Padlá Hermanka

Naštěstí ještě stojí v Hynaisově ulici, pět set metrů od železniční stanice Horní Růžodol. Počátek tovární výroby na tomto místě se datuje do roku 1824, kdy podnikatel a později továrník Wilhelm Siegmund zakoupil zdejší pozemky a nechal zde postavit továrnu na sukna. Později přestěhoval své podnikání do Frýdlantu a tovární budovy i obytný dům prodal Franzi Hermanovi, po kterém byla fabrika lidově pojmenována. Roku 1847 továrnu pronajal Antonu Trenklerovi, který zadal stavbu kotelny s parním strojem a instaloval technologii předení. Od roku 1865 vlastní továrnu Adalbert Redlhammer a od roku 1882 firma Moris Zweig. Jednoduše řečeno Hermanku potkal osud mnoha jiných objektů na Liberecku - fluktuace majitelů zvučných továrnických jmen. Stejně tak byla v době své slávy vyzdobena do podoby šlechtičny. Vypadala téměř jako zámecký obytný komplex. Mansardová střecha hlavní budovy dává jen matně tušit vnitřní výrobní procesy, stejně jako vedle stojící obytný dům. Špinavý dvůr, který chtě-nechtě vznikne v každém průmyslovém areálu je schován za zdmi budov. Interiér průmyslový, exteriér empírový s prvky romantismu, které tvořil třeba altán stojící v zahradě. Továrna v polovině 19. století měla ještě podobu panského dvora. Ostatně to byla i hlavní touha továrníků. Pýcha na průmyslovou velkovýrobu kombinovaná s panskými ambicemi. Kouřící zdobné komíny byly architektonickými manifesty moderních technologií a parních strojů. Hermanka dnes je již torzem. Zbyla hlavní budova, nenávratně zničená mnoha přestavbami a instalací plastových oken. Zmizely vchodové portály, již dávno zmizela mansardová střecha i okolní budovy, které zde stály ještě po roce 1950. Přesto by mohla Padlá Hermanka hrdě prohlásit: "Sloužím průmyslu již 186 let!" (autor Ivan Rous, 2013)

Filiální kostel sv. jana Nepomuckého v Liberci-Janově Dole

byl vybudován r. 1716 z popudu inspektora panství Christiána Karla Platze z Ehrentalu. Ještě téhož roku byl benedikován frýdlantským děkanem Gottfriedem Franzem Griegerem. Stavitel není znám, ale patřil patrně do okruhu italských mistrů. Kostel je barokový, jednolodní, opačně orientovaný, členěný lizénami o 2 osách, se zaobleným presbytá­řem a ozdobným průčelím. Nad průčelím štít s pilastry, tympanonema kruhovitým oknem. Postranní zdi jsou členěny pásy. Okna mají úsečové oblouky. Plochý strop je zdoben pravidelnou štukovou výzdo­bou. Žlábkové pilastry spočívají na vysokém soklu. Sakristie na jižní straně je klenuta křížové .Přístavba je novějšího data. Dveře kostela mají kamenné ostění a barokní kování. Vížka je cibulovitá. Výzdoba odpo­vídá pojetí raného baroka, ale obnovami byla poškozena. Malby pro­vedli Wenzel Porsch, Rieger a Heidrich z Liberce, štukatérské práce Richard Haubitz z Liberce, pseudobarokový oltář navrhl a postavil Heinrich August z Dlouhého Mostu. Oltářní obraz představuje sv.Jana Nepomuckého jako poutníka modlícího se ve svatováclavské kapli ve Staré Boleslavi. Maloval jej podle návrhu profesora vídeňské Akademie, známého malíře Josefa Fůhricha, rodáka z Chrastavy, jeho zeť August Wórndle r. 1873. Obraz darovala Marie Pavlína Liebiegová. Dřevěná kruchta je zdobena na poprsni sedmi na plátně malova­nými obrazy ze života sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18.století: zpověď a zachování zpovědního tajemství, Jan před králem a ve vězení, Janovo kázání a mučení a mučednická smrt ve Vltavě. Okolo kostela založen v r. 1757 hřbitov, v r. 1835 byl přeložen. Filiální kostel patřící k farnosti Liberec-město neslouží toho času bohoslužebným účelům, je pronajmut libereckému Stavokombinátu.

(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC , 1983)

Z rané historie českého školství v Horním Růžodolu:

Počátky moderního českého školství v Liberci sahají do 19.století. Vzdělávání českých dětí v jejich rodném jazyce však nemělo vzhledem k národnostnímu složení libereckého regionu vůbec jednoduchou pozici. V posledním desetiletí 19. století se začala rodit v hlavách představitelů české národní menšiny, v tehdy silně německy osídleném městě Reichenberg, myšlenka na podporu českého vzdělání a založení české školy. A byl to právě Horní Růžodol, kde se díky početné české enklávě podařilo myšlenku první obecné školy pro české děti na území Liberce zrealizovat a prosadit i přes odpor německých občanů.

