Liberec V - Kristiánov (Spořitelna, zámek, letní kino, klášter, Textilana )
Kristiánov
Někdejší samostatné vrchnostenské město Kristiánov, vybudované na principu zahradního města více než sto let před tím, nežli byla poprvé vydána klíčová kniha Ebenezera Howarda Zítřek. Pokojná cesta ke skutečné reformě (1898), představuje jedno z nejpozoruhodnějších klasicistních založení na našem území. Jednalo se o regulovanou plánovanou výstavbu pod dohledem vrchnosti a za duchovního otce podniku je považován hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas. Kristiánov plnil funkci architektonického předpolí zámeckého areálu a vytvářel reprezentativní pohledovou kulisu hlavní příjezdové komunikace k zámku od Prahy.
Sídliště bylo vybudováno ve dvou fázích. Během první (1788-1796) bylo po obou stranách dnešní ulice 8. Března (zamýšlené a projektované jako podlouhlé náměstí) postaveno celkem 12 volně stojících domů, na každé straně po šesti. Za druhé fáze (1795-1800) bylo v roce 1795 vytyčeno druhé náměstí, které mělo mít půdorys pravidelného čtverce, ovšem kvůli svažitému terénu a z důvodu lepšího obestavění bylo v letech 1795-96 zmenšeno na své západní straně o jeden blok. Uprostřed náměstí byl původně gloriet kryjící studnu, od něhož se paprskovitě rozbíhalo lipové stromořadí (odtud původní název Lipové náměstí - Linden Platz), který později nahradil nerománský kostel od Gustava Sacherse, zbořený v 70. letech 20. století.
(zdroj: https://liberec-reichenberg.net/.../nazev/42-kristianov )
Horní centrum v roce 1994
(zdroj Kniha o Liberci)
2002
archiv Karel Pav
Stará a nová spolková hala
(konec 19.století, 1933)
Všechny tři budovy na druhém snímku (zleva čp. 347, 346 a 348 - V), z
nichž dnes stojí jen ta nejvzdálenější, jsou úzce spojeny s dělnických
hnutím. Ještě v polovině 19.století tudy vedla pouhá polní cesta do
Jizerských hor a Harcova. Brzy po výstavbě nemocnice (1848) se rozhodla
podniková Rozina Klosová postavit na protější straně cesty dva obytné
domy v popředí a současně s ní podal žádost o povolení stavby třetího
domu J. Farník.
Levý dům byl od začátku patrový a v roce 1890 dostal
přístavbu, v níž bylo umístěno vetešnictví. Tím jeho proměny skončily.
Prostřední dům, jenž zůstal přízemní, koupil J. Jung, roku 1854 v něm
otevřel hospodu U Polního zámečku (Zum Feldschlöschen) a současně si
podal žádost o povolení přístavby kuželníku. Dům napravo vlastnil
stavitel Hans Miksch. Všechny objekty stály tehdy za městem, odděleny od
něj zahradami a poli.
Hostinec Polní zámeček prosperoval a stal se
brzy oblíbeným místem schůzek soukenických tovaryšů a později také
různých spolků nejen dělnických ale i České Besedy, Dobročinu ad.
Oblíbenosti místa se snažila využít i Anna Simonova, která koupila od
stavitele Miksche sousední dům a zřídila v něm konkurenční restauraci.
Když k ní přístavěla sál těsně u hranic s vedlejším pozemkem, dostali se
oba sousedé do sporu. Toho využil Průmyslový vzdělávací spolek, dům
získal a otevřel v něm spolkovou místnost (tzv. Vereinshalle) s čítárnou
(4.7.1869) a roku 1871 přistavěl další sál, který vidíme na prvním
obrázku.
V době příprav Německo - české výstavy v roce 1906 musely
dostat všechny budovy podél hlavní přístupové trasy vhodnou úpravu.
Zatímco Vereinshalle zvyšuje svůj objekt o jedno podlaží a obnovuje
celou přední fasádu (1905), nařizuje magistrát majitelce Polního zámečku
ještě před výstavou, aby urychleně opravila omítku průčelí.
Polní
zámeček pak dál rok od roku chátral. Bývalý kuželník se změnil v
provizorní ubytovny. Když dům roku 1932 koupili manželé Portigovi, zdálo
se, že mu nastávající lepší časy, protože měl být přestavěn na
třípodlažní výstavní budovu. Starý dům byl zbourán, ale přestavba se už
neuskutečnila. Štenýře lešení, jež vidíme na snímku, dokládají začátek
demoličních prací. Z polního zámečku zůstaly pouze zbytky kuželníku,
kde stále bydlelo několik chudáků. To už měla sousední Vereinshalle za
sebou přestavbu do podoby zachycené na snímku, kterou prošla v roce
1921.převzalo ji Všeobecně prospěšné stavební družstvo a schůzovní
místnosti využívaly pak různé, po nejvíce dělnické spolky.
Budova
pak vyměnila několikrát majitele, kteří ji marně nabízeli městu pro
rozšíření nemocnice. Teprve roku 1942 ji konečně magistrát v konkurzu
koupil, aby zde mohla být zřízena škola pro ošetřovatelky. K plánované
adaptaci však bohužel nedošlo. Po osvobození byla upravena pro potřeby
kožního oddělení nemocnice. Přitom byly odbourány staré objekty u
Baarovy ulice i na pozemku bývalého Polního zámečku. Po několika dalších
rekonstrukcích slouží stále nemocnici a v současnosti je zde umístěno
plicní oddělení.
Počátky dělnického hnutí připomínala pamětní deska
od Jiřího Seiferta (1961), která byla roku 1986 nahrazena novou od
libereckého sochaře Jiřího Gdovína. Po vybudování parkoviště (1995) byl
vyvrácený pomník znovu osazen, ale už bez desky.
(zdroj Kniha o Liberci)
Historie českého anarchismu (1880 - 1939)
O založení Všeobecného vzdělávacího spolku Omladina pro Liberec a okolí usiloval Jan Konrád spolu s Janem Špalkem (oba dva obuvníci) od května roku 1892, kdy předložili pražskému místodržitelství stanovy ke schválení. Místodržitelství je však uznalo až 23. července o rok později.
Ustavující valná hromada nově vzniklého spolku se konala 4. září 1893 v
místnosti Vereinshalle v malém sále. V čele spolku stanul Jan Konrád a
jeho náměstkem se stal tkalcovský dělník Jan Trejbal. Spolek měl na
počátku 149 členů (mimo jiné Josefa Buriana a Josefa Peštu), z toho bylo
dokonce 34 žen! Během zasedání valné hromady, které začalo ve tři
hodiny odpoledne, se projednávaly body týkající se účelu spolku,
přijímání členů, voleb, spolkových záležitostí a nakonec zbyl čas na
volné návrhy. Bylo sděleno, že J. Konrád byl zvolen 99 hlasy a J.
Trejbal 94 hlasy. Do desetičlenného výboru se dále dostali Hynek Mužík,
Václav Riegr, Jan Špalek, Josef Burian Josef Ducháč, Karel Jaroš a
dokonce dvě ženy Anna Konrádová a Františka Deutschová. Náhradníky byli
Štěpán Hejda a Anna Valášková a revizory se stali Josef Pešta a
František Erlebach. Také byl učiněn dotaz ohledně spolkové místnosti.
František Erlebach navrhoval místnost v hostinci U Velryby, ale tato
záležitost byla přenechána výboru. Schůze byla po třech hodinách
ukončena provoláním "Na zdar" a po schůzi se ještě zpívala Píseň práce.
V devět hodin večer, ten samý den, se sešel výbor spolku, aby projednal
volbu funkcionářů, odebírání časopisů a spolkovou místnost. Bylo
dohodnuto, že pozici jednatele spolku bude vykonávat Hynek Mužák,
pokladníkem se stane Josef Ducháč, účetním Karel Jaroš a domácím
správcem se stal Štěpán Hejsa. Dále bylo ujednáno, že se budou odebírat
časopisy Omladina, Rozhledy, Dělnické listy, Ženský list, Sociální
demokrat, Červánky a Rašple. O spolkové místnosti stále nebylo jasno,
členové se však dohodli, že požádají hostince U Města Norimberka a U
Kanónu. Schůze byla zakončena v půl jedenácté večer schválením návrhu na
pokladničku, do které by se mohly odkládat dobrovolné příspěvky.
Druhá spolková schůze se odehrála 18. září ve Vereinshalle, tentokrát
ve velkém sále. Schůzi zahájil její předseda Jan Konrád za přítomnosti
policejního komisaře Nečáska, jenž byl přítomen každé schůzi. Hlavní
náplní schůze byla přednáška Josefa Škáby, tou dobou studenta práv v
Praze, o "Mravním a společenském významu práce." Škába "uváděl poměry
mezi tak zvanými "dobrými" a "špatnými" dělníky, jak se na ně pohlíží,
jak bývají odměňováni, o ceně práce, o rozdílu kapitálu, o významu
strojů, o dělbě práce, o našich povinnostech a právech." Po přednášce
"napomínal přítomné, by se jich domáhali cestami nám přiměřenými."
Na programu schůzí obecně se objevovala přednáška. Mimo Josefa Škáby
přednášel v Liberci v lednu 1894 také Karel Rosák, častěji se však na
schůzích objevovalo předčítání. Oblíbenými byly texty z edice Epištoly
svobody, vydávané K. S. Sokolem nebo různé přílohy novin Sociální
demokrat. Spolek se rozhodl pro zakoupení knih (a také písní) z
knihkupectví F. Bačkovského. Další knihy spolek"zdědil" po spolku
Svornost. Také se často odpovídalo na dotazy z otázní skříně. Na schůzi
konané 16. dubna 1893 se řešilo několik otázek týkajících se aktuálních
problémů: "Co je ještě vlastně význam prvního máje?", "Mohou se
proletáři celého světa spojit? Kdy? Nemohou se spojiti u nás v jednom
městě?" nebo "Čím by nám bylo hlasovací právo, kdybychom ho měli?" ale i
čistě zájmových: "Proč se nevyučuje ve zpěvu zároveň také notám?"
Spolek byl přes svou vzdělávací náplň přístupný i klasickým zábavám
dělnického života. Na schůzích bylo například projednáváno, aby se do
spolkové místnosti zakoupila hra "Dáma", která byla i v jiných spolcích,
dělníci chtěli pořádat věneček, který však nakonec výbor neschválil, či
chtěli pořádat pěveckou tabuli spojenou s domácí zábavou, což bylo na
schůzi konané 23. října 1893 jednohlasně přijato. Dělníci také velmi
rádi hráli karty, což liberecký dopisovatel listu Sociální demokrat
okomentoval slovy: "Zdejší dělnictvo, povětšině české, velmi holduje
hrám v karty, což mu zajisté ke cti neslouží."
Dne 20. dubna roku
1893 se na schůzi řešilo odebírání nového časopisu. Josef Pešta
navrhoval, aby spolek nechal předplatit časopis Neodvislost, což bylo
přijato všemi členy výboru. Zároveň bylo usneseno doplatit dluh čtyři
zlaté za odebírání časopisu Nové proudy. Josef Ducháč také doporučil,
aby bylo zrušeno odebírání časopisu Sociální demokrat, návrh byl však
zamítnut.
V lednu roku 1893 bylo zažádáno o úpravu stanov za účelem
umožnění vytvářet místní odbory. V květnu místodržitelství nové znění
stanov schválilo a od 18. června 1893, kdy se konala nová ustavující
hromada, neslo sdružení název Vzdělávací spolek Omladina pro Čechy. Pro
členství ve spolku byla stanovena dolní hranice věku 16 let. Členem se
stával ten, kdo zaplatil 10 zlatých, přispěvatelé byli povinni složit 2
zlaté ročně. Po změně názvu se vyměnilo i předsednictvo spolku a novým
předsedou se stal Ondřej Hašek. Další funkce byly rozděleny následovně:
místopředsedou byl Jan Trejbal, prvním jednatelem byl František Militký,
druhým Kubich, pokladníkem František Slavík, knihovníkem Burian a
zapisovatelem Jaroš.
Důležitou součástí spolkové činnosti byl zpěv.
Revoluční písně byly rozšiřovány s texty přeloženými do češtiny a staly
se první záminkou k úřednímu zákroku proti členům spolku. Došlo k němu v
listopadu roku 1893, kdy v Liberci vládla napjatá atmosféra. Dne 14.
října téhož roku byl hrabětem Thunem odvolán liberecký starosta Carl
Schücker se zastupitelstvem a do města byl dosazen vládní komisař.
Členové Omladiny byli ve spolkové místnosti v restauraci U kanónu, kde
se bavili sborovým zpěvem. Při zásahu komisaře bylo u přítomných
zabaveno šest exemplářů zpěvníků v češtině. Další vyšetřování a soudní
řízení libereckého krajského soudu bylo sice v lednu roku 1893
zastaveno, spolek byl však ostře sledován.
První polovina roku 1893
byla pro Omladinu v Liberci obdobím vzestupu. Uvádí se, že k 20. březnu
téhož roku má celkem 248 členů. Spolek rozvíjel spolupráci se skupinami v
okolních městech a obcích. Obrat nastal koncem roku 1893 a na počátku
roku následujícího, kdy se v Praze připravoval proces s tzv. tajným
spolkem Omladina. Všechny spolky nesoucí tento název byly ostře
sledovány policií. V lednu 1894, kdy byl na schůzi Omladiny přizván
Karel Rosák, byla jeho přednáška neustále přerušována inspektorem
Nečáskem, který schůzi také rozpustil. Členové spolku na další schůzi
vypracovali stížnost na inspektorovo jednání a zaslali ji
místodržitelství i poslanci říšské rady hraběti Kounicovi. V těchto
dnech byli nejen členové Omladiny z popudu městské rady podrobeni
domovním prohlídkám, a s některými probíhalo i trestní řízení. Avšak dne
17. března 1894 pak byla liberecká Omladina úředně rozpuštěna.
Při
soupisu majetku spolku vyšlo najevo, že Omladina pro Čechy se sídlem v
Liberci vlastnila spolkovou skříň, pokladničku pro peníze při zábavách,
hlavní členskou knihu, pokladní, účetní a jednatelskou knihu, inventář,
časopisy, držátka na časopisy, dva obrazy se sklem a rámem (Bohyni
svobody), dvoje desky pro písně, 16 kusů žertovných výstupů pro mužský
hlas a jiné zpěvníky, merendy, 30 knih papíru, 700 kusů stanov, 18
mašliček pro pořadatele zábav, fotografie spolku Svornost, spolkové
odznaky a cestovní legitimace a 98 svazků knih dílem poučné a dílem
zábavné.244 Většina tohoto majetku připadla dalšímu spolku, který
členové bývalé Omladiny založili. Na konci září tak vzniklo další
nepolitické vzdělávací sdružení, a to Dělnická jednota pro severní
Čechy. (zdroj Historie českého anarchismu)
Felberova ulice
Stará liberecká spořitelna
v dnešní Felberově ul., založená v 19.12.1853, činnost zahájila v 24.4.
