Metro na Soukenném náměstí

"...A tam je moje spása, můj chrám - podzemní veřejné záchodky, kterým v Liberci málokdo řekne jinak než Metro. Metro, které má jedinou stanici a žádný vlak. Metro bez eskalátorů, kolejí, jízdenek a kapesních zlodějů. Je to skutečný svatostánek tělesné očisty: vůně mýdla, pach dezinfekce; lesklé dlaždičky a nablyštěné kohoutky, ticho rušené jenom šploucháním vody a hukotem ventilátorů. Prudivou hajzlbábu zde pohledat, v prosklené kukani sedí ušlechtilá madame coby dispečerka této podzemní dráhy - bere od lidí drobné a přeje hezký den.

A pro každého, kdo Metro opouští a vychází z podzemí na světlo libereckého dne, je všechno najednou nějak hezčí, protože už vylil ten protivný čaj a může zase myslet na něco jiného. Liberečané sice Metro příliš nevnímají, je běžnou součástí jejich každodenního života, ale dopustit na ně nedají. Když bylo svého času předválečné Metro pro celkovou zchátralost a zasmrádlost uzavřeno, vzbudilo to velké pohoršení, přestože v těch letech bylo toto zařízení skutečně symbolem čistého hnusu. Oba dva schodišťové vchody zakryly desky a okresní noviny Vpřed pak několikrát v duchu tehdejší glasnosti kritizovaly nedostatek veřejných záchodků ve městě pod Ještědem. Když později zašlou slávu Metru vrátila celková rekonstrukce, oddechli si Liberečané, že už nemusí v zoufalství odbíhat do houští na bídné dvorečky u dnes již zbořených domků za kavárnou Nisa. Chrám byl znovu vysvěcen, zavonělo mýdlo, zašplouchala voda. Metro je dnes dokonalou sociální laboratoří, jednou z nejdemokratičtějších místností v tomto městě. Před majestátem vykonání tělesných potřeb se zde pán mění v kmána. Tam by se pořádaly schůze, politické meetingy a diskuse nejpravdivější ze všech, protože s kalhotami na půl žerdi málokdo dokáže lhát. Metro je vedle krematoria snad jediným lokálem, kde jsou si všichni absolutně rovni. Potkal jsem zde onehdy jistého vlivného libereckého občana, mezi leskem kachliček přestala zářit jeho důstojná aureola. Pozdravil jsem jej. Odpověděl sice, ale dodal nikoliv bez jisté graciéznosti: 'To vás neučili na vojně, že na záchodě se nesalutuje?' Na tak těžkou otázku jsem odpovědět nedokázal, a tak jsem pouze v duchu zasalutoval Metru, které snímá ze tváří všelijaké masky a šminky."

Tato slova jsem o jedné z nejúžasnějších libereckých zajímavostí napsal v říjnu 2000, krátce předtím, než byly v roce 2002 podzemní toalety na Soukenném náměstí uzavřeny kvůli novým a v tomto ojedinělém prostředí těžko splnitelným hygienickým předpisům. Od té doby jsou opět na vstupech do podzemí prkenné dekly, které brání nejen vstupu, ale především vhazování odpadků. Pod nimi tiše čeká Metro na nějakou novou příležitost. Nikoliv náměstí u radnice, ale živoucí "Soukeňák" s přilehlou "Fýgnerkou" dnes tvoří srdce Liberce, místo, kterým každodenně procházejí či tramvajemi a autobusy projíždějí desetitisíce lidí. Toto místo je příkladem jisté amerikánské dravosti a prosperity liberecké minulosti i současnosti. Zatímco Benešovo náměstí před radnicí si stále drží původní velikost a tvar středověkého tržiště, tady dole se během dvou století převrátilo vše naruby. Zmizel starý náhon, který se odpojoval od toku Nisy u jezu v místě dnešní výškové budovy Libereckého kraje v ulici U Jezu a tekl skrze náměstí a dále pak Libereckými Benátkami mezi ulicemi Barvířská a Široká a do řeky vodu vracel až pod kostelem v Jungmannově ulici.

Zmizel i tok Harcovského potoka a rybníček, který byl zhruba uprostřed dnešního náměstí a kde se zadržovala voda sloužící pohonu velkého mlýna, jenž stával na místě dnešní kavárny Nisa. Zmizel dokonce i krásný klasicistní dům s oblíbenou hospodou Německý dům, který byl po veliké bitvě města Liberec s Památkovým ústavem v Praze na konci 20. let zbořen a na jeho parcele pak byl roku 1928 dokončen podle projektu pražského architekta Franze Foehra "liberecký mrakodrap" - palác pojišťovny Donau, dodnes nazývaný Dunaj. Právě v něm projektanti navrhovali již za první republiky zřídit první liberecké velkokino. Pro 500 lidí! Velkoměsto Liberec se mělo dotknout hvězd filmového plátna ve velkorysém stylu. Nic na tom, že na místě současného terminálu MHD bývaly na pravém břehu Harcovského potoka pouze úzké zahrady domů v ulici zvané Hablau, dnešní Revoluční, a na břehu opačném pak tovární objekty a louky. Když se náměstí říkalo Gottwaldovo či hovorově Gottwalďák, padly na jeho jihozápadní straně celé dvě ulice plné klasicistních domů, na jejichž místě byl v roce 1979 dokončen obchodní dům Ještěd. Ten byl zbořen v roce 2009 a na jeho místě vyrůstá moderní soubor staveb, v nichž by nemělo chybět vedle obchodů i multikino. Moderna tu ale již mnohem dříve slavila triumf v podobě na Liberec veskrze revolučních staveb Dunaje, Nisy a obchodního domu Baťa, vzniklého na úzké parcele starého domu obchodníka Mráze.

