Liberec I - Staré město - část 5. (Tržní náměstí, synagoga, Rybářská ulička, Jedličkův ústav)

30.05.2020
Zde tedy budoucí Tržní náměstí, vyfocené prý někdy v letech 1860-1870. V dálce je tam pěkně vidět věž sv. Antonína, zadní trakt dnešní stavebky a na pravém kraji i věže sv. Kříže. A ty domy v popředí, trochu schované za svahem, to je ulice Pastýřská. A na samotném Tržním náměstí nestálo dohromady vůbec nic... Foceno zhruba z místa, kde dnes stojí dolní kasárna. Zdroj: Jahrbuch des deutschen Gebirgsvereines, 1905 (archiv Tomáš Cvrček)
Zde tedy budoucí Tržní náměstí, vyfocené prý někdy v letech 1860-1870. V dálce je tam pěkně vidět věž sv. Antonína, zadní trakt dnešní stavebky a na pravém kraji i věže sv. Kříže. A ty domy v popředí, trochu schované za svahem, to je ulice Pastýřská. A na samotném Tržním náměstí nestálo dohromady vůbec nic... Foceno zhruba z místa, kde dnes stojí dolní kasárna. Zdroj: Jahrbuch des deutschen Gebirgsvereines, 1905 (archiv Tomáš Cvrček)
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela.  Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela. Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Kreslíř je oproti fotografovi "nespolehlivý vypravěč": do průmyslového města se hodil kouř nad komínem, tak si ho tam (oproti fotografii) přikreslil. A naopak na boudu stojící na fotce úplně vlevo v rohu, za hlavni budovou Ginzelovy Schinderfabrik, se vykašlal.
Kreslíř je oproti fotografovi "nespolehlivý vypravěč": do průmyslového města se hodil kouř nad komínem, tak si ho tam (oproti fotografii) přikreslil. A naopak na boudu stojící na fotce úplně vlevo v rohu, za hlavni budovou Ginzelovy Schinderfabrik, se vykašlal.

Trojí pohled na Tržní náměstí (cca z léta 1892)

Totožné, a přece jiné: všechny tři přiložené obrázky vycházejí z téhož originálu, fotografie, kterou v Liberci pořídil Josef Hoffmann nejspíš někdy v létě roku 1892 (nebo eventuelně i 1891).

Datum se dá odhadnout podle toho, že na všech třech už stojí nová radnice, jejíž hrubá stavba byla dokončena v listopadu 1890, na jedné dokonce úplně vpravo stojí i škola U soudu, dokončená v roce 1891; fotka zároveň vyšla v Maschekově průvodci, datovaném lednem 1893. Vzhledem k tomu, že na fotkách je buď jaro nebo léto, připadá v úvahu léto 1892, v krajním případě léto 1891.

Zajímavé je, že žádný z těch obrázků neodráží původní originál: všechny tři pohledy se od sebe navzájem liší v záběru. Maschekova fotografie sahá zhruba od radnice ke kostelu sv. kříže. Druhá fotka začíná od dnešní obchodní akademie v Šamánkově ulici (a v popředí mimojiné kompletně ukazuje celý ten prostor, kde dnes stojí bazén a Albert), ale kostel sv. kříže se na ni už nevešel a fotka končí budovou policie v Pastýřské ulici (tehdy to byla nějaká fabrika). Konečně kreslená reprodukce z Šimákova průvodce po vlastech českých, publikovaného 1905, sice na levém okraji trochu ošidila tu obchodní akademii, ale napravo dosahuje až po budovu školy U soudu, která na obou fotkách chybí. (Navíc na sebe autor prozradil, že libereckou krajinu moc dobře neznal - obrázek ukazuje Liberec spíš od severu než od východu).

To by mě zajímalo, kde by se dala sehnat ta původní Hoffmannova fotografie v kompletním rozsahu. (autor článku Tomáš Cvrček)

Bývalý městský hřbitov - apoštolové (Petr a Pavel), kteří drží probuzení.... Původní hřbitov v centru města byl založen v roce 1832 Na jeho místě je dnes park. (archiv Ondra Musil)
Bývalý městský hřbitov - apoštolové (Petr a Pavel), kteří drží probuzení.... Původní hřbitov v centru města byl založen v roce 1832 Na jeho místě je dnes park. (archiv Ondra Musil)

Tržní náměstí s takzvanou Schinderfabrik (30. léta)

Své jméno dostala továrna podle rasovny, jež kdysi v těchto místech stávala (Schinder = ras). Tuto soukenku postavila roku 1821 firma Sigmund a Neuhäuser, nejúspěšnější podnik na Liberecku ve třicátých letech 19.století. Po vybudování hlavního závodu u Nisy pod Hamrštejnem (1826) se původní provozy změnily na sklady. Roku 1857 koupil objekt Ferdinand Ginzel, který zde zavedl výrobu látek na vojenské stejnokroje. Po druhé světové válce zde byly upraveny byty a 3.4.1976 byl odstraněn, aby uvolnil místo výstavbě bazénu.

(zdroj Kniha o Liberci, foto archiv Jany Ducháčkové)

Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
Tržní náměstí. Dnes místo kolotočů stojí bazén
Tržní náměstí. Dnes místo kolotočů stojí bazén
Tržní náměstí
Tržní náměstí
foto archiv K.Odrážkové
foto archiv K.Odrážkové
současné vybavení:  plavecký (závodní) bazén 50 m ,107 metrů toboganu červený ,150 metrů tobogan "stříbrňák " , ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka,  dětský výukový bazén , areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž, sauny (muži, ženy, společná) parní komory ,divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě,R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás) výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory ,každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI, speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky
současné vybavení: plavecký (závodní) bazén 50 m ,107 metrů toboganu červený ,150 metrů tobogan "stříbrňák " , ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka, dětský výukový bazén , areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž, sauny (muži, ženy, společná) parní komory ,divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě,R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás) výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory ,každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI, speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky
2020
2020

Tržní náměstí a plavecký bazén

před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní pouť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem.

Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí.

A dále se rozšiřoval a zmodernizoval a momentálně je jeho vybavení následující:

plavecký (závodní) bazén 50 m
107 metrů toboganu červený
150 metrů tobogan "stříbrňák " ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou
masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka
dětský výukový bazén
areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž
sauny (muži, ženy, společná)
parní komory
divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě
R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní
lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás)
výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory
každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI
speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky

Oprava městského bazénu v Liberci začne oproti původnímu plánu později

Generální rekonstrukce městského plaveckého bazénu měla původně začít letos v létě. Kvůli zajištění financování a všech zákonných lhůt se ale zřejmě posune na začátek roku 2021 (a možná i později). Město v současné době shání peníze na kompletní rekonstrukci střechy, technologií a zázemí. Modernizace by měla podle odhadu vyjít přibližně na půl miliardy korun.

V bazénu už dosluhují důležitá technologická zařízení, jakou je například vzduchotechnika, střechou dovnitř zatéká a nevyhovující je i zasklení budovy. Vana hlavního bazénu prosakuje, proto by se měla vyměnit za nerezovou. Práce budou podle odhadu trvat přibližně rok a půl. Po dobu rekonstrukce by měl zůstat v provozu pouze menší bazén v přístavbě vybudované před sedmi lety.

(zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Bazén Liberec)

LVT - pohled na bývalý hlavní vchod z Tržního náměstí (Leporelo Liberecko - archiv Všichni Čermáci)
LVT - pohled na bývalý hlavní vchod z Tržního náměstí (Leporelo Liberecko - archiv Všichni Čermáci)
před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní poť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní poť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
1978 (archiv K.Odrážkové)
1978 (archiv K.Odrážkové)
4.5.1979 (archiv K.Odrážkové)
4.5.1979 (archiv K.Odrážkové)
Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Plavecký bazén. Foto B. Jakoubě, z pohlednice vydavatelství Panorama. #liberec (archiv Jindřich Gubiš)
Plavecký bazén. Foto B. Jakoubě, z pohlednice vydavatelství Panorama. #liberec (archiv Jindřich Gubiš)

 Jak to v bazénu vypadalo v roce 1985.

(Zdroj: unionarch.cz)   (archiv Všichni Čermáci)

rok 2009 a oprava bazénu

(archiv Bedřich Kopejska)

Tržní náměstí (30.léta - archiv Jany Ducháčkové)

Tržní náměstí v 30.letech a 16.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech a 16.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
Tržní náměstí v 30.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 9.5.2021
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.

                          Srovnávačka - Tržní náměstí 2010 a 2021

(archiv Hana Kubíková)

Z Tržního náměstí v Liberci bude park, před bazénem projedou jen autobusy

  Méně parkovacích míst, víc stromů a uzavření průjezdu kolem bazénu pro auta. Tak ve zkratce vypadá vítězná studie na novou podobu Tržního náměstí v Liberci. To zatím připomíná jedno velké parkoviště než skutečné náměstí.

"Uprostřed Tržního náměstí je sice odpočinková zóna, ale k posezení nikoho moc neláká. Množství keřů, které tam tvoří hustou hradbu, pocit bezpečí příliš nevyvolává. To by se mělo změnit," řekl hlavní architekt města Jiří Janďourek.


Uprostřed náměstí tak vznikne velká travnatá plocha s malými ostrůvky stromů. Lavičky nahradí tři betonové stupně, které vytvoří dojem jakési arény. Parčík bude navíc propojen s protilehlým městským bazénem. Teď je od sebe odděluje poměrně rušná silnice.

"Lidé tak ani nemají pocit, že jsou na náměstí. Nově proto bude plocha před bazénem propojena dlažebními kostkami přímo s travnatou plochou. Před bazénem už tak projedou jen autobusy MHD, abychom prostor zklidnili," uvedl Janďourek.

Auta odkloní na Novou Pastýřskou

Auta, která budou od Ruprechtic mířit třeba k divadlu nebo radnici u Tržního náměstí, najedou buď na plánovanou Novou Pastýřskou, která se napojí na Sokolskou, nebo Tržní náměstí objedou kolem restaurace Labský zámek a budou pokračovat Rumjancevovou ulicí.

"Naším cílem je, aby řidiči co nejvíce využívali Novou Pastýřskou, až vznikne. Na ni vlastně projekt upraveného Tržního náměstí navazuje," vysvětlil náměstek primátora Jiří Šolc.

Původně přitom měla na Tržním náměstí kvůli protažené Nové Pastýřské vyrůst obří protihluková stěna, která by ochránila okolní domy. Nelíbilo se to ale místním, ani nově vzniklé kanceláři architektury města. Ta proto zadala architektonickou soutěž, která by náměstí pokud možno zlidštila. Odborná komise se pak jednoznačně shodla na pražské kanceláři OV-architekti.

Ta na Tržním náměstí navrhla i stromořadí, nepočítá také se současnou autobusovou zastávkou s nevyužitou trafikou. Místo ní navrhla na rohu náměstí malou kavárnu s veřejným WC.

Zastávka MHD se tak posune o pár metrů blíž k centru města a své místo změní i fontána, která je teď uprostřed náměstí. Přesune se do jižního cípu zelené plochy. V jejím středu pak architekti počítají s místem pro grilování se stolem a lavicemi.

Místní postrádají parkovací místa

Místní však daleko více zajímají místa pro parkování. Už dnes je totiž velký problém na Tržním náměstí odstavit auto. Kvůli průtahu Nové Pastýřské navíc zmizí jedna z parkovacích ploch.

"Nevíme, kolik míst na parkování nám ve skutečnosti zbude. Lidé také mají výhrady vůči stromům, které jsou navržené mezi parkovacími místy, takže ubírají místo. Navíc mají být ty stromy blízko k domům, takže jsou obavy ze zastínění oken a nepořádku ze stromů," řekl Karel Korous, předseda společenství vlastníků z jednoho domu na Tržním náměstí.

Vedení města proto s místními plánuje informační schůzku. "Parkování na Tržním je primárně zamýšleno pro rezidenty. Návštěvníci bazénu mohou parkovat v Pastýřské ulici nebo u nákupního centra Albert," zmínil Šolc.

Kdy se náměstí přemění, ale zatím není jasné. Podle radnice se vše musí koordinovat s výstavbou Nové Pastýřské, která nezačne dřív než v roce 2022.

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/liberec-trzni-namesti-kavarna-arena-amfiteatr.A200114_105622_liberec-zpravy_jape?

Ruprechtická ulice na přelomu 19. a 20. století a 30.3.2020
Ruprechtická ulice na přelomu 19. a 20. století a 30.3.2020

Veletržní reklama na cukrovinky (1934)

Firma Eduard Haas patřila mezi nejvýznamnější potravinářské podniky v Liberci. Komprimáty (cukrovinky z lisované směsi cukru, želatiny a dalších příměsí) značky PEZ vyráběla už od poloviny dvacátých let a produkuje je dodnes v továrně v Rakousku. Krátce po válce vyplatil spolumajitel Eduard Haas společníka Joachima Polacha, který založil v Janově Dole výrobnu poživatin, a od té doby vedl podnik pod svým jménem. V roce 1928 zakoupila firma budovu v Ruprechtické ulici (čp. 848 - I), kde vyráběla široký sortiment potravinářského zboží, prášků do pečiva, nečokoládových cukrovinek i čokoládu. Do roku 1948 měla název Továrna poživatin Eduard Haas a pak Poživatina Liberec, n.p. To už k ní patřilo 29 provozoven od Chomutova přes Prahu až ke Dvoru Králové. Počátkem padesátých let se stala součástí n.p. České čokoládovny (později Čokoládovny).
Roku 1958 přijímá název LIPO Liberec (zkratka názvu Liberecká poživatina ) a sortiment zaměřuje na cukrovinky pro děti, které ji proslavili po celém světě. Od roku 1992 patřil LIPO akciové společnosti Čokoládovny, s podílem zahraničního kapitálu firem Nestlé a BSN. Vyráběl široký sortiment výrobků, především komprimátů LIPO, nápojových prášků, šuměnek, lékořicových cukrovinek, antiperlí a dalších produktů. Výrobu komprimátů pod tradiční značkou PEZ si ponechává firma E.Haas v Rakousku.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Eva Raiminiusová
archiv Eva Raiminiusová
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
archiv Jaroslav Reichenberg Karel

Na sklonku roku 1902...

