Liberec XIV - Ruprechtice + Liberec XVIII + XXI Kateřinky + Rudolfov (+ Bedřichov) 

Ruprechtice začátkem minulého století (Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka  -  Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Ruprechtice začátkem minulého století (Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
archiv Ruprechtice / Ruppersdorf
archiv Ruprechtice / Ruppersdorf
1974
1974
Hokejka, Opel Rekord, Škoda 1202, Škoda 1000 MB (foto: Peter Heinrichs)
Hokejka, Opel Rekord, Škoda 1202, Škoda 1000 MB (foto: Peter Heinrichs)
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
Přidávám fotky z roku 1974, kdy jsme byli na exkurzi ( tehdy výchovní poradci ze škol) v nově postavených objektech - hokejka, to si pamatuju a ten obloukový (Wolkerák) archiv Jaroslav Dostál
Přidávám fotky z roku 1974, kdy jsme byli na exkurzi ( tehdy výchovní poradci ze škol) v nově postavených objektech - hokejka, to si pamatuju a ten obloukový (Wolkerák) archiv Jaroslav Dostál
1974 (Jaroslav Dostál)
1974 (Jaroslav Dostál)
Třešňová ulice cca 1978 (archiv Mike Bike)
Třešňová ulice cca 1978 (archiv Mike Bike)
kolem roku 1970
kolem roku 1970
Třešňová uice (60.léta)
Třešňová uice (60.léta)
31.12.2020
31.12.2020
Panelové domy v ulici Rychtářská. V pozadí je vidět i dům v Třešňové ulici (prvotně Višňová,ale jelikož pošta chodila do vesnice Višňová u Frýdlantu). Z knihy: KOŠEK, Zdeněk, ed. Severní Čechy: [Fot. publ.]. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1975
Panelové domy v ulici Rychtářská. V pozadí je vidět i dům v Třešňové ulici (prvotně Višňová,ale jelikož pošta chodila do vesnice Višňová u Frýdlantu). Z knihy: KOŠEK, Zdeněk, ed. Severní Čechy: [Fot. publ.]. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1975
parčík mezi ulicemi Hlávkova a Věkova, bývalý vojenský hřbitov (foto M.Gergelčík)
parčík mezi ulicemi Hlávkova a Věkova, bývalý vojenský hřbitov (foto M.Gergelčík)
U Dukly/Tesca v devadesátkách. ) (archiv Petr Kolín)
U Dukly/Tesca v devadesátkách. ) (archiv Petr Kolín)
Ruprechtická ulice (M.Gergelčík)
Ruprechtická ulice (M.Gergelčík)
Ruprechtická ulice (archiv Jany Ducháčkové)
Ruprechtická ulice (archiv Jany Ducháčkové)

U Beránka

"U Jelena, to chápu, tam je hospoda. Ale proč se ta další zastávka jmenuje U Beránka? Dyť tam žádná hospoda není," mudruje žena v pětadvacítce, která funí od města do Ruprechtic.

Psali jsme o tom tady před časem, ale opakování je matka moudrosti kdysi tu hospoda bývala, jmenovala se U bílého beránka a měla dokonce krásnou zahrádku s kaštany a mohutnou lípou.

Nechme hovořit web ruprechtice.cz. "Aby ji nikdo nepřehlédl, nechala ji Anna Ganzelová postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy."

(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf )

Obytné domy v Ruprechticích (1992)

V rámci výstavby bytového družstva Sever byla v letech 1968 -:1972 mezi ulicemi Kmochovou a Ostravskou vybudována skupina šesti pětipodlažních domů se 141 byty (čp. 670 - 675 - XIV). Projektantem byl architekt Zdeněk Jaroš, stavbyvedoucím Evžen Mareš. Okolní parkově upravenou plochu dotvářejí tři pískovcové skupiny s názvem Kamenné ořechy, dílo předčasně zemřelého sochaře Oldřicha Novotného.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Kmochova ulice 778/14
Kmochova ulice 778/14

Výtvarník Karel Janoušek

je autorem nejen holubice míru na Šaldově náměstí. V Liberci měl ještě pět exemplářů tzv. Vlajkových fontán, někdy nazývaných "Třepetalky". Dochovaly se jediné, konkrétně ty v parku v ulici Rychtářská. Další měly být na Františkově, dále v ulici Horní Kopečná a na tramvajové smyčce v Dolním Hanychově. Jedny byly i mezi paneláky pod nádražím v Oldřichově ulici (snímek druhý). Marně sháním fotografie těch zbylých, které bohužel nebyly nalezeny ani v archivu autora.(autor příspěvku Jindřich Gubiš)

Socha "Aux Morts"

od německého funerálního sochaře Hanse Dammanna byla poprvé představena na prodejní Velké berlínské výstavě umění (Große Berliner Kunstausstellung) v roce 1904. Zde byla zakoupena radními města Liberce pro ruprechtický hřbitov (kde se stále nachází), další tři kopie se nacházejí v Berlíně a v Kielu.

Na prvním fotu obrázek z katalogu výstavy, na druhém současný stav na ruprechtickém hřbitově, třetí foto Friedhof Berlin-Wilmersdorf, čtvrté St.Marien und St. Nikolai Friedhof rovněž v Berlíně a konečně na pátém fotu Südfriedhof v Kielu. (autor Hans Oldskull)

Továrna H. F. Richter, Liberec, Ruprechtická ulice.

Liberec je stále spojován především s textilním průmyslem, ale bohužel zcela upozaděna je jeho strojírenská průmyslová minulost. Jak vypadala? Zkusím to vysvětlit v jednom odstavci:

Když zde vznikaly první továrny před polovinou 19. století, byly dvě cesty jak zajistit moderní stroje - dovézt je z jiných zemí, což bez železnice byla celkem složitá logistická operace pomocí formanských vozů, nebo je zde vyrobit. Ovšem i ty dovezené se musely čas od času opravit. V této době musel být doslova ukován každý stržený závit na šroubu nebo matce. Vznikaly tak slévárny, kovárny, strojírny a některé z nich se velmi brzy emancipovaly a staly se prvovýrobci strojů. Na počátku 20. století využil automobilový průmysl regionální slévárenské "know-how" a rozjel se naplno. Linka automobilového průmyslu vede z Liberce až k automobilce ŠKODA. Krizi ve 30. letech většina strojíren a sléváren přežila lépe než místní textilní podniky. Takovým pěkným zástupcem místních výrobků 30. let jsou třeba ocelové stožáry vysokého napětí. Druhá světová válka pak znamenala uzavření textilních podniků a jejich transformaci na strojírny. Proti tomu v druhé polovině války jely místní slévárny naplno a produkce zahrnovala i takové výrobky jako jsou bloky tankových motorů Maybach, v Tanvaldské slévárně se pro změnu vyráběly spalovací komory raket V-2 (a to prosím ještě před bombardováním Peenemünde). Po válce byla značná část podniků vyrabována Rudou armádou, ale část byla zachráněna. Do vyrabovaných továren se vrátila textilní výroba, ale třeba LIAZ nebo Liberecká TESLA mají jesný základ právě v zachráněné válečné výrobě. A válečná produkce má základ ve strojírnách První republiky a ty mají základ... A tak dále a tak dále (autor článku Ivan Rous)