Náměstí bylo navíc na přelomu 19. a 20. století postupně značně rozšířeno až na čtyřnásobek původní plochy. Na starých mapách je dobře vidět, že původní Tuchplatz, náměstí pojmenované na oslavu vlněného sukna, tvořilo pouze jakési široké prostranství při ústí dnešní Pražské ulice. Když padl úzký blok domů na západě náměstí a následně byl Harcovský potok převeden do štol z dusaného betonu, celý prostor se otevřel do dnešní podoby. Ale o fenoménu Soukenného náměstí snad někdy jindy, soustřeďme se nyní jen na jeho srdce - podzemní záchodky nazývané Metro. Uprostřed zvětšeného Soukenného náměstí, mezi všemi třemi výškovými objekty meziválečné architektury, byla na okraji oválného trávníku v roce 1933 zahájena stavba veřejných záchodků podle projektu liberecké pobočky pražské firmy Pittel&Brausewetter, která se sama na razítku označovala jako Betonbaubauunternehmung čili Podnik betonových staveb. A skutečně: celý podzemní objekt byl konstruován jako moderní stavba odlitá z betonu. K uspokojování potřeb Liberečanů zde mělo sloužit dvanáct pisoárů, tehdy ještě po francouzsku moderně označovaných jako Pissoir, dále pak tři klozetové mísy pro muže a čtyři pro ženy. Odpady byly sváděny do velké jímky pod hlavním prostorem a odtud pak čerpány pumpou do kanalizace napojené do potoka.

Objekt měl moderní vytápění, zásobování horkou vodou i sušáky na umyté ruce. V objektu jako zázemí pro průvodčí libereckých tramvají, jejichž zastávka byla uprostřed Soukenného náměstí. Celkem dvacet jedna schodů spojovalo hygienický chrám každodenních potřeb s povrchem náměstí. Vstup do této krásné stavby, vybudované v tehdy populárním funkcionalistickém stylu, ohraničovalo stroze ozdobné zábradlí z ocelových trubek, které se dochovalo dodnes a slouží jako jedna z mála ukázek meziválečné architektonické moderny v centru Liberce. Stavba záchodků byla zahájena výkopy a betonáží základů na podzim 1932, další práce musely počkat až do polevení mrazů, a pokračovalo se tak až 1. března 1933. Betonování zdí bylo prováděno od poloviny března do konce dubna, zakrytí střech a světlíků pak v prvních čtrnácti dnech května. Původní cena stavby vzešlá z nabídky, kterou zaslala společnost městu, měla činit 181 543 korun československých, postupně byla kvůli zlepšení izolací a betonových konstrukcí zvýšena na 230 742,98 Kč v květnu 1933 a dále až na konečných 253 120 korun a 23 haléřů, podle konečného vyúčtování předaného 17. června 1933.

Zajímavé je, že v srpnu 1933 rozhodli liberečtí radní, že záchodky budou v provozu také v nočních hodinách, rozšířený provoz měl být zahájen v noci mezi 26. a 27. srpnem 1933. Již 30. srpna 1933 ale píše stavební úřad městské radě, že hned druhý den po tomto rozšíření provozu si všimla správcová záchodků, že někdo neznámý poškodil uzávěry plynového vedení. Od dalšího dne byl tedy noční provoz, který probíhal - zdá se - úplně bez obsluhy, na chvíli přerušen. Úřad konstatuje: "Je bezpodmínečně nutné, aby s ohledem na provoz na Soukenném náměstí zůstaly záchodky otevřené až do pozdních nočních hodin. K předejití znečišťování pisoárů by měla zůstat otevřena také jedna kabinka. A doporučuje se občasné střežení objektu, aby se překazilo zlovolným jeho poškozením. Plynové kohoutky musí být opatřeny bezpečnostními pouzdry. K dozoru se přivolávají průvodčí tramvají posledních spojů, pracovníci čistící ulice či státní policie. V denících by bylo dobře upozorniti na zmíněný nešvar a veřejnost vyzvati, aby město v jeho úsilí podpořila, tzn. pachatele rychle určila nebo na něj upozornila. Další možností je také ustanoviti v noci do služby druhou správcovou." Nakonec úředníci dopis radním uzavřeli lakonickým konstatováním: "Úplně nejlepší by bylo, kdyby veřejné záchodky byly pronajaty a nájemce byl učiněn odpovědným za všechny škody." A bylo to.

Toalety pak s většími či menšími škodami a po drobných opravách sloužily ještě několik poválečných desetiletí. Uprostřed obou vchodů byla na náměstí postavena nejprve věžovitá trafika ve tvaru osmiúhelníku, později, snad někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, byl na její místo umístěn typový stánek. Mezitím ovšem hajzlíky tak sešly, že muselo být v 80. letech Metro uzavřeno. Vzpomínám, jak obě šachty se schodišti začaly být jedním velkým odpadkovým košem pro čekající na blízké tramvajové zastávce. Nakonec byly vstupy překryty betonovými deskami a na Metro se na dlouhá léta zapomnělo. Po roce 1990 měly být nejprve zničené záchodky prodány, ale i od toho se nakonec upustilo. Až v roce 1992 se jim začalo blýskat na lepší časy. V červnu byly městem pronajaty s tím, že budou opraveny a znovu uvedeny do provozu. To se také stalo a podzemní chrám očisty s přezdívkou Metro fungoval až do prvních let nového tisíciletí, kdy byl kvůli předpisům uzavřen. Nezbývá než věřit, že při chystané přeměně vzhledu středu Soukenného náměstí bude Metro - ona jedinečná liberecká zajímavost a funkcionalistická památka - oživeno a důstojně využito. 

(autor příspěvku Marek Řeháček)