Na sklonku roku 1902 si pronajal Julius Pollak v Janově Dole č. p. 76 větší místnost a tam začal primitivním způsobem výrobu kypřících prášků do pečiva a jiných aromatických přísad. V roce 1912 podnícen úspěchy, se spojil Julius Pollak s obchodníkem Eduardem Haasem z Lince a založili firmu Zaječí závody Haas a Pollak. Tímto okamžikem počali rozšiřovat stávající inventář a začali s výrobou šuměnek a lisovaných cukrů.

V roce 1923 odstoupil společník Julius Pollak a od tohoto data nesl závod název Zaječí podniky, továrna poživatin, majitel Eduard Haas. Dobře vedený závod rychle rostl, takže došlo postupně k dalšímu rozšíření výroby, hlavně o tzv. komprimáty, které Eduard Haas od roku 1927 vyráběl pod novou, dodnes mezinárodně známou, značkou PEZ.

V roce 1928...

V roce 1928 koupila firma výrobní objekt bývalé továrny na řemeny A. E. Friedlandera v Liberci, na Ruprechtické ulici č. 32, kde byla zahájena strojní výroba a vybudovala se technická i obchodní organizace pod firmou Továrna poživatin, Eduard Haas, Liberec.

Rozšiřování výroby...

Došlo k dalšímu postupnému rozšiřování výroby a sortimentu, který zahrnoval značný počet druhů, ovšem vše se vyrábělo jen v malých množstvích. Ruční balení bylo nahrazováno strojovým a ze Švýcarska a Německa byly dovezeny balící stroje.

Nejrozsáhlejší byla výroba kandytů - furé a dropsů, dále se vyráběly karamely, fondant, želé, v malém množství komprimáty, dražé, šuměnky, prášky do pečiva, vanilinový cukr, kávové náhražky a zavařovací přípravky. V malém rozsahu asi 300 kg denně byla vyráběna i čokoláda, hlavně pro máčené druhy a sezónně se vyráběly i vánoční kolekce primitivním a velmi pracným způsobem.

S růstem výroby byly přistavovány a rozšiřovány budovy a po zavedení výroby kandytů provedena přístavba dosavadních továrních objektů, především pak nová, moderní kotelna. Závod zaměstnával asi 200 zaměstnanců a měl přibližně 13 000 německých a 17 000 českých odběratelů. O rozsahu výroby svědčí nejlépe fakt, že tři zaměstnanci expedice stačili vyexpedovat v kartonech celou výrobu, většinou poštovními zásilkami.

Po osvobození v roce 1945...

Po osvobození v roce 1945 byla dosazena na závod národní správa. V tomto období zůstala výroba vzhledem ke strojnímu zařízení v přibližně stejném složení co do sortimentu i množství.

V roce 1948...

V roce 1948 bylo provedeno znárodnění firmy Haas a po připojení dalších menších závodů a provozoven byl ustaven nový národní podnik Poživatina se sídlem v Liberci, který měl 12 závodů. Postupnou specializací a koncentrováním výroby zbyly pouze tři závody: Liberec, Chotyně a Dvůr Králové.

Od roku 1964...

Od roku 1964 zůstal pouze závod zde v Liberci pod názvem LIPO (zkratka z Liberecké Poživatiny), který se stal časem součástí oborového podniku Čokoládovny, o.p. Praha. Závod byl postupně vybudován za současné specializace sortimentu a modernizace výroby až do dnešní podoby.

V roce 1992...

V roce 1992 byl celý oborový podnik Čokoládovny, o.p. Praha zprivatizován, vznikla akciová společnost Čokoládovny a.s., do které majetkově vstoupily společnosti Nestlé a BSN (později přejmenované na Danone), jejíž součástí se stal i odštěpný závod LIPO.

Po roce 1993...

V nadcházejících letech došlo k rozdělení akciové společnosti Čokoládovny a.s. mezi oba hlavní akcionáře. Divize čokolády a cukrovinek, kam patří i závod LIPO, se stala součástí koncernu Nestlé.

1. srpna 2000...

1. 8. 2000 společnost Nestlé Česko závod LIPO Liberec prodala nově vzniklé akciové společnosti. Společnost nadále vyráběla nečokoládové cukrovinky. Jedním ze zákazníků bylo stále Nestlé Česko, ale převážná většina výrobků putovala na zahraniční trhy nejen do Evropy, ale např. i do Saudské Arábie, Kuvajtu, Jemenu, Korei a Austrálie. Ke konci roku 2005 byl areál odprodán novému vlastníkovi společnosti Mocca, spol. s r.o., která vznikla v roce 1993 a dosud její činnost spočívala především v pražení a balení kávy.

V roce 2006 a 2009...

Bylo dokoupeno veškeré potřebné výrobní a strojní zařízení a byla obnovena výroba komprimátů a dražé výrobků. V průběhu prvních dvou měsíců roku 2006 po instalaci linek na výrobu komprimátů a dražé výrobků společnost zahájila výrobu nečokoládových cukrovinek a navázala na 100 letou tradici výroby cukrovinek v kraji. Téhož roku získala Mocca certifikáty kvality IFS a ISO 9001.

V roce 2009 začala Mocca první výrobu čokoládového dražé a o rok později zakoupila technologii na výrobu sušenek a oplatek.

Návrat tradiční výroby...

Na jaře roku 2014 investovala společnost do nové výrobní linky na lékořici a extrudované želé. Jde o návrat tradiční výroby lékořice do závodu v novém, moderním provedení.

(zdroj https://www.mocca.cz/

Tržní náměstí a okolí


Ruprechtická ulice - židovský hřbitov (archiv Petra Ruprechta)
Ruprechtická ulice - židovský hřbitov (archiv Petra Ruprechta)
Rumjancevova X Šamánkova ulice
Rumjancevova X Šamánkova ulice
Restaurace u Medvěda - Svojsíkova čp. 705 - I
Restaurace u Medvěda - Svojsíkova čp. 705 - I
Nároží Tržního náměstí a Šamánkovy ulice (foto z archivu Jitky Horušické)
Nároží Tržního náměstí a Šamánkovy ulice (foto z archivu Jitky Horušické)
Tržní náměstí (Jiří Jan Kolner)
Tržní náměstí (Jiří Jan Kolner)
Tržní náměstí z archivu Jany Ducháčkové (Schinderfabrik zezadu. To je foceno jakoby z pozdějšího areálu LVT, ne? Po pravé ruce bychom měli bazén, po levé na kopci průmyslovku...(komentář. Tomáš Cvrček)
Tržní náměstí z archivu Jany Ducháčkové (Schinderfabrik zezadu. To je foceno jakoby z pozdějšího areálu LVT, ne? Po pravé ruce bychom měli bazén, po levé na kopci průmyslovku...(komentář. Tomáš Cvrček)
archiv Starý Liberec
archiv Starý Liberec
Tržní náměstí
Tržní náměstí
archiv J.Runt
archiv J.Runt
Tržní náměstí (M.Gergelčík)
Tržní náměstí (M.Gergelčík)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec
Horská bobová dráha na Tržním náměstí před bazénem, který tam ještě ale není (archiv Starý Liberec)
Horská bobová dráha na Tržním náměstí před bazénem, který tam ještě ale není (archiv Starý Liberec)
Kolotoče na místě dnešního bazénu  s pohledem na zadní trakt objektů v Durychově (archiv Starý Liberec)
Kolotoče na místě dnešního bazénu s pohledem na zadní trakt objektů v Durychově (archiv Starý Liberec)
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Stavba rockového klubu 😀 březen 1978 (archiv Jitka Horušická)
Stavba rockového klubu 😀 březen 1978 (archiv Jitka Horušická)
Tržní náměstí, zima 76/78?. Již nepamatuji. Tenkrát jsem nearchivoval. Foceno od bývalého hřbitova nad "Bunkrem" (Dalibor Dostálek)
Tržní náměstí, zima 76/78?. Již nepamatuji. Tenkrát jsem nearchivoval. Foceno od bývalého hřbitova nad "Bunkrem" (Dalibor Dostálek)
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
Kolotoče na Tržním náměstí 1.května 1977(archiv Jitka Horušická)
Kolotoče na Tržním náměstí 1.května 1977(archiv Jitka Horušická)
Pohled na druhou stranu, v pravo zeď hřbitova za panelákama na Ruprechtické. (Dalibor Dostálek)
Pohled na druhou stranu, v pravo zeď hřbitova za panelákama na Ruprechtické. (Dalibor Dostálek)
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav
Dům v Ruprechtické ulici, kde býval Autohaus Antona Eisenkolba. Rozsáhlý areál obsahoval vše důležité pro motoristy a cyklisty.  Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Dům v Ruprechtické ulici, kde býval Autohaus Antona Eisenkolba. Rozsáhlý areál obsahoval vše důležité pro motoristy a cyklisty. Autor: Ota Bartovský, MAFRA
archiv Eva Škvrnová
archiv Eva Škvrnová
archiv Eva Škvrnová
archiv Eva Škvrnová
Foto Tomáš Strnad
Foto Tomáš Strnad
Revitalizace areálu Tatra v Liberci  LOKALITA:          Ruprechtická ulice Liberec  .....Areál bývalé́ Tatry Liberec se nachází v atraktivní lokalitě na okraji širšího centra města, stranou od ruchu Starého města, ale v dostatečné́ blízkosti, díky niž̌je možné́ sem pohodlně dojít pěšky, např. z náměstí Dr. Edvarda Beneše.  Samotný́ areál je vymezen ulicí Ruprechtickou s potenciálem stát se reprezentativní třídou této časti města, ulicí Emy Destinové́ a pásem divoké́ zeleně lemující Ruprechtický́ potok, který́ je v dostatečné́ hloubce pod parcelou, a ta jim tedy není nijak ohrožena.
Revitalizace areálu Tatra v Liberci LOKALITA: Ruprechtická ulice Liberec .....Areál bývalé́ Tatry Liberec se nachází v atraktivní lokalitě na okraji širšího centra města, stranou od ruchu Starého města, ale v dostatečné́ blízkosti, díky niž̌je možné́ sem pohodlně dojít pěšky, např. z náměstí Dr. Edvarda Beneše. Samotný́ areál je vymezen ulicí Ruprechtickou s potenciálem stát se reprezentativní třídou této časti města, ulicí Emy Destinové́ a pásem divoké́ zeleně lemující Ruprechtický́ potok, který́ je v dostatečné́ hloubce pod parcelou, a ta jim tedy není nijak ohrožena.

Bistro - Imbis Beránek, Budyšínská ul. 1993.

Foto Petr Šimr

Cesta do pravěku aneb první asijské bistro na drsném severu ✳ - Únor 2006 (Jitka Horušická)
Cesta do pravěku aneb první asijské bistro na drsném severu ✳ - Únor 2006 (Jitka Horušická)

Tržní náměstí bylo v roce 1995

prázdné. Stálo tam jen bistro a záchodky. Dost místa, když přijel cirkus nebo kolotoče. A vešly se i parkující autobusy. (archiv Petr Kolín)

Domov učňů (30.léta)


V dnešní Budovcově ulici byl v roce 1933 postaven podle návrhu Karla Kerla Domov učňů . V přízemí bylo umístěno příslušenství včetně kuchyně pro 150 strávníků, v prvním a druhém poschodí ubytovny po 20 učních s vychovatelem, třetí, ustupující patro sloužilo jako turistická noclehárna. K uvažované přístavbě bočního křídla podél Jestřábí ulice, kde je hlavní vchod, už nedošlo. Střídmá konstruktivistická architektura i její nečlená hmota odlišuje budovu značně od okolního zastavení. Po druhé světové válce měl objekt různé využití. Roku 1960 ho od Agroprojektu převzal Jedličkův ústav a umístil v něm své invalidní učně.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Nároží Rumjancevovy ulice - židovská synagoga a vedle
sídlo firmy Eurovia kamenolomy v roce 1906

Nároží tehdejší ulice Na Skřivanech zabírala až do osudného října 1938 židovská synagoga ,od té bylo prostranství prázdné a dominantou začátku ulice se stala novorenesanční budova (č.p. 696 - I), kterou si roku 1900 pro sebe nechal postavit významný liberecký stavitel a přední činitel Obchodní a živnostenské komory Adolf Bürger. Před válkou zde krátce byla policejní akademie a pak sídlo gestapa . Na začátku padesátých let se sem přestěhovalo ředitelství podniku sdružujících několik desítek lomů a štěrkoven z celých severních Čech, známého pod pozdějším názvem Severokámen. Po listopadovém převratu došlo k velkým organizačním změnám a z firmy se stala akciová společnost , do níž vstoupil anglický kapitál . Podnik nesl od roku 1996 jméno Tarmac-Severokámen , v současné době Eurovia kamenolomy, patří k největším zpracovatelům kamene na severu Čech .

