Liberec V - Kristiánov (Spořitelna, zámek, letní kino, klášter, Textilana )

18.05.2020

Kristiánov, protozahradni, původně samostatné vrchnostenské město, pohled na dnešní náměstí Českých bratří (archiv Jaroslav A. Pivrnec, komentář Jaroslav Zeman)

Veduta Kristiánova z roku 1807

Historická fotografie s již zbořeným domem čp. 36-V na nám. Českých bratří, jehož místo zaujala rozložitá budova banky od Ernsta Schäfera.

Jižní strana nám. Českých bratří, na níž je patrný rozvolněný a provzdušněný půdorys protozahradního města.

Nejvýstavnější dům bývalého Kristiánova, který si nechal postavit pražský obchodník a faktor Johann Georg Berger (1791).

Kristiánov

Někdejší samostatné vrchnostenské město Kristiánov, vybudované na principu zahradního města více než sto let před tím, nežli byla poprvé vydána klíčová kniha Ebenezera Howarda Zítřek. Pokojná cesta ke skutečné reformě (1898), představuje jedno z nejpozoruhodnějších klasicistních založení na našem území. Jednalo se o regulovanou plánovanou výstavbu pod dohledem vrchnosti a za duchovního otce podniku je považován hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas. Kristiánov plnil funkci architektonického předpolí zámeckého areálu a vytvářel reprezentativní pohledovou kulisu hlavní příjezdové komunikace k zámku od Prahy.

Sídliště bylo vybudováno ve dvou fázích. Během první (1788-1796) bylo po obou stranách dnešní ulice 8. Března (zamýšlené a projektované jako podlouhlé náměstí) postaveno celkem 12 volně stojících domů, na každé straně po šesti. Za druhé fáze (1795-1800) bylo v roce 1795 vytyčeno druhé náměstí, které mělo mít půdorys pravidelného čtverce, ovšem kvůli svažitému terénu a z důvodu lepšího obestavění bylo v letech 1795-96 zmenšeno na své západní straně o jeden blok. Uprostřed náměstí byl původně gloriet kryjící studnu, od něhož se paprskovitě rozbíhalo lipové stromořadí (odtud původní název Lipové náměstí - Linden Platz), který později nahradil nerománský kostel od Gustava Sacherse, zbořený v 70. letech 20. století.

(zdroj: https://liberec-reichenberg.net/.../nazev/42-kristianov )

Typický reprezentant zástavby Kristiánova.

Brutálně přestavěný klasicistní dům čp. 54-V v ul. Boženy Němcové, dnes sídlo Jednoty bratrské na archivní fotografii pořízené během výstavby sídliště Bída II.

Horní centrum v roce 1994

(zdroj Kniha o Liberci)

kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)

2002

archiv Karel Pav

Konec 19.století

1933

(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)

Stará a nová spolková hala

(konec 19.století, 1933)

