Továrna H. F. Richter, Liberec, Ruprechtická ulice.

Liberec je stále spojován především s textilním průmyslem, ale bohužel zcela upozaděna je jeho strojírenská průmyslová minulost. Jak vypadala? Zkusím to vysvětlit v jednom odstavci:

Když zde vznikaly první továrny před polovinou 19. století, byly dvě cesty jak zajistit moderní stroje - dovézt je z jiných zemí, což bez železnice byla celkem složitá logistická operace pomocí formanských vozů, nebo je zde vyrobit. Ovšem i ty dovezené se musely čas od času opravit. V této době musel být doslova ukován každý stržený závit na šroubu nebo matce. Vznikaly tak slévárny, kovárny, strojírny a některé z nich se velmi brzy emancipovaly a staly se prvovýrobci strojů. Na počátku 20. století využil automobilový průmysl regionální slévárenské "know-how" a rozjel se naplno. Linka automobilového průmyslu vede z Liberce až k automobilce ŠKODA. Krizi ve 30. letech většina strojíren a sléváren přežila lépe než místní textilní podniky. Takovým pěkným zástupcem místních výrobků 30. let jsou třeba ocelové stožáry vysokého napětí. Druhá světová válka pak znamenala uzavření textilních podniků a jejich transformaci na strojírny. Proti tomu v druhé polovině války jely místní slévárny naplno a produkce zahrnovala i takové výrobky jako jsou bloky tankových motorů Maybach, v Tanvaldské slévárně se pro změnu vyráběly spalovací komory raket V-2 (a to prosím ještě před bombardováním Peenemünde). Po válce byla značná část podniků vyrabována Rudou armádou, ale část byla zachráněna. Do vyrabovaných továren se vrátila textilní výroba, ale třeba LIAZ nebo Liberecká TESLA mají jesný základ právě v zachráněné válečné výrobě. A válečná produkce má základ ve strojírnách První republiky a ty mají základ... A tak dále a tak dále (autor článku Ivan Rous)

Ruprechtické kostely před 100 lety

Ruprechtice jsou jedinou obcí Liberecka se dvěma kostely. Oba jsou sice poměrně mladé,ale zato velice hezké a dobře zasazené do krajiny.

Mladší kostel Antonína Paduánského byl vysvěcen v září 1909. Po rekonstrukci slouží od června 1994 opět církevním účelům.

Poutní kostelík Matky Boží U Obrázku je secesní kostelík z roku 1907 ,který byl postaven u studánky, která se stala poutník místem.

Zázračná studánka
Podle pověsti měla léčivou vodu, a když se s její pomocí uzdravil i ruprechtický rychtář Wöber, nechal zde postavit kříž. Vedle stával strom d obrázkem Matky Boží ,který dal místu jméno. Poté, co zde prý zázračně prohlédl slepý chlapec, začala sem chodit celá procesí. V roce 1833 byla vybudována křížová cesta a později také kostelík.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Ruprechtice U Obrázku v roce 1907 a 13.1.2001

Nedaleko zázračné studánky byl v letech 1906 až 1907 postaven kostel Neposkvrněné Panny Marie, běžně nazývaný U Obrázku. Plány secesní stavby yvpracovali významní liberečtí architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, realizaci zajistil místní stavitel Albert Hübner. Po roce 1945 došlo k devastaci křížové cesty i kostelíka. Až po roce 1989 mohl být kostel celkově zrekonstruován a v roce 1998 znovu vysvěcen. Už pět let předtím byly opraveny kvádry křížové cesty a současně s vysvěcením i malba jednotlivých zastavení.
(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Simm)

Ruprechtický reprezentativní dům (Ruprechtický dvůr) byl postaven na nároží dnešního Náměstí Míru a Hroznové ulice. Třípodlažní objekt je kvalitní ukázkou meziválečné výstavby v duchu art deco. Investorem byl údajně Adolf Simon, pro kterého architekt Radetzky postavil i vily ve Zhořelecké (1926-27), Pavlovické (1927) a Bendlově ulici (1928-29). Fasády zdobí bohatý art decový dekor a nechybí ani signatura autora. Dominantním prvkem rozložité budovy je nárožní arkýř s rokem dokončení stavby (1929) a trojúhelníkově zakončené schodišťové rizality, rytmizující fasádu. V suterénu se nalézá někdejší vinárna (dnes restaurace) s unikátně zachovaným pozoruhodným interiérem s bizarními dřevořezbami a vitrážemi s pijáckou tématikou, o které se traduje, že je kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, zaniklé při bombardování v roce 1945.
V patře s výkladcovým zasklením byl situován bar s kavárnou a zbylá podlaží byla využívána k nájemnímu bydlení. Mimo to se v budově nacházela i služebna policie. Další pátrání po historii budovy znesnadňuje fakt, že se bohužel nedochovala původní plánová dokumentace.

