Domy v Železné ulici (srpen 1864, 1908)

Dům (čp.250 - I) byl postaven roku 1524 na části zahrady zrušené staré městské školy Přestože vznikl později, podařilo se majiteli Jakobu Hoffnannovi získat vářečné právo. Na jedné z nejstarších fotografií Liberce je zachycen už po klasicistní přestavbě počátkem 19.století se slavnostní výzdobou při příležitosti velkých pěveckých slavností .Dne 15.října 1872 vyhořel a místo něj vznikl čtyřpodlažní objekt, navazující výškou na sousední budovu, postavenou na místě bývalé školy, u níž vidíme boční stěnu.
Na druhém snímku je právovárečný dům čp. 248 - I, o němž je první záznam z roku 1564, kdy ho koupil jakýsi Mestek Bunger. Štítovou orientaci si zachoval i po přestavbě koncem 18.století, kdy byl jeho majitel Johann Friedrich Trenkler, toho času starosta. Další vlastníci, manželé Handschekovi, si zde otevřeli počátkem 19.století hostinec U Bažanta. Podnik zrekonstruovaly v sedmdesátých letech 20.století Restaurace a jídelny Liberec pod pozměněným názvem U Zlatého bažanta.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Josef Elsner. : Slavnost jubilea člena střeleckého spolku v Liberci (olej na dřevě, 1837)

Horní část Novoměstského (dnes Sokolovského) náměstí. Vlevo je věž arciděkanského kostela před regotizací, za ní budova arciděkanstvi a před ní stará hasičská zbrojnice. Vpravo vidíme část starého mistrovského domu soukeníků. Obrazu dominuje průčelí národní (hlavní) školy otevřené přesně dva roky po slavnostním položení základního kamene (3.10.1812). Náklady (79 652 zlatých) hradila ze dvou třetin vrchnost a zbytek město. Tato nejstarší dosud fungující liberecká školní budova byla svého času jedna z největších a nejkrásnějších v celých Čechách. Měla tři učebny pro chlapce, tři pro dívky, jednu pro chystanou reálku a čtyři dvoupokojové byty s kuchyní pro učitele. Přesto se nedlouho po otevření zjistilo, že pro 1400 zapsaných dětí nepostačuje a kantorské byty je třeba adaptovat na třídy. Od října 1869 zde byla zřízena chlapecká a o rok později i dívčí pětitřídka. K této tzv. Staroměstské obecné škole přibylo za první republiky Státní dívčí reformní gymnázium. Po roce 1945 zde našla umístění odborná škola pro ženská povolání, vystřídaná sociálně zdravotní a od roku 1950 Střední zdravotnická škola, která tu sídlí dodnes. Během doby prodělala budova mnohé stavební změny, celková klasicistní architektura však zůstala zachována.

(zdroj Kniha o Liberci)

Požár Soukenického divadla

Požár vypukl v noci z 23. na 24. dubna 1879 a Soukenické divadlo zcela zničil. Stalo se tak v předvečer oslav stříbrné svatby císařského manželského páru. Vzdělávací spolek ještě uspořádal slavnostní představení, na němž se hrála oslavná hra Friedricha Schwaba Ein Fest der Treue (Slavnost věrnosti) a opereta Karla Kuntze Im Gebirge (V horách). Pak prošel vyzdobenými ulicemi lampionový průvod a na Ještědu vzplál oheň přátelství. Když se opoždění účastníci vraceli do svých domovů, spatřili dým vystupující nad střechu divadla. Oheň brzy zachvátil celou budovu a hasičům se podařilo pouze zabránit jeho rozšíření na sousední domy. Polovinu spáleniště využilo město na rozšíření uličky Tovaryšský vrch, zbytek parcely koupil obchodník Franz Posselt, pro něhož zde firma Sachers a Gärtner navrhla a také postava úzký dům s dlouhou boční frontou se dvěma suterény . (zdroj: R.Karpaš - Kniha o Liberci)

Soukenické divadlo

Otevření 15.10.1820

Divadlo jako instituce byla vlastnictvím soukenického cechu. Patrně již někdy mezi lety 1822-1834 došlo k stavebním úpravám a budova byla rozšířena o 6,78 m, kdy byly přistavěny dvě šatny pro pány a dámy v patře na úrovni jeviště, šatna pro sboristy a úschovna dekorací a nábytku. Z pozdějších let se zachovala zmínka o oponě, na níž byly zobrazeny vykopávky buď z Pompejí nebo z Herkulanea, a ta byla v roce 1862 nahrazena oponou namalovanou malířem Burianem s motivem starého Liberce.

