Liberec XIV - Ruprechtice (také městský lesík a lesní koupaliště) Liberec XVIII + XXI Kateřinky + Rudolfov (+ Bedřichov) 

14.05.2020

Ruprechtice vděčí za svůj vznik staré zemské cestě z Liberce do Frýdlantu.Tato cesta přinášela prosperitu celé obci, zejména však kovárně a zájezdní hospodě , kde se zastavovali formani se svými vozy a pocestní tovaryši.Cestu však nepoužívali jen lidé přinášející obživu, ale i vojsko, které ji bralo. Proto byl velmi důležitým místem obce i Wachstein, odkud byl rozhled do dalekého kraje, zejména do Radčic kudy pokračovala cesta přes Janův most a dále přes Fojtku, Mníšek a Frýdlant do Lužice a Slezka. Nebezpečí přicházelo vždy z tohoto směru, proto místní obyvatelé na tomto místě drželi hlídku, která mohla včas zjistit vojsko v Radčicích a než prošlo údolím Černí Nisy, byl čas schovat zásoby a vyhnat dobytek do lesa.

Toto místo existuje dodnes, bohužel nemá žádné jméno, "speciálka" 1:25000 toto místo uvádí jen jako kótu 427 v listnatém lese. Místní lidé mu říkají Skalka. Již z něj není vidět téměř nikam, kultivovaná krajina se změnila v kraj zarostlý náletovými dřevinami. Příroda si bere zpět to co ji před staletími vzali kolonizátoři, kteří tento kraj změnily z pralesa na kulturní krajinu.

Ruprechtice vděčí za svůj vznik staré zemské cestě z Liberce do Frýdlantu.Tato cesta přinášela prosperitu celé obci, zejména však kovárně a zájezdní hospodě , kde se zastavovali formani se svými vozy a pocestní tovaryši.Cestu však nepoužívali jen lidé přinášející obživu, ale i vojsko, které ji bralo. Proto byl velmi důležitým místem obce i Wachstein, odkud byl rozhled do dalekého kraje, zejména do Radčic kudy pokračovala cesta přes Janův most a dále přes Fojtku, Mníšek a Frýdlant do Lužice a Slezka. Nebezpečí přicházelo vždy z tohoto směru, proto místní obyvatelé na tomto místě drželi hlídku, která mohla včas zjistit vojsko v Radčicích a než prošlo údolím Černí Nisy, byl čas schovat zásoby a vyhnat dobytek do lesa.

Toto místo existuje dodnes, bohužel nemá žádné jméno, "speciálka" 1:25000 toto místo uvádí jen jako kótu 427 v listnatém lese. Místní lidé mu říkají Skalka. Již z něj není vidět téměř nikam, kultivovaná krajina se změnila v kraj zarostlý náletovými dřevinami. Příroda si bere zpět to co ji před staletími vzali kolonizátoři, kteří tento kraj změnily z pralesa na kulturní krajinu.

Podívejme se do minulosti tohoto místa, která je popsána ve spise "Kurze Geschichte des Ortes Ruppersdorf" od Antona Ressela.

Za Sedmileté války procházela Ruprechticemi vojska různých národů, zejména Prusů, proti kterým zaujala rakouská armáda obranná postavení až u ruprechtického lesa. 21. dubna 1757 v 5 hodin ráno se střetli 15 tisíc pruských a 10 tisíc rakouských vojáků v bitvě u Liberce, v 11 hodin byla bitva rozhodnuta a Rakušané ustupovali směrem k Rochlici pronásledovány Prusy. Stejné Prusy zažily Ruprechtice ještě jednou, když se jejich pluky vracely 23. června domů. Ještě několikrát táhlo v Sedmileté válce vojsko přes Ruprechtice, dokonce i pluky generála Laudona. Definitivně opustila vojska Čechy až 15. února 1763.

Za Napoleonských válek, 20.srpna 1813, vyplenily polsko-francouzské jednotky Ruprechtice, při této příležitosti byly ztraceny i obecní soudní knihy. Opožděné voje polské armády obsadily 21. srpna Wachstein, kde postavili stráže a setrvali zde až do začátku září.

Pan učitel Ressel nám podává podrobnou zprávu o válce v roce 1866: 24. června okolo druhé hodiny odpoledne dorazila do Ruprechtic pruská 3. eskadrona dragounů, 5. baterie pěšího regimentu č.60 a části jiných regimentů, celkem 5500 mužů 1500 koní. V malých domech se ubytovalo 30-40 můžů do větších usedlostí 200 až 300 ! Tyto jednotky opustily Ruprechtice 26. června ráno o deváté hodině. Hned 27. června dorazila baterie dělostřelců a pomořanští kyrysníci, kteří 28. června pokračovali dále. 30. června přijelo 140 dragounů. Po skončení bitvy u Hradce Králové se 7. a 8. července vojsko opět vracelo přes Ruprechtice do Pruska. Po této největší bitvě v dějinách Čech byl několik let na Wachsteinu klid.

Na podzim roku 1938 zbudovala československá armáda na Wachsteinu obranné stanoviště. Tyto obranné stavby se táhly až k Horské ulici. Dodnes jsou patrné stopy po zákopech mezi Pianovkou a Hrabalovou ulici. Ruprechtice mělo bránit 150 vojáků. K bojům nedošlo. 3.října o šesté večer byl v Ruprechticích uvítán 52. pěší pluk Wehrmachtu.

Stejnou cestou přišla 9. května dopoledne do Ruprechtic 52.armáda ukrajinského frontu. Nikdo ji nevítal. Sovětská okupační armáda vstoupila do Liberce 21. srpna 1968 přes Pavlovice i když ze stejného směru jako všechny armády předešlé.

(zdroj: https://www.ruprechtice.cz/ )

archiv Ruprechtice / Ruppersdorf
archiv Ruprechtice / Ruppersdorf

PRŮMYSLOVÁ ZÓNA

Ruprechtice vytváří nádherný krajinný pohled, leží na výběžcích Jizerských hor, ze severu je chrání jejich lesy. Takto poeticky začíná své pojednání o Ruprechticích pan učitel Antoním Ressel.Obec měla v roce 1899 - 231 domů a v nich žilo přes 2411 obyvatel, kteří se živili převážně fabrickou prací, část z nich i obchodem a řemeslem, rovněž i trochu zemědělstvím.

Obec byla hlavně průmyslová, když se dnes podíváme na údolí Černé Nisy, tak si představujeme romantickou krajinu a vůbec nás nenapadne, že to byl průmyslový areál, jeden z největších v Čechách. Z dnešního pohledu to je až nesmysl, žádná dálnice, silnice, železnice a všechny ostatní požadavky, které jsou kladeny na průmyslovou zónu - zde chybí.Co nechybí je však energie ve formě prudce tekoucí říčky - v té době jiná energie nebyla. Toto úzké údolí poskytovalo v polovině 19. století práci několika stovkám lidí, stálo tady 13 továren.První založil v roce 1807 Franz Ulrich z Liberce, který koupil 29.12.1806 původní (horní) panský Horský mlýn a přestavěl jej na továrnu na sukno, objekt ležel přímo pod skalou Jezdec, a pak už to šlo rychle:V roce

1823 založil Franz Rehwald přádelnu - vyhořela 19.8.1888
1825 založil Franz Schmidt další textilku
1838 založil Filip Schatten přádelnu, další přádelnu založil roku
1840, která vyhořela 1894
1843 založil Josef Pilz přádelnu, další přádelnu založil v roce
1843 Adolf Schütze, tato vyhořela 27.3.1893
1844 založil Franc Leubner přádelnu,
1845 Anton Horn založil další přádelnu, továrnu na sukna, založil v roce
1845 Anton Ulrich, ve stejném roce
1845 založil textilní podnik Anton Günzel, tato továrna vyhořela 30.12.1896
1848 Anton Kiesewetter založil již 12. textilku, a ještě roku
1867 založil Josef Jäger další přádelnu.Trochu delší a nudný seznam, nemohli jsme však nikoho vynechat, každý z těchto pánů se podílel na vytvoření první průmyslové zóny.Zajímavé je, kolik textilních závodů vyhořelo, asi je to tím, že se svítilo lampami s otevřeným ohněm a v prašném provozu přádelny to asi byl problém. Možná, že to bylo jinak - všechny požáry byly až v devadesátých letech 19. století, do té doby nic?Majitelé těchto podniků se dost často střídali, byl by to další nudný seznam. Po uplatněním a rozšíření parních strojů se těžiště průmyslu přesunulo jinam, tam, kde byla železnice, která zásobovalo parní stroj uhlím a zajišťovala přísun materiálů a odbyt výrobků.Sláva ruprechtické průmyslové zóny trvala 50 let, potom nastává úpadek, který dovršil konec 1. světové války, kdy vznikem nového státu, ztrácí tato oblast textilního průmyslu, odbytiště na Balkáně a zejména v Levantě.Je třeba poznamenat, že toto údolí Černí Nisy v současnosti není na katastru Ruprechtic, v osmdesátých letech minulého století byla hranice ruprechtického katastru posunuta k horní silnici do Rudolfova, dnes patří i pravý břeh Nisy do Kateřinek. Nic to však nemění na situaci, že první průmyslová zóna Čech byla založena v Ruprechticích.

(zdroj:  https://www.ruprechtice.cz  )

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Ruprechtice začátkem minulého století (Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka  -  Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Ruprechtice začátkem minulého století (Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
1974
1974
Ruprechtická "hokejka" kolem roku 1972 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977) Trabant, Opel Rekord, Škoda 1202, Škoda 1000 MB
Ruprechtická "hokejka" kolem roku 1972 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977) Trabant, Opel Rekord, Škoda 1202, Škoda 1000 MB
Rudé právo 14.března 1975 (archiv R.Kittler))
Rudé právo 14.března 1975 (archiv R.Kittler))
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
Přidávám fotky z roku 1974, kdy jsme byli na exkurzi ( tehdy výchovní poradci ze škol) v nově postavených objektech - hokejka, to si pamatuju a ten obloukový (Wolkerák) archiv Jaroslav Dostál
Přidávám fotky z roku 1974, kdy jsme byli na exkurzi ( tehdy výchovní poradci ze škol) v nově postavených objektech - hokejka, to si pamatuju a ten obloukový (Wolkerák) archiv Jaroslav Dostál
1974 (Jaroslav Dostál)
1974 (Jaroslav Dostál)
Fotografie z prvních Libereckých výstavních trhů (Reichenberger Messe) pořádaných v létě roku 1920. (archiv kopie z aukce Hans Oldskull)
Fotografie z prvních Libereckých výstavních trhů (Reichenberger Messe) pořádaných v létě roku 1920. (archiv kopie z aukce Hans Oldskull)
 (Je to asi foceno z místa, kde končí hřbitov. -komentář Luboš Mencl)
(Je to asi foceno z místa, kde končí hřbitov. -komentář Luboš Mencl)
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1990 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1990 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1990 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1990 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Třešňová ulice cca 1978 (archiv Mike Bike)
Třešňová ulice cca 1978 (archiv Mike Bike)
11. června 1974 (archiv Kateřiny Odrážkové) Ruprechtice, v levém okraji dnes už zavřená policejní stanice,  jesle a školka, jsou vidět v pozadí hned jak končí chodník. - komentář Zdeňka Strakošová)
11. června 1974 (archiv Kateřiny Odrážkové) Ruprechtice, v levém okraji dnes už zavřená policejní stanice, jesle a školka, jsou vidět v pozadí hned jak končí chodník. - komentář Zdeňka Strakošová)
kolem roku 1970
kolem roku 1970
Třešňová ulice v Ruprechticích (archiv Všichni Čermáci)
Třešňová ulice v Ruprechticích (archiv Všichni Čermáci)
Třešňová uice (60.léta)
Třešňová uice (60.léta)
31.12.2020
31.12.2020
RUPRECHTICKÉ HOSPODY I. - NA HLAVNÍ ULICI

V Ruprechticích byly zástupci všech živností na které si jen člověk vzpomene. Nejvíce bylo hospodských, ne že by Ruprechtičáci byli tak velcí alkoholici, ale taková byla doba. Hospoda byla v prvé řadě společenským centrem. Lidé tehdy bydleli ve velmi malých bytech, kde nebylo možné si pozvat známe na návštěvu, když setkání se známými - tak v hospodě. V neděli se doma nevařilo, šlo se na špacír a končilo se kde jinde než v hospodě.

V roce 1932 měly Ruprechtice 4886 obyvatel v 500 domech a 17 hospod. Než se s nimi seznámíme, musíme vědět, jak byly Ruprechtice členěny. Názvy ulic tehdy ještě nebyly , název měla jen jedná a to Hlavní ulice - dnešní Ruprechtická. Když se někdo chtěl přesněji dovědět, kde koho hledat, tak se použil název hospody s přídavkem: vedle, nad, pod u, za. Síť hospod byla tak hustá, že to fungovalo.Přesto byly Ruprechtice členěny do několika čtvrtí:

Dolní ves: na hranicích katastru s Libercem a Novými Pavlovicemi.

Horní ves: centrum kolem náměstí.

Michelský vrch: náhorní rovina mezi Hlavní ulicí a okresní silnicí do Rudolfova

Mlýnská čtvrť: mezi cvičákem a Radčicemi

Vilová čtvrť: okolo kasáren a ZOO

Přední kopec u obrázku: od náměstí ke kapličce

Zadní kopec u obrázku: nad Kateřinkami

Nyní se vydejme na virtuální procházku po hospodách - je jaro roku 1932 - začínáme na hranici Liberce a Ruprechtic. Zde ruprechtický potok překračuje silnici a tím tvoří hranici. Hranice se pozná také tak, že liberecká dlažba je z menších dlažebních kostek a ruprechtická z velkých kočičích hlav. Vlevo přímo na hranici si postavil liberecký magistrát budku kde je výběrčí mýta. Napravo je krásné romantické údolí kde se do ruprechtického potoka vlévá potůček přitékající z údolíčka směrem od Baltské ulice, tato oblast se jmenuje JARNÍ ÚDOLÍ. Dnes tam není nic - v 50 letech zde město Liberec vytvořilo centrální skládku a z celého města sem jezdili popelářské vozy s odpadem.

V zatáčce Hlavní ulice je v č.p. 199 hostinec pana France Procházky "U jarního údolí", místní mu však neřeknou jinak než u Procházky.

Pokračujeme a již před sebou vidíme krásnou zahrádku tvořenou kaštany s mohutnou lípou v čele. Tato zahrádka patří k restauraci "U bílého beránka", aby ji nikdo nepřehlédl tak ji paní Anna Ganzelová nechala postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova s č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy.

Přímo přes ulici je v č.p. 8 hospoda pana Franze Mittiga "U strýčka", opět velká zahrádka s kaštany, ze zahrádky se vchází přímo do sálu hospody. Věci neznalý

poutník se ptá - jak mohou prosperovat téměř stejné hospody, které dělí jen ulice ?

My víme, že mohou - neboť U strýčka jsou v prvním patře pokojíky kde jsou slečny.

V roce 1945 se z této hospody stalo pracoviště Akademie věd ČSR. Do budovy, kde se nic nezměnilo, jen odešel majitel a slečny se začaly z celého liberecka svážet knihy. Pan Moeller s manželkou byli levicový novináři v Berlíně, před koncem války byli evakuování do Liberce. Zde po válce dostali za úkol shromažďovat německé knihy a zachránit je tak před zničením. Nedělejme si iluze, že zachránily všechny, pouze nechali převést knižní fondy německých institucí do hospody U strýčka. Knihy ze soukromých fondů stihl neblahý osud - tak jak to bývá když se mění režimy.

Budova byla na konci šedesátých let zbořena, aby mohla vzniknou silnice k "Hokejce". Knihy byly údajně převezeny do školy v Rudolfově, později se snad staly součásti Sudetik v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Pan Moeller zemřel a jeho žena se vrátila do socialistického Berlína, kde dožila v starobinci.

Na památku po hospodě "U strýčka" zůstaly dva kaštany, jsou vidět na snímku, původní Hlávkova ulice vedle před těmito stromy - z pohledu od Liberce.

Pokračuje dále do centra a po pravé straně za nově zřízeným zastoupením zlínské firmy Baťa pro Ruprechtice je věhlasný "Fibigerův restaurant" v č.p. 16. Zde je opět veliká stinná zahrada s pavilónem na kuželky a hudbu. Pan Emil Fibiger vlastní i řeznictví, tak jak je to u restaurací obvyklé.

Po několika metrech jsme se dostali na významnou křižovatku cest před ruprechtický konsum. Na tomto místě je rovněž obecní rybník. My pokračujeme do samého středu obce a míjíme č.p. 24, kde má pan Heinrich Schulze hospodu "U zlaté koruny"

V této budově bylo během času kde co, od školních tříd nedaleké školy až po čekárnu na autobus. Budovu si občané Ruprechtic v 50 letech svobodným rozhodnutím zbořili a v akci Z na jejím místě svépomocí postavili - Kulturní dům.

Kde se konalo během let, také kde co, od velkých plesů po taneční čaje s živou big-beatovou kapelou až po volby, kde si vždy zvolili 99,9 % hlasů své zástupce do národní fronty.

Od roku 1929 stojí uprostřed náměstí výstavný palác "Ruprechtický dvůr" s č.p.464. K tomuto architektonickému skvostu se váže několik legend: jednou z nich je ta která říká, že interiér vinárny v suterénu je přesnou kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, která však zanikla při bombardování v únoru 1945 a od té doby je ta ruprechtická jedinou památkou.

Pan Adolf Simon si ve svých několika restauracích v této budově věnuje převážně podnikatelské klientele z nedalekého Liberce, která sem jezdí na obchodní schůzky se svými zákazníky z celého světa.

O svoji bezpečnost nemusí mít obavy , neboť přímo v budově je služebna policie s 16 muži.

Ve vedlejším objektu je známe pekařství pana Hermanna Honzeka, proto ten vysoký komín.

Ob jeden dům dále je v č.p. 143 hostinec pana Otto Kavana " U pošty" Na tomto místě skutečně byla první ruprechtická pošta, než se přestěhovala v roce 1921 do obecního domu, který je na začátku náměstí.

V průběhu let zde bylo všechno možné od řeznictví pana Svobody, přes školní jídelnu a Kubišovo cukrářství až po prodejnu krbů a kamen.

Na tomto místě ukončíme dnešní virtuální procházku na jaře roku 1932.

Příště se budeme věnovat hospodám a hostincům v jiných částech Ruprechtic.

(zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )

Ruprechtice v roce 1979  (zdroj: Liberec v minulosti a současnosti - Svatopluk Technik - Vladimír Ruda )
Ruprechtice v roce 1979 (zdroj: Liberec v minulosti a současnosti - Svatopluk Technik - Vladimír Ruda )
Panelové domy v ulici Rychtářská. V pozadí je vidět i dům v Třešňové ulici (prvotně Višňová,ale jelikož pošta chodila do vesnice Višňová u Frýdlantu). Z knihy: KOŠEK, Zdeněk, ed. Severní Čechy: [Fot. publ.]. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1975
Panelové domy v ulici Rychtářská. V pozadí je vidět i dům v Třešňové ulici (prvotně Višňová,ale jelikož pošta chodila do vesnice Višňová u Frýdlantu). Z knihy: KOŠEK, Zdeněk, ed. Severní Čechy: [Fot. publ.]. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1975
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.2.2021
Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.2.2021
parčík mezi ulicemi Hlávkova a Věkova, bývalý vojenský hřbitov (foto M.Gergelčík)
parčík mezi ulicemi Hlávkova a Věkova, bývalý vojenský hřbitov (foto M.Gergelčík)
Ruprechtická ulice v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Ruprechtická ulice v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
na stránkách Ruprechtice jsem našel tento "poklad" - naše sídlíštní parta z Borového Vrchu..  🙂 rok 1976 - 77 (archiv B.Kopejska)
na stránkách Ruprechtice jsem našel tento "poklad" - naše sídlíštní parta z Borového Vrchu.. 🙂 rok 1976 - 77 (archiv B.Kopejska)
zastávka Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
zastávka Hlávkova v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
U Dukly/Tesca v devadesátkách. ) (archiv Petr Kolín)
U Dukly/Tesca v devadesátkách. ) (archiv Petr Kolín)
Ruprechtická ulice (M.Gergelčík)
Ruprechtická ulice (M.Gergelčík)
Ruprechtická ulice v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Ruprechtická ulice v roce 1992 (foto Ivo Kapl) a 11.12.2021
Ruprechtická ulice (archiv Jany Ducháčkové)
Ruprechtická ulice (archiv Jany Ducháčkové)

RUPRECHTICKÉ HOSPODY II.