Ruprechtický reprezentační dům ve 30.letech 20.století

Zatímco už koncem 19.století dostalo náměstí na západní straně vyšší zastavění budovou školy, východní frontu tvořilo pouze několik dvoupodlažních domků. Na nároží Hroznové ulice stály tři domky (čp. 464, 781 a 782), na jejichž místě byl v roce 1929 postaven dům s kavárnou a restaurací (čp.464). Dostal jméno Ruprechtický dvůr a stal se brzy společenským centrem Ruprechtic a cílem vycházek libereckých obyvatel. Jeho architektura je značně nesourodá, přesto je ale zajímavým dokladem stavebnictví meziválečného období. Dnes je zde mj. REPRE-RUPRE a stylová vinárna. Na místě domu vlevo, z něhož vidíme nároží s vchodem, byla v roce 1984 postavena samoobsluha.

(Zdroj Kniha o Liberci)

Okolí restaurace Náš domov

.... proměna v první polovině minulého století

Cestička kolem dnešní ZOO vedla kolem Městského lesíka k odpočinkovému areálu.
Z něho vidíme mezi stromy vystupovat restauraci zbudovanou ve švýcarském stylu. Do dnešních dnů se z ní zachovala jen podezdívka, na níž stojí účelové zařízení mladých turistů

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Městský lesík

v roce 1908 a 1906

Na horní pohlednici je zachycena část údolí Jizerského potoka za zoologickou zahradou proťatá dnešní Sovovou ulicí, tvořící hranici mezi libereckým a ruprechtickým katastrem. Po její levé straně dominuje dům čp.256-XIV, mimořádně zdařilá ukázka secesní architektury. Vpravo je restaurace Heimatstahl (později Nás domov, dnes objekt ZOO). Brána do Městského lesíka stála v místech přemostění Jizerského potoka. Dnešní Tichou cestou se přicházelo k hlavnímu objektu, zbudovanému ve švýcarském stylu. V přízemí měl restauraci s verandou, v patře pokoje pro hosty. Na rozlehlé zahradě mohlo najít místo více než 3000 návštěvníků. Pamatováno bylo na plochu pro výuku jízdy na kole, nechyběl ani tehdy oblíbený kulečník. Nacházela se zde i letní scéna. Pojala 900 diváků a zahájila hrou ze života Děvče bez peněz od D.F.Berge (18.5.1873). Letní divadlo však nebylo příliš úspěšné, a tak hostinský scénu po několika týdnech přebudoval na taneční parket (zbořen 1910). Poněkud stranou byly lázně a za nimi několik tenisových kurtů. Za zábavou a osvěžením sem v neděli a o svátcích směřovaly stovky návštěvníků.
Roku 1890 se tu konala první dělnická slavnost na počest Svátku práce za účasti asi šestnácti tisíc osob. Během druhé světové války objekty restaurace zpustly natolik, že je bylo nutno zbourat (1947). Dnes se v těchto místech nachází střelnice lukostřeleckého oddílu TJ Dynamo Liberec a kousek dál moderní sportovní zařízení agilní TJ Kardio s tenisovýmu kurty, vybudovaná v roce 1986.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Tugemannova výšina

(kolem roku 1900)

Na kopci nad botanickou zahradou, odkud byl překrásný výhled na Liberec, si roku 1898 postavil Franz Gustav Tugemann na konci dnešní Purkyňovy ulice (vidíme ji na druhém obrázku jako alej na obzoru) hotel s výletní restaurací, která po něm dostala jméno Tugemannova výšina (čp.234-XIV). Pro pěknou polohu a pohostinnost se stala brzy oblíbeným cílem vycházek Liberečanů, takže bylo nutno restauraci rozšířit o verandy. Zároveň byl severně od výšiny založen menší přírodní parčík. Budovu projektoval a postavil liberecký stavitel Ernst Schäfer. Její neoklasicistní styl zůstal zachován i po stavebních úpravách, prováděných především po roce 1923 za majitele Heinricha Siebera. V roce 1954 upravil objekt Stavokombinát Liberec pro internátní školu nedoslýchavých.
V okolí vyrostlo zejména v posledních letech 20.století celé sídliště rodinných domů.

