Obytné domy v Ruprechticích (1992)

Nová škola se stavěla v letech 1986 - 1989

ZŠ a MŠ logopedická Liberec

50. léta

3. října 1955 zahájila provoz dvojtřídní Národní škola a Krajský dětský domov pro nedoslýchavé v Liberci Starém Harcově. První ředitelkou školy s pětadvaceti žáky byla paní Božena Čmelíková. Chod školy zajišťovali jeden učitel, vedoucí vychovatelka a dvě vychovatelky, dvě kuchařky, uklízečka a školník. V lednu 1956 ředitelka ze zdravotních důvodů funkci opustila a na její místo dočasně nastoupil pan Ladislav Žitný. Nejvýznamnější osobností této éry byl František Zahradníček, který školu řídil a podílel se na jejím budovaní dvacet let (od 1.9.1956-1976).

Výuka probíhala orální metodou (způsobem, který si učitelé osvojili při praxi v pražské škole v Ječné ulici), žáci se učili mluvit a odezírat. Rodiče platili na děti ošetřovné a měli možnost je navštěvovat vždy poslední neděli v měsíci.

Ve školním roce 1956/1957 navštěvovalo školu 33 dětí rozdělených do tří tříd - 1., 2.+3., 4.+5. Spojování ročníků bylo náročné z pohledu organizace i výuky. Potíže byly i s umisťováním dětí, které ukončily 5. třídu. V letech 1957/1958 narostl počet žáků na 40, ve školním roce 1958/1959 dokonce na 43 žáků. Se zvyšujícím se počtem dětí velmi brzy přestala dostačovat kapacita budovy. Dočasnou kompenzací bylo přidělení nepříliš vyhovující budovy v Lesní ulici. Ve školním roce 1959/1960 bylo tedy 68 žáků rozděleno do dvou objektů. 1., 2., a 4. třída se učily v původní škole v Harcově, kde všichni žáci i bydleli, 3., 5. a 6, třída se musela na vyučování přesouvat do Lesní ulice.

60. léta

Osmiletou školu pro nedoslýchavé navštěvovalo ve školním roce 1960/1961 88 žáků rozdělených do sedmi tříd základní a jedné třídy zvláštní školy. 1. - 3. třída a třída zvláštní školy zůstaly v původní škole ve Starém Harcově (kapacita ubytování 48 lůžek), ostatní se přemístily do nově získané budovy v Purkyňově ulici č. 234/30. Sídlila tam nejen škola, ale i domov pro žáky se 43 lůžky. Ve škole působilo 9 učitelů a 10 vychovatelek.

V roce 1961 dostala škola nový název - Základní devítiletá škola internátní pro nedoslýchavé v Liberci. Byly do ní přijímány děti s normálním rozumovým vývojem, u kterých byly zjištěny takové sluchové ztráty, že ani s využitím elektroakustických přístrojů nebylo možno rozvíjet jejich řeč v běžných školách. Budování řeči bylo možné pouze pomocí speciálních metod, pod vedením speciálních pedagogů - logopedů. Dále byly do školy přijímány děti ohluchlé po dokončeném vývoji řeči. Učební plán a osnovy byly stejné jako u běžných škol, každý ročník měl navíc dvě hodiny individuální logopedické péče.

Ve školním roce 1962/1963 měla škola již devět postupných ročníků a jednu třídu pro žáky s kombinovanými vadami. Počet žáků dosáhl stovky. Pod vedením ředitele Zahradníčka se ze škol stávalo významné odborné pracoviště s výborným renomé v celé republice. Zásluhu na tom měli především vynikající učitelé, kteří zde působili. Někteří z nich své zkušenosti publikovali či se podíleli na tvorbě učebnic. Byli to Bohuslav Kovář, Růžena Kovářová, Věra Hořejší, Jiřina Kusá, Marta Petrtýlová, Eva Kvasničková, Iva Bischofová, Jitka Pavlů, Anna Hrušková, Jana Kubátová, Jana Haladová, Hana Hercíková, Radka Ottová, Jana Nekvindová a další.

