PŘESTAVBA HISTORICKÉHO CENTRA

PŘESTAVBA HISTORICKÉHO CENTRA

V osmdesátých letech 19. století začala velkorysá přestavba, nemající v té době nikde v Čechách obdoby. Zcela změnila vzhled historického centra Liberce a vtiskla mu ráz skutečné metropole severu. Jako mávnutím kouzelného proutku vyrostly významné budovy divadla, radnice, pošty a dalších institucí, postavené většinou v jednotném novorenesančním slohu, které zůstaly dodnes symbolem města. Abychom mohli dobře porovnat rozsah stavebních změn, podívejme se nejprve, jak vypadalo Staroměstské (Benešovo) náměstí ještě před přestavbou.

Půdorysné dispozice byly dány středověkou zástavbou kolem centrálního tržiště, do nějž ústilo šest ulic. Uprostřed stála od roku 1603 rozložitá radnice, kolem níž byly různé, především pekařské a masné krámy. Plocha náměstí byla neupravená, pouze místy dlážděná oblázky a teprve roku 1857 dostala řádnou výdlažbu ze žulových kostek. Na místě původních hrázděných domů vyrůstaly postupně řadové zděné domy, zpočátku ještě s loubím, jež obíhalo celé náměstí a přecházelo i do dnešní Pražské a Moskevské ulice. Jeho zbytky se zachovaly pouze na východní části náměstí a mezi Kostelní a Pražskou ulicí, kde dodnes dominuje nádherný klasicistní dům s podloubím, zvaný Krausův nebo Karáskův.

Ten naštěstí odolal spolu s protějším nárožním domem (čp. 6-III) všem požadavkům městské správy, usilující už v polovině 19. století o rozšíření vjezdu do Pražské ulice. Sousední nárožní dům (čp. 12-II) ale musel při přestavbě do neoklasicistní podoby (1863) obětovat jedno pole loubí pro rozšíření Kostelní uličky, původně pouhého průchodu na hřbitov u kostela sv. Antonína. V tomto nenápadném domě začínal Heinrich Stiepel kaniéru tiskaře a nakladatele, vrcholící založením velkého podniku (později Liberecké tiskárny v ulici 8.března).

Severní průčelí Staroměstského náměstí tvořilo šest domů, jež měly, kromě později postaveného domu čp. 181-I, právo várečné. Jejich přestavbu na zděné provedl koncem 18. století známý liberecký stavitel Johann Josef Kunze. V původní podobě s hrázděným štítem zůstaly pouze dva (čp. 179 a 185-I). Zpočátku měly i přestavěné domy ještě loubí, ale to bylo postupně přeměněno na krámky a zbylo jen u rohové hospody U Zlaté koruny.

Krajní dům na nároží Střelecké ulice (5. května) nesl od roku 1630, kdy musely být podle vrchnostenského nařízení označeny všechny hostince orientačními štíty, jméno U Zlatého lva (Zum goldenen Löwen, čp. 178-I). Když dostal liberecký městský úřad v roce 1780 příkaz c. k. krajského úřadu v Mladé Boleslavi, aby zajistil vyhovující ubytování pro velitele husarů a posádku, koupilo město starou hospodu U Zlatého lva a na jejím místě postavilo roku 1781 zděný patrový dům pro pana nadporučíka a za ním do dvora nižší křídlo pro strážní oddíl. Průčelí do náměstí zdobil znak města s erby Gallasů na levé a Šliků na pravé straně. V přízemí se nacházely prodejny, v patře třípokojový byt. Nová stavba dostala pojmenování Obecní dům (Gemeindehaus). Název U Zlatého Iva byl pak přenesen na nový podnik v Panské ulici (dnes ulice 8.března). S koupí domu získalo město i velký pozemek táhnoucí se za něj na sever na neupravené území zvané Gründel (Dolík). Tady roku 1796 postavilo větší taneční sál, přiléhající k přízemnímu křídlu Obecního domu, ve kterém se hrávalo také divadlo. Mezi kočovnými společnostmi, které zde vystupovaly, byla i divadelní skupina vedená Václavem Thámem. Když strážní oddíl Obecní dům opustil, byl v něm od roku 1816 umístěn celní úřad, který zde fungoval do roku 1862, kdy se přestěhoval do příhodněji umístěné budovy naproti nádraží. Potom převzal dům Edmund B. Hartl, úspěšný obchodník se střižním zbožím.

