Pohádka Město na Nise

DIE STADT AN DER NEISSE

Tuto knihu posílám s věnováním paní Monice Hanika. Společně se svým manželem, pod jehož FB profilem ji také najdete, se již desítky let snaží o sbližování Čechů a Němců po celé Evropě.Vím, co pro tuto skupinu udělala, i když nemusela.

MĚSTO NA NISE

Jednou v Liberci žily dvě hodné, chudé děti, Hans a Greta. Stály před hřbitovní zdí a smutně se dívaly do světa. "Co budeme dělat?" zeptala se dívka."Nevím," odpověděl chlapec a utřel si slzy z očí. "Nemáme už nikoho, kdo by nám pomohl.Kdybychom tak mohli zemřít!"Posadil se s pláčem na kámen a malá sestra si sedla vedle něj.Seděli u sebe a čekali tady spolu na smrt.

Když večerní vítr uviděl dvě smutné děti, proletěl kolem nich a létal dokola, až uslyšely jeho šepot."Pojďte, děti, pojďte! Nemůžete tu sedět. Umírání není tak snadné. Před vámi je ještě dlouhá cesta životem.Vstaňte a pojďte za mnou! Znám někoho, kdo vám pomůže."

Děti se zvedly -vedly se za ruce- a šly za větrem. Šly úzkostlivě pořád dál, až došly na Hrnčířské náměstí, tam v záři večerního slunce stály usmívající se domy a shlížely dolů na starou šplouchající kašnu, jako by naslouchaly jejím vodním příběhům."Tady u této fontány musíte počkat!" řekl vítr. "Patří dobrému a laskavému muži. Přijde brzy, protože tady, na kamenném podstavci, je jeho domov. Až přijde, řekněte:"Otče Neptune, pomoz nám!" A on vám pomůže. Sbohem, děti!Hodně štěstí!"

Vítr letěl dál, vznášel se nad Staroměstským náměstím, vystoupal až k radnici, ke vzdušné strážnici radního rytíře, zaklepal a zeptal se: "Milý rytíři z radnice, je u tebe otec Neptun?""Ne," řekl rytíř z radnice. Viděl jsem otce Neptuna, jak stoupá na Jeschken. Je tam dnes po desetitisící.""No, to je ale přítel hor!" zasmál se vítr. "Ale počkej, brzy ho přivedu domů! U kašny na Hrnčířském náměstí sedí dvě ubohé děti. Musí jim pomoct. Ztratily otce i matku a jsou na světě úplně samy.""Dvě nebohé ztracené děti?" zeptal se radniční rytíř. Odpověď už ale nedostal, protože vítr už se zase proháněl po všech střechách.Rytíř z radnice slezl po hromosvodu a šel na Hrnčířské náměstí. Tam našel dvě opuštěné děti, ale nemohl s nimi mluvit, byly tak unavené, že usnuly.Rytíř se postavil před děti, aby jim nikdo neublížil.Opíral se o svůj dlouhý meč a byl dobrým a věrným strážcem.

Vítr mezitím proletěl nad devět set devadesáti devíti stromy, až se dostal na mýtinu, kde zrovna pohasínala poslední záře večerního slunce.Tady starý otec Jeschken popíjel kávu se svým přítelem Neptunem.Neptun držel v rukou nádhernou mísu, kterou v hlubinách hory vytesali horští duchové z Jeschkenu a vyzdobili ji blýskavými drahokamy."Tuto mísu," řekl otec Jeschken Neptunovi, "Ti dávám na památku, protože dnes jsi mě navštívil po desetitisící. Jednou ji můžeš odkázat svým dědicům.""Nemám a nebudu mít žádné dědice!" "Já už nemám děti vůbec rád!" opáčil Neptun."Cože, ty že bys neměl rád děti? V momentě kdy jedno z nich uvidíš, se na ně budeš hodinu dívat, jako by se narodilo jen a jen pro tebe! Můj drahý příteli Neptune, mluvíš úplně jinak, než jak myslíš!""Já ale nemyslím ani o trochu jinak, víš proč? Protože dnešní děti za to už nestojí! Ony už nevěří na pohádky a zázraky. Myslíš, že se na mě podívá byť jedno dítě, jak stojím na mé kašně na Hrnčířském náměstí? Ani jedno, ani jedno! Skáčou, běhají kolem, jezdí na koloběžkách, ale pořád jen kolem a kolem!"

