Liberec IX - Janův Důl + Liberec VII - Horní Růžodol + Liberec VI - Rochlice + Liberec XXIII - Doubí + Liberec XXV- Vesec - Liberec XXIV - Pilínkov

17.05.2020

Liberec IX - Janův Důl

Hermanova továrna na dobovém vyobrazení
Hermanova továrna na dobovém vyobrazení

Padlá Hermanka

Naštěstí ještě stojí v Hynaisově ulici, pět set metrů od železniční stanice Horní Růžodol. Počátek tovární výroby na tomto místě se datuje do roku 1824, kdy podnikatel a později továrník Wilhelm Siegmund zakoupil zdejší pozemky a nechal zde postavit továrnu na sukna. Později přestěhoval své podnikání do Frýdlantu a tovární budovy i obytný dům prodal Franzi Hermanovi, po kterém byla fabrika lidově pojmenována. Roku 1847 továrnu pronajal Antonu Trenklerovi, který zadal stavbu kotelny s parním strojem a instaloval technologii předení. Od roku 1865 vlastní továrnu Adalbert Redlhammer a od roku 1882 firma Moris Zweig. Jednoduše řečeno Hermanku potkal osud mnoha jiných objektů na Liberecku - fluktuace majitelů zvučných továrnických jmen. Stejně tak byla v době své slávy vyzdobena do podoby šlechtičny. Vypadala téměř jako zámecký obytný komplex. Mansardová střecha hlavní budovy dává jen matně tušit vnitřní výrobní procesy, stejně jako vedle stojící obytný dům. Špinavý dvůr, který chtě-nechtě vznikne v každém průmyslovém areálu je schován za zdmi budov. Interiér průmyslový, exteriér empírový s prvky romantismu, které tvořil třeba altán stojící v zahradě. Továrna v polovině 19. století měla ještě podobu panského dvora. Ostatně to byla i hlavní touha továrníků. Pýcha na průmyslovou velkovýrobu kombinovaná s panskými ambicemi. Kouřící zdobné komíny byly architektonickými manifesty moderních technologií a parních strojů. Hermanka dnes je již torzem. Zbyla hlavní budova, nenávratně zničená mnoha přestavbami a instalací plastových oken. Zmizely vchodové portály, již dávno zmizela mansardová střecha i okolní budovy, které zde stály ještě po roce 1950. Přesto by mohla Padlá Hermanka hrdě prohlásit: "Sloužím průmyslu již 186 let!" (autor Ivan Rous, 2013)

Kostel sv. Jana Nepomuckého v roce 1907 a 26.4.2020


............ Záhy po založení Janova Dolu byl roku 1719 v ose hlavní silnice postaven z popudu správce gallasovského panství Kristiána Karla Platze z Ehrentalu barokní kostel. je jednolodní, s cibulovitě zastřešenou vížkou nad středem. Hlavním průčelím se vstupem je obrácen k severovýchodu do dnešní Volgogradské ulice. Jeho stavitel není znám. Hodiny věnoval rumburský hoteliér Anton Möller, rodák z Janova Dolu (1874). Při každoročně pořádaných svatojánských slavnostech (16.5.) bývalo okolí kostela zcela zastavěno prodejními stánky, jejichž počet rok od roku rostl, takže musely být nakonec přemístěny do středu obce (od 1862). Až rozšíření okresní solnice před kostelem umožnilo jejich návrat (1904). Vládní úpravou z roku 1925 byl svátek Jana Nepomuckého zrušen, ale oslavy se konaly i nadále vždy v neděli po 16.květnu. Naposledy proběhly roku 1939. Kostel byl zcela renovován v roce 1924, kdy dostal elektrické osvětlení. Po válce byl pronajmut Stavokombinátu a ani v současnosti neslouží bohoslužebným účelům. Na původním snímku je zachycena také část původního obestavění ulice přízemními roubenými domky, krytými vysokými šindelovými střechami. Vlevo pod stromem vidíme památník bitvy u Liberce 1757, postavený ze sbírek Spolku pro udržování válečných památníků v Liberci a Vojenského spolku veteránů pro Janův Důl a okolí (odhalen 21.7.1907). Rakouská orlice musela být v rámci likvidace památek na Rakousko-Uhersko v reoce 1919 odstraněna. Samotný pomník dnes už neexistuje. S obrysem přízemního domku nalevo se téměř kryje kontura školní budovy. Uprostřed je zábradlí kolem šachty zaklenutého potoka, protékajícího středem ulice. (zdroj Kniha o Liberci)

ZŠ Janův Důl v roce 1938 a Finalstav 26.4.2020 - Kubelíkova ulice
ZŠ Janův Důl v roce 1938 a Finalstav 26.4.2020 - Kubelíkova ulice
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (foto M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (foto M.Gergelčík)
Křižovatka Kubelíkova x Americká x Uralská (M.Gergelčík)
Křižovatka Kubelíkova x Americká x Uralská (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (archiv Luboše Mencla)
Volgogradská ulice (archiv Luboše Mencla)
foto Luboš Mencl
foto Luboš Mencl
Restaurace Karla Bergmanna
Restaurace Karla Bergmanna
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Liberec VII - Horní Růžodol

archiv Michal Bárta
archiv Michal Bárta
začíná se stavět hala Dukly Liberec (archiv Ludmila Kučerová)
začíná se stavět hala Dukly Liberec (archiv Ludmila Kučerová)

Z rané historie českého školství v Horním Růžodolu:

Počátky moderního českého školství v Liberci sahají do 19.století. Vzdělávání českých dětí v jejich rodném jazyce však nemělo vzhledem k národnostnímu složení libereckého regionu vůbec jednoduchou pozici. V posledním desetiletí 19. století se začala rodit v hlavách představitelů české národní menšiny, v tehdy silně německy osídleném městě Reichenberg, myšlenka na podporu českého vzdělání a založení české školy. A byl to právě Horní Růžodol, kde se díky početné české enklávě podařilo myšlenku první obecné školy pro české děti na území Liberce zrealizovat a prosadit i přes odpor německých občanů.

První budova pro německou školu byla v obci postavena už roku 1887 (čp. 94-VII v ulici 8. března, za první republiky zde sídlil obecní úřad). V roce 1893 si podali manželé Patočkovi žádost, aby v jejich domku (čp. 102-VII v dnešní ulici 28. října) byla zřízena soukromá jednotřídní česká škola. Dohadování trvalo přes pět let. Na žádost o zřízení české školy se v roce 1899 podepsali 43 rodiče, ale 17 jich svůj podpis pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu odvolalo. Jak vidíme, nebylo nikterak lehké vybojovat pro děti školu v rodném českém jazyce. Svědčí o tom i zápisy v kronice obce Horní Růžodol, v níž se mimo jiné dočteme, že ze strany obce byly využity všechny možnosti, jak rozvoj českého školství brzdit včetně mnohých stížností na ministerstvo kultury a vyučování. Ministerstvo ve Vídni však všechny neopodstatněné stížnosti ze strany německých obyvatel zamítlo. Velký boj se vedl i o umístění českého nápisu na školu. Dnes to může připadat mladým lidem jako absurdita, ale je třeba chápat atmosféru doby počátku 20. století zjitřenou národnostními nesváry. Zároveň je i nutné ocenit a připomenout si obětavost českých lidí, kteří vybojovali pro své děti školu v rodném jazyce. Za všechny vzpomeňme alespoň manžele Patočkovy, Vojtěcha Technika, Josefa Kubů a Josefa Votočka.

V roce 1903 položili zástupci obce základní kámen budovy nové německé školy "Volks und Bürgerschule in Oberrosenthal" (dnešní ZŠ v ulici U Školy, č.p.222). Obsahovala 18 učeben. Budovu ve stylu novorenesance s patrnými secesními prvky vyprojektovala a postavila liberecká firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Stavba byla dokončena, jak dokládá pamětní kámen umístěný v mezipatře hlavního schodiště, 10.září 1905.


Bürgerschule in Oberrosenthal

Boje o českou školu a vznik české obecné školy (v ulici 28.října)

Horní Růžodol je z historie Liberecka znám tím, že byl od prvopočátků obydlen českým etnikem, které patřilo k nejpočetnějším v okolních obcích. Za první republiky zde dokonce Češi získali nadpoloviční většinu. Jednou ze sporných otázek byla i výstavba české školy, která se několik let řešila na zasedáních obecní rady. Podívejme se tedy v krátkostí na historii, která vešla do povědomí obyvatel jako boje o českou školu.