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
Původní podoba památníku padlých z I.světové války
Původní podoba památníku padlých z I.světové války
Hřbitovní obřadní síň Snímek zachycuje původní podobu obřadní síně u libreckého židovského hřbitova. Okolo 1910
Hřbitovní obřadní síň Snímek zachycuje původní podobu obřadní síně u libreckého židovského hřbitova. Okolo 1910
Tóra z původní liberecké synagogy Ohořelá tóra z původní liberecké synagogy. Tóra je nejvzácnější a nejdůležitější předmět v synagoze, je psána ručně na perganemu husím brkem (pták musí být rituálně usmrcen), její psaní zabere písaři (sofer) i několik let. Má zachovánu antickou formu svitku, který je navíjen na tyče (acej chajim tj.hebr.stromy života), na tyče se nasazují ozdobná zakončení ve tvaru koruny (keter). Tóra je halena do pláštíku (meíl) a zdobena zpravidla stříbrným štítem (tas), všechny tyto ozdoby mají svůj symbolický význam. Při nesení tóry zbožní Židé povstanou, uklánějí se a na znamení úcty líbají meíl. Tóra, která dosloužila a je vyřazena z užívání, se obřadně pohřbívá na hřbitově. 1
Tóra z původní liberecké synagogy Ohořelá tóra z původní liberecké synagogy. Tóra je nejvzácnější a nejdůležitější předmět v synagoze, je psána ručně na perganemu husím brkem (pták musí být rituálně usmrcen), její psaní zabere písaři (sofer) i několik let. Má zachovánu antickou formu svitku, který je navíjen na tyče (acej chajim tj.hebr.stromy života), na tyče se nasazují ozdobná zakončení ve tvaru koruny (keter). Tóra je halena do pláštíku (meíl) a zdobena zpravidla stříbrným štítem (tas), všechny tyto ozdoby mají svůj symbolický význam. Při nesení tóry zbožní Židé povstanou, uklánějí se a na znamení úcty líbají meíl. Tóra, která dosloužila a je vyřazena z užívání, se obřadně pohřbívá na hřbitově. 1
Obnovený památník padlým v I.světové válce Původně byl památník slavnostně odhalen v r.1927. Obecně lze říci, že Židé patřili v průběhu I.svět.války k oddaným stoupencům Rakouska-Uherska, byli věrni habsburskému trůnu, neboť byli vděčni za občanskou rovnoprávnost, kterou jim tato říše dala. K antisemitskému carskému Rusku i k Francii (Dreyfusova aféra) cítili odpor a česká iredenta jim tudíž byla cizí.
Obnovený památník padlým v I.světové válce Původně byl památník slavnostně odhalen v r.1927. Obecně lze říci, že Židé patřili v průběhu I.svět.války k oddaným stoupencům Rakouska-Uherska, byli věrni habsburskému trůnu, neboť byli vděčni za občanskou rovnoprávnost, kterou jim tato říše dala. K antisemitskému carskému Rusku i k Francii (Dreyfusova aféra) cítili odpor a česká iredenta jim tudíž byla cizí.
Zrekonstruovaná obřadní síň Obřadní síň byla postavena v r.1900 a svému účelu sloužila do r.1938. Po válce sloužila za skladiště pražírny kávy. Po r.1989 byla postupně obnovována a v současnosti je v ní Památník obětem šoa z Liberce.
Zrekonstruovaná obřadní síň Obřadní síň byla postavena v r.1900 a svému účelu sloužila do r.1938. Po válce sloužila za skladiště pražírny kávy. Po r.1989 byla postupně obnovována a v současnosti je v ní Památník obětem šoa z Liberce.
Propustka pro židovského obchodníka Propustka (Passierschein) do města Liberce pro židovského obchodníka a pro jeho povoz z r.1827
Propustka pro židovského obchodníka Propustka (Passierschein) do města Liberce pro židovského obchodníka a pro jeho povoz z r.1827

autor příspěvku Pav Karel

 Interiér liberecké synagogy Pohled z ženské galerie (ezrat našim) k aronu ha-kodeš (schrána na tóru, oltář), na kterém je dobře vidět aseret ha-dibrot (desky úmluvy, desatero). Na dlouhém řetízku visí ner tamid (věčné světlo), antické sloupy po stranách mají Židům připomínat zaniklý jeruzalémský Chrám. Téměř veškeré rekvizity v synagoze mají svůj symbolický význam.
Interiér liberecké synagogy Pohled z ženské galerie (ezrat našim) k aronu ha-kodeš (schrána na tóru, oltář), na kterém je dobře vidět aseret ha-dibrot (desky úmluvy, desatero). Na dlouhém řetízku visí ner tamid (věčné světlo), antické sloupy po stranách mají Židům připomínat zaniklý jeruzalémský Chrám. Téměř veškeré rekvizity v synagoze mají svůj symbolický význam.
Pohled z věže radnice na synagogu v roce 1938
Pohled z věže radnice na synagogu v roce 1938
Synagoga v roce 1900
Synagoga v roce 1900
kolem roku 1900
kolem roku 1900
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Synagoga
Synagoga
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga
křižovatka Sokolská x Pastýřská před 100 lety a 16.8.2020
křižovatka Sokolská x Pastýřská před 100 lety a 16.8.2020

Synagoga

(model a skutečnost)


V polovině osmdesátých let 19. století se členové židovské náboženské obce rozhodli zřídit si v Liberci svůj vlastní chrám. Nová synagoga byla postavena v ulici Na Skřivanech (dnešní Rumjancevova ulice) podle návrhu vysokoškolského profesora a dvorního rady Karla Königa z Vídně v letech 1887 - 89. Stavbu realizovala liberecká firma Sacher a Gärtner v neorenesančním stylu. Dne 24. září 1889 byl "svatostánek" za přítomnosti radních, vojska a jak evangelických, tak i katolických církevních hodnostářů slavnostně zasvěcen. Synagoga měla z urbanistického hlediska vynikající umístění. Uzavírala průhled od radnice na sever a tvořila zároveň výraznou dominantu v panoramatických pohledech z údolí Jizerského potoka. Architektonicky byla zdůrazněna přední rozšířená část synagogy, nad níž se zvedala osmiboká věž, zakončená na vrcholu bání s lucernou. Hlavní sál měl délku 29,75 m, šířku 15,9 m a jeho výška byla 14 m. Tento hlavní sál byl určen pro 340 mužských členů obce. Naproti vstupu stála na vyvýšeném místě archa úmluvy a kazatelna. V patře se nacházel kromě galerie pro ženy také chór s varhanami a zasedací místnost. Varhany vyrobila firma bratří Riegerů z Krnova podle plánů hudebního ředitele Gustava Albrechta ze Žitavy. Osud liberecké synagogy byl zpečetěn za Křišťálové noci v roce 1938, kdy byla nacisty vypálena. Na jejím místě bylo později zřízeno parkoviště a v současnosti je zde postavena nová modlitebna, která je citlivě zakomponována do budovy nové liberecké knihovny - Stavby smíření. Tato modlitebna, též nazývaná "synagoga", byla slavnostně otevřena 9.listopadu roku 2000, tedy symbolicky při 62. výročí jejího vypálení. Tohoto mimořádného aktu se zúčastnili význační představitelé politického, kulturního a duchovního života. Od této doby ji navštívilo také mnoho význačných hostů, jako např. prezident republiky, pan Václav Havel a jiní. Nyní slouží tento objekt k pořádání bohoslužeb, ale i k jiným kulturním akcím, jako jsou různé výstavy obrazů a fotografií, vernisáže k nim, probíhají zde lekce izraelských tanců, přednášky a oslavy různých náboženských svátků, ale i jiným radostným událostem a setkáním. Tato nová modlitebna má trojúhelníkový půdorys, což symbolicky připomíná část Davidovy hvězdy a není to klasická "synagoga", jak ji známe z minulosti. Jedná se o moderně pojatou budovu a je to první stavba tohoto druhu ve střední Evropě, postavená po 2. světové válce. (zdroj .Židovská obec Liberec a diplomová práce Evelin Riegler)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Synagoga a knihovna s novou synagogou (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Synagoga a knihovna s novou synagogou (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Interiér nové židovské modlitebny
Interiér nové židovské modlitebny
Torzo tóry, která byla poškozena při Křišťálové noci - v pozadí symbolická zeď nářků sestavená z kamenů původní synagogy
Torzo tóry, která byla poškozena při Křišťálové noci - v pozadí symbolická zeď nářků sestavená z kamenů původní synagogy
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga (archiv J.Hůlka)
Pohled z kostela Sv.Antonína velikého směr Synagoga (archiv J.Hůlka)
současnost (archiv J.Cvrček)
současnost (archiv J.Cvrček)
Synagoga a knihovna
Synagoga a knihovna
Synagoga
Synagoga
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Vypálení Synagogy během Křišťálové noci 10.11.1938. Dnes jejím místě stojí nová s knihovnou (Stavba smíření)
Z celé té prosincové scenerie zbyl jen dům Severokámenu vlevo od vypálené synagogy. Vše ostatní je pryč. Těch obrázků s kombinací zničené synagogy a vzducholodi jako symbolu jakýchsi nových časů je víc. Tenhle je ale jeden z nejsilnějších a jde z něj hrůza. (komentář Marek Řeháček, archiv L.Mencl)
Z celé té prosincové scenerie zbyl jen dům Severokámenu vlevo od vypálené synagogy. Vše ostatní je pryč. Těch obrázků s kombinací zničené synagogy a vzducholodi jako symbolu jakýchsi nových časů je víc. Tenhle je ale jeden z nejsilnějších a jde z něj hrůza. (komentář Marek Řeháček, archiv L.Mencl)
Vypálením synagogy zmizela jedna z dominant Liberce (v průhledu od radnice zbylo jen prázdné místo, cca 1942 (archiv Petra Ruprechta)
Vypálením synagogy zmizela jedna z dominant Liberce (v průhledu od radnice zbylo jen prázdné místo, cca 1942 (archiv Petra Ruprechta)
Foto z archivu Kateřiny Odrážkové z roku 1981. Pohled z Liliové ulice do Rumjancevovy
Foto z archivu Kateřiny Odrážkové z roku 1981. Pohled z Liliové ulice do Rumjancevovy
16.12.1997 Základní kámen KVK Liberec (foto Petr Šimr)
16.12.1997 Základní kámen KVK Liberec (foto Petr Šimr)
archiv Jana Ducháčková
archiv Jana Ducháčková
Návštěva Václava Havla v Krajské vědecké knihovně v Liberci (zdroj: web-old.archive.org)
Návštěva Václava Havla v Krajské vědecké knihovně v Liberci (zdroj: web-old.archive.org)
Návštěva Václava Havla v Krajské vědecké knihovně v Liberci (zdroj: web-old.archive.org)
Návštěva Václava Havla v Krajské vědecké knihovně v Liberci (zdroj: web-old.archive.org)

Rónův Malý Marťan

sedával nejprve nějakou dobu před knihovnou. Zima 2008. V květnu 2010 se pak přesunul ještě na náměstí před radnici, aby nakonec definitivně zakotvil na Ještědu. (autor příspěvku Hana Kubíková)

docela dlouho se řešilo, jestli má být před knihovnou v Rumjancevově ulici přechod pro chodce. V roce 2009 se tam objevila zebra:-)

(archiv Hana Kubíková)

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
2002 archiv Karel Pav
2002 archiv Karel Pav

Pastýřská ulice

kolem roku 1900

Na prvním snimku je pohled z Vavřincova vrchu směrem k Tržnímu náměstí. Vlevo jsou rozložité objekty Klingrovy koželužny s kruhovými káděmi na namáčení usní, za ní vystupuje Neumannova textilka. Vodu jim dodával Jizerský potok, který vymlel srázy pod Ruprechtickou a Ruskou ulicí, z nichž je pořízen druhý snímek. Jeho údolí bylo postupně zaváženo a vyrovnáváno násypy do úrovně výše položené pastýřské ulice. Vydatnost toku ze zmenšovala a ten nakonec zcela zmizel v kanalizačním potrubí. Napravo od mostku, ale už mimo záběr, zřídilo město v objektu, který dodnes stojí, lidové sprchové lázně (čp.645-I), vedle v nichž stávala městská invalidovna. Volných ploch podél Pastýřské ulice ještě koncem minulého století s oblibou využívaly cirkusy a různé pouťové atrakce. Snad proto říkávali staří Liberečáci těmto místům Škandálplac.

(zdroj Kniha o Liberci)

Když zde byli kolotoče(bordel),byli jsme zde denně (Milan Koudelka)
Když zde byli kolotoče(bordel),byli jsme zde denně (Milan Koudelka)
6.3.2009 (archiv Lenka Jahůdková)
6.3.2009 (archiv Lenka Jahůdková)
1898
1898
2007
2007
2019
2019

Neumannova továrna na konci 19.století

Zakladatel firmy Samuel Siegmund Neumann začínal jako prostý tkadlec Herzigovy továrny ve Mšeně u Jablonce. Po smrti otce si v Jablonci založil manufakturu a obchod se smíšeným zbožím (1848), který vzkvétal a rostl. Neexistující železniční spojení ho donutilo přenést podnik do Liberce (1868), kde z něj postupně udělal jeden z největších velkoobchodů v monarchii. Zřídil i faktorskou dílnu na vlněné výrobky v Hrádku nad Nisou, která byla později přenesena do Liberce.
Roku 1889 koupila firma rozsáhlou tovární budovu v Pastýřské ulici, kterou po čtyřech letech ještě rozšířila o nástavbu a v roce 1900 přístavěla okázalý dům majitele. Sklady měla ve Vídni, agenturu v Praze, Budapešti, Hamburku a jinde. Majetek rozšiřovala také nákupem pozemků a stavbou domů - pro své kvalifikované dělníky postavila činžáky se 40 byty. Po zakladateli převzali vedení tři synové Alois, Karl a Rudolf. Vedli si úspěšně a jejich podnik zaměstnávající průměrné 900 dělníků patřil už od konce 19.století k nejvýznamnějším v Čechách. Výraznou postavou se stal Alois Neumann, který se jako prezident liberecké OŽK ( od 1891 až do své smrti v roce 1914) zasazoval o podporu zdejšího podnikání. Po první světové válce se firma nevyhnula krizovým jevům a v roce 1932 na čas zavřela brány. Po dvou letech výrobu obnovila, ale za další dva roky už byla v likvidaci.
Za druhé světové války sloužily tovární prostory k ubytování vybombardovaných rodin z říše a župnímu pracovnímu úřadu.
Po osvobození zde našly umístění bezpečnostní sbory (SNB, StB, VB) a Česká policie tu sídlí dodnes.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

S.S. Neumann, mechanická tkalcovna vlny a polovlny

Pastýřská ulice čp.3

Roku 1880 instaluje Samuel Siegmund Neumann mechanické stavy v někdejší přádelně Franze Hanusche.

Roku 1890 staví jeho synové Alois a Carl Neumann vlastní čtyřpodlažní budovu se schodišťovou věží a záhy na to, východně od ní další dvoukřídlou budovu s rozsáhlým skladištěm hotových látek (dnes čp. 589), takže areál získává půdorys tvaru U. Později do podniku přistupuje nejmladší syn Rudolf, který podnik vlastní až do třicátých let 20 století.

Dnes areál slouží Policii České republiky, východní budova byla citlivě rekonstruována.

