Liberec X - Františkov + Liberec XX - Ostašov + Liberec XXXV - Karlov pod Ještědem + Liberec XXXIII - Machnín

Liberec X - Františkov







Hostinec Na Mejtě (Zum Wachtmeister)
Františkovská ulice čp.48 - X těsně před jeho zbouráním v roce 1984.
( zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350. výročí jejího založení ,2007, nakladatelství Česká beseda v Liberci)







Pár foteček kina Sofia
Biografu se za starého Rakouska podle jeho majitele Maxe Bondyho říkalo Zentralkino Bondy. Za první republiky změnilo kino název na Urania podle stejnojmenného vzdělávacího spolku, který zde vlastnil licenci."Po útěku židovského majitele před nacisty zde byly provedeny úpravy a kino bylo znovu otevřeno 20. ledna 1939 jako Zentral Lichtspiele. Jeho novým majitelem se stal Herrmann Hemmerling," píše Bock.Po osvobození získal biograf název Zdar a k Prvnímu máji 1948 dostal, stejně jako ostatní liberecká kina, jméno podle hlavního města spřáteleného socialistického státu: Sofia.Pod tímto názvem znali Liberečané kino až do jeho hořkého konce v sedmaosmdesátém; jen po srpnové invazi se krátce používal počeštěný původní název Central."To kino si jako dítě vybavuju," vzpomíná Petr Štěpánek z Liberce. "Chodili jsme tam s tátou. Vyprávěl mi, že budova stojí na pilotech zaražených v zemi, což mě jako malé dítě velice zaujalo a dlouho jsem přemýšlel, jak to asi vypadá."Osud secesní budovy kina se naplnil po pouhých čtyřiasedmdesáti letech od jeho otevření.Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/kino-biograf-sofia-lipa-silnice-film-secese.A131223_125449_liberec-zpravy_ddt





.jpg)



odstřel kina Sofia
(29.3.1987 archiv Tomáše Krebse)






Větrný mlýn
byl dominantou Františkova v Liberci. nemovitost zakoupil v
roce 1830 Josef Lopffter z Dolního Růžodolu a mlýn postavil někdy v
letech 1830 - 1843 na hranicích s Dolním Růžodolem. Stával v místech mezi dnešními domy čp.243 a 240 - X. Majitel později
nechal budovu opravit na tříposchoďové obydlí obývané do roku 1908. V
roce 1911 byly zbytky stavby odstraněny. (zdroj Kniha o Liberci, J.Bock - Františkov 1657 - 2007)

Dva pohledy z náspu železniční trati směrem k Liberci a Jizerským horám.
V popředí tovární rybník na Františkovském potoce těsně před jeho vyústěním do Nisy zřízený v roce 1837 a vypuštěný roku 1924.
(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)






Hostinec Velká Vídeň v roce 1910
Hostinec Velká Vídeň stával na rohu dnešní Tovární a Švermovy ulice. První pohlednice jsou z přelomu 19. a 20. století. Poslední je fotografie těsně před demolicí 1982 či 1983
(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)


restaurace U města Benátek
(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)






Tři fota z viaduktu .
..První foto z cca roku 1912 zachycuje hotel Německý dvůr, který byl postaven v roce 1874 a zbourán v roce 1952.Tři domy za ním stále stojí. V roce 1995 tam vznikla točna tramvaje.












továrna Salomona Poloczka
K nejvýznamějším průmyslovým zařízením ve Františkově beze sporu patří textilní podnik (čp. 99 - X), který založil roku 1889 liberecký podnikatel židovského původu Salomon Poloczek, který zde vyráběl punčochy, petené a trikotové zboží. V roce 1933 továrnu získala firma Hänsel u. Co. z lužického Forstu a zřídila zde filiálku na špičkovou výrobu speciálních nití a žíní.
Od roku 1945 do roku 1996 to byla TEXTILANA - závod 05, od roku 1996 zde sídlila firma INTERLANA s.r.o. - dceřiná společnost firmy CHARGEURS INTERLINING, která je divizí francouzského koncernu CHARGEURS a zabývá se produkcí a distribucí oděvních výztužných materiálů, která je od roku 2016 v likvidaci.
(https://pokymartin.rajce.idnes.cz/1._S._Polaczek/)

























































