1938
1938
1925
1925
archiv Petr Ruprecht
archiv Petr Ruprecht
Ruprechtice - Foceno z Michelskeho vrchu v roce 1938
Ruprechtice - Foceno z Michelskeho vrchu v roce 1938
archiv B.Kopejska
archiv B.Kopejska
Dominantou Ruprechtic se stal na počátku 20.století neorománský kostel,jehož věž ovládla celé okolí. Jeho tvůrci v této oblasti již byli známí, architekt Max Kühn a Heinrich Fanta. Kostel byl koncipován jako areál s přilehlou farou propojenou krytou chodbou. Stavba byla projektována roku 1909 a dokončena rok poté, v září 1910 byl kostel vysvěcen. Do roku 1990 sloužil kostel jako depozitář Státního okresního archivu v Liberci a fara jako badatelna a správní budova. V kostele byla vestavěná konstrukce pro regály a zařízení bylo odstěhováno. Od počátku devadesátých let byl kostel vrácen katolické církvi a správu v něm převzali františkáni. Jejich zásluhou byl kostel opraven a zprovozněn. (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Dominantou Ruprechtic se stal na počátku 20.století neorománský kostel,jehož věž ovládla celé okolí. Jeho tvůrci v této oblasti již byli známí, architekt Max Kühn a Heinrich Fanta. Kostel byl koncipován jako areál s přilehlou farou propojenou krytou chodbou. Stavba byla projektována roku 1909 a dokončena rok poté, v září 1910 byl kostel vysvěcen. Do roku 1990 sloužil kostel jako depozitář Státního okresního archivu v Liberci a fara jako badatelna a správní budova. V kostele byla vestavěná konstrukce pro regály a zařízení bylo odstěhováno. Od počátku devadesátých let byl kostel vrácen katolické církvi a správu v něm převzali františkáni. Jejich zásluhou byl kostel opraven a zprovozněn. (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Pohlednice z kalendáře nakladatelství Buk - "Rok 2016 s dobovými pohlednicemi".
Pohlednice z kalendáře nakladatelství Buk - "Rok 2016 s dobovými pohlednicemi".
foto Angelika Walterova
foto Angelika Walterova
foto Daniela Mocová - únor 2021
foto Daniela Mocová - únor 2021
Ruprechtice - kostel svatého Antonína Paduánského v roce 1914 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Ruprechtice - kostel svatého Antonína Paduánského v roce 1914 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Starí Ruprechtice (archiv Milena Petráčková)
Starí Ruprechtice (archiv Milena Petráčková)
2021 (foto Michaela Přívratská)
2021 (foto Michaela Přívratská)
archiv L.Mencl
archiv L.Mencl
Ruprechtice - U Obrázků (M.Gergelčík)
Ruprechtice - U Obrázků (M.Gergelčík)
Poutní kostelík Matky boží U Obrázků patří k nejmalebnějším secesním stavbám na severu Čech. Byl vysvěcen 20.6.1907
Poutní kostelík Matky boží U Obrázků patří k nejmalebnějším secesním stavbám na severu Čech. Byl vysvěcen 20.6.1907
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001
Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001

Ruprechtické kostely před 100 lety

Ruprechtice jsou jedinou obcí Liberecka se dvěma kostely. Oba jsou sice poměrně mladé,ale zato velice hezké a dobře zasazené do krajiny.

Mladší kostel Antonína Paduánského byl vysvěcen v září 1909. Po rekonstrukci slouží od června 1994 opět církevním účelům.

Poutní kostelík Matky Boží U Obrázku je secesní kostelík z roku 1907 ,který byl postaven u studánky, která se stala poutník místem.

Zázračná studánka
Podle pověsti měla léčivou vodu, a když se s její pomocí uzdravil i ruprechtický rychtář Wöber, nechal zde postavit kříž. Vedle stával strom d obrázkem Matky Boží ,který dal místu jméno. Poté, co zde prý zázračně prohlédl slepý chlapec, začala sem chodit celá procesí. V roce 1833 byla vybudována křížová cesta a později také kostelík.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

kaplička U obrázku (M.Gergelčík)
kaplička U obrázku (M.Gergelčík)
archiv J.Cvrček
archiv J.Cvrček
1938
1938

Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001

Nedaleko zázračné studánky byl v letech 1906 až 1907 postaven kostel Neposkvrněné Panny Marie, běžně nazývaný U Obrázku. Plány secesní stavby yvpracovali významní liberečtí architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, realizaci zajistil místní stavitel Albert Hübner. Po roce 1945 došlo k devastaci křížové cesty i kostelíka. Až po roce 1989 mohl být kostel celkově zrekonstruován a v roce 1998 znovu vysvěcen. Už pět let předtím byly opraveny kvádry křížové cesty a současně s vysvěcením i malba jednotlivých zastavení.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Simm)

foto Jiřina Štěchová 2020
foto Jiřina Štěchová 2020

Ruprechtice U Obrázku v roce 1918 a 8.5.2000


Poutní místo s lesní studánkou, zvané U Obrázku, bylo dobře známé již v 15.století. Už tehdy býval na jednom ze stromů umístěn mariánský obrázek. Na poničeném pískovcovém sousoší, které tady dodnes nalezneme, je čitelný nápis: "Se svolením milostivé vrchnosti věnoval tuto statui k poctě Bohu Johann George Wöber, tehdejší rychtář, a jeho paní Theresia, rozená Michlerová, 9.září 1807." Poté, kdy se roku 1817 vodou ze studánky uzdravil slepý chlapec z Raspenavy, přibylo přicházejících poutníků. Proto nechal šlechetný Wöber roku 1833 zbudovat i křížovou cestu a vysadit kaštanovu alej.


(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)
archiv Jiřina Štěchová
archiv Jiřina Štěchová
archiv Iselin-Ressel Karin
archiv Iselin-Ressel Karin
Ruprechtická ulice
Ruprechtická ulice
Ruprechtická ulice v roce 1930 a 2020
Ruprechtická ulice v roce 1930 a 2020
Návesní rybník (Ulice U Pramene, kousek od Ruprechtického náměstí, de facto spojka mezi řezníkem u náměstí a novou zástavbou u Ekoflory )
Návesní rybník (Ulice U Pramene, kousek od Ruprechtického náměstí, de facto spojka mezi řezníkem u náměstí a novou zástavbou u Ekoflory )
Ruprechtická škola v roce 1938 a 23.4.2020
Ruprechtická škola v roce 1938 a 23.4.2020
Ruprechtická ulice čp. 294
Ruprechtická ulice čp. 294
archiv Jana Ducháčková
archiv Jana Ducháčková
Ruprechtické náměstí 1979 a 2020
Ruprechtické náměstí 1979 a 2020
Náměstí a škola. (archiv Luboše Mencla)
Náměstí a škola. (archiv Luboše Mencla)
Tak tohle je velký! Jedna z nejzásadnějších stavebních akcí v historii (nejen) ruprechtického školství (rok 2018)(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf)
Tak tohle je velký! Jedna z nejzásadnějších stavebních akcí v historii (nejen) ruprechtického školství (rok 2018)(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf)
Ruprechtické náměstí roce cca 1930 a v roce 2020
Ruprechtické náměstí roce cca 1930 a v roce 2020
Foto Luboš Mencl
Foto Luboš Mencl

Ruprechtický reprezentativní dům (Ruprechtický dvůr) byl postaven na nároží dnešního Náměstí Míru a Hroznové ulice. Třípodlažní objekt je kvalitní ukázkou meziválečné výstavby v duchu art deco. Investorem byl údajně Adolf Simon, pro kterého architekt Radetzky postavil i vily ve Zhořelecké (1926-27), Pavlovické (1927) a Bendlově ulici (1928-29). Fasády zdobí bohatý art decový dekor a nechybí ani signatura autora. Dominantním prvkem rozložité budovy je nárožní arkýř s rokem dokončení stavby (1929) a trojúhelníkově zakončené schodišťové rizality, rytmizující fasádu. V suterénu se nalézá někdejší vinárna (dnes restaurace) s unikátně zachovaným pozoruhodným interiérem s bizarními dřevořezbami a vitrážemi s pijáckou tématikou, o které se traduje, že je kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, zaniklé při bombardování v roce 1945.
V patře s výkladcovým zasklením byl situován bar s kavárnou a zbylá podlaží byla využívána k nájemnímu bydlení. Mimo to se v budově nacházela i služebna policie. Další pátrání po historii budovy znesnadňuje fakt, že se bohužel nedochovala původní plánová dokumentace.