(zdroj: průvodce Industriál libereckého kraje, 2007)

Karl Johne: Pastýřská ulice se synagogou (barevný dřevořez)

Karl Johne (6.4.1887 Chrastava, 15.4.1959 Weilburg/Kahn v Německu) pocházel ze staré kantorské rodiny. Vystudoval liberecký učitelský ústav a od roku 1912 vyučoval kreslení na 1. chlapecké měšťance v Liberci, kterou později vedl (1936 -45). Jako člen Metznerbundu vytvořil, vedle malířské práce, řadu grafik, ex libris a ilustrací v různých technikách. Početnou a kvalitní kolekci barevných dřevořezů, čerpajících námětově z Liberce a okolí, vlastní Severočeské muzeum. Po odchodu z ČSR se zabýval v Hessensku hlavně restaurováním obrazů.

(zdroj Kniha o Liberci)

Pohled z Pastýřské ulice k synagoze  (Zdroj: kalendář  Rok 2017 s dobovými pohlednicemi)
Pohled z Pastýřské ulice k synagoze (Zdroj: kalendář Rok 2017 s dobovými pohlednicemi)
Pastýřská ulice před sto lety a 21.4.2020
Pastýřská ulice před sto lety a 21.4.2020
archiv Jana Ducháčková
archiv Jana Ducháčková
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
20.léta
20.léta
30.léta
30.léta
11.5.1938
11.5.1938
1910
1910

Okolí dolní části Frýdlantské ulice

(20.léta, 30.léta, 11.5.1938, 1910)

V místech, kde Frýdlantská ulice překračuje Jizerský potok, vznikla během staletí skupinka různorodých domků. Původní vzhled si nejdéle udržela kovárna (čp. 221 - I), kterou vidíme na prostředním snímku pod synagogou a zčásti také na prvním zcela nalevo. První vlastnický zápis o ní pochází sice až z roku 1738, ale dá se předpokládat, že zde stávala, jak bylo na okraji středověkých sídel zvykem, už mnohem dřív. Při přestavbě dostal její štít i přístavek obložení různobarevnou břidlou (1831). Po celou dobu její existence se v archivních záznamech uvádějí jako majitelé nebo uživatelé kováři. Nejdéle, od roku 1895, ji vlastnil kovář Josef Bernhard s manželkou Marií, a proto se stala známou jako Bernhardova. Po zakrytí Jizerského potoka (1884) se ocitla zčásti pod úrovní ulice. Horším zásahem do celého hustě zastavěného prodtoru však hrozil záměr přímého propojení Turnerské (Sokolské) ulice se Zhořeleckou, jenž uzrál v roce 1926. Plánovaná trasa vedla přes kovárnu, kterou proto staří manželé prodali městu, ale protože realizace přestavby vázla, zůstali zde nadále. Jejich adoptivní syn Adalbert Sluwa-Bernhard se po návratu do Liberce spojil s kovářem Rudolfem Procházkou a společně si pak kovárnu od města pronajali. V podkroví bydlela tehdy ještě dámská krejčová Marie Prokopová. Stav domu určeného k demolici se rapidně zhoršoval, až ho komise označila za havarijní a nařídila jeho zboření (1933).
Je příznačné pro dobu krize, že na tuto celkem bezvýznamnou demoliční práci se přihlásilo celkem šest firem. jejich nabídky se phybovaly od dvou do dvanácti tisíc korun. Zvítězila u města dobře zapsaná firma E.Schäfer a spol., která kovárnu 5.3.1938 zbourala. Současně padly i sousední objekty bránící napřímení Sokolské ulici.
Na prvním záběru je vpravo dům čp. 337-I, postavený roku 1884 řezníkem Johannem Riegerem. Byl dlouho určen k demolici, ale zboření se dočkal až po požáru v sedmdesátých letech. Z vyobrazených objektů se zachovalo jen několik domů po levé straně ulice.
Na třetím snímku je pohled opačným směrem z Pastýřské ulice už po zboření kovárny i sousedních domů. Vlevo je průhled Malou Sokolskou ulicí, které dominuje boční štít domu čp. 363-I, nad nímž vystupují věže kostela sv. Kříže. Vpravo je část bývalé Klingerovy koželužny.

(zdroj Kniha o Liberci)

.
1914
1914
2007
2007
1938
1938

Klingerova koželužna v roce 1914

Koželužnu založil Johann Franz Klinger, majitel domu čp. 3 - II na Staroměstském náměstí. Svou živnost začal provozovat ve skrovných podminkach v dnes již zbouraném domě čp. 156 - I a později v protějším čp. 372 - I na rohu Pastýřské ulice. Po jeho smrti převzal podnik nejstarší syn stejného jména, který roku 1867 za podpory svých bratrů Heinricha a Roberta továrnu zcela přestavěl a přivedl k takovému rozkvětu, že jeho koželužna byla jednou z největších v Rakousku - Uhersku. Když roku 1893 zemřel, převzal jeho formu syn Franz. V popředí vidíme kádě na namáčení kůží.
Za první republiky se Klingerova firma přestěhovala o pár metrů dál do Frýdlantské ulice (čp. 220, později sběrné suroviny, dnes již jen parkoviště...) a začala se zde spolu s dvěmi dalšími firmami zabývat opravou aut a prodejem náhradních dílů.
V původním objektu (477 - I) si zřídil stavební a nábytkové truhlářství Gustav Hentschel, pravá část, přilehlá k Pastýřské ulici (čp. 372), sloužila až do padesátých let prodejně motoristických potřeb a autoopravně.
Po několika úpravách se sem nastěhovaly Technické služby města Liberce. Dnes opět autoopravna.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Josef Franz Klinger a spol., továrna na zpracování kůží


Sokolská, Pastýřská čp.16 a 1

Jirchárnu J.F.Klingera navrhl stavitel Sachers jako jednotraktovou dvoupodlažní dílnu, na kterou navazoval mírně zalomený trakt s vloženým půlkruhovým schodištěm připravený k dostavbě dalšího, západního křídla, kterou provedl Paul Wagler roku 1883 ( nové čp. 1387). Roku 1924 pro Roberta Klingera realizuje specializovaná firma C. T. Steinert železobetonové objekty při Pastýřské ulici čp. 372. Roku 1932 budovy kupuje Max Schöfl, který zde zřídil autoopravnu, a tento způsob využití budovy trvá dodnes, zanikly však dekorativní Sachersovy fasády i věžička nad schodištěm.

(zdroj: Průvodce Industriál libereckého kraje)

2020
2020
2.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
2.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
2.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
2.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
Frýdlantská ulice a Tovaryšský vrch 2.2..1988 (archiv K. Odrážkové) a 1.7.2021
Frýdlantská ulice a Tovaryšský vrch 2.2..1988 (archiv K. Odrážkové) a 1.7.2021

Frýdlantská ulice


Už samotná křivolakost svědčí o starobylosti ulice, kterou procházela v dávné minulosti zemská stezka, spadající hlubokým úvozem z libereckého tržiště do údolí Jizerského potoka a pokračující dál na Frýdlant a do Lužice. Její obestavční tvořilo až do konce I7. století jen několik dřevěných domků, sousedících zahradami s měšťanskými domy při Železné ulici a Novoměstském náměstí.

Nejstarší objekty byly na horním konci. Na nároží s Železnou ulicí stával jeden z nejstarších zájezdních hostinců. Po jeho přestavbě do dnešní podoby v roce 1891 se na něj výškově i vzhledově napojil níže položený objekt čp. 1321-I, jehož vchod z Frýdlantské ulice již má secesní úpravu. Naproti bývala prastará kovárna a zároveň zájezdní hospoda (čp. 184-I), přimykající se bokem k hostinci U Zlaté koruny. Oba domy ustoupily roku 1884 nárožní budově dnešního magistrátu.

Po prodloužení císařské silnice do Frýdlantu v letech 1830-34 se zvýšil I dopravní význam Frýdlantské ulice, která se částečně zklidnila až po dobudování jakéhosi prvního dopravního obchvatu centra proražením dnešních ulic Rumunské (1885), Palachovy (1875) a Sokolské (1888). Posledně jmenovaná ulice se původně stáčela do Frýdlantské nynější Malou Sokolskou ulicí.

Na nároží s Mariánskou ulicí vyrostl roku 1877 dům čp. 210-I (v devadesátých letech prodejna obuvi), postavený Adolfem Bůrgerem. Za první republiky zde býval obchod se sportovními potřebami (Sieber).

Také sousední níže položený dům (čp. 209-I) dostal koncem 19. století novorenesanční podobu (stavitelé Sachers a Gärtner).

Na něj navazuje na dolní straně budova s kinem Varšava, nejstarším stálým biografem v Liberci. Na podzim 1995 zbořený dům čp. 211-I, přiléhající zezdola ke kinu, je dílem stavitele Holuba (1840). Koncem 19. století ho koupil pekar Antonín Kulhánek a otevřel si zde obchod s potravinami. Jeho proslavenými specialitami bylo kysané červené zelí a nakládané okurky. Dům se díky manželům Kulhánkovým stal azylem libereckých Čechů.

Většina domů v dolní části ulice byla zbořena. Zachován měl být dům čp. 214 - I z roku 1869 na nároží ulice Malá Sokolská, v němž mívala za první republiky kavárnu Marie Leppeltová. V altánku na zahradě "bydlel" v roce 1927 se souhlasem magistrátu dělník František Novotný se svou družkou Marií Kovářovou a dvaapůlročním dítětem. O tento přístřešek bez možnosti vytápění a jakéhokoliv příslušenství se navíc dělil s podomním obchodníkem Emilem Vokůrkou, žijícím zde s Terezií Štruncovou. Obě rodiny odděloval pouze závěs. I to patří k historu Liberce.

Přestavba zahájená v devadesátých letech mění radikálně podobu ještě nedávno zanedbané ulice. Kolem nového náměstíčka už vznikl ucelený komplex ČSOB, Základní umělecké školy i moderních obytných domů. Proměny po roce 1996, kdy vznikal tento článek dokumentují fotografie z archivu Kateřiny Odrážkové a také srovnávací fotografie.

Více na odkazu:https://www.liberecvminulostiasoucasnosti.cz/.../liberec.../

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)


15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
15.2.1988 (archiv K.Odrážkové)
prosinec.1988 (archiv K.Odrážkové)
prosinec.1988 (archiv K.Odrážkové)

Budova základní umělecké školy


v Liberci byla otevřená 20.4. 1995 se stala stavbou roku v soutěži o nejlepší investiční projekt. Je dílem firem ARK architektů Jankouška a Šonského a ARCH architektů Vaněčka a Švancera, postavila ji firma Syner. Objekt tvoří dva samostatné, ale průchozí celky. V dolní části se nachází výceúčelový sál s bočními galeriemi pro 200 posluchačů. Je vybaven digitálními varhanami ze Stuttgartu. Ve druhém patře je 21 učeben hudební nauky a ním sál Severáčk, 14 učeben a archiv. V pátém poschodí jsou výtvarné ateliéry s modelovnou a keramickou dílnou. Ve zmenšeném šestém patře je instalovaná plynová kotelna, v přízemí jsou obchodní prostory. Liberecká ZUŠ je největší školou tohoto typu v republice. Navštěvuje ji 1870 žáků, o něž se stará 70 učitelů a 8 provozních zaměstnanců. 

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Frýdlantská ulice na konci 19.století a 30.8.2020
Frýdlantská ulice na konci 19.století a 30.8.2020
Frýdlantská ulice v roce 1920 a 2020
Frýdlantská ulice v roce 1920 a 2020
spodní část Frýdlantské ulice - dnes vpravo Hudební škola a vlevo nový dům Antolin. Ty vysoké domy Heliova ulice
spodní část Frýdlantské ulice - dnes vpravo Hudební škola a vlevo nový dům Antolin. Ty vysoké domy Heliova ulice

Horní a dolní část Frýdlantské ulice

(konec 19. století, 1913)

Na prvním snímku vyvstupují vpravo zubovitě do ulice dva domy, které zůstaly přes veškeré regulační snahy na původních základech. Nad nimi se právě připravuji přestavba domu čp. 183 - I pro okresní zastupitelstvo (stavitel Ernst Schäfer). Vznikla zde zajímavá srostlice tří vzájemné propojených budov (čp.184, 183, 468 - I), jež dnes využívá u větší části Magistrát města Liberce a další úřady.
Na druhém snímku je průhled ulicí opačným směrem. Po levé straně stojí nárožní dům čp.227 - I, bývalý hostinec a hotel U Zlatého anděla, za ním čp.226 - I, kde bývala vinárna U UUhra, vzpomínaná Nerudou. Na jejich místě byla dokončena v roce 1995 budova Základní umělecké školy. Na pravé straně jsou dnes už zbourané a nebo dosluhující budovy z poloviny 19.století.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2001  (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2020
Frýdlantská ulice v roce 1910 a 2020
Frankova mědikovárna stála na rohu Frýdlantské a Sokolské ulice (foto z roku 1890)
Frankova mědikovárna stála na rohu Frýdlantské a Sokolské ulice (foto z roku 1890)
2.2.1988 (archiv Kateřina Odrážková)
2.2.1988 (archiv Kateřina Odrážková)
2.2.1988 (archiv Kateřina Odrážková)
2.2.1988 (archiv Kateřina Odrážková)
Frýdlantská ulice 2.2.1988 (archiv K. Odrážkové) a 22.4.2021
Frýdlantská ulice 2.2.1988 (archiv K. Odrážkové) a 22.4.2021
Frýdlantská ulice 2.2.1988 (archiv K. Odrážkové) a 22.4.2021
Frýdlantská ulice 2.2.1988 (archiv K. Odrážkové) a 22.4.2021
z archivu Jaroslava Smoly z ulice Sokolské do Frýdlantské z května 1995.
z archivu Jaroslava Smoly z ulice Sokolské do Frýdlantské z května 1995.
cca 1995 (archiv F.Zikmund) (Moc dobře pamatuji byli tam potraviny, cukrárna, řezník a zelenina. V cukrárně měli dobré dortíky. (komentář Eva Raiminiusová)
cca 1995 (archiv F.Zikmund) (Moc dobře pamatuji byli tam potraviny, cukrárna, řezník a zelenina. V cukrárně měli dobré dortíky. (komentář Eva Raiminiusová)
Frýdlantská ulice v roce 1995 (archiv F.Zikmund) a 16.5.2021
Frýdlantská ulice v roce 1995 (archiv F.Zikmund) a 16.5.2021
Frýdlantská ulice v květnu 1995 (archiv J.Smola) a 16.5.2021
Frýdlantská ulice v květnu 1995 (archiv J.Smola) a 16.5.2021
květen 1997 - pohled směrem do Frýdlantské ulice. (archiv Kateřiny Odrážkové)
květen 1997 - pohled směrem do Frýdlantské ulice. (archiv Kateřiny Odrážkové)
Frýdlantská ulice v květnu 1997 (archiv K.Odrážkové) a 16.5.2021
Frýdlantská ulice v květnu 1997 (archiv K.Odrážkové) a 16.5.2021