Památkáři objevili nejstarší obytný dům v Liberci
Roubená chalupa ve Františkově je starší než ikonické Valdštejnské domky. Památkáři je dosud považovali za nejstarší.
Je to jako malý zázrak. V obklopení rozrůstajícího se Liberce stojí roubená chalupa, která přepisuje dosavadní historické znalosti o nejstarším obydlí v krajském městě.
Prvenství
už teď nemají proslulé a nesčetněkrát zmiňované Valdštejnské domky v
centru Liberce. Nenápadný dřevěný dům ve čtvrti Františkov je ještě
starší. Podle analyzovaných letokruhů z trámů jej předci postavili
převážně ze smrků pokácených už v 50. letech 17. století. Přesně mezi
lety 1656 až 1658. Nejstarší dochované torzo valdštejnského domu ve
Větrné uličce u Sokolovského náměstí pochází "až" z roku 1678.
Stavební historikové určili stáří roubenky dendrochronologickou metodou teprve relativně nedávno a usilují o její zapsání na seznam kulturních památek. Aby unikát u křižovatky ulic Uralské a Švermovy nepadl za oběť budoucí výstavbě.
Je to jako malý zázrak. V obklopení rozrůstajícího se Liberce stojí roubená chalupa, která přepisuje dosavadní historické znalosti o nejstarším obydlí v krajském městě.
Prvenství už teď nemají proslulé a nesčetněkrát zmiňované Valdštejnské domky v centru Liberce. Nenápadný dřevěný dům ve čtvrti Františkov je ještě starší. Podle analyzovaných letokruhů z trámů jej předci postavili převážně ze smrků pokácených už v 50. letech 17. století. Přesně mezi lety 1656 až 1658. Nejstarší dochované torzo valdštejnského domu ve Větrné uličce u Sokolovského náměstí pochází "až" z roku 1678.
Stavební
historikové určili stáří roubenky dendrochronologickou metodou teprve
relativně nedávno a usilují o její zapsání na seznam kulturních památek.
Aby unikát u křižovatky ulic Uralské a Švermovy nepadl za oběť budoucí
výstavbě.
"Podle zakládacího plánu, který je uložen v archivu rodiny Clam - Gallasů, bylo možné ve Františkově v řadě za sebou postavit až čtyřicet domů. Do poloviny sedmnáctého století tady stály asi tři desítky domů. Domy území zaplnily až za sto let. Tohle je jediné původní stavení, které dodnes stojí. Je to neuvěřitelné,"
ukazuje Martin Ouhrabka na chalupu, která stojí přímo naproti budovy elektrotechnického družstva Sved. V kontrastu s betonovou stavbou ještě víc vyniká. Zvlášť nyní, kdy okolní stromy nemají listy.
Na roubený dům navazuje hrázděná stodola. Podle památkáře odolává původní dřevo povětrnostním podmínkám, dřevokaznému hmyzu a jiné degradaci lépe než nové i díky tomu, že bylo zpracováno sekerou. Ta totiž povrch trámu lépe utáhne. "Jednotlivé trámy bylo sice potřeba občas vyměnit, ale většina trámů je původní," zmínil Martin Ouhrabka.
"Podoba domu je skutečně ze sedmnáctého století. Největším výrazným zásahem prošel až v sedmdesátých letech 18. století, kdy byla rozšířena obytná kapacita přistavěním boční světnice a zvětšením stávající. Od té doby v něm nebyly větší zásahy. Došlo jen k výměně oken, ve třicátých letech minulého století pak k výměně střešní krytiny. Místo šindele je dnes eternit. Tady v podhorských oblastech se už ale za sto let stal tradiční krytinou. Dům je v relativně dobrém stavu," zmínil Martin Ouhrabka.Roubenky na odstřel
Chalupa odolává působení času a zachovává si původní ráz i díky osvícenému přístupu nynějšího majitele. "Žiju tu šedesát devět let a dům znám dokonale. Popravdě, myslel jsem, a tvrdili to i Němci, co tu dřív bydleli, že je dům ještě starší. Až dendrochronologie určila stáří přesně. Takže mě to skutečné stáří vlastně nepřekvapilo," řekl majitel domu Jaroslav Svoboda.
"Snažím se k domu chovat tak, aby všechno zůstalo, pokud možno, v původním stavu. Byl bych rád, kdyby se památková ochrana podařila, i když tím samozřejmě zatížím budoucí majitele. O stavení se budou muset starat," dodal Svoboda.
Podobný přístup je podle památkáře Ouhrabky spíš ojedinělý. "Vidíme to v jiných částech Liberce, kde ještě donedávna bylo roubených staveb relativně hodně. Například v Doubí nebo Vesci. Hlavně v posledních pěti letech je obrovský hlad po stavebních parcelách a zbouralo se velké množství roubených domů, aby se na jejich místě mohlo stavět. Mohly zaniknout i podobně staré objekty. My se to ale už nedozvíme," posteskl si Martin Ouhrabka.
Přestože o novém statusu domu čísla popisného 19 ještě
ministerstvo nerozhodlo, mělo by se k němu už přistupovat, jako by
památkou už byl.
Autor: Adam Pluhař
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/liberec-roubena-chalupa-frantiskov.A200113_133327_liberec-zpravy_jape?