"Tak na ně zamávej a řekni: Pojďte sem, děti! Tady jsem, já otec Neptun!""Cože?! Volat bych měl? Oho, můj dobrý bratře Jeschkene. Na to jsem příliš hrdý! Ano, pokud by jedno z nich - jen jedno kdyby - jen jednou - zůstalo stát, zapomnělo hopsat, nebo dokonce zapomnělo na koloběžku, na mou čest, říkám ti, bratře Jeschkene, takové dítě by se se mnou dobře bavilo!""Ano, to si myslím taky!" vykřikl vítr a vyskočil z korun stromů."A vidíš, otče Neptune, právě proto jsem tady!Na Hrnčířském náměstí na tebe čekají dvě nebohé děti, které jsou na světě samy. Vyzvedl jsem je před hřbitovem a dovedl je k tvé kašně. Pomoz jim!""Copak neumíš nic jiného, než dělat si z lidí blázny? vykřikl Neptun. "Pohádky si povídej, komu chceš, ale ne mně!""Ano, ano, právě tobě!" usmál se dobrý vítr. "Ale víš, i když někdy vyprávím pohádky, tentokrát je to všechno pravda.Poslouchej mě! Čekají na tebe dvě děti, dvě chudé, velmi chudé děti.""Čekají na mě? Víš to jistě?""Ano! Já to vím."Vítr se na otce Neptuna podíval velkýma, upřímnýma očima."Budu věřit tvým očím," prohlásil Neptun.

"Pojď, bratře Jeschkene, podíváme se na děti!"Sáhl po trojzubci, otec Jeschken si vzal silnou hůl, a tak dlouhými kroky putovali lesem a brzy byli na Hrnčířském náměstí."Konečně jste tady?" volal proti nim rytíř z radnice." Těm ubohým děťátkům se zavřely oči, jak moc plakaly.""Krásné děti!" řekl otec Jeschken. "Hned si je vezmu!Nemáš rád děti.""Kdo nemá rád děti?" zaburácel Neptun a udeřil trojzubcem do kamene, takovou silou, že to zadunělo jako hrom.Vtom se děti probudily, udiveně se rozhlédly, uviděly železného rytíře, prastarého Jeschkena a nakonec i milého otce Neptuna, padly mu k nohám a s pláčem prosily: "Otče Neptune, pomozte nám!"Neptun se usmál.Dětské hlasy se dotkly jeho starého srdce. Sklonil se nad dětmi a řekl: "Jen potichu! Pomůžu vám."

Teď je vyzdvihl na kašnu, zapíchl svůj trojzubec do vody, ta se spojila a vytvořila skluzavku, posadil se na zelený list houpačky, vzal děti do náruče a sklouzl s nimi do hlubin, hluboko do svého rozlehlého paláce z vodních kapek. Tu se objevili vodní duchové, utkali čepičky a zelené oblečky a za chvíli děti už seděly na blýskajících se židličkách a všechno kolem nich se třpytilo jako v pohádkové říši."Haló! Haló! Kde je moje sestra?" volal otec Neptun."Teto Neisse, kde jsi? Děti jsou tady!"Vodní duchové běhali a hledali, jestli je teta Neisse v pletací místnosti nebo v místnosti s látkami, ve sklepě s barvami, nebo ve skladě koberců, ale nikde nebyla."Ona bude zase se svým starým harampádím!" řekl otec Neptun. "Běžte ji přivést! Děti jsou tady! Řekněte jí, ať nechá to staré haraburdí!"A opravdu! Teta Neisse zrovna vyklízela komoru, do které shromáždila své četné reichenberské starožitnosti. Cínové talíře, korbele, malované truhly a skříně, staré mince, tkalcovské křeslo, stolek na čtení, kolovrátek a dokonce i krásnou, pracně vyřezávanou kolébku. Teta Neisse neměla žádné děti, protože byla stará slečna, ale houpávala v kolébce malé vodní duchy, pokud byli hodní."Jsou tu děti?" zvolala teta Neisse.