Bohužel dnes už je tato budova minulostí

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Lesní koupaliště

Areál lesního koupaliště v Liberci se nachází uprostřed lesa v Lidových sadech. Jedná se o oblíbené koupaliště vystavěné za první republiky v roce 1935. Hlavní zdrojnicí vody pro koupaliště je Jizerský potok, který zaručuje i v těch největších vedrech příjemné osvěžení.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

dětský koutek

Zotavovna v Lidových sadech

(cca 20.léta 20 století)

Naproti restauraci Lidové sady postavil Gustav Habel podle projektu libereckého architekta Adolfa Hübnera svěže působící secesní budovu ozdravovny Všeobecné nemocenské pojišťovny (čp.584 - XIV), slavnostně otevřenou 1.6.1904. V přízemí se nacházely místnosti správy a služeb, v patrech 16 pokojů. Za první světové války sloužila ubytování zajatých ruských důstojníků a ve třicátých letech se stala součástí léčebného komplexu. Po osvobození byla upravena pro základní školu, přičemž byly necitlivě narušené dřevěné balkony. Od roku 1959 sloužila učňovskému školství. Naposledy zde byla část učeben Střešní integrované školy gastronomie a služeb. V současné době Cafe Kristián.

(zdroj R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)

Ruprechtice a kateřinské údolí v 80.létech

srovnávačka přes 3 století z Kateřinek (Tomáš Cvrček)

Kateřinky v roce 1914 a 8.5.2000

Počátkem 17.století vznikly Kateřinky, pojmenované na počest jejich zakladatelky, svobodné paní Kateřiny z Redernu. V 18.století se v obci rychle rozvinula textilní výroba. v roce 1903 kronikář Anton Ressel o vsi napsal: "Ve vzdálenosti jedné hodiny od Liberce leží v divoce romantickém údolí Jizwerských hor tovární obec Kateřinky. Údolím, které bývá nazýváno též ´Libereckým Švýcarskem´, protéká Černá |Nisa....." Stará pohlednice zachycuje budovy školy a přádelny A.Horna a F. Posselta. V soušasnosti se Kateřinky, označované jako Liberec XVII, ztácejí v moři neudržované zeleně.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

Kateřinky v roce 1902 a 20.7.2003 Kateřinky, původně samostatná obec, se rychle rozvíjely, což bylo dáno zejména rozmachem průmyslu v 19.století. při sčítání obyvatel v roce 1900 zde žilo ve 106 domech 985 lidí. zajímavý údaj uvádí, že přes dvě stě dospělých osob z tohoto počtu neumělo číst ani psát. Tehdy v obci pracovalo devět výrobních podniků zabývajících se především spřádáním ovčí vlny a tkaním látek. V souvislosti s tím tady vznikla dělnická kolonie i řada domů městského charakteru. Obec se stala další částí Liberce v roce 1954. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

Koupaliště v Kateřinkách

Rudolfov v roce 1914 a 20.7.2003

Přibližně uprostřed Rudolfova stojí dodnes budova někdejší školy. Stavba jednotřídky byla zahájena 29. dubna 1869 a již po pěti měsících intenzivní práce mohla být budova vysvěcena a předána do užívání. V nevelké vížce býval zavěšen zvon pojmenovaný po svatém Antonínovi Paduánském, pořízený již v roce 1828 místním mlynářem Antonem Jägerem. Děti ale stále přibývalo, a proto musel být objekt v roce 1898 o jedno úatro zvýšen. Ve škole se nacházely dvě třídy a tělocvična, ale i dva byty pro učitele a další pro školníka. V současné době je bývalá škola přeměněna na penzion Rudolf. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)

Česká chalupa v Rudolfově

v roce 1929

Rudolfov se poprvé připomíná na počátku 17.století pod jménem Buschdorf, což by se dalo přeložit jako křovinatá ves. Tento název se mezi lidmi udržoval i poté, kdy v roce 1657 nově kolonizovaná obec dostala jméno po Rudolfu Gallasovi. Zůstal zachován i v označení nejstarší hospody (Buschchänke), původně domu rychtáře, k jehož funkci patřilo právo čepovat pivo. Za první republiky se stala významným střediskem turistického ruchu a zimních sportů. Pro zlepšení služeb za ní ve třicátých letech vyrostla Císařská bouda (dnes Jizerská chata) a po roce 1960 chatová osada.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Prezidentská chata

Prezidentská chata má působivou minulost. Dnes je jí více jak 90 let a i s historiky si myslíme, že je nejstarší dochovanou chatou v Jizerkách, která slouží svému původnímu účelu.

