Liberečtí střelci a střelnice

LIBEREČTÍ STŘELCI

Vznik střeleckých spolků je úzce svázán s vývojem feudální společnosti. Ještě ve 14. a 15. století bylo nošení zbraní výlučným právem šlechty a jejich družin. Situace se změnila se vznikem měst a městeček, která vytvářela na ochranu svého majetku i obyvatel oddíly střelců, vyzbrojené nejprve luky a kušemi, později palnými zbranémi - puškami.

První zmínka o libereckých střelcích je z roku 1517, kdy se jich několik zúčastnilo soutěže ve střelbě "ku ptáku" pořádané v Zitavě. Tato střelba, nazývaná také královská, se rozšířila na území Čech ve 13. a 14. století ze západní Evropy. Střílelo se na atrapu ptáka, upevněnou na vysoké tyči. Soutěž měla pevně stanovená pravidla a "králem střelců" se na dobu jednoho roku stal ten, kdo ustřelil poslední část terče. Obvvklou cenou pro vítěze byl cínový pohár nebo mísa. Soutěže se zřejmě konaly už před uvedeným datem a zmínky o nich nalézáme i v dalších letech.

Existenci skupiny ozbrojených měšťanů, kteří měli v případě nebezpečí ochraňovat město, potvrzují 1 zápisy v libereckých městských účtech ze druhé poloviny 16. století, podle nichž kupovala městská rada pušky a střelný prach. V době třicetileté války, kdy docházelo k častým loupežným přepadením obcí, hlídali liberečtí střelci na rozkaz Matvá áše Gallase všechny přístupové cesty k městu.

K oficiálnímu uznání střeleckého spolku došlo 30. 8. 1670, kdy Franušek Ferdinand Gallas podepsal privilegium, které ve dvaceti článcích přesně stanovilo práva a povinnosti členů. Tuto listinu pak 23. 9.1700 potvrdil i jeho syn Jan Václav Gallas. Základní podmínkou členství byla bezúhonnost. Stanovena byla 1 pravidla každoročních svatodušních střeleckých soutěží o titul krále střelců. V den závodu (květen-červen) se dostavili členové spolku v jednotných pláštích, vyzbrojeni puškami, k držiteli titulu krále střelců, aby ho doprovodili na střelnici. Ten byl ozdoben královským řetězem se stříbrným štítkem. Po slavnostním zahájení vystřelil na terč první ránu majitel panství nebo jeho zástupce, druhou král střelců, třetí jejich velitel a čtvrtou starosta města. Pak stříleli ostatní podle hodností a společenského postavení. Nový král obdržel cínovou konvici, právo obhospodařovat část přidělené louky a byl na jeden rok osvobozen od daní a robot. Později k tomu přibvlo právo těžby dřeva v určené části lesa (Králův háj) a právo nechat si vykrmit dvě prasata v městské palírně kořalky. Povinností nového krále bylo pohoštění všech, kteří ho po soutěži doprovodili domů, rovněž musel darovat stříbrný štítek na královský řetěz.

Cvičení i soutěže se konaly na střelnicích, které se poměrně často stěhovaly. Nejstarší z nich byla až za městem, v mistech dnešního Tržního náměstí. Sem však bvla přemístěna městská rasovna, což donutilo střelce, aby se roku 1702 přestěhovali do dnešní ulice U Lomu. Zde závodili jen čtyři roky a potom museli ustoupit městské zástavbě. Do roku 1743 byla V provozu střelnice Na Bídě, potom v prostoru dnešního Nerudova náměstí, kde se přešlo od střelby "ku ptáku" k terčům. V roce 1781 byla střelnice opět zrušena a jako upomínka na ni zůstal jen název Střelecká ulice (dnes 9. května). Dalším působištěm bvl již zděný dům v Myslivecké ulici, kde střelci setrvali až do vystavění nové budovy na kopci nedaleko dnešního krematoria (1831).