1854 v tomto domě postaveném r.1807 panským justiciárem Antonem
Ludwigem. Ten ho v roce 1816 prodal továrníkovi Josefu Müllerovi a jeho
potomci jej pak přenechali v roce 1871 Spořitelně. Kvůli rozšiřujícímu
se provozu (16.11.1868 zřízena mj. zastavárna) bylo nejprve zadaptováno
podkroví, později bylo rozhodnuto postavit zde dnešní budovu. (zdroj Kniha o Liberci)
Spořitelna
ve Felberově ulici byla postavena v letech 1888 - 1891
na základě projektu
vídeňských architektů Miksche a Niedzielského a prováděcí práce
realizoval místní stavitel Adolf Bürger. Stylově objekt vychází z
italsky orientované neorenesance, která je pro tvorbu ateliéru
charakteristická a patří k jejich nejzdařilejším realizacím. Nespornou
kvalitu objektu podtrhuje i užití ušlechtilých materiálů (pískovec,
mramor). Průčelí je členěno do tří pásů, kdy na bosovaném přízemí
spočívá vysoký řád, členící první a druhé patro. Hlavní průčelí vrcholí
atikou zdobenou balustrádou, zakrývající sedlovou střechu. Spořitelna
původně využívala pouze přízemí a zbývající dvě patra byla obytná. Od
roku 1921, kdy interiér prošel adaptací (arch. Max Kühn), je provozu
spořitelny vyhrazena celá budova. (zdroj: https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/107-sporitelna )
Gutenbergova čp.1 v roce 1910
. Vedle zámku a hotelu Zlatý Lev je poněkud ve stínu dům na adrese Gutenbergova 1. Dnes je tento dům součástí hotelu Zlatý Lev a v přízemí v nárožni části je restaurace . Ale jaké je vlastně historie tohoto domu ?
Na místě kde stojí byl v minulosti zámecký park . A samozřejmě tady nebyly ulice Palachova a Rumunská.
Hrabě Clam- Gallas se rozhodl část parku prodat - díky tomu vznikly domy a ulice Gutenbergova a Komenského . Jednu z parcel koupil lékař Ignaz Grasse. A v roce 1895 začalo dohadování o silniční čáře vzhledem k nově budované ulice Gutenbergova . ( pozemky na ulici Gutenbergova Clam - Gallas daroval městu za určitých podmínek . Jednou z nich byla šíře ulice 12 m a neohrožení nároží zámku . Město chtělo šíři 14, ale to by ubralo Grassemu 2 m. Nakonec tedy je ulice Gutenbergova 12 m. Grasse dostal povolení v roce 1897 a tak tam vznikl dům od Ernsta Shafera ( též autora Ještědského domu ). Tak vznikl první dům v ulici a pak následoval Zlatý Lev . Úzká ulice je dnes slepá . V roce 1907 patřil sům primátorovi Bayerovi a pak doktorovi Helmovi. (autor příspěvku Karel Krenk)
Dům továrníka K.Zimmermana.
(archiv Martin Plešinger)
Pohlednice Zámeckého náměstí prošlá poštou v roce 1910.
Vydavatel Herman Selbt , Míšeň . V roce 1910 , kromě prvnîho letu Jana Kašpara : Podle oficiálnîho sčítání v tomto roce tvořili Češi 6,1 procenta obyvatel Liberce . Do Ginzkeyiho továrny ve Vratislavicích zavedena vlečka, byla dokončena stavba Textilní školy podle návrhu Oskara Rosslera.Byla dokončena přehrada v Jablonci , v Jablonci byly otevřeny Městské lázně Františka Josefa podle plánů Roberta Hemmricha .vznikla 3 km dlouhá sáňkařska dráha Černá Studnice- Jablonec (autor příspěvku Karel Krenk)
16.5. 1906
se poprvé v Liberci rozsvítilo veřejné elektrické osvětlení v
centru města. Pozornost obyvatel přitahovalo speciální žárovkové
osvětlení tohoto domu . (autor příspěvku Karel Krenk)
Liberecký zámek
Liberecký zámek vznikl jako městské sídlo renesanční šlechty v 70.letech
16.století a ve své podstatě se uchoval v následně rozvinutých
původních hmotách, doplňovaných v dalších stoletích.
Přestavěná
nejstarší část, obrácená k městu, navázala na renesanční budovu, ale
změnila vstupy, takže starý portál po odstranění staré přístupové cesty
se ocitl v rovině oken přízemí.
Zámek je jednou z prvních zděných staveb v Liberci. Dali ho postavit na místě staršího panského domu tehdejší majitelé frýdlantského panství bratři Kryštof a Melchior z Redernů v letech 1582-1587. Podle nejstaršího vyobrazení z konce 17. století, jež se zachovalo na víku skleněného poháru, jednalo se o poměrně jednoduchou renesanční stavbu. Její sedlovou střechu ukončovaly na obou stranách vysoké profilované štíty, nad římsou vystupovaly ozdobné vikýře. Vstup do zámku, umístěný na straně obrácené k městu, zdůrazňoval kamenný portál se znakem Redernů a Šliků. K hlavní budově, označované jako Redernský zámek, dala Kateřina z Redernů, vdova po Melchiorovi, přistavět v letech 1602 - 1604 zámeckou kapli, jejíž věž - sloužící současně jako zvonice, dominovala celému zámeckému komplexu rozšířenému o Nosticovské křídlo, napojené kolmo na kapli. Kateřina ho dala postavit pro svou sestru Mikulášku Nosticovou, rozenou Šlikovou, v roce 1609.
Už v roce 1615 postihla zámek pohroma v podobě požáru, který zničil přední budovu až po přízemí a silně poškodil i Nosticovské křídlo. Obnovu zámku po požáru řídil stavitel italského původu Jan Arkon, působící v Žitavě. Nejcennější část zámku - kaple - nebyla naštěstí požárem zasažena. Za její prostou fasádu s okny zachovávajícími dosud lomený gotický oblouk, zůstal zachován pozdně renesanční interiér, který je znamenitou ukázkou dovednosti neznámých mistrů ze 17. století. Nejcennější částí tohoto interiéru je nesporně hlavní oltář. I když během staletí utrpěl mnohou újmu a některé části dokonce už chybějí, dokládá dodnes jak v celkovém pojetí vlivy holandské, tak v samotném provedení mistrovství svých tvůrců. Oltář stojí volně v prostorné nice na západní straně kaple. Další částí kaple - kazetový dřevěný strop - dělený profilovanými trámy na 42 pole se středy zdobenými rozetami, dále osmiboká kazatelna, varhanní kruchta a panská oratoř podepřená dřevěnými toskánskými sloupy, přístupná po samostatném schodišti ze starého zámku, jsou barevností a použitými ornamenty vzájemně sladěny.
V letech 1773-1778 byl zámek rozšířen o další budovu zvaný Nový neboli Zahradní zámek. Jeho stavbu řídil a projektoval panský stavitel J. J. Kuntze. On také v letech 1785-1786 provedl rozsáhlou přestavbu Redernského zámku a dal mu dnešní podobu. Tehdy byly odstraněny zdi obepínající zámecký areál a z věží na nárožích zůstala pouze severní, před kaplí. Když byla roku 1787 založena Panská ulice (dnešní 8. března), obestavěná po obou stranách roztomilými klasicistními domy, získal zámek důstojný, vskutku reprezentační nástup při příjezdu od jihu ve směru od Prahy, ústící do čestného nádvoří před Nostickým zámkem.
Velkou přestavbu prodělal také nový zámek v letech 1852 - 1854 pod vedením vídeňského architekta H. Ferstela. Z té doby pochází i čtvercová věž,
vytvářející zajímavý spojovací článek mezi Nosticovským křídlem a Novým
zámkem. Koncem 19. století se změnilo také bezprostřední okolí zámku na
jeho západní straně, kde vznikla nová ulice Klotyldina (dnes Palachova)
a Pivovarská (dnešní Rumunská), odlehčující dopravě ve středu města.
Jejich vzájemné propojení a navázání na ulici Panskou si vyžádalo
snížení terénu před zámkem téměř o 4 metry. Tím došlo k obnažení značné
části suterénu Redernského zámku a původní vstup se ocitl vysoko nad
terénem a byl zazděn. Z ulice Gutenbergovy musel být upraven i vstup do
zámecké kaple.
Postupně přestal zámek sloužit svému původnímu poslání. Už v roce 1850
byl v Redernském zámku umístěn okresní soud, Nový zámek se od roku 1927
proměnil na ubytovnu zaměstnanců správy zámku, přičemž došlo ke zničení
krásných interiérů, zejména pak bohaté štukové výzdoby stěn a stropů,
provedené podle návrhu francouzského architekta Louise Greniera pražským
štukatérem Josefem Bossim. Z rozlehlého zámeckého parku, založeného
velkoryse rovněž z popudu Kateřiny z Redernu v 17. století, zůstaly po
proražení Gutenbergovy ulice pouhé zbytky. V roce 1933 převzal zámek
stát pro ředitelství státních lesů a statků a od té doby sloužily jeho
prostory většinou jako kanceláře. Část parku se staletými stromy padla
v roce 1950 za oběť při zřízení letního kina.
Nová, šťastnější éra zámku nastala, když Zahradní zámek a Nosticovské
křídlo převzal v 70. letech Skloexport pro zřízení stálé expozice skla.
Nakonec mu předala Vysoká škola strojní a textilní i zbývající části
zámku a podle projektu zpracovaného v libereckém Stavoprojektu
architektem Pavlem Janouškem byla zahájena rozsáhlá a nákladná
rekonstrukce a přestavba nejen celého zámku, ale i jeho nejbližšího
okolí. Všechny objekty byly pod odborným dohledem památkářů upraveny pro
potřeby Skloexportu. Nový zámek a Nosticovské křídlo budou dále sloužit
především výstavním účelům. U Nosticovského křídla, kde vznikla
prostorná vstupní hala, bylo arkádové přízemí rozšířeno pro hlavní
vstup. Velkými změnami prošly interiéry Redernského zámku a kaple. Po
zajištění stability byly v této nejstarší části zámku upraveny
reprezentační místnosti potřebné pro obchodní jednání a ubytování hostů.
Zámecká kaple se stala rovněž součástí reprezentačních prostor a bude
sloužit jako menší společenská místnost pro slavnostní příležitosti.
V jejím interiéru byly odborně zrestaurovány vzácné polychromované
dřevěné části i vyřezávaný hlavní oltář, na kruchtě byly umístěny nové
varhany. Doplňkem interiéru se staly unikátní výrobky našich sklářů.
Prostorů v suterénu bylo využito na zřízení vinárny Kaplanky, přístupné
také přímo z Gutenbergovy ulice. Novou úpravu dostaly parkové plochy
v okolí zámku, zejména hlavní nástup končící širokým schodištěm před
vstupem v Nosticově křídle. Nástupnímu prostoru dominuje štíhlý obelisk.
Text: Liberecké domy hovoří I. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1992
.
Liberecký cyklistický klub v roce 1886
Cyklisté stojící před vchodem do Zahradního zámku. Mezi tzv. kostitřasy
vidíme uprostřed i zajímavou dvoukolku. Výrobou kol se v Liberci
zabývala továrna Möldner a Skreta (čp.154 - III), která sice v dubnu
1899 vyhořela, ale výrobu obnovila. (zdroj Kniha o Liberci)
Liberecký zámek a vzorkovna skla Skloexport
v devadesátých letech 20.století (archiv Jany Zahurancové)
Skleněný poklad je na střepy. Prodaný
Největší expozice skla na světě z libereckého Zámečku je pryč. Sen o městě jako pupku sklářské Evropy se rozplynul.
Tajemný Redernovský zámek uprotřed Liberce už neskrývá žádný poklad. Je
prázdný. A to ještě před deseti lety existovaly plány udělat z něj
muzeum evropského sklářství.
Firma Ústí Development, která zhruba před čtyřmi lety objekt koupila i se sbírkou bývalého Skloexportu, sklo odvezla.
"Zámek je prázdný. Sbírku jsme prodali. Zbyla tam jen světla na
chodbách," oznámila jednatelka firmy Lenka Wilkelmanová. Souhlasila
s prohlídkou kaple. "Jen tam můžete fotit," upozornila.
Kaple je jediným místem, kam firma zájemce pustí. Majitel má totiž s libereckou radnicí dohodu, že v ní úředníci mohou oddávat.
Hlavní vchod ze zahrady působí opuštěně. Mříž ze žlábku nad schodištěm
někdo ukradl. Když si člověk povyskočí, zahlédne v oknech "bílého"
Zahradního křídla prázdné regály. V dobách slávy Skloexportu byly plné
mís a číší z olovnatého křišťálu od sklářů z Poděbrad a Světlé nad
Sázavou.
Sbírka, kterou liberecký Skloexport, jediný vývozce československého
skla, shromažďoval desítky let, se rozplynula. Měla "kusově" hodnotu od
desíti do patnácti milionů. Jako kolekce ale nevyčíslitelnou.
"Bylo to to nejcennější, co v zámku bylo, ale hovořit se mi o tom
nechce. Je to moje srdeční záležitost," přiznal dříve bývalý generální
ředitel Skloexportu Jaroslav Křivánek.
Trhliny expozice dostala v době, kdy se do Skloexportu dostala jako
předsedkyně představenstva Regina Rázlová. Přišla s holdingem, který
sjednotí všechny sklářské firmy a posílený bohatým investorem vybuduje
české sklářské impérium. "Tehdy se odtrhl Crystalex Nový Bor a šéfové
Skloexportu jeho sbírku odvezli. Nechtěli vystavovat konkurenci," říká
správce zámečku.
Projekt Rázlové zkrachoval. Zbyly dluhy u bank a státu za dvě miliardy.
Šéfové firmy s obchodními partnery čelili obžalobě z "tunelu" za více
než půl miliardy korun. Soud je ale po deseti letech vyšetřování
osvobodil. Exherečka Rázlová před soud nikdy nepředstoupila. Kvůli
zdravotním problémům.
Bývalí zaměstnanci Skloexportu chtěli sbírku i se zámkem zachovat
a najít pro ni využití.
"Existoval projekt na Muzeum evropského sklářství. Měli jsme kontakt na
novináře z odborných časopisů a ti zase napojení na evropské sklárny.
Chtěli jsme o ně sbírku rozšířit," vzpomíná Petr Máslo, bývalý pracovník
propagace Skloexportu.
Plán nedopadl. "Myšlenka to byla hezká, ale nikdo už do toho nechtěl jít," tvrdil tehdejší liberecký primátor Jiří Kittner.
