Petr Šimr

23.08.2022
Petr Šimr v roce 2022
Petr Šimr v roce 2022
Svatební foto rodičů Petra Šimra, rok 1944
Svatební foto rodičů Petra Šimra, rok 1944
Pamětníkova matka Elly Köhler na svatebním fotu z roku 1944
Pamětníkova matka Elly Köhler na svatebním fotu z roku 1944
Svatba matky s druhým manželem Helmutem Gruschlem, rok 1963
Svatba matky s druhým manželem Helmutem Gruschlem, rok 1963
Parta kamarádů bigbíťáků v roce 1966, Petr Šimr dole druhý zprava, nad ním jeho bratr
Parta kamarádů bigbíťáků v roce 1966, Petr Šimr dole druhý zprava, nad ním jeho bratr
Na vojně krátce před odchodem do civilu, rok 1968, Petr Šimr vpravo
Na vojně krátce před odchodem do civilu, rok 1968, Petr Šimr vpravo
Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
Fotokniha Petra Šimra z návštěvy Západního Berlína v roce 1986
Fotokniha Petra Šimra z návštěvy Západního Berlína v roce 1986
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, u berlínské zdi
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, u berlínské zdi
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka u FAMU
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka u FAMU
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - pietní místo na Národní třídě
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - pietní místo na Národní třídě
Petr Šimr se narodil 27. února 1947 v Liberci do smíšeného česko-německého manželství. Jeho rodiče se seznámili ještě za války v Drážďanech a vzali se navzdory nevoli úřadů i německé rodiny Petrovy matky. Brzy po narození dvou synů se rozvedli a matka se rozhodla v Čechách zůstat i přes těžké existenční podmínky. Postupně obnovila kontakt s rodinou v Drážďanech a vzájemně se navštěvovali. Během šedesátých let Petra a jeho vrstevníky okouzlila rock'n'rollová hudba a popkultura pronikající ze Západu. Komunisté Petrovi neumožnili složit závěrečné zkoušky na zemědělském učilišti, když si odmítl ostříhat delší vlasy. Po účasti na koncertu Johnnyho Hallydaye jej vyslýchala Státní bezpečnost a předčasně ho odvedli na vojnu. Působil na slovenském vojenském letišti Sliač, kde prožil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V souvislosti s těmito událostmi jeho otec podlehl infarktu. Po vojně Petr Šimr nastoupil jako řidič do libereckého dopravního podniku. Byl svědkem tamních protestů u příležitosti prvního výročí okupace. V roce 1972 se oženil s manželkou Marií a poté se jim narodil syn. Touha zaznamenat počátky rodinného života ho přivedla k fotografii, jíž se posléze věnoval systematicky. S kolegy založil fotoklub při dopravním podniku a počátkem osmdesátých let vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci. V roce 1984 nastoupil jako řidič Naivního divadla a s divadelníky vyjížděl i na turné do západních zemí. Navštívil Francii či Západní Berlín. Během sametové revoluce převážel důležité dokumenty - plakáty, fotografie nebo prohlášení - mezi Prahou a Libercem. Po změně režimu se živil jako fotograf na volné noze, pracoval pro regionální deníky a pořádal vlastní výstavy. V roce 2022 žije v Liberci.
Dvůr domu v ulici Na Bídě, kde Petr Šimr (vlevo) trávil dětství s bratrem (uprostřed) a kamarády
Dvůr domu v ulici Na Bídě, kde Petr Šimr (vlevo) trávil dětství s bratrem (uprostřed) a kamarády
Petr Šimr v mládí, rok cca 1965-1966
Petr Šimr v mládí, rok cca 1965-1966
 Na vojně ve slovenském Sliači, rok 1967-1968, pamětník uprostřed S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr Šimr vpravo dole S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr
Na vojně ve slovenském Sliači, rok 1967-1968, pamětník uprostřed S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr Šimr vpravo dole S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr
Sovětská letadla ve Sliači během okupace v srpnu 1968
Sovětská letadla ve Sliači během okupace v srpnu 1968
S kamarády hudebníky v roce 1966, Petr Šimr vlevo, dále Míra Němec a Jirka Kavan z kapely The Kings
S kamarády hudebníky v roce 1966, Petr Šimr vlevo, dále Míra Němec a Jirka Kavan z kapely The Kings
Rodinné vylomeniny, Petr Šimr s manželkou a synem kolem roku 1976-1977
Rodinné vylomeniny, Petr Šimr s manželkou a synem kolem roku 1976-1977
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, berlínská zeď
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, berlínská zeď
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - Václavské náměstí
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - Václavské náměstí
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - manifestující u Reduty
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - manifestující u Reduty
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka na fakultě žurnalistiky
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka na fakultě žurnalistiky

