zdroj: https://plus.rozhlas.cz/liebiegove-z-reichenbergu-a-zazrak-textilniho-prumyslu-na-liberecku-7168633

Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme za pouhý jeden kalendářní rok nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí, možná i za jedno století.

I když - abychom pravdu děli - ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. V tom případě, když si jimi nejsme tak zcela jisti, říkáme jim "kontroverzní;" tím pádem mohou být: takové... anebo makové. Patří k nim i syn soukeníka Johann neboli Jan. Příjmením Liebig.

"Jeho předkové se přistěhovali na sever Čech na počátku 18. století ze Slezska. Město Broumov tehdy bylo kvetoucím textilním střediskem. Adam Liebig byl soukenickým mistrem a chtěl, aby se jedno z jeho dětí věnovalo duchovní dráze. Měl to být právě Jan, který přišel v Broumově na svět 7. června roku 1802. Jenže všechno dopadlo jinak, protože živitel rodiny zemřel na tuberkulózu. To bylo Janovi teprve dvanáct let. Musel se rozloučit se studii a pomáhal matce živit početnou rodinu." Do děje i do Janova života nás uvedl autor knihyTvůrci českého zázraku .

Janovi nezbylo než zůstat u plátenictví. Když se vyučil a v šestnácti letech složil tovaryšskou zkoušku a v šestnácti letech nastoupil do soukenické dílny. U mistra Laubnera se naučil hlavní zásadě, podle níž se později řídil: "Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak." Po krátké době toto zaměstnání však opustil. Začal se živit hauzírováním - jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už ve svých dvaceti letech mohl otevřít obchod na libereckém náměstí. Načež vyrazil na zkušenou do světa. Což znamenalo, že prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem, a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce. Do Broumova se nevrátil. Byla to tam chudá existence. Raději zůstal s bratrem Františkem, který za ním do Liberce dorazil z Prahy v roce 1818, v Liberci, který se stal po zbytek jeho života druhým domovem. Založil tu na náměstí obchod se střižním zbožím a módními ozdobami. Společně zde otevřeli obchod, který nesl název Gebrüder Liebieg.

Oba kluci Liebigové (a také jejich sestra Pavlína), tedy všichni tito sourozenci byli velice podnikaví. Jan ještě o něco podnikavější. Jezdil po trzích, obstarával zboží a sem tam něco pašoval přes slezsko-českou hranici. Když sourozenci nashromáždili dostatečné finanční prostředky, zřídili si sklad a svou podnikatelskou činnost rozšířili o překupnictví textilního zboží (což znamená, že plátno od tkalců vykupovali). Jenomže Janovi, který byl o něco podnikavější než bratr František, jak jsme už slyšeli, záhy došlo, že ještě lepší by bylo zboží pro obchod ve vlastní režii vyrábět. Ne však nějaké lecjaké. Originální. Proto absolvoval v roce 1825 vzdělávací cestu po západní Evropě, do Anglie a Francie. Ona byla možná nejenom vzdělávací, ale tak i trochu "průmyslově-špionážní."Seznámil se s  tamní textilní výrobou.  V krátké době jednoho roku tam zvládl nejenom oba jazyky, ale zmocnil se i tajemství výroby speciálních šatovek - tibetu, saténu a merina. Když se vrátil domů, některé modely stavů přenesl do malé dílny v Liberci, a s bratrem založili přádelnu s dvanácti stavy a začal se šatovkami podnikat. Firma rychle rostla, o čemž svědčí, že zakoupila v Josefově Dole továrnu, do níž byly instalovány moderní stroje (většinou dovezené z Anglie). Začali podnikat ve velkém.

V roce 1828 se Johannovi podařilo získat od pražského bankovního domu Karl Ballabene přádelnu a barvírnu. Prostorný objekt u Harcovského potoka se stal základem továrny (později nazývané Textilana), v níž pracovalo v té době 300 lidí. V této době se sestra Pavlína se provdala.

Bratři se rozešli v  roce 1831, kdy údajně pro zdravotní potíže, kterými trpěl František Liebig, z firmy právě on vystupuje  a vedení přebírá podnikatelsky zdatný bratr Johann. Mnohem pravděpodobnější je, že se mu nelíbil dravý podnikatelský duch a praxe jeho bratra. Jan Liebig se totiž s konkurencí nemazlil, přetahoval zkušené odborníky a dělníky, prováděl průmyslovou špionáž. V té gründerské době sázeli někteří podnikatelé na nedodržování smluv, zneužívání obchodních informací a bankovní machinace. Jan Liebig se těchto metod rozhodně nestranil. Dokonce byl obviněn z podloudnictví při obchodu s bavlnou, toto nařčení však úspěšně ustál. Všechny důkazy se "záhadně" ztratily při železniční přepravě. (Na tuto - a podobnou - praxi jsme pak navázali a tvořivě ji ještě rozvinuli a obohatili o nové prvky koncem následujícího století.)

