Hostinec Na Mejtě (Zum Wachtmeister)

Františkovská ulice čp.48 - X těsně před jeho zbouráním v roce 1984.

( zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350. výročí jejího založení ,2007, nakladatelství Česká beseda v Liberci)

Pár foteček kina Sofia

odstřel kina Sofia

(29.3.1987 archiv Tomáše Krebse)

(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)

Hostinec Velká Vídeň v roce 1910

Hostinec Velká Vídeň stával na rohu dnešní Tovární a Švermovy ulice. První pohlednice jsou z přelomu 19. a 20. století. Poslední je fotografie těsně před demolicí 1982 či 1983

(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)

Návštívil jsem nejstarší obytný dům v Liberci

Dům se nachází ve čtvrti zvané Františkov dříve samostatné vsi Franzensdorf. Stavení pochází z let 1656-1658 a krom rozšíření v sedmdesátých letech 18.stoleti a výměny oken a střešní krytiny ve třicátých letech minulého století je v původním stavu. Stavení odolává působení času a zachovává si původní ráz i díky přístupu současného majitele, který tu bydlí už 70 let. Závěrem bych řekl.... jak by museli být pyšní tesaři, stavitelé, prostě obyčejní lidé, že jejích dílo jé tu už skoro 400 let. 

(autor příspěvku Pavel Pierre Bienert)

květen 2021

Ostašovská restaurace U posledního Feniku

Machnín 1933

V Machníně u Liberce (od roku 1980 připojen k Liberci jako jeho 33. čtvrť) vyrostlo na přelomu 20. a 30. let na pozemcích po vyvlastném zbytkovém statku podél Chotyňské ulice a v okolí hřbitova několik desítek rodinných domků. Nová část obce získala i svou dominantu v podobě kostela Božského srdce Páně. Základní kámen pseudogotické stavby, postavené podle vzoru bedřichovského kostela stavitelem Josefem Seibtem byl položen 2.5.1932 a 4.7.1933 proběhlo slavnostní vysvěcení.

Něco o Machníně

Obec byla patrně založena někdy ve 14. století pány z Donína. Nazvána pak byla podle manželky purkrabího Viléma z Donína, která se jmenovala Machna. Původní název vsi byl tak Machnadorf, uváděn je ale také jako Mochendorf, Machndorf a Mochendorff. Poprvé je zmíněna roku 1428 v záznamech o bitvě mezi Janem Kralovcem a Lužičany. Osud vsi je odpočátku poznamenán její polohou na rozhraní grabštejnského a frýdlantského panství a blízkostí hradu Hamrštejna. Ves tak časem přecházela z vlastnictví jednoho panství na druhé a zpět, jak se měnily hraniční poměry okolí. Patrně kvůli tomu byla v okolí vystavěna další tzv. Haléřová tvrz.

V okolí obce, na Ovčí hoře, se těžily různé kovové rudy. Šlo olovnaté a mědené rudy - chalkopyrit - a také limonit. Později byla objevena ložiska stříbra u Panenské Hůrky. Těžba se sice přerušila za třicetileté války, definitivně se zastavila v polovině 18. století. Vykutané železo se zpracovávalo v hamru na břehu Nisy (ostatně hrad Hamrštejn byl podle něj pojmenován). I když tento hamr patrně existoval již před samotným hradem a je tak údajně jedním z nejstarších na českém území, písemně je doložen až v půli 16. století.

Obyvatelé Machnína se převážně živili jako zemědělci, pracující kolem panského dvora - pozdějšího statku. Vzhledem ke své poloze na hlavní trase směrem na Žitavu, nebyl Machnín ušetřen snad žádnému blízkému vojenskému tažení od bitvy pod Hamrštejnem roku 1428 do prusko-rakouské války 1866. Na druhou stranu tato poloha přinesla do Machnína v 19. století rozvoj dopravy - nejprve se ke Staré ulici přidala státní silnice do Chrastavy (1845), pak do Kryštofova Údolí (1858) a o rok později také železniční trať Liberec - Žitava, který překonává Nisu 700 m dlouhým mostem.

