Liberec I - Staré město - část 3. (Sokolská ulice, divadlo, radnice, synagoga, Jedličkův ústav a okolí)

Začátek Sokolské ulice (kdysi Turnerské) začátkem 20.století.
Ulice byla vybudována v roce 1888. V té době už stálo divadlo (1883) a
připravovala se výstavba nárožní budovy hlavní pošty (1892), která
stanovila šířku budoucí ulice. Od roku 1897 projížděla Sokolskou ulicí
tramvaj, nejprve obousměrně, od roku 1904 pouze směrem k divadlu. Na
místě domu s věžičkou (čp.452-I) vyrostla roku 1929 osmipodlažní
kancelářská budova. Nároží Řeznické a Sokolské ulice zaujímal až do
třicátých let typický staroliberecký štítový dům. Nejvýše je na snímku
vpravo dům čp.168-I s prodejnou cyklistických potřeb, složený vzhledem
ke svažitosti ulice ze dvou částí. (zdroj Kniha o Liberci)




Vinárna na rohu Řeznické a Sokolské ulice
V Řeznické ulici byl také velkoobchod vínem Wilhelma Bergmanna, založený už roku 1857. Sklady měl v domě (čp. 110 - I) a dnes již zbořeném sousedním objektu na rohu s Liliovou ulicí a dále ještě v ulici Široké (čp. 279-II). Dřevěný staroliberecký dům s vinárnou (čp. 473-I) byl zbořený ve třicátých letech. Fotografie je ještě předrepubliková, ale takovýchto šenků bylo v Liberci třicátých let mnoho. Dnes už existuje jen jediný v Perlové ulici.
(Zdroj Kniha o Liberci)



-8.jpg)


Sokolská ulice čp. 113 - I
Když se konečně podařilo spolku zaměstnanců v průmyslu
(Industrieangestellter Verband) vykoupit domek čp.113-I naproti poště i
podobné stavení za ním, mohla být na jejich místě postavena v roce 1929
vysoká osmipodlažní administrativní budova s prodejnami v přízemí. Je
příkladem funkcionalistické meziválečné architektury, nerespektující
vžité urbanistické zásady. Projektoval ji Ernst Müller, stavbu provedl
Ferdinand Miksch, oba z Liberce. Po válce zde byla umístěna Krajská
odborová rada (KOR), pak vysokoškolské koleje a donedávna tu sídlily tu
některé katedry Technické univerzity. V současné době například
sdružení Tulipán.
Galerie Díla v přízemí vystřídaly prodejny
Oděvních závodů Prostějov a krátce i automobilů Ford, dále firma Copia,
s.r.o........momentálně Zdravé opalování......
(Zdroj Kniha o Liberci)








Benešovo náměstí a most za divadlem aneb dokolečka dokola
Roku 1895 byl dlouho plánovaným přemostěním tehdejší Turnerské (Sokolské) ulice umožněn přímý průjezd k synagoze a do ulice Na Skřivanech (Rumjancevovy). První liberecká mimoúrovňová křížovatka se stala zároveň působivým popředím pro vyhledávané a často publikované pohledy na ucelenou novorenesanční zástavbu horního centra. Prodloužená Rumjancevova ulice na nich působí skutečně monumentálním dojmem velkoměstské třídy, přestože nepatřila a ani nepatří k hlavním dopravním tepnám. Stačilo také stočit pohled trochu doleva a hned se naskytl obrázek zcela jiného Liberce. Vedle pošty, v místech pozdějšího výukového domu (dnes Technická univerzita ), strašila až do konce dvacátých let přízemní barabizna a neméně zchátralé polodřevěné domky v Liliové a Řečnické ulici vydržely ještě o třicet let déle.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)



.jpg)
Most za divadlem
ve 30.letech 20.století a letech 1979 a 1992
Nahoře je původní železný most z roku 1895 s dominantou synagogy. V lednu 1974 se začalo s jeho demolicí a
zároveň odstřelem skály v místě budoucího nájezdu. Nový železobetonový
most zapojený do mimoúrovňové křižovatky byl otevřen 13.5.1975 (zdroj Kniha o Liberci)





most za divadlem v roce 1920
Od poloviny 90.let 19.století navazoval na severozápadní roh náměstí
Dr.E.Beneše tzv.Divadelní most, vytvářející komunikaci směrem k
synagoze, překlenutý přes nově zbudovanou Sokolskou ulici. Obě tyto
ulice připojovalo pohodlné schodiště za divadlem, jedno z mnohých a pro
Liberec typických. Původně jednotný blok domů s jednotnou fasádou v
Rumjancevově ulici narušila až přestavba roku 1938.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Okolí mostu nad Sokolskou ulicí


.jpg)








Ulice Na Skřivanech (18.léta 19.století)
V návaznosti na novou městskou čtvrť, tzv. Fiipovo město, vznikla řada zděných klasicistních domů v místech zvaném Na Skřivanech podél dnešní Rumjancevovy ulice. Snímek pořízený z Vavřincova vrchu zachycuje odprava doleva domy čp. 118, 379, 335, 119, 120 a 124 - I. Dosud volnou plochu před nimi naplnila brzy synagoga. Dole vidíme střechy domů podél dnešního Sokolské ulice.Dům zachycený zcela vpravo 118 - I byl postavený roku 1818 pro městského úředníka Gottfrieda Resella.
Vedle něj stojící dům, postavený roku 1870 pro soukeníka F.Hoffmanna, zůstal dodnes zachován v téměř nezměněné podobě, pouze s přístavbou z roku 1924. Jeho soused vznikl roku 1833 a v osmdesátých letech dostal přístavbu pro nového majitele továrníka Eduarda Salomona. V této podobě vydržel až do roku 1993, kdy byl při modernizaci rozšířen směrem do dvora a dostal zvýšenou mansardovou střechu. V proluce mezi ním a jeho bližším sousedem vznikl roku 1924 obchodní a obytný dům (čp.971 - I) pro továrníka Salomona, jehož úzké průčelí zdobí socha textiláka od libereckého sochaře Karla Kolaczka. Zbylé domy byly zbourány v šedesátých letech při výstavbě objektu Oblastní geodezie a Podniku výpočetní techniky.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Hotel Reichshof








 (archiv P.Kolín).jpg)
HOTEL REICHSHOF
Sokolská ulice - 13.2.2009 a 9.1.2021
V roce 1896 vyrost na místě původní hospody hotel. Projekt i stavbu provedla známá stavební společnost Gustav a Ferdinand Mikschové v novorenesančním stylu. Měl 40 pokojů, salónky a velikou jídelnu. Ve dvoře se nacházely rozsáhlé stáje, později garáže. Majitel a hoteliér Josef Schiessler hotel pojmenoval Reichshof (Říšský dvůr). Od října 1922 byly do stájí/garáží umístěny dvě složky policejního ředitelství, oddíl jízdní policie (koně) a oddíl jízdních kol (motocykly). Na počátku třicátých let se v prostorách hotelu začali pohybovat příznivci nacistů i samotní nacisté. Fungoval zde i Esplanade bar. V roce 1940 bylo do budovy umístěno velitelství Gestapa, ulice byla přejmenována na Strasse der S.A. a na místě garáží zřízeno popraviště. Po založení Vysoké školy strojní a textilní v roce 1953 byly v budově zřízeny koleje a laboratoře některých kateder. Po dostavbě vysokoškolských kolejí v Harcově budovu získalo jako internát střední odborné učiliště. Při stavbě nové knihovny na místě bývalé synagogy byla zbourána podstatná část hospodářských staveb. Budovu si později pronajal soukromník, který tu provozoval ubytovnu a hospodu. Hotel, naposledy ubytovna, byl na popud města zbourán. Zdůvedněno to bylo jednak jeho stavem, ale také plánovanými úpravami silnice (rozšíření, nová křižovatka, či dokonce tunel), ke kterým však nedošlo. Potkal ho tedy podobný osud jako Nárožní dům 278-I "Myší díra" (ZDROJ: https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/5585-hotel-reichshof )


fotografie ze Sokolské ulice v květnu 1945,
konkrétně pohled k již zbořenému hotelu Reichshof , který stával pod mostem v Sokolské ulici. (autor příspěvku Hans Oldskull)




Proměny Poštovního náměstí
(náměstí Dr.E.Beneše)
Novorenesanční budova hlavní pošty slouží od prvního říjnového dne roku 1892.
Pošťáci, kteří se dosud tísnili v nevyhovujících prostorách na Zámeckém
náměstí, se konečně dočkali slušných pracovních podmínek.
Bylo toho nanejvýš třeba už proto, že liberecká pošta patřila objemem práce k nejvytíženějším v českých zemích.
Název Poštovní náměstí je převzat z první pohlednice. Ačkoliv se
používal,nebyl nikdy oficiálně schválen,podobně jako jméno Divadelní
náměstí, kterým se běžně,a to i v úředních spisech, označoval prostor
za radnicí.
Na prvních třech poslednicích vidíme budovu hlavní
pošty v původní podobě, pomineme-li dodatečně zřízenou věžičku pro
telefonní provoz. K větší přestavbě došlo během roku 1936 a její
výsledek zachycuje poslední pohlednice.
Potřeba dalších prostor si vynutila zrušení vstupní haly a vchod je od té doby umístěn excentricky.
Okna v přízemí ztratila půlkruhovité zakončení.
Za povšimnutí stojí dva dodávkové poštovní vozy, jeden motorový a druhý tažený koňmi.
Kromě hlavní pošty existovaly ve městě další pobočky.
Jedna sídlila od zavedení železnice na nádraží, druhá , sloužící hlavně
potřebám krajského a okresního soudu a státního zastupitelstva, byla
15.července 1895 otevřena v Chrastavské ulici číslo 8.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)






1.jpg)
2.jpg)



.jpg)





Novorenesanční dvojdům pro řezníka Franze Wernera (čp. 184/I, tzv. Wernerův dům) a lékaře Antona Knieschka (čp. 468/I, tzv. Knížkův dům)
postavila podle plánů místního stavitele Otto Miksche, datovaných rokem 1884, firma Ferdinand a Gustav Mikschové. Dům čp. 468/I původně zamýšlel Otto Miksch pro svou vlastní osobu. Nachází se na severozápadní straně náměstí Dr. Edvarda Beneše, v městské památkové zóně. Oba objekty tvoří jeden shodně řešený architektonický a stavební celek. V letech 1912-1913 k němu přibyl již odlišně řešený dům čp. 183/I ve Frýdlantské ulici od Ernsta Schäffera (narozen 1862), který však není památkově chráněn. V domě čp. 468/I poskytoval své služby počátkem 20. století Hotel Central, ve kterém přenocoval 10. srpna 1912 Karl Liebknecht (1871-1919). Využití jednotlivých částí domu se často měnilo. Od roku 1898 tu úřadovala spořitelna a později Okresní zastupitelství. Dále objekt sloužil provozu kavárny, pivnice, restaurace, kanceláří, ordinací nebo knihkupectví, což s sebou přineslo řadu adaptací a stavebních úprav. Vnější vzhled ovlivnila rekonstrukce parteru, spočívající v osazení travertinového obkladu a provedená v roce 1936 stavitelem Josefem Porschem podle plánů architekta Maxe Kühna (1877-1944). Mezi roky 1954-2000 zde sídlila Státní vědecká knihovna, v letech 2005-2006 prošel objekt radikální rekonstrukcí pro potřeby Magistrátu města Liberec. Třípodlažní nárožní dům s obytným podkrovím a hlavním průčelím, členěným dvěma rizality, je tvořen dvěma pohledově splývajícími částmi. Završuje jej lomená střecha, krytá vláknocementovými šablonami s korunou a dvěma předstupujícími, symetricky umístěnými polokupolemi se zvoncovitými střechami. Střechu prostupují původní a novodobé prosklené vikýře. Fasáda přízemí s polokruhově zaklenutými otvory je obložena travertinovými deskami a umělým kamenem. Fasádu druhého a třetího podlaží bohatě člení prvky novorenesančního tvarosloví, například pásová a nárožní bosáž, výrazně vysazená konzolová římsa s festonovým vlysem, bosované pilastry a kanelované polosloupy s korintskými hlavicemi. Okenní otvory druhého podlaží jsou rámovány postranními pilastry a segmentovými frontony.