S novým sortimentem slavil Jan Liebig obrovský úspěch. Brzy začal vyvážet téměř do celé monarchie. Ve 40. letech 19. století se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Jen v předcházejícím desetiletí pracovalo v jeho provozech na 200 moderních stavů; pak koupil první a po něm i další parní stroj (topilo se v něm hnědým uhlím a rašelinou, později černým uhlím), v polovině 19. století zaměstnával už sedm až osm tisíc dělníků (a mnohonásobek domáckých tkalců), v jeho provozech pracovalo 800 mechanických stavů, měl velkosklad v Mödlingu u Vídně a agentury v Hamburku, Paříži, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires. Jeho továrna vyráběla ročně 50 000 kusů neboli štuků čili balíků vlněných látek. "Liebigovým největším problémem v té době byla distribuce zboží,"píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Proto se rozhodl spojit Liberec se světem pomocí železnice. Projekty tratí do Prahy, Pardubic a do Žitavy (odkud bylo spojení na Berlín) se staly i jeho (neobyčejně výnosnou) obchodní spekulací. Skoupil totiž převážnou většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil." (Což praktikují některé úřednice - a úředníci - i v dnešní době - akorát že kromě jich samých už z těchto čachrů nikdo jiný užitek nemá.)

Když byl roku 1859 zahájen do Liberce železniční provoz, znamenalo to pro dosud provinciální město vstup do moderní historie. Liebig položil základy rozkvětu města a celé oblasti. Liberec se stal politickým centrem českých Němců; později, v období první republiky, v něm pracovalo několik cizích konzulátů. Vedle vlastních továrních budov postavil Liebig sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárnu v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny. Založil také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj. Pro tuto továrnu byl vybudován i pobočný závod - přádelna v nedalekých Haraticích. Poté přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a v dalším desetiletí začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.

Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Pan továrník dal postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn, na který navazovalo pekařství, hostinec a sklad mouky. Tím zajistil pro své zaměstnance levný a kvalitní chléb a pečivo, které dodával do vybraných prodejen. Koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece. Získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati právě těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem.

Firma Liebig přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka. Postavení firmy bylo tak silné, že v roce 1866 (tehdy válčilo, jak si dozajista pamatujeme, Rakousko s Pruskem u Hradce Králové), kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavili, ale ještě svoje podniky rozšiřují. Kromě textilu začal Liebig podnikat také v hornictví - vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně.

Byl to tvrdý, cílevědomý a často bezohledný podnikatel. Dlužno však mu přiznat, že vůči svým zaměstnancům zachovával sociální cítění. V dobách, kdy prakticky neexistovala žádná státní sociální politika, kdy se pracovalo nejprve třináct, pak čtrnáct, patnáct hodin denně, a dětská práce se považovala za samozřejmou, kdy se každý zaměstnanec sám staral o své stravování a neexistovaly podnikové kantýny a podobná zařízení, rozdával Liebig svým zaměstnancům poukázky pro vybrané prodejny na nákup základních potravin za zlevněné ceny. (Alkohol se na ně kupovat ovšem nesměl.) Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Stavěl dělnické kolonie, školky pro děti svých dělnic, financoval stavby škol. Zasloužil se o to, že byla postavena nemocnice v Liberci, zřídil řadu sociálních ústavů, kupříkladu v Kartouzích, kde trávily podzim života staré textilácké dělnice.

