Papoušek 

Událo se na Den žen v roce 1975

Píše se rok 1975, březen, Mezinárodní den žen. K zemi, a to doslova, jde "papoušek", skleněná ikona Liberce, neonová reklama dominující Šaldovu náměstí.
My kluci z vesnic v okolí jsme znali Liberec jen povšechně. Středobodem byla radnice a její nejbližší okolí. Šaldovo náměstí s obrovským neonovým papouškem, který žel až moc často kolaboval. Svítil, nesvítil, byl na celé ploše vystrčený do města a každý, každičký ho obdivoval. Došlo i na něj. Vyměňovat skleněné trubice se prý už nevyplatilo, a tak město ztratilo další ze svých kuriozit. Tři kropicí vozy, hasičská auta, auto se žebříkem, sanitky, papaláši, kteří u toho museli být z titulu své funkce na radnici, na partaji, u hasičů, policie. Všechno odnaproti, chodník před mléčným barem, ulice 5. května, všude stály davy lidí okouzlených podívanou, jak "papoušek" sletí, která se každý den nevidí. Stál jsem tam mezi nimi a fotil. Fotil každý druhý, zvedaly se malé děti, dospělí menšího vzrůstu se ptali vyšších, co vidí. Všude byl klid před bouří. O dům přímo naproti, kde bylo v přízemí kadeřnictví, se náležitě na to, co mělo přijít, připravili. Dům obložili prkny. To udělali i v zelenině a ovoci v domě pod "papouškem" v likvidaci.
Pak to bouchlo. Tolik prachu jsem do té doby neviděl. Kdo měl hadici, tak kropil a kropil. Prach se usazoval pomalu a všude. Naštěstí nelétalo vzduchem žádné kamení. Oddychnout si mohli i v mléčném baru obloženém prkny, jak ty chlebíčky a smaženky uvnitř se rychle dobře prodaly. Všichni jsme měli oči navrch hlavy. Chvíli, než se prach usadil, to vypadalo, jako by v okolí vybuchla sopka. Být to u moře, už by se zdvihala hladina vlnou tsunami.
Nic takového se v onen březnový den v roce 1975 nedělo. Byl odstřelen jeden z dalších domů, který uprostřed města měl udělat místo novým, v konkrétním případě hotelu Liberec, který dnes stojí na místě domu s papouškem z neonových trubic.