KAVÁRNA POŠTA
Ještě v polovině 19. století byly poštovní zásilky dopravovány do
Liberce spěšnými poštovními vozy taženými koňmi. Když byl poštovní úřad
přeložen blíže k zámku do Zámecké, dnešní Felberovy ulice, příjížděly
poštovní vozy na prostranství před zámkem. Na čerstvé zprávy tu
netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i spekulanti. Aby se
jim lépe čekalo, otevřel si v bývalé panské budově čp. 4/V podnikavý pan
Cloin restauraci a kavárnu. Pojmenoval ji případným názvem U pošty.
Kromě toho, že tato kavárna umožňovala různé obchodní schůzky,
poskytovala svým hostům bohatý výběr časopisů, prodávala se zde výborná
káva a prvotřídní jídla, pořádaly se zde koncerty a různé zábavy.
Po výstavbě nové budovy pošty na rozšířeném Staroměstském náměstí v roce
1892 ztratila kavárna U pošty hlavní důvod své existence. Když potom na
protější straně náměstí postavili stavitelé Bürger a Keil výstavní
trojdům, otevřel si v rohovém domě čp. 484/I svou "vídeňskou kavárnu" a
nazval ji kavárna Pošta. Sem se také ochotně přemístili jeho bývalí
stálí hosté a stará kavárna U pošty brzy nato dožila.
Interiér
kavárny Pošta byl proveden v novorokokovém slohu, podle vzoru podobných
podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady,
zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek, to vše vytvářelo spolu s
dokonalou obsluhou příjemné, čisté prostředí lákající k posezení.
Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Provoz kavárny
navazoval na sousední hotel Central (dnes budova Nového magistrátu města
Liberce) a přispíval k oživení náměstí ve večerních a nočních hodinách.
Po úplné rekonstrukci provedené podnikatelem Restaurace a jídelny v
osmdesátých letech dostal interiér kavárny Pošta opět původní lesk. Byla
obnovena zejména kavárna a dva salónky, na jejichž rekonstrukci se
podílela řada výtvarníků sdružených v Díle Praha a Ústí nad Labem.
Kavárna Pošta se stala opět znamenitou zvláštností Liberce a současně i
jedním ze zajímavých svědků jeho historie. Celý objekt, v němž je
kavárna umístěna, je chráněn, jako součást cenného urbanistického
souboru náměstí Dr. E. Beneše.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého
druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19.
století. Byla proto rovněž zařazena do soupisu kulturních památek.
Zdroj: Liberecké domy hovoří č. 1 (1992)






.jpg)
.jpg)









Okolí a interiér Kavárny Pošta
Když byl bývalý poštovní úřad přemístěn do dnešní Felberovy ulice, přijížděla poštovní spřežení na prostranství v místě nynějšího parčíku u Spořitelny. Na čerstvé zprávy tu netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i různí spekulanti. Aby jim čas lépe uběhl, otevřel první liberecký kavárník Theodor Cloin v byvalé pánské budově (čp. 4 - V) restauraci s kavárnou, kterou pojmenoval U Pošty. Kromě příjemného prostředí pro obchodní schůzky, poskytovala hostům bohatý výběr časopisů, podávala se výborná káva prvotřídní jídla, pořádaly koncerty a různé zábavy - tak to alespoň uváděl Cloinův reklamní letáček.
Roku 1892 se poštovní úřad přestěhoval do nové budovy za radnicí. Když pak o rok později vyrostl naproti výstavný trojdům, otevřel si Cloin na jeho nároží (čp. 584 - I) pohotově "vídeňskou kavárnu ", kterou nazval Pošta. Sem se také přemístili jeho stálí hosté a původní podnik v Zámecké ulici brzy nato dosloužil. I když v městě bylo v té době v provozu sedm specializovaných kaváren a cukráren, kde se dalo při hudbě příjemně posedět, Pošta z nich byla bezesporu nejpozoruhodnější a vnitřním vybavením se stala senzací tehdejšího Liberce. Interiér kavárny je proveden v novorokokovém stylu dle vzoru podobných podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba s bohatým zlacením a stylový nábytek, to vše vytvářelo s dokonalou obsluhou prostředí lákající návštěvníky posezení. Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Doplňovala služby hotelu Central, nacházejícího se v domě na protějším nároží (čp. 468 - I, dnes Magistrát města Liberce), a přispívala k oživení náměstí ve večerních hodinách. Po úplně rekonstrukci (1981 - 1985), provedené podnikem Restaurace a jídelny za účasti řady výtvarníků restaurátorů ,dostal interiér Pošty původní lesk.
K provozu byl přiřazen Postilion, bar s diskotékou, přístupný z Mariánské ulice (1981). Kavárna Pošta se stala opět vyhledávanou zvláštností Liberce a pozoruhodným svědkem jeho historie.
Vedle prvotřídních podniků, jakými byly vedle Pošty Zlatý lev, Schienhof a několik dalších, existovaly stovky nejrůznějších výletních restaurací, hospod, lokálu a výčepů, z nichž ovšem většina byla nevalných.Menší výčepy se rozmohly poté, co v osmdesátých letech 18.století přestal platit povinný odběr piva z panských pivovarů. Už roku 1828 vytvořili šenkýři sdružení (Bierschänkelmittel), jehož statut potvrdil purkmistr. Z něho se vyvinulo Společenství hostinských (Genossenschaft der Gast- und Schankwirte in Reichenberg, 1863), stárající se mj. o hladký chod a dobrou úroveň restauračních zařízení. Sdružení asi 120 majitelů nejrůznějších živností. Ti se roku 1891 rozhodli zřídit společnou ledárnu, která byla nákladem 6405 zlatých vybudována v Pavlovicích za přispění pivovarů z okolí, ale i z Plzně. Odpadlo tak neefektivní skladování v zimě nasekaného ledu po sklepích. Spolek existoval i za první republiky.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




Vinárna Postilion
-
nedochovaný interiér byl reprezentativní ukázkou vytříbeného, luxusního "Raumkunstu," v němž každá jednotlivost tvoří součást celku, navrženého architektem a zahrnuje veškeré vybavení, od nábytku až po kliky. Interiér Bitzan navrhl ve spolupráci s významným umělcem zaměřeným na sklomalbu a grafiku, Josefem Gollerem. Interiér vinárny se nacházel v domě vyprojektovaném pro Theodora Cloina libereckou stavební firmou Adolfa Bürgera, v němž se nachází také proslulá kavárna Pošta. V plánové dokumentaci uložené ve stavebním archivu se však bohužel nedochovala žádná zmínka o Bitzanově práci na interiéru a tak jsme odkázáni pouze na dobové fotografie, publikované v prestižním periodiku Moderne Bauformen. Bez zajímavosti také není fakt, že se jednalo o oblíbený podnik místních nacionálů a vinárna se tak stala svědkem rvačky mezi zmíněnými nacionály a sociálními demokraty v čele s Karlem Kreibichem, který sem zavítal.












Tělocvična
Zájem
o tělesná cvičení se v Liberci probudil ve čtyřicátých letech 19.
století. Učitel a později ředitel školy na Sokolském náměstí Ferdinand
Josef Pfohl chtěl už od roku 1847 zřídit soukromé cvičiště, ale
magistrát, který se musel držet Metternichových zákonů, to nechtěl
dovolit, protože to byla činnost, na níž by se podílely více než tři
osoby najednou, což bylo zakázáno. Teprve v roce 1848 mohl Pfohl založit
v Barvířské ulici (čp.118-III) soukromý ústav a uspořádat první
veřejné cvičení. Roku 1850 musela předat prostory c.k. okresnímu soudu,
který zde zřídil věznici. V roce 1853 byla škola obnovena v budově
sirotčince pod dnešním krematoriem. Cvičení se zde zúčastňovala i
děvčata, ale také tento objekt musel být po dvou letech opuštěn. Cvičilo
se i na zahradě domu U Bažanta na Staroměstském náměstí, kde dal Karl
Günter z Msgdeburku kolem roku 1855 dohromady 32 sportovců, kteří
cvičili na hrazdě, na bradlech a provozovali šplh.
Neúnavný
průkopník Pfohl založil 19.8.1861 novou sportovní školu, na jejíž půdě
bylo rozhodnuto ustavit Německý tělovýchovný spolek v Liberci
(Deutscher Turnverein Reichenberg, DTR, někdy je uváděno 20.8.1861).
Cvičilo se nejdříve na zahradě hostince U Konvice, ale ještě téhož roku
se podařilo pronajmout nevelké klenuté prostory v přízemí domu čp. 41-
IV naproti dnešnímu Paláci Adria , kde byla zřízena tělocvična.
Schválené stanovy přišly teprve 28.4.1862 a den nato bylo na slavnostní
schůzi za účasti 126 cvičenců osloveno oficiální založení spolku.
V
čele DTR stanuli Ignaz Sieber a Alexander Peez, tehdejší šéfredaktor
Reichenberger Zeitung. Ještě v červnu byl uspořádán cvičitelský bál a už
23. července se konalo první veřejné cvičení na Střelničních loukách
(Schiesshauswiesen). Spolek měl 197 členů, z toho 55 mladistvých.
Následujícího roku se zúčastnil sjezdu v Milešově, na němž bylo ujednáno
založení Svazu německo -českých tělocvičných spolků (16.5.1863). V
červnu bylo rozhodnuto zakoupit pozemky na Ďolík (Gründlu, v dnešní
Sokolské ulici ) pro novou tělocvičnu. Následujícího roku dostal DTR od
německých paní a dívek vyšívaný prapor s heslem Odvahu, sílu,
sebeovládání. Ještě v srpnu byl také přebudován sál Obecního domu pro
zimní cvičení. První vlastní budova tělocvičny DTR byla postavena v
průběhu roku 1865. Projekt tělocvičny vypracoval liberecký stavitel
Gustav Sachers a stavbu provedl Ferdinand Miksch. Budova měla dvě
poschodí, sál měřil 22 X 13 m a byl vysoký 8,20 m. Na severní straně při
dnešní Sokolské ulici k ní přiléhalo letní cvičiště. (pozn. dne 10. května 1865 byl položen slavnostně základní kámen, dne 4. prosince slavnostně zahájen provoz)
( Na prvním obrázku je tato tělocvična zobrazena pohledem z míst, kde dnes stojí kavárna Pošta. )
Od roku 1868 začalo být na libereckých školách zaváděno povinné vyučování tělocviku, jež řídil DTR, který poskytl tři učitele. Tělocvična, jež se stala chloubou Liberce, musela však být v roce 1893 při přestavbě centra zbořena a nahrazena novou v Jablonecké ulici. Tuto tělocvičnu vyprojektoval v novorománském slohu člen DTR Julius Keil, stavbu provedl v letech 1892-1893 Adolf Bürger. Velký sál s galerií má rozměry 27,60 X 18,80 m a výšku 11,50 m. K tělocvičně patří letní hřiště a malá zahrada.
Byla otevřena při sportovních slavnostech Ještědskojizerské župy (13.8.1893). Členstvo pocházelo ze všech vrstev obyvatel Liberce a jeho počet brzy dosáhl 1200 osob .
Sál byl největší ve městě a proto se zde konalo také mnoho kulturních a zábavních akcí - přednášek, koncertů, divadelních a filmových představení, plesů, výstav a různých shromáždění.
Po roce 1945 převzal tělocvičnu Sokol, pak TJ Lokomotiva Liberec.
Na čtvrtém snímku je za tělocvičnou vidět novorenesanční vilu obchodníka F.Bogmanna z roku 1908, patřící dnes nemocnici.
(zdroj Kniha o Liberci)





Dvůr Clam- Gallasů v Jablonecké ulici.
zdroj ZMIZELÉ ČECHY - LIBEREC, autorky Hana Chocholoušková a Markéta Lhotová, 2010, vydavatel Paseka




.jpg)





