Textilana

09.09.2022
křižovatka u Textilany! Mostek je přes Harcovský potok, dnes zatrubněný pod vozovkou. Vpravo příjezd od průmyslovky a podél plotu směr Na Bídu. (komentář Hana Ulrichová)
křižovatka u Textilany! Mostek je přes Harcovský potok, dnes zatrubněný pod vozovkou. Vpravo příjezd od průmyslovky a podél plotu směr Na Bídu. (komentář Hana Ulrichová)

Clam - Gallasova barvírna (počátek 19.století) v Josefinině údolí

Dům čp. 46 - V ve spodní části dnešní Jablonecké ulice, součást manufaktury firmy Clam - Gallas, Frankie a spol. zaregistrované 7.října 1806. Dvě hlavní budovy (čp. 47 - V) ale stály před ní více vlevo, už mimo obrázek. V pozadí vidíme komplex pánského dvora.

Tuto barvírnu příze vybudoval hrabě Kristián Kryštof Clamm - Gallas a po dvou letech ji prodal pražskému bankéři Karlu Ballabenovi, od něhož přešla na Johanna Liebiega a ten z ní vybudoval proslulý vlnařský podnik. Hraběcím společníkem v podnikání byl Anton Franke, který poblíž zámku v dnešní ulici 8.března zřídil vlastní přádelnu vlny o 5 strojích se 702 vřeteny (1811)

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Josefinino údolí

(olej na dřevě, 1833)

Vlevo v pozadí jsou dvě původní budovy bývalé Clam - Gallasovy manufakrury (čp. 47 - V), které koupili 28.3.1828 bratří Liebiegové za 18500 zlatých, z nichž zaplatili hotově jen 8000 a zbytek museli splácet. Vpravo od nich je téměř zakryt stromy další dům včleněný do Liebiegova podniku (čp.46) a kousek blíž vystupuje ze zeleně střecha hraběcího domu čp.48), oddělený cestou od rozložitého, rovněž bíle natřeného objektu, clam-gallasovské vinopalny (čp.11).

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Komplex Liebiegových závodů (1868)

Pohled od dnešní Hašlerovy ulice. Nejvyšší komín patří nové kotelně, za níž se táhne dlouhý objekt přiléhající k přádelně. Vlevo od něj je sklad a původní kotelna s menším komínem. Ke kancelářské budově přiléhá z boku tříobloukový vjezd, situovaný do mezery mezi někdejšími budovami hraběcí manufactury, kudy vedla na nádvoří Mlynská ulice, probíhající až do roku 1954 celým komplexem. Dva větší komíny patří barvírně a mechanické tkalcovně, z níž vidíme část zubovité střechy.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Mlynská ulice a Liebiegovy závody (30.léta)

Mlynská ulice procházelo původně přímo středem závodu, jenž se postupně rozrostl po obou jejích stranách. Proto se už před rokem 1900 snažili majitelé továrny docílit její přeložení. Tuto finančně i stavebně náročnou akci se ale podařilo realizovat teprve v roce 1953, kdy byla Mlynská ulice v souvislosti s budováním tramvajové linky z Jablonce do Liberce přemístěna na okraj továrního areálu, až za vysoký objekt vystupující vlevo. Vpředu vidíme závodní mateřskou školu v Klicperově ulici.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)

Nahoře na skále měla Textilana reklamní středisko, aranžéra p. Krupičku (archiv a foto Hans Oldskull)
Nahoře na skále měla Textilana reklamní středisko, aranžéra p. Krupičku (archiv a foto Hans Oldskull)
V popředí Textilana, v pozadí Králův Háj (1962) (archiv Danča Zerzánová)
V popředí Textilana, v pozadí Králův Háj (1962) (archiv Danča Zerzánová)
Fotografie Textilany. Na zalesněném vrchu v pozadí stojí nyní sídliště Broumovská (60.léta). (Dáda Zerzánová)
Fotografie Textilany. Na zalesněném vrchu v pozadí stojí nyní sídliště Broumovská (60.léta). (Dáda Zerzánová)
U Textilany 7.5.1967 (foto archiv Boveraclub)
U Textilany 7.5.1967 (foto archiv Boveraclub)
Textilana oblékala moderního člověka (foto archiv Boveraclubu)
Textilana oblékala moderního člověka (foto archiv Boveraclubu)
Jablonecká ulice - na horním snímku ještě s Textilanou (M.Gergelčík)
Jablonecká ulice - na horním snímku ještě s Textilanou (M.Gergelčík)
Jablonecká ulice (M.Gergelčík)
Jablonecká ulice (M.Gergelčík)
Obytný a hostinský dům firmy Liebieg č.p.169-V s polygonální mýtnicí v Jablonecké ulici od architekta Jakoba Schmeissnera, 1923.  Foto: M. Čtveráček, 2013 V suterénu byla pekárna s mýtnicí, v patře hostinec s verandou a ostatní patra sloužila k ubytování personálu zaměstnanců firmy Liebieg. V roce 1932 firma prodala dům nájemci, pekaři Gustavu Breuerovi. Ten ale neměl o provozování mýtnice zájem a tak se rozběhla nová jednání mezi firmou a městem o umístění nové mýtnice v prostoru Jablonecké ulice. Nové stanoviště bylo posléze vybráno hned naproti stávající mýtnici a výběrčí místo bylo situováno uvnitř tělesa dnes již zbořené přádelny č.p. 99-V. (archiv Luboše Janků)
Obytný a hostinský dům firmy Liebieg č.p.169-V s polygonální mýtnicí v Jablonecké ulici od architekta Jakoba Schmeissnera, 1923. Foto: M. Čtveráček, 2013 V suterénu byla pekárna s mýtnicí, v patře hostinec s verandou a ostatní patra sloužila k ubytování personálu zaměstnanců firmy Liebieg. V roce 1932 firma prodala dům nájemci, pekaři Gustavu Breuerovi. Ten ale neměl o provozování mýtnice zájem a tak se rozběhla nová jednání mezi firmou a městem o umístění nové mýtnice v prostoru Jablonecké ulice. Nové stanoviště bylo posléze vybráno hned naproti stávající mýtnici a výběrčí místo bylo situováno uvnitř tělesa dnes již zbořené přádelny č.p. 99-V. (archiv Luboše Janků)
Když ještě byla Textilana v pořádku. 2.4.1976 (Jiří Holeček)
Když ještě byla Textilana v pořádku. 2.4.1976 (Jiří Holeček)

Liebiegové z Reichenbergu a zázrak textilního průmyslu na Liberecku


Rodina Jana Josefa Liebiega v altánu na zahradě u smiřického zámku v červnu 1880 | Foto: Fotoalbum Gabriely Liebiegové provd. hraběnky Radecké, uložené ve Státním okresním archivu v Liberci. Fotografoval Martin Kareš
Rodina Jana Josefa Liebiega v altánu na zahradě u smiřického zámku v červnu 1880 | Foto: Fotoalbum Gabriely Liebiegové provd. hraběnky Radecké, uložené ve Státním okresním archivu v Liberci. Fotografoval Martin Kareš

Potomci rozptýlené rodiny Liebiegů, kteří dnes žijí v Rakousku a Německu, stále hledají kořeny svých předků, kteří se v 19. století zasloužili zejména o rozvoj textilního průmyslu na Liberecku.