Před lety zámeček koupila holandská firma Ústí Development. Údajně
za cenu od šedesáti do osmdesáti milionů. Chtěla zámek přebudovat na
pětihvězdičkový hotel. K tomu nikdy nedošlo..
Zámek je pustý
Zní to jako pohádka. Dlouhé chodby, ověšené gigantickými hrozny
křišťálových lustrů, které se postupně rozsvěcely, obrovské sály
s nekonečnými vitrínami, tisíce sklenic, pohárů, mís, váz, karaf,
džbánů. Pokojová světla, lampy a lampičky nejrůznějších tvarů. Technické
křivule, pipety, baňky a měrky, ladné i rozdováděné figurky, plastiky
špičkových českých umělců i absolventů sklářských škol. To byl
Redernovský zámek v Liberci, Skleněný zámek Skloexportu.
"Bylo to neskutečné. Každý, kdo vstoupil, byl z toho úplně paf. Ať to
byl prezident Havel, nebo obchodník nějaké firmy," vzpomíná na sbírku
českého skla Liberečan Petr Máslo.
Ve Skloexportu pracoval celý život od umělecké průmyslovky v Kamenickém
Šenově. Zažil největší slávu i pád po příchodu rodiny Rázlových.
Skleněný zámek Liberec
- našel jsem doma prospekt společnosti Skloexport z roku 1989, kde jsou fotografie tehdejších prostor a expozic českého skla v zámku, které Skloexport využíval pro obchodní jednání s klienty z celého světa. Jako kluk jsem měl tu možnost tyto prostory po revoluci vidět a bylo to úchvatné (snad někdy najdu fotky z té návštěvy a dám je sem). Pamatuju si hlavně tu dlouhou chodbu plnou krásných lustrů, které se rozsvěcely postupně jeden za druhým. Všude se píše, že tyto expozice nebyly veřejnosti přístupné. Teď je zámek veřejnosti stále ne zcela přístupný (jen příležitostně na nějaké akce) a patří společností ÚSTÍ DEVELOPMENT s většinovým společníkem v Holandsku. (autor příspěvku Jaromír Peterka)
Musel jsem jít
"Kdybych nemusel, neodešel bych. Tu práci jsem miloval," říká Máslo. Začínal na zakázkách pro Spojené státy a Kanadu, pak navrhoval design a obaly na varné sklo Simax a poslední tři roky byl šéfem propagace. Jezdil do Frankfurtu nad Mohanem na veletrh skla. "To bylo něco jako Ženeva pro auta. Provázel jsem i delegace zákazníků. Těmi nejvýznamnějšími byli Japonci. Byli po našem skle posedlí. A myslím, že jim to zůstalo dodnes," říká Máslo.
Putoval po českých sklárnách s novináři zahraničních odborných časopisů
i filmaři. Ti natáčeli o skle. "Film mám. Ale nikdo ho nechce. Přitom je
na něm celá historie výroby českého skla. Technologie, které jsme uměli
jen my. Pamatuji se třeba na číše z harrachovské sklárny, které měly
stonky tenké dva milimetry, a takových majstrštyků bylo v zámečku
spousta. Byly to vzorky, unikáty," poznamenal.
Pamatuje i rekonstrukci zámečku v osmdesátých letech. Největší stavební
dílo v dějinách Skloexportu. Po ní se sbírka z původně jednoho
zahradního křídla zámečku rozšířila na všechny tři části sídla. Kromě
Nosticova i na Redernovské a Clam-Gallaské. Co patro, to jiný druh skla.
Po opravách se ze zámečku stala rezidence pro nejluxusnější klientelu.
VIP rezidence
Hosté přijeli vstupní zahradou, prohlédli si sbírky, uzavírali smlouvy
v saloncích českém, anglickém, německém, italském či španělském. Nahoře
se vyspali ve stylových pokojích s vybavením z interiérů českých zámků.
Ti lepší ve svatebním apartmá s nebesy. A večer popili archivní víno ve
sklepní vinárně Kaplance. Věřící zašli do renesanční Redernské kaple
a svůj pokoj, modlitebnu s oknem k Mekce, měli v zámku i muslimové.
Nynější správce ochotně provede ohlášené návštěvy a svatby do zdejší
kaple, ale povídat nechce. "O kapli vám řeknu všechno, o sbírce povídat
nebudu. Vidíte sami, už tu není," dodává. Jméno nechce uvést ani další
dlouholetá pracovnice Skloexportu, která měla na starosti inventuru
v části olovnatého skla.
"Na celou sbírku bylo šest uklízeček, které nedělaly nic jiného, než
umývaly exponáty. Ty byly ale jen pro zákazníky. My, zaměstnanci, jsme
nic kupovat nesměli," dodala. Když sbírku definitivně zavřeli
a Skloexport zkrachoval, před zhruba devíti lety, přešla na prodejnu
přímo v sídle firmy pod libereckým vlakovým nádražím.
"Tam jsme prodávali kusy ze skladů. A pak skončilo i to," dodala.
Zámeček je dnes obestřený tajemstvím. Je to liberecký hrad v Karpatech.
Dovnitř mohou jen ti, kdo mají zájem o koupi anebo svatby. Lidem je
přístupná pouze kaple.
"Je původní ze šestnáctého století, ale taky ji opravovali. Například
vitráže měly mít motivy z Erbenovy Kytice. Památkářům se ale zdály moc
morbidní, takže sem nakonec dali tabulky nažloutlé a bílé," vysvětluje
správce. Cestou zpět ukazuje na panel nad schody nalevo od velké vstupní
síně - recepce. Připomíná přestavbu zámečku, pod níž se podepsala
polská stavební firma Budimex. Dále už je jen mříž a dlouhá chodba
s ověsovými lustry. Ty jediné tam zůstaly jako památka na skleněnou
pohádku.
Interiér zámecké kaple
Za historií libereckého zámku se musíme ohlédnout do roku 1538, kdy
Jáchym z Bibrštejna koupil od libereckého měšťana Antona Plischkeho
rodinnou usedlost. Z té se po dostavění panského domu pro správce stal
základ dnešního zámku. Za skutečnou přeměnu této usedlosti však vděčíme
bratřím Kryštofu a Melchioru Redernům, kteří roku 1583 začali nedaleko
správcova domu budovat renesanční zámek. Dokončen byl po čtyřech letech.
Jednalo se patrně o jednoduchou, pozdně renesanční dvoupodlažní stavbou
se sedlovou střechou.
Když v roce 1591 Kryštof zemřel, přešel
majetek na Melchiora a po jeho smrti o devět let později se stala
správkyní rodového majetku jeho manželka Kateřina - hraběnka Šliková. Ta
se v roce 1604 rozhodla vystavět na severní straně libereckého zámku
kapli. Postavena byla také věž na severním nádvoří. Ta sloužila jako
zvonice i bašta a je jedinou zachovanou do současnosti. Dále následovala
výstavba druhého, tzv. nosticovského křídla.
V roce 1615 zničil požár celé redernské křídlo kromě hradní kaple.
Nové křídlo zámku zvané Nový zámek nechal ke stávajícímu areálu
přistavět hrabě Kristián Filip Clam-Gallase. Navrhl a postavil jej
clam-gallasovský stavitel Johann Josef Kunze. Křídlo má podobu
dvoupodlažní klasicistní budovy, zdobené černým štukem s vchodem
směřujícím do parku. Do této klasicistní podoby bylo v letech 1785-86
přestavěno také původní redernské křídlo, které tím bylo obohaceno o
mansardovou lomenou valbovou střechu. Z obranných prvků po přestavbě
zůstala pouze severní bašta.
Následovala přestavba v letech 1852-54 a
to ve stylu romantismu. Tuto novou podobu navrhl vídeňský architekt
Friedrich von Stache a realizoval Heinrich Ferstel. V rámci této
přestavby byla vybudována nová čtyřboká věž propojující Nový zámek a
nosticovské křídlo. V této době však zámek již nesloužil jako šlechtické
sídlo. Od poloviny 19. století byl do redernského křídla umístěn
okresní soud a Nový zámek od roku 1927 sloužil jako ubytovna zámecké
správy.
Po pozemkové reformě v roce 1933 přešel zámek do vlastnictví
státu a stává se sídlem ředitelství Státních lesů a statků. Za druhé
světové války zde sídlilo posádkové velitelství a Německá pracovní
služba. V padesátých letech převzala redernské křídlo Vysoká škola
strojní. V sedmdesátých letech převzal Nosticovské křídlo a Nový zámek
Skloexport, který v roce 1986 získal také křídlo redernské. Podnik
plánoval v zámku zřídit stálou expozici skla, z tohoto důvodu byla
provedena nákladná rekonstrukce celého areálu a objekty byly upraveny
jako reprezentativní prostory pro potřeby Skloexportu. Rekonstrukce
skončila v roce 1990. Po krachu Skloexportu je však v současné době
zámecký komplex nepřístupný, a tak můžete obdivovat pouze jeho exteriér v
samém srdci města Liberce. (zdroj Kniha o Liberci)
Römheldův dům
(konec 60.let 19.století)
Když v roce 1792 přišel z Prahy do Liberce průkopník textilní průmyslové výroby Johann Georg Berger, přivedl s sebou zdatného společníka Ferdinanda Römhelda. Römheld se těšil zvláštní přízni majitele panství hraběte Clam-Gallase, který mu jako doklad "ocenění a blahovůle" daroval v roce 1813 stavební pozemek přímo v sousedství zámku. Na něm si Römheld postavil klasicistní dům. Po levé straně měl vjezd do dvora, vedle něhož stál přízemní domek služebnictva. Po Römheldově odchodu z Liberce (1819) měnil dům své majitele, až ho koupil Johann Liebieg mladší a v letech 1871-1872 dal objekt přestavět do podoby, jak ji známe coby budovu dnes už bývalé Oblastní galerie.(zdroj Kniha o Liberci)
Mechanická přádelna a nádvoří Liebiegova paláce (1898, 1908)
Ze tří nejstarších synů zakladatele firmy Johann Liebieg & Comp. zůstal po odstoupení Johanna mladšího (1887) a smrti Theodora (1891) v čele podniku pouze Heinrich, známý sběratel umění, který byl zvolen do rakouské říšské rady (1897). Od počátku roku 1897 mu ve vedení stáli po boku synovec Theodor ml. s bratrem Gisbertem, doktorem práv, který po roce odešel do Vídně, aby zde řídil rodinný dům. Theodorovou manželkou se v květnu 1901 stala dcera českodubského továrníka Marie Ida Blaschka, jež mu porodila pět dětí. Firmu pak vedl až do své smrti počátkem roku 1939. Byl členem několika správních rad, od roku 1903 prezidentem správní rady banky Union a o tři roky později i Duchcovského uhelného spolku.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
dnešní ulice 8.března před rokem 1914
a stavba nakladatelství bratří Stiepelů Reichenberger Zeitung
Předchůdcem tiskárny byl podnik H. T. Stiepela z roku 1857, který byl na dnešním Benešově náměstí. Stiepel později zakoupil dům v ulici 8. března a s pomocí bratra a následně syna rozjel tiskařské impérium, které patřilo svého času k největším v Rakousku-Uhersku a následně Československu. V době největší slávy tam pracovalo přes 700 lidí. V období mezi válkami vyráběl podnik i úřední knihy a kufry, za nacistů produkoval potravinové lístky. Ještě 28. 4. 1945 se tu tiskly dvacetimarkovky pro německou armádu. Po únoru 1948 vznikl národní podnik Severočeské tiskárny s učilištěm. Mimo knih a učebnic produkovala tiskárna i umělecké tisky nebo formuláře řidičských průkazů. Konec jí přivodila nepodařená privatizace.
Liberecké tiskárny jsou od 90.
let nevyužívaný areál bývalé Severografie. Budovy jsou ve stylu art -
deco z let 1925 - 1928. Do 90. let se v podniku vyrábělo. Areál
původních prvorepublikových průmyslových objektů leží v jižní části
historického jádra Liberce. Kvalita je tedy na 1. pohled jasná. Areál má
výbornou obslužnost ve všech směrech a přitom leží v klidné lokalitě
zástavby rodinných domů a parku, který se stal důležitým spojovacím
bodem. (zdroj Kniha o Liberci)
Už skoro padají.
Majitel chce liberecké tiskárny proměnit na byty a obchody
Desítky let chátraly. Klenby se propadaly, přes netěsnící okna vanul vítr, konstrukce narušovala voda. To vše bude brzy minulostí. Areál libereckých tiskáren má nového majitele, který tu chystá byty a obchody. Počítá i s částečnou demolicí, ale především s výstavbou. A nápad se líbí i památkářům. Celý areál, který se skládá z domů i výrobních hal, nově získala společnost Konhefr Liberec developera Jana Konhefra. "
Koupili jsme to a budeme tam stavět větší developerský projekt. Areál v průběhu několika let změní pozitivním způsobem podobu. Zachováme staré domy, ale zároveň budeme částečně demolovat a stavět něco nového. Do pěti let tam vznikne nádherný areál," řekl redakci MF DNES Konhefr a upřesnil, že půjde především o byty.
Částku, kterou za areál zaplatil, neprozradil. "Máme územní rozhodnutí a stavební povolení. V tuto chvíli ověřujeme koncepci a seznamujeme se s tím, co lze a co nelze."
Areál bývalých tiskáren, který se nachází mezi ulicemi 8. března, Boženy Němcové a Oblačná, má podle developera samé plusy. "Je to nádherný areál. Má historii a bude mít skvělou architekturu. Navíc je tři minuty od centra a je skvěle dostupný. To v Liberci nemá nikdo. Všichni mají klasiku, tohle nebude klasika," upozornil.
O novou tvář areálu, jehož historie sahá do 18. století, se postará architektonické studio ov-a, tedy stejní architekti, kteří navrhli sídlo firmy Lasvit v Novém Boru. Připomeňme, že za něj získali Hlavní cenu České ceny za architekturu.
Myšleno je i na parkovací místa, kterých by podle Konhofera mělo být víc než dost. "Budeme mít o 40 procent víc parkovacích míst, než bude bytů," uvedl developer.
Památkářům se nápad zamlouvá
Se svými plány stihl už seznámit i památkáře. "Je to studie, která je na jednu stranu moderní, současná a trendová, na druhou stranu zachovává celou řadu historických prvků a komponuje je do nového areálu. Po první prohlídce považujeme novou studii za velmi zdařilou oproti té, která byla vydána před několika lety. Je to výrazný posun k lepšímu," řekl ředitel Národního památkového ústavu v Liberci Miloš Krčmář.
Památkáři tak měli dle jeho slov jen menší připomínky. Jedna se týkala například toho, aby se kolem areálu znovu otevřela ulice U Tiskárny. Dnes ji z obou stran uzavírají plechová vrata. "
Zároveň také zatím neznáme materiálové složení a podobně. Ale co se týče zakomponování do historického jádra a hmot, tak považujeme studii za zdařilou," dodal Krčmář.