První budova pro německou školu byla v obci postavena už roku 1887 (čp. 94-VII v ulici 8. března, za první republiky zde sídlil obecní úřad). V roce 1893 si podali manželé Patočkovi žádost, aby v jejich domku (čp. 102-VII v dnešní ulici 28. října) byla zřízena soukromá jednotřídní česká škola. Dohadování trvalo přes pět let. Na žádost o zřízení české školy se v roce 1899 podepsali 43 rodiče, ale 17 jich svůj podpis pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu odvolalo. Jak vidíme, nebylo nikterak lehké vybojovat pro děti školu v rodném českém jazyce. Svědčí o tom i zápisy v kronice obce Horní Růžodol, v níž se mimo jiné dočteme, že ze strany obce byly využity všechny možnosti, jak rozvoj českého školství brzdit včetně mnohých stížností na ministerstvo kultury a vyučování. Ministerstvo ve Vídni však všechny neopodstatněné stížnosti ze strany německých obyvatel zamítlo. Velký boj se vedl i o umístění českého nápisu na školu. Dnes to může připadat mladým lidem jako absurdita, ale je třeba chápat atmosféru doby počátku 20. století zjitřenou národnostními nesváry. Zároveň je i nutné ocenit a připomenout si obětavost českých lidí, kteří vybojovali pro své děti školu v rodném jazyce. Za všechny vzpomeňme alespoň manžele Patočkovy, Vojtěcha Technika, Josefa Kubů a Josefa Votočka.

V roce 1903 položili zástupci obce základní kámen budovy nové německé školy "Volks und Bürgerschule in Oberrosenthal" (dnešní ZŠ v ulici U Školy, č.p.222). Obsahovala 18 učeben. Budovu ve stylu novorenesance s patrnými secesními prvky vyprojektovala a postavila liberecká firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Stavba byla dokončena, jak dokládá pamětní kámen umístěný v mezipatře hlavního schodiště, 10.září 1905.

Bürgerschule in Oberrosenthal

Boje o českou školu a vznik české obecné školy (v ulici 28.října)

Horní Růžodol je z historie Liberecka znám tím, že byl od prvopočátků obydlen českým etnikem, které patřilo k nejpočetnějším v okolních obcích. Za první republiky zde dokonce Češi získali nadpoloviční většinu. Jednou ze sporných otázek byla i výstavba české školy, která se několik let řešila na zasedáních obecní rady. Podívejme se tedy v krátkostí na historii, která vešla do povědomí obyvatel jako boje o českou školu.

Již 30. listopadu 1901 c. k. zemská školní rada výnosem č. 44413 zřídila v Horním Rosentalu (jak se tenkrát obec nazývala) českou jednotřídku. Obec, ve které žila silná část obyvatel německé národnosti, podala proti tomuto výnosu protest, jenž byl Vídní jako neopodstatněný zamítnut. A tak dne 5. prosince 1904 byl okresní školní radou v Liberci vypsán konkurz na místo učitele a správce školy v Horním Rosentalu. Učitelem se stal Josef Baudisch, který do té doby působil v Trutnově. Službu nastoupil 29. srpna 1905 jako správce školy, v roce 1908 byl prohlášen řídícím učitelem a v této funkci setrval až do roku 1921. Již 30. ledna 1905 byla v Horním Růžodolu zvolena školní rada, jejíž členové složili předepsaný slib "prohlásivše, že jsou nejen řeči české úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají".Protože obec neposkytla budovu, prozatímně byl postaven dřevěný pavilon systému Dóker.

Stavba školy v ulici U Školy

Historický zápis do české školy se konal 29. - 31. srpna 1905 v místnosti obecního úřadu. V prvním školním roce se zapsalo 167 školou povinných dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec proti zápisu podala protest. I tak se však česká školní mládež shromáždila 1. září a průvodem šla do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, kde se konala po deváté hodině mše. Pro rozestavěnost pavilonu, který byl zkolaudován 14. 9., byly hlavní prázdniny prodlouženy do 16. 9. 1905 a následující den se vyučování v české škole stalo skutečností.

Kronika české školy, jejíž originál se jakoby zázrakem zachoval do dnešních dnů, líčí na svých stránkách boje, které byly v Růžodole sváděny mezi občany české a německé národnosti v souvislosti s vyučováním v české škole. Již 10. 10. 1905 podali čeští poslanci na sněmu Království českého interpelaci místodržícímu, protože několik českých dětí přestoupilo do německé školy. Proč tak učinily? Musely totiž před vyučováním čekat před školou v dešti a nepohodě, protože budova měla jen malou nedostačující předsíňku. A tak 29. září začala školní stávka. Děti - až na nepatrný počet - vůbec nechodily do školy. Vzniklou situací se zabývala školní rada a 24. ledna 1906 byl zamítnut obci Horní Rosental další rekurs proti české škole a také bylo zavedeno polodenní vyučování. Počet dětí v roce 1906 byl 167. Spory obce se školou trvaly nadále, a tak 10. 5. 1906 pod číslem 15720 zamítlo c. k. ministerstvo kultury a vyučování rekurs obce proti české škole a nařídilo ihned opatřiti pro školu dvě malé místnosti a další rekursy zamítlo předem. Proto se 30. června konalo komisionelní řízení v hostinci U Votočků. Obě místnosti byly shledány jako způsobilé. Z této doby se nám zachovala i pohlednice, která zobrazuje budovu české školy (dřevěný pavilon) a vedle ní budovu dnešní ZŠ v ulici 28.října.

Jedná se o pohlednici, která byla vydána na podporu české školy. Ta vůbec musela v počátcích počítat s dary mecenášů, a tak se i v kronice vyskytují jejich jména a popisy darů. Některé zápisy působí dnes úsměvně, např. dr. Fiedler z Vysokého Mýta daroval pět vycpanin, z toho jednu veverku. Josef Zahradník, výrobce skleněných výrobků, fyzikální pomůcky a c. k. okresní školní rada věnovala globus. Odbor Národní jednoty severočeské přispěl sešity, deskami a papíry na kreslení a také vánoční nadílkou pro chudé žáky.