"Kde jsou děti?"Odhodila do kouta koště, strhla ze sebe šátek, kterým si chránila vlasy, proběhla dlouhou chodbou a bylo jí úplně jedno, že ztratila jednu pantofli."Povídálkové, třeštidla, žížalky!" volala směrem k dětem. "Pojďte, pojďte za mnou!""Oho!" ohradil se otec Neptun. " To jsou moje děti!""Tvoje děti? Co tak může muž vědět o dětech? Děti chtějí maminku! Maminku! Mám pravdu? Povídálkové, třeštidla, žížalky, jen pojďte se mnou!"Teta Neisse děti odvedla do své komnaty a uložila je do staré, krásné kolébky, houpala je a zpívala jim:"V domku "Nienel Prupel",ve slámě ozývá se šustění,Asi sedm drobných myšek,A i dospělých,Pokud nepřestanou šustit,Naplácáme jim na jejich malé ocásky."To bylo vtipné!"Ještě jednou!" řekl Hans."Ještě jednou!" prosila Greta. A tak teta Neisse musela zpívat dál."Móda, nebo žádná móda,Móda, nebo žádná móda!Roztržené kalhoty, Vy hudebníci tvrdě foukáte!Móda, nebo žádná móda,Móda, nebo žádná móda!"

Teď vyskočily děti z kolébky a teta Neisse s nimi musela tančit. Ale netrvalo to dlouho, protože teta Neisse z té spousty prostojů ve vodě měla v nohách dnu a ta ji kousala a kousala."Au, děti! Vy mě utaháte!" naříkala a posadila se na truhlu. "Auvej, moje nohy! Ty zatracené nohy!""Trakař už nechce jet?Nechte ho jen chvíli stát,Všechno je v pořádku,Nechte ho jen chvíli stát, Všechno bude v pořádku,Copak trakař už nechce jet?""Chvála bohu!" zasmál se otec Neptun, který to celé pozdvižení pozoroval. "Kdyby tvoje nohy nebyly chytřejší jak ty, nezbylo by mi z dětí nic! Tak, Hansi a Greto, pojďte jednou ke mně!"A tak se Neptun a teta Neisse o děti přetahovali každý den a ony si to báječně užívaly.

Jednou však teta Neisse z ničeho nic onemocněla. Už několik týdnů v kuse nepršelo a ubohá teta v horku chřadla." Vodu! Vodu!" volala slabým hlasem.Duchové se snažili vydobýt ze země poslední kapky, otec Neptun běhal po celém městě a prosil o vodu, běhal k novoměstské kašně, do Lidových sadů, všude tam, kde normálně by létaly vzdušné vodní kapky, ale všechno bylo marné."Je nám to moc líto! Prosím, odpusťte nám! Nemůžeme Ti pomoci. My sami nic nemáme."V zeleném paláci pod zemí byl velký smutek.Teta Neisse už byla v posteli. Bledá jako smrt."Musím zemřít, děti!"A otec Neptun, Hans a Greta a vodní duchové stáli kolem ni a plakali."Otče, opravdu nemůžeš pomoci?" ptaly se děti smutného Neptuna."Už není žádná pomoc, děti.""Vůbec žádná? Opravdu žádná?""Nemůžu vás přece nechat sežrat drakovi! Co si myslíte?!"Děti se na okamžik vylekaly. Ale Hans se hned zase vzpamatoval a zvolal: "Kde je ten drak, co by nás měl sežrat?Sem s ním s červem!" "Pomalu! Pomalu, mé drahé dítě!Co víš o drakovi?"