Nápad vítá i památkářka Alena Řičánková. "Mnoho let dovnitř prší, sněží, chybí tam izolace proti vlhkosti a konstrukce hodně trpí. Byli bychom jenom rádi, kdyby se do toho nějakým způsobem začalo zasahovat a celý areál znovu ožil," vysvětlila památkářka a přiblížila, jaké stavební úpravy by měly v areálu proběhnout. "
Zůstává vše, co je vidět z ulic 8. března, Boženy Němcové a Oblačné, tedy pět klasicistních domů a výrazné věžové stavby z 20. let. Bourat se má uvnitř areálu, kde jsou historické průmyslové výrobní objekty, jako je například nejstarší část ze závěru 18. století. Pravdou je, že je to ale ve špatném technickém stavu. Propadají se klenby a záchrana není v naší moci, neboť nejde o kulturní památku."
Velká fabrika utopená za klasicistními domy
Památkáři by proto byli rádi, aby se historické části, které půjdou k zemi, alespoň řádně popsali pro další generace. "Požadujeme, aby na to byly zpracované stavebně historické průzkumy a bylo zdokumentováno to historické, co je tam teď. Tedy aby to bylo nafocené, popsané a zakreslené v plánech. Aby nám zůstala aspoň tato stopa."
Plánovaná proměna areálu vyvolala nadšení v Kanceláři architektury města. "Po roce a půl, co jsem v úřadu, jsem neviděl lepší projekt. Po dlouhé době jsem opravdu nadšený," uvedl vedoucí kanceláře Jiří Janďourek.
A rekonstrukci vítá i spisovatel, badatel a liberecký patriot Marek Řeháček. "Tiskárny v Liberci, to bylo opravdu něco! Dělali se tu veliké a luxusní tisky, a to i za socialismu. Byla to veliká fabrika, i když je na první pohled utopená za klasicistními domy. O tom, že by se tam měly stavět byty, se mluví už dlouho, ale myslím, že by to mohlo být parádní."
Autor: Jan Pešek
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/tiskarny-liberec-rekonstrukce-novy-majitel-byty-ochody.A210216_140249_liberec-zpravy_tm
Jsem rád, že po letech se konečně oživí areál bývalé Stiepelovy tiskárny v ulici 8. Března . Nedávno jsem si oživil znalosti o této tiskárně, když jsem získal do své sbírky výroční publikaci k 75 letům existence Reichenberger Zeitung , který byl tištěn v této tiskárně . ( Areál vznikal od konce 18. století jako přirozeně rostlý konglomerát. Jeho nejstarší objekty představuje pětice domů v ulici 8. března, a to pozdně barokní, klasicistní a novoklasicistní čísla popisná 13, 14, 15 (Bergerův dům) , 16 a 17. V zadním traktu Bergerová domu pak od roku 1798 fungovala první liberecká textilní manufaktura. Roku 1866 koupili objekt bratři Stiepelové (Heinrich Tugenhold a Julius Robert, kteří předtím vlastnili tiskárnu v Rumburku) a ve zmíněné zadní části, půdorysně řešené jako tři křídla ve tvaru písmene U, zřídili tiskárnu. Postupným nákupem okolních pozemků a domů vznikal uzavřený areál tak, jak ho známe ve stávajícím půdorysu. S rostoucím významem a vlivem tiskárny se zaplňoval také areál podniku. Během 19. století vznikaly výrobní prostory s konstrukcemi typickými pro průmyslové objekty tohoto období. V areálu najdeme segmentové klenby do traverz, trámové stropy s průvlaky vynášenými litinovými sloupy a pozdější železobetonové stropní konstrukce (dnešní čp. 52 a část čp. 64). Raketový vzestup podniku přinesla 20. léta 20. století. Z let 1925 až 1928 pochází dvě nárožní budovy ve stylu art-déco navržené firmou E. A. Stoner a realizované stavební společností Eisbetonbaugeselschaft für Hoch-und Tiefbauten (nároží ul. Oblačné a U Tiskárny a nároží ul. Boženy Němcové a U Tiskárny). Jejich železobetonové skelety s cihlovými výplněmi a elegantním, geometrizujícím dekorem fasád představují výrazné dominanty areálu a dokládají dobový význam největšího německého tiskařského závodu v Čechách v období mezi světovými válkami. Během druhé poloviny 20. století docházelo k dalším, často dílčím utilitárním stavebním úpravám a od 90. let 20. století stojí areál bez využití. Dlouhodobá neúdržba se podepsala na jednotlivých objektech, které jsou narušeny především vzlínající vlhkostí a zatékáním. Ve smyslu stylovém a materiálovém se zde setkáváme s rozpětím od zděných, klenutých konstrukcí a zdobných plastických ornamentů pozdního baroka až po železobetonové sloupy a překlady art-décových staveb s jejich decentním, elegantním dekorem. Technologická rozmanitost je pak patrná například v řešení nosných konstrukcí průmyslových budov v různých obdobích. Ojedinělost industriálního areálu spočívá také v jeho přímé vazbě na počátky manufakturní výroby textilu u nás, stejně jako na produkci tiskařského podniku dvou generací rodiny Stiepelů, která byla mimo jiné prezentována v samostatném pavilonu "Reichenberger Zeitung" na slavné výstavě českých Němců u harcovské přehrady v roce 1906. Architektonické pojetí objektů tiskárny z různých časových etap je navíc dílem řady znělých jmen libereckého stavitelství. (autor článku Karel Krenk)
tiskárny únor 2021
Podařilo
se mi získat fotografie aktuálního stavu areálu bývalých libereckých
tiskáren. Demolice budov ve vnitrobloku je téměř dokončena. (archiv Marek Charvát)
Liberecké tiskárny se mění. Ze zchátralého areálu bude výstavní čtvrť
Součástí výstavby má být i tovární komín, na jehož designu by se měla podílet sklářská firma Lasvit. Komín by tak měl být jakýmsi majákem a bude mít na sobě nápis Tiskárny Kristiánov. Ostatně právě Lasvit plánuje otevřít v jedné z budov svou galerii, a také kavárnu. V areálu bude 163 bytů a půjde jak o menší, tedy 2+kk, tak i větší, apartmánové byty. Celý komplex bude průchozí, ulice U tiskárny, kterou teď lidé používat nemohou, se pro veřejnost otevře. Projekt by měl být dokončen do čtyř let.
Areál libereckých tiskáren vznikal od konce 18. století a rozšiřoval se v
návaznosti na konkrétní potřeby průmyslu. Nejstaršími domy je pětice
vil v ulici 8. března v pozdně barokním, klasicistním a novoklasicistním
stylu. Zvláště reprezentativní byl Bergerův dům, který v roce 1791
postavil Johann Josef Kunze pro zakladatele a průkopníka textilní
tovární výroby Georga Bergera. Z 20. let 20. století pochází nárožní
budovy postavené ve stylu art deco.
V meziválečné doby patřily tiskárny v Liberci k největším a
nejmodernějším v zemi. Od 90. let minulého století ale zůstaly opuštěné.
autoři:
Jana Pšeničková
,
reČRoL 20.4.2021,
Vizualizace objektu od ov-a architekti|foto:archiv Konhefr Liberec s.r.o.
NOVOSTAVBA STIEPELOVÝCH ZÁVODŮ
kolem roku 1930
Pohled ze svahů Hrnčířského vrchu přes Bídu k centru města. Snímku
dominuje pětipodlažní přístavba tiskárny z roku 1925 ,kterou začalo
významné rozšiřování Stiepelova podniku, završené o čtyři roky později
na opačné straně komplexu podobnou stavbou pro nové rotačky na tisk
místních novin Reichenberger Zeitung.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Známá Zapomenutá
Bergerova manufaktura. Není publikace o dějinách Liberce, aby se
nepsalo o "první liberecké továrně". Stále se však o mluví a píše o
domu, továrna je jaksi upozaděna. Jak to tedy bylo? Dům čp. 15/V stojí
na ulici 8. března a v roce 1791 ho postavil Johann Josef Kunze pro
Georga Bergera. Dům byl postaven na tehdejší Panské ulici, honosné třídě
plné klasicistních staveb. Reliéf s bohyní vítězství ve vysoko položené
atice byl předzvěstí vítězství Bergera nad cechy, konkrétně nad cechem
barvířů, fakticky pak nad cechovním systémem. V roce 1793 zakázal cech
barvířů barvit cizí sukna bez výslovného souhlasu v cechovních
barvírnách. Později dokonce odmítli barvit sukna prvním podnikatelům -
Bergerovi a Römheldovi. Berger podal na postup cechu stížnost a nakonec
bylo nařízeno, že může za poplatek používat s Römheldem i cechovní
barvírnu. Berger se však nespokojil pouze s touto výhrou a prosadil si
stavbu vlastní barvírny. To gubernium potvrdilo listem z června 1796.
Podnikatel a továrník tak spustil lavinový efekt, který změnil na další
století vzhled Liberce. To je symbolika Bergerova domu. Tovární realitu
představuje zadní trakt domu. Na konci 18. století bylo prostě příliš
brzy, aby se továrna v malém Liberci obracela do ulice a ukazovala na
odiv technologie a stroje, jako tomu bylo v dalších desetiletích. Téměř
nenápadně se tak v zadním traktu Bergerova domu rozjela v roce 1798
první liberecká továrna. Dnes bychom o dostavbě a jejím rozsahu mluvili s
největší pravděpodobností jako o dílně, ale významem převýšila
Bergerova továrna vše, co bylo tehdy v Liberci k vidění. Dům se však
opravdovou továrnou stal až o mnoho později, v roce 1866, kdy bratři
Stiepelové koupili dům od Josefa Herziga a v zadním traktu vybudovali
tiskárnu. To však už Berger dávno podnikal v údolí Černé Nisy, kde z
bělidla a plátenické valchy vyrostla továrna čp. 1 známá později jako
Zimmermannova. Například v roce 1808 staví v údolí Černé Nisy strojní
přádelnu. Revoluce v technice způsobila revoluci v úředním světě. Tedy
Bergrův dům - továrnu koupili v roce 1866 bratři Stiepelové. Instalovali
do budovy tiskařské stroje. Plány mírných úprav, ale i vestavby parního
stroje zpracoval Gustav Sachers. Stiepelové dále koupili jeden dům za
druhým až jim patřila celá řada s čísly popisnými 13 až 17. Ve 20.
století, v roce 1925 dostávají tiskárny současnou podobu. V roce 1925
firma E. A. Stroner staví šestipodlažní železobetonovou budovu ve stylu
art deco. Celý blok slouží výrobě, ze strany ulice 8. března se ale
pořád jedná o řadu klasicistních domů a v bývalých dvorech je situace
stejná. První liberecká továrna je dodnes schovaná v bloku objektu
tiskáren i s pozdější přístavbou kotelny a strojovny. To podstatné
však je, že část první liberecké továrny stále stojí. Na jihovýchodní
roh Bergerova domu dodnes navazuje část továrny v původní mase. Úzký
trakt s mansardovou střechou. Továrna Známá a Zapomenutá. (autor Ivan Rous 2013)
Panská ulice
před rokem 1919
Dnešní ulice 8.března, zvaná postupně Nová, Zánecká, Kristiánova a od
roku 1796 Panská, vznikla roku 1787 jako součást klasicistního sídliště
Kristiánov. Jednalo se vlastně o široké ulicové náměstí s jednotně
řešeným oboustranným zsstavěním, orientovaným z větší části panským
stavitelem Johannem Josefem Kunzem. Pohled směrem k vjezdu do zámku, z
něhož je vidět nosticovské křídlo a čtyřboká Ferstelova věž, ukazuje
levou (západní) stranu ulice už po přestavbě provedené převážně během
19.století.
Posledního pamětníka původních klasicistních stavení na
této straně ulice, postaveného roku 1796 (čp.18-V), z něhož vidíme
úplně vlevo jen roh, nahradil roku 1979 obytný dům družstva Sever.
Jeho souseda (čp.19-V) nechal vystavět panský správce Anton Rücker
(1792).Po šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby
na Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna.
Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu
otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po
zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova
živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně
přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit
symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich
Smetana (1859) a pravděpodobně i Jan Neruda (1865). Pravidelně se zde
ubytovával doprovod císaře pŕi návštěvách Liberce. Provozování hostince
bylo zrušeno roku 1905,kdy se jeho tehdejší majitel Raimund Haschka
nahospodařil takové jmění, že se rozhodl pro stavbu dnešního grandhotelu
stejného jména.
Další dům (čp.20-V) postavil roku 1792 zkušený a přísežný chirurg Franz Franke. Poté co se bohatě oženil, začalo se mu jevit místo městského lékaře málo výnosné, a proto je (1788) opustil .Když byla císařským dekretem zavedena poštovní linka přes Liberec, stal se prvním zdejším poštmistrem (1791). Po jeho smrti převzal úřad Jogann Winzig a od roku 1862 se stal majitelem objektu továrník Filip Schmidt. Ten na jeho místě postavil nový dům, výškově navazující na sousední hotel Zlatý lev, s průčelým, na němž dodnes vyniká bohaté zdobený arkýř a plochý trojůhelníkovitý štít ve střeše. V roce 1881 přešel do vlastnictví Ludwiga Liebiega, od něhož ho získal roku 1921 liberecký spolek stavitelů, který několik let po válce vystřídala Inženýrská organizace pro investiční výstavbu. Od padesátých let zde sídlila v zadním traktu redakce městského vysílání rozhlasu po drátě.
Další dům čp. 21 postavil roku 1793 obchodník Anton Franke a v jeho
dvoře zřídil prádelnu (1811). S ním a s pražským Karlem Settlem se
spojil majitel panství Kristián Kryštof Clam-Gallas a společně založili
firmu zabívající se barvením látek. Roku 1806 si postavili novou barevnu
u Harcovského potoka, jež se stala základem budoucí Textilany. Když
přišla celá společnost na mizinu, koupil dům v Pánské ulici v dražbě
továrník Franz Schmidt a přestavěl ho do dnešní podoby. Přední průčelí,
kde je nad vstupem umístěn pod segmentovitě prohnutou římsou reliéf
znázorňující páva, připomíná některé pražské paláce. V přední budově
byly byty a kancelář, ve dvou nádvorních objektech třídírna vlny,
nopovna a další provozy. Za prusko-rakouské války zde přebýval kancléř
Otto Bismarck.