Kronika české školy uvádí dále každý školní rok počtem žáků a popisem hlavních událostí a svátků. Je pro nás cenným historickým pramenem. Její zápisy končí školním rokem 1921-1922. Závěrečné stránky jsou však velmi špatně čitelné. Poslední celý dochovaný zápis je ze školního roku 1918-1919, ve kterém navštěvovaly českou školu 294 děti, z toho 140 chlapců a 154 děvčat.

Doba usmíření

Od počátků své existence se česká obecná škola musela vyrovnávat s nedostačující kapacitou tříd vzhledem k počtu svých žáků a malou podporou ze strany úřadů.Tento stav trval do konce roku 1918. Konec 1.světové války a vznik samostatné Československé republiky přinesly do pohraničí velké změny. V prvních poválečných obecních volbách v roce 1919 měli Češi poprvé samostatnou kandidátku. Od té doby až do roku 1938 stáli v čele obce Horní Růžodol čeští starostové, kteří podporovali rozvoj českého školství. V roce 1919 byla v Horním Růžodole zřízena česká měšťanská škola. Její žáci našli útočiště v budově německé měšťanky, kde byly rovněž umístěny některé třídy české obecné školy. Konečně se podařilo to, co dříve bylo nemyslitelné. Děti obou národností se tu učily a setkávaly se pod jednou střechou a ze školních lavic školy v ulici U Školy poprvé zazněla česká řeč.

V roce 1922 se uvažovalo o přístavbě školy, protože počet učeben nedostačoval. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě nové školy a 26. června byl položen základní kámen školy v ulici Jeronýmova (dnešní gymnázium). Budova nové "Masarykovy obecné a měšťanské školy" byla slavnostně otevřena 22.října 1933.

Základní škola

Historie škol v Horním Růžodole byla přesným odrazem soudobé historie města a naší země. Musely se vyrovnávat s národnostními antipatiemi a spory českých a německých obyvatel města. Byly ovládány střídavě německým a českým šovinismem. Po Mnichovském záboru československého pohraničí česká obecná škola zanikla a budova měšťanské školy (č.p.222) sloužila během druhé světové války v letech 1944 - 1945 dokonce jako vojenský lazaret.

Po válce byly obě školy obnoveny. V červnu 1945 na základě nařízení ministerstva školství byla budova bývalé německé měšťanky č.p. 222přidělena potřebám českých škol. Vznikla zde jedna z tehdejších devíti škol Velkého Liberce - obecná škola, v čele s řídícím učitelem Oldřichem Peterkou. Měšťanskou školu, která nesla hrdý název Masarykova státní škola měšťanská, řídil pan Josef Halamíček. V souvislosti s odsunem německé většiny obyvatel se školy v Horním Růžodole polarizovaly ve výhradně české vzdělávací instituce. Z historie obou škol v této době vyplývá, že byly, stejně jako celá společnost, poznamenány sílícím bolševickým vlivem a komunistický převrat v roce 1948 školy citelně zasáhl. Z čela obou institucí smetl jejich ředitele (pan ředitel Halamíček byl v následujících letech komunistickým režimem dále perzekvován) a obě školy byly sloučeny do jediné.

V šedesátých letech byly provedeny rozsáhlé opravy interiéru budovy v ulici U Školy č.p.222, protože školu sloužící po mnoho let pouze 1. - 5. postupnému ročníku bylo třeba přizpůsobit žákům starším. Od roku 1959 byla v budově zřízena 16. osmiletá střední škola, později 16. základní devítiletá škola.

Ve školním roce 1979/1980, kdy školu řídil Vladimír Drnec, byly zřízeny první dvě sportovní třídy pro pohybově talentovanou mládež se zaměřením na lední hokej. V tomto směru výchovy a vzdělávání sportovní mládeže se škola dále rozvíjela i v následujících letech až do současnosti.

V posledních deseti letech prošla škola výraznou modernizací a rekonstrukcemi. S výrazným přispěním zřizovatele školy, magistrátu města Liberec, se podařilo zrekonstruovat a zvětšit tělocvičnu školy. V roce 2002 rozšířilo sportovní možnosti školy nově vybudované multifunkční hřiště s umělým povrchem na pozemku mezi školou a budovou gymnázia. Rovněž učebny a učební materiály prošly radikální proměnou. Byla vybudována učebna výpočetní techniky, modernizací prošla učebna fyziky a od roku 2006 se společenské vědy vyučují v multimediálně vybavené učebně.

V roce 2009 škola vybudovala v areálu Městského stadionu Liberec Víceúčelový dětský park s využitím finančních prostředků z fondů EU prostřednictvím Regionálního operačního programu. Škola tak poskytuje možnost dětem, rodinám a široké veřejnosti z oblasti Horního Růžodolu k vol nočasovému aktivnímu vyžití.

V září 2011 byla ve škole založena Školní tréninková skupina krasobruslení, která tak rozšířila sportovní základnu sportovních tříd zaměřených na lední hokej o další sportovní odvětví.