"Znám ho z obrázku. Siegfried ho už ale přemohl. Copak je tu ještě nějaký jiný drak? Řekni,Řekni nám to!"Pak otec Neptun vzal děti do náruče a vyprávěl jim:"Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, poblíž Kateřinek žil drak. Aby ho bylo možné udržet při dobré mysli, musel se mu rok co rok obětovat někdo z lidí. Kousek od dračího vrchu žil lesník, který měl velmi pěknou dceru. Byla zasnoubená s jedním myslivcem a byli šťastnými lidmi. Jednoho dne drak zaburácel: "Mám chuť na lesníkovu dceru, nebo sežeru celé město!" Starý lesník smrtelně zbledl a vykřikl: "Všechno, všechno ti dám, ale ne své dítě, své dítě ne! Sežer mi pole, dům, peníze, ukradni co chceš! Ale mé dítě ti nedám!" Tvrdohlavý drak řval však den co den:"Chci lesníkovu dceru, jinak sním celé město!"Lidé pak přišli k lesníkovu domu a začali naříkat: "Nebohý lesníku, pomoz nám! Pokud svou dceru nevydáš, jsme všichni ztraceni!""Svou dceru nedám. Ať si sežere mě, ten ďábelský červ!" Ale drak zařval: "Mám chuť na lesníkovu dceru, jinak sežeru celé město!" Vylezl ze své jeskyně a vyplivl ohnivá mračna, která zatemnila oblohu.Nic nepomohlo, tak museli dovést lesníkovu dceru k dračí skále.

Na poslední chvíli se ale objevil mladý myslivec. Uviděl lidi, draka, proběhl davem: "Co se to tu děje? - Uslyšel tu hroznou zprávu -spatřil svoji nevěstu. "Cože?!" vykřikl. "On tě chce?" Strhl luk z ramene, napjal ho, zamířil a střelil šíp přímo do srdce draka. Od těch dob si lidé myslí, že je drak mrtvý. Je ale jen zraněný. Leží pod Dračím kamenem, těžce oddechuje a stále potají chrlí oheň a jed. Když celé týdny neprší, může za to drak, protože mraky a mlha mizí v jeho ohnivé výhni.A protože drak stále chrlí plameny, musí teta Neisse zemřít.""Chci jít k drakovi!" vykřikl Hans."Ale dítě, dítě, on tě sežere!"Ani toho mladého lesníka nesnědl!""To byla mistrná střela. Měl dobrý luk.""Kde je luk?"

"Luk visí v komnatě tety Neisse. Už je ale velmi starý. Visí v prachu, v pavučinách. A ty, mé dítě, jsi příliš slabý na to, abys takový luk natáhl!""Nejsem příliš slabý. Dokážu ho napnout, protože mám tetu Neisse rád!""Ale, dítě, věř mi!""Věřím! Já to udělám! Já můžu!" rozzářil se Hans, přinesl luk a zavolal na Gretu: "Pojď, přemůžeme draka! Jinak teta Neisse zemře!"Otec Neptun děti nechal jít. Neměl sílu je zastavit."Jestli se stane zázrak, tak jedině díky důvěře dětí!" pomyslel si."Haló! Kdo to tam jde?" volal rytíř z radnice, když na ulici uviděl dvě děti. "To je přece Hans a Greta! Kam jdete?"Děti ho ale neslyšely. Šly, držely se za ruce a Hans nesl na rameni luk mladého lesníka."Děti!" zavolal znovu radniční rytíř, "Počkejte!Půjdu s vámi!"Slezl dolů na ulici a řinčivými kroky se rozběhl za nimi. Když Hans a Greta přišli k Dračí skále, byl jim v patách.Smrtelně nemocný drak se šípem v srdci ucítil lidskou kořist, natáhl se zpod své dračí skály a vycenil zuby.Nemohl se však zcela vyřítit, protože na šupinatém těle mu ležela skála.

