Liberec I - Staré město - část 3.  (Sokolská ulice, divadlo, radnice, synagoga, Jedličkův ústav a okolí)

29.05.2020

Začátek Sokolské ulice (kdysi Turnerské) začátkem 20.století.

Ulice byla vybudována v roce 1888. V té době už stálo divadlo (1883) a připravovala se výstavba nárožní budovy hlavní pošty (1892), která stanovila šířku budoucí ulice. Od roku 1897 projížděla Sokolskou ulicí tramvaj, nejprve obousměrně, od roku 1904 pouze směrem k divadlu. Na místě domu s věžičkou (čp.452-I) vyrostla roku 1929 osmipodlažní kancelářská budova. Nároží Řeznické a Sokolské ulice zaujímal až do třicátých let typický staroliberecký štítový dům. Nejvýše je na snímku vpravo dům čp.168-I s prodejnou cyklistických potřeb, složený vzhledem ke svažitosti ulice ze dvou částí. (zdroj Kniha o Liberci)

Sokolská ulice
Sokolská ulice

Vinárna na rohu Řeznické a Sokolské ulice

V Řeznické ulici byl také velkoobchod vínem Wilhelma Bergmanna, založený už roku 1857. Sklady měl v domě (čp. 110 - I) a dnes již zbořeném sousedním objektu na rohu s Liliovou ulicí a dále ještě v ulici Široké (čp. 279-II). Dřevěný staroliberecký dům s vinárnou (čp. 473-I) byl zbořený ve třicátých letech. Fotografie je ještě předrepubliková, ale takovýchto šenků bylo v Liberci třicátých let mnoho. Dnes už existuje jen jediný v Perlové ulici.

(Zdroj Kniha o Liberci)

ul. Sokolská roh Řeznická (M.Gergelčík)
ul. Sokolská roh Řeznická (M.Gergelčík)
domek čp.113 - I  v roce 1923
domek čp.113 - I v roce 1923
archiv Honza Keokotah
archiv Honza Keokotah
v 30.letech již nová zástavba
v 30.letech již nová zástavba

Sokolská ulice čp. 113 - I

Když se konečně podařilo spolku zaměstnanců v průmyslu (Industrieangestellter Verband) vykoupit domek čp.113-I naproti poště i podobné stavení za ním, mohla být na jejich místě postavena v roce 1929 vysoká osmipodlažní administrativní budova s prodejnami v přízemí. Je příkladem funkcionalistické meziválečné architektury, nerespektující vžité urbanistické zásady. Projektoval ji Ernst Müller, stavbu provedl Ferdinand Miksch, oba z Liberce. Po válce zde byla umístěna Krajská odborová rada (KOR), pak vysokoškolské koleje a donedávna tu sídlily tu některé katedry Technické univerzity. V současné době například sdružení Tulipán.
Galerie Díla v přízemí vystřídaly prodejny Oděvních závodů Prostějov a krátce i automobilů Ford, dále firma Copia, s.r.o........momentálně Zdravé opalování......

(Zdroj Kniha o Liberci)

1940 (zdroj ansichtskarten-markt.com)
1940 (zdroj ansichtskarten-markt.com)
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha

Benešovo náměstí a most za divadlem aneb dokolečka dokola

Roku 1895 byl dlouho plánovaným přemostěním tehdejší Turnerské (Sokolské) ulice umožněn přímý průjezd k synagoze a do ulice Na Skřivanech (Rumjancevovy). První liberecká mimoúrovňová křížovatka se stala zároveň působivým popředím pro vyhledávané a často publikované pohledy na ucelenou novorenesanční zástavbu horního centra. Prodloužená Rumjancevova ulice na nich působí skutečně monumentálním dojmem velkoměstské třídy, přestože nepatřila a ani nepatří k hlavním dopravním tepnám. Stačilo také stočit pohled trochu doleva a hned se naskytl obrázek zcela jiného Liberce. Vedle pošty, v místech pozdějšího výukového domu (dnes Technická univerzita ), strašila až do konce dvacátých let přízemní barabizna a neméně zchátralé polodřevěné domky v Liliové a Řečnické ulici vydržely ještě o třicet let déle.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

30.léta 20.století
30.léta 20.století
rok 1979
rok 1979

Most za divadlem

ve 30.letech 20.století a letech 1979 a 1992

Nahoře je původní železný most z roku 1895 s dominantou synagogy. V lednu 1974 se začalo s jeho demolicí a zároveň odstřelem skály v místě budoucího nájezdu. Nový železobetonový most zapojený do mimoúrovňové křižovatky byl otevřen 13.5.1975 (zdroj Kniha o Liberci)

rok 1992
rok 1992

most za divadlem v roce 1920

Od poloviny 90.let 19.století navazoval na severozápadní roh náměstí Dr.E.Beneše tzv.Divadelní most, vytvářející komunikaci směrem k synagoze, překlenutý přes nově zbudovanou Sokolskou ulici. Obě tyto ulice připojovalo pohodlné schodiště za divadlem, jedno z mnohých a pro Liberec typických. Původně jednotný blok domů s jednotnou fasádou v Rumjancevově ulici narušila až přestavba roku 1938.

(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

1912 (beta.lot-tissimo.com/de
1912 (beta.lot-tissimo.com/de

Okolí mostu nad Sokolskou ulicí

Concordia - Rumjancevova ulice (M.Gergelčík)
Concordia - Rumjancevova ulice (M.Gergelčík)
Most a divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Most a divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
Rumjancevova ulice (M.Gergelčík)
Rumjancevova ulice (M.Gergelčík)
most za divadlem v roce 1920 a 2001  (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
most za divadlem v roce 1920 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Sokolská ulice, Blbec z Xeenemünde 1962 Foto: Filmová Místa a Malý Ptica
Sokolská ulice, Blbec z Xeenemünde 1962 Foto: Filmová Místa a Malý Ptica
Rumjancevova ulice v roce 1964 a 2019 ......V letech 1957 - 1958 vznikl na místě bývalého stavebního dvora, továrního objektu a další nevyhovující zástavby ucelený urbanistický soubor, zpracovaný ve Stavoprojektu. (architekti B. Lisal, A.Šimůnek, S.Technik). Výstavbu zajistili Pozemní stavby LIBEREC. (zdroj Kniha o Liberci)
Rumjancevova ulice v roce 1964 a 2019 ......V letech 1957 - 1958 vznikl na místě bývalého stavebního dvora, továrního objektu a další nevyhovující zástavby ucelený urbanistický soubor, zpracovaný ve Stavoprojektu. (architekti B. Lisal, A.Šimůnek, S.Technik). Výstavbu zajistili Pozemní stavby LIBEREC. (zdroj Kniha o Liberci)
Bytová výstavba v Rumjancevově ulici v roce 1950. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čemáci)
Bytová výstavba v Rumjancevově ulici v roce 1950. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čemáci)

Ulice Na Skřivanech (18.léta 19.století)

V návaznosti na novou městskou čtvrť, tzv. Fiipovo město, vznikla řada zděných klasicistních domů v místech zvaném Na Skřivanech podél dnešní Rumjancevovy ulice. Snímek pořízený z Vavřincova vrchu zachycuje odprava doleva domy čp. 118, 379, 335, 119, 120 a 124 - I. Dosud volnou plochu před nimi naplnila brzy synagoga. Dole vidíme střechy domů podél dnešního Sokolské ulice.
Dům zachycený zcela vpravo 118 - I byl postavený roku 1818 pro městského úředníka Gottfrieda Resella.
Vedle něj stojící dům, postavený roku 1870 pro soukeníka F.Hoffmanna, zůstal dodnes zachován v téměř nezměněné podobě, pouze s přístavbou z roku 1924. Jeho soused vznikl roku 1833 a v osmdesátých letech dostal přístavbu pro nového majitele továrníka Eduarda Salomona. V této podobě vydržel až do roku 1993, kdy byl při modernizaci rozšířen směrem do dvora a dostal zvýšenou mansardovou střechu. V proluce mezi ním a jeho bližším sousedem vznikl roku 1924 obchodní a obytný dům (čp.971 - I) pro továrníka Salomona, jehož úzké průčelí zdobí socha textiláka od libereckého sochaře Karla Kolaczka. Zbylé domy byly zbourány v šedesátých letech při výstavbě objektu Oblastní geodezie a Podniku výpočetní techniky.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Hotel Reichshof

fotografie ze Sokolské ulice v květnu 1945,

konkrétně pohled k již zbořenému hotelu Reichshof , který stával pod mostem v Sokolské ulici. (autor příspěvku Hans Oldskull)

Proměny Poštovního náměstí

(náměstí Dr.E.Beneše)

Novorenesanční budova hlavní pošty slouží od prvního říjnového dne roku 1892.
Pošťáci, kteří se dosud tísnili v nevyhovujících prostorách na Zámeckém náměstí, se konečně dočkali slušných pracovních podmínek.
Bylo toho nanejvýš třeba už proto, že liberecká pošta patřila objemem práce k nejvytíženějším v českých zemích.
Název Poštovní náměstí je převzat z první pohlednice. Ačkoliv se používal,nebyl nikdy oficiálně schválen,podobně jako jméno Divadelní náměstí, kterým se běžně,a to i v úředních spisech, označoval prostor za radnicí.

Na prvních třech poslednicích vidíme budovu hlavní pošty v původní podobě, pomineme-li dodatečně zřízenou věžičku pro telefonní provoz. K větší přestavbě došlo během roku 1936 a její výsledek zachycuje poslední pohlednice.
Potřeba dalších prostor si vynutila zrušení vstupní haly a vchod je od té doby umístěn excentricky.
Okna v přízemí ztratila půlkruhovité zakončení.
Za povšimnutí stojí dva dodávkové poštovní vozy, jeden motorový a druhý tažený koňmi.
Kromě hlavní pošty existovaly ve městě další pobočky.
Jedna sídlila od zavedení železnice na nádraží, druhá , sloužící hlavně potřebám krajského a okresního soudu a státního zastupitelstva, byla 15.července 1895 otevřena v Chrastavské ulici číslo 8.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

cca 1919 (archiv Jana Zahurancová)
cca 1919 (archiv Jana Zahurancová)
archiv Petr Blaha
archiv Petr Blaha
Hlavní pošta na náměstí Dr. E. Beneše (M.Gergelčík)
Hlavní pošta na náměstí Dr. E. Beneše (M.Gergelčík)
Pošta
Pošta
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Pošta se moc nemění, ale domy v pozadí ano (rok 1913 a 2001)  (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Pošta se moc nemění, ale domy v pozadí ano (rok 1913 a 2001) (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Náměstí Dr.E.Beneše (foto M.Gergelčík)
Náměstí Dr.E.Beneše (foto M.Gergelčík)
Pošta před sto lety a 21.3.2020
Pošta před sto lety a 21.3.2020
Reichenberg - poštovní a telegrafní úřad. Pohlednice vydaná v roce 1919. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - poštovní a telegrafní úřad. Pohlednice vydaná v roce 1919. (archiv Kamil Syrovátka)
Kavárna Pošta ve vídeňském stylu byla otevřena kavárníkem Theodorem Cloinem v roce 1892.
Kavárna Pošta ve vídeňském stylu byla otevřena kavárníkem Theodorem Cloinem v roce 1892.
Navazovala na Cloinovu první kavárnu U pošty, která stávala v Zámecké ul. č. 4, nedaleko místa, kam přijížděly poštovní vozy.
Navazovala na Cloinovu první kavárnu U pošty, která stávala v Zámecké ul. č. 4, nedaleko místa, kam přijížděly poštovní vozy.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19. století. Národní kulturní památka.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19. století. Národní kulturní památka.
Dnešní kavárnu Pošta otevřel roku 1893 liberecký kavarník Theodor Cloin. Přestože v tu dobu bylo ve městě sedm specializovaných kaváren a cukráren, Pošta z nich byla nejoblíbenější. Její interiér byl proveden v novorokokovém stylu po vzoru podobných podniků ve velkých evropských metropolích. ✳ Interiér kavárny Pošta ✳ zdroj : kniha - město | the city of | stadt Liberec (archiv Jitky Horušické)
Dnešní kavárnu Pošta otevřel roku 1893 liberecký kavarník Theodor Cloin. Přestože v tu dobu bylo ve městě sedm specializovaných kaváren a cukráren, Pošta z nich byla nejoblíbenější. Její interiér byl proveden v novorokokovém stylu po vzoru podobných podniků ve velkých evropských metropolích. ✳ Interiér kavárny Pošta ✳ zdroj : kniha - město | the city of | stadt Liberec (archiv Jitky Horušické)
Kavárna Pošta - rok 1964 (Vilém Boháč)
Kavárna Pošta - rok 1964 (Vilém Boháč)

KAVÁRNA POŠTA

Ještě v polovině 19. století byly poštovní zásilky dopravovány do Liberce spěšnými poštovními vozy taženými koňmi. Když byl poštovní úřad přeložen blíže k zámku do Zámecké, dnešní Felberovy ulice, příjížděly poštovní vozy na prostranství před zámkem. Na čerstvé zprávy tu netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i spekulanti. Aby se jim lépe čekalo, otevřel si v bývalé panské budově čp. 4/V podnikavý pan Cloin restauraci a kavárnu. Pojmenoval ji případným názvem U pošty. Kromě toho, že tato kavárna umožňovala různé obchodní schůzky, poskytovala svým hostům bohatý výběr časopisů, prodávala se zde výborná káva a prvotřídní jídla, pořádaly se zde koncerty a různé zábavy.
Po výstavbě nové budovy pošty na rozšířeném Staroměstském náměstí v roce 1892 ztratila kavárna U pošty hlavní důvod své existence. Když potom na protější straně náměstí postavili stavitelé Bürger a Keil výstavní trojdům, otevřel si v rohovém domě čp. 484/I svou "vídeňskou kavárnu" a nazval ji kavárna Pošta. Sem se také ochotně přemístili jeho bývalí stálí hosté a stará kavárna U pošty brzy nato dožila.
Interiér kavárny Pošta byl proveden v novorokokovém slohu, podle vzoru podobných podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek, to vše vytvářelo spolu s dokonalou obsluhou příjemné, čisté prostředí lákající k posezení. Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Provoz kavárny navazoval na sousední hotel Central (dnes budova Nového magistrátu města Liberce) a přispíval k oživení náměstí ve večerních a nočních hodinách.
Po úplné rekonstrukci provedené podnikatelem Restaurace a jídelny v osmdesátých letech dostal interiér kavárny Pošta opět původní lesk. Byla obnovena zejména kavárna a dva salónky, na jejichž rekonstrukci se podílela řada výtvarníků sdružených v Díle Praha a Ústí nad Labem. Kavárna Pošta se stala opět znamenitou zvláštností Liberce a současně i jedním ze zajímavých svědků jeho historie. Celý objekt, v němž je kavárna umístěna, je chráněn, jako součást cenného urbanistického souboru náměstí Dr. E. Beneše.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19. století. Byla proto rovněž zařazena do soupisu kulturních památek.