Liberec XX - Ostašov



Ostašovská restaurace U posledního Feniku
postavená ve 30.letech (čp.57) (Zdroj Kniha o Liberci)
Liberec XXXV - Karlov pod Ještědem

Liberec XXXIII - Machnín




Machnín 1933
V Machníně u Liberce (od roku 1980 připojen k Liberci jako jeho 33. čtvrť) vyrostlo na přelomu 20. a 30. let na pozemcích po vyvlastném zbytkovém statku podél Chotyňské ulice a v okolí hřbitova několik desítek rodinných domků. Nová část obce získala i svou dominantu v podobě kostela Božského srdce Páně. Základní kámen pseudogotické stavby, postavené podle vzoru bedřichovského kostela stavitelem Josefem Seibtem byl položen 2.5.1932 a 4.7.1933 proběhlo slavnostní vysvěcení.
Něco o Machníně
Obec byla patrně založena někdy ve 14. století pány z Donína. Nazvána pak byla podle manželky purkrabího Viléma z Donína, která se jmenovala Machna. Původní název vsi byl tak Machnadorf, uváděn je ale také jako Mochendorf, Machndorf a Mochendorff. Poprvé je zmíněna roku 1428 v záznamech o bitvě mezi Janem Kralovcem a Lužičany. Osud vsi je odpočátku poznamenán její polohou na rozhraní grabštejnského a frýdlantského panství a blízkostí hradu Hamrštejna. Ves tak časem přecházela z vlastnictví jednoho panství na druhé a zpět, jak se měnily hraniční poměry okolí. Patrně kvůli tomu byla v okolí vystavěna další tzv. Haléřová tvrz.
V okolí obce, na Ovčí hoře, se těžily různé kovové rudy. Šlo olovnaté a mědené rudy - chalkopyrit - a také limonit. Později byla objevena ložiska stříbra u Panenské Hůrky. Těžba se sice přerušila za třicetileté války, definitivně se zastavila v polovině 18. století. Vykutané železo se zpracovávalo v hamru na břehu Nisy (ostatně hrad Hamrštejn byl podle něj pojmenován). I když tento hamr patrně existoval již před samotným hradem a je tak údajně jedním z nejstarších na českém území, písemně je doložen až v půli 16. století.
Obyvatelé Machnína se převážně živili jako zemědělci, pracující kolem panského dvora - pozdějšího statku. Vzhledem ke své poloze na hlavní trase směrem na Žitavu, nebyl Machnín ušetřen snad žádnému blízkému vojenskému tažení od bitvy pod Hamrštejnem roku 1428 do prusko-rakouské války 1866. Na druhou stranu tato poloha přinesla do Machnína v 19. století rozvoj dopravy - nejprve se ke Staré ulici přidala státní silnice do Chrastavy (1845), pak do Kryštofova Údolí (1858) a o rok později také železniční trať Liberec - Žitava, který překonává Nisu 700 m dlouhým mostem.
Roku 1850 byly k Machnínu přičleněny okolní obce Bedřichovka a Karlov. V roce 1885 byl založen obecní hřbitov s malou kaplí. Roku 1902 bylo v Machníně 28 zemědělských, 60 průmyslových podniků a 15 domácích živností. Od téhož roku byly zdejší prameny hlavním zdrojem vody pro liberecký vodovod, v obci samotné byl vodovod zřízen až roku 1934 po provedení nových vrtů. Do konce první světové války byl Machnín ryze německou obcí s bohatou spolkovou činností. V letech 1926-1931 byl Machnín rozšířen o Novou čtvrť postavením třiceti nových domů na pozemcích kolem hřbitova. Zároveň byl v této lokalitě postaven nový pseudogotický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského srdce Páně). V obci byly dvě školy - česká jednotřídka a německá trojtřídní obecná, jedenáct hostinců, prodejnu spotřebního družstva a spořitelní a záložní spolek.
I když od vzniku
Československa tvořili obecní zastupitelstvo zástupci Svazu zemědělců,
KSČ a Československé národně socialistické strany, nakonec se vývoj
přiklonil k dominanci henleinovců. Koncem druhé světové války sloužila
machnínská škola jako útočiště pro uprchlíky ze Slezska, v obci byl
dočasně ubytován maďarský dobrovolnický sbor a jednotka Vlasovců.
Počátkem roku 1945 měl Machnín ve 213 domech 1717 obyvatel (1566 Němců),
po hlavní fázi odsunu zůstalo jen 230 Němců a roku 1948 žilo v obci jen
100 Němců a 1141 Čechů. Někdejší statek, který býval ještě v 19.
století poplužním dvorem grabštejnského panství a v roce 1926 se stal
majetkem města Liberce, a ostatní zemědělské usedlosti byly
kolektivizovány a od roku
1953 spadaly pod Státní statek Liberec. Dne 1. 7. 1980 byl Machnín
připojen k Liberci jako 33. čtvrť a téhož roku sem byla prodloužena
linka č. 16 MHD, která sem jezdí dodnes. Roku 1991 měl Machnín 926
obyvatel (zdroj wikipedie)