70. léta

Ředitel František Zahradníček dbal o vysokou odbornou úroveň pedagogické práce, ale zároveň se snažil získat vhodnou budovu pro školu. Prostory, které škola měla k dispozici, byly nedostačující, internáty byly přeplněné, chyběla tělocvična i odborné učebny. Ve školním roce 1970/1971 se mu podařilo zajistit pozemek, na kterém měl být vybudován kompletně nový areál.

31. ledna 1976 se ředitelkou školy stala paní Věra Hořejší, která ve funkci setrvala do roku 1983. Jejím zástupcem byl pan Vlastimil Bartoš. Za dobu svého působení se významně podílela na vybudování systému logopedické péče v kraji. Podporovala spolupráci mezi učiteli ve školách v Čechách i na Slovensku. Pokračovala i ve snahách vybudovat novou školu, což však stále bylo v nedohlednu.

Ve školním roce 1976/1977 se legislativně zavádí do učebních plánů takzvaný přípravný ročník, jehož hlavním úkolem je budování řeči. Učivo 1. a 2. ročníku bylo rozděleno do tří školních let. Vzniká tak dostatečný časový prostor na rozvíjení řeči. Školní docházka je proto desetiletá.

80. léta

V roce 1981 je škola rozšířena o mateřskou školu pro sluchově postižené, kde se odborným garantem stává paní Věra Havlínová. Svou odborností významně přispěla k vytvoření sítě logopedických pracovišť při mateřských školách tehdejšího libereckého okresu. Provoz byl zahájen 12. října. Školka byla umístěna v budovách v Kateřinkách a v Husově ulici, měla tři oddělení a jednu třídu pro děti se zbytky sluchu. V té době měla škola již 164 žáků a 82 zaměstnanců.

Od 1. září 1983 vedla školu ředitelka paní Eliška Patková, její zástupkyní byla paní Jitka Pavlů. Škola měla v této době tři třídy mateřské školy, šest tříd základní školy, tři třídy pro děti se zbytky sluchu a pět tříd zvláštní školy. Vyučovalo se a bydlelo už dokonce ve čtyřech budovách. V roce 1985 byla po mnoha peripetiích zahájena výstavba nové školy.

Na jaře 1986 nastoupil do funkce ředitele školy pan Miloslav Janeček a paní Jana Kubátová se stala jeho zástupkyní. Mateřská škola se z Kateřinek přestěhovala do Venušiny ulice, stala se samostatným subjektem, kde funkci ředitelky zastávala paní Věra Havlínová. Základní škola pro nedoslýchavé měla devět postupných ročníků, zvláštní škola pro nedoslýchavé čtyři třídy a základní škola pro děti se zbytky sluchu šest tříd.

Dne 1. září 1989 byl po mnoha letech intenzivní snahy slavnostně otevřen moderní školní areál v ulici Elišky Krásnohorské, který poskytl všem žákům i zaměstnancům důstojné podmínky ke společné práci. Otevření se zúčastnilo mnoho významných hostů, mimo jiné i tehdejší ministr školství Milan Adam, který popřál nové škole hodně úspěchů. Škola také dostala název - Speciální školy a školská zařízení pro sluchově postižené v Liberci.

Bylo otevřeno devět ročníků základní školy pro nedoslýchavé, čtyři ročníky pro žáky se zbytky sluchu a druhý, čtvrtý až devátý ročník zvláštní školy pro nedoslýchavé. Školu navštěvovalo celkem 146 dětí, 96 z nich bylo ubytováno na školním internátě, devět dětí mělo nařízenou ústavní výchovu. O žáky pečovalo 25 učitelů, 31 vychovatelek a 40 správních zaměstnanců.

90. léta

V období 90. let škola začala naplno využívat přílivu nových informací z oblasti vzdělávání sluchově postižených. Do školy nastupovaly i děti s těžkými sluchovými vadami, proto již nebylo možno setrvávat u tradiční orální metody. Postupně byla zavedena metoda totální komunikace. Učitelé se začali vzdělávat v kurzech znakované češtiny a znakového jazyka. V průběhu let se ukázalo, že právě znakový jazyk je nezbytný pro rozvoj myšlení zejména u neslyšících dětí.