Zdroj: Liberecké domy hovoří č. 1 (1992)

Novorokokový styl: točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek.
Novorokokový styl: točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek.
Kavárna Pošta před sto lety a 21.3.2020
Kavárna Pošta před sto lety a 21.3.2020
Divadlo F.X.Šaldy, Kavárna Pošta a Synagoga (foto M.Gergelčík)
Divadlo F.X.Šaldy, Kavárna Pošta a Synagoga (foto M.Gergelčík)
Počátek 20.století
Počátek 20.století
Před rokem 1901
Před rokem 1901
1906
1906
1907
1907

Okolí a interiér Kavárny Pošta


Když byl bývalý poštovní úřad přemístěn do dnešní Felberovy ulice, přijížděla poštovní spřežení na prostranství v místě nynějšího parčíku u Spořitelny. Na čerstvé zprávy tu netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i různí spekulanti. Aby jim čas lépe uběhl, otevřel první liberecký kavárník Theodor Cloin v byvalé pánské budově (čp. 4 - V) restauraci s kavárnou, kterou pojmenoval U Pošty. Kromě příjemného prostředí pro obchodní schůzky, poskytovala hostům bohatý výběr časopisů, podávala se výborná káva prvotřídní jídla, pořádaly koncerty a různé zábavy - tak to alespoň uváděl Cloinův reklamní letáček.

Roku 1892 se poštovní úřad přestěhoval do nové budovy za radnicí. Když pak o rok později vyrostl naproti výstavný trojdům, otevřel si Cloin na jeho nároží (čp. 584 - I) pohotově "vídeňskou kavárnu ", kterou nazval Pošta. Sem se také přemístili jeho stálí hosté a původní podnik v Zámecké ulici brzy nato dosloužil. I když v městě bylo v té době v provozu sedm specializovaných kaváren a cukráren, kde se dalo při hudbě příjemně posedět, Pošta z nich byla bezesporu nejpozoruhodnější a vnitřním vybavením se stala senzací tehdejšího Liberce. Interiér kavárny je proveden v novorokokovém stylu dle vzoru podobných podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba s bohatým zlacením a stylový nábytek, to vše vytvářelo s dokonalou obsluhou prostředí lákající návštěvníky posezení. Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Doplňovala služby hotelu Central, nacházejícího se v domě na protějším nároží (čp. 468 - I, dnes Magistrát města Liberce), a přispívala k oživení náměstí ve večerních hodinách. Po úplně rekonstrukci (1981 - 1985), provedené podnikem Restaurace a jídelny za účasti řady výtvarníků restaurátorů ,dostal interiér Pošty původní lesk.

K provozu byl přiřazen Postilion, bar s diskotékou, přístupný z Mariánské ulice (1981). Kavárna Pošta se stala opět vyhledávanou zvláštností Liberce a pozoruhodným svědkem jeho historie.

Vedle prvotřídních podniků, jakými byly vedle Pošty Zlatý lev, Schienhof a několik dalších, existovaly stovky nejrůznějších výletních restaurací, hospod, lokálu a výčepů, z nichž ovšem většina byla nevalných.Menší výčepy se rozmohly poté, co v osmdesátých letech 18.století přestal platit povinný odběr piva z panských pivovarů. Už roku 1828 vytvořili šenkýři sdružení (Bierschänkelmittel), jehož statut potvrdil purkmistr. Z něho se vyvinulo Společenství hostinských (Genossenschaft der Gast- und Schankwirte in Reichenberg, 1863), stárající se mj. o hladký chod a dobrou úroveň restauračních zařízení. Sdružení asi 120 majitelů nejrůznějších živností. Ti se roku 1891 rozhodli zřídit společnou ledárnu, která byla nákladem 6405 zlatých vybudována v Pavlovicích za přispění pivovarů z okolí, ale i z Plzně. Odpadlo tak neefektivní skladování v zimě nasekaného ledu po sklepích. Spolek existoval i za první republiky.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Vinárna Postilion

 -

nedochovaný interiér byl reprezentativní ukázkou vytříbeného, luxusního "Raumkunstu," v němž každá jednotlivost tvoří součást celku, navrženého architektem a zahrnuje veškeré vybavení, od nábytku až po kliky. Interiér Bitzan navrhl ve spolupráci s významným umělcem zaměřeným na sklomalbu a grafiku, Josefem Gollerem. Interiér vinárny se nacházel v domě vyprojektovaném pro Theodora Cloina libereckou stavební firmou Adolfa Bürgera, v němž se nachází také proslulá kavárna Pošta. V plánové dokumentaci uložené ve stavebním archivu se však bohužel nedochovala žádná zmínka o Bitzanově práci na interiéru a tak jsme odkázáni pouze na dobové fotografie, publikované v prestižním periodiku Moderne Bauformen. Bez zajímavosti také není fakt, že se jednalo o oblíbený podnik místních nacionálů a vinárna se tak stala svědkem rvačky mezi zmíněnými nacionály a sociálními demokraty v čele s Karlem Kreibichem, který sem zavítal.

1869   (pozn. Pavel Koráb - A z toho dubu uprostřed obrázku před řadou domů, kde bude stát za asi 20 let nová a radnice je údajně v Radničním sklípku vyříznuté vydlabané kolo, dřevěný obraz na zdi)
1869 (pozn. Pavel Koráb - A z toho dubu uprostřed obrázku před řadou domů, kde bude stát za asi 20 let nová a radnice je údajně v Radničním sklípku vyříznuté vydlabané kolo, dřevěný obraz na zdi)
archiv Marek Brož
archiv Marek Brož
1882 - prostor dnešní Mariánské a Sokolské ulice. Stav před výstavbou trojdomku, v němž je dnes kavárna Pošta a Policie. Pod novými domy čp. 468 a 184 - I (1882) je tělocvična.
1882 - prostor dnešní Mariánské a Sokolské ulice. Stav před výstavbou trojdomku, v němž je dnes kavárna Pošta a Policie. Pod novými domy čp. 468 a 184 - I (1882) je tělocvična.
1900
1900

Tělocvična

Zájem o tělesná cvičení se v Liberci probudil ve čtyřicátých letech 19. století. Učitel a později ředitel školy na Sokolském náměstí Ferdinand Josef Pfohl chtěl už od roku 1847 zřídit soukromé cvičiště, ale magistrát, který se musel držet Metternichových zákonů, to nechtěl dovolit, protože to byla činnost, na níž by se podílely více než tři osoby najednou, což bylo zakázáno. Teprve v roce 1848 mohl Pfohl založit v Barvířské ulici (čp.118-III) soukromý ústav a uspořádat první veřejné cvičení. Roku 1850 musela předat prostory c.k. okresnímu soudu, který zde zřídil věznici. V roce 1853 byla škola obnovena v budově sirotčince pod dnešním krematoriem. Cvičení se zde zúčastňovala i děvčata, ale také tento objekt musel být po dvou letech opuštěn. Cvičilo se i na zahradě domu U Bažanta na Staroměstském náměstí, kde dal Karl Günter z Msgdeburku kolem roku 1855 dohromady 32 sportovců, kteří cvičili na hrazdě, na bradlech a provozovali šplh.
Neúnavný průkopník Pfohl založil 19.8.1861 novou sportovní školu, na jejíž půdě bylo rozhodnuto ustavit Německý tělovýchovný spolek v Liberci (Deutscher Turnverein Reichenberg, DTR, někdy je uváděno 20.8.1861). Cvičilo se nejdříve na zahradě hostince U Konvice, ale ještě téhož roku se podařilo pronajmout nevelké klenuté prostory v přízemí domu čp. 41- IV naproti dnešnímu Paláci Adria , kde byla zřízena tělocvična. Schválené stanovy přišly teprve 28.4.1862 a den nato bylo na slavnostní schůzi za účasti 126 cvičenců osloveno oficiální založení spolku.
V čele DTR stanuli Ignaz Sieber a Alexander Peez, tehdejší šéfredaktor Reichenberger Zeitung. Ještě v červnu byl uspořádán cvičitelský bál a už 23. července se konalo první veřejné cvičení na Střelničních loukách (Schiesshauswiesen). Spolek měl 197 členů, z toho 55 mladistvých. Následujícího roku se zúčastnil sjezdu v Milešově, na němž bylo ujednáno založení Svazu německo -českých tělocvičných spolků (16.5.1863). V červnu bylo rozhodnuto zakoupit pozemky na Ďolík (Gründlu, v dnešní Sokolské ulici ) pro novou tělocvičnu. Následujícího roku dostal DTR od německých paní a dívek vyšívaný prapor s heslem Odvahu, sílu, sebeovládání. Ještě v srpnu byl také přebudován sál Obecního domu pro zimní cvičení. První vlastní budova tělocvičny DTR byla postavena v průběhu roku 1865. Projekt tělocvičny vypracoval liberecký stavitel Gustav Sachers a stavbu provedl Ferdinand Miksch. Budova měla dvě poschodí, sál měřil 22 X 13 m a byl vysoký 8,20 m. Na severní straně při dnešní Sokolské ulici k ní přiléhalo letní cvičiště.

( Na prvním obrázku je tato tělocvična zobrazena pohledem z míst, kde dnes stojí kavárna Pošta. )

Od roku 1868 začalo být na libereckých školách zaváděno povinné vyučování tělocviku, jež řídil DTR, který poskytl tři učitele. Tělocvična, jež se stala chloubou Liberce, musela však být v roce 1893 při přestavbě centra zbořena a nahrazena novou v Jablonecké ulici. Tuto tělocvičnu vyprojektoval v novorománském slohu člen DTR Julius Keil, stavbu provedl v letech 1892-1893 Adolf Bürger. Velký sál s galerií má rozměry 27,60 X 18,80 m a výšku 11,50 m. K tělocvičně patří letní hřiště a malá zahrada.

Byla otevřena při sportovních slavnostech Ještědskojizerské župy (13.8.1893). Členstvo pocházelo ze všech vrstev obyvatel Liberce a jeho počet brzy dosáhl 1200 osob .

Sál byl největší ve městě a proto se zde konalo také mnoho kulturních a zábavních akcí - přednášek, koncertů, divadelních a filmových představení, plesů, výstav a různých shromáždění.

Po roce 1945 převzal tělocvičnu Sokol, pak TJ Lokomotiva Liberec.

Na čtvrtém snímku je za tělocvičnou vidět novorenesanční vilu obchodníka F.Bogmanna z roku 1908, patřící dnes nemocnici.

(zdroj Kniha o Liberci)

kolorovaná fotografie
kolorovaná fotografie
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
Průvod v Jablonecké ulici . zdroj Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
Průvod v Jablonecké ulici . zdroj Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943

Dvůr Clam- Gallasů v Jablonecké ulici.

zdroj ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka

Empírové soukenické divadlo na Sokolovském náměstí vyhořelo v roce 1879 a urychlilo tím potřebu stavby nového divadla. (divadla F.X.Šaldy)
Empírové soukenické divadlo na Sokolovském náměstí vyhořelo v roce 1879 a urychlilo tím potřebu stavby nového divadla. (divadla F.X.Šaldy)

Dřevěné provizorní a nové městské divadlo

Po požáru empírového soukenického divadla na Sokolovském náměstí dala městská správa upravit cirkus společnosti Wulff, postavený v roce 1879, na prozatimní divadlo. Dřevěné provizorium s kapacitou asi 1500 diváků postavil během krátké doby Anton Worf, takže zde mohla již od počátku března 1880 hrát společnost teplického divadla, která dávala po dva měsíce činohru a operetu a hostovala v Liberci ve stejnou dobu i o rok později. Poslední představení, Goethovu Ifigenii na Tauridě, provedlo 2.5.1882 saské dvorní divadlo. Potom už musela náhradní scéna ustoupit stavbě kamenného divadla. Nejmenší domek se zahrádkou (čp.163-I) na prvním snímku vlevo, byl v místech dnešní výškové budovy vysoké školy. Domy na obzoru, tzv. Bittnerbergel, stávaly u dnešního Šaldova náměstí. Nejvýše vyčnívá dům zvaný Papoušek.

Budova městského divadla, jak se původně nazývalo, patří mezi první stavby, které začaly měnit tvář vnitřního města. Nutnost postavit nový divadelní objekt vedla ke značnému spěchu při hledání architektů. Skromnost prostředků nakonec zabránila realizaci ze soutěže vzešlého vítězného projektu architektů Miksche a Niedzielského z Vídně a město se obrátilo na jinou vídeňskou kancelář F. Fellnera a H. Helmera, specializovanou na stavbu divadel.

Liberecká scéna však patřila k jejich prvním stavbám v Čechách. V letech 1881 - 1883 ji realizovala firma Sachers a Gärtner. Základní kámen byl položen 15.9.1881. Byl umístěn pod práh hlavního vchodua uvnitř měl vloženo pouzdro s pamětním listem popisujícím události předcházející stavbě.
Další postup prací byl ovlivněn požárem vídeňského divadla (8.12.1881), při němž zahynulo na 400 osob. Neštěstí mělo za následek zpřísnění předpisů pro všechna divadlastavěná na území celé tehdejší monarchie. Podle nich bylo nutno přepracovat liberecký projekt tak, aby dostatečně dimenzovanéa bezpečné únikové cesty umožňovaly rychlé opuštění budovyv případě požáru. Protože základy už byly hotové a nebylo tedy nebylo možno zvětšovat obrys stavby, znamenaly úpravysnížení kapacity divadla z původních 1050 na 850 diváků.