Již 30. listopadu 1901 c. k. zemská školní rada výnosem č. 44413 zřídila v Horním Rosentalu (jak se tenkrát obec nazývala) českou jednotřídku. Obec, ve které žila silná část obyvatel německé národnosti, podala proti tomuto výnosu protest, jenž byl Vídní jako neopodstatněný zamítnut. A tak dne 5. prosince 1904 byl okresní školní radou v Liberci vypsán konkurz na místo učitele a správce školy v Horním Rosentalu. Učitelem se stal Josef Baudisch, který do té doby působil v Trutnově. Službu nastoupil 29. srpna 1905 jako správce školy, v roce 1908 byl prohlášen řídícím učitelem a v této funkci setrval až do roku 1921. Již 30. ledna 1905 byla v Horním Růžodolu zvolena školní rada, jejíž členové složili předepsaný slib "prohlásivše, že jsou nejen řeči české úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají".Protože obec neposkytla budovu, prozatímně byl postaven dřevěný pavilon systému Dóker.


Stavba školy v ulici U Školy

Historický zápis do české školy se konal 29. - 31. srpna 1905 v místnosti obecního úřadu. V prvním školním roce se zapsalo 167 školou povinných dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec proti zápisu podala protest. I tak se však česká školní mládež shromáždila 1. září a průvodem šla do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, kde se konala po deváté hodině mše. Pro rozestavěnost pavilonu, který byl zkolaudován 14. 9., byly hlavní prázdniny prodlouženy do 16. 9. 1905 a následující den se vyučování v české škole stalo skutečností.

Kronika české školy, jejíž originál se jakoby zázrakem zachoval do dnešních dnů, líčí na svých stránkách boje, které byly v Růžodole sváděny mezi občany české a německé národnosti v souvislosti s vyučováním v české škole. Již 10. 10. 1905 podali čeští poslanci na sněmu Království českého interpelaci místodržícímu, protože několik českých dětí přestoupilo do německé školy. Proč tak učinily? Musely totiž před vyučováním čekat před školou v dešti a nepohodě, protože budova měla jen malou nedostačující předsíňku. A tak 29. září začala školní stávka. Děti - až na nepatrný počet - vůbec nechodily do školy. Vzniklou situací se zabývala školní rada a 24. ledna 1906 byl zamítnut obci Horní Rosental další rekurs proti české škole a také bylo zavedeno polodenní vyučování. Počet dětí v roce 1906 byl 167. Spory obce se školou trvaly nadále, a tak 10. 5. 1906 pod číslem 15720 zamítlo c. k. ministerstvo kultury a vyučování rekurs obce proti české škole a nařídilo ihned opatřiti pro školu dvě malé místnosti a další rekursy zamítlo předem. Proto se 30. června konalo komisionelní řízení v hostinci U Votočků. Obě místnosti byly shledány jako způsobilé. Z této doby se nám zachovala i pohlednice, která zobrazuje budovu české školy (dřevěný pavilon) a vedle ní budovu dnešní ZŠ v ulici 28.října.

Jedná se o pohlednici, která byla vydána na podporu české školy. Ta vůbec musela v počátcích počítat s dary mecenášů, a tak se i v kronice vyskytují jejich jména a popisy darů. Některé zápisy působí dnes úsměvně, např. dr. Fiedler z Vysokého Mýta daroval pět vycpanin, z toho jednu veverku. Josef Zahradník, výrobce skleněných výrobků, fyzikální pomůcky a c. k. okresní školní rada věnovala globus. Odbor Národní jednoty severočeské přispěl sešity, deskami a papíry na kreslení a také vánoční nadílkou pro chudé žáky.

Kronika české školy uvádí dále každý školní rok počtem žáků a popisem hlavních událostí a svátků. Je pro nás cenným historickým pramenem. Její zápisy končí školním rokem 1921-1922. Závěrečné stránky jsou však velmi špatně čitelné. Poslední celý dochovaný zápis je ze školního roku 1918-1919, ve kterém navštěvovaly českou školu 294 děti, z toho 140 chlapců a 154 děvčat.

Doba usmíření

Od počátků své existence se česká obecná škola musela vyrovnávat s nedostačující kapacitou tříd vzhledem k počtu svých žáků a malou podporou ze strany úřadů.Tento stav trval do konce roku 1918. Konec 1.světové války a vznik samostatné Československé republiky přinesly do pohraničí velké změny. V prvních poválečných obecních volbách v roce 1919 měli Češi poprvé samostatnou kandidátku. Od té doby až do roku 1938 stáli v čele obce Horní Růžodol čeští starostové, kteří podporovali rozvoj českého školství. V roce 1919 byla v Horním Růžodole zřízena česká měšťanská škola. Její žáci našli útočiště v budově německé měšťanky, kde byly rovněž umístěny některé třídy české obecné školy. Konečně se podařilo to, co dříve bylo nemyslitelné. Děti obou národností se tu učily a setkávaly se pod jednou střechou a ze školních lavic školy v ulici U Školy poprvé zazněla česká řeč.

V roce 1922 se uvažovalo o přístavbě školy, protože počet učeben nedostačoval. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě nové školy a 26. června byl položen základní kámen školy v ulici Jeronýmova (dnešní gymnázium). Budova nové "Masarykovy obecné a měšťanské školy" byla slavnostně otevřena 22.října 1933.

Základní škola

Historie škol v Horním Růžodole byla přesným odrazem soudobé historie města a naší země. Musely se vyrovnávat s národnostními antipatiemi a spory českých a německých obyvatel města. Byly ovládány střídavě německým a českým šovinismem. Po Mnichovském záboru československého pohraničí česká obecná škola zanikla a budova měšťanské školy (č.p.222) sloužila během druhé světové války v letech 1944 - 1945 dokonce jako vojenský lazaret.

Po válce byly obě školy obnoveny. V červnu 1945 na základě nařízení ministerstva školství byla budova bývalé německé měšťanky č.p. 222přidělena potřebám českých škol. Vznikla zde jedna z tehdejších devíti škol Velkého Liberce - obecná škola, v čele s řídícím učitelem Oldřichem Peterkou. Měšťanskou školu, která nesla hrdý název Masarykova státní škola měšťanská, řídil pan Josef Halamíček. V souvislosti s odsunem německé většiny obyvatel se školy v Horním Růžodole polarizovaly ve výhradně české vzdělávací instituce. Z historie obou škol v této době vyplývá, že byly, stejně jako celá společnost, poznamenány sílícím bolševickým vlivem a komunistický převrat v roce 1948 školy citelně zasáhl. Z čela obou institucí smetl jejich ředitele (pan ředitel Halamíček byl v následujících letech komunistickým režimem dále perzekvován) a obě školy byly sloučeny do jediné.

V šedesátých letech byly provedeny rozsáhlé opravy interiéru budovy v ulici U Školy č.p.222, protože školu sloužící po mnoho let pouze 1. - 5. postupnému ročníku bylo třeba přizpůsobit žákům starším. Od roku 1959 byla v budově zřízena 16. osmiletá střední škola, později 16. základní devítiletá škola.

Ve školním roce 1979/1980, kdy školu řídil Vladimír Drnec, byly zřízeny první dvě sportovní třídy pro pohybově talentovanou mládež se zaměřením na lední hokej. V tomto směru výchovy a vzdělávání sportovní mládeže se škola dále rozvíjela i v následujících letech až do současnosti.

V posledních deseti letech prošla škola výraznou modernizací a rekonstrukcemi. S výrazným přispěním zřizovatele školy, magistrátu města Liberec, se podařilo zrekonstruovat a zvětšit tělocvičnu školy. V roce 2002 rozšířilo sportovní možnosti školy nově vybudované multifunkční hřiště s umělým povrchem na pozemku mezi školou a budovou gymnázia. Rovněž učebny a učební materiály prošly radikální proměnou. Byla vybudována učebna výpočetní techniky, modernizací prošla učebna fyziky a od roku 2006 se společenské vědy vyučují v multimediálně vybavené učebně.

V roce 2009 škola vybudovala v areálu Městského stadionu Liberec Víceúčelový dětský park s využitím finančních prostředků z fondů EU prostřednictvím Regionálního operačního programu. Škola tak poskytuje možnost dětem, rodinám a široké veřejnosti z oblasti Horního Růžodolu k vol nočasovému aktivnímu vyžití.

V září 2011 byla ve škole založena Školní tréninková skupina krasobruslení, která tak rozšířila sportovní základnu sportovních tříd zaměřených na lední hokej o další sportovní odvětví.

1929
1929

Stará růžodolská vápenka 30.léta 20.století


Na počátku 20.století pracovaly vápenky firem Eduard Münzel a Heinrich Lange v Pilínkově, Wenzel Wittig v Dolním Hanychově a Adolf Bürger a Karl Michler v Horním Růžodole. Posledně jmenovaná se zachovala nejdéle. Jejími prvními majiteli byli Buchelt a Blösche, od roku 1895 Josef Michler, který vlastnil i hanychovský vápencový lom. Poněvadž se nacházela v údolí, byl kouř zamořující okolí častou příčinou stížností obyvatel.