Další domy (22, 23-V) vznikly společným úsilím dvou
spřátelených rodin Jakoba Hölzela a Johanna Gaspara Brosche. Už při
prodeji pozemků požadovala vrchnost, aby vzhledu obou těchto domů, mezi
nimiž procházela ulice k Panskému pivovaru, byla věnována zvláštní
pozornost. Podle projektu Johanna Josefa Kunze zde skutečně vznikly
znamenité stavba. Roku 1899 získala dům čp.22-V Liberecká banka,
přikoupila k němu sousední čp.44 a 45-V a na jejich místě vybudovala
novorenesanční palác využívaný později Komerčni bankou.
Protější
nárožní dům čp. 23-V předali Hölzer a Brosch svým dětem, které uzavřely
manželský svazek. Roku 1921 ho koupil továrník Heinrich Karrer ze
Stráže nad Nisou, jemuž místo něho postavil stavitel Alfred Hübner o osm
let později stávající celkem fádní budovu, kterou ozvláštňuje jen
vstup zdobený reliéfy s motivy znamení zvěrokruhu. Sídlila tu pobočka
pražské pojišťovací společnosti Securitas.
Dále byl už jenom parčík, kde vyrostl v letech 1883 - 1884 novorenesanční dům obchodníka
Heinricha Wildnera, který vidíme jako poslední budovu vzadu po levé straně.
Z původního poklidného obytného prostoru Pánské ulice, tvořícího
důstojný příjezd k zámku, se během doby stala frekventovaná spojka,
kterou se dodnes nepodařilo zklidnit.
Již v roce 1864 bylo všech 49
stromů dvouřadé lipové aleje nemilosrdně vykáceno a nové stromořadí bylo
vysázeno teprve roku 1909, ovšem v poněkud skromnější podobě, jak je
patrné ze snímku.
Po zdařilé rekonstrukci areálu zámku by bylo vhodné provést i úpravu kolem ulice 8. března (zdroj Kniha o Liberci)
pohled na centrum v roce 1950
Tiskárna Severografia z Perštýna, dnes zatím její smutný konec ....
Grandhotel Zlatý Lev
projektoval a postavil místní rodák Anton Worf v letech 1904-1905.
Při pohledu na hotel si jako první všimnete stylizované lví hlavy a
těla, podle které nese hotel i své jméno. Do provozu hotel roku 1906
slavnostně uvedl samotný rakousko-uherský císař František Josef I. Za
více než století v hotelu nocovala taková jména, jakými byli skladatel
Johann Strauss, polárník Roald Amundsen, olympionik Emil Zátopek,
prezident Edvard Beneš, vůdce Adolf Hitler, v hotelu spal ale i nacista
Rudolf Hess nebo generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. (autor příspěvku Luboš Mencl)
Hotel Zlatý lev
Grandhotel Zlatý Lev, projektovaný a postavený stavitelem Antonem Worfem z Liberce v letech 1904 - 1905, je znamenitou ukázkou výstavby z počátku 20. století, a to nejen pro svou vytříbenou secesní architekturu, ale i pro zajímavou koncepci a zapojení objektu do prostředí. Na průčelí budovy upoutává dodnes pozornost bohatá štuková výzdoba s motivy stylizovaných lvích těl a hlav, doplněných v secesi oblíbeným rostlinným dekorem. Na původní budovu hotelu navazuje nově rozšířená část hotelu v budově z roku 1896, která velice příjemně doplňuje původní budovu.Do provozu hotel slavnostně uvedl samotný rakousko-uherský císař František Josef I. k příležitosti česko-německé výstavy v roce 1906.
Od roku 2007 hotel provozuje hotelová skupina CPI Hotels, a.s., která hotel zařadila pod mezinárodní značku Clarion Hotels. Hotel je nyní znám pod názvem Clarion Grandhotel Zlatý Lev.
Nejstarší předchůdce hotelu, hostinec U Zlatého lva, stával v místech dnešní radnice již v 16. století.
Z roku 1682, kdy hostinec po třicetileté válce přešel do majetku obce, máme tento stručný popis. Dům byl stavěný ze dřeva, v přízemí byla hostinská světnice se dvěma stoly a lavicemi, zelenými kachlovými kamny. Hosté byli ubytováni ve dvou místnostech v prvním patře a hostinci patřily i stáje. Koncem 18.stol. byl hostinec přestavěn a postupně rozšiřován. V přistavěném sále účinkoval roku 1799 herec Václav Thám se svou skupinou cestujících herců.
Další
pokračování Hotelu Zlatý Lev bylo v domě (čp.19-V) v dnešní ulici
8.března. Ten nechal vystavět panský správce Anton Rücker (1792).Po
šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby na
Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna.
Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu
otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po
zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova
živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně
přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit
symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich
Smetana (1859). Pravidelně se zde ubytovával doprovod císaře pŕi
návštěvách Liberce. V roce 1853 se ve Zlatém lvu ubytoval se svým
průvodem i samotný císař Ferdinand I.
Roku 1865 navštívil Liberec
známý český novinář a básník Jan Neruda, který se ve svém fejetonu
zmiňuje o elegantním prostředí Zlatého lva.
Při příležitosti
nadcházející liberecké výstavy v roce 1906, majitel hotelu Raimund
Haschke, vědom si že hotel již nestačí držet krok s rozrůstajícím se
městem, postavil v krásném prostředí zámeckého parku v Gutenbergově
ulici nový hotel, který byl považován v době svého vzniku za jeden z
nejlépe zařízených v celém státě. Byla tak vybudována krásná secesní
čtyřpatrová budova, ve které bylo 100 pokojů pro hosty, mezi nimi i
několik přepychově vybavených apartmá. V přízemí hotelu byly vedle haly
písárna i čítárna, jídelna, restaurace, šatny, společenské místnosti a
restaurační terasa. Kuchyně byla tehdy vybavena všemi možnými novinkami,
např. elektrickou myčkou nádobí nebo lednicí. Hotel měl nejen
elektrický výtah, ale i několik koupelen, temnou komoru, holírnu a
telefonní hovornu. Společenské místnosti byly vybaveny elektrickými
ventilátory a plynovým světlem. Pokoje měly již teplou vodu, elektrické
světlo a koberce, které byly čištěny americkým vysavačem prachu. Ve
dvoře byly kromě stájí pro koně vybudovány i garáže pro tehdy moderní
automobily. V letech 1956-1959 proběhla velká renovace, při které byla
přistavěna nová hotelová kavárna, všechny pokoje byly napojeny na teplou
i studenou vodu, telefony a rozhlas. V dalších několika desetiletích
byl Grandhotel Zlatý Lev považován za jeden z nejlepších podniků svého
charakteru u nás a patřil také do sítě tehdejších Interhotelů. V průběhu
let se tak potkávala historie a noblesa s moderními prvky a očekáváními
hostů 4* hotelu. Výsledek jejich snoubení dnes znamená zachování
jednoho z krásných klenotů města Liberce s úrovní 4* standardu značky
Clarion.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Kniha o Liberci a Clarion Grandhotel Zlatý lev)
Letní kino
Svépomocí občanů v akci Z bylo vybudováno v zámecké zahradě velké letní kino s 2300 moderními laminátovými sedadly. Je dějištěm každoročních filmových festivalů pracujících, kdy jednotlivá představení bývají vyprodána. V poslední době bylo přestavěno na 70 mm promítání.
(zdroj: foto i text Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)
LETNÍ KINO
Liberec míval své letní kino, vždycky se ale říkalo, že v těchto klimatických podmínkách nemůže fungovat. A tak se z něj před více než dvaceti lety stal park. Jablonec sice svůj fungující leťák má, ale co už. Pojďme si ale ten náš připomenout. Srpnová data totiž byla pro místní letní kino celkem významná.
Pro ty, co netuší, že tu vůbec
letní kino bylo a kde, nejprve malá vsuvka. Znáte park v Komenského
ulici? Ten mezi budovou P Technické univerzity, bývalou galerií a
zámkem? Tak přesně tam letní kino bývalo. Pokud vejdete do parku a
podíváte se směrem k zámku, tak tak se před lety dívali návštěvníci
kina. Vchod byl od hotelu Zlatý Lev.
Kino v zámeckém parku tak bylo
postaveno v roce 1950 pro Filmový festival pracujících. První projekce?
14. srpna a promítal se sovětský snímek Spiknutí odsouzených. Tehdejší
novinku na ČSFD nehledejte, díky Knize o Liberci ale víme, že film
"odhaloval bez ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu,
jen aby se jejich kapsy plnily zlatem." Filmový festival se pak v kině
konal každoročně, z 28. srpna je fotka u tohoto článku.
O deset let
později, tedy v roce 1962, proběhla velká rekonstrukce a modernizace
kina. Jako jedno z prvních v republice bylo vybaveno 70mm formátem,
plocha hlediště byla vyasfaltována a lidé seděli na laminátových
lavičkách. Diváků se sem vešlo na 2100 a sledovali plátno o rozměrech
9x25 metrů.
A první představení v novém leťáku přineslo fenomenální
úspěch. Promítal se Felliniho Sladký život a zájem byl tak velký, že se o
půlnoci muselo promítat znovu.
Kino pak fungovalo až do roku
1993, v sezoně 1994 už se nepromítalo a v roce 1995 se z kina stal park.
Od té doby jezdí Liberečáci na filmy pod širým nebem do Jablonce a
Turnova (zdroj Liberecká drbna)
Filmový festival v letním kině 28.8. 1952
Kino v zámeckém
parku bylo dobudováno pro Filmový festival pracujících (FFP), zahájený
14.8.1950 sovětským filmem Spiknutí odsouzených, který "odhadoval bez
ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu, jen aby se
jejich kapsy plnily zlatem. " Při úpravách v roce 1962 byla plocha
hlediště vyasfaltována, instalovány laminátové lavičky pro 2100 diváků a
kino vybaveno jako jedno z prvních v republice 70 mm formátem. Plátno mělo rozměr 9 x 25 m.
Na zahajovací představení byl takový nával, že se musela uspořádat
půlnoční repríza. Vedle FFP a politických shromáždění běžel přes krátké
liberecké léto i normální filmový provoz. Areál vznikl díky obětavé
práci stovek brigádníků i organizátorů, ale nebýt politického zájmu mít
ve středu města vhodný prostor pro masové akce, neměl by za nepříznivých
podmínek celý projekt opodstatnění. Také FFP se později přestěhoval
pod střechu ostatních libereckých kin. Promítání v letním kině skončilo
definitivně v roce 1993.
(zdroj Kniha o Liberci)
Jablonecká ulice
Poklid v roce 1908 na dnes rušné Jablonecké
Jde
o vilu Alfreda Sacherse z roku 1893 . Od firmy G. A F . Mikschové.
Tenkrát vzbudilo rozruch stupňovité umístění průčelních oken . Vpravo je plot , který ohraničoval zámecký park . Dnes tam stojí budova Technické univerzity . (Karel Krenk)
Dnešní
budova TU byla postavena původně jako česká obecná a měšťanská škola -
dokončena tuším v roce 1938, takže si ji Češi pak už nezažily, až
teprve znovu po skončení 2. světové války v roce 1945. (František Močuba)
Nová budova obecné a měšťanské školy v Komenského ulici z let 1934 - 35
byla vybudovaná z iniciativy inspektorátu státních menšinových škol a
Národní jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal s řadou
komplikací, přičemž výtky se týkaly především zvolené parcely, kterou
město odmítalo uvolnit s poukazem, že se jedná o veřejný park a stavební
povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací.
Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy
mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním položení
základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i
Národní listy pod emotivním titulkem Svátek českého Liberce. Stavbu
provedla pražská firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo
ve dnech 27. a 28. října 1935. Mohutná, tradicionalisticky orientovaná
budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou má hlavní
průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně komponovanou
hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr rozměrných čtvercových oken a
po stranách jsou situovány vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené
do někdejší zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající
nádvoří s hřištěm a střední symetrický rizalit, v přízemí s tělocvičnou
a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená dispozice byla podřízena
funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben se zde
nalézala rovněž herna s opatrovnou určená pro děti předškolního věku,
situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k
hlavnímu průčelí a nechyběl ani byt školníka. (zdroj Kniha o Liberci)
Secesní vila v Jablonecké ulici
v roce 1991
Rodinná vila továrníka Otto Goltze (čp.7-V), postavená roku 1912 na pozemcích bývalého panského dvora, je pozoruhodnou ukázkou pozdně secesní architektury. Autorem projektu je drážďanský architekt Rudolf Bitzan. V roce 1963 byla provedena adaptace na mateřskou školu. V zadním montovaném traktu našel umístění denní stacionář pro děti s kombinovanými vadami nadace Alvalida.
(zdroj Kniha o Liberci)
Textilní škola (Webschule → Spinnereischule → Staatsfachschule für Textilindustrie)v pár datech a hlavně v obrazech
(zdroj: Taschenbuch für die Besucher der Staatsfachschule für Textilindustrie)
Tkalcovská škola byla otevřena 14. června 1852 ve starém Mistrovském domě cechu soukeníku (Meisterberg č. 1, Mistrovský vrch, dnes Tovaryšský vrch 258/1). V únoru roku 1863 se musela přestěhovat do domu č. 363 (Laurenziberg č. 17, Vavřincův vrch), aby se 1. října 1871 vrátila na původní adresu do nově postavené budovy (později Kaffe Radio, dnešní Budvarka). Školu nahradila v dubnu 1887 nová, kdy se výuka přesunula do dnešní Šamánkovy ulice a objektu, který známe jako budovu Obchodní akademie, zkrátka pozdější ekonomku. Až v roce 1907 byly zakoupeny pozemky v Tyršově ulici a o rok později začala výstavba současné textilní školy. V létě 1909 už zde odstartovala výuka v dílnách, a naplno se začalo učit v roce 1910.