Petra Šimra a jeho kamarády v mládí okouzlila bigbítová hudba. Svým životním stylem i svým obdivem k západní popkultuře se protivili komunistickému režimu. Petra jeho dlouhé, "máničkovské" vlasy stály možnost dokončit zemědělské učiliště. Kvůli účasti na libereckém koncertu Johnnyho Hallydaye, po němž propukly nepokoje, v roce 1966 pak musel předčasně odejít na vojnu.

Na vojenském letišti Sliač sledoval v srpnu 1968 vpád sovětských okupačních jednotek. V rodném Liberci jeho otec podlehl den po obsazení Liberce sovětskou armádou infarktu. Srdce mu selhalo v práci, odkud jej vezla sanitka do nemocnice. Kvůli nepřetržité koloně vojenských vozidel však nestihli zdravotníci přijet včas a zachránit jeho otci život.

Sedmdesátá léta přinesla do pamětníkova života změnu, založil rodinu a propadl kouzlu fotografie. Fotoaparátem se mu podařilo zachytit například druhou stranu berlínské zdi, když se jako řidič Naivního divadla vydal na turné do Západního Berlína, v osmdesátých letech se podíval také do Francie.

Během sametové revoluce už měl plné ruce práce s převozem důležitých dokumentů mezi pražskými a libereckými divadly. Vydobytá svoboda Petru Šimrovi umožnila živit se naplno fotografií.

Rodiče se vzali navzdory říšským úřadům

Petr Šimr se narodil 27. února 1947 v Liberci. Jeho rodiče Ervín Šimr a Elly Köhler se potkali za války o pár let dříve v Drážďanech. Sňatek Němky s Čechem představoval pro nacistické úřady problém a snoubence odrazovala i německá rodina Petrovy matky. Přesto ke svatbě v roce 1944 došlo. Pamětníkova matka následkem toho musela nastoupit jako totálně nasazená do továrny na bomby.

Rodiče žili zpočátku v Drážďanech a ke konci druhé světové války zde zažili masivní spojenecké bombardování. Jedna z bomb přímo zasáhla dům, v němž bydleli. "Rodiče měli úkryt ve sklepech a naštěstí se tam nacházeli v momentě zásahu. Otec tam téměř oslepl, prach se mu dostal do očí, a když se dostali ven, musela ho matka vodit. Přežili celé bombardování a i to, jak Drážďany hořely," popisuje pamětník.

Po skončení války se rozhodli Šimrovi ze zdevastovaných Drážďan odejít do Čech a usídlili se nakonec v Liberci. Pro matku to ovšem představovalo další útrapy. V pohraničí probíhal odsun Němců a po ulicích se proháněly násilnické Revoluční gardy, bála se tak kdekoliv promluvit svým rodným jazykem a z domu téměř vůbec nevycházela.

Matce nepřidalo ani otcovo záletnictví, které nakonec vedlo k rozpadu manželství. "Úřady potvrdily to, čím vyhrožoval otec, a sice že by matka mohla odejít zpátky do Německa, ale bez dětí. Když psala svému tátovi a ptala se, jestli se může vrátit domů, tak jí odpověděl, ať přijde, ale sama. Měla tak silný mateřský pud a zodpovědnost vůči nám dětem, že nakonec zůstala tady," říká Petr Šimr.

