Hostinec Na Mejtě (Zum Wachtmeister)

Františkovská ulice čp.48 - X těsně před jeho zbouráním v roce 1984.

( zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350. výročí jejího založení ,2007, nakladatelství Česká beseda v Liberci)

Pár foteček kina Sofia

odstřel kina Sofia

(29.3.1987 archiv Tomáše Krebse)

(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)

Hostinec Velká Vídeň v roce 1910

Hostinec Velká Vídeň stával na rohu dnešní Tovární a Švermovy ulice. První pohlednice jsou z přelomu 19. a 20. století. Poslední je fotografie těsně před demolicí 1982 či 1983

(zdroj J.Bock - Františkov 1657 - 2007 - Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350.výročí jejího založení)

Ostašovská restaurace U posledního Feniku

Machnín 1933

V Machníně u Liberce (od roku 1980 připojen k Liberci jako jeho 33. čtvrť) vyrostlo na přelomu 20. a 30. let na pozemcích po vyvlastném zbytkovém statku podél Chotyňské ulice a v okolí hřbitova několik desítek rodinných domků. Nová část obce získala i svou dominantu v podobě kostela Božského srdce Páně. Základní kámen pseudogotické stavby, postavené podle vzoru bedřichovského kostela stavitelem Josefem Seibtem byl položen 2.5.1932 a 4.7.1933 proběhlo slavnostní vysvěcení.

Něco o Machníně

Obec byla patrně založena někdy ve 14. století pány z Donína. Nazvána pak byla podle manželky purkrabího Viléma z Donína, která se jmenovala Machna. Původní název vsi byl tak Machnadorf, uváděn je ale také jako Mochendorf, Machndorf a Mochendorff. Poprvé je zmíněna roku 1428 v záznamech o bitvě mezi Janem Kralovcem a Lužičany. Osud vsi je odpočátku poznamenán její polohou na rozhraní grabštejnského a frýdlantského panství a blízkostí hradu Hamrštejna. Ves tak časem přecházela z vlastnictví jednoho panství na druhé a zpět, jak se měnily hraniční poměry okolí. Patrně kvůli tomu byla v okolí vystavěna další tzv. Haléřová tvrz.

V okolí obce, na Ovčí hoře, se těžily různé kovové rudy. Šlo olovnaté a mědené rudy - chalkopyrit - a také limonit. Později byla objevena ložiska stříbra u Panenské Hůrky. Těžba se sice přerušila za třicetileté války, definitivně se zastavila v polovině 18. století. Vykutané železo se zpracovávalo v hamru na břehu Nisy (ostatně hrad Hamrštejn byl podle něj pojmenován). I když tento hamr patrně existoval již před samotným hradem a je tak údajně jedním z nejstarších na českém území, písemně je doložen až v půli 16. století.

Obyvatelé Machnína se převážně živili jako zemědělci, pracující kolem panského dvora - pozdějšího statku. Vzhledem ke své poloze na hlavní trase směrem na Žitavu, nebyl Machnín ušetřen snad žádnému blízkému vojenskému tažení od bitvy pod Hamrštejnem roku 1428 do prusko-rakouské války 1866. Na druhou stranu tato poloha přinesla do Machnína v 19. století rozvoj dopravy - nejprve se ke Staré ulici přidala státní silnice do Chrastavy (1845), pak do Kryštofova Údolí (1858) a o rok později také železniční trať Liberec - Žitava, který překonává Nisu 700 m dlouhým mostem.

Roku 1850 byly k Machnínu přičleněny okolní obce Bedřichovka a Karlov. V roce 1885 byl založen obecní hřbitov s malou kaplí. Roku 1902 bylo v Machníně 28 zemědělských, 60 průmyslových podniků a 15 domácích živností. Od téhož roku byly zdejší prameny hlavním zdrojem vody pro liberecký vodovod, v obci samotné byl vodovod zřízen až roku 1934 po provedení nových vrtů. Do konce první světové války byl Machnín ryze německou obcí s bohatou spolkovou činností. V letech 1926-1931 byl Machnín rozšířen o Novou čtvrť postavením třiceti nových domů na pozemcích kolem hřbitova. Zároveň byl v této lokalitě postaven nový pseudogotický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského srdce Páně). V obci byly dvě školy - česká jednotřídka a německá trojtřídní obecná, jedenáct hostinců, prodejnu spotřebního družstva a spořitelní a záložní spolek.

I když od vzniku Československa tvořili obecní zastupitelstvo zástupci Svazu zemědělců, KSČ a Československé národně socialistické strany, nakonec se vývoj přiklonil k dominanci henleinovců. Koncem druhé světové války sloužila machnínská škola jako útočiště pro uprchlíky ze Slezska, v obci byl dočasně ubytován maďarský dobrovolnický sbor a jednotka Vlasovců. Počátkem roku 1945 měl Machnín ve 213 domech 1717 obyvatel (1566 Němců), po hlavní fázi odsunu zůstalo jen 230 Němců a roku 1948 žilo v obci jen 100 Němců a 1141 Čechů. Někdejší statek, který býval ještě v 19. století poplužním dvorem grabštejnského panství a v roce 1926 se stal majetkem města Liberce, a ostatní zemědělské usedlosti byly kolektivizovány a od roku 1953 spadaly pod Státní statek Liberec. Dne 1. 7. 1980 byl Machnín připojen k Liberci jako 33. čtvrť a téhož roku sem byla prodloužena linka č. 16 MHD, která sem jezdí dodnes. Roku 1991 měl Machnín 926 obyvatel (zdroj wikipedie)

Ještě jedna srovnávačka přes tři století - tentokrát z Machnína

(A k tomu trocha hospodářských dějin, protože to je ostatně to, co udělalo Liberec Libercem!)