Divadlo nebylo nejdříve vytápěno a hrálo se pouze tři až čtyři měsíce v roce. Kamna byla instalována v roce 1852, což umožnilo prodloužení sezóny od září do velikonoc. V roce 1860 bylo zavedeno plynové osvětlení nákladem 400 zlatých. Postupem času divadelní budova přestávala vyhovovat zvýšeným nárokům na pohodlí obecenstva i prostorovým nárokům divadelníků a nebylo vhodné ani z hlediska protipožární ochrany. Jako protipožární prevence bylo divadlo vybaveno velkým sudem s vodou, několika vodními nádržemi a hasicím přístrojem. Roku 1872 byl ustanoven divadelní výbor, který měl ve své agendě nápravu a snažil se shromáždit dostatečné množství financí prostřednictvím dobrovolných sbírek. V nepříznivé atmosféře hospodářské krize po krachu na vídeňské burze v roce 1873 byl výsledek nevalný a spolek se dobrovolně rozpustil po třech letech existence a předal magistrátu fond ve výši 4 561 zlatých.

V noci z 23. na 24. dubna 1879 se na jevišti v divadle z neznámých příčin rozhořel požár, který se rychle šířil díky dřevěnému vnitřku budovy. V průběhu požáru patrně i ještě vzplanul plyn, jehož přívod byl uzavřen až později. Hasiči se od jistého momentu mohli pouze snažit, aby požár nepřeskočil na sousední budovy. Z divadla tak vzápětí zbyly pouze ohořelé vnější zdi. Město využilo část staveniště na rozšíření ulice Tovaryšský vrch a druhou část koupil obchodník Franz Posselt, který zde nechal postavit nový dům. Město poté na jiném místě nechalo vystavět novou prestižní divadelní budovu podle projektu firmy Fellner a Helmer, která zdobí město dodnes.

(text: L.Mencl)

Zima v Liberci před dvaceti lety...

...z "myší díry" zbyla půlka...

VĚTRNÁ ULIČKA A VALDŠTEJNSKÉ DOMKY

Snad každé město má ulici či uličku, kterou prošla staletí a návštěvníci ji obdivují pro jedinečný půvab a kouzlo místa, kde se zastavil čas. Praha má svou Zlatou uličku, Paříž ulici U Rybařící kočky, náš Liberec uličku Větrnou. Šířkou 3,25 m a délkou 53,30 m patří mezi nejužší a nejkratší v městě.

Historie Větrné uličky sahá do sedmdesátých let 17. století, kdy k dřevěným domům kolem nedávno zastavěného Novoměstského náměstí přibývají v sousedství další. V době, kdy byl na nedalekém morovém hřbitově postaven kostelík sv. Kříže (1696), stálo na jižní straně ulice pět a na protější straně šest domků, oddělených uprostřed prolukou, kudy vede bezejmenná odbočka končící schody do Heliovy ulice.

Původní vzhled Větrné ulice nám přibližuje hlavně přední část tří domků, nazývaných valdštejnské, protože připomínají původní obestavění náměstí z jeho éry, třebaže byly postaveny až dlouho po vévodově smrti. První z nich (čp. 265-I, sousedící s dnešní stavební průmyslovkou) byl postaven roku 1678, druhý 1680 a třetí o rok později. Podobně jako ostatní domy na Novoměstském náměstí sloužily také ony k bydlení řemeslníků, především soukeníků, nejstarší se roku 1801 změnil na krčmu U Města Petrohradu.

Stěny v přízemí jsou zčásti roubené, zčásti zděné, omítané, patro a štíty jsou hrázděné s výplněmi z hliněné mazaniny mezi trámy. Vchodové dveře u prvního domku měly kamennou zárubeň, další dva dřevěnou, hrubě tesařsky opracovanou. Z podloubí vydlážděného plochými kameny nepravidelných tvarů (placáky) se vcházelo do předsíně, odkud vedly dřevěné schody do patra. Přízemí zabírala prostorná světnice orientovaná dozadu, s výhledem do dvora a zahrady. V patře a podkroví byly ložnice a komory.