Matka se česky učila velmi lopotně

Matka se dvěma syny se tak ocitla zcela osamocená. Přestěhovali se do domu v ulici Na Bídě, kde Petr s bratrem prožili dětství. Jejich maminka pracovala jako uklízečka v sirotčinci, peněz moc nevydělávala, ale rodina vyloženou nouzí netrpěla. V Liberci stále žila početná německá menšina, která držela při sobě, a tak matce v tíživých situacích pomáhala starší německá sousedka.

"Postupem času se matka propracovala jako uklízečka do kojeneckého ústavu na Husovce a učila se česky, aby si zajistila lepší život. Nešlo jí to vždy dobře, slova komolila a vytvářela vlastní variace. Nakonec si ale udělala kurz na zdravotní sestru, aby mohla sloužit u dětí a mít víc peněz."

Časem se také zlepšily vztahy s německou rodinou. Petrův dědeček na přelomu padesátých a šedesátých let přijel dvakrát na návštěvu do Liberce a matka s oběma syny vycestovala zase do Drážďan. Cesta za hranice socialistického státu v době, kdy ještě neexistovaly ani výjezdní doložky, představovala zdlouhavý byrokratický proces. Přesto jej matka vícekrát podstupovala, a tak mohla být také se svým otcem v jeho posledních dnech.

Prostě se bavili, zbláznili se do Kings

Začátkem šedesátých let se matka Petra Šimra podruhé vdala, za libereckého rodáka Helmuta Guschla, který mluvil dobře česky i německy. Pro oba syny tou dobou však začínal už docela jiný život. V rádiu se poprvé objevovaly písně divadla Semafor s prvky rock'n'rollu, rádi poslouchali také Radio Luxembourg, díky němuž do tehdejšího Československa pronikala západní populární hudba.

První kontakt s živým bigbítem zažíval Petr Šimr s kamarády v Kulturním domě Gustava Klimenta ve Smržovce, kde hrávala liberecká kapela The Kings písně od Beatles nebo Rolling Stones. "Pro mě osobně bylo něco neuvěřitelného slyšet takovou hudbu. Z Liberce jezdila na pravidelné koncerty velká parta. Kolovaly o nás zvěsti, že jsme zmlátili průvodčího a vyhodili ho z vlaku. Nebyla to pravda, prostě jsme se akorát bavili a byli jsme hlučnější," vzpomíná pamětník.

Režim označoval tyto mladé lidi hanlivě jako máničky, především kvůli jejich delším vlasům. Příslušnost ke kultuře, která se komunistům příčila, měla pro Petra Šimra ale i mnohem zásadnější dopady. Na zemědělském učilišti jej komise vyzvala, aby si ostříhal vlasy, jinak ho nepřipustí k závěrečným zkouškám.

"Sebral jsem se a sedl jsem si vedle holičství na náměstí. Pamatuji si, že bylo krásně, svítilo sluníčko. Seděl jsem a přemýšlel. Říkal jsem si, že to není možný. Nevěřil jsem tomu. Vrátil jsem se před komisi a odpověděl jsem jim, že musí brát do úvahy to, co mám v hlavě, ne na hlavě. Tak mě vyhodili. Bohužel, taková byla doba. Nelitoval jsem svého rozhodnutí."

Po koncertě Johnnyho Hallydaye se strhla rvačka

V roce 1966 se Petr Šimr spolu s mnohými mladými lidmi vydal na koncert francouzské rock'n'rollové hvězdy Johnnyho Hallydaye v amfiteátru v Lidových sadech. "Všecko bylo vynikající. Na chvíli to narušili lidi, kteří prý nedostali vstupenky, tak nahoře v lese vyvrátili plot a nabíhali dovnitř. Byli tam provokatéři, kteří ke konci házeli kelímky s pískem a trávou na pódium. Hallyday potom odešel z pódia. Viděl jsem, že se schyluje k něčemu, u čeho nechci být."