(Poznámka mimo: Samostatná Textilní fakulta vysoké školy vznikla až v roce 1960.) (autor příspěvku Petr Ruprecht)
V roce 1910 získala textilní škola v Liberci novou,
v pořadí už druhou
budovu,tentokrát v Tyršově ulici. Stavba tealizovaná podle návrhu
libereckého architekta Oskara Rösslera je ukázkou pozdně secesní
architektury přecházející až do moderny. Hlavní průčelí je zdobeno
sochami H.K.Scholze z Vídně. Odborná škola, jež se může pochlubit
nejstarší tradicí republice (Tak.1852),zde sídlí dodnes (zdroj Kniha o Liberci)
TJ Sever
Jezdecká hala v Tyršově ulici
Už roku 1878 byl uspořádán klusácký závod v Horním Růžodole, spojený se závodem jednospřežných drožek a tažných psů. Téhož roku byly na silnici z Liberce do Rochlice uspořádány klusácké a cvalové závody, jejichž výtěžek byl věnován vdovám a sirotkům po vojácích padlých za okupace Bosny a Hercegoviny. Jednatřicet milovníků turfu založilo brzy nato v hostinci U Zlatého beránka (2.10. 1879) jezdecký klub, který pak každoročně pořádal překážkové i lovecké a v zimě kliusácké závody a také tradiční hony na lišku. V březnu 1891 byla dána do provozu klubová jezdecká škola s dráhouv ulici Na Zápraží (sklady divadla F.X.Šaldy - v současné době Plaudit). Dráha měřila 32 x 17 m a v objektu byly stáje pro osm koní, byt učitele jízdy, šatny a sedlárny. První nájemce pan Deiss z Prahy s sebou přivezl pět nájemných koní. Později pomohl hrabě Clamm-Gallas opatřit pozemek ve Skalní ulici vedle textilní školy (0,6 ha), kde byl v roce 1922 zahájena výstavba jízdárny s cvičištěm. Členové klubu mezi sebou vybrali 305 000 Kč a dalších 120 000 Kč věnovaly Liberecké veletrhy za podmínky, že jízdárna i cvičiště budou po tři roky sloužit jako výstavní prostory. Základy vyhlubila firma Christoph a Unmack z Černous. Dílo bylo hotovo za necelé tři měsíce (10.12.1922) a společně oslaveno obědem ve Zlatém lvu. K největším událostem patřil První severočeský jezdecký turnaj, jehož se po čtyři červnové dny roku 1925 zůčastnilo 40 jezdců z civilních i vojenských kruhů se 70 koňmi. Předváděly se obtížné drezúry a skoky přes překážky až 180 cm vysoké. Za rok už startovalo 100 koní, mezi nimi i skupina lipicánských hřebců z jezdecké školy ve Vídni. Za krize byl klub nucen prodat závodní dráhuv Pavlovicích městu, které zde začalo budovat stadion. Po druhé světové válce se jezdecký klu přestěhoval do Norské ulice, kde byl vybudován moderní parkur, jízdárna, stáje a výběhy. Ve staré jízdárně se v šedesátých letech konaly aukční trhy dobytka. Po zboření zchátralého objektu koupila v dubnu 1982 pozemky Textilana pro sportovní halu.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Byla v Tyršově ulici jízdárna, vchod byl z Humpolecké. Mám jen pár nekvalitnich fotek prázdného místa, které bylo dlouho zarostlé. Teď je tam bytový komplex s krámky.
(archiv Alena Veitová Gürtlerová)
Liebiegův zámeček
v Jablonecké ulici v roce 1900
Stavba
rodinného sídla zahájil na místě dvou starších domů baron Theodor
Liebieg v roce 1897. Na jeho přání zde Adolf Bürger postavil, ovlivněn
zřejmě i tvorbou anglických architektů, romanticky pojatou
jednopatrovou budovu s polygonálním nárožním ankýřem a napodobeninou
hrázděného zdiva v patře (na snímku vlevo).
Roku 1900 následovala přístavba další, už honosnější části, projektovaná vídeňským architektem W.Moldheimem. Má podobu
jakéhosi zámku s dominantou věže dlátovitého tvaru a také ona je
zajímavou ukázkou romantického pojetí architektury konce 19.století.
Třetí část celého komplexu sleduje citlivě terén a obrací se vysokým
trojstupňovým štítem do parku, na nějž se změnila přilehlá část údolí
Harcovského potoka, takže není na snímku vidět. Je dílem norimberského
architekta Jakoba Schmeissnera a postavil ji roku 1904 liberecký
stavitel Richard Wojatschek. I když se na tomto křídle projevuje snaha
navázat na předchozí etapy, nese již mnohé znaky severního slohu.
Po úpravách v roce 1976 byla v zámečku umístěna závodní mateřská škola a
jesle podniku Textilana. V letech 1991-92 se bývalé Liebiegovo sídlo
proměnilo na ředitelství akciové společnosti Textilana
Liberec...........
(zdroj Kniha o Liberci. rok 1996)
Sál bájí (1911) s freskami Julia Mössela, restaurace Miroslav Houšť (vila Theodora Liebiga ml., Jablonecká ul., Liberec)(foto Zdena Ina Bergger)
Liebiegův zámeček
Po krachu Textilany Liberec se roku 2004 dostala za 25 milionů korun vila do majetku města, které ji roku 2005 nechalo za dalších 5 mil. rekonstruovat. Během rekonstrukce byly například v "Síni bájí" odkryty malby s výjevy bájných zvířat. Ve vile dnes sídlí odbory magistrátu města Liberec a Komunitní práce Liberec, o. p. s., slouží také kulturním akcím a svatebním obřadům.
(zdroj: https://cs.wikipedia.org )
Pohled z centra Liberce k Jizerským horám.
Foto z cca. r. 1975 zachycuje již neexistující kostel na náměstí Českých bratří. Evangelický kostel byl luterským kostelem, postaveným v historizujícím stylu; nacházel se v Liberci-Kristiánově na náměstí Českých bratří. Základní kámen ke kostelu byl položen 19. října 1864. Dokončený kostel byl posvěcen dne 21. října 1868. Vyhořelý a zanedbaný kostel byl roku 1976 odstřelen. Autorem architektonického plánu byl Gustav Sachers. Novorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou osmibokou věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvoupatrové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbytáře. (zdroj wikipedie)
Druhou církevní památkou , která tentokrát doplatila na lidskou lhostejnost byl Evangelický kostel
, který stával na dnešním náměstí Českých bratři
od toku 1868 a byl dominantou Kristiánova. Je vyobrazen Na přiložených
pohlednicích z roku 1899 a 1927. Protestantů přibývalo a ti tenkrát
neměli neměli svúj kostel a tak dojízděli do Jablonce nebo Žitavy ,
proto byl kostel postaven . Kostel byl trojlodní . Věž měla 57 metrů .
Po válce převzala kostel Českobratrská církev evangelická . Kostel však
chátral a tak se uvažovalo o jeho přestavbě k necírkevním účelům. 12.3.
1973 ho církev zdarma předala městu , protože neměla na údržbu . Město
penize také nemělo a tak byl kostel 29.5.1976 demolován odstřelem .
Liknavost , nezájem a lhostejnost tak zničily zajímavou dominantu města (autor příspěvku Karel Krenk)
Zbořený kostel na náměstí Českých bratří
První jednání libereckých evangelíků o stavbě vlastního kostela proběhla v roce 1858. Snahy o jeho vybudování posílilo v následujících letech dokončení saské železnice z Žitavy do Liberce a s ním i příliv dalších protestantů, zákon o zrovnoprávnění církve katolické a ostatních /Protestantský patent/ z r. 1861 a ustavení samostatné evangelické obce v Liberci ve stejném roce.V roce 1862, kdy měla evangelická obec v Liberci už 700 členů, požádala o pomoc a podporu při stavbě kostela německý spolek Gustav-Adolf-Verein; finančně přispěl rovněž liberecký magistrát i katolíci Johann Liebieg a hrabě Eduard Clam-Gallas s chotí Clotilde. Ten také v následujícím roce prodal evangelické obci svůj pozemek pro stavbu kostela. 19. října 1864 byl položen základní kámen a do roka byla hotova hrubá stavba. 20. října 1868 byl kostel, vystavěný nákladem 90.000 zlatých, slavnostně otevřen. Šlo o výraznou novorománskou stavbu s vysokou, zdaleka viditelnou věží.V dalším období si mohli liberečtí evangelíci v kostele připomenout 100. výročí vydání Tolerančního patentu Josefa II. /1881/ i oslavit 400. výročí narození významného protestantského teologa Martina Luthera /1883/.Větší oprava kostela proběhla po třicetiletém provozu v r. 1899. K liberecké evangelické obci patřily tehdy sbory ve Frýdlantu, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Chrastavě, Rochlici a Hrádku nad Nisou.Po 2. světové válce, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto a politické i společenské poměry se zcela změnily, nebyl kostel řádně udržován a chátral. Byl postupně využíván jen v letním období, v zimě sloužil jako sklad papíru nedaleké tiskárny Severografia.Ve výpisu z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 2036, katastrální území Liberec jsou pod nadpisem Evangelický kostel a pod údajem o parcelním čísle pouze dva záznamy: "Na základě šetření stran založení nových pozemkových knih pro katastrální obec Liberec ve smyslu zemského zákona ze dne 5. 12. 1874 č. 92 a protokolu ze dne 12. 3. 1883 str. 92, svazek V. odst. 60, vloženo právo vlastnické pro: E v a n g e l i s c h e K i r c h e." Další zápis v pozemkové knize následuje až dne 4. 11. 1958: "Podle rozhodnutí ministerstva školství a kultury ze dne 16. 4. č. 62825/57/IX a podle potvrzení synodní rady Českobratrské církve evangelické ze dne 17. 9. 1958 č. 1744/58, vloženo právo vlastnické pro: Farní sbor českobratrské církve evangelické v Liberci."Z prostředků tohoto sboru nebylo možné budovu udržovat. Nepomohl ani stát, přestože možnost takové pomoci byla upravena vládním nařízením č. 221/1949 o hospodářském zabezpečení evangelických církví státem. Sbor se tak ocitl ve vyslovené tísni a důsledkem bylo bezplatné odevzdání nemovitostí do vlastnictví státu v březnu 1973. Představitelé evangelického sboru byli tehdy ujištěni, že kostel bude po přechodu na stát adaptován na koncertní síň. K tomu však nikdy nedošlo a kostel byl zničen - odstřelen 29. května 1976.II.Varhany do kostela - rozsáhlý, třímanuálový, téměř osmdesátirejstříkový nástroj - vyrobila firma Schuster + Sohn z Žitavy. Podle vzpomínek pamětníků byly některé píšťaly bezmála šestimetrové. Z dnešního varhanářského pohledu by tyto varhany byly unikátem. Ve věži kostela zůstaly tři zvony, váha největšího je odhadována na 6 tun. Vzpomíná se také na krásné věžní hodiny, kazetový strop a křtitelnici. Pravděpodobně z 20. let 20.století pocházel oltářní obraz znázorňující postavu Ježíše Krista /žehnajícího?/. V libereckém evangelickém sboru dosud žije řada těch, kteří byli v 50.a 60. letech 20. století v kostele konfirmováni; na své konfirmační slavnosti vzpomínají stále živě a s dojetím. Kostelní budova s dobrou akustikou sloužila též, dokud to bylo technicky možné, k pořádání koncertů.III.Počátkem roku 2010 se shodou okolností dostalo do rukou členky libereckého evangelického sboru zcela zničené torzo oltářního obrazu Ježíše Krista. Akademický malíř Jaroslav Švihla z Liberce se ochotně ujal jeho obnovy. Provedl tzv. rentoaláž, tedy nalepení starého fragmentu na nové plátno a obraz z větší části znovu namaloval. Poté bylo plátno zarámováno v libereckém podniku pana Karla Pellone a takto vytvořené dílo bylo slavnostně umístěno v modlitebně Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Liberci na Masarykově tř.Použité materiály: přednáška PhDr. Milana Svobody při Noci kostelů dne 23. 5. 2014, "Vzpomínky na liberecký sbor 1957 - 1962" sepsané Janem Bartuškem při příležitosti oslav 70. výročí FS ČCE v Liberci, archiv autorky /výpis z pozemkové knihy, nabídka bezplatného odevzdání nemovitostí do vlastnictví čsl.státu/, Wikipedia
(zdroj: https://liberec.evangnet.cz/ )
Evangelický kostel
Kostel byl postaven pro liberecké evangelíky, kteří doposud neměli na území města vlastní svatostánek. Stavbě předcházela mnohá jednání, na nichž se zvažovalo umístění novostavby. Nakonec magistrát rozhodl, že kostel bude postaven v prostoru náměstí Českých bratří, navzdory protestům místních obyvatel. Jedná se o první velkou realizaci Gustava Sacherse v Liberci a nezapře architektovo školení v Mnichově. Kostel, tvořící dominantu této části města, byl kvalitním příkladem historizující, mnichovsky orientované architektury, inspirované kostelem sv. Ludvíka v Mnichově (1829-44) od Friedricha von Gärtnera, jenž mu mohl posloužit jako předobraz. Společné rysy lze vysledovat rovněž i u o něco mladšího starokatolického kostela ve Varnsdorfu, postaveného v letech 1875-78. Neorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou oktogonální věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvouetážové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbyteria. V letech 1970-71 se uvažovalo o přeměně kostela na koncertní síň, pod vedením architekta Svatopluka Technika vypracovala SPŠ stavební Liberec příslušnou studii. Nakonec byl přes veškeré snahy léta nevyužívaný, vyhořelý a zanedbaný kostel roku 1976 zbořen.
(zdroj Liberec :Reichenberg - architektura na severu Čech, foto archiv Milan Bezucha)
Evangelický kostel
v Liberci (něm. Evangelische Kirche in Reichenberg) byl luterským kostelem, postaveným v historizujícím stylu; nacházel se v Liberci-Kristiánově na náměstí Českých bratří.Základní kámen ke kostelu byl položen 19. října 1864. Dokončený kostel byl posvěcen dne 21. října 1868. Vyhořelý a zanedbaný kostel byl roku 1976 odstřelen.Autorem architektonického plánu byl Gustav Sachers. Novorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou osmibokou věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvoupatrové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbytáře. (zdroj: Wikipedie)
Evangelický kostel na náměstí Českých bratří připomíná pamětní deska od 21.10.2018
tato sakrální stavba se začala stavět 19. října 1864 podle projektu Gustava Sacherse a Ferdinanda Miksche. Slavnostní vysvěcení trojlodního kostela s 57 metrů vysokou věží, hodinami a třemi zvony se uskutečnilo 21. října 1868. Kostel začal chátrat po II. světové válce. Církev ho v roce 1973 převedla na město, které ho mělo na základě usnesení tehdejšího Okresního národního výboru přestavět na koncertní síň. Projekt ale město nerealizovalo a na konci května roku 1976 byl kostel odstřelen, trosky byly odstraněné během dvou dnů. (zdroj archiv Genus.cz)
Pár záběrů z onoho osudného dne 29.5.1976, kdy se tenhle krásný kostel poroučel k zemi...
(archiv Radan Jireš).
Posílám pár ani nevím zda se dá napsat zajímavých fotek ulic Hvězdná, Oblačná, Skalní, Boženy Němcové.
(archiv Michæl Plátek )
Jesle Na Bídě
Nejužším profilem města, které má nejvyšší zaměstnanost žen v Československu, bylo umísťování dětí do jeslí. V minulých letech (šedesátá léta) byly odevzdány do provozu jesle v Kostelní ulici, na Králově háji a Na Bídě (na fotografii). V 18 jeslích ve městě je umístěno na 700 dětí a ve 37 mateřských školách na 2200 dětí.
(Foto i text: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)
Klášter Voršilek kolem roku 1900
Ke komplexu patřil původně také rozsáhlý park, z něhož se zachovala jen barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1768. Na okraji parku vznikla dnešní Klášterní ulice.