Díky dravě podnikatelskému úsilí a štědrému mecenášství výjimečného rodu se Liberec, tehdy ještě pod německým názvem Reichenberg, stal jedním z nejbohatších měst 19. století v Čechách. Liebigové se právem řadí k významným podnikatelům města Liberce a v moderní literatuře jsou označováni za "tvůrce českého zázraku".

I když jejich továrna - po roce 1945 nazývaná Textilana - zmizela na počátku 21. století z centra Liberce, některé objekty naštěstí stále zdobí město severu (například Liebiegova vila, Liebiegovo městečko, rozhledna Výšina) a připomínají historický a architektonický odkaz této výjimečné rodiny.

Johann Liebieg (Foto: Josef Kriehuber, Wikimedia Commons, CC0)
Johann Liebieg (Foto: Josef Kriehuber, Wikimedia Commons, CC0)
Franz Liebieg (Foto: Wikimedia Commons, CC0)
Franz Liebieg (Foto: Wikimedia Commons, CC0)
Johann Liebieg & Company (Foto: Wikimedia Commons, CC0)
Johann Liebieg & Company (Foto: Wikimedia Commons, CC0)
Johann Carl Ignaz Liebieg
Johann Carl Ignaz Liebieg
Řád železné koruny III.třídy
Řád železné koruny III.třídy
Liberec v roce 1840 (archiv SM Liberec)
Liberec v roce 1840 (archiv SM Liberec)
Liebiegova továrna v Železném Brodě
Liebiegova továrna v Železném Brodě
Liberec na přelomu 19. a 20. století
Liberec na přelomu 19. a 20. století
Liebiegovo městečko
Liebiegovo městečko
Smiřický zámek
Smiřický zámek
Velké Hamry - Johann Liebieg and Co.., tkalcovna a prádelna
Velké Hamry - Johann Liebieg and Co.., tkalcovna a prádelna
Památník Svárovské stávky ve Velkých Hamrech
Památník Svárovské stávky ve Velkých Hamrech
Baron Theodor Liebieg a Dr. Carl Benz r. 1895 v Mannheimu
Baron Theodor Liebieg a Dr. Carl Benz r. 1895 v Mannheimu
Theodor von LIEBIEG “pionýr motorismu” Vlastnil 1. automobil v Čechách, třetí v rakousku-uhersku. Na obrázku z knížky AUTO - PIONÝR, popisující jeho první dálkovou jízdu z Liberce do Gondorfu v červenci 1894, je zachycen Benz Victoria č. 76 a další z jeho Mercedes-Benz, typ 540. Zda se jednalo skutečně o 540 nebo jiný kompresorový vůz a fotografie zachycuje 40 LET VÝVOJ BENZ, odhalí probíhající dokumentace. “Liberecký kraj, motoristů ráj”
Theodor von LIEBIEG “pionýr motorismu” Vlastnil 1. automobil v Čechách, třetí v rakousku-uhersku. Na obrázku z knížky AUTO - PIONÝR, popisující jeho první dálkovou jízdu z Liberce do Gondorfu v červenci 1894, je zachycen Benz Victoria č. 76 a další z jeho Mercedes-Benz, typ 540. Zda se jednalo skutečně o 540 nebo jiný kompresorový vůz a fotografie zachycuje 40 LET VÝVOJ BENZ, odhalí probíhající dokumentace. “Liberecký kraj, motoristů ráj”
Liberec město motorismu  14. 7. 1894 vyjel z Liberce do Gondorfu baron Theodor von LIEBIEG na první dálkovou jízdu automobilem Benz Victoria výrobní číslo 76. 👍🍀👍  Mimořádné schopnosti, kterými Liebieg disponoval, podpořily rozvoj nového automobilového oboru nejen v Libereckém kraji, ale i Evropě a světě. Jeho následující činy na poli mobility nejsou doceněny.  Theodor von LIEBIEG - pionýr motorismu (archiv Svatopluk Holata)
Liberec město motorismu 14. 7. 1894 vyjel z Liberce do Gondorfu baron Theodor von LIEBIEG na první dálkovou jízdu automobilem Benz Victoria výrobní číslo 76. 👍🍀👍 Mimořádné schopnosti, kterými Liebieg disponoval, podpořily rozvoj nového automobilového oboru nejen v Libereckém kraji, ale i Evropě a světě. Jeho následující činy na poli mobility nejsou doceněny. Theodor von LIEBIEG - pionýr motorismu (archiv Svatopluk Holata)
Jedna zajímavost. Baron Theodor von Liebig byl nejen jedním z nejvýznamnějších představitelů textilních průmyslníků v Čechách, ale navíc i nadšeným motoristou. Přesně 31.října 1893 koupil u továrníka Karla Benze nový model automobilu Victoria a dohodl jeho dodání na prosinec 1893 do Liberce. V té době v českých zemích doposud žádný automobil nebyl a v celém Rakousko-Uhersku pouze dva. Po dodání vozidla do Liberce nastaly na Celním úřadě v Liberci obtíže, kde odmítli Victorii vydat, protože položku automobil ve svých seznamech neměli. Nakonec byla Victorie proclena jako jeden kočár bez oje a jeden plynový motor. I přes zjevnou nedůvěru městského zastupitelstva byla provedena zkušební jízda, na jejímž základě bylo vystaveno povolení k jízdě po veřejných komunikacích. Bylo to vůbec první řidičské oprávnění v českých zemích. 16.července 1894 Victoria, Theodor von Liebig a syn zemského rady Franz Stransky vyjeli z Liberce do Gondorfu u Koblenze. Za 59 hodin ujeli 939 km průměrnou rychlostí 15,9 km/hod. Spotřebovali 140 kg benzínu, Franz Stransky nanosil ze studánek, potoků a říček do otevřeného chladícího systému 1500 litrů vody. Tato Liebigova cesta byla první dálkovou jízdou ve světových dějinách automobilismu. Baronu Theodoru von Liebigovi patří v automobilismu tato prvenství:      Vlastnil první automobil v českých zemích     Bylo mu vydáno první řidičské oprávnění v českých zemích     S vozidlem Victoria uskutečnil první dálkovou jízdu     Dojel jako první na garanční opravu do dílen výrobce  (Z brožury Libereckého kraje "Kolébka motorismu v českých zemích" - zkráceno) (archiv Všichni Čermáci)
Jedna zajímavost. Baron Theodor von Liebig byl nejen jedním z nejvýznamnějších představitelů textilních průmyslníků v Čechách, ale navíc i nadšeným motoristou. Přesně 31.října 1893 koupil u továrníka Karla Benze nový model automobilu Victoria a dohodl jeho dodání na prosinec 1893 do Liberce. V té době v českých zemích doposud žádný automobil nebyl a v celém Rakousko-Uhersku pouze dva. Po dodání vozidla do Liberce nastaly na Celním úřadě v Liberci obtíže, kde odmítli Victorii vydat, protože položku automobil ve svých seznamech neměli. Nakonec byla Victorie proclena jako jeden kočár bez oje a jeden plynový motor. I přes zjevnou nedůvěru městského zastupitelstva byla provedena zkušební jízda, na jejímž základě bylo vystaveno povolení k jízdě po veřejných komunikacích. Bylo to vůbec první řidičské oprávnění v českých zemích. 16.července 1894 Victoria, Theodor von Liebig a syn zemského rady Franz Stransky vyjeli z Liberce do Gondorfu u Koblenze. Za 59 hodin ujeli 939 km průměrnou rychlostí 15,9 km/hod. Spotřebovali 140 kg benzínu, Franz Stransky nanosil ze studánek, potoků a říček do otevřeného chladícího systému 1500 litrů vody. Tato Liebigova cesta byla první dálkovou jízdou ve světových dějinách automobilismu. Baronu Theodoru von Liebigovi patří v automobilismu tato prvenství: Vlastnil první automobil v českých zemích Bylo mu vydáno první řidičské oprávnění v českých zemích S vozidlem Victoria uskutečnil první dálkovou jízdu Dojel jako první na garanční opravu do dílen výrobce (Z brožury Libereckého kraje "Kolébka motorismu v českých zemích" - zkráceno) (archiv Všichni Čermáci)
Ve Stráži...
Ve Stráži...
Theodor Liebieg s jeho manželkou (Foto: Anton Huber, Wikimedia Commons, CC0)
Theodor Liebieg s jeho manželkou (Foto: Anton Huber, Wikimedia Commons, CC0)
V roce 1934 navštívila se svými syny a lékařem Liebiega v Liberci i paní Benzová...
V roce 1934 navštívila se svými syny a lékařem Liebiega v Liberci i paní Benzová...