Ve třicátých letech již nepracovala, ale roku 1936 podává městská rada Horního Růžodolu protest proti obnovení provozu novým majitelem Weberem. Okresní úřad však oznámil, že se jedná jen o pokus, jestli by se pálení vápna vyplácelo, což se mělo zjistit během 14 dní. V kladném případě by byly komíny dle nařízení zvýšeny, jinak bude provoz zastaven úplně. Zkoušky zřejmě nedopadly dobře, protože v roce 1939 je vápenka mimo provoz. Odstřelena byla 4.3.1948 a zůstalo po ní jen místní označení stanice tramvaji a koupaliště Vápenka  (zdroj Kniha o Liberci)
archiv Ladka Puntschuh‎
archiv Ladka Puntschuh‎

Restaurace U Votočků (před 100 lety)

Restaurace U Votočků byla významným střediskem českých obyvatel z celého okolí, jelikož se tam konaly spolkové schůze, cvičili zde sokolové a pořádala se tam ochotnická představení. Dokud nebylo postaveno kino Lípa v Šlikově ulici, promítaly se tam také filmy. V suterénu budovy přístupném z Tylovy ulice provozoval pan Dojč holičství, vedle sídlila redakce národně socialistického týdeníku Naše hory, vedená Antonínem Rejhou a pak Josefem Deylem. V přízemí byl výčep malý sál a v podkroví obytné místnosti. Velký sál, jehož čelo vidíme vystupovat napravo za budovou, byl k budově přistavěn až v roce 1918. Na severní straně přiléhala k domu zahradní restaurace ,do níž byl vstup i z výčepu.
Po Josefově smrti provozovala jeho žena živnost nadále až do roku 1939 ,kdy pro paní Votočkovou přijela policie, která ji bez jakéhokoliv vysvětlení nařídila restauraci opustit. A vyvezla ji bez jediného zavazadla za hranice bývalého protektorátu. Za okupace se restaurace U Votočků změnila na tábor pro ruské, italské a francouzské zajatce. A její stav se zhoršil natolik, že se uvažovalo o jejím zbourání. Místní sokolové v čele s bratrem Vozábem se ale ujali jeho záchrany, a tak byl nakonec stržen jen velký sál a hlavní vchod se přesunul na severní stranu a restaurace se časem změnila na místní osvětovou besedu. Paní Růžena Votočková bydlela až do svého onemocnění v podkrovní světnici, zemřela v roce 1957. Na pohlednici je zachyceba u vchodu v bílé zástěře vedle svého manžela, za ní stojí Anča od výčepu.

pozn.
Josef Votoček se narodil 18. 6. 1875 v Jilemnici jako syn Josefa a Antonie Votočkových. Do Liberce přišel jako účetní v roce 1889 kde se zapojil do menšinové práce, hlavně v dramatickém oboru České besedy. Roku 1900 koupil hostinec Wilhemshöhe na rohu ulic Hradební a Tylovy (č. p. 196), který pojmenoval restaurace U Votočků. Vedl o něj, ale několikaletý spor s německou obecní správou. Po vzniku ČSR se stal Josef Votoček členem správní komise a od prvních voleb náměstkem starosty po jehož rezignaci získal místo prvního českého starosty Horního Růžodolu, kde se zasloužil o výstavu budovy, ve které se nachází nynější Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická v Jeronýmově ulici. Josef Votoček zemřel 1. listopadu roku 1932 a jeho urna byla pochována na hřbitově v Horním Růžodole, který nechal zřídit za svého starostování. Na návrh národních socialistů, jejíchž členem byl, nese od 20.listopadu 1935 jeho jméno jedna z ulic poblíž obou českých škol, o jejichž založení se významnou měrou zasloužil. (zdroj Wikipedie)

Vápenka v 30.letech
Vápenka v 30.letech
Vilém Boháč 1964
Vilém Boháč 1964

Koupaliště Vápenka v 50 - 60.letech

V sousedství Michlerovy vápenky při Ještědské ulici postavil řezník a hostinský Franz Richter koupaliště, které otevřel 21.5.1933. Voda do něj byla přiváděnas potrubím z Janovodolského potoka. Po válce zde bylo sídlo Libereckého plaveckého klubu. V letech 1972 - 1973 bylo koupaliště přestavěno a napájení se z libereckého vodovodu. (zdroj Kniha o Liberci)

Vilém Boháč 1964
Vilém Boháč 1964
Viadukt v Janově Dole v roce 1995 ještě před rozšířením. Dům vpravo musel být z důvodu rekonstrukce tramvajové tratě zbourán. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
Viadukt v Janově Dole v roce 1995 ještě před rozšířením. Dům vpravo musel být z důvodu rekonstrukce tramvajové tratě zbourán. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
Horní Růžodol a stavba a rozšíření železničního mostu kvůli zdvoukolejnění tramvajové trati pod ním. (archiv Luboš Janků)
Horní Růžodol a stavba a rozšíření železničního mostu kvůli zdvoukolejnění tramvajové trati pod ním. (archiv Luboš Janků)
Ulice Karolíny Světlé - foto Jaromír Průšek
Ulice Karolíny Světlé - foto Jaromír Průšek
ulice 28.října, vlevo za žlutým domem ZŠ (foto M.Gergelčík)
ulice 28.října, vlevo za žlutým domem ZŠ (foto M.Gergelčík)
Ulice 28.října 91/25 - bývalá OBUV (archiv J.Hůlka)
Ulice 28.října 91/25 - bývalá OBUV (archiv J.Hůlka)
Horní Růžodol - křižovatka dnešních ulic 28.října a Karolíny Světlé v roce 1928 (Kniha Kouzlo starých pohlednic Liberecka) (budova není vidět) restaurace V Ráji
Horní Růžodol - křižovatka dnešních ulic 28.října a Karolíny Světlé v roce 1928 (Kniha Kouzlo starých pohlednic Liberecka) (budova není vidět) restaurace V Ráji
Horní Růžodol (M.Gergelčík)
Horní Růžodol (M.Gergelčík)
Ulice 28.října v roce 1925 a 31.5.2020
Ulice 28.října v roce 1925 a 31.5.2020
Ještědská třída - směr Vápenka (M.Gergelčík)
Ještědská třída - směr Vápenka (M.Gergelčík)
Jeronýmova 232/15 (M.Gergelčík)
Jeronýmova 232/15 (M.Gergelčík)
ulice 28.října v roce 1942 a 2020
ulice 28.října v roce 1942 a 2020
Ještědská ulice, Vápenka (archiv Boveraclubu)
Ještědská ulice, Vápenka (archiv Boveraclubu)
Ještědská - Na Vápence - v pozadí pekárny 2.5.1930 a 8.3.2020
Ještědská - Na Vápence - v pozadí pekárny 2.5.1930 a 8.3.2020
17.8.1988. Jeronýmova ulice. Vpravo vykukuje pokladna zimního stadionu. Tramvaj má zase výluku, tak poslali autobus, proč ale tudy si už nepamatuji (dělala se Kovrovská, dnes Hanychovská), ale asi těch uzavírek bylo víc najednou. I když je srpen, tak má autobus ,,dečku na chladiči". Bývala asi chladná léta. Asi svatá Anna ještě fungovala. (foto Jiří Holeček)
17.8.1988. Jeronýmova ulice. Vpravo vykukuje pokladna zimního stadionu. Tramvaj má zase výluku, tak poslali autobus, proč ale tudy si už nepamatuji (dělala se Kovrovská, dnes Hanychovská), ale asi těch uzavírek bylo víc najednou. I když je srpen, tak má autobus ,,dečku na chladiči". Bývala asi chladná léta. Asi svatá Anna ještě fungovala. (foto Jiří Holeček)
foto Leoš Kobr
foto Leoš Kobr

Vápenka 1996. Natáčení filmu o Maigretovi...

(Václav Medek)

Brigádníci budují městský stadion 1948 - 1949 (zdroj Kniha o Liberci)
Na novém městském stadionu v Liberci Horním Růžodolu se konaly 2.8.1957 první lehkoatletické závody. Do roku 1969 na něm bylo překonáno 8 čs. rekordů, zahraniční borci zde osmkrát dosáhli výkonu, který nebyl do té doby na území republiky předveden. Sportovní akce bývaly také tradiční součástí oslav různých politických výročí. 

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Liberecký zimní stadion v Horním Růžodolu byl vybudován v letech 1965 - 1967.

