Liberec II - Nové město (Kostelní ulička, Sokolovské náměstí, Keilův vrch, ..)


Bakalářská práce se zabývá3D modelováním historickýchbudov ve městě Liberec na přelomu 19. a 20. století. Vpráci je navržena vhodná metoda texturovaného 3D modelování již nestojících budovvprogramu SketchUp 8 a vytvořen ukázkový 3D model ve vybrané části města. Vytvořená datová vrstva představuje možnost připojení prostorových aneprostorových dat k3D objektům vprogramu ArcScene 10.0. Práce dále poskytuje náhled pro současnou abudoucí práci s3D objekty ve vybraných institucích.
Kostelní ulička




Kafe a nebo kytku?
Nemám jedinou výtku. Mně se to místo v Kostelní ulici č. 5 (vpravo) prostě líbí. I když tu mívali jiný sortiment... Petr Ruprecht



ŽELEZNÁ ULICE
Tato ulice patří k nejstarším ve městě. Tudy procházela stará cesta z Liberce ke hradu Hamrštejnu a dále na Hrádek a Žitavu. Nejspíše hned po založení horní osady s tržištěm byla obestavěna na severní straně, kde stálo zpočátku pět domů. Posledním (na místě dnešního čp. 249-I) byla stará škola, zrušená v roce 1564. Pozemky těchto stavení sahaly až k Frýdlantské ulici. Původní dřevěné domy se na počátku 19. století začaly měnit na zděné, většinou dvoupodlažní a během druhé poloviny téhož století dostaly dnešní, převážně novorenesanční podobu. Na protější jižní straně ulice stály původně jenom dva domky, za nimiž začínal hřbitov při kostele sv. Antonína, jehož zrušení počátkem 19. století umožnilo částečné rozšíření ulice. Velké zúžení na pouhých 5 metrů při vjezdu do Staroměstského náměstí bylo ale odstraněno teprve roku 1904, kdy se magistrátu podařilo vykoupit domy čp. I a II, na jejichž místě vyrostl hotel Praha. Rozšířenou ulicí byly ještě téhož roku položeny koleje tramvajové linky číslo 2 do Růžodolu I, která sloužila až do roku 1960.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)



Domy v Železné ulici (srpen 1864, 1908)
Dům (čp.250 - I) byl
postaven roku 1524 na části zahrady zrušené staré městské školy
Přestože vznikl později, podařilo se majiteli Jakobu Hoffnannovi získat
vářečné právo. Na jedné z nejstarších fotografií Liberce je zachycen už
po klasicistní přestavbě počátkem 19.století se slavnostní výzdobou při
příležitosti velkých pěveckých slavností .Dne 15.října 1872 vyhořel a
místo něj vznikl čtyřpodlažní objekt, navazující výškou na sousední budovu, postavenou na místě bývalé školy, u níž vidíme boční stěnu.
Na druhém snímku je právovárečný dům čp. 248 - I, o němž je první
záznam z roku 1564, kdy ho koupil jakýsi Mestek Bunger. Štítovou
orientaci si zachoval i po přestavbě koncem 18.století, kdy byl jeho
majitel Johann Friedrich Trenkler, toho času starosta. Další vlastníci,
manželé Handschekovi, si zde otevřeli počátkem 19.století hostinec U
Bažanta. Podnik zrekonstruovaly v sedmdesátých letech 20.století
Restaurace a jídelny Liberec pod pozměněným názvem U Zlatého bažanta.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




























Josef Elsner. : Slavnost jubilea člena střeleckého spolku v Liberci (olej na dřevě, 1837)
Horní část Novoměstského (dnes Sokolovského) náměstí. Vlevo je věž arciděkanského kostela před regotizací, za ní budova arciděkanstvi a před ní stará hasičská zbrojnice. Vpravo vidíme část starého mistrovského domu soukeníků. Obrazu dominuje průčelí národní (hlavní) školy otevřené přesně dva roky po slavnostním položení základního kamene (3.10.1812). Náklady (79 652 zlatých) hradila ze dvou třetin vrchnost a zbytek město. Tato nejstarší dosud fungující liberecká školní budova byla svého času jedna z největších a nejkrásnějších v celých Čechách. Měla tři učebny pro chlapce, tři pro dívky, jednu pro chystanou reálku a čtyři dvoupokojové byty s kuchyní pro učitele. Přesto se nedlouho po otevření zjistilo, že pro 1400 zapsaných dětí nepostačuje a kantorské byty je třeba adaptovat na třídy. Od října 1869 zde byla zřízena chlapecká a o rok později i dívčí pětitřídka. K této tzv. Staroměstské obecné škole přibylo za první republiky Státní dívčí reformní gymnázium. Po roce 1945 zde našla umístění odborná škola pro ženská povolání, vystřídaná sociálně zdravotní a od roku 1950 Střední zdravotnická škola, která tu sídlí dodnes. Během doby prodělala budova mnohé stavební změny, celková klasicistní architektura však zůstala zachována.
(zdroj Kniha o Liberci)
.





SOKOLOVSKÉ NÁMĚSTÍ
Ještě koncem 18. století mělo náměstí loubí obíhající kolem dokola. Některé domy už prošly částečnou přestavbou na zděné a dostaly barokní štíty. Byl to např. dům soukenických mistrů, hostinec U Zlatého orla se sousedním domem čp. 293-II a také hotel Zlatý beránek , jehož majitel jako první zrušil loubí. Zděné byly i všechny větší stavby: Appeltův dům, arciděkanství se starou školou a kostel. K nim brzy přibyly dvě další velké budovy: hlavní škola a Soukenické divadlo. Jako další změnily výšku, orientaci i celkovou dispozici domy, které jsou dnes nejnižší: dva nalevo od uličky Na Svahu (čp. 306-II, 1829; čp.307-II, 1831) a dva na Tovaryšském vrchu (čp. 255-I, 1834; čp. 296-I). Tím byl dán popud i pro ostatní majitele, aby usilovali o lepší využití cenných pozemků nejen rušením loubí, ale i zvětšením počtu podlaží. Jako houby po dešti vyrůstaly na místě dřevěných dvoupodlažních domů nejprve třía v druhé polovině 19. století až pětipodlažní budovy s podkrovím, jejichž zvětšená přízemí využívaly nejrůznější prodejny a provozovny. Poslední dřevěný dům (čp. 308-II) uprostřed jižní strany náměstí zmizel roku 1870. Hladina zastavění stoupla a také dominanta celého náměstí - věž kostela sv. Antonína - se zvýšila téměř dvakrát a jeji 70,5 metru vysoká jehlanovitá střecha se stala na více než půl století nejvyšším dosaženým stavebním bodem.
Na obytný dům se po požáru změnilo také Soukenické divadlo. Do konce 19. století byla přestavba druhého největšího náměstí Liberce, přejmenovaného roku 1898 na Bismarckovo, prakticky ukončena.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996 ; foto z archivů členů skupiny Liberec v minulosti a současnosti)













































































Požár Soukenického divadla
Požár vypukl v noci z 23. na 24. dubna 1879 a Soukenické divadlo zcela zničil. Stalo se tak v předvečer oslav stříbrné svatby císařského manželského páru. Vzdělávací spolek ještě uspořádal slavnostní představení, na němž se hrála oslavná hra Friedricha Schwaba Ein Fest der Treue (Slavnost věrnosti) a opereta Karla Kuntze Im Gebirge (V horách). Pak prošel vyzdobenými ulicemi lampionový průvod a na Ještědu vzplál oheň přátelství. Když se opoždění účastníci vraceli do svých domovů, spatřili dým vystupující nad střechu divadla. Oheň brzy zachvátil celou budovu a hasičům se podařilo pouze zabránit jeho rozšíření na sousední domy. Polovinu spáleniště využilo město na rozšíření uličky Tovaryšský vrch, zbytek parcely koupil obchodník Franz Posselt, pro něhož zde firma Sachers a Gärtner navrhla a také postava úzký dům s dlouhou boční frontou se dvěma suterény . (zdroj: R.Karpaš - Kniha o Liberci)

Soukenické divadlo
Otevření 15.10.1820
Divadlo jako instituce byla vlastnictvím soukenického cechu. Patrně již někdy mezi lety 1822-1834 došlo k stavebním úpravám a budova byla rozšířena o 6,78 m, kdy byly přistavěny dvě šatny pro pány a dámy v patře na úrovni jeviště, šatna pro sboristy a úschovna dekorací a nábytku. Z pozdějších let se zachovala zmínka o oponě, na níž byly zobrazeny vykopávky buď z Pompejí nebo z Herkulanea, a ta byla v roce 1862 nahrazena oponou namalovanou malířem Burianem s motivem starého Liberce.
Divadlo nebylo nejdříve vytápěno a hrálo se pouze tři až čtyři měsíce v roce. Kamna byla instalována v roce 1852, což umožnilo prodloužení sezóny od září do velikonoc. V roce 1860 bylo zavedeno plynové osvětlení nákladem 400 zlatých. Postupem času divadelní budova přestávala vyhovovat zvýšeným nárokům na pohodlí obecenstva i prostorovým nárokům divadelníků a nebylo vhodné ani z hlediska protipožární ochrany. Jako protipožární prevence bylo divadlo vybaveno velkým sudem s vodou, několika vodními nádržemi a hasicím přístrojem. Roku 1872 byl ustanoven divadelní výbor, který měl ve své agendě nápravu a snažil se shromáždit dostatečné množství financí prostřednictvím dobrovolných sbírek. V nepříznivé atmosféře hospodářské krize po krachu na vídeňské burze v roce 1873 byl výsledek nevalný a spolek se dobrovolně rozpustil po třech letech existence a předal magistrátu fond ve výši 4 561 zlatých.
V noci z 23. na 24. dubna 1879 se na jevišti v divadle z neznámých příčin rozhořel požár, který se rychle šířil díky dřevěnému vnitřku budovy. V průběhu požáru patrně i ještě vzplanul plyn, jehož přívod byl uzavřen až později. Hasiči se od jistého momentu mohli pouze snažit, aby požár nepřeskočil na sousední budovy. Z divadla tak vzápětí zbyly pouze ohořelé vnější zdi. Město využilo část staveniště na rozšíření ulice Tovaryšský vrch a druhou část koupil obchodník Franz Posselt, který zde nechal postavit nový dům. Město poté na jiném místě nechalo vystavět novou prestižní divadelní budovu podle projektu firmy Fellner a Helmer, která zdobí město dodnes.
(text: L.Mencl)