zdroj: https://plus.rozhlas.cz/liebiegove-z-reichenbergu-a-zazrak-textilniho-prumyslu-na-liberecku-7168633

Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme za pouhý jeden kalendářní rok nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí, možná i za jedno století.

I když - abychom pravdu děli - ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. V tom případě, když si jimi nejsme tak zcela jisti, říkáme jim "kontroverzní;" tím pádem mohou být: takové... anebo makové. Patří k nim i syn soukeníka Johann neboli Jan. Příjmením Liebig.

"Jeho předkové se přistěhovali na sever Čech na počátku 18. století ze Slezska. Město Broumov tehdy bylo kvetoucím textilním střediskem. Adam Liebig byl soukenickým mistrem a chtěl, aby se jedno z jeho dětí věnovalo duchovní dráze. Měl to být právě Jan, který přišel v Broumově na svět 7. června roku 1802. Jenže všechno dopadlo jinak, protože živitel rodiny zemřel na tuberkulózu. To bylo Janovi teprve dvanáct let. Musel se rozloučit se studii a pomáhal matce živit početnou rodinu." Do děje i do Janova života nás uvedl autor knihyTvůrci českého zázraku .

Janovi nezbylo než zůstat u plátenictví. Když se vyučil a v šestnácti letech složil tovaryšskou zkoušku a v šestnácti letech nastoupil do soukenické dílny. U mistra Laubnera se naučil hlavní zásadě, podle níž se později řídil: "Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak." Po krátké době toto zaměstnání však opustil. Začal se živit hauzírováním - jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už ve svých dvaceti letech mohl otevřít obchod na libereckém náměstí. Načež vyrazil na zkušenou do světa. Což znamenalo, že prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem, a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce. Do Broumova se nevrátil. Byla to tam chudá existence. Raději zůstal s bratrem Františkem, který za ním do Liberce dorazil z Prahy v roce 1818, v Liberci, který se stal po zbytek jeho života druhým domovem. Založil tu na náměstí obchod se střižním zbožím a módními ozdobami. Společně zde otevřeli obchod, který nesl název Gebrüder Liebieg.

Oba kluci Liebigové (a také jejich sestra Pavlína), tedy všichni tito sourozenci byli velice podnikaví. Jan ještě o něco podnikavější. Jezdil po trzích, obstarával zboží a sem tam něco pašoval přes slezsko-českou hranici. Když sourozenci nashromáždili dostatečné finanční prostředky, zřídili si sklad a svou podnikatelskou činnost rozšířili o překupnictví textilního zboží (což znamená, že plátno od tkalců vykupovali). Jenomže Janovi, který byl o něco podnikavější než bratr František, jak jsme už slyšeli, záhy došlo, že ještě lepší by bylo zboží pro obchod ve vlastní režii vyrábět. Ne však nějaké lecjaké. Originální. Proto absolvoval v roce 1825 vzdělávací cestu po západní Evropě, do Anglie a Francie. Ona byla možná nejenom vzdělávací, ale tak i trochu "průmyslově-špionážní."Seznámil se s  tamní textilní výrobou.  V krátké době jednoho roku tam zvládl nejenom oba jazyky, ale zmocnil se i tajemství výroby speciálních šatovek - tibetu, saténu a merina. Když se vrátil domů, některé modely stavů přenesl do malé dílny v Liberci, a s bratrem založili přádelnu s dvanácti stavy a začal se šatovkami podnikat. Firma rychle rostla, o čemž svědčí, že zakoupila v Josefově Dole továrnu, do níž byly instalovány moderní stroje (většinou dovezené z Anglie). Začali podnikat ve velkém.

V roce 1828 se Johannovi podařilo získat od pražského bankovního domu Karl Ballabene přádelnu a barvírnu. Prostorný objekt u Harcovského potoka se stal základem továrny (později nazývané Textilana), v níž pracovalo v té době 300 lidí. V této době se sestra Pavlína se provdala.