V průběhu 19. století byly už všechny dřevěné domy na dnešním Sokolovském náměstí přestavěny na zděné. Pouze tyto tři jakoby nedopatřením zůstaly. Zdálo se však, že i jejich dny budou brzy sečteny, třebaže každoročně před Vánocemi ožívala jejich loubí prodejem vánočních potřeb a ozdob. Údržba objektů byla stále nákladnější a obtížnější, což se projevilo zejména během poslední světové války. Po jejím skončení byl osud zchátralých domků dlouho nejistý. První pokus o rekonstrukci v původní podobě (1950) byl neúspěšný, protože se pro domky nepodařilo najít vhodné využití. Brzy nato se zřítila část jejich zadního traktu a stojící zbytek ohrožoval bezpečnost okolí. Bylo proto rozhodnuto o vynětí z památkové ochrany a předpokládalo se jejich zbourání. Naštěstí se roku 1953 přestěhovala do sousedního, rovněž havarijního Appeltova domu, stavební průmyslová škola. Přestože potřebovala nutně přistavět další učebny a uvítala by uvolněné parcely, uvědomili si její profesoři s ředitelem Janem Taušem ztrátu, kterou by město utrpělo, a rozhodli se zachránit alespoň jejich přední, stavebně nejzajímavější část a napojit ji na plánovanou přístavbu učeben. S tímto záměrem nakonec souhlasilo i Ministerstvo kultury, a tak mohla být pod patronací školy zahájena v akci Z (svépomocí) složitá a velmi riskantní stavební akce. Bylo nutno vyměnit a nahradit dřevěné konstrukce napadené houbou a hnilobou a zachovat přitom původní technologii opracování dřevěných částí, hlavně profilaci trámů a zhlaví konzol. Střecha byla opět pokryta štípaným šindelem. Venkovní vzhled byl zachován, uvnitř vznikly dvoupodlážní útulné pracovny profesorů, přístupné přímo z chodby nového traktu.

Od roku 1976 jsou domky užívány a udržovány stavební průmyslovou ši školou, která zpracovala také návrh vhodné úpravy celé uličky, jenž však dosud nebyl realizován. Příští generace budou patrně výhrady k tomu, že unikátní památka původní zástavby Liberce nebyla zachována v celém rozsahu. Polovičaté a kompromisní řešení je bohužel daň době a také téměř půl století trvajícímu nezájmuo tyto historické stavby. Nebýt nadšení řady obětavců, znali bychom valdštejnské domky už jen z obrázků.

(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Valdštejnské domky

se nazývají zbytky trojice domů z let 1678, 1680 a 1681 stojící ve Větrné uličce sousedící s libereckým Sokolovským náměstím. Větrná ulička svou délkou 53,30 m a šířkou 3,25 m patří mezi nejkratší a nejužší ve městě. Původně byla delší, na její jižní stráně stálo takových domků pět a na severní šest. (zdroj:  Wikipedie)

Z chodby liberecké stavebky rovnou do Valdštejnských domků ze 17. století

Přestavba severního koutu náměstí

(1870, kolem roku 1900, 2020, 1992)

Této části náměstí dlouho vévodil Appeltův dům. Napravo od něj stával dvouštítový dům (čp. 263 - I), později hostinec U Pštrosa. Na zděný třípatrový objekt ho přestávěl Gustav Miksch (1880). Nástavba podkroví a úprava průčelí je z roku 1921.
Podobnou historii má i sousední dům čp. 262 - I, jehož bohatou novorenesanční fasáda přiblizuje poslední snímek. Prvním obyvatelem byl soukeník Jiří Keil z Frýdlantu a soukeníci s barvící zde bydleli až do počátku 19.století. Roku 1863 v něm zřizuje Josef Horn hostinec Zum Jägerhorn (U Loveckého rohu). Počátkem 19. století byl dům částečně přestavěn na zděný a teprve roku 1895, když se majitelem stal liberecký "komorní fotograf " Ernst Müller, dostal dnešní podobu. Müllerův fotoateliér byl v přístavbě ve dvoře. Památkově chráněná stavba vyniká v prostoru náměstí výškou i architekturou. Za první republiky a krátce po roce 1945 zde sídlila vzájemná pojišťovací banka Slavia, za války část úřadoven říšského místodržitelství a organizací Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel. Po znárodnění vystřídal Slavii Kontrolní úřad vah a měr. Roku 1970 si zde zřídila firma Sigma Olomouc reprezentační prodejnu čerpadel.
Pestrou historii má dům U Černého orla, stojící na rohu ulice U Křížového kostela (čp.278 - I). Původně dřevěný dům (1633) byl přestavěn na počátku 19.století a roku 1869 si v něm Theodor Cloin otevřel první ze svých proslulých libereckých kaváren s kulečníkem.
O velikonocích 1877 byla v patře otevřena nová expozice muzea, které zde sídlilo čtyři roky. Později byl dům zvýšen nástavbou patra a podkroví (1904), ale dnešní podobu získal až koncem třicátých let.
Se sousedním domem čp.277 - I, kde sídlila oděvní firma Gärtner, má staletou tradici výroby a prodeje pánských oděvů.
V popředí vidíme kašnu, postavenou kameníkem Johannem Wewerkou roku 1820 na místě staré studny z Valdštejnových dob.
Při úpravě plochy náměstí byla v roce 1931 odstraněna.