V roce 1872 vznikl Divadelní spolek, klerý měl připravovat výstavbu nového divadla po třech letech sice ukončil činnost, ale znovu ji obnovil po požáru, který vypukl v noci z 23. na 24. dubna 1879 a Soukenické divadlo zcela zničil. Stalo se tak v předvečer oslav stříbrné svatby císařského manželského páru. Vzdělávací spolek ještě uspořádal slavnostní představení, na němž se hrála oslavná hra Friedricha Schwaba Ein Fest der Treue (Slavnost věrnosti) a opereta Karla Kuntze Im Gebirge (V horách). Pak prošel vyzdobenými ulicemi lampionový průvod a na Ještědu vzplál oheň přátelství. Když se opoždění účastníci vraceli do svých domovů, spatřili dým vystupující nad střechu divadla. Oheň brzy zachvátil celou budovu a hasičům se podařilo pouze zabránit jeho rozšíření na sousední domy . Polovinu spáleniště využilo město na rozšíření uličky Tovaryšský vrch, zbytek parcely koupil obchodník Franz Posselt, pro něhož zde firma Sachers a Gärtner navrhla a také postavila úzký dům s dlouhou boční frontou se dvěma suterény. (st) (zdroj: Kniha o Liberci)



















Zima v Liberci před dvaceti lety...
(foto Petr Šimr)
...z "myší díry" zbyla půlka...


2001
(archiv Pav Karel)








Dům v úzkém průjezdu mezi Sokolovským a Malým náměstím, přezdívaný Myší díra.
Byl zbourán mimo jiné kvůli rozšíření vozovky, ke kterému ale nedošlo kvůli stabilitě sklepů v podzem. V roce 2006 byl dům zbourán. "Zbytečná demolice nárožního domu čp. 278-I, (byla) odůvodněná špatnou statikou objektu a snahou o zlepšení průjezdnosti ulice U Křížového kostela." K rozšíření vozovky však nedošlo. Potkal ho tak podobný osud jako hotel v Sokolské ulici
(Zdroj Prázdné domy) https://prazdnedomy.cz/




Oděvní dům (30.léta)
Bývalý Severočeský oděvní dům pro pány a chlapce firmy Konrad Gärtner patří k podnikům s nejstarší tradicí výroby konfekce. Josef Gärtner začal krejčovat už v roce 1840 v Kunraticích. Brzy přenesl živnost do Starého Harcova, odkud se přestěhoval do dřevěného domku čp. 237 - II v Perlové ulici. Tady založil jeho syn Konrád roku 1877 firmu. Nejprve prodával na trzích a ve stánku na Sokolském náměstí, kde si roku 1889 najal bývalý Gerhardův dům čp. 271 - I. V roce 1900 zaměstnával už 15 pomocníků a jednoho krejčího. Před německo - českou výstavou 1906, na níž získal zlatou medaili, přebudovat obchodní prostory a výlohy. V roce 1918 přešla firma na jeho dva syny Konrada a Josefa, kteří provedli nejprve přístavbu do Větrné uličky (1924) a pak konečnou úpravu zachycenou na snímku (1929).



Přestavba mistrovského domu soukeníků
(1870, konec 19.století)
Albrecht z Valdštejna nechal roku 1632 soukenickému cechu postavit rozložitý hrázděný patrový dům s loubím. Ten byl koncem 18.století přestavěn na zděný, loubí zrušeno a štíty dostaly barokní tvar. Zůstal tak až do roku 1870, kdy uvolnil místo novému objektu. Novorenesanční budovu podle projektu vídeňského architekta Antona Streita dokončil Gustav Sachers roku 1871. V přízemí se nacházela kavárna U korunního prince Rudolfa, přejmenovaná za první republiky na Radio. Nad ní byly obchodní a spolkové místnosti. Zkosené nároží ukončuje ve střeše profilovaný štít se znakem soukenického cechu na čtyři pole. V levém horním znázorňuje ruka s mečem mocenské postavení společenstva podobně jako lev se štítem v horním pravém poli. V dolní části jsou nalevo umístěny nůžky se soukenickou střelou, vpravo pak mykací kartáč a vochlice - symboly jednotlivých druhů výroby. V letech 1924 - 1936 sídlila v budově Národní knihovna sudetských Němců. Po osvobození tu působil Svaz české mládeže a v padesátých letech převzalo v duchu tradice bývalý soukenický dům ředitelství podniku Textil. Z kavárny se stala závodní jídelna, později byl vstup na nároží zazděn a přízemí se změnilo v kanceláře. Od prosince 1992 zde působila Všeobecná zdravotní pojišťovna, od července 1996 INGEO.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
V současné době (2020) je zde Original restaurace Budvarka s kapacitou 200 míst s Interiérem v unikátních klasicistních prostorách domu z přelomu 19. a 20. století, kde restaurační provoz navazuje na tradici vyhlášené prvorepublikové kavárny RÁDIO.





Restaurace Budvarka Liberec
spadá do první vlny otevřených franchisových restaurací Budějovického Budvaru ve zbrusu novém konceptu, který byl IO Studiem navržen koncem roku 2015. Koncept bude v následujících pěti letech aplikován po celé ČR, v případě Liberce se jedná o již pátou restauraci v pořadí. V září roku 2018 byla otevřena zatím poslední šestá restaurace ve Zlíně.
Úkolem bylo vytvořit univerzální moderní řetězec restaurací se silnou firemní přítomností značky Budweiser Budvar. Prostor s lidským rozměrem, kde se člověk cítí příjemně a uvolněně. Optimismus a humorné ztvárnění interiéru se stalo základní složkou navrženého konceptu. Originální interiér je navržen v duchu výrazného odklonu od konkurenčních řetězců a nabízí zákazníkovi vyspělý servis jak v oblasti gastronomie, tak i architektonický a designový zážitek.
V navrženém řešení stylizujeme notoricky známé prostředí českých pivnic v jeho syrovosti a lidovosti. S nadsázkou ho převádíme z všední obyčejnosti do harmonicky vybroušeného konceptu. Z všednosti vytváříme krásu a prémiovost. Nebáli jsme se použít pivní tácky, přepravky, pivní sud, třetinkovou sklenici, láhev či pivní zátky a převedli jsme je do stylizovaných architektonických detailů či grafických piktogramů. Ty svojí jednoduchostí a čitelností vytváří nezaměnitelné a zapamatovatelné ikony, a přinášejí do interiéru oprimistickou a vtipnou nápadu.
Součástí úkolu bylo vytvořit flexibilní interiér pracující s modularitou navrženého nábytku tak, aby bylo možno interiér aplikovat v různých typech prostorů od historických po moderní. Ze strany investora byl kladen velký důraz na unifikovanost a jednoduchost montáže navrženého mobiliáře s ohledem na časovou omezenost aplikace interiéru. Proto navržený koncept pracuje s 12ti stěžejními prvky, které tvoří základní pilíř konceptu.
Jedná se o kónické polosloupy připomínají třetinkovou sklenici s přetékající pivní pěnou, výčep inspirovaný typickým černým budvarským sudem, výplně stěn obložené pivními tácky skládanými do geometrické kompozice, kožené opěráky lavic šité ve tvaru pivních lahví a centrální osvětlení inspirované pivními přepravkami.
Dále to jsou nástěné grafiky v pěti různých variacích. Stylizací motivů víčka, přepravky, láhve, sklenice či potrubí výrobní technologie a pomocí hravých kompozic jsme vnesli do interiéru další humorný a silný prvek. Výsledná podoba grafik je navíc emocionálně podtržena tím, že jsou tištěny na exkluzivní materiál a stěny interiéru jsou tak obloženy nerezem, mědí či mosazí. Ty vznikly ve spolupráci s výtvarníkem Janem Padyšákem.
Dalším ikonickým prvkem interiéru je dlažba skládaná jako mozaika do tvaru pivních přepravek ze tří barevných odstínů keramiky. Navazuje tak na grafiku stěn.
Ve velké míře dále využíváme motiv loga skládaného z jednotlivých písmenek frézovaných z masivního dubu. V interiéru jsou často používané na drobných detailech nábytku. Motiv písmenek rovněž typografickým způsobem využíváme na atypicky navržených svítidlech.
Atypicky navržené prvky jsou doplněny dřevěnými židlemi TON, které jsou jediným konfekčně dodávaným prvkem interiéru.
Barevné řešení interiéru vychází z přirozené barevnosti použitých materiálů. Další barvy jsou pak komponovány v monochromatické paletě tak, aby byl interiér sladěn v jedné barevné škále. Volně stojící mobiliář je proveden v přírodním světlém dubu. Dubové obklady stěn jsou tónované do šedého odstínu. Černě zbarvené zámečnické prvky kontrastují s měděnými narůžovělými detaily, které suplují firemní červenou barvu. Čalouněné prvky jsou provedeny z brašnářské kůže. Interiér je ve vybraných místech barevně rozveselen graficky ztvárněnými motivy stěn.
Součástí konceptu jsou i individuálně navržené jídelní lístky, pivní tácky, porcelánové soudky na příbory, porcelánové mističky na podtácky, přepravky na dochucovadla a kompetní venkovní vizibilita restaurace. (zdroj restaurace Budvarka)