Bratři se rozešli v  roce 1831, kdy údajně pro zdravotní potíže, kterými trpěl František Liebig, z firmy právě on vystupuje  a vedení přebírá podnikatelsky zdatný bratr Johann. Mnohem pravděpodobnější je, že se mu nelíbil dravý podnikatelský duch a praxe jeho bratra. Jan Liebig se totiž s konkurencí nemazlil, přetahoval zkušené odborníky a dělníky, prováděl průmyslovou špionáž. V té gründerské době sázeli někteří podnikatelé na nedodržování smluv, zneužívání obchodních informací a bankovní machinace. Jan Liebig se těchto metod rozhodně nestranil. Dokonce byl obviněn z podloudnictví při obchodu s bavlnou, toto nařčení však úspěšně ustál. Všechny důkazy se "záhadně" ztratily při železniční přepravě. (Na tuto - a podobnou - praxi jsme pak navázali a tvořivě ji ještě rozvinuli a obohatili o nové prvky koncem následujícího století.)

S novým sortimentem slavil Jan Liebig obrovský úspěch. Brzy začal vyvážet téměř do celé monarchie. Ve 40. letech 19. století se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Jen v předcházejícím desetiletí pracovalo v jeho provozech na 200 moderních stavů; pak koupil první a po něm i další parní stroj (topilo se v něm hnědým uhlím a rašelinou, později černým uhlím), v polovině 19. století zaměstnával už sedm až osm tisíc dělníků (a mnohonásobek domáckých tkalců), v jeho provozech pracovalo 800 mechanických stavů, měl velkosklad v Mödlingu u Vídně a agentury v Hamburku, Paříži, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires. Jeho továrna vyráběla ročně 50 000 kusů neboli štuků čili balíků vlněných látek. "Liebigovým největším problémem v té době byla distribuce zboží,"píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Proto se rozhodl spojit Liberec se světem pomocí železnice. Projekty tratí do Prahy, Pardubic a do Žitavy (odkud bylo spojení na Berlín) se staly i jeho (neobyčejně výnosnou) obchodní spekulací. Skoupil totiž převážnou většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil." (Což praktikují některé úřednice - a úředníci - i v dnešní době - akorát že kromě jich samých už z těchto čachrů nikdo jiný užitek nemá.)

Když byl roku 1859 zahájen do Liberce železniční provoz, znamenalo to pro dosud provinciální město vstup do moderní historie. Liebig položil základy rozkvětu města a celé oblasti. Liberec se stal politickým centrem českých Němců; později, v období první republiky, v něm pracovalo několik cizích konzulátů. Vedle vlastních továrních budov postavil Liebig sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárnu v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny. Založil také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj. Pro tuto továrnu byl vybudován i pobočný závod - přádelna v nedalekých Haraticích. Poté přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a v dalším desetiletí začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.

Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Pan továrník dal postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn, na který navazovalo pekařství, hostinec a sklad mouky. Tím zajistil pro své zaměstnance levný a kvalitní chléb a pečivo, které dodával do vybraných prodejen. Koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece. Získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati právě těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem.

Firma Liebig přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka. Postavení firmy bylo tak silné, že v roce 1866 (tehdy válčilo, jak si dozajista pamatujeme, Rakousko s Pruskem u Hradce Králové), kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavili, ale ještě svoje podniky rozšiřují. Kromě textilu začal Liebig podnikat také v hornictví - vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně.

Byl to tvrdý, cílevědomý a často bezohledný podnikatel. Dlužno však mu přiznat, že vůči svým zaměstnancům zachovával sociální cítění. V dobách, kdy prakticky neexistovala žádná státní sociální politika, kdy se pracovalo nejprve třináct, pak čtrnáct, patnáct hodin denně, a dětská práce se považovala za samozřejmou, kdy se každý zaměstnanec sám staral o své stravování a neexistovaly podnikové kantýny a podobná zařízení, rozdával Liebig svým zaměstnancům poukázky pro vybrané prodejny na nákup základních potravin za zlevněné ceny. (Alkohol se na ně kupovat ovšem nesměl.) Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Stavěl dělnické kolonie, školky pro děti svých dělnic, financoval stavby škol. Zasloužil se o to, že byla postavena nemocnice v Liberci, zřídil řadu sociálních ústavů, kupříkladu v Kartouzích, kde trávily podzim života staré textilácké dělnice.

V Rakousku patřil k uznávaným osobnostem. Zúčastnil se frankfurtského sněmu v roce 1848. V 60. letech se stal poslancem Říšského i českého zemského sněmu, byl presidentem Obchodní komory v Čechách, císař pán mu udělil svůj Řád, tedy Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu, a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později už zdobil jeho mužnou hruď Řád Železné koruny 2. řádu. (Nikterak přitom nevadilo, že Jan Liebig byl kdysi stíhán za podloudnictví s bavlnou - možná se to dokonce bralo jako zásluha, poněvadž už v následujícím roce dostává Liebig baronství.) Do zbrusu nového erbu si dal pan novopečený baron heslo "Per laborem ad honorem," tedy "Prací ke slávě." I dnes použitelný slogan. (I když - jak pro koho, že.) Zkrátka zdálo se, že nad panstvím tohoto severočeského velkopodnikatele nemůže (podobně jako nad jedním impériem) slunce zapadnout. Leč zapadlo. Ten den, který rázem na mnoho desítek let změnil doposud kladná znamínka u jména Jan Liebig na veskrze záporná, i když (jak se ukázalo) poněkud nespravedlivě, ten den nese datum posledního března roku 1870.

"Svárovskou stávku vyvolal ředitel Liebigova závodu ve Svárově a v Haraticích Václav Palme," říká v knize Tvůrci českého zázraku její autor Miroslav Hlaváč. "Ten se pokusil 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců." Jeden zajímavý detail: Václav Palme byl před léta oním železničním úředníkem, který zašantročil úřední spisy, dokazující Liebigovo podezřelé jednání při obchodech s bavlnou. Byl tenkrát propuštěn ze státních služeb pro nedbalost, leč Liebig se o něj postaral. Strach z odhalení hříchů z mládí, které by Liebiga zcela jistě ve společnosti zdiskreditovaly, ten strach ho vyděsil k smrti. Nepochybně mu obavy, že by při vyšetřování mohl Palme promluvit, zkrátily život.

Stalo se to dva roky před svárovskými událostmi ve Smiřicích. Jen poznámka na okraj: celé smiřické panství (které bylo značně zadlužené) koupil Liebig i se zámkem ve veřejné dražbě za 2 miliony 600 tisíc zlatých. "23. ledna 1868 o polednách seděl pan továrník Jan Liebig u stolu a obědval. V té chvíli mu přinesl listonoš psaní s neočekávanou zprávou: obchod jeho zetě v Paříži zaznamenal úpadek. Bankrot. V tom okamžení jej ranila mrtvice na pravé straně celého těla, ano také i na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jackson, který jej odvezl do Vídně. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí smiřického zámku; aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžit se mohl, povolal z Liberce svého stavitele Sačkera, který během 14 dní pohodlné spouštědlo aneb výtah do parku zřídil."