(zdroj Kniha o Liberci)

Klingerův dům na Malém náměstí v roce 1908

Kaple božího hrobu

 (olej na plátně v roce 1856)

Kapli nechal postavit v roce 1772 liberecký obchodník a soukeník Andreas Josef Wondrak na starém hřbitově u kostela sv. Antonína. Podle podobné kaple ve Zhořelci ji vybudoval stavitel Johann Josef Kunze. Roku 1865 byla přemístěna ke kostelu sv.Kříže. Na obraze vidíme vpravo městskou školu, kostel má dosud původní gotický vstup.

(zdroj Kniha o Liberci)

Mariánský sloup 

Sloup pochází z dílny světoznámého sochaře Bernarda Brauna (1719 - 1720). Mariánské sousoší bylo vysvěceno 21.května 1722, tři roky po položení základního kamene. Jedná se o kvalitní dílo nejvýznamnějšího barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Původně stával před kostelem sv. Antonína Velikého. V roce 1877 byl přemístěn za kostel Nalezení svatého Kříže na bývalý hřbitov. Stojí na třech stupních a tvoří osmihrannou , výklenky členěnou stavbu. V rozích stojí sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, sv. Šebestiana a sv. Rocha. Nad zeměkoulí s obláčky se vznáší Pana Marie s gloriolou dvanácti hvězd a prosebně vzhlíží k nebi. Mariánský sloup byl řadu let neudržovaný, než jej v roce 2018 nechalo město Liberec kompletně zrestaurovat. Odbornou práci provedl restaurátor Radomil Šolc. Mariánský sloup tak tvoří osmé zastavení Via Sacra na území České republiky.

V době, kdy u nás Marie Terezie k 1. lednu 1775

 zavedla svou školskou reformu, sloužila v Liberci ke školním učelům budova na přiloženém obrázku. Stála prý v dnešni Kostelní ulici (Kirchgasse Nr. 9-2) "v blízkosti fary a kostela". (Můj odhad je, že ten kousek baráku v pravé části obrázku je právě katolická fara - Hoffmann zmiňuje, že farní zahrada a školní zahrada spolu sousedily - akorát tenkrát asi ta fara měla jen dvě patra místo dnešních tří).

Škola měla kromě bytu kantora a zvoníka v patře pouze jednu učebnu v přízemí, a to na straně směrem do zahrady, aby do ní šlo světlo od jihu a od západu. Prý měla kapacitu až 140 žáků! Akorát že v roce 1780 bylo ke školní docházce zapsáno 361 dětí, takže aby se tam vešly, tak kantorovi asi nezbývalo ,než doufat, že většina nebude docházet moc poctivě. V tom ho děti v zásadě nezklamaly. A ten zvonek na střeše dokazuje, že už tenkrát se začátek a konec vyučování ohlašoval zvoněním.

A poté, co se v roce 1812 postavila nová, velká, výstavní budova Hlavní školy (dnes "zdrávka"), si tuhle starou školu vzal čas...

Zdroj: A. Hoffmann Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (autor článku Tomáš Cvrček)

Litografie Hlavní školy 

(dnes zdrávka) z doby před rokem 1868. Převzato z A. Hoffmann: Geschichte der Haupt- und Madchenschule in Reichenberg. (archiv Tomáš Cvrček)

Petrolejová pouliční lampa na Lazebnickém vrchu

(20. léta 20. stol.)

Roku 1826 bylo převážně na náklad zámožnějších občanů instalováno veřejné osvětlení padesáti olejovými lampami. V roce 1850 jich už bylo v provozu 154. Od 1. září 1859 se pak v libereckých ulicích rozhořelo prvních 214 plynových lamp. Další přibývaly jen pomalu (roku 1870 jich bylo 238, 1880 jen 265 a roku 1890 celkem 425). Plynárna se proto musela při prodloužení smlouvy (1894) zavázat, že uvede každý rok do provozu dalších 15 svítilen (do celkového počtu 650) a bude se bezplatně starat o jejich údržbu.