Odvážnou síťovou klenbu o rozpětí 90 metrů na mohutných betonových patkách ve tvaru písmene ypsilon navrhl Vlastimil Šeda z libereckého Stavoprojektu. Tribuny pojmou 7000 diváků. Ledovou plochu využívají hlavně členové hokejového klubu Bílí tygři. Dříve jako Stadion Liberec ještě v druhé nejvyšší soutěži, od sezóny 2002/2003 už extraligový klub. Od roku 2005 používají tuto halu jen k tréninku, neboť v roce 2003 - 2005 byla vybudována nová hala v dnešní době Home Credit aréna .

Pozn. Ta má délku 107 m, šířku 97 m a výšku 26 m, celkem zabírá plochu 27 069 m². Uvnitř haly jsou čtyři patra, má celkovou kapacitu až 9000 míst při koncertě a 7500 míst při hokejovém zápase. Hala má čtyři patra, ve třetím patře je 48 skyboxů. Dále zde je 35 míst pro handicapované a 106 pro média. Nad herní plochou o rozměrech 29×60 m je zavěšena multimediální kostka se čtyřmi obrazovkami o úhlopříčce 4,6 m. Multimediální pás z LED je vysoký 72 cm a 256 m dlouhý.

Na prvním snímku nástup sportovců před dojezdem etapy Závodu míru v roce 1978 (zdroj Kniha o Liberci)

2004-2005

souběžná výstavba odbočky na "dálnici" na Jablonec a Tipsport arény. (archiv Ing. Rudolf Kittler)

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Český kopec

(20.léta, poč. 20.století, před rokem 1904)

Na prvním snímku je pohled přes Mosteckou ulici směrem ke hřbitovu. Na druhém okolí Šlikovy ulice spolu se záběrem na české školy. A na třetím snímku nároží ulic Melantrichovy a M.Horákové. V rohovém domě čp. 116 bývala tiskárna Bohumila Kobra, významného českého kulturního pracovníka. Narodil se 26.4.1896 v Cerhenicích u Kolína, odkud se jeho rodiče přestěhovali do Lomnice nad Popelkou. Jeho přání být učitelem nemohlo být pro nedostatek prostředků splněno, a tak se vyučil typografem a nastoupil u lomnické firmy Kosař, kde se vypracoval na vedoucího tiskárny. Na Liberecko ho přivedla snaha pomoci českým hraničářům založením knihtiskárny. Skutečně pak z jeho podniku vycházel široký sortiment nejrůznějších tiskovin od pozvánek až po noviny a knihy pro většinu českých spolků. Tiskly se zde týdeníky Naše hory, Český sever, Severočeský živnostník a obchodník, dále Severočeský deník (28.10.1932 - 2.10.1938) a firma stála u vzniku Severočeského družstva nakladatelského a vydavatelského v Liberci (koncese 1937 ), které vydávalo Deník českého severu. Kobr byl jedním z prvních Čechů, kteří byli po příchodu nacistů žalářováni. Po válce se sem vrátil a působil jako národní správce dvou libereckých tiskáren (Josef Seibt a Johann Jäckel) a po znárodnění jako odborník v Severografii až do tragické smrti 21.8.1968. Od roku 1990 nese jeho jméno jedna z hornorůžodolských ulic.

(zdroj Kniha o Liberci)

1924
1924
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Nad Teplárnou (M.Gergelčík)
Nad Teplárnou (M.Gergelčík)
Stavba teplárny – pohled ze střechy domu ve Šlikově ulici
Stavba teplárny – pohled ze střechy domu ve Šlikově ulici
Sirény Babíček Jiří, beton, 1974, Perštýn. Plastika byla zlikvidována někdy v letech 1998/1999. Foto: idnes.cz.
Sirény Babíček Jiří, beton, 1974, Perštýn. Plastika byla zlikvidována někdy v letech 1998/1999. Foto: idnes.cz.
Rovná dlouhá ulice Milady Horákové. Na křižovatce odbočíme na levou stranu a dojdeme na pivko k Vávrům. Dole na křižovatce je na pravé straně teď spalovna (archiv J.Hůlka)
Rovná dlouhá ulice Milady Horákové. Na křižovatce odbočíme na levou stranu a dojdeme na pivko k Vávrům. Dole na křižovatce je na pravé straně teď spalovna (archiv J.Hůlka)
ulice Milady Horákové (Archiv Michal Bárta)
ulice Milady Horákové (Archiv Michal Bárta)
archiv Michal Bárta
archiv Michal Bárta
Šlikova čp.23 - tehdy Horní Růžodol (zdroj: deutschboehmen.de)
Šlikova čp.23 - tehdy Horní Růžodol (zdroj: deutschboehmen.de)
u Vávrů
u Vávrů
Šlikova ulice (M.Gergelčík)
Šlikova ulice (M.Gergelčík)
Šlikova ulice (archiv Jaroslav Hůlka)
Šlikova ulice (archiv Jaroslav Hůlka)
Nahoře v prostředku je kousek domu, čp 217,  ve kterém jsem bydlela, nahoře bydlel pan Kunc- zahradník (Ladka Puntschuh)
Nahoře v prostředku je kousek domu, čp 217, ve kterém jsem bydlela, nahoře bydlel pan Kunc- zahradník (Ladka Puntschuh)

Tylova ulice

Ve městě bývalo více ploch s trávou. Někde byla nejen na těch pro ni určených, ale i na chodníku a třeba i na silnici. (Michal Bárta)

Proměny domu  čp 217 - VII v Hradební ulici

(archiv Ladka Puntschuh)

Hradební čp. 217 - VII
Hradební čp. 217 - VII

Liberec VI - Rochlice

archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Leoš Leko Kožuch
archiv Leoš Leko Kožuch

Když se stavěl Plastimat

Firma Plastimat vznikla v roce 1946 v Jablonci a specializovala na díly pro elektrotechnický průmysl, instalační materiály a také na první součástky pro automobily. Ale už tehdy bylo jasné, že plast je materiálem budoucnosti a jeho možnosti jsou prakticky neomezené.

Spotřební zboží začal podnik chrlit ve velkém až po roce 1963, kdy otevřel nový závod v Liberci-Hanychově, a vedení podniku se přestěhovalo do něj. Měl ještě dalších sedm závodů po celých Čechách a kolem 4000 zaměstnanců.

archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
1994
1994

Rok 1963......stavba nového závodu....Plastimatu v Kubelíkově ulici.

Od Plastimatu k Magně aneb S plastem na věčné časy!

Výrobky z libereckého Plastimatu byly české domácnosti před rokem 1989 zaplavené. Podnik chrlil ve velkém dudlíky i rakve, ale také potřeby pro hospodyňky.
Magna Bohemia v roce 2019 slavila 70 let od svého založení v Jablonci nad Nisou, což už je pořádný důvod k velkolepým oslavám. O firmě, která v Liberci zaměstnává přes dva tisíce lidí, bude letos hodně slyšet a rovněž bude hodně vidět. Pro své zaměstnance, ale i pro širokou veřejnost, Magna Bohemia přichystala nabitý program. Nebudou chybět výstavy, koncerty, charitativní akce, billboardová kampaň, ale také třeba vycházejí retro noviny plné zajímavostí a příběhů, a to v nákladu téměř 200 000 výtisků. Obyvatelé Libereckého kraje je během února objevili ve svých schránkách.

Liberec - Od kolébky do stáří, Plastimat tě provází

S úsměvy ve tvářích vzpomínají bývalí zaměstnanci na jedno z budovatelských hesel firmy, kterou už od jejího vzniku nebylo možné přehlédnout. Černý humor vždy patřil a patří do kolektivu, a to nejen do toho z liberecké Kubelíkovy ulice. "Začali jsme vyrábět i rakve. S jednou jsme zamířili na vyhlášené Liberecké výstavní trhy." Pronesl dvaaosmdesátiletý pamětník, bývalý zaměstnanec a tlumočník Boris Jomrich. Jeho vrstevníci se nedají zahanbit a během několikahodinového vzpomínkového sezení sypou z rukávů jednu historku za druhou. Dnes už se jim mohou od srdce zasmát a potěšit jimi i širokou veřejnost.
Píše se rok 1946 a v Jablonci nad Nisou vzniká národní podnik s názvem Plastimat. Soudruzi se poplácavají po ramenou a do města na severu svolávají zaměstnance. Stahují se sem lidé z celé země. Mezi nimi je i Zdeněk Konečný. "Mým hlavním úkolem bylo připravit vše na přesun do chystané fabriky v Liberci včetně norem. Asi si nikdo nedokáže představit, jaké bylo takovou fabriku v roce 1963 do Liberce přestěhovat. Řemeslníci si mimo jiné stěžovali, že mají jít do velké haly. Vytvářeli jsme jim přijatelné podmínky." Svěřil se se svým příběhem pan Konečný.