Od roku 1994 jsou ke studiu přijímány i děti s narušenou komunikační schopností. Kvůli zkvalitnění péče bylo při škole zřízeno Speciálně pedagogické centrum pro sluchově postižené děti. Je tvořeno týmem specialistů, jejichž posláním je metodická, speciálně pedagogická a technická podpora vzdělávání integrovaných žáků se sluchovým handicapem v našem regionu.

V roce 1996 byla dostavena další část školy - tělocvična se sportovním areálem, venkovním bazénem a saunou.

Po roce 2000

Až do roku 2000 byla škola zřizována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v Praze. V roce 2000 přešla pod nového zřizovatele - Liberecký kraj. Spádovou oblastí pro přijímání žáků již není region bývalého Severočeského kraje, ale pouze kraj Liberecký. To mělo vliv na postupný, ale trvalý pokles počtu žáků se sluchovou vadou. Novým trendem se stala integrace žáků se sluchovým postižením do běžných škol, proto se škola začala zaměřovat i na vzdělávání žáků s nedostatečnou komunikační schopností. Od tohoto roku začíná zřizování samostatných tříd pro tyto žáky.

V roce 2003 vystřídala Věru Havlínovou ve funkci ředitelky mateřské školy paní Hana Hanzalová. V roce 2005 byla dokončena nová budova mateřské školy přímo v areálu školy v ulici Elišky Krásnohorské a komplex budov získal svou současnou podobu. V budově školky se nachází speciálně pedagogické centrum pro klienty s narušenou komunikační schopnosti - vadami řeči a pro děti, žáky, studenty se sluchovým postižením.

1. ledna 2013 dostala škola svůj současný název - Základní škola a mateřská škola logopedická, Liberec. Poprvé v historii školy tak není v názvu informace o tom, že vzděláváme i děti a žáky se sluchovou vadou.

Dlouholetého ředitele školy, který se významně zasloužil o vybudování a neustálou modernizaci areálu školy, Miloslava Janečka vystřídal ve funkci v září 2016 Mgr. Jakub Karásek.

V průběhu let jsme sídlili v několika budovách, mnohokrát se obměnil pedagogický sbor, kterému prošly rukama stovky žáků. I v budoucnu chceme navazovat na více, než šedesátiletou tradici a poskytovat všem našim dětem, které nemohou být vzdělávány v běžných školách, kvalitní vzdělání i podnětné a klidné prostředí. Naším cílem je připravit žáky na vstup do aktivního života tak, aby dokázali využít svůj potenciál a vedli naplněný a spokojený život.

V celé historii školy ukončilo školní docházku k 30. 6. 2018 celkem 763 absolventů.

(zdroj: text: https://www.ssplbc.cz , foto archiv školy)

Hrob mrtvých mužů

Pověsti

• Na hrádku údajně sídlil loupeživý rytíř zajatý po husitských válkách Biberštejny.
• Jméno hrádku souvisí se skokem do hlubin, kterým kůň zachránil vůdce lupičů, při němž nechal ve skále otisk svého kopyta.
• Z hradu měla vést tajná chodba až do libereckého domu č.p. 1.

Jezdec (hrad)

Jezdec (německy Reitstein, též Reitenštejn) jsou zbytky skalního hrádku na žulovém ostrohu Žulového vrchu nad Černou Nisou nad Kateřinským údolím na severním okraji liberecké čtvrti Ruprechtice. Hrádek je písemně i archeologicky doložen během 14. až 15. století, kdy patrně sloužil pro ostrahu zemské cesty z Liberce do Frýdlantu. Základem hradu byla tři skalní žebra na kterých stávala dřevěná stavba, o jejíž přítomnosti dnes svědčí jen záseky a obdélníková prohlubeň ve skále. Celý ostroh byl na jižní straně od zbytku hřebene oddělen valem a asi dva metry širokým příkopem. Z této strany je také jediný přístup na hrad, vede sem žlutě značená turistická cesta, místo dnes slouží jako vyhlídka.