Díky tomu svítilo roku 1900 ve městě již 605 lamp. Kromě plynových luceren osvětlovalo ulice na přelomu století ještě 125 petrolejových svítilen, z nichž jednu na domě čp. 18- II vidíme na snímku. Dne 28. 8. 1904 se začaly pokládat kabely pro elektrické osvětlení v dnešní Klostermannově ulici.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Vrabčí ulice 27.9.1931 (foto Rudolf Ginzel - archiv SM)

Ginzelovy momentky ze starého Liberce možná víc než jiné historické fotografie představují esenci určité nostalgie dané postupným zvládnutím techniky, zkušeností a citem fotografa pro malebnost úzkých a pitoreskních uliček tehdejšího Liberce a jeho obyvatel. A je také pravdou, že na výstavě Liberec kontra Reichenberg je právě druhý název města někdejší průmyslové metropole návštěvníky ponejvíce spojován s Ginzelovými fotografiemi, kterými výstava začíná. Ponořením se do starého Liberce prostřednictvím těchto snímků může vyvolávat iluzí malebných koutů plných starých roubenek a útulných zákoutí. Tak trochu se tu nadbíhá pochopitelné touze po "malebné minulosti" typicky se projevující v dnešním světě internetu, kde fenomén fotografie ve všech jejích podobách určuje naše vizuální vztahování se ke světu. Ani fotografie Rudolfa Ginzela toho nebyly ušetřeny, a tak si kdekdo dnes může sníti spoluvytvářet "svůj" Liberec minulosti (i současnosti). Fragmenty toho "starého" Liberce (analogicky k názvu stálé expozice Severočeského muzea Liberecké fragmenty) ještě můžeme v okolí dnešního Papírového náměstí a výjimečně i jinde vidět. Ještě je možné narazit na zákoutí s nádechem dávné atmosféry libereckých zapadlých uliček, jako byly ulice Vrabčí, Lucemburká, U stoky, Široká, Chrudimská (zde se Rudolf Ginzel narodil roku 1872), Heliova, U Besedy nebo Na Ladech. Jmenované ulice mají dnes samozřejmě už zcela jinou podobu, ale něco z nahuštěné struktury dolního libereckého centra tu přeci jen zůstalo, dokonce i těch pár starých domů z doby kolem roku 1910-1920.

Díky Rudolfu Ginzelovi máme i celkem přesnou představu, jak asi vypadaly pověstné tzv. Liberecké Benátky se svými vodními kanály a mlýnskými náhony. Rybářská ulice, Harcovský potok, jeho soutok s Nisou a celkově venkovský charakter, který se dlouho propisoval do dolního centra Liberce, včetně vzdálenější Mlýnské ulice s okolím dnešního Perštýna, to je nedocenitelný dokument výtvarných kvalit dobového piktorialismu.

Dnes už velmi známá fotografie staré chalupy v Papírové ulicí s nastoupenými dětmi před plotem se stala zobrazením své doby (nicméně u ní není autorství Rudolfa Ginzela jisté). Překotná první desetiletí po roce 1900 byla často rychlejší než čím dál pohotovější fotoaparáty místních fotografů. Město se měnilo doslova před očima. Venkovská zástavba se svými roubenkami ještě dlouho ustupovala továrním areálům nebo modernější činžovní zástavbě.

Křižovatka ulic Na svahu a Lucemburské ve 30.letech minulého století

V domě obráceném štítem do ulice, který vidíme zcela napravo za krátkým plůtkem, se narodil Vlasta Burian (9. dubna 1891 Liberec - 31. ledna 1962 Praha). Dnes tu stojí garáže. Také oba domy v popředí jsou zbořeny.
Na další fotografii z 2.7.1899 z pouti je jeden z chlapců Vlasta Burian, měl by to být ten nejmenší, druhý zprava. (zdroj Kniha o Liberci)

Zanedbaná Slavná

Snad všem obyvatelům Liberce známá továrna čp. 123 na Papírovém náměstí. V roce 1868 ji nechává postavit Philipp Schmidt. Autorem stavby byl tehdy známý Anton Ferdinand Miksch. Třípodlažní budova už má výraz opravdové továrny s prvky typickými právě pro průmyslové stavby, u které je již jasné, co se odehrává za jejími zdmi. I zde zůstala jediná budova, i když se původně jednalo o celý tovární areál. Budova haly umístěná ve svahu se táhla až k zadním traktům budov v Pražské ulici. Do náměstí situovaná výstavní budova byla první stavební fází. V ní kotelna vybíhala prakticky z masy budovy, strojovna byla naopak její součástí. Od tkalcovských sálů je odděloval průjezd. Podobné uspořádání bylo užito i při pozdější přístavbě výrobní haly. Kotelna opět vybíhala z hlavní masy. Stavba a její bezpečnost se tak podřizovala potencionální nebezpečnosti parního kotle. Z továrního komína se kouřilo až do 30. let 20. století. Krize poznamenala všechny podniky a majitelé bývalé Schmidtovy továrny také. Až druhá světová válka vrátila továrně život. Do objektu se nastěhovala firma Kontakta - dceřiná společnost firmy Henschel, která vyráběla po celém Německu. Tanky Tiger I, řízené střely a letadla. Za budovou byl postaven i jediný doložený nadzemní protiletecký kryt. Zajímavost architektury sledující jen praktické cíle ochrany před bombardováním. Stavební povolení bylo vydáno 1. října 1944. Do kruhové stavby se vešlo třicet lidí a postavena byla firmou Gustav Sachers a synové s celkovým nákladem kolem 3 000 říšských marek. Po válce se v objektu vystřídalo několik podniků. Nejzajímavější využití bylo jako takzvaná "Hůlka", jedna z nejznámějších libereckých hospod. V té době stál ještě tovární komín a kotelna. Dnes zbyl z továrního areálu "dům". Slavná a Zanedbaná Hůlka.(autor Ivan Rous, 2013)