Ruprechtický reprezentační dům ve 30.letech 20.století

Zatímco už koncem 19.století dostalo náměstí na západní straně vyšší zastavění budovou školy, východní frontu tvořilo pouze několik dvoupodlažních domků. Na nároží Hroznové ulice stály tři domky (čp. 464, 781 a 782), na jejichž místě byl v roce 1929 postaven dům s kavárnou a restaurací (čp.464). Dostal jméno Ruprechtický dvůr a stal se brzy společenským centrem Ruprechtic a cílem vycházek libereckých obyvatel. Jeho architektura je značně nesourodá, přesto je ale zajímavým dokladem stavebnictví meziválečného období. Dnes je zde mj. REPRE-RUPRE a stylová vinárna. Na místě domu vlevo, z něhož vidíme nároží s vchodem, byla v roce 1984 postavena samoobsluha.

(Zdroj Kniha o Liberci)

1938
1938
Baltská ulice (archiv Petr Ruprecht)
Baltská ulice (archiv Petr Ruprecht)
Takto se lidé procházeli v roce 1900. (foceno za Lidovými sady)
Takto se lidé procházeli v roce 1900. (foceno za Lidovými sady)
nad Lidovými sady (foto M.Gergelčík)
nad Lidovými sady (foto M.Gergelčík)
Purkyňova čp. 989/55 (foto Jan Milulička)
Purkyňova čp. 989/55 (foto Jan Milulička)
archv J.Hůlka
archv J.Hůlka
Městský lesík v roce 1905 (zdroj: https://www.gda.bayern.de )
Městský lesík v roce 1905 (zdroj: https://www.gda.bayern.de )
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Okolí restaurace Náš domov

.... proměna v první polovině minulého století

Cestička kolem dnešní ZOO vedla kolem Městského lesíka k odpočinkovému areálu.
Z něho vidíme mezi stromy vystupovat restauraci zbudovanou ve švýcarském stylu. Do dnešních dnů se z ní zachovala jen podezdívka, na níž stojí účelové zařízení mladých turistů

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Javorová čp. 207  před sto lety a 1.4.2020
Javorová čp. 207 před sto lety a 1.4.2020
Reichenberg - Restaurant Heimatstal. Pohlednice prošlá poštou v roce 1914. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Restaurant Heimatstal. Pohlednice prošlá poštou v roce 1914. (archiv Kamil Syrovátka)
archiv J. Vondra
archiv J. Vondra
archiv Václava Exnera
archiv Václava Exnera
Archiv Tomáše Macháčka
Archiv Tomáše Macháčka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
U Vopic (archiv J.Hůlka)
U Vopic (archiv J.Hůlka)
1. budova školy ve Starém Harcově Jizerská 237, bývalý hostinec
1. budova školy ve Starém Harcově Jizerská 237, bývalý hostinec
Budova školy – Purkyňova ulice č. p. 234/30, Tugemannova výšina
Budova školy – Purkyňova ulice č. p. 234/30, Tugemannova výšina
V pozadí budova internátu – domova, Jizerská 49
V pozadí budova internátu – domova, Jizerská 49
MŠ v Kateřinkách
MŠ v Kateřinkách
MŠ Venušina ulice
MŠ Venušina ulice

Nová škola se stavěla v letech 1986 - 1989

„Nová škola“ v ulici E. Krásnohorské
„Nová škola“ v ulici E. Krásnohorské

ZŠ a MŠ logopedická Liberec

50. léta

3. října 1955 zahájila provoz dvojtřídní Národní škola a Krajský dětský domov pro nedoslýchavé v Liberci Starém Harcově. První ředitelkou školy s pětadvaceti žáky byla paní Božena Čmelíková. Chod školy zajišťovali jeden učitel, vedoucí vychovatelka a dvě vychovatelky, dvě kuchařky, uklízečka a školník. V lednu 1956 ředitelka ze zdravotních důvodů funkci opustila a na její místo dočasně nastoupil pan Ladislav Žitný. Nejvýznamnější osobností této éry byl František Zahradníček, který školu řídil a podílel se na jejím budovaní dvacet let (od 1.9.1956-1976).

Výuka probíhala orální metodou (způsobem, který si učitelé osvojili při praxi v pražské škole v Ječné ulici), žáci se učili mluvit a odezírat. Rodiče platili na děti ošetřovné a měli možnost je navštěvovat vždy poslední neděli v měsíci.

Ve školním roce 1956/1957 navštěvovalo školu 33 dětí rozdělených do tří tříd - 1., 2.+3., 4.+5. Spojování ročníků bylo náročné z pohledu organizace i výuky. Potíže byly i s umisťováním dětí, které ukončily 5. třídu. V letech 1957/1958 narostl počet žáků na 40, ve školním roce 1958/1959 dokonce na 43 žáků. Se zvyšujícím se počtem dětí velmi brzy přestala dostačovat kapacita budovy. Dočasnou kompenzací bylo přidělení nepříliš vyhovující budovy v Lesní ulici. Ve školním roce 1959/1960 bylo tedy 68 žáků rozděleno do dvou objektů. 1., 2., a 4. třída se učily v původní škole v Harcově, kde všichni žáci i bydleli, 3., 5. a 6, třída se musela na vyučování přesouvat do Lesní ulice.

60. léta

Osmiletou školu pro nedoslýchavé navštěvovalo ve školním roce 1960/1961 88 žáků rozdělených do sedmi tříd základní a jedné třídy zvláštní školy. 1. - 3. třída a třída zvláštní školy zůstaly v původní škole ve Starém Harcově (kapacita ubytování 48 lůžek), ostatní se přemístily do nově získané budovy v Purkyňově ulici č. 234/30. Sídlila tam nejen škola, ale i domov pro žáky se 43 lůžky. Ve škole působilo 9 učitelů a 10 vychovatelek.

V roce 1961 dostala škola nový název - Základní devítiletá škola internátní pro nedoslýchavé v Liberci. Byly do ní přijímány děti s normálním rozumovým vývojem, u kterých byly zjištěny takové sluchové ztráty, že ani s využitím elektroakustických přístrojů nebylo možno rozvíjet jejich řeč v běžných školách. Budování řeči bylo možné pouze pomocí speciálních metod, pod vedením speciálních pedagogů - logopedů. Dále byly do školy přijímány děti ohluchlé po dokončeném vývoji řeči. Učební plán a osnovy byly stejné jako u běžných škol, každý ročník měl navíc dvě hodiny individuální logopedické péče.

Ve školním roce 1962/1963 měla škola již devět postupných ročníků a jednu třídu pro žáky s kombinovanými vadami. Počet žáků dosáhl stovky. Pod vedením ředitele Zahradníčka se ze škol stávalo významné odborné pracoviště s výborným renomé v celé republice. Zásluhu na tom měli především vynikající učitelé, kteří zde působili. Někteří z nich své zkušenosti publikovali či se podíleli na tvorbě učebnic. Byli to Bohuslav Kovář, Růžena Kovářová, Věra Hořejší, Jiřina Kusá, Marta Petrtýlová, Eva Kvasničková, Iva Bischofová, Jitka Pavlů, Anna Hrušková, Jana Kubátová, Jana Haladová, Hana Hercíková, Radka Ottová, Jana Nekvindová a další.