Do Liberce se firma Plastimat přemístila až v roce 1963. "Podnik neměl žádné těžké stroje, a tak jsme stavbu začínali s jedním vypůjčeným buldozerem Stalinec S 100. Byl až z Hradce Králové. Když nám později byl zapůjčen další Stalinec, mohl jeden tahat z bahna toho druhého. Dnes to vše zní velmi legračně. Taková však byla doba a můžeme se tomu zasmát." Vzpomíná na krušné chvíle stavitel závodu Eduard Anděl.

Přerod v revolučním roce 1989

Než se Plastimat přetransformoval v MAGNA BOHEMIA, prošel rukama několika firem, z nichž některé skončily v insolvenci. Současný ředitel MAGNA BOHEMIA Pavel Neuman už tehdy v podniku pracoval a vzpomíná, jak v roce 1989 dala veškerá nástrojařská elita výpověď. Sto čtyřicet lidí chtělo odejít, aniž by pořádně tušili proč. "Bylo mi třicet tři let, ve funkci generálního ředitele jsem byl teprve pár týdnů a říkal jsem si, co já mám dělat?! S každým jsem chtěl osobně mluvit. Nakonec odešli nástrojaři dva. Ti, kteří to celé vlastně zorganizovali." V té době začal Pavel Neuman chystat privatizační projekt. "Učili jsme se za pochodu. Chtěli jsme to mít rychle za sebou, protože tenkrát se jednalo, že Renault nebo VW koupí Škodovku a pokud tady bude jasný vlastník, tak to je základ k tomu, aby firma získala zakázky. Byli jsme pátá firma u nás, která privatizační projekt dokázala přichystat. Schvalovala nás vláda, která také tápala. Rok poté už to bylo daleko komplikovanější. Měli jsme tedy vlastníka Eurotec a dostali jsme zakázku na nárazníky, dveřní výplně a přístrojovou desku. To byl rozhodující moment pro přechod pouze k automobilovému průmyslu," říká Pavel Neuman.
Dnes je MAGNA BOHEMIA výrobcem a vývojovým dodavatelem plastových výrobků a systémů pro automobilový průmysl se sedmdesátiletou tradicí. Z Liberce se v současné době řídí 13 výrobních závodů v Evropě (Česko, Německo, Rusko, Polsko, Rumunsko, Turecko). MAGNA BOHEMIA zaměstnává přibližně sedm tisíc pracovníků (včetně nástrojárny).
"V roce 1990 byl náš obrat 18 milionů USD, od té doby jsme se vyšplhali až na obrat 400 milionů USD v roce 2015. V tomto období jsme zásadním způsobem nejen rozšířili a modernizovali stávající závody, ale postavili i závody nové v České republice i v zahraničí. A na všechny tyto investice jsme si dokázali sami vydělat. I přes několikanásobnou změnu vlastníka v průběhu let nikdy nedošlo k velkým personálním změnám, které by narušily kontinuitu rozvoje firmy. Myslím, že z pohledu vlastníků a také zákazníků jsme vždy odváděli a stále odvádíme dobrou práci." Uvedl ředitel Magna Bohemia Pavel Neuman. Součástí oslav je i Den otevřených dveří, který se bude konat 10. 9. 2016. Firma se sedmdesátiletou tradicí zve na tuto akci širokou veřejnost!

Současnost

Společnost Magna Exteriors Bohemia se v květnu roku 2009 stala součástí globální společnosti Magna operující ve více než 25 zemích světa. Celkový počet zaměstnanců přesahuje 72 tisíc. Společnost Magna je světově uznávaným výrobcem a dodavatelem komponentů a systémů pro automobilový průmysl. Společnost je významný regionální hráč na poli zaměstnanosti. Jen v Liberci podnik poskytuje práci téměř dvěma tisícům lidí. Společnost se zabývá technologickými procesy zpracování plastů:

vstřikování,

dvoukomponentní vstřikování,

lakování exteriérových a interiérových plastových dílů,

svařování plastů vibrací, ultrazvukem a horkým elementem,

ořez laserem,

vypěňování,

lisování,

slush technologie,

zastřikování textilu a plastových folií.


(zdroj Idnes.cz.,  Magna Bohemia)

Stará a nová Rochlice v roce 1994 (Zdroj Kniha o Liberci)
Stará a nová Rochlice v roce 1994 (Zdroj Kniha o Liberci)
Horní Kopečná (archiv Michal Bárta)
Horní Kopečná (archiv Michal Bárta)
Rochlice, nám. Na Lukách
Rochlice, nám. Na Lukách
Rochlice, nám. Na Lukách
Rochlice, nám. Na Lukách
Rochlice a zástavba, která musela ustoupit (Poštovní náměstí v roce 1899 a v současnosti) (archiv Boveraclubu)
Rochlice a zástavba, která musela ustoupit (Poštovní náměstí v roce 1899 a v současnosti) (archiv Boveraclubu)
Rochlice v roce 1900 a 2001 ......Rochlice tvořila dlouhou dobu vstupní obec do vnitřního města, přestože do roku 1939 byla samostatná. Továrny podél Lužické Nisy se táhly bez ohledu na hranice obce, takže obdobně jako jiné oizdější čtvrti města vytvářely kontinuální prostor. Historickému jádru obce dominovala stavba kostela sv. Jana Křtitele na svahu nad údolím Nisy, stavba z poloviny 17.století ve formách pozdní saské renesance. Současná Rochlice je úzce spojena s novým sídlištěm na Dobiášově ulici, které zasáhlo i do historického areálu kostela. Hřbitov okolo něho byl v polovině osmdesátých let 20.století asanován. Rozvoj této části města se nevyvíjí vždy správným směrem, když historický střed tvořený Poštovním náměstím byl necitlivě zbořen ve prospěch silničního průtahu.
Rochlice v roce 1900 a 2001 ......Rochlice tvořila dlouhou dobu vstupní obec do vnitřního města, přestože do roku 1939 byla samostatná. Továrny podél Lužické Nisy se táhly bez ohledu na hranice obce, takže obdobně jako jiné oizdější čtvrti města vytvářely kontinuální prostor. Historickému jádru obce dominovala stavba kostela sv. Jana Křtitele na svahu nad údolím Nisy, stavba z poloviny 17.století ve formách pozdní saské renesance. Současná Rochlice je úzce spojena s novým sídlištěm na Dobiášově ulici, které zasáhlo i do historického areálu kostela. Hřbitov okolo něho byl v polovině osmdesátých let 20.století asanován. Rozvoj této části města se nevyvíjí vždy správným směrem, když historický střed tvořený Poštovním náměstím byl necitlivě zbořen ve prospěch silničního průtahu.
Rochlice - Poštovní náměstí (archiv J.Hůlka)
Rochlice - Poštovní náměstí (archiv J.Hůlka)
archiv Fandíme Liberci
archiv Fandíme Liberci
Bývalé koupaliště v Rochlicích, dnes je zasypáno a místo koupaliště jsou tenisové kurty. Budova původního Gasthausu je pořád na svém místě - Jan Vlk
Bývalé koupaliště v Rochlicích, dnes je zasypáno a místo koupaliště jsou tenisové kurty. Budova původního Gasthausu je pořád na svém místě - Jan Vlk
Rochlice - Poštovní náměstí
Rochlice - Poštovní náměstí
Rochlice - Hodkovická ulice.
Rochlice - Hodkovická ulice.
tak to je ten dům podle kterého má název náměstí. Pošta a na rohu lékárna. (archiv Václav Exner)
tak to je ten dům podle kterého má název náměstí. Pošta a na rohu lékárna. (archiv Václav Exner)
Rochlice - porovnávačka - vrchní snímek z roku 1935, spodní snímek z roku 2019 👍 Foto zaslal Jindřich Nosek.
Rochlice - porovnávačka - vrchní snímek z roku 1935, spodní snímek z roku 2019 👍 Foto zaslal Jindřich Nosek.
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Kyjevské náměstí. Ten dům vlevo - bílá střecha je kino Praha, dnes je tam je proluka. (komentář Pavel Šípek, archiv Jan Sušer)
Kyjevské náměstí. Ten dům vlevo - bílá střecha je kino Praha, dnes je tam je proluka. (komentář Pavel Šípek, archiv Jan Sušer)
léto 2004 - staví se most nad Poštovním náměstím, vlevo Rochlický kostel (foto ing. Rudolf Kittler)
léto 2004 - staví se most nad Poštovním náměstím, vlevo Rochlický kostel (foto ing. Rudolf Kittler)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
kostel zezadu (archiv Ed Bacher)
kostel zezadu (archiv Ed Bacher)