Petr Šimr s některými kamarády odešel do nedaleké hospody zapít velký hudební zážitek. Záhy se však směrem od Lidových sadů trousily hloučky uřícených a umazaných návštěvníků. Po koncertu se totiž strhla velká bitka vyprovokovaná policisty, která měla své následky.

Příslušníci Státní bezpečnosti (StB) během koncertu natáčeli film, o nějž se později opírali během rozsáhlého vyšetřování. Pár dní po skončení koncertu přijeli do vratislavického Bytexu i pro Petra Šimra a jeho bratra. Pamětníka vyslýchali policisté dvakrát.

"Samozřejmě na mě nic neměli. Na filmovém záznamu StB jsem se jenom bavil v hloučku kluků, kteří se pak bitky zúčastnili. Ale nedělal jsem žádné výtržnosti. Skončilo to pro mě tak, že mě v devatenácti letech zrychleně poslali na vojnu. Někteří kluci skončili v kriminále, někteří dostali podmínky," popisuje pamětník.

Hukot letadel zněl při okupaci jinak

Povinná vojenská služba odvedla Petra Šimra na opačný konec republiky, do slovenského Sliače. Přidělili ho tam na vojenské letiště, kde strávil více než dva roky. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil pamětník právě zde.

"Probudil mě hukot letadla. Bylo mi to divný, věděl jsem, že to nejsou naše letadla. Měl jsem ty zvuky po dvou letech služby pod kůží. Šel jsem na snídani, ostatní zůstali ležet. Nikde nikdo. Jdu a najednou na mě někdo z okna zakřičel: Pospěš si, nebo ti to Rusáci sežerou!"

Kolem strategického letiště nejprve opatrně kroužila sovětská letadla. Poté nedaleko provedli výsadek frontoví vojáci a odpoledne už dorazily mohutné transportní letouny vezoucí těžkou bojovou techniku i logistiku. Českoslovenští velitelé se vytratili, celý den probíhaly vojenské schůze a porady.

Do přímého kontaktu s okupanty se podle Petra Šimra českoslovenští branci ve Sliači dostávali velmi málo, Sověti se drželi stranou. On sám ale doprovázel strážné patroly ke střídání a dostával se do těsné blízkosti okupantů na druhé, zabrané straně letiště.

Situace byla napjatá a k eskalaci stačilo málo. Někteří horkokrevnější Čechoslováci dokonce požadovali přístup ke zbraním, aby se mohli invazi vojsk Varšavské smlouvy bránit, ale nakonec k tomu nedošlo. "Všichni s tím nesouhlasili, byli naštvaní, byla to nedefinovatelná směs pocitů smutku a bezradnosti. Časem se to usazovalo a emoce se klidnily. Já jsem aspoň věděl, že za dva měsíce půjdu domů," hodnotí situaci Petr Šimr.

Zprávy z Liberce chodily se zpožděním

Se zpožděním se k němu dostávaly informace o tom, co se během okupace dělo v jeho rodném Liberci. Došlo k ostrému střetu sovětských vojsk s protestujícími lidmi, okupanti spustili střelbu do davu, při níž zemřelo šest lidí a několik desítek utrpělo zranění.

O den později pamětníkova otce zasáhl v práci infarkt, když se údajně rozčílil nad probíhající okupací. Sanitka ho vezla do liberecké nemocnice, ale cestu jí zahradila proudící vojenská kolona. Zdravotníci se tak nedokázali včas dostat do nemocnice, aby Ervínu Šimrovi zachránili život.

"Dostal jsem parte na vojnu v den, kdy se už konal pohřeb. Nic tehdy nefungovalo. Ale mě by ani z kasáren nepustili, brácha tam byl prvním rokem a toho by taky nepustili."