Restaurace U Votočků (před 100 lety)

Restaurace U Votočků byla významným střediskem českých obyvatel z celého okolí, jelikož se tam konaly spolkové schůze, cvičili zde sokolové a pořádala se tam ochotnická představení. Dokud nebylo postaveno kino Lípa v Šlikově ulici, promítaly se tam také filmy. V suterénu budovy přístupném z Tylovy ulice provozoval pan Dojč holičství, vedle sídlila redakce národně socialistického týdeníku Naše hory, vedená Antonínem Rejhou a pak Josefem Deylem. V přízemí byl výčep malý sál a v podkroví obytné místnosti. Velký sál, jehož čelo vidíme vystupovat napravo za budovou, byl k budově přistavěn až v roce 1918. Na severní straně přiléhala k domu zahradní restaurace ,do níž byl vstup i z výčepu.
Po Josefově smrti provozovala jeho žena živnost nadále až do roku 1939 ,kdy pro paní Votočkovou přijela policie, která ji bez jakéhokoliv vysvětlení nařídila restauraci opustit. A vyvezla ji bez jediného zavazadla za hranice bývalého protektorátu. Za okupace se restaurace U Votočků změnila na tábor pro ruské, italské a francouzské zajatce. A její stav se zhoršil natolik, že se uvažovalo o jejím zbourání. Místní sokolové v čele s bratrem Vozábem se ale ujali jeho záchrany, a tak byl nakonec stržen jen velký sál a hlavní vchod se přesunul na severní stranu a restaurace se časem změnila na místní osvětovou besedu. Paní Růžena Votočková bydlela až do svého onemocnění v podkrovní světnici, zemřela v roce 1957. Na pohlednici je zachyceba u vchodu v bílé zástěře vedle svého manžela, za ní stojí Anča od výčepu.

pozn.
Josef Votoček se narodil 18. 6. 1875 v Jilemnici jako syn Josefa a Antonie Votočkových. Do Liberce přišel jako účetní v roce 1889 kde se zapojil do menšinové práce, hlavně v dramatickém oboru České besedy. Roku 1900 koupil hostinec Wilhemshöhe na rohu ulic Hradební a Tylovy (č. p. 196), který pojmenoval restaurace U Votočků. Vedl o něj, ale několikaletý spor s německou obecní správou. Po vzniku ČSR se stal Josef Votoček členem správní komise a od prvních voleb náměstkem starosty po jehož rezignaci získal místo prvního českého starosty Horního Růžodolu, kde se zasloužil o výstavu budovy, ve které se nachází nynější Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická v Jeronýmově ulici. Josef Votoček zemřel 1. listopadu roku 1932 a jeho urna byla pochována na hřbitově v Horním Růžodole, který nechal zřídit za svého starostování. Na návrh národních socialistů, jejíchž členem byl, nese od 20.listopadu 1935 jeho jméno jedna z ulic poblíž obou českých škol, o jejichž založení se významnou měrou zasloužil. (zdroj Wikipedie)

Koupaliště Vápenka v 50 - 60.letech

V sousedství Michlerovy vápenky při Ještědské ulici postavil řezník a hostinský Franz Richter koupaliště, které otevřel 21.5.1933. Voda do něj byla přiváděnas potrubím z Janovodolského potoka. Po válce zde bylo sídlo Libereckého plaveckého klubu. V letech 1972 - 1973 bylo koupaliště přestavěno a napájení se z libereckého vodovodu. (zdroj Kniha o Liberci)

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Výstavbu zimního stadionu,

který městu palčivě chyběl, projednala rada Městského národního výboru již 10. září 1954. Následně bylo rozhodnuto, že zimní stadion s uměle vyráběným ledem bude postaven v Topolově ulici poblíž koupaliště na Vápence a bude napojen na mrazírny nedalekých jatek. KNV v Liberci projekt schválil a v roce 1954 se začalo se zemními úpravami. Nakonec však bylo s ohledem na celou řadu problémů upuštěno od vybrané lokality a byl zvolen nový pozemek v Jeronýmově ulici v Horním Růžodole. S projekčními pracemi na základě projektu ing. Bohuslava Lisala se začalo 1955 a o rok později byl stadion, ještě jako otevřený, tzn. bez zastřešení dokončen. Kapacita byla cca 9000 diváků, z toho 1800 sedících a rozměr kluziště byl 30 × 60 m. Poměrně záhy však bylo konstatováno, že stávající podoba zimního stadionu je zcela nedostatečná a je tedy třeba přistoupit k jeho zastřešení. Návrh vypracovala projekční skupina Krajského projektového ústavu v Liberci vedená Ing. Vlastimilem Šedem, CSc., který mj. pracoval i na proslulém televizním vysílači a horském hotelu Ještěd. Ocelové prvky dodaly Válcovny trub a ocelárny Chomutov n. p., subdodavatelem byly Pozemní stavby Liberec a montáž ocelové střešní klenby provedl Průmstav Pardubice. Šedo přišel s pozoruhodným systémem betonáže, který do síťových forem opírá ocelovou klenbovou konstrukci do železobetonových prostorových sloupů s volným rozpětím 90 m, tedy bez jakékoliv vnitřní podpory, kdy veškerá tíha konstrukce spočívá jen na postranních sloupech. (autor příspěvku Luboš Mencl)

Liberecký zimní stadion v Horním Růžodolu byl vybudován v letech 1965 - 1967.