Papírové náměstí.

oprava kostela Sv.Antonína Velikého....září 2004 ( archiv Jana Zahurancová)

Nároží ulic Bednářské a Na Poříčí

(20.léta, olej na plátně poč.20.století)

Uprostřed olejomalby je stavení (čp.111 - II) postavené v roce 1710 na místě staré stodoly soukeníkem Augustem Beyeren. Už roku 1904 uvažoval magistrát o jeho asanaci, ale vykoupit se ho podařilo za 10000 Kč až v roce 1923 a po vystěhování nájemníků byl o tři roky později zbourán.
Vpravo od něj vede ulice Na Poříčí, kde už vyrostl první třípodlažní zděný dům (čp.116 - II). Vlevo probíhá Bednářská, v níž vidíme domek (čp. 105 - II) zachycený i na fotografii, už po přestavbě, jak stojí v čele špalíčku domů. Za ním vystupuje třípodlažní budova bývalé tkalcovny (čp.123 - II) v Papírové ulici, postavené roku 1868 továrníkem J.Philippem Schmidtem. Novorenesanční vzhled ji vtiskl stavitel Anton Ferdinand Miksch. Jak se dozvídáme ze stížnosti podepsané 18 nespokojenými sousedy (1906), zamořoval kouř z komína kotelny v dvorním křídle často celé údolí. I to snad byl jeden z důvodů, proč zde byla po roce 1910 textilní výroba zastavena a z budovy se stal jen pomocný a skladištní provoz. Roku 1992 koupil objekt Rudolf Hůlka a po citlivě provedené rekonstrukci zde otevřel Dům nábytku a dva roky provozoval galerii. Podle výměru regulační komise z roku 1930 se začalo na trohúhelníkovitém území mezi ulicemi Papírovou, Bednářskou a Na Poříčí s bouráním, k větší asanaci došlo až po druhé světové válce. Prostranství dnes slouží jako parkoviště.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)

okolí ulice U Stoky

Již nestojíci dům písmomalíře Johanna Hausmanna čp.320 v Jungmanově ulici s průchozí cestou do Myslivecké ulice po roce 1918.

(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)

Měšťanská škola na úbočí Keilova vrchu

Škola U soudu (pohlednice 1906)

Škola na Keilově vrchu, postavená v letech 1890 - 91 stavitelem Paulem Waglerem podle projektu libereckého architekta Adolfa Kauferse a Oscara Richtera, byla svého času jednou z nejmodernějších v celém mocnářství. Stejně jako řada jiných budov té doby byla i ona řešena s neuvěřitelnou velkorysostí a její vybavení mohlo být považováno za vzorové pro celé okolí. Měla ústřední vytápění nízkotlakou párou, příslušenství se vytápěla teplým vzduchem. Novorenesanční architekturu dobře doplňuje sochařská výzdoba od libereckého sochaře R. Glaubitze. Při zahájení provozu (23.10.1891) zde sídlila pětitřídní chlapecká a dívčí škola, ve druhém patře byla umístěna měšťanka a později obchodní akademie. Za války sloužila čtyři a půl roku vojenským účelům. O prázdninách, v době veletrhů, se měnila v ubytovnu. Během druhé světové války i po ní prošla budova několika stavebními úpravami. Roku 1992 byl otevřen moderní objekt jídelny s družinou v Brněnské ulici.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)

Stavba budovy soudu (1877)

