Na Ještědu stával odedávna ohromný kámen, který se díval do údolí Ploučnice, tedy na druhou stranu než leží Liberec. Okolo něj byla roztroušena spousta menších kamenů, o nichž se vyprávělo, že si s nimí o filipojakubské noci házeli Čerti.

V takových chvílích se po celém Ještědu rozléhalo silné dunění, které se neslo až daleko do údolí. Za blesků a hromobití, s ohlušujícím rachotem se po Ještědu přemistovaly vzduchem obludné balvany, i celé skály. Lidé se čertů odjakživa velmi báli, a tak o této magické nocí vůbec neopouštěli své domovy. Toto pravidlo však bylo jednou porušeno.

Tehdy čerti řádili tak, že sedlák Bauer z Janova Dolu nemohl pro hluk usnout. Protože ho druhý den čekala těžká práce, na kterou se potřeboval vyspat, rozzlobil se a zařval, jak nejsilněji dovedl: "Jestli toho hned nenecháte, půjdu za vámi udělat pořádek!"

Čerti se jen zachechtali a volali v odpověď: "Tak to zkus, když máš dost odvahy, jen pojď!"

Sedláka jejich výsměch popudil ještě víc, oblékl se tedy a vyrazil nahoru. To čerti nečekali, najednou jako kdyby dostali strach. Proto jeden z nich vzal největší kámen a mrštil s ním po sedlákovi. Mířil přesně, kámen sedláka na místě pohřbil.

Od té doby ležel na místě, kam ho čert hodil, dnes však po něm nenajdeme ani stopu. Když se stavěla silnice přes Ještěd, byl použit na její stavbu.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Eduardův buk

Na lesní křižovatce v půli cesty mezi Kryštofovým Údolím a Bílým Kostelem stával strom, který se odjakživa nazýval Eduardův buk. Říkalo se, že to bylo na počest majitele libereckého panství, Eduarda, hraběte Clam-Gallase. Na stromě také visíval obrázek jeho patrona, sv. Eduarda. Podle pověsti se měl nedaleko buku odehrát souboj mezi hrabětem Gallasem a jakýmsi urozeným důstojníkem. Na doklad této události si lidé ještě počátkem dvacátého století ukazovali v kmeni stromu zarostlé rýhy po meči.

 Jiná pověst, která se k buku vztahuje, vypráví následující příběh: V dávných dobách místo kolem buku vypadalo podobně jako dnes. Kolmo na nynější lesní cestu vedla starodávná vozová cesta, která spojovala hrad Hamrštejn s hradem Roimundem. Obě cesty, které se v místě pozdějšího Eduardova buku křižovaly, se klikatily většinou samými lesy, samotná křižovatka cest byl jen jakýsi malý palouk.

Touto cestou jezdíval kdysi mladý rytíř Eduard z Roimundu za svou nevěstou, krásnou dcerou rytíře z Hamrštejna. Jejich láska byla vzájemná, ale přesto měl rotmundský rytíř soka. Byl jím Jan, mladý pán z hradu Děvína u Hamru, široko daleko známý svou násilnickou povahou. Snad proto rytířská dcera z Hamrštejna odmítala jeho dvoření a kde mohla, vyhnula se mu. Když mladík z Děvína konečně pochopil, že nemá žádnou naději, ale hlavně když se dozvěděl, že dívka si vybrala jiného, vzplanula v něm vůči šťastnějšímu soku obrovská zášť. Musel se pomstít, a tak kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by to provedl.

Vyslal své špehy, aby vypátrali, kde se mladí lidé scházejí a kde lze snadno dostihnout roimundského soka. Špehové brzy zjistili, že nejčastějším místem schůzek milenců je háj pod hamrštejnským hradem. Po poradě s přáteli však dospěl Jan k závěru, že tam by nebylo dobře zajíždět, je to daleko, a všude jsou jistě lidé hamrštejnského rytíře. Lépe by bylo počkat si na opuštěném místě, daleko od lidí, kde by se mladý rytíř z Roimundu nedovolal pomoci. Proto bylo zvoleno odlehlé místo uprostřed lesů.