Odvážnou síťovou klenbu o rozpětí 90 metrů na mohutných betonových patkách ve tvaru písmene ypsilon navrhl Vlastimil Šeda z libereckého Stavoprojektu. Tribuny pojmou 7000 diváků. Ledovou plochu využívají hlavně členové hokejového klubu Bílí tygři. Dříve jako Stadion Liberec ještě v druhé nejvyšší soutěži, od sezóny 2002/2003 už extraligový klub. Od roku 2005 používají tuto halu jen k tréninku, neboť v roce 2003 - 2005 byla vybudována nová hala v dnešní době Home Credit aréna .

Pozn. Ta má délku 107 m, šířku 97 m a výšku 26 m, celkem zabírá plochu 27 069 m². Uvnitř haly jsou čtyři patra, má celkovou kapacitu až 9000 míst při koncertě a 7500 míst při hokejovém zápase. Hala má čtyři patra, ve třetím patře je 48 skyboxů. Dále zde je 35 míst pro handicapované a 106 pro média. Nad herní plochou o rozměrech 29×60 m je zavěšena multimediální kostka se čtyřmi obrazovkami o úhlopříčce 4,6 m. Multimediální pás z LED je vysoký 72 cm a 256 m dlouhý.

Na prvním snímku nástup sportovců před dojezdem etapy Závodu míru v roce 1978 (zdroj Kniha o Liberci)

Český kopec

(20.léta, poč. 20.století, před rokem 1904)

Na prvním snímku je pohled přes Mosteckou ulici směrem ke hřbitovu. Na druhém okolí Šlikovy ulice spolu se záběrem na české školy. A na třetím snímku nároží ulic Melantrichovy a M.Horákové. V rohovém domě čp. 116 bývala tiskárna Bohumila Kobra, významného českého kulturního pracovníka. Narodil se 26.4.1896 v Cerhenicích u Kolína, odkud se jeho rodiče přestěhovali do Lomnice nad Popelkou. Jeho přání být učitelem nemohlo být pro nedostatek prostředků splněno, a tak se vyučil typografem a nastoupil u lomnické firmy Kosař, kde se vypracoval na vedoucího tiskárny. Na Liberecko ho přivedla snaha pomoci českým hraničářům založením knihtiskárny. Skutečně pak z jeho podniku vycházel široký sortiment nejrůznějších tiskovin od pozvánek až po noviny a knihy pro většinu českých spolků. Tiskly se zde týdeníky Naše hory, Český sever, Severočeský živnostník a obchodník, dále Severočeský deník (28.10.1932 - 2.10.1938) a firma stála u vzniku Severočeského družstva nakladatelského a vydavatelského v Liberci (koncese 1937 ), které vydávalo Deník českého severu. Kobr byl jedním z prvních Čechů, kteří byli po příchodu nacistů žalářováni. Po válce se sem vrátil a působil jako národní správce dvou libereckých tiskáren (Josef Seibt a Johann Jäckel) a po znárodnění jako odborník v Severografii až do tragické smrti 21.8.1968. Od roku 1990 nese jeho jméno jedna z hornorůžodolských ulic.

(zdroj Kniha o Liberci)

Když se stavěl Plastimat

Firma Plastimat vznikla v roce 1946 v Jablonci a specializovala na díly pro elektrotechnický průmysl, instalační materiály a také na první součástky pro automobily. Ale už tehdy bylo jasné, že plast je materiálem budoucnosti a jeho možnosti jsou prakticky neomezené.

Spotřební zboží začal podnik chrlit ve velkém až po roce 1963, kdy otevřel nový závod v Liberci-Hanychově, a vedení podniku se přestěhovalo do něj. Měl ještě dalších sedm závodů po celých Čechách a kolem 4000 zaměstnanců.