Dřevěné provizorní a nové městské divadlo
Po požáru empírového soukenického divadla na Sokolovském náměstí dala městská správa upravit cirkus společnosti Wulff, postavený v roce 1879, na prozatimní divadlo. Dřevěné provizorium s kapacitou asi 1500 diváků postavil během krátké doby Anton Worf, takže zde mohla již od počátku března 1880 hrát společnost teplického divadla, která dávala po dva měsíce činohru a operetu a hostovala v Liberci ve stejnou dobu i o rok později. Poslední představení, Goethovu Ifigenii na Tauridě, provedlo 2.5.1882 saské dvorní divadlo. Potom už musela náhradní scéna ustoupit stavbě kamenného divadla. Nejmenší domek se zahrádkou (čp.163-I) na prvním snímku vlevo (v roce 2020 je v této budově např. Zdravé opalování), byl v místech dnešní výškové budovy vysoké školy. Domy na obzoru, tzv. Bittnerbergel, stávaly u dnešního Šaldova náměstí. Nejvýše vyčnívá dům zvaný Papoušek.
Budova městského divadla, jak se původně nazývalo, patří mezi první stavby, které začaly měnit tvář vnitřního města. Nutnost postavit nový divadelní objekt vedla ke značnému spěchu při hledání architektů. Skromnost prostředků nakonec zabránila realizaci ze soutěže vzešlého vítězného projektu architektů Miksche a Niedzielského z Vídně a město se obrátilo na jinou vídeňskou kancelář F. Fellnera a H. Helmera, specializovanou na stavbu divadel.
Liberecká scéna však patřila k jejich prvním stavbám v Čechách. V
letech 1881 - 1883 ji realizovala firma Sachers a Gärtner. Základní
kámen byl položen 15.9.1881. Byl umístěn pod práh hlavního vchodua
uvnitř měl vloženo pouzdro s pamětním listem popisujícím události
předcházející stavbě.
Další postup prací byl ovlivněn požárem
vídeňského divadla (8.12.1881), při němž zahynulo na 400 osob. Neštěstí
mělo za následek zpřísnění předpisů pro všechna divadlastavěná na území
celé tehdejší monarchie. Podle nich bylo nutno přepracovat liberecký
projekt tak, aby dostatečně dimenzovanéa bezpečné únikové cesty
umožňovaly rychlé opuštění budovyv případě požáru. Protože základy už
byly hotové a nebylo tedy nebylo možno zvětšovat obrys stavby, znamenaly
úpravysnížení kapacity divadla z původních 1050 na 850 diváků.
Neorenesanční ráz budovy vytvořil vzor pro další stavby ve středu města.
Renesanční inspirace se pro světskou architekturu stala téměř kánonem -
alespoň pro sedmdesáta a osmdesátá léta 19. století. Zadní trakt budovy
byl od počátku provozně málo vyhovující, a tak se hledalo řešení formou
přístaveb. Naštěstí nedošlo ani na návrhy z roku 1936 a ani na
plánovanou přestavbu (1950), ale pouze ke zpevnění základů a prohloubení
a zvýšení ryzalitu, čehož si všimne jen pozorný divák. (zdroj Kniha o Liberci)









Úprava náměstí před divadlem v roce 1938
V dubnu 1937 upozornil stavební úřad městskou radu na špatný stav dlažby za radnicí, načež bylo navrženo tento prostor vyasfaltovat. Náklady na přestavbu včetně chodníku před před radnicí měly představovat 830 000 korun. Na základě výběrového řízení rozhodla městská rada zadat práci firmě ing. Rezek a Porsche z Liberce, dláždění mistru dláždičského Theodoru Pohlovi, asfaltovat měla K.F.Mezel z Bílého Potoka a výměnu kanalizace provést liberecká firma Jakob Fiedler. Zároveň se řešila otázka plynového osvětlení, dodávajícího prostoru před divadlem poetickou náladu. Odborná komise tehdy doporučila odstranění plynových kandelábrů, protože prý nemají žádnou uměleckou cenu. Elektrické podniky města pak navrhly osvětlení částečně jednosměrným a z části střídavým proudem. Kopie kandelábrů se před divadlo vrátily až po padesáti letech. Aby bylo vše provedeno v co nejkratším čase, mělo se pracovat na dvě směny. Parkoviště taxíků bylo proto přesunuto na Sokolovské náměstí. Na čtvrt metru silný betonový podklad byla položena pěticentimetrová vrstva asfaltu, vyasfaltovaný byly i chodníky proti poště. Úprava nebyla dokončena ani do záboru pohraničí v říjnu 1938 a ještě 4.listopadu podala firma Rezek fakturu na 2975 korun za půjčení válce při úpravě náměstí, přejmenovaného už na Hitlerovo. (zdroj Kniha o Liberci)
Divadlo F.X.Šaldy a jeho okolí



.jpg)











.jpg)








.jpg)





.jpg)



.jpg)




.jpg)









































Kropení silnic (20.léta)
Kropení silnic prováděly čtyři kropičky tažené koňmi. Roku 1926 byly nahrazeny motorovým vozem značky Krupp s obsahem 45 hektolitrů.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Silniční válec za radnicí v roce 1938
Válec byl majetkem města, které ho převzalo 9.10.1925 od firmy Karl Kälble z Backhangu (Würtenbersko). Měl výkon 54 HP a vážil 15 tun, k nimž se mohlo v případě potřeby přidat další půldruhé tuny
.(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)



Wernerův a Knížkův dvojdům v roce 1915
Nutnost prolomit přístupovou cestu ke staveništi nového městského divadla provázela také první výrazná stavba historizující architektury v prostoru náměstí. Roku 1882 postavený Wernerův a Knížkův dvojdům se stal vzorovým pro další výstavbu tohoto prostoru. Mezi jeho četnými uživateli se snad vedle okresního úřadu stalo nejznámějším Sollorsovo knihkupectví, jedno z největších v předválečném Liberci. (V současném době Magistrát města Liberce )
(zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)


.jpg)




.jpg)


.jpg)





Staroměstské náměstí s radnicí
a vzpomínka na udílení medailí dne 8.září 1844 v interiéru radnice.
Toto je patrně jediné dochované, i když značně stylizované vyobrazení
interiéru staré liberecké radnice. Na stěně visí portrét Kristiána
Kryštofa Clam-Gallase. (zdroj Kniha o Liberci)








Hostinec u Zlaté koruny
v druhé polovině 19.století. Jeden z domů, které ustoupily stavbě nové radnice (zdroj Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




Severní strana Staroměstského náměstí
(olej na plátně, konec 19.století)
Část
malby podle starší grafiky od Adolfa Stolleho. Úplně vlevo je hrázděný
Seidlův dům (čp. 244 - I) stojící na rohu Železné a Frýdlantské ulice,
vedle něho je vidět část prastaré kovárny s hospodou (čp. 184 - I).
Severní průčelí náměstí tvořilo před výstavbou nové radnice šest domů.
Byly to zleva doprava:
Hospoda U Zlaté koruny (čp. 183 - I), dvojdům čp. 182 - I a 181 - I,
hospoda U Zlatého slunce (čp. 180 - I)
uprostřed s průjezdem na budoucí Divadelní náměstí,
Bývalá hospoda U konvice (čp. 179 - I) a dům U Zlatého lva, přejmenovaný později na Obecní dům (čp. 178 - I).
Za
ním vystupuje roh hospody U Města Vídně (čp. 177 - I). Průhled
Střeleckou ulicí (5.května) uzavírá Arnoldův dům (čp. 176 - I).
Zcela napravo jsou domy na východní straně náměstí: čp. 1 - IV a roh domu 2 - IV.
(Zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)







.jpg)




Radnice a severní strana náměstí
(těchto šest domů uvolnilo později místo nové radnici)
První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.
V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.
Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.
Během tří století od jejího postavení se okolní město
poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy
nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně
zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle
které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes
zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je
půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným
bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea
byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy.
Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby.
Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné
pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce
1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a
vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000
zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn
též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s
požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil
městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli
požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a
byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci
stavby v zaalpském stylu.
Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší
označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě
tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty
Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a
nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a
5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na
vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku
navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný
termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli
politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského
zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy.
Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3.
dubna 1893.
Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního.
Stavba má přibližně čtvercový půdorys, v jejim středu je
ponechán dvůr přístupný z obou boků stavby. Nad hlavním průčelí budovy
obráceném k náměstí se zvedá trojice věží. Nejvyšší z nich, prostřední,
má výšku 56 metrů. Původně její vrchol zdobila měděná socha rytíře
Rolanda, ochránce městských práv. Socha byla roku 1952 nahrazena rudou
hvězdou. Ta byla sňata v roce 1989 a následujícího roku nahrazena lvem
jakožto symbolem České republiky. Konečně, roku 2005 byla na vrchol věže
umístěna kopie původní sochy rytíře. Nad vstupním portálem s již
vzpomenutým rokem očekávaného dokončení je reliéf od Theodora Friedla
znázorňující založení stáré i nové radnice. V jeho středu je ženská
postava symbolizující město, levá strana obsahuje postavy spojené s
původní radnici a pravá postavy spojené se vznikem radnice nové. Nad
reliefem je balustradový balkón, ze kterého mluvily mnohé historickeé osobnosti: František Josef I., Edvard Beneš, Adolf Hitler, Klement
Gottwald a další. Na přední straně budovy je bronzový památnik ve tvaru
tankového pásu jako vzpominka na devět obětí vpádu armád Varšavské
smlouvy ze srpna 1968.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)


Příběh liberecké Radnice, staré a NOVÉ..
První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.
V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.
Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.
Během tří století od jejího postavení se okolní město
poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy
nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně
zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle
které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes
zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je
půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným
bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea
byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy.
Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby.
Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné
pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce
1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a
vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000
zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn
též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s
požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil
městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli
požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a
byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci
stavby v zaalpském stylu.
Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší
označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě
tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty
Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a
nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a
5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na
vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku
navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný
termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli
politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského
zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy.
Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3.
dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo
symbolické položení kamene posledního (zdroj Wikipedie)




Severní část náměstí dnešního náměstí Dr.E.Beneše
První pohlednice zachycuje stav z roku 1861, náměstí dominuje
renesanční radnice postavená v letech 1599 - 1603. Kašna je ještě na
původním místě a Neptun se dívá směrem na východ. Vpravo je řada domů,
které musely ustoupit nové radnici.
Na začátku se plocha náměstí podobá té dnešní. Jen Železnou ulici zužoval dvojdům s hospodou U řetezu.
Na třetím snímku je stav po zbourání části nároží v roce 1901. Hostinec
byl neodmyslitelnou součástí starého Liberce a obyvatelé se s ním
loučili jen neradi, stejně jako s radnicí a jinými památkami na "staré
zlaté časy".
Existuje pohlednice zachycující nádvorní stranu a
schodiště. Lokál bohužel chybí, fotografové se vzpamatovali, až když se
zbouralo.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Staroměstská radnice



![Liberecká radnice v roce 1915 a 2001 ........... Výstavba nové radnice V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu. Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera.[1] Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení – 1. listopad 1892 – se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, wikipedie)](https://liberecvminulostiasoucasnosti.cz/_files/200000929-50d0b50d0e/200/Radnice.jpg)
















3.jpg)





.jpg)
.jpg)
















.jpg)


















, 1932.jpg)

Střed města s radnicí a divadlem kolem roku 1960
Na záběru je možné pozorovat téměř stejnou scenérie jako na přelomu 19. a 20. století Dobudování zástavby středu města v prvních třech desetiletích pak po následnou stejně dlouhou dobu zůstávalo nezměněné, když tato oblast s narůstajícími dopravními nároky začínala být těžko průchodná a požadavky na její uvolnění se stávaly stále aktuálnější.
(zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, 2001)



.jpg)

Letecké pohledy na Liberec .....počátek 80.let
(zdroj Kniha o Liberci)



Taxi na náměstí před radnicí (kolem roku 1930)
Jako první se taxislužbou v Liberci hned po válce zabýval Rudolf Konrád, mající firmu v dnes zbořeném domě v Bažantí ulici. Nabízel odkrytá i uzavřená auta a provozoval stále také klasické povoznictví s "prvotřídními fiakry taženými koňmi, vhodnými hlavně pro svatby a jiné slavnostní příležitosti ". Později byla taxislužba mj. I v Hanychovské uici a ve Františkově.Celkem dvanáct taxíků provozovala v roce 1928 liberecká firma Anton Eisenkolb. Byla založena roku 1917 a kanceláře měla v dnešní Rumjancevově ulici (čp. 127 - I). Ještě téhož roku převzala zastoupení automobilky Tatra Kopřivnice a v roce 1925 vybudovala moderní provozovnu na rohu ulic E.Destinové a Ruprechtické (čp. 365 - I), na jejíž budově se proslavená značka Tatry nachází dodnes. (Po válce ji měl v národní správě jeden ze známé liberecké automobilistické rodiny František Helikar, po znárodnění patřila Autorenově, přejmenované později na Československé automobilové opravny, a sloužila jako středisko pro výchovu mladých automechaniků. Specializovala se na opravu nákladních automobilů, zejména vstřikovacích čerpadel. Odborné učiliště dnes po delimitaci ČSAO patří Destě Děčín.) K původní výrobě protismykových pneumatik a sněhových řetězů připojila firma Eisenkolb obchod s náhradními ráfky pro auta, motocykly a kola, prodej benzinu a minerálních olejů a opravárenské služby. Firmě patřily velké benzínové čerpací stanice a sklady a také velkokapacitní garáže s ústředním vytápěním (celkem 40 stání). Na konci dvacátých let vzniklo oddělení prodeje příslušenství pro automobily, motocykly a kola a firma dostala povolení k výrobě karosérii a náhradních dílů.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)