Když se jednou v noci Eduard z Roimundu vracel v doprovodu jediného panoše od své milé, byl na palouku v lese přepaden a zavražděn. Na paměť té události byl na místě neštěstí vysazen Strom a na něm časem připevněn obrázek sv. Eduarda.

Řezání kamenů

Pod Oldřichovským sedlem leží kousek od cesty obrovský balvan, na jehož místě před staletími údajně stával panský dvůr. V něm prý po nějaký čas žil zlý a lakomý panský správce Platz von Ehrental, postrach libereckého a frýdlantského panství.

V té době se jedné bouřlivé noci v panském dvoře objevil poutník, muž, který byl v kraji poprvé, a proto o chamtivém správci nic nevěděl. Byl to stařec jistě osmdesátiletý, který se opíral o hůl a vypadal velmi unavený. Hovořil mírně a slušně a jeho prosba byla velice skromná: "Máte-li trochu soucitu, buďte prosím, vzácný pane, té lásky a poskytněte mi nocleh. Když přidáte krajíček chleba, budu vás do smrti velebit," řekl ve dveřích.

Správce stál právě u stolu a vyklepával si dýmku. Jen uslyšel starcova slova, dýmku položil na stůl, dal ruce v bok, rozkročil se a vyštěkl: "Ta žebrota nás obtěžuje ve dne v noci. Nic nedostanete, a jestli hned nepotáhnete pryč, nechám na vás pustit psy."

"Slitujte se, pane," ozval se stařec. "Podívejte se, jak jsem slabý a bezmocný, pohlédněte jen z okna na tu slotu, vždyť mě to počasí zničí."

"Té žebroty se člověk nikdy nezbaví! Ať už jste odtud" vykňkl Platz zlostně a rozehnal se po starci.

Stařec v té chvíli zbledl, narovnal se, a před zlým správcem už nestál pokorný žebrák, ale ztělesněná pomsta. Promluvil klidně, ale důrazně: ""Mně, starému člověku, tady lajete a vyháníte mě do nepohody. Ať vás za všechny vaše zlé skutky nemine trest. Bude těžký a nikdy neskončí, protože po své smrti budete muset rozřezat jeden po druhém všechny kameny, které tady leží okolo."

Pak se stařec otočil ke dveřím a bez pozdravu opustil statek. Po správcově smrti se panský dvůr proměnil v kámen. Od té doby, když šli kolem poutníci do Hejnic, slýchali čas od času tajemné sténání. To prý znamenalo, že starý Platz je v plné práci.

Hřiště skřítků

Bylo nádherné podzimní ráno. Na kraji lesa na Ještědu hlídal jeden chalupník své kozy. Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že sí ani nevšiml, jak jeho stádečko, čítající pouhé dva kusy, stoupá výš a výše. Když se pak za chvíli kolem sebe rozhlédl, neviděl aní jednu kozu, a tak se rychle vydal nahoru ke skalám, kde si myslel, že se zatoulaly. Zoufale prohledával každý keřík a při tom myslel na svou Ženu a dcerku. Pro obživu jejich rodiny byly kozy nepostradatelné. Chalupník stoupal stále výš, ale po jeho kozách jako kdyby se slehla zem. Když dosáhl vrcholu, byl tak unavený, že si lehl na zem, aby si aspoň na chvilku odpočinul. Začal usínat, ale náhle ho probralo jakési zacinkání. Zvědavě zvedl hlavu, a nevěřil svým očím. Kousek od něho hrálo pět malých dlouhovousých mužíčků kuželky. Chalupníkovi se jejich hra zalíbila, a tak bez strachu přistoupil blíž, přátelsky trpaslíky pozdravil a pozoroval, jak si hrají. Skřítkové si ho dosud nevšimli, ale když ho pak zpozorovali, lekli se a přestali hrát. Potom je přemohla zvědavost.

"Co tě sem k nám nahoru přivádí?" zeptal se ten, který měl nejdelší plnovous. Chalupník jim vyprávěl o svém neštěstí a nakonec je poprosil O prominutí, že je vyrušil. To skřítky uklidnilo a požádali ho, jestli by jim nechtěl stavět kuželky.