Když vedení závodu dalo vyhlásit snížení mezd, odpovědělo 1200 svárovských dělníků stávkou. Stávkující vyslali k řediteli Palmemu delegaci, jenže ten na nějaká vyjednávání neslyšel, a uvedl do pohybu státní mašinérii. V telegramu do Jablonce okresnímu hejtmanovi žádal okamžité posily četnictva a vojenskou asistenci. Píše se v něm doslovně: "K ochraně majetku a osobní bezpečnosti." Okresní hejtman v Jablonci telegrafuje zase dál, především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají s potlačením stávky vypomoci. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova. 180 mužů (tedy dvě setniny pěšího pluku) přibylo 31. března (před druhou hodinou ranní) do Svárova. Byli ubytováni v objektech svárovské továrny a na účet vedení závodu hoštěni.

"Posledního březnového dne roku 1870 se během odpoledne před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Demonstrace to byla poklidná, přesto ji začalo vojsko a četnictvo rozhánět. Tehdy došlo k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, vojsko postupovalo proti stávkujícím s nasazenými bajonety. První dělníci jsou zraněni, dochází k prvnímu zatýkání." Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska (asi 360 mužů), místodržitelství posílá 22 četníky z Prahy. Mezitím se vedení firmy rozhodlo uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky, termín znovuotevření továrny a mzdové požadavky, to vše bylo podmíněno "rozhodnutím domu Liebigů." "Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni." Když se to stávkující dozvěděli, celá masa se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Také pracující v Pribschově přádelně bavlny v počtu čtyř set zastavili práci. Jenomže ono se nikoli pouze stávkovalo, ono se začalo pochodovat. Do centra událostí se vydaly víc než tři tisíce dělníků. Když se domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.

A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k "čištění terénu." Kteréžto "čištění" spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím. Už při prvním útoku byl jeden dělník - František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny - probodnut četnickým bajonetem. Zůstal na místě mrtev. Poněvadž se - podle názoru vojenského velitele - nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili tím, že házeli kameny a hole, byl dán rozkaz ke střelbě. Později se někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal:"Lid dal se na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: Nazdar, ať žijou čeští vojínové! Ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich bodat bajonety a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání... něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly."

Bez výstrahy, bez varování bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří v té době už byli na ústupu. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen devítiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl: střela, která prolétla oknem, ho zasáhla v domě jeho rodičů. Zranění podlehla druhého dne šestnáctiletá tovární dělnice Pavlína Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišerz Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Tomuto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okresní hejtman Schusternapsal v hlášení pražskému místodržitelství:"Ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor." Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec (poté, co dělníci byli rozptýleni) zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby jim pomohli. Zastřelení byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch odvezeni do Držkova, kde byla většina obětí pohřbena. V příštích dnech už k žádnému krveprolití nedochází. Mezitím do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedenímmajora Cibulky.

Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno "k ochraně majetku a osobní bezpečnosti" ředitele Václava Palmeho, potažmo barona Liebiga. Ani to však nestačí, a ještě 1. dubna telegrafuje okresní hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné čety jezdectva, "aby byla zajištěna služba zpravodajská a strážní." Brány Liebigovy továrny zůstávají uzavřeny. Státní moc se obávala, že "dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy jako pravá zemská pohroma." Teprve 7. dubna může okresní hejtman s ulehčením hlásit místodržitelství:"Dnes se společným úsilím obou okresních hejtmanů, vojenského velitele i majitelů okolních továren podařilo přimět barona Liebiga, aby se zavázal otevřít svárovskou a haratickou továrnu, a to příští pondělí, to jest 11. dubna, všem dělníkům, kteří o to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami smluvili."
domain, Smiřice

Baron Jan Liebig zemřel na svém zámku ve Smiřicích za čtyři a půl měsíce po svárovské stávce ve věku osmašedesáti let. Jeho potomci firmu úspěšně rozvíjeli. Na počátku 20. století založili v Liberci automobilku, Vlastnili podíly nejenom v českých a německých firmách na našem území, ale i v zahraničí. V meziválečném období byl vnuk Jana Liebiga Theodor místopředsedou Čs. svazu průmyslníků. Po druhé světové válce byl podnik znárodněn, pod značkou Textilana Liberec vydržel do roku 2005, kdy továrna definitivně zmizela z mapy Liberce. (zdroj Český rozhlas dvojka)

Psal se prosincový den roku 1893. Město bylo pokryto hlubokým sněhem a Liebieg seděl ve své kanceláři. Kolem poledne sluha oznámil, že si ho přeje vidět nějaký muž z Mannheimu od firmy Benz. "Moje auto, kde ho má?" ožil Liebieg. "Nic s sebou nemá." - "To musí mít! Pusťte toho muže dovnitř!" Liebieg vstal zpoza svého stolu, jako by přijímal velmi důležitou návštěvu, a dychtivě pohlédl na dveře. Ty se otevřely, a vstoupil prostý muž. Nešikovně se uklonil a pak řekl: "Jsem zámečnický mistr Thum ze společnosti Benz & Co., a přivážím baronovi jeho auto." "Ty andělské dítě!" zajásal Liebieg, vzal mistra zámečníka za paži a vytáhl ho k oknu. "Kde je moje auto?" "Dole nic není, pane barone! Čeká na celnici. Neví, co s ním. Pro takové vozy neexistuje předpis." - "Pak jej stačí vytvořit," odvětil Liebieg. "Žádný z těch pánů to neumí. Už prošli všechny knihy." "Pak ti je pomůžu najít! " zasmál se Liebieg. "Pojďte se mnou, vážený pane! Trojský kůň se nezastaví před branami!

"Víte jak nakonec baron Liebieg automobil proclil?Na celním úřadě sdělil hlavnímu celnímu správci, že auto jako celek představuje něco velmi riskantního a stále nepopsaného. Doporučil jej rozebrat ​​na části - kočár bez oje - sazba 75 zlatých - a plynový motor o hmotnosti 200 kilogramů - tarif 14 zlatých - takže celkem zaplatil clo 89 zlatých.