O rok později to v ulicích znovu vřelo

O rok později už Petr Šimr pracoval jako řidič autobusu v libereckém dopravním podniku. Na výročí okupace ovšem příliš lidí po městě nesvezl, protože mnoho jich chodilo v protestních průvodech od dnešní ulice Milady Horákové až před libereckou radnici, kde došlo před rokem ke krveprolití.

"Kolem oběda jsem odstavil autobus a šel se podívat na náměstí. Viděl jsem, jak už uklízeli věnce, které tam lidé dávali u bočních dveří radnice zastřeleným. Esenbáci vytlačovali lidi z náměstí, přijížděly vojenské náklaďáky, tentokrát použili už i naši armádu. Všechny příchody k radnici uzavřeli," líčí pamětník.

Střety mezi protestujícími a milicionáři se odehrály i v okolí rozestavěného obchodního domu Ještěd. Lidé ze staveniště brali dlažební kostky a vrhali je proti represivním silám. To už ale Petr Šimr po předčasném konci směny mířil za svojí partnerkou. Druhý den nad ránem se vracel domů.

"Bydleli jsme v Blažkově ulici. Doma o mě měli strach, protože v domě slyšeli velký rachot. Chodba byla podupaná od hlíny a povalovaly se tam dlažební kostky. Jak milice získávaly převahu nad demonstranty, tak se lidé schovávali po barácích, které se tehdy nezamykaly."

Protesty v roce 1969 už však nedokázaly zvrátit vývoj v Československu. Nastala normalizační sedmdesátá léta, která přinesla do života Petra Šimra zase zcela nový směr.

Chtěl dokumentovat rodinný život

V roce 1972 se oženil s partnerkou Marií a o rok později se jim narodil syn Petr. Právě nový rodinný život přivedl pamětníka k fotografování. "Žena už měla malinký bříško, tak jsem se rozhodl, že koupím foťák a budu to dokumentovat. Před svatbou jsem z druhý ruky pořídil Zenit od kamaráda, který mě později naučil vyvolávat filmy. Tak jsem se dostal k fotografování," vzpomíná.

Později v dopravním podniku navázal kontakt s kolegy, kteří se fotografováním rovněž zabývali, a společně založili u odborového hnutí fotografický klub. Petrův zájem se prohloubil natolik, že počátkem osmdesátých let vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci. Nadále pracoval v libereckém dopravním podniku. Potkával se zde i s Reném Matouškem, signatářem Charty 77 a výrazným libereckým odpůrcem komunistického režimu.

Jako soukromý fotograf zachycoval například proslulé Liberecké výstavní trhy (LVT). "Trhy měly vynikající pověst. Komunisti je pokládali za výkladní skříň socialismu. Dokázali sem dovézt originální džíny ze Západu, které se hned vyprodaly, a další věci, které potom už nikde nebyly k sehnání," přibližuje Petr Šimr fenomén LVT.

Ocitl se na druhé straně berlínské zdi

Práce za volantem přeplněných autobusů pamětníkovi postupně přerostla přes hlavu. Díky kontaktům z fotografické a umělecké sféry získal v roce 1984 místo řidiče v libereckém Naivním divadle. O rok později už se s ansámblem vydal na turné do Francie.

Během týdenního pobytu u Lille narazil Petr Šimr na československého emigranta, který se k divadelnímu zájezdu horlivě přidružil. Herci se stranili v obavě, že jde o agenta Státní bezpečnosti. Pamětník se s ním však dal do řeči a jeho prostřednictvím se dostal do kontaktu s Francouzi.

"Ptali se, proč si od komunistů necháváme ten útlak líbit, proč nejdeme do ulic. Odpověděl jsem jim, že jakmile vyjdeme do ulic, přijedou na nás ruský tanky. A pak jsem si nebyl jistej, jestli jsem o tom měl mluvit nahlas. Tenkrát stačilo málo, aby komunisti člověka skřípli. Ale to mi všechno docházelo až později, když jsem se dozvídal, co všechno dokázali s lidmi dělat," přiznává pamětník.