Ještě jedna srovnávačka přes tři století - tentokrát z Machnína
(A k tomu trocha hospodářských dějin, protože to je ostatně to, co udělalo Liberec Libercem!)
Siegmund, Neuhäuser & Co. - přádelna a tkalcovna
První zkušenost se skutečným velkoprůmyslem učinil Liberec nikoli v osobě Johanna Liebiga, ale už o generaci dřív právě v podobě firmy Siegmund, Neuhäuser & Co. Na začátku 19. století měl totiž náš kraj už za sebou sice bohatou tradici textilní výroby, ale zatím se v zásadě pořád jednalo o malovýrobu (byť třeba zorganizovanou do faktorského systému). To se změnilo v roce 1809, kdy Franz Florian Siegmund (1785-1853) a Josef Neuhäuser (1779-1851) založili tkalcovnu - nejprve jen o osmi stavech (pro srovnání: Liebigovi bylo tehdy roztomilých 7 let). Jejich story je přímo prototypickým příkladem té fascinující a vlastně dodnes ne zcela pochopené transformace řemesla v průmysl. Navíc je to story veskrze liberecká, neboť příkladně Franz Florian Siegmund byl synem jednoho z mistrů libereckého tkalcovského cechu a tudíž opravdu echt Liberečák (narozdíl od bratří Liebigů - přivandrovalců z Broumova). Čili tady to máme jak na dlani: v jedné generaci tradiční tkalcovská dílna ještě vězící v pozůstatcích cechovního uspořádání; v druhé generaci už moderní textilka, která se nebojí žádné průmyslové technologie.
Během deseti let firma zažila znacný rozmach a v roce 1821 si postavila větší budovu, známou později jako Schinderfabrik, která stála na místě dnešního plaveckého bazénu na Tržním náměstí a která se tu ve skupině taky mihla na několika fotografiích. Firma nepřestávala růst a tak majitelé v roce 1826, s pomocí kapitálové injekce od pražského podnikatele Josefa Solomona (který představuje to "& Co." v názvu firmy), přistoupili k vybudování celého továrního komplexu v Machníne v údolí pod zříceninou Hamrštejna (srv. teprv o dva roky později, v roce 1828, koupil Liebig areál pozdější Textilany). Ta machnínská lokace, to byl továrníkův sen: je tam řeka, na kterou se dalo umístit vodní kolo pro pohon strojů, k tomu od roku 1858 přímo podél řeky vedla i železnice, ktera znamenala snadný kontakt s odběratelem. Bylo to za městem a tudíž mimo dosah doznívající cechovní buzerace, ale přitom ani ne hodinu cesty pěšky, čili snadno přístupné zástupům kvalifikované pracovní síly. V roce 