Školství v Rochlici

Česká škola v Rochlici

2. třída (3. a 4. ročník) 56 žáků

3. třída (5. až 8. ročník) 111 žáků ta byla rozdělena na A + B celkem 199 žáků

Bylo také nastudováno první české divadlo - V zajetí skalních mužíků. Hraní divadla se poté stalo tradicí. Založena byla též knihovna, kterou vedl správce školy Žďárský. Pořádány jsou každoroční a pravidelné výlety s žactvem do blízkého i dalekého okolí. Na škole se stávají pravidlem stravovací akce v zimních měsících ( mléko + kakao + houska).
Pravidelně se konají vánoční nadílky. Příklad z roku 1929 - Nejchudším dětem bylo věnováno 29 párů bot, 1 pár bačkůrek, látka na 11 obleků, 15 párů rukavic a punčoch, 3 čepice, 2 páry punčoch, 2 tílka, 3 kabátky a 3 šatičky. Také se konají zdravotnické prohlídky a očkování.
Do 1.1.1921 se jmenovala zdejší škola - Česká zemská obecná škola. Dle nového zákona je nyní název Česká státní obecná škola v Rochlicích. 21.5.1921 byla vyvěšena prvně česká vlajka a instalován nový nápis na školu - Česká státní obecná škola o rozměrech 2 x 0.55 m. Obé zhotovil truhlář Josef skřivánek za 350 Kč.
V roce 1923 dostává správce školy byt v domě č.p. 45 (pod školou) o velikosti 2 pokoje, kuchyň a předsíň. Pořádají se pravidelně školní slavnosti v restauraci U Votočků a na koupališti v Rochlicích. Od školního roku 1923-1924 se vyučují nové předměty - Občanská nauka a výchova (pro žáky, kteří nenavštěvují hodiny náboženství), ruční práce výchovné pro chlapce a místo tělocviku zavedena tělovýchova. 1923 zakoupen pozemek pro novou školu. Nebude - li by postavena nová škola, bude pozemek využit na hřiště.
15.11.1923 byla založena při škole mateřská školka pro děti ve věku 3 - 6 let. 18.10.1824 navštívil rochlickou školu ministr školství Markovič. 18.2. - 1.3.1929 byly na Liberecku zavřeny školy pro kruté mrazy (-36 - -41 st. C).
Od školního roku 1929-30 je škola organizována jako 4 třídní. Pronájem další třídy byl získán od mětského úřadu. Nájem s vybavením a osvětlením za roční částku 900 Kčs. Nastoupilo 118 žáků - 61 chlapců a 57 dívek. Dle národnosti to bylo 116 Čechů a 2 Němci. Dle náboženství to bylo bez vyznání 66, římsko-katolického 39, k církvi československé 5, českobratrské 3, řecko-katolické 2, evangelické 1, pravoslavný 1 a židovské 1. Od 1.10.1929 začala povinná výuka němčiny.
Od 3.8.1931 se zřizuje při zdejší škole 5. třída postupná. 16.9.1933 se započalo se stavbou obecné a měšťanské školy v Hornim Růžodole. O jeho stavbu měl největší zásluhu Josef Votoček, starosta Horního Růžodolu, který 1.11.1932 zemřel a otevření této školy se nedočkal.
V listopadu a prosinci 1934 proběhlo očkování proti záškrtu. Po četných žádostech o ustavení měšťanské školy v Rochlicích, nebylo vyhověno a tak dle nového nařízení byla úprava školních obvodů provedena na schůzi školního výboru a rodičovského sdružení dne 8.5.1937 ve škole v Horním Růžodole. Podle tohoto usnesení bude většina žáků patřit do obvodu měšťanské školy ve Vesci, z části severně za seřaďovacím nádražím do Horního Růžodolu a severně od "Černé louže" do Liberce. Podobně pro žáky zdejší obecné školy nebyla část Horního Růžodolu " Na kopci" přidělena Rochlické obecné škole pro nedostatek místa. Bude o tom rozhodnuto až po stavbě nové školy. Projekty k ní mají být vypracovány v roce 1938 a v roce 1939 má začít stavba.
Ve školním roce 1937 - 1938 byl pořízen školský rozhlas. Radiopřijímač a 5 amplionů bylo pořízeno nákladem 4 273 Kčs + zařizovací náklady 259 Kčs. Městský úřad povolil zdarma užívati elektrický proud a postavení antény.
Delegace obecné školy v Rochlicích se zúčastnila pohřbu T. G. Masaryka, který zemřel 14.9.1937. V delegaci byli František Žďárský, Josef Jireš a Marie Jirešová za Sokol a Antonie Jiroušková. Školní rok končí 121 dětí v 5 třídách.
1. třída 13 chlapců 13 dívek celkem 26 2. třída 20 chlapců 9 dívek celkem 29 3. třída 11 chlapců 12 dívek celkem 23 4. třída 8 chlapců 13 dívek celkem 21 5. třída 14 chlapců 8 dívek celkem 22 všechny třídy celkem 121Školní rok 1938 - 1939 byl poznamenán neblahou Mnichovskou dohodou, která byla podepsána 29.9.1938 a 30.9. 1938 bylo podstoupeno pohraničí Německu. Rochlice samozřejmě patří - jako hlavní město sudetského hnutí na severu Čech Liberec - mezi území, které připadlo Německu. Školní rok začal 1.9.1938 za vzrušených poměrů. Rodiče stěhovali své děti do vnitrozemí k příbuzným, protože v pohraničí se očekávaly bouřlivé válečné údálosti. Nakonec k 30.9.1938 zbylo v 5 třídách asi 15 dětí, jejichž rodiče neměli děti kam poslat. Pan řídící učitel setrval v Rochlici do 7 října 1938, což byl poslední den, kdy měli státní zaměstnanci odjet do vnitrozemí podle určení nadřízených orgánů. František Žďárský byl přikázán do obecné školy Železnice u Jičína jako třídní učitel.
Nařízeno bylo nechat inventář školy na místě, pouze nejdůležitější úřední knihy a razítko bylo odvezeno. Později toto bylo odevzdáno inspektorátu národních škol, který se přestěhoval do Mladé Boleslavi. Klíče od školy a inventář byly předány zastupitelstvu Rochlic, jmenovitě německým zastupitelům Růžičkovi a Kratochvílovi. Takto tedy skončila po 19 letech česká škola na 6 let v Rochlicích. S odchodem Čechů do vnitrozemí a s příchodem říšských Němců stoupl počet žáků v rochlické škole téměř na dvojnásobek. (zdroj ZDŠ Rochlice)

FARNÍ CHRÁM SV. JANA KŘTITELE V LIBERCI VI - ROCHLICI

Rochlice patří k nejstaršímu osídlení horního údolí Nisy. jako obecní farnost se objevuje již v polovině 14. století. Písemně je doložena r. 1352 v seznamu papežského desátku pod jménem "Rochlicz" (v letech1352, 1369, 1384 a 1399 platily Rochlice 2 kr. papežského desátku). Roku 1363 je obec uváděna pod českým jménem Rokytnice.