Úprava na Sokolovském náměstí
V roce 1926 bylo dokončeno dláždění náměstí kromě tří polí podél celé níže položené strany. Spotřebovalo se při tom 397 tun malých kostek za 91 475,16 korun. Ale už roku 1931 se kvůli kanalizaci kopalo znovu. Tehdy byly první plochy pokryty betonem a zrušena sto let stará Wewerkova kašna. Majitelé obchodů žádali magistrát (20.4.1935), aby dodláždili i dolní část náměstí, protože tam při dešti stéká voda. K zásadní úpravě došlo ale až po třech letech. Práci získala v konkursu (16.5.1938) chrastavská firma C.F.Weber, která měla provést během tří týdnů asfalterské práce v ceně 20 924,50 korun. Podloží pro tramvajovou linku vydláždila firma Theodor Pohl. Práce byly v září 1938 v důsledku mnichovských událostí přerušeny a pokračovalo se v nich až následujícího roku. Dláždit se muselo také hned po osvobození, když byla zasypána vodní nádrž zřízená za války.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Jakschův dům (60.léta 19.století ) a 11.4.2020








































Trh na Novoměstském náměstí počátkem 20.století
Dnešní Sokolovské náměstí bylo tradičním místem konání všech druhů trhů. Před gymnáziem nabízeli zboží ševci, kteří sem přišli z Malého náměstí, které uvolnili obchodníkům s drůbeží (26.6.1890) prodávajícím dosud na Hrnčířském náměstí. Zároveň byl do Větrné uličky přesunut prodej salátu. Počet stánků a bud stoupl během let natolik, že vchod do kostela sv. Antonína i školy byl úplně zastaven a také k mnoha domům se nedalo zajet. Situaci se musela zabývat městská rada (9.3.1899), která při novém rozdělování zjistila, že je k dispozici pouze 186 míst, takže 48 žádostí muselo být odmítnuto.
zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




VĚTRNÁ ULIČKA A VALDŠTEJNSKÉ DOMKY
Snad každé město má ulici či uličku, kterou prošla staletí a návštěvníci ji obdivují pro jedinečný půvab a kouzlo místa, kde se zastavil čas. Praha má svou Zlatou uličku, Paříž ulici U Rybařící kočky, náš Liberec uličku Větrnou. Šířkou 3,25 m a délkou 53,30 m patří mezi nejužší a nejkratší v městě.
Historie
Větrné uličky sahá do sedmdesátých let 17. století, kdy k dřevěným
domům kolem nedávno zastavěného Novoměstského náměstí přibývají v
sousedství další. V době, kdy byl na nedalekém morovém hřbitově postaven
kostelík sv. Kříže (1696), stálo na jižní straně ulice pět a na
protější straně šest domků, oddělených uprostřed prolukou, kudy vede
bezejmenná odbočka končící schody do Heliovy ulice.
Původní vzhled Větrné ulice nám přibližuje hlavně přední část tří domků, nazývaných valdštejnské, protože připomínají původní obestavění náměstí z jeho éry, třebaže byly postaveny až dlouho po vévodově smrti. První z nich (čp. 265-I, sousedící s dnešní stavební průmyslovkou) byl postaven roku 1678, druhý 1680 a třetí o rok později. Podobně jako ostatní domy na Novoměstském náměstí sloužily také ony k bydlení řemeslníků, především soukeníků, nejstarší se roku 1801 změnil na krčmu U Města Petrohradu.
Stěny
v přízemí jsou zčásti roubené, zčásti zděné, omítané, patro a štíty
jsou hrázděné s výplněmi z hliněné mazaniny mezi trámy. Vchodové dveře u
prvního domku měly kamennou zárubeň, další dva dřevěnou, hrubě tesařsky
opracovanou. Z podloubí vydlážděného plochými kameny nepravidelných
tvarů (placáky) se vcházelo do předsíně, odkud vedly dřevěné schody do
patra. Přízemí zabírala prostorná světnice orientovaná dozadu, s
výhledem do dvora a zahrady. V patře a podkroví byly ložnice a komory.
V
průběhu 19. století byly už všechny dřevěné domy na dnešním Sokolovském
náměstí přestavěny na zděné. Pouze tyto tři jakoby nedopatřením
zůstaly. Zdálo se však, že i jejich dny budou brzy sečteny, třebaže
každoročně před Vánocemi ožívala jejich loubí prodejem vánočních potřeb a
ozdob. Údržba objektů byla stále nákladnější a obtížnější, což se
projevilo zejména během poslední světové války. Po jejím skončení byl
osud zchátralých domků dlouho nejistý. První pokus o rekonstrukci v
původní podobě (1950) byl neúspěšný, protože se pro domky nepodařilo
najít vhodné využití. Brzy nato se zřítila část jejich zadního traktu a
stojící zbytek ohrožoval bezpečnost okolí. Bylo proto rozhodnuto o
vynětí z památkové ochrany a předpokládalo se jejich zbourání. Naštěstí
se roku 1953 přestěhovala do sousedního, rovněž havarijního Appeltova
domu, stavební průmyslová škola. Přestože potřebovala nutně přistavět
další učebny a uvítala by uvolněné parcely, uvědomili si její profesoři s
ředitelem Janem Taušem ztrátu, kterou by město utrpělo, a rozhodli se
zachránit alespoň jejich přední, stavebně nejzajímavější část a napojit
ji na plánovanou přístavbu učeben. S tímto záměrem nakonec souhlasilo i
Ministerstvo kultury, a tak mohla být pod patronací školy zahájena v
akci Z (svépomocí) složitá a velmi riskantní stavební akce. Bylo nutno
vyměnit a nahradit dřevěné konstrukce napadené houbou a hnilobou a
zachovat přitom původní technologii opracování dřevěných částí, hlavně
profilaci trámů a zhlaví konzol. Střecha byla opět pokryta štípaným
šindelem. Venkovní vzhled byl zachován, uvnitř vznikly dvoupodlážní
útulné pracovny profesorů, přístupné přímo z chodby nového traktu.
Od roku 1976 jsou domky užívány a udržovány stavební průmyslovou ši školou, která zpracovala také návrh vhodné úpravy celé uličky, jenž však dosud nebyl realizován. Příští generace budou patrně výhrady k tomu, že unikátní památka původní zástavby Liberce nebyla zachována v celém rozsahu. Polovičaté a kompromisní řešení je bohužel daň době a také téměř půl století trvajícímu nezájmuo tyto historické stavby. Nebýt nadšení řady obětavců, znali bychom valdštejnské domky už jen z obrázků.
(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)




Valdštejnské domky
se nazývají zbytky trojice domů z let 1678, 1680 a 1681 stojící ve Větrné uličce sousedící s libereckým Sokolovským náměstím.
Větrná ulička svou délkou 53,30 m a šířkou 3,25 m patří mezi nejkratší a
nejužší ve městě. Původně byla delší, na její jižní stráně stálo
takových domků pět a na severní šest. (zdroj: Wikipedie)




Domky se nazývají Valdštejnské podle Albrechta z Valdštejna,
i když vznikly dlouho po jeho smrti. Připomínají totiž původní obestavění tehdejšího Novoměstského náměstí, které vzniklo za vévodovy éry. Všechny tyto domy sloužily k ubytování soukeníků, nejstarší (nejbližší dnešní Střední průmyslové škole stavební) se roku 1801 změnil na krčmu "U města Petrohradu". Zatímco ostatní domy postavené tímto stylem byly časem přestavěny, tyto tři domy na svém původním místě zůstávaly v nezměněné podobě.
Jejich údržba se zdála být neudržitelnou po druhé světové válce a jejich osud byl tehdy nejistý. Také první pokus o jejich rekonstrukci roku 1950
byl neúspěšný, pro domky se nepodařilo najít vhodné využití a poté se
jejich zadní část zřítila. Padlo rozhodnutí o jejich vynětí z památkové
péče a předpokládalo se jejich zboření. Roku 1953 se do sousedního
objektu přistěhovala Střední průmyslová škola stavební a její profesoři
se rozhodli přední část Valdštejnských domků zachránit a napojit ji na
plánovanou přístavbu svých učeben. Tento záměr odsouhlasilo i ministerstvo kultury a tak mohla být složitá přestavba provedena. Stavělo se svépomocí v rámci akce Z,
venkovní vzhled domků byl zachován, do jejich vnitřku byly umístěny
pracovny středoškolských profesorů. Domky tak jsou od roku 1976 užívány a udržovány Střední průmyslovou školou stavební v Liberci.
(zdroj: Wikipedie)