V roce 1792 měl střelecký spolek 140 členů a pro členy byla poprvé zavedena uniforma. Tvořil ji zelený kabát se šosy, červená nebo žlutá vesta, černý límec a výložky, černé kalhoty, bílé punčochy, černé vysoké boty a třírohý černý klobouk s chocholem ze zeleného peří. Předtím nosili střelci jednotný plášť pouze ke slavnostním příležitostem. Došlo i ke změně v označení hodností zavedením obvyklých vojenských termínů. V čele spolku stál nyní hejtman.

V době napoleonských válek se z libereckých střelců přihlásilo třináct k obraně Čech. Spolek měl v roce 1813 pouze třicet členů a jeho činnost v tomto období upadala. K oživení došlo roku 1815, kdy spolek dostal název Střelecká společnost města Liberce. Početní stav se zvýšil na 103 muže, Kristián Clam-Gallas schválil a podepsal nové stanovy, určující přesné podmínky členství, udělování hodností a vedení společnosti. Členové byli povinni účastnit se městských slavností, zajišťovat vrchnosti a významným návštěvám doprovod městem, pečovat o mládež, která měla zájem o terčovou střelbu. Přestože společnost neměla statut vojenského spolku, musela se zavázat k pomoci při obraně města a zajišťování pořádku při mimořádných událostech. Tento úkol střelci plnili již v roce 1794, kdy zasáhli proti vzbouřeným soukenickým tovaryšům. Později v roce 1844 zastavili na mosté přes Nisu v Růžodole vzbouřené dělníky.

V roce 1848 vznikla v Liberci národní garda, se kterou byli liberečtí střelci spojení do roku 1851, Pak byla garda císařským patentem rozpuštěna a střelci se opět osamostatnili. V roce 1867 přišla do města stálá vojenská posádka, která převzala všechny branné povinnosti, jež předtím vykonávali střelci. Opět byly upraveny stanovy a spolek se stal vysloveně společenskou organizací. Změnu zaznamenala i uniforma. Vzorem pro novou se stalo oblečení tyrolských horských myslivců: šedý kabát se zeleným límcem, klopami a manžetami, tmavě šedé kalhoty, černé boty a šedý klobouk se zeleným chocholem a černožlutou šňůrou.

Po mobilizaci v roce 1914 narukovala do války asi polovina členů, ostatní byli nasazení ke strážní službě na nádražích, křižovatkách apod. Budova střelnice se stala vojenskou ubytovnou, později vojenskou nemocnicí. Spolek se dostal do těžké finanční situace, takže musely být prodány některé předměty z inventáře. Po skončení války byla jeho Činnost obnovena, ale již v roce 1926 se spolek zřekl vojenského výcviku a Činnost omezil jen na podporu zchudJých členů a jejich pozůstalých, na udržování kamarádství a starých zvvků. Důvodem byly požadavky československé vlády na zavedení českých povelů, vlajky ve státních barvách, složení vojenské přísahy a členství ve Svazu ozbrojených jednot ČSR, podléhajících Ministerstvu národní obrany. Přesto však v roce 1930 dostali členové spolku právo nosit uniformu, důstojníci šavle a mužstvo poboční zbraň. V roce 1939 byli liberečtí střelci zapojeni do N. S. Reichsbund Leibesůbungen Schůtzenverband Sudetenland a byli podřízeni nejvyššímu velení SA. Po roce 1945 nebyla již činnost spolku obnovena. V posledních letech se několik libereckých nadšenců pokouší starou tradici opět vzkřísit.