Restaurace Elger


Některé pohlednice nás zavádějí i do trochu intimnějšího světa Liberečanů. Tolik hostinců, kaváren, restaurací, výčepů a náleven jako na začátku století už Liberec mít nikdy nebude. K vyobrazené hospodě ve Frýdlantské ulici 11 patřilo i řeznictví, uzenářství a možnost ubytování. Dnes je tu malý krámek

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Jubilejní kino (později Městské, pak Kapitol, dnes Varšava ve Frýdlantské ulici čp. 285-I)
Jubilejní kino (později Městské, pak Kapitol, dnes Varšava ve Frýdlantské ulici čp. 285-I)
Reformní kino ve dvoře domu č. 19 v Pražské ulici (čp. 520-II)
Reformní kino ve dvoře domu č. 19 v Pražské ulici (čp. 520-II)

POČÁTKY LIBERECKÝCH KIN

Necelého půl roku poté, co byl v Paříží bratry Lumièrovými veřejně předveden vynález filmu, mohli i Liberečané spatřit tuto technickou novinku, chápanou tehdy spíše jako kuriozitu, o níž ještě nikdo nepředpokládal, že se vyvine ve svébytný druh umění. Stalo se tak v hostinci U Dubu (Zur Eiche, čp. 27-IV) v Moskevské ulici, kde se 5. června 1896 konalo první filmové představení kočovného biografu. O pár domů výš, v Panorámě (Weltpanorama čp. 18-IV), se o rok později začaly (31. 10.) promítat pro mládež zeměpisné, dějepisné, sportovní i jiné světelné obrazy (diapozitivy).

Roku 1906 se na Německo-české výstavě zastavilo při putování po českých zemích švýcarské "elektrické divadlo" The Royal Bio Co. Louise Praisse, které pořádalo představení v tělocvičně v Jablonecké ulici. Pro tuto příležitost byla natočena sedmidílná filmová reportáž z návštěvy císaře Františka Josefa, která zachytila přijetí hlavy monarchie na libereckém nádraží, uvítání starostou před radnicí, vystoupení na balkonu radnice a květinovou slavnost při prohlídce výstavy. Byl to jeden z nemnoha filmů natočených v Cechách v počátcích kinematografie a na programu Royal Bia zůstal i v následující sezoně.

V roce 1907 se začínají v českých zemích objevovat stálá kina, jež postupně vytlačují kočovný kinematograf. Větší produkce filmů touž umožnila častější obměňování programu, takže už nebylo třeba s několika málo snímky objíždět řadu štací. Brzy se také objevily půjčovny znamenající další rozšíření repertoáru (do té doby si museli promítači filmy sami kupovat). Zahajovací představení stálého kina v Liberci s názvem Théatre Pathé Frčres se uskutečnilo opět v sále tělocvičny v Jablonecké ulici 28. září 1907, tedy jen třináct dní po otevření prvního stálého biografu Viktora Ponrepa v Praze. Bylo to jedno ze čtyř kin (další byla ve Vídni, Plzni a Pule) založených a řízených Robertem Můllerem, zástupcem francouzské firmy Pathé, která vyráběla filmy, promítací přístroje, filmový matenál a provozovala půjčovny a kina po celém světě. Na protest proti pronikání této zahraniční konkurence byl ve Vídni založen Svaz rakouských majitelů kinematografů (13. 11. 1907), který interpelací u Ministerstva vnitra docílil toho, že kina patřící firmě Pathé musela být uzavřena. Můller se jich ale nevzdal, v tichosti je převedl na místní koncesionáře a síť biografů ještě rozšířil. V Liberci na sebe vzal úkol falešného krytí pravděpodobně Turnverein, který v následujícím roce požádal o udělení licence. V tělocvičně se pak promítalo ještě za první republiky a podle pamětníků i za druhé světové války.

O promítání živých obrazů byl v Liberci zájem. Pro další stálé Jubilejní kino (později Městské, pak Kapitol, dnes Varšava ve Frýdlantské ulici čp. 285-I) postavil podnikatel Heinrich Sieber speciální budovu podle návrhu Roberta a Arnolda Peukera, otevřenou 10. 9.1908. Mezi prvními diváky byli i členové městské divadelní komise, kteří se vyslovili s uznáním o moderním zařízení tohoto elektrického divadla. Promítalo se denně od 15 do 23 hodin. Roku 1914 přestavěl kino s hledištěm pro 234 diváků stavitel Adolf Bůrger. Jeho původní secesní podobu ale zcela setřela velká přestavba v roce 1922, kdy zde podle návrhu architektů Effenbergera a Noppse (a jistě i na přání stavebníka Siebera) vznikla zajímavá symbióza kina v přízemí a autohaly v patře, přístupné z Vavřincova vrchu. Kino dostalo balkon s 82 místy a v parteru mohlo sedět 354 diváků. K dalším vnitřním úpravám došlo v roce 1954, kdy byly zrušeny lóže. Přestavba na širokoúhlé promítání proběhla roku 1960 a o pět let později dostal biograf podle návrhu pražské Kinotechniky dnešní podobu.

Sieber byl zřejmě úspěšný podnikatel, neboť se společníkem E. Öserem přebudoval prostory ve dvoře domu č. 19 v Pražské ulici (čp. 520-II) a otevřel zde 27. 8. 1910 Reformní kino, Protože se postupně specializovalo na kovbojky a dobrodružné filmy, začali mu Liberečané přezdívat Revolverkino.

Další biograf, Central-Palast, byl otevřen 23. 12. 1913 a brzy po něm bvlo 31. I. 1914 zprovozněno Komorní kino (Kammerlichtspiele, dnes Lípa), jehož výrazné secesní průčelí můžeme dosud obdivovat v ulici 1. máje. Tak se Liberec dostal co do počtu kin na čtvrté místo v českých zemích (v Praze jich bylo 39, Brně 11, Ostravě 5, Teplicích 3, po dvou měly Ústí nad Labem, Jablonec nad Nisou, Plzeň, Most, Karlovy Vary a Opava).

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Grafické zobrazení "Karmer - Lichtspiele" (komorní kino, později kino Lípa), které bylo otevřeno v roce 1914, postavené na místě několika domů s kapacitou sedm set osob. (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb )
Grafické zobrazení "Karmer - Lichtspiele" (komorní kino, později kino Lípa), které bylo otevřeno v roce 1914, postavené na místě několika domů s kapacitou sedm set osob. (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb )
Projekt kina z roku 1908
Projekt kina z roku 1908
Podélný řez budovou.
Podélný řez budovou.
Frýdlantská ulice s kinem Varšava na snímku z roku 1977
Frýdlantská ulice s kinem Varšava na snímku z roku 1977
Interiér kina Varšava před uzavřením a následnou probíhající rekonstrukcí. (archiv Všichni Čermáci)
Interiér kina Varšava před uzavřením a následnou probíhající rekonstrukcí. (archiv Všichni Čermáci)
Detail reliéfu s maskaronem na fasádě
Detail reliéfu s maskaronem na fasádě
Art decový vstup do dílny.
Art decový vstup do dílny.
Pohled do spojovacího krčku ve foyer před rekonstrukcí směrem k hlavnímu vstupu kina
Pohled do spojovacího krčku ve foyer před rekonstrukcí směrem k hlavnímu vstupu kina
Spojovací krček foyer po rekonstrukci
Spojovací krček foyer po rekonstrukci
Snímek zbořené myčky v rámci Centrogaráží Sieber, pořízený v roce 2002
Snímek zbořené myčky v rámci Centrogaráží Sieber, pořízený v roce 2002

Kino Varšava

Předchůdce kina Varšavy, tvořila stavba původního kinosálu z roku 1908, která využívala pouze spodní část pozemku. Dle dochované plánové dokumentace se jednalo o jednoduchou, horizontální přízemní stavbu, vybudovanou na základě návrhu stavitele Alfreda Hübnera, která měla sloužit zprvu k obchodním účelům. Projekt financovaný majitelem pozemku Heinrichem Sieberem byl posléze upraven Robertem a Ernstem Peukertovými na výrazně hloubkově orientovaný sál o rozměrech 5,85 m × 22 m. Vstupní průčelí řešené ve stylu geometrické secese uzavíral dekorativní volutový štít s nápisem Elektrisches Jubiläums-Theater. Protože kino brzy kapacitně přestalo dostačovat, rozhodli se Heinrich Sieber s Theodorem Bayerem pro jeho výrazné rozšíření a oslovili berlínskou kancelář Elstner & Mauve, v níž byl činný liberecký architekt Ferdinand Elstner. V projektu z 9. července 1913 navrhli architekti rozložitý a honosný, pozdně secesní dvoupodlažní objekt pro 647 diváků s lóžemi v přízemí i v patře. Vzhledem ke značné finanční náročnosti však projekt nakonec nebyl realizován a stávající budova o rok později prošla pouze dílčí přestavbou na základě návrhu místní stavební firmy Adolfa Bürgera. K zásadní proměně a modernizaci kina do současné podoby dochází až po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa. Z 10. února 1922 pochází žádost Heinricha Siebera a jeho nového společníka Josefa Altmanna na přestavbu biografu a zřízení hromadných garáží na místě někdejší provaznické dílny v Mariánské ulici. Vypracováním projektu pověřili libereckou architektonickou kancelář Effenberger & Noppes, která zhotovila moderní návrh ovlivněný stylem art déco. Stavbu prováděl místní stavitel Gustav Habel a liberecká pobočka stavební firmy Pittel & Brausewetter měla na starosti statické řešení objektu. Unikát pak představuje spojení funkce biografu a hromadné garáže, přístupné z dnešní Mariánské ulice (Zentral-Garagen Sporthaus Sieber), pozdější Centro garáže. Přístup do autohaly se 14 garážovými stáními umožňoval nálevkovitý vjezd z Mariánské ulice, po jehož stranách byla situována kancelář a místnost určená k přespání řidiče. Na kancelář navazovala myčka, zbořená v roce 2004 a na místnost pro řidiče drobný byt správce s obytnou kuchyní a toaletou, sousedící s krytou dílnou, kde se nacházel autorizovaný servis rakouské automobilky Steyr. Budova kina je dokladem fascinace dobovým technickým pokrokem. Propojení zdánlivě nesourodých funkcí, kina a garáží, vyzdvihuje ve své době aktuální principy a potřeby moderního městského života.Architektonické řešení pak v sobě pojímá kombinaci moderního výtvarného názoru ve smyslu omezení na elementární hmotu a tvar, doplněné ovšem odkazy na tradiční tvarosloví.
 
Kino Varšava se sousedním, již zbořeným domem na snímku z 80. let 20. století.
Kino Varšava se sousedním, již zbořeným domem na snímku z 80. let 20. století.
Kino Varšava (archiv Luboše Mencla)
Kino Varšava (archiv Luboše Mencla)
Frýdlantská ulice - Kino Varšava
Frýdlantská ulice - Kino Varšava
Někdejší nálevkovitý vjezd do autohaly.
Někdejší nálevkovitý vjezd do autohaly.
Pohled do zrekonstruovaného foyer směrem ke vstupu v roce 2015
Pohled do zrekonstruovaného foyer směrem ke vstupu v roce 2015
Pohled do zrekonstruovaného foyer směrem od vstupu
Pohled do zrekonstruovaného foyer směrem od vstupu
Půdorys autohaly s hromadnými garážemi.
Půdorys autohaly s hromadnými garážemi.
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
archiv Jaroslav Reichenberg Karel
JADRAN🍷🍸Zazděné mládí  (Jiří Jan Kolner)
JADRAN🍷🍸Zazděné mládí (Jiří Jan Kolner)
Frýdlantská ulice - Vinárna Jadran
Frýdlantská ulice - Vinárna Jadran
2001 (archiv Pav Karel)
2001 (archiv Pav Karel)
Žito - Dvoreček ve Frýdlantské a hlavní vchod ze Železné (archiv Pav Karel)
Žito - Dvoreček ve Frýdlantské a hlavní vchod ze Železné (archiv Pav Karel)
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
Tovaryšský vrch v roce 1939 a 14.6.2020
Tovaryšský vrch v roce 1939 a 14.6.2020
Dům vpravo je hospoda U MEDVĚDA (Tovaryšský vrh) foceno z dvora. Již nic nestojí. Rok 1974 (archiv Jarda Veselský)
Dům vpravo je hospoda U MEDVĚDA (Tovaryšský vrh) foceno z dvora. Již nic nestojí. Rok 1974 (archiv Jarda Veselský)
Co a kde vyfotil pan Odrážka 8.2.1989? (archiv Kateřiny Odrážkové).....Tovaryšský vrch a stavba bytovek (roh Frydlantské ulice a Tovaryšského vrchu,byla tam i Hospoda U Medvěda
Co a kde vyfotil pan Odrážka 8.2.1989? (archiv Kateřiny Odrážkové).....Tovaryšský vrch a stavba bytovek (roh Frydlantské ulice a Tovaryšského vrchu,byla tam i Hospoda U Medvěda
Dům na Sokolovském nám. byl propojen prosklenou chodbou s domem v Heliově ulici. Pod chodbou byly sklepy a vchod do krytu. Mezi domy byly 3 dvorky. Byl tam Cejchovní úřad, pak Sigma, zastavárna a teď květinářství. Nyní chodba zbourána. (archiv Jaroslav Reichenberg Karel, komentář Eva Procházková)
Dům na Sokolovském nám. byl propojen prosklenou chodbou s domem v Heliově ulici. Pod chodbou byly sklepy a vchod do krytu. Mezi domy byly 3 dvorky. Byl tam Cejchovní úřad, pak Sigma, zastavárna a teď květinářství. Nyní chodba zbourána. (archiv Jaroslav Reichenberg Karel, komentář Eva Procházková)