Minule jsme naši procházku po ruprechtických hospodách ukončili na náměstí. Dnes budeme pokračovat a půjdeme z náměstí dolů Radčickou ulici, dříve se ji říkalo Semmering - podle svého rakouského vzoru. I naše první hospoda se jmenuje
U Semerinku , má číslo popisné 56, a patřila panu Josefu Bienertovi, který mimo to, že měl krásnou dceru s krásným jménem Edeltraud, se živil hlavně stáčením piva do lahví. Lahvové pivo v té době nebylo samozřejmostí.

O pár kroků dále je další hospoda, U Janova mostu, kterou v čp. 59 vlastnil pan Josef Nohava. Dům, který stojí na tomto místě dnes, je postavem od základů nově. Původní hospoda byla orientována jinak, byla brzo po válce zbořena a na jejím místě bylá skládka technických služeb. Přímo naproti přes ulici byla socha sv. Jana Nepomuckého, tak jak to bývalo zvykem. Zůstal po ní jen sokl a název mostu. Socha stála ještě za komunistů, ale neměla hlavu - protože byla v životní velikosti, tak se občané Ruprechtic za ní postavili a nechali se vyfotografovat, tak jak se to dělalo na poutích. Kam zmizel zbytek sochy je mi záhadou.

Nyní překročíme Nisu a půjdeme proti proudu až do Kateřinek, kde opět přejdeme na ruprechtický břeh a půjdeme ulicí která dnes nese jméno Jedlová, téměř na vrcholu u ulice Horské byla v čp.179 hospoda pana France Geislera Kopec u Obrázku. Byla to veliká budova, ze které nezůstalo vůbec nic. Na dobovém obrázku je asi uprostřed.
Na současném je na tomto místě jen prales.Vůbec, na údolí Černé Nisy bychom mohli demonstrovat, jak se během 50 let změnila kulturní krajina v prales. To co naši předci po staletí vytvářeli z původního pralesa si příroda vezme zpět za velmi krátkou dobu, a to ji ještě některé organizace za přispění sponzorů pomáhají prales vytvářet uměle.

Naše cesta pokračuje, nyní jsme na Horské ulici, po několika metrech chůze se pustíme z prudkého kopce ulicí U obrázku, stejný název měla i hospoda v čp. 245, téměř na dně hlubokého údolí. Patřila Rudolfovi Bernerovi - kolem hospody bylo spousta atrakcí pro děti a zejména zde vyvěral silný pramen vody. Budova stála osamoceně na cestě ke kapličce, její návštěvníci tvořili také převážně klientelu podniku. Dům je dnes totálně přestavěn, ale na původních základech.

Pokračuje stoupáním k náměstí, kde tuto vycházku ukončíme.

RUPRECHTICKÉ HOSPODY III

Naše poslední toulky po ruprechtických hospodách zahájíme u konsumu a půjdeme dnešní ulicí U Pramenů, asi v polovině cesty, na pravé straně je dům čp.178, kde měla paní Marie Reimerová svoji hospodu s krásným názvem U Modré hvězdy. Moc toho o ní nevíme, pamětníci tvrdí, že se ve zdejším sále hrálo loutkové divadlo.

Pokračujeme dále, přejdeme Horskou a jdeme vzhůru ulicí Kovařovicovou až přijdeme na křižovatku několika cest, místo předem určené k postavení hostince, také tu stál a dokonce né ledajaký, měl vyhlídkovou věž 17 m vysokou a popisné číslo 213.Ano je to Humboldova výšina, která v roce 1932 patřila Ernestině Brádlerové. Tu vysokou rozhlednu nechal postavit Německý horský spolek. Po válce se stala ubytovnou dělníků z nedalekého lomu, což se jí stalo osudným. Dnes po ní zbylo pár kaštanu v místě kde byla zahrádka, tak jako u mnoha jiných. Pokud by si někdo chtěl vystavět hostinec - neznám lepšího místa.

Nyní se otočíme a sejdeme dolů ulicí U Slunečních lázní, opět případ, kdy po hospodě zůstalo jenom jméno ulice ve které stála, měla čp.279 a patřila Spolku zdravotní péče z Liberce. Místo je opředené tajemstvím a ani pamětníci přesně nevědí, cože tam ti členové spolku vlastně dělali, možná jen to co název napovídá.

Naše cesta vede do míst, o kterých mnozí Ruprechtičáci ani nevědí, že patří do Ruprechtic. Sejdeme k lesnímu koupališti a dáme se cestou podél Jizerského potoka,
až přijdeme k tenisovým kurtům, kde začíná ulice s dnešním příhodným názvem Tichá, ale nebylo tomu tak vždy, vlevo stále obrovská hospoda s tančírnou a názvem
Městský lesík, majitelem byl Fritz Mai, a pro úplnost dodáme č.p.189. Na dobovém snímku je v kašírovaném "nočním záběru". Současné ruiny dávají tušit o její mohutnosti, je třeba hledat!

Pokračujeme podél potoka a přicházíme na křižovatku, která opět dává tušit, že zde musela být hospoda, byla a pamatují ji i ti mladší z nás. Nikdy se tak oficielně nejmenovala, ale říkalo se ji U VOPIC. Původní jméno měla Náš nový domov, patřila Heinrichovi Königovi a měla č.p. 207. Je celá řada legend, které se váží k tomuto podniku, ale aktéři ještě žijí a proto je nemůžeme publikovat. Snad jediný fakt: svému řemeslu se zde vyučil nejúspěšnější restauratér v Liberci.

Pokračuje podél Jizerského potoka, který zmizel v podzemí a jdeme ulicí s příznačným názvem U zoologické zahrady, ještě se ohlédneme a vidíme oba podniky v dobovém záběru.

Nyní přicházíme k poslední ruprechtické hospodě U Jezírka. Má číslo popisné 254 a vlastnil ji Franz Schimek. Je to snad jediný podnik, o kterém můžeme prohlásit, že vypadá lépe než v roce 1932, kdy se uskutečnila naše procházka.

Poznámka: Znalci mohou namítnout, že chybí věhlasné hostince jako např. Sluneční dvůr, Tugemannova výšina či Údolí Nisy. Je pravda, že některé budovy ještě stojí, ale v roce 1932 tyto restaurace nebyly již provozovány.

Jaro 2005
Josef Pomikálek (zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )


 

Ruprechtice z počátku 60.let

Níže jsem nahrál několik dobových fotografií našeho krásného Liberce. Jedná se o snímky ze samého počátku 60. let.

Jde spíše o takovou ochutnávku, neboť se jedná pouze o telefonem nafocené diapozitivy (první nalezenou várku), které plánuji výhledově digitalizovat, takže omluvte sníženou kvalitu...Něco k fotografiím... První dva malebné výhledy na tehdy ještě stojící starou chatu na Ještědu (možná krátce okolo jejího vyhoření), jsou focené údajně odněkud z prostoru mezi ulicemi Ruprechtická až Hlávkova (kde stojí dnešní Hokejka) a zachycují pozůstatky německého zemědělství, které zde později ustoupilo mohutné výstavbě sídliště. Snímek úhledně upraveného parčíku zachycuje dnešní Park Jiřiny a Milana Uherkových, který se nachází v Ruprechticích, nedaleko židovského hřbitova. Je až k nevíře, že se na tomto místě v jednu dobu měla nacházet skládka...  (autor příspěvku Ondra Vacek)

Ruprechtice - parčík Uherkových začátkem 60.let (archiv Ondra Vacek) a 19.4.2022
Ruprechtice - parčík Uherkových začátkem 60.let (archiv Ondra Vacek) a 19.4.2022

U Beránka

"U Jelena, to chápu, tam je hospoda. Ale proč se ta další zastávka jmenuje U Beránka? Dyť tam žádná hospoda není," mudruje žena v pětadvacítce, která funí od města do Ruprechtic.

Psali jsme o tom tady před časem, ale opakování je matka moudrosti kdysi tu hospoda bývala, jmenovala se U bílého beránka a měla dokonce krásnou zahrádku s kaštany a mohutnou lípou.

Nechme hovořit web ruprechtice.cz. "Aby ji nikdo nepřehlédl, nechala ji Anna Ganzelová postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy."

(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf )

1926 (archiv Dany Šmídové) - uprostřed je Ruprechtická a směrem nahoru je ulice Baltská, v pozadí horní kasárna
1926 (archiv Dany Šmídové) - uprostřed je Ruprechtická a směrem nahoru je ulice Baltská, v pozadí horní kasárna
21.3.2022
21.3.2022
Foceno od "Beránka", druhý dům vpravo tiskárna u Valešů..(komentář Tomáš Valena, archiv Mirek Gergelčík)
Foceno od "Beránka", druhý dům vpravo tiskárna u Valešů..(komentář Tomáš Valena, archiv Mirek Gergelčík)

Obytné domy v Ruprechticích (1992)

V rámci výstavby bytového družstva Sever byla v letech 1968 -:1972 mezi ulicemi Kmochovou a Ostravskou vybudována skupina šesti pětipodlažních domů se 141 byty (čp. 670 - 675 - XIV). Projektantem byl architekt Zdeněk Jaroš, stavbyvedoucím Evžen Mareš. Okolní parkově upravenou plochu dotvářejí tři pískovcové skupiny s názvem Kamenné ořechy, dílo předčasně zemřelého sochaře Oldřicha Novotného.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Kmochova ulice 778/14
Kmochova ulice 778/14

Výtvarník Karel Janoušek

je autorem nejen holubice míru na Šaldově náměstí. V Liberci měl ještě pět exemplářů tzv. Vlajkových fontán, někdy nazývaných "Třepetalky". Dochovaly se jediné, konkrétně ty v parku v ulici Rychtářská. Další měly být na Františkově, dále v ulici Horní Kopečná a na tramvajové smyčce v Dolním Hanychově. Jedny byly i mezi paneláky pod nádražím v Oldřichově ulici (snímek druhý). Marně sháním fotografie těch zbylých, které bohužel nebyly nalezeny ani v archivu autora.(autor příspěvku Jindřich Gubiš)

Socha "Aux Morts"

od německého funerálního sochaře Hanse Dammanna byla poprvé představena na prodejní Velké berlínské výstavě umění (Große Berliner Kunstausstellung) v roce 1904. Zde byla zakoupena radními města Liberce pro ruprechtický hřbitov (kde se stále nachází), další tři kopie se nacházejí v Berlíně a v Kielu.

Na prvním fotu obrázek z katalogu výstavy, na druhém současný stav na ruprechtickém hřbitově, třetí foto Friedhof Berlin-Wilmersdorf, čtvrté St.Marien und St. Nikolai Friedhof rovněž v Berlíně a konečně na pátém fotu Südfriedhof v Kielu. (autor Hans Oldskull)

Továrna H. F. Richter, Liberec, Ruprechtická ulice.

Liberec je stále spojován především s textilním průmyslem, ale bohužel zcela upozaděna je jeho strojírenská průmyslová minulost. Jak vypadala? Zkusím to vysvětlit v jednom odstavci:

Když zde vznikaly první továrny před polovinou 19. století, byly dvě cesty jak zajistit moderní stroje - dovézt je z jiných zemí, což bez železnice byla celkem složitá logistická operace pomocí formanských vozů, nebo je zde vyrobit. Ovšem i ty dovezené se musely čas od času opravit. V této době musel být doslova ukován každý stržený závit na šroubu nebo matce. Vznikaly tak slévárny, kovárny, strojírny a některé z nich se velmi brzy emancipovaly a staly se prvovýrobci strojů. Na počátku 20. století využil automobilový průmysl regionální slévárenské "know-how" a rozjel se naplno. Linka automobilového průmyslu vede z Liberce až k automobilce ŠKODA. Krizi ve 30. letech většina strojíren a sléváren přežila lépe než místní textilní podniky. Takovým pěkným zástupcem místních výrobků 30. let jsou třeba ocelové stožáry vysokého napětí. Druhá světová válka pak znamenala uzavření textilních podniků a jejich transformaci na strojírny. Proti tomu v druhé polovině války jely místní slévárny naplno a produkce zahrnovala i takové výrobky jako jsou bloky tankových motorů Maybach, v Tanvaldské slévárně se pro změnu vyráběly spalovací komory raket V-2 (a to prosím ještě před bombardováním Peenemünde). Po válce byla značná část podniků vyrabována Rudou armádou, ale část byla zachráněna. Do vyrabovaných továren se vrátila textilní výroba, ale třeba LIAZ nebo Liberecká TESLA mají jesný základ právě v zachráněné válečné výrobě. A válečná produkce má základ ve strojírnách První republiky a ty mají základ... A tak dále a tak dále (autor článku Ivan Rous)

1938
1938
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
1925
1925
archiv Petr Ruprecht
archiv Petr Ruprecht
Ruprechtice - Foceno z Michelskeho vrchu v roce 1938
Ruprechtice - Foceno z Michelskeho vrchu v roce 1938
archiv FL
archiv FL
archiv B.Kopejska
archiv B.Kopejska
archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
autor příspěvku Pav Karel
autor příspěvku Pav Karel
Ruprechtice 1919 (archiv M.Gergelčík) z křižovatky Michelského a Příkrého vrchu
Ruprechtice 1919 (archiv M.Gergelčík) z křižovatky Michelského a Příkrého vrchu
Dominantou Ruprechtic se stal na počátku 20.století neorománský kostel,jehož věž ovládla celé okolí. Jeho tvůrci v této oblasti již byli známí, architekt Max Kühn a Heinrich Fanta. Kostel byl koncipován jako areál s přilehlou farou propojenou krytou chodbou. Stavba byla projektována roku 1909 a dokončena rok poté, v září 1910 byl kostel vysvěcen. Do roku 1990 sloužil kostel jako depozitář Státního okresního archivu v Liberci a fara jako badatelna a správní budova. V kostele byla vestavěná konstrukce pro regály a zařízení bylo odstěhováno. Od počátku devadesátých let byl kostel vrácen katolické církvi a správu v něm převzali františkáni. Jejich zásluhou byl kostel opraven a zprovozněn. (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Dominantou Ruprechtic se stal na počátku 20.století neorománský kostel,jehož věž ovládla celé okolí. Jeho tvůrci v této oblasti již byli známí, architekt Max Kühn a Heinrich Fanta. Kostel byl koncipován jako areál s přilehlou farou propojenou krytou chodbou. Stavba byla projektována roku 1909 a dokončena rok poté, v září 1910 byl kostel vysvěcen. Do roku 1990 sloužil kostel jako depozitář Státního okresního archivu v Liberci a fara jako badatelna a správní budova. V kostele byla vestavěná konstrukce pro regály a zařízení bylo odstěhováno. Od počátku devadesátých let byl kostel vrácen katolické církvi a správu v něm převzali františkáni. Jejich zásluhou byl kostel opraven a zprovozněn. (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Pohlednice z kalendáře nakladatelství Buk - "Rok 2016 s dobovými pohlednicemi".
Pohlednice z kalendáře nakladatelství Buk - "Rok 2016 s dobovými pohlednicemi".
foto Angelika Walterova
foto Angelika Walterova
foto J.Horušická
foto J.Horušická
archiv L.Mencl
archiv L.Mencl
Ruprechtice r. 1930 (archiv M.Gergelčík)
Ruprechtice r. 1930 (archiv M.Gergelčík)
Ruprechtice - kostel svatého Antonína Paduánského v roce 1914 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Ruprechtice - kostel svatého Antonína Paduánského v roce 1914 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Starí Ruprechtice (archiv Milena Petráčková)
Starí Ruprechtice (archiv Milena Petráčková)
2021 (foto Michaela Přívratská)
2021 (foto Michaela Přívratská)
archiv L.Mencl
archiv L.Mencl
foto Daniela Mocová - únor 2021
foto Daniela Mocová - únor 2021
Ruprechtice - U Obrázků (M.Gergelčík)
Ruprechtice - U Obrázků (M.Gergelčík)
Poutní kostelík Matky boží U Obrázků patří k nejmalebnějším secesním stavbám na severu Čech. Byl vysvěcen 20.6.1907
Poutní kostelík Matky boží U Obrázků patří k nejmalebnějším secesním stavbám na severu Čech. Byl vysvěcen 20.6.1907
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001
Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001
Cvičení dobrovolných požárníků z Kateřinek, kolem 1975 (archiv Jindra Puntschuh )
Cvičení dobrovolných požárníků z Kateřinek, kolem 1975 (archiv Jindra Puntschuh )

Ruprechtické kostely před 100 lety

Ruprechtice jsou jedinou obcí Liberecka se dvěma kostely. Oba jsou sice poměrně mladé,ale zato velice hezké a dobře zasazené do krajiny.

Mladší kostel Antonína Paduánského byl vysvěcen v září 1909. Po rekonstrukci slouží od června 1994 opět církevním účelům.

Poutní kostelík Matky Boží U Obrázku je secesní kostelík z roku 1907 ,který byl postaven u studánky, která se stala poutník místem.

Zázračná studánka
Podle pověsti měla léčivou vodu, a když se s její pomocí uzdravil i ruprechtický rychtář Wöber, nechal zde postavit kříž. Vedle stával strom d obrázkem Matky Boží ,který dal místu jméno. Poté, co zde prý zázračně prohlédl slepý chlapec, začala sem chodit celá procesí. V roce 1833 byla vybudována křížová cesta a později také kostelík.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

kaplička U obrázku (M.Gergelčík)
kaplička U obrázku (M.Gergelčík)
archiv J.Cvrček
archiv J.Cvrček
1938
1938

Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001

Nedaleko zázračné studánky byl v letech 1906 až 1907 postaven kostel Neposkvrněné Panny Marie, běžně nazývaný U Obrázku. Plány secesní stavby yvpracovali významní liberečtí architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, realizaci zajistil místní stavitel Albert Hübner. Po roce 1945 došlo k devastaci křížové cesty i kostelíka. Až po roce 1989 mohl být kostel celkově zrekonstruován a v roce 1998 znovu vysvěcen. Už pět let předtím byly opraveny kvádry křížové cesty a současně s vysvěcením i malba jednotlivých zastavení.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Simm)

U Obrázku - Ruprechtice - okolo r. 1900 (archiv M.Gergelčík)
U Obrázku - Ruprechtice - okolo r. 1900 (archiv M.Gergelčík)
foto Jiřina Štěchová 2020
foto Jiřina Štěchová 2020

Ruprechtice U Obrázku v roce 1918 a 8.5.2000


Poutní místo s lesní studánkou, zvané U Obrázku, bylo dobře známé již v 15.století. Už tehdy býval na jednom ze stromů umístěn mariánský obrázek. Na poničeném pískovcovém sousoší, které tady dodnes nalezneme, je čitelný nápis: "Se svolením milostivé vrchnosti věnoval tuto statui k poctě Bohu Johann George Wöber, tehdejší rychtář, a jeho paní Theresia, rozená Michlerová, 9.září 1807." Poté, kdy se roku 1817 vodou ze studánky uzdravil slepý chlapec z Raspenavy, přibylo přicházejících poutníků. Proto nechal šlechetný Wöber roku 1833 zbudovat i křížovou cestu a vysadit kaštanovu alej.