1831 už zaměstnávali Siegmund a Neuhäuser 445 lidí na téměř 100 mechanických stavech. To teda Liberec, tehdy zvící bratru 11.300 obyvatel, ještě neviděl! (Liebig zaměstnával v tomtéž roce asi 100 dělníků - jako, dobrý, ale 445 to není, to si řekněme na rovinu.) Záhy se ukázalo, že voda v Nise tu továrnu energeticky neutáhne a tak někdy v letech 1835-1841 objednali Siegmund a Neuhäuser do Machnína parní stroj (až z Lutychu v Belgii!) - jeden z prvních na Liberecku (ten úplně první si pořídil Anton Keil do své továrny v Oblačné ulici v roce 1835). Areál poskytoval kompletní paletu všech druhů a stádií textilní výroby: přádelnu, tkalcovnu, valchu, barvírnu, potisk látek i strojní dílnu. Na prvním obrázku (z Anschiringerova průmyslového alba) z roku 1858 jsou vidět nejen komíny od parního pohonu továrny, ale i ty (tehdy fungl nové) železniční koleje.
Když otcové zakladatelé na začátku 50. let zemřeli, jejich synové sice zdědili továrny, nikoli ovšem podnikatelský talent svých otců. Nejdřív v roce 1857 prodali Schinderfabrik na Tržním náměstí Ferdinandu Ginzelovi, pak v roce 1873 přišla krize. V roce 1874 od nich odkoupil machnínský areál pražský podnikatel a poslanec říšské rady Adolf Schwab. Ten se do Liberce přestěhoval a vedle machnínské továrny si postavil v roce 1882 vilu, známou později jako Kleinertovu a ještě později jako oční léčebnu Machnín, ze které je dnes ruina a jejíž fotografie tady taky nedávno kolovaly. Adolf Schwab zemřel v roce 1897, firma se pak proměnila na akciovku v roce 1911 a v roce 1936 se sloučila s jinou textilní firmou. Kdo přesně byl ten Kleinert, který evidentně někdy po roce 1897 přišel k někdejší Schwabově vile, to se mi dohledat nepodařilo.
Když se v roce 1954 pořizovaly letecké snímky (což je ta černobílá fotka), měla už machnínská továrna to nejlepší za sebou.
Pro srovnání připojuju i satelitní fotku z Google Maps z dnešní doby. Totéž ohbí lužické Nisy, tatáž trasa železnice - ale z původní zástavby machnínské fabriky už toho moc nezůstalo. Textilní průmysl se už dávno přesunul někam do jihovýchodní Asie, a tak na tu průkopnickou podnikatelskou odvahu Siegmunda a Neuhäusera upomíná vlastně už jen název ulice, která k místu vede: U přádelny.
(autor článku Tomáš Cvrček)
Nádražní restaurace v Machníně
(archiv Jana Zahurancová)