Lokalita byla několikrát archeologicky zkoumána. Roku 1926 například vykopali pracovníci Státního archeologického ústavu několik keramických střepů z 13.-15. století. V roce 1935 zde provedla jablonecká Společnost pro výzkum starých dějin sondáž valu, jehož zásyp obsahoval zbytky keramiky z 11.-13. století. Samotné těleso valu bylo rozpadlé a jeho podpůrná konstrukce shnilá. Amatérský archeolog Emil Gebauer se pokusil o jeho rekonstrukci. Na samotném hradním pahorku bylo ve vrchní vrstvě promísené popelem a uhlíky z požářiště dřevěného hradu nalezeno několik zlomků keramických nádob a železné předměty: fragmenty podkov, zlomek srpu, hrot střely do samostřílu, dveřní a okenní kování a hřebíky.

(zdroj Wikipedie)

Vodní elektrárna v Liberci - Rudolfově

Rudolfovská vodní elektrárna

vyrábí energii v Jizerských horách už 93 let a turbíny i další stroje jsou stále původní a bez větších oprav. V roce 1972 sice hrozilo, že se elektrárna promění na obří sklad banánů, kvůli špatně přístupnému terénu ale nakonec socialističtí plánovači umístili sklad ovoce jinam.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/vodni-elektrarna-v-rudolfove-je-narodni-pamatkou-20141111.html

O stavbě

Nedlouho po napouštění přehrady Bedřichov se objevila myšlenka na energetické využití spádu mezi nádrží a Rudolfovem. Záměr byl rozpracováván s přestávkami od roku 1908, ale k realizaci došlo až mezi lety 1925-1928 na základě projektové dokumentace z let 1923 a 1924. Architektonický návrh vlastního objektu elektrárny, rozděleného na strojovnu a obytný trakt se třemi služebními byty, připravil profesor Německé vysoké školy technické v Praze Artur Payr. Autorem vodního díla a celkového projektu se stal Ing. Ludwig Hamburger. Elektrárna je provedena jako cihelná stavba se železobetonovými stropy se zobytněným podkrovím, postavená na obdélném půdorysu o rozměrech 26 × 14 m. Završuje ji valbová střecha, krytá původně bobrovkami, dnes bitumenovým šindelem. Střechu mírně převýšeného obytného traktu, který je pohledově jasně oddělen kolmou orientací na elektrárenskou část s turbínovou halou, prostupují dva polovalbové vikýře. Střecha strojovny byla původně opatřena volskými oky. Objekt charakterizuje sokl obložený žulovými kvádry, břízolitová omítka, vysoká, bohatě členěná okna prostupující severní, jižní a východní průčelí a prosvětlující strojovnu a masivní, plochá korunní římsa nesoucí výrazně předsazenou střechu. Nepřehlédnutelný prvek dodávající stavbě typický výraz představuje zapuštění oken v hlubokých špaletách. Zajímavým detailem jsou konstrukce nasávání a výdechu ventilace generátoru na střeše a v úrovni terénu v jižním a severním průčelí. V turbínové hale se nachází turbosoustrojí, které začalo dodávat proud do rozvodné sítě Přespolní elektrárny v Liberci (Elektrischen Überlands-Werkes reg. Genossenschaft m. b. H. In Reichenberg, EÜW) 1. ledna 1927. Trojfázový synchronní generátor Siemens Schuckert, pracoval při jmenovitých otáčkách 500 ot/min, zdánlivém elektrickém výkonu 1 200 kVA, napětí 5 500 V a účiníku cos 0,5-1. Pohání jej dvojčitá Peltonova turbína J. M. Voith s horizontální hřídelí. Soupis důchodkového kontrolního úřadu z roku 1930 uvádí hltnost 0,650 m³/s, spád 170,6 m (dnes 173,5 m) a normální výkon vodního díla 1 200 hp (nyní 850 kW). Turbína se jmenovitými otáčkami 500 ot/min má oběžná kola ze speciální ocelolitiny s přišroubovanými lopatkami. Vodní paprsek na oběžná kola proudí dvojicí dvou dýz. Je vybavena kombinovanou mechanickohydraulickou dvojitou regulací souosou jehlou a odchylovačem vodního proudu (deflektorem). Regulace byla původně doplněna také brzdicí dýzou působící proti směru točení při brždění turbíny, ta však byla v padesátých letech odstraněna. Turbosoustrojí je po nezbytných modernizacích stále plně funkční. Vlastní vodní dílo sestává z více než 3 km dlouhého přivaděče vedeného lesním terénem od přehrady Bedřichov, tvořeného krytým kanálem profilu písmene U z prostého betonu (v místě dvou akvaduktů ze železobetonu), širokým 1 m a ve středu vysokým 1,23 m. Kromě vlastního kanálu, svrchu krytého betonovými deskami zasypanými zeminou a opatřeného deseti záchytnými objekty, bylo nutné postavit vtokový vzdouvací objekt pod hrází bedřichovské přehrady s hrubými česlemi, dvě nádrže k zachycování splavenin z levostranných přítoků přivaděče - v těchto místech je veden krátkými akvadukty - a konečně vodní zámek s vyrovnávací komorou, odkalovací propustí, jalovým přepadem a jemnými česlemi, ze kterého vede tlakové potrubí k elektrárně. Ocelové nýtované tlakové potrubí o průměru 700 mm v horní části, 675 mm ve středním a 650 mm v dolním úseku je 1 173 m dlouhé s převýšením 170 m. Ačkoliv elektrárna začala pracovat již počátkem roku 1927, jednalo se pouze o první, vysokotlakou část celého vodního díla. Zbývalo postavit vyrovnávací nádrž, ve které se mísí voda z odtokového kanálu od turbíny s vodou Černé Nisy. Nezbytnou součástí je štěrková přehrážka, hradící řeku nad nádrží a bránící jejímu zanášení sedimenty. Vodu ve vyrovnávací nádrži zadržuje oblouková gravitační hráz zděná ze žulových kvádrů o délce 63 m. Je vybavená základovou výpustí o průměru 0,8 m a navazuje na ni bezpečnostní přeliv o šířce 12 m s kaskádou, hrazený automatickým klapkovým uzávěrem s betonovým protizávažím.Objem nádrže činí 25 100 m³. Ke vzdušné straně hráze přistupuje turbínový domek, jednoduchá hranolová stavba z žulového neomítaného zdiva, završená železobetonovým trámovým stropem nesoucím pultovou střechu. Na spádu 8,5 m v něm pracuje dvojčitá spirální rychloběžná turbína typu Francis výrobce J. M. Voith z roku 1927. Na rozdíl od Peltonovy turbíny v elektrárně byla určena nikoliv pro špičkový, ale průběžný provoz. V letech 1961-1996 provozovala elektrárnu Severočeská energetika Děčín, v současné době ji vlastní a spravuje Povodí Labe, s. p., závod Jablonec nad Nisou. V roce 2014 byl celý komplex včetně technologie prohlášen kulturní památkou.
Text Mgr. P. Freiwilliga