70. léta

Ředitel František Zahradníček dbal o vysokou odbornou úroveň pedagogické práce, ale zároveň se snažil získat vhodnou budovu pro školu. Prostory, které škola měla k dispozici, byly nedostačující, internáty byly přeplněné, chyběla tělocvična i odborné učebny. Ve školním roce 1970/1971 se mu podařilo zajistit pozemek, na kterém měl být vybudován kompletně nový areál.

31. ledna 1976 se ředitelkou školy stala paní Věra Hořejší, která ve funkci setrvala do roku 1983. Jejím zástupcem byl pan Vlastimil Bartoš. Za dobu svého působení se významně podílela na vybudování systému logopedické péče v kraji. Podporovala spolupráci mezi učiteli ve školách v Čechách i na Slovensku. Pokračovala i ve snahách vybudovat novou školu, což však stále bylo v nedohlednu.

Ve školním roce 1976/1977 se legislativně zavádí do učebních plánů takzvaný přípravný ročník, jehož hlavním úkolem je budování řeči. Učivo 1. a 2. ročníku bylo rozděleno do tří školních let. Vzniká tak dostatečný časový prostor na rozvíjení řeči. Školní docházka je proto desetiletá.

80. léta

V roce 1981 je škola rozšířena o mateřskou školu pro sluchově postižené, kde se odborným garantem stává paní Věra Havlínová. Svou odborností významně přispěla k vytvoření sítě logopedických pracovišť při mateřských školách tehdejšího libereckého okresu. Provoz byl zahájen 12. října. Školka byla umístěna v budovách v Kateřinkách a v Husově ulici, měla tři oddělení a jednu třídu pro děti se zbytky sluchu. V té době měla škola již 164 žáků a 82 zaměstnanců.

Od 1. září 1983 vedla školu ředitelka paní Eliška Patková, její zástupkyní byla paní Jitka Pavlů. Škola měla v této době tři třídy mateřské školy, šest tříd základní školy, tři třídy pro děti se zbytky sluchu a pět tříd zvláštní školy. Vyučovalo se a bydlelo už dokonce ve čtyřech budovách. V roce 1985 byla po mnoha peripetiích zahájena výstavba nové školy.

Na jaře 1986 nastoupil do funkce ředitele školy pan Miloslav Janeček a paní Jana Kubátová se stala jeho zástupkyní. Mateřská škola se z Kateřinek přestěhovala do Venušiny ulice, stala se samostatným subjektem, kde funkci ředitelky zastávala paní Věra Havlínová. Základní škola pro nedoslýchavé měla devět postupných ročníků, zvláštní škola pro nedoslýchavé čtyři třídy a základní škola pro děti se zbytky sluchu šest tříd.

Dne 1. září 1989 byl po mnoha letech intenzivní snahy slavnostně otevřen moderní školní areál v ulici Elišky Krásnohorské, který poskytl všem žákům i zaměstnancům důstojné podmínky ke společné práci. Otevření se zúčastnilo mnoho významných hostů, mimo jiné i tehdejší ministr školství Milan Adam, který popřál nové škole hodně úspěchů. Škola také dostala název - Speciální školy a školská zařízení pro sluchově postižené v Liberci.

Bylo otevřeno devět ročníků základní školy pro nedoslýchavé, čtyři ročníky pro žáky se zbytky sluchu a druhý, čtvrtý až devátý ročník zvláštní školy pro nedoslýchavé. Školu navštěvovalo celkem 146 dětí, 96 z nich bylo ubytováno na školním internátě, devět dětí mělo nařízenou ústavní výchovu. O žáky pečovalo 25 učitelů, 31 vychovatelek a 40 správních zaměstnanců.

90. léta

V období 90. let škola začala naplno využívat přílivu nových informací z oblasti vzdělávání sluchově postižených. Do školy nastupovaly i děti s těžkými sluchovými vadami, proto již nebylo možno setrvávat u tradiční orální metody. Postupně byla zavedena metoda totální komunikace. Učitelé se začali vzdělávat v kurzech znakované češtiny a znakového jazyka. V průběhu let se ukázalo, že právě znakový jazyk je nezbytný pro rozvoj myšlení zejména u neslyšících dětí.

Od roku 1994 jsou ke studiu přijímány i děti s narušenou komunikační schopností. Kvůli zkvalitnění péče bylo při škole zřízeno Speciálně pedagogické centrum pro sluchově postižené děti. Je tvořeno týmem specialistů, jejichž posláním je metodická, speciálně pedagogická a technická podpora vzdělávání integrovaných žáků se sluchovým handicapem v našem regionu.

V roce 1996 byla dostavena další část školy - tělocvična se sportovním areálem, venkovním bazénem a saunou.

Po roce 2000

Až do roku 2000 byla škola zřizována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v Praze. V roce 2000 přešla pod nového zřizovatele - Liberecký kraj. Spádovou oblastí pro přijímání žáků již není region bývalého Severočeského kraje, ale pouze kraj Liberecký. To mělo vliv na postupný, ale trvalý pokles počtu žáků se sluchovou vadou. Novým trendem se stala integrace žáků se sluchovým postižením do běžných škol, proto se škola začala zaměřovat i na vzdělávání žáků s nedostatečnou komunikační schopností. Od tohoto roku začíná zřizování samostatných tříd pro tyto žáky.

V roce 2003 vystřídala Věru Havlínovou ve funkci ředitelky mateřské školy paní Hana Hanzalová. V roce 2005 byla dokončena nová budova mateřské školy přímo v areálu školy v ulici Elišky Krásnohorské a komplex budov získal svou současnou podobu. V budově školky se nachází speciálně pedagogické centrum pro klienty s narušenou komunikační schopnosti - vadami řeči a pro děti, žáky, studenty se sluchovým postižením.

1. ledna 2013 dostala škola svůj současný název - Základní škola a mateřská škola logopedická, Liberec. Poprvé v historii školy tak není v názvu informace o tom, že vzděláváme i děti a žáky se sluchovou vadou.

Dlouholetého ředitele školy, který se významně zasloužil o vybudování a neustálou modernizaci areálu školy, Miloslava Janečka vystřídal ve funkci v září 2016 Mgr. Jakub Karásek.

V průběhu let jsme sídlili v několika budovách, mnohokrát se obměnil pedagogický sbor, kterému prošly rukama stovky žáků. I v budoucnu chceme navazovat na více, než šedesátiletou tradici a poskytovat všem našim dětem, které nemohou být vzdělávány v běžných školách, kvalitní vzdělání i podnětné a klidné prostředí. Naším cílem je připravit žáky na vstup do aktivního života tak, aby dokázali využít svůj potenciál a vedli naplněný a spokojený život.

V celé historii školy ukončilo školní docházku k 30. 6. 2018 celkem 763 absolventů.