RADNIČNÍ SKLÍPEK
Už v roce 1893, a to ještě před zprovozněním úřednických prostor nově
postavené liberecké neorenesanční radnice, byla v jejím suterénu
otevřena restaurace Radniční sklípek. Přilehlé prostory byly tehdy
využívány jako vinný a pivní sklípek, a částečně i jako sklad uhlí. Po
2. světové válce zde sídlila pivnice Parlament.
Sklípek fungoval bez
přerušení úctyhodných 100 let. Na začátku 90. let minulého století jej
poničila velká havárie kanalizace, po níž byl sklípek několik let
uzavřený. Po komplexní rekonstrukci převzal restauraci v roce 1998 do
nájmu Krušovický pivovar s tím, že část nákladů na rekonstrukci (7,5
milionů korun) splácel podnik jako součást nájmu. Prostory ovšem pivovar
opustil už v roce 2003, neboť splácení rekonstrukce v souvislosti s
vysokými náklady za energie, zejména za teplo a elektřinu, byly pro
podnik příliš vysoké.
Město Liberec převzalo vyklizené prostory v
roce 2004. V roce 2007 liberečtí zastupitelé odsouhlasili nové využití
sklípku. Do jedné části sklepních prostor byla po nezbytných úpravách
přestěhována z Domu klavíru na Šaldově náměstí legendární Malá výstavní
síň, vybudovaná libereckými fotografy svépomocí v roce 1975. Po
přestěhování v roce 2008 byla přejmenována na Galerii U Rytíře. Velký
sál restaurace, bývalá pivnice Parlament, se proměnila v reprezentativní
výstavní a společenský sál. Název Radniční sklípek těmto prostorám
zůstal dodnes.
15.12.2019 se opět otevřel jako restaurace (zdroj Radniční sklípek Liberec, Kouzlo
starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)






Meteobudka za radnicí přenese do dávných dob bez mobilů
Když chce dnes někdo zjistit, jaké bude počasí, podívá se s největší pravděpodobností do mobilní aplikace nebo na internet. Za časů, v nichž se ještě telefony po kapsách nenosily, k tomuto účelu sloužily v ulicích měst meteorologické stanice - takzvané meteobudky. Dvě z nich se dochovaly i v Liberci; ta známější a zdobnější, takzvaná Lambrechtova, se nachází u zadní stěny radnice.
V roce 1898 ji z iniciativy Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, Spolku přátel přírody, libereckého magistrátu a spořitelny vybudoval renomovaný mechanik specializující se na meteorologické přístroje Wilhelm Lambrecht z Göttingenu. Jeho továrna osazovala meteobudky v celé Evropě.
"Jen málokdo si udělá čas a projde se městem v klidu tak, aby vnímal například nádherné detaily fasád libereckých měšťanských domů. I meteobudka u zadní strany historické budovy radnice je takovým milým detailem, který často ve spěchu mineme. Je to škoda," uvedla Květa Vinklátová, náměstkyně pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje.
Šestiboká stavba v novorenesančních formách neskrývá inspiraci tvarem radniční věže. Budka je krytá plechovou mansardovou stříškou s kovovými aplikacemi v podobě slunečnic., šestiboký sokl je zhotoven ze zdejší žuly. Budka obsahuje Lambrechtův polymetr, zapisovací teploměr, teploměr maximo-minimální, termohygroskop a holosterický barometr.
Ve dvacátém století prošly stavba i měřicí přístroje několika opravami. V roce 1987 byla meteorologická budka prohlášena za státní kulturní památku.
Text: TZ Liberecký kraj



Dva pohledy na radnici (počátkem 20.století)
K budově pošty (druhý snímek) přiléhají dva jednotně řešené domy s novorenesanční fasádou (čp.557 a 175 - I). Vzdálenější má zajímavou historii. Původně to bylo stavení v ulici 5.května, ne větší než poslední zachovány domek (viz třetí a čtvrté foto ulice 5.května ). V šedesátých letech dostal patro a v roce 1891 ho Adolf Bürger přebudoval do dnešní podoby a vzadu přistavěl druhou část, obrácenou průčelím do náměstí. Oba domy s podlažími v nestejné výši mají společné schodiště.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)




Seidlův dům po požáru (1891)
Na nároží Železné a Frýdlantské ulice, tvořícím rozcestí zemských cest do Žitavy a do Zhořelce, stával prastarý zájezdní hostinec, údajně nejstarší budova horní liberecké osady. Na jeho místě byl postaven v 17.století patrový zčásti hrázděný dům (čp. 244 - I), pojmenovaný podle posledního majitele, obchodnika a provozovatele pohřebního ústavu Gustava Seidla, který měl předtím obchod U řetězu.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)








Trojí pohled na Tržní náměstí (cca z léta 1892)
Totožné, a přece jiné: všechny tři přiložené obrázky vycházejí z téhož originálu, fotografie, kterou v Liberci pořídil Josef Hoffmann nejspíš někdy v létě roku 1892 (nebo eventuelně i 1891).
Datum se dá odhadnout podle toho, že na všech třech už stojí nová radnice, jejíž hrubá stavba byla dokončena v listopadu 1890, na jedné dokonce úplně vpravo stojí i škola U soudu, dokončená v roce 1891; fotka zároveň vyšla v Maschekově průvodci, datovaném lednem 1893. Vzhledem k tomu, že na fotkách je buď jaro nebo léto, připadá v úvahu léto 1892, v krajním případě léto 1891.
Zajímavé je, že žádný z těch obrázků neodráží původní originál: všechny tři pohledy se od sebe navzájem liší v záběru. Maschekova fotografie sahá zhruba od radnice ke kostelu sv. kříže. Druhá fotka začíná od dnešní obchodní akademie v Šamánkově ulici (a v popředí mimojiné kompletně ukazuje celý ten prostor, kde dnes stojí bazén a Albert), ale kostel sv. kříže se na ni už nevešel a fotka končí budovou policie v Pastýřské ulici (tehdy to byla nějaká fabrika). Konečně kreslená reprodukce z Šimákova průvodce po vlastech českých, publikovaného 1905, sice na levém okraji trochu ošidila tu obchodní akademii, ale napravo dosahuje až po budovu školy U soudu, která na obou fotkách chybí. (Navíc na sebe autor prozradil, že libereckou krajinu moc dobře neznal - obrázek ukazuje Liberec spíš od severu než od východu).
To by mě zajímalo, kde by se dala sehnat ta původní Hoffmannova fotografie v kompletním rozsahu. (autor článku Tomáš Cvrček)



Tržní náměstí s takzvanou Schinderfabrik (30. léta)
Své jméno dostala továrna podle rasovny, jež kdysi v těchto místech stávala (Schinder = ras). Tuto soukenku postavila roku 1821 firma Sigmund a Neuhäuser, nejúspěšnější podnik na Liberecku ve třicátých letech 19.století. Po vybudování hlavního závodu u Nisy pod Hamrštejnem (1826) se původní provozy změnily na sklady. Roku 1857 koupil objekt Ferdinand Ginzel, který zde zavedl výrobu látek na vojenské stejnokroje. Po druhé světové válce zde byly upraveny byty a 3.4.1976 byl odstraněn, aby uvolnil místo výstavbě bazénu.
(zdroj Kniha o Liberci)










Tržní náměstí a plavecký bazén
před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již
stala letní národní pouť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve
švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován
ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u
pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s
bohatým hudebním programem.
Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí.
A dále se rozšiřoval a zmodernizoval a momentálně je jeho vybavení následující:
plavecký (závodní) bazén 50 m
107 metrů toboganu červený
150 metrů tobogan "stříbrňák " ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou
masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka
dětský výukový bazén
areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž
sauny (muži, ženy, společná)
parní komory
divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě
R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní
lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás)
výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory
každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI
speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky
Oprava městského bazénu v Liberci začne oproti původnímu plánu později
Generální rekonstrukce městského plaveckého bazénu měla původně začít letos v létě. Kvůli zajištění financování a všech zákonných lhůt se ale zřejmě posune na začátek roku 2021 (a možná i později). Město v současné době shání peníze na kompletní rekonstrukci střechy, technologií a zázemí. Modernizace by měla podle odhadu vyjít přibližně na půl miliardy korun.
V bazénu už dosluhují důležitá technologická zařízení, jakou je
například vzduchotechnika, střechou dovnitř zatéká a nevyhovující je i
zasklení budovy. Vana hlavního bazénu prosakuje, proto by se měla
vyměnit za nerezovou. Práce budou podle odhadu trvat přibližně rok a
půl. Po dobu rekonstrukce by měl zůstat v provozu pouze menší bazén v
přístavbě vybudované před sedmi lety.
(zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Bazén Liberec)
.jpg)










Z Tržního náměstí v Liberci bude park, před bazénem projedou jen autobusy
Méně parkovacích míst, víc stromů a uzavření průjezdu kolem bazénu pro auta. Tak ve zkratce vypadá vítězná studie na novou podobu Tržního náměstí v Liberci. To zatím připomíná jedno velké parkoviště než skutečné náměstí.
"Uprostřed Tržního náměstí je sice odpočinková zóna, ale k posezení nikoho moc neláká. Množství keřů, které tam tvoří hustou hradbu, pocit bezpečí příliš nevyvolává. To by se mělo změnit," řekl hlavní architekt města Jiří Janďourek.
Uprostřed náměstí tak vznikne velká travnatá plocha s malými ostrůvky stromů. Lavičky nahradí tři betonové stupně, které vytvoří dojem jakési arény. Parčík bude navíc propojen s protilehlým městským bazénem. Teď je od sebe odděluje poměrně rušná silnice.
"Lidé tak ani nemají pocit, že jsou na náměstí. Nově proto bude plocha před bazénem propojena dlažebními kostkami přímo s travnatou plochou. Před bazénem už tak projedou jen autobusy MHD, abychom prostor zklidnili," uvedl Janďourek.
Auta odkloní na Novou Pastýřskou
Auta, která budou od Ruprechtic mířit třeba k divadlu nebo radnici u Tržního náměstí, najedou buď na plánovanou Novou Pastýřskou, která se napojí na Sokolskou, nebo Tržní náměstí objedou kolem restaurace Labský zámek a budou pokračovat Rumjancevovou ulicí.
"Naším cílem je, aby řidiči co nejvíce využívali Novou Pastýřskou, až vznikne. Na ni vlastně projekt upraveného Tržního náměstí navazuje," vysvětlil náměstek primátora Jiří Šolc.
Původně přitom měla na Tržním náměstí kvůli protažené Nové Pastýřské vyrůst obří protihluková stěna, která by ochránila okolní domy. Nelíbilo se to ale místním, ani nově vzniklé kanceláři architektury města. Ta proto zadala architektonickou soutěž, která by náměstí pokud možno zlidštila. Odborná komise se pak jednoznačně shodla na pražské kanceláři OV-architekti.
Ta na Tržním náměstí navrhla i stromořadí, nepočítá také se současnou autobusovou zastávkou s nevyužitou trafikou. Místo ní navrhla na rohu náměstí malou kavárnu s veřejným WC.
Zastávka MHD se tak posune o pár metrů blíž k centru města a své místo změní i fontána, která je teď uprostřed náměstí. Přesune se do jižního cípu zelené plochy. V jejím středu pak architekti počítají s místem pro grilování se stolem a lavicemi.
Místní postrádají parkovací místa
Místní však daleko více zajímají místa pro parkování. Už dnes je totiž velký problém na Tržním náměstí odstavit auto. Kvůli průtahu Nové Pastýřské navíc zmizí jedna z parkovacích ploch.
"Nevíme, kolik míst na parkování nám ve skutečnosti zbude. Lidé také mají výhrady vůči stromům, které jsou navržené mezi parkovacími místy, takže ubírají místo. Navíc mají být ty stromy blízko k domům, takže jsou obavy ze zastínění oken a nepořádku ze stromů," řekl Karel Korous, předseda společenství vlastníků z jednoho domu na Tržním náměstí.
Vedení města proto s místními plánuje informační schůzku. "Parkování na Tržním je primárně zamýšleno pro rezidenty. Návštěvníci bazénu mohou parkovat v Pastýřské ulici nebo u nákupního centra Albert," zmínil Šolc.
Kdy se náměstí přemění, ale zatím není jasné. Podle radnice se vše musí koordinovat s výstavbou Nové Pastýřské, která nezačne dřív než v roce 2022.
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/liberec-trzni-namesti-kavarna-arena-amfiteatr.A200114_105622_liberec-zpravy_jape?