V přízemí Obecního domu na rohu Střelecké ulice byl umístěn sklad mouky prvního českého parního mlýna ze Smíchova a po něm tu sídlil pohřební ústav Roberta Pradeho. Nájemcem zadní části se sálem, která nesla název U Města Vídně (Zur Stadt Wien, čp. 177-I), se stal na čas Johann Deckart, který zavedl dostavníkovou dopravu do Prahy (1828). Roku 1883 byla vybudována přes dvůr Obecního domu spojovací ulice, vedoucí na vznikající Divadelní náměstí. To už se jeho dny chýlily ke konci a po zboření byl název podniku U Města Vídně přenesen na dnešní Plzeňku v Moskevské ulici.

V těchto místech totiž plánovalo město stavbu nové radnice. To ovšem předpokládalo vykoupení a zbourání všech poměrně zachovalých měšťanských domů tvořících severní stranu náměstí, které byly, až na nárožní Obecní dům, v soukromém vlastnictví. V roce 1861 se městu podařilo vykoupit první z nich - hospodu U Konvice a o šest let později vedlejší hostinec U Slunce. Roku 1872 získalo výstavné domy čp. 181 a 182-I a posledním byla starobylá hospoda U Koruny (1877). Ta byla jako první v květnu 1881 za velké účasti Liberečanů zbourána a s ní padla i sousední prastará kovárna s hospodou, zasunutá poněkud do Frýdlantské ulice (čp. 184-I). Na jejich místě vyrostl nárožní dům. K demolici zbývajících objektů došlo až před započetím stavby nové radnice, zahájené v dubnu 1888.

Představitelé města chtěli postavením nových, dosud chybějících reprezentativních budov, zejména radnice, promítnout vzrůstající význam Liberce i do jeho vnějšího vzhledu. Stará radnice dimenzovaná na středověké poměry už dlouho nevyhovovala potřebám rozšiřující se městské správy, která byla nucena rozmístit své úřady na několika dalších místech. Také stavební stav budovy nebyl uspokojivý. Proto se magistrát už v polovině 19. století rozhodl postavit radnici novou. Za nejvhodnější prostor pro plánovanou stavbu byly vybrány volné a neupravené pozemky těsně za domy na severní straně náměstí.

Souběžně s plány na budování radnice se začalo vážně počitat i s výstavbou nového kamenného divadla. Ukázalo se, že bude výhodné umístit obě stavby na rozšířeném prostoru Staroměstského náměstí. Shodou okolností (někteří soudili, že až příliš nápadnou) staré Soukenické divadlo roku 1879 vyhořelo, čímž se podstatně urychlila výstavba nového. Na základě urbanistických studií vypracovala skupina vedená městským architektem Adolfem Kaulfersem zastavovací plán pro celé území od Staroměstského náměstí až po úvoz v místech dnešní Sokolské ulice.

V těchto místech bývala dlouho jen neupravená plocha, zvaná Gründel (Dolík), svažující se prudce do úvozu, jimž dnes probíhá Sokolská třída. V této dříve zalesněné rokli byla podle pověsti za protireformace nalezena u vyvěrajícího pramene mrtvola katolického faráře Stommäuse. Později se tu pásaly kozy majitelů domků podél Střelecké ulice a místo dlouho sloužilo i za jakési městské smetiště. Před postavením divadla se zde odbývaly dobytčí trhy. Občas zde stávaly kolotoče nebo cirkus, když zavítal do Liberce.

V roce 1805 byla na východní straně tohoto prostoru umístěna poněkud nerozvážně rozložitá budova tělocvičny. Protože však nezapadala do urbanistického záměru přestavby centra, musela být i přes svou zachovalost zbourána a v Jablonecké ulici postavena nová, která slouží dodnes.

První dokončenou stavbou nově řešeného komplexu centra se stal v roce 1882 dvojdům (čp. 184 a 468-I, dnešní magistrát), který odpovídal svou novorenesanční architekturou protějšímu rozestavěnému divadlu. Podél něj zároveň vznikla nová ulice na Divadelní náměstí.

V souvislosti s výstavbou divadla musela být upravena i úvozová cesta na Gründlu, kam ústil jeden z prvních městských krytých kanálů od Štěpánské nemocnice (1850) a kterou za vytrvalejších dešťů tekly proudy vody. Stala se z ní Turnerská (Sokolská) třída. Na posledním obrázku vidíme už po úpravě nivelety s připraveným kamenivem. Tehdy byla v horní části ještě zatarasena třípatrovým domem, který byl brzy nato zbořen a přestavěn na zúženém půdorysu (čp. 168-I).

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)