Všechny tři budovy na druhém snímku (zleva čp. 347, 346 a 348 - V), z nichž dnes stojí jen ta nejvzdálenější, jsou úzce spojeny s dělnických hnutím. Ještě v polovině 19.století tudy vedla pouhá polní cesta do Jizerských hor a Harcova. Brzy po výstavbě nemocnice (1848) se rozhodla podniková Rozina Klosová postavit na protější straně cesty dva obytné domy v popředí a současně s ní podal žádost o povolení stavby třetího domu J. Farník.
Levý dům byl od začátku patrový a v roce 1890 dostal přístavbu, v níž bylo umístěno vetešnictví. Tím jeho proměny skončily. Prostřední dům, jenž zůstal přízemní, koupil J. Jung, roku 1854 v něm otevřel hospodu U Polního zámečku (Zum Feldschlöschen) a současně si podal žádost o povolení přístavby kuželníku. Dům napravo vlastnil stavitel Hans Miksch. Všechny objekty stály tehdy za městem, odděleny od něj zahradami a poli.
Hostinec Polní zámeček prosperoval a stal se brzy oblíbeným místem schůzek soukenických tovaryšů a později také různých spolků nejen dělnických ale i České Besedy, Dobročinu ad. Oblíbenosti místa se snažila využít i Anna Simonova, která koupila od stavitele Miksche sousední dům a zřídila v něm konkurenční restauraci. Když k ní přístavěla sál těsně u hranic s vedlejším pozemkem, dostali se oba sousedé do sporu. Toho využil Průmyslový vzdělávací spolek, dům získal a otevřel v něm spolkovou místnost (tzv. Vereinshalle) s čítárnou (4.7.1869) a roku 1871 přistavěl další sál, který vidíme na prvním obrázku.
V době příprav Německo - české výstavy v roce 1906 musely dostat všechny budovy podél hlavní přístupové trasy vhodnou úpravu. Zatímco Vereinshalle zvyšuje svůj objekt o jedno podlaží a obnovuje celou přední fasádu (1905), nařizuje magistrát majitelce Polního zámečku ještě před výstavou, aby urychleně opravila omítku průčelí.
Polní zámeček pak dál rok od roku chátral. Bývalý kuželník se změnil v provizorní ubytovny. Když dům roku 1932 koupili manželé Portigovi, zdálo se, že mu nastávající lepší časy, protože měl být přestavěn na třípodlažní výstavní budovu. Starý dům byl zbourán, ale přestavba se už neuskutečnila. Štenýře lešení, jež vidíme na snímku, dokládají začátek demoličních prací. Z polního zámečku zůstaly pouze zbytky kuželníku, kde stále bydlelo několik chudáků. To už měla sousední Vereinshalle za sebou přestavbu do podoby zachycené na snímku, kterou prošla v roce 1921.převzalo ji Všeobecně prospěšné stavební družstvo a schůzovní místnosti využívaly pak různé, po nejvíce dělnické spolky.
Budova pak vyměnila několikrát majitele, kteří ji marně nabízeli městu pro rozšíření nemocnice. Teprve roku 1942 ji konečně magistrát v konkurzu koupil, aby zde mohla být zřízena škola pro ošetřovatelky. K plánované adaptaci však bohužel nedošlo. Po osvobození byla upravena pro potřeby kožního oddělení nemocnice. Přitom byly odbourány staré objekty u Baarovy ulice i na pozemku bývalého Polního zámečku. Po několika dalších rekonstrukcích slouží stále nemocnici a v současnosti je zde umístěno plicní oddělení.
Počátky dělnického hnutí připomínala pamětní deska od Jiřího Seiferta (1961), která byla roku 1986 nahrazena novou od libereckého sochaře Jiřího Gdovína. Po vybudování parkoviště (1995) byl vyvrácený pomník znovu osazen, ale už bez desky.

(zdroj Kniha o Liberci)

Restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Byla oblíbeným místem schůzí různých spolků. V roce 1864 zde byl ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932 byla pro zchátranost zbourána a již nebyla nahrazena novým objektem. (Autor srovnávačky Miroslav Gergelčík)

Historie českého anarchismu (1880 - 1939)

O založení Všeobecného vzdělávacího spolku Omladina pro Liberec a okolí usiloval Jan Konrád spolu s Janem Špalkem (oba dva obuvníci) od května roku 1892, kdy předložili pražskému místodržitelství stanovy ke schválení. Místodržitelství je však uznalo až 23. července o rok později.