Neorenesanční ráz budovy vytvořil vzor pro další stavby ve středu města. Renesanční inspirace se pro světskou architekturu stala téměř kánonem - alespoň pro sedmdesáta a osmdesátá léta 19. století. Zadní trakt budovy byl od počátku provozně málo vyhovující, a tak se hledalo řešení formou přístaveb. Naštěstí nedošlo ani na návrhy z roku 1936 a ani na plánovanou přestavbu (1950), ale pouze ke zpevnění základů a prohloubení a zvýšení ryzalitu, čehož si všimne jen pozorný divák. (zdroj Kniha o Liberci)

kolorováno
kolorováno
kolorováno
kolorováno
kolorováno
kolorováno

Úprava náměstí před divadlem v roce 1938


V dubnu 1937 upozornil stavební úřad městskou radu na špatný stav dlažby za radnicí, načež bylo navrženo tento prostor vyasfaltovat. Náklady na přestavbu včetně chodníku před před radnicí měly představovat 830 000 korun. Na základě výběrového řízení rozhodla městská rada zadat práci firmě ing. Rezek a Porsche z Liberce, dláždění mistru dláždičského Theodoru Pohlovi, asfaltovat měla K.F.Mezel z Bílého Potoka a výměnu kanalizace provést liberecká firma Jakob Fiedler. Zároveň se řešila otázka plynového osvětlení, dodávajícího prostoru před divadlem poetickou náladu. Odborná komise tehdy doporučila odstranění plynových kandelábrů, protože prý nemají žádnou uměleckou cenu. Elektrické podniky města pak navrhly osvětlení částečně jednosměrným a z části střídavým proudem. Kopie kandelábrů se před divadlo vrátily až po padesáti letech. Aby bylo vše provedeno v co nejkratším čase, mělo se pracovat na dvě směny. Parkoviště taxíků bylo proto přesunuto na Sokolovské náměstí. Na čtvrt metru silný betonový podklad byla položena pěticentimetrová vrstva asfaltu, vyasfaltovaný byly i chodníky proti poště. Úprava nebyla dokončena ani do záboru pohraničí v říjnu 1938 a ještě 4.listopadu podala firma Rezek fakturu na 2975 korun za půjčení válce při úpravě náměstí, přejmenovaného už na Hitlerovo. (zdroj Kniha o Liberci)

Divadlo F.X.Šaldy a jeho okolí


(zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
(zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
1915
1915
synagoga - divadlo (archiv M.Gerelčík)
synagoga - divadlo (archiv M.Gerelčík)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Divadlo F.X.Šaldy v roce 1906 a 2001  ......Výstavba městského divadla v Liberci v letech 1881 - 83 zahájila rozsáhlou etapu přestavby města. Do Čech tehdy poprvé zaměřili svoji činnost dva začínající a posléze slavní vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Herman Helmer, aby zde vyprojektovali jednu ze svých 48 divadelních budov, vzniklých během více jak 40 let jejich činnosti po celé Evropě.  Budova divadla během 80.let 20.století prošla důkladnou opravou, při níž získala nové omítky, respektivě nátěry, které nerespektovaly původní jednolitost přírodních povrchů. Před vchod se také již nevrátily dvě sochy grifů ze saského pískovce, tesané podle návrhu vídeňského sochaře Bendela kameníkem Reinholdem Völkelem (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Divadlo F.X.Šaldy v roce 1906 a 2001 ......Výstavba městského divadla v Liberci v letech 1881 - 83 zahájila rozsáhlou etapu přestavby města. Do Čech tehdy poprvé zaměřili svoji činnost dva začínající a posléze slavní vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Herman Helmer, aby zde vyprojektovali jednu ze svých 48 divadelních budov, vzniklých během více jak 40 let jejich činnosti po celé Evropě. Budova divadla během 80.let 20.století prošla důkladnou opravou, při níž získala nové omítky, respektivě nátěry, které nerespektovaly původní jednolitost přírodních povrchů. Před vchod se také již nevrátily dvě sochy grifů ze saského pískovce, tesané podle návrhu vídeňského sochaře Bendela kameníkem Reinholdem Völkelem (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Náměstí Dr.E.Beneše (foto M.Gergelčík)
Náměstí Dr.E.Beneše (foto M.Gergelčík)
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
Divadlo (archiv Mike Bike)
Divadlo (archiv Mike Bike)
Náměstí Dr. E.Beneše (foto V. Víšek)
Náměstí Dr. E.Beneše (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
Opět Pět holek na krku z roku 1967. (Luboš Janků)
Opět Pět holek na krku z roku 1967. (Luboš Janků)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
divadlo F.X.Šaldy
divadlo F.X.Šaldy
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
divadlo F.X.Šaldy před 120 lety a 21.3.2020
divadlo F.X.Šaldy před 120 lety a 21.3.2020
divadlo F.X.Šaldy před sto lety a 28.6.2020
divadlo F.X.Šaldy před sto lety a 28.6.2020
archiv Tomáše Macháčka
archiv Tomáše Macháčka
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy  (foto V. Víšek)
Divadlo F.X.Šaldy (foto V. Víšek)
archiv p.Odrážkové
archiv p.Odrážkové
Divadlo F.X.Šaldy kolem roku 1970 a 11.10.2020
Divadlo F.X.Šaldy kolem roku 1970 a 11.10.2020
(archiv Petra Ruprechta)
(archiv Petra Ruprechta)
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
divadlo (archiv Jitky Horušické)
divadlo (archiv Jitky Horušické)
divadlo (archiv Jitky Horušické)
divadlo (archiv Jitky Horušické)
Pohled z radnice
Pohled z radnice
divadlo F.X.Šaldy
divadlo F.X.Šaldy
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
oprage.com
oprage.com
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Ebay
Ebay

Kropení silnic (20.léta)

Kropení silnic prováděly čtyři kropičky tažené koňmi. Roku 1926 byly nahrazeny motorovým vozem značky Krupp s obsahem 45 hektolitrů.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Wernerův a Knížkův dvojdům v roce 1915

Nutnost prolomit přístupovou cestu ke staveništi nového městského divadla provázela také první výrazná stavba historizující architektury v prostoru náměstí. Roku 1882 postavený Wernerův a Knížkův dvojdům se stal vzorovým pro další výstavbu tohoto prostoru. Mezi jeho četnými uživateli se snad vedle okresního úřadu stalo nejznámějším Sollorsovo knihkupectví, jedno z největších v předválečném Liberci. (V současném době Magistrát města Liberce )

(zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Než ještě stála radnice... (v pozadí vlevo je vidět budova Bezirk-Sparcasse, dnes magistrát) (foto archiv Tomáš Cvrček)
Než ještě stála radnice... (v pozadí vlevo je vidět budova Bezirk-Sparcasse, dnes magistrát) (foto archiv Tomáš Cvrček)
Severní strana Staroměstského (Náměstí Dr.E.Beneše) v roce 1888. Tyto domy nahradila současná radnice
Severní strana Staroměstského (Náměstí Dr.E.Beneše) v roce 1888. Tyto domy nahradila současná radnice
krása původní liberecké Radnice (Fotočas Mirek)
krása původní liberecké Radnice (Fotočas Mirek)
 (zdroj: kniha Liberecká radnice, Libuše Bílková a kol., Dialog, 1993) (archiv P.Ruprecht)
(zdroj: kniha Liberecká radnice, Libuše Bílková a kol., Dialog, 1993) (archiv P.Ruprecht)
Reichenberg, stará radnice. Kreslení od E. Scholze (tužka a inkoust)
Reichenberg, stará radnice. Kreslení od E. Scholze (tužka a inkoust)

Staroměstské náměstí s radnicí

a vzpomínka na udílení medailí dne 8.září 1844 v interiéru radnice.

Toto je patrně jediné dochované, i když značně stylizované vyobrazení interiéru staré liberecké radnice. Na stěně visí portrét Kristiána Kryštofa Clam-Gallase. (zdroj Kniha o Liberci)

ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
(archiv Jany Zahurancové)
(archiv Jany Zahurancové)
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
Byla, nebyla... (zdroj: kniha Liberecká radnice, Libuše Bílková a kol., Dialog, 1993) (archiv P.Ruprecht)
Byla, nebyla... (zdroj: kniha Liberecká radnice, Libuše Bílková a kol., Dialog, 1993) (archiv P.Ruprecht)

Hostinec u Zlaté koruny

v druhé polovině 19.století. Jeden z domů, které ustoupily stavbě nové radnice (zdroj Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Severní strana Staroměstského náměstí

(olej na plátně, konec 19.století)

Část malby podle starší grafiky od Adolfa Stolleho. Úplně vlevo je hrázděný Seidlův dům (čp. 244 - I) stojící na rohu Železné a Frýdlantské ulice, vedle něho je vidět část prastaré kovárny s hospodou (čp. 184 - I).
Severní průčelí náměstí tvořilo před výstavbou nové radnice šest domů.
Byly to zleva doprava:
Hospoda U Zlaté koruny (čp. 183 - I), dvojdům čp. 182 - I a 181 - I,
hospoda U Zlatého slunce (čp. 180 - I)
uprostřed s průjezdem na budoucí Divadelní náměstí,
Bývalá hospoda U konvice (čp. 179 - I) a dům U Zlatého lva, přejmenovaný později na Obecní dům (čp. 178 - I).
Za ním vystupuje roh hospody U Města Vídně (čp. 177 - I). Průhled Střeleckou ulicí (5.května) uzavírá Arnoldův dům (čp. 176 - I).
Zcela napravo jsou domy na východní straně náměstí: čp. 1 - IV a roh domu 2 - IV.

(Zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Staroměstské náměstí (náměstí Dr.E.Beneše) na konci 19. století - nová radnice již stojí, stará ještě není zbourána.
Staroměstské náměstí (náměstí Dr.E.Beneše) na konci 19. století - nová radnice již stojí, stará ještě není zbourána.

Radnice a severní strana náměstí

(těchto šest domů uvolnilo později místo nové radnici)

První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.

V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.

Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.

Během tří století od jejího postavení se okolní město poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy. Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby. Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu.

Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893.

Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního.


Stavba má přibližně čtvercový půdorys, v jejim středu je ponechán dvůr přístupný z obou boků stavby. Nad hlavním průčelí budovy obráceném k náměstí se zvedá trojice věží. Nejvyšší z nich, prostřední, má výšku 56 metrů. Původně její vrchol zdobila měděná socha rytíře Rolanda, ochránce městských práv. Socha byla roku 1952 nahrazena rudou hvězdou. Ta byla sňata v roce 1989 a následujícího roku nahrazena lvem jakožto symbolem České republiky. Konečně, roku 2005 byla na vrchol věže umístěna kopie původní sochy rytíře. Nad vstupním portálem s již vzpomenutým rokem očekávaného dokončení je reliéf od Theodora Friedla znázorňující založení stáré i nové radnice. V jeho středu je ženská postava symbolizující město, levá strana obsahuje postavy spojené s původní radnici a pravá postavy spojené se vznikem radnice nové. Nad reliefem je balustradový balkón, ze kterého mluvily mnohé historickeé osobnosti: František Josef I., Edvard Beneš, Adolf Hitler, Klement Gottwald a další. Na přední straně budovy je bronzový památnik ve tvaru tankového pásu jako vzpominka na devět obětí vpádu armád Varšavské smlouvy ze srpna 1968.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Příběh liberecké Radnice, staré a NOVÉ..

První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.

V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.

Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.

Během tří století od jejího postavení se okolní město poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy. Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby. Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu.

Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního (zdroj Wikipedie)

Toto je liberecká legenda, bez ní by nebyl Liberec Libercem. Stará černobílá fotka dobarvená umělou inteligencí deoldify a.i. a vylepšena pomocí topaz gigapixel a.i. a topaz sharpen a.i. ;) Starobylá liberecká radnice (Jaroslav Honzík)
Toto je liberecká legenda, bez ní by nebyl Liberec Libercem. Stará černobílá fotka dobarvená umělou inteligencí deoldify a.i. a vylepšena pomocí topaz gigapixel a.i. a topaz sharpen a.i. ;) Starobylá liberecká radnice (Jaroslav Honzík)

Severní část náměstí dnešního náměstí Dr.E.Beneše

První pohlednice zachycuje stav z roku 1861, náměstí dominuje renesanční radnice postavená v letech 1599 - 1603. Kašna je ještě na původním místě a Neptun se dívá směrem na východ. Vpravo je řada domů, které musely ustoupit nové radnici.
Na začátku se plocha náměstí podobá té dnešní. Jen Železnou ulici zužoval dvojdům s hospodou U řetezu.
Na třetím snímku je stav po zbourání části nároží v roce 1901. Hostinec byl neodmyslitelnou součástí starého Liberce a obyvatelé se s ním loučili jen neradi, stejně jako s radnicí a jinými památkami na "staré zlaté časy".
Existuje pohlednice zachycující nádvorní stranu a schodiště. Lokál bohužel chybí, fotografové se vzpamatovali, až když se zbouralo. 

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Staroměstská radnice


(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
Liberecká radnice v roce 1915 a 2001 ........... Výstavba nové radnice  V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu.  Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera.[1] Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení – 1. listopad 1892 – se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, wikipedie)
Liberecká radnice v roce 1915 a 2001 ........... Výstavba nové radnice V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu. Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera.[1] Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení – 1. listopad 1892 – se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, wikipedie)
Náměstí Dr. E.Beneše (foto V. Víšek)
Náměstí Dr. E.Beneše (foto V. Víšek)
Radnice a Benešovo náměstí v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Radnice a Benešovo náměstí v roce 1940 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Jaroslav Zeman
Jaroslav Zeman
archiv Alex Maxmilián Havlík
archiv Alex Maxmilián Havlík
Ondra Musil
Ondra Musil
archiv Milda Domino
archiv Milda Domino
rok 1946 (archiv Adam Hanzlík)
rok 1946 (archiv Adam Hanzlík)
Edvard Beneš v Liberci 1936 (archiv Jiří Jan Kolner)
Edvard Beneš v Liberci 1936 (archiv Jiří Jan Kolner)
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
odesláno 20.8.1974 (archiv Jiří Jan Kolner)
odesláno 20.8.1974 (archiv Jiří Jan Kolner)
cca 1977 (archiv paní Odrážkové)
cca 1977 (archiv paní Odrážkové)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
eBay
eBay
Radnice 1960  (zdroj Historické fotografie)
Radnice 1960 (zdroj Historické fotografie)
60.léta
60.léta
Radnice - tentokrát i s příslušníky VB😄 (Časopis Signál z 10.4.1984) (archiv Všichni Čermáci)
Radnice - tentokrát i s příslušníky VB😄 (Časopis Signál z 10.4.1984) (archiv Všichni Čermáci)
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
1969 (archiv Jan Hegeď )
1969 (archiv Jan Hegeď )
1977
1977
(zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
(zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
cca 1970
cca 1970
říjen 2016 (foto Jitka Horušická)
říjen 2016 (foto Jitka Horušická)
říjen 1987 (archiv Boveraclubu)
říjen 1987 (archiv Boveraclubu)
Pohled na radnici z věže kostela sv. Antonína velikého v v roce 1934(archiv Jaroslava Smoly)
Pohled na radnici z věže kostela sv. Antonína velikého v v roce 1934(archiv Jaroslava Smoly)
cca 1975 (archiv Michal Bárta)
cca 1975 (archiv Michal Bárta)
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
Liberec, (Reichenberg), 1932 (archiv Evžen Šimek)
Liberec, (Reichenberg), 1932 (archiv Evžen Šimek)

Střed města s radnicí a divadlem kolem roku 1960

Na záběru je možné pozorovat téměř stejnou scenérie jako na přelomu 19. a 20. století Dobudování zástavby středu města v prvních třech desetiletích pak po následnou stejně dlouhou dobu zůstávalo nezměněné, když tato oblast s narůstajícími dopravními nároky začínala být těžko průchodná a požadavky na její uvolnění se stávaly stále aktuálnější.

(zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, 2001)

Pohlednice z dob mého studia v letech 1961-66 na VŠST nyní TUL. (archiv Mirek Endrle)
Pohlednice z dob mého studia v letech 1961-66 na VŠST nyní TUL. (archiv Mirek Endrle)
archiv Zdeněk Šimek
archiv Zdeněk Šimek

Letecké pohledy na Liberec .....počátek 80.let

(zdroj Kniha o Liberci)

náměstí Dr.E.Beneše ve 30.letech a 11.10.2020
náměstí Dr.E.Beneše ve 30.letech a 11.10.2020

Taxi na náměstí před radnicí (kolem roku 1930)


Jako první se taxislužbou v Liberci hned po válce zabýval Rudolf Konrád, mající firmu v dnes zbořeném domě v Bažantí ulici. Nabízel odkrytá i uzavřená auta a provozoval stále také klasické povoznictví s "prvotřídními fiakry taženými koňmi, vhodnými hlavně pro svatby a jiné slavnostní příležitosti ". Později byla taxislužba mj. I v Hanychovské uici a ve Františkově.Celkem dvanáct taxíků provozovala v roce 1928 liberecká firma Anton Eisenkolb. Byla založena roku 1917 a kanceláře měla v dnešní Rumjancevově ulici (čp. 127 - I). Ještě téhož roku převzala zastoupení automobilky Tatra Kopřivnice a v roce 1925 vybudovala moderní provozovnu na rohu ulic E.Destinové a Ruprechtické (čp. 365 - I), na jejíž budově se proslavená značka Tatry nachází dodnes. (Po válce ji měl v národní správě jeden ze známé liberecké automobilistické rodiny František Helikar, po znárodnění patřila Autorenově, přejmenované později na Československé automobilové opravny, a sloužila jako středisko pro výchovu mladých automechaniků. Specializovala se na opravu nákladních automobilů, zejména vstřikovacích čerpadel. Odborné učiliště dnes po delimitaci ČSAO patří Destě Děčín.) K původní výrobě protismykových pneumatik a sněhových řetězů připojila firma Eisenkolb obchod s náhradními ráfky pro auta, motocykly a kola, prodej benzinu a minerálních olejů a opravárenské služby. Firmě patřily velké benzínové čerpací stanice a sklady a také velkokapacitní garáže s ústředním vytápěním (celkem 40 stání). Na konci dvacátých let vzniklo oddělení prodeje příslušenství pro automobily, motocykly a kola a firma dostala povolení k výrobě karosérii a náhradních dílů.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Fotočas Mirek
archiv Fotočas Mirek

RADNIČNÍ SKLÍPEK

Už v roce 1893, a to ještě před zprovozněním úřednických prostor nově postavené liberecké neorenesanční radnice, byla v jejím suterénu otevřena restaurace Radniční sklípek. Přilehlé prostory byly tehdy využívány jako vinný a pivní sklípek, a částečně i jako sklad uhlí. Po 2. světové válce zde sídlila pivnice Parlament.
Sklípek fungoval bez přerušení úctyhodných 100 let. Na začátku 90. let minulého století jej poničila velká havárie kanalizace, po níž byl sklípek několik let uzavřený. Po komplexní rekonstrukci převzal restauraci v roce 1998 do nájmu Krušovický pivovar s tím, že část nákladů na rekonstrukci (7,5 milionů korun) splácel podnik jako součást nájmu. Prostory ovšem pivovar opustil už v roce 2003, neboť splácení rekonstrukce v souvislosti s vysokými náklady za energie, zejména za teplo a elektřinu, byly pro podnik příliš vysoké.
Město Liberec převzalo vyklizené prostory v roce 2004. V roce 2007 liberečtí zastupitelé odsouhlasili nové využití sklípku. Do jedné části sklepních prostor byla po nezbytných úpravách přestěhována z Domu klavíru na Šaldově náměstí legendární Malá výstavní síň, vybudovaná libereckými fotografy svépomocí v roce 1975. Po přestěhování v roce 2008 byla přejmenována na Galerii U Rytíře. Velký sál restaurace, bývalá pivnice Parlament, se proměnila v reprezentativní výstavní a společenský sál. Název Radniční sklípek těmto prostorám zůstal dodnes.


15.12.2019 se opět otevřel jako restaurace (zdroj Radniční sklípek Liberec, Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Dva pohledy na radnici (počátkem 20.století)


K budově pošty (druhý snímek) přiléhají dva jednotně řešené domy s novorenesanční fasádou (čp.557 a 175 - I). Vzdálenější má zajímavou historii. Původně to bylo stavení v ulici 5.května, ne větší než poslední zachovány domek (viz třetí a čtvrté foto ulice 5.května ). V šedesátých letech dostal patro a v roce 1891 ho Adolf Bürger přebudoval do dnešní podoby a vzadu přistavěl druhou část, obrácenou průčelím do náměstí. Oba domy s podlažími v nestejné výši mají společné schodiště.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Podoba domu ještě před přestavbou (zdroj: eBay)
Podoba domu ještě před přestavbou (zdroj: eBay)
1989
1989

Seidlův dům po požáru (1891)

Na nároží Železné a Frýdlantské ulice, tvořícím rozcestí zemských cest do Žitavy a do Zhořelce, stával prastarý zájezdní hostinec, údajně nejstarší budova horní liberecké osady. Na jeho místě byl postaven v 17.století patrový zčásti hrázděný dům (čp. 244 - I), pojmenovaný podle posledního majitele, obchodnika a provozovatele pohřebního ústavu Gustava Seidla, který měl předtím obchod U řetězu.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Seidlův dům po požáru v roce 1891 a jeho podoba 20.9.2020
Seidlův dům po požáru v roce 1891 a jeho podoba 20.9.2020
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela.  Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela. Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Kreslíř je oproti fotografovi "nespolehlivý vypravěč": do průmyslového města se hodil kouř nad komínem, tak si ho tam (oproti fotografii) přikreslil. A naopak na boudu stojící na fotce úplně vlevo v rohu, za hlavni budovou Ginzelovy Schinderfabrik, se vykašlal.
Kreslíř je oproti fotografovi "nespolehlivý vypravěč": do průmyslového města se hodil kouř nad komínem, tak si ho tam (oproti fotografii) přikreslil. A naopak na boudu stojící na fotce úplně vlevo v rohu, za hlavni budovou Ginzelovy Schinderfabrik, se vykašlal.

Trojí pohled na Tržní náměstí (cca z léta 1892)

Totožné, a přece jiné: všechny tři přiložené obrázky vycházejí z téhož originálu, fotografie, kterou v Liberci pořídil Josef Hoffmann nejspíš někdy v létě roku 1892 (nebo eventuelně i 1891).

Datum se dá odhadnout podle toho, že na všech třech už stojí nová radnice, jejíž hrubá stavba byla dokončena v listopadu 1890, na jedné dokonce úplně vpravo stojí i škola U soudu, dokončená v roce 1891; fotka zároveň vyšla v Maschekově průvodci, datovaném lednem 1893. Vzhledem k tomu, že na fotkách je buď jaro nebo léto, připadá v úvahu léto 1892, v krajním případě léto 1891.

Zajímavé je, že žádný z těch obrázků neodráží původní originál: všechny tři pohledy se od sebe navzájem liší v záběru. Maschekova fotografie sahá zhruba od radnice ke kostelu sv. kříže. Druhá fotka začíná od dnešní obchodní akademie v Šamánkově ulici (a v popředí mimojiné kompletně ukazuje celý ten prostor, kde dnes stojí bazén a Albert), ale kostel sv. kříže se na ni už nevešel a fotka končí budovou policie v Pastýřské ulici (tehdy to byla nějaká fabrika). Konečně kreslená reprodukce z Šimákova průvodce po vlastech českých, publikovaného 1905, sice na levém okraji trochu ošidila tu obchodní akademii, ale napravo dosahuje až po budovu školy U soudu, která na obou fotkách chybí. (Navíc na sebe autor prozradil, že libereckou krajinu moc dobře neznal - obrázek ukazuje Liberec spíš od severu než od východu).

To by mě zajímalo, kde by se dala sehnat ta původní Hoffmannova fotografie v kompletním rozsahu. (autor článku Tomáš Cvrček)

Tržní náměstí s takzvanou Schinderfabrik (30. léta)

Své jméno dostala továrna podle rasovny, jež kdysi v těchto místech stávala (Schinder = ras). Tuto soukenku postavila roku 1821 firma Sigmund a Neuhäuser, nejúspěšnější podnik na Liberecku ve třicátých letech 19.století. Po vybudování hlavního závodu u Nisy pod Hamrštejnem (1826) se původní provozy změnily na sklady. Roku 1857 koupil objekt Ferdinand Ginzel, který zde zavedl výrobu látek na vojenské stejnokroje. Po druhé světové válce zde byly upraveny byty a 3.4.1976 byl odstraněn, aby uvolnil místo výstavbě bazénu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Tržní náměstí. Dnes místo kolotočů stojí bazén
Tržní náměstí. Dnes místo kolotočů stojí bazén
Tržní náměstí
Tržní náměstí
foto archiv K.Odrážkové
foto archiv K.Odrážkové
současné vybavení:  plavecký (závodní) bazén 50 m ,107 metrů toboganu červený ,150 metrů tobogan "stříbrňák " , ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka,  dětský výukový bazén , areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž, sauny (muži, ženy, společná) parní komory ,divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě,R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás) výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory ,každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI, speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky
současné vybavení: plavecký (závodní) bazén 50 m ,107 metrů toboganu červený ,150 metrů tobogan "stříbrňák " , ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka, dětský výukový bazén , areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž, sauny (muži, ženy, společná) parní komory ,divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě,R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás) výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory ,každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI, speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky
2020
2020

Tržní náměstí a plavecký bazén

před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní pouť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem.

Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí.

A dále se rozšiřoval a zmodernizoval a momentálně je jeho vybavení následující:

plavecký (závodní) bazén 50 m
107 metrů toboganu červený
150 metrů tobogan "stříbrňák " ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou
masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka
dětský výukový bazén
areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž
sauny (muži, ženy, společná)
parní komory
divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě
R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní
lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás)
výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory
každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI
speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky

Oprava městského bazénu v Liberci začne oproti původnímu plánu později

Generální rekonstrukce městského plaveckého bazénu měla původně začít letos v létě. Kvůli zajištění financování a všech zákonných lhůt se ale zřejmě posune na začátek roku 2021 (a možná i později). Město v současné době shání peníze na kompletní rekonstrukci střechy, technologií a zázemí. Modernizace by měla podle odhadu vyjít přibližně na půl miliardy korun.

V bazénu už dosluhují důležitá technologická zařízení, jakou je například vzduchotechnika, střechou dovnitř zatéká a nevyhovující je i zasklení budovy. Vana hlavního bazénu prosakuje, proto by se měla vyměnit za nerezovou. Práce budou podle odhadu trvat přibližně rok a půl. Po dobu rekonstrukce by měl zůstat v provozu pouze menší bazén v přístavbě vybudované před sedmi lety.

(zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Bazén Liberec)

LVT - pohled na bývalý hlavní vchod z Tržního náměstí (Leporelo Liberecko - archiv Všichni Čermáci)
LVT - pohled na bývalý hlavní vchod z Tržního náměstí (Leporelo Liberecko - archiv Všichni Čermáci)
před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní poť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní poť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
1978 (archiv K.Odrážkové)
1978 (archiv K.Odrážkové)
4.5.1979 (archiv K.Odrážkové)
4.5.1979 (archiv K.Odrážkové)
Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Z Tržního náměstí v Liberci bude park, před bazénem projedou jen autobusy

  Méně parkovacích míst, víc stromů a uzavření průjezdu kolem bazénu pro auta. Tak ve zkratce vypadá vítězná studie na novou podobu Tržního náměstí v Liberci. To zatím připomíná jedno velké parkoviště než skutečné náměstí.

"Uprostřed Tržního náměstí je sice odpočinková zóna, ale k posezení nikoho moc neláká. Množství keřů, které tam tvoří hustou hradbu, pocit bezpečí příliš nevyvolává. To by se mělo změnit," řekl hlavní architekt města Jiří Janďourek.


Uprostřed náměstí tak vznikne velká travnatá plocha s malými ostrůvky stromů. Lavičky nahradí tři betonové stupně, které vytvoří dojem jakési arény. Parčík bude navíc propojen s protilehlým městským bazénem. Teď je od sebe odděluje poměrně rušná silnice.

"Lidé tak ani nemají pocit, že jsou na náměstí. Nově proto bude plocha před bazénem propojena dlažebními kostkami přímo s travnatou plochou. Před bazénem už tak projedou jen autobusy MHD, abychom prostor zklidnili," uvedl Janďourek.

Auta odkloní na Novou Pastýřskou

Auta, která budou od Ruprechtic mířit třeba k divadlu nebo radnici u Tržního náměstí, najedou buď na plánovanou Novou Pastýřskou, která se napojí na Sokolskou, nebo Tržní náměstí objedou kolem restaurace Labský zámek a budou pokračovat Rumjancevovou ulicí.