Když Greta uviděla draka, vyděsila se a stáhla i bratříčka zpátky.Hans šel na malý okamžik s ní, pak ale se odtrhl, skočil za strom a vzepřel luk tak, aby ho mohl natáhnout."Já to udělám! Já můžu!, protože miluji tetu Neisse!"Tětiva s cinknutím zapadla do drážky.Hans nasadil šíp, zamířil - ale v ten samý okamžik se drak nadechl a vychrlil takový oheň, že se zachvěla skála nad jeho tělem.Hans uviděl žhavou páru a dračí hromádku šupin."Já... já... chci!" snažil se přinutit, ale ztuhl strachy, víc už nevydržel, luk mu klesl, vypadl a roztříštil se o zem.Drak se přetočil a ohnivě zajásal.V tom ale vyskočil železný rytíř z radnice a zabodl svůj ostrý meč do dračího těla - bylo po drakovi.Zmizel pod skálou, opar ohně se rozplynul, a když radniční rytíř s dětmi kráčel domů, na obloze už pluly první mraky a teta Neisse právě s úsměvem usínala.

"Milý Neptune," řekl rytíř z radnice, "kdyby se těm dětem něco stalo! Příští týden bude Jeschkenovi dvacet tisíc let. To se má konat velká oslava! Proboha, jak jsi mohl nechat děti jít k drakovi?""Nevím!" odpověděl otec Neptun. "Všechno to přišlo samo od sebe. Děti neznáš. Děti - věří, a když věří, - jen se podívej! Prší! Víra dětí dokáže strhnout i mraky."A skutečně, velké, oblé kapky deště se rozprskávaly po domech, po oknech, po ulici a stékaly dolů do Neptunova zeleného paláce, přímo do tváře tety Neisse.Teta Neisse spolkla kolem sedm set sedmdesáti sedmi kapek vody, pak se na posteli posadila, natáhla pravou a pak levou nohu, nazula si pantofle a najednou stála uprostřed své komnaty, smála se a kroužila, jako by vůbec nebyla nemocná."Kdo mi pomohl?" a rozplakala se s takovým dojetím, jak to umí jenom tety."Hans a Greta přemohli draka," řekl otec Neptun."Děti?! Ano, kde jsou děti?Povídálkové, třeštidla, žížalky! pojďte přeci sem!Teta Neisse vám udělá radost!" Posadila se k oknu, vzala tu nejjemnější jehlu, jakou měla v šicím košíku a navlékla do ní tisíc lehkých kapek vody.

Pak se pod jejíma bílýma rukama objevila nádherná třpytivá křídla, jaká nosí andělé. "Děti, to jsou dešťová křídla! Můžete si s nimi zaletět, kam chcete, jen dávejte pozor, abyste se nikde nezachytili!"Teta Neisse uvázala dětem dešťová křídla a - kšá, widibuš! =- Hans a Greta vyletěli, výš a výš a už se vznášeli nad Jeschkenem a radovali se. Ach, jak to bylo krásné!Pod nimi se rozprostírala široká krajina polí a luk, města a vesnice byla zasazená do zeleně, po zvlněných svazích se táhly lesy, k nebi se vypínaly hory, vítr se proháněl jak na znějící lodi, mraky kolem tančily "Kolo, kolo mlýnský".Hans a Greta se vesele vznášeli.Letěli nad Hanychovem, ponořili se do kouřového dýmu nádraží, nakoukli do uličky Na Ladech, na Tkalcovské náměstí, zastavili se Na Bídě; byli všude a město bylo tak krásné, mělo tolik věží a sto vysokých komínů.Ale najednou - už bylo pozdě - Hanse a Gretu přepadla únava. Na radničním náměstí Starého Města hořely zářivé lampy a vrhaly nádherné světlo na radnici.

"Tohle je to nejhezčí místo! Odpočiňme si tady!" zvolal Hans a zatahal Gretu za levé křídlo."Au!" vykřikla Greta. "Teď jsi mi něco rozbil! Hansi, padám!"Kapky vody se snášely na ulici, Greta se řítila a spadla těsně před schody na radnici."To je ale neštěstí!" volali lidé a běželi k ní."Kam proboha spadla?""Musela se silně uhodit do hlavy!""Je ještě naživu?""Kde je záchranný sbor?""Bože, takové krásné děvče!""A jak je bledá! Jak už musela trpět.""Svatý Bože!""Trara!" ozvala se sanitka.Nosítka zavrzala, dveře se zabouchly."Trara!" Zase zmizela.Když se Greta probudila, seděla u její postele jeptiška, usmívala se a říkala: "Milé dítě, asi jsi usnula příliš hlubokým spánkem.Hans se mezitím vrátil domů s pláčem."Kde je Greta?" zeptal se Neptun."Greto?" Hans se zarazil. Byl dost zmatený a také se bál trestu. "Nevím, kde je."