Rybářská ulička

ve 20 a 30.letech dvacátého století

Jedna ze starobylých uliček,vedoucí po vrstevnici ve stráni nad údolím už zaklenutého Jizerského potoka. Snímky jdou za sebou tak, jako by fotograf couval od Zeyerovy k Frýdlantské ulici. Prostřednímu snímku pořízeného roku 1934 vévédí dům čp.309-I, za nímž vystupuje už pod úrovní ulice čp. 310-I. Ten zasahuje rohem, už po přestavbě na zděný, í do obrázku zcela nalevo. na posledním fotu vidíme v popředí napravo trojici domů (čp.302,303 a 304-I) na samém začátku uličky.  (zdroj Kniha o Liberci)

Okolí Rybářské uličky


R. Ginzel: Rybářská ulice – noční snímek, 1908
R. Ginzel: Rybářská ulice – noční snímek, 1908
R. Ginzel: Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 2. 1911
R. Ginzel: Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 2. 1911
ulice Heliova (M.Gergelčík)
ulice Heliova (M.Gergelčík)
Heliova ulice - foto R.Ginzel
Heliova ulice - foto R.Ginzel
Je tam napsáno Reichenberg, Lichtensteg 3 - což je dnešní Heliova ulice. Nevím ale zda číslo popisné je stále stejné... (archiv J.Hůlka)
Je tam napsáno Reichenberg, Lichtensteg 3 - což je dnešní Heliova ulice. Nevím ale zda číslo popisné je stále stejné... (archiv J.Hůlka)
R. Ginzel: Rybářská ulice – noční snímek, květen 1908, černobílý negativ
R. Ginzel: Rybářská ulice – noční snímek, květen 1908, černobílý negativ
R. Ginzel: Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 7. 1911, černobílý negativ
R. Ginzel: Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 7. 1911, černobílý negativ
R. Ginzel: Ulička ze Široké do Pražské ulice, 9. 8. 1920, černobílý negativ
R. Ginzel: Ulička ze Široké do Pražské ulice, 9. 8. 1920, černobílý negativ

KABINET FOTOGRAFIE: RUDOLF GINZEL (1872-1944)


Na jaře letošního roku prošla celkovou rekonstrukcí expozice Kabinetu fotografie. Vzhledem k požadavkům na uchovávání fotografií, které nedoporučují dlouhodobější instalaci ve stálé expozici, nová koncepce počítá s výměnou tematických celků přibližně po půl roce. Do tohoto plánu byly nyní zahrnuty všechny fotografické soubory uložené v muzeu, tedy i dokumentární Historická fotografie a rozsáhlý soubor negativů. Právě z tohoto fondu vychází nová instalace, která je zpřístupněna od konce října.

PhDr. Rudolf Ginzel (2. října 1872 Liberec - 14. srpna 1944 Liberec) pocházel ze staré a rozvětvené liberecké tkalcovské rodiny, v níž se však objevily i významné osobnosti věnující se výtvarnému umění či fotografii. Rodinná tradice hovoří o spojení s osobou významného libereckého malíře a betlémáře Jakoba Ginzela (1792-1862), jehož syn z druhého manželství Hubert (1846-1880) se věnoval fotografii a měl okolo roku 1880 ateliér zaměřený na portrétní fotografii na tehdejším Staroměstském náměstí (nyní nám. Dr. Eduarda Beneše) v domě č. 3. O generaci mladší Rudolf byl v oblasti fotografické tvorby amatérem. Později se fotografování věnovali i jeho prasynovci Gustav (1931-2008) a Wolfgang (1933-2004), kteří darovali téměř pět set Ginzelových skleněných a listových negativů v roce 1967 Severočeskému muzeu.

Rudolf Ginzel se narodil jako nejmladší potomek soukeníka Josefa Antona (1834-1891) a Anny rozené Vincenz (1836-1905) v Urbanově ulici č. 6 (později Chrudimská). V tomto dnes již neexistujícím roubeném domku prožil většinu svého života. Měl čtyři starší sourozence - bratři Josef Wilhelm (nar. 1859) a Gustav Adolf (nar. 1863) pokračovali v rodinné soukenické tradici, další z bratrů Anton (nar. 1863) vystudoval medicínu a působil jako lékař a porodník v ulici Na rybníčku č. 8, čtvrtá ze sourozenců byla sestra Anna (nar. 1869). Rudolfovým zájmem se staly jazyky. Po ukončení libereckého gymnázia studoval na univerzitách v Berlíně, Londýně a Vídni, kde dosáhl titulu doktora filosofie. Svou pedagogickou činnost zahájil ve školním roce 1898-1899 jako učitel moderních jazyků na státní reálné škole ve Vídni v VI. okrese, poté působil na reálném gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Na základě souhlasu vídeňského ministerstva pro kulturu a vzdělávání z 23. září 1902 se stal profesorem na Státní reálné škole v Liberci. Reálka sídlila nejdříve v objektech gymnázia a staroměstské obecné školy na tehdejším Bismarckově náměstí (nyní Sokolovské nám.) a roku 1914 se přestěhovala do nové budovy (nynější základní škola na Husově třídě). Rudolf Ginzel vyučoval němčině, angličtině a francouzštině - zejména ve vyšších ročnících - a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1932. Byl rovněž členem zkušební komise pro měšťanskou školu a pracoval jako soudní překladatel angličtiny. Vedle pedagogické činnosti se věnoval širokým badatelským aktivitám - jeho články se objevují v ročence reálky, dále publikoval své rodopisné výzkumy atd.

Fotografická tvorba Ginzelovi učarovala na celý život a zachované negativy z let 1906-1936 ukazují široký tematický záběr. Svým objektivem Ginzel zachycoval historické památky, zákoutí měst i přírodní motivy. Lákaly ho uličky starého Liberce stejně jako zajímavé motivy z oblasti Českolipska či Frýdlantska a Jizerských hor. První negativy z roku 1906 mají formát 9x12 cm, ale již následujícího roku začal souběžně používat formát 13x18 cm. Cenné jsou údaje, které často u svých negativů uváděl. Vzhledem ke komornímu charakteru výstavky byly pro nynější instalaci vybrány Ginzelovy snímky zachycující různá zákoutí starého Liberce i okolních obcí, tvořících dnešní město. Mnohá z nich již nenajdeme, zmizely i některé zde zachycené ulice. Cesty spojující město s okolními obcemi nahradily ulice procházející středem nových sídlištních celků.

Těžiště architektonické a krajinářské fotografie se v závěru 19. století postupně přesunulo z oblasti zájmu profesionálních fotografických ateliérů do sféry amatérské fotografie a počet fotografů zachycujících město a krajinu výrazně vzrostl. Pomohl tomu jak vývoj v oblasti fotografické techniky, tak i rozvoj činnosti různých turistických a horských spolků. Amatérští fotografové se od 90. let 19. století organizovali v klubech, na jejichž rozvoji se na českém území nemalou měrou podíleli právě čeští Němci, mezi prvními vznikl i klub liberecký. Údaje o zapojení Rudolfa Ginzela do činnosti tohoto klubu nemáme, jeho fotografická tvorba však do tehdejšího směřování amatérských fotografů zapadá. V tomto hnutí - zejména ve Vídni či Praze - se prosazovala tzv. umělecká fotografie, dnes často označovaná jako piktorialismus. Volba motivů, při které Ginzel vyhledával zajímavá a romantická zákoutí s hrou světel a stínů, napovídá o sympatiích k tomuto fotografickému směru. V periodiku příznačně nazvaném Photographische Kunst byly v roce 1911 publikovány dvě Ginzelovy fotografie, díky nimž se jeho jméno objevuje v současných publikacích věnovaných vývoji amatérské fotografie v počátcích 20. století.

Nová instalace Kabinetu fotografie potrvá do konce dubna 2013. Na její realizaci se významně podílela také fotografka muzea Milada Dománková, a to jak po technické stránce při ošetření negativů, jejich skenování a výrobě pozitivů, tak i při sestavování vlastního výběru snímků. Předpokládáme, že ke Ginzelově tvorbě se ještě v budoucnosti vrátíme a představíme další tematické celky z jeho tvorby.

Markéta Lhotová

(zdroj: https://www.muzeumlb.cz/?page=ginzel&fbclid=IwAR1IqwuRnoqjSnCf61V2APWsnK6wBY2skP5_XUxEWMUTzlPDh8WeHMUe154 )

Pohled z Heliovy ulice do Zeyerovy ulice 15.9.1936 a 16.8.2020
Pohled z Heliovy ulice do Zeyerovy ulice 15.9.1936 a 16.8.2020

Souběh Rybářské a Heliovy ulice

(20.léta, 15.9.1936)

Oba snímky jsou pořízeny prakticky ze stejného místa, ale každý na opačnou stranu. Na prvním snímku vidíme část Heliovy ulice ještě před rozšířením a úpravou nivelity, kterou dostala spolu s opěrnou zdí při budování památníku padlým před kostelem sv.Kříže.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Heliova a Rybářská ulička ve 20.letech 20.století a 16.8.2020 ...na každé fotografii je sice jiné roční období, ale i jiná zástavba
Heliova a Rybářská ulička ve 20.letech 20.století a 16.8.2020 ...na každé fotografii je sice jiné roční období, ale i jiná zástavba
15. února 1974 foceno ze Zeyerovy ulice směrem Zhořelecká ulice (archiv Kateřiny Odrážkové)
15. února 1974 foceno ze Zeyerovy ulice směrem Zhořelecká ulice (archiv Kateřiny Odrážkové)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Kostel sv. Kříže

kolem roku 1940


Jednou z nejvýznamnějších a nemnohých památek baroku v Liberci je bezesporu kostel sv. Kříže, nejvýznamější stavba libereckého stavitele 18.století Johanna Josefa Kunzeho z let 1753 - 56. Patří k dominantě Chrastavská ulice, kde tvoří jakési entrée při západním vstupu do města. I na tak exponovaném místě vznikla ve třicátých letech čerpací stanice.

(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
archiv Petr Ruprecht
archiv Petr Ruprecht
1917 (archiv O.Musil)
1917 (archiv O.Musil)

Kostel svatého kříže (1926)

kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Malé náměstí, 1930 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Malé náměstí, 1930 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
kolem roku 1900
kolem roku 1900
Kašna u kostele sv. Kříže v roce 1878 (zdroj Liberecký adresář roku 1926)
Kašna u kostele sv. Kříže v roce 1878 (zdroj Liberecký adresář roku 1926)
archiv Bernard Jankura
archiv Bernard Jankura

Kostel Nalezení svatého Kříže

Kostel stojí na místě původního barokního hřbitovního kostela pocházejícího od pražského stavitele italského původu Marka Antonína Canevalleho z let 1695-1698. Canevalleův kostel byl postaven v místě bývalého morového pohřebiště z roku 1680, kdy si epidemie vyžádala 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých nedostačoval městský hřbitov u nedalekého kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště. Stavitel pro původní kostel zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě svatému Kříži byl kostel zasvěcen.V letech 1753-1761 byl na tomto místě postaven nový kostel podle návrhu Johanna Josefa Kunzeho, rovněž zasvěcený Nalezení svatého Kříže.Kostel slouží jako poutní místo. Zajímavá je historie dřevěné sochy piety Matky Boží Bolestné (Mater Dolorosa), která je umístěna na hlavním oltáři. Tato dřevěná Pieta představuje Pannu Marii sedící s Kristovým tělem pod křížem. Je 65 cm vysoká, vyřezávaná z cedrového dřeva. Na prsou Panny Marie jsou vyobrazeny tři žitné klasy, v nichž je vetknutý meč, symbol utrpení. Původně byla zhotovena roku 1506 pro některý londýnský kostel. Za anglického krále Jindřicha VIII., kdy byly rušeny výzdoby kostelů, vhodili údajně v roce 1538 sošku do Temže. Tu posléze vylovil jistý kupec, který ji ukryl ve svém domě. V roce 1658 ji získal mladý hrabě František Ferdinand z Gallasu a umístil ji v zámecké kapli na Frýdlantu. Odtud byla přemístěna do kostela v Hejnicích a po dokončení nové svatyně sv. Kříže do Liberce. Obliba této sochy Piety byla tak veliká a počet poutníků se stále zvyšoval, takže v roce 1752 zde bylo již 10 021 poutníků u svatého přijímání. Po přestavbě kostela v roce 1753-1756 jejich počet ještě stoupl a kostel obdržel četné odpustky. Zbožní poutníci začali umisťovat do kostela mnoho votivních darů za vyslyšení svých prosebných modliteb. Podle nařízení císaře Josefa II. byly však poutě nejdříve omezeny a nakonec zcela zrušeny. Poslední velká pouť se zde konala roku 1781. Později se kostel stal filiálním a sloužil zejména pro svatby a pohřby. Od roku 1808 byly pouti opět obnoveny, ovšem již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v minulosti. (zdroj Wikipedie)
První knihovna v Liberci byla v kostele sv. Kříže
První knihovna v Liberci byla v kostele sv. Kříže
(zdroj: kalendář Rok 2017 s dobovými pohlednicemi)
(zdroj: kalendář Rok 2017 s dobovými pohlednicemi)
Kreuzkirche, 1934 (Petr Kolín - Památník padlých v první světové válce od Karla Kolaczka.)(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Kreuzkirche, 1934 (Petr Kolín - Památník padlých v první světové válce od Karla Kolaczka.)(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
archiv Eva Pacltová
archiv Eva Pacltová
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Malé náměstí před 120 lety a 27.3.2020
Malé náměstí před 120 lety a 27.3.2020
Malé náměstí a tržnice u kostela Nalezení svatého kříže
Malé náměstí a tržnice u kostela Nalezení svatého kříže
Malé náměstí v 70.letech
Malé náměstí v 70.letech

