Pohádka o Šolcově rybníku

Pohádka O Šolcově rybníku a panně z Reichenbergu.

Bylo to v dobách, kdy se od paty Ještědu skrze Liberec a dál na sever, každým jarem rozvonělo údolí až někam na Filipku.

Dlouhej lán pestrobarevných koberců kytiček a šťavnaté trávy. Občas se ale stávalo, že na Sudety padly mrazy a všechno jaro zbělalo ledem. A tak tomu místu říkávali lidi Eisenbou...Snad podle slova Eisblumen.

To dá rozum, že kde je šťavnatá tráva a lány luk, jsou krávy.

A kde jsou krávy, jsou telata. A tak jalovičky a omladina bejčků spásala cestou od Liberce k Filipce a od Filipky domů do Liberce, co se dalo. V Americe maj honáky co lítaj s kolty na koních a hlídaj stáda. U nás v horách to byly pasačky, co si vystačily proutkem.

A jedna z nich se šestnáctým rokem rozkvetla do přenádherný dívenky.

Její stádo odrostlých telat bylo zrovna před Čertovo jámou. Když tu náhle z ničehož nic, bum a prásk hroznýho dejmu! A před Maruškou se zjevil četr! No fešnej chlap a vůbec nesmrděl peklem a sírou.

A že chce od Marušky úplně něco jiného, nežli její duši.

"Žádnej zelenej věneček! Ty šmejde střapatej!""Když nedáš, celý stádo co se nýčko splašený a zjančený valí lesem čert ví kam, do jednoho zkamení!"

Čert měl ale smůlu. Maruška se jen tak nedala a probudila se v ní ženská jako břit! "Tak ať zkamení, ty čerte plesnivá..."

A tak se stalo.

Celé stádo mezi tím doběhlo až do bažin Teufelsteichu.

A protože to stádo opravdu zmizelo a byla z toho veliká škoda, rychtář z Reichenbergu to nemohl nechat jen tak!

A s nebohou Marušku rovnou do šatlavy! Nemyslete si, že když při stavbě radnice roku 1599 zrušili pranýř, žádný nový tam nebyl!

"Dokud se nepřizná, ať je v železech!"

Chuděrka Maruška by se z toho rozstonala, kdyby ve městě nebyli dobří lidé. A tak Marušku dle městského práva, které posvětil sám císař Rudolf II, nenechali na holičkách. Místo toho aby jí haněli, byla Maruška v teplém a ještě ji krmili vydatnou polívkou. Rychtář z toho byl na nervy.A ke všemu se věc donesla k hraběti Kristiánovi. Ten nelenil, hned do kočáru a než bys řekl švec, byl v Liberci.

A že celou věc vezme ze své moci řádně po právu a soudem.

Jenže hraběti Kristiánovi bylo sotva pětadvacet a když popatřil Marušku s rozedřeným zápěstím a kotníky, zle se na rychtáře podíval.

"Jak se jmenuješ, děvče?"

Maruška byla poprvé v životě na radnici a poprvé v životě v tak obrovské místnosti. Ke všemu se moc dobře necítila, neboť na sobě měla jen prostou pranýřovou košili z režného plátna, plandající ji na stehnech.Kdežto pánové na sobě měli to nejlepší. Zvláště rychtář.Zamračila se:

"Jmenuji se Maruška."

Hrabě Kristián se také poněkud zamračil:

"Maruška? A?"

"Ego sum...pupillos puella. Meum nomen est Maruška et Reichenberg."

Do hraběte Kristiána, jako když střelí!

Vůbec netušil latinu! V Reichenbergu! Mein Gott! A ještě k tomu z úst šestnáctileté holky. Ale když uviděl šibalský úsměv na tváři Marušky, nechal ve vlídném klidu přečíst protokol. A dal slovo rychtáři.

Rychtář nebyl zlý člověk. Ale doba byla zlá: "Tak ty věříš na čerty? Siroto špinavá! Čerti nejsou a není i stádo. A škoda je převeliká! Stavení bys za to koupila a dvůr k němu! To stádo nemohlo zmizet ze světa jen tak. Uměla bys vysvětlit, kde ten dobytek vězí?"

"Dyť jsem vám to pověděla. Celé stádo zkamenělo. No jen se jděte podívat za Filipku na Teufelsteich."

"V Teufelsteichu jsou sice balvany. Ale je jich tam mnohem víc, nežli za dvacet bejčků a jalovic."

"Tak to ten čert z tý jeho díry nad Filipkou, udělal víckrát. Kolikrát se ztratilo stádo a už ho nikdo nikdy nenašel."

"Ale našel! Pašíři se vyznají. Žádný čert!"

"Byl to čert jak se patří a čertovsky mne vylekal. Skoro jako ty, rychtáři."

"Tak abys věděla! Pokud věříš na čerty, tak si tě ten čert vezme a rovnou do pekla! Jako že jsem rychtář!"

Maruška se podívala na rychtáře a do lavic měšťanů.

Osvícenství bylo ještě v plenkách a Marušku nečekalo pranic dobrého.

Měla na světě jen sebe. A tak se stalo co se mělo stát!

Dupla bosou nohou a rozezpívala se!

Ať si mně vezme čert, pro mě za mně

.Ale musí se vším, co je na mně!

Rozvážu si vlasy, košilenku.

Hoplá milej čerte a jsou venku!

Obejmu tě nohama a už si ve mně.

A z čerta starýho, sladký jehně!

Jenže Maruška jenom nezpívala.

Režná košilka zavlála na podlahu!

A nežli ta košilka dovlála, byl celičký soud před radnicí!

Jediný kdo zůstal, byl hrabě Kristián.

"Ty jsi si četla, viď?"

Se slzičkami v očích přikývla.

Svlékl svůj plášť, schoval pod něj Marušku a nežli se Reichenberg vzpamatoval, práskl do koní a byl pryč!

A jak to skončilo?Na stole zůstalo sto zlatých.

A darovací listina pro pana rychtáře.

Čertovská strouha i s jeho stádem!

Od té doby se Teufelsteich jmenoval Rychtářův rybník a z něj to skončilo na Šolcáku.

Ta telata a jalovičky tam jsou do dnes. Jen se jděte podívat!Maruška zůstala ve službách hraběte Kristiána.

Tak mocně jej okouzlila! Neboť poznal, že i prostý lid je obdařen brilantním rozumem a duchem.

Maruška z Reichenbergu na svoje město nikdy nezapomněla. A skrze její půvaby a kouzlo rozumu a duše, na ni nikdy nezapomenulo město. Až půjdete na radnici, najděte si ji v jedné z nádherných vitráží. A usmějte se na ni. Oplatí vám to.

Také se povídá, že se na jednom z balvanů Šolcáku zjevuje přenádherná slečna. Ale pozor! Je to jen čertovský přelud!

Kdo se jí dotkne, zkamení!

Dámy prominou. (autor příspěvku Luboš Szmatana )