V Liberci byl zřízen c.k.krajský a okresní soud v roce 1850. Zpočátku byly oba umístěny v bývalém domě punčochářů v Barvířské ulici, u něhož byla ve dvoře přistavena věznice. Stísněné a provizorní podmínky vedly k rozhodnutí a výstavbě nového objektu pod Keilovým vrchem. Už na mapě vydané roku 1858 je označeno místo plánované stavby. Projekt zpracoval vrchní stavební rada magistrátu Johann Kaur a 13.3. 1874 byl v dnešní ulici U soudu proveden firmou Gustava Sacherse první výkop. Majitel firmy se dokončení stavby nedožil a po dohodě s dědici v ní pokračoval bratr zemřelého, Heinrich. Oslava "zdvižné" (tj. dokončení hrubé stavby a vtyčení krovu) se konala 2.srpna 1875 a 27.října 1877 byla stavba hotová.
Z hmoty budovy vystupují dva tříosé rizality se vstupy. Celková architektura objektu nese znaky toskánského slohu, uplatňující se zejména ve vstupech a ve vstupních prostorách se sloupovím. Stavba má půdorys tvaru obdelníka s příčně předěleným nádvořím.
Od svého otevření slouží budova nepřetržitě soudnictví. Měnilo se pouze její další využití. Nyní je zde umístěna pobočka krajského soudu, okresní soud a pobočky krajského a okresního státního zastupitelství. Východní strana se samostatným vjezdem zabírá věznice podléhající Ministerstvu vnitra. V roce 1995 bylo rozhodnuto o rozšíření soudu o novou budovu plánovanou na sousední volné parcele.
Snímek je pořízen těsně před dokončením stavby v roce 1877.
Ukazuje dobře tehdejší způsob práce při konečné úpravě fasád. Vpředu před budovou soudu začínala v té době výstavba domu 345 - II, ještě v devadesátých letech družiny 2. ZŠ na Keilově vrchu, nyní úřadovny soudu.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Okresní soud v Liberci

je okresní soud se sídlem v Liberci, který vznikl roku 1850 a až do roku 1960 spadal do působnosti libereckého krajského soudu. Od té doby je jeho odvolacím soudem Krajský soud v Ústí nad Labem, který ale má v Liberci svou pobočku. Okresní soud rozhoduje jako soud prvního stupně ve všech trestních a civilních věcech, ledaže jde o specializovanou agendu (nejzávažnější trestné činy, insolvenční řízení, spory ve věcech obchodních korporací, hospodářské soutěže, duševního vlastnictví apod.), která je svěřena krajskému soudu.

Soud se nachází v moderní budově z roku 2001 s bezbariérovým přístupem na ulici U Soudu, kde sídlí spolu s pobočkou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Hned v sousedství se nachází Okresní státní zastupitelství v Liberci a pobočka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, stejně jako bývalá soudní budova sloužící Vazební věznici Liberec.

(zdroj Wikipedie )

Budova soudu od severu (rok 1899)

Na dlouhé průčelí soudu výškově navazuje dům ve Valdštejnské ulici, vedle něhož je o patro nižší dům čp. 330-II, druhé sídlo reakce časopisu Arbeiterfreund. Pamětní deska průkopníkům dělnického hnutí od libereckého sochaře Oldřicha Novotného byla osazena roku 1969.
(Zdroj. Kniha o Liberci)

KEILŮV VRCH

....1913

Pohled na novotou zářící kostel postavený v letech 1908 - 1911 dnes vyvolává vzhledem k dlouhodobé zanedbamosti budovy i okolí spíše pocit smutku . Jednolodní chrám v historizujících formách barokizujícího klasicismu umístili autoři projektu Heinrich Fanta a Max Kühn do svahu Keilova vrchu s velkou citlivostí a znalostí prostředí . Stavba celého areálu kláštera kapucínů prováděla místní firma Alberta Hübnera v obtížném terénu , který byl třeba vyrovnat navezením terasy a jejím zpevněním dlažbou od firmy Wander , jejíž majitel bydlel neďaleko v ulici Na Ladech . (Zdroj. Kouzlo starých pohlednic Liberecka / Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997 )

Chrám byl za socialismu využíván jako sklad národního podniku Kniha, pak jako depozitář, později jako obytná vila a následně byl na několik desítek let ponechán svému osudu. V roce 2006 poničený kostel od církve koupila společnost Iberus. O pět let později obecně prospěšná společnost GEPO (Geotermální energie pro občany) zahájila jeho rekonstrukci - náklady byly odhadovány na 64 milionů korun, z nichž 56 milionů měla zaplatit dotace Evropská unie. Později však vyšlo najevo, že společnost nevyvíjela žádnou činnost a že cena rekonstrukce byla uměle navýšena. Skutečná potřebná částka se měla pohybovat kolem 39 milionů korun. V případu je obviněno 18 lidí, mj. liberecký hejtman Martin Půta nebo podnikatel a iniciátor projektu Jiří Zeronik. Ten je také zakladatelem společnosti GEPO, která firmě Metrostav, jež kostel opravovala, dluží přes 43 milionů korun. Rekonstrukce tak zůstala nedokončena, stavba je zakonzervována

(zdroj:  https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/5590-kostel-sv-mari-magdaleny-a-kapucinsky-klaster?fbclid=IwAR2lOygY9TPwCCpoNUBcKbh1ckvxdffXQcswsTkCfc2n-bv9mklASHKhA2w )

2021

Pohledy z Keilova vrchu v roce 1903

Pohled pro Liberec počátku minulého století velmi typický.
Na pozadí suluety města s radnicí a kostelem sv. Antonína je zachycena průmyslová čtvrť s továrnami rozesetými okolo Nisy. Vlevo je komplex podniků na konci Myslivecké ulice, kde byla mj.i jedna z kdysi poměrně hojných místních pianivek (Raehse). Střed zabírá několik bývalých barvíren a nenápadná Linserova strojírna, kolébka výroby automobilů v Liberci. Komíny vpravo patří textilním firmám v okolí ulice Na Zápraží.