Roku 1850 byly k Machnínu přičleněny okolní obce Bedřichovka a Karlov. V roce 1885 byl založen obecní hřbitov s malou kaplí. Roku 1902 bylo v Machníně 28 zemědělských, 60 průmyslových podniků a 15 domácích živností. Od téhož roku byly zdejší prameny hlavním zdrojem vody pro liberecký vodovod, v obci samotné byl vodovod zřízen až roku 1934 po provedení nových vrtů. Do konce první světové války byl Machnín ryze německou obcí s bohatou spolkovou činností. V letech 1926-1931 byl Machnín rozšířen o Novou čtvrť postavením třiceti nových domů na pozemcích kolem hřbitova. Zároveň byl v této lokalitě postaven nový pseudogotický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského srdce Páně). V obci byly dvě školy - česká jednotřídka a německá trojtřídní obecná, jedenáct hostinců, prodejnu spotřebního družstva a spořitelní a záložní spolek.

I když od vzniku Československa tvořili obecní zastupitelstvo zástupci Svazu zemědělců, KSČ a Československé národně socialistické strany, nakonec se vývoj přiklonil k dominanci henleinovců. Koncem druhé světové války sloužila machnínská škola jako útočiště pro uprchlíky ze Slezska, v obci byl dočasně ubytován maďarský dobrovolnický sbor a jednotka Vlasovců. Počátkem roku 1945 měl Machnín ve 213 domech 1717 obyvatel (1566 Němců), po hlavní fázi odsunu zůstalo jen 230 Němců a roku 1948 žilo v obci jen 100 Němců a 1141 Čechů. Někdejší statek, který býval ještě v 19. století poplužním dvorem grabštejnského panství a v roce 1926 se stal majetkem města Liberce, a ostatní zemědělské usedlosti byly kolektivizovány a od roku 1953 spadaly pod Státní statek Liberec. Dne 1. 7. 1980 byl Machnín připojen k Liberci jako 33. čtvrť a téhož roku sem byla prodloužena linka č. 16 MHD, která sem jezdí dodnes. Roku 1991 měl Machnín 926 obyvatel (zdroj wikipedie)

Ještě jedna srovnávačka přes tři století - tentokrát z Machnína

(A k tomu trocha hospodářských dějin, protože to je ostatně to, co udělalo Liberec Libercem!)

Siegmund, Neuhäuser & Co. - přádelna a tkalcovna

První zkušenost se skutečným velkoprůmyslem učinil Liberec nikoli v osobě Johanna Liebiga, ale už o generaci dřív právě v podobě firmy Siegmund, Neuhäuser & Co. Na začátku 19. století měl totiž náš kraj už za sebou sice bohatou tradici textilní výroby, ale zatím se v zásadě pořád jednalo o malovýrobu (byť třeba zorganizovanou do faktorského systému). To se změnilo v roce 1809, kdy Franz Florian Siegmund (1785-1853) a Josef Neuhäuser (1779-1851) založili tkalcovnu - nejprve jen o osmi stavech (pro srovnání: Liebigovi bylo tehdy roztomilých 7 let). Jejich story je přímo prototypickým příkladem té fascinující a vlastně dodnes ne zcela pochopené transformace řemesla v průmysl. Navíc je to story veskrze liberecká, neboť příkladně Franz Florian Siegmund byl synem jednoho z mistrů libereckého tkalcovského cechu a tudíž opravdu echt Liberečák (narozdíl od bratří Liebigů - přivandrovalců z Broumova). Čili tady to máme jak na dlani: v jedné generaci tradiční tkalcovská dílna ještě vězící v pozůstatcích cechovního uspořádání; v druhé generaci už moderní textilka, která se nebojí žádné průmyslové technologie.

Během deseti let firma zažila znacný rozmach a v roce 1821 si postavila větší budovu, známou později jako Schinderfabrik, která stála na místě dnešního plaveckého bazénu na Tržním náměstí a která se tu ve skupině taky mihla na několika fotografiích. Firma nepřestávala růst a tak majitelé v roce 1826, s pomocí kapitálové injekce od pražského podnikatele Josefa Solomona (který představuje to "& Co." v názvu firmy), přistoupili k vybudování celého továrního komplexu v Machníne v údolí pod zříceninou Hamrštejna (srv. teprv o dva roky později, v roce 1828, koupil Liebig areál pozdější Textilany). Ta machnínská lokace, to byl továrníkův sen: je tam řeka, na kterou se dalo umístit vodní kolo pro pohon strojů, k tomu od roku 1858 přímo podél řeky vedla i železnice, ktera znamenala snadný kontakt s odběratelem. Bylo to za městem a tudíž mimo dosah doznívající cechovní buzerace, ale přitom ani ne hodinu cesty pěšky, čili snadno přístupné zástupům kvalifikované pracovní síly. V roce 1831 už zaměstnávali Siegmund a Neuhäuser 445 lidí na téměř 100 mechanických stavech. To teda Liberec, tehdy zvící bratru 11.300 obyvatel, ještě neviděl! (Liebig zaměstnával v tomtéž roce asi 100 dělníků - jako, dobrý, ale 445 to není, to si řekněme na rovinu.) Záhy se ukázalo, že voda v Nise tu továrnu energeticky neutáhne a tak někdy v letech 1835-1841 objednali Siegmund a Neuhäuser do Machnína parní stroj (až z Lutychu v Belgii!) - jeden z prvních na Liberecku (ten úplně první si pořídil Anton Keil do své továrny v Oblačné ulici v roce 1835). Areál poskytoval kompletní paletu všech druhů a stádií textilní výroby: přádelnu, tkalcovnu, valchu, barvírnu, potisk látek i strojní dílnu. Na prvním obrázku (z Anschiringerova průmyslového alba) z roku 1858 jsou vidět nejen komíny od parního pohonu továrny, ale i ty (tehdy fungl nové) železniční koleje.

