Kavárna Nisa
Stavba pojišťovny v místě městského mlýna (1928 - 29)
První z pásu tři snímku zachycuje bourání mlýna. V době pořízení fotografie na protější straně se ještě nevědělo, jaká budova zde bude stát. Nápis na ohradě oznamuje, že stavební místa jsou na prodej. Další foto zachycuje budování těžkopádné stavby v německém duchu, kterou dokončily roku 1929 sdružené liberecké firmy Pittel a Brausewetter spolu s G. Sachersem (návrh prof. Franz Lehmann). Tradičně se pro ni používal název podle kavárny v přízemí. Tak se v průběhu padesáti let vystřídala jména Cafe Generali, kavárna Nisa, Winkler, Procházka a Nisa.
(zdroj Kniha o Liberci, 1996)
pozn. V současné době Sber bank.
Když se stavěla kavárna Nisa
Na první fotografií z roku 1910 je ještě městský mlýn , který se ve
třicátých letech zboural ,na druhém snímků je již vidět prázdné místo
určené pro stavbu nové výškové budovy pojišťovny Moldavia Generali.
Tento objekt postavený podle plánů architekta Fritze Lehmanna v roce
1936 zachycuje třetí snímek. Tento polyfunkční dům proslul především
kavárnou zabírající celé přízemí v průčelí traktu, jejíž interiér
vytvořený za zaoblených linií a vylehčený navíc průhledy mezi
nízkoúrovňovými prostorami kontrastoval s vnější strohostí bosovaného
zdiva, připomínající říšskou pompézní architekturu třicátých let.
Na
posledním snímku je zachycen výhled z budovy obchodního domu Baťa na
jihozápadní část Soukenného náměstí, kde později stál obchodní dům
Ještěd a dnes OC Forum v pravo je vidět lešení na stavbě kavárny Nisa
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Kavárna Nisa
byl postaven v roce 1936 na místě zbořeného renesančního mlýna, adaptovaného roku 1854 na továrnu pro výrobu vojenských suken Franzem Josefem Jakobem a znovu přestavěného v roce 1889. Jádrem budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet, obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád, členěných pravidelným rastrem oken. Konkávně prohnuté průčelí odlehčil Lehmann provzdušněným parterem, osvětleným velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Grandcafé Generali, později Winkler, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských kaváren. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem. Dominantou netradičně řešené kavárny, do které se vstupovalo karuselovými dveřmi, byla tribuna pro orchestr mezi dvěma nosnými sloupy z granitu. Motiv hlavního vstupu Lehmann nápaditě zopakoval na mohutné kryté lodžii pod korunní římsou, zabírající výšku dvou pater. Po dokončení stavby, provedené místní firmou Gustav Sachers Söhne a pobočkou společnosti Pittel & Brausewetter, byly v domě kanceláře, 48 bytů, podkrovní ateliéry a kavárna. Vstup do obytné a administrativní části domu umožňovala elegantní zaoblená pasáž, spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, sousedící s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vyhrazenou část přízemí a mezaninu. Zbylá patra byla obytná, přičemž první, druhé, třetí a čtvrté podlaží mělo identickou dispozici. Na každém se nacházelo šest mimořádně luxusních, kompletně elektrifikovaných velkých bytů s halou a kabinetem, vybavených tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Stejně tak mělo identický půdorys i páté, šesté, sedmé a osmé patro v užší, vyšší partii domu, obrácené do náměstí. U čelní části se nacházely vždy dva větší třípokojové byty a zadním traktu podél ulic Barvířská a Široká čtyři garsoniéry. Z bytů v osmém podlaží pak byl navíc i přístup na velkou lodžii. V podkroví byly situovány ateliéry, podél trojúhelníkové chodby obíhající střední světlík. Vzhledem ke kvalitě bytů lze usuzovat, že nájemci se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny. Vytápění rozsáhlého objektu obstarávaly tři automatické nízkotlakové parní kotle od firmy ČKD Praha, situované v suterénu. Dům byl později poškozen řadou utilitárních přestaveb, největší ztrátou je pak znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi. O nedochovanou sochařskou výzdobu se postaral Willhelm Srb-Schlossbauer.
Po
osvobození ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold
Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou se
podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.
Interiér kavárny Winkler
(Část pohlednice před rokem 1937)
V dolní části výškové budovy na Soukenném náměstí (1936), zřídil Hermann Winkler reprezentační kavárnu Grand Café Generali. Po osvobození ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou se podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.
Když byly po roce 1948 likvidovány národní správy, dostala se do majetku Komunálního podniku okresu Liberec a její označení se změnilo na Kavárnu Pol. Zatím poslední jméno - Nisa - dostala v roce 1953 Po vytvoření podniku Restaurace Liberec, který ji v sedmdesátých letech modernizoval a využíval až do svého zániku po roce 1990. Pak sloužila přechodné různým firmám jako prodejna příležitostný výstavní prostor. Kavárna Nisa, zrestaurovaná firmou Triga Plus, byla znovu uvedena do provozu 21.července 1994. V přízemí je středisko rychlého občerstvení, v patře klasická restaurace a z bývalého baru Balkán v suterénu je zřízena hospůdka s pivovarem. Exponovanému dolnímu centru Liberce tak byl navrácen reprezentativní restaurační podnik.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Vstup jen v patřičném oblečení
V knize Marka Řeháčka Liberecké zajímavosti se objevila vzpomínka pamětníka Roberta Poláčka na dobu krátce po jejím otevření.
"Kavárna Winkler aspirovala svým zařízením na nejmodernější kavárnu té doby. Měla nádherné schodiště, spoustu zrcadel, překrásné nosné efektní sloupy se třpytivými odrazovými skly pro světelné efekty. V roce 1937 tam hrál perfektní orchestr pod taktovkou chorvatského dirigenta jménem Lipšakov a zpíval tam černý tenorista Rigoletto. Taktéž v té době vystupovali na doplnění kavárenského programu různí umělci a artisté. Například duo s excentrickými tanci, dále havajští umělci s kytarami a úžasný artista Robert Kellner. Do tohoto luxusního podniku se smělo jen v patřičném oblečení," zavzpomínal pamětník.
Tancovalo se nahoře v prvním patře i dole v přízemí, v šedesátých a sedmdesátých letech v kavárně hrály špičkové barové kapely, mládež dováděla na hojně navštěvovaných diskotékách či odpoledních čajích, vystupovaly tu i orchestry Gustava Broma nebo Ladislava Bareše, hrával zde populární diskžokej Oscar Gottlieb.
Od bufetu k bance
Po pádu socialismu už kdysi slavná kavárna spíše jen skomírala, později se změnila v bufet s vývařovnou a definitivní ránu pohostinskému provozu zasadil rok 2015, kdy v Nise otevřela svou pobočku banka Sberbank.Dům byl během desetiletí bohužel poškozen řadou přestaveb. "Největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi," posteskl si památkář Jaroslav Zeman.
Památkáři ale v tomto případě mnoho nezmohou. Nisa totiž není v seznamu kulturních památek.
Jan Mikulička
(zdroj: https://www.idnes.cz/.../palac-nisa-v-liberci-slavi-80... )