.(zdroj: Theodor Liebieg, Paul Reiner: Der Auto-Pionier auf  Viktoria von Karl Benz, 1937)

Victoria Benz...
Victoria Benz...
Theodor Liebieg a jeho snoubenka na voze Benz Victoria | Foto: Lucie Fürstová
Theodor Liebieg a jeho snoubenka na voze Benz Victoria | Foto: Lucie Fürstová
   Nezvěstný obraz Eduarda Charlemonta z roku 1901 - „Tu fotografii známe z literatury. Pochází zase asi z roku 1901, kdy byly vztahy mezi rodinou Theodora Liebiega mladšího a Eduardem Charlemontem velice srdečné. O tom vypovídá například společná fotografie, kdy na úplně novém autě značky Daimler sedí Theodor, jeho manželka a Eduard Charlemont. A také řada dalších fotografií, kde Eduard například maluje tento dnes nezvěstný obraz,“ vysvětlila Zuzana Štěpanovičová.
Nezvěstný obraz Eduarda Charlemonta z roku 1901 - „Tu fotografii známe z literatury. Pochází zase asi z roku 1901, kdy byly vztahy mezi rodinou Theodora Liebiega mladšího a Eduardem Charlemontem velice srdečné. O tom vypovídá například společná fotografie, kdy na úplně novém autě značky Daimler sedí Theodor, jeho manželka a Eduard Charlemont. A také řada dalších fotografií, kde Eduard například maluje tento dnes nezvěstný obraz,“ vysvětlila Zuzana Štěpanovičová.

Theodor von LIEBIEG

Byl předsedou správní rady a.s. Liberecká pouliční dráha, dnes Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce.Vliv této kosmopolitní osobnosti na středoevropský prostor je inspirativní a stále ohromující. Ve své době zaměstnával okolo 5000 osob, což bylo opravdu hodně. Pro srovnání dnes pracuje v Krajské nemocnici Liberec cca 2000 lidí. (autor příspěvku Svatopluk Holata)

70.léta
70.léta
Liebigova továrna  (zdroj: kniha Architektura pohybu a proměn, Emil Hlaváček, Praha, 1985)
Liebigova továrna (zdroj: kniha Architektura pohybu a proměn, Emil Hlaváček, Praha, 1985)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Textilana kolem roku 1974  (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)
Textilana kolem roku 1974 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)
https://prazdnedomy.cz
https://prazdnedomy.cz
archiv Radomír Cerman
archiv Radomír Cerman
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Pav Karel)
archiv Pav Karel)
archiv T.Majer
archiv T.Majer
I v Textilaně bylo veselo😉 (archiv J.Majer)
I v Textilaně bylo veselo😉 (archiv J.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1946 –Textilana (arhiv T.Majer)
1946 –Textilana (arhiv T.Majer)
archiv T.Majer
archiv T.Majer
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
Textilana (archiv Jarda Veselský)
Textilana (archiv Jarda Veselský)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
Textilana (tehdy tedy ještě Liebiegova továrna) v roce 1858. Z Anschiringerova Alba severočeského průmyslu. (Tomáš Cvrček)
Textilana (tehdy tedy ještě Liebiegova továrna) v roce 1858. Z Anschiringerova Alba severočeského průmyslu. (Tomáš Cvrček)
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
Textilana (archiv Luboš Mencl)
Textilana (archiv Luboš Mencl)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka

Textilana Liberec

 byl průmyslový podnik založený ve druhé polovině 19. století průmyslníkem Johannem Liebiegem. Postupně se vypracoval na největší textilní podnik v severních částech Čech. Jeho areál, který čítal asi sto objektů.
Textilana zaměstnávala v dobách své největší slávy osm tisíc lidí, v roce 2001, v době prohlášení konkurzu, tam už bylo jen 700 zaměstnanců a o tři roky později výroba vlněných látek s touto značkou zcela zmizela.
Zakoupil ji v roce 2006 investor z Nizozemí.

Ještě před prodejem ale průmyslové objekty v letech 2003 a 2004 srovnaly bagry se zemí. Zůstal stát jediný objekt, pětipodlažní budova od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty z roku 1908, jež představuje první železobetonovou industriální stavbu ve městě Liberci. Roku 2018 přestala mít nizozemská společnost o pozemky zájem, neb se sama ocitla ve finančních nesnázích a chtěla se parcel zbavit.

Nyní mají pozemky po bývalé Textilaně nového vlastníka. Město se nakonec rozhodlo pozemky nekoupit. Pozemky získala investiční společnost Middle Europe Investments (MEI). Pro devítihektarový areál plánuje společnost výstavbu více než 1000 bytů a část hodlá využít pro kanceláře a podnikatelský inkubátor.
(zdroj: Wikipedia, Prázdné domy.cz)
(https://prazdnedomy.cz)
(https://prazdnedomy.cz)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Jiří Kladivo
archiv Jiří Kladivo
Úderník z Textilany. "Nejlepší textilák kraje úderník Josef Podlipný z liberecké Textilany. Za necelý rok splnil pět ročních norem na dvaceti širokých stavech." Padesátá léta dvacátého století. (archiv L.Janků)
Úderník z Textilany. "Nejlepší textilák kraje úderník Josef Podlipný z liberecké Textilany. Za necelý rok splnil pět ročních norem na dvaceti širokých stavech." Padesátá léta dvacátého století. (archiv L.Janků)
archiv T.Majer
archiv T.Majer
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1958 –Textilana (arhiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
1968 (archiv T.Majer)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka

Zbytek  komína v roce 2020 (Luboš Janků)

Hlavní provozy Textilany. (archiv Jany Ducháčkové)
Hlavní provozy Textilany. (archiv Jany Ducháčkové)
Textilana ,správní budova ,laboratoře ,v pozadí česárna ,barevna atd.
Textilana ,správní budova ,laboratoře ,v pozadí česárna ,barevna atd.

Výběr z knihy Textilana v obrazech a datech

Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)

První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).
Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.
Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.
Liebiegové Balabenům zaplatili 18.500 zlatých, obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem 2. světové války odhadován asi na 60 miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korun.

Více najdete v brožuře V.Rudy - Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.