Z chodby liberecké stavebky rovnou do Valdštejnských domků ze 17. století
28. listopad 2019
Ve Větrné uličce u Sokolovského náměstí v Liberci stojí tři patrové
hrázděné domy se strmou střechou z šindele. Jedny z nejstarších
dochovaných staveb ve městě jsou po částečné rekonstrukci.
V Liberci skončila první etapa opravy historických Valdštejnských domků. Ty byly postavené na konci 17. století a patří tak k nejstarším dochovaným stavbám ve městě. Dříve se nazývaly také Černé loubí. Původně domky sloužily jako ubytování pro soukenické řemeslníky. Jeden z nich byl v roce 1801 přestavěný na hostinec. Po 2. světové válce byly zchátralé domy dlouhou dobu ponechané bez zájmu. Teprve v roce 1953 se některé zrekonstruovaly a další kvůli zchátrání zdemolovali.
O kulturní památku se stará Střední škola stavební, která sídlí v sousedním historickém Appeltově domě. Domky škole dodnes slouží. Dříve v nich byly i kabinety. Zajímavostí je, že přímo z chodby školy se do jednoho z Valdštejnských domků dá vstoupit. Kabinety tam už nejsou, v zimě se nedaly vytopit. Dva domky jsou vystěhované a jeden se využívá například při dnech kulturního dědictví, kdy tam bývá výstava.
U všech tří domků vyměnili štípaný dřevěný šindel tak, aby byly všechny střechy identické. Zároveň se opravovala i fasáda. Na některých místech byl totiž opadaný výmaz v hrázdění.
zdroj:
https://liberec.rozhlas.cz/z-chodby-liberecke-stavebky-rovnou-do-valdstejnskych-domku-ze-17-stoleti-8116210?fbclid=IwAR1YmX_QWdsIvc79ajMVleJ2bND0q05FKfimd0IBy-4YS87sSvSTPRteDkk



























U Zlatého beránka Sokolovské náměstí čp. 305/ II
Restaurace U ZLATÉHO BERÁNKA v Liberci má 200 letou tradici( zakl.Johan Lamel -1855), jako zájezdní hostinec byl první v centru města. Nyní od nového roku 2007 zde vznikla klubová scéna, zaměřená především na jazz a blues hudbu, ale nejsou vyjímkou i rockové, etnické a jiné druhy žánrů. Tímto dalším projektem se stává Beránek příjemnou oázou, kde se výborně vaří a hraje muzika s výběrem pro všechny generace.




Dům u Zlatého Orla
(kolem roku 1900)
Na konci 18.století byl klasicistně přestavěn dům čp. 294-II na
Sokolském náměstí. Čepovalo se zde plzeňské pivo a scházíval se spolek
německých cyklistů. Na rohu vidíme viset jednu z prvních "dopravních
značek", tabuli s textem: Vjezd pod pokutou zakázán, městská rada. Roku
1960 začala přestavba na dům umělců. Vnitřek a zadní části byly
vybourány, ale osamocené průčelí neodolalo náporu vichřice, zřítilo se a
už nebylo obnoveno. Na jeho místě vznikla terasa sousední jídelny
Jednoty. (zdroj Kniha o Liberci)







Přestavba severního koutu náměstí
(1870, kolem roku 1900, 2020, 1992)
Této části náměstí dlouho vévodil Appeltův dům. Napravo od něj stával
dvouštítový dům (čp. 263 - I), později hostinec U Pštrosa. Na zděný
třípatrový objekt ho přestávěl Gustav Miksch (1880). Nástavba podkroví a
úprava průčelí je z roku 1921.
Podobnou historii má i sousední dům
čp. 262 - I, jehož bohatou novorenesanční fasáda přiblizuje poslední
snímek. Prvním obyvatelem byl soukeník Jiří Keil z Frýdlantu a
soukeníci s barvící zde bydleli až do počátku 19.století. Roku 1863 v
něm zřizuje Josef Horn hostinec Zum Jägerhorn (U Loveckého rohu).
Počátkem 19. století byl dům částečně přestavěn na zděný a teprve roku
1895, když se majitelem stal liberecký "komorní fotograf " Ernst Müller,
dostal dnešní podobu. Müllerův fotoateliér byl v přístavbě ve dvoře.
Památkově chráněná stavba vyniká v prostoru náměstí výškou i
architekturou. Za první republiky a krátce po roce 1945 zde sídlila
vzájemná pojišťovací banka Slavia, za války část úřadoven říšského
místodržitelství a organizací Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel. Po
znárodnění vystřídal Slavii Kontrolní úřad vah a měr. Roku 1970 si zde
zřídila firma Sigma Olomouc reprezentační prodejnu čerpadel.
Pestrou historii má dům U Černého orla, stojící na rohu ulice U
Křížového kostela (čp.278 - I). Původně dřevěný dům (1633) byl přestavěn
na počátku 19.století a roku 1869 si v něm Theodor Cloin otevřel první
ze svých proslulých libereckých kaváren s kulečníkem.
O
velikonocích 1877 byla v patře otevřena nová expozice muzea, které zde
sídlilo čtyři roky. Později byl dům zvýšen nástavbou patra a podkroví
(1904), ale dnešní podobu získal až koncem třicátých let.
Se sousedním domem čp.277 - I, kde sídlila oděvní firma Gärtner, má staletou tradici výroby a prodeje pánských oděvů.
V popředí vidíme kašnu, postavenou kameníkem Johannem Wewerkou roku 1820 na místě staré studny z Valdštejnových dob.
Při úpravě plochy náměstí byla v roce 1931 odstraněna.
(zdroj Kniha o Liberci)




Appeltův dům (čp. 264-I )
Obchodník se suknem Anton Appelt před stavbou honosného paláce koupil dva dřevěné domky, jež nechal strhnout a nechal si postavit nové reprezentující sídlo. Rodina Appeltova nechala vystavět dům v letech 1793-1794, což se dozvídáme ze zápisu, který se nalezl ve váze v štítu domu v roce 1978. Třípodlažní stavba byla dostavěna 3. dubna 1794. Původně byly v přízemí budovy dílny s prodejnou a ve vyšších patrech rodinný byt. S výstavbou tohoto domu, který byl teprve druhou zděnou budovou na náměstí souvisí pozdější změna měřítka zástavby v tomto prostoru na konci 19. století. Dlouhou dobu byl největším domem v celém městě. Na náměstí se třípodlažní dům obrací svou podélnou stranou. Parter člení oblouky původního loubí s kanelovanými pilíři a festonovými hlavicemi, které bylo zazděno v roce 1837. Průčelí je řešeno striktně symetricky. Střední partii domu s hlavním portálem akcentuje balkónový portikus, podepřený dvěma toskánskými sloupy a nad loubím dvěma nízkými pilastry. Střední část objektu nad hlavní římsou završuje balustráda s kamennými vázami a trojúhelný tympanon s akantovými rozvilinami. Nad ním je střešní nástavba s atikou, vrcholící středním, barokně tvarovaným štítem s dekorativními vázami z mědi. Z mansardové střechy vystupují dva masivní, segmentově zaklenuté vikýře. Fasádu, členěnou v patře vysokým řádem, bohatě zdobí štukatura florálního a dekorativního charakteru, zahrnující girlandy, medailony, lambrekýny apod. Rodina Appeltů byla nucena dům v roce 1828 prodat, jelikož na ně dolehly finanční problémy. Honosný palác odkoupilo město, které v něm zřídilo reálnou školu. Z toho důvodu se muselo v letech 1835-1837 ze strany budovy směrem k Heliově ulici přistavět křídlo s učebnami. Vedle třítřídní nižší reálné školy sloužila budova i jako místo scházení Živnostenského spolku, Spolku přátel přírody a proběhla tu také v roce 1852 uměleckoprůmyslová výstava. Po vzniku Československa vystřídala reálnou školu, nově umístěná česká měšťanka a později česká průmyslová škola chemická. Roku 1953 byla budova ve špatném stavu přidělena střední stavební průmyslové škole, která dům postupně opravila.



Malé náměstí v 2.polovině 19.století.
Malý rynk, sloužící především jako tržiště, byl vydlážděn spolu s Valdštejnskou a Chrastavskou ulicí. Tehdy ho na severní straně mezi kostelem sv. Kříže a Větrnou uličkou uzavřela budova špitálu (čp. 279 - I, 1835). Několik pozdějších úprav však setřelo její klasicistní vzhled. V roce 1940 byla přeměněna na obytný dům a od roku 1960 slouží jako arciděkanství katolické církve. Sídlí v ní také liberecký vikariát. Z jejich oken byl pořízen snímek jižní strany náměstí, kterou uzavíral dům čp. 195 - II, umístěný na souběhu ulic U Lomu a Na Ladech, odstraněný nerozvážně v roce 1980.Původní velikost i klasicistní tvar si dodnes zachoval vpravo zachycený nárožní domek s mansardovou střechou (čp. 291 - II). V domě vedle něj bývala hospoda U Zlatého kříže.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)





Klingerův dům na Malém náměstí v roce 1908
Východní straně Malého náměstí vévodí Klingerův dům čp. 323-II, Nazvaný tak podle majitele, který jej nechal roku 1871 přestavět do novorenesanční podoby. Zároveň byl jako první vzadu napojen na dům čp, 293-II, obrácený průčelým do Sokolovského náměstí, jenž při tom získal též novorenesanční fasádu.(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




Co takhle Šavlovna? (1992)
(archiv Petr Kolín)



Kaple božího hrobu
(olej na plátně v roce 1856)
Kapli nechal postavit v roce 1772 liberecký obchodník a soukeník Andreas Josef Wondrak na starém hřbitově u kostela sv. Antonína. Podle podobné kaple ve Zhořelci ji vybudoval stavitel Johann Josef Kunze. Roku 1865 byla přemístěna ke kostelu sv.Kříže. Na obraze vidíme vpravo městskou školu, kostel má dosud původní gotický vstup.
(zdroj Kniha o Liberci)



Mariánský sloup
Sloup pochází z dílny světoznámého sochaře Bernarda Brauna (1719 - 1720). Mariánské sousoší bylo vysvěceno 21.května 1722, tři roky po položení základního kamene. Jedná se o kvalitní dílo nejvýznamnějšího barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Původně stával před kostelem sv. Antonína Velikého. V roce 1877 byl přemístěn za kostel Nalezení svatého Kříže na bývalý hřbitov. Stojí na třech stupních a tvoří osmihrannou , výklenky členěnou stavbu. V rozích stojí sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, sv. Šebestiana a sv. Rocha. Nad zeměkoulí s obláčky se vznáší Pana Marie s gloriolou dvanácti hvězd a prosebně vzhlíží k nebi. Mariánský sloup byl řadu let neudržovaný, než jej v roce 2018 nechalo město Liberec kompletně zrestaurovat. Odbornou práci provedl restaurátor Radomil Šolc. Mariánský sloup tak tvoří osmé zastavení Via Sacra na území České republiky.
.