(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)
archiv Jiřina Štěchová
archiv Jiřina Štěchová
archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
archiv Iselin-Ressel Karin
archiv Iselin-Ressel Karin

Budova mateřské školy v Ruprechticích

už slouží jinému účelu. Tady ji máme v zimě 1992. (archiv Petr Kolín)

Ruprechtická ulice
Ruprechtická ulice
Ruprechtická ulice v roce 1930 a 2020
Ruprechtická ulice v roce 1930 a 2020
Návesní rybník (Ulice U Pramene, kousek od Ruprechtického náměstí, de facto spojka mezi řezníkem u náměstí a novou zástavbou u Ekoflory )
Návesní rybník (Ulice U Pramene, kousek od Ruprechtického náměstí, de facto spojka mezi řezníkem u náměstí a novou zástavbou u Ekoflory )
Ruprechtická škola v roce 1938 a 23.4.2020
Ruprechtická škola v roce 1938 a 23.4.2020
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
Ruprechtická ulice čp. 294
Ruprechtická ulice čp. 294
archiv Jana Ducháčková
archiv Jana Ducháčková
Ruprechtické náměstí 1979 a 2020
Ruprechtické náměstí 1979 a 2020
Náměstí a škola v roce 1916 (archiv Luboše Mencla)
Náměstí a škola v roce 1916 (archiv Luboše Mencla)
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Kreisinger Lubomir
archiv Milana Šíra st.
archiv Milana Šíra st.
Tak tohle je velký! Jedna z nejzásadnějších stavebních akcí v historii (nejen) ruprechtického školství (rok 2018)(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf)
Tak tohle je velký! Jedna z nejzásadnějších stavebních akcí v historii (nejen) ruprechtického školství (rok 2018)(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
1938 (archiv J.Hůlka)
1938 (archiv J.Hůlka)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Ruprechtické náměstí roce cca 1930 a v roce 2020
Ruprechtické náměstí roce cca 1930 a v roce 2020
1935 archiv J.Hůlka
1935 archiv J.Hůlka
Foto Luboš Mencl
Foto Luboš Mencl

Ruprechtický reprezentativní dům (Ruprechtický dvůr) byl postaven na nároží dnešního Náměstí Míru a Hroznové ulice. Třípodlažní objekt je kvalitní ukázkou meziválečné výstavby v duchu art deco. Investorem byl údajně Adolf Simon, pro kterého architekt Radetzky postavil i vily ve Zhořelecké (1926-27), Pavlovické (1927) a Bendlově ulici (1928-29). Fasády zdobí bohatý art decový dekor a nechybí ani signatura autora. Dominantním prvkem rozložité budovy je nárožní arkýř s rokem dokončení stavby (1929) a trojúhelníkově zakončené schodišťové rizality, rytmizující fasádu. V suterénu se nalézá někdejší vinárna (dnes restaurace) s unikátně zachovaným pozoruhodným interiérem s bizarními dřevořezbami a vitrážemi s pijáckou tématikou, o které se traduje, že je kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, zaniklé při bombardování v roce 1945.
V patře s výkladcovým zasklením byl situován bar s kavárnou a zbylá podlaží byla využívána k nájemnímu bydlení. Mimo to se v budově nacházela i služebna policie. Další pátrání po historii budovy znesnadňuje fakt, že se bohužel nedochovala původní plánová dokumentace.

Ruprechtický reprezentační dům ve 30.letech 20.století

Zatímco už koncem 19.století dostalo náměstí na západní straně vyšší zastavění budovou školy, východní frontu tvořilo pouze několik dvoupodlažních domků. Na nároží Hroznové ulice stály tři domky (čp. 464, 781 a 782), na jejichž místě byl v roce 1929 postaven dům s kavárnou a restaurací (čp.464). Dostal jméno Ruprechtický dvůr a stal se brzy společenským centrem Ruprechtic a cílem vycházek libereckých obyvatel. Jeho architektura je značně nesourodá, přesto je ale zajímavým dokladem stavebnictví meziválečného období. Dnes je zde mj. REPRE-RUPRE a stylová vinárna. Na místě domu vlevo, z něhož vidíme nároží s vchodem, byla v roce 1984 postavena samoobsluha.

(Zdroj Kniha o Liberci)

1938
1938
Baltská ulice (archiv Petr Ruprecht)
Baltská ulice (archiv Petr Ruprecht)
Tato pohlednice prošla poštou před 110 lety v roce 1911. - vydavatel Anton Hein, Liberec . Je na ní idylka při procházce Městským lesíkem (od zoo k lesnímu koupališti ) . V městském lesíku , kde je dnes klubovna Skautů a Lukostřelnice , stály  restaurace a venkovní terasy , kam se vešlo několik  tisíc lidí . Odtud pak začínala trasa k Tugemannově výšině a na pěšiny kolem Lidových sadů .  A co se událo před 110 lety ? Tak třeba :  Byla postaveno prvních 80 domků  pro zaměstnance v Liebiegově městečku . Byl vysvěcen kostel Máří Magdalény . V Novém Městě pod S. Byly otevřeny Městské Lázně . Byla zprovozněna rozhledna na Táboře . (archiv Karel Krenk)
Tato pohlednice prošla poštou před 110 lety v roce 1911. - vydavatel Anton Hein, Liberec . Je na ní idylka při procházce Městským lesíkem (od zoo k lesnímu koupališti ) . V městském lesíku , kde je dnes klubovna Skautů a Lukostřelnice , stály restaurace a venkovní terasy , kam se vešlo několik tisíc lidí . Odtud pak začínala trasa k Tugemannově výšině a na pěšiny kolem Lidových sadů . A co se událo před 110 lety ? Tak třeba : Byla postaveno prvních 80 domků pro zaměstnance v Liebiegově městečku . Byl vysvěcen kostel Máří Magdalény . V Novém Městě pod S. Byly otevřeny Městské Lázně . Byla zprovozněna rozhledna na Táboře . (archiv Karel Krenk)
Takto se lidé procházeli v roce 1900. (foceno za Lidovými sady)
Takto se lidé procházeli v roce 1900. (foceno za Lidovými sady)
Purkyňova čp. 989/55 (foto Jan Milulička)
Purkyňova čp. 989/55 (foto Jan Milulička)
archv J.Hůlka
archv J.Hůlka
nad Lidovými sady (foto M.Gergelčík)
nad Lidovými sady (foto M.Gergelčík)
Městský lesík v roce 1905 (zdroj: https://www.gda.bayern.de )
Městský lesík v roce 1905 (zdroj: https://www.gda.bayern.de )
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Okolí restaurace Náš domov

.... proměna v první polovině minulého století

Cestička kolem dnešní ZOO vedla kolem Městského lesíka k odpočinkovému areálu.
Z něho vidíme mezi stromy vystupovat restauraci zbudovanou ve švýcarském stylu. Do dnešních dnů se z ní zachovala jen podezdívka, na níž stojí účelové zařízení mladých turistů

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Javorová čp. 207  před sto lety a 1.4.2020
Javorová čp. 207 před sto lety a 1.4.2020
Reichenberg - Restaurant Heimatstal. Pohlednice prošlá poštou v roce 1914. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Restaurant Heimatstal. Pohlednice prošlá poštou v roce 1914. (archiv Kamil Syrovátka)
archiv J. Vondra
archiv J. Vondra
archiv Václava Exnera
archiv Václava Exnera
Archiv Tomáše Macháčka
Archiv Tomáše Macháčka
archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
U Vopic (archiv J.Hůlka)
U Vopic (archiv J.Hůlka)
1. budova školy ve Starém Harcově Jizerská 237, bývalý hostinec
1. budova školy ve Starém Harcově Jizerská 237, bývalý hostinec
Budova školy – Purkyňova ulice č. p. 234/30, Tugemannova výšina
Budova školy – Purkyňova ulice č. p. 234/30, Tugemannova výšina
V pozadí budova internátu – domova, Jizerská 49
V pozadí budova internátu – domova, Jizerská 49
MŠ v Kateřinkách
MŠ v Kateřinkách
MŠ Venušina ulice
MŠ Venušina ulice

Nová škola se stavěla v letech 1986 - 1989

„Nová škola“ v ulici E. Krásnohorské
„Nová škola“ v ulici E. Krásnohorské

ZŠ a MŠ logopedická Liberec

50. léta

3. října 1955 zahájila provoz dvojtřídní Národní škola a Krajský dětský domov pro nedoslýchavé v Liberci Starém Harcově. První ředitelkou školy s pětadvaceti žáky byla paní Božena Čmelíková. Chod školy zajišťovali jeden učitel, vedoucí vychovatelka a dvě vychovatelky, dvě kuchařky, uklízečka a školník. V lednu 1956 ředitelka ze zdravotních důvodů funkci opustila a na její místo dočasně nastoupil pan Ladislav Žitný. Nejvýznamnější osobností této éry byl František Zahradníček, který školu řídil a podílel se na jejím budovaní dvacet let (od 1.9.1956-1976).

Výuka probíhala orální metodou (způsobem, který si učitelé osvojili při praxi v pražské škole v Ječné ulici), žáci se učili mluvit a odezírat. Rodiče platili na děti ošetřovné a měli možnost je navštěvovat vždy poslední neděli v měsíci.

Ve školním roce 1956/1957 navštěvovalo školu 33 dětí rozdělených do tří tříd - 1., 2.+3., 4.+5. Spojování ročníků bylo náročné z pohledu organizace i výuky. Potíže byly i s umisťováním dětí, které ukončily 5. třídu. V letech 1957/1958 narostl počet žáků na 40, ve školním roce 1958/1959 dokonce na 43 žáků. Se zvyšujícím se počtem dětí velmi brzy přestala dostačovat kapacita budovy. Dočasnou kompenzací bylo přidělení nepříliš vyhovující budovy v Lesní ulici. Ve školním roce 1959/1960 bylo tedy 68 žáků rozděleno do dvou objektů. 1., 2., a 4. třída se učily v původní škole v Harcově, kde všichni žáci i bydleli, 3., 5. a 6, třída se musela na vyučování přesouvat do Lesní ulice.

60. léta

Osmiletou školu pro nedoslýchavé navštěvovalo ve školním roce 1960/1961 88 žáků rozdělených do sedmi tříd základní a jedné třídy zvláštní školy. 1. - 3. třída a třída zvláštní školy zůstaly v původní škole ve Starém Harcově (kapacita ubytování 48 lůžek), ostatní se přemístily do nově získané budovy v Purkyňově ulici č. 234/30. Sídlila tam nejen škola, ale i domov pro žáky se 43 lůžky. Ve škole působilo 9 učitelů a 10 vychovatelek.

V roce 1961 dostala škola nový název - Základní devítiletá škola internátní pro nedoslýchavé v Liberci. Byly do ní přijímány děti s normálním rozumovým vývojem, u kterých byly zjištěny takové sluchové ztráty, že ani s využitím elektroakustických přístrojů nebylo možno rozvíjet jejich řeč v běžných školách. Budování řeči bylo možné pouze pomocí speciálních metod, pod vedením speciálních pedagogů - logopedů. Dále byly do školy přijímány děti ohluchlé po dokončeném vývoji řeči. Učební plán a osnovy byly stejné jako u běžných škol, každý ročník měl navíc dvě hodiny individuální logopedické péče.

Ve školním roce 1962/1963 měla škola již devět postupných ročníků a jednu třídu pro žáky s kombinovanými vadami. Počet žáků dosáhl stovky. Pod vedením ředitele Zahradníčka se ze škol stávalo významné odborné pracoviště s výborným renomé v celé republice. Zásluhu na tom měli především vynikající učitelé, kteří zde působili. Někteří z nich své zkušenosti publikovali či se podíleli na tvorbě učebnic. Byli to Bohuslav Kovář, Růžena Kovářová, Věra Hořejší, Jiřina Kusá, Marta Petrtýlová, Eva Kvasničková, Iva Bischofová, Jitka Pavlů, Anna Hrušková, Jana Kubátová, Jana Haladová, Hana Hercíková, Radka Ottová, Jana Nekvindová a další.

70. léta

Ředitel František Zahradníček dbal o vysokou odbornou úroveň pedagogické práce, ale zároveň se snažil získat vhodnou budovu pro školu. Prostory, které škola měla k dispozici, byly nedostačující, internáty byly přeplněné, chyběla tělocvična i odborné učebny. Ve školním roce 1970/1971 se mu podařilo zajistit pozemek, na kterém měl být vybudován kompletně nový areál.

31. ledna 1976 se ředitelkou školy stala paní Věra Hořejší, která ve funkci setrvala do roku 1983. Jejím zástupcem byl pan Vlastimil Bartoš. Za dobu svého působení se významně podílela na vybudování systému logopedické péče v kraji. Podporovala spolupráci mezi učiteli ve školách v Čechách i na Slovensku. Pokračovala i ve snahách vybudovat novou školu, což však stále bylo v nedohlednu.

Ve školním roce 1976/1977 se legislativně zavádí do učebních plánů takzvaný přípravný ročník, jehož hlavním úkolem je budování řeči. Učivo 1. a 2. ročníku bylo rozděleno do tří školních let. Vzniká tak dostatečný časový prostor na rozvíjení řeči. Školní docházka je proto desetiletá.

80. léta

V roce 1981 je škola rozšířena o mateřskou školu pro sluchově postižené, kde se odborným garantem stává paní Věra Havlínová. Svou odborností významně přispěla k vytvoření sítě logopedických pracovišť při mateřských školách tehdejšího libereckého okresu. Provoz byl zahájen 12. října. Školka byla umístěna v budovách v Kateřinkách a v Husově ulici, měla tři oddělení a jednu třídu pro děti se zbytky sluchu. V té době měla škola již 164 žáků a 82 zaměstnanců.

Od 1. září 1983 vedla školu ředitelka paní Eliška Patková, její zástupkyní byla paní Jitka Pavlů. Škola měla v této době tři třídy mateřské školy, šest tříd základní školy, tři třídy pro děti se zbytky sluchu a pět tříd zvláštní školy. Vyučovalo se a bydlelo už dokonce ve čtyřech budovách. V roce 1985 byla po mnoha peripetiích zahájena výstavba nové školy.

Na jaře 1986 nastoupil do funkce ředitele školy pan Miloslav Janeček a paní Jana Kubátová se stala jeho zástupkyní. Mateřská škola se z Kateřinek přestěhovala do Venušiny ulice, stala se samostatným subjektem, kde funkci ředitelky zastávala paní Věra Havlínová. Základní škola pro nedoslýchavé měla devět postupných ročníků, zvláštní škola pro nedoslýchavé čtyři třídy a základní škola pro děti se zbytky sluchu šest tříd.

Dne 1. září 1989 byl po mnoha letech intenzivní snahy slavnostně otevřen moderní školní areál v ulici Elišky Krásnohorské, který poskytl všem žákům i zaměstnancům důstojné podmínky ke společné práci. Otevření se zúčastnilo mnoho významných hostů, mimo jiné i tehdejší ministr školství Milan Adam, který popřál nové škole hodně úspěchů. Škola také dostala název - Speciální školy a školská zařízení pro sluchově postižené v Liberci.

Bylo otevřeno devět ročníků základní školy pro nedoslýchavé, čtyři ročníky pro žáky se zbytky sluchu a druhý, čtvrtý až devátý ročník zvláštní školy pro nedoslýchavé. Školu navštěvovalo celkem 146 dětí, 96 z nich bylo ubytováno na školním internátě, devět dětí mělo nařízenou ústavní výchovu. O žáky pečovalo 25 učitelů, 31 vychovatelek a 40 správních zaměstnanců.

90. léta

V období 90. let škola začala naplno využívat přílivu nových informací z oblasti vzdělávání sluchově postižených. Do školy nastupovaly i děti s těžkými sluchovými vadami, proto již nebylo možno setrvávat u tradiční orální metody. Postupně byla zavedena metoda totální komunikace. Učitelé se začali vzdělávat v kurzech znakované češtiny a znakového jazyka. V průběhu let se ukázalo, že právě znakový jazyk je nezbytný pro rozvoj myšlení zejména u neslyšících dětí.

Od roku 1994 jsou ke studiu přijímány i děti s narušenou komunikační schopností. Kvůli zkvalitnění péče bylo při škole zřízeno Speciálně pedagogické centrum pro sluchově postižené děti. Je tvořeno týmem specialistů, jejichž posláním je metodická, speciálně pedagogická a technická podpora vzdělávání integrovaných žáků se sluchovým handicapem v našem regionu.

V roce 1996 byla dostavena další část školy - tělocvična se sportovním areálem, venkovním bazénem a saunou.

Po roce 2000

Až do roku 2000 byla škola zřizována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v Praze. V roce 2000 přešla pod nového zřizovatele - Liberecký kraj. Spádovou oblastí pro přijímání žáků již není region bývalého Severočeského kraje, ale pouze kraj Liberecký. To mělo vliv na postupný, ale trvalý pokles počtu žáků se sluchovou vadou. Novým trendem se stala integrace žáků se sluchovým postižením do běžných škol, proto se škola začala zaměřovat i na vzdělávání žáků s nedostatečnou komunikační schopností. Od tohoto roku začíná zřizování samostatných tříd pro tyto žáky.

V roce 2003 vystřídala Věru Havlínovou ve funkci ředitelky mateřské školy paní Hana Hanzalová. V roce 2005 byla dokončena nová budova mateřské školy přímo v areálu školy v ulici Elišky Krásnohorské a komplex budov získal svou současnou podobu. V budově školky se nachází speciálně pedagogické centrum pro klienty s narušenou komunikační schopnosti - vadami řeči a pro děti, žáky, studenty se sluchovým postižením.

1. ledna 2013 dostala škola svůj současný název - Základní škola a mateřská škola logopedická, Liberec. Poprvé v historii školy tak není v názvu informace o tom, že vzděláváme i děti a žáky se sluchovou vadou.

Dlouholetého ředitele školy, který se významně zasloužil o vybudování a neustálou modernizaci areálu školy, Miloslava Janečka vystřídal ve funkci v září 2016 Mgr. Jakub Karásek.

V průběhu let jsme sídlili v několika budovách, mnohokrát se obměnil pedagogický sbor, kterému prošly rukama stovky žáků. I v budoucnu chceme navazovat na více, než šedesátiletou tradici a poskytovat všem našim dětem, které nemohou být vzdělávány v běžných školách, kvalitní vzdělání i podnětné a klidné prostředí. Naším cílem je připravit žáky na vstup do aktivního života tak, aby dokázali využít svůj potenciál a vedli naplněný a spokojený život.

V celé historii školy ukončilo školní docházku k 30. 6. 2018 celkem 763 absolventů.

(zdroj: text: https://www.ssplbc.cz , foto archiv školy)

Výuka v 70.letech v Tugemannově výšině.  (dílny byly v altánku před objektem)

v pozadí dílenský altánek u Tugemannovy výšiny
v pozadí dílenský altánek u Tugemannovy výšiny

Městský lesík

v roce 1908 a 1906

Na horní pohlednici je zachycena část údolí Jizerského potoka za zoologickou zahradou proťatá dnešní Sovovou ulicí, tvořící hranici mezi libereckým a ruprechtickým katastrem. Po její levé straně dominuje dům čp.256-XIV, mimořádně zdařilá ukázka secesní architektury. Vpravo je restaurace Heimatstahl (později Nás domov, dnes objekt ZOO). Brána do Městského lesíka stála v místech přemostění Jizerského potoka. Dnešní Tichou cestou se přicházelo k hlavnímu objektu, zbudovanému ve švýcarském stylu. V přízemí měl restauraci s verandou, v patře pokoje pro hosty. Na rozlehlé zahradě mohlo najít místo více než 3000 návštěvníků. Pamatováno bylo na plochu pro výuku jízdy na kole, nechyběl ani tehdy oblíbený kulečník. Nacházela se zde i letní scéna. Pojala 900 diváků a zahájila hrou ze života Děvče bez peněz od D.F.Berge (18.5.1873). Letní divadlo však nebylo příliš úspěšné, a tak hostinský scénu po několika týdnech přebudoval na taneční parket (zbořen 1910). Poněkud stranou byly lázně a za nimi několik tenisových kurtů. Za zábavou a osvěžením sem v neděli a o svátcích směřovaly stovky návštěvníků.
Roku 1890 se tu konala první dělnická slavnost na počest Svátku práce za účasti asi šestnácti tisíc osob. Během druhé světové války objekty restaurace zpustly natolik, že je bylo nutno zbourat (1947). Dnes se v těchto místech nachází střelnice lukostřeleckého oddílu TJ Dynamo Liberec a kousek dál moderní sportovní zařízení agilní TJ Kardio s tenisovýmu kurty, vybudovaná v roce 1986.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
1906 Reichenberg i. B., Heimatsthal. (Nakladatelství Robert Peuker, Reichenberg) (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
1906 Reichenberg i. B., Heimatsthal. (Nakladatelství Robert Peuker, Reichenberg) (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
1897 archiv Milan Šír st.
1897 archiv Milan Šír st.
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Restaurace Městský lesík

 Promenádní cesta (na další pohlednici) vyústila u restaurace Heimatsthal, později Nový domov, kterou vidíme vlevo. Byla i po válce velice oblíbená, spíš známá pod jménem U vopic přes silnici byla klec s paviány plášríkovými; budova nyní již řadu let slouží potřebám sousední zoologické zahrady.