Když otcové zakladatelé na začátku 50. let zemřeli, jejich synové sice zdědili továrny, nikoli ovšem podnikatelský talent svých otců. Nejdřív v roce 1857 prodali Schinderfabrik na Tržním náměstí Ferdinandu Ginzelovi, pak v roce 1873 přišla krize. V roce 1874 od nich odkoupil machnínský areál pražský podnikatel a poslanec říšské rady Adolf Schwab. Ten se do Liberce přestěhoval a vedle machnínské továrny si postavil v roce 1882 vilu, známou později jako Kleinertovu a ještě později jako oční léčebnu Machnín, ze které je dnes ruina a jejíž fotografie tady taky nedávno kolovaly. Adolf Schwab zemřel v roce 1897, firma se pak proměnila na akciovku v roce 1911 a v roce 1936 se sloučila s jinou textilní firmou. Kdo přesně byl ten Kleinert, který evidentně někdy po roce 1897 přišel k někdejší Schwabově vile, to se mi dohledat nepodařilo.

Když se v roce 1954 pořizovaly letecké snímky (což je ta černobílá fotka), měla už machnínská továrna to nejlepší za sebou.

Pro srovnání připojuju i satelitní fotku z Google Maps z dnešní doby. Totéž ohbí lužické Nisy, tatáž trasa železnice - ale z původní zástavby machnínské fabriky už toho moc nezůstalo. Textilní průmysl se už dávno přesunul někam do jihovýchodní Asie, a tak na tu průkopnickou podnikatelskou odvahu Siegmunda a Neuhäusera upomíná vlastně už jen název ulice, která k místu vede: U přádelny.

(autor článku Tomáš Cvrček)

V roce 1428 se poblíž hradu Hamrštejn odehrála jediná husitská bitva v okolí Liberce. Husité v tom roce rabovali Žitavsko a na podzim se obrátili s bohatou kořistí na cestu domů. Lužičané je pronásledovali až k Machnínu, kde je v neschůdném terénu napadli. Hejtman Jan Kralovec musel na bojišti zanechat většinu kořisti a tím se mu podařilo zachránit část zdecimovaného vojska.

Hamrštejn

Vila, kterou od hlavní silnice z Machnína na Kryštofovo Údolí dělí mohutná břidlicová hradba s historizující hláskou, pochází z roku 1882. Postavit si ji nechal majitel textilní továrny v Hamrštejně a politik Adolf Schwab. V roce 1955 se opuštěný dům změnil na dětskou oční léčebnu. Léčily se zde děti s těžkými očními vadami. V roce 1999 byl areál prodán. Bylo plánováno jeho využití pro zdravotnické a léčebné účely. K tomu ovšem nedošlo, protože vlastník údajně nesehnal investory. Bývalá oční léčebna, která bývala chloubou, se v průběhu let proměnila v ruinu.Budova je napadena dřevokaznými chorobami a škůdci a má narušenou statiku. Z tohoto důvodu jí hrozí demolice. Vila je obklopena lesoparkem se vzácnými dřevinami. V parku se nachází kašna. Vilu obklopuje kamenná hradba s romantickými strážními věžemi. Domek správce při hlavním vstupu postavený v témže stylu je trvale obýván. V současné době se město Liberec snaží areál prodat za cenu přes 20 milionů Kč.V honosné podobě můžete dům vidět třeba ve filmu z roku 1972 Lekce, kde zámeček představuje centrálu špionů ve Švýcarsku, kteří se odtamtud snaží za druhé světové války předat informace od Němců spojencům.

( zdroj: Jednou stopou Českem )