ČERVEN 1928

Položení základního kamene

Na neděli 24.6.1928 připadla slavná událost položení základního kamene spolkového domu Přátel přírody (Naturfreundehaus). Členové spolku po vlastním domě už dlouho toužili a stavbu ze dřeva a kamene pod hřebenem Královky připravovali několik let.

PROSINEC 1928

Průběh stavby

Na stavbě samotné odpracovali lidé ze spolku stovky brigádnických hodin a honosný dům dokončili v rekordně krátkém čase. Koncem listopadu téhož roku, kdy byla stavba zahájena (1928), se na místě sešla stavební komise, která povolila k 1. prosinci 1928 provoz domu. O týden později byla chata oficiálně otevřena.

ČERVEN 1929

Otevření veřejnosti

Velká slavnost, při níž byl spolkový dům oficiálně předán veřejnosti, se konala 23. června 1929, tedy přesně rok po položení základního kamene. Tím také vyvrcholilo pětileté úsilí Přátel přírody o stavbu vlastního spolkového domu. V době otevření disponovala chata jedenácti pokoji, ve kterých se nacházelo celkem 44 lůžek.

LEDEN 1939

Přerušení činnosti

Původně dům Přátel přírody vyvlastňují na začátku války nacisté, oblíbená chata se návštěvníkům hor uzavírá. Nikdo v tu dobu netuší, že pro veřejnost se chata otevře až za 52 let.

LEDEN 1956

Další osud

Chata přechází pod Kancelář prezidenta republiky a v následujících letech funguje jako rekreační zařízení pro zaměstnance Hradu. Pro veřejnost je chata nepřístupná, dokonce není vyznačena na turistických mapách a příjezdová cesta k ní je zavřená na závoru.

KVĚTEN 1989

Nová naděje

Na jaře roku 1989 nastupují na Prezidentskou chatu jako správcovský pár manželé Šmausovi z Bedřichova. Chata je před turisty stále trochu utajená, turistické trasy se jí vyhýbají.

LEDEN 1991

Obnovení provozu pro turisty

Pro Prezidentskou chatu nastává zlomový rok - po více jak 50 letech se opět otevírá veřejnosti a všem kolemjdoucím. Původní správci si chatu berou od státu do nájmu, od roku 1996 pod hlavičkou společnosti Ještěd spol. s r.o., a tím začíná působení naší firmy zde na Prezidentské.

SRPEN 2011

Prodej Prezidentské

Posledních deset let zvažovala Kancelář prezidenta, že se chaty zbaví a prodá ji. Nájemní smlouvy proto s námi uzavírala vždy jen na jeden rok. Nakonec se stát rozhodl chatu prodat zájemci s nejvyšší nabídkou bez ohledu na její budoucí využití. V srpnu 2011 jsme museli chatu během jednoho měsíce vyklidit, personál propustit a vybavení rozprodat. Nový majitel chatu zavřel.

ŘÍJEN 2011

Nákup Prezidentské

Přesto se zanedlouho blýsklo na lepší časy. Uzavřenou chatu od soukromého majitele odkoupili velmi záhy manželé Dědkovi z Jablonce nad Nisou a nabídli nám vrátit se na Prezidentskou jako nájemci a provozovatelé. Prezidentská chata měla sloužit turistům jako dřív a ještě před tím měla projít kompletní avšak velmi šetrnou rekonstrukcí.

LISTOPAD 2011

Ve znamení rekonstrukce

"Po dvaceti letech provozu jsem měl jasnou představu o tom, co by chata potřebovala," říká Petr Šmaus, který rekonstrukci Prezidentské chaty řídil. Jeho hlavní myšlenkou bylo zachovat co nejvíce z původního rázu poctivé stavby a přitom lidem nabídnout současný komfort. Schody proto stále vržou a dřevěné stěny jsou stále křivé. Večer však ulehnete do pohodlných postelí a ještě před tím si klidně můžete dopřát saunu.
FOTO MAFRA, Ota Bartovský

PROSINEC 2012

Otevření po rekonstrukci

Jedeme dál! V sobotu 1.12. 2012 jsme Prezidentskou opět otevřeli veřejnosti. Během uzavření chaty, které trvalo něco málo přes rok, proběhla první větší rekonstrukce od postavení domu v roce 1928. Na Prezidentskou se vracíme jen s málo pozměněným týmem a s roční pauzou zahajujeme již 21. sezónu na Prezidentské chatě. Naši stálí hosté se vracejí a my se těšíme na další léta a zimy tady v Jizerských horách. (zdroj historie Prezidentské chaty)

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)