Dům nad ní ze začátku minulého století ve Stroupežnického ulici XIV/235 dosud stojí. Členitý soubor staveb v pravé části pohlednice zcela zmizel. Byly to restaurace a lesní divadlo Městský lesík, vybudované na ruprechtickém karastru roka 1873 Josefem Plischkem. O dvacet let později podnik, u kterého byla i kuželna, dva tenisové kurty a lázně, vykoupilo město Liberec.

Dnes je na místě oblíbeného výletního místa pozemek libereckých lukostřelců a na bývalém tanečním parketu si postavil v roce 1973 klubovnu LOM, Turistický oddíl mládeže ta dnes patří jednomu libereckému skautskému středisku.

1901 (archiv M.Gergelčík)
1901 (archiv M.Gergelčík)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
ulice Na Návrší zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti)
ulice Na Návrší zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti)

Tugemannshöhe - "Tugemannova výšina"

- Budova byla postavena jako hotel s restaurací výletních lodí v roce 1898. Vila byla pojmenována podle mše a také podle místa, kde byla postavena - Tugemannshöhe..... vila se povstala na kopci nad botanickou zahradou. V roce 2019 se budova rovná zemi. (autor příspěvku Ondra Musil)

Tugemannova výšina

(kolem roku 1900)

Na kopci nad botanickou zahradou, odkud byl překrásný výhled na Liberec, si roku 1898 postavil Franz Gustav Tugemann na konci dnešní Purkyňovy ulice (vidíme ji na druhém obrázku jako alej na obzoru) hotel s výletní restaurací, která po něm dostala jméno Tugemannova výšina (čp.234-XIV). Pro pěknou polohu a pohostinnost se stala brzy oblíbeným cílem vycházek Liberečanů, takže bylo nutno restauraci rozšířit o verandy. Zároveň byl severně od výšiny založen menší přírodní parčík. Budovu projektoval a postavil liberecký stavitel Ernst Schäfer. Její neoklasicistní styl zůstal zachován i po stavebních úpravách, prováděných především po roce 1923 za majitele Heinricha Siebera. V roce 1954 upravil objekt Stavokombinát Liberec pro internátní školu nedoslýchavých.
V okolí vyrostlo zejména v posledních letech 20.století celé sídliště rodinných domů.

Bohužel dnes už je tato budova minulostí

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv Fandíme Liberci
archiv Fandíme Liberci

Lesní koupaliště

Areál lesního koupaliště v Liberci se nachází uprostřed lesa v Lidových sadech. Jedná se o oblíbené koupaliště vystavěné za první republiky v roce 1935. Hlavní zdrojnicí vody pro koupaliště je Jizerský potok, který zaručuje i v těch největších vedrech příjemné osvěžení.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

foto. Lesní koupaliště
foto. Lesní koupaliště
Jaro je tady, jdeme k vodě 😀. Lesní koupaliště 1993. (archiv Petr Kolín)
Jaro je tady, jdeme k vodě 😀. Lesní koupaliště 1993. (archiv Petr Kolín)

Hrob mrtvých mužů

Návrat do dětství. Hroby se necházejí za Lesním koupalištěm. (text a foto Josef Vepřek)

Zatopený lom. Další místo kde jsme si jako děti strašně rádi hráli. (nachází se za Lesním koupalištěm pod velkým funkčním lomem)
Zatopený lom. Další místo kde jsme si jako děti strašně rádi hráli. (nachází se za Lesním koupalištěm pod velkým funkčním lomem)
2007
2007
Skaní je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě nebo více nití dohromady. Křídlový skací stroj z 20. let 20. století (zdroj Wikipedie)
Skaní je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě nebo více nití dohromady. Křídlový skací stroj z 20. let 20. století (zdroj Wikipedie)

Ignaz Hübner - přádelna a skárna

Kateřinská čp.86

Původní budovy z první poloviny 19.století roku 1873 vyhořely, na jejich místě postavil Andreas König a Franz Hanusch továrnu, kterou roku 1883 prodali Ignazi Hübnerovi. Ten tu zřídil přádelnu a skárna a také postavil vilu čp. 209. Po II. světové válce byla výroba obnovena pod n.p. Textilana, od osmdesátých let se zde vyráběly kartonové obaly. Na černobílé fotografii z roku 2007 je zachycena chátrající budova již bez střechy na druhé fotografii z roku 2019 je dům čp.209, továrna je zbouraná

(zdroj: průvodce Industriál libereckého kraje, 2007)

2019
2019

Pověsti

  • Na hrádku údajně sídlil loupeživý rytíř zajatý po husitských válkách Biberštejny.
  • Jméno hrádku souvisí se skokem do hlubin, kterým kůň zachránil vůdce lupičů, při němž nechal ve skále otisk svého kopyta.
  • Z hradu měla vést tajná chodba až do libereckého domu č.p. 1.

Jezdec (hrad)

Výstavba 14. století,  Zánik 15. století , Stavebník neznámý


Jezdec (německy Reitstein, též Reitenštejn) jsou zbytky skalního hrádku na žulovém ostrohu Žulového vrchu nad Černou Nisou nad Kateřinským údolím na severním okraji liberecké čtvrti Ruprechtice. Hrádek je písemně i archeologicky doložen během 14. až 15. století, kdy patrně sloužil pro ostrahu zemské cesty z Liberce do Frýdlantu. Základem hradu byla tři skalní žebra na kterých stávala dřevěná stavba, o jejíž přítomnosti dnes svědčí jen záseky a obdélníková prohlubeň ve skále. Celý ostroh byl na jižní straně od zbytku hřebene oddělen valem a asi dva metry širokým příkopem. Z této strany je také jediný přístup na hrad, vede sem žlutě značená turistická cesta, místo dnes slouží jako vyhlídka.

Lokalita byla několikrát archeologicky zkoumána. Roku 1926 například vykopali pracovníci Státního archeologického ústavu několik keramických střepů z 13.-15. století. V roce 1935 zde provedla jablonecká Společnost pro výzkum starých dějin sondáž valu, jehož zásyp obsahoval zbytky keramiky z 11.-13. století. Samotné těleso valu bylo rozpadlé a jeho podpůrná konstrukce shnilá. Amatérský archeolog Emil Gebauer se pokusil o jeho rekonstrukci. Na samotném hradním pahorku bylo ve vrchní vrstvě promísené popelem a uhlíky z požářiště dřevěného hradu nalezeno několik zlomků keramických nádob a železné předměty: fragmenty podkov, zlomek srpu, hrot střely do samostřílu, dveřní a okenní kování a hřebíky.

(zdroj Wikipedie)

foto Šimon Pikous 1.6.2021
foto Šimon Pikous 1.6.2021

Ruprechtice a kateřinské údolí v 80.létech

(zdroj Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Liberec XVII - Kateřinky

Pohled z Horské, budovy jsou tam do dnešního dne! (archiv M.Gergelčík, komentář: Zdenka Prokopová)
Pohled z Horské, budovy jsou tam do dnešního dne! (archiv M.Gergelčík, komentář: Zdenka Prokopová)

Krátce z historie

Severně od centra Liberce leží­ za Ruprechticemi v Údolí­ Černé Nisy a na přilehlém kopci dří­ve samostatná obec, dnes XVII. čtvrť Kateřinky. Řeka Černá Nisa pramení­ nedaleko Olivetské hory a tvoří­ jeden z pří­toků Bedřichovské přehrady. Dál teče misty skryta v lesí­ch mezi kameny a vtéká do nádrže před vodní­ elektrárnou v Rudolfově. Od tohoto mí­sta již protéká Kateřinkami a dří­ve byla maximálně využita pro pohon strojů v továrnách až do Stráže nad Nisou. Dávno už její­ sí­la není­ využita, celé rozsáhlé vodní­ dí­lo, náhony, propusti a zámky chátrají­ a zarůstají­ nálety. V celém Údolí­ bylo celkem 25 továren, mezi největší­ patřily přádelny Augusta Ehrlicha, textilka Josefa Ignáce Salomona, továrna Ferdinanda Seidela a další­. Ještě o nich bude řeč. Právě nad areálem bývalé továrny Josefa I. Salomona je po levé straně zbytek zaniklého hrádku zvaného Jezdec a naproti je vysoký skalní­ Útvar zvaný Martinská stěna, kde bývalo lesní­ divadlo. Dnes je zde opravená vyhlí­dka. Odtud dále tvoří­ řeka přirozenou hranici mezi Kateřinkami a Ruprechticemi. Další­ přirozenou hranici, tentokrát s Radčicemi tvoří­ potok protékají­cí­ pří­rodní­m koupalištěm a pramení­cí­ pár metrů od Dračí­ho kamene. Zde je ve výšce asi 690 m.n.m. nejvyšší­ kateřinská vyhlí­dka, která vždy byla a je oblí­beným turistickým cí­lem. V době vzniku obce se tomuto mí­stu ří­kalo "na Kateřinské hoře". Majitelka panství­ Kateřina z Redernu nechala začátkem 17.století­ zalesněné Úbočí­ pod Dračí­m kamenem vymýtit a vyměřit pozemky první­m 24 osadní­kům, tkalcům a domkářům, kteří­ ji o to žádali. Kromě peněz za půdu se zavázali každý rok platit v naturálií­ch a odvádět 15 dní­ roboty pro vrchnost. Pří­slib dostali 20. ří­jna 1608 a v následují­cí­m roce, přesně 6. ledna 1609 byla v lokační­ listině uvedena jejich jména. První­m šoltysem, neboli rychtářem, byl Martin Kretschmer. V Údolí­ byl stále hustý les, takže pří­stupová cesta vedla přes Radčice. Nicméně u řeky už stály dva mlýny a pila. Téměř 200 následují­cí­ch let byly Kateřinky chudou tkalcovskou vesničkou s polí­čky v těžko obdělávatelném svažitém terénu. Když za třicetileté války převzal Albrecht z Valdštejna liberecké a frýdlantské panství­, skupovali vojenští­ zásobovači všechny produkty mí­stní­ch tkalců. Obec začala bohatnout a růst; v roce 1624 zde stálo kromě rychty celkem 25 domů a 7 chalup. V roce 1630 tu byl rychtář, 25 zahrádkářů, 4 domkáři, 15 tkalců a 1 pekař, celkem ve 45 domech. Když však po smrti Valdštejna v roce 1634 přešlo panství­ do rukou hraběte Matyáše Gallase, propuklo v kraji loupení­, vraždění­ a válečné hrůzy. Mnoho obyvatel uteklo, domy a pole zpustly. Naví­c kvůli probí­hají­cí­mu protireformační­mu hnutí­ odešli další­ lidé a jen 21 domů zůstalo obydlených. Mor v roce 1680 si vyžádal 25 obětí­. Také za Napoleonova tažení­ do Čech a za prusko-rakouské války lidé trpěli. Od roku 1658 se kateřinské děti učily čí­st, psát a počí­tat v nově zří­zené škole ve Stráži nad Nisou. V zimě, když byla cesta do školy neschůdná, učil děti někdo z obyvatel, a tak až do roku 1814, kdy obec nechala postavit dřevěný domek - první­ kateřinskou jednotří­dku. Druhá tří­da byla vytvořena v jedné z tovární­ch budov v roce 1871 a o sedm let později byl pro vyučování­ dětí­ pronajat dům č.p. 103. Konečně 24.4.1888 byl položen základní­ kámen nové školy a již 27.září­ téhož roku se začalo s výukou ve třech tří­dách. V budově byla také jí­delna a byty pro učitele a školní­ka. Budova, na kterou přispěli mí­stní­ tovární­ci, stála 37.000 zlatých a později byla rozší­řena o tělocvičnu a hřiště. Po protireformační­ch změnách byli téměř všichni obyvatelé katolí­ky. Chodili na bohoslužby do Stráže, patřili mezi tamní­ farní­ky a bývali tam také pohřbí­váni. S pří­chodem nových textilní­ch strojů na trh v roce 1825 nastal po dvou století­ch v mí­stní­m přádelnictví­ a tkalcovství­ významný obrat. Silný tok Černé Nisy nabí­zel množství­ energie pro pohon strojů, Údolí­ bylo dí­ky pile z větší­ části vykácené. Kvalifikovaná pracovní­ sí­la byla k dispozici. Lepší­ konstelace pro rozvoj průmyslu snad nemohla nastat. Zlaté období­ textilní­ch fabrik Ještě téhož roku, tedy roku 1825, postavil Ferdinand Seidel první­ přádelnu mykané pří­ze. Tuto továrnu později propachtoval a nakonec roku 1843 prodal jinému tovární­kovi Ignáci Salomonovi. Roku 1883 ji koupil Franz Anton Posselt a jeho následovní­k Ernst Posselt ji přebudoval na továrnu na sukno a zí­skal privilegium c.k. dvorní­ho dodavatele sukna. Ještě v roce 1945 ji vlastnil stejný majitel. Dnes ji vlastní­ firma Biston s.r.o., která budovu zachránila před zboření­m a kompletně ji zrenovovala. Další­ továrnou postavenou již v roce 1830 byla přádelna bavlny Antona Kittela. Po pěti letech ji převzal Anton Beckert a připojil k ní­ pilu. Anton Jäger z Rudolfova provoz koupil roku 1843 a budovy zrenovoval. Po jeho smrti v roce 1864 je vystří­dalo několik vlastní­ků, aby ji nakonec zí­skal August Ehrlich. Firma Augusta Ehrlicha později koupila i obě fabriky na hranici s Rudolfovem. Jednalo se o valchu Josefa Hoffmanna z roku 1844, která byla Gustavem Hoffmannem přebudována na vigoňovou přádelnu. Druhou fabrikou byla přádelna ovčí­ vlny Ferdinanda Leubnera. Až do konce druhé světové války oba závody provozovala firma Ehrlich. Starou hraběcí­ hájovnu a nedalekou pilu koupil v roce 1843 Anton Thum z Pavlovic a přebudoval ji na první­ přádelnu česané pří­ze v kraji. Dědicové převedli přádelnu na Konrada Blaschka, později od roku 1871 ji vlastnil Josef J. Salomon, za nějž se vyrábělo předevší­m sukno. Komplex budov značně utrpěl při povodni roku 1891, roku 1901 pak shořela hlavní­ budova. Po rekonstrukci byla továrna vybavena nejmodernější­mi stroji. Firma se stala privilegovaným c.k. dvorní­m dodavatelem vybraných látek pro rakousko-uherskou šlechtu, dodávala látky v největší­m sortimentu materiálů a barev. Josef J. Salomon nechal vystavět kostel sv. Marie zvaný "U Obrázku" , za což byl v roce 1910 povýšen do šlechtického stavu jako Salomon von Hohenweeb. Pro zaměstnance zbudoval lázně, pro hasičský spolek postavil hasičskou zbrojnici. Jako největší­ a vlastně nejstarší­ zaměstnavatel dával práci asi 500 lidem. Přádelna ovčí­ vlny Andrease Millera byla původně mlýnem. Josef Kliner ji ale nechal přebudovat v roce 1840 na valchu. Později ji koupil August Hiebel a použí­val jako přádelnu mykané pří­ze. Roku 1877 kompletně vyhořela a po rekonstrukci ji Andreas Miller vlastnil až do roku 1945. Další­ přádelnu mykané pří­ze vystavěl Anton Tlum v roce 1845, po jeho smrti ji převzal jeho zeť Eduard J. Trenkler, pak několikrát změnila majitele až ji nakonec do roku 1945 vlastnila firma Jí¤ger. Vigoňovou přádelnu Ferdinanda Seidela z roku 1843 převzal Adolf Hochmann, roku 1882 pak nový majitel Anton Horn přidal přádelnu. Johann Rösler rozší­řil svou strojní­ zámečnickou dí­lnu z roku 1888 o novou tkalcovnu. Ve výčtu továren by se dalo pokračovat, v celém Údolí­ bylo 25 fabrik a několik malých dí­len. Byli to jejich majitelé, kdo nechal roku 1842 vybudovat kvalitní­ silnici ze Stráže do Kateřinek. Později v roce 1872 ji převzal do správy Boleslavský okres, který nechal silnici vylepšit, prodloužit až do Rudolfova. Ve své době platila za nejlepší­ silnici v okrese! V roce 1871 byl otevřen c.k. poštovní­ Úřad s telefonní­m spojení­m, později měla pošta vlastní­ povoz. První­m poštmistrem byl Eduard Stieglitz, zároveň člen obecní­ rady a majitel hostince "Zum Stieglitz". Rok po zří­zení­ pošty byla otevřena také policejní­ stanice. Později obcí­ dokonce projí­žděla pravidelná linka autobusu z Rudolfova směrem do Stráže a dál do Liberce. Industrializace znamenala rychlý růst obce. Pro srovnání­ - v roce 1834 zde bylo 66 domů s 617 obyvateli, v roce 1902 už to bylo 106 domů a 935 obyvatel. Před vysí­dlení­m po druhé světové válce zde žilo ještě 742 lidí­. Ve druhé polovině 19.století­ došlo k několika povodní­m, zvláště povodně v letech 1858 a 1888 způsobily podnikům velké škody. Nejhorší­ povodeň ale byla 30. a 31. července 1897 , kdy voda napáchala ohromné škody nejenom na Černé Nise, ale i v Liberci, Stráži nad Nisou, Chrastavě a další­ch obcí­ch. V Kateřinkách řeka podemlela silnici, masa vody s sebou valila stromy a velké balvany, které poničily mosty a k řece přilehlé budovy továren. Tři týdny trvalo odstranění­ nejvážnější­ch škod za pomoci hasičů a armády. Až stavba bedřichovské přehrady ochránila Údolí­ před podobnými neštěstí­mi, přesto se menší­ povodeň v roce 1957 opakovala a dodnes jsou patrné škody, které napáchala, zejména rozvalené hráze a zanesené koryto řeky. Snad se tyto škody podaří­ někdy odstranit. Poslední­m rychtářem byl v roce 1850 Anton Becker, od té doby již bylo voleno obecní­ zastupitelstvo složené z předsedy, třech radní­ch a osmi členů výboru. Anton Becker se stal první­m předsedou zastupitelstva. Kulturní­ Úroveň obce se odrážela v činnosti spolků. Mezi nejstarší­ patřil tzv. Velikonoční­ spolek založený roku 1822. Z celkem 12 spolků, které v obci vznikly, můžeme jmenovat napří­klad pěvecký spolek "Liederkranz", dobrovolný spolek hasičů, spolek válečných veteránů , sportovní­ "Turnverein" a další­. Zmí­nit bychom měli i obchodní­ spolek "Gleichheit", později "Vorwärts", a také divadelní­ spolek "Knechtel", jehož domovskou scénou bylo samozřejmě lesní­ divadlo pod Martinskou stěnou. Dvě světové války přinesly i do Kateřinek velké utrpení­. Celkem 37 rodáků padlo v druhé světové válce a 3 si vzali život na její­m konci. Rozloha obce s přilehlými lesy a oborou byla před válkou asi 480 ha, dnes po rozší­ření­ katastru v roce 1949 a 1980 o část Ruprechtic a Radčic má katastr městské části Kateřinky něco kolem 500 hektarů. Nové osí­dlení­ po druhé světové válce Ráz obce i její­ fungování­ se dramaticky změnilo po odsunu německého obyvatelstva ze Sudet v letech 1945 - 1947. V Kateřinkách zůstalo jen několik tzv. potřebných. Nově pří­chozí­ obyvatelé si začali vytvářet vlastní­ vazby a začali pracovat na zajištění­ fungování­ obce.