Veletržní reklama na cukrovinky (1934)
Firma Eduard Haas
patřila mezi nejvýznamnější potravinářské podniky v Liberci. Komprimáty
(cukrovinky z lisované směsi cukru, želatiny a dalších příměsí) značky
PEZ vyráběla už od poloviny dvacátých let a produkuje je dodnes v
továrně v Rakousku. Krátce po válce vyplatil spolumajitel Eduard Haas
společníka Joachima Polacha, který založil v Janově Dole výrobnu
poživatin, a od té doby vedl podnik pod svým jménem. V roce 1928
zakoupila firma budovu v Ruprechtické
ulici (čp. 848 - I), kde vyráběla široký sortiment potravinářského
zboží, prášků do pečiva, nečokoládových cukrovinek i čokoládu. Do roku
1948 měla název Továrna poživatin Eduard Haas a pak Poživatina Liberec,
n.p. To už k ní patřilo 29 provozoven od Chomutova přes Prahu až ke
Dvoru Králové. Počátkem padesátých let se stala součástí n.p. České
čokoládovny (později Čokoládovny).
Roku 1958 přijímá název LIPO
Liberec (zkratka názvu Liberecká poživatina ) a sortiment zaměřuje na
cukrovinky pro děti, které ji proslavili po celém světě. Od roku 1992
patřil LIPO akciové společnosti Čokoládovny, s podílem zahraničního
kapitálu firem Nestlé a BSN. Vyráběl široký sortiment výrobků, především
komprimátů LIPO, nápojových prášků, šuměnek, lékořicových cukrovinek,
antiperlí a dalších produktů. Výrobu komprimátů pod tradiční značkou PEZ
si ponechává firma E.Haas v Rakousku.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)





















Na sklonku roku 1902...
Na sklonku roku 1902 si pronajal Julius Pollak v Janově Dole č. p. 76 větší místnost a tam začal primitivním způsobem výrobu kypřících prášků do pečiva a jiných aromatických přísad. V roce 1912 podnícen úspěchy, se spojil Julius Pollak s obchodníkem Eduardem Haasem z Lince a založili firmu Zaječí závody Haas a Pollak. Tímto okamžikem počali rozšiřovat stávající inventář a začali s výrobou šuměnek a lisovaných cukrů.
V roce 1923 odstoupil společník Julius Pollak a od tohoto data nesl závod název Zaječí podniky, továrna poživatin, majitel Eduard Haas. Dobře vedený závod rychle rostl, takže došlo postupně k dalšímu rozšíření výroby, hlavně o tzv. komprimáty, které Eduard Haas od roku 1927 vyráběl pod novou, dodnes mezinárodně známou, značkou PEZ.
V roce 1928...
V roce 1928 koupila firma výrobní objekt bývalé továrny na řemeny A. E. Friedlandera v Liberci, na Ruprechtické ulici č. 32, kde byla zahájena strojní výroba a vybudovala se technická i obchodní organizace pod firmou Továrna poživatin, Eduard Haas, Liberec.


Rozšiřování výroby...
Došlo k dalšímu postupnému rozšiřování výroby a sortimentu, který zahrnoval značný počet druhů, ovšem vše se vyrábělo jen v malých množstvích. Ruční balení bylo nahrazováno strojovým a ze Švýcarska a Německa byly dovezeny balící stroje.
Nejrozsáhlejší byla výroba kandytů - furé a dropsů, dále se vyráběly karamely, fondant, želé, v malém množství komprimáty, dražé, šuměnky, prášky do pečiva, vanilinový cukr, kávové náhražky a zavařovací přípravky. V malém rozsahu asi 300 kg denně byla vyráběna i čokoláda, hlavně pro máčené druhy a sezónně se vyráběly i vánoční kolekce primitivním a velmi pracným způsobem.
S růstem výroby byly přistavovány a rozšiřovány budovy a po zavedení výroby kandytů provedena přístavba dosavadních továrních objektů, především pak nová, moderní kotelna. Závod zaměstnával asi 200 zaměstnanců a měl přibližně 13 000 německých a 17 000 českých odběratelů. O rozsahu výroby svědčí nejlépe fakt, že tři zaměstnanci expedice stačili vyexpedovat v kartonech celou výrobu, většinou poštovními zásilkami.
Po osvobození v roce 1945...
Po osvobození v roce 1945 byla dosazena na závod národní správa. V tomto období zůstala výroba vzhledem ke strojnímu zařízení v přibližně stejném složení co do sortimentu i množství.
V roce 1948...
V roce 1948 bylo provedeno znárodnění firmy Haas a po připojení dalších menších závodů a provozoven byl ustaven nový národní podnik Poživatina se sídlem v Liberci, který měl 12 závodů. Postupnou specializací a koncentrováním výroby zbyly pouze tři závody: Liberec, Chotyně a Dvůr Králové.
Od roku 1964...
Od roku 1964 zůstal pouze závod zde v Liberci pod názvem LIPO (zkratka z Liberecké Poživatiny), který se stal časem součástí oborového podniku Čokoládovny, o.p. Praha. Závod byl postupně vybudován za současné specializace sortimentu a modernizace výroby až do dnešní podoby.

V roce 1992...
V roce 1992 byl celý oborový podnik Čokoládovny, o.p. Praha zprivatizován, vznikla akciová společnost Čokoládovny a.s., do které majetkově vstoupily společnosti Nestlé a BSN (později přejmenované na Danone), jejíž součástí se stal i odštěpný závod LIPO.
Po roce 1993...
V nadcházejících letech došlo k rozdělení akciové společnosti Čokoládovny a.s. mezi oba hlavní akcionáře. Divize čokolády a cukrovinek, kam patří i závod LIPO, se stala součástí koncernu Nestlé.
1. srpna 2000...
1. 8. 2000 společnost Nestlé Česko závod LIPO Liberec prodala nově vzniklé akciové společnosti. Společnost nadále vyráběla nečokoládové cukrovinky. Jedním ze zákazníků bylo stále Nestlé Česko, ale převážná většina výrobků putovala na zahraniční trhy nejen do Evropy, ale např. i do Saudské Arábie, Kuvajtu, Jemenu, Korei a Austrálie. Ke konci roku 2005 byl areál odprodán novému vlastníkovi společnosti Mocca, spol. s r.o., která vznikla v roce 1993 a dosud její činnost spočívala především v pražení a balení kávy.
V roce 2006 a 2009...
Bylo dokoupeno veškeré potřebné výrobní a strojní zařízení a byla obnovena výroba komprimátů a dražé výrobků. V průběhu prvních dvou měsíců roku 2006 po instalaci linek na výrobu komprimátů a dražé výrobků společnost zahájila výrobu nečokoládových cukrovinek a navázala na 100 letou tradici výroby cukrovinek v kraji. Téhož roku získala Mocca certifikáty kvality IFS a ISO 9001.
V roce 2009 začala Mocca první výrobu čokoládového dražé a o rok později zakoupila technologii na výrobu sušenek a oplatek.
Návrat tradiční výroby...
Na jaře roku 2014 investovala společnost do nové výrobní linky na lékořici a extrudované želé. Jde o návrat tradiční výroby lékořice do závodu v novém, moderním provedení.
(zdroj https://www.mocca.cz/
Tržní náměstí a okolí





.jpg)
.jpg)






.jpg)



.jpg)
.jpg)




.jpg)

.png)



1.jpg)

Bistro - Imbis Beránek, Budyšínská ul. 1993.
Foto Petr Šimr



.jpg)

Domov učňů (30.léta)
V dnešní Budovcově ulici byl v roce 1933 postaven podle návrhu Karla Kerla Domov učňů . V přízemí bylo umístěno příslušenství včetně kuchyně pro 150 strávníků, v prvním a druhém poschodí ubytovny po 20 učních s vychovatelem, třetí, ustupující patro sloužilo jako turistická noclehárna. K uvažované přístavbě bočního křídla podél Jestřábí ulice, kde je hlavní vchod, už nedošlo. Střídmá konstruktivistická architektura i její nečlená hmota odlišuje budovu značně od okolního zastavení. Po druhé světové válce měl objekt různé využití. Roku 1960 ho od Agroprojektu převzal Jedličkův ústav a umístil v něm své invalidní učně.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)


Nároží Rumjancevovy ulice - židovská synagoga a vedle
sídlo firmy Eurovia kamenolomy v roce 1906
Nároží tehdejší ulice Na Skřivanech zabírala až do osudného října 1938
židovská synagoga ,od té bylo prostranství prázdné a dominantou začátku
ulice se stala novorenesanční budova (č.p. 696 - I), kterou si roku
1900 pro sebe nechal postavit významný liberecký stavitel a přední
činitel Obchodní a živnostenské komory Adolf Bürger. Před válkou zde
krátce byla policejní akademie a pak sídlo gestapa . Na začátku
padesátých let se sem přestěhovalo ředitelství podniku sdružujících
několik desítek lomů a štěrkoven z celých severních Čech, známého pod
pozdějším názvem Severokámen. Po listopadovém převratu došlo k velkým
organizačním změnám a z firmy se stala akciová společnost , do níž
vstoupil anglický kapitál . Podnik nesl od roku 1996 jméno
Tarmac-Severokámen , v současné době Eurovia kamenolomy, patří k
největším zpracovatelům kamene na severu Čech .
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)




4.jpg)












Synagoga
(model a skutečnost)



































Pastýřská ulice
kolem roku 1900
Na prvním snimku je pohled z Vavřincova vrchu směrem k Tržnímu náměstí. Vlevo jsou rozložité objekty Klingrovy koželužny s kruhovými káděmi na namáčení usní, za ní vystupuje Neumannova textilka. Vodu jim dodával Jizerský potok, který vymlel srázy pod Ruprechtickou a Ruskou ulicí, z nichž je pořízen druhý snímek. Jeho údolí bylo postupně zaváženo a vyrovnáváno násypy do úrovně výše položené pastýřské ulice. Vydatnost toku ze zmenšovala a ten nakonec zcela zmizel v kanalizačním potrubí. Napravo od mostku, ale už mimo záběr, zřídilo město v objektu, který dodnes stojí, lidové sprchové lázně (čp.645-I), vedle v nichž stávala městská invalidovna. Volných ploch podél Pastýřské ulice ještě koncem minulého století s oblibou využívaly cirkusy a různé pouťové atrakce. Snad proto říkávali staří Liberečáci těmto místům Škandálplac.
(zdroj Kniha o Liberci)



Karl Johne: Pastýřská ulice se synagogou (barevný dřevořez)
Karl Johne (6.4.1887 Chrastava, 15.4.1959 Weilburg/Kahn v Německu) pocházel ze staré kantorské rodiny. Vystudoval liberecký učitelský ústav a od roku 1912 vyučoval kreslení na 1. chlapecké měšťance v Liberci, kterou později vedl (1936 -45). Jako člen Metznerbundu vytvořil, vedle malířské práce, řadu grafik, ex libris a ilustrací v různých technikách. Početnou a kvalitní kolekci barevných dřevořezů, čerpajících námětově z Liberce a okolí, vlastní Severočeské muzeum. Po odchodu z ČSR se zabýval v Hessensku hlavně restaurováním obrazů.
(zdroj Kniha o Liberci)