Slavnostní odhalení památníku obětem první světové války 31.5.1931

Prostranství před kostelem sv.Kříže, kde stávalo na přelomu století patrové stavení s fotoateliérem libereckého fotografa a také vydavatele pohlednic Franze Richtera. Už krátce po válce se radní rozhodli umístit sem památník libereckých obětí, který byl po více než šesti letech finančních sbírek a příprav slavnostně vysvěcen posledního květnového dne roku 1931. Uprostřed půlkruhu tvořeného kvádry nesoucími desky se jmény 920 padlých Liberečanů, jejichž seznam vypracoval historik Viktor Luge, stála symbolická bronzová plastika s názvem Umírající síla od místního sochaře Karla Kolaczka . Areál sloužil různým vzpomínkovým příležitostem zejména vojenského charakteru. Po druhé světové válce se uvažovalo o jeho rozšíření, ale nakonec byl vybudován nový památník v Ruprechticích a po původním zůstala jenom parková úprava. Za povšimnutí stojí benzinová pumpa na první pohlednici. Na dopisnici z okupace je již umístěna trochu níž, na rohu se Zeyerovou ulicí

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

To byla úžasná socha, vlastně celé to místo. Škoda, že ho zneužili nacisté a poválečná euforie si to vyřídila nejen s pomníkem, ale i symbolickým náhrobkem libereckých padlých za 1. světové války Většina jmen byla totiž německých, kdo by to v Liberci čekal, že? (komentář: Hana Zemanová)

Konec Sokolské ulice

v roce 1934

V Sokolské ulici, před odbočkou do Zhořelecké ulice, zaujímají vyznačné postavení dva obytné domy, starší stojící vlevo, postavený v roce 1904 v secesním slohu Antonem Worfem pro majitele železářství v Pražské ulici Jana Mráze, byl ve 30.letech modernizován při přestavbě podkroví. Vpravo od něj byl postaven roku 1933 podle návrhu architekta Karla Webera z Liberce funkcionalisticky řešený dům s třípokojovými byty a lodžiemi. Stavěla ho liberecká firma Kühnelt a Linke. Zahrady obou domů sahají až k Jizerskému potoku, regulovanému v této části roku 1925. (zdroj Kniha o Liberci)

To se prodlužovala Sokolská a za mostem navazovala na Londýnskou (archiv Petra Bláhy)
To se prodlužovala Sokolská a za mostem navazovala na Londýnskou (archiv Petra Bláhy)
archiv Bernard Jankura
archiv Bernard Jankura
Kuitl - To byl vynikající obchod, hodně jsem tam nakupoval. A druhý Kutil byl ve Frýdlantské, šéfoval mu Kurt Hauser., před Kutilem aranžovna Potravin. (komentář Jaroslav Reichenberg Karel, Jirka Hanousek)
Kuitl - To byl vynikající obchod, hodně jsem tam nakupoval. A druhý Kutil byl ve Frýdlantské, šéfoval mu Kurt Hauser., před Kutilem aranžovna Potravin. (komentář Jaroslav Reichenberg Karel, Jirka Hanousek)
Malá fotosérie z roku 2007 (autor Hans Oldskull)
archiv Dana Kantorová
archiv Dana Kantorová
Sokolská ulice - září 1977 a 2.4.2021
Sokolská ulice - září 1977 a 2.4.2021
Sokolská - Opět od pana Odrážky - září 1977 (archiv Kateřiny Odrážkové)
Sokolská - Opět od pana Odrážky - září 1977 (archiv Kateřiny Odrážkové)
1908
1908
2019
2019

Karl Czastka - továrna na nábytek

Ruprechtická 732 / 8

Roku 1900 začala firma Gustav Sachers Söhne projektovat nábytkářskou dílnu a obytný dům pro Karla Czastku, z roku 1902 pochází prováděcí projekt. Obytná část s prodejnou v přízemí tvoří západní křídlo, na ně navazuje kolmo trojtraktová trojpodlažní dílna s šesticí litinových sloupů na každém patře.

Czastkův nábytek vyhledávala významná klientela, byl často předváděn na výstavách. Podnik postupně převzali synové Karel Czastka jr. A Alfred Czastka. Pro ně roku 1919 realizovala opět firma nástupců Gustava Sacherse delší východní křídlo budovy, již jako železobetonové, jednotraktové, se strojovnou v suterénu, která přes transmise poháněla strojní vybavení.

Truhlářská výroba zde pokračovala i po znárodnění. Zbytky secesní fasády zanikly při rekonstrukci, sídlí zde stavební firma.

(zdroj: průvodce Industriál libereckého kraje, 2007)

2021
2021
archiv Stanislav Dušátko
archiv Stanislav Dušátko
 Zanedbané kouty města  Zdroj: Deník/ Jana Patková
Zanedbané kouty města Zdroj: Deník/ Jana Patková

Hospoda Kůlna

Ruprechtická 223 / 1

Včerejší příspěvek Tomáše Ducháčka hospoda kůlna. Domek našeho dědy asi před 50.lety.(archiv Pavel Táborský)

Jan Táborský choval papoušky .
Jan Táborský choval papoušky .
archiv Jan Veselský
archiv Jan Veselský
Vlevo nahoře vykukuje Šavlovna na Malém náměstí
Vlevo nahoře vykukuje Šavlovna na Malém náměstí
archiv Ondra Musil
archiv Ondra Musil
1906
1906
Zástavba pod Rybářskou ulicí v roce 1938 a 3.5.2020
Zástavba pod Rybářskou ulicí v roce 1938 a 3.5.2020
Roh Zeyerovy ulice kolem roku 1938.  V domku čp.260-I sídlila od března 1874 do října 1876 redakce Arbeiterfreundu. (zdroj Kniha o Liberci)
Roh Zeyerovy ulice kolem roku 1938. V domku čp.260-I sídlila od března 1874 do října 1876 redakce Arbeiterfreundu. (zdroj Kniha o Liberci)
Malé divadlo
Malé divadlo

MALÉ DIVADLO

Zhořelecká 344/5

Na místě dnešního divadla stál od r. 1869 patrový hostinec Prátr, ve kterém při přestavbě v roce 1887 vznikl sál o rozměrech 18×12 m. Od roku 1903 se v tomto sále hrálo i divadlo. Zřejmě ještě před první světovou válkou se ochotníkům podařilo zmodernizovat a zvětšit jeviště a zákulisí; novou oponu jim tehdy navrhl scénograf pražského Vinohradského divadla Josef Wenig. V roce 1927 byl Prátr od základů přestavěn a zmodernizován podle návrhu architekta Václava Bečvářovského. Po rozšíření a přestavbě v něm kromě sálu fungoval hotel, restaurace a v zadním traktu tiskárna a tělocvična. Od přestavby se budova nazývala Lidový nebo Dělnický dům. Za německé okupace v něm sídlila policie, po osvobození se dům stal sídlem sociální demokracie.

Od roku 1948 byl v majetku města, které sem umístilo pomocné prostory tehdejšího Severočeského národního divadla. Kvůli dlouhodobému zanedbání údržby objekt chátral, až postupně přestal vyhovovat bezpečnostním předpisům a bylo nutné omezit jeho provoz. V roce 1981 vypracoval liberecký Stavokombinát dokonce projektovou dokumentaci plánované obnovy, která ale nebyla realizována.
Architektonickou studii rekonstrukce zchátralého objektu na experimentální divadelní studio se zázemím zpracoval až v roce 1986 Karel Hubáček. Pro novou malou scénu navrhl sál o kapacitě 200 diváků, s variabilní odnímatelnou konstrukcí sedadlových řad v hledišti. Na Hubáčkovu studii navázal prováděcí projekt Agrostavu Liberec (1987), který celou rekonstrukci i prováděl; projekční práce i stavbu vedl Jiří Žižka. Počátky stavby poznamenaly úřední komplikace, když divadlo nepřiložilo k žádosti o stavební povolení. V první etapě byly vybudovány zkušebny a nový sál Malého divadla, tedy část budovy od ulice Zhořelecká až ke zdi baletního sálu; ve druhé etapě se pokračovalo ubytovnami, jevištěm a suterénem v části od baletního sálu až do Zeyerovy ulice. Nová komorní scéna libereckého Divadla F. X. Šaldy se otevřela 14. září 1989 (definitivní kolaudace proběhla až v únoru 1990). V počátku provozu se pro divadlo používal název Aréna, který se však neujal a dnes je scéna známá jako Malé divadlo. V roce 1990 pracoval Hubáček na projektu novostavby třípodlažní provozní budovy, přiléhající k Malému divadlu z jihu, na místě dosavadních menších dílen a skladů. Definitivní projekt, pod nímž je podepsán i dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Václav Bůžek, je datován lednem 1991. Zatímco úpravy Malého divadla téměř nezměnily dochovanou podobu jeho jednoduchých fasád, Hubáčkův vklad se odrazil především v koncepci interiéru. Novostavba provozní budovy zaujme výrazným prvkem vysokého sloupového portiku s úzkým balkónem v jedné okenní ose nejvyššího patra. Provozní budova se sklady a dílnami byla dokončena v roce 1993.
Sedadla jsou umístěna na variabilním systému praktikáblů, výškově nastavitelných pomocí nůžkového mechanismu. Systém umožňuje sestavovat v prostoru hlediště různá prostorová řešení; nejen klasické hlediště s elevací pro sledování hry na jevišti, ale také libovolnou sestavu menších "tribun" při hře přímo v prostoru hlediště. Pod stropem lemují boční stěny sálu lávky z ocelových nosníků, na kterých jsou uchyceny dva příčné pojízdné mosty a 20 mobilních elektrických tahů pro osvětlení. Stěny sálu tvoří režné cihelné zdivo, jehož motiv se opakuje i na oponě. (zdroj Kniha o Liberci)
Lidový dům v 30.letech 20.století a Malé divadlo 14.6.2020
Lidový dům v 30.letech 20.století a Malé divadlo 14.6.2020
archiv Petr Bláha
archiv Petr Bláha

"Šourům" Mototechny na Zhořelecké.

(Jiří Holeček)

Zhořelecká ulice 7.2.1982 a 23.11.2020
Zhořelecká ulice 7.2.1982 a 23.11.2020

Dům šestinedělek,

který vznikl pod záštitou Okresní nemocenské pojišťovny v roce 1923, pro své pojištěnce fungoval zcela bezplatně. jinak dům mého nádherného dětstvi, po roce 1945 zde byla ubytovna zdravotního personálu a moje babička byla až do svého důchodu správcovou.

(autor příspěvku Ivana Fuchsová)

Stará porodnice

Před pár dny tu byla v diskuzi kolem figurky mimina na fasádě liberecké porodnice zmíněna stará porodnice. Byla v Krajinské ulici čp. 487, nevím přesně od kdy a jak dlouho fungovala, určitě byla v provozu v roce 1941, protože se tam narodil můj bratranec. Dnes je budova zrenovovaná, sídlí tam Policie ČR. Já si pamatuju, že před renovací byla fasáda tmavě šedá.

(autor příspěvku Věra Donátová)

archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv Bedřich Kopejska
archiv Bedřich Kopejska

JEDLIČKŮV ÚSTAV

počátek vývoje cílené péče o tělesně postižené děti v Liberci se všeobecně uznává r.1903, kdy na jaře tohoto roku známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav v Mariánské ulici č.4. V tomto zařízení vyčlenil malé oddělení s několika málo lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla poskytována léčebná péče bezplatně. Vzhledem k tomu, že tato místa byla v krátkosti obsazena, MUDr. Gottstein v r. 1906 kapacitu těchto lůžek ještě rozšířil a začal se zabývat myšlenkou pomoci tělesně postiženým dětem zřízením domova pro tělesně postižené v tehdejším Reichenbergu - dnešním Liberci.

V této době se ještě zdaleka nedá hovořit o komplexní, nebo-li komprehenzivní péči v pravém slova smyslu, ale byla tu již myšlenka a vůle založit základy péče o tělesně postižené dítě s hlavním úkolem vzdělávání a vyučení v oboru a následném uplatnění v životě.

V r.1909 byl z podnětu MUDr. Gottsteina ustaven "Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen" a předsedou byl jmenován tehdejší starosta města Reichenberg, Dr.Franz Beyer. Městská rada rozhodla o přidělení budovy pro potřeby tělesně postižených dětí v Pastýřské uličce č.5 a po nejnutnějších opravách byl 17. Listopadu 1910 otevřen veřejný dočasný "Domov pro mrzáky", který sloužil výlučně pro děti bez prostředků, potřebujících léčbu. Ředitelem byl jmenován MUDr. J.Gottstein. Tento domov měl pouze 6 pokojů s 26 lůžky a všechna lůžka byla ihned a trvale obsazena.

Vzhledem ke stálé nedostatečnosti kapacity lůžek v Pastýřské ul., ale i v celém Rakousko - Uhersku, bylo nezbytné pomýšlet na výstavbu nového moderního zařízení, které by odpovídalo požadavkům doby. Městská obec 11.7.1912 dala k dispozici stavební parcelu na Laufitzer str. (dnešní Lužické ul.) a zároveň postoupila jako základ částku 70 000 rakouských korun z prodeje "Domova pro mrzáky". Na výstavbu nového zařízení byly získávány finanční prostředky ze všech možných zdrojů - dary, prodávání stavebních kamenů, příspěvek z výnosu státní loterie, bezúročné půjčky. Během roku 1913 byly dány dohromady potřebné finanční prostředky a se stavbou se započalo 25.srpna 1913. Následující rok, téměř na den, 29.srpna 1914 byla budova na základě smlouvy předána do užívání Německé zemské komisi. Ústav se 100 lůžky byl postaven dle nejmodernějších požadavků, ředitelem byl jmenován MUDr.J. Gottstein a správu převzal "Spolek pro pomoc zmrzačelým".

Nový veřejný "Krüppelheim" - ústav pro tělesně postižené děti byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačelých nebo ohrožených mrzáctvím.