Pokračování­ se připravuje, zatí­m jen v bodech:
1947 - dokončení­ odsunu Němců
1949 - rozší­ření­ katastru na Úkor Ruprechtic a Radčic
22.května 1954 - Kateřinky přičleněny k Liberci jako XVII. čtvrť
1957 - povodeň na Černé Nise poničila koryto řeky
1974 - poslední­ zvonění­ v Kateřinské škole, krátce tu byla mateřská školka
1979-1984 - dostavba textilky pro potřeby SOU nábytkářského 1980 - další­ změny katastru
1997 - zrušena pobočka pošty v Kateřinkách
2009 - zřejmě definitivní­ konec vily Josefa J. Salomona

volně podle knihy Reichenberg, Stadt und Land im Neissethal
(zdroj:https://www.katerinky.cz/wp/kratce-z-historie/
 )
1947 (archiv Zuzana Kudrnová)
1947 (archiv Zuzana Kudrnová)
pohled z Dračího kamene na Kateřinky (archiv Robert Hanuš)
pohled z Dračího kamene na Kateřinky (archiv Robert Hanuš)
Kateřinky - Zastávka pod "Záložnou" a bývalá hospoda.(1930)  (zdroj: Historické fotografie)
Kateřinky - Zastávka pod "Záložnou" a bývalá hospoda.(1930) (zdroj: Historické fotografie)

Müllerův hostinec

Stačí sjet zákrutami semmeringu z náměstí Míru dolů a jsme v Kateřinkách, jejich část ostatně spadala až do roku 1980 do ruprechtického katastru. Na toku Černé Nisy tu vznikla první liberecká průmyslová zóna a tovární dělníci mohli po šichtě spláchnout prach v řadě hospod, po nichž dnes už není ani památky. Ze světa tak mimo jiné dávno zmizel například Müllerův hostinec (a řeznictví) v zatáčce nedaleko centra Kateřinek.

(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf )

detailnější fotka Müllerova podniku
detailnější fotka Müllerova podniku
1.1. 1976 - Kateřinky, v dáli Hokejka. (archiv Petr Funda)
1.1. 1976 - Kateřinky, v dáli Hokejka. (archiv Petr Funda)
Za kateřinským hřbitovem Ruprechtice - 50. léta. (archiv Petr Funda)
Za kateřinským hřbitovem Ruprechtice - 50. léta. (archiv Petr Funda)
Kateřinky - 1. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Kateřinky - 1. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Přivázat jehlice na pletení a jde se do rybníka na žáby - 1960 (archiv Petr Funda)
Přivázat jehlice na pletení a jde se do rybníka na žáby - 1960 (archiv Petr Funda)
Zima v Kateřinkách - 2. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Zima v Kateřinkách - 2. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Nad kateřinským koupalištěm - cca 1975 (archiv Petr Funda)
Nad kateřinským koupalištěm - cca 1975 (archiv Petr Funda)
 z alba pana Adolfa Odrážky st. (dědeček Kat. Odrážkové) pod fotkou: "u hřbitova" VII.1937
z alba pana Adolfa Odrážky st. (dědeček Kat. Odrážkové) pod fotkou: "u hřbitova" VII.1937
Hřbitov v Kateřinkách - přelom 50. a 60. let. (archiv  Petr Funda)
Hřbitov v Kateřinkách - přelom 50. a 60. let. (archiv Petr Funda)
Budovatelé lepších zítřků ve chvíli zaslouženého odpočinku - 1960 (archiv Petr Funda)
Budovatelé lepších zítřků ve chvíli zaslouženého odpočinku - 1960 (archiv Petr Funda)
Předjaří 1960 - horní Kateřinky, vpravo nahoře pod lesem dnes zvonička. (archiv Petr Funda)
Předjaří 1960 - horní Kateřinky, vpravo nahoře pod lesem dnes zvonička. (archiv Petr Funda)
Kateřinky v roce 1910 (zdroj: Historické fotografie)
Kateřinky v roce 1910 (zdroj: Historické fotografie)
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Kateřinky v roce 1930  (zdroj: Historické fotografie)
Kateřinky v roce 1930 (zdroj: Historické fotografie)
Uprostřed snímku vede vzhůru zkratka směrem ke kateřinskému hřbitovu. Tudy proudily davy dělníků do továren kolem Nisy. Vlevo nahoře vykukují horní Radčice. Fotografie názorně ukazuje mohutnost masivu Dračího kamene, od úpatí po vrchol. (komentář Petr Funda)
Uprostřed snímku vede vzhůru zkratka směrem ke kateřinskému hřbitovu. Tudy proudily davy dělníků do továren kolem Nisy. Vlevo nahoře vykukují horní Radčice. Fotografie názorně ukazuje mohutnost masivu Dračího kamene, od úpatí po vrchol. (komentář Petr Funda)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Salomonova vila

Symbol slávy Kateřinek už to má za sebou úplně. Roky chátrající objekt poslal k zemi bagr.

Takhle vila vypadala  v roce 2011. Zbouraná byla v roce 2013
Takhle vila vypadala v roce 2011. Zbouraná byla v roce 2013
A takhle, když v ní sídlil Jedličkův ústav. Foto: katerinky.cz
A takhle, když v ní sídlil Jedličkův ústav. Foto: katerinky.cz

srovnávačka přes 3 století z Kateřinek (Tomáš Cvrček)

Kateřinky v roce 1914 a 8.5.2000

Počátkem 17.století vznikly Kateřinky, pojmenované na počest jejich zakladatelky, svobodné paní Kateřiny z Redernu. V 18.století se v obci rychle rozvinula textilní výroba. v roce 1903 kronikář Anton Ressel o vsi napsal: "Ve vzdálenosti jedné hodiny od Liberce leží v divoce romantickém údolí Jizwerských hor tovární obec Kateřinky. Údolím, které bývá nazýváno též ´Libereckým Švýcarskem´, protéká Černá |Nisa....." Stará pohlednice zachycuje budovy školy a přádelny A.Horna a F. Posselta. V soušasnosti se Kateřinky, označované jako Liberec XVII, ztácejí v moři neudržované zeleně.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

Kateřinky v roce 1913 a 2016


Fotograf zachytil dva lovce se psem, klidně putující vzhůru k hájovně v nejvrchnější části Kateřinek. Je to scenérie nepochybně zrežírovaná, téměř jako na romantických vedutách z 19. století. Znázorňuje klid a pohodu, svědčící zadumaným duším v divokosti okolní přírody. Pod Dračím kamenem ve stráních nad Kateřinkami je velebný kraj. Ubylo tu sice chalup a zcela zmizely krásné střechy ze štípaného jedlového šindele, ale přesto je tu stále jaksi starokrásně. Trochu se to pokouší narušit ona všeobecná zadrátovanost, ale tady nahoře však nemá porazit malebnost krajiny. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

v Kateřinkách u Dobráka to je poslední funkční hospoda (archiv K.Krenk)
v Kateřinkách u Dobráka to je poslední funkční hospoda (archiv K.Krenk)

Kateřinky v roce 1902 a 20.7.2003 Kateřinky, původně samostatná obec, se rychle rozvíjely, což bylo dáno zejména rozmachem průmyslu v 19.století. při sčítání obyvatel v roce 1900 zde žilo ve 106 domech 985 lidí. zajímavý údaj uvádí, že přes dvě stě dospělých osob z tohoto počtu neumělo číst ani psát. Tehdy v obci pracovalo devět výrobních podniků zabývajících se především spřádáním ovčí vlny a tkaním látek. V souvislosti s tím tady vznikla dělnická kolonie i řada domů městského charakteru. Obec se stala další částí Liberce v roce 1954. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

Martinská stěna v Kateřinkách
Martinská stěna v Kateřinkách
Kalendář Jizerské hospody 2014 s texty Kláry Hofmannové, pohlednice zapůjčil Josef Kurtin, výběr a příprava tisku Jan Balda, vydává a prodává Buk, tisk a knihařské zpracování tiskárna Glos Semily
Kalendář Jizerské hospody 2014 s texty Kláry Hofmannové, pohlednice zapůjčil Josef Kurtin, výběr a příprava tisku Jan Balda, vydává a prodává Buk, tisk a knihařské zpracování tiskárna Glos Semily
achiv Tomáš Gomba
achiv Tomáš Gomba

tady stojí doposud dům, kde byla manufaktura prý na nitě a asi látky... ještě dnes k domku vede stará lesní nepoužívaná cesta (komentář Tomáš Gomba)

Koupaliště v Kateřinkách

Součástí Liberce jsou i kdysi samostatné Kateřinky. Bývala to bohatá obec plná textilních továren - a právě zdejší průmyslníci tu v roce 1930 nechali vybudovat koupaliště. O jeho obnově se teď rozhoduje.
Koupaliště v Kateřinkách bylo do začátku druhé světové války velmi populární - ostatně podívejte se na historické fotografie. Na břehu stála budova s občerstvením a šatnami, samotné koupaliště bylo rozdělené na mělkou část pro děti a "hloubku" pro dospělé.

Po válce, tj. po odsunutí zdejšího německého obyvatelstva, začalo koupaliště upadat. Oživení se tato část obce dočkala v šedesátých letech, ale po revoluci zájem zase opadl. Letos v létě to vypadalo, že celé koupaliště bude prodáno soukromému investorovi. Zvedl se však nebývalý zájem ze strany veřejnosti, konkrétně se ozval osadní výbor Kateřinky, občanské sdružení Radost a ZO ČSOP Kateřinky, kterým se podařilo zastupitelstvo města Liberce přesvědčit, že se o koupaliště budou starat. Koupaliště tak zůstává veřejným prostranstvím a časem pravděpodobně dojde i k jeho zvelebení. Zatím se podívejte, jak vypadá dnes, po skoro 80 letech od založení. (autor článku Hana Kubíková)

Koupák v Kateřinkách, tam jsme se vyblbli. 😃 Mám rekord, jednou jsem se tak koupala už 30.dubna při plus 15°C , i když kámoška se tam, nedobrovolně, koupala jednou i v zimě. (archiv Robert Hanuš, Komentář Jana Hutařová)
Koupák v Kateřinkách, tam jsme se vyblbli. 😃 Mám rekord, jednou jsem se tak koupala už 30.dubna při plus 15°C , i když kámoška se tam, nedobrovolně, koupala jednou i v zimě. (archiv Robert Hanuš, Komentář Jana Hutařová)
Na bezejmenném potůčku, tvořícím hranici mezi Kateřinkami a Radčicemi. V popředí jezírko soukromé, za ním veřejné, tedy původně přírodní koupaliště. (archiv Petr Funda)
Na bezejmenném potůčku, tvořícím hranici mezi Kateřinkami a Radčicemi. V popředí jezírko soukromé, za ním veřejné, tedy původně přírodní koupaliště. (archiv Petr Funda)

Záplava v roce 1897

Tato záplava v roce 1897,tuším že v červenci,měla hned několik smutných rekordů.Například počet mrtvých,úhrn srážek-345 litrů/m.2 apd..Záplava postihla i dolní části Liberce. (komentář Milan Koudelka, foto archiv M.Gergelčík)

Horní obr. - Interier a odbočka na Dračí sluj - vlevo odbočka na Ruprechtice.  (Luboš Lederer)

Liberec XXI - Rudolfov

Historie Rudolfova

Začínat je vhodné na začátku, ale o začátcích a zvláště těch vzdálených toho většinou víme pramálo. Začněme tedy v dobách, kdy Rudolfov ještě neexistoval a místo na kterém dneska stojí, si lidé označili pouze pro svoji orientaci a jen proto aby se lépe domluvili a také proto, že pojmenovávat místa patřilo od dávného dávna k dobrému zvyku. Pojmenování místa vyjadřovalo vztah k území a vytvářelo mezi lidmi pocit sounáležitosti a příslušnosti k určitému místu kde se rodili, pracovali a žili.

Tak právě tenkrát, v době kdy místa dostávala svá jména, nazvali lidé toto široce rozevřené údolí prostě Buschdorf. (Pan Ing. arch.S.Technik přeložil tento název krásným českým slovem Lesná nebo Lesov). Už z doby, kdy Kateřina z Redernu založila osadu Kateřinky, je v libereckých gruntovních knihách zaznamenána první zmínka o místu,které leží v horách a ke kterému vedla cesta řečená "Buschdorfweg". Cesta směřovala z libereckého náměstí, v trase dnešní ulice 5.května, směrem do hor. Byl-li "buschdorfská" cesta, muselo být i místo Buschdorf a tak je tato první zmínka v pozemkových knihách z roku 1609, jakousi předzvěstí, že na místě dnešního Rudolfova vesnice či seskupení obydlí existovalo již před oficiálním založením osady. Místo bylo pravděpodobně vyhledáváno lidmi pracujícími v lese.
První, byť sezónní osídlenci si v tomto tvrdém a pro život člověka nepříliš přívětivém prostředí opatřovali živobytí poměrně těžko. Drsné klimatické podmínky a chudá půda určovali způsob obživy, kterým se stala práce v lese, práce na chudých polích a pálení dřevěného uhlí v milířích. V širokém údolí si dřevorubci postavili několik dřevěných srubů a v nich přebývali pouze v čase dřevařské sezóny, kdy s nabroušenými sekerami a pilami vycházeli každé ráno do panenských lesů a v lese stojícím po staletí, káceli stromy, pro potřebu staveb pod horami, pro potřebu začínající manufakturní výroby, pro obchod a pro potřebu svoji vlastní.
Letopisec František Ressel usuzuje, že v tomto období mohla být v Rudolfově založena i sklářská huť. Bylo-li to skutečně tak, pak je jisté, že vesnice i huť v době třicetileté války zanikla. Více pravděpodobné však je, že Buschdorf byl osídlen jen sezóně a příležitostně, a obyvateli byli dělníci pracující v lese a uhlíři.

Přišla zlá doba. Evropou se přehnala třicetiletá válka, která začala bitvou na Bílé hoře a trvalo dlouhých třcet let než přišel mír.
Toto období míru charakterizoval letopisec Hora - Hořejš takto : "Zdecimované české obyvatelstvo se po třiceti letech dočkalo míru uprostřed ruin, hladu a zoufalství. Období bylo uhněteno z amalgámu prolévané krve, vybíraných peněz a také z přibývající roboty".
Zem byla zpustošená, nízký stav obyvatelstva, vypálené vesnice a neobdělaná pole. Hlad, strach a nemoci. Krajinou se potulovaly malé skupinky, ale i celé tlupy hladových a otrhaných lidí bez domova. Byli to nejen zbytky žoldáků, rozpadlých armád evropských válečníků, ale i vyhnanců ze svých vypálených a vydrancovaných domovů. Ti všichni hledali obživu všude kde se dalo. V lesích, potocích, v opuštěných i obydlených staveních a také v kapsách a vacích slabších protivníků. Finanční prostředky potřbovala také panská pokladna, která byla válkou značně zdecimována. Majitel panství pronajímal vesnici pozemky a vybíral nájemné z pronajaté plochy. A tak se zakládaly vesnice.

17.století

Podnět k založení nové obce dali poručníci nezletilých Gallasů Antonína Pankráce a Františka Ferdinanda (Gallasové byli syny generála Matyáše Gallase de Campo). Poručníci, hraběcí regent Stephan Rathmüller z Rathmülu a hrabě Wenzel z Weizenhofenu, vybrali pro novou obec místo kterému se mezi lidmi říkalo Buschdorf a na tom místě založili v roce 1657 vesnici. Na počest nezletilého Antonína Pankráce Gallase, narozeného v r. 1638, ji dali jméno Rudolfov (Rudolfstal). Lidé ale na starý název nezapomněli a dlouhá léta vesnici nazývali Busch-Neudorf.
K založení Rudolfova vedla zakladatele ryze ekonomická potřeba. Panská pokladna byla válkou vyčerpána a v horách byl dostatek dřeva které se dalo využít. Na nové stavby a výrobu dřevěného uhlí se spotřebovalo dřeva velké množství. Dřevo se pálilo i na popel, který byl potřena při výrobě skla. Nejlepší popel s největším obsahem drasla dával javor klen, pak buk a bříza. Tyto stromy byly k tomu cíli zvláště vyhledávány. Pálení popele se provádělo tak, že se stojící, nejraději suchý nebo polosuchý, strom obložil klestem a zapálil. Po shoření byl popel sebrán do pytle. (Zužitkovali se i stromy ve velmi špatně přístupných místech). Uvědomíme-li si, co asi následovalo když se zvedl vítr nebo při jiných nepředvídaných událostech, tak se nelze divit, že popeláři byli v různých nařízeních a instrukcích vrchnosti označováni jako největší škůdci lesa.
První trvalí obyvatelé se v roce 1657 do Rudolfova sháněli jen těžko. Pro svoji odlehlost, ze strachu před lidmi, strašidli a divou zvěří i pro nepříliš přívětivé prostředí dané polohou údolí, nemohla vrchnost dlouho najít nikoho, kdo by se v nově založené vesnici dobrovolně natrvalo usadil. Liberecký panský hejtman Fridrich Sauther, který si jako zástupce vrchnosti namohl dovolit nechat místo neosídlené,*1 musel použít své neomezené moci a sáhnout k donucovacím prostředkům. V Kateřinkách byli vybráni dva mladí osadníci. Ti byli spoutáni a drábem dovlečeni do Rudolfova v řetězech. Tam museli drábovi pod přísným trestem slíbit, že místo neopustí a že na něm budou žít a řádně hospodařit. Byli to čerstvě ženatí mladíci Christoph Tallowitz a Christoph Seibt.
Časem se ke dvěma prvním osídlencům, dobrovolně přidali další osadníci.První dítě se v Rudolfově narodilo 25.11.1657 a v roce 1659 se slavila první svatba. Deset let po založení měla obec ve 13-ti chalupách 21 osídlenců i s rodinami.
Území obce má "přijatý" *2 povrch (84 jiter) *3 651 čtvečních-sáhů. První osadníci si v tomto tvrdém a pro život člověka nepříliš přívětivém prostředí určili jako způsob obživy práci v lese a na chudých polích.

Historicky prvním, vrchností dosazeným, Rudolfovským rychtářem *4 (Scholze) byl Adam Pietsch. V roce 1663 převzal funkci jeho syn Jiří a toho vystřídal v roce 1667 jeho potomek Adam Pietsh. Ten vykonával funkci rychtáře až do roku 1694. Toho roku přešla rychta (šolcovna), která byla v č. 3 i funkce rychtáře na Františka Hanische.
V roce 1676 byla dolní část Rudolfova zasažena velkou povodní. V té době, stál již na Černé Nise panský mlýn - Buschmühle. Mlýn byl touto povodní poškozen a trvalo až do podzimu než byl přívodní žlab a mlýnské kolo opraveno.
V období let 1679 a 1680 bylo velké selské povstání, které zasáhlo především západ a sever Čech. Povstání vzniklo jako protest proti novým feudálním břemenům zaváděným po třicetileté válce. Nevolníci byli vedeni řasnickým kovářem Ondřejem Stelzigem a povstání se brzy rozšířilo i na panství Liberec, Lemberk, Grabštejn, Zákupy. Dne 22.11.1679 byla velká petiční akce nevolníků frýdlantského panství v Boleslavské gubernii. Celé povstání bylo tvrdě potlačeno oddíly hraběte Piccolominiho. *5
V srpnu až prosinci 1680 se šířil krajem Hlízový mor (také se mu říkalo Černá smrt). Pro jeho oběti byl v Liberci zřízen nový hřbitov a u něho postaven tehdy dřevěný Křížový kostel. Mor si v obcích kolem Liberce vyžádal mnoho životů. Rudolfov byl však jako zázrakem obětí ušetřen.
Koncem 17.století nechal správce Libereckého panství Kristián Platz z Ehrentalu postavit na loukách v Rudolfově teletník. Chtěl, aby se obyvatelé Rudolfova zabývali pastevectvím. K teletníku patřilo pět domů (č. 23 až 26 a 31). Stodola stála na místě dnešního domu č. 22. Hospodářství se ale nevyplácelo a bylo brzy bylo zrušeno. *6

18.století v dějinách Rudolfova

Před rokem 1700 se začalo rozmáhat tkalcovství. Na přelomu století již bylo v plném rozkvětu a tkaním se živilo mnoho pilných rukou ve městě i na vesnici. Také v Rudolfově se naučilo několik lidí tkát kvalitní plátno a touto činností se také živilo. Ještě v první polovině 19. století byly v domech č.5, 7, 10, 13, 18, 20 a 23 "plátenické židle".

V letech 1712 a 1717 byly po silných vichrech velké polomy které měly na lesy zhoubný vliv. Padlo 50.000 plm dřeva. Jen pro představu, hutě na Nové Louce a v Kristiánově spotřebovaly asi 7.000 plm dřeva ročně.