V době, kdy u nás Marie Terezie k 1. lednu 1775
zavedla svou školskou reformu, sloužila v Liberci ke školním učelům budova na přiloženém obrázku. Stála prý v dnešni Kostelní ulici (Kirchgasse Nr. 9-2) "v blízkosti fary a kostela". (Můj odhad je, že ten kousek baráku v pravé části obrázku je právě katolická fara - Hoffmann zmiňuje, že farní zahrada a školní zahrada spolu sousedily - akorát tenkrát asi ta fara měla jen dvě patra místo dnešních tří).
Škola měla kromě bytu kantora a zvoníka v patře pouze jednu učebnu v přízemí, a to na straně směrem do zahrady, aby do ní šlo světlo od jihu a od západu. Prý měla kapacitu až 140 žáků! Akorát že v roce 1780 bylo ke školní docházce zapsáno 361 dětí, takže aby se tam vešly, tak kantorovi asi nezbývalo ,než doufat, že většina nebude docházet moc poctivě. V tom ho děti v zásadě nezklamaly. A ten zvonek na střeše dokazuje, že už tenkrát se začátek a konec vyučování ohlašoval zvoněním.
A poté, co se v roce 1812 postavila nová, velká, výstavní budova Hlavní školy (dnes "zdrávka"), si tuhle starou školu vzal čas...
Zdroj: A. Hoffmann Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (autor článku Tomáš Cvrček)

Litografie Hlavní školy
(dnes zdrávka) z doby před rokem 1868. Převzato z A. Hoffmann: Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (archiv Tomáš Cvrček)





Výstava na Terase 1984, tehdy ještě v době konání LVT.
(archiv Petr Šimr)















Petrolejová pouliční lampa na Lazebnickém vrchu
(20. léta 20. stol.)
Roku 1826 bylo převážně na náklad zámožnějších občanů instalováno veřejné osvětlení padesáti olejovými lampami. V roce 1850 jich už bylo v provozu 154. Od 1. září 1859 se pak v libereckých ulicích rozhořelo prvních 214 plynových lamp. Další přibývaly jen pomalu (roku 1870 jich bylo 238, 1880 jen 265 a roku 1890 celkem 425). Plynárna se proto musela při prodloužení smlouvy (1894) zavázat, že uvede každý rok do provozu dalších 15 svítilen (do celkového počtu 650) a bude se bezplatně starat o jejich údržbu.
Díky tomu svítilo roku 1900 ve městě již 605 lamp. Kromě plynových luceren osvětlovalo ulice na přelomu století ještě 125 petrolejových svítilen, z nichž jednu na domě čp. 18- II vidíme na snímku. Dne 28. 8. 1904 se začaly pokládat kabely pro elektrické osvětlení v dnešní Klostermannově ulici.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)


Film Houpačka (1990)















u okna nejvíc vlevo
v patře vám právě píšu
(Vacek se narodil o patro výš)
.
Tomáš Flipper Zikmund
Perlová ulice čp. 12
30.7.1981
(archiv Kateřiny Odrážkové, komentář Tomáš Flipper Zikmund)





Nároží ulic Na svahu a Lucemburské
(Josef Pohl - olej na plátně, poč. 20.století)
Malba podle předlohy z poloviny 19.století. V popředí vidíme dva domy (čp. 30 a 29 - II) obráceném štítem do Lucemburské ulice. Nárožní dům si postavil roku 1620 soukeník Christoph Siegmund. Roku 1857 byl přestavěn a dostal lomenou mansardovou střechu, krytou až do roku 1904 šindelem. V přízemí si upravil tehdejší majitel Josef Pfeifer ševcovskou dílnu s krámem. Už za první republiky byl stav domu nevalný, jeho majitelé v něm raději nebydleli a místnosti pronajímali. Ve světnici o výměře 24 m² a v komoře bydleli dva manželé, dvě děti a dva podnájemníci, matka se synem.
Také menší sousední domek byl přestavován c polovině 19.století a měl dlouho šindelovou střechu. V přízemí si otevřela obchod s ovocem a zeleninou Anna Lischková. Podmínky pro bydlení zde však nebyly o nic lepší. Roku 1942 žádá nájemník Hans Schatten magistrát o přidělení vhodnějšího bytu pro svou čtyřčlennou rodinu, alespoň o 1 - 2 pokojích s kuchyní. Žádost odůvodňuje tím, že bydlí v jediné mokré a studené místnosti, kde je podlaha zčásti cementovaná a zčásti hliněná, pokrytá volně položenými prkny. On i manželka trpí revmatismem a mají obavy, aby tento neduh nepostihl i jejich děti. Odvolává se na to, že je válečný poškozenec (průstřel stehna), starý politický pracovník a současně blockleiter NSDAP místní skupiny Staré Město, zaměstnaný u společnosti I.G.Farben, plně zapojené do válečné výroby. Jeho žádosti však nebylo vyhověno, magistrát pouze nařídil, aby majitelka, vlastníci tehdy i sousední nárožní dům, provedla potřebné opravy.
Za těmito staveními vystupuje štít patrového domu čp. 31 - II, bývalé hospody Zum Egerland, postavené roku 1807. Protože zužoval uličku Na svahu, požadovalo město už v roce 1832 jeho odstranění. Všechny popisované domy však byly zbourány teprve v roce 1957. Dnes je zde dvojgaráž patřící v minulosti bytovému podniku.
Zcela vlevo vidíme část nárožního domu čp.33 - II bývalého hostince U Jelena. Ten se v roce 1877 stal místem spolkových schůzí Odborného spolku textilních dělníků v Liberci. V tajné, pouze přes kuchyni přístupné místnosti, vyzdobené prý dle konfidentské zprávy (1880) obrazy Bebela Liebknechta a Lassala, se scházívali také členové České besedy, jež nemohla nikde najít přístřeší. Historie domu je spjata i s počátky české tělovýchovy. Hostinec byl zrušen koncem 19.století. Roku 1992 byl sál přestavěn na prodejnu stavebniny firmy Ali.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)



Vrabčí ulice 27.9.1931 (foto Rudolf Ginzel - archiv SM)
Ginzelovy momentky ze starého Liberce možná víc než jiné historické fotografie představují esenci určité nostalgie dané postupným zvládnutím techniky, zkušeností a citem fotografa pro malebnost úzkých a pitoreskních uliček tehdejšího Liberce a jeho obyvatel. A je také pravdou, že na výstavě Liberec kontra Reichenberg je právě druhý název města někdejší průmyslové metropole návštěvníky ponejvíce spojován s Ginzelovými fotografiemi, kterými výstava začíná. Ponořením se do starého Liberce prostřednictvím těchto snímků může vyvolávat iluzí malebných koutů plných starých roubenek a útulných zákoutí. Tak trochu se tu nadbíhá pochopitelné touze po "malebné minulosti" typicky se projevující v dnešním světě internetu, kde fenomén fotografie ve všech jejích podobách určuje naše vizuální vztahování se ke světu. Ani fotografie Rudolfa Ginzela toho nebyly ušetřeny, a tak si kdekdo dnes může sníti spoluvytvářet "svůj" Liberec minulosti (i současnosti). Fragmenty toho "starého" Liberce (analogicky k názvu stálé expozice Severočeského muzea Liberecké fragmenty) ještě můžeme v okolí dnešního Papírového náměstí a výjimečně i jinde vidět. Ještě je možné narazit na zákoutí s nádechem dávné atmosféry libereckých zapadlých uliček, jako byly ulice Vrabčí, Lucemburká, U stoky, Široká, Chrudimská (zde se Rudolf Ginzel narodil roku 1872), Heliova, U Besedy nebo Na Ladech. Jmenované ulice mají dnes samozřejmě už zcela jinou podobu, ale něco z nahuštěné struktury dolního libereckého centra tu přeci jen zůstalo, dokonce i těch pár starých domů z doby kolem roku 1910-1920.
Díky
Rudolfu Ginzelovi máme i celkem přesnou představu, jak asi vypadaly
pověstné tzv. Liberecké Benátky se svými vodními kanály a mlýnskými
náhony. Rybářská ulice, Harcovský potok, jeho soutok s Nisou a celkově
venkovský charakter, který se dlouho propisoval do dolního centra
Liberce, včetně vzdálenější Mlýnské ulice s okolím dnešního Perštýna, to
je nedocenitelný dokument výtvarných kvalit dobového piktorialismu.
Dnes už velmi známá fotografie staré chalupy v Papírové ulicí s
nastoupenými dětmi před plotem se stala zobrazením své doby (nicméně u
ní není autorství Rudolfa Ginzela jisté). Překotná první desetiletí po
roce 1900 byla často rychlejší než čím dál pohotovější fotoaparáty
místních fotografů. Město se měnilo doslova před očima. Venkovská
zástavba se svými roubenkami ještě dlouho ustupovala továrním areálům
nebo modernější činžovní zástavbě.
Lucemburská ulice
(30.léta, 12.7.1932, 27.9.1931)
Do druhého snímku zasahuje zleva roh domu čp. 36 - II, kde se narodil král komiků Vlasta Burian. Za ním je v proluce zasunuta psím vínem obrostlá opravna deštníku France Schembery (čp. 35 - II), stojící přímo proti Vrabčí ulici, z níž je pořízen třetí záběr. Řada domků mezi ulicí Na Svahu a dnešními schody na Sokolském náměstí zachycena na třetím snímků. Většina objektů byla pro zchátralost a neobyvatelnost zbořena při rozsáhlé sanaci celého území roku 1957.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Dnes, kdy je např. okolí Papírového náměstí jedním z prvořadých témat urbánního vývoje centra města, jsou fotografie Liberce Rudolfa Ginzela zase v centru pozornosti, protože nám připomínají minulost města s jeho pozdějšími problematickými asanacemi, které zejména po roce 1945 poměrně brutálně zasáhly do jeho podoby. Na druhou stranu nelze zastírat, že dolní centrum Liberce nebylo nějakou romantickou oázou, ale z hlediska tvořících se moderních městských standardů nevyhovujícím anachronismem vlhkých a tmavých domů, čemuž jistě přispěly i zmíněné vodní náhony.
Rudolf Ginzel fotografoval od roku 1906 nejprve na formát 9 x 12, později na formát 13x 18. Pečlivě si zapisoval data pořízení snímku, u negativů si poznamenával údaje o expozici či hodnocení snímku. Větší formát nakonec používal častěji, zaměřoval se na lepší vykreslení detailů a odstínů šedi. Příkladem skvěle zvládnuté práce se světlem a škálou šedí je např. fotografie libereckého krematoria se svou atmosférickou náladou těsně před bouřkou. K menšímu formátu se vrátil v meziválečném období. Soustavná fotografická činnost mu vynesla také publikování dvou snímků v tehdejším prestižním periodiku Photographische Kunst v roce 1911. Student univerzit v Berlíně, Londýně a ve Vídni s titulem doktora filosofie svou pedagogickou činnost zahájil jako učitel jazyků ve Vídni v letech 18981899, aby se nakonec po kratším působení na gymnáziu v Jablonci nad Nisou usadil v Liberci, kde vyučoval němčině, francouzštině a angličtině na gymnáziu (dnešní ZŠ Husova) až do roku 1932. Kromě pedagogiky se věnoval i dalším badatelským aktivitám (rodopis), pracoval i jako soudní překladatel z angličtiny. Pro sledování architektonických proměn Liberce je Ginzelovo fotografické dílo neopominutelné. Když zemřel 14. srpna 1944, asi ještě netušil, že jeho odkaz se dostane do Severočeského muzea prostřednictvím jeho prasynovců Gustava (1931-2008) a Wolfganga (1933-2004), kteří se také věnovali fotografování. Pro výstavu Liberec kontra Reichenberg tvoří Ginzelovy fotografie důležitou spojnici mezi technicistní současností a zbytky obrazu života kolem přelomu minulého století města pod Ještědem.
(zdroj text: Luděk Lukuvka, Čvrtletník Severočeského muzea v Liberci II/2021)




