Restaurace Pelikan fungovala za první republiky v dolní části libereckého centra, v místech, kde bydleli dělníci, ale také česká menšina. Nikoliv náhodou se kousek od ní narodili Vlasta Burian nebo výrazný liberecký český politik z dob Rakouska-Uherska Václav Šamánek.

O tom, že do restaurace chodili Češi i Němci, svědčí i její, dosud dochovaný, prvorepublikový název na průčelí domu. Stojí zde nápis v češtině i němčině "RESTAURAce/nt Pelikan", snad aby neurazila národnostní cítění žádného z tehdejších obyvatel Liberce/Reichenbergu.

Budova již dlouhé roky podléhá zkáze a vandalismu. To by se ale mělo změnit. Její současný majitel plánuje v místě navázat na pohostinskou tradici kdysi vyhlášeného podniku a objekt provozně propojit s nedalekým hotelem, který se nachází nad ním.

Při přípravných a dokumentačních pracích na objektu se ale objevilo překvapení. O tom, že by budova pod prvorepublikovým pláštěm mohla být daleko starší, se vědělo, nyní to ale potvrdilo samotné sklepení domu. To se ukázalo jako jasně barokní. Minimálně z druhé poloviny 18. století, možná i starší.

Petrolejová pouliční lampa na Lazebnickém vrchu

(20. léta 20. stol.)

Roku 1826 bylo převážně na náklad zámožnějších občanů instalováno veřejné osvětlení padesáti olejovými lampami. V roce 1850 jich už bylo v provozu 154. Od 1. září 1859 se pak v libereckých ulicích rozhořelo prvních 214 plynových lamp. Další přibývaly jen pomalu (roku 1870 jich bylo 238, 1880 jen 265 a roku 1890 celkem 425). Plynárna se proto musela při prodloužení smlouvy (1894) zavázat, že uvede každý rok do provozu dalších 15 svítilen (do celkového počtu 650) a bude se bezplatně starat o jejich údržbu.

Díky tomu svítilo roku 1900 ve městě již 605 lamp. Kromě plynových luceren osvětlovalo ulice na přelomu století ještě 125 petrolejových svítilen, z nichž jednu na domě čp. 18- II vidíme na snímku. Dne 28. 8. 1904 se začaly pokládat kabely pro elektrické osvětlení v dnešní Klostermannově ulici.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Vrabčí ulice 27.9.1931 (foto Rudolf Ginzel - archiv SM)

Ginzelovy momentky ze starého Liberce možná víc než jiné historické fotografie představují esenci určité nostalgie dané postupným zvládnutím techniky, zkušeností a citem fotografa pro malebnost úzkých a pitoreskních uliček tehdejšího Liberce a jeho obyvatel. A je také pravdou, že na výstavě Liberec kontra Reichenberg je právě druhý název města někdejší průmyslové metropole návštěvníky ponejvíce spojován s Ginzelovými fotografiemi, kterými výstava začíná. Ponořením se do starého Liberce prostřednictvím těchto snímků může vyvolávat iluzí malebných koutů plných starých roubenek a útulných zákoutí. Tak trochu se tu nadbíhá pochopitelné touze po "malebné minulosti" typicky se projevující v dnešním světě internetu, kde fenomén fotografie ve všech jejích podobách určuje naše vizuální vztahování se ke světu. Ani fotografie Rudolfa Ginzela toho nebyly ušetřeny, a tak si kdekdo dnes může sníti spoluvytvářet "svůj" Liberec minulosti (i současnosti). Fragmenty toho "starého" Liberce (analogicky k názvu stálé expozice Severočeského muzea Liberecké fragmenty) ještě můžeme v okolí dnešního Papírového náměstí a výjimečně i jinde vidět. Ještě je možné narazit na zákoutí s nádechem dávné atmosféry libereckých zapadlých uliček, jako byly ulice Vrabčí, Lucemburká, U stoky, Široká, Chrudimská (zde se Rudolf Ginzel narodil roku 1872), Heliova, U Besedy nebo Na Ladech. Jmenované ulice mají dnes samozřejmě už zcela jinou podobu, ale něco z nahuštěné struktury dolního libereckého centra tu přeci jen zůstalo, dokonce i těch pár starých domů z doby kolem roku 1910-1920.

Díky Rudolfu Ginzelovi máme i celkem přesnou představu, jak asi vypadaly pověstné tzv. Liberecké Benátky se svými vodními kanály a mlýnskými náhony. Rybářská ulice, Harcovský potok, jeho soutok s Nisou a celkově venkovský charakter, který se dlouho propisoval do dolního centra Liberce, včetně vzdálenější Mlýnské ulice s okolím dnešního Perštýna, to je nedocenitelný dokument výtvarných kvalit dobového piktorialismu.