(zdroj: text: https://www.ssplbc.cz , foto archiv školy)

Výuka v 70.letech v Tugemannově výšině.  (dílny byly v altánku před objektem)

v pozadí dílenský altánek u Tugemannovy výšiny
v pozadí dílenský altánek u Tugemannovy výšiny

Městský lesík

v roce 1908 a 1906

Na horní pohlednici je zachycena část údolí Jizerského potoka za zoologickou zahradou proťatá dnešní Sovovou ulicí, tvořící hranici mezi libereckým a ruprechtickým katastrem. Po její levé straně dominuje dům čp.256-XIV, mimořádně zdařilá ukázka secesní architektury. Vpravo je restaurace Heimatstahl (později Nás domov, dnes objekt ZOO). Brána do Městského lesíka stála v místech přemostění Jizerského potoka. Dnešní Tichou cestou se přicházelo k hlavnímu objektu, zbudovanému ve švýcarském stylu. V přízemí měl restauraci s verandou, v patře pokoje pro hosty. Na rozlehlé zahradě mohlo najít místo více než 3000 návštěvníků. Pamatováno bylo na plochu pro výuku jízdy na kole, nechyběl ani tehdy oblíbený kulečník. Nacházela se zde i letní scéna. Pojala 900 diváků a zahájila hrou ze života Děvče bez peněz od D.F.Berge (18.5.1873). Letní divadlo však nebylo příliš úspěšné, a tak hostinský scénu po několika týdnech přebudoval na taneční parket (zbořen 1910). Poněkud stranou byly lázně a za nimi několik tenisových kurtů. Za zábavou a osvěžením sem v neděli a o svátcích směřovaly stovky návštěvníků.
Roku 1890 se tu konala první dělnická slavnost na počest Svátku práce za účasti asi šestnácti tisíc osob. Během druhé světové války objekty restaurace zpustly natolik, že je bylo nutno zbourat (1947). Dnes se v těchto místech nachází střelnice lukostřeleckého oddílu TJ Dynamo Liberec a kousek dál moderní sportovní zařízení agilní TJ Kardio s tenisovýmu kurty, vybudovaná v roce 1986.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík
ulice Na Návrší zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti)
ulice Na Návrší zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti)

Tugemannova výšina

(kolem roku 1900)

Na kopci nad botanickou zahradou, odkud byl překrásný výhled na Liberec, si roku 1898 postavil Franz Gustav Tugemann na konci dnešní Purkyňovy ulice (vidíme ji na druhém obrázku jako alej na obzoru) hotel s výletní restaurací, která po něm dostala jméno Tugemannova výšina (čp.234-XIV). Pro pěknou polohu a pohostinnost se stala brzy oblíbeným cílem vycházek Liberečanů, takže bylo nutno restauraci rozšířit o verandy. Zároveň byl severně od výšiny založen menší přírodní parčík. Budovu projektoval a postavil liberecký stavitel Ernst Schäfer. Její neoklasicistní styl zůstal zachován i po stavebních úpravách, prováděných především po roce 1923 za majitele Heinricha Siebera. V roce 1954 upravil objekt Stavokombinát Liberec pro internátní školu nedoslýchavých.
V okolí vyrostlo zejména v posledních letech 20.století celé sídliště rodinných domů.

Bohužel dnes už je tato budova minulostí

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Fandíme Liberci
archiv Fandíme Liberci

Lesní koupaliště

Areál lesního koupaliště v Liberci se nachází uprostřed lesa v Lidových sadech. Jedná se o oblíbené koupaliště vystavěné za první republiky v roce 1935. Hlavní zdrojnicí vody pro koupaliště je Jizerský potok, který zaručuje i v těch největších vedrech příjemné osvěžení.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Lesní vila Heinricha Liebiega


Sovova čp. 584/2 - bývalá Lesní vila Heinricha Liebiega, postupně zde byla dětská ozdravovna, plicní sanatorium a také psychiatrie, SOU a v současnosti (2020) Café Kristian

Dětský koutek v Lidových Sadech, kde dnes drandí i vláček ze Šaldova náměstí, byl vybaven úplně jinými atrakcemi než dnes
Dětský koutek v Lidových Sadech, kde dnes drandí i vláček ze Šaldova náměstí, byl vybaven úplně jinými atrakcemi než dnes
archiv Petr Petrmuc
archiv Petr Petrmuc

dětský koutek


odstrojená stíhačka MiG 15
odstrojená stíhačka MiG 15
rok 1966. (archiv Petr Petrmuc)
rok 1966. (archiv Petr Petrmuc)

Zotavovna v Lidových sadech

(cca 20.léta 20 století)

Naproti restauraci Lidové sady postavil Gustav Habel podle projektu libereckého architekta Adolfa Hübnera svěže působící secesní budovu ozdravovny Všeobecné nemocenské pojišťovny (čp.584 - XIV), slavnostně otevřenou 1.6.1904. V přízemí se nacházely místnosti správy a služeb, v patrech 16 pokojů. Za první světové války sloužila ubytování zajatých ruských důstojníků a ve třicátých letech se stala součástí léčebného komplexu. Po osvobození byla upravena pro základní školu, přičemž byly necitlivě narušené dřevěné balkony. Od roku 1959 sloužila učňovskému školství. Naposledy zde byla část učeben Střešní integrované školy gastronomie a služeb. V současné době Cafe Kristián.

(zdroj R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)

Ruprechtice a kateřinské údolí v 80.létech

(zdroj Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Liberec XVII - Kateřinky

pohled z Dračího kamene na Kateřinky (archiv Robert Hanuš)
pohled z Dračího kamene na Kateřinky (archiv Robert Hanuš)
Kateřinky - Zastávka pod "Záložnou" a bývalá hospoda.(1930)  (zdroj: Historické fotografie)
Kateřinky - Zastávka pod "Záložnou" a bývalá hospoda.(1930) (zdroj: Historické fotografie)
1.1. 1976 - Kateřinky, v dáli Hokejka. (archiv Petr Funda)
1.1. 1976 - Kateřinky, v dáli Hokejka. (archiv Petr Funda)
Za kateřinským hřbitovem Ruprechtice - 50. léta. (archiv Petr Funda)
Za kateřinským hřbitovem Ruprechtice - 50. léta. (archiv Petr Funda)
Kateřinky - 1. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Kateřinky - 1. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Přivázat jehlice na pletení a jde se do rybníka na žáby - 1960 (archiv Petr Funda)
Přivázat jehlice na pletení a jde se do rybníka na žáby - 1960 (archiv Petr Funda)
Nad kateřinským koupalištěm - cca 1975 (archiv Petr Funda)
Nad kateřinským koupalištěm - cca 1975 (archiv Petr Funda)
Hřbitov v Kateřinkách - přelom 50. a 60. let. (archiv  Petr Funda)
Hřbitov v Kateřinkách - přelom 50. a 60. let. (archiv Petr Funda)
Zima v Kateřinkách - 2. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Zima v Kateřinkách - 2. polovina 50. let. (archiv Petr Funda)
Budovatelé lepších zítřků ve chvíli zaslouženého odpočinku - 1960 (archiv Petr Funda)
Budovatelé lepších zítřků ve chvíli zaslouženého odpočinku - 1960 (archiv Petr Funda)
Předjaří 1960 - horní Kateřinky, vpravo nahoře pod lesem dnes zvonička. (archiv Petr Funda)
Předjaří 1960 - horní Kateřinky, vpravo nahoře pod lesem dnes zvonička. (archiv Petr Funda)
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
Archiv Petr Ruprecht
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

srovnávačka přes 3 století z Kateřinek (Tomáš Cvrček)

Kateřinky v roce 1914 a 8.5.2000

Počátkem 17.století vznikly Kateřinky, pojmenované na počest jejich zakladatelky, svobodné paní Kateřiny z Redernu. V 18.století se v obci rychle rozvinula textilní výroba. v roce 1903 kronikář Anton Ressel o vsi napsal: "Ve vzdálenosti jedné hodiny od Liberce leží v divoce romantickém údolí Jizwerských hor tovární obec Kateřinky. Údolím, které bývá nazýváno též ´Libereckým Švýcarskem´, protéká Černá |Nisa....." Stará pohlednice zachycuje budovy školy a přádelny A.Horna a F. Posselta. V soušasnosti se Kateřinky, označované jako Liberec XVII, ztácejí v moři neudržované zeleně.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