Zajímavým dokladem historie libereckého střeleckého spolku je soubor střeleckých štítů, uložený v Severočeském muzeu. Jde o cenný uměleckohistorický materiál, který tvoří součást městského lidového výtvarného projevu. Štíty byly vytvářeny k různým slavnostním příležitostem a pak byly většinou vystaveny ve spolkových prostorách střelnice. Předávaly se při slavnostech, které byly vždy velkolepou podívanou pro celé město. Zobrazované náměty byly velmi rozmanité - mytologické a alegorické výjevy, historické události, epizody 7 vojenského života a válek, veduty, zánší, nejrůznější žánrové obrázky t humorné výjevy. Autory byli většinou lidé neškolení, a proto jim musíme prominout různé nedostatky v perspektivě, proporcích apod. Jejich citové zaujetí a chuť namalovat to, čím žili, co je zajímalo a co důvěrně znali, však dodává jejich obrazům nenapodobitelné kouzlo.

Na Libereckých střeleckých štítech nacházíme signatury dvou autorů - Josefa Elsnera a Antona Kóhlera. Oba byli řemeslničtí mistři a členové střeleckého spolku. Proto 1 Jimi vytvořené štíty zobrazují většinou různé spolkové slavnosti a významné události ve městě, jichž se střelecký spolek zúčastnil. Zároveň zachycují 1 městskou zástavbu a významné budovy v první polovině 19. století, dobové oblečení i další zajímavost o městě, které bychom jinde marné hledali.
(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Restaurace Střelnice v roce 1907

Empírová stavba Střelnice z roku 1831 patřila ve své době k nejreprezentativnějším budovám ve městě, a proto se zde odehrávala značná část společenského života.
K přitažlivosti místa přispíval i pěkný výhled na Liberec, který se nám zachoval ns několika starých grafikách.
V současnosti je objekt v dosti zchátralé stavu a utopen v zeleni a okolní výškové zástavbě.

Výzdoba tanečního sálu k velmi oblíbeným a frekventovaným "námornickým" bálům.
Sedací nábytek v sále je stejný na pohlednici (rok 1932) jako na reklamní pohlednici z roku 1897, což svědčí o kvalitě židlí z ohýbaného dřeva, jak je vyráběly níže zmíněné firmy.

Reklamní pohlednice restaurace Střelnice z roku 1897 inzeruje nejen služby, ale láká návštěvníky i zmíněným výhledem na Liberec.
Pohled do velkého sálu ukazuje historizující úpravu interiéru z konce padesátých let s mladším vybavením, nejspíše Thonetovým nebo Fischelovým nábytkem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

RANĚNÍ Z PRUSKO-RAKOUSKÉ VÁLKY PŘED LIBERECKOU STŘELNICÍ (1866)

Město muselo poskytnout béči a ubytování nemocným a raněným vojákům, a to v určitých fázích války, zejména bo bitvě u Sadové, zároveň oběma bojujícím stranám. S pruskou důkladností st vrchní inspektor polního lazaretu 3. armádního sboru už 26. června poručil, aby mu magistrát dodal nejpozději do týdne 3 zinkové vany, 600 dřevěných lůžek s viněnými přikrývkami a stejný počet nemocničního oblečení, pantoflí a lžic, 1 200 prostěradel a kapesníků, 300 nočníků, 5 různých kotlů a další zdravotní materiál. Prvních 115 vozů s pěti sty raněným přibylo do města užl. července. Našli ubytování ve Štěpánské nemocnici, Obecním domě, zámku 1 Liebiegově továrně. Jak raněných přibývalo, byly lazarety umísťovány i ve školách a jiných veřejných budovách. Během války v nich zemřeli 32 rakouští a 34 pruští vojáci. Jen za první den obsazení stálo podle odhadu ubytování vojska nejméně 20 tisic zlatých, ale 1 po jeho odchodu vynakládal Liberec společně s okresním hejtmanstvím až skoro do poloviny září na výdaje spojené s válkou v průměru 6 tisíc zlatých denně. Jako výsměch zněla slova prince Fridricha Karla, který na tehdejším Tržním náměstí 24. června prohlásil: "Nemusíte se nás tak bát, my ctíme cizí majelek, co potřebujeme, zaplatíme, neboť Prusové mají peníze. "

(ZDROJ: Roman Karpaš - Kniha o Liberci)