Ustavující valná hromada nově vzniklého spolku se konala 4. září 1893 v místnosti Vereinshalle v malém sále. V čele spolku stanul Jan Konrád a jeho náměstkem se stal tkalcovský dělník Jan Trejbal. Spolek měl na počátku 149 členů (mimo jiné Josefa Buriana a Josefa Peštu), z toho bylo dokonce 34 žen! Během zasedání valné hromady, které začalo ve tři hodiny odpoledne, se projednávaly body týkající se účelu spolku, přijímání členů, voleb, spolkových záležitostí a nakonec zbyl čas na volné návrhy. Bylo sděleno, že J. Konrád byl zvolen 99 hlasy a J. Trejbal 94 hlasy. Do desetičlenného výboru se dále dostali Hynek Mužík, Václav Riegr, Jan Špalek, Josef Burian Josef Ducháč, Karel Jaroš a dokonce dvě ženy Anna Konrádová a Františka Deutschová. Náhradníky byli Štěpán Hejda a Anna Valášková a revizory se stali Josef Pešta a František Erlebach. Také byl učiněn dotaz ohledně spolkové místnosti. František Erlebach navrhoval místnost v hostinci U Velryby, ale tato záležitost byla přenechána výboru. Schůze byla po třech hodinách ukončena provoláním "Na zdar" a po schůzi se ještě zpívala Píseň práce.
V devět hodin večer, ten samý den, se sešel výbor spolku, aby projednal volbu funkcionářů, odebírání časopisů a spolkovou místnost. Bylo dohodnuto, že pozici jednatele spolku bude vykonávat Hynek Mužák, pokladníkem se stane Josef Ducháč, účetním Karel Jaroš a domácím správcem se stal Štěpán Hejsa. Dále bylo ujednáno, že se budou odebírat časopisy Omladina, Rozhledy, Dělnické listy, Ženský list, Sociální demokrat, Červánky a Rašple. O spolkové místnosti stále nebylo jasno, členové se však dohodli, že požádají hostince U Města Norimberka a U Kanónu. Schůze byla zakončena v půl jedenácté večer schválením návrhu na pokladničku, do které by se mohly odkládat dobrovolné příspěvky.
Druhá spolková schůze se odehrála 18. září ve Vereinshalle, tentokrát ve velkém sále. Schůzi zahájil její předseda Jan Konrád za přítomnosti policejního komisaře Nečáska, jenž byl přítomen každé schůzi. Hlavní náplní schůze byla přednáška Josefa Škáby, tou dobou studenta práv v Praze, o "Mravním a společenském významu práce." Škába "uváděl poměry mezi tak zvanými "dobrými" a "špatnými" dělníky, jak se na ně pohlíží, jak bývají odměňováni, o ceně práce, o rozdílu kapitálu, o významu strojů, o dělbě práce, o našich povinnostech a právech." Po přednášce "napomínal přítomné, by se jich domáhali cestami nám přiměřenými."
Na programu schůzí obecně se objevovala přednáška. Mimo Josefa Škáby přednášel v Liberci v lednu 1894 také Karel Rosák, častěji se však na schůzích objevovalo předčítání. Oblíbenými byly texty z edice Epištoly svobody, vydávané K. S. Sokolem nebo různé přílohy novin Sociální demokrat. Spolek se rozhodl pro zakoupení knih (a také písní) z knihkupectví F. Bačkovského. Další knihy spolek"zdědil" po spolku Svornost. Také se často odpovídalo na dotazy z otázní skříně. Na schůzi konané 16. dubna 1893 se řešilo několik otázek týkajících se aktuálních problémů: "Co je ještě vlastně význam prvního máje?", "Mohou se proletáři celého světa spojit? Kdy? Nemohou se spojiti u nás v jednom městě?" nebo "Čím by nám bylo hlasovací právo, kdybychom ho měli?" ale i čistě zájmových: "Proč se nevyučuje ve zpěvu zároveň také notám?"
Spolek byl přes svou vzdělávací náplň přístupný i klasickým zábavám dělnického života. Na schůzích bylo například projednáváno, aby se do spolkové místnosti zakoupila hra "Dáma", která byla i v jiných spolcích, dělníci chtěli pořádat věneček, který však nakonec výbor neschválil, či chtěli pořádat pěveckou tabuli spojenou s domácí zábavou, což bylo na schůzi konané 23. října 1893 jednohlasně přijato. Dělníci také velmi rádi hráli karty, což liberecký dopisovatel listu Sociální demokrat okomentoval slovy: "Zdejší dělnictvo, povětšině české, velmi holduje hrám v karty, což mu zajisté ke cti neslouží."
Dne 20. dubna roku 1893 se na schůzi řešilo odebírání nového časopisu. Josef Pešta navrhoval, aby spolek nechal předplatit časopis Neodvislost, což bylo přijato všemi členy výboru. Zároveň bylo usneseno doplatit dluh čtyři zlaté za odebírání časopisu Nové proudy. Josef Ducháč také doporučil, aby bylo zrušeno odebírání časopisu Sociální demokrat, návrh byl však zamítnut.
V lednu roku 1893 bylo zažádáno o úpravu stanov za účelem umožnění vytvářet místní odbory. V květnu místodržitelství nové znění stanov schválilo a od 18. června 1893, kdy se konala nová ustavující hromada, neslo sdružení název Vzdělávací spolek Omladina pro Čechy. Pro členství ve spolku byla stanovena dolní hranice věku 16 let. Členem se stával ten, kdo zaplatil 10 zlatých, přispěvatelé byli povinni složit 2 zlaté ročně. Po změně názvu se vyměnilo i předsednictvo spolku a novým předsedou se stal Ondřej Hašek. Další funkce byly rozděleny následovně: místopředsedou byl Jan Trejbal, prvním jednatelem byl František Militký, druhým Kubich, pokladníkem František Slavík, knihovníkem Burian a zapisovatelem Jaroš.
Důležitou součástí spolkové činnosti byl zpěv. Revoluční písně byly rozšiřovány s texty přeloženými do češtiny a staly se první záminkou k úřednímu zákroku proti členům spolku. Došlo k němu v listopadu roku 1893, kdy v Liberci vládla napjatá atmosféra. Dne 14. října téhož roku byl hrabětem Thunem odvolán liberecký starosta Carl Schücker se zastupitelstvem a do města byl dosazen vládní komisař. Členové Omladiny byli ve spolkové místnosti v restauraci U kanónu, kde se bavili sborovým zpěvem. Při zásahu komisaře bylo u přítomných zabaveno šest exemplářů zpěvníků v češtině. Další vyšetřování a soudní řízení libereckého krajského soudu bylo sice v lednu roku 1893 zastaveno, spolek byl však ostře sledován.
První polovina roku 1893 byla pro Omladinu v Liberci obdobím vzestupu. Uvádí se, že k 20. březnu téhož roku má celkem 248 členů. Spolek rozvíjel spolupráci se skupinami v okolních městech a obcích. Obrat nastal koncem roku 1893 a na počátku roku následujícího, kdy se v Praze připravoval proces s tzv. tajným spolkem Omladina. Všechny spolky nesoucí tento název byly ostře sledovány policií. V lednu 1894, kdy byl na schůzi Omladiny přizván Karel Rosák, byla jeho přednáška neustále přerušována inspektorem Nečáskem, který schůzi také rozpustil. Členové spolku na další schůzi vypracovali stížnost na inspektorovo jednání a zaslali ji místodržitelství i poslanci říšské rady hraběti Kounicovi. V těchto dnech byli nejen členové Omladiny z popudu městské rady podrobeni domovním prohlídkám, a s některými probíhalo i trestní řízení. Avšak dne 17. března 1894 pak byla liberecká Omladina úředně rozpuštěna.
Při soupisu majetku spolku vyšlo najevo, že Omladina pro Čechy se sídlem v Liberci vlastnila spolkovou skříň, pokladničku pro peníze při zábavách, hlavní členskou knihu, pokladní, účetní a jednatelskou knihu, inventář, časopisy, držátka na časopisy, dva obrazy se sklem a rámem (Bohyni svobody), dvoje desky pro písně, 16 kusů žertovných výstupů pro mužský hlas a jiné zpěvníky, merendy, 30 knih papíru, 700 kusů stanov, 18 mašliček pro pořadatele zábav, fotografie spolku Svornost, spolkové odznaky a cestovní legitimace a 98 svazků knih dílem poučné a dílem zábavné.244 Většina tohoto majetku připadla dalšímu spolku, který členové bývalé Omladiny založili. Na konci září tak vzniklo další nepolitické vzdělávací sdružení, a to Dělnická jednota pro severní Čechy. (zdroj Historie českého anarchismu)