Kateřinky v roce 1913 a 2016


Fotograf zachytil dva lovce se psem, klidně putující vzhůru k hájovně v nejvrchnější části Kateřinek. Je to scenérie nepochybně zrežírovaná, téměř jako na romantických vedutách z 19. století. Znázorňuje klid a pohodu, svědčící zadumaným duším v divokosti okolní přírody. Pod Dračím kamenem ve stráních nad Kateřinkami je velebný kraj. Ubylo tu sice chalup a zcela zmizely krásné střechy ze štípaného jedlového šindele, ale přesto je tu stále jaksi starokrásně. Trochu se to pokouší narušit ona všeobecná zadrátovanost, ale tady nahoře však nemá porazit malebnost krajiny. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

Kateřinky v roce 1902 a 20.7.2003 Kateřinky, původně samostatná obec, se rychle rozvíjely, což bylo dáno zejména rozmachem průmyslu v 19.století. při sčítání obyvatel v roce 1900 zde žilo ve 106 domech 985 lidí. zajímavý údaj uvádí, že přes dvě stě dospělých osob z tohoto počtu neumělo číst ani psát. Tehdy v obci pracovalo devět výrobních podniků zabývajících se především spřádáním ovčí vlny a tkaním látek. V souvislosti s tím tady vznikla dělnická kolonie i řada domů městského charakteru. Obec se stala další částí Liberce v roce 1954. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

Martinská stěna v Kateřinkách
Martinská stěna v Kateřinkách
Kalendář Jizerské hospody 2014 s texty Kláry Hofmannové, pohlednice zapůjčil Josef Kurtin, výběr a příprava tisku Jan Balda, vydává a prodává Buk, tisk a knihařské zpracování tiskárna Glos Semily
Kalendář Jizerské hospody 2014 s texty Kláry Hofmannové, pohlednice zapůjčil Josef Kurtin, výběr a příprava tisku Jan Balda, vydává a prodává Buk, tisk a knihařské zpracování tiskárna Glos Semily

Koupaliště v Kateřinkách

Součástí Liberce jsou i kdysi samostatné Kateřinky. Bývala to bohatá obec plná textilních továren - a právě zdejší průmyslníci tu v roce 1930 nechali vybudovat koupaliště. O jeho obnově se teď rozhoduje.
Koupaliště v Kateřinkách bylo do začátku druhé světové války velmi populární - ostatně podívejte se na historické fotografie. Na břehu stála budova s občerstvením a šatnami, samotné koupaliště bylo rozdělené na mělkou část pro děti a "hloubku" pro dospělé.

Po válce, tj. po odsunutí zdejšího německého obyvatelstva, začalo koupaliště upadat. Oživení se tato část obce dočkala v šedesátých letech, ale po revoluci zájem zase opadl. Letos v létě to vypadalo, že celé koupaliště bude prodáno soukromému investorovi. Zvedl se však nebývalý zájem ze strany veřejnosti, konkrétně se ozval osadní výbor Kateřinky, občanské sdružení Radost a ZO ČSOP Kateřinky, kterým se podařilo zastupitelstvo města Liberce přesvědčit, že se o koupaliště budou starat. Koupaliště tak zůstává veřejným prostranstvím a časem pravděpodobně dojde i k jeho zvelebení. Zatím se podívejte, jak vypadá dnes, po skoro 80 letech od založení. (autor článku Hana Kubíková)

Koupák v Kateřinkách, tam jsme se vyblbli. 😃 Mám rekord, jednou jsem se tak koupala už 30.dubna při plus 15°C , i když kámoška se tam, nedobrovolně, koupala jednou i v zimě. (archiv Robert Hanuš, Komentář Jana Hutařová)
Koupák v Kateřinkách, tam jsme se vyblbli. 😃 Mám rekord, jednou jsem se tak koupala už 30.dubna při plus 15°C , i když kámoška se tam, nedobrovolně, koupala jednou i v zimě. (archiv Robert Hanuš, Komentář Jana Hutařová)

Liberec XXI - Rudolfov

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Rudolfov (archiv Hany Brázdové)
Rudolfov (archiv Hany Brázdové)

Rudolfov v roce 1914 a 20.7.2003


Přibližně uprostřed Rudolfova stojí dodnes budova někdejší školy. Stavba jednotřídky byla zahájena 29. dubna 1869 a již po pěti měsících intenzivní práce mohla být budova vysvěcena a předána do užívání. V nevelké vížce býval zavěšen zvon pojmenovaný po svatém Antonínovi Paduánském, pořízený již v roce 1828 místním mlynářem Antonem Jägerem. Děti ale stále přibývalo, a proto musel být objekt v roce 1898 o jedno úatro zvýšen. Ve škole se nacházely dvě třídy a tělocvična, ale i dva byty pro učitele a další pro školníka. V současné době je bývalá škola přeměněna na penzion Rudolf. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)


Rudolfov v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Rudolfov v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
archiv Hana Brázdová
archiv Hana Brázdová
60.léta
60.léta
Vilém Boháč, 1964
Vilém Boháč, 1964
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
2020
2020

Česká chalupa v Rudolfově

v roce 1929

Rudolfov se poprvé připomíná na počátku 17.století pod jménem Buschdorf, což by se dalo přeložit jako křovinatá ves. Tento název se mezi lidmi udržoval i poté, kdy v roce 1657 nově kolonizovaná obec dostala jméno po Rudolfu Gallasovi. Zůstal zachován i v označení nejstarší hospody (Buschchänke), původně domu rychtáře, k jehož funkci patřilo právo čepovat pivo. Za první republiky se stala významným střediskem turistického ruchu a zimních sportů. Pro zlepšení služeb za ní ve třicátých letech vyrostla Císařská bouda (dnes Jizerská chata) a po roce 1960 chatová osada.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Michal Bárta
archiv Michal Bárta
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
Jizerská chata v roce 1954  (foto Vilém Boháč)
Jizerská chata v roce 1954 (foto Vilém Boháč)
Jizerská chata kolem roku 1970
Jizerská chata kolem roku 1970
interier Jizerské chaty kolem roku 1970
interier Jizerské chaty kolem roku 1970
v roce 1935 (zdroj: Historické fotografie)
v roce 1935 (zdroj: Historické fotografie)
cca 1970
cca 1970

Rudolfov a Česká Chalupa (foto cca 1970 a poslední 2020)


Historie Rudolfova sahá až do 17. století, přesněji do roku 1657, kdy byl založen Antonínem Pankrácem Rudolfem atd., hrabětem z Gallasu. Rudolfov nevznikl na panenské půdě, podle dochovaných spisů z roku 1609 se zde už dříve nacházela osada, nejpravděpodobněji uhlířská a sklářká. Ta zanikla zřejmě během třicetileté války, ale nový osadníci alespoň mohli využít již částečně kultivovaný prostor. Roku 1657 zde byly postaveny první dva domy, první dítě se narodilo ve stejném roce a roku 1659 byla v Rudolfově první svatba a po desti letech zde stálo 13 domů. Na konci 17. století byl v Rudolfově zřízen panský dvůr společně s dalšími pěti domy. Panský dvůr v Rudolfově již nenajdete, ale oněch pět domů ano (čp. 23-26 a 31).Budova České chalupy sloužila od nepaměti jako rychta, sídlil v ní místní rychtář a později obecní představentvo včetně starosty. Z tohoto důvodu má Česká chalupa dodnes čp. 1. Roku 1854 budova rychty shořela kvůli ohni na oslavu Velikonoc a později byla postavena nová budova. Stáří budovy České chalupy, tak jak ji známe dnes, sahá tedy až k roku 1854.