Okolí dolní části Frýdlantské ulice
(20.léta, 30.léta, 11.5.1938, 1910)
V místech, kde Frýdlantská ulice překračuje Jizerský potok, vznikla
během staletí skupinka různorodých domků. Původní vzhled si nejdéle
udržela kovárna (čp. 221 - I), kterou vidíme na prostředním snímku pod
synagogou a zčásti také na prvním zcela nalevo. První vlastnický zápis o
ní pochází sice až z roku 1738, ale dá se předpokládat, že zde stávala,
jak bylo na okraji středověkých sídel zvykem, už mnohem dřív. Při
přestavbě dostal její štít i přístavek obložení různobarevnou břidlou
(1831). Po celou dobu její existence se v archivních záznamech uvádějí
jako majitelé nebo uživatelé kováři. Nejdéle, od roku 1895, ji vlastnil
kovář Josef Bernhard s manželkou Marií, a proto se stala známou jako
Bernhardova. Po zakrytí Jizerského potoka (1884) se ocitla zčásti pod
úrovní ulice. Horším zásahem do celého hustě zastavěného prodtoru však
hrozil záměr přímého propojení Turnerské (Sokolské) ulice se
Zhořeleckou, jenž uzrál v roce 1926. Plánovaná trasa vedla přes kovárnu,
kterou proto staří manželé prodali městu, ale protože realizace
přestavby vázla, zůstali zde nadále. Jejich adoptivní syn Adalbert
Sluwa-Bernhard se po návratu do Liberce spojil s kovářem Rudolfem
Procházkou a společně si pak kovárnu od města pronajali. V podkroví
bydlela tehdy ještě dámská krejčová Marie Prokopová. Stav domu určeného k
demolici se rapidně zhoršoval, až ho komise označila za havarijní a
nařídila jeho zboření (1933).
Je příznačné pro dobu krize, že na
tuto celkem bezvýznamnou demoliční práci se přihlásilo celkem šest
firem. jejich nabídky se phybovaly od dvou do dvanácti tisíc korun.
Zvítězila u města dobře zapsaná firma E.Schäfer a spol., která kovárnu
5.3.1938 zbourala. Současně padly i sousední objekty bránící napřímení
Sokolské ulici.
Na prvním záběru je vpravo dům čp. 337-I, postavený
roku 1884 řezníkem Johannem Riegerem. Byl dlouho určen k demolici, ale
zboření se dočkal až po požáru v sedmdesátých letech. Z vyobrazených
objektů se zachovalo jen několik domů po levé straně ulice.
Na
třetím snímku je pohled opačným směrem z Pastýřské ulice už po zboření
kovárny i sousedních domů. Vlevo je průhled Malou Sokolskou ulicí, které
dominuje boční štít domu čp. 363-I, nad nímž vystupují věže kostela sv.
Kříže. Vpravo je část bývalé Klingerovy koželužny.
(zdroj Kniha o Liberci)
.

Budova základní umělecké školy
v Liberci byla otevřená 20.4. 1995 se
stala stavbou roku v soutěži o nejlepší investiční projekt. Je dílem
firem ARK architektů Jankouška a Šonského a ARCH architektů Vaněčka a
Švancera, postavila ji firma Syner. Objekt tvoří dva samostatné, ale
průchozí celky. V dolní části se nachází výceúčelový sál s bočními
galeriemi pro 200 posluchačů. Je vybaven digitálními varhanami ze
Stuttgartu. Ve druhém patře je 21 učeben hudební nauky a ním sál
Severáčk, 14 učeben a archiv. V pátém poschodí jsou výtvarné ateliéry s
modelovnou a keramickou dílnou. Ve zmenšeném šestém patře je instalovaná
plynová kotelna, v přízemí jsou obchodní prostory. Liberecká ZUŠ je
největší školou tohoto typu v republice. Navštěvuje ji 1870 žáků, o něž
se stará 70 učitelů a 8 provozních zaměstnanců.
(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)





Horní a dolní část Frýdlantské ulice
(konec 19. století, 1913)
Na prvním snímku vyvstupují vpravo zubovitě do ulice dva domy, které
zůstaly přes veškeré regulační snahy na původních základech. Nad nimi se
právě připravuji přestavba domu čp. 183 - I pro okresní zastupitelstvo
(stavitel Ernst Schäfer). Vznikla zde zajímavá srostlice tří vzájemné
propojených budov (čp.184, 183, 468 - I), jež dnes využívá u větší části
Magistrát města Liberce a další úřady.
Na druhém snímku
je průhled ulicí opačným směrem. Po levé straně stojí nárožní dům
čp.227 - I, bývalý hostinec a hotel U Zlatého anděla, za ním čp.226 - I,
kde bývala vinárna U UUhra, vzpomínaná Nerudou. Na jejich místě byla
dokončena v roce 1995 budova Základní umělecké školy. Na pravé straně
jsou dnes už zbourané a nebo dosluhující budovy z poloviny 19.století.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)


.jpg)


Restaurace Elger
Některé pohlednice nás zavádějí i do trochu intimnějšího světa
Liberečanů. Tolik hostinců, kaváren, restaurací, výčepů a náleven jako
na začátku století už Liberec mít nikdy nebude. K vyobrazené hospodě ve
Frýdlantské ulici 11 patřilo i řeznictví, uzenářství a možnost
ubytování. Dnes je tu malý krámek
(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)




.jpg)






Kino Varšava

.jpg)










.jpg)




Rybářská ulička
ve 20 a 30.letech dvacátého století
Jedna ze starobylých uliček,vedoucí po vrstevnici ve stráni nad údolím
už zaklenutého Jizerského potoka. Snímky jdou za sebou tak, jako by
fotograf couval od Zeyerovy k Frýdlantské ulici. Prostřednímu snímku
pořízeného roku 1934 vévédí dům čp.309-I, za nímž vystupuje už pod
úrovní ulice čp. 310-I. Ten zasahuje rohem, už po přestavbě na zděný, í
do obrázku zcela nalevo. na posledním fotu vidíme v popředí napravo
trojici domů (čp.302,303 a 304-I) na samém začátku uličky. (zdroj Kniha o Liberci)

Okolí Rybářské uličky




 a.jpg)



KABINET FOTOGRAFIE: RUDOLF GINZEL (1872-1944)
Na jaře letošního roku prošla celkovou rekonstrukcí expozice Kabinetu fotografie. Vzhledem k požadavkům na uchovávání fotografií, které nedoporučují dlouhodobější instalaci ve stálé expozici, nová koncepce počítá s výměnou tematických celků přibližně po půl roce. Do tohoto plánu byly nyní zahrnuty všechny fotografické soubory uložené v muzeu, tedy i dokumentární Historická fotografie a rozsáhlý soubor negativů. Právě z tohoto fondu vychází nová instalace, která je zpřístupněna od konce října.
PhDr. Rudolf Ginzel (2. října 1872 Liberec - 14. srpna 1944 Liberec) pocházel ze staré a rozvětvené liberecké tkalcovské rodiny, v níž se však objevily i významné osobnosti věnující se výtvarnému umění či fotografii. Rodinná tradice hovoří o spojení s osobou významného libereckého malíře a betlémáře Jakoba Ginzela (1792-1862), jehož syn z druhého manželství Hubert (1846-1880) se věnoval fotografii a měl okolo roku 1880 ateliér zaměřený na portrétní fotografii na tehdejším Staroměstském náměstí (nyní nám. Dr. Eduarda Beneše) v domě č. 3. O generaci mladší Rudolf byl v oblasti fotografické tvorby amatérem. Později se fotografování věnovali i jeho prasynovci Gustav (1931-2008) a Wolfgang (1933-2004), kteří darovali téměř pět set Ginzelových skleněných a listových negativů v roce 1967 Severočeskému muzeu.
Rudolf Ginzel se narodil jako nejmladší potomek soukeníka Josefa Antona (1834-1891) a Anny rozené Vincenz (1836-1905) v Urbanově ulici č. 6 (později Chrudimská). V tomto dnes již neexistujícím roubeném domku prožil většinu svého života. Měl čtyři starší sourozence - bratři Josef Wilhelm (nar. 1859) a Gustav Adolf (nar. 1863) pokračovali v rodinné soukenické tradici, další z bratrů Anton (nar. 1863) vystudoval medicínu a působil jako lékař a porodník v ulici Na rybníčku č. 8, čtvrtá ze sourozenců byla sestra Anna (nar. 1869). Rudolfovým zájmem se staly jazyky. Po ukončení libereckého gymnázia studoval na univerzitách v Berlíně, Londýně a Vídni, kde dosáhl titulu doktora filosofie. Svou pedagogickou činnost zahájil ve školním roce 1898-1899 jako učitel moderních jazyků na státní reálné škole ve Vídni v VI. okrese, poté působil na reálném gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Na základě souhlasu vídeňského ministerstva pro kulturu a vzdělávání z 23. září 1902 se stal profesorem na Státní reálné škole v Liberci. Reálka sídlila nejdříve v objektech gymnázia a staroměstské obecné školy na tehdejším Bismarckově náměstí (nyní Sokolovské nám.) a roku 1914 se přestěhovala do nové budovy (nynější základní škola na Husově třídě). Rudolf Ginzel vyučoval němčině, angličtině a francouzštině - zejména ve vyšších ročnících - a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1932. Byl rovněž členem zkušební komise pro měšťanskou školu a pracoval jako soudní překladatel angličtiny. Vedle pedagogické činnosti se věnoval širokým badatelským aktivitám - jeho články se objevují v ročence reálky, dále publikoval své rodopisné výzkumy atd.
Fotografická tvorba Ginzelovi učarovala na celý život a zachované negativy z let 1906-1936 ukazují široký tematický záběr. Svým objektivem Ginzel zachycoval historické památky, zákoutí měst i přírodní motivy. Lákaly ho uličky starého Liberce stejně jako zajímavé motivy z oblasti Českolipska či Frýdlantska a Jizerských hor. První negativy z roku 1906 mají formát 9x12 cm, ale již následujícího roku začal souběžně používat formát 13x18 cm. Cenné jsou údaje, které často u svých negativů uváděl. Vzhledem ke komornímu charakteru výstavky byly pro nynější instalaci vybrány Ginzelovy snímky zachycující různá zákoutí starého Liberce i okolních obcí, tvořících dnešní město. Mnohá z nich již nenajdeme, zmizely i některé zde zachycené ulice. Cesty spojující město s okolními obcemi nahradily ulice procházející středem nových sídlištních celků.
Těžiště architektonické a krajinářské fotografie se v závěru 19. století postupně přesunulo z oblasti zájmu profesionálních fotografických ateliérů do sféry amatérské fotografie a počet fotografů zachycujících město a krajinu výrazně vzrostl. Pomohl tomu jak vývoj v oblasti fotografické techniky, tak i rozvoj činnosti různých turistických a horských spolků. Amatérští fotografové se od 90. let 19. století organizovali v klubech, na jejichž rozvoji se na českém území nemalou měrou podíleli právě čeští Němci, mezi prvními vznikl i klub liberecký. Údaje o zapojení Rudolfa Ginzela do činnosti tohoto klubu nemáme, jeho fotografická tvorba však do tehdejšího směřování amatérských fotografů zapadá. V tomto hnutí - zejména ve Vídni či Praze - se prosazovala tzv. umělecká fotografie, dnes často označovaná jako piktorialismus. Volba motivů, při které Ginzel vyhledával zajímavá a romantická zákoutí s hrou světel a stínů, napovídá o sympatiích k tomuto fotografickému směru. V periodiku příznačně nazvaném Photographische Kunst byly v roce 1911 publikovány dvě Ginzelovy fotografie, díky nimž se jeho jméno objevuje v současných publikacích věnovaných vývoji amatérské fotografie v počátcích 20. století.
Nová instalace Kabinetu fotografie potrvá do konce dubna 2013. Na její realizaci se významně podílela také fotografka muzea Milada Dománková, a to jak po technické stránce při ošetření negativů, jejich skenování a výrobě pozitivů, tak i při sestavování vlastního výběru snímků. Předpokládáme, že ke Ginzelově tvorbě se ještě v budoucnosti vrátíme a představíme další tematické celky z jeho tvorby.
Markéta Lhotová
(zdroj: https://www.muzeumlb.cz/?page=ginzel&fbclid=IwAR1IqwuRnoqjSnCf61V2APWsnK6wBY2skP5_XUxEWMUTzlPDh8WeHMUe154 )


Souběh Rybářské a Heliovy ulice
(20.léta, 15.9.1936)
Oba snímky jsou pořízeny prakticky ze stejného místa, ale každý na opačnou stranu. Na prvním snímku vidíme část Heliovy ulice ještě před rozšířením a úpravou nivelity, kterou dostala spolu s opěrnou zdí při budování památníku padlým před kostelem sv.Kříže.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)






Kostel sv. Kříže
kolem roku 1940
Jednou z nejvýznamnějších a nemnohých památek baroku v Liberci je bezesporu kostel sv. Kříže, nejvýznamější stavba libereckého stavitele 18.století Johanna Josefa Kunzeho z let 1753 - 56. Patří k dominantě Chrastavská ulice, kde tvoří jakési entrée při západním vstupu do města. I na tak exponovaném místě vznikla ve třicátých letech čerpací stanice.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)






Kostel svatého kříže (1926)
kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.
(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)



.jpeg)


Kostel Nalezení svatého Kříže
Kostel stojí na místě původního barokního hřbitovního kostela pocházejícího od pražského stavitele italského původu Marka Antonína Canevalleho z let 1695-1698. Canevalleův kostel byl postaven v místě bývalého morového pohřebiště z roku 1680, kdy si epidemie vyžádala 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých nedostačoval městský hřbitov u nedalekého kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště. Stavitel pro původní kostel zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě svatému Kříži byl kostel zasvěcen.V letech 1753-1761 byl na tomto místě postaven nový kostel podle návrhu Johanna Josefa Kunzeho, rovněž zasvěcený Nalezení svatého Kříže.Kostel slouží jako poutní místo. Zajímavá je historie dřevěné sochy piety Matky Boží Bolestné (Mater Dolorosa), která je umístěna na hlavním oltáři. Tato dřevěná Pieta představuje Pannu Marii sedící s Kristovým tělem pod křížem. Je 65 cm vysoká, vyřezávaná z cedrového dřeva. Na prsou Panny Marie jsou vyobrazeny tři žitné klasy, v nichž je vetknutý meč, symbol utrpení. Původně byla zhotovena roku 1506 pro některý londýnský kostel. Za anglického krále Jindřicha VIII., kdy byly rušeny výzdoby kostelů, vhodili údajně v roce 1538 sošku do Temže. Tu posléze vylovil jistý kupec, který ji ukryl ve svém domě. V roce 1658 ji získal mladý hrabě František Ferdinand z Gallasu a umístil ji v zámecké kapli na Frýdlantu. Odtud byla přemístěna do kostela v Hejnicích a po dokončení nové svatyně sv. Kříže do Liberce. Obliba této sochy Piety byla tak veliká a počet poutníků se stále zvyšoval, takže v roce 1752 zde bylo již 10 021 poutníků u svatého přijímání. Po přestavbě kostela v roce 1753-1756 jejich počet ještě stoupl a kostel obdržel četné odpustky. Zbožní poutníci začali umisťovat do kostela mnoho votivních darů za vyslyšení svých prosebných modliteb. Podle nařízení císaře Josefa II. byly však poutě nejdříve omezeny a nakonec zcela zrušeny. Poslední velká pouť se zde konala roku 1781. Později se kostel stal filiálním a sloužil zejména pro svatby a pohřby. Od roku 1808 byly pouti opět obnoveny, ovšem již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v minulosti. (zdroj Wikipedie)








Slavnostní odhalení památníku obětem první světové války 31.5.1931
Prostranství před kostelem sv.Kříže, kde stávalo na přelomu století patrové stavení s fotoateliérem libereckého fotografa a také vydavatele pohlednic Franze Richtera. Už krátce po válce se radní rozhodli umístit sem památník libereckých obětí, který byl po více než šesti letech finančních sbírek a příprav slavnostně vysvěcen posledního květnového dne roku 1931. Uprostřed půlkruhu tvořeného kvádry nesoucími desky se jmény 920 padlých Liberečanů, jejichž seznam vypracoval historik Viktor Luge, stála symbolická bronzová plastika s názvem Umírající síla od místního sochaře Karla Kolaczka . Areál sloužil různým vzpomínkovým příležitostem zejména vojenského charakteru. Po druhé světové válce se uvažovalo o jeho rozšíření, ale nakonec byl vybudován nový památník v Ruprechticích a po původním zůstala jenom parková úprava. Za povšimnutí stojí benzinová pumpa na první pohlednici. Na dopisnici z okupace je již umístěna trochu níž, na rohu se Zeyerovou ulicí
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

To
byla úžasná socha, vlastně celé to místo. Škoda, že ho zneužili nacisté
a poválečná euforie si to vyřídila nejen s pomníkem, ale i symbolickým
náhrobkem libereckých padlých za 1. světové války Většina jmen byla totiž německých, kdo by to v Liberci čekal, že? (komentář: Hana Zemanová)

Konec Sokolské ulice
v roce 1934
V Sokolské ulici, před odbočkou do Zhořelecké ulice, zaujímají vyznačné
postavení dva obytné domy, starší stojící vlevo, postavený v roce 1904 v
secesním slohu Antonem Worfem pro majitele železářství v Pražské ulici
Jana Mráze, byl ve 30.letech modernizován při přestavbě podkroví. Vpravo
od něj byl postaven roku 1933 podle návrhu architekta Karla Webera z
Liberce funkcionalisticky
řešený dům s třípokojovými byty a lodžiemi. Stavěla ho liberecká firma
Kühnelt a Linke. Zahrady obou domů sahají až k Jizerskému potoku,
regulovanému v této části roku 1925. (zdroj Kniha o Liberci)
.jpg)









.jpg)







MALÉ DIVADLO
Zhořelecká 344/5
Na místě dnešního divadla stál od r. 1869 patrový hostinec Prátr, ve kterém při přestavbě v roce 1887 vznikl sál o rozměrech 18×12 m. Od roku 1903 se v tomto sále hrálo i divadlo. Zřejmě ještě před první světovou válkou se ochotníkům podařilo zmodernizovat a zvětšit jeviště a zákulisí; novou oponu jim tehdy navrhl scénograf pražského Vinohradského divadla Josef Wenig. V roce 1927 byl Prátr od základů přestavěn a zmodernizován podle návrhu architekta Václava Bečvářovského. Po rozšíření a přestavbě v něm kromě sálu fungoval hotel, restaurace a v zadním traktu tiskárna a tělocvična. Od přestavby se budova nazývala Lidový nebo Dělnický dům. Za německé okupace v něm sídlila policie, po osvobození se dům stal sídlem sociální demokracie.
Od roku 1948 byl v majetku města, které sem umístilo pomocné prostory tehdejšího Severočeského národního divadla. Kvůli dlouhodobému zanedbání údržby objekt chátral, až postupně přestal vyhovovat bezpečnostním předpisům a bylo nutné omezit jeho provoz. V roce 1981 vypracoval liberecký Stavokombinát dokonce projektovou dokumentaci plánované obnovy, která ale nebyla realizována.Architektonickou studii rekonstrukce zchátralého objektu na experimentální divadelní studio se zázemím zpracoval až v roce 1986 Karel Hubáček. Pro novou malou scénu navrhl sál o kapacitě 200 diváků, s variabilní odnímatelnou konstrukcí sedadlových řad v hledišti. Na Hubáčkovu studii navázal prováděcí projekt Agrostavu Liberec (1987), který celou rekonstrukci i prováděl; projekční práce i stavbu vedl Jiří Žižka. Počátky stavby poznamenaly úřední komplikace, když divadlo nepřiložilo k žádosti o stavební povolení. V první etapě byly vybudovány zkušebny a nový sál Malého divadla, tedy část budovy od ulice Zhořelecká až ke zdi baletního sálu; ve druhé etapě se pokračovalo ubytovnami, jevištěm a suterénem v části od baletního sálu až do Zeyerovy ulice. Nová komorní scéna libereckého Divadla F. X. Šaldy se otevřela 14. září 1989 (definitivní kolaudace proběhla až v únoru 1990). V počátku provozu se pro divadlo používal název Aréna, který se však neujal a dnes je scéna známá jako Malé divadlo. V roce 1990 pracoval Hubáček na projektu novostavby třípodlažní provozní budovy, přiléhající k Malému divadlu z jihu, na místě dosavadních menších dílen a skladů. Definitivní projekt, pod nímž je podepsán i dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Václav Bůžek, je datován lednem 1991. Zatímco úpravy Malého divadla téměř nezměnily dochovanou podobu jeho jednoduchých fasád, Hubáčkův vklad se odrazil především v koncepci interiéru. Novostavba provozní budovy zaujme výrazným prvkem vysokého sloupového portiku s úzkým balkónem v jedné okenní ose nejvyššího patra. Provozní budova se sklady a dílnami byla dokončena v roce 1993.
Sedadla jsou umístěna na variabilním systému praktikáblů, výškově nastavitelných pomocí nůžkového mechanismu. Systém umožňuje sestavovat v prostoru hlediště různá prostorová řešení; nejen klasické hlediště s elevací pro sledování hry na jevišti, ale také libovolnou sestavu menších "tribun" při hře přímo v prostoru hlediště. Pod stropem lemují boční stěny sálu lávky z ocelových nosníků, na kterých jsou uchyceny dva příčné pojízdné mosty a 20 mobilních elektrických tahů pro osvětlení. Stěny sálu tvoří režné cihelné zdivo, jehož motiv se opakuje i na oponě. (zdroj Kniha o Liberci)



"Šourům" Mototechny na Zhořelecké.
(Jiří Holeček)














JEDLIČKŮV ÚSTAV
počátek vývoje cílené péče o tělesně postižené děti v Liberci se všeobecně uznává r.1903, kdy na jaře tohoto roku známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav v Mariánské ulici č.4. V tomto zařízení vyčlenil malé oddělení s několika málo lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla poskytována léčebná péče bezplatně. Vzhledem k tomu, že tato místa byla v krátkosti obsazena, MUDr. Gottstein v r. 1906 kapacitu těchto lůžek ještě rozšířil a začal se zabývat myšlenkou pomoci tělesně postiženým dětem zřízením domova pro tělesně postižené v tehdejším Reichenbergu - dnešním Liberci.
V této době se ještě zdaleka nedá hovořit o komplexní, nebo-li komprehenzivní péči v pravém slova smyslu, ale byla tu již myšlenka a vůle založit základy péče o tělesně postižené dítě s hlavním úkolem vzdělávání a vyučení v oboru a následném uplatnění v životě.
V r.1909 byl z podnětu MUDr. Gottsteina ustaven "Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen" a předsedou byl jmenován tehdejší starosta města Reichenberg, Dr.Franz Beyer. Městská rada rozhodla o přidělení budovy pro potřeby tělesně postižených dětí v Pastýřské uličce č.5 a po nejnutnějších opravách byl 17. Listopadu 1910 otevřen veřejný dočasný "Domov pro mrzáky", který sloužil výlučně pro děti bez prostředků, potřebujících léčbu. Ředitelem byl jmenován MUDr. J.Gottstein. Tento domov měl pouze 6 pokojů s 26 lůžky a všechna lůžka byla ihned a trvale obsazena.
Vzhledem ke stálé nedostatečnosti kapacity lůžek v Pastýřské ul., ale i v celém Rakousko - Uhersku, bylo nezbytné pomýšlet na výstavbu nového moderního zařízení, které by odpovídalo požadavkům doby. Městská obec 11.7.1912 dala k dispozici stavební parcelu na Laufitzer str. (dnešní Lužické ul.) a zároveň postoupila jako základ částku 70 000 rakouských korun z prodeje "Domova pro mrzáky". Na výstavbu nového zařízení byly získávány finanční prostředky ze všech možných zdrojů - dary, prodávání stavebních kamenů, příspěvek z výnosu státní loterie, bezúročné půjčky. Během roku 1913 byly dány dohromady potřebné finanční prostředky a se stavbou se započalo 25.srpna 1913. Následující rok, téměř na den, 29.srpna 1914 byla budova na základě smlouvy předána do užívání Německé zemské komisi. Ústav se 100 lůžky byl postaven dle nejmodernějších požadavků, ředitelem byl jmenován MUDr.J. Gottstein a správu převzal "Spolek pro pomoc zmrzačelým".
Nový veřejný "Krüppelheim" - ústav pro tělesně postižené děti byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačelých nebo ohrožených mrzáctvím.
Válka, která ale vypukla, přinesla změnu do té míry, že k výše uvedeným úkolům byl ústav nucen převzít i péči o válečné invalidy a zmrzačelé. V důsledku těchto poměrů bylo nutné pozměnit i původní záměr a budovu prostorově upravit jako nouzovou nemocnici pro ošetřování raněných a válkou vynucených potřeb. Pouze nepatrná část zůstala pro užívání dětem. V r. 1917 došlo k rychlé přístavbě, vznikly nové ubytovací prostory a byla vystavěna velká zděná dílenská budova. Tento rok byl také přijat do zařízení jeden učitel.
Po válce se ústav reorganizoval zase pro původní poslání, přesto ale v zařízení zůstalo 31 válkou zmrzačelých dospělých, kteří neměli kam jít. Byl obnoven ortopedický ústav, 60 lůžek sloužilo léčbě dětí, 20 vyučení tělesně postižené mládeže, 40 lůžek pro válkou postižené a dospělé nemocné. Ústav byl rozšířen o další pozemky, ale představu o další rozšiřování zasáhla hospodářská krize. V roce 1919 náhle umírá MUDr. Gottstein a ředitelem je jmenován MUDr. Hans Wagner.
Z období 2. světové války je velmi málo dochovaných reálií. "Domov pro zmrzačelé" opět převzal funkci jako za 1. světové války, zařízení pro válečné invalidy. Ševcovské a ortopedické dílny vyráběly boty, protézy, korzety a jiné ortopedické pomůcky na míru.
Po roce 1945 dochází ke změnám v poslání ústavu, které vyplývalo ze změn v politické i hospodářské sféře. Do libereckého "Krüppelheimu" přijeli pracovníci Jedličkova ústavu z Prahy, aby se seznámili se situací v Liberci a aby připravili vše pro to, aby zde mohli nastoupit čeští zaměstnanci, kteří budou pečovat o české děti. 20. srpna 1945 se ústav stal pobočkou Jedličkova ústavu v Praze a přijal jeho název, který si drží dodnes. Do vedení nastoupil MUDr. Bartoš. 28. října 1945 byla při ústavu otevřena škola a r. 1946 naplno začala léčba a rehabilitace dětí. R. 1947 zahájila provoz ústavní ortopedická nemocnice a ředitelem celého areálu se stal MUDr. František Račanský. Ústav byl soukromý a financován byl z darů, sbírek, výnosů dílen a státních subvencí. V roce 1952 se liberecký ústav osamostatnil a přestal být pobočkou Jedličkova ústavu Praha.
V roce 1954 byl Jedličkův ústav Liberec zestátněn a zařazen pod ministerstvo zdravotnictví a ortopedické oddělení, které fyzicky zůstalo v Jedličkově ústavu, pod Státní oblastní nemocnici v Liberci. Dílny převzalo družstvo Snaha a ústavu hrozilo jeho zrušení. Koncepce byla nejasná až do roku 1958, kdy Jedličkův ústav Liberec přešel pod Státní úřad sociálního zabezpečení, který měl garantovat pro tělesně postižené děti a mládež kvalitní péči sociální, školskou, výchovnou a léčebnou. Jedličkův ústav měl dobré zázemí a splňoval všechny požadavky nového přístupu.
Na přelomu 50.-60. let se odstěhovalo družstvo Snaha a vznikly výukové dílny. Jedličkův ústav se stále rozšiřoval a v r. 1961 vznikla ústavní Mateřská škola v Kateřinkách a pavilon F pro učeňky a mobilní děti - kapacita dětí se zvýšila na 178 a ústav přejal funkci léčebnou, rehabilitační, sociální, vzdělávací a výchovnou. V r. 1967 se ředitelem Jedličkova ústavu stává PeadDr. Jiří Šimůnek.
Období totalitního režimu neprovázejí ústav žádné závratné změny ani k lepšímu, ale ani k horšímu. R. 1970 vznikl sportovní oddíl zdravotně postižených při TJ Slávie ODPM. Rozšiřují se výukové obory, zavádí se pracovní zácvik v oboru pro mentálně handicapovanou mládež.
Rok 1990 a následující léta přinesla spoustu změn a rozvoj celého zařízení ve všech oblastech - stavebních, léčebných, rehabilitačních, výchovných i vzdělávacích. Zařízení bylo řízeno přímo MPSV, do vedení Jedličkova ústavu nastoupila Ing. Ivana Němečková, která byla ve funkci až do jara roku 2002, kdy se zřizovatelem Jedličkova ústavu stal Krajský úřad Libereckého kraje. Za toto období se v celém objektu stavělo, rekonstruovalo, opravovalo. Rozvíjela se odborná rehabilitační a zdravotní péče. Rozšířily se služby odborných pracovníků speciálních pedagogů, logopeda a psychologů. Vznikl Sportovní klub Jedlička, výtvarné dílny, kde děti s tělesným postižením vyráběly (a dodnes vyrábějí) úžasné výrobky z keramiky, proutí, hedvábí a plátna. Koncepce péče byla komprehenzivní neboli komplexní.
Výstavbou první budovy (dnešní Dům E) vznikají první skupinová bydlení, která umožňují tělesně postiženým dětem žít co nejvíce životem přibližujícímu se běžnému způsobu života. Vzniká i tzv. nácvikové bydlení - pět bytů, kde dospívající osoby s tělesným postižením a s perspektivou integrace si mohou nacvičit bydlet samostatně a vyzkoušet si co nejvíce situací podobných běžnému životu. Formy sociální péče se stávají individuálnějšími, respektujícími každého jedince.
Podrobněji se lze o vývoji péče o tělesně postižené děti a mládež v Liberci dočíst v knize "Hledání" autorů Luboše Vejražky a Jirky Hladíka o.s. Unikátní projekty, Smržovka.
V roce 2002 do vedení Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace byl Krajským úřadem Libereckého kraje jmenován Ing. Pavel Eliáš, který inicioval stavbu další budovy (dnešní Dům H) se dvěma skupinovými byty pro potřeby handicapovaných dětí, které mají minimální nebo také žádné vlastní rodinné zázemí.
1. července 2005 byla do funkce ředitelky
Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace jmenována Mgr. Hana Peldová,
která započala se systematickým zaváděním standardů kvality poskytované
sociální péče. Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách s platností
od 1.1.2007 upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým
osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a
příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování
sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb,
inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v
sociálních službách. (zdroj Jedličkův ústav Liberec)










.jpg)

Hřiště U Nisy
Fotbal se na současném stadionu U Nisy začal hrát už v roce 1933, kdy radnice tento pozemek vyhradila pro český klub SK Liberec (od roku 1934 s názvem Slavia Liberec), který tak konečně získal vlastní zázemí. Tehdy se ještě nepoužíval nynější název stadionu, ale označení "Pod chudobincem", podle dnešního Domova mládeže v Zeyerově ulici nad současnou Hlavní (jižní) tribunou. Prvoligová premiéra se U Nisy odehrála už 24. května 1953, kdy zde Slavoj, jeden z předchůdců současného Slovanu, přivítal před desetitisícovou návštěvou pražskou Slavii (tehdy Dynamo).
Slovan ve své více než padesátileté historii několikrát vystřídal jako svůj domovský stánek Městský stadion (v Jeronýmově ulici) a Stadion U Nisy. Ten prošel významnou rekonstrukcí v druhé polovině 70. let a znovu otevřen byl v dubnu 1978 při derby s Jabloncem. Další návrat z Městského stadionu, kam Slovan znovu přesídlil od sezóny 1982/83, přišel v sezóně 1986/1987.
Po postupu Slovanu do nejvyšší soutěže v roce 1993 dostal klub výjimku a první sezónu mohl odehrát U Nisy, i když tehdejší stav stadionu byl pro první ligu nedostačující: na stadion se vešlo 5575 diváků, z toho pouze 500 míst bylo k sezení (na staré tribunce na místě dnešní Severní tribuny). První domácí ligový zápas Slovanu zažil vyprodaný stadion U Nisy 14. srpna 1993, kdy do Liberce zavítala Viktoria Žižkov. Ještě v téže sezóně, konkrétně 30. dubna 1994 při zápase s Unionem Cheb, byl od Nisy vysílán první televizní přenos. V sezóně 1994/1995 se už ale Slovan musel stěhovat na Městský stadion a U Nisy se mezitím odbourala velká část skalního masivu a postavila se nová Hlavní tribuna s více než 2000 míst k sezení, čímž se celková kapacita stadionu zvedla na 7052 míst. Kvůli špatnému stavu hrací plochy na stadionu U Nisy, který v těchto letech často vedl k nucenému odkládání ligových duelů, zejména v jarní části ligy, odehrál Slovan na Městském stadionu i několik zápasů na jaře 1996.
Historicky nejnižší návštěvou na stadionu U Nisy - věřme, že už navždy - zůstane zapsán duel 4. kola sezóny 1996/1997 proti Viktorii Plzeň, kdy se kvůli výtržnostem při předchozím domácím zápase muselo hrát bez diváků. V létě 1997 byla U Nisy vybudována první tréninková plocha s umělým povrchem. Jarní část sezóny 1997/1998 opět přinesla stěhování na Městský stadion kvůli další rekonstrukci stadionu U Nisy, při níž došlo mimo jiné k potřebnému rozšíření hřiště, vybudování drenáží, dobudování vestavby do Hlavní tribuny a výstavbě nových (zatím nekrytých) tribun za brankami (Východní a Západní tribuna). Od 7. kola sezóny 1998/1999 (18. října 1998) už ale Slovan hraje své domácí zápasy výhradně na stadionu U Nisy.
Díky vstupu do evropských pohárů, konkrétně domácímu zápasu s FC Liverpool (9. listopadu 2000), se náš stadion dočkal také umělého osvětlení. To se stihlo postavit během jednoho měsíce! Dalším významným vylepšením stadionu byla stavba nové Severní tribuny, s kapacitou více než 2500 zastřešených míst k sezení, z níž mohou diváci sledovat fotbal od legendární sezóny 2001/2002. V tu dobu byl také areál rozšířen o nové tréninkové plochy s osvětlením. V roce 2002 došlo ještě k výstavbě potřebného vytápění trávníku, V.I.P. prostor na Hlavní tribuně a nového prostoru pro rozcvičování hráčů pod Hlavní tribunou. O rok později přibyla také velkoplošná obrazovka, v české lize jedna z prvních.
Poslední velká přestavba, při níž získal stadion U Nisy současnou
podobu, proběhla v sezóně 2004/2005. Vedení města nejprve v dubnu 2004
neschválilo dotaci na dostavbu, ale o měsíc později ji nakonec, byť v
redukované výši, odsouhlasilo. Západní i Východní tribuna se díky tomu
konečně dočkaly střechy a na místě staré správní budovy za Východní
tribunou vyrostlo nové zázemí pro vedení klubu, včetně fanshopu,
dětského koutku, prostor pro fanoušky a později i restaurace. Dnes je
stadion U Nisy moderním a útulným fotbalovým stánkem s kapacitou lehce
pod 10 000 míst, který kromě evropských velkoklubů jako FC Liverpool, AC
Milán nebo FC Schalke 04 několikrát hostil i českou fotbalovou
reprezentaci. (zdroj Kniha o Liberci)




Městský starobinec
v Zeyerově ulici vznikl těsně před koncem předminulého století, projektoval ho architekt Adolf Kaulfers a v letech 1898-1899 ho postavila firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Rozsáhlá novogotická budova má 110 metrů dlouhé průčelí a původně byla rozdělena na tři části. Vpravo od vchodu bydlely ženy, nalevo muži a střed obývaly manželské páry. Ve střední části prvního patra se nacházela kaple, dnes ale tento prostor slouží už jen jako společenská místnost. Celková kapacita objektu byl 42 dvoulůžkových a 16 čtyřlůžkových pokojů. Dokola objektu se rozkládala zahrada o výměře 21 tisíc metrů čtverečních.

Dnešní využití (v roce 2008)
V současné době slouží obě budovy jako Domov mládeže. Jsou tu ubytováni studenti a žáci přibližně z 15 škol v Liberci, například SPŠ strojní a elektrotechnické a VOŠ, SPŠ stavební, SPŠ textilní, Střední školy právní a VOŠ právní, Střední zdravotnické školy a VZŠ, Gymnázia F.X.Šaldy, Střední pedagogické školy, Soukromé umělecké školy, a dalších.

Liberec - starobinec a chorobinec
Městský chorobinec
- ústav pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné - postavilo město naproti starobinci o deset let později. Stavba byla financována z darů úspěšných podnikatelů (stalo by se to dneska?). Projekt vypracoval městský architekt Josef Schuh, stavbu v secesním stylu provedl stavitel Gustav Habel. V polovině června 1910 byla stavba kolaudována a hned do ní byl umístěno 82 chovanců. O dalších 50 lůžek se kapacita zvětšila v roce 1930, kdy bylo pro sociální účely adaptováno podkroví.