Křižovatka ulic Na svahu a Lucemburské ve 30.letech minulého století
V domě obráceném štítem do ulice, který vidíme zcela napravo za krátkým
plůtkem, se narodil Vlasta Burian (9. dubna 1891 Liberec - 31. ledna
1962 Praha). Dnes tu stojí garáže. Také oba domy v popředí jsou zbořeny.
Na další fotografii z 2.7.1899 z pouti je jeden z chlapců Vlasta Burian, měl by to být ten nejmenší, druhý zprava. (zdroj Kniha o Liberci)


















Dům z fotografie nalezen, aneb toto bude trochu delší.
Před nedávnem sdílel v této skupině Jaroslav Hůlka fotografii z aukce, na které byl detail výkladce neznámého domu v Liberci (viz první foto). Vyslovil jsem zde tehdy neověřenou hypotézu, že by se mohlo jednat o dům v ulici Na svahu 9 (čp. 60/II), který je dnes již bohužel zbořený. K tomuto závěru mne přivedl štít nad vchodem do obchodu se jménem Em. Proksch. Díky němu jsem následně v jednom z historických adresářů města, který je dostupný v digitálním archivu Státního oblastního archivu v Litoměřicích, dohledal, že jistá Emma Proksch provozovala ve 20. letech 20. století obchod se smíšeným zbožím právě v domku Na svahu 9 (tehdy Rollgasse 9).Jelikož mi to stále nedalo, využil jsem tento týden možnosti, že opět otevřela badatelna Státního okresního archivu v Liberci a vydal se tam zkusit tuto věc ověřit. Úspěšně. Ukázalo se, že dům na fotografiích je skutečně zbořeným domem Na Svahu 9. Ve složce objektu vedené původně na stavebním úřadě magistrátu (a dnes "díky" tomu, že byl již demolován, prošlé skartačním řízením, a uložené tak ve fondu Archivu města Liberce právě v SOkA Liberec) jsou mimo jiné totiž přiložené i fotografie z 60. let 20. století pořízené krátce před tím než byl dům odstraněn. Ač se parter domu od 20. let výrazně utilitárně proměnil, tak kordonová římsa a konzole okenních říms v prvním patře se do doby demolice dochovaly v původní podobě (viz druhé foto). Případné pochybnosti navíc rozptýlily stavební plány domu z roku 1887 uložené ve stejné složce. Tehdy došlo k přestavbě dvorního traktu, avšak na plánech je zobrazeno i uliční průčelí do ulice Na Svahu, na kterém je dobře patrný i výkladec zachycený na fotce, která se tu původně řešila (viz třetí foto). Tento text jsem si zde dovolil napsat především jako ukázku, jaké nekonečné možnosti nabízí bádání v našich archivech. A zároveň jako důkaz, že i na první pohled neidentifikovatelné fotografie lze často lokalizovat - a to i přesto, že se dané místo do dnešních dní radikálním způsobem změnilo či dokonce již vůbec neexistuje. PS: Po dohodě s vedoucím SOkA Liberec jsou reprodukce archivních materiálů zveřejněné pouze v malém rozlišení. (autor příspěvku Post Rash)








Zanedbaná Slavná
Snad všem obyvatelům Liberce známá továrna čp.
123 na Papírovém náměstí. V roce 1868 ji nechává postavit Philipp
Schmidt. Autorem stavby byl tehdy známý Anton Ferdinand Miksch.
Třípodlažní budova už má výraz opravdové továrny s prvky typickými právě
pro průmyslové stavby, u které je již jasné, co se odehrává za jejími
zdmi. I zde zůstala jediná budova, i když se původně jednalo o celý
tovární areál. Budova haly umístěná ve svahu se táhla až k zadním
traktům budov v Pražské ulici. Do náměstí situovaná výstavní budova byla
první stavební fází. V ní kotelna vybíhala prakticky z masy budovy,
strojovna byla naopak její součástí. Od tkalcovských sálů je odděloval
průjezd. Podobné uspořádání bylo užito i při pozdější přístavbě výrobní
haly. Kotelna opět vybíhala z hlavní masy. Stavba a její bezpečnost se
tak podřizovala potencionální nebezpečnosti parního kotle. Z továrního
komína se kouřilo až do 30. let 20. století. Krize poznamenala všechny
podniky a majitelé bývalé Schmidtovy továrny také. Až druhá světová
válka vrátila továrně život. Do objektu se nastěhovala firma Kontakta -
dceřiná společnost firmy Henschel, která vyráběla po celém Německu.
Tanky Tiger I, řízené střely a letadla. Za budovou byl postaven i jediný
doložený nadzemní protiletecký kryt. Zajímavost architektury sledující
jen praktické cíle ochrany před bombardováním. Stavební povolení bylo
vydáno 1. října 1944. Do kruhové stavby se vešlo třicet lidí a postavena
byla firmou Gustav Sachers a synové s celkovým nákladem kolem 3 000
říšských marek. Po válce se v objektu vystřídalo několik podniků.
Nejzajímavější využití bylo jako takzvaná "Hůlka", jedna z nejznámějších
libereckých hospod. V té době stál ještě tovární komín a kotelna. Dnes
zbyl z továrního areálu "dům". Slavná a Zanedbaná Hůlka.(autor Ivan Rous, 2013)





Papírové náměstí.
oprava kostela Sv.Antonína Velikého....září 2004 ( archiv Jana Zahurancová)




Papírové náměstí.
bourání......21. 9. 2016 ( archiv M.Plešinger)




Nároží ulic Bednářské a Na Poříčí
(20.léta, olej na plátně poč.20.století)
Uprostřed olejomalby je stavení (čp.111 - II) postavené v roce 1710 na
místě staré stodoly soukeníkem Augustem Beyeren. Už roku 1904 uvažoval
magistrát o jeho asanaci, ale vykoupit se ho podařilo za 10000 Kč až v
roce 1923 a po vystěhování nájemníků byl o tři roky později zbourán.
Vpravo od něj vede ulice Na Poříčí, kde už vyrostl první třípodlažní zděný dům (čp.116 - II). Vlevo probíhá Bednářská, v
níž vidíme domek (čp. 105 - II) zachycený i na fotografii, už po
přestavbě, jak stojí v čele špalíčku domů. Za ním vystupuje třípodlažní
budova bývalé tkalcovny (čp.123 - II) v Papírové ulici, postavené roku
1868 továrníkem J.Philippem Schmidtem. Novorenesanční vzhled ji vtiskl
stavitel Anton Ferdinand Miksch. Jak se dozvídáme ze stížnosti podepsané
18 nespokojenými sousedy (1906), zamořoval kouř z komína kotelny v
dvorním křídle často celé údolí. I to snad byl jeden z důvodů, proč zde
byla po roce 1910 textilní výroba zastavena a z budovy se stal jen
pomocný a skladištní provoz. Roku 1992 koupil objekt Rudolf Hůlka a po
citlivě provedené rekonstrukci zde otevřel Dům nábytku a dva roky
provozoval galerii. Podle výměru regulační komise z roku 1930 se začalo
na trohúhelníkovitém území mezi ulicemi Papírovou, Bednářskou a Na
Poříčí s bouráním, k větší asanaci došlo až po druhé světové válce.
Prostranství dnes slouží jako parkoviště.
(zdroj Kniha o Liberci, 1996)













okolí ulice U Stoky
(archiv Bernarda Jankury)