BEDŘICHOV/KRÁLOVKA

(Color Fotočas)

Rozhledně a návrší se dříve říkalo Königova vyhlídka či Nekras. Byla postavena roku 1907, celková výška je 23,5 metrů, vyhlídková plošina je ve výšce 20,5 metrů a vede na ni 102 schodů. Nahradila původní, dřevěnou věž, které stála na vrcholku v letech 1888 až 1906. Vedle věže byla roku 1934 postavena horská chata s restaurací a ubytováním. V dalších letech bylo k hlavní budově přistavěno několik nevzhledných nádorů a celý areál včetně věže pod vedením různých nájemců začal brzy chátrat. V roce 2013 získala celý areál do vlastnictví společnost KISSES s.r.o., která započala jeho celkovou revitalizaci. Proběhla demolice nevyhovujících budov, započala rekonstrukce hlavní( původní) budovy , kde již vznikla nová , moderní samoobslužná restaurace s terasou. Samotná rozhledna se dočkala zcela nového kabátu, byl opraven kamenný plášť věže, byla provedena instalace nového ochozu spojující tři strany, rekonstrukce střechy a demontáž a nové citlivější umístění antén. Dále pak bylo opraveno schodiště a vnitřní prostory. Zatím posledním počinem je otevření velkého dětského hřiště.

Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník)

je český zoolog, spisovatel, publicista, skaut, turista a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do penze v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu mnohokrát putoval po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával odborné i populární články. Postupně vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a láskou k přírodě a skromnosti.

Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor