Trojí pohled na Tržní náměstí (cca z léta 1892)

Totožné, a přece jiné: všechny tři přiložené obrázky vycházejí z téhož originálu, fotografie, kterou v Liberci pořídil Josef Hoffmann nejspíš někdy v létě roku 1892 (nebo eventuelně i 1891).

Datum se dá odhadnout podle toho, že na všech třech už stojí nová radnice, jejíž hrubá stavba byla dokončena v listopadu 1890, na jedné dokonce úplně vpravo stojí i škola U soudu, dokončená v roce 1891; fotka zároveň vyšla v Maschekově průvodci, datovaném lednem 1893. Vzhledem k tomu, že na fotkách je buď jaro nebo léto, připadá v úvahu léto 1892, v krajním případě léto 1891.

Zajímavé je, že žádný z těch obrázků neodráží původní originál: všechny tři pohledy se od sebe navzájem liší v záběru. Maschekova fotografie sahá zhruba od radnice ke kostelu sv. kříže. Druhá fotka začíná od dnešní obchodní akademie v Šamánkově ulici (a v popředí mimojiné kompletně ukazuje celý ten prostor, kde dnes stojí bazén a Albert), ale kostel sv. kříže se na ni už nevešel a fotka končí budovou policie v Pastýřské ulici (tehdy to byla nějaká fabrika). Konečně kreslená reprodukce z Šimákova průvodce po vlastech českých, publikovaného 1905, sice na levém okraji trochu ošidila tu obchodní akademii, ale napravo dosahuje až po budovu školy U soudu, která na obou fotkách chybí. (Navíc na sebe autor prozradil, že libereckou krajinu moc dobře neznal - obrázek ukazuje Liberec spíš od severu než od východu).

To by mě zajímalo, kde by se dala sehnat ta původní Hoffmannova fotografie v kompletním rozsahu. (autor článku Tomáš Cvrček)

Proměna okolí Tržního náměstí

z prezentace od Marka Kotrouše, i poslední fotografie z roku 2008 je dnes již neaktuální. Interspar vystřídal v roce 2015 Albert Hypermarket.

Tržní náměstí s takzvanou Schinderfabrik (30. léta)

Své jméno dostala továrna podle rasovny, jež kdysi v těchto místech stávala (Schinder = ras). Tuto soukenku postavila roku 1821 firma Sigmund a Neuhäuser, nejúspěšnější podnik na Liberecku ve třicátých letech 19.století. Po vybudování hlavního závodu u Nisy pod Hamrštejnem (1826) se původní provozy změnily na sklady. Roku 1857 koupil objekt Ferdinand Ginzel, který zde zavedl výrobu látek na vojenské stejnokroje. Po druhé světové válce zde byly upraveny byty a 3.4.1976 byl odstraněn, aby uvolnil místo výstavbě bazénu.

(zdroj Kniha o Liberci, foto archiv Jany Ducháčkové)

Tržní náměstí a plavecký bazén

před polovinou šedesátých let se z Libereckých výstavních trhů již stala letní národní pouť a rok co rok po tři týdny Liberec praskal ve švech díky koupěchtivým návštěvníkům. Široký vstupní areál byl vybudován ze směru Tržního náměstí, aby lépe absorboval hrnoucí se davy u pokladen. Zároveň v proláklině hned za vstupem byl kulturní amfiteátr s bohatým hudebním programem.

Nedostatečná kapacita městských lázní a krátký bazén v nich byly důvodem k vybudování moderního plaveckého bazénu v proláklině vedle Tržního náměstí počátkem osmdesátých let 20.století. Projekt realizovalatehdejší stavební firma Stavokombinát Liberec podle projektu Pavla Švancera. Koplex byl v devadesátých letech upraven a rozšířen o tobogán, který se stal velkou atrakcí.

A dále se rozšiřoval a zmodernizoval a momentálně je jeho vybavení následující:

plavecký (závodní) bazén 50 m
107 metrů toboganu červený
150 metrů tobogan "stříbrňák " ojedinělá atrakce mezi Mnichovem a Moskvou
masážní hříbek, dětské brouzdaliště,vířivka a nová dětská skluzavka
dětský výukový bazén
areál skoků do vody 1 a 3 metry, 5ti metrová věž
sauny (muži, ženy, společná)
parní komory
divoká řeka s možností "proplavání" pod širé nebe a to i v zimě
R-KLUB - rodinná atmosféra ve sportovním areálu (sauna, vířivka, masážní
lůžko, masážní sprcha, ochlazovací bazének, solárium, pára, to vše v uzavřeném prostoru a jenom pro vás)
výuka plavání od 6 měsíců (batolata) až po seniory
každou středu "ochutnávka potápění " a výuka potápění PADI
speciální plavání a cvičení v bazénu pro budoucí maminky

Oprava městského bazénu v Liberci začne oproti původnímu plánu později

Generální rekonstrukce městského plaveckého bazénu měla původně začít letos v létě. Kvůli zajištění financování a všech zákonných lhůt se ale zřejmě posune na začátek roku 2021 (a možná i později). Město v současné době shání peníze na kompletní rekonstrukci střechy, technologií a zázemí. Modernizace by měla podle odhadu vyjít přibližně na půl miliardy korun.

V bazénu už dosluhují důležitá technologická zařízení, jakou je například vzduchotechnika, střechou dovnitř zatéká a nevyhovující je i zasklení budovy. Vana hlavního bazénu prosakuje, proto by se měla vyměnit za nerezovou. Práce budou podle odhadu trvat přibližně rok a půl. Po dobu rekonstrukce by měl zůstat v provozu pouze menší bazén v přístavbě vybudované před sedmi lety.

(zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Bazén Liberec)

rok 2009 a oprava bazénu

Z Tržního náměstí v Liberci bude park, před bazénem projedou jen autobusy

  Méně parkovacích míst, víc stromů a uzavření průjezdu kolem bazénu pro auta. Tak ve zkratce vypadá vítězná studie na novou podobu Tržního náměstí v Liberci. To zatím připomíná jedno velké parkoviště než skutečné náměstí.

"Uprostřed Tržního náměstí je sice odpočinková zóna, ale k posezení nikoho moc neláká. Množství keřů, které tam tvoří hustou hradbu, pocit bezpečí příliš nevyvolává. To by se mělo změnit," řekl hlavní architekt města Jiří Janďourek.

Uprostřed náměstí tak vznikne velká travnatá plocha s malými ostrůvky stromů. Lavičky nahradí tři betonové stupně, které vytvoří dojem jakési arény. Parčík bude navíc propojen s protilehlým městským bazénem. Teď je od sebe odděluje poměrně rušná silnice.

"Lidé tak ani nemají pocit, že jsou na náměstí. Nově proto bude plocha před bazénem propojena dlažebními kostkami přímo s travnatou plochou. Před bazénem už tak projedou jen autobusy MHD, abychom prostor zklidnili," uvedl Janďourek.

Auta odkloní na Novou Pastýřskou

Auta, která budou od Ruprechtic mířit třeba k divadlu nebo radnici u Tržního náměstí, najedou buď na plánovanou Novou Pastýřskou, která se napojí na Sokolskou, nebo Tržní náměstí objedou kolem restaurace Labský zámek a budou pokračovat Rumjancevovou ulicí.

"Naším cílem je, aby řidiči co nejvíce využívali Novou Pastýřskou, až vznikne. Na ni vlastně projekt upraveného Tržního náměstí navazuje," vysvětlil náměstek primátora Jiří Šolc.

Původně přitom měla na Tržním náměstí kvůli protažené Nové Pastýřské vyrůst obří protihluková stěna, která by ochránila okolní domy. Nelíbilo se to ale místním, ani nově vzniklé kanceláři architektury města. Ta proto zadala architektonickou soutěž, která by náměstí pokud možno zlidštila. Odborná komise se pak jednoznačně shodla na pražské kanceláři OV-architekti.

Ta na Tržním náměstí navrhla i stromořadí, nepočítá také se současnou autobusovou zastávkou s nevyužitou trafikou. Místo ní navrhla na rohu náměstí malou kavárnu s veřejným WC.

Zastávka MHD se tak posune o pár metrů blíž k centru města a své místo změní i fontána, která je teď uprostřed náměstí. Přesune se do jižního cípu zelené plochy. V jejím středu pak architekti počítají s místem pro grilování se stolem a lavicemi.

Místní postrádají parkovací místa

Místní však daleko více zajímají místa pro parkování. Už dnes je totiž velký problém na Tržním náměstí odstavit auto. Kvůli průtahu Nové Pastýřské navíc zmizí jedna z parkovacích ploch.

"Nevíme, kolik míst na parkování nám ve skutečnosti zbude. Lidé také mají výhrady vůči stromům, které jsou navržené mezi parkovacími místy, takže ubírají místo. Navíc mají být ty stromy blízko k domům, takže jsou obavy ze zastínění oken a nepořádku ze stromů," řekl Karel Korous, předseda společenství vlastníků z jednoho domu na Tržním náměstí.

Vedení města proto s místními plánuje informační schůzku. "Parkování na Tržním je primárně zamýšleno pro rezidenty. Návštěvníci bazénu mohou parkovat v Pastýřské ulici nebo u nákupního centra Albert," zmínil Šolc.

Kdy se náměstí přemění, ale zatím není jasné. Podle radnice se vše musí koordinovat s výstavbou Nové Pastýřské, která nezačne dřív než v roce 2022.

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/liberec-trzni-namesti-kavarna-arena-amfiteatr.A200114_105622_liberec-zpravy_jape?

Veletržní reklama na cukrovinky (1934)

Firma Eduard Haas patřila mezi nejvýznamnější potravinářské podniky v Liberci. Komprimáty (cukrovinky z lisované směsi cukru, želatiny a dalších příměsí) značky PEZ vyráběla už od poloviny dvacátých let a produkuje je dodnes v továrně v Rakousku. Krátce po válce vyplatil spolumajitel Eduard Haas společníka Joachima Polacha, který založil v Janově Dole výrobnu poživatin, a od té doby vedl podnik pod svým jménem. V roce 1928 zakoupila firma budovu v Ruprechtické ulici (čp. 848 - I), kde vyráběla široký sortiment potravinářského zboží, prášků do pečiva, nečokoládových cukrovinek i čokoládu. Do roku 1948 měla název Továrna poživatin Eduard Haas a pak Poživatina Liberec, n.p. To už k ní patřilo 29 provozoven od Chomutova přes Prahu až ke Dvoru Králové. Počátkem padesátých let se stala součástí n.p. České čokoládovny (později Čokoládovny).
Roku 1958 přijímá název LIPO Liberec (zkratka názvu Liberecká poživatina ) a sortiment zaměřuje na cukrovinky pro děti, které ji proslavili po celém světě. Od roku 1992 patřil LIPO akciové společnosti Čokoládovny, s podílem zahraničního kapitálu firem Nestlé a BSN. Vyráběl široký sortiment výrobků, především komprimátů LIPO, nápojových prášků, šuměnek, lékořicových cukrovinek, antiperlí a dalších produktů. Výrobu komprimátů pod tradiční značkou PEZ si ponechává firma E.Haas v Rakousku.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Na sklonku roku 1902...

Na sklonku roku 1902 si pronajal Julius Pollak v Janově Dole č. p. 76 větší místnost a tam začal primitivním způsobem výrobu kypřících prášků do pečiva a jiných aromatických přísad. V roce 1912 podnícen úspěchy, se spojil Julius Pollak s obchodníkem Eduardem Haasem z Lince a založili firmu Zaječí závody Haas a Pollak. Tímto okamžikem počali rozšiřovat stávající inventář a začali s výrobou šuměnek a lisovaných cukrů.

V roce 1923 odstoupil společník Julius Pollak a od tohoto data nesl závod název Zaječí podniky, továrna poživatin, majitel Eduard Haas. Dobře vedený závod rychle rostl, takže došlo postupně k dalšímu rozšíření výroby, hlavně o tzv. komprimáty, které Eduard Haas od roku 1927 vyráběl pod novou, dodnes mezinárodně známou, značkou PEZ.

V roce 1928...

V roce 1928 koupila firma výrobní objekt bývalé továrny na řemeny A. E. Friedlandera v Liberci, na Ruprechtické ulici č. 32, kde byla zahájena strojní výroba a vybudovala se technická i obchodní organizace pod firmou Továrna poživatin, Eduard Haas, Liberec.

Rozšiřování výroby...

Došlo k dalšímu postupnému rozšiřování výroby a sortimentu, který zahrnoval značný počet druhů, ovšem vše se vyrábělo jen v malých množstvích. Ruční balení bylo nahrazováno strojovým a ze Švýcarska a Německa byly dovezeny balící stroje.

Nejrozsáhlejší byla výroba kandytů - furé a dropsů, dále se vyráběly karamely, fondant, želé, v malém množství komprimáty, dražé, šuměnky, prášky do pečiva, vanilinový cukr, kávové náhražky a zavařovací přípravky. V malém rozsahu asi 300 kg denně byla vyráběna i čokoláda, hlavně pro máčené druhy a sezónně se vyráběly i vánoční kolekce primitivním a velmi pracným způsobem.

S růstem výroby byly přistavovány a rozšiřovány budovy a po zavedení výroby kandytů provedena přístavba dosavadních továrních objektů, především pak nová, moderní kotelna. Závod zaměstnával asi 200 zaměstnanců a měl přibližně 13 000 německých a 17 000 českých odběratelů. O rozsahu výroby svědčí nejlépe fakt, že tři zaměstnanci expedice stačili vyexpedovat v kartonech celou výrobu, většinou poštovními zásilkami.

Po osvobození v roce 1945...

Po osvobození v roce 1945 byla dosazena na závod národní správa. V tomto období zůstala výroba vzhledem ke strojnímu zařízení v přibližně stejném složení co do sortimentu i množství.

V roce 1948...

V roce 1948 bylo provedeno znárodnění firmy Haas a po připojení dalších menších závodů a provozoven byl ustaven nový národní podnik Poživatina se sídlem v Liberci, který měl 12 závodů. Postupnou specializací a koncentrováním výroby zbyly pouze tři závody: Liberec, Chotyně a Dvůr Králové.

Od roku 1964...

Od roku 1964 zůstal pouze závod zde v Liberci pod názvem LIPO (zkratka z Liberecké Poživatiny), který se stal časem součástí oborového podniku Čokoládovny, o.p. Praha. Závod byl postupně vybudován za současné specializace sortimentu a modernizace výroby až do dnešní podoby.

V roce 1992...

V roce 1992 byl celý oborový podnik Čokoládovny, o.p. Praha zprivatizován, vznikla akciová společnost Čokoládovny a.s., do které majetkově vstoupily společnosti Nestlé a BSN (později přejmenované na Danone), jejíž součástí se stal i odštěpný závod LIPO.

Po roce 1993...

V nadcházejících letech došlo k rozdělení akciové společnosti Čokoládovny a.s. mezi oba hlavní akcionáře. Divize čokolády a cukrovinek, kam patří i závod LIPO, se stala součástí koncernu Nestlé.

1. srpna 2000...

1. 8. 2000 společnost Nestlé Česko závod LIPO Liberec prodala nově vzniklé akciové společnosti. Společnost nadále vyráběla nečokoládové cukrovinky. Jedním ze zákazníků bylo stále Nestlé Česko, ale převážná většina výrobků putovala na zahraniční trhy nejen do Evropy, ale např. i do Saudské Arábie, Kuvajtu, Jemenu, Korei a Austrálie. Ke konci roku 2005 byl areál odprodán novému vlastníkovi společnosti Mocca, spol. s r.o., která vznikla v roce 1993 a dosud její činnost spočívala především v pražení a balení kávy.

V roce 2006 a 2009...

Bylo dokoupeno veškeré potřebné výrobní a strojní zařízení a byla obnovena výroba komprimátů a dražé výrobků. V průběhu prvních dvou měsíců roku 2006 po instalaci linek na výrobu komprimátů a dražé výrobků společnost zahájila výrobu nečokoládových cukrovinek a navázala na 100 letou tradici výroby cukrovinek v kraji. Téhož roku získala Mocca certifikáty kvality IFS a ISO 9001.

V roce 2009 začala Mocca první výrobu čokoládového dražé a o rok později zakoupila technologii na výrobu sušenek a oplatek.

Návrat tradiční výroby...

Na jaře roku 2014 investovala společnost do nové výrobní linky na lékořici a extrudované želé. Jde o návrat tradiční výroby lékořice do závodu v novém, moderním provedení.

(zdroj https://www.mocca.cz/

Bistro - Imbis Beránek, Budyšínská ul. 1993.

Foto Petr Šimr

Nároží Rumjancevovy ulice - židovská synagoga a vedle
sídlo firmy Eurovia kamenolomy v roce 1906

Nároží tehdejší ulice Na Skřivanech zabírala až do osudného října 1938 židovská synagoga ,od té bylo prostranství prázdné a dominantou začátku ulice se stala novorenesanční budova (č.p. 696 - I), kterou si roku 1900 pro sebe nechal postavit významný liberecký stavitel a přední činitel Obchodní a živnostenské komory Adolf Bürger. Před válkou zde krátce byla policejní akademie a pak sídlo gestapa . Na začátku padesátých let se sem přestěhovalo ředitelství podniku sdružujících několik desítek lomů a štěrkoven z celých severních Čech, známého pod pozdějším názvem Severokámen. Po listopadovém převratu došlo k velkým organizačním změnám a z firmy se stala akciová společnost , do níž vstoupil anglický kapitál . Podnik nesl od roku 1996 jméno Tarmac-Severokámen , v současné době Eurovia kamenolomy, patří k největším zpracovatelům kamene na severu Čech .

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

autor příspěvku Pav Karel

Synagoga

Pohled z věže radnice synagoga x Krajská vědecká knihovna

Jednou z nejméně nápadných věží v Liberci se vyznačovala synagoga, postavená v letech 1887-89 v těsné blízkostí středu města podle plánu vídeňského architekta Karla Kóniga v duchu italské renesance. Po složitých terénních úpravách stavba získala působivé zasazení do panoramatu okolí.

Po vypálení a likvidaci synagogy nacisty roku 1938 zel pozemek prázdnotou, respektive sloužil jako parkoviště pro nedaleký ONV. Roku 2000 pak na tomto místě byla otevřena moderní budova nové Státní vědecké knihovny s prolínající se modlitebnou židovské obce.

Monumentalita, a přitom uměřenost tohoto projektu libereckého architekta Radima Kousala tak navázala na kultivovanost staré synagogy.

(Zdroj: Liberec mezi vzpomínkou a přítomností - Karel Čtveráček / Jan Mohr )

docela dlouho se řešilo, jestli má být před knihovnou v Rumjancevově ulici přechod pro chodce. V roce 2009 se tam objevila zebra:-)

Pastýřská ulice

kolem roku 1900

Na prvním snimku je pohled z Vavřincova vrchu směrem k Tržnímu náměstí. Vlevo jsou rozložité objekty Klingrovy koželužny s kruhovými káděmi na namáčení usní, za ní vystupuje Neumannova textilka. Vodu jim dodával Jizerský potok, který vymlel srázy pod Ruprechtickou a Ruskou ulicí, z nichž je pořízen druhý snímek. Jeho údolí bylo postupně zaváženo a vyrovnáváno násypy do úrovně výše položené pastýřské ulice. Vydatnost toku ze zmenšovala a ten nakonec zcela zmizel v kanalizačním potrubí. Napravo od mostku, ale už mimo záběr, zřídilo město v objektu, který dodnes stojí, lidové sprchové lázně (čp.645-I), vedle v nichž stávala městská invalidovna. Volných ploch podél Pastýřské ulice ještě koncem minulého století s oblibou využívaly cirkusy a různé pouťové atrakce. Snad proto říkávali staří Liberečáci těmto místům Škandálplac.

(zdroj Kniha o Liberci)

Neumannova továrna na konci 19.století

Zakladatel firmy Samuel Siegmund Neumann začínal jako prostý tkadlec Herzigovy továrny ve Mšeně u Jablonce. Po smrti otce si v Jablonci založil manufakturu a obchod se smíšeným zbožím (1848), který vzkvétal a rostl. Neexistující železniční spojení ho donutilo přenést podnik do Liberce (1868), kde z něj postupně udělal jeden z největších velkoobchodů v monarchii. Zřídil i faktorskou dílnu na vlněné výrobky v Hrádku nad Nisou, která byla později přenesena do Liberce.
Roku 1889 koupila firma rozsáhlou tovární budovu v Pastýřské ulici, kterou po čtyřech letech ještě rozšířila o nástavbu a v roce 1900 přístavěla okázalý dům majitele. Sklady měla ve Vídni, agenturu v Praze, Budapešti, Hamburku a jinde. Majetek rozšiřovala také nákupem pozemků a stavbou domů - pro své kvalifikované dělníky postavila činžáky se 40 byty. Po zakladateli převzali vedení tři synové Alois, Karl a Rudolf. Vedli si úspěšně a jejich podnik zaměstnávající průměrné 900 dělníků patřil už od konce 19.století k nejvýznamnějším v Čechách. Výraznou postavou se stal Alois Neumann, který se jako prezident liberecké OŽK ( od 1891 až do své smrti v roce 1914) zasazoval o podporu zdejšího podnikání. Po první světové válce se firma nevyhnula krizovým jevům a v roce 1932 na čas zavřela brány. Po dvou letech výrobu obnovila, ale za další dva roky už byla v likvidaci.
Za druhé světové války sloužily tovární prostory k ubytování vybombardovaných rodin z říše a župnímu pracovnímu úřadu.
Po osvobození zde našly umístění bezpečnostní sbory (SNB, StB, VB) a Česká policie tu sídlí dodnes.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Karl Johne: Pastýřská ulice se synagogou (barevný dřevořez)

Karl Johne (6.4.1887 Chrastava, 15.4.1959 Weilburg/Kahn v Německu) pocházel ze staré kantorské rodiny. Vystudoval liberecký učitelský ústav a od roku 1912 vyučoval kreslení na 1. chlapecké měšťance v Liberci, kterou později vedl (1936 -45). Jako člen Metznerbundu vytvořil, vedle malířské práce, řadu grafik, ex libris a ilustrací v různých technikách. Početnou a kvalitní kolekci barevných dřevořezů, čerpajících námětově z Liberce a okolí, vlastní Severočeské muzeum. Po odchodu z ČSR se zabýval v Hessensku hlavně restaurováním obrazů.

(zdroj Kniha o Liberci)

Okolí dolní části Frýdlantské ulice

(20.léta, 30.léta, 11.5.1938, 1910)

V místech, kde Frýdlantská ulice překračuje Jizerský potok, vznikla během staletí skupinka různorodých domků. Původní vzhled si nejdéle udržela kovárna (čp. 221 - I), kterou vidíme na prostředním snímku pod synagogou a zčásti také na prvním zcela nalevo. První vlastnický zápis o ní pochází sice až z roku 1738, ale dá se předpokládat, že zde stávala, jak bylo na okraji středověkých sídel zvykem, už mnohem dřív. Při přestavbě dostal její štít i přístavek obložení různobarevnou břidlou (1831). Po celou dobu její existence se v archivních záznamech uvádějí jako majitelé nebo uživatelé kováři. Nejdéle, od roku 1895, ji vlastnil kovář Josef Bernhard s manželkou Marií, a proto se stala známou jako Bernhardova. Po zakrytí Jizerského potoka (1884) se ocitla zčásti pod úrovní ulice. Horším zásahem do celého hustě zastavěného prodtoru však hrozil záměr přímého propojení Turnerské (Sokolské) ulice se Zhořeleckou, jenž uzrál v roce 1926. Plánovaná trasa vedla přes kovárnu, kterou proto staří manželé prodali městu, ale protože realizace přestavby vázla, zůstali zde nadále. Jejich adoptivní syn Adalbert Sluwa-Bernhard se po návratu do Liberce spojil s kovářem Rudolfem Procházkou a společně si pak kovárnu od města pronajali. V podkroví bydlela tehdy ještě dámská krejčová Marie Prokopová. Stav domu určeného k demolici se rapidně zhoršoval, až ho komise označila za havarijní a nařídila jeho zboření (1933).
Je příznačné pro dobu krize, že na tuto celkem bezvýznamnou demoliční práci se přihlásilo celkem šest firem. jejich nabídky se phybovaly od dvou do dvanácti tisíc korun. Zvítězila u města dobře zapsaná firma E.Schäfer a spol., která kovárnu 5.3.1938 zbourala. Současně padly i sousední objekty bránící napřímení Sokolské ulici.
Na prvním záběru je vpravo dům čp. 337-I, postavený roku 1884 řezníkem Johannem Riegerem. Byl dlouho určen k demolici, ale zboření se dočkal až po požáru v sedmdesátých letech. Z vyobrazených objektů se zachovalo jen několik domů po levé straně ulice.
Na třetím snímku je pohled opačným směrem z Pastýřské ulice už po zboření kovárny i sousedních domů. Vlevo je průhled Malou Sokolskou ulicí, které dominuje boční štít domu čp. 363-I, nad nímž vystupují věže kostela sv. Kříže. Vpravo je část bývalé Klingerovy koželužny.

(zdroj Kniha o Liberci)

Klingerova koželužna v roce 1914

Koželužnu založil Johann Franz Klinger, majitel domu čp. 3 - II na Staroměstském náměstí. Svou živnost začal provozovat ve skrovných podminkach v dnes již zbouraném domě čp. 156 - I a později v protějším čp. 372 - I na rohu Pastýřské ulice. Po jeho smrti převzal podnik nejstarší syn stejného jména, který roku 1867 za podpory svých bratrů Heinricha a Roberta továrnu zcela přestavěl a přivedl k takovému rozkvětu, že jeho koželužna byla jednou z největších v Rakousku - Uhersku. Když roku 1893 zemřel, převzal jeho formu syn Franz. V popředí vidíme kádě na namáčení kůží.
Za první republiky se Klingerova firma přestěhovala o pár metrů dál do Frýdlantské ulice (čp. 220, později sběrné suroviny, dnes již jen parkoviště...) a začala se zde spolu s dvěmi dalšími firmami zabývat opravou aut a prodejem náhradních dílů.
V původním objektu (477 - I) si zřídil stavební a nábytkové truhlářství Gustav Hentschel, pravá část, přilehlá k Pastýřské ulici (čp. 372), sloužila až do padesátých let prodejně motoristických potřeb a autoopravně.
Po několika úpravách se sem nastěhovaly Technické služby města Liberce. Dnes opět autoopravna.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Horní a dolní část Frýdlantské ulice

(konec 19. století, 1913)

Na prvním snímku vyvstupují vpravo zubovitě do ulice dva domy, které zůstaly přes veškeré regulační snahy na původních základech. Nad nimi se právě připravuji přestavba domu čp. 183 - I pro okresní zastupitelstvo (stavitel Ernst Schäfer). Vznikla zde zajímavá srostlice tří vzájemné propojených budov (čp.184, 183, 468 - I), jež dnes využívá u větší části Magistrát města Liberce a další úřady.
Na druhém snímku je průhled ulicí opačným směrem. Po levé straně stojí nárožní dům čp.227 - I, bývalý hostinec a hotel U Zlatého anděla, za ním čp.226 - I, kde bývala vinárna U UUhra, vzpomínaná Nerudou. Na jejich místě byla dokončena v roce 1995 budova Základní umělecké školy. Na pravé straně jsou dnes už zbourané a nebo dosluhující budovy z poloviny 19.století.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

POČÁTKY LIBERECKÝCH KIN

Necelého půl roku poté, co byl v Paříží bratry Lumièrovými veřejně předveden vynález filmu, mohli i Liberečané spatřit tuto technickou novinku, chápanou tehdy spíše jako kuriozitu, o níž ještě nikdo nepředpokládal, že se vyvine ve svébytný druh umění. Stalo se tak v hostinci U Dubu (Zur Eiche, čp. 27-IV) v Moskevské ulici, kde se 5. června 1896 konalo první filmové představení kočovného biografu. O pár domů výš, v Panorámě (Weltpanorama čp. 18-IV), se o rok později začaly (31. 10.) promítat pro mládež zeměpisné, dějepisné, sportovní i jiné světelné obrazy (diapozitivy).

Roku 1906 se na Německo-české výstavě zastavilo při putování po českých zemích švýcarské "elektrické divadlo" The Royal Bio Co. Louise Praisse, které pořádalo představení v tělocvičně v Jablonecké ulici. Pro tuto příležitost byla natočena sedmidílná filmová reportáž z návštěvy císaře Františka Josefa, která zachytila přijetí hlavy monarchie na libereckém nádraží, uvítání starostou před radnicí, vystoupení na balkonu radnice a květinovou slavnost při prohlídce výstavy. Byl to jeden z nemnoha filmů natočených v Cechách v počátcích kinematografie a na programu Royal Bia zůstal i v následující sezoně.

V roce 1907 se začínají v českých zemích objevovat stálá kina, jež postupně vytlačují kočovný kinematograf. Větší produkce filmů touž umožnila častější obměňování programu, takže už nebylo třeba s několika málo snímky objíždět řadu štací. Brzy se také objevily půjčovny znamenající další rozšíření repertoáru (do té doby si museli promítači filmy sami kupovat). Zahajovací představení stálého kina v Liberci s názvem Théatre Pathé Frčres se uskutečnilo opět v sále tělocvičny v Jablonecké ulici 28. září 1907, tedy jen třináct dní po otevření prvního stálého biografu Viktora Ponrepa v Praze. Bylo to jedno ze čtyř kin (další byla ve Vídni, Plzni a Pule) založených a řízených Robertem Můllerem, zástupcem francouzské firmy Pathé, která vyráběla filmy, promítací přístroje, filmový matenál a provozovala půjčovny a kina po celém světě. Na protest proti pronikání této zahraniční konkurence byl ve Vídni založen Svaz rakouských majitelů kinematografů (13. 11. 1907), který interpelací u Ministerstva vnitra docílil toho, že kina patřící firmě Pathé musela být uzavřena. Můller se jich ale nevzdal, v tichosti je převedl na místní koncesionáře a síť biografů ještě rozšířil. V Liberci na sebe vzal úkol falešného krytí pravděpodobně Turnverein, který v následujícím roce požádal o udělení licence. V tělocvičně se pak promítalo ještě za první republiky a podle pamětníků i za druhé světové války.

O promítání živých obrazů byl v Liberci zájem. Pro další stálé Jubilejní kino (později Městské, pak Kapitol, dnes Varšava ve Frýdlantské ulici čp. 285-I) postavil podnikatel Heinrich Sieber speciální budovu podle návrhu Roberta a Arnolda Peukera, otevřenou 10. 9.1908. Mezi prvními diváky byli i členové městské divadelní komise, kteří se vyslovili s uznáním o moderním zařízení tohoto elektrického divadla. Promítalo se denně od 15 do 23 hodin. Roku 1914 přestavěl kino s hledištěm pro 234 diváků stavitel Adolf Bůrger. Jeho původní secesní podobu ale zcela setřela velká přestavba v roce 1922, kdy zde podle návrhu architektů Effenbergera a Noppse (a jistě i na přání stavebníka Siebera) vznikla zajímavá symbióza kina v přízemí a autohaly v patře, přístupné z Vavřincova vrchu. Kino dostalo balkon s 82 místy a v parteru mohlo sedět 354 diváků. K dalším vnitřním úpravám došlo v roce 1954, kdy byly zrušeny lóže. Přestavba na širokoúhlé promítání proběhla roku 1960 a o pět let později dostal biograf podle návrhu pražské Kinotechniky dnešní podobu.

Sieber byl zřejmě úspěšný podnikatel, neboť se společníkem E. Öserem přebudoval prostory ve dvoře domu č. 19 v Pražské ulici (čp. 520-II) a otevřel zde 27. 8. 1910 Reformní kino, Protože se postupně specializovalo na kovbojky a dobrodružné filmy, začali mu Liberečané přezdívat Revolverkino.

Další biograf, Central-Palast, byl otevřen 23. 12. 1913 a brzy po něm bvlo 31. I. 1914 zprovozněno Komorní kino (Kammerlichtspiele, dnes Lípa), jehož výrazné secesní průčelí můžeme dosud obdivovat v ulici 1. máje. Tak se Liberec dostal co do počtu kin na čtvrté místo v českých zemích (v Praze jich bylo 39, Brně 11, Ostravě 5, Teplicích 3, po dvou měly Ústí nad Labem, Jablonec nad Nisou, Plzeň, Most, Karlovy Vary a Opava).

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Kino Varšava

Rybářská ulička

ve 20 a 30.letech dvacátého století

Jedna ze starobylých uliček,vedoucí po vrstevnici ve stráni nad údolím už zaklenutého Jizerského potoka. Snímky jdou za sebou tak, jako by fotograf couval od Zeyerovy k Frýdlantské ulici. Prostřednímu snímku pořízeného roku 1934 vévédí dům čp.309-I, za nímž vystupuje už pod úrovní ulice čp. 310-I. Ten zasahuje rohem, už po přestavbě na zděný, í do obrázku zcela nalevo. na posledním fotu vidíme v popředí napravo trojici domů (čp.302,303 a 304-I) na samém začátku uličky.  (zdroj Kniha o Liberci)

PhDr. Rudolf Ginzel (2. října 1872 Liberec - 14. srpna 1944 Liberec) pocházel ze staré a rozvětvené liberecké tkalcovské rodiny, v níž se však objevily i významné osobnosti věnující se výtvarnému umění či fotografii. Rodinná tradice hovoří o spojení s osobou významného libereckého malíře a betlémáře Jakoba Ginzela (1792-1862), jehož syn z druhého manželství Hubert (1846-1880) se věnoval fotografii a měl okolo roku 1880 ateliér zaměřený na portrétní fotografii na tehdejším Staroměstském náměstí (nyní nám. Dr. Eduarda Beneše) v domě č. 3. O generaci mladší Rudolf byl v oblasti fotografické tvorby amatérem. Později se fotografování věnovali i jeho prasynovci Gustav (1931-2008) a Wolfgang (1933-2004), kteří darovali téměř pět set Ginzelových skleněných a listových negativů v roce 1967 Severočeskému muzeu.

Rudolf Ginzel se narodil jako nejmladší potomek soukeníka Josefa Antona (1834-1891) a Anny rozené Vincenz (1836-1905) v Urbanově ulici č. 6 (později Chrudimská). V tomto dnes již neexistujícím roubeném domku prožil většinu svého života. Měl čtyři starší sourozence - bratři Josef Wilhelm (nar. 1859) a Gustav Adolf (nar. 1863) pokračovali v rodinné soukenické tradici, další z bratrů Anton (nar. 1863) vystudoval medicínu a působil jako lékař a porodník v ulici Na rybníčku č. 8, čtvrtá ze sourozenců byla sestra Anna (nar. 1869). Rudolfovým zájmem se staly jazyky. Po ukončení libereckého gymnázia studoval na univerzitách v Berlíně, Londýně a Vídni, kde dosáhl titulu doktora filosofie. Svou pedagogickou činnost zahájil ve školním roce 1898-1899 jako učitel moderních jazyků na státní reálné škole ve Vídni v VI. okrese, poté působil na reálném gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Na základě souhlasu vídeňského ministerstva pro kulturu a vzdělávání z 23. září 1902 se stal profesorem na Státní reálné škole v Liberci. Reálka sídlila nejdříve v objektech gymnázia a staroměstské obecné školy na tehdejším Bismarckově náměstí (nyní Sokolovské nám.) a roku 1914 se přestěhovala do nové budovy (nynější základní škola na Husově třídě). Rudolf Ginzel vyučoval němčině, angličtině a francouzštině - zejména ve vyšších ročnících - a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1932. Byl rovněž členem zkušební komise pro měšťanskou školu a pracoval jako soudní překladatel angličtiny. Vedle pedagogické činnosti se věnoval širokým badatelským aktivitám - jeho články se objevují v ročence reálky, dále publikoval své rodopisné výzkumy atd.

Fotografická tvorba Ginzelovi učarovala na celý život a zachované negativy z let 1906-1936 ukazují široký tematický záběr. Svým objektivem Ginzel zachycoval historické památky, zákoutí měst i přírodní motivy. Lákaly ho uličky starého Liberce stejně jako zajímavé motivy z oblasti Českolipska či Frýdlantska a Jizerských hor. První negativy z roku 1906 mají formát 9x12 cm, ale již následujícího roku začal souběžně používat formát 13x18 cm. Cenné jsou údaje, které často u svých negativů uváděl. Vzhledem ke komornímu charakteru výstavky byly pro nynější instalaci vybrány Ginzelovy snímky zachycující různá zákoutí starého Liberce i okolních obcí, tvořících dnešní město. Mnohá z nich již nenajdeme, zmizely i některé zde zachycené ulice. Cesty spojující město s okolními obcemi nahradily ulice procházející středem nových sídlištních celků.

Těžiště architektonické a krajinářské fotografie se v závěru 19. století postupně přesunulo z oblasti zájmu profesionálních fotografických ateliérů do sféry amatérské fotografie a počet fotografů zachycujících město a krajinu výrazně vzrostl. Pomohl tomu jak vývoj v oblasti fotografické techniky, tak i rozvoj činnosti různých turistických a horských spolků. Amatérští fotografové se od 90. let 19. století organizovali v klubech, na jejichž rozvoji se na českém území nemalou měrou podíleli právě čeští Němci, mezi prvními vznikl i klub liberecký. Údaje o zapojení Rudolfa Ginzela do činnosti tohoto klubu nemáme, jeho fotografická tvorba však do tehdejšího směřování amatérských fotografů zapadá. V tomto hnutí - zejména ve Vídni či Praze - se prosazovala tzv. umělecká fotografie, dnes často označovaná jako piktorialismus. Volba motivů, při které Ginzel vyhledával zajímavá a romantická zákoutí s hrou světel a stínů, napovídá o sympatiích k tomuto fotografickému směru. V periodiku příznačně nazvaném Photographische Kunst byly v roce 1911 publikovány dvě Ginzelovy fotografie, díky nimž se jeho jméno objevuje v současných publikacích věnovaných vývoji amatérské fotografie v počátcích 20. století.

Nová instalace Kabinetu fotografie potrvá do konce dubna 2013. Na její realizaci se významně podílela také fotografka muzea Milada Dománková, a to jak po technické stránce při ošetření negativů, jejich skenování a výrobě pozitivů, tak i při sestavování vlastního výběru snímků. Předpokládáme, že ke Ginzelově tvorbě se ještě v budoucnosti vrátíme a představíme další tematické celky z jeho tvorby.

Markéta Lhotová

(zdroj: https://www.muzeumlb.cz/?page=ginzel&fbclid=IwAR1IqwuRnoqjSnCf61V2APWsnK6wBY2skP5_XUxEWMUTzlPDh8WeHMUe154 )

Souběh Rybářské a Heliovy ulice

(20.léta, 15.9.1936)

Oba snímky jsou pořízeny prakticky ze stejného místa, ale každý na opačnou stranu. Na prvním snímku vidíme část Heliovy ulice ještě před rozšířením a úpravou nivelity, kterou dostala spolu s opěrnou zdí při budování památníku padlým před kostelem sv.Kříže.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Kostel svatého kříže (1926)

kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Kostel Nalezení svatého Kříže

Slavnostní odhalení památníku obětem první světové války 31.5.1931

Prostranství před kostelem sv.Kříže, kde stávalo na přelomu století patrové stavení s fotoateliérem libereckého fotografa a také vydavatele pohlednic Franze Richtera. Už krátce po válce se radní rozhodli umístit sem památník libereckých obětí, který byl po více než šesti letech finančních sbírek a příprav slavnostně vysvěcen posledního květnového dne roku 1931. Uprostřed půlkruhu tvořeného kvádry nesoucími desky se jmény 920 padlých Liberečanů, jejichž seznam vypracoval historik Viktor Luge, stála symbolická bronzová plastika s názvem Umírající síla od místního sochaře Karla Kolaczka . Areál sloužil různým vzpomínkovým příležitostem zejména vojenského charakteru. Po druhé světové válce se uvažovalo o jeho rozšíření, ale nakonec byl vybudován nový památník v Ruprechticích a po původním zůstala jenom parková úprava. Za povšimnutí stojí benzinová pumpa na první pohlednici. Na dopisnici z okupace je již umístěna trochu níž, na rohu se Zeyerovou ulicí

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

To byla úžasná socha, vlastně celé to místo. Škoda, že ho zneužili nacisté a poválečná euforie si to vyřídila nejen s pomníkem, ale i symbolickým náhrobkem libereckých padlých za 1. světové války Většina jmen byla totiž německých, kdo by to v Liberci čekal, že? (komentář: Hana Zemanová)

Konec Sokolské ulice

v roce 1934

V Sokolské ulici, před odbočkou do Zhořelecké ulice, zaujímají vyznačné postavení dva obytné domy, starší stojící vlevo, postavený v roce 1904 v secesním slohu Antonem Worfem pro majitele železářství v Pražské ulici Jana Mráze, byl ve 30.letech modernizován při přestavbě podkroví. Vpravo od něj byl postaven roku 1933 podle návrhu architekta Karla Webera z Liberce funkcionalisticky řešený dům s třípokojovými byty a lodžiemi. Stavěla ho liberecká firma Kühnelt a Linke. Zahrady obou domů sahají až k Jizerskému potoku, regulovanému v této části roku 1925. (zdroj Kniha o Liberci)

MALÉ DIVADLO

Zhořelecká 344/5

Na místě dnešního divadla stál od r. 1869 patrový hostinec Prátr, ve kterém při přestavbě v roce 1887 vznikl sál o rozměrech 18×12 m. Od roku 1903 se v tomto sále hrálo i divadlo. Zřejmě ještě před první světovou válkou se ochotníkům podařilo zmodernizovat a zvětšit jeviště a zákulisí; novou oponu jim tehdy navrhl scénograf pražského Vinohradského divadla Josef Wenig. V roce 1927 byl Prátr od základů přestavěn a zmodernizován podle návrhu architekta Václava Bečvářovského. Po rozšíření a přestavbě v něm kromě sálu fungoval hotel, restaurace a v zadním traktu tiskárna a tělocvična. Od přestavby se budova nazývala Lidový nebo Dělnický dům. Za německé okupace v něm sídlila policie, po osvobození se dům stal sídlem sociální demokracie.

"Šourům" Mototechny na Zhořelecké.

Dům šestinedělek,

který vznikl pod záštitou Okresní nemocenské pojišťovny v roce 1923, pro své pojištěnce fungoval zcela bezplatně. jinak dům mého nádherného dětstvi, po roce 1945 zde byla ubytovna zdravotního personálu a moje babička byla až do svého důchodu správcovou.

(autor příspěvku Ivana Fuchsová)

MÝTNÍ DOMEK NA OKRAJI MĚSTA

(30. léta)

JEDLIČKŮV ÚSTAV

počátek vývoje cílené péče o tělesně postižené děti v Liberci se všeobecně uznává r.1903, kdy na jaře tohoto roku známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav v Mariánské ulici č.4. V tomto zařízení vyčlenil malé oddělení s několika málo lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla poskytována léčebná péče bezplatně. Vzhledem k tomu, že tato místa byla v krátkosti obsazena, MUDr. Gottstein v r. 1906 kapacitu těchto lůžek ještě rozšířil a začal se zabývat myšlenkou pomoci tělesně postiženým dětem zřízením domova pro tělesně postižené v tehdejším Reichenbergu - dnešním Liberci.

V této době se ještě zdaleka nedá hovořit o komplexní, nebo-li komprehenzivní péči v pravém slova smyslu, ale byla tu již myšlenka a vůle založit základy péče o tělesně postižené dítě s hlavním úkolem vzdělávání a vyučení v oboru a následném uplatnění v životě.

V r.1909 byl z podnětu MUDr. Gottsteina ustaven "Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen" a předsedou byl jmenován tehdejší starosta města Reichenberg, Dr.Franz Beyer. Městská rada rozhodla o přidělení budovy pro potřeby tělesně postižených dětí v Pastýřské uličce č.5 a po nejnutnějších opravách byl 17. Listopadu 1910 otevřen veřejný dočasný "Domov pro mrzáky", který sloužil výlučně pro děti bez prostředků, potřebujících léčbu. Ředitelem byl jmenován MUDr. J.Gottstein. Tento domov měl pouze 6 pokojů s 26 lůžky a všechna lůžka byla ihned a trvale obsazena.

Vzhledem ke stálé nedostatečnosti kapacity lůžek v Pastýřské ul., ale i v celém Rakousko - Uhersku, bylo nezbytné pomýšlet na výstavbu nového moderního zařízení, které by odpovídalo požadavkům doby. Městská obec 11.7.1912 dala k dispozici stavební parcelu na Laufitzer str. (dnešní Lužické ul.) a zároveň postoupila jako základ částku 70 000 rakouských korun z prodeje "Domova pro mrzáky". Na výstavbu nového zařízení byly získávány finanční prostředky ze všech možných zdrojů - dary, prodávání stavebních kamenů, příspěvek z výnosu státní loterie, bezúročné půjčky. Během roku 1913 byly dány dohromady potřebné finanční prostředky a se stavbou se započalo 25.srpna 1913. Následující rok, téměř na den, 29.srpna 1914 byla budova na základě smlouvy předána do užívání Německé zemské komisi. Ústav se 100 lůžky byl postaven dle nejmodernějších požadavků, ředitelem byl jmenován MUDr.J. Gottstein a správu převzal "Spolek pro pomoc zmrzačelým".

Nový veřejný "Krüppelheim" - ústav pro tělesně postižené děti byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačelých nebo ohrožených mrzáctvím.

Válka, která ale vypukla, přinesla změnu do té míry, že k výše uvedeným úkolům byl ústav nucen převzít i péči o válečné invalidy a zmrzačelé. V důsledku těchto poměrů bylo nutné pozměnit i původní záměr a budovu prostorově upravit jako nouzovou nemocnici pro ošetřování raněných a válkou vynucených potřeb. Pouze nepatrná část zůstala pro užívání dětem. V r. 1917 došlo k rychlé přístavbě, vznikly nové ubytovací prostory a byla vystavěna velká zděná dílenská budova. Tento rok byl také přijat do zařízení jeden učitel.

Po válce se ústav reorganizoval zase pro původní poslání, přesto ale v zařízení zůstalo 31 válkou zmrzačelých dospělých, kteří neměli kam jít. Byl obnoven ortopedický ústav, 60 lůžek sloužilo léčbě dětí, 20 vyučení tělesně postižené mládeže, 40 lůžek pro válkou postižené a dospělé nemocné. Ústav byl rozšířen o další pozemky, ale představu o další rozšiřování zasáhla hospodářská krize. V roce 1919 náhle umírá MUDr. Gottstein a ředitelem je jmenován MUDr. Hans Wagner.

Z období 2. světové války je velmi málo dochovaných reálií. "Domov pro zmrzačelé" opět převzal funkci jako za 1. světové války, zařízení pro válečné invalidy. Ševcovské a ortopedické dílny vyráběly boty, protézy, korzety a jiné ortopedické pomůcky na míru.

Po roce 1945 dochází ke změnám v poslání ústavu, které vyplývalo ze změn v politické i hospodářské sféře. Do libereckého "Krüppelheimu" přijeli pracovníci Jedličkova ústavu z Prahy, aby se seznámili se situací v Liberci a aby připravili vše pro to, aby zde mohli nastoupit čeští zaměstnanci, kteří budou pečovat o české děti. 20. srpna 1945 se ústav stal pobočkou Jedličkova ústavu v Praze a přijal jeho název, který si drží dodnes. Do vedení nastoupil MUDr. Bartoš. 28. října 1945 byla při ústavu otevřena škola a r. 1946 naplno začala léčba a rehabilitace dětí. R. 1947 zahájila provoz ústavní ortopedická nemocnice a ředitelem celého areálu se stal MUDr. František Račanský. Ústav byl soukromý a financován byl z darů, sbírek, výnosů dílen a státních subvencí. V roce 1952 se liberecký ústav osamostatnil a přestal být pobočkou Jedličkova ústavu Praha.

V roce 1954 byl Jedličkův ústav Liberec zestátněn a zařazen pod ministerstvo zdravotnictví a ortopedické oddělení, které fyzicky zůstalo v Jedličkově ústavu, pod Státní oblastní nemocnici v Liberci. Dílny převzalo družstvo Snaha a ústavu hrozilo jeho zrušení. Koncepce byla nejasná až do roku 1958, kdy Jedličkův ústav Liberec přešel pod Státní úřad sociálního zabezpečení, který měl garantovat pro tělesně postižené děti a mládež kvalitní péči sociální, školskou, výchovnou a léčebnou. Jedličkův ústav měl dobré zázemí a splňoval všechny požadavky nového přístupu.

Na přelomu 50.-60. let se odstěhovalo družstvo Snaha a vznikly výukové dílny. Jedličkův ústav se stále rozšiřoval a v r. 1961 vznikla ústavní Mateřská škola v Kateřinkách a pavilon F pro učeňky a mobilní děti - kapacita dětí se zvýšila na 178 a ústav přejal funkci léčebnou, rehabilitační, sociální, vzdělávací a výchovnou. V r. 1967 se ředitelem Jedličkova ústavu stává PeadDr. Jiří Šimůnek.

Období totalitního režimu neprovázejí ústav žádné závratné změny ani k lepšímu, ale ani k horšímu. R. 1970 vznikl sportovní oddíl zdravotně postižených při TJ Slávie ODPM. Rozšiřují se výukové obory, zavádí se pracovní zácvik v oboru pro mentálně handicapovanou mládež.

Rok 1990 a následující léta přinesla spoustu změn a rozvoj celého zařízení ve všech oblastech - stavebních, léčebných, rehabilitačních, výchovných i vzdělávacích. Zařízení bylo řízeno přímo MPSV, do vedení Jedličkova ústavu nastoupila Ing. Ivana Němečková, která byla ve funkci až do jara roku 2002, kdy se zřizovatelem Jedličkova ústavu stal Krajský úřad Libereckého kraje. Za toto období se v celém objektu stavělo, rekonstruovalo, opravovalo. Rozvíjela se odborná rehabilitační a zdravotní péče. Rozšířily se služby odborných pracovníků speciálních pedagogů, logopeda a psychologů. Vznikl Sportovní klub Jedlička, výtvarné dílny, kde děti s tělesným postižením vyráběly (a dodnes vyrábějí) úžasné výrobky z keramiky, proutí, hedvábí a plátna. Koncepce péče byla komprehenzivní neboli komplexní.

Výstavbou první budovy (dnešní Dům E) vznikají první skupinová bydlení, která umožňují tělesně postiženým dětem žít co nejvíce životem přibližujícímu se běžnému způsobu života. Vzniká i tzv. nácvikové bydlení - pět bytů, kde dospívající osoby s tělesným postižením a s perspektivou integrace si mohou nacvičit bydlet samostatně a vyzkoušet si co nejvíce situací podobných běžnému životu. Formy sociální péče se stávají individuálnějšími, respektujícími každého jedince.

Podrobněji se lze o vývoji péče o tělesně postižené děti a mládež v Liberci dočíst v knize "Hledání" autorů Luboše Vejražky a Jirky Hladíka o.s. Unikátní projekty, Smržovka.

V roce 2002 do vedení Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace byl Krajským úřadem Libereckého kraje jmenován Ing. Pavel Eliáš, který inicioval stavbu další budovy (dnešní Dům H) se dvěma skupinovými byty pro potřeby handicapovaných dětí, které mají minimální nebo také žádné vlastní rodinné zázemí.

1. července 2005 byla do funkce ředitelky Jedličkova ústavu, příspěvkové organizace jmenována Mgr. Hana Peldová, která započala se systematickým zaváděním standardů kvality poskytované sociální péče. Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách s platností od 1.1.2007 upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. (zdroj Jedličkův ústav Liberec)

Hřiště U Nisy

Fotbal se na současném stadionu U Nisy začal hrát už v roce 1933, kdy radnice tento pozemek vyhradila pro český klub SK Liberec (od roku 1934 s názvem Slavia Liberec), který tak konečně získal vlastní zázemí. Tehdy se ještě nepoužíval nynější název stadionu, ale označení "Pod chudobincem", podle dnešního Domova mládeže v Zeyerově ulici nad současnou Hlavní (jižní) tribunou. Prvoligová premiéra se U Nisy odehrála už 24. května 1953, kdy zde Slavoj, jeden z předchůdců současného Slovanu, přivítal před desetitisícovou návštěvou pražskou Slavii (tehdy Dynamo).

Slovan ve své více než padesátileté historii několikrát vystřídal jako svůj domovský stánek Městský stadion (v Jeronýmově ulici) a Stadion U Nisy. Ten prošel významnou rekonstrukcí v druhé polovině 70. let a znovu otevřen byl v dubnu 1978 při derby s Jabloncem. Další návrat z Městského stadionu, kam Slovan znovu přesídlil od sezóny 1982/83, přišel v sezóně 1986/1987.

Po postupu Slovanu do nejvyšší soutěže v roce 1993 dostal klub výjimku a první sezónu mohl odehrát U Nisy, i když tehdejší stav stadionu byl pro první ligu nedostačující: na stadion se vešlo 5575 diváků, z toho pouze 500 míst bylo k sezení (na staré tribunce na místě dnešní Severní tribuny). První domácí ligový zápas Slovanu zažil vyprodaný stadion U Nisy 14. srpna 1993, kdy do Liberce zavítala Viktoria Žižkov. Ještě v téže sezóně, konkrétně 30. dubna 1994 při zápase s Unionem Cheb, byl od Nisy vysílán první televizní přenos. V sezóně 1994/1995 se už ale Slovan musel stěhovat na Městský stadion a U Nisy se mezitím odbourala velká část skalního masivu a postavila se nová Hlavní tribuna s více než 2000 míst k sezení, čímž se celková kapacita stadionu zvedla na 7052 míst. Kvůli špatnému stavu hrací plochy na stadionu U Nisy, který v těchto letech často vedl k nucenému odkládání ligových duelů, zejména v jarní části ligy, odehrál Slovan na Městském stadionu i několik zápasů na jaře 1996.

Historicky nejnižší návštěvou na stadionu U Nisy - věřme, že už navždy - zůstane zapsán duel 4. kola sezóny 1996/1997 proti Viktorii Plzeň, kdy se kvůli výtržnostem při předchozím domácím zápase muselo hrát bez diváků. V létě 1997 byla U Nisy vybudována první tréninková plocha s umělým povrchem. Jarní část sezóny 1997/1998 opět přinesla stěhování na Městský stadion kvůli další rekonstrukci stadionu U Nisy, při níž došlo mimo jiné k potřebnému rozšíření hřiště, vybudování drenáží, dobudování vestavby do Hlavní tribuny a výstavbě nových (zatím nekrytých) tribun za brankami (Východní a Západní tribuna). Od 7. kola sezóny 1998/1999 (18. října 1998) už ale Slovan hraje své domácí zápasy výhradně na stadionu U Nisy.

Díky vstupu do evropských pohárů, konkrétně domácímu zápasu s FC Liverpool (9. listopadu 2000), se náš stadion dočkal také umělého osvětlení. To se stihlo postavit během jednoho měsíce! Dalším významným vylepšením stadionu byla stavba nové Severní tribuny, s kapacitou více než 2500 zastřešených míst k sezení, z níž mohou diváci sledovat fotbal od legendární sezóny 2001/2002. V tu dobu byl také areál rozšířen o nové tréninkové plochy s osvětlením. V roce 2002 došlo ještě k výstavbě potřebného vytápění trávníku, V.I.P. prostor na Hlavní tribuně a nového prostoru pro rozcvičování hráčů pod Hlavní tribunou. O rok později přibyla také velkoplošná obrazovka, v české lize jedna z prvních.

Poslední velká přestavba, při níž získal stadion U Nisy současnou podobu, proběhla v sezóně 2004/2005. Vedení města nejprve v dubnu 2004 neschválilo dotaci na dostavbu, ale o měsíc později ji nakonec, byť v redukované výši, odsouhlasilo. Západní i Východní tribuna se díky tomu konečně dočkaly střechy a na místě staré správní budovy za Východní tribunou vyrostlo nové zázemí pro vedení klubu, včetně fanshopu, dětského koutku, prostor pro fanoušky a později i restaurace. Dnes je stadion U Nisy moderním a útulným fotbalovým stánkem s kapacitou lehce pod 10 000 míst, který kromě evropských velkoklubů jako FC Liverpool, AC Milán nebo FC Schalke 04 několikrát hostil i českou fotbalovou reprezentaci. (zdroj Kniha o Liberci)

Městský starobinec

v Zeyerově ulici vznikl těsně před koncem předminulého století, projektoval ho architekt Adolf Kaulfers a v letech 1898-1899 ho postavila firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Rozsáhlá novogotická budova má 110 metrů dlouhé průčelí a původně byla rozdělena na tři části. Vpravo od vchodu bydlely ženy, nalevo muži a střed obývaly manželské páry. Ve střední části prvního patra se nacházela kaple, dnes ale tento prostor slouží už jen jako společenská místnost. Celková kapacita objektu byl 42 dvoulůžkových a 16 čtyřlůžkových pokojů. Dokola objektu se rozkládala zahrada o výměře 21 tisíc metrů čtverečních.

Dnešní využití (v roce 2008)

V současné době slouží obě budovy jako Domov mládeže. Jsou tu ubytováni studenti a žáci přibližně z 15 škol v Liberci, například SPŠ strojní a elektrotechnické a VOŠ, SPŠ stavební, SPŠ textilní, Střední školy právní a VOŠ právní, Střední zdravotnické školy a VZŠ, Gymnázia F.X.Šaldy, Střední pedagogické školy, Soukromé umělecké školy, a dalších.

Liberec - starobinec a chorobinec