U Stoky
Náhodou
jsem našel ve svém starém mobilu tři fotky z okolí ulice U stoky, rok
2009 - už je to vlastně také historie, tak mi bylo líto je zde
nezveřejnit... (Hans Oldskull)




Okolí ulice Na Ladech
(březen 1909, konec 19 století, 25.2.1909)
Jméno Na Ladech nesla původně pouze část ulice blíž k městu, sahající k prudké zatáčce u schodů do Široké ulice. Dál pokračovala jako Rámová a Na Keilově vrchu. Směrem do Františkova na navazovala už jen cesta mezi poli, vedoucí kolem dvou osamocených stavení, mezi nimiž stávala stará kaplička.V popředí je dodnes zachované rázovité stavení (čp.319 - II). Lada spojovalo s paralelní Širokou ulicí několik schodišť a příkrých uliček.Jednu z nich, jež dodnes existuje, i když ve zcela změněné podobě vidíme v popředí. Na druhém snímku je horní část ulice U Lomu, dnes frekventované spojnice, pro niž se mezi motoristy vžilo jméno Myší díra. Třetí snímek zachycuje část uličky Na Ladech před vyústěním na Malé náměstí. Uprostřed je dřevěný staroliberecký domek (čp. 197 - II), který zmizel teprve koncem osmdesátých let. Naproti němu sídlil městský dlaždic Karl Gustav Wander, po němž zbyly v omítce domovního průčelí reliéfy atributů jeho profese (čp. 196/200 - II). Většina okolních romantických, ale neobyvatelných stavení byla v šedesátých letech pro zchátralost zbourána.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)



















Již nestojíci dům písmomalíře Johanna Hausmanna čp.320 v Jungmanově ulici s průchozí cestou do Myslivecké ulice po roce 1918.
(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)







Měšťanská škola na úbočí Keilova vrchu
Škola U soudu (pohlednice 1906)
Škola na Keilově vrchu, postavená v letech 1890 - 91 stavitelem Paulem Waglerem podle projektu libereckého architekta Adolfa Kauferse a Oscara Richtera, byla svého času jednou z nejmodernějších v celém mocnářství. Stejně jako řada jiných budov té doby byla i ona řešena s neuvěřitelnou velkorysostí a její vybavení mohlo být považováno za vzorové pro celé okolí. Měla ústřední vytápění nízkotlakou párou, příslušenství se vytápěla teplým vzduchem. Novorenesanční architekturu dobře doplňuje sochařská výzdoba od libereckého sochaře R. Glaubitze. Při zahájení provozu (23.10.1891) zde sídlila pětitřídní chlapecká a dívčí škola, ve druhém patře byla umístěna měšťanka a později obchodní akademie. Za války sloužila čtyři a půl roku vojenským účelům. O prázdninách, v době veletrhů, se měnila v ubytovnu. Během druhé světové války i po ní prošla budova několika stavebními úpravami. Roku 1992 byl otevřen moderní objekt jídelny s družinou v Brněnské ulici.
(zdroj Kniha o Liberci, 1996)




Stavba budovy soudu (1877)
V Liberci byl zřízen c.k.krajský a
okresní soud v roce 1850. Zpočátku byly oba umístěny v bývalém domě
punčochářů v Barvířské ulici, u něhož byla ve dvoře přistavena věznice.
Stísněné a provizorní podmínky vedly k rozhodnutí a výstavbě nového
objektu pod Keilovým vrchem. Už na mapě vydané roku 1858 je označeno
místo plánované stavby. Projekt zpracoval vrchní stavební rada
magistrátu Johann Kaur a 13.3. 1874 byl v dnešní ulici U soudu proveden
firmou Gustava Sacherse první výkop.
Majitel firmy se dokončení stavby nedožil a po dohodě s dědici v ní
pokračoval bratr zemřelého, Heinrich. Oslava "zdvižné" (tj. dokončení
hrubé stavby a vtyčení krovu) se konala 2.srpna 1875 a 27.října 1877
byla stavba hotová.
Z hmoty budovy vystupují dva tříosé rizality se
vstupy. Celková architektura objektu nese znaky toskánského slohu,
uplatňující se zejména ve vstupech a ve vstupních prostorách se
sloupovím. Stavba má půdorys tvaru obdelníka s příčně předěleným
nádvořím.
Od svého otevření slouží budova nepřetržitě soudnictví.
Měnilo se pouze její další využití. Nyní je zde umístěna pobočka
krajského soudu, okresní soud a pobočky krajského a okresního státního
zastupitelství. Východní strana se samostatným vjezdem zabírá věznice
podléhající Ministerstvu vnitra. V roce 1995 bylo rozhodnuto o
rozšíření soudu o novou budovu plánovanou na sousední volné parcele.
Snímek je pořízen těsně před dokončením stavby v roce 1877.
Ukazuje dobře tehdejší způsob práce při konečné úpravě fasád. Vpředu
před budovou soudu začínala v té době výstavba domu 345 - II, ještě v
devadesátých letech družiny 2. ZŠ na Keilově vrchu, nyní úřadovny
soudu.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Okresní soud v Liberci
je okresní soud se sídlem v Liberci, který vznikl roku 1850 a až do roku 1960 spadal do působnosti libereckého krajského soudu. Od té doby je jeho odvolacím soudem Krajský soud v Ústí nad Labem, který ale má v Liberci svou pobočku. Okresní soud rozhoduje jako soud prvního stupně ve všech trestních a civilních věcech, ledaže jde o specializovanou agendu (nejzávažnější trestné činy, insolvenční řízení, spory ve věcech obchodních korporací, hospodářské soutěže, duševního vlastnictví apod.), která je svěřena krajskému soudu.
Soud se nachází v moderní budově z roku 2001 s bezbariérovým přístupem na ulici U Soudu, kde sídlí spolu s pobočkou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Hned v sousedství se nachází Okresní státní zastupitelství v Liberci a pobočka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, stejně jako bývalá soudní budova sloužící Vazební věznici Liberec.
(zdroj Wikipedie )


Budova soudu od severu (rok 1899)
Na dlouhé průčelí soudu výškově navazuje dům ve Valdštejnské ulici,
vedle něhož je o patro nižší dům čp. 330-II, druhé sídlo reakce časopisu
Arbeiterfreund. Pamětní deska průkopníkům dělnického hnutí od
libereckého sochaře Oldřicha Novotného byla osazena roku 1969.
(Zdroj. Kniha o Liberci)












KEILŮV VRCH
....1913
Pohled na novotou zářící kostel postavený v letech 1908 - 1911 dnes
vyvolává vzhledem k dlouhodobé zanedbamosti budovy i okolí spíše pocit
smutku . Jednolodní chrám v historizujících formách barokizujícího
klasicismu umístili autoři projektu Heinrich Fanta a Max Kühn do svahu
Keilova vrchu s velkou citlivostí a znalostí prostředí . Stavba celého
areálu kláštera kapucínů prováděla místní firma Alberta Hübnera v
obtížném terénu , který byl třeba vyrovnat navezením terasy a jejím
zpevněním dlažbou od firmy Wander , jejíž majitel bydlel neďaleko v
ulici Na Ladech . (Zdroj. Kouzlo starých pohlednic Liberecka / Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997
)












KLÁŠTERNÍ KOSTEL sv. MAŘÍ MAGDALENY_'KAPUCÍNSKY
Na cestě z Františkova do Liberce pod Keilovým vrchem stávala kaplička Zvěstování P. Marie, kterou dal r. 1735 postavit GerhardRieger. Na jejím místě a na přilehlém pozemku stojí dnes klášterní kostel řádu kapucínů zasvěcený sv. Marii Magdalské (Maří Magdaleně).
S rychlou výstavbou a zástavbou města Liberce vyvstala i zvýšená potřeba nových kostelů. Roku 1908 bylo mezi církevními úřady a městskou radou v Liberci rozhodnuto o stavbě nového kostela v nově vzniklé čtvrti, jehož správu by převzal kapucínský řád 2 tyrolské provincie.
Protože rok 1908 byl v Rakousku-Uhersku jubilejním rokem šedesátileté vlády císaře Františka Josefa I. (1848-1908), dostal kostel jako mnohé jiné novostavby té doby název: Kaiser-Franz-josef-jubiláumskirche in Reichenberg. Poloha pozemků pro kostel nebyla nijak příznivá. Dalším problémem bylo, že kostel musel zapadnout do celkového rámce zástavby Keilova vrchu. Projektanti stavby, architekti Max Kůhn a Heinrich Fanta však všechny těžkosti terénu i stavby zvládli vynikajícím způsobem a nově zbudovaný kostel harmonicky zapadl do celé čtvrti.
Stavební práce byly zadány Alfredu Hůbnerovi. Hloubení základů bylo velmi náročné, ale pak šly práce rychle kupředu, takže v r. 1910 byla hrubá stavba dokončena. Následující rok byly prováděny vnitřní omítky,budovány terasy, pořízeno vnitřní vybavení. Dne 11. června 1911 byl kostel vysvěcen novým litoměřickým biskupem dr. Josefem Grossem. V témže roce byl postaven i klášter pro kapucíny. Kostel je ve stylu pozdního baroka (proto má jen malou věž), sálový, klenutý, s třemi páry postranních kaplí, členěných toskánskými sloupy a s půlkruhovým zakončeným presbytářem. Vnitřek dává vyniknout hlavnímu oltáři zhotovenému v Mnichově. Kostel je 44 m dlouhý (hala 5 m, loď 28 m, presbytář 11 m). Hlavní loď je sloupy rozdělena na osm kaplí. V suterénu je umístěn sklep na palivo k ústřednímu topení. Exteriér je bohatě členěn terasou s velkými schody a balustrádou. I když kostel působí dojmem bohatosti, přece z něho dýše duch kapucínského řádu. Kostel toho času neslouží bohoslužebným účelům a je pronajat k. p. Kniha.
(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC , 1983 )
pozn. bohužel v roce 2021 je stav tohoto kostela více než žalostný
Chrám byl za socialismu využíván jako sklad národního podniku Kniha, pak jako depozitář, později jako obytná vila a následně byl na několik desítek let ponechán svému osudu. V roce 2006 poničený kostel od církve koupila společnost Iberus. O pět let později obecně prospěšná společnost GEPO (Geotermální energie pro občany) zahájila jeho rekonstrukci - náklady byly odhadovány na 64 milionů korun, z nichž 56 milionů měla zaplatit dotace Evropská unie. Později však vyšlo najevo, že společnost nevyvíjela žádnou činnost a že cena rekonstrukce byla uměle navýšena. Skutečná potřebná částka se měla pohybovat kolem 39 milionů korun. V případu je obviněno 18 lidí, mj. liberecký hejtman Martin Půta nebo podnikatel a iniciátor projektu Jiří Zeronik. Ten je také zakladatelem společnosti GEPO, která firmě Metrostav, jež kostel opravovala, dluží přes 43 milionů korun. Rekonstrukce tak zůstala nedokončena, stavba je zakonzervována