"Naším cílem je, aby řidiči co nejvíce využívali Novou Pastýřskou, až vznikne. Na ni vlastně projekt upraveného Tržního náměstí navazuje," vysvětlil náměstek primátora Jiří Šolc.

Původně přitom měla na Tržním náměstí kvůli protažené Nové Pastýřské vyrůst obří protihluková stěna, která by ochránila okolní domy. Nelíbilo se to ale místním, ani nově vzniklé kanceláři architektury města. Ta proto zadala architektonickou soutěž, která by náměstí pokud možno zlidštila. Odborná komise se pak jednoznačně shodla na pražské kanceláři OV-architekti.

Ta na Tržním náměstí navrhla i stromořadí, nepočítá také se současnou autobusovou zastávkou s nevyužitou trafikou. Místo ní navrhla na rohu náměstí malou kavárnu s veřejným WC.

Zastávka MHD se tak posune o pár metrů blíž k centru města a své místo změní i fontána, která je teď uprostřed náměstí. Přesune se do jižního cípu zelené plochy. V jejím středu pak architekti počítají s místem pro grilování se stolem a lavicemi.

Místní postrádají parkovací místa

Místní však daleko více zajímají místa pro parkování. Už dnes je totiž velký problém na Tržním náměstí odstavit auto. Kvůli průtahu Nové Pastýřské navíc zmizí jedna z parkovacích ploch.

"Nevíme, kolik míst na parkování nám ve skutečnosti zbude. Lidé také mají výhrady vůči stromům, které jsou navržené mezi parkovacími místy, takže ubírají místo. Navíc mají být ty stromy blízko k domům, takže jsou obavy ze zastínění oken a nepořádku ze stromů," řekl Karel Korous, předseda společenství vlastníků z jednoho domu na Tržním náměstí.

Vedení města proto s místními plánuje informační schůzku. "Parkování na Tržním je primárně zamýšleno pro rezidenty. Návštěvníci bazénu mohou parkovat v Pastýřské ulici nebo u nákupního centra Albert," zmínil Šolc.

Kdy se náměstí přemění, ale zatím není jasné. Podle radnice se vše musí koordinovat s výstavbou Nové Pastýřské, která nezačne dřív než v roce 2022.

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/liberec-trzni-namesti-kavarna-arena-amfiteatr.A200114_105622_liberec-zpravy_jape?

Ruprechtická ulice na přelomu 19. a 20. století a 30.3.2020
Ruprechtická ulice na přelomu 19. a 20. století a 30.3.2020

Veletržní reklama na cukrovinky (1934)

Firma Eduard Haas patřila mezi nejvýznamnější potravinářské podniky v Liberci. Komprimáty (cukrovinky z lisované směsi cukru, želatiny a dalších příměsí) značky PEZ vyráběla už od poloviny dvacátých let a produkuje je dodnes v továrně v Rakousku. Krátce po válce vyplatil spolumajitel Eduard Haas společníka Joachima Polacha, který založil v Janově Dole výrobnu poživatin, a od té doby vedl podnik pod svým jménem. V roce 1928 zakoupila firma budovu v Ruprechtické ulici (čp. 848 - I), kde vyráběla široký sortiment potravinářského zboží, prášků do pečiva, nečokoládových cukrovinek i čokoládu. Do roku 1948 měla název Továrna poživatin Eduard Haas a pak Poživatina Liberec, n.p. To už k ní patřilo 29 provozoven od Chomutova přes Prahu až ke Dvoru Králové. Počátkem padesátých let se stala součástí n.p. České čokoládovny (později Čokoládovny).
Roku 1958 přijímá název LIPO Liberec (zkratka názvu Liberecká poživatina ) a sortiment zaměřuje na cukrovinky pro děti, které ji proslavili po celém světě. Od roku 1992 patřil LIPO akciové společnosti Čokoládovny, s podílem zahraničního kapitálu firem Nestlé a BSN. Vyráběl široký sortiment výrobků, především komprimátů LIPO, nápojových prášků, šuměnek, lékořicových cukrovinek, antiperlí a dalších produktů. Výrobu komprimátů pod tradiční značkou PEZ si ponechává firma E.Haas v Rakousku.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Jaroslav Reichenberg Karel
archiv Jaroslav Reichenberg Karel

Na sklonku roku 1902...

Na sklonku roku 1902 si pronajal Julius Pollak v Janově Dole č. p. 76 větší místnost a tam začal primitivním způsobem výrobu kypřících prášků do pečiva a jiných aromatických přísad. V roce 1912 podnícen úspěchy, se spojil Julius Pollak s obchodníkem Eduardem Haasem z Lince a založili firmu Zaječí závody Haas a Pollak. Tímto okamžikem počali rozšiřovat stávající inventář a začali s výrobou šuměnek a lisovaných cukrů.

V roce 1923 odstoupil společník Julius Pollak a od tohoto data nesl závod název Zaječí podniky, továrna poživatin, majitel Eduard Haas. Dobře vedený závod rychle rostl, takže došlo postupně k dalšímu rozšíření výroby, hlavně o tzv. komprimáty, které Eduard Haas od roku 1927 vyráběl pod novou, dodnes mezinárodně známou, značkou PEZ.

V roce 1928...

V roce 1928 koupila firma výrobní objekt bývalé továrny na řemeny A. E. Friedlandera v Liberci, na Ruprechtické ulici č. 32, kde byla zahájena strojní výroba a vybudovala se technická i obchodní organizace pod firmou Továrna poživatin, Eduard Haas, Liberec.

Rozšiřování výroby...

Došlo k dalšímu postupnému rozšiřování výroby a sortimentu, který zahrnoval značný počet druhů, ovšem vše se vyrábělo jen v malých množstvích. Ruční balení bylo nahrazováno strojovým a ze Švýcarska a Německa byly dovezeny balící stroje.

Nejrozsáhlejší byla výroba kandytů - furé a dropsů, dále se vyráběly karamely, fondant, želé, v malém množství komprimáty, dražé, šuměnky, prášky do pečiva, vanilinový cukr, kávové náhražky a zavařovací přípravky. V malém rozsahu asi 300 kg denně byla vyráběna i čokoláda, hlavně pro máčené druhy a sezónně se vyráběly i vánoční kolekce primitivním a velmi pracným způsobem.

S růstem výroby byly přistavovány a rozšiřovány budovy a po zavedení výroby kandytů provedena přístavba dosavadních továrních objektů, především pak nová, moderní kotelna. Závod zaměstnával asi 200 zaměstnanců a měl přibližně 13 000 německých a 17 000 českých odběratelů. O rozsahu výroby svědčí nejlépe fakt, že tři zaměstnanci expedice stačili vyexpedovat v kartonech celou výrobu, většinou poštovními zásilkami.

Po osvobození v roce 1945...

Po osvobození v roce 1945 byla dosazena na závod národní správa. V tomto období zůstala výroba vzhledem ke strojnímu zařízení v přibližně stejném složení co do sortimentu i množství.

V roce 1948...

V roce 1948 bylo provedeno znárodnění firmy Haas a po připojení dalších menších závodů a provozoven byl ustaven nový národní podnik Poživatina se sídlem v Liberci, který měl 12 závodů. Postupnou specializací a koncentrováním výroby zbyly pouze tři závody: Liberec, Chotyně a Dvůr Králové.

Od roku 1964...

Od roku 1964 zůstal pouze závod zde v Liberci pod názvem LIPO (zkratka z Liberecké Poživatiny), který se stal časem součástí oborového podniku Čokoládovny, o.p. Praha. Závod byl postupně vybudován za současné specializace sortimentu a modernizace výroby až do dnešní podoby.

V roce 1992...

V roce 1992 byl celý oborový podnik Čokoládovny, o.p. Praha zprivatizován, vznikla akciová společnost Čokoládovny a.s., do které majetkově vstoupily společnosti Nestlé a BSN (později přejmenované na Danone), jejíž součástí se stal i odštěpný závod LIPO.

Po roce 1993...

V nadcházejících letech došlo k rozdělení akciové společnosti Čokoládovny a.s. mezi oba hlavní akcionáře. Divize čokolády a cukrovinek, kam patří i závod LIPO, se stala součástí koncernu Nestlé.

1. srpna 2000...

1. 8. 2000 společnost Nestlé Česko závod LIPO Liberec prodala nově vzniklé akciové společnosti. Společnost nadále vyráběla nečokoládové cukrovinky. Jedním ze zákazníků bylo stále Nestlé Česko, ale převážná většina výrobků putovala na zahraniční trhy nejen do Evropy, ale např. i do Saudské Arábie, Kuvajtu, Jemenu, Korei a Austrálie. Ke konci roku 2005 byl areál odprodán novému vlastníkovi společnosti Mocca, spol. s r.o., která vznikla v roce 1993 a dosud její činnost spočívala především v pražení a balení kávy.

V roce 2006 a 2009...

Bylo dokoupeno veškeré potřebné výrobní a strojní zařízení a byla obnovena výroba komprimátů a dražé výrobků. V průběhu prvních dvou měsíců roku 2006 po instalaci linek na výrobu komprimátů a dražé výrobků společnost zahájila výrobu nečokoládových cukrovinek a navázala na 100 letou tradici výroby cukrovinek v kraji. Téhož roku získala Mocca certifikáty kvality IFS a ISO 9001.

V roce 2009 začala Mocca první výrobu čokoládového dražé a o rok později zakoupila technologii na výrobu sušenek a oplatek.

Návrat tradiční výroby...

Na jaře roku 2014 investovala společnost do nové výrobní linky na lékořici a extrudované želé. Jde o návrat tradiční výroby lékořice do závodu v novém, moderním provedení.

(zdroj https://www.mocca.cz/

Tržní náměstí a okolí


Ruprechtická ulice - židovský hřbitov (archiv Petra Ruprechta)
Ruprechtická ulice - židovský hřbitov (archiv Petra Ruprechta)
Rumjancevova X Šamánkova ulice
Rumjancevova X Šamánkova ulice
Restaurace u Medvěda - Svojsíkova čp. 705 - I
Restaurace u Medvěda - Svojsíkova čp. 705 - I
Nároží Tržního náměstí a Šamánkovy ulice (foto z archivu Jitky Horušické)
Nároží Tržního náměstí a Šamánkovy ulice (foto z archivu Jitky Horušické)
Tržní náměstí (Jiří Jan Kolner)
Tržní náměstí (Jiří Jan Kolner)
Tržní náměstí z archivu Jany Ducháčkové
Tržní náměstí z archivu Jany Ducháčkové
Tržní náměstí
Tržní náměstí
Tržní náměstí, zima 76/78?. Již nepamatuji. Tenkrát jsem nearchivoval. Foceno od bývalého hřbitova nad "Bunkrem" (Dalibor Dostálek)
Tržní náměstí, zima 76/78?. Již nepamatuji. Tenkrát jsem nearchivoval. Foceno od bývalého hřbitova nad "Bunkrem" (Dalibor Dostálek)
Pohled na druhou stranu, v pravo zeď hřbitova za panelákama na Ruprechtické. (Dalibor Dostálek)
Pohled na druhou stranu, v pravo zeď hřbitova za panelákama na Ruprechtické. (Dalibor Dostálek)
Tržní náměstí (M.Gergelčík)
Tržní náměstí (M.Gergelčík)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Kolotoče na Tržním náměstí 1.května 1977(archiv Jitka Horušická)
Kolotoče na Tržním náměstí 1.května 1977(archiv Jitka Horušická)
Stavba rockového klubu 😀 březen 1978 (archiv Jitka Horušická)
Stavba rockového klubu 😀 březen 1978 (archiv Jitka Horušická)

Bistro - Imbis Beránek, Budyšínská ul. 1993.

Foto Petr Šimr

Cesta do pravěku aneb první asijské bistro na drsném severu ✳ - Únor 2006 (Jitka Horušická)
Cesta do pravěku aneb první asijské bistro na drsném severu ✳ - Únor 2006 (Jitka Horušická)

Domov učňů (30.léta)


V dnešní Budovcově ulici byl v roce 1933 postaven podle návrhu Karla Kerla Domov učňů . V přízemí bylo umístěno příslušenství včetně kuchyně pro 150 strávníků, v prvním a druhém poschodí ubytovny po 20 učních s vychovatelem, třetí, ustupující patro sloužilo jako turistická noclehárna. K uvažované přístavbě bočního křídla podél Jestřábí ulice, kde je hlavní vchod, už nedošlo. Střídmá konstruktivistická architektura i její nečlená hmota odlišuje budovu značně od okolního zastavení. Po druhé světové válce měl objekt různé využití. Roku 1960 ho od Agroprojektu převzal Jedličkův ústav a umístil v něm své invalidní učně.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Nároží Rumjancevovy ulice - židovská synagoga a vedle
sídlo firmy Eurovia kamenolomy v roce 1906

Nároží tehdejší ulice Na Skřivanech zabírala až do osudného října 1938 židovská synagoga ,od té bylo prostranství prázdné a dominantou začátku ulice se stala novorenesanční budova (č.p. 696 - I), kterou si roku 1900 pro sebe nechal postavit významný liberecký stavitel a přední činitel Obchodní a živnostenské komory Adolf Bürger. Před válkou zde krátce byla policejní akademie a pak sídlo gestapa . Na začátku padesátých let se sem přestěhovalo ředitelství podniku sdružujících několik desítek lomů a štěrkoven z celých severních Čech, známého pod pozdějším názvem Severokámen. Po listopadovém převratu došlo k velkým organizačním změnám a z firmy se stala akciová společnost , do níž vstoupil anglický kapitál . Podnik nesl od roku 1996 jméno Tarmac-Severokámen , v současné době Eurovia kamenolomy, patří k největším zpracovatelům kamene na severu Čech .

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Pohled z věže radnice na synagogu v roce 1938
Pohled z věže radnice na synagogu v roce 1938
Synagoga v roce 1900
Synagoga v roce 1900
kolem roku 1900
kolem roku 1900
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Synagoga
Synagoga
křižovatka Sokolská x Pastýřská před 100 lety a 16.8.2020
křižovatka Sokolská x Pastýřská před 100 lety a 16.8.2020

Synagoga

(model a skutečnost)


V polovině osmdesátých let 19. století se členové židovské náboženské obce rozhodli zřídit si v Liberci svůj vlastní chrám. Nová synagoga byla postavena v ulici Na Skřivanech (dnešní Rumjancevova ulice) podle návrhu vysokoškolského profesora a dvorního rady Karla Königa z Vídně v letech 1887 - 89. Stavbu realizovala liberecká firma Sacher a Gärtner v neorenesančním stylu. Dne 24. září 1889 byl "svatostánek" za přítomnosti radních, vojska a jak evangelických, tak i katolických církevních hodnostářů slavnostně zasvěcen. Synagoga měla z urbanistického hlediska vynikající umístění. Uzavírala průhled od radnice na sever a tvořila zároveň výraznou dominantu v panoramatických pohledech z údolí Jizerského potoka. Architektonicky byla zdůrazněna přední rozšířená část synagogy, nad níž se zvedala osmiboká věž, zakončená na vrcholu bání s lucernou. Hlavní sál měl délku 29,75 m, šířku 15,9 m a jeho výška byla 14 m. Tento hlavní sál byl určen pro 340 mužských členů obce. Naproti vstupu stála na vyvýšeném místě archa úmluvy a kazatelna. V patře se nacházel kromě galerie pro ženy také chór s varhanami a zasedací místnost. Varhany vyrobila firma bratří Riegerů z Krnova podle plánů hudebního ředitele Gustava Albrechta ze Žitavy. Osud liberecké synagogy byl zpečetěn za Křišťálové noci v roce 1938, kdy byla nacisty vypálena. Na jejím místě bylo později zřízeno parkoviště a v současnosti je zde postavena nová modlitebna, která je citlivě zakomponována do budovy nové liberecké knihovny - Stavby smíření. Tato modlitebna, též nazývaná "synagoga", byla slavnostně otevřena 9.listopadu roku 2000, tedy symbolicky při 62. výročí jejího vypálení. Tohoto mimořádného aktu se zúčastnili význační představitelé politického, kulturního a duchovního života. Od této doby ji navštívilo také mnoho význačných hostů, jako např. prezident republiky, pan Václav Havel a jiní. Nyní slouží tento objekt k pořádání bohoslužeb, ale i k jiným kulturním akcím, jako jsou různé výstavy obrazů a fotografií, vernisáže k nim, probíhají zde lekce izraelských tanců, přednášky a oslavy různých náboženských svátků, ale i jiným radostným událostem a setkáním. Tato nová modlitebna má trojúhelníkový půdorys, což symbolicky připomíná část Davidovy hvězdy a není to klasická "synagoga", jak ji známe z minulosti. Jedná se o moderně pojatou budovu a je to první stavba tohoto druhu ve střední Evropě, postavená po 2. světové válce. (zdroj .Židovská obec Liberec a diplomová práce Evelin Riegler)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Synagoga a knihovna s novou synagogou (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Synagoga a knihovna s novou synagogou (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Interiér nové židovské modlitebny
Interiér nové židovské modlitebny
Torzo tóry, která byla poškozena při Křišťálové noci - v pozadí symbolická zeď nářků sestavená z kamenů původní synagogy
Torzo tóry, která byla poškozena při Křišťálové noci - v pozadí symbolická zeď nářků sestavená z kamenů původní synagogy
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Synagoga a knihovna
Synagoga a knihovna
Synagoga
Synagoga
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálením synagogy zmizela jedna z dominant Liberce (v průhledu od radnice zbylo jen prázdné místo, cca 1942 (archiv Petra Ruprechta)
Vypálením synagogy zmizela jedna z dominant Liberce (v průhledu od radnice zbylo jen prázdné místo, cca 1942 (archiv Petra Ruprechta)
Foto z archivu Kateřiny Odrážkové z roku 1981. Pohled z Liliové ulice do Rumjancevovy
Foto z archivu Kateřiny Odrážkové z roku 1981. Pohled z Liliové ulice do Rumjancevovy

Pastýřská ulice

kolem roku 1900

Na prvním snimku je pohled z Vavřincova vrchu směrem k Tržnímu náměstí. Vlevo jsou rozložité objekty Klingrovy koželužny s kruhovými káděmi na namáčení usní, za ní vystupuje Neumannova textilka. Vodu jim dodával Jizerský potok, který vymlel srázy pod Ruprechtickou a Ruskou ulicí, z nichž je pořízen druhý snímek. Jeho údolí bylo postupně zaváženo a vyrovnáváno násypy do úrovně výše položené pastýřské ulice. Vydatnost toku ze zmenšovala a ten nakonec zcela zmizel v kanalizačním potrubí. Napravo od mostku, ale už mimo záběr, zřídilo město v objektu, který dodnes stojí, lidové sprchové lázně (čp.645-I), vedle v nichž stávala městská invalidovna. Volných ploch podél Pastýřské ulice ještě koncem minulého století s oblibou využívaly cirkusy a různé pouťové atrakce. Snad proto říkávali staří Liberečáci těmto místům Škandálplac.

(zdroj Kniha o Liberci)

Když zde byli kolotoče(bordel),byli jsme zde denně (Milan Koudelka)
Když zde byli kolotoče(bordel),byli jsme zde denně (Milan Koudelka)

Karl Johne: Pastýřská ulice se synagogou (barevný dřevořez)

Karl Johne (6.4.1887 Chrastava, 15.4.1959 Weilburg/Kahn v Německu) pocházel ze staré kantorské rodiny. Vystudoval liberecký učitelský ústav a od roku 1912 vyučoval kreslení na 1. chlapecké měšťance v Liberci, kterou později vedl (1936 -45). Jako člen Metznerbundu vytvořil, vedle malířské práce, řadu grafik, ex libris a ilustrací v různých technikách. Početnou a kvalitní kolekci barevných dřevořezů, čerpajících námětově z Liberce a okolí, vlastní Severočeské muzeum. Po odchodu z ČSR se zabýval v Hessensku hlavně restaurováním obrazů.

(zdroj Kniha o Liberci)

Pastýřská ulice před sto lety a 21.4.2020
Pastýřská ulice před sto lety a 21.4.2020
archiv Jana Ducháčková
archiv Jana Ducháčková
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
20.léta
20.léta
30.léta
30.léta
11.5.1938
11.5.1938
1910
1910

Okolí dolní části Frýdlantské ulice

(20.léta, 30.léta, 11.5.1938, 1910)

V místech, kde Frýdlantská ulice překračuje Jizerský potok, vznikla během staletí skupinka různorodých domků. Původní vzhled si nejdéle udržela kovárna (čp. 221 - I), kterou vidíme na prostředním snímku pod synagogou a zčásti také na prvním zcela nalevo. První vlastnický zápis o ní pochází sice až z roku 1738, ale dá se předpokládat, že zde stávala, jak bylo na okraji středověkých sídel zvykem, už mnohem dřív. Při přestavbě dostal její štít i přístavek obložení různobarevnou břidlou (1831). Po celou dobu její existence se v archivních záznamech uvádějí jako majitelé nebo uživatelé kováři. Nejdéle, od roku 1895, ji vlastnil kovář Josef Bernhard s manželkou Marií, a proto se stala známou jako Bernhardova. Po zakrytí Jizerského potoka (1884) se ocitla zčásti pod úrovní ulice. Horším zásahem do celého hustě zastavěného prodtoru však hrozil záměr přímého propojení Turnerské (Sokolské) ulice se Zhořeleckou, jenž uzrál v roce 1926. Plánovaná trasa vedla přes kovárnu, kterou proto staří manželé prodali městu, ale protože realizace přestavby vázla, zůstali zde nadále. Jejich adoptivní syn Adalbert Sluwa-Bernhard se po návratu do Liberce spojil s kovářem Rudolfem Procházkou a společně si pak kovárnu od města pronajali. V podkroví bydlela tehdy ještě dámská krejčová Marie Prokopová. Stav domu určeného k demolici se rapidně zhoršoval, až ho komise označila za havarijní a nařídila jeho zboření (1933).
Je příznačné pro dobu krize, že na tuto celkem bezvýznamnou demoliční práci se přihlásilo celkem šest firem. jejich nabídky se phybovaly od dvou do dvanácti tisíc korun. Zvítězila u města dobře zapsaná firma E.Schäfer a spol., která kovárnu 5.3.1938 zbourala. Současně padly i sousední objekty bránící napřímení Sokolské ulici.
Na prvním záběru je vpravo dům čp. 337-I, postavený roku 1884 řezníkem Johannem Riegerem. Byl dlouho určen k demolici, ale zboření se dočkal až po požáru v sedmdesátých letech. Z vyobrazených objektů se zachovalo jen několik domů po levé straně ulice.
Na třetím snímku je pohled opačným směrem z Pastýřské ulice už po zboření kovárny i sousedních domů. Vlevo je průhled Malou Sokolskou ulicí, které dominuje boční štít domu čp. 363-I, nad nímž vystupují věže kostela sv. Kříže. Vpravo je část bývalé Klingerovy koželužny.

(zdroj Kniha o Liberci)

.

Budova základní umělecké školy


v Liberci byla otevřená 20.4. 1995 se stala stavbou roku v soutěži o nejlepší investiční projekt. Je dílem firem ARK architektů Jankouška a Šonského a ARCH architektů Vaněčka a Švancera, postavila ji firma Syner. Objekt tvoří dva samostatné, ale průchozí celky. V dolní části se nachází výceúčelový sál s bočními galeriemi pro 200 posluchačů. Je vybaven digitálními varhanami ze Stuttgartu. Ve druhém patře je 21 učeben hudební nauky a ním sál Severáčk, 14 učeben a archiv. V pátém poschodí jsou výtvarné ateliéry s modelovnou a keramickou dílnou. Ve zmenšeném šestém patře je instalovaná plynová kotelna, v přízemí jsou obchodní prostory. Liberecká ZUŠ je největší školou tohoto typu v republice. Navštěvuje ji 1870 žáků, o něž se stará 70 učitelů a 8 provozních zaměstnanců. 

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Frýdlantská ulice na konci 19.století a 30.8.2020
Frýdlantská ulice na konci 19.století a 30.8.2020
Frýdlantská ulice v roce 1920 a 2020
Frýdlantská ulice v roce 1920 a 2020
spodní část Frýdlantské ulice - dnes vpravo Hudební škola a vlevo nový dům Antolin. Ty vysoké domy Heliova ulice
spodní část Frýdlantské ulice - dnes vpravo Hudební škola a vlevo nový dům Antolin. Ty vysoké domy Heliova ulice

Horní a dolní část Frýdlantské ulice

(konec 19. století, 1913)

Na prvním snímku vyvstupují vpravo zubovitě do ulice dva domy, které zůstaly přes veškeré regulační snahy na původních základech. Nad nimi se právě připravuji přestavba domu čp. 183 - I pro okresní zastupitelstvo (stavitel Ernst Schäfer). Vznikla zde zajímavá srostlice tří vzájemné propojených budov (čp.184, 183, 468 - I), jež dnes využívá u větší části Magistrát města Liberce a další úřady.
Na druhém snímku je průhled ulicí opačným směrem. Po levé straně stojí nárožní dům čp.227 - I, bývalý hostinec a hotel U Zlatého anděla, za ním čp.226 - I, kde bývala vinárna U UUhra, vzpomínaná Nerudou. Na jejich místě byla dokončena v roce 1995 budova Základní umělecké školy. Na pravé straně jsou dnes už zbourané a nebo dosluhující budovy z poloviny 19.století.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2001  (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2020
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2020

Restaurace Elger


Některé pohlednice nás zavádějí i do trochu intimnějšího světa Liberečanů. Tolik hostinců, kaváren, restaurací, výčepů a náleven jako na začátku století už Liberec mít nikdy nebude. K vyobrazené hospodě ve Frýdlantské ulici 11 patřilo i řeznictví, uzenářství a možnost ubytování. Dnes je tu malý krámek

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Kino Varšava (archiv Luboše Mencla)
Kino Varšava (archiv Luboše Mencla)
Interiér kina Varšava před uzavřením a následnou probíhající rekonstrukcí. (archiv Všichni Čermáci)
Interiér kina Varšava před uzavřením a následnou probíhající rekonstrukcí. (archiv Všichni Čermáci)
JADRAN🍷🍸Zazděné mládí  (Jiří Jan Kolner)
JADRAN🍷🍸Zazděné mládí (Jiří Jan Kolner)
Tovaryšský vrch v roce 1939 a 14.6.2020
Tovaryšský vrch v roce 1939 a 14.6.2020
Frýdlantská ulice v roce 1977. (archiv Všichni Čermáci)
Frýdlantská ulice v roce 1977. (archiv Všichni Čermáci)
Frýdlantská ulice - Kino Varšava
Frýdlantská ulice - Kino Varšava
Frýdlantská ulice - Vinárna Jadran
Frýdlantská ulice - Vinárna Jadran
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
archiv Jaroslav Reichenberg Karel

Rybářská ulička

ve 20 a 30.letech dvacátého století

Jedna ze starobylých uliček,vedoucí po vrstevnici ve stráni nad údolím už zaklenutého Jizerského potoka. Snímky jdou za sebou tak, jako by fotograf couval od Zeyerovy k Frýdlantské ulici. Prostřednímu snímku pořízeného roku 1934 vévédí dům čp.309-I, za nímž vystupuje už pod úrovní ulice čp. 310-I. Ten zasahuje rohem, už po přestavbě na zděný, í do obrázku zcela nalevo. na posledním fotu vidíme v popředí napravo trojici domů (čp.302,303 a 304-I) na samém začátku uličky.  (zdroj Kniha o Liberci)

Okolí Rybářské uličky


Rybářská ulice
Rybářská ulice
ulice Heliova (M.Gergelčík)
ulice Heliova (M.Gergelčík)
Je tam napsáno Reichenberg, Lichtensteg 3 - což je dnešní Heliova ulice. Nevím ale zda číslo popisné je stále stejné... (archiv J.Hůlka)
Je tam napsáno Reichenberg, Lichtensteg 3 - což je dnešní Heliova ulice. Nevím ale zda číslo popisné je stále stejné... (archiv J.Hůlka)
Pohled z Heliovy ulice do Zeyerovy ulice 15.9.1936 a 16.8.2020
Pohled z Heliovy ulice do Zeyerovy ulice 15.9.1936 a 16.8.2020

Souběh Rybářské a Heliovy ulice

(20.léta, 15.9.1936)

Oba snímky jsou pořízeny prakticky ze stejného místa, ale každý na opačnou stranu. Na prvním snímku vidíme část Heliovy ulice ještě před rozšířením a úpravou nivelity, kterou dostala spolu s opěrnou zdí při budování památníku padlým před kostelem sv.Kříže.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Heliova a Rybářská ulička ve 20.letech 20.století a 16.8.2020 ...na každé fotografii je sice jiné roční období, ale i jiná zástavba
Heliova a Rybářská ulička ve 20.letech 20.století a 16.8.2020 ...na každé fotografii je sice jiné roční období, ale i jiná zástavba
15. února 1974 foceno ze Zeyerovy ulice směrem Zhořelecká ulice (archiv Kateřiny Odrážkové)
15. února 1974 foceno ze Zeyerovy ulice směrem Zhořelecká ulice (archiv Kateřiny Odrážkové)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Kostel sv. Kříže

kolem roku 1940


Jednou z nejvýznamnějších a nemnohých památek baroku v Liberci je bezesporu kostel sv. Kříže, nejvýznamější stavba libereckého stavitele 18.století Johanna Josefa Kunzeho z let 1753 - 56. Patří k dominantě Chrastavská ulice, kde tvoří jakési entrée při západním vstupu do města. I na tak exponovaném místě vznikla ve třicátých letech čerpací stanice.