Poslední fotografie je z interiéru tehdejšího kláštera
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Klášter Voršilek s kostelem Božského srdce Páně
S prudkým nárůstem obyvatel Liberce a okolních obcí ve II. polovině 19. století se stále větším problémem jevilo zajištění školství a sociální péče v celé aglomeraci. Proto byly do města z Králík (kde přece jen nemohl být jejich vzdělávací potenciál plně využit) povolány sestry voršilky, které vybudovaly poměrně velký novogotický komplex, zahrnující trojkřídlou konventní a školní budovu a kostel.
- Autorem projektu i zhotovitelem stavby byl liberecký stavitel Adolf Bürger. Jako první budova byl mezi lety 1894-96 postaven konventní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, budovy konventu a klášterní školy byly postaveny v letech 1897-8.
- V roce 1906 si konvent při své návštěvě města prohlédl císař František Josef I.
- Voršilky působily ve městě do roku 1945. Poté se klášter stal sídlem polikliniky, kostel sloužil jako skladiště. Jeho zařízení zaniklo. Po roce 1990, kdy byl areál v restitucích voršilkám vrácen, se využití kláštera nezměnilo, kostel byl roku 1996 na 99 let zapůjčen pravoslavné církvi. Protože zdravotní péče není v souladu se vzdělávací náplní řádu a obnova řeholní komunity nebyla možná, rozhodly se voršilky areál prodat. V roce 2015 jej odkoupila zdravotnická skupina Eurolinicum.
Clam - Gallasova barvírna (počátek 19.století) v Josefinině údolí
Dům čp. 46 - V ve spodní části dnešní Jablonecké ulice, součást manufaktury firmy Clam - Gallas, Frankie a spol. zaregistrované 7.října 1806. Dvě hlavní budovy (čp. 47 - V) ale stály před ní více vlevo, už mimo obrázek. V pozadí vidíme komplex pánského dvora.
Tuto barvírnu příze vybudoval hrabě Kristián Kryštof Clamm - Gallas a po dvou letech ji prodal pražskému bankéři Karlu Ballabenovi, od něhož přešla na Johanna Liebiega a ten z ní vybudoval proslulý vlnařský podnik. Hraběcím společníkem v podnikání byl Anton Franke, který poblíž zámku v dnešní ulici 8.března zřídil vlastní přádelnu vlny o 5 strojích se 702 vřeteny (1811)
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Josefinino údolí
(olej na dřevě, 1833)
Vlevo v pozadí jsou dvě původní budovy bývalé Clam - Gallasovy manufakrury (čp. 47 - V), které koupili 28.3.1828 bratří Liebiegové za 18500 zlatých, z nichž zaplatili hotově jen 8000 a zbytek museli splácet. Vpravo od nich je téměř zakryt stromy další dům včleněný do Liebiegova podniku (čp.46) a kousek blíž vystupuje ze zeleně střecha hraběcího domu čp.48), oddělený cestou od rozložitého, rovněž bíle natřeného objektu, clam-gallasovské vinopalny (čp.11).
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)
Komplex Liebiegových závodů (1868)
Pohled od dnešní Hašlerovy ulice. Nejvyšší komín patří nové kotelně, za níž se táhne dlouhý objekt přiléhající k přádelně. Vlevo od něj je sklad a původní kotelna s menším komínem. Ke kancelářské budově přiléhá z boku tříobloukový vjezd, situovaný do mezery mezi někdejšími budovami hraběcí manufactury, kudy vedla na nádvoří Mlynská ulice, probíhající až do roku 1954 celým komplexem. Dva větší komíny patří barvírně a mechanické tkalcovně, z níž vidíme část zubovité střechy.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Mlynská ulice a Liebiegovy závody (30.léta)
Mlynská ulice procházelo původně přímo středem závodu, jenž se postupně rozrostl po obou jejích stranách. Proto se už před rokem 1900 snažili majitelé továrny docílit její přeložení. Tuto finančně i stavebně náročnou akci se ale podařilo realizovat teprve v roce 1953, kdy byla Mlynská ulice v souvislosti s budováním tramvajové linky z Jablonce do Liberce přemístěna na okraj továrního areálu, až za vysoký objekt vystupující vlevo. Vpředu vidíme závodní mateřskou školu v Klicperově ulici.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)
Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme za pouhý jeden kalendářní rok nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí, možná i za jedno století.
I když - abychom pravdu děli - ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. V tom případě, když si jimi nejsme tak zcela jisti, říkáme jim "kontroverzní;" tím pádem mohou být: takové... anebo makové. Patří k nim i syn soukeníka Johann neboli Jan. Příjmením Liebig.
"Jeho předkové se přistěhovali na sever Čech na počátku 18. století ze Slezska. Město Broumov tehdy bylo kvetoucím textilním střediskem. Adam Liebig byl soukenickým mistrem a chtěl, aby se jedno z jeho dětí věnovalo duchovní dráze. Měl to být právě Jan, který přišel v Broumově na svět 7. června roku 1802. Jenže všechno dopadlo jinak, protože živitel rodiny zemřel na tuberkulózu. To bylo Janovi teprve dvanáct let. Musel se rozloučit se studii a pomáhal matce živit početnou rodinu." Do děje i do Janova života nás uvedl autor knihyTvůrci českého zázraku .
Janovi nezbylo než zůstat u plátenictví. Když se vyučil a v šestnácti letech složil tovaryšskou zkoušku a v šestnácti letech nastoupil do soukenické dílny. U mistra Laubnera se naučil hlavní zásadě, podle níž se později řídil: "Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak." Po krátké době toto zaměstnání však opustil. Začal se živit hauzírováním - jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už ve svých dvaceti letech mohl otevřít obchod na libereckém náměstí. Načež vyrazil na zkušenou do světa. Což znamenalo, že prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem, a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce. Do Broumova se nevrátil. Byla to tam chudá existence. Raději zůstal s bratrem Františkem v Liberci, který se stal po zbytek jeho života druhým domovem. Založil tu na náměstí obchod se střižním zbožím a módními ozdobami.
Oba kluci Liebigové (a také jejich sestra Pavlína), tedy všichni tito sourozenci byli velice podnikaví. Jan ještě o něco podnikavější. Jezdil po trzích, obstarával zboží a sem tam něco pašoval přes slezsko-českou hranici. Když sourozenci nashromáždili dostatečné finanční prostředky, zřídili si sklad a svou podnikatelskou činnost rozšířili o překupnictví textilního zboží (což znamená, že plátno od tkalců vykupovali). Jenomže Janovi, který byl o něco podnikavější než bratr František, jak jsme už slyšeli, záhy došlo, že ještě lepší by bylo zboží pro obchod ve vlastní režii vyrábět. Ne však nějaké lecjaké. Originální. Proto absolvoval vzdělávací cestu po západní Evropě, do Anglie a Francie. Ona byla možná nejenom vzdělávací, ale tak i trochu "průmyslově-špionážní." V krátké době jednoho roku tam zvládl nejenom oba jazyky, ale zmocnil se i tajemství výroby speciálních šatovek - tibetu, saténu a merina. Když se vrátil domů, založili Liebigové přádelnu s dvanácti stavy a začal se šatovkami podnikat. Firma rychle rostla, o čemž svědčí, že zakoupila v Josefově Dole továrnu, do níž byly instalovány moderní stroje (většinou dovezené z Anglie). Začali podnikat ve velkém.
Když uplynula tři léta, zaměstnávali tam už tři sta dělníků. V této době se sestra Pavlína se provdala a bratři se rozešli. Údajně pro zdravotní potíže, kterými trpěl František Liebig, ale mnohem pravděpodobnější je, že se mu nelíbil dravý podnikatelský duch a praxe jeho bratra. Jan Liebig se totiž s konkurencí nemazlil, přetahoval zkušené odborníky a dělníky, prováděl průmyslovou špionáž. V té gründerské době sázeli někteří podnikatelé na nedodržování smluv, zneužívání obchodních informací a bankovní machinace. Jan Liebig se těchto metod rozhodně nestranil. Dokonce byl obviněn z podloudnictví při obchodu s bavlnou, toto nařčení však úspěšně ustál. Všechny důkazy se "záhadně" ztratily při železniční přepravě. (Na tuto - a podobnou - praxi jsme pak navázali a tvořivě ji ještě rozvinuli a obohatili o nové prvky koncem následujícího století.)
S novým sortimentem slavil Jan Liebig obrovský úspěch. Brzy začal vyvážet téměř do celé monarchie. Ve 40. letech 19. století se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Jen v předcházejícím desetiletí pracovalo v jeho provozech na 200 moderních stavů; pak koupil první a po něm i další parní stroj (topilo se v něm hnědým uhlím a rašelinou, později černým uhlím), v polovině 19. století zaměstnával už sedm až osm tisíc dělníků (a mnohonásobek domáckých tkalců), v jeho provozech pracovalo 800 mechanických stavů, měl velkosklad v Mödlingu u Vídně a agentury v Hamburku, Paříži, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires. Jeho továrna vyráběla ročně 50 000 kusů neboli štuků čili balíků vlněných látek. "Liebigovým největším problémem v té době byla distribuce zboží,"píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Proto se rozhodl spojit Liberec se světem pomocí železnice. Projekty tratí do Prahy, Pardubic a do Žitavy (odkud bylo spojení na Berlín) se staly i jeho (neobyčejně výnosnou) obchodní spekulací. Skoupil totiž převážnou většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil." (Což praktikují některé úřednice - a úředníci - i v dnešní době - akorát že kromě jich samých už z těchto čachrů nikdo jiný užitek nemá.)
Když byl roku 1859 zahájen do Liberce železniční provoz, znamenalo to pro dosud provinciální město vstup do moderní historie. Liebig položil základy rozkvětu města a celé oblasti. Liberec se stal politickým centrem českých Němců; později, v období první republiky, v něm pracovalo několik cizích konzulátů. Vedle vlastních továrních budov postavil Liebig sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárnu v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny. Založil také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj. Pro tuto továrnu byl vybudován i pobočný závod - přádelna v nedalekých Haraticích. Poté přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a v dalším desetiletí začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.
Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Pan továrník dal postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn, na který navazovalo pekařství, hostinec a sklad mouky. Tím zajistil pro své zaměstnance levný a kvalitní chléb a pečivo, které dodával do vybraných prodejen. Koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece. Získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati právě těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem.
Firma Liebig přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka. Postavení firmy bylo tak silné, že v roce 1866 (tehdy válčilo, jak si dozajista pamatujeme, Rakousko s Pruskem u Hradce Králové), kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavili, ale ještě svoje podniky rozšiřují. Kromě textilu začal Liebig podnikat také v hornictví - vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně.
Byl to tvrdý, cílevědomý a často bezohledný podnikatel. Dlužno však mu přiznat, že vůči svým zaměstnancům zachovával sociální cítění. V dobách, kdy prakticky neexistovala žádná státní sociální politika, kdy se pracovalo nejprve třináct, pak čtrnáct, patnáct hodin denně, a dětská práce se považovala za samozřejmou, kdy se každý zaměstnanec sám staral o své stravování a neexistovaly podnikové kantýny a podobná zařízení, rozdával Liebig svým zaměstnancům poukázky pro vybrané prodejny na nákup základních potravin za zlevněné ceny. (Alkohol se na ně kupovat ovšem nesměl.) Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Stavěl dělnické kolonie, školky pro děti svých dělnic, financoval stavby škol. Zasloužil se o to, že byla postavena nemocnice v Liberci, zřídil řadu sociálních ústavů, kupříkladu v Kartouzích, kde trávily podzim života staré textilácké dělnice.
V Rakousku patřil k uznávaným osobnostem. Zúčastnil se frankfurtského sněmu v roce 1848. V 60. letech se stal poslancem Říšského i českého zemského sněmu, byl presidentem Obchodní komory v Čechách, císař pán mu udělil svůj Řád, tedy Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu, a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později už zdobil jeho mužnou hruď Řád Železné koruny 2. řádu. (Nikterak přitom nevadilo, že Jan Liebig byl kdysi stíhán za podloudnictví s bavlnou - možná se to dokonce bralo jako zásluha, poněvadž už v následujícím roce dostává Liebig baronství.) Do zbrusu nového erbu si dal pan novopečený baron heslo "Per laborem ad honorem," tedy "Prací ke slávě." I dnes použitelný slogan. (I když - jak pro koho, že.) Zkrátka zdálo se, že nad panstvím tohoto severočeského velkopodnikatele nemůže (podobně jako nad jedním impériem) slunce zapadnout. Leč zapadlo. Ten den, který rázem na mnoho desítek let změnil doposud kladná znamínka u jména Jan Liebig na veskrze záporná, i když (jak se ukázalo) poněkud nespravedlivě, ten den nese datum posledního března roku 1870.
"Svárovskou stávku vyvolal ředitel Liebigova závodu ve Svárově a v Haraticích Václav Palme," říká v knize Tvůrci českého zázraku její autor Miroslav Hlaváč. "Ten se pokusil 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců." Jeden zajímavý detail: Václav Palme byl před léta oním železničním úředníkem, který zašantročil úřední spisy, dokazující Liebigovo podezřelé jednání při obchodech s bavlnou. Byl tenkrát propuštěn ze státních služeb pro nedbalost, leč Liebig se o něj postaral. Strach z odhalení hříchů z mládí, které by Liebiga zcela jistě ve společnosti zdiskreditovaly, ten strach ho vyděsil k smrti. Nepochybně mu obavy, že by při vyšetřování mohl Palme promluvit, zkrátily život.
Stalo se to dva roky před svárovskými událostmi ve Smiřicích. Jen poznámka na okraj: celé smiřické panství (které bylo značně zadlužené) koupil Liebig i se zámkem ve veřejné dražbě za 2 miliony 600 tisíc zlatých. "23. ledna 1868 o polednách seděl pan továrník Jan Liebig u stolu a obědval. V té chvíli mu přinesl listonoš psaní s neočekávanou zprávou: obchod jeho zetě v Paříži zaznamenal úpadek. Bankrot. V tom okamžení jej ranila mrtvice na pravé straně celého těla, ano také i na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jackson, který jej odvezl do Vídně. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí smiřického zámku; aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžit se mohl, povolal z Liberce svého stavitele Sačkera, který během 14 dní pohodlné spouštědlo aneb výtah do parku zřídil."
Když vedení závodu dalo vyhlásit snížení mezd, odpovědělo 1200 svárovských dělníků stávkou. Stávkující vyslali k řediteli Palmemu delegaci, jenže ten na nějaká vyjednávání neslyšel, a uvedl do pohybu státní mašinérii. V telegramu do Jablonce okresnímu hejtmanovi žádal okamžité posily četnictva a vojenskou asistenci. Píše se v něm doslovně: "K ochraně majetku a osobní bezpečnosti." Okresní hejtman v Jablonci telegrafuje zase dál, především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají s potlačením stávky vypomoci. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova. 180 mužů (tedy dvě setniny pěšího pluku) přibylo 31. března (před druhou hodinou ranní) do Svárova. Byli ubytováni v objektech svárovské továrny a na účet vedení závodu hoštěni.