Felberova ulice

archiv J.Hůlka

M.Gergelčík)

archiv J.Hůlka

Felberova ulice (přesné datum neznáme, ale dle České pojišťovny, která byla postavena v letech 1979-83 a přestavěna v letech 1996-97 tipujeme na druhou polovinu 80.let, možná počátek 90.let) (Všichni Čermáci)

Felberova (foto V. Víšek)

Felberova ulice se zámkem v roce 1906

Spořitelna začátkem 20.století a 3.3.2020

foto D.Kočí

archiv Luboše Mencla

Spořitelna (M.Gergelčík)

archiv Luboše Mencla

Spořitelna

(zdroj: picclick.de)

Stará liberecká spořitelna

v dnešní Felberově ul., založená v 19.12.1853, činnost zahájila v 24.4. 1854 v tomto domě postaveném r.1807 panským justiciárem Antonem Ludwigem. Ten ho v roce 1816 prodal továrníkovi Josefu Müllerovi a jeho potomci jej pak přenechali v roce 1871 Spořitelně. Kvůli rozšiřujícímu se provozu (16.11.1868 zřízena mj. zastavárna) bylo nejprve zadaptováno podkroví, později bylo rozhodnuto postavit zde dnešní budovu. (zdroj Kniha o Liberci)

stará spořitelna sloužila do roku 1888 (archiv Petra Ruprechta)

Pavel Švancer měl na starost úpravu parku u spořitelny (1997). - Obelisk Švancer Pavel, pískovec, 1997, Perštýn. MOHR, Jan. Pomníky památníky v městě Liberci. Liberec: 2000. 50°46'05.7"N 15°03'35.0"E

Gutenbergova čp.1 v roce 1910

. Vedle zámku a hotelu Zlatý Lev je poněkud ve stínu dům na adrese Gutenbergova 1. Dnes je tento dům součástí hotelu Zlatý Lev a v přízemí v nárožni části je restaurace . Ale jaké je vlastně historie tohoto domu ?

Na místě kde stojí byl v minulosti zámecký park . A samozřejmě tady nebyly ulice Palachova a Rumunská.