(zdroj textu Česká Chalupa)

www.fotohistorie.cz
www.fotohistorie.cz

Česká Chalupa v roce 1939 a 27.2.2001


První osídlení v místech dnešního Rudolfova je spojováno s počátkem 17.století. Vlastní ves však byla založena až roku 1657, a to na pokyn opatrovníků nezletilých hrabat Rudolfa a Františka z Gallasu. Po prvním z nich byla obec pojmenov ána, leč místní horalé ji neříkali jinak než Buschdorf, tedy Lesní Ves. V nejvyšší části Rudolfova, na křižovatce významných cest, byl již na počátku 19.století postaven hostinec s podobným názvem - Buschschänke. Z oblíbeného Lesního šenku vznikla dnešní neméně navštěvovaná Česká Chalupa.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

WEBEROVA CHATA (FOTO Z ROKU 1941)

(Archiv B.Kopejska)

"Weberovka" je jednou z nejmladších jizerskohorských chat. V roce 1928 ji nechal postavit pan Zenkner z Janova nad Nisou. Jméno dostala chata podle původního názvu kopce Weberberg. Vzhled chaty v sobě spojoval tradiční i moderní architektonické prvky, klasickou přízemní zděnou budovu s typickou kamennou podezdívkou korunovala strmá sedlová střecha, převzatá z tradičních venkovských chalup, s mohutným sedlovým vikýřem. Nová doba si naopak vyžádala moderní půlkruhovou dvoupatrovou verandu u štítové stěny a plochostřechou přístavbu s terasou na jižní straně. Velká okna byla tehdy již samozřejmostí. Naneštěstí téměř nová chata pět let po dostavbě, 21. ledna 1933, do základů vyhořela. Majitel však ještě v témže roce vystavěl novou boudu, která se od staré v mnohém lišila zůstal jen tvar sedlové střechy, přibylo patro, zmizela půlkruhová veranda, kterou nahradila mohutnější veranda na pilířích s terasou na střeše, místo vikýře se sedlovou střechou zaujal podlouhlý vikýř "lužického" typu. Horskému prostředí se chata přizpůsobila dřevěným obkladem podkroví a horního patra. Dlouho sloužila v původní podobě, až koncem 80. let došlo na větší opravy a stavební úpravy chátrající stavby. Zrekonstruován byl sousední hospodářský objekt, vybudovány nové nádrže na naftu, kterou se chata vytápěla, zřízena nová kanalizace a vodovod z Bedřichova. Začátkem devadesátých let objekt změnil majitele, koupila jej firma Multisys Software z Pardubic, která v něm provedla drobné vnitřní změny a dobudovala dlouhou elektropřípojku z Bedřichova. Chatu provozovala pod jménem Hotel Weber. V roce 1994 přibyla tehdejší novinka ve vytápění nádrž na propan o objemu 2 600 litrů. Bazén se saunou a tělocvičnou nahradil naftové nádrže v suterénu. "Na začátku nového tisíciletí nevyužívanou stavbu získal nový majitel, který provedl celkovou rekonstrukci a chata získala nové dřevěné obklady," popsala historii chaty Jana Mejzrová v časopise Krkonoše. Ačkoliv je v současné době chata uzavřena pro veřejnost, v kuchyni se evidentně stále vaří a okolí je plné německy mluvících turistů. (autor: Petr Fodseďálek, 14.7.2014)

Bedřichov

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Bedřichov v roce 1957 a 12.5.2016


Malá přehrada v současném středu Bedřichova byla na toku Bílé Nisy postavena vodním družstvem v letech 1908 - 1909. Ve stejnou dobu zřídilo družstvo ještě nádržku pod školou. Účel obou menších vodních děl nebyl předně protipovodňový, jako tomu bylo u velkých jizerskohorských přehrad, měly řídit přítok k jednotlivým provozům využívajícím sílu vody k pohonu nejrůznějších zařízení, Vždyť v Bedřichově bylo v té době 12 brusíren, v nichž se zhotovovaly skleněné kroužky, knoflíky a další drobné zboží. Dnes je kdysi osamělá nádržka ze všech stran obklopena ruchem turistické civilizace. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

z knihy Z mého života, autobiografie Karla Štědrého.
z knihy Z mého života, autobiografie Karla Štědrého.

Na lyžích (archiv Michal Bárta)

Pohled z Královky v roce 1923 a 26..2003


Už v roce 1887 dal janovský odbor Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory postavit na návrší patřícím územně k Janovu nad Nisou prostou vyhlídkovou plošinu, dostupnou zájemcům dalekých výhledů po žebříku. Vyhlídka zhotovená ze tří kmenů mírně převyšovala okolní stromy. Ale již o rok později byl realizován odvážnější plán. Smržovský stavitel Appelt navrhl devatenáct metrů vysokou dřevěnou věž se třemi podlažími, kterou pak na základech vyzděných zednickým mistrem Pilzem sroubil tesař Ignaz Horn. Tuto rozhlednu vyvrátila vichřice, která zde řádila 2.listopadu 1906.Brzy po zničení dřevěné rozhledny bylo jabloneckému architektovi Arnoldovi zadáno vypracování plánů na výstavbu zděné vyhlídkové věže. Její základní kámen byl položen 26.května 1907 a vlastní stavbu dokončil stavitel Scholze ze Mšena za necelé čtyři měsíce. Už dávno předtím, v roce 1890, postavil na Královce z popudu stejného spolku Stefan Streit pohostinství. Návštěvnost atraktivního výletního místa byla vysoká, a po třinácti letech bylo proto nutné kapacitu restaurace zvětšit. Provoz v ní skončil 10. března 1933, kdy v pozdních nočních hodinách shořela.

(zdroj Jizerské hory včera a dnes - J. a Š. Pikousové, O.Simm a P.Kurtin )

Královka 1939
Královka 1939
Bedřichov, Královka (V.Víšek)
Bedřichov, Královka (V.Víšek)
J.Hůlka
J.Hůlka
vlevo moje sestra, pak já, pak sestřenice. A kdopak stojí 27. dubna 1968 nad námi ? Je to focené u jeho chalupy. (tehdejší prezident Ludvík Svoboda - archiv Jaroslav Vondra)
vlevo moje sestra, pak já, pak sestřenice. A kdopak stojí 27. dubna 1968 nad námi ? Je to focené u jeho chalupy. (tehdejší prezident Ludvík Svoboda - archiv Jaroslav Vondra)
Bedřichov, Prezidentská chata (V.Víšek)
Bedřichov, Prezidentská chata (V.Víšek)

Prezidentská chata

Prezidentská chata má působivou minulost. Dnes je jí více jak 90 let a i s historiky si myslíme, že je nejstarší dochovanou chatou v Jizerkách, která slouží svému původnímu účelu.

ČERVEN 1928

Položení základního kamene

Na neděli 24.6.1928 připadla slavná událost položení základního kamene spolkového domu Přátel přírody (Naturfreundehaus). Členové spolku po vlastním domě už dlouho toužili a stavbu ze dřeva a kamene pod hřebenem Královky připravovali několik let.

PROSINEC 1928

Průběh stavby

Na stavbě samotné odpracovali lidé ze spolku stovky brigádnických hodin a honosný dům dokončili v rekordně krátkém čase. Koncem listopadu téhož roku, kdy byla stavba zahájena (1928), se na místě sešla stavební komise, která povolila k 1. prosinci 1928 provoz domu. O týden později byla chata oficiálně otevřena.

ČERVEN 1929

Otevření veřejnosti

Velká slavnost, při níž byl spolkový dům oficiálně předán veřejnosti, se konala 23. června 1929, tedy přesně rok po položení základního kamene. Tím také vyvrcholilo pětileté úsilí Přátel přírody o stavbu vlastního spolkového domu. V době otevření disponovala chata jedenácti pokoji, ve kterých se nacházelo celkem 44 lůžek.