V Rakousku patřil k uznávaným osobnostem. Zúčastnil se frankfurtského sněmu v roce 1848. V 60. letech se stal poslancem Říšského i českého zemského sněmu, byl presidentem Obchodní komory v Čechách, císař pán mu udělil svůj Řád, tedy Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu, a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později už zdobil jeho mužnou hruď Řád Železné koruny 2. řádu. (Nikterak přitom nevadilo, že Jan Liebig byl kdysi stíhán za podloudnictví s bavlnou - možná se to dokonce bralo jako zásluha, poněvadž už v následujícím roce dostává Liebig baronství.) Do zbrusu nového erbu si dal pan novopečený baron heslo "Per laborem ad honorem," tedy "Prací ke slávě." I dnes použitelný slogan. (I když - jak pro koho, že.) Zkrátka zdálo se, že nad panstvím tohoto severočeského velkopodnikatele nemůže (podobně jako nad jedním impériem) slunce zapadnout. Leč zapadlo. Ten den, který rázem na mnoho desítek let změnil doposud kladná znamínka u jména Jan Liebig na veskrze záporná, i když (jak se ukázalo) poněkud nespravedlivě, ten den nese datum posledního března roku 1870.

"Svárovskou stávku vyvolal ředitel Liebigova závodu ve Svárově a v Haraticích Václav Palme," říká v knize Tvůrci českého zázraku její autor Miroslav Hlaváč. "Ten se pokusil 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců." Jeden zajímavý detail: Václav Palme byl před léta oním železničním úředníkem, který zašantročil úřední spisy, dokazující Liebigovo podezřelé jednání při obchodech s bavlnou. Byl tenkrát propuštěn ze státních služeb pro nedbalost, leč Liebig se o něj postaral. Strach z odhalení hříchů z mládí, které by Liebiga zcela jistě ve společnosti zdiskreditovaly, ten strach ho vyděsil k smrti. Nepochybně mu obavy, že by při vyšetřování mohl Palme promluvit, zkrátily život.

Stalo se to dva roky před svárovskými událostmi ve Smiřicích. Jen poznámka na okraj: celé smiřické panství (které bylo značně zadlužené) koupil Liebig i se zámkem ve veřejné dražbě za 2 miliony 600 tisíc zlatých. "23. ledna 1868 o polednách seděl pan továrník Jan Liebig u stolu a obědval. V té chvíli mu přinesl listonoš psaní s neočekávanou zprávou: obchod jeho zetě v Paříži zaznamenal úpadek. Bankrot. V tom okamžení jej ranila mrtvice na pravé straně celého těla, ano také i na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jackson, který jej odvezl do Vídně. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí smiřického zámku; aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžit se mohl, povolal z Liberce svého stavitele Sačkera, který během 14 dní pohodlné spouštědlo aneb výtah do parku zřídil."

Když vedení závodu dalo vyhlásit snížení mezd, odpovědělo 1200 svárovských dělníků stávkou. Stávkující vyslali k řediteli Palmemu delegaci, jenže ten na nějaká vyjednávání neslyšel, a uvedl do pohybu státní mašinérii. V telegramu do Jablonce okresnímu hejtmanovi žádal okamžité posily četnictva a vojenskou asistenci. Píše se v něm doslovně: "K ochraně majetku a osobní bezpečnosti." Okresní hejtman v Jablonci telegrafuje zase dál, především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají s potlačením stávky vypomoci. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova. 180 mužů (tedy dvě setniny pěšího pluku) přibylo 31. března (před druhou hodinou ranní) do Svárova. Byli ubytováni v objektech svárovské továrny a na účet vedení závodu hoštěni.

"Posledního březnového dne roku 1870 se během odpoledne před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Demonstrace to byla poklidná, přesto ji začalo vojsko a četnictvo rozhánět. Tehdy došlo k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, vojsko postupovalo proti stávkujícím s nasazenými bajonety. První dělníci jsou zraněni, dochází k prvnímu zatýkání." Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska (asi 360 mužů), místodržitelství posílá 22 četníky z Prahy. Mezitím se vedení firmy rozhodlo uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky, termín znovuotevření továrny a mzdové požadavky, to vše bylo podmíněno "rozhodnutím domu Liebigů." "Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni." Když se to stávkující dozvěděli, celá masa se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Také pracující v Pribschově přádelně bavlny v počtu čtyř set zastavili práci. Jenomže ono se nikoli pouze stávkovalo, ono se začalo pochodovat. Do centra událostí se vydaly víc než tři tisíce dělníků. Když se domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.

A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k "čištění terénu." Kteréžto "čištění" spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím. Už při prvním útoku byl jeden dělník - František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny - probodnut četnickým bajonetem. Zůstal na místě mrtev. Poněvadž se - podle názoru vojenského velitele - nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili tím, že házeli kameny a hole, byl dán rozkaz ke střelbě. Později se někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal:"Lid dal se na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: Nazdar, ať žijou čeští vojínové! Ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich bodat bajonety a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání... něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly."