"Posledního březnového dne roku 1870 se během odpoledne před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Demonstrace to byla poklidná, přesto ji začalo vojsko a četnictvo rozhánět. Tehdy došlo k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, vojsko postupovalo proti stávkujícím s nasazenými bajonety. První dělníci jsou zraněni, dochází k prvnímu zatýkání." Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska (asi 360 mužů), místodržitelství posílá 22 četníky z Prahy. Mezitím se vedení firmy rozhodlo uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky, termín znovuotevření továrny a mzdové požadavky, to vše bylo podmíněno "rozhodnutím domu Liebigů." "Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni." Když se to stávkující dozvěděli, celá masa se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Také pracující v Pribschově přádelně bavlny v počtu čtyř set zastavili práci. Jenomže ono se nikoli pouze stávkovalo, ono se začalo pochodovat. Do centra událostí se vydaly víc než tři tisíce dělníků. Když se domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.
A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k "čištění terénu." Kteréžto "čištění" spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím. Už při prvním útoku byl jeden dělník - František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny - probodnut četnickým bajonetem. Zůstal na místě mrtev. Poněvadž se - podle názoru vojenského velitele - nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili tím, že házeli kameny a hole, byl dán rozkaz ke střelbě. Později se někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal:"Lid dal se na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: Nazdar, ať žijou čeští vojínové! Ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich bodat bajonety a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání... něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly."
Bez výstrahy, bez varování bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří v té době už byli na ústupu. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen devítiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl: střela, která prolétla oknem, ho zasáhla v domě jeho rodičů. Zranění podlehla druhého dne šestnáctiletá tovární dělnice Pavlína Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišerz Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Tomuto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okresní hejtman Schusternapsal v hlášení pražskému místodržitelství:"Ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor." Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec (poté, co dělníci byli rozptýleni) zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby jim pomohli. Zastřelení byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch odvezeni do Držkova, kde byla většina obětí pohřbena. V příštích dnech už k žádnému krveprolití nedochází. Mezitím do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedenímmajora Cibulky.
Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno "k ochraně
majetku a osobní bezpečnosti" ředitele Václava Palmeho, potažmo barona
Liebiga. Ani to však nestačí, a ještě 1. dubna telegrafuje okresní
hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné
čety jezdectva, "aby byla zajištěna služba zpravodajská a strážní."
Brány Liebigovy továrny zůstávají uzavřeny. Státní moc se obávala, že
"dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a
krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy jako
pravá zemská pohroma." Teprve 7. dubna může okresní hejtman s ulehčením
hlásit místodržitelství:"Dnes se společným úsilím obou okresních
hejtmanů, vojenského velitele i majitelů okolních továren podařilo
přimět barona Liebiga, aby se zavázal otevřít svárovskou a haratickou
továrnu, a to příští pondělí, to jest 11. dubna, všem dělníkům, kteří o
to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami
smluvili."
domain, Smiřice
Baron Jan Liebig zemřel na svém
zámku ve Smiřicích za čtyři a půl měsíce po svárovské stávce ve věku
osmašedesáti let. Jeho potomci firmu úspěšně rozvíjeli. Na počátku 20.
století založili v Liberci automobilku, Vlastnili podíly nejenom v
českých a německých firmách na našem území, ale i v zahraničí. V
meziválečném období byl vnuk Jana Liebiga Theodor místopředsedou Čs.
svazu průmyslníků. Po druhé světové válce byl podnik znárodněn, pod
značkou Textilana Liberec vydržel do roku 2005, kdy továrna definitivně
zmizela z mapy Liberce. (zdroj Český rozhlas dvojka)
Psal se prosincový den roku 1893. Město bylo pokryto hlubokým sněhem a Liebieg seděl ve své kanceláři. Kolem poledne sluha oznámil, že si ho přeje vidět nějaký muž z Mannheimu od firmy Benz. "Moje auto, kde ho má?" ožil Liebieg. "Nic s sebou nemá." - "To musí mít! Pusťte toho muže dovnitř!" Liebieg vstal zpoza svého stolu, jako by přijímal velmi důležitou návštěvu, a dychtivě pohlédl na dveře. Ty se otevřely, a vstoupil prostý muž. Nešikovně se uklonil a pak řekl: "Jsem zámečnický mistr Thum ze společnosti Benz & Co., a přivážím baronovi jeho auto." "Ty andělské dítě!" zajásal Liebieg, vzal mistra zámečníka za paži a vytáhl ho k oknu. "Kde je moje auto?" "Dole nic není, pane barone! Čeká na celnici. Neví, co s ním. Pro takové vozy neexistuje předpis." - "Pak jej stačí vytvořit," odvětil Liebieg. "Žádný z těch pánů to neumí. Už prošli všechny knihy." "Pak ti je pomůžu najít! " zasmál se Liebieg. "Pojďte se mnou, vážený pane! Trojský kůň se nezastaví před branami!
"Víte jak nakonec baron Liebieg automobil proclil?Na celním úřadě sdělil hlavnímu celnímu správci, že auto jako celek představuje něco velmi riskantního a stále nepopsaného. Doporučil jej rozebrat na části - kočár bez oje - sazba 75 zlatých - a plynový motor o hmotnosti 200 kilogramů - tarif 14 zlatých - takže celkem zaplatil clo 89 zlatých.
.(zdroj: Theodor Liebieg, Paul Reiner: Der Auto-Pionier auf Viktoria von Karl Benz, 1937)
Theodor von LIEBIEG
Byl předsedou správní rady a.s. Liberecká pouliční dráha, dnes Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce.Vliv této kosmopolitní osobnosti na středoevropský prostor je inspirativní a stále ohromující. Ve své době zaměstnával okolo 5000 osob, což bylo opravdu hodně. Pro srovnání dnes pracuje v Krajské nemocnici Liberec cca 2000 lidí. (autor příspěvku Svatopluk Holata)
Textilana Liberec
byl průmyslový podnik založený ve druhé polovině 19. století průmyslníkem Johannem Liebiegem. Postupně se vypracoval na největší textilní podnik v severních částech Čech. Jeho areál, který čítal asi sto objektů.Textilana zaměstnávala v dobách své největší slávy osm tisíc lidí, v roce 2001, v době prohlášení konkurzu, tam už bylo jen 700 zaměstnanců a o tři roky později výroba vlněných látek s touto značkou zcela zmizela.
Ještě před prodejem ale průmyslové objekty v letech 2003 a 2004 srovnaly bagry se zemí. Zůstal stát jediný objekt, pětipodlažní budova od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty z roku 1908, jež představuje první železobetonovou industriální stavbu ve městě Liberci. Roku 2018 přestala mít nizozemská společnost o pozemky zájem, neb se sama ocitla ve finančních nesnázích a chtěla se parcel zbavit.
(zdroj: Wikipedia, Prázdné domy.cz)
Zbytek komína v roce 2020 (Luboš Janků)
Výběr z knihy Textilana v obrazech a datech
Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)
První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.
Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.
Textilana 6.6.2002 (archiv M.Plešinger)
Textilní továrna byla vybudována na místě bývalé hraběcí Clam-Gallasovské manufaktury z roku 1806. Počátkem 20. století se postupně rozrostla v největší tovární komplex ve městě, po válce fungoval koplex jako Textilana, n.p. a po revoluci jako Textilana a.s. Kromě budovy tkalcovny vlny architekta Maxe Kühna a Heinricha Fanty byl celý areál v roce 2003 zbořen.
Tvar křižovatky a nepřirozenost rozlehlé prázdné plochy uprostřed města napovídají, že zde kdysi stálo něco velkého. Právě tady, přímo u Harcovského potoka, založil v první polovině 19. století Johann Liebieg slavnou textilní továrnu, která měla lví podíl na tom, že se Liberec stal z maloměsta regionálním centrem. Liebiegova kapitalistická velkotovárna se později přeměnila v socialistický státní podnik Textilana. Pro Liberec je příznačné, že má ke své historii přezíravý vztah a o svou paměť se příliš nestará. Jak jinak si vysvětlit, že z továrny, které město vděčí za svůj současný význam, nezbylo v podstatě nic?
Před 48 lety přišla Textilana na trh československé republiky se zcela novým výrobkem. Počátkem roku 1971 to byla mimo jiné zcelá nová dámská šatovka z čisté střižní vlny ,polyesterového vlákna a tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera. Velmi odbrých vlastností klasických a syntetických vláken použitých poprvé v této zcela nové kombinaci se přenesly i na vlastní tkaninu ,která se vyznačovala vynikající stálostí tvaru s velkou odolností proti pomačkání ,dokonalou splývavostí a prodyšností ,příjemným vlněným omakem.
A co je důležité dnes ,jako před 48 lety -jen s nepatrými nároky na ošetření a čictění. Araxa -ona půvabná textilie (dnes by byla již šestatřicátnice) byla stálá v oděru a odolná proti žmolkování. Dala se snadno prát a po vyprání rychle schla. Textilana v Liberci ji vyráběla v šíři 140 cm a ve velké škále módních barev ,které se všechny vyznačovaly vysokou stálostí na světle a i v potu. Dámská šatovka Araxa byla oceněna medailí LVT 71 a na základě posudků státní zkušebny č. 219 v Praze, Výzkumného ústavu vlnařského v Brně a Ústřední technické kontroly jakosti,byla šatovka Araxa uznána rozhodnutím ministerstva výstavby a tehniky za Technicky pokrokový výrobek.
Co víc dodat. 3 zkušebny a jedno
ministerstvo před 48 lety potvrdilo vynikajíí kvalitu libereckého
výrobku. Výrobku ,nak kterém se podílela řada občanů našeho města.
Výrobku ,který svou kvalitou by převálcoval vše ,co dnes obchod nabízí v
tomto sortimentu a to ještě pod hlavičkou dovozu Made in China. (zdroj Textilana - zmizelé město)
Textilana
(archiv Josefa Zušťáka)
Textilana Liberec 2004.
(foto Petr Šimr)
Začátek výstavby obřího centra se stále zpožďuje
10.7.2007LIBEREC - Komplikace s vykoupením soukromého pozemku, který brání výstavbě přeložky tramvajové trati, stále zdržuje začátek výstavby obchodního a nákupního centra Promenáda Liberec, jež má výrůst na území bývalé Textilany.
Přeložka tramvajové trati je přitom nutnou podmínkou začátku výstavby.
"Díky přeložce je všechno komplikovanější. Stále tak čekáme na vyřízení potřebných stavebních povolení. Začít se stavbou bychom chtěli nejpozději na začátku října," uvedl generální ředitel koinvestorské společnosti Labyrint Real Estate, Vladimír Bihary.
Zahájení výstavby se prodlouží o další dva měsíce. Hlavním problémem zůstává soukromý pozemek stojící v místě plánované tramvajové trati v Mlýnské ulici.
"Podle posledních zpráv je jednání na dobré cestě. Soukromý majitel obdržel nabídku, ke které se vyjádřil velmi pozitivně," konstatoval Vladimír Bihary.
Průtahy v udělování stavebních povolení potvrzuje i stavební úřad.
"Už jsou to tři roky od prvního územního rozhodnutí a stavba stále ještě nezačala," potvrdil Václav Řezáč z oddělení územního řízení libereckého magistrátu.
Investorovi se podařilo vyřídit alespoň jeden problém, týkající se dvou potoků v zadní části budoucího centra.
"Povolení od vodoprávního úřadu k vybudování přeložek těchto potoků jsme již obdrželi," doplnil Vladimír Bihary.
Zábavní komplex Promenáda bude mít tři nadzemní patra a vyroste na ploše 32 tisíc metrů čtverečních. V jeho areálu bude moci parkovat až 1500 vozidel.
Součástí centra bude hypermarket, multikino, fitness centrum, několik restaurací, kaváren a mnoho dalších, převážně kulturních prostor.
(zdroj archiv Libereckého deníku)
Stavba bytového městečka začne do roka
Liberec - Svou konečnou podobu má nový projekt, který má vyrůst na území bývalé Textilany. Poté co se město, dopravní podnik a holandský investor nedávno domluvili na přesunutí tramvajové trati mimo plánovanou zástavbu, zmizely všechny otazníky ohledně konkrétního zastavění a velkolepý projekt může postoupit do další fáze.
Cílem holandského investora je vytvořit na pozemcích bývalé Textilany živou a moderní část města se všemi funkcemi, které k tomu patří. "Součástí projektu je tedy i řešení okolních vazeb v území," dodal Josef Hlavička, právní zástupce holandského investora.
Součástí projektu podle Tomáše Kadeřábka bude i zeleň, několik pěších zón, úprava toků obou potoků, zakomponování zastávky tramvaje, nezbytná obchodní a občanská vybavenost. "Ve své snaze vybudovat na pozemcích bývalé Textilany bytové městečko byl a je investor ze strany Města Liberec a Dopravního podniku podporován. Spolupráce s oběmi institucemi je velmi dobrá," doplnil Josef Hlavička z pražské advokátní kanceláře Havel a Holásek, která zastupuje investora.
Prvotní záměr byl takový, že na obří stavební parcele vzniknou jen
byty, tento plán však město navrhlo upravit. Ještě před několika měsíci
měl investor v záměru postavit na území bývalé Textilany obchodní
centrum Promenáda. Od projektu ale nakonec odstoupil, a to kvůli stále
se zvyšující konkurenci obchodních komplexů v centru Liberce. (Autor: Petra Rejsková, Liberecký deník)
Takto by mohl vypadat areál bývalé Textilany.
Soukromý investor chce na svých pozemcích postavit asi tisíc bytů s kancelářemi a obchody.Liberečtí radní schválili koncept územní studie. Ten řeší hlavně prostorové vazby, dopravu nebo infrastrukturu. Počítá mimo jiné s vedením tramvajové trati v blízkosti stávající zastávky "Textilana" vnitroblokem navržené zástavby. Tramvaj by tak nadále měla jezdit areálem bývalé textilní továrny. Na tramvajové trati by měla přibýt nová zastávka v obou směrech. "Přibližně v polovině mezi tramvajovými zastávkami "Textilana" a "U Lomu" je nově navržena zastávka z důvodu lepší dopravní obslužnosti území veřejnou hromadnou dopravou a menší docházkové vzdálenosti z nově navržené zástavby a z části sídliště Králův Háj," popisuje náměstek primátora pro technickou správu Jiří Šolc s tím, že tramvaj po výstavbě při průjezdu místem zpomalí.
(zdroj: Liberec.cz, 2021)