(zdroj:  https://egonovypohledy.blogspot.com/2016/  )

archiv Kleofáš Čuhadinger
archiv Kleofáš Čuhadinger
Padesátá léta 20.století - úderníci v Lbc Textilaně (Zdroj: SOkA Liberec)
Padesátá léta 20.století - úderníci v Lbc Textilaně (Zdroj: SOkA Liberec)
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
2003 (https://prazdnedomy.cz)
2003 (https://prazdnedomy.cz)
2006 (https://prazdnedomy.cz)
2006 (https://prazdnedomy.cz)
(zdroj Hasičský kalendář rodinný na obyčejný rok, 1897)
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
Motorový vůz č. 39 (1940 - 1968) přijíždí 7.5.1967 od Vratislavic k výhybně Textilana.
Motorový vůz č. 39 (1940 - 1968) přijíždí 7.5.1967 od Vratislavic k výhybně Textilana.
TEXTILANA LIBEREC "vystupovat"..!!  (color Fotočas)
TEXTILANA LIBEREC "vystupovat"..!! (color Fotočas)
Křižování tramvají u Textilany v roce 1998. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
Křižování tramvají u Textilany v roce 1998. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
V roce 1973 bylo pro právě rekonstruovanou tramvajovou trať z Liberce do Jablonce nad Nisou dodáno 14 nových tramvají T3. Vůz č. 36 na snímku přijíždí od Liberce v červenci 1984 na křižování do výhybny Textilana. (archiv Boveraclubu)
V roce 1973 bylo pro právě rekonstruovanou tramvajovou trať z Liberce do Jablonce nad Nisou dodáno 14 nových tramvají T3. Vůz č. 36 na snímku přijíždí od Liberce v červenci 1984 na křižování do výhybny Textilana. (archiv Boveraclubu)
Liberec zastávka "Textilana" 6.7.2002. Toto místo už dnes v této podobě budeme hledat v Liberci marně (Dalibor Melecky)
Liberec zastávka "Textilana" 6.7.2002. Toto místo už dnes v této podobě budeme hledat v Liberci marně (Dalibor Melecky)
lávka mezi dvěma částmi Textilany končí ve vzduchu, budova u tramvajové trati spadla. Vůz T3 č.38 má za sebou mírnou srážku při zatahování do vozovny, což mu nebrání v jízdě na lince z Jablonce nad Nisou do Liberce. (polovina 80.let, foto Miroslav Grisa ml.)
lávka mezi dvěma částmi Textilany končí ve vzduchu, budova u tramvajové trati spadla. Vůz T3 č.38 má za sebou mírnou srážku při zatahování do vozovny, což mu nebrání v jízdě na lince z Jablonce nad Nisou do Liberce. (polovina 80.let, foto Miroslav Grisa ml.)
Textilana ještě stojící, ale už spící. 10.7.2004. (Jiří Holeček)
Textilana ještě stojící, ale už spící. 10.7.2004. (Jiří Holeček)
Křižovatka ulic Jablonecká x Dvorská x Zvolenská v roce 2004 a 26.6.2022
Křižovatka ulic Jablonecká x Dvorská x Zvolenská v roce 2004 a 26.6.2022
2.11.1994 (archiv František Zikmund)
2.11.1994 (archiv František Zikmund)
Montážní vlak při montáži trolejového vedení u Textilany. (Zdroj: Liberecký deník) (archiv Všichni Čermáci)
Montážní vlak při montáži trolejového vedení u Textilany. (Zdroj: Liberecký deník) (archiv Všichni Čermáci)

Textilana 6.6.2002 (archiv M.Plešinger)

Tady měla Textilana sběr šrotu .Bylo to po bouračce jedné provozovny.(archiv Luboš Janků)
Tady měla Textilana sběr šrotu .Bylo to po bouračce jedné provozovny.(archiv Luboš Janků)

Textilní továrna byla vybudována na místě bývalé hraběcí Clam-Gallasovské manufaktury z roku 1806. Počátkem 20. století se postupně rozrostla v největší tovární komplex ve městě, po válce fungoval koplex jako Textilana, n.p. a po revoluci jako Textilana a.s. Kromě budovy tkalcovny vlny architekta Maxe Kühna a Heinricha Fanty byl celý areál v roce 2003 zbořen.

(zdroj: Otto Spamer - Johann Liebieg Ein Arbeiterleben, 1871) (archiv Petra Ruprechta)
(zdroj: Otto Spamer - Johann Liebieg Ein Arbeiterleben, 1871) (archiv Petra Ruprechta)
 (archiv Václava Exnera)
(archiv Václava Exnera)

Tvar křižovatky a nepřirozenost rozlehlé prázdné plochy uprostřed města napovídají, že zde kdysi stálo něco velkého. Právě tady, přímo u Harcovského potoka, založil v první polovině 19. století Johann Liebieg slavnou textilní továrnu, která měla lví podíl na tom, že se Liberec stal z maloměsta regionálním centrem. Liebiegova kapitalistická velkotovárna se později přeměnila v socialistický státní podnik Textilana. Pro Liberec je příznačné, že má ke své historii přezíravý vztah a o svou paměť se příliš nestará. Jak jinak si vysvětlit, že z továrny, které město vděčí za svůj současný význam, nezbylo v podstatě nic?

Před 48 lety přišla Textilana na trh československé republiky se zcela novým výrobkem. Počátkem roku 1971 to byla mimo jiné zcelá nová dámská šatovka z čisté střižní vlny ,polyesterového vlákna a tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera. Velmi odbrých vlastností klasických a syntetických vláken použitých poprvé v této zcela nové kombinaci se přenesly i na vlastní tkaninu ,která se vyznačovala vynikající stálostí tvaru s velkou odolností proti pomačkání ,dokonalou splývavostí a prodyšností ,příjemným vlněným omakem.

A co je důležité dnes ,jako před 48 lety -jen s nepatrými nároky na ošetření a čictění. Araxa -ona půvabná textilie (dnes by byla již šestatřicátnice) byla stálá v oděru a odolná proti žmolkování. Dala se snadno prát a po vyprání rychle schla. Textilana v Liberci ji vyráběla v šíři 140 cm a ve velké škále módních barev ,které se všechny vyznačovaly vysokou stálostí na světle a i v potu. Dámská šatovka Araxa byla oceněna medailí LVT 71 a na základě posudků státní zkušebny č. 219 v Praze, Výzkumného ústavu vlnařského v Brně a Ústřední technické kontroly jakosti,byla šatovka Araxa uznána rozhodnutím ministerstva výstavby a tehniky za Technicky pokrokový výrobek.

Co víc dodat. 3 zkušebny a jedno ministerstvo před 48 lety potvrdilo vynikajíí kvalitu libereckého výrobku. Výrobku ,nak kterém se podílela řada občanů našeho města. Výrobku ,který svou kvalitou by převálcoval vše ,co dnes obchod nabízí v tomto sortimentu a to ještě pod hlavičkou dovozu Made in China. (zdroj Textilana - zmizelé město)

Liberec, Textilana (bývalá) dne 19.9.2004. (archiv Boveraclubu)
Liberec, Textilana (bývalá) dne 19.9.2004. (archiv Boveraclubu)
Deset let zpátky, 28.11.2010, Liberec - Textilana (archiv Boveraclubu)
Deset let zpátky, 28.11.2010, Liberec - Textilana (archiv Boveraclubu)
Souprava T2R.PX projíždí dne 26.8.2006 podél bývalé Textilany na výlukové lince k Ústavu sociální péče. (archiv Boveraclubu)
Souprava T2R.PX projíždí dne 26.8.2006 podél bývalé Textilany na výlukové lince k Ústavu sociální péče. (archiv Boveraclubu)

Textilana

(archiv Josefa Zušťáka)

Textilana Liberec 2004.