Nejstarší kostel stával na bývalé "Kónigsstrasse" (silnice Boleslav -Zhořelec) na pozemku, který se ještě donedávna nazýval mikulášským hřbitovem. Kostel byl totiž zasvěcen sv. Mikuláši. V r. 1384 je uváděn rochlický kostel mezi 33 kostely žitavského děkanátu. Na jeho památku byl zde postaven r. 1699 sloup. Není bez zajímavosti, že v rochlickém kostele konávali bohoslužby kněží českých jmen (Mikuláš, Václav, Hašek, Dušek), což je důkazem českého osídlení obce Rokytnice.

V místech dnešního chrámu vystavěl počátkem 17. století pán 2 Re­dernů dřevěný kostelík. V letech 1600 1624- nalézáme zmínky o lute­ránských duchovních, kteří při něm působili. V r. 1652 se kostel stává farním chrámem katolickým zasvěceným sv. Janu Křtiteli. K rochlické farnosti byly tehdy přidruženy kostely v Rýnovicích a Vratislavicích. Prvním katolickým farářem se stal Matheus Oellerus. Za jeho nástupce Onuphria Hepnera byl r. 1657 dřevěný kostel z velké části zbořen a přestavěn na kamenný. Stará dřevěná věž postavená r. 1609 však zůstala zachována až do r. 1680, kdy po zničení vichřicí byla nahrazena novou a tato po požáru r. 1800 znovu postavena v nynější podobě.

Úsilím faráře Chrysostoma Kretschmera byla r. 1708 zvýšena kostel­ní loď, byl zbudován nový presbytář a sanktusní věžička, takže kostel dostal dnešní vzhled. Stavební práce zajišťovali Christián Hitschmanna Georg Hůbner, stavitelé z Ruprechtic. Když r. 1709 byl vnitřek chrámu zkrášlen novým hlavním oltářem a novou kazatelnou, byl 20. října téhož roku benedikován frýdlantským děkanem FrantiškemGriegrem. Rochlický kostel je prostá barokní stavba orientovaná na vý­chod, věž je na západní straně, oltářní prostor je půlkruhovitý. Loď ješiroká, stropy ploché, sedlová střecha má průběžný hřeben. Nad oltářním prostorem je věžička. Okna jsou uzavřena segmentovými oblouky.Věž stojí ve středu západní strany, má sešikmené přístavky ležící v jedné straně, severní přístavek byl márnicí a jižní sloužil za vstup na chór. Věž má čtvercový půdorys, poschodí jsou nestejně vysoká. Nad poschodím je nepravidelný osmistěn se čtyřmi půlkruhovými okny. Střechu tvoří helmice s dvojitou lucernou.

Hlavní portál na západní straně s půl­­kruhovým obloukem, kamennou zárubní v omítce nese datum 1692 (chybně 1600). Oltářní prostor je rozdělen příčným pruhem na dvě pole, z nichž západní je klenuto plackou, východní úhlopříčnými pásy. Všechny pásy spočívají na pilastrech s hlavicemi a patkou. Triumfální oblouk je kle­nut do půlkruhu s dvojitými pilastry. Směrem k lodi je pravoúhle zarámo­ván. Lod má plochý strop oživený štukovým rámem, v němžje velký ovála kruhové plochy na východ a západ. Strop a zdi jsou světle natřeny.

Hlavní oltář z r. 1709 stojí na místě starého oltáře z r. 1691. Jeho tvůrce není znám. Oltářní obraz z r. 1708 představující křest Ježíšův není označen. Pro vánoční dobu namaloval r. 1829 liberecký malíř jakob Ginzel obraz "Narození Páně", který o vánocích nahrazuje obraz jana Křtitele. Po stranách oltářní architektury jsou sochy sv. jana Evangelisty a sv. Filipa Neri. Nad svatostánkem je pozoruhodná skupina Kalvárie v expresivním baroku, ve slohu sochaře J. Pacáka, kolem r. 1730. Výzdoba oltáře pochází z r. 1750 a 1841. Tvůrce soch sv. Petra a Pavla a sv. Barbory není znám. Dnešní kazatelna pochází z r. 1888. Původní křtitelnice z r. 1709 se nezachovala. Nynější má kamennou nohu zdobe­nou vinnými úponky, je polychromovaná, na dvou kamenných stupních, víko je zdobeno sousoším křtu Páně. Cínová mísa bez nápisu je z 18. sto­letí. Pseudorenesanční varhany pocházejí z r. 1887. Roku 1899 daroval rolník Antonín Ullrich z Rochlice č. 7 kostelu nové věžní hodiny zhoto­vené libereckým hodinářem Leubnerem. Velký kříž v triumfálním oblouku pochází z 18. století. Socha P. Marie pod triumfálním obloukem sem byla přenesena v šedesátých letech našeho století z libereckého kostela "U obrázku". Mramorová socha Krista pod emporou stála pů­vodně na jedné z opuštěných hrobek přilehlého zrušeného hřbitova.

Appeltova kaple byla postavena r. 1746 neznámým stavitelem. Je přistavěna k jižní předsíni a odtud také přístupna. Její půdorys je skoro čtvercový, klenutý do pásů. Původní malby překryty. Oltářní architektura je zaměřena k obrazu, který se nezacho­val. Figurální výzdoba má personifikovat dobré skutky. Na pilastrech se vznášejí andílci,nahoře na vlnách cherubín s atributy rozdílení almužen. Severní stěna je zdobenaprůměrnou nástěnnou malbou sv. Mikoláše Toletánského. Na východní straně velkýkříž z 18. století. Lavice jsou dubové, čelné stěny s třídílnými intarsiemi pocházejíz doby stavby kostela. Mřížované dveřejsou ručně kované z doby stavby kaple. Původní nápis na zdi překryt. Hrobka je přístupna z kaple. Užívalo se jí do r. 1756.