Historie a současná podoba kapucínského hospice v Liberci
Nedávno jsem zde psal o historii kostela sv. Máří Magdaleny, teď ještě doplním pár fotek ze studie z článku z roku 2009 od Aleny Říčánkové a Jaroslava Zemana a pár fotografií z roku 2021 na závěr.
(zdroj: Památky libereckého kraje 2009 - Národní památkový ústav Liberec)









2021


































Pohledy z Keilova vrchu v roce 1903
Pohled pro Liberec počátku minulého století velmi typický.
Na pozadí suluety města s radnicí a kostelem sv. Antonína je zachycena
průmyslová čtvrť s továrnami rozesetými okolo Nisy. Vlevo je komplex
podniků na konci Myslivecké ulice, kde byla mj.i jedna z kdysi poměrně
hojných místních pianivek (Raehse). Střed zabírá několik bývalých
barvíren a nenápadná Linserova strojírna, kolébka výroby automobilů v
Liberci. Komíny vpravo patří textilním firmám v okolí ulice Na Zápraží.
Druhý snímek, pořízeny ze střechy školy U soudu, zachycuje část města okolo Zhořelecké ulice, kde ještě nestojí Lidový dům (Malé divadlo ) ani areál bývalé Mototechna. V popředí vlevo je patrné velké zahradnictví v Zeyerově ulici,jehož zbytky musely ustoupit b sedmdesátých letech výpadové komunikaci na Chrastavu.
Pohled že stejné střechy
směrem k Růžodol I. Nejblíže uprostřed vidíme dnešní Dobrovského ulici,
tehdy spíše cestu mezi lukami. V nejbližším domě měl dlouhá léta dílnu
liberecký malíř a grafik Jaro Beran. Narodila se zde k velmi dobrá, ale
umlčena česká básnířka Ludmila Macešková, která si dala mužský pseudonym
Jan Kameník. (Zdroj Kniha o Liberci)


















Pohled z budovy školy U soudu v roce 1906
Na snímku vidíme nesourodou zástavbu v okolí Chrastavské ulice. Za ní se na ostrohu nad údolím Jizerského potoka a Nisy rozkládá jednotně řešený soubor dělnických domů ve Slunečné ulici. Vpravo za nimi vystupuje dlouhý objekt starobince (dnes Domov mládeže pro dívky). Rozptýlené zástavbě Pavlovic dominuje budova Kolosea.(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)





Metelkova ulice a Keilův vrch
(1924, 30.léta)
Na před válkou postavené domy navazovaly další, v nichž stále ještě
doznívaly prvky secese. V popředí probíhá zleva doprava Jungmannova
ulice, při níž stojí zcela vpravo rodinná vila čp.396-II z roku 1910 a
pod ní je o rok mladší dům čp.407-II. Na nároží Šafaříkovy ulice se
tehdy právě dokončoval patrový dům čp.427-II se dvěma dvoupokojovými
byty a bytem pro domovníka ve zvýšeném suterénu.
Projekt vypracoval
liberecký architekt Alfred Koschek. Nad ním stojící soused čp.417-II s
domovnickým a dvěma čtyřpokojovými byty si postavil roku 1912 liberecký
stavitel Robert Ernst Peuker. Vpravo dole je zachycena část zahrady u
kostela sv. Máří Magdaleny.
V uceleném bloku mezi ulicemi Okružní,
Jungmanovou a Metelkovou byl jako první postaven roku 1929 nárožní dům
čp.471-II, dominující poslednímu obrázku. Na něj navázal o deset let
později sedmipodlažní obytný dům (čp.474 - II) se dvěma suterény,
postavený družstvem Heimstätte podle návrhu Ernsta Englera (stavitel
Emil Hübner, druhý snímek).
Vztahovala se na něj jako na mnoho
jiných značná státní podpora dle zákona i stavebním ruchu (45/1930 Sb.).
Činila 886 000 korun a stát převzal záruku i hypotekární půjčku,
poskytnutou na zbývající část nákladů.
Celý obytný blok byl dokončen v roce 1946.
(Zdroj Kniha o Liberci)






Valcha U věže
Tato valcha
byla vybudována libereckým soukenickým cechem v roce 1827 a později
dostala nástavbu (1890). Za první republiky byla vykoupena městem jako
zbořeniště a později upravena na knihovnu (čp.327-II). Nyní je součástí
komplexu Energomontáží, zahrnujícího i dvě další letité budovy, původně
barvírnu: čp. 159-II - Ernsta Hoffmanna a parní barvírnu čp.338-II firmy
Hermann Kaiser a syn (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)
Chrastavská ulice












Dobrý pracovní kolektiv n.p. Energomontáže - Liberec,
vytvořil
za dvacet let své existence svými pracovními výsledky sice malý podnik,
ale s důležitým posláním pro naše národní hospodářstv í v oboru
kotelních zařízení, parovodů, tlakových potrubí, svářecí techniky a
dalších. Výstavbou moderní budovy montážních hal a ředitelství obohatil i
vzhled města. (zdroj foto i text: Liberec slovem i obrazem 1945 - 1970)
V rámci výstavy Socha a město 1969 umístil sochař Josef Špaček svoji Spirálu (přikládám fotku) do parčíku před Energomontáže. Betonový sokl je vidět za živým plotem v levé části fotografie, ale přijde mi, že tam jsou nějaké další objekty, které těžko identifikuji. Kdyby zde někdo z pamětníků věděl, nebo měl dobovou fotografii, byl bych moc rád.(Jindřich Gubiš)
https://www.facebook.com/jindrich.gubis/videos/10212268415185589




2001
(archiv Pav Karel)





Historický pohled na kluziště pod Chrastavskou ulicí
připomíná doby
rozmarných zim, kdy se Liberečané bez ohledu na věk a postavení
proháněli na bruslích přímo v centru města. Dnes v tomto místě stojí
řada hal a nákladních aut. (autor Marek Řeháček)







v dolní části Chrastavské ulice
(foto archiv Jany Ducháčkové, lokalitu vypátral Post Rash)
(foceno cca z prostoru křižovatky s dnešními ulicemi U Věže a Dobrovského). Ze snímku dnes stojí již jen dům v pozadí vlevo, je v něm prodejna instalatérských potřeb. Udělal jsem screen ze Streetview s přibližně stejným pohledem:





Budova staré státní vědecké knihovny
v ulici U věže čp 9/II
V ulici U Věže č.p. 9 v místech, kde se dnes nachází areál společnosti DTZ (bývalé Energomontáže), sídlila státní studijní knihovna v Liberci. Jednalo se o budovu prostornou, ale pro účely knihovny zcela nevhodnou. Interiér budovy byl totiž ze dřeva a navíc v dosti zanedbaném stavu. V důsledku nepříznivých okolností došlo v únoru roku 1954 k rozsáhlému požáru, který zachvátil celou budovu a zničil většinu ze zpracovaných 250.000 svazků.S ohledem na podmínky a okolnosti vzniku a šíření požáru se nepodařilo budovu zachránit. Zásah hasičů probíhal za nepříznivých povětrnostních podmínek při teplotách pod bodem mrazu, kdy namrzající voda na hadicovém vedení a proudnicích komplikovala práci hasičů. Významnou roli při zdolávání požáru sehrál i nedostatek výškové techniky, kdy k dohašování trosek uvnitř budovy byly využívány běžné žebříky opřené o budovu knihovny.Voda k hašení požáru byla dopravována z řeky Nisy, která protékala v blízkosti budovy zasažené požárem. Co nebylo zničeno požárem, to bylo znehodnoceno vodou použitou k hašení. Budova poničená požárem byla později stržena.Pro knihovnu tato událost znamenala nevyčíslitelné ztráty. I když se podařilo fondy obnovit částečně z vlastních rezerv, které byly umístěny mimo hlavní budovu a částečně z darů jiných knihoven, institucí i jednotlivců, mnoho publikací a periodik již nebylo možno nahradit (autor Příspěvku Luboš Mencl)