(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
archiv Petr Ruprecht
archiv Petr Ruprecht

Kostel svatého kříže (1926)

kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Malé náměstí, 1930 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Malé náměstí, 1930 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
kolem roku 1900
kolem roku 1900
Kašna u kostele sv. Kříže v roce 1878 (zdroj Liberecký adresář roku 1926)
Kašna u kostele sv. Kříže v roce 1878 (zdroj Liberecký adresář roku 1926)

Kostel Nalezení svatého Kříže

Kostel stojí na místě původního barokního hřbitovního kostela pocházejícího od pražského stavitele italského původu Marka Antonína Canevalleho z let 1695-1698. Canevalleův kostel byl postaven v místě bývalého morového pohřebiště z roku 1680, kdy si epidemie vyžádala 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých nedostačoval městský hřbitov u nedalekého kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště. Stavitel pro původní kostel zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě svatému Kříži byl kostel zasvěcen.V letech 1753-1761 byl na tomto místě postaven nový kostel podle návrhu Johanna Josefa Kunzeho, rovněž zasvěcený Nalezení svatého Kříže.Kostel slouží jako poutní místo. Zajímavá je historie dřevěné sochy piety Matky Boží Bolestné (Mater Dolorosa), která je umístěna na hlavním oltáři. Tato dřevěná Pieta představuje Pannu Marii sedící s Kristovým tělem pod křížem. Je 65 cm vysoká, vyřezávaná z cedrového dřeva. Na prsou Panny Marie jsou vyobrazeny tři žitné klasy, v nichž je vetknutý meč, symbol utrpení. Původně byla zhotovena roku 1506 pro některý londýnský kostel. Za anglického krále Jindřicha VIII., kdy byly rušeny výzdoby kostelů, vhodili údajně v roce 1538 sošku do Temže. Tu posléze vylovil jistý kupec, který ji ukryl ve svém domě. V roce 1658 ji získal mladý hrabě František Ferdinand z Gallasu a umístil ji v zámecké kapli na Frýdlantu. Odtud byla přemístěna do kostela v Hejnicích a po dokončení nové svatyně sv. Kříže do Liberce. Obliba této sochy Piety byla tak veliká a počet poutníků se stále zvyšoval, takže v roce 1752 zde bylo již 10 021 poutníků u svatého přijímání. Po přestavbě kostela v roce 1753-1756 jejich počet ještě stoupl a kostel obdržel četné odpustky. Zbožní poutníci začali umisťovat do kostela mnoho votivních darů za vyslyšení svých prosebných modliteb. Podle nařízení císaře Josefa II. byly však poutě nejdříve omezeny a nakonec zcela zrušeny. Poslední velká pouť se zde konala roku 1781. Později se kostel stal filiálním a sloužil zejména pro svatby a pohřby. Od roku 1808 byly pouti opět obnoveny, ovšem již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v minulosti. (zdroj Wikipedie)
Kreuzkirche, 1934 (Petr Kolín - Památník padlých v první světové válce od Karla Kolaczka.)(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Kreuzkirche, 1934 (Petr Kolín - Památník padlých v první světové válce od Karla Kolaczka.)(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Malé náměstí před 120 lety a 27.3.2020
Malé náměstí před 120 lety a 27.3.2020
Malé náměstí a tržnice u kostela Nalezení svatého kříže
Malé náměstí a tržnice u kostela Nalezení svatého kříže

Slavnostní odhalení památníku obětem první světové války 31.5.1931

Prostranství před kostelem sv.Kříže, kde stávalo na přelomu století patrové stavení s fotoateliérem libereckého fotografa a také vydavatele pohlednic Franze Richtera. Už krátce po válce se radní rozhodli umístit sem památník libereckých obětí, který byl po více než šesti letech finančních sbírek a příprav slavnostně vysvěcen posledního květnového dne roku 1931. Uprostřed půlkruhu tvořeného kvádry nesoucími desky se jmény 920 padlých Liberečanů, jejichž seznam vypracoval historik Viktor Luge, stála symbolická bronzová plastika s názvem Umírající síla od místního sochaře Karla Kolaczka . Areál sloužil různým vzpomínkovým příležitostem zejména vojenského charakteru. Po druhé světové válce se uvažovalo o jeho rozšíření, ale nakonec byl vybudován nový památník v Ruprechticích a po původním zůstala jenom parková úprava. Za povšimnutí stojí benzinová pumpa na první pohlednici. Na dopisnici z okupace je již umístěna trochu níž, na rohu se Zeyerovou ulicí

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Konec Sokolské ulice

v roce 1934

V Sokolské ulici, před odbočkou do Zhořelecké ulice, zaujímají vyznačné postavení dva obytné domy, starší stojící vlevo, postavený v roce 1904 v secesním slohu Antonem Worfem pro majitele železářství v Pražské ulici Jana Mráze, byl ve 30.letech modernizován při přestavbě podkroví. Vpravo od něj byl postaven roku 1933 podle návrhu architekta Karla Webera z Liberce funkcionalisticky řešený dům s třípokojovými byty a lodžiemi. Stavěla ho liberecká firma Kühnelt a Linke. Zahrady obou domů sahají až k Jizerskému potoku, regulovanému v této části roku 1925. (zdroj Kniha o Liberci)

To se prodlužovala Sokolská a za mostem navazovala na Londýnskou (archiv Petra Bláhy)
To se prodlužovala Sokolská a za mostem navazovala na Londýnskou (archiv Petra Bláhy)
Kuitl - To byl vynikající obchod, hodně jsem tam nakupoval. A druhý Kutil byl ve Frýdlantské, šéfoval mu Kurt Hauser., před Kutilem aranžovna Potravin. (komentář Jaroslav Reichenberg Karel, Jirka Hanousek)
Kuitl - To byl vynikající obchod, hodně jsem tam nakupoval. A druhý Kutil byl ve Frýdlantské, šéfoval mu Kurt Hauser., před Kutilem aranžovna Potravin. (komentář Jaroslav Reichenberg Karel, Jirka Hanousek)
Malá fotosérie z roku 2007 (autor Hans Oldskull)
Vlevo nahoře vykukuje Šavlovna na Malém náměstí
Vlevo nahoře vykukuje Šavlovna na Malém náměstí
1906
1906
Zástavba pod Rybářskou ulicí v roce 1938 a 3.5.2020
Zástavba pod Rybářskou ulicí v roce 1938 a 3.5.2020
Roh Zeyerovy ulice kolem roku 1938.  V domku čp.260-I sídlila od března 1874 do října 1876 redakce Arbeiterfreundu. (zdroj Kniha o Liberci)
Roh Zeyerovy ulice kolem roku 1938. V domku čp.260-I sídlila od března 1874 do října 1876 redakce Arbeiterfreundu. (zdroj Kniha o Liberci)
Malé divadlo
Malé divadlo

MALÉ DIVADLO

Zhořelecká 344/5

Na místě dnešního divadla stál od r. 1869 patrový hostinec Prátr, ve kterém při přestavbě v roce 1887 vznikl sál o rozměrech 18×12 m. Od roku 1903 se v tomto sále hrálo i divadlo. Zřejmě ještě před první světovou válkou se ochotníkům podařilo zmodernizovat a zvětšit jeviště a zákulisí; novou oponu jim tehdy navrhl scénograf pražského Vinohradského divadla Josef Wenig. V roce 1927 byl Prátr od základů přestavěn a zmodernizován podle návrhu architekta Václava Bečvářovského. Po rozšíření a přestavbě v něm kromě sálu fungoval hotel, restaurace a v zadním traktu tiskárna a tělocvična. Od přestavby se budova nazývala Lidový nebo Dělnický dům. Za německé okupace v něm sídlila policie, po osvobození se dům stal sídlem sociální demokracie.

Od roku 1948 byl v majetku města, které sem umístilo pomocné prostory tehdejšího Severočeského národního divadla. Kvůli dlouhodobému zanedbání údržby objekt chátral, až postupně přestal vyhovovat bezpečnostním předpisům a bylo nutné omezit jeho provoz. V roce 1981 vypracoval liberecký Stavokombinát dokonce projektovou dokumentaci plánované obnovy, která ale nebyla realizována.
Architektonickou studii rekonstrukce zchátralého objektu na experimentální divadelní studio se zázemím zpracoval až v roce 1986 Karel Hubáček. Pro novou malou scénu navrhl sál o kapacitě 200 diváků, s variabilní odnímatelnou konstrukcí sedadlových řad v hledišti. Na Hubáčkovu studii navázal prováděcí projekt Agrostavu Liberec (1987), který celou rekonstrukci i prováděl; projekční práce i stavbu vedl Jiří Žižka. Počátky stavby poznamenaly úřední komplikace, když divadlo nepřiložilo k žádosti o stavební povolení. V první etapě byly vybudovány zkušebny a nový sál Malého divadla, tedy část budovy od ulice Zhořelecká až ke zdi baletního sálu; ve druhé etapě se pokračovalo ubytovnami, jevištěm a suterénem v části od baletního sálu až do Zeyerovy ulice. Nová komorní scéna libereckého Divadla F. X. Šaldy se otevřela 14. září 1989 (definitivní kolaudace proběhla až v únoru 1990). V počátku provozu se pro divadlo používal název Aréna, který se však neujal a dnes je scéna známá jako Malé divadlo. V roce 1990 pracoval Hubáček na projektu novostavby třípodlažní provozní budovy, přiléhající k Malému divadlu z jihu, na místě dosavadních menších dílen a skladů. Definitivní projekt, pod nímž je podepsán i dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Václav Bůžek, je datován lednem 1991. Zatímco úpravy Malého divadla téměř nezměnily dochovanou podobu jeho jednoduchých fasád, Hubáčkův vklad se odrazil především v koncepci interiéru. Novostavba provozní budovy zaujme výrazným prvkem vysokého sloupového portiku s úzkým balkónem v jedné okenní ose nejvyššího patra. Provozní budova se sklady a dílnami byla dokončena v roce 1993.
Sedadla jsou umístěna na variabilním systému praktikáblů, výškově nastavitelných pomocí nůžkového mechanismu. Systém umožňuje sestavovat v prostoru hlediště různá prostorová řešení; nejen klasické hlediště s elevací pro sledování hry na jevišti, ale také libovolnou sestavu menších "tribun" při hře přímo v prostoru hlediště. Pod stropem lemují boční stěny sálu lávky z ocelových nosníků, na kterých jsou uchyceny dva příčné pojízdné mosty a 20 mobilních elektrických tahů pro osvětlení. Stěny sálu tvoří režné cihelné zdivo, jehož motiv se opakuje i na oponě. (zdroj Kniha o Liberci)
Lidový dům v 30.letech 20.století a Malé divadlo 14.6.2020
Lidový dům v 30.letech 20.století a Malé divadlo 14.6.2020

"Šourům" Mototechny na Zhořelecké.

(Jiří Holeček)

Zhořelecká ulice 7.2.1982 a 23.11.2020
Zhořelecká ulice 7.2.1982 a 23.11.2020

JEDLIČKŮV ÚSTAV

počátek vývoje cílené péče o tělesně postižené děti v Liberci se všeobecně uznává r.1903, kdy na jaře tohoto roku známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav v Mariánské ulici č.4. V tomto zařízení vyčlenil malé oddělení s několika málo lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla poskytována léčebná péče bezplatně. Vzhledem k tomu, že tato místa byla v krátkosti obsazena, MUDr. Gottstein v r. 1906 kapacitu těchto lůžek ještě rozšířil a začal se zabývat myšlenkou pomoci tělesně postiženým dětem zřízením domova pro tělesně postižené v tehdejším Reichenbergu - dnešním Liberci.

V této době se ještě zdaleka nedá hovořit o komplexní, nebo-li komprehenzivní péči v pravém slova smyslu, ale byla tu již myšlenka a vůle založit základy péče o tělesně postižené dítě s hlavním úkolem vzdělávání a vyučení v oboru a následném uplatnění v životě.

V r.1909 byl z podnětu MUDr. Gottsteina ustaven "Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen" a předsedou byl jmenován tehdejší starosta města Reichenberg, Dr.Franz Beyer. Městská rada rozhodla o přidělení budovy pro potřeby tělesně postižených dětí v Pastýřské uličce č.5 a po nejnutnějších opravách byl 17. Listopadu 1910 otevřen veřejný dočasný "Domov pro mrzáky", který sloužil výlučně pro děti bez prostředků, potřebujících léčbu. Ředitelem byl jmenován MUDr. J.Gottstein. Tento domov měl pouze 6 pokojů s 26 lůžky a všechna lůžka byla ihned a trvale obsazena.

Vzhledem ke stálé nedostatečnosti kapacity lůžek v Pastýřské ul., ale i v celém Rakousko - Uhersku, bylo nezbytné pomýšlet na výstavbu nového moderního zařízení, které by odpovídalo požadavkům doby. Městská obec 11.7.1912 dala k dispozici stavební parcelu na Laufitzer str. (dnešní Lužické ul.) a zároveň postoupila jako základ částku 70 000 rakouských korun z prodeje "Domova pro mrzáky". Na výstavbu nového zařízení byly získávány finanční prostředky ze všech možných zdrojů - dary, prodávání stavebních kamenů, příspěvek z výnosu státní loterie, bezúročné půjčky. Během roku 1913 byly dány dohromady potřebné finanční prostředky a se stavbou se započalo 25.srpna 1913. Následující rok, téměř na den, 29.srpna 1914 byla budova na základě smlouvy předána do užívání Německé zemské komisi. Ústav se 100 lůžky byl postaven dle nejmodernějších požadavků, ředitelem byl jmenován MUDr.J. Gottstein a správu převzal "Spolek pro pomoc zmrzačelým".