Druhý snímek, pořízeny ze střechy školy U soudu, zachycuje část města okolo Zhořelecké ulice, kde ještě nestojí Lidový dům (Malé divadlo ) ani areál bývalé Mototechna. V popředí vlevo je patrné velké zahradnictví v Zeyerově ulici,jehož zbytky musely ustoupit b sedmdesátých letech výpadové komunikaci na Chrastavu.

Pohled že stejné střechy směrem k Růžodol I. Nejblíže uprostřed vidíme dnešní Dobrovského ulici, tehdy spíše cestu mezi lukami. V nejbližším domě měl dlouhá léta dílnu liberecký malíř a grafik Jaro Beran. Narodila se zde k velmi dobrá, ale umlčena česká básnířka Ludmila Macešková, která si dala mužský pseudonym Jan Kameník. (Zdroj Kniha o Liberci)

Metelkova ulice a Keilův vrch

(1924, 30.léta)

Na před válkou postavené domy navazovaly další, v nichž stále ještě doznívaly prvky secese. V popředí probíhá zleva doprava Jungmannova ulice, při níž stojí zcela vpravo rodinná vila čp.396-II z roku 1910 a pod ní je o rok mladší dům čp.407-II. Na nároží Šafaříkovy ulice se tehdy právě dokončoval patrový dům čp.427-II se dvěma dvoupokojovými byty a bytem pro domovníka ve zvýšeném suterénu.
Projekt vypracoval liberecký architekt Alfred Koschek. Nad ním stojící soused čp.417-II s domovnickým a dvěma čtyřpokojovými byty si postavil roku 1912 liberecký stavitel Robert Ernst Peuker. Vpravo dole je zachycena část zahrady u kostela sv. Máří Magdaleny.
V uceleném bloku mezi ulicemi Okružní, Jungmanovou a Metelkovou byl jako první postaven roku 1929 nárožní dům čp.471-II, dominující poslednímu obrázku. Na něj navázal o deset let později sedmipodlažní obytný dům (čp.474 - II) se dvěma suterény, postavený družstvem Heimstätte podle návrhu Ernsta Englera (stavitel Emil Hübner, druhý snímek).
Vztahovala se na něj jako na mnoho jiných značná státní podpora dle zákona i stavebním ruchu (45/1930 Sb.). Činila 886 000 korun a stát převzal záruku i hypotekární půjčku, poskytnutou na zbývající část nákladů.
Celý obytný blok byl dokončen v roce 1946.

(Zdroj Kniha o Liberci)

Valcha U věže

Tato valcha byla vybudována libereckým soukenickým cechem v roce 1827 a později dostala nástavbu (1890). Za první republiky byla vykoupena městem jako zbořeniště a později upravena na knihovnu (čp.327-II). Nyní je součástí komplexu Energomontáží, zahrnujícího i dvě další letité budovy, původně barvírnu: čp. 159-II - Ernsta Hoffmanna a parní barvírnu čp.338-II firmy Hermann Kaiser a syn (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)

Dobrý pracovní kolektiv n.p. Energomontáže - Liberec,

vytvořil za dvacet let své existence svými pracovními výsledky sice malý podnik, ale s důležitým posláním pro naše národní hospodářstv í v oboru kotelních zařízení, parovodů, tlakových potrubí, svářecí techniky a dalších. Výstavbou moderní budovy montážních hal a ředitelství obohatil i vzhled města. (zdroj foto i text: Liberec slovem i obrazem 1945 - 1970)

V rámci výstavy Socha a město 1969 umístil sochař Josef Špaček svoji Spirálu (přikládám fotku) do parčíku před Energomontáže. Betonový sokl je vidět za živým plotem v levé části fotografie, ale přijde mi, že tam jsou nějaké další objekty, které těžko identifikuji. Kdyby zde někdo z pamětníků věděl, nebo měl dobovou fotografii, byl bych moc rád.(Jindřich Gubiš)

https://www.facebook.com/jindrich.gubis/videos/10212268415185589