Žádné problémy však po návratu do Československa neměl a brzy se s divadlem chystal na další turné, tentokrát do Západního Berlína. Když se hrála představení, měl Petr Šimr hodně volného času na procházky po městě. Navštívil Postupimské náměstí, Checkpoint Charlie a s fotoaparátem se procházel podél berlínské zdi, jež oddělovala svobodnou západní část města od totalitního východního sektoru.

"Nad tím, že bych na Západě zůstal, jsem přemýšlel. Ale jenom chvíli. Říkal jsem si: Ty blbče, máš doma manželku, máš syna, mámu, bráchu. Už jsem měl povědomí o tom, že rodina trpí, když někdo uteče. A taky jsem k tomu neměl odvahu. Byla to kombinace zodpovědnosti i strachu," vysvětluje pamětník.

V Karlíně stála policejní auta s vidlicemi

Když v listopadu 1989 bourala sametová revoluce vládu KSČ, Petr Šimr už s ničím neváhal. Připojil se ke kolegům z Naivního divadla a mezi Prahou a Libercem převáželi dokumenty, které bylo třeba rozšířit mezi lidi. Jednalo se o různé plakáty, fotografie ze zásahu na Národní třídě, proslovy, prohlášení a výzvy ke stávkám.

Cesty mezi Prahou a Libercem nebyly vždy bezpečné. Na okraji hlavního města stály policejní hlídky připravené zatýkat a zabavovat šířené materiály. "V Karlíně jsme také narazili na seřazená policejní auta s vidlicemi proti demonstrantům. Nejspíš tam čekala na rozkaz, jestli mají vlítnout na Václavák, kde se demonstrovalo každý den," upozorňuje pamětník.

Petr Šimr měl příležitost zachytit na fotografiích pražské ulice v období sametové revoluce i stěžejní místa, kde se odehrávala. Ocitl se také blízko vypjatých zákulisních jednání s představiteli tehdejší moci a na o poznání poklidnějších sešlostech například v Divadle Na zábradlí.

Objevila se moc peněz

Vývoj po roce 1989 nepřinesl pouze politické a společenské změny, ale i ekonomické. Petr Šimr věděl, že Naivní divadlo si dlouhodobě nebude moci dovolit vlastního řidiče a dva přepravní vozy. Po roce 1991 tak chvíli pracoval u soukromé dopravní společnosti, jejíž majitel však řidičům odpíral diety.

"Politické restrikce sice zmizely, ale objevily se jiné věci. Objevila se moc peněz a moc lidí, kteří měli žaludek na to stát se bohatýma. Nestalo se tak normální cestou. Lidé se chovají podle toho, jaké jim dá společnost možnosti, platilo to za komunistů a platí to i dnes. Myslím si, že to tak funguje i jinde na světě," hodnotí pamětník.

Sám se nakonec rozhodl odejít na volnou nohou a živit se fotografováním. Pracoval pro okresní noviny Region a později přešel do Libereckého dne, vlastněného německými mediálními investory. Jeho fotografie byly často spjaté s událostmi libereckého regionu, zdokumentoval například bourání OD Ještěd nebo ničivé povodně v roce 2010. Své dílo také vícekrát vystavoval.

Před mnohými "rozhodujícími okamžiky", jak je definuje zakladatel fotožurnalistiky Henri Cartier-Bresson, Petr Šimr nestál pouze jako fotograf, ale i jako člověk a občan. "Nějakým způsobem jsem se snažil být svůj, ale tak, aby to nebylo na úkor mých nejbližších. Platilo to před rokem 1989 a platí to i doposud," říká pamětník.

(zdroj:https://www.pametnaroda.cz/cs/simr-petr-20220202-0 )

foto Petr Šimr
foto Petr Šimr
průlchoiv pod Imperiálem (foto Petr Šimr)
průlchoiv pod Imperiálem (foto Petr Šimr)
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...