Bez výstrahy, bez varování bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří v té době už byli na ústupu. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen devítiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl: střela, která prolétla oknem, ho zasáhla v domě jeho rodičů. Zranění podlehla druhého dne šestnáctiletá tovární dělnice Pavlína Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišerz Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Tomuto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okresní hejtman Schusternapsal v hlášení pražskému místodržitelství:"Ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor." Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec (poté, co dělníci byli rozptýleni) zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby jim pomohli. Zastřelení byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch odvezeni do Držkova, kde byla většina obětí pohřbena. V příštích dnech už k žádnému krveprolití nedochází. Mezitím do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedenímmajora Cibulky.

Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno "k ochraně majetku a osobní bezpečnosti" ředitele Václava Palmeho, potažmo barona Liebiga. Ani to však nestačí, a ještě 1. dubna telegrafuje okresní hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné čety jezdectva, "aby byla zajištěna služba zpravodajská a strážní." Brány Liebigovy továrny zůstávají uzavřeny. Státní moc se obávala, že "dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy jako pravá zemská pohroma." Teprve 7. dubna může okresní hejtman s ulehčením hlásit místodržitelství:"Dnes se společným úsilím obou okresních hejtmanů, vojenského velitele i majitelů okolních továren podařilo přimět barona Liebiga, aby se zavázal otevřít svárovskou a haratickou továrnu, a to příští pondělí, to jest 11. dubna, všem dělníkům, kteří o to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami smluvili."
domain, Smiřice

Baron Jan Liebig zemřel na svém zámku ve Smiřicích za čtyři a půl měsíce po svárovské stávce ve věku osmašedesáti let. Jeho potomci firmu úspěšně rozvíjeli. Na počátku 20. století založili v Liberci automobilku, Vlastnili podíly nejenom v českých a německých firmách na našem území, ale i v zahraničí. V meziválečném období byl vnuk Jana Liebiga Theodor místopředsedou Čs. svazu průmyslníků. Po druhé světové válce byl podnik znárodněn, pod značkou Textilana Liberec vydržel do roku 2005, kdy továrna definitivně zmizela z mapy Liberce. (zdroj Český rozhlas dvojka)

Psal se prosincový den roku 1893. Město bylo pokryto hlubokým sněhem a Liebieg seděl ve své kanceláři. Kolem poledne sluha oznámil, že si ho přeje vidět nějaký muž z Mannheimu od firmy Benz. "Moje auto, kde ho má?" ožil Liebieg. "Nic s sebou nemá." - "To musí mít! Pusťte toho muže dovnitř!" Liebieg vstal zpoza svého stolu, jako by přijímal velmi důležitou návštěvu, a dychtivě pohlédl na dveře. Ty se otevřely, a vstoupil prostý muž. Nešikovně se uklonil a pak řekl: "Jsem zámečnický mistr Thum ze společnosti Benz & Co., a přivážím baronovi jeho auto." "Ty andělské dítě!" zajásal Liebieg, vzal mistra zámečníka za paži a vytáhl ho k oknu. "Kde je moje auto?" "Dole nic není, pane barone! Čeká na celnici. Neví, co s ním. Pro takové vozy neexistuje předpis." - "Pak jej stačí vytvořit," odvětil Liebieg. "Žádný z těch pánů to neumí. Už prošli všechny knihy." "Pak ti je pomůžu najít! " zasmál se Liebieg. "Pojďte se mnou, vážený pane! Trojský kůň se nezastaví před branami!

"Víte jak nakonec baron Liebieg automobil proclil?Na celním úřadě sdělil hlavnímu celnímu správci, že auto jako celek představuje něco velmi riskantního a stále nepopsaného. Doporučil jej rozebrat ​​na části - kočár bez oje - sazba 75 zlatých - a plynový motor o hmotnosti 200 kilogramů - tarif 14 zlatých - takže celkem zaplatil clo 89 zlatých.

.(zdroj: Theodor Liebieg, Paul Reiner: Der Auto-Pionier auf  Viktoria von Karl Benz, 1937)

Theodor von LIEBIEG

Byl předsedou správní rady a.s. Liberecká pouliční dráha, dnes Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce.Vliv této kosmopolitní osobnosti na středoevropský prostor je inspirativní a stále ohromující. Ve své době zaměstnával okolo 5000 osob, což bylo opravdu hodně. Pro srovnání dnes pracuje v Krajské nemocnici Liberec cca 2000 lidí. (autor příspěvku Svatopluk Holata)