Hrabě Clam- Gallas se rozhodl část parku prodat - díky tomu vznikly domy a ulice Gutenbergova a Komenského . Jednu z parcel koupil lékař Ignaz Grasse. A v roce 1895 začalo dohadování o silniční čáře vzhledem k nově budované ulice Gutenbergova . ( pozemky na ulici Gutenbergova Clam - Gallas daroval městu za určitých podmínek . Jednou z nich byla šíře ulice 12 m a neohrožení nároží zámku . Město chtělo šíři 14, ale to by ubralo Grassemu 2 m. Nakonec tedy je ulice Gutenbergova 12 m. Grasse dostal povolení v roce 1897 a tak tam vznikl dům od Ernsta Shafera ( též autora Ještědského domu ). Tak vznikl první dům v ulici a pak následoval Zlatý Lev . Úzká ulice je dnes slepá . V roce 1907 patřil sům primátorovi Bayerovi a pak doktorovi Helmovi. (autor příspěvku Karel Krenk)

archiv J.Hůlka

Dům továrníka K.Zimmermana.

(archiv Martin Plešinger)

Pohlednice Zámeckého náměstí prošlá poštou v roce 1910.

Vydavatel Herman Selbt , Míšeň . V roce 1910 , kromě prvnîho letu Jana Kašpara : Podle oficiálnîho sčítání v tomto roce tvořili Češi 6,1 procenta obyvatel Liberce . Do Ginzkeyiho továrny ve Vratislavicích zavedena vlečka, byla dokončena stavba Textilní školy podle návrhu Oskara Rosslera.Byla dokončena přehrada v Jablonci , v Jablonci byly otevřeny Městské lázně Františka Josefa podle plánů Roberta Hemmricha .vznikla 3 km dlouhá sáňkařska dráha Černá Studnice- Jablonec (autor příspěvku Karel Krenk)

16.5. 1906

se poprvé v Liberci rozsvítilo veřejné elektrické osvětlení v centru města. Pozornost obyvatel přitahovalo speciální žárovkové osvětlení tohoto domu . (autor příspěvku Karel Krenk)

Liberecký zámek

Liberecký zámek v 17.století - model dle vyobrazení na víku skleněného poháru z roku 1697. (zdroj Kniha o Liberci)

Liberecký zámek vznikl jako městské sídlo renesanční šlechty v 70.letech 16.století a ve své podstatě se uchoval v následně rozvinutých původních hmotách, doplňovaných v dalších stoletích.
Přestavěná nejstarší část, obrácená k městu, navázala na renesanční budovu, ale změnila vstupy, takže starý portál po odstranění staré přístupové cesty se ocitl v rovině oken přízemí.

Když v letech 1773 - 76 stavěl J.J.Kunze třetí zámecké křídlo, tzv. Nový zámek, a pak přestavoval (1785-86) redernskou část do dnešní podoby, začalo století přeměn zámeckého komplexu. Symbolické opevnění, spíše jen ohradní zeď, ztratilo přesunutím hlavního vstupu do dnešních míst opodstatnění a bylo odstraněno. Do prostoru Zámeckého náměstí posléze ústilo pět ulic, které vznikly až na Zámeckou (Felberovu) v poslední čtvrtině 19.století. Nejstarší z nich byla Klotyldina (Palachova), proražená v roce 1875. Kolem ní začaly po obou stranách vyrůstat činžovní domy. Zvýšeny byly i dvě budovy na Zámeckém náměstí, které zasahují zleva do druhé pohlednice. Sídlila v nich panská správa, pak pošta a po ní více než půl století Jeřábkova tiskárna. Za ní vystupuje boční štít Gerlachova domu, v němž bylo v letech 1986-1990 nákladnou rekonstrukcí pro potřeby Skloexportu. Kromě rozsáhlé vzorkovny se zde nacházely reprezentační prostory podniku, jejichž součástí se stala i zámecká kaple (1604) s jedinečnou pozdně renesanční výzdobou.(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Liberecký zámek před 100 lety a 22.11.2020

Zámek (foto V. Víšek)

Tak to máme jeden zámeček, jeden Zlatý ... co? No ještě skoro dva roky nemáme, podle zdroje eBay rok 1904. (Petr Ruprecht)