(foto Petr Šimr)

červenec 2022

(foto Jiří Louda)

Textilní impérium v městě pod Ještědem vybudoval v druhé polovině 19. století Johann Liebieg. Do roku 1949 patřila Textilana do koncernu Českých vlnařských závodů. Posléze se osamostatnila a zlatou éru zažila v 60. a 70. letech minulého století díky modernizaci. V roce 1971 zaměstnávala podle informací uvedených v publikaci Textilana v obrazech a datech autorky Vlasty Bergmanové 6500 lidí, kteří ročně vyráběli asi 18 milionů metrů tkanin.
Po roce 1989 došlo ke snížení stavu pracovníků a na objemu výroby se podepsala konkurenceschopnost na západních trzích. Po uzavření započala demolice výrobních hal včetně ikonického symbolu továrny v podobě komínu s logem Textilana. Dodnes stojí takzvaný Modrý bod, ze kterého se stala ruina.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/textilana-liberex-urbex-20220715.html?fbclid=IwAR3BzycQM8rBMDP2P-h7pW6WQ74e2j-KxyG7fkJwqVIWmE_ST6C8o4bE4Zk#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

výhled z budovy směrem k prostoru , kde stávala Textilana
výhled z budovy směrem k prostoru , kde stávala Textilana
VIZUALIZACE - PROMENÁDA LIBEREC. Nákupní a zábavní centrum přinese liberečanům přes sto obchodů, chybět nebudou služby, restaurace a také například vnitřní kluziště.
VIZUALIZACE - PROMENÁDA LIBEREC. Nákupní a zábavní centrum přinese liberečanům přes sto obchodů, chybět nebudou služby, restaurace a také například vnitřní kluziště.

Začátek výstavby obřího centra se stále zpožďuje

10.7.2007

LIBEREC - Komplikace s vykoupením soukromého pozemku, který brání výstavbě přeložky tramvajové trati, stále zdržuje začátek výstavby obchodního a nákupního centra Promenáda Liberec, jež má výrůst na území bývalé Textilany.

Přeložka tramvajové trati je přitom nutnou podmínkou začátku výstavby.

"Díky přeložce je všechno komplikovanější. Stále tak čekáme na vyřízení potřebných stavebních povolení. Začít se stavbou bychom chtěli nejpozději na začátku října," uvedl generální ředitel koinvestorské společnosti Labyrint Real Estate, Vladimír Bihary.

Zahájení výstavby se prodlouží o další dva měsíce. Hlavním problémem zůstává soukromý pozemek stojící v místě plánované tramvajové trati v Mlýnské ulici.

"Podle posledních zpráv je jednání na dobré cestě. Soukromý majitel obdržel nabídku, ke které se vyjádřil velmi pozitivně," konstatoval Vladimír Bihary.

Průtahy v udělování stavebních povolení potvrzuje i stavební úřad.

"Už jsou to tři roky od prvního územního rozhodnutí a stavba stále ještě nezačala," potvrdil Václav Řezáč z oddělení územního řízení libereckého magistrátu.

Investorovi se podařilo vyřídit alespoň jeden problém, týkající se dvou potoků v zadní části budoucího centra.

"Povolení od vodoprávního úřadu k vybudování přeložek těchto potoků jsme již obdrželi," doplnil Vladimír Bihary.

Zábavní komplex Promenáda bude mít tři nadzemní patra a vyroste na ploše 32 tisíc metrů čtverečních. V jeho areálu bude moci parkovat až 1500 vozidel.

Součástí centra bude hypermarket, multikino, fitness centrum, několik restaurací, kaváren a mnoho dalších, převážně kulturních prostor.

(zdroj archiv Libereckého deníku)

 leaderboard 1/1  Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách.  Zdroj: Vizualizace/ TRESS Real ESTATE  Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách.
leaderboard 1/1 Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách. Zdroj: Vizualizace/ TRESS Real ESTATE Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách.

Stavba bytového městečka začne do roka

24.4.2009

Liberec - Svou konečnou podobu má nový projekt, který má vyrůst na území bývalé Textilany. Poté co se město, dopravní podnik a holandský investor nedávno domluvili na přesunutí tramvajové trati mimo plánovanou zástavbu, zmizely všechny otazníky ohledně konkrétního zastavění a velkolepý projekt může postoupit do další fáze.

Cílem holandského investora je vytvořit na pozemcích bývalé Textilany živou a moderní část města se všemi funkcemi, které k tomu patří. "Součástí projektu je tedy i řešení okolních vazeb v území," dodal Josef Hlavička, právní zástupce holandského investora.

Součástí projektu podle Tomáše Kadeřábka bude i zeleň, několik pěších zón, úprava toků obou potoků, zakomponování zastávky tramvaje, nezbytná obchodní a občanská vybavenost. "Ve své snaze vybudovat na pozemcích bývalé Textilany bytové městečko byl a je investor ze strany Města Liberec a Dopravního podniku podporován. Spolupráce s oběmi institucemi je velmi dobrá," doplnil Josef Hlavička z pražské advokátní kanceláře Havel a Holásek, která zastupuje investora.

Prvotní záměr byl takový, že na obří stavební parcele vzniknou jen byty, tento plán však město navrhlo upravit. Ještě před několika měsíci měl investor v záměru postavit na území bývalé Textilany obchodní centrum Promenáda. Od projektu ale nakonec odstoupil, a to kvůli stále se zvyšující konkurenci obchodních komplexů v centru Liberce. (Autor: Petra Rejsková, Liberecký deník)

Takto by mohl vypadat areál bývalé Textilany.

Soukromý investor chce na svých pozemcích postavit asi tisíc bytů s kancelářemi a obchody.Liberečtí radní schválili koncept územní studie. Ten řeší hlavně prostorové vazby, dopravu nebo infrastrukturu. Počítá mimo jiné s vedením tramvajové trati v blízkosti stávající zastávky "Textilana" vnitroblokem navržené zástavby. Tramvaj by tak nadále měla jezdit areálem bývalé textilní továrny. Na tramvajové trati by měla přibýt nová zastávka v obou směrech. "Přibližně v polovině mezi tramvajovými zastávkami "Textilana" a "U Lomu" je nově navržena zastávka z důvodu lepší dopravní obslužnosti území veřejnou hromadnou dopravou a menší docházkové vzdálenosti z nově navržené zástavby a z části sídliště Králův Háj," popisuje náměstek primátora pro technickou správu Jiří Šolc s tím, že tramvaj po výstavbě při průjezdu místem zpomalí.

(zdroj: Liberec.cz, 2021)