Válka, která ale vypukla, přinesla změnu do té míry, že k výše uvedeným úkolům byl ústav nucen převzít i péči o válečné invalidy a zmrzačelé. V důsledku těchto poměrů bylo nutné pozměnit i původní záměr a budovu prostorově upravit jako nouzovou nemocnici pro ošetřování raněných a válkou vynucených potřeb. Pouze nepatrná část zůstala pro užívání dětem. V r. 1917 došlo k rychlé přístavbě, vznikly nové ubytovací prostory a byla vystavěna velká zděná dílenská budova. Tento rok byl také přijat do zařízení jeden učitel.

Po válce se ústav reorganizoval zase pro původní poslání, přesto ale v zařízení zůstalo 31 válkou zmrzačelých dospělých, kteří neměli kam jít. Byl obnoven ortopedický ústav, 60 lůžek sloužilo léčbě dětí, 20 vyučení tělesně postižené mládeže, 40 lůžek pro válkou postižené a dospělé nemocné. Ústav byl rozšířen o další pozemky, ale představu o další rozšiřování zasáhla hospodářská krize. V roce 1919 náhle umírá MUDr. Gottstein a ředitelem je jmenován MUDr. Hans Wagner.

Z období 2. světové války je velmi málo dochovaných reálií. "Domov pro zmrzačelé" opět převzal funkci jako za 1. světové války, zařízení pro válečné invalidy. Ševcovské a ortopedické dílny vyráběly boty, protézy, korzety a jiné ortopedické pomůcky na míru.

Po roce 1945 dochází ke změnám v poslání ústavu, které vyplývalo ze změn v politické i hospodářské sféře. Do libereckého "Krüppelheimu" přijeli pracovníci Jedličkova ústavu z Prahy, aby se seznámili se situací v Liberci a aby připravili vše pro to, aby zde mohli nastoupit čeští zaměstnanci, kteří budou pečovat o české děti. 20. srpna 1945 se ústav stal pobočkou Jedličkova ústavu v Praze a přijal jeho název, který si drží dodnes. Do vedení nastoupil MUDr. Bartoš. 28. října 1945 byla při ústavu otevřena škola a r. 1946 naplno začala léčba a rehabilitace dětí. R. 1947 zahájila provoz ústavní ortopedická nemocnice a ředitelem celého areálu se stal MUDr. František Račanský. Ústav byl soukromý a financován byl z darů, sbírek, výnosů dílen a státních subvencí. V roce 1952 se liberecký ústav osamostatnil a přestal být pobočkou Jedličkova ústavu Praha.

V roce 1954 byl Jedličkův ústav Liberec zestátněn a zařazen pod ministerstvo zdravotnictví a ortopedické oddělení, které fyzicky zůstalo v Jedličkově ústavu, pod Státní oblastní nemocnici v Liberci. Dílny převzalo družstvo Snaha a ústavu hrozilo jeho zrušení. Koncepce byla nejasná až do roku 1958, kdy Jedličkův ústav Liberec přešel pod Státní úřad sociálního zabezpečení, který měl garantovat pro tělesně postižené děti a mládež kvalitní péči sociální, školskou, výchovnou a léčebnou. Jedličkův ústav měl dobré zázemí a splňoval všechny požadavky nového přístupu.

Na přelomu 50.-60. let se odstěhovalo družstvo Snaha a vznikly výukové dílny. Jedličkův ústav se stále rozšiřoval a v r. 1961 vznikla ústavní Mateřská škola v Kateřinkách a pavilon F pro učeňky a mobilní děti - kapacita dětí se zvýšila na 178 a ústav přejal funkci léčebnou, rehabilitační, sociální, vzdělávací a výchovnou. V r. 1967 se ředitelem Jedličkova ústavu stává PeadDr. Jiří Šimůnek.

Období totalitního režimu neprovázejí ústav žádné závratné změny ani k lepšímu, ale ani k horšímu. R. 1970 vznikl sportovní oddíl zdravotně postižených při TJ Slávie ODPM. Rozšiřují se výukové obory, zavádí se pracovní zácvik v oboru pro mentálně handicapovanou mládež.

Rok 1990 a následující léta přinesla spoustu změn a rozvoj celého zařízení ve všech oblastech - stavebních, léčebných, rehabilitačních, výchovných i vzdělávacích. Zařízení bylo řízeno přímo MPSV, do vedení Jedličkova ústavu nastoupila Ing. Ivana Němečková, která byla ve funkci až do jara roku 2002, kdy se zřizovatelem Jedličkova ústavu stal Krajský úřad Libereckého kraje. Za toto období se v celém objektu stavělo, rekonstruovalo, opravovalo. Rozvíjela se odborná rehabilitační a zdravotní péče. Rozšířily se služby odborných pracovníků speciálních pedagogů, logopeda a psychologů. Vznikl Sportovní klub Jedlička, výtvarné dílny, kde děti s tělesným postižením vyráběly (a dodnes vyrábějí) úžasné výrobky z keramiky, proutí, hedvábí a plátna. Koncepce péče byla komprehenzivní neboli komplexní.

Výstavbou první budovy (dnešní Dům E) vznikají první skupinová bydlení, která umožňují tělesně postiženým dětem žít co nejvíce životem přibližujícímu se běžnému způsobu života. Vzniká i tzv. nácvikové bydlení - pět bytů, kde dospívající osoby s tělesným postižením a s perspektivou integrace si mohou nacvičit bydlet samostatně a vyzkoušet si co nejvíce situací podobných běžnému životu. Formy sociální péče se stávají individuálnějšími, respektujícími každého jedince.

Podrobněji se lze o vývoji péče o tělesně postižené děti a mládež v Liberci dočíst v knize "Hledání" autorů Luboše Vejražky a Jirky Hladíka o.s. Unikátní projekty, Smržovka.

V roce 2002 do vedení Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace byl Krajským úřadem Libereckého kraje jmenován Ing. Pavel Eliáš, který inicioval stavbu další budovy (dnešní Dům H) se dvěma skupinovými byty pro potřeby handicapovaných dětí, které mají minimální nebo také žádné vlastní rodinné zázemí.

1. července 2005 byla do funkce ředitelky Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace jmenována Mgr. Hana Peldová, která započala se systematickým zaváděním standardů kvality poskytované sociální péče. Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách s platností od 1.1.2007 upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. (zdroj Jedličkův ústav Liberec)

archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
archiv Starý Liberec
archiv Starý Liberec
1938 ( https://www.ebay.com )
1938 ( https://www.ebay.com )
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv Petra Ruprechta
archiv Petra Ruprechta
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Stadion U Nisy ve 30.letech a v roce 1995 - obě už dnes hodně historické fotografie. Tam by asi nehrál AC Milan a další velkokluby.
Stadion U Nisy ve 30.letech a v roce 1995 - obě už dnes hodně historické fotografie. Tam by asi nehrál AC Milan a další velkokluby.
Hřiště u Nisy. (archiv L.Janků)
Hřiště u Nisy. (archiv L.Janků)

Hřiště U Nisy


Fotbal se na současném stadionu U Nisy začal hrát už v roce 1933, kdy radnice tento pozemek vyhradila pro český klub SK Liberec (od roku 1934 s názvem Slavia Liberec), který tak konečně získal vlastní zázemí. Tehdy se ještě nepoužíval nynější název stadionu, ale označení "Pod chudobincem", podle dnešního Domova mládeže v Zeyerově ulici nad současnou Hlavní (jižní) tribunou. Prvoligová premiéra se U Nisy odehrála už 24. května 1953, kdy zde Slavoj, jeden z předchůdců současného Slovanu, přivítal před desetitisícovou návštěvou pražskou Slavii (tehdy Dynamo).

Slovan ve své více než padesátileté historii několikrát vystřídal jako svůj domovský stánek Městský stadion (v Jeronýmově ulici) a Stadion U Nisy. Ten prošel významnou rekonstrukcí v druhé polovině 70. let a znovu otevřen byl v dubnu 1978 při derby s Jabloncem. Další návrat z Městského stadionu, kam Slovan znovu přesídlil od sezóny 1982/83, přišel v sezóně 1986/1987.

Po postupu Slovanu do nejvyšší soutěže v roce 1993 dostal klub výjimku a první sezónu mohl odehrát U Nisy, i když tehdejší stav stadionu byl pro první ligu nedostačující: na stadion se vešlo 5575 diváků, z toho pouze 500 míst bylo k sezení (na staré tribunce na místě dnešní Severní tribuny). První domácí ligový zápas Slovanu zažil vyprodaný stadion U Nisy 14. srpna 1993, kdy do Liberce zavítala Viktoria Žižkov. Ještě v téže sezóně, konkrétně 30. dubna 1994 při zápase s Unionem Cheb, byl od Nisy vysílán první televizní přenos. V sezóně 1994/1995 se už ale Slovan musel stěhovat na Městský stadion a U Nisy se mezitím odbourala velká část skalního masivu a postavila se nová Hlavní tribuna s více než 2000 míst k sezení, čímž se celková kapacita stadionu zvedla na 7052 míst. Kvůli špatnému stavu hrací plochy na stadionu U Nisy, který v těchto letech často vedl k nucenému odkládání ligových duelů, zejména v jarní části ligy, odehrál Slovan na Městském stadionu i několik zápasů na jaře 1996.

Historicky nejnižší návštěvou na stadionu U Nisy - věřme, že už navždy - zůstane zapsán duel 4. kola sezóny 1996/1997 proti Viktorii Plzeň, kdy se kvůli výtržnostem při předchozím domácím zápase muselo hrát bez diváků. V létě 1997 byla U Nisy vybudována první tréninková plocha s umělým povrchem. Jarní část sezóny 1997/1998 opět přinesla stěhování na Městský stadion kvůli další rekonstrukci stadionu U Nisy, při níž došlo mimo jiné k potřebnému rozšíření hřiště, vybudování drenáží, dobudování vestavby do Hlavní tribuny a výstavbě nových (zatím nekrytých) tribun za brankami (Východní a Západní tribuna). Od 7. kola sezóny 1998/1999 (18. října 1998) už ale Slovan hraje své domácí zápasy výhradně na stadionu U Nisy.

Díky vstupu do evropských pohárů, konkrétně domácímu zápasu s FC Liverpool (9. listopadu 2000), se náš stadion dočkal také umělého osvětlení. To se stihlo postavit během jednoho měsíce! Dalším významným vylepšením stadionu byla stavba nové Severní tribuny, s kapacitou více než 2500 zastřešených míst k sezení, z níž mohou diváci sledovat fotbal od legendární sezóny 2001/2002. V tu dobu byl také areál rozšířen o nové tréninkové plochy s osvětlením. V roce 2002 došlo ještě k výstavbě potřebného vytápění trávníku, V.I.P. prostor na Hlavní tribuně a nového prostoru pro rozcvičování hráčů pod Hlavní tribunou. O rok později přibyla také velkoplošná obrazovka, v české lize jedna z prvních.

Poslední velká přestavba, při níž získal stadion U Nisy současnou podobu, proběhla v sezóně 2004/2005. Vedení města nejprve v dubnu 2004 neschválilo dotaci na dostavbu, ale o měsíc později ji nakonec, byť v redukované výši, odsouhlasilo. Západní i Východní tribuna se díky tomu konečně dočkaly střechy a na místě staré správní budovy za Východní tribunou vyrostlo nové zázemí pro vedení klubu, včetně fanshopu, dětského koutku, prostor pro fanoušky a později i restaurace. Dnes je stadion U Nisy moderním a útulným fotbalovým stánkem s kapacitou lehce pod 10 000 míst, který kromě evropských velkoklubů jako FC Liverpool, AC Milán nebo FC Schalke 04 několikrát hostil i českou fotbalovou reprezentaci. (zdroj Kniha o Liberci)

Snímek z časopisu Automobil, 1976
Starobinec
Starobinec

Městský starobinec

v Zeyerově ulici vznikl těsně před koncem předminulého století, projektoval ho architekt Adolf Kaulfers a v letech 1898-1899 ho postavila firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Rozsáhlá novogotická budova má 110 metrů dlouhé průčelí a původně byla rozdělena na tři části. Vpravo od vchodu bydlely ženy, nalevo muži a střed obývaly manželské páry. Ve střední části prvního patra se nacházela kaple, dnes ale tento prostor slouží už jen jako společenská místnost. Celková kapacita objektu byl 42 dvoulůžkových a 16 čtyřlůžkových pokojů. Dokola objektu se rozkládala zahrada o výměře 21 tisíc metrů čtverečních.

Dnešní využití (v roce 2008)

V současné době slouží obě budovy jako Domov mládeže. Jsou tu ubytováni studenti a žáci přibližně z 15 škol v Liberci, například SPŠ strojní a elektrotechnické a VOŠ, SPŠ stavební, SPŠ textilní, Střední školy právní a VOŠ právní, Střední zdravotnické školy a VZŠ, Gymnázia F.X.Šaldy, Střední pedagogické školy, Soukromé umělecké školy, a dalších.

Liberec - starobinec a chorobinec

Dnes Vás zavedu na vyvýšeninu nad širokým údolím Nisy, nad dnešní stadion FC Slovanu, do míst, kde liberecký magistrát nechal v roce 1899 postavit městský zaopatřovací ústav ("starobinec" - v dnešní terminologii domov důchodců nebo penzion pro seniory) a o deset let později naproti němu městský "chorobinec" (politicky korektně zřejmě léčebna dlouhodobě nemocných, event. hospic). (autor článku Hana Kubíková)


Městský chorobinec

- ústav pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné - postavilo město naproti starobinci o deset let později. Stavba byla financována z darů úspěšných podnikatelů (stalo by se to dneska?). Projekt vypracoval městský architekt Josef Schuh, stavbu v secesním stylu provedl stavitel Gustav Habel. V polovině června 1910 byla stavba kolaudována a hned do ní byl umístěno 82 chovanců. O dalších 50 lůžek se kapacita zvětšila v roce 1930, kdy bylo pro sociální účely adaptováno podkroví.

Chorobinec
Chorobinec
Zeyerova ulice (archiv Mirek Endrle)
Zeyerova ulice (archiv Mirek Endrle)
Zeyerova ulice 2002 archiv Karel Pav
Zeyerova ulice 2002 archiv Karel Pav