Od roku 1694 byl Rudolfovským rychtářem a současně i soudcem František Hanisch. V roce 1715 přešla funkce rychtáře na Hanuše Tallowitze, který úřadoval ještě v roce 1724. Bohužel v tomto roce se historická posloupnost ztrácí, ale v polovině 18.století (1750) byl pravděpodobně rychtářem v Rudolfově Antonín Tallowitz, potomek Hanuše Tallowitze. V té době byla rychta i krčma v domě č.3, ale v roce 1772 byl dům č.3 pro svoje velké zadlužení vrchností prodán a rychtář Tallowitz skončil. Až do ustanovení nového rychtáře, vykonával prozatímně tuto funkci Josef Hauser do té doby rudolfovský soudce. Obec ale bez řádně jmenovaného rychtáře dlouho nezůstala. Josef König, prodal v roce 1775 svůj dům č.1, který byl také krčmou, panu Janu Pavlu Streitovi z Hraničné a Streitové se stali na dlouhou dobu nejvyššími osobami v obci. Streit zastával rychtářský i soudcovský úřad. V roce 1782 přešla nejvyšší obecní funkce na Jana Antonína Streita, syna Jana Pavla a v roce 1789 na jeho vnuka. Jan Antonín Streit pak vykonával funkci rychtáře až do roku 1820.

Dne 15. dubna 1736 byl ve Fojteckém revíru zastřelen poslední medvěd Jizerských hor a dne 6. června 1766 byl také ve fojteckém revíru chycen do jámy poslední vlk.

Z první poloviny 18. století jsou dochovány první podrobnější popisy území a obcí. Tereziánský katastr - (třetí berní rula), evidovala nejen rustikální půdu, ale i měšťanské domy, řemesla a Židy. Katastr přihlížel i k bonitě půdy. Z tohoto katastru pochází také první podrobný popis Rudolfova. Základní měnovou jednotkou té doby se stal jeden zlatý ve stříbře, který měl hodnotu polovinu tolaru nebo 30 krejcarů. Tedy jeden tolar byl 60 krejcarů. Revize katastru z roku 1757 evidovala i půdu dominikální (církevní). Na dalším katastru - Josefinském, byly práce zahájeny v roce 1785. Na základě přesných měření byla evidována veškerá zemědělská půda. Patentem ze dne 1.11.1789 vstoupila v platnost berní a urbariální reforma.

V letech 1756-1763 zuřila sedmiletá válka. Na našem území začala jako v pořadí již třetí válka mezi Rakouskem a Pruskem o rakouské dědictví. Pruský král Fridrich II - Veliký vpadl roku 1756 na území Saska a postupoval dále do severních Čech. 21. dubna 1757 prohrálo Rakousko bitvu u Liberce a prusové začali rabovat. Část obyvatel Liberce se ze strachu před vojáky rozhodla hledat útulek v rozlehlých harcovských lesích. Vyhledávaným místem uprchlíků se stal Mešní kámen schovaný v hlubokém lese. Nalézá se na svazízh Maliníku. Je to asi 4 m vysoký žulový balvan, na kterém jsou vytesána znamení, písmena a číslice od nuly do desíti. Na tomto místě ve volné přírodě pořádali duchovní mše a přednášeli svá kázání. Na tyto zlé časy se podle pamětníků vzpomínalo ještě na konci 19.století.

V Rudolfově a jeho okolí není mnoho církevních památek. Největší a nejstarší památkou byla kaple, kterou postavil v roce 1760 pan Kristián Weber (pradědeček pozdějšího hostinského z Wébrovy restaurace v Rudolfově č.3). Kaplička stála při cestě do Bedřichova vedle Weberova hostince. V roce 1889 ji na svůj náklad nechal opravit pravnuk stavitele kapličky pan Kristián Weber - hostinský v Rudolfově.

Někdy kolem roku 1780 se v kraji rozšířilo soukenictví. Z tohoto důvodu se mnoho vesnických obyvatel vyučilo této živnosti a začalo se jí zabývat. Také v Rudolfově se našli soukeníci. U soukeníků byly na pomocné práce často zaměstnány také ženy z blízkých stavení.
Tkalcovství, soukenictví a práce v lese, to byla v průběhu 18. století hlavní zaměstnání Rudolfovských. Ke konci 18. století se stala významná změna v hospodářských i sociálních poměrech celého Rakouska. Kronikář Rudolfova ji zaznamenal asi takto:
15. ledna 1782 byl za velké radosti a jásotu nevolníků, po celém městě a okolních vesnicích zveřejněn patent císaře Josefa II, který zrušil nevolnictví.
Před koncem 18. století (v roce 1786) se začalo z vrchů nad Rudolfovem do Stráže nad Nisou znovu splavovat dřevo.
Patenty postupně zaváděné Josefem II se Vrchnostem na celém území Rakouska nelíbily. Vrchnost se cítila berním a urbárním patentem poškozena ve svých právech. Ubíral jim z jejich stoupajících nároků (berní patent například převáděl určitým způsobem robotu na peníze).
Když Josef II zemřel, nutilo panstvo jeho bratra Leopolda II k odvolání reforem a císař reformu dne 9.května 1790 obvolal.

Rudolfov v 19. století.

V průběhu 19. století se Rudolfov rychle rozrůstal a na jeho konci to byla hustě obydlená obec.
Na začátku století bylo v Rudolfově celkem 37 domů. V roce 1803 byl ze starého dřeva domu č.1 postaven dům č. 38 a domy postupně přibývaly. V roce 1834 Rudolfov stručně popisuje Josef Sommer. "Obec se nazývá Rudolphsthal [Rudelsthal], ale také Buschdorf. V 38 domech tam žije 346 obyvatel. Je tam jeden mlýn."
O deset let později bylo v údolí již 44 domů a v nich žilo 417 obyvatel. V mnoha domech tehdy přebývalo 10 až 20 osob a v domě č. 30 žilo ve třech světnicích dokonce 8 rodin se 46 osobami. V roce 1869 měl Rudolfov 53 domů s 508 obyvateli a při sčítání lidu v roce 1880 vykazoval již 54 domů. Počet obyvatel poklesl na 408. Další sčítání lidu v roce 1890 zjistilo 56 domů a 428 obyvatel. Od roku 1890 do roku 1902 byly postaveny ještě dva domy. V roce 1895 byl Josefem Eichlerem postaven taneční sál spojený s hostincem. Měl číslo 57. Další nový dům postavený v roce 1902 Bohumilem Henrichem měl číslo 58. Za celé 19. století tak v Rudolfovském údolí přibylo dvacet jedna domů.
Řemeslníci a živnostníci nebyli v Rudolfově dlouho žádní. Prvním řemeslníkem který v Rudolfově a okolí podnikal, byl ve druhé čtvrtině 19. století tesař Tadeáš Jahn z č.1. Prvním vyučeným truhlářem byl Ferdinand Hauser a krejčovskou živnost vykonával jako první Antonín Jahn z č.1. Na konci 19 století bylo v Rudolfově 5 hostinců z toho jeden z tanečním sálem, dva pekaři, tři obchodníci se dřevem, jeden kovář, jeden sochař, jeden švec, dva obchodníci a jedenáct kamenických dělníků.
Jan Antonín Streit byl místním rychtářem (scholze,soudce) od roku 1789. V roce 1820, byl novou hlavou obce jmenován Antonín Weber. Po něm následoval v roce 1836 jeho syn Kristián a posledním, vrchností jmenovaným rychtářem, byl v roce 1840 Josef Jahn.
Konec samostatnosti Rudolfova. Podle prozatímního obecního zákona z roku 1849, který vycházel ze zásady "svobodná obec ve svobodné zemi" byly obce vyvázány s pravomoci feudální vrchnosti. Rudolfov se tak stal od roku 1850 součástí Ruprechtic. Od toho roku také zastával jeden zvolený občan Rudolfova místo v obecní radě - v Ruprechticích.
Jako zástupci Rudolfova byli postupně v obecní radě obsazeni : v letech 1850 až 1860 Josef Appelt č.12, 1860 až 1871 Bohumil Rieger č.14 a 1871 až 1879 Josef Hauser č.16.
Samostatná obec Rudolfov.
V roce 1879 se Rudolfov osamostatnil a zvolil první obecní radu. Josef Hauser zůstal starostou obce a zastával tento úřad až do roku 1883. Druhým starostou samostatné obce byl zvolen v roce 1883 pan Kristián Weber z č.3 a třetím v roce 1889 pan Josef Simon z č.25.Z hlediska počasí nezačalo 19. století nijak dobře. 30. ledna 1801 se přehnal nad Jizerskými horami prudký vichr, který polámal velké plochy lesa. Pro obec to ale tak velké neštěstí nebylo, obyvatelům to zajistilo dostatek práce v lese a tím se zvýšila možnost obživy. V roce 1806 byla v Kateřinském údolí vybudována první soukenická továrna s valchou. Nechal ji přestavět z tzv. Horního horského mlýna František Ullbrich. Tato skutečnost poskytla místním obyvatelům novou možnost výdělku. Počátkem 19. století provozovalo v Rudolfově několik vlastníků pozemků cihelnu. Většinou se cihly sušily na slunci. Pouze Ambrosius Keil, vlastník domu č.23, měl cihlářskou pec, ale ani jemu se mnoho nevedlo a v roce 1850 výrobu ukončil. Uprostřed 19. století byl v mimořádném rozkvětu kamenický průmysl. Počátkem 70-tých let 19. století bylo v Rudolfově 20 střelmistrů a kameníků. V šedesátých a sedmdesátých letech si ženy a děti často našly výhodný vedlejší výdělek v sousední brusírně skla. Připínaly skleněné knoflíky na lepenku. V roce 1871 byla v Kateřinkách otevřena poštovní stanice. V roce 1872 vypukla v Kateřinkách velká dělnická stávka. Po jejím potlačení byla v Kateřinkách zřízena četnická stanice do jejíhož obvodu patřil i Rudolfov. Příležitostí k výdělku dala lidem z Rudolfova také stavba silnice z Kateřinek do Rudolfova a Bedřichova, která se stavěla v letech 1893 - 94.
Prusko-rakouská válka.
Válka v roce 1866 nezpůsobila obyvatelům Rudolfova žádné velké škody. Dílem to byla náhoda a dílem štěstí. Od 23.června operoval v prostoru kolem Chrastavy, Liberce a Frýdlantu II.,III. a IV. armádní sbor I.pruské armády. Dne 24. června 1866 k večeru táhla jedna hlídka o 3 mužích (dragouni) Kateřinkami přes Rudolfov dál do Bedřichova. Tutéž noc přišli do Rudolfova k místostarostovi obce Bohumilu Riegerovi tři hlídky s páskami, oděni do různobarevných stejnokrojů, aby se doptali na rakouské vojáky. Dne 25.června časně ráno přišlo do Rudolfova 5 dragounů z Ruprechtic a opět se dotazovali na rakouské vojáky. V té době vydává 3. pěchotní správa infanterie č. 64, která ležela v Harcově, opakovaně vojenský "rozkaz" k zabavování ve vesnici. Dne 26.června přišla jedna celá rota téže správy do Rudolfova. Dne 27. června měla obec ubytovat 360 mužů kyrysníků. Ubytovatelé (13 mužů) byli již v obci. Kyrysníci postupovali z Ruprechtic. Když dojeli k závodu Antonína Ullricha v Kateřinkách potkali na cestě zaměstnance přádelny a zeptali se ho je-li ještě daleko do Rudolfova. Odpověděl jim, že ano a tak se naštěstí kyrysníci otočili a jeli zpět. Dne 3.července 1866 se u Hradce Králové rozhodlo o výsledku prusko - rakouské války. Rakousko prohrálo a na konci července 1866 bylo podepsáno příměří. Prusové odcházeli z Čech. Při jejich odchodu je měla ale vesnička přece jenom na ubytování. Majitel domu č. 19 - Buschmülle (Ant. Knauer) dostal nařízení ubytovat dne 7. září 1866 2 muže se 6 koňmi a dne 8. září 3 muže s 5 koňmi. V době pruského vpádu bylo mnoho lidí z okolních obcí kteří přišli do tohoto lesnatého kraje a v lesích od Rudolfova až na Novou louku hledali skrýš. Z lesa pak, když byl čistý vzduch, přicházeli, do vesnice aby se zásobily.
Rudolfovské spolky.
Na vznik a činnost různých spolků bylo 19. století plodné. V Rudolfově existovaly místní spolky od poloviny 19. století.
- Prvním spolkem v Rudolfově bylo 22. března 1840 založené "Bratrstvo" (německy Saatgangerverein) nazývané od roku 1847 "Velikonoční spolek" (potvrzený byl 10. dubna 1853. První spolkový prapor byl vysvěcen 10. dubna 1841, ale shořel 3. září 1854 při požáru domu č.12. Druhý spolkový prapor byl vysvěcen 15. dubna 1855.
- Druhým spolkem založeným v Rudolfově bylo "Bukové družstvo". Přeložil bych to asi jako "Tvrdé jádro" Založili ho živnostníci v roce 1844. Jeho členy byli pekař Karel Hauser z č.1 (nar.1805), obuvník Josef Krauze z č. 10 (nar.1796), punčochář Ignác Breuer z č. 28 (nar. 1812) a švec František Wünsch z č.38 (nar. 1780).
- Další byl spolek zpěváků "Pěvecký spolek" založen 20. listopadu 1875, ustavující schůze měl 21. května 1876.
- Dobrovolní hasiči byli v Rudolfově založeni 6. února 1886 (v Liberci od r. 1863).
- Vojenský spolek veteránů byl založen 21. listopadu 1889 a potvrzen 1. února 1890. Spolek měl prapor s rakouskou Říšskou orlicí a byl vysvěcen 21. června 1896.
- 9. ledna 1898 byl v Rudolfově založen spolek Školního kříže, potvrzen 26. dubna 1898.
Kromě toho měla obec Rudolfov od roku 1871 v jednom domě platební místo a v roce 1873 jako "obec v příměstské oblasti" byla v obci založena "všeobecná nemocenská pokladna" statut z 15. června 1870.

Rudolfov v první polovině 20. století.

Největší rozkvět zaznamenal Rudolfov na přelomu 19. a 20. století, brzy po vybudování silnice z Kateřinek do Rudolfova a Bedřichova. V roce 1900 mě Rudolfov 60 domů a 460 obyvatel. To bylo víc než Šimonovice, Minkovice, Kunratice, Pilinkov, Javorník a téměř stejně jako Ostašov a Karlinky. Daně které Rudolfov platil ale byly pouhých 907,-K ročně a menší daně platila již jenom Hluboká a Javorník. Tou dobou provozovalo v obci živnost pět hostinských.
Významnou událostí roku 1900 bylo zřízení obecního hřbitova. Byl umístěn v horní části obce a první na něm nalezl místo svého posledního odpočinku Adolf Jahn z č.54. O hřbitov se zasloužil vrchovatou měrou. Daroval na něj pozemek.
Velmi významnou událostí pro Rudolfov kterou nemohu vynechat, bylo založení Vodního družstva. Po několika velkých povodních na konci 19. století bylo 25.září 1899 založeno v Liberci "Vodní družstvo pro regulaci vodních toků a stavbu vodních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant." V prosinci 1899 byly potvrzeny stanovy družstva a 7. ledna 1900 se konalo ustavující shromáždění. Jedním z řady zakládajících členů družstva se stala i obec Rudolfov.
Zásluhou Vodního družstva byla v letech 1903-05 vybudována na Černé Nise klenutá přehrada.
V roce 1906 se v sousedním Liberci konala velká výstava nazvaná "Němci v Čechách" a v roce 1907 byl nedaleko studánky nad Ruprechticemi postaven malý poutní kostelík nazvaný "U obrázku". Dílo profesora Kühna. Kostelík vysvětil dne 20. 6.1909 pražský biskup Dr. Václav Frind. Ke studánce, která je od nepaměti nedaleko kostela a kolem které vedla Nová poutní stezka do Hejnice, se vztahuje několik pověstí o zázračném uzdravení. Ale čas běžel dál. V Rudolfově probíhalo vše podle vžitých regulí a rituálů a nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží pohroma. Psal se rok 1914, zastřelili Ferdinanda a vypukla první světová válka.1)
Pro obyvatele celých světadílů nepřinesla válka nic dobrého a nic dobrého nepřinesla ani obyvatelům Rudolfova. Do obce samé válka sice přímo nezasáhla, neodehrála se zde žádná bitva, ani přestřelka a také bombardování se vyhnulo, ale z Rudolfova postupně narukovalo 106 mužů narozených mezi léty 1874 až 1898. Ve válce padlo 16 z nich. Zajato bylo dalších 13, z toho devět na ruské a čtyři na italské frontě. Do konce roku 1920 zemřelo na následky válečných útrap ještě dalších 16 mužů. Toho roku bylo v Rudolfově 14 stavení, ve kterých nežil žádný mužský obyvatel.
Po válce byl v mnoha obcích mladé Československé republiky, postaven památník padlým. V Rudolfově byl památník postaven nedaleko hřbitova na vyvýšeném místě a osazen deskou se jmény padlých.
V Rudolfovské kronice je o první světové válce napsáno :
Světová válka a její vliv na obec.
O působení a následcích války měl každý místní obyvatel jen mizivou představu. Bylo to již hodně let, kdy místní občan prošel válkou a bídou. Nyní to ale trpce pocítí všichni, od nejmladšího dítěte po nejstaršího stařečka. V neděli 26.7.1914 přišel všem na vědomí mobilizační rozkaz a již po několika dalších dnech 17 mužů odešlo k plnění povolávacího rozkazu. Jak často byly přehlídky povolaných a patřících k panství, není na obecním úřadě zapsáno, jelikož nebyla pozvání oznámena. Ale přihodilo se, že i starší věková skupina byla povolána k přehlídce, protože nebylo již schopných mladých mužů. Až do konce války bylo z Rudolfova povoláno celkem 106 mužů. To z celkového počtu 400 obyvatel činí víc než 25% populace.