Nový veřejný "Krüppelheim" - ústav pro tělesně postižené děti byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačelých nebo ohrožených mrzáctvím.

Válka, která ale vypukla, přinesla změnu do té míry, že k výše uvedeným úkolům byl ústav nucen převzít i péči o válečné invalidy a zmrzačelé. V důsledku těchto poměrů bylo nutné pozměnit i původní záměr a budovu prostorově upravit jako nouzovou nemocnici pro ošetřování raněných a válkou vynucených potřeb. Pouze nepatrná část zůstala pro užívání dětem. V r. 1917 došlo k rychlé přístavbě, vznikly nové ubytovací prostory a byla vystavěna velká zděná dílenská budova. Tento rok byl také přijat do zařízení jeden učitel.

Po válce se ústav reorganizoval zase pro původní poslání, přesto ale v zařízení zůstalo 31 válkou zmrzačelých dospělých, kteří neměli kam jít. Byl obnoven ortopedický ústav, 60 lůžek sloužilo léčbě dětí, 20 vyučení tělesně postižené mládeže, 40 lůžek pro válkou postižené a dospělé nemocné. Ústav byl rozšířen o další pozemky, ale představu o další rozšiřování zasáhla hospodářská krize. V roce 1919 náhle umírá MUDr. Gottstein a ředitelem je jmenován MUDr. Hans Wagner.

Z období 2. světové války je velmi málo dochovaných reálií. "Domov pro zmrzačelé" opět převzal funkci jako za 1. světové války, zařízení pro válečné invalidy. Ševcovské a ortopedické dílny vyráběly boty, protézy, korzety a jiné ortopedické pomůcky na míru.

Po roce 1945 dochází ke změnám v poslání ústavu, které vyplývalo ze změn v politické i hospodářské sféře. Do libereckého "Krüppelheimu" přijeli pracovníci Jedličkova ústavu z Prahy, aby se seznámili se situací v Liberci a aby připravili vše pro to, aby zde mohli nastoupit čeští zaměstnanci, kteří budou pečovat o české děti. 20. srpna 1945 se ústav stal pobočkou Jedličkova ústavu v Praze a přijal jeho název, který si drží dodnes. Do vedení nastoupil MUDr. Bartoš. 28. října 1945 byla při ústavu otevřena škola a r. 1946 naplno začala léčba a rehabilitace dětí. R. 1947 zahájila provoz ústavní ortopedická nemocnice a ředitelem celého areálu se stal MUDr. František Račanský. Ústav byl soukromý a financován byl z darů, sbírek, výnosů dílen a státních subvencí. V roce 1952 se liberecký ústav osamostatnil a přestal být pobočkou Jedličkova ústavu Praha.

V roce 1954 byl Jedličkův ústav Liberec zestátněn a zařazen pod ministerstvo zdravotnictví a ortopedické oddělení, které fyzicky zůstalo v Jedličkově ústavu, pod Státní oblastní nemocnici v Liberci. Dílny převzalo družstvo Snaha a ústavu hrozilo jeho zrušení. Koncepce byla nejasná až do roku 1958, kdy Jedličkův ústav Liberec přešel pod Státní úřad sociálního zabezpečení, který měl garantovat pro tělesně postižené děti a mládež kvalitní péči sociální, školskou, výchovnou a léčebnou. Jedličkův ústav měl dobré zázemí a splňoval všechny požadavky nového přístupu.

Na přelomu 50.-60. let se odstěhovalo družstvo Snaha a vznikly výukové dílny. Jedličkův ústav se stále rozšiřoval a v r. 1961 vznikla ústavní Mateřská škola v Kateřinkách a pavilon F pro učeňky a mobilní děti - kapacita dětí se zvýšila na 178 a ústav přejal funkci léčebnou, rehabilitační, sociální, vzdělávací a výchovnou. V r. 1967 se ředitelem Jedličkova ústavu stává PeadDr. Jiří Šimůnek.

Období totalitního režimu neprovázejí ústav žádné závratné změny ani k lepšímu, ale ani k horšímu. R. 1970 vznikl sportovní oddíl zdravotně postižených při TJ Slávie ODPM. Rozšiřují se výukové obory, zavádí se pracovní zácvik v oboru pro mentálně handicapovanou mládež.

Rok 1990 a následující léta přinesla spoustu změn a rozvoj celého zařízení ve všech oblastech - stavebních, léčebných, rehabilitačních, výchovných i vzdělávacích. Zařízení bylo řízeno přímo MPSV, do vedení Jedličkova ústavu nastoupila Ing. Ivana Němečková, která byla ve funkci až do jara roku 2002, kdy se zřizovatelem Jedličkova ústavu stal Krajský úřad Libereckého kraje. Za toto období se v celém objektu stavělo, rekonstruovalo, opravovalo. Rozvíjela se odborná rehabilitační a zdravotní péče. Rozšířily se služby odborných pracovníků speciálních pedagogů, logopeda a psychologů. Vznikl Sportovní klub Jedlička, výtvarné dílny, kde děti s tělesným postižením vyráběly (a dodnes vyrábějí) úžasné výrobky z keramiky, proutí, hedvábí a plátna. Koncepce péče byla komprehenzivní neboli komplexní.

Výstavbou první budovy (dnešní Dům E) vznikají první skupinová bydlení, která umožňují tělesně postiženým dětem žít co nejvíce životem přibližujícímu se běžnému způsobu života. Vzniká i tzv. nácvikové bydlení - pět bytů, kde dospívající osoby s tělesným postižením a s perspektivou integrace si mohou nacvičit bydlet samostatně a vyzkoušet si co nejvíce situací podobných běžnému životu. Formy sociální péče se stávají individuálnějšími, respektujícími každého jedince.

Podrobněji se lze o vývoji péče o tělesně postižené děti a mládež v Liberci dočíst v knize "Hledání" autorů Luboše Vejražky a Jirky Hladíka o.s. Unikátní projekty, Smržovka.

V roce 2002 do vedení Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace byl Krajským úřadem Libereckého kraje jmenován Ing. Pavel Eliáš, který inicioval stavbu další budovy (dnešní Dům H) se dvěma skupinovými byty pro potřeby handicapovaných dětí, které mají minimální nebo také žádné vlastní rodinné zázemí.

1. července 2005 byla do funkce ředitelky Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace jmenována Mgr. Hana Peldová, která započala se systematickým zaváděním standardů kvality poskytované sociální péče. Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách s platností od 1.1.2007 upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. (zdroj Jedličkův ústav Liberec)

archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Starý Liberec
archiv Starý Liberec
archiv Petra Ruprechta
archiv Petra Ruprechta
Stadion U Nisy ve 30.letech a v roce 1995 - obě už dnes hodně historické fotografie. Tam by asi nehrál AC Milan a další velkokluby.
Stadion U Nisy ve 30.letech a v roce 1995 - obě už dnes hodně historické fotografie. Tam by asi nehrál AC Milan a další velkokluby.
Hřiště u Nisy. (archiv L.Janků)
Hřiště u Nisy. (archiv L.Janků)

Hřiště U Nisy


Fotbal se na současném stadionu U Nisy začal hrát už v roce 1933, kdy radnice tento pozemek vyhradila pro český klub SK Liberec (od roku 1934 s názvem Slavia Liberec), který tak konečně získal vlastní zázemí. Tehdy se ještě nepoužíval nynější název stadionu, ale označení "Pod chudobincem", podle dnešního Domova mládeže v Zeyerově ulici nad současnou Hlavní (jižní) tribunou. Prvoligová premiéra se U Nisy odehrála už 24. května 1953, kdy zde Slavoj, jeden z předchůdců současného Slovanu, přivítal před desetitisícovou návštěvou pražskou Slavii (tehdy Dynamo).

Slovan ve své více než padesátileté historii několikrát vystřídal jako svůj domovský stánek Městský stadion (v Jeronýmově ulici) a Stadion U Nisy. Ten prošel významnou rekonstrukcí v druhé polovině 70. let a znovu otevřen byl v dubnu 1978 při derby s Jabloncem. Další návrat z Městského stadionu, kam Slovan znovu přesídlil od sezóny 1982/83, přišel v sezóně 1986/1987.

Po postupu Slovanu do nejvyšší soutěže v roce 1993 dostal klub výjimku a první sezónu mohl odehrát U Nisy, i když tehdejší stav stadionu byl pro první ligu nedostačující: na stadion se vešlo 5575 diváků, z toho pouze 500 míst bylo k sezení (na staré tribunce na místě dnešní Severní tribuny). První domácí ligový zápas Slovanu zažil vyprodaný stadion U Nisy 14. srpna 1993, kdy do Liberce zavítala Viktoria Žižkov. Ještě v téže sezóně, konkrétně 30. dubna 1994 při zápase s Unionem Cheb, byl od Nisy vysílán první televizní přenos. V sezóně 1994/1995 se už ale Slovan musel stěhovat na Městský stadion a U Nisy se mezitím odbourala velká část skalního masivu a postavila se nová Hlavní tribuna s více než 2000 míst k sezení, čímž se celková kapacita stadionu zvedla na 7052 míst. Kvůli špatnému stavu hrací plochy na stadionu U Nisy, který v těchto letech často vedl k nucenému odkládání ligových duelů, zejména v jarní části ligy, odehrál Slovan na Městském stadionu i několik zápasů na jaře 1996.

Historicky nejnižší návštěvou na stadionu U Nisy - věřme, že už navždy - zůstane zapsán duel 4. kola sezóny 1996/1997 proti Viktorii Plzeň, kdy se kvůli výtržnostem při předchozím domácím zápase muselo hrát bez diváků. V létě 1997 byla U Nisy vybudována první tréninková plocha s umělým povrchem. Jarní část sezóny 1997/1998 opět přinesla stěhování na Městský stadion kvůli další rekonstrukci stadionu U Nisy, při níž došlo mimo jiné k potřebnému rozšíření hřiště, vybudování drenáží, dobudování vestavby do Hlavní tribuny a výstavbě nových (zatím nekrytých) tribun za brankami (Východní a Západní tribuna). Od 7. kola sezóny 1998/1999 (18. října 1998) už ale Slovan hraje své domácí zápasy výhradně na stadionu U Nisy.

Díky vstupu do evropských pohárů, konkrétně domácímu zápasu s FC Liverpool (9. listopadu 2000), se náš stadion dočkal také umělého osvětlení. To se stihlo postavit během jednoho měsíce! Dalším významným vylepšením stadionu byla stavba nové Severní tribuny, s kapacitou více než 2500 zastřešených míst k sezení, z níž mohou diváci sledovat fotbal od legendární sezóny 2001/2002. V tu dobu byl také areál rozšířen o nové tréninkové plochy s osvětlením. V roce 2002 došlo ještě k výstavbě potřebného vytápění trávníku, V.I.P. prostor na Hlavní tribuně a nového prostoru pro rozcvičování hráčů pod Hlavní tribunou. O rok později přibyla také velkoplošná obrazovka, v české lize jedna z prvních.

Poslední velká přestavba, při níž získal stadion U Nisy současnou podobu, proběhla v sezóně 2004/2005. Vedení města nejprve v dubnu 2004 neschválilo dotaci na dostavbu, ale o měsíc později ji nakonec, byť v redukované výši, odsouhlasilo. Západní i Východní tribuna se díky tomu konečně dočkaly střechy a na místě staré správní budovy za Východní tribunou vyrostlo nové zázemí pro vedení klubu, včetně fanshopu, dětského koutku, prostor pro fanoušky a později i restaurace. Dnes je stadion U Nisy moderním a útulným fotbalovým stánkem s kapacitou lehce pod 10 000 míst, který kromě evropských velkoklubů jako FC Liverpool, AC Milán nebo FC Schalke 04 několikrát hostil i českou fotbalovou reprezentaci. (zdroj Kniha o Liberci)

Snímek z časopisu Automobil, 1976
Starobinec
Starobinec

Městský starobinec

v Zeyerově ulici vznikl těsně před koncem předminulého století, projektoval ho architekt Adolf Kaulfers a v letech 1898-1899 ho postavila firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Rozsáhlá novogotická budova má 110 metrů dlouhé průčelí a původně byla rozdělena na tři části. Vpravo od vchodu bydlely ženy, nalevo muži a střed obývaly manželské páry. Ve střední části prvního patra se nacházela kaple, dnes ale tento prostor slouží už jen jako společenská místnost. Celková kapacita objektu byl 42 dvoulůžkových a 16 čtyřlůžkových pokojů. Dokola objektu se rozkládala zahrada o výměře 21 tisíc metrů čtverečních.

Dnešní využití (v roce 2008)

V současné době slouží obě budovy jako Domov mládeže. Jsou tu ubytováni studenti a žáci přibližně z 15 škol v Liberci, například SPŠ strojní a elektrotechnické a VOŠ, SPŠ stavební, SPŠ textilní, Střední školy právní a VOŠ právní, Střední zdravotnické školy a VZŠ, Gymnázia F.X.Šaldy, Střední pedagogické školy, Soukromé umělecké školy, a dalších.

Liberec - starobinec a chorobinec

Dnes Vás zavedu na vyvýšeninu nad širokým údolím Nisy, nad dnešní stadion FC Slovanu, do míst, kde liberecký magistrát nechal v roce 1899 postavit městský zaopatřovací ústav ("starobinec" - v dnešní terminologii domov důchodců nebo penzion pro seniory) a o deset let později naproti němu městský "chorobinec" (politicky korektně zřejmě léčebna dlouhodobě nemocných, event. hospic). (autor článku Hana Kubíková)


Městský chorobinec

- ústav pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné - postavilo město naproti starobinci o deset let později. Stavba byla financována z darů úspěšných podnikatelů (stalo by se to dneska?). Projekt vypracoval městský architekt Josef Schuh, stavbu v secesním stylu provedl stavitel Gustav Habel. V polovině června 1910 byla stavba kolaudována a hned do ní byl umístěno 82 chovanců. O dalších 50 lůžek se kapacita zvětšila v roce 1930, kdy bylo pro sociální účely adaptováno podkroví.

Chorobinec
Chorobinec
Zeyerova ulice (archiv Mirek Endrle)
Zeyerova ulice (archiv Mirek Endrle)