
Političtí vězni se s otřesnými podmínkami kriminálu vypořádávali různě. Největší šanci projít trestem a minimalizovat utrpení měli ti, kteří se snažili o nenápadnost: plnit normy a nevyčnívat. Tuto strategii zvolil například Petr Hauptmann, který v roce 1982 emigroval, ale za pár měsíců se do Československa vrátil, protože jeho syn těžce onemocněl. Odsouzen byl k deseti letům za nezákonné překročení hranice a vyzvědačství:
"Spadl jsem do jámy a musím to přežít. A musím přežít tak, abych na tom byl zdravotně co nejlíp, abych psychicky neutrpěl a abych se neměl za co stydět. Naštěstí mě zavřeli až v době, kdy už jsem přestal bejt pro ostatní sexuálně přitažlivej."
Ze zásady se snažil vyhýbat konfliktům a nenavazoval žádné vztahy: "Kamarády jsem vůbec neměl, s nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Nechodil jsem na nikoho bonzovat, karty jsem nehrál, prostě nic."
Hned zpočátku dostal celkem výlučnou funkci skladníka-úkoláře, kdy kontroloval a vydával zboží. Po půl roce bachaři Hauptmannovi naznačili, že by měl výměnou za výhodné místo donášet na své spoluvězně. Když odmítl, ihned byl zařazen na běžnou práci broušení a leštění skla. Z věznice se dostal až v lednu 1990 na milost Václava Havla.
Mnozí jiní političtí vězni, jako například Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka, ale ani v Minkovicích neopustili své životní postoje, kvůli kterým se ve vězení ocitli, a říkali nahlas, co si myslí, což vedlo k jejich další, a ještě těžší perzekuci. Například Jiří Gruntorád podal v roce 1984 po bití na dozorce trestní oznámení a za to byl odsouzen na dalších čtrnáct měsíců za křivé obvinění.
Nikdy se neomluvili
Minkovická věznice byla v tichosti zrušena v únoru 1990 a její budova byla následně srovnána se zemí. Možná nejvíce zarážející na jejím příběhu je ale fakt, že někteří z těch, kteří se v 70. a 80. letech podíleli na týrání vězňů, patřili i mnoho let po listopadu 1989 k politickým a ekonomickým prominentům, aniž by museli své minulosti jakkoli čelit.
Patřil k nim například bývalý bachař Josef Vondruška, do roku 2010 poslanec za KSČM a do roku 2016 zastupitel Libereckého kraje. Vychodil pouze základní školu a práce ostrahy ve věznici pro něj byla vítaným postupem v kariéře. Podle svědectví mnoha vězňů patřil k nejbrutálnějším dozorcům, násilí si užíval, a i díky tomu se postupně stal velitelem oddělení a dostal možnost vystudovat vysokou školu.
Mužem v pozadí otrocké práce vězňů byl před rokem 1989 Ludvík Karl, od 70. let ředitel národního podniku Preciosa, který po revoluci prosperující firmu zprivatizoval a dnes je jejím majitelem. Prezident Zeman ho v roce 2015 ocenil medailí Za zásluhy za stát v oblasti hospodářské.
Ani sám Ludvík Karl, ani Preciosa jako firma však nikdy neučinili žádný krok k tomu, aby se bývalým vězňům omluvili a odškodnili ty, na jejichž dřině a utrpení založili svůj věhlas a bohatství.
Podpořit ji můžete
i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!
zdroj:https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/pred-30-lety-byl-zrusen-kruty-lagr-minkovice-vezni-v-nem-vyrabeli-bizuterii-na
Rudé peklo: Kde se nacházelo a jak fungovalo nejstrašnější vězení v Česku
O komunistických kriminálech se vědělo. Nejhorší byly ty, kde byli vězněni političtí vězni, spolu s vrahy a nejhoršími násilníky. Ne všechny věznice ale byly v drobnohledu médií. Některé, a zrovna ty nejhorší, byly v utajení a nemluvilo se o nich. K těm nejhorším patřily Minkovice u Liberce, přezdívané "rudé peklo". Zpočátku šlo o zcela "tajný lágr".
Československé komunistické věznice rozdělovaly do tří skupin, podle toho, jací vězni do nich byli zařazováni. V první nápravné skupině panovaly nejmírnější podmínky a pouze lehká ostraha, naopak nejtěžší a nejpřísnější skupina byla "trojka", kam patřili vrazi, násilníci a na doživotní odsouzení vězni.
Známé byly věznice jako Mírov, Valdice nebo Bory, méně známé pak Minkovice u Liberce, kde byla postavena továrna koncernového podniku Preciosa.
Kniha o Minkovicích, která vyšla na západě, udělala komunistům celosvětovou ostudu. Režim musel být zmírněn a v roce 1990 bylo vězení uzavřeno. Na svědectví se podívejte zde:
Pekelná práce lidi likvidovala
Věznice Minkovice v Šimonovicích-Minkovicích u Liberce vznikla na základě tajného rozkazu tehdejšího ministra vnitra ČSR Rudolfa Baráka z 1. 3. 1958 jako represivní zařízení komunistického režimu se zásadním vymezením. Kromě vězňů druhé nápravné skupiny zde byli primárně umisťováni právě političtí vězni, jimž Preciosa poskytovala práci v závodě přímo v objektu věznice. Do Minkovic byli kromě kriminálních recidivistů přednostně umísťováni vězni, kteří byli odsouzeni za tzv. politické paragrafy, zejména za pobuřování, podvracení a rozvracení republiky, další trestné činy proti republice a státům socialistické soustavy atd., ale i za tzv. "zástupné" trestné činy s politickým podtextem, což byl obvyklý "styl" české justice.