Zámek je jednou z prvních zděných staveb v Liberci. Dali ho postavit na místě staršího panského domu tehdejší majitelé frýdlantského panství bratři Kryštof a Melchior z Redernů v letech 1582-1587. Podle nejstaršího vyobrazení z konce 17. století, jež se zachovalo na víku skleněného poháru, jednalo se o poměrně jednoduchou renesanční stavbu. Její sedlovou střechu ukončovaly na obou stranách vysoké profilované štíty, nad římsou vystupovaly ozdobné vikýře. Vstup do zámku, umístěný na straně obrácené k městu, zdůrazňoval kamenný portál se znakem Redernů a Šliků. K hlavní budově, označované jako Redernský zámek, dala Kateřina z Redernů, vdova po Melchiorovi, přistavět v letech 1602 - 1604 zámeckou kapli, jejíž věž - sloužící současně jako zvonice, dominovala celému zámeckému komplexu rozšířenému o Nosticovské křídlo, napojené kolmo na kapli. Kateřina ho dala postavit pro svou sestru Mikulášku Nosticovou, rozenou Šlikovou, v roce 1609.

Už v roce 1615 postihla zámek pohroma v podobě požáru, který zničil přední budovu až po přízemí a silně poškodil i Nosticovské křídlo. Obnovu zámku po požáru řídil stavitel italského původu Jan Arkon, působící v Žitavě. Nejcennější část zámku - kaple - nebyla naštěstí požárem zasažena. Za její prostou fasádu s okny zachovávajícími dosud lomený gotický oblouk, zůstal zachován pozdně renesanční interiér, který je znamenitou ukázkou dovednosti neznámých mistrů ze 17. století. Nejcennější částí tohoto interiéru je nesporně hlavní oltář. I když během staletí utrpěl mnohou újmu a některé části dokonce už chybějí, dokládá dodnes jak v celkovém pojetí vlivy holandské, tak v samotném provedení mistrovství svých tvůrců. Oltář stojí volně v prostorné nice na západní straně kaple. Další částí kaple - kazetový dřevěný strop - dělený profilovanými trámy na 42 pole se středy zdobenými rozetami, dále osmiboká kazatelna, varhanní kruchta a panská oratoř podepřená dřevěnými toskánskými sloupy, přístupná po samostatném schodišti ze starého zámku, jsou barevností a použitými ornamenty vzájemně sladěny.

V letech 1773-1778 byl zámek rozšířen o další budovu zvaný Nový neboli Zahradní zámek. Jeho stavbu řídil a projektoval panský stavitel J. J. Kuntze. On také v letech 1785-1786 provedl rozsáhlou přestavbu Redernského zámku a dal mu dnešní podobu. Tehdy byly odstraněny zdi obepínající zámecký areál a z věží na nárožích zůstala pouze severní, před kaplí. Když byla roku 1787 založena Panská ulice (dnešní 8. března), obestavěná po obou stranách roztomilými klasicistními domy, získal zámek důstojný, vskutku reprezentační nástup při příjezdu od jihu ve směru od Prahy, ústící do čestného nádvoří před Nostickým zámkem.

Velkou přestavbu prodělal také nový zámek v letech 1852 - 1854 pod vedením vídeňského architekta H. Ferstela. Z té doby pochází i čtvercová věž, vytvářející zajímavý spojovací článek mezi Nosticovským křídlem a Novým zámkem. Koncem 19. století se změnilo také bezprostřední okolí zámku na jeho západní straně, kde vznikla nová ulice Klotyldina (dnes Palachova) a Pivovarská (dnešní Rumunská), odlehčující dopravě ve středu města. Jejich vzájemné propojení a navázání na ulici Panskou si vyžádalo snížení terénu před zámkem téměř o 4 metry. Tím došlo k obnažení značné části suterénu Redernského zámku a původní vstup se ocitl vysoko nad terénem a byl zazděn. Z ulice Gutenbergovy musel být upraven i vstup do zámecké kaple.

Postupně přestal zámek sloužit svému původnímu poslání. Už v roce 1850 byl v Redernském zámku umístěn okresní soud, Nový zámek se od roku 1927 proměnil na ubytovnu zaměstnanců správy zámku, přičemž došlo ke zničení krásných interiérů, zejména pak bohaté štukové výzdoby stěn a stropů, provedené podle návrhu francouzského architekta Louise Greniera pražským štukatérem Josefem Bossim. Z rozlehlého zámeckého parku, založeného velkoryse rovněž z popudu Kateřiny z Redernu v 17. století, zůstaly po proražení Gutenbergovy ulice pouhé zbytky. V roce 1933 převzal zámek stát pro ředitelství státních lesů a statků a od té doby sloužily jeho prostory většinou jako kanceláře. Část parku se staletými stromy padla v roce 1950 za oběť při zřízení letního kina.