Rudolfov v Československu.
Válka skončila v roce 1918. Německo spolu s Rakousko-Uherskem a Itálií válku prohrálo a vzniklo Československo. Z tohoto pohledu je nutné vzít jako prioritní v úvahu skutečnost, že svou zeměpisnou polohou patřil Liberec a jeho okolí vždy na území Koruny zemí českých, ale česky se v Liberci ani jeho okolí mnoho nemluvilo. V tomto smyslu, nebyl výjimkou ani Rudolfov, kde se do roku 1918 k české národnosti nehlásil nikdo. V roce 1921 se k české národnosti hlásilo 10 obyvatel a v roce 1930 jen 5 obyvatel.
Po válce se německá většina žijící na pohraničním území jen těžko smiřovala s tím, že se s rozpadem Rakousko-Uherska změnila i skutečnost při používání jazyka. Písemný a i osobní styk zástupců územně správních celků se začal uskutečňovat v českém jazyce. Nebyla to sice povinnost, ale například smlouvy mohli být sepsány v německém jazyce, ale musely být úředně přeloženy nebo úředník na zemských úřadech musel složit zkoušku z českého jzyka.
Ať to bylo jakkoliv, tento jazykový a posléze i nacionální problém trval až do obsazení naší republiky v říjnu 1938 a zabrání jejího zbytku v březnu 1939. Jinak probíhal život v obci asi stejně jako před válkou.
31. ledna 1923 bylo na Nové louce naměřeno 181 cm sněhu. Za celý rok 1924 napršelo na Nové louce 2623 mm srážek a to je druhé Evropské maximum. V této době přehrada na Černé Nise jistě zabránila další ničivé povodni v jejím údolí. V únoru 1929 byly velké mrazy. 11.února 1929 bylo v Rudolfově naměřeno -31°C. Pro velké mrazy a nedostatek topiva se od 18. do 28.února 1929 v Rudolfovské škole nevyučovalo.
Na počátku roku 1923 zahájilo Vodní družstvo jednání o stavbě vodní elektrárny v Rudolfově. Příprava a později i stavba vyrovnávací nádrže a vodní elektrárny (VE) Rudolfov měla minimálně okresní význam. Bylo navrženo a později se i stala VE Rudolfov součástí Příměstské elektrárny v Andělské hoře, která zásobovala elektrickou energií celou libereckou aglomeraci. Stavba hráze vyrovnávací nádrže byla zahájena v roce 1926 současně s výstavbou vodní elektrárny typu Pelton. Kamenem, jako stavebním materiálem, zásoboval stavbu nově otevřený Houžvičkův lom v sousedství vznikající vodní nádrže. (Dnes zastávka MHD).Od roku 1932 je potrubím o průměru 70 cm přiváděna voda k Peltonově turbíně umístěné v objektu na břehu vyrovnávací nádrže.
Průmysl ale nenašel v Rudolfově vhodné podmínky ani v tomto pro rozvoj příhodném období. To se projevuje na stagnaci a postupném vylidňování obce. V třicátých letech 20.století pracovala z průmyslových podniků v Rudolfově jen pila Karla Webera. Obec se ale neztratila, začal vzrůstat její význam jako rekreační zóny pro obyvatele Liberce. V třicátých letech 20.století vlastnil Busch-schenke pan Antonín Jahn a nabízel pokoje k ubytování. Výstavba dnešní Jizerské chaty paní Růženou Kaiserovou a vhodné umístění restaurace u křižovatky cest, podporovala zájem turistů o tuto lokalitu. Během roku 1937 byla vybudována a dne 21.8.1937 předána nová turistická a lyžařská cesta z Rudolfova do Bedřichova. Na cestě se však hned po jejím otevření začaly objevovat problémy způsobené cyklisty. Liberecké noviny dne 2.10.1937 napsaly: ".. jízda na kole je po této cestě přísně zakázána a cyklisté musí používat okresní silnici".
Ale doba byla již někde jinde. V oblasti pohraničí, zvláště tady v horách, nebyl život nikdy lehký, poměry byly složitější než v jiných částech země. Složitější než jinde byla i otázka sociální navíc komplikovaná otázkou národnostní. Nejdříve pravděpodobně nevadila, ale později, tady na liberecku přibližně od poloviny 19.století, se začala prosazovat do popředí. V Liberci, Rudolfově a všude v okolí se stále mluvilo německy a v roce 1938 byl za humny führer a říše a začalo se hromadně skandovat "Wir wollen Heim ins Reich" - My chceme domů do říše, a vyvrcholení i zakončení známe všichni z dějepisu nebo z vyprávění svých rodičů.
Od 15.9.1938 bylo pro politický okres Liberec vyhlášeno stanné právo, ale o měsíc později 18.10.1938 se na liberecké radnici již sešlo 31 starostů okolních obcí (zúčastnil se i starosta Rudolfova) a rokovali o návrhu tzv.Velkého Liberce. Své "ne", řeklo 7 obcí, kromě jiných i sousední obec Kateřinky. Nakonec do "Velkého Liberce" nepřipadl ani Rudolfov. Podle sčítání lidu v roce 1939 měl Rudolfov 304 obyvatel.

(zdroj:  https://rudolfov.ic.cz )



archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
1905 (archiv K.Krenk)
1905 (archiv K.Krenk)
1916 Rudolfstal b. Reichenberg (nakladatelství Joh. Yantsch, Reichenberg) (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
1916 Rudolfstal b. Reichenberg (nakladatelství Joh. Yantsch, Reichenberg) (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
Rudolfov cca  r. 1900 (archiv M.Gergelčík)
Rudolfov cca r. 1900 (archiv M.Gergelčík)
Rudolfov (archiv Hany Brázdové)
Rudolfov (archiv Hany Brázdové)
Snímek Martina Plačka na Mapy.cz.
Snímek Martina Plačka na Mapy.cz.

Vodní elektrárna v Liberci - Rudolfově

Rudolfovská čp.63

Vodní elektrárnu v Rudolfově v Jizerských horách najdete na okraji Liberce při cestě do Bedřichova. Špičková se jí říká podle její funkce, v odběratelských špičkách vypomáhala uhelné elektrárně v Andělské Hoře.
Soustava začíná na přehradě Černá Nisa, ze které vede tříkilometrový podzemní přivaděč, na kterém jsou další součásti (např. akvadukty, vodní zámek, nádržky na zachycení splavenin).
Vodní dílo je naprosto unikátní tím, že se v původní podobě dochovalo celé (části stavební, mechanické a částečně i elektrické z let 1925-1928) a i nadále je funkční.
Od roku 2014 je areál vodního díla kulturní památkou ČR.



archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
archiv Hana Brázdová
archiv Hana Brázdová
Francisova speciální turbína pod hrází vyrovnávací nádrže  Foto: Petr Freiwillig
Francisova speciální turbína pod hrází vyrovnávací nádrže Foto: Petr Freiwillig
Peltonova turbína, detail výrobního štítku
Peltonova turbína, detail výrobního štítku

Rudolfovská vodní elektrárna

vyrábí energii v Jizerských horách už 93 let a turbíny i další stroje jsou stále původní a bez větších oprav. V roce 1972 sice hrozilo, že se elektrárna promění na obří sklad banánů, kvůli špatně přístupnému terénu ale nakonec socialističtí plánovači umístili sklad ovoce jinam.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/vodni-elektrarna-v-rudolfove-je-narodni-pamatkou-20141111.html

O stavbě

Nedlouho po napouštění přehrady Bedřichov se objevila myšlenka na energetické využití spádu mezi nádrží a Rudolfovem. Záměr byl rozpracováván s přestávkami od roku 1908, ale k realizaci došlo až mezi lety 1925-1928 na základě projektové dokumentace z let 1923 a 1924. Architektonický návrh vlastního objektu elektrárny, rozděleného na strojovnu a obytný trakt se třemi služebními byty, připravil profesor Německé vysoké školy technické v Praze Artur Payr. Autorem vodního díla a celkového projektu se stal Ing. Ludwig Hamburger. Elektrárna je provedena jako cihelná stavba se železobetonovými stropy se zobytněným podkrovím, postavená na obdélném půdorysu o rozměrech 26 × 14 m. Završuje ji valbová střecha, krytá původně bobrovkami, dnes bitumenovým šindelem. Střechu mírně převýšeného obytného traktu, který je pohledově jasně oddělen kolmou orientací na elektrárenskou část s turbínovou halou, prostupují dva polovalbové vikýře. Střecha strojovny byla původně opatřena volskými oky. Objekt charakterizuje sokl obložený žulovými kvádry, břízolitová omítka, vysoká, bohatě členěná okna prostupující severní, jižní a východní průčelí a prosvětlující strojovnu a masivní, plochá korunní římsa nesoucí výrazně předsazenou střechu. Nepřehlédnutelný prvek dodávající stavbě typický výraz představuje zapuštění oken v hlubokých špaletách. Zajímavým detailem jsou konstrukce nasávání a výdechu ventilace generátoru na střeše a v úrovni terénu v jižním a severním průčelí. V turbínové hale se nachází turbosoustrojí, které začalo dodávat proud do rozvodné sítě Přespolní elektrárny v Liberci (Elektrischen Überlands-Werkes reg. Genossenschaft m. b. H. In Reichenberg, EÜW) 1. ledna 1927. Trojfázový synchronní generátor Siemens Schuckert, pracoval při jmenovitých otáčkách 500 ot/min, zdánlivém elektrickém výkonu 1 200 kVA, napětí 5 500 V a účiníku cos 0,5-1. Pohání jej dvojčitá Peltonova turbína J. M. Voith s horizontální hřídelí. Soupis důchodkového kontrolního úřadu z roku 1930 uvádí hltnost 0,650 m³/s, spád 170,6 m (dnes 173,5 m) a normální výkon vodního díla 1 200 hp (nyní 850 kW). Turbína se jmenovitými otáčkami 500 ot/min má oběžná kola ze speciální ocelolitiny s přišroubovanými lopatkami. Vodní paprsek na oběžná kola proudí dvojicí dvou dýz. Je vybavena kombinovanou mechanickohydraulickou dvojitou regulací souosou jehlou a odchylovačem vodního proudu (deflektorem). Regulace byla původně doplněna také brzdicí dýzou působící proti směru točení při brždění turbíny, ta však byla v padesátých letech odstraněna. Turbosoustrojí je po nezbytných modernizacích stále plně funkční. Vlastní vodní dílo sestává z více než 3 km dlouhého přivaděče vedeného lesním terénem od přehrady Bedřichov, tvořeného krytým kanálem profilu písmene U z prostého betonu (v místě dvou akvaduktů ze železobetonu), širokým 1 m a ve středu vysokým 1,23 m. Kromě vlastního kanálu, svrchu krytého betonovými deskami zasypanými zeminou a opatřeného deseti záchytnými objekty, bylo nutné postavit vtokový vzdouvací objekt pod hrází bedřichovské přehrady s hrubými česlemi, dvě nádrže k zachycování splavenin z levostranných přítoků přivaděče - v těchto místech je veden krátkými akvadukty - a konečně vodní zámek s vyrovnávací komorou, odkalovací propustí, jalovým přepadem a jemnými česlemi, ze kterého vede tlakové potrubí k elektrárně. Ocelové nýtované tlakové potrubí o průměru 700 mm v horní části, 675 mm ve středním a 650 mm v dolním úseku je 1 173 m dlouhé s převýšením 170 m. Ačkoliv elektrárna začala pracovat již počátkem roku 1927, jednalo se pouze o první, vysokotlakou část celého vodního díla. Zbývalo postavit vyrovnávací nádrž, ve které se mísí voda z odtokového kanálu od turbíny s vodou Černé Nisy. Nezbytnou součástí je štěrková přehrážka, hradící řeku nad nádrží a bránící jejímu zanášení sedimenty. Vodu ve vyrovnávací nádrži zadržuje oblouková gravitační hráz zděná ze žulových kvádrů o délce 63 m. Je vybavená základovou výpustí o průměru 0,8 m a navazuje na ni bezpečnostní přeliv o šířce 12 m s kaskádou, hrazený automatickým klapkovým uzávěrem s betonovým protizávažím.Objem nádrže činí 25 100 m³. Ke vzdušné straně hráze přistupuje turbínový domek, jednoduchá hranolová stavba z žulového neomítaného zdiva, završená železobetonovým trámovým stropem nesoucím pultovou střechu. Na spádu 8,5 m v něm pracuje dvojčitá spirální rychloběžná turbína typu Francis výrobce J. M. Voith z roku 1927. Na rozdíl od Peltonovy turbíny v elektrárně byla určena nikoliv pro špičkový, ale průběžný provoz. V letech 1961-1996 provozovala elektrárnu Severočeská energetika Děčín, v současné době ji vlastní a spravuje Povodí Labe, s. p., závod Jablonec nad Nisou. V roce 2014 byl celý komplex včetně technologie prohlášen kulturní památkou.
Text Mgr. P. Freiwilliga

archiv Miroslav Hladký
archiv Miroslav Hladký
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Rudolfov v roce 1914 a 20.7.2003


Přibližně uprostřed Rudolfova stojí dodnes budova někdejší školy. Stavba jednotřídky byla zahájena 29. dubna 1869 a již po pěti měsících intenzivní práce mohla být budova vysvěcena a předána do užívání. V nevelké vížce býval zavěšen zvon pojmenovaný po svatém Antonínovi Paduánském, pořízený již v roce 1828 místním mlynářem Antonem Jägerem. Děti ale stále přibývalo, a proto musel být objekt v roce 1898 o jedno úatro zvýšen. Ve škole se nacházely dvě třídy a tělocvična, ale i dva byty pro učitele a další pro školníka. V současné době je bývalá škola přeměněna na penzion Rudolf. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)


Rudolfov v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Rudolfov v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
60.léta
60.léta
Vilém Boháč, 1964
Vilém Boháč, 1964
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
2020
2020

Česká chalupa v Rudolfově

v roce 1929

Rudolfov se poprvé připomíná na počátku 17.století pod jménem Buschdorf, což by se dalo přeložit jako křovinatá ves. Tento název se mezi lidmi udržoval i poté, kdy v roce 1657 nově kolonizovaná obec dostala jméno po Rudolfu Gallasovi. Zůstal zachován i v označení nejstarší hospody (Buschchänke), původně domu rychtáře, k jehož funkci patřilo právo čepovat pivo. Za první republiky se stala významným střediskem turistického ruchu a zimních sportů. Pro zlepšení služeb za ní ve třicátých letech vyrostla Císařská bouda (dnes Jizerská chata) a po roce 1960 chatová osada.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Michal Bárta
archiv Michal Bárta
2002 (archiv Thomas Majer)
2002 (archiv Thomas Majer)
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
Jizerská chata v roce 1954  (foto Vilém Boháč)
Jizerská chata v roce 1954 (foto Vilém Boháč)
Jizerská chata kolem roku 1970
Jizerská chata kolem roku 1970
interier Jizerské chaty kolem roku 1970
interier Jizerské chaty kolem roku 1970
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
v roce 1935 (zdroj: Historické fotografie)
v roce 1935 (zdroj: Historické fotografie)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archv M.Gergelčík
archv M.Gergelčík
cca 1970
cca 1970

Rudolfov a Česká Chalupa (foto cca 1970 a poslední 2020)


Historie Rudolfova sahá až do 17. století, přesněji do roku 1657, kdy byl založen Antonínem Pankrácem Rudolfem atd., hrabětem z Gallasu. Rudolfov nevznikl na panenské půdě, podle dochovaných spisů z roku 1609 se zde už dříve nacházela osada, nejpravděpodobněji uhlířská a sklářká. Ta zanikla zřejmě během třicetileté války, ale nový osadníci alespoň mohli využít již částečně kultivovaný prostor. Roku 1657 zde byly postaveny první dva domy, první dítě se narodilo ve stejném roce a roku 1659 byla v Rudolfově první svatba a po desti letech zde stálo 13 domů. Na konci 17. století byl v Rudolfově zřízen panský dvůr společně s dalšími pěti domy. Panský dvůr v Rudolfově již nenajdete, ale oněch pět domů ano (čp. 23-26 a 31).Budova České chalupy sloužila od nepaměti jako rychta, sídlil v ní místní rychtář a později obecní představentvo včetně starosty. Z tohoto důvodu má Česká chalupa dodnes čp. 1. Roku 1854 budova rychty shořela kvůli ohni na oslavu Velikonoc a později byla postavena nová budova. Stáří budovy České chalupy, tak jak ji známe dnes, sahá tedy až k roku 1854.

(zdroj textu Česká Chalupa)

archiv M.Ban
archiv M.Ban
www.fotohistorie.cz
www.fotohistorie.cz
1914 (archiv Radek 'habendorf' Kudela)
1914 (archiv Radek 'habendorf' Kudela)

Česká Chalupa v roce 1939 a 27.2.2001


První osídlení v místech dnešního Rudolfova je spojováno s počátkem 17.století. Vlastní ves však byla založena až roku 1657, a to na pokyn opatrovníků nezletilých hrabat Rudolfa a Františka z Gallasu. Po prvním z nich byla obec pojmenov ána, leč místní horalé ji neříkali jinak než Buschdorf, tedy Lesní Ves. V nejvyšší části Rudolfova, na křižovatce významných cest, byl již na počátku 19.století postaven hostinec s podobným názvem - Buschschänke. Z oblíbeného Lesního šenku vznikla dnešní neméně navštěvovaná Česká Chalupa.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

Malinový vrch

(dříve Weberberg) je hora v Jizerských horách vysoká 826 m n. m. Tyčí se jihozápadně nad Bedřichovem, nedaleko sedla Maliník. Na vrcholu stojí Weberova chata, postavená v roce 1928, která je ale od roku 2014 uzavřena pro veřejnost. Na jižním svahu půl kilometru od vrcholu pramení Harcovský potok, který napájí libereckou přehradu Vodní nádrž Harcov. (zdroj: wikipedia)

1930 (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
1930 (archiv Radek 'habendorf' Kudela )
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
 (archiv Karel Krenk) pohled z 30 let  https://jablonecky.denik.cz/.../weberovka-hlas-uzavreno...
(archiv Karel Krenk) pohled z 30 let https://jablonecky.denik.cz/.../weberovka-hlas-uzavreno...

WEBEROVA CHATA (FOTO Z ROKU 1941)

(Archiv B.Kopejska)

"Weberovka" je jednou z nejmladších jizerskohorských chat. V roce 1928 ji nechal postavit pan Zenkner z Janova nad Nisou. Jméno dostala chata podle původního názvu kopce Weberberg. Vzhled chaty v sobě spojoval tradiční i moderní architektonické prvky, klasickou přízemní zděnou budovu s typickou kamennou podezdívkou korunovala strmá sedlová střecha, převzatá z tradičních venkovských chalup, s mohutným sedlovým vikýřem. Nová doba si naopak vyžádala moderní půlkruhovou dvoupatrovou verandu u štítové stěny a plochostřechou přístavbu s terasou na jižní straně. Velká okna byla tehdy již samozřejmostí. Naneštěstí téměř nová chata pět let po dostavbě, 21. ledna 1933, do základů vyhořela. Majitel však ještě v témže roce vystavěl novou boudu, která se od staré v mnohém lišila zůstal jen tvar sedlové střechy, přibylo patro, zmizela půlkruhová veranda, kterou nahradila mohutnější veranda na pilířích s terasou na střeše, místo vikýře se sedlovou střechou zaujal podlouhlý vikýř "lužického" typu. Horskému prostředí se chata přizpůsobila dřevěným obkladem podkroví a horního patra. Dlouho sloužila v původní podobě, až koncem 80. let došlo na větší opravy a stavební úpravy chátrající stavby. Zrekonstruován byl sousední hospodářský objekt, vybudovány nové nádrže na naftu, kterou se chata vytápěla, zřízena nová kanalizace a vodovod z Bedřichova. Začátkem devadesátých let objekt změnil majitele, koupila jej firma Multisys Software z Pardubic, která v něm provedla drobné vnitřní změny a dobudovala dlouhou elektropřípojku z Bedřichova. Chatu provozovala pod jménem Hotel Weber. V roce 1994 přibyla tehdejší novinka ve vytápění nádrž na propan o objemu 2 600 litrů. Bazén se saunou a tělocvičnou nahradil naftové nádrže v suterénu. "Na začátku nového tisíciletí nevyužívanou stavbu získal nový majitel, který provedl celkovou rekonstrukci a chata získala nové dřevěné obklady," popsala historii chaty Jana Mejzrová v časopise Krkonoše. Ačkoliv je v současné době chata uzavřena pro veřejnost, v kuchyni se evidentně stále vaří a okolí je plné německy mluvících turistů. (autor: Petr Fodseďálek, 14.7.2014)


pozn. až do začátku Corona období v posledních letech je chata vázána na cestovní kanceláři z Drážďan a přes tu cestovní kancelář měla jen hosty. Tak to nebylo ′′ veřejné ′′ a ani denní hosté nemohli navštívit restauraci.(komentář Lara Stein)

Bedřichov

archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
Bedřichov v Jizerských horách. Pohlednice z 50.let 20.století. (archiv Danča Zerzánová)
Bedřichov v Jizerských horách. Pohlednice z 50.let 20.století. (archiv Danča Zerzánová)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Bedřichov v roce 1957 a 12.5.2016


Malá přehrada v současném středu Bedřichova byla na toku Bílé Nisy postavena vodním družstvem v letech 1908 - 1909. Ve stejnou dobu zřídilo družstvo ještě nádržku pod školou. Účel obou menších vodních děl nebyl předně protipovodňový, jako tomu bylo u velkých jizerskohorských přehrad, měly řídit přítok k jednotlivým provozům využívajícím sílu vody k pohonu nejrůznějších zařízení, Vždyť v Bedřichově bylo v té době 12 brusíren, v nichž se zhotovovaly skleněné kroužky, knoflíky a další drobné zboží. Dnes je kdysi osamělá nádržka ze všech stran obklopena ruchem turistické civilizace. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

z knihy Z mého života, autobiografie Karla Štědrého.
z knihy Z mého života, autobiografie Karla Štědrého.

Na lyžích (archiv Michal Bárta)

Bedřichov na přelomu 70. a 80. let (Edice Má vlast - Jizerské hory, vydáno r.1981) (archiv Všichni Čermáci)
Bedřichov na přelomu 70. a 80. let (Edice Má vlast - Jizerské hory, vydáno r.1981) (archiv Všichni Čermáci)

Fotím, s velkou radostí, pro obec Bedřichov...