Sakristie na severní straně má klenutí křížové. Na stěnách devětobrazů smrti pochází z doby okolo 1767. jsou to kartuše ze dřeva vyřezá­vané, uprostřed obraz, pod ním průpověd: O moci a síle smrti.

V r. 1971 byl kostel vymalován a upraven podle liturgických před­pisů II. vatikánského koncilu. V r. 1975 byly restaurovány a pozlacenysochy v presbytáři a v chrámové lodi.

(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY, 1983)

Jedna srovnávačka skoro detektivní: kde to je?

Obrázek (Foto 1) znázorňuje Hermannovu textilní továrnu v roce 1858 a pochází, jako většina podobných ilustrací libereckého průmyslu té doby, z Anschiringerova Alba průmyslu liberecké OŽK. Podle připojené vysvětlivky prý stála v "Röchlitz" - fajn, ale KDE v Röchlitz?

V doprovodnékm textu Anschiringer nabízí jako nápovědu, že prý obytný dům v popředí obrázku patřil katastrálně do Rochlice, zatímco hlavní tovární budova a na ní kolmý anex už spadaly pod Horní Růžodol. Otázka tedy najednou stojí: kudy přesně vedla hranice těchto dvou městských částí? Tu nám přichází na pomoc mapa Liberce z roku 1930 (Foto 2), kde je naštěstí ta katastrální hranice přesně vyznačena a s ní - potenciálně - i inkriminovaná budova (viz modrý oválek). Na mapách dřívějšího data bohužel takhle přesné katastrální rozmezí nenacházím, a tak nezbývá, než doufat, že se s tou hranicí mezi roky 1858 a 1930 moc nehýbalo. Pokud je ovšem člověk ochoten se s takovým předpokladem smířit, tak už je pak následné hledání celkem snadné - a výsledkem je dnešní satelitní snímek téhož místa z Google maps (Foto 3).

No, moc toho z někdejší Hermannovy fabriky nezbylo, ale aspoň ta hlavní budova z kolmým přístavkem se v tom celkovém půdorysu pořád dá poznat.

(autor článku Tomáš Cvrček)

Ulice Na Žižkově

v roce 1919

Ulice se dříve jmenovala Školní vrch. V popředí vpravo hostinec Franzeshöhe. Barokní kostel sv. Jana Křtitele dostal dnešní podobu v roce 1709, kdy byla zvýšena loď a vybudováno nové presbyterium se střechou zakončenou věžižkou sanktusníku. Zároveň byl pořízen nový hlavní oltář a později varhany (1741). Pozoruhodná je expresivní skupina Kalvárie na kredenčním stolku (1730). Věž byla několikrát poškozena bleskem (1747, 1841), v roce 1899 musela být spolu se střechou opravena a dostala nové hodiny. Po jejich stranách vznikly dva pětiboké přístavky - vzdálenější je hrobka Appeltů z roku 1746. Do stěn kostela jsou vsazeny zajímavé náhrobní desky faráře Johanna Franze Dinnebiera (1754) a Ignaze Luny (1763). (zdroj Kniha o Liberci)

Proletářská 447

v letech 1979 a 4.3.2020

Liberec ještě bez průmyslové zóny jih v roce 1993

Obří sud na Javorníku začátkem minulého století

Zajímavou lokalitu Javorník nám přibližují čtyři záběry Obřího sudu a tři zachované díly panoramatu z Křemencového vrchu, ležícího ve výšce 684 metry na Rašovském hřebeni Ještědského hřbetu. Věhlas tomuto místu dala restaurace zřízená z obřího sudu, ten byl vystaven na Jubilejní výstavě ve Vídni v roce 1898 a rok poté převezen na Javorník. Čtrnáct metrů dlouhý a 12 metrů široký sud s obsahem 10238 hektolitrů mohl pojmout 400 osob. S přilehlými místnostmi chaty prostory pojmuly až tisíc lidí. Stavba postupně doplňovala další lákadla pro turisty. V roce 1924 byla zpřístupněna 18 metrů vysoká rozhledna, pojmenovaná po předsedovi hodkovické sekce Horského spolku M. Blaschkovi, nacházelo se zde hřiště, klouzačka i kolotoč. Ale i zde osudově zasáhl čas a lidská neopatrnost. Koncem čtyřicátých let zanikla rozhledna a v září 1974 vyhořela i restaurace. Vrchol Javorníku tak nenávratně ztatil ojedinělou a typickou stavbu.

V současné době je na vrcholu Javorníku vedle výletní restaurace také kovový stožár základnové stanice mobilního operátora. V létě 2011 byl po 37 letech opět postaven kdysi tak oblíbený Obří sud. Jedná se o nepřímou repliku původního sudu. Při stavbě repliky se vycházelo z plánů starého hotelu. Interiéry restaurace i hotelu jsou zařízené nadstandardně, nejsou podle původní předlohy. Restaurace pojme najednou na osmdesát strávníků, ubytování najdou v hotelu zájemci v jedenácti pokojích. Nový obří sud byl otevřen 1. října 2011.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)