Školství v Rochlici


Škola byla jednou z nejstarších v okolí. Dle domněnky již z roku 1360 a byla původně v domě č. 19. Říká se tam Schulfleckl a jelikož Rochlice v té době byla německá, byla též škola pravděpodobně také německá. Škola byla prý za husitských válek zničena projíždějícími husity, kteří válčili s majitelem panství - pány z Bibrštejna a na čas zanikla.
Až v roce 1595 je zmínka, že kupuje obec zahrádku pro školu. Kolem roku 1600 byl vybudován nový dřevěný kostelík a krátce předtím byla založena i školka a později škola. Avšak během třicetileté války se počet obyvatelstva velmi zmenšil a mnoho stavení včetně školy (28 let) zde po dlouhou dobu zelo prázdnotou.
První doložená budova školy zde byla postavena okolo roku 1750. Bylo to v domě č.p. 52. Říkalo se tam na Staré škole a byl to dům krejčího Mareše.
U školy byla v letech 1836 -1837 postavena nová budova č.p. 101 (dnešní dolní budova). Do roku 1869 byla německá škola trojtřídní a bylo k ní přidruženo dalších 8 obcí: Dolní Hanychov, Pilinkov, Hynčice, Hluboký, Minkovice, Víska, Doubí a část Horního Růžodolu. Ale vzhledem ke stoupajícímu počtu dětí byla její kapacita nedostatečná. A to i přesto, že časem do místní školy přestaly již chodit děti z Hanychova, Pilínkova, Doubí a Vesce, kde již byla otevřena vlastní škola.
Z nedostatečné kapacity byla u školy přistavena ještě další škola (dnes horní budova) č.p. 151. To bylo v roce 1885 -1888. Avšak i v tomto případě se jednalo o školu německou. V ní se nacházela od roku 1919 dvoutřídní česká škola. Děti z Růžodolu rochlickou školu navštěvovaly až do roku 1887. Také zde existovala německá dívčí škola, kterou vedla ve školním roce 1924 - 1925 Marie Blaschek. Byla první řídící učitelkou v okrese.

Česká škola v Rochlici


Česká zemská škola obecná v Rochlicích byla zřízena dle § 4, zákona ze dne 3. dubna 1919, číslo 189 sbírky zákonů a nařízením výnosem zemské školní rady v Praze ze dne 31. května 1919 číslo 688/2 ai 1919 č.z.š. rady 51.637 a organizovaná jako škola dvoutřídní.
Správcem školy byl jmenován František Žďárský, definitivní učitel v Oulibicích, okres Jičín a učitelkou Marie Vávrová z Ústí u Staré Paky. Oba jmenovaní nastoupili svůj úřad v Rochlicích dne 16. září 1919, kteréhož dne byla škola otevřena. Školský výbor - výbor důvěrníků se skládal z Josefa Šídy, tkadlce a z Josefa Petříka, obuvníka v Rochlicích.
Soukromým sčítáním bylo zjištěno 1400 Čechů. A tak po dlouhých sporech, byly pro českou školu zabrány v německé škole v Rochlicích č.p. 101 3 místnosti ( 2 učebny a 1 kabinet) ve 2. poschodí. Nájemné 1. rok nebylo požadováno. Pan ředitel píše o prvním dnu v kronice takto:
Dne 16. září 1919 vykonáno otevření školy jejím prvním správcem Františkem Žďárským. Časně ráno toho dne očekávaly české dítky s rodiči, hlavně matkami, své nové české učitele (u budovy č.p. 101). Jako když včelí královna odvádí nový roj, tak vypadalo to dne 16. září 1919 před budovou německých škol obecných v Rochlicích. Před budovou horní (č.p.151) roj dítek německých, před budovou dolní (č.p.101) roj dítek českých. Tyto zavedl pan ředitel do místností určených české škole a promluvil k dítkám i rodičům o významu tohoto památného dne - kdy otvírá se v Rochlicích česká škola. Ku konci zapěny národní hymny.
Zařízení tříd v prvních dnech nebylo žádné, později se za pronájem platí. V letech 1920 - 1923 se například platil pronájem školních místností 1500 Kčs ročně. Až postupem se začaly třídy zařizovat. První den seděli žáci po podlaze. Zařízení tříd bylo postupně vybavováno. Ze školy v Liberci bylo zapůjčeno (později i odkoupeno) 21 lavic dvousedadlových do jedné třídy a 15 lavic pro 4 - 6 žáků do třídy druhé. Obec později zapůjčila dalších 11 lavic různé délky. Občané zapůjčili 1 stůl,1 skříň, 1 židli, 1 teploměr, 1 dětskou tabuli, která sloužila zpočátku v obou třídách. Po zakoupení vybavení věci byly postupně vraceny.
Do školy bylo zapsáno 205 dítek. Žáci byli rozděleni dle věku do 3 tříd.
1. třída (1. a 2. ročník) 37 žáků

2. třída (3. a 4. ročník) 56 žáků

3. třída (5. až 8. ročník) 111 žáků ta byla rozdělena na A + B celkem 199 žáků

5 žáků odešlo do školy v Liberci. Do české školy přešlo z německé 141 žáků a ze školy v Liberci 58 žáků.
Dle národnosti do české školy chodí 190 Čechů a 9 Němců. Dle náboženství tu je 184 katolíků, 6 evangelíků a 9 bez vyznání.
1. a 2. třídu vyučuje Marie Vávrová a 3 třídu A a B vyučuje František Žďárský. Bylo též zapůjčeno 150 čítanek a 25 slabikářů pro všechny třídy. Z důvodu nedostatku učitelů se nevyučovalo náboženství a ženské ruční práce. V lednu 1920 byla redukována německá škola o 4 třídy. 2 třídy připadly české škole. Správce české školy bydlel sám bez rodiny v restauraci U Votočků v Horním Růžodole a byl nucen dojíždět na neděli za rodinou do svého domova v Podůlší u Jičína. Byt, který byl pro něho připraven v domě č.p. 55 ( pod školou), byl ještě obsazen. Byl také ustaven školský výbor.