Neptun vyskočil na kašnu, a spustil do mlhového rohu: "Haló, radní rytíři, haló, neviděl jsi Grétu?""Vůbec nic jsem neviděl. Co jsem měl vidět?V takovém psím počasí! Čert aby to tu na větrné hůrce vydržel!""Haló! Jeschkene, bratře Jeschkene, haló! Neviděl jsi Gretu?"Ale otec Jeschken seděl pod starými vysokými stromy a před vichřicí si zacpal uši trávou. Nic neslyšel, otec Neptun klesl na podstavec kašny a nastala strašně dlouhá a zlá noc."Haló!" hřímal znovu a znovu do mlhového rohu. "Copak jste nikdo neviděl Gretl? Haló!""Haló!" se bezmocně vytrácelo do noci.Ráno však - co to bylo?!Neptun vyskočil a poslouchal.Kohout ve špitální zahradě usednul na bidýlko a volal:Kikeriki!Gretl je tady!Kikeriki!

Neptun hned seskočil ze svého kamenného podstavce a běžel do špitálu.Brána ale byla zamčená a on s ní marně lomcoval."Otevřete! Otevřete! Chci Gretl zpátky!"Brána se ale ani nepohnula.Zabouchal na zeď. Stěna ale zůstávala pevná.Ale přišlo ranní slunce a utěšilo ho: "Buď potichu, milý bratře Neptune!Buď potichu! Našlo jsem Gretl. Jen počkej, já ti ji přinesu!"Jitřní slunce vzalo dítě do své bílé náruče a vyneslo ho k otci Neptunovi.Neptun zvedl Gretu k hrudi, pohladil ji po vlasech a pak utíkal, co mu síly stačily."Teto Neisse! Hansi! Greta je zpět!"Teta Neisse zůstávala u nemocného dítěte ve dne v noci. Vařila šťávy, vařila polévky, míchala nápoje, mazala masti, hledala v starých zaprášených knihách a našla, ehm, našla přísloví:Nudl, nudl, nutt!plivni mi na prst,a ten se zahojí!Ale ani to nepomohlo."Je snad všechno marné?" naříkal otec Neptun. Pak se mu ale najednou rozzářily oči.

"Ty... počkej! Tady může pomoci Rübezahl!"Zatroubil na mlhový roh a vykřikl: "Haló, haló, Rübezahle!"Rübezahl zrovna seděl v lese a usmíval se, protože nakoupil zboží dvou lakotných sklářů za pytel zeleného listí."Čemu vděčím za tuto poctu, otče Neptune?""Greta je nemocná! Pojď rychle jí na pomoc!"Rübezahl zaklepal na stěnu skály a z ni vyskočil divý kůň.Vyhoupl se nahoru a jel tak, až létaly jiskry.Když stál před Gretinou postelí, pomyslel si: "Ta dívka se mi líbí! Tu bych tak rád měl u sebe!" A pak jí řekl: "Vem své bleďoučké ruce a spočítej mi, kolik mám na tváři vousů!"Gretl počítala Rübezahlovy vousy, a jak tak počítala, =- sto -sedm set sedmdesát =- devět set devět... usnula.Otec Neptun a Hans byli také unavení, vodní duchové si zalezli do svého koutku a teta Neisse už dávno podřimovala.Zato Rübezahl vzal Gretl do náruče a unesl ji pryč.