LEDEN 1939

Přerušení činnosti

Původně dům Přátel přírody vyvlastňují na začátku války nacisté, oblíbená chata se návštěvníkům hor uzavírá. Nikdo v tu dobu netuší, že pro veřejnost se chata otevře až za 52 let.

LEDEN 1956

Další osud

Chata přechází pod Kancelář prezidenta republiky a v následujících letech funguje jako rekreační zařízení pro zaměstnance Hradu. Pro veřejnost je chata nepřístupná, dokonce není vyznačena na turistických mapách a příjezdová cesta k ní je zavřená na závoru.

KVĚTEN 1989

Nová naděje

Na jaře roku 1989 nastupují na Prezidentskou chatu jako správcovský pár manželé Šmausovi z Bedřichova. Chata je před turisty stále trochu utajená, turistické trasy se jí vyhýbají.

LEDEN 1991

Obnovení provozu pro turisty

Pro Prezidentskou chatu nastává zlomový rok - po více jak 50 letech se opět otevírá veřejnosti a všem kolemjdoucím. Původní správci si chatu berou od státu do nájmu, od roku 1996 pod hlavičkou společnosti Ještěd spol. s r.o., a tím začíná působení naší firmy zde na Prezidentské.

SRPEN 2011

Prodej Prezidentské

Posledních deset let zvažovala Kancelář prezidenta, že se chaty zbaví a prodá ji. Nájemní smlouvy proto s námi uzavírala vždy jen na jeden rok. Nakonec se stát rozhodl chatu prodat zájemci s nejvyšší nabídkou bez ohledu na její budoucí využití. V srpnu 2011 jsme museli chatu během jednoho měsíce vyklidit, personál propustit a vybavení rozprodat. Nový majitel chatu zavřel.

ŘÍJEN 2011

Nákup Prezidentské

Přesto se zanedlouho blýsklo na lepší časy. Uzavřenou chatu od soukromého majitele odkoupili velmi záhy manželé Dědkovi z Jablonce nad Nisou a nabídli nám vrátit se na Prezidentskou jako nájemci a provozovatelé. Prezidentská chata měla sloužit turistům jako dřív a ještě před tím měla projít kompletní avšak velmi šetrnou rekonstrukcí.

LISTOPAD 2011

Ve znamení rekonstrukce

"Po dvaceti letech provozu jsem měl jasnou představu o tom, co by chata potřebovala," říká Petr Šmaus, který rekonstrukci Prezidentské chaty řídil. Jeho hlavní myšlenkou bylo zachovat co nejvíce z původního rázu poctivé stavby a přitom lidem nabídnout současný komfort. Schody proto stále vržou a dřevěné stěny jsou stále křivé. Večer však ulehnete do pohodlných postelí a ještě před tím si klidně můžete dopřát saunu.
FOTO MAFRA, Ota Bartovský

PROSINEC 2012

Otevření po rekonstrukci

Jedeme dál! V sobotu 1.12. 2012 jsme Prezidentskou opět otevřeli veřejnosti. Během uzavření chaty, které trvalo něco málo přes rok, proběhla první větší rekonstrukce od postavení domu v roce 1928. Na Prezidentskou se vracíme jen s málo pozměněným týmem a s roční pauzou zahajujeme již 21. sezónu na Prezidentské chatě. Naši stálí hosté se vracejí a my se těšíme na další léta a zimy tady v Jizerských horách. (zdroj historie Prezidentské chaty)

Prezidentská chata (1938) (zdroj: Historické fotografie)
Prezidentská chata (1938) (zdroj: Historické fotografie)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Bedřichovská přehrada


V důsledku ničivých záplav v povodí řeky Nisy, které koncem 19.století sužovaly oblast Jizerských hor, bylo rozhodnuto o výstavbě soustavy údolních přehrad, do níž patřilo také vodní dílo vybudované v letech 1902 - 1905 na Černé Nise vídeňskou formou F.Ackermann.
Na stavbě 342 m dlouhé a 23 m vysoké hráze pracovali italští kameníci, zvaní pro svou odbornost i na další obdobné stavby v regionu.
Bedřichovská přehrada byla předána do užívání 21.12. Hrdě se o ní psalo jako o nejvýše položené přehradě na kontinentu, dnes jí patří už jen český primát.
Zadržuje 2 miliony kubíků vody a je výraznou krajinnou dominantou. Připomínala tak trochu kanadská jezera, a tak není divu, že vždy přitahovala trempy a zálesáky.
Je jedinou jizerskohorskou přehradou sloužící k výrobě elektrické energie. V roce 1932 byla v údolní části Rudolfova spuštěna elektrárna, k níž přivádí vodu více než 2,5 km dlouhá podzemní štola

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník)

je český zoolog, spisovatel, publicista, skaut, turista a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do penze v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu mnohokrát putoval po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával odborné i populární články. Postupně vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a láskou k přírodě a skromnosti.

Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Kousek pod patou hráze údolní přehrady na Černé Nise se v lese skrývá asi nejslavnější jizerskohorský pomníček, nazývaný "Stammelův kříž", nebo také "Stammelova smrt." Stammel byl slavný jizerský pytlák, který po mnoho let lovil v panských lesích a nikdy nebyl dopaden. Byl zdejší legendou.
Augustin Zenkner, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou "Stammel" - to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí - pytlačením v panských lesích. Lidé ho měli velmi rádi, byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý, neboť vždy dokázal opatřit zvěřinu na stůl. Mnoho "bohatších" rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb právě tímto způsobem. Lesnický personál ho proto stíhal, kde se dalo a zároveň se jej obával. Na vojně údajně sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revíru v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Clam-Gallas, který prý o této skutečnosti věděl, nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl. Po návratu z osmileté vojenské služby v roce 1860 se usadil v Hejnicích, v domku, který si koupil. Začal hospodařit, ale také intenzivně pytlačit. Ženu si přivedl z ciziny - snad z Maďarska
Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si uvědomoval skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky - vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky:
"Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní - běhá jich tam přece dost."
Nakonec se i s rodinou rozhodl odjet podobně jako řada dalších lidí z Jizerských hor do Ameriky Před odjezdem ale přichází se svým posledním osudovým přáním: ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se chystá ze svého posledního jelena vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli - než odjede za moře.
V úterý 6. října 1863, okolo sedmé hodiny ranní, na sebe narazili hajní Anton Mieth a adjunkt Franz Neuwinger z Nové louky a Stammel, který se ve svahu nad Nisou skláněl nad uloveným jelenem. Pytlák bleskurychle zvedl pušku, zalícil a vystřelil. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikl a zhroutil se, zasažen do stehna. Neuwinger střelbu opětoval. Přestože byl Stammel adjunktem Neuwingerem zasažen, dokázal z místa zmizet.
Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863, když se Stammel nevrátil z lesa, vydali se jej do místa přestřelky hledat: Byl nalezen mrtvý zhruba čtvrt hodiny od místa střetu. Zemřel na vykrvácení z ran, které utržil. Bylo mu osmatřicet let. Ležel v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov. Měl na sobě vestu ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívala na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal
Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil. Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb
Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: "Jemu je blaze a nám je lépe."
Zpráva o tom, že Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Vdova po Stammelovi, Anna Zenknerová se odstěhovala i s jeho třemi dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka, s nímž měla další dvě dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivými lovci.
Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví.
Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce. Hajný Anton Mieth se uzdravil a dožil se věku třiasedmdesáti let. Jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přestože kříž nese název "Stammelova smrt," není lokalizace pomníčku identická s místem, kde Stammel skonal.
Kniha o Jizerských horách, Miloslav Nevrlý