Dnes už velmi známá fotografie staré chalupy v Papírové ulicí s nastoupenými dětmi před plotem se stala zobrazením své doby (nicméně u ní není autorství Rudolfa Ginzela jisté). Překotná první desetiletí po roce 1900 byla často rychlejší než čím dál pohotovější fotoaparáty místních fotografů. Město se měnilo doslova před očima. Venkovská zástavba se svými roubenkami ještě dlouho ustupovala továrním areálům nebo modernější činžovní zástavbě.

Křižovatka ulic Na svahu a Lucemburské ve 30.letech minulého století

V domě obráceném štítem do ulice, který vidíme zcela napravo za krátkým plůtkem, se narodil Vlasta Burian (9. dubna 1891 Liberec - 31. ledna 1962 Praha). Dnes tu stojí garáže. Také oba domy v popředí jsou zbořeny.
Na další fotografii z 2.7.1899 z pouti je jeden z chlapců Vlasta Burian, měl by to být ten nejmenší, druhý zprava. (zdroj Kniha o Liberci)

Zanedbaná Slavná

Snad všem obyvatelům Liberce známá továrna čp. 123 na Papírovém náměstí. V roce 1868 ji nechává postavit Philipp Schmidt. Autorem stavby byl tehdy známý Anton Ferdinand Miksch. Třípodlažní budova už má výraz opravdové továrny s prvky typickými právě pro průmyslové stavby, u které je již jasné, co se odehrává za jejími zdmi. I zde zůstala jediná budova, i když se původně jednalo o celý tovární areál. Budova haly umístěná ve svahu se táhla až k zadním traktům budov v Pražské ulici. Do náměstí situovaná výstavní budova byla první stavební fází. V ní kotelna vybíhala prakticky z masy budovy, strojovna byla naopak její součástí. Od tkalcovských sálů je odděloval průjezd. Podobné uspořádání bylo užito i při pozdější přístavbě výrobní haly. Kotelna opět vybíhala z hlavní masy. Stavba a její bezpečnost se tak podřizovala potencionální nebezpečnosti parního kotle. Z továrního komína se kouřilo až do 30. let 20. století. Krize poznamenala všechny podniky a majitelé bývalé Schmidtovy továrny také. Až druhá světová válka vrátila továrně život. Do objektu se nastěhovala firma Kontakta - dceřiná společnost firmy Henschel, která vyráběla po celém Německu. Tanky Tiger I, řízené střely a letadla. Za budovou byl postaven i jediný doložený nadzemní protiletecký kryt. Zajímavost architektury sledující jen praktické cíle ochrany před bombardováním. Stavební povolení bylo vydáno 1. října 1944. Do kruhové stavby se vešlo třicet lidí a postavena byla firmou Gustav Sachers a synové s celkovým nákladem kolem 3 000 říšských marek. Po válce se v objektu vystřídalo několik podniků. Nejzajímavější využití bylo jako takzvaná "Hůlka", jedna z nejznámějších libereckých hospod. V té době stál ještě tovární komín a kotelna. Dnes zbyl z továrního areálu "dům". Slavná a Zanedbaná Hůlka.(autor Ivan Rous, 2013)

Papírové náměstí.

oprava kostela Sv.Antonína Velikého....září 2004 ( archiv Jana Zahurancová)

Nároží ulic Bednářské a Na Poříčí

(20.léta, olej na plátně poč.20.století)

Uprostřed olejomalby je stavení (čp.111 - II) postavené v roce 1710 na místě staré stodoly soukeníkem Augustem Beyeren. Už roku 1904 uvažoval magistrát o jeho asanaci, ale vykoupit se ho podařilo za 10000 Kč až v roce 1923 a po vystěhování nájemníků byl o tři roky později zbourán.
Vpravo od něj vede ulice Na Poříčí, kde už vyrostl první třípodlažní zděný dům (čp.116 - II). Vlevo probíhá Bednářská, v níž vidíme domek (čp. 105 - II) zachycený i na fotografii, už po přestavbě, jak stojí v čele špalíčku domů. Za ním vystupuje třípodlažní budova bývalé tkalcovny (čp.123 - II) v Papírové ulici, postavené roku 1868 továrníkem J.Philippem Schmidtem. Novorenesanční vzhled ji vtiskl stavitel Anton Ferdinand Miksch. Jak se dozvídáme ze stížnosti podepsané 18 nespokojenými sousedy (1906), zamořoval kouř z komína kotelny v dvorním křídle často celé údolí. I to snad byl jeden z důvodů, proč zde byla po roce 1910 textilní výroba zastavena a z budovy se stal jen pomocný a skladištní provoz. Roku 1992 koupil objekt Rudolf Hůlka a po citlivě provedené rekonstrukci zde otevřel Dům nábytku a dva roky provozoval galerii. Podle výměru regulační komise z roku 1930 se začalo na trohúhelníkovitém území mezi ulicemi Papírovou, Bednářskou a Na Poříčí s bouráním, k větší asanaci došlo až po druhé světové válce. Prostranství dnes slouží jako parkoviště.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)