Když se otec Neptun s tetou Neisse probudili, jako první se podívali na Gretinu postel, chtěli se zeptat: "Dítě, jak je?Pomohl ti Rübezahl?" =- ale zasekli se uprostřed otázky, protože postýlka byla prázdná, a jen třesoucím se hlasem řekli: "Ukradl nám ji!"Pak přiběhl rytíř z radnice. "Proč si Rübezahl vzal Gretu? Viděl jsem ho, jak s ní ujíždí domů.""Vidíš, Rübezahl! Jen počkej, ty starý darebáku! Bav se s ostatními, ale ne se mnou!" zařval Neptun.Nechali vše jak bylo a vydali se do Krkonoš."Jestli ho chytím, tak... pak...!!!"Neptun hněvem a spěchem sotva popadal dech.Rübezahl vesele seděl na kmeni stromu a spravoval si kalhoty, které se mu při divoké jízdě prodřely.Když viděl, že se k němu blíží rozzuření pomstychtivci, shodil na Schneekoppe clonu mlhy, takže Neptun, rytíř z radnice a teta Neisse ztratili směr cesty a bloudili celé hodiny."Já už nemůžu dál!" naříkala teta Neisse a klesla na kámen."Bože, Bože! Co teď budeme dělat?" zeptal se unaveně radniční rytíř."Buď potichu!" Já toho darebáka dostanu!" uklidňoval ho Neptun.

Vylezl na kámen a skrz sepjaté ruce vykřikl: "Rübezahle !Ruebezahle ! Pašeráci jsou tady! Ty, oni mají vynikající zboží!"" Nech si je!" ozvalo se z lesa posměšně."Rübezahle! Ruebezahle! Bratr Neptun je tu s penězi! Chce ti zaplatit za to, že se Greta uzdravila!""To je zadarmo!" ozvalo se z lesa."On si o sobě myslí, že je nejlepší! Nikdo se mu nemůže postavit!" řekl radniční rytíř."To se ještě uvidí! Tak ještě jeden způsob!" zaburácel Neptun. A znovu zavolal do lesa."Rübezahle! Ruebezahle! Uspořádej si příští týden vlastní Jeschken oslavu! Se zlodějem dětí nemůžeme udržet krok!"Sotva tato slova dozněla, spadla ze Schneekoppe mlžná čepice a Rübezahl se s úsměvem vydal na cestu, jako by žádný velký švindl v životě neprovedl."Kdo by se chtěl takhle zlobit a zkazit našemu milému Jeschkenovi oslavu, až mu bude dvacet tisíc let? Bratře Neptune, buď rozumný! Greta je v pořádku! Jen se podívejte!"A viděli louky ležící v rozesmátém slunci a Gretu uprostřed té vší zeleně s věnečkem kvítí ve vlasech."Povídálku, třeštidlo, žížalko," vykřikla teta Neisse a co nejrychleji kulhala ke Grétě.

"Ano, dítě, kdo tě tu ale takhle vykrmoval?""Les to byl! Slunce to dělalo! Teto Neisse, s Rübezahlem se nedá zemřít. Tady v Krkonoších je krásně!"Teta Neisse vzala Gretl do náruče.Vydali se domů.Rübezahl se za nimi dlouho ohlížel. Před očima se mu zamlžilo. "Cože?! Slza? Snad nebudeš plakat, ty starý osle!"Mezitím se Neptunovi, radničnímu rytíři a tetě Neisse vrátila dobrá nálada a celou cestu mluvili o Jeschkenově slavnosti a o tom, s jakou radostí a jak ji budou slavit.Hned druhý den přiběhl rytíř z radnice k Buschweibl, co bydlí v Jizerských horách: "Buschweibl, musíš nám pomoct s připravováním věnců! Jeschken slaví dvacáté tisící narozeniny. Bude velká oslava!"Pak sestoupil rytíř z radnice do krypt, ve kterých je pochována vrchnost z Reichenbergu, a zavolal: "Vstaňte,Vy pánové z Bibersteinu, Vy svobodní páni z Redernu, Vévodo Valdštejne, Vy hrabata Clam-Gallasové, povstaňte! Jeschken slaví dvacáté tisící narozeniny! Bude velká oslava!"

A tak nastal ten den, do města vjeli páni a knížata, páni z Bibersteinu s početnou družinou, svobodní pánové z Redernu na statných koních, Kateřina z Redernu v kočáře, vévoda Valdštejn se svými lancknechty, hrabata z Clam-Gallasu s honci a lesmistry, rytíř z radnice na opancéřovaném koni, otec Neptun a teta Neisse se třpytícím se vodním spřežením.A nakonec otec Jeschken na vysokém povoze, jejž ale netáhli statní oři, ale sám duch hor Rübezahl, který Jeschkena provázel městem.Všechny zvony se rozezněly, na zámku se rozzářilo tisíc světel a trubači vytrubovali na rohy, tak že to znělo daleko do celého kraje.Jen jedna osoba se z toho neradovala. Byl to zlý krejčí Hockauf, který už stovky let leží pod těžkým kamenem, protože kdysi vyrušil horské duchy v jejich práci.A tenhle zlý krejčí Hockauf vylezl zpod kamene a divoce se smál: "Jen počkejte, vy lůzo jedna tam dole, já vám tu veselost osolím!Vešel do zámku právě v moment, kdy trubadúři hráli jejich nejveselejší melodie, rozhlédl se a brzy zjistil, že Hans a Greta jsou největším štěstím celé slavnosti, když Neptun děti hladil, teta Neisse za nimi běhala jako ochránce, Wallenstein si je zvedl na klín a otec Jeschken děti políbil. A už se jich vůbec nepustil.

Jedním jediným skokem přiskočil Hockauf mezi trubače, hlavnímu a nejlepšímu z nich z úst vytrhl trubku a vykřikl: "Ve jménu ďábla! Vyfouknu vám vaše pohádky z hlavy!" A hrál tak, že mu nikdo neodolal."Biberštejn vyzval svobodnou paní z Redernu, Wallenstein tetu Neisse, otec Neptun Buschweibel, Rübezahl Jeschkena a Hans a Greta tančili také.Jůů! To je šílenství!Jen tak a tak to bylo, zlý Hockauf stál mezi komorníky a blyštěl svýma očima. A věděl proč. Ve chvíli, kdy se odmlčel, zhasla všechna světla, strhla se bouře, vichřice začala rozbíjet okna a vyhánět hosty; Neptun a teta Neisse se dostali v pořádku domů s dětmi jen tak tak. Tam se všichni sesunuli k zemi a spali dlouhým, dlouhým spánkem.Neptun a teta Neisse se probudili jako první."To nevěstí nic dobrého!"- plakala teta Neisse.

Když Hans otevřel oči, užasl a zvolal: "Teto Neisse, tvoje slzy jsou přeci špinavá voda!A Greta, která mezitím také už byla vzhůru, se zasmála: "Tatínku Neptune, vždyť ty jsi celý z kamene! Proč alespoň jednou nepoběžíš! Vždyť nemůžeš ani chodit!Pak se na sebe Neptun a Neisse smutně podívali."Děti v nás ztratily důvěru. Pohádkové štěstí skončilo!" Neptun zabodl svůj trojzubec do země. Země se otřásla.Hans a Greta se vylekali, bázlivě se k sobě přitulili a takto přimknutí se druhý den ráno probudili na schodech Neptunovy kašny.Opuštěných dětí se ujal dobrý člověk.Dnes žijí na jednom místě uprostřed širšího města.Když ale nastane večer, často sní o vzdáleném, pohádkovém štěstí, které kdysi letělo jejich duší. Pak jim připadá, jako by k nim sestupoval otec Jeschken, rytíř z radnice a Neptun ze svého kamenného podstavce, jenže když natáhnou ruce, všechno je =- kšá! -- je pryč.

Jen šplouchání Nisy zní jako tiché volání:""Povídálkové! třeštidla! žížalky!"V domech se rozzařují světla. Jsou uplétány v zářivé, třpytivé kruhy a uprostřed celé té pohádky ze světel, leží, tiše zasněné, město na Nise.

Překlad: Jan Polak