Siegmund, Neuhäuser & Co. - přádelna a tkalcovna

První zkušenost se skutečným velkoprůmyslem učinil Liberec nikoli v osobě Johanna Liebiga, ale už o generaci dřív právě v podobě firmy Siegmund, Neuhäuser & Co. Na začátku 19. století měl totiž náš kraj už za sebou sice bohatou tradici textilní výroby, ale zatím se v zásadě pořád jednalo o malovýrobu (byť třeba zorganizovanou do faktorského systému). To se změnilo v roce 1809, kdy Franz Florian Siegmund (1785-1853) a Josef Neuhäuser (1779-1851) založili tkalcovnu - nejprve jen o osmi stavech (pro srovnání: Liebigovi bylo tehdy roztomilých 7 let). Jejich story je přímo prototypickým příkladem té fascinující a vlastně dodnes ne zcela pochopené transformace řemesla v průmysl. Navíc je to story veskrze liberecká, neboť příkladně Franz Florian Siegmund byl synem jednoho z mistrů libereckého tkalcovského cechu a tudíž opravdu echt Liberečák (narozdíl od bratří Liebigů - přivandrovalců z Broumova). Čili tady to máme jak na dlani: v jedné generaci tradiční tkalcovská dílna ještě vězící v pozůstatcích cechovního uspořádání; v druhé generaci už moderní textilka, která se nebojí žádné průmyslové technologie.

Během deseti let firma zažila znacný rozmach a v roce 1821 si postavila větší budovu, známou později jako Schinderfabrik, která stála na místě dnešního plaveckého bazénu na Tržním náměstí a která se tu ve skupině taky mihla na několika fotografiích. Firma nepřestávala růst a tak majitelé v roce 1826, s pomocí kapitálové injekce od pražského podnikatele Josefa Solomona (který představuje to "& Co." v názvu firmy), přistoupili k vybudování celého továrního komplexu v Machníne v údolí pod zříceninou Hamrštejna (srv. teprv o dva roky později, v roce 1828, koupil Liebig areál pozdější Textilany). Ta machnínská lokace, to byl továrníkův sen: je tam řeka, na kterou se dalo umístit vodní kolo pro pohon strojů, k tomu od roku 1858 přímo podél řeky vedla i železnice, ktera znamenala snadný kontakt s odběratelem. Bylo to za městem a tudíž mimo dosah doznívající cechovní buzerace, ale přitom ani ne hodinu cesty pěšky, čili snadno přístupné zástupům kvalifikované pracovní síly. V roce 1831 už zaměstnávali Siegmund a Neuhäuser 445 lidí na téměř 100 mechanických stavech. To teda Liberec, tehdy zvící bratru 11.300 obyvatel, ještě neviděl! (Liebig zaměstnával v tomtéž roce asi 100 dělníků - jako, dobrý, ale 445 to není, to si řekněme na rovinu.) Záhy se ukázalo, že voda v Nise tu továrnu energeticky neutáhne a tak někdy v letech 1835-1841 objednali Siegmund a Neuhäuser do Machnína parní stroj (až z Lutychu v Belgii!) - jeden z prvních na Liberecku (ten úplně první si pořídil Anton Keil do své továrny v Oblačné ulici v roce 1835). Areál poskytoval kompletní paletu všech druhů a stádií textilní výroby: přádelnu, tkalcovnu, valchu, barvírnu, potisk látek i strojní dílnu. Na prvním obrázku (z Anschiringerova průmyslového alba) z roku 1858 jsou vidět nejen komíny od parního pohonu továrny, ale i ty (tehdy fungl nové) železniční koleje.

Když otcové zakladatelé na začátku 50. let zemřeli, jejich synové sice zdědili továrny, nikoli ovšem podnikatelský talent svých otců. Nejdřív v roce 1857 prodali Schinderfabrik na Tržním náměstí Ferdinandu Ginzelovi, pak v roce 1873 přišla krize. V roce 1874 od nich odkoupil machnínský areál pražský podnikatel a poslanec říšské rady Adolf Schwab. Ten se do Liberce přestěhoval a vedle machnínské továrny si postavil v roce 1882 vilu, známou později jako Kleinertovu a ještě později jako oční léčebnu Machnín, ze které je dnes ruina a jejíž fotografie tady taky nedávno kolovaly. Adolf Schwab zemřel v roce 1897, firma se pak proměnila na akciovku v roce 1911 a v roce 1936 se sloučila s jinou textilní firmou. Kdo přesně byl ten Kleinert, který evidentně někdy po roce 1897 přišel k někdejší Schwabově vile, to se mi dohledat nepodařilo.

Když se v roce 1954 pořizovaly letecké snímky (což je ta černobílá fotka), měla už machnínská továrna to nejlepší za sebou.

Pro srovnání připojuju i satelitní fotku z Google Maps z dnešní doby. Totéž ohbí lužické Nisy, tatáž trasa železnice - ale z původní zástavby machnínské fabriky už toho moc nezůstalo. Textilní průmysl se už dávno přesunul někam do jihovýchodní Asie, a tak na tu průkopnickou podnikatelskou odvahu Siegmunda a Neuhäusera upomíná vlastně už jen název ulice, která k místu vede: U přádelny.

(autor článku Tomáš Cvrček)

V roce 1428 se poblíž hradu Hamrštejn odehrála jediná husitská bitva v okolí Liberce. Husité v tom roce rabovali Žitavsko a na podzim se obrátili s bohatou kořistí na cestu domů. Lužičané je pronásledovali až k Machnínu, kde je v neschůdném terénu napadli. Hejtman Jan Kralovec musel na bojišti zanechat většinu kořisti a tím se mu podařilo zachránit část zdecimovaného vojska.

Hamrštejn