Právě v továrně Precioza se vyráběla slavná jablonecká bižuterie... V továrně se prováděla válcová technologie, tedy broušení a leštění skleněných ověsů na lustry, rovinné broušení skleněné bižuterie - šatonů, korálků do náhrdelníků a umělých perel, a leštily se zde také měděné a mosazné trubky na lustry a ploškovala skleněná bižuterie. Práce byla strašlivá, podmínky opravdu otřesné a pracovní tempo zběsilé. Vězni odtud odcházeli jako naprosté trosky.
Pracovní proces
Vězni byli pouze po krátkém týdenním výcviku posláni do pracovního procesu, v němž museli plnit normu. Ta byla ale pro vězně dvojnásobná, takže nebylo možné úkol splnit. Pracovalo se šest dní v týdnu, každý den deset hodin. S přípravou a nástupy to dohromady činilo 12 hodin. Vězni museli pracovat na špatných strojích a na pokraji vyhladovění. Nejhorší práce byla na brusírně. Ti, kdo zde pracovali, se po čase potýkali s neskutečnou bolestí zad, protože měli v jedné ruce brusku a v druhé hadici s vodou, obojí s nimi škubalo a házelo, že bolest se nedala vydržet. Při tzv. hadích tancích muži brečeli únavou a bolestí a snažili se doslova vychytat pozici, ve které by je záda nebolela.
Zejména nováčkové nemohli vyžadovanému tempu stačit, takže vyráběli zmetky, za což byla potrestána celá skupina. A nováček byl potrestán spoluvězni - šikana tedy také naznala hranic. Bachaři samozřejmě tento druh násilí tolerovali.
Nesnesitelné podmínky vězňů
Hygiena na pracovišti byla katastrofální, stejně jako ochranné pomůcky. Ty prakticky neexistovaly, což u této práce znamená hazard se životem. Vězni kromě respiračních problémů trpěli ekzémy a vyrážkami a šíření kožních nemocí podporoval nedostatek vitamínů a živin a celková podvýživa, stejně tak nedostatek mýdla. Vězni se ani neměli kde omýt nebo kam pověsit montérky - a k tomu v létě dosahovala teplota v mačkárně korálků až 50 stupňů, a naopak v zimě zde byl mráz.
Vězni nedostávali dostatečně najíst, a když už, jídlo bylo nekvalitní - nahnilá zelenina, zatuchlá mouka a zkažené maso. TI, kdo splnili normu, dostávali stravenky - ti nejlepší za ně mohli dostat 10 deka sádla nebo levného salámu, nebo půl veky a dvě vajíčka.
Zdravotní péče byla likvidační a vězni pracovali často se zápalem plic, chřipkou a vysokými horečkami, do nemocnice byli převezeni jen ti, kdo umírali. Nebyly zde obvazy ani léky, o vitamínech samozřejmě ani nemluvě. A obdobně vypadaly i cely - na 30 m2 přebývalo 16 lidí na osmi kavalcích.
Bití a teror
Vězni byli běžně biti, a to dokonce pravidelně. Jedli ze země, protože jen tam bylo místo - vězeň musel omáčku bez masa a dva brambory vylít na zem a tam to následně sníst. Kdo to odmítl, byl zmlácen do bezvědomí. Každou druhou noc obcházela cely samovazby dvojice bachařů, kteří zmlátili každého vězně v cele. Sebevraždy se děly poměrně často, a na samotku, neboli "do díry" se vězeň mohl dostat za cokoliv. Bachaři byli vyhlášení a obávaní.
Kdo přežil rudé peklo
V Minkovicích například přežili rudé peklo i někteří známí disidenti, jako polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal, aktivista a šéf Pravého bloku Petr Cibulka, který se zde zbláznil, Pavel Wonka, který zde držel hladovku a následně zemřel na plicní a srdeční embolii ve vazební věznici v Hradci Králové, nebo disident a signatář Charty 77 Jiří Wolf, kterému zachránilo život jen to, že byl "za trest" převelen do Valdic. Byli zde vězněni i
Jiří Gruntorád, Jiří Chum, Jiří Kubík, Bohumil Míla Petrovský a další.
Na svědectví vězňů se podívejte na videu:
Odhaduje se, že v komunistických vězeních po roce 1968 bylo zabito, zemřelo vyčerpáním, na nemoc či na pracovišti, nebo tam spáchalo sebevraždu celkem 4 500 lidí. Neskutečbým paradoxem je, že ve volbách v roce 2005 byl do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Liberecký kraj zvolen Josef Vondruška, člen KSČM a v letech 1972-1990 brutální "vychovatel" (bachař vyššího stupně) z Minkovic. Ve funkci poslance parlamentu byl do roku 2010, ale v 70. a 80. letech patřil k nejbrutálnějším "bachařům" v Minkovicích.
Zdroje:
www.kriminal-minkovice.wbs.cz, www.pametnaroda.cz, cs.wikipedia.org
https://www.dotyk.cz/magazin/minkovice-u-liberce-vezeni-30001105.html