"Rád bych vám usnadnil vaši hru, ale musím nejdřív najít své kozy," odpověděl starostlivě.

 Skřítek, který ho už předtím oslovil, mu řekl: "Nemusíš mít vůbec starost. Tvoje kozy jsou už bezpečně doma."

Bylo to divné, ale chalupník mu uvěřil, a tak hra mohla začít. Pastýř stavěl kuželky, a když to právě nebylo zapotřebí, prohlížel si nádhernou krajinu kolem, kterou nikdy předtím neviděl. Po chvíli ho přepadl hluboký spánek.

Zatímco spal, vydali se ho hledat lidé od nich z vesnice, ale bezvýsledně. Kozy však byly doma, jak trpaslíci řekli. Když se chalupník probudil, trpaslíci tam nebyli, a tak chvíli uvažoval, jestli se mu všechno nezdálo. Zlatá kuželka, kterou držel v ruce, ho však ujistila, že to byla skutečnost. Rychle se vydal domů, aby své ženě vyprávěl, co se mu přihodilo.

Když přicházel k jejich vesnici, překvapilo ho, jak se to tam změnilo. Na polích rostlo jiné obilí než předešlého dne, pracova. li tu neznámí lidé, chalupy stály na odlišných místech než dříve, a také ve vsi potkával lidi, jež neznal, a oni neznali jeho. Pak přišel k vlastní chalupě. Pak přišel k vlastní chalupě, v jejíchž dveřích stála mladá, jemu neznámá dívka. Po chvíli si však uvědomil, že by to mohla být jeho vlastní dcera. Tu ale včera opustil jako malé dítě! Chtěl ji pohladit, avšak vylekaně ucouvla, protože toho starého muže s dlouhými vlasy a vousy neznala, a bála se ho. Teprve nyní chalupník pochopil, co se asi stalo.

Šel k sousedům, svým dávným dobrým známým, a zděšeně je začal zpovídat. Svou dceru už nechtěl strašit. Sousedi se po něm ohromeně dívali, a když ho poznali, jejich vyptávání nebralo konce. Vždyť od jeho zmizení uplynulo deset let!

Po tomto sdělení měl chalupník na jazyku už jen jednu otázku, kterou se stále více bál vyslovit. Nakonec se odhodlal: "A co moje žena, je živá a zdravá?"

Teprve kladná odpověď ho upokojila, a pak už neměl stání. Když zaklepal na dveře vlastní chalupy, vyšla jeho žena ven. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela, pak ale radostně vykřikla a padla mu okolo krku. Hned musel důkladně vyprávět, co se mu přihodilo, a na důkaz svých slov vytáhl z kapsy zlatou kuželku. Jeho žena si ji chvíli užasle prohlížela, ale nakonec řekla, že by ji měli vrátit trpaslíkům. Mohli by si myslet, že ji chalupník ukradl.

Druhý den se tedy všichni tři vydali na Ještěd hledat skřítky. Chalupník si myslel, že místo, kde se s nimi setkal, lehce najde, ale mýlil se. Nepomohlo ani volání, žádný skřítek se neukázal, proto po dlouhém bloudění veškeré hledání vzdal. A tak se vrátili domů, kuželku prodali, a z toho, co za ni utržili, mohli šťastně žít až do smrti.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Florian Schróter z Osečné vzpomínal, jak jednou, když byl ještě hodně malý, šel s tatínkem na Ještěd kácet stromy. Velmi ho překvapilo, že tatínek vždycky, když porazil strom, udělal sekyrou na pařezu tři křížky. Chvíli mu to vrtalo hlavou, ale pak se tatínka na tu záhadu zeptal.

"Ty křížky dělám kvůli lesním skřítkům, aby se nebáli nočního lovce, a neutekli z naší země, " začal tatínek vyprávět. "Divoký lovec je postrachem pro každého, koho potká, a obávají se ho i skřítkové, Naštěstí poznají včas, kdy se noční lovec blíží, protože tehdy les začne šumět a hučet, lámou se větve a padají hlučně na zem, zvedne se hustý prach a zatáhne se obloha. Ty pařezy s křížky jsou pro skřítky ochrana. Když si na některý vlezou, je proti nim noční lovec bezmocný. Lesní skřítkové jsou našimi ochránci, pomáhají nám při lesních pracích, chrání naše domovy, tak bychom měli pomáhat i my jim."