(foto Matyáš Gál 3.5.2022)

Královka (Edice Má vlast - Jizerské hory, vydáno r.1981)
Královka (Edice Má vlast - Jizerské hory, vydáno r.1981)

Pohled z Královky v roce 1923 a 26..2003


Už v roce 1887 dal janovský odbor Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory postavit na návrší patřícím územně k Janovu nad Nisou prostou vyhlídkovou plošinu, dostupnou zájemcům dalekých výhledů po žebříku. Vyhlídka zhotovená ze tří kmenů mírně převyšovala okolní stromy. Ale již o rok později byl realizován odvážnější plán. Smržovský stavitel Appelt navrhl devatenáct metrů vysokou dřevěnou věž se třemi podlažími, kterou pak na základech vyzděných zednickým mistrem Pilzem sroubil tesař Ignaz Horn. Tuto rozhlednu vyvrátila vichřice, která zde řádila 2.listopadu 1906.Brzy po zničení dřevěné rozhledny bylo jabloneckému architektovi Arnoldovi zadáno vypracování plánů na výstavbu zděné vyhlídkové věže. Její základní kámen byl položen 26.května 1907 a vlastní stavbu dokončil stavitel Scholze ze Mšena za necelé čtyři měsíce. Už dávno předtím, v roce 1890, postavil na Královce z popudu stejného spolku Stefan Streit pohostinství. Návštěvnost atraktivního výletního místa byla vysoká, a po třinácti letech bylo proto nutné kapacitu restaurace zvětšit. Provoz v ní skončil 10. března 1933, kdy v pozdních nočních hodinách shořela.

(zdroj Jizerské hory včera a dnes - J. a Š. Pikousové, O.Simm a P.Kurtin )

Královka 1939
Královka 1939
Bedřichov, Královka (V.Víšek)
Bedřichov, Královka (V.Víšek)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
1912 (archiv Radek 'habendorf' Kudela)
1912 (archiv Radek 'habendorf' Kudela)
J.Hůlka
J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv O.Musil
archiv O.Musil

BEDŘICHOV/KRÁLOVKA

(Color Fotočas)

Rozhledně a návrší se dříve říkalo Königova vyhlídka či Nekras. Byla postavena roku 1907, celková výška je 23,5 metrů, vyhlídková plošina je ve výšce 20,5 metrů a vede na ni 102 schodů. Nahradila původní, dřevěnou věž, které stála na vrcholku v letech 1888 až 1906. Vedle věže byla roku 1934 postavena horská chata s restaurací a ubytováním. V dalších letech bylo k hlavní budově přistavěno několik nevzhledných nádorů a celý areál včetně věže pod vedením různých nájemců začal brzy chátrat. V roce 2013 získala celý areál do vlastnictví společnost KISSES s.r.o., která započala jeho celkovou revitalizaci. Proběhla demolice nevyhovujících budov, započala rekonstrukce hlavní( původní) budovy , kde již vznikla nová , moderní samoobslužná restaurace s terasou. Samotná rozhledna se dočkala zcela nového kabátu, byl opraven kamenný plášť věže, byla provedena instalace nového ochozu spojující tři strany, rekonstrukce střechy a demontáž a nové citlivější umístění antén. Dále pak bylo opraveno schodiště a vnitřní prostory. Zatím posledním počinem je otevření velkého dětského hřiště.

1967 (archiv Thomas Mayer)
1967 (archiv Thomas Mayer)
vlevo moje sestra, pak já, pak sestřenice. A kdopak stojí 27. dubna 1968 nad námi ? Je to focené u jeho chalupy. (tehdejší prezident Ludvík Svoboda - archiv Jaroslav Vondra)
vlevo moje sestra, pak já, pak sestřenice. A kdopak stojí 27. dubna 1968 nad námi ? Je to focené u jeho chalupy. (tehdejší prezident Ludvík Svoboda - archiv Jaroslav Vondra)

KRÁLOVKA v padesátých letech minulého století
(Color Fotočas)

..............................
Rozhledně a návrší se dříve říkalo Königova vyhlídka či Nekras. Byla postavena roku 1907, celková výška je 23,5 metrů, vyhlídková plošina je ve výšce 20,5 metrů a vede na ni 102 schodů. Nahradila původní, dřevěnou věž, které stála na vrcholku v letech 1888 až 1906. Vedle věže byla roku 1934 postavena horská chata s restaurací a ubytováním. V dalších letech bylo k hlavní budově přistavěno několik nevzhledných nádorů a celý areál včetně věže pod vedením různých nájemců začal brzy chátrat. V roce 2013 získala celý areál do vlastnictví společnost KISSES s.r.o., která započala jeho celkovou revitalizaci. Proběhla demolice nevyhovujících budov, započala rekonstrukce hlavní( původní) budovy , kde již vznikla nová , moderní samoobslužná restaurace s terasou. Samotná rozhledna se dočkala zcela nového kabátu, byl opraven kamenný plášť věže, byla provedena instalace nového ochozu spojující tři strany, rekonstrukce střechy a demontáž a nové citlivější umístění antén. Dále pak bylo opraveno schodiště a vnitřní prostory. Zatím posledním počinem je otevření velkého dětského hřiště.
zdroj Wikkipedia

archiv Fotočas Mirek
archiv Fotočas Mirek
leden 2022 Dnešní Královka pohledem od Severáku. (foto Šelma Honza)
leden 2022 Dnešní Královka pohledem od Severáku. (foto Šelma Honza)
1908
1908
1908
1908
1910
1910
červenec 1934
červenec 1934

Královka


Kořeny Královky sahají až do roku 1907. Tehdy byla na kopci Nekras postavena rozhledna, které se říkalo "Königova vyhlídka". Nahradila původní dřevěnou věž, která stála na vrcholku v letech 1888 až 1906, kdy shořela. Na 24 metrů vysokou věž tehdy vedlo 102 schodů a brzy se stala jednou z nejznámějších rozhleden v Jizerských horách. Roku 1934 byla v její těsné blízkosti postavena horská chata s restaurací a ubytováním, v letech normalizace pak přibývaly další ubytovací budovy a garáže.

(autor článku Protržená přehrada)

pohled prošlý poštou 21.8.1936
pohled prošlý poštou 21.8.1936
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
5.7.2014
5.7.2014
25.9.2021
25.9.2021
Bedřichov, Prezidentská chata (V.Víšek)
Bedřichov, Prezidentská chata (V.Víšek)

Prezidentská chata

Prezidentská chata má působivou minulost. Dnes je jí více jak 90 let a i s historiky si myslíme, že je nejstarší dochovanou chatou v Jizerkách, která slouží svému původnímu účelu.

ČERVEN 1928

Položení základního kamene

Na neděli 24.6.1928 připadla slavná událost položení základního kamene spolkového domu Přátel přírody (Naturfreundehaus). Členové spolku po vlastním domě už dlouho toužili a stavbu ze dřeva a kamene pod hřebenem Královky připravovali několik let.

PROSINEC 1928

Průběh stavby

Na stavbě samotné odpracovali lidé ze spolku stovky brigádnických hodin a honosný dům dokončili v rekordně krátkém čase. Koncem listopadu téhož roku, kdy byla stavba zahájena (1928), se na místě sešla stavební komise, která povolila k 1. prosinci 1928 provoz domu. O týden později byla chata oficiálně otevřena.

ČERVEN 1929

Otevření veřejnosti

Velká slavnost, při níž byl spolkový dům oficiálně předán veřejnosti, se konala 23. června 1929, tedy přesně rok po položení základního kamene. Tím také vyvrcholilo pětileté úsilí Přátel přírody o stavbu vlastního spolkového domu. V době otevření disponovala chata jedenácti pokoji, ve kterých se nacházelo celkem 44 lůžek.

LEDEN 1939

Přerušení činnosti

Původně dům Přátel přírody vyvlastňují na začátku války nacisté, oblíbená chata se návštěvníkům hor uzavírá. Nikdo v tu dobu netuší, že pro veřejnost se chata otevře až za 52 let.

LEDEN 1956

Další osud

Chata přechází pod Kancelář prezidenta republiky a v následujících letech funguje jako rekreační zařízení pro zaměstnance Hradu. Pro veřejnost je chata nepřístupná, dokonce není vyznačena na turistických mapách a příjezdová cesta k ní je zavřená na závoru.

KVĚTEN 1989

Nová naděje

Na jaře roku 1989 nastupují na Prezidentskou chatu jako správcovský pár manželé Šmausovi z Bedřichova. Chata je před turisty stále trochu utajená, turistické trasy se jí vyhýbají.

LEDEN 1991

Obnovení provozu pro turisty

Pro Prezidentskou chatu nastává zlomový rok - po více jak 50 letech se opět otevírá veřejnosti a všem kolemjdoucím. Původní správci si chatu berou od státu do nájmu, od roku 1996 pod hlavičkou společnosti Ještěd spol. s r.o., a tím začíná působení naší firmy zde na Prezidentské.

SRPEN 2011

Prodej Prezidentské

Posledních deset let zvažovala Kancelář prezidenta, že se chaty zbaví a prodá ji. Nájemní smlouvy proto s námi uzavírala vždy jen na jeden rok. Nakonec se stát rozhodl chatu prodat zájemci s nejvyšší nabídkou bez ohledu na její budoucí využití. V srpnu 2011 jsme museli chatu během jednoho měsíce vyklidit, personál propustit a vybavení rozprodat. Nový majitel chatu zavřel.

ŘÍJEN 2011

Nákup Prezidentské

Přesto se zanedlouho blýsklo na lepší časy. Uzavřenou chatu od soukromého majitele odkoupili velmi záhy manželé Dědkovi z Jablonce nad Nisou a nabídli nám vrátit se na Prezidentskou jako nájemci a provozovatelé. Prezidentská chata měla sloužit turistům jako dřív a ještě před tím měla projít kompletní avšak velmi šetrnou rekonstrukcí.

LISTOPAD 2011

Ve znamení rekonstrukce

"Po dvaceti letech provozu jsem měl jasnou představu o tom, co by chata potřebovala," říká Petr Šmaus, který rekonstrukci Prezidentské chaty řídil. Jeho hlavní myšlenkou bylo zachovat co nejvíce z původního rázu poctivé stavby a přitom lidem nabídnout současný komfort. Schody proto stále vržou a dřevěné stěny jsou stále křivé. Večer však ulehnete do pohodlných postelí a ještě před tím si klidně můžete dopřát saunu.
FOTO MAFRA, Ota Bartovský

PROSINEC 2012

Otevření po rekonstrukci

Jedeme dál! V sobotu 1.12. 2012 jsme Prezidentskou opět otevřeli veřejnosti. Během uzavření chaty, které trvalo něco málo přes rok, proběhla první větší rekonstrukce od postavení domu v roce 1928. Na Prezidentskou se vracíme jen s málo pozměněným týmem a s roční pauzou zahajujeme již 21. sezónu na Prezidentské chatě. Naši stálí hosté se vracejí a my se těšíme na další léta a zimy tady v Jizerských horách. (zdroj historie Prezidentské chaty)

Prezidentská chata (1938) (zdroj: Historické fotografie)
Prezidentská chata (1938) (zdroj: Historické fotografie)
Prezidentská chata v roce 1930 (zdroj: https://www.ebay.com )
Prezidentská chata v roce 1930 (zdroj: https://www.ebay.com )
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Přehrada na Černé Nise v roce 1904 a 21.10.2000
Přehrada na Černé Nise v roce 1904 a 21.10.2000
Západ slunce nad zamrzlou přehradou Černá Nisa - zapadající paprsky dokáží vždy úžasně nasvítit místo, které dokonale znáte a ukázat Vám ho zase úplně v jiném pohledu  (foto Jiří Fejkl)
Západ slunce nad zamrzlou přehradou Černá Nisa - zapadající paprsky dokáží vždy úžasně nasvítit místo, které dokonale znáte a ukázat Vám ho zase úplně v jiném pohledu (foto Jiří Fejkl)

Bedřichovská přehrada


V důsledku ničivých záplav v povodí řeky Nisy, které koncem 19.století sužovaly oblast Jizerských hor, bylo rozhodnuto o výstavbě soustavy údolních přehrad, do níž patřilo také vodní dílo vybudované v letech 1902 - 1905 na Černé Nise vídeňskou formou F.Ackermann.
Na stavbě 342 m dlouhé a 23 m vysoké hráze pracovali italští kameníci, zvaní pro svou odbornost i na další obdobné stavby v regionu.
Bedřichovská přehrada byla předána do užívání 21.12. Hrdě se o ní psalo jako o nejvýše položené přehradě na kontinentu, dnes jí patří už jen český primát.
Zadržuje 2 miliony kubíků vody a je výraznou krajinnou dominantou. Připomínala tak trochu kanadská jezera, a tak není divu, že vždy přitahovala trempy a zálesáky.
Je jedinou jizerskohorskou přehradou sloužící k výrobě elektrické energie. V roce 1932 byla v údolní části Rudolfova spuštěna elektrárna, k níž přivádí vodu více než 2,5 km dlouhá podzemní štola

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

archiv Jan Polák
archiv Jan Polák

Přehrada na Černé Nise v roce 1904 a 21.10.2000


Dne 29.července 1897 spadlo během čtyřiadvaceti hodin v okolí Bedřichova a Nové louky neuvěřitelných 345 mm srážek. V následujících dvou dnech bylo podhůří Jizerských hor zasaženo největší povodní, jakou zdejší obyvatelé poznali. Proto bylo v letech 1902 až 1905 přistoupeno ke stavbě bedřichovské přehrady na Černé Nise. Práce byly dokončeny 21.prosince 1905, úřední prohlídka a uvedení do provozu však mohly proběhnout kvůli nepříznivému počasí až 28.června následujícího roku. Uprostřed lesů vzniklo umělé jezero, jehož severský půvab obdivuje již šestá generace návštěvníků.


( zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové - Otokar Simm - František Mrva - Petr Kurtin)

foto Jan Pešek
foto Jan Pešek
Stammelova smrt Kříž
Stammelova smrt Kříž

Anna Zenknerová, manželka Augustina Zenknera (pytlák Stammel), žila v Čechách na úpatí vysokých hor. Když viděla děti sousedů, jak začínají navlékat korálky, jakmile jsou schopné udržet jehlu ve svých rukou, rozhodla se odejít do Ameriky, kde by její tři děti, Austin, Anton a Annie, měly lepší možnosti. Její rozhodnutí se prohlubovalo, když se na horách nad jejich domovem kupily mraky a údery hromu otřásaly domem. Její ustrašená dcerka Annie zalézalapod peřinu. O málo starší syn Anton vybíhal před dům a pěstičkou hrozil bouři: "Ty jeden hrome, strašíš moji Annie."Anna Zenknerová učinila veškeré přípravy na cestu do Ameriky, když tu byl zabit její muž. Na nějaký čas musely jít její plány stranou. O tři roky později si vzala Josepha Schimka a po narození dvou dětí, Antonie a Adolpha, zvaného Oddie, opět doufala v možný odchod do Ameriky.

Zdroj: Ročenka 2007Jizersko-ještědský horský spolek

Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Kousek pod patou hráze údolní přehrady na Černé Nise se v lese skrývá asi nejslavnější jizerskohorský pomníček, nazývaný "Stammelův kříž", nebo také "Stammelova smrt." Stammel byl slavný jizerský pytlák, který po mnoho let lovil v panských lesích a nikdy nebyl dopaden. Byl zdejší legendou.
Augustin Zenkner, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou "Stammel" - to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí - pytlačením v panských lesích. Lidé ho měli velmi rádi, byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý, neboť vždy dokázal opatřit zvěřinu na stůl. Mnoho "bohatších" rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb právě tímto způsobem. Lesnický personál ho proto stíhal, kde se dalo a zároveň se jej obával. Na vojně údajně sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revíru v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Clam-Gallas, který prý o této skutečnosti věděl, nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl. Po návratu z osmileté vojenské služby v roce 1860 se usadil v Hejnicích, v domku, který si koupil. Začal hospodařit, ale také intenzivně pytlačit. Ženu si přivedl z ciziny - snad z Maďarska
Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si uvědomoval skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky - vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky:
"Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní - běhá jich tam přece dost."
Nakonec se i s rodinou rozhodl odjet podobně jako řada dalších lidí z Jizerských hor do Ameriky Před odjezdem ale přichází se svým posledním osudovým přáním: ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se chystá ze svého posledního jelena vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli - než odjede za moře.
V úterý 6. října 1863, okolo sedmé hodiny ranní, na sebe narazili hajní Anton Mieth a adjunkt Franz Neuwinger z Nové louky a Stammel, který se ve svahu nad Nisou skláněl nad uloveným jelenem. Pytlák bleskurychle zvedl pušku, zalícil a vystřelil. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikl a zhroutil se, zasažen do stehna. Neuwinger střelbu opětoval. Přestože byl Stammel adjunktem Neuwingerem zasažen, dokázal z místa zmizet.
Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863, když se Stammel nevrátil z lesa, vydali se jej do místa přestřelky hledat: Byl nalezen mrtvý zhruba čtvrt hodiny od místa střetu. Zemřel na vykrvácení z ran, které utržil. Bylo mu osmatřicet let. Ležel v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov. Měl na sobě vestu ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívala na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal
Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil. Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb
Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: "Jemu je blaze a nám je lépe."
Zpráva o tom, že Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Vdova po Stammelovi, Anna Zenknerová se odstěhovala i s jeho třemi dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka, s nímž měla další dvě dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivými lovci.
Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví.
Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce. Hajný Anton Mieth se uzdravil a dožil se věku třiasedmdesáti let. Jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přestože kříž nese název "Stammelova smrt," není lokalizace pomníčku identická s místem, kde Stammel skonal.
Kniha o Jizerských horách, Miloslav Nevrlý

Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník)

je český zoolog, spisovatel, publicista, skaut, turista a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do penze v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu mnohokrát putoval po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával odborné i populární články. Postupně vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a láskou k přírodě a skromnosti.

Krop-Seffův kříž
Krop-Seffův kříž

Krop - Seffův kříž
Pytlák Volatej Pepek

Nedělního podvečera 5. května 1878 tudy procházel syn majitele frýdlantského panství a velké části Jizerských hor, hrabě František Clam-Gallas s doprovodem lesníků. Vyšli si z loveckého zámečku na Nové louce na příslech tetřeva. Bylo kolem půl osmé a mladý hrabě kráčel s lesníkem Kluchem. Náhle se v lesní samotě objevil pes a v zápětí za ním neznámý muž s puškou připravenou k výstřelu. Kluch se vzpamatoval: Pytláci, pan hrabě nechť se kryje! (Tak skutečně zazněla ta věta.) Hrabě uskočil za mladý dvojitý buk. Strom jej nekryl úplně a pobuda cosi volal a při tom na hraběte stále mířil. Odmítl složit zbraň a Kluchovi nezbývalo než do pytláka vypálit obě hlavně tetřevími broky naládované pušky. Pytlák se bez hlesu zhroutil. Společnost se seběhla. Muž byl raněn do obličeje, a přestože jej křísili, nepromluvil ani slovo. Jeden z pánů se vrátil na Novou louku: bylo nutno přivést pomoc a dopravit raněného do liberecké nemocnice.

Pokračovala-li společnost v cestě za tetřevem, není známo. Jisté je jen, že lidé, kteří přispěchali z Nové louky, pytláka již nenašli. Na hory se snesla noc a po postřeleném muži jako by se země slehla. Vše nasvědčovalo tomu, že jej odtáhli jeho pomocníci ukrytí v lesích. Dosud nikdo a nikdy nemířil puškou na frýdlantské pány v jejich vlastních lesích, a tak byl opovážlivý případ předán četnictvu. Těm nedalo velkou práci vypátrat v jizerskohorských vesnicích a samotách, kde se všichni lidé navzájem znali, postřeleného pytláka. Byl jím Josef Pörner z Desné. Pytlák Pörner byl znám v Jizerských horách široko daleko pod přezdívkou Volatej Pepek, čili ve zdejším německém nářečí Krop-Seff. Vedl tehdy pětičlennou pytláckou bandu a liberecký soud jej odsoudil k patnácti měsícům těžké káznice. Pod dvojitým bukem, za kterým hledal onoho květnového večera ochranu, nechal hrabě Clam-Gallas postavit kříž.

Citace z knihy M. Nevrlého:
Kniha o Jizerských horách