Bylo také nastudováno první české divadlo - V zajetí skalních mužíků. Hraní divadla se poté stalo tradicí. Založena byla též knihovna, kterou vedl správce školy Žďárský. Pořádány jsou každoroční a pravidelné výlety s žactvem do blízkého i dalekého okolí. Na škole se stávají pravidlem stravovací akce v zimních měsících ( mléko + kakao + houska).
Pravidelně se konají vánoční nadílky. Příklad z roku 1929 - Nejchudším dětem bylo věnováno 29 párů bot, 1 pár bačkůrek, látka na 11 obleků, 15 párů rukavic a punčoch, 3 čepice, 2 páry punčoch, 2 tílka, 3 kabátky a 3 šatičky. Také se konají zdravotnické prohlídky a očkování.
Do 1.1.1921 se jmenovala zdejší škola - Česká zemská obecná škola. Dle nového zákona je nyní název Česká státní obecná škola v Rochlicích. 21.5.1921 byla vyvěšena prvně česká vlajka a instalován nový nápis na školu - Česká státní obecná škola o rozměrech 2 x 0.55 m. Obé zhotovil truhlář Josef skřivánek za 350 Kč.
V roce 1923 dostává správce školy byt v domě č.p. 45 (pod školou) o velikosti 2 pokoje, kuchyň a předsíň. Pořádají se pravidelně školní slavnosti v restauraci U Votočků a na koupališti v Rochlicích. Od školního roku 1923-1924 se vyučují nové předměty - Občanská nauka a výchova (pro žáky, kteří nenavštěvují hodiny náboženství), ruční práce výchovné pro chlapce a místo tělocviku zavedena tělovýchova. 1923 zakoupen pozemek pro novou školu. Nebude - li by postavena nová škola, bude pozemek využit na hřiště.
15.11.1923 byla založena při škole mateřská školka pro děti ve věku 3 - 6 let. 18.10.1824 navštívil rochlickou školu ministr školství Markovič. 18.2. - 1.3.1929 byly na Liberecku zavřeny školy pro kruté mrazy (-36 - -41 st. C).
Od školního roku 1929-30 je škola organizována jako 4 třídní. Pronájem další třídy byl získán od mětského úřadu. Nájem s vybavením a osvětlením za roční částku 900 Kčs. Nastoupilo 118 žáků - 61 chlapců a 57 dívek. Dle národnosti to bylo 116 Čechů a 2 Němci. Dle náboženství to bylo bez vyznání 66, římsko-katolického 39, k církvi československé 5, českobratrské 3, řecko-katolické 2, evangelické 1, pravoslavný 1 a židovské 1. Od 1.10.1929 začala povinná výuka němčiny.
Od 3.8.1931 se zřizuje při zdejší škole 5. třída postupná. 16.9.1933 se započalo se stavbou obecné a měšťanské školy v Hornim Růžodole. O jeho stavbu měl největší zásluhu Josef Votoček, starosta Horního Růžodolu, který 1.11.1932 zemřel a otevření této školy se nedočkal.
V listopadu a prosinci 1934 proběhlo očkování proti záškrtu. Po četných žádostech o ustavení měšťanské školy v Rochlicích, nebylo vyhověno a tak dle nového nařízení byla úprava školních obvodů provedena na schůzi školního výboru a rodičovského sdružení dne 8.5.1937 ve škole v Horním Růžodole. Podle tohoto usnesení bude většina žáků patřit do obvodu měšťanské školy ve Vesci, z části severně za seřaďovacím nádražím do Horního Růžodolu a severně od "Černé louže" do Liberce. Podobně pro žáky zdejší obecné školy nebyla část Horního Růžodolu " Na kopci" přidělena Rochlické obecné škole pro nedostatek místa. Bude o tom rozhodnuto až po stavbě nové školy. Projekty k ní mají být vypracovány v roce 1938 a v roce 1939 má začít stavba.
Ve školním roce 1937 - 1938 byl pořízen školský rozhlas. Radiopřijímač a 5 amplionů bylo pořízeno nákladem 4 273 Kčs + zařizovací náklady 259 Kčs. Městský úřad povolil zdarma užívati elektrický proud a postavení antény.
Delegace obecné školy v Rochlicích se zúčastnila pohřbu T. G. Masaryka, který zemřel 14.9.1937. V delegaci byli František Žďárský, Josef Jireš a Marie Jirešová za Sokol a Antonie Jiroušková. Školní rok končí 121 dětí v 5 třídách.
1. třída 13 chlapců 13 dívek celkem 26 2. třída 20 chlapců 9 dívek celkem 29 3. třída 11 chlapců 12 dívek celkem 23 4. třída 8 chlapců 13 dívek celkem 21 5. třída 14 chlapců 8 dívek celkem 22 všechny třídy celkem 121Školní rok 1938 - 1939 byl poznamenán neblahou Mnichovskou dohodou, která byla podepsána 29.9.1938 a 30.9. 1938 bylo podstoupeno pohraničí Německu. Rochlice samozřejmě patří - jako hlavní město sudetského hnutí na severu Čech Liberec - mezi území, které připadlo Německu. Školní rok začal 1.9.1938 za vzrušených poměrů. Rodiče stěhovali své děti do vnitrozemí k příbuzným, protože v pohraničí se očekávaly bouřlivé válečné údálosti. Nakonec k 30.9.1938 zbylo v 5 třídách asi 15 dětí, jejichž rodiče neměli děti kam poslat. Pan řídící učitel setrval v Rochlici do 7 října 1938, což byl poslední den, kdy měli státní zaměstnanci odjet do vnitrozemí podle určení nadřízených orgánů. František Žďárský byl přikázán do obecné školy Železnice u Jičína jako třídní učitel.
Nařízeno bylo nechat inventář školy na místě, pouze nejdůležitější úřední knihy a razítko bylo odvezeno. Později toto bylo odevzdáno inspektorátu národních škol, který se přestěhoval do Mladé Boleslavi. Klíče od školy a inventář byly předány zastupitelstvu Rochlic, jmenovitě německým zastupitelům Růžičkovi a Kratochvílovi. Takto tedy skončila po 19 letech česká škola na 6 let v Rochlicích. S odchodem Čechů do vnitrozemí a s příchodem říšských Němců stoupl počet žáků v rochlické škole téměř na dvojnásobek. (zdroj ZDŠ Rochlice)

archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
(zdroj: picclick.de)
(zdroj: picclick.de)
Rochlice - pohled přes Poštovní náměstí ke kostelu v roce 1979  (zdroj Liberec minulosti a současnosti)
Rochlice - pohled přes Poštovní náměstí ke kostelu v roce 1979 (zdroj Liberec minulosti a současnosti)
Hodkovická čp. 304 v roce 1914
Hodkovická čp. 304 v roce 1914
2019
2019

Jedna srovnávačka skoro detektivní: kde to je?

Obrázek (Foto 1) znázorňuje Hermannovu textilní továrnu v roce 1858 a pochází, jako většina podobných ilustrací libereckého průmyslu té doby, z Anschiringerova Alba průmyslu liberecké OŽK. Podle připojené vysvětlivky prý stála v "Röchlitz" - fajn, ale KDE v Röchlitz?

V doprovodnékm textu Anschiringer nabízí jako nápovědu, že prý obytný dům v popředí obrázku patřil katastrálně do Rochlice, zatímco hlavní tovární budova a na ní kolmý anex už spadaly pod Horní Růžodol. Otázka tedy najednou stojí: kudy přesně vedla hranice těchto dvou městských částí? Tu nám přichází na pomoc mapa Liberce z roku 1930 (Foto 2), kde je naštěstí ta katastrální hranice přesně vyznačena a s ní - potenciálně - i inkriminovaná budova (viz modrý oválek). Na mapách dřívějšího data bohužel takhle přesné katastrální rozmezí nenacházím, a tak nezbývá, než doufat, že se s tou hranicí mezi roky 1858 a 1930 moc nehýbalo. Pokud je ovšem člověk ochoten se s takovým předpokladem smířit, tak už je pak následné hledání celkem snadné - a výsledkem je dnešní satelitní snímek téhož místa z Google maps (Foto 3).

No, moc toho z někdejší Hermannovy fabriky nezbylo, ale aspoň ta hlavní budova z kolmým přístavkem se v tom celkovém půdorysu pořád dá poznat.

(autor článku Tomáš Cvrček)

Ulice Na Žižkově

v roce 1919

Ulice se dříve jmenovala Školní vrch. V popředí vpravo hostinec Franzeshöhe. Barokní kostel sv. Jana Křtitele dostal dnešní podobu v roce 1709, kdy byla zvýšena loď a vybudováno nové presbyterium se střechou zakončenou věžižkou sanktusníku. Zároveň byl pořízen nový hlavní oltář a později varhany (1741). Pozoruhodná je expresivní skupina Kalvárie na kredenčním stolku (1730). Věž byla několikrát poškozena bleskem (1747, 1841), v roce 1899 musela být spolu se střechou opravena a dostala nové hodiny. Po jejich stranách vznikly dva pětiboké přístavky - vzdálenější je hrobka Appeltů z roku 1746. Do stěn kostela jsou vsazeny zajímavé náhrobní desky faráře Johanna Franze Dinnebiera (1754) a Ignaze Luny (1763). (zdroj Kniha o Liberci)

je to kousek před rušičkou, na křižovatce kdysi ulic Pionýrů x Pardubická. Dnes snad Dobiášova ulice. Ta 2. fotka je z ulice Pionýrů dolů ke křížku od hřbitova. Vpravo byl domek, za ním márnice a hřiště. (autor příspěvku Karel Vlach)

sídliště Dobiášova

Dobiášova (archiv Luboš Mencl)
Dobiášova (archiv Luboš Mencl)
Dobiášova (archiv Luboš Mencl)
Dobiášova (archiv Luboš Mencl)
sídliště Broumovská
sídliště Broumovská
Stavba sídliště Broumovská (archiv Michal Bárta)
Stavba sídliště Broumovská (archiv Michal Bárta)
Pod sadem míru (archiv Michal Bárta)
Pod sadem míru (archiv Michal Bárta)
Broumovská (archiv Michal Bárta)
Broumovská (archiv Michal Bárta)
Sídliště Broumovská v roce 1994  (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Sídliště Broumovská v roce 1994 (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
staví se ZŠ Broumovská (archiv Všichni Čermáci)
staví se ZŠ Broumovská (archiv Všichni Čermáci)

Zelené údolí

rok 1979 (Archiv Kateřiny Odrážkové (fota po tatínkovi) ) a současnost

Je vidět i křížek (na čb fotu nalevo od sloupu): Hans Oldskull
Je vidět i křížek (na čb fotu nalevo od sloupu): Hans Oldskull
Osobní vlak do Tanvaldu mezi Rochlicí a Vescem. Přiznám se, že nebýt "zámečku" v Zeleném Údolí v pozadí, tak bych měl problém určit místo. "Dálnice" do Jablonce všechno změnila.(Jiří Holeček)
Osobní vlak do Tanvaldu mezi Rochlicí a Vescem. Přiznám se, že nebýt "zámečku" v Zeleném Údolí v pozadí, tak bych měl problém určit místo. "Dálnice" do Jablonce všechno změnila.(Jiří Holeček)

fota z dubna 1981-archiv Kateřiny Odrážkové

1.foto křižovatka Hodkovická a ul. České mládeže místo domu dnes Benteler 2 foto areál dnešní Auto Enge 3 foto z Hodkovické, doprava ul.Cihlářská
Křižovatka Hodkovická ulice a ulice Čeké Mládeže v dubnu 1981 (archiv K.Odrážkové) a 15.11.2020
Křižovatka Hodkovická ulice a ulice Čeké Mládeže v dubnu 1981 (archiv K.Odrážkové) a 15.11.2020

Liberec XXIII - Doubí

60.léta 20.století
60.léta 20.století

Hodkovická ulice po roce 1908.