Florian si otcova slova po celý život pamatoval, a nikdy nezapomněl každý pařez opatřit třemi křížky. O lesních skřítcích bylo známo, že nemají rádi zvony, a proto opouštěli každé místo, kde zvuk zvonů slyšeli. Tak například se vyprávělo, že se kdysi dávno v Hořeních Pasekách starali o děvčátko, které osiřelo. Vypiplali ji až do dospělosti, a když se vdala do Osečné, přišli se na ni brzy po svatbě podívat. Mysleli si, že ji budou moci aspoň občas navštívit. Ale běda, právě při jejich první návštěvě začal vyzvánět místní zvon, který svým hlasem zval lidi na mši. Skřítkové hned všeho nechali, vyhrnuli se z chalupy a smutně volali:

"Zvony zvoní — ziny, ziny

odcházíme do cíziny.

Zvony zvoní — ziny, ziny,

 snad tam najdem domov jiný.

Zvony zvoní — bim, bum, bam,

nesmíme už přijít k vám.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Kdysi dávno žil v jedné dřevěné chaloupce v Machníně starý rybář se svou dcerou Vroni, nejhezčím a nejmilejším děvčetem v širokém okolí. Její největší zálibou bylo pomáhat otci, ne snad v tom, že s ním chodila rybařit, ale hlavně jeho úlovky prodávaJa na sousedních trzích. Kolem ní se točila řada nápadníků, ona se jim však jen smála.

Jednoho letního večera seděla na břehu Nisy u rybářských sítí. Najednou se u ní objevil mladý pocestný a začal si s ní povídat. Mladík mezi řečí řekl, že od rána nejedl, a tak ho dívka pozvala na večeři k nim do chaloupky. Starý rybář měl radost, že do jejich odlehlé samoty zavítala nějaká návštěva, a proto mladíka přátelsky přijal a po večeři mu nabídl nocleh.

Mladík se chtěl za ochotu hostitelů odvděčit, a tak jim pro pobavení vyprávěl své zážitky z cest, a protože starý rybář brzy usnul, zůstala jeho jedinou posluchačkou krásná Vroni. Povídání nebralo konce, mezitím v sobě oba mladí lidé našli zalíbení, a z vyprávění o cestách přešli k plánování společné budoucnosti.

Mladík byl ale zodpovědný, a tak po chvíli zesmutněl. Uvědomil si své postavení, chudobu, to, že by dívce vlastně žádnou přiJatelnou budoucnost nabídnout nemohl. Proto začal Vroni se všemi svými problémy poctivě seznamovat. Ještě než stačil domluvit, otevřely se dveře ado místnosti vstoupila podivná ženská postava. Přistoupila až těsně k dívce a laskavým, příjemným hlasem řekla: Děvče, děvče, neposlouchej toho blázna.

Běž a hoď všechny vaše sítě do míst, kde je řeka nejhlubší. Nemeškej však, čím dřív to uděláš, tím to bude pro vás oba lepší" Pak zmizela, jak se objevila. Vroni vzala síť a spolu s mladíkem se vydali k řece. Cestou si uvědomila, že ta neznámá žena mohla být vodní víla, o které už mnohokrát slyšela. Prý kam přijde, tam přinese štěstí. Mezitím došli k Nise a Vroni udělala přesně to, co jí víla poradila. Za chvíli byla síť tak plná ryb, že šla stěží vytáhnout, i když dívce pomohl její host. Jen však ryby vytáhli na břeh, hned zase naskákaly zpátky do vody. V síti zůstaly jen jejich šupiny, které se okamžitě změnily v zlato.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Mezi Ještědem a Ralskem leží Žibřidice, u nichž se vypíná hora Stříbrník. Podle pověsti zde měli své sídlo skřítkové z Ještědského hřbetu, kteří tu skryli své poklady.