Nová, šťastnější éra zámku nastala, když Zahradní zámek a Nosticovské křídlo převzal v 70. letech Skloexport pro zřízení stálé expozice skla. Nakonec mu předala Vysoká škola strojní a textilní i zbývající části zámku a podle projektu zpracovaného v libereckém Stavoprojektu architektem Pavlem Janouškem byla zahájena rozsáhlá a nákladná rekonstrukce a přestavba nejen celého zámku, ale i jeho nejbližšího okolí. Všechny objekty byly pod odborným dohledem památkářů upraveny pro potřeby Skloexportu. Nový zámek a Nosticovské křídlo budou dále sloužit především výstavním účelům. U Nosticovského křídla, kde vznikla prostorná vstupní hala, bylo arkádové přízemí rozšířeno pro hlavní vstup. Velkými změnami prošly interiéry Redernského zámku a kaple. Po zajištění stability byly v této nejstarší části zámku upraveny reprezentační místnosti potřebné pro obchodní jednání a ubytování hostů. Zámecká kaple se stala rovněž součástí reprezentačních prostor a bude sloužit jako menší společenská místnost pro slavnostní příležitosti. V jejím interiéru byly odborně zrestaurovány vzácné polychromované dřevěné části i vyřezávaný hlavní oltář, na kruchtě byly umístěny nové varhany. Doplňkem interiéru se staly unikátní výrobky našich sklářů. Prostorů v suterénu bylo využito na zřízení vinárny Kaplanky, přístupné také přímo z Gutenbergovy ulice. Novou úpravu dostaly parkové plochy v okolí zámku, zejména hlavní nástup končící širokým schodištěm před vstupem v Nosticově křídle. Nástupnímu prostoru dominuje štíhlý obelisk.
Text: Liberecké domy hovoří I. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1992 .

Liberecký zámek v roce 1979 (zdroj Svatopluk Technik – Vladimír Ruda – Liberec minulosti a současnosti, 1980, Severočeské nakladatelství)

Kdysi ještě (super)žlutý zámeček (zdroj delcampe.net)

(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)

Šmankote – ona byla u věže zámečku brána. (zdroj: Vítezslav Šimák, Čechy, 1905) (archuv Petr Ruprecht)

(zdroj: picclick.de)

archiv Luboš Mencl

Zámecká kaple v 70.letech - pohled z Felberovy ulice (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)

liberecký zámek začátkem minulého století a 9.1.2021

archiv Pav Karel

Venku na nás čeká první sněhová nadílka letošního roku ❄️ takže připravte sáně, lyže a hrnce a hned jak to půjde, rychle na kopec (bezpečně‼️) 👀 pohled na kapli zámku s průhledem do dnešní Palachovy ulice #Liberec #Reichenberg

https://www.gda.bayern.de/

Liberecký zámek v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

V.Hájek

Zámek (foto V. Víšek)

Při hloubení základů pro dům na nároží ulice 8.března v roce 1899 byly odkryty zbytky jihozápadní věže libereckého zámku. (zdroj Kniha o Liberci)

archiv Luboš Mencl

liberecký zámek

archiv Luboš Mencl

z aukce (archiv J.Hůlka)

Zámecké náměstí - archiv J.Hůlka

Pohled na dnešní Palachovu ulici v roce 1910 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

Felberova ulice v roce 1906 a 2001 (vlevo budova České Pojišťovny, vpravo České Spořitelny) a uprostřed vzadu liberecký zámeček)(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

archiv J.Hůlka

(zdroj Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970, archiv L.Janků)

archiv J.Hůlka

(zdroj: kniha Severní Čechy, Milada Einhornová, Ústí nad Labem, 1985)

Liberecký zámek v roce 1979

archív Luboše Mencla

cca 1910 (archiv Jana Zahurancová)

archiv J.Hůlka

Zámek (archiv Jitka Horušická)

archiv Luboš Mencl

archiv J.Hůlka

Zámek

Zámek (foto V. Víšek)

archiv J.Hůlka

Guttenbergova ulice (foto V. Víšek)

pohled z Feleberovy ulice na Palachovu ulici (M.Gergelčík)

Felberova (foto V. Víšek)

Liberecký zámek před 100 lety

Nároží libereckého zámku v roce 1915

archiv L.Mencl

archiv J.Hůlka

Zámek (archiv Jitka Horušická)

Liberecký zájem v roce 1954 (foto Vilém Boháč)

archiv M.Ban

Liberecký zámek v roce 1930

Letecký pohled na liberecký zámek v roce 1991

archiv K.Vlach

Pohled z parku u spořitelny na zámeček v roce 1943. (archiv P.Ruprecht)