Pohled směrem k Rochlici. V domě vlevo (čp.103 ) sídlil obecní úřad a pošta. V protějším domě (čp.31) je dnes bufet Jalinda

6.10.2020 (foto Ing. Rudolf Kittler)
6.10.2020 (foto Ing. Rudolf Kittler)

Proletářská 447

v letech 1979 a 4.3.2020

Historická fotka ofocena z knihy Liberec minulosti a současnosti, autoři Vladimír Ruda a Svatopluk Technik, autor fotky Jan Kabíček. Bohužel nevím, kdy Dělnický dům zbourali, my se do Proletářské přistěhovali v lednu 1989 a to už tam rostly břízy a olše. Byl tam takový příjemný březový lesík a vyšlapané pěšinky. Současnou stavbu začali budovat v roce 1994. Asi 20 let tam sídlila nějaká firma a dnes je to nájemní dů. (autor příspěvku Ing. Rudol Kittler)
Doubí 1910
Doubí 1910
Doubí (u Mercedesu čp.127) (foto M.Gergelčík)
Doubí (u Mercedesu čp.127) (foto M.Gergelčík)
Ing. Rudolf Kittler : 90.léta v Doubí. Rychlostka dvouproudová (rozšíření probíhalo v letech 1996-1999), žádná Hypernova(1998-1999)žádné Makro(2004-2005), místo něj fotbalové hřiště a silnička do Pilnkova normálně v provozu, dnes přeseknutá. V dálce vedle Rochlického sídliště můžem vidět volné pláně, kde pobíhali psi a děti pouštěli draky
Ing. Rudolf Kittler : 90.léta v Doubí. Rychlostka dvouproudová (rozšíření probíhalo v letech 1996-1999), žádná Hypernova(1998-1999)žádné Makro(2004-2005), místo něj fotbalové hřiště a silnička do Pilnkova normálně v provozu, dnes přeseknutá. V dálce vedle Rochlického sídliště můžem vidět volné pláně, kde pobíhali psi a děti pouštěli draky

Liberec ještě bez průmyslové zóny jih v roce 1993

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Liberec XXV - Vesec

vesec 1935
vesec 1935
Česká ulice a ZŠ Vesec (cca rok 1974)
Česká ulice a ZŠ Vesec (cca rok 1974)
Vesec
Vesec
Vesec (M.Gergelčík)
Vesec (M.Gergelčík)
Na 95% tipuju,že je to Liberecká Ferona....(archiv Luboš Mencl)
Na 95% tipuju,že je to Liberecká Ferona....(archiv Luboš Mencl)
1992
1992
foto Čestmír Ježek
foto Čestmír Ježek
foto Monika Seibertová
foto Monika Seibertová

Vesecký rybník - Teichmühle (1992)


Jméno rybníka pochází z němčiny a původně znělo Teichmüllerteich. Nejednalo se tedy o žádný mlýn (Mühle), ale o Müllerův rybník. Původně zde byly tři rybníčky, které koupil od knížete Rohana majitel níže položené textilky (1830) a po čase zbudoval dnešní rybník.


(Zdroj Kniha o Liberci)

Die Teiche, Die Teichmühle, Tajch, Tajchmil, Mlýnský rybník, Vesecký rybník. Kdysi a dnes. (Luboš Janků)
Die Teiche, Die Teichmühle, Tajch, Tajchmil, Mlýnský rybník, Vesecký rybník. Kdysi a dnes. (Luboš Janků)

Liberec XXIV - Pilínkov

Jedno z mnoha filmování probíhalo v Liberci 10. září 1994. Podle soupravy soudím, že šlo natáčení transportu Židů do lágru - ale jistý si fakt nejsem. Foto Čtyřkoláku 434.2186 v Pilínkově by ostatně mělo připomenout spíše manipulák v letech sedmdesátých; za války na Ještědu vysílač opravdu nestál 😉(archiv Miroslav Fogl)
Jedno z mnoha filmování probíhalo v Liberci 10. září 1994. Podle soupravy soudím, že šlo natáčení transportu Židů do lágru - ale jistý si fakt nejsem. Foto Čtyřkoláku 434.2186 v Pilínkově by ostatně mělo připomenout spíše manipulák v letech sedmdesátých; za války na Ještědu vysílač opravdu nestál 😉(archiv Miroslav Fogl)

Hostinec u zastávky (počátek 20.století) a v roce 2020


Pohled z oken nádraží v Pilínkově na dnešní Puškinovu ulici. V popředí hostinec U Zastávky (nyní U Horáků, čp.51) z roku 1892. Za ním je téměř zakryta stromy bývalá zemědělská usedlost, dnes rekreační objekt (čp.53).K němu patřila i obora, jejíž oplocení probíhá po pravé straně cesty. Dnes je v těchto místech tělovýchovné středisko místního Sokola. (zdroj Kniha o Liberci)

1920
1920

Pionýrský tábor ŽS ČSD Děčín (Hluboká)

Šimonovice

Liberec XXXIX  (pouze v letech 1986 - 31.12. 1989)

Dlouhý Most

Liberec XXXVI (1986 - 31.12.1992)

Dlouhý Most (M.Gergelčík)
Dlouhý Most (M.Gergelčík)
Před pár lety šlo o jen zarostlý vrchol přes který procházela sotva znatelná pěšina turistické značky. Místo ožilo až po stavbě nové restaurace, lanovky a sjezdovky. Do 20. září 1974 to tady ale mohutně žilo. Šlo o jeden z turistických taháků regionu. Restaurace generovala vysoké tržby a turistů přicházel nekončící zástup. Alespoň podle protokolu o vzniklých škodách a ušlých ziscích. Požár původního Obřího sudu na Javorníku tohle všechno ze dne na den vzal. Dřevěná část zcela shořela ještě před příjezdem hasičů... přidávám také info, jak se to tehdy seběhlo. (archiv Petr Kolín)
Gruss vom Jaberlicher Berge. Pozdrav z Obřího sudu na Javorníku. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899.(Kamil Syrovátka)
Gruss vom Jaberlicher Berge. Pozdrav z Obřího sudu na Javorníku. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899.(Kamil Syrovátka)
Gruss vom Jaberlicher Berge. Pozdrav z Obřího sudu na Javorníku. Pohlednice prošlá poštou v roce 1905. (Kamil Syrovátka)
Gruss vom Jaberlicher Berge. Pozdrav z Obřího sudu na Javorníku. Pohlednice prošlá poštou v roce 1905. (Kamil Syrovátka)

Obří sud na Javorníku začátkem minulého století

Zajímavou lokalitu Javorník nám přibližují čtyři záběry Obřího sudu a tři zachované díly panoramatu z Křemencového vrchu, ležícího ve výšce 684 metry na Rašovském hřebeni Ještědského hřbetu. Věhlas tomuto místu dala restaurace zřízená z obřího sudu, ten byl vystaven na Jubilejní výstavě ve Vídni v roce 1898 a rok poté převezen na Javorník. Čtrnáct metrů dlouhý a 12 metrů široký sud s obsahem 10238 hektolitrů mohl pojmout 400 osob. S přilehlými místnostmi chaty prostory pojmuly až tisíc lidí. Stavba postupně doplňovala další lákadla pro turisty. V roce 1924 byla zpřístupněna 18 metrů vysoká rozhledna, pojmenovaná po předsedovi hodkovické sekce Horského spolku M. Blaschkovi, nacházelo se zde hřiště, klouzačka i kolotoč. Ale i zde osudově zasáhl čas a lidská neopatrnost. Koncem čtyřicátých let zanikla rozhledna a v září 1974 vyhořela i restaurace. Vrchol Javorníku tak nenávratně ztatil ojedinělou a typickou stavbu.

V současné době je na vrcholu Javorníku vedle výletní restaurace také kovový stožár základnové stanice mobilního operátora. V létě 2011 byl po 37 letech opět postaven kdysi tak oblíbený Obří sud. Jedná se o nepřímou repliku původního sudu. Při stavbě repliky se vycházelo z plánů starého hotelu. Interiéry restaurace i hotelu jsou zařízené nadstandardně, nejsou podle původní předlohy. Restaurace pojme najednou na osmdesát strávníků, ubytování najdou v hotelu zájemci v jedenácti pokojích. Nový obří sud byl otevřen 1. října 2011.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)