.jpg)





V roce 1428 se poblíž hradu Hamrštejn odehrála jediná husitská bitva v okolí Liberce. Husité v tom roce rabovali Žitavsko a na podzim se obrátili s bohatou kořistí na cestu domů. Lužičané je pronásledovali až k Machnínu, kde je v neschůdném terénu napadli. Hejtman Jan Kralovec musel na bojišti zanechat většinu kořisti a tím se mu podařilo zachránit část zdecimovaného vojska.

Hamrštejn
Přesné datum založení hradu není dnes již známo. Poprvé je (jako již stojící) zmíněn roku 1357 v listině kterou Bedřich z Biberštejna přislíbil věrnost císaři Karlu IV. Sloužil tehdy jako správní centrum jihozápadní části biberštejnského panství, jehož centrem byl Frýdlant. Obecně se soudí, že název hradu souvisí s existencí jednoho z nejstarších hamrů v Čechách. Dnes umístění této středověké železárny neznáme, protože hamr zanikl již koncem 16. století. Poloha hradu na nejzazším západním okraji bibrštejnského panství napovídá o snaze bránit jeho územní celistvost proti rodu Donínů na sousedním hradě Grabštejně. V literatuře často uváděná domněnka o ochraně dolů na železnou, olověnou, měděnou a stříbrnou rudu u Andělské hory není správná, protože doly leží na panství Donínů a Biberštejnové tak neměli důvod investovat do stavby hradu k ochraně majetku cizího (a často nepřátelského) šlechtického rodu.
Roku 1433 napadli žoldnéři Oldřicha z Biberštejna část grabštejnské husitské posádky vracející se z nájezdu na Frýdlantsko a porazili ji. Svého vítězství pak využili, podnikli výpad k Chrastavě a tamní tvrz vypálili. Snad aby husité náhradou získali jiné opevněné místo, zformovali u Českého Dubu oddíl o 400 jezdcích pod velením Jana Čapka ze Sán, který vytáhl proti Hamrštejnu. Dne 23. února vyslal ještě Dachs do Zhořelce posla s žádostí o pomoc. Než však ta dorazila, drželi již Hamrštejn husité, kterým se obránci patrně pod tlakem mnohonásobné přesily po dohodě vzdali. Hrad zůstal v husitských rukách až do roku 1435, kdy se vrátil zpět do Dachsova držení.
Po skončení husitských válek se rozhořelo množství regionálních konfliktů mezi jednotlivými šlechtici. Zatímco na Českolipsku došlo k válce mezi Lužicí a Vartenberky, na Liberecku došlo k bojům mezi Biberštejny a Doníny. Roku 1450 se Biberštejnové přidali k vojsku lužických měst, které oblehlo a po třech týdnech dobylo Grabštejn, následkem čehož se Václav z Donína musel zavázat, že již nebude bojovat proti Lužici. Roku 1467 napadl Mikuláš Dachs Chrastavu a vzápětí se Donínové na čas zmocnili Hamrštejna. Od roku 1452 do roku 1486 byl purkrabím na Hamrštejně Heinz Dachs, syn Mikuláše Dachse.
Od roku 1454 patřil hrad Oldřichovi, Václavovi a Bedřichovi z Biberštejna. Spor o jeho vlastnictví poté vyhrál Václav z Biberštejna. Ten stál za vlády Jiřího z Poděbrad na straně uherského krále Matyáše. Protože však po uzavření smíru neuznali Václav a Bedřich z Biberštejna včas českého krále Vladislava II. Jagellonského, byl Hamrštejn prohlášen za propadlé léno a purkrabím se stal Hanuš z Rechenberka. Hanuš byl nařčen Janem z Donína z neoprávněného držení vesnic Machnín, Krásná Studánka, Svárov a Molberk. Zatímco Machnín tehdy připadl Donínům, zbylé vesnice měly patřit Hamrštejnu. Vrchními pány oblasti tak zůstávali Biberštejnové. Když na český trůn nastoupil Ludvík Jagellonský, propůjčil Oldřichovi z Biberštejna roku 1517 opět všechny jeho statky, Hamrštejn mezi nimi. Na počátku 16. století připadl hrad jako zástava Ulrichu Gotschovi, ale brzy nato se jeho majiteli opět stali páni z Biberštejna. Roku 1545 došlo k uzavření vleklého (bezmála 100 let) sporu mezi Doníny a Bibrštejny o ves Machnín. Výsledkem bylo vítězství Donínů a naprostá izolace hradu. V rozsudku se píše, že k hradu patří jen to "kam dopadají kapky vody ze střechy". Roku 1551 smrtí Kryštofa z Biberštejna vymírá frýdlantská větev rodu a veškerý majetek připadá jako odumřelé léno panovníkovi.
Ve smlouvě z 1. dubna 1558, kterou zakoupil Bedřich z Redernu frýdlantské a liberecké panství, je Hamrštejn již uváděn jako pustý. (zdroj Wikipedie)