V dávných dobách byl Stříbrník obklopen hustými lesy plnými zvěře. Lidé v této krajině Žili šťastně a klidně, dokud se na západním svahu Ještědu neusadil strašný drak. Byl stále hladový, a každý rok mu padlo za oběť několik lidských životů. Mnozí z místních obyvatel raději odešli, a ti, co zůstali, se většinou ukrývali v dočasných, co nejméně nápadných chýších, kde se mohli živit jen lesními plody. Políčka jim zarůstala, a chaloupky, neobydleny, pomalu chátraly. Nebylo, kdo by je opravil, zajistil proti dešti, sněhu a větru.

Lidé nebyli tak pasivní, jak by se snad dalo čekat, našlo se mnoho statečných mužů, kteří se pokusili draka zneškodnit, všichni ale svou odvahu zaplatili Životem. Přeci však přišla chvíle, která se stala pro draka osudná.

Nedaleko Ještědského potoka, protékajícího skrz Křižany a Žibřidice, žil na samotě v malém dřevěném domku mladík, jehož síla a odvaha ho proslavily po celém kraji. Lidé si o něm povídali, že je pod ochranou skřítků ze Stříbrníku, a říkali mu Silný Siegfried.

Jednoho dne se Siegfried dozvěděl, že drak si za svou oběť tentokrát vybral dceru jeho dávného přítele uhlíře a odnesl ji do Janovického lesa. Byl čas jednat, proto se Siegfried vydal s prosbou o radu za skřítky na Stříbrník. Tam ho uvítal sám jejich král a řekl: "Draka není tak snadné zabít, ale i my už jeho počínání sledujeme s nelibostí, a tak ti rádi pomůžeme. Dostaneš od nás kouzelný samostříl, který nikdy nemine svůj cíl, svazek otrávených šípů a dýku. Za to, že celý kraj zbavíš toho hrozného postrachu, ti všechny zbraně věnujeme. Nesmíš je však nikdy užít pro zlý účel."

Poté král předal Siegfriedovi kouzelné dary a vyzval ho, aby ani chvíli nemeškal, chce-li Hanerle, uhlířovu dceru, zastihnout naživu, Je prý skoro jisté, že ji drak dosud nezhubil, neboť včera, kdy ji unesl, roztrhal pod Ralskem jakéhosi obchodníka i s jeho oslem. Byl tedy sytý, a tak Hanerle jen odnesl do jednoho ze svých brlohů, aby se příště nemusel po potravě shánět. Siegfried poděkoval a rychle pospíchal do Janovického lesa. Věděl, že jeden z dračích brlohů je kousek pod vrcholem hory Buková, kde byla rozsáhlá jeskyně.

Když se přiblížil k jejímu vchodu, uslyšel zevnitř slabounký ženský pláč, ale také hvízdavé funění draka, který zřejmě spal. Všude kolem se válela spousta ohlodaných kostí. Siegfried tiše zavolal Hanerle jmé. nem. Nic se neozvalo. Teprve po druhém zavolání pláč přestal a ženský hlas se zeptal, kdo volá.

"To jsem já, Siegfried. Pokus se dostat ven z jeskyně, já chci draka vyzvat k boji!"

Dívka se moc nerozmýšlela. Obešla drakovo tělo a rychle vyběhla mezi balvany před jeskyní. Sotva ale uběhla pár kroků, drak, jehož probudil její pohyb, se objevil ve vchodu.

Siegried se mu však postavil do cesty a vystřelil. Hned napoprvé drakovi poranil levé oko, protože využil chvíle překvapení. Drak hrozně zařval, ale okamžitě začal také útočit. Bil po Siegfriedovi křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Snažil se vzlétnout, chtěl zaútočit z výšky, ale to se mu stalo osudným. Jak byl nad Siegriedem, ten zamířil a trefil draka přímo do srdce. Tak tak se stačil uhnout drakovu padajícímu tělu.

Po tomto udatném činu se do kraje pod Ještědem vrátili lidé a vznikly nové osady. Okolo domku, kde žil Siegfried, vznikla vesnice, jež po svém hrdinovi dostala jméno Siegfriedsdorf, zkomoleně Seifersdorf. Dnes se tato ves, stará už přes šest set let, jmenuje Žibřidice.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)