Liberecký zámek (60.léta) archiv Jana Zahurancová

(zdroj: https://gallery.hungaricana.hu )

foto Petr Ruprecht

archiv B.Kopejska

foceno z již neexistujícího kostela na Náměstí Českých bratří

pod libereckým zámkem. (foto Ivan Rous)

Kryštof z Redernu si v letech 1582-1587 postavil tento zámek jako jeden z prvních kamenných domů v Liberci. Dnešní podobu získal po požáru v roce 1615, kdy vdova po Melicharovi, Kateřina z Redernů, dala vybudovat zámeckou kapli a rozšířit zámecký komplex o nové Nosticovské křídlo. V letech 1850-1854 je zámek přestavěn na letní sídlo hraběcí rodiny, jsou zde upraveny prostory pro nově vznikající okresní soud. Při této přestavbě a později i za první republiky při přestavbě na byty státních lesů vzala bohužel za své výzdoba 18. a 19. století. Za 2. světové války v objektu sídlí německé vojsko a útvary, po válce zámek přechází pod stát. (autor příspěvku Luboš Mencl)

Liberecký cyklistický klub v roce 1886

Cyklisté stojící před vchodem do Zahradního zámku. Mezi tzv. kostitřasy vidíme uprostřed i zajímavou dvoukolku. Výrobou kol se v Liberci zabývala továrna Möldner a Skreta (čp.154 - III), která sice v dubnu 1899 vyhořela, ale výrobu obnovila. (zdroj Kniha o Liberci)

Vzorkovna skla byly po rekonstrukci zámku (1991) výrazně rozšířena a zabírala většinu prostor tzv. Nového zámku včetně věže. (Zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Liberecký zámek a vzorkovna skla Skloexport

v devadesátých letech 20.století (archiv Jany Zahurancové)

Skleněný poklad je na střepy. Prodaný

Největší expozice skla na světě z libereckého Zámečku je pryč. Sen o městě jako pupku sklářské Evropy se rozplynul.

Tajemný Redernovský zámek uprotřed Liberce už neskrývá žádný poklad. Je prázdný. A to ještě před deseti lety existovaly plány udělat z něj muzeum evropského sklářství.
Firma Ústí Development, která zhruba před čtyřmi lety objekt koupila i se sbírkou bývalého Skloexportu, sklo odvezla.
"Zámek je prázdný. Sbírku jsme prodali. Zbyla tam jen světla na chodbách," oznámila jednatelka firmy Lenka Wilkelmanová. Souhlasila s prohlídkou kaple. "Jen tam můžete fotit," upozornila.
Kaple je jediným místem, kam firma zájemce pustí. Majitel má totiž s libereckou radnicí dohodu, že v ní úředníci mohou oddávat.
Hlavní vchod ze zahrady působí opuštěně. Mříž ze žlábku nad schodištěm někdo ukradl. Když si člověk povyskočí, zahlédne v oknech "bílého" Zahradního křídla prázdné regály. V dobách slávy Skloexportu byly plné mís a číší z olovnatého křišťálu od sklářů z Poděbrad a Světlé nad Sázavou.
Sbírka, kterou liberecký Skloexport, jediný vývozce československého skla, shromažďoval desítky let, se rozplynula. Měla "kusově" hodnotu od desíti do patnácti milionů. Jako kolekce ale nevyčíslitelnou.
"Bylo to to nejcennější, co v zámku bylo, ale hovořit se mi o tom nechce. Je to moje srdeční záležitost," přiznal dříve bývalý generální ředitel Skloexportu Jaroslav Křivánek.

Trhliny expozice dostala v době, kdy se do Skloexportu dostala jako předsedkyně představenstva Regina Rázlová. Přišla s holdingem, který sjednotí všechny sklářské firmy a posílený bohatým investorem vybuduje české sklářské impérium. "Tehdy se odtrhl Crystalex Nový Bor a šéfové Skloexportu jeho sbírku odvezli. Nechtěli vystavovat konkurenci," říká správce zámečku. Projekt Rázlové zkrachoval. Zbyly dluhy u bank a státu za dvě miliardy. Šéfové firmy s obchodními partnery čelili obžalobě z "tunelu" za více než půl miliardy korun. Soud je ale po deseti letech vyšetřování osvobodil. Exherečka Rázlová před soud nikdy nepředstoupila. Kvůli zdravotním problémům. Bývalí zaměstnanci Skloexportu chtěli sbírku i se zámkem zachovat a najít pro ni využití.
"Existoval projekt na Muzeum evropského sklářství. Měli jsme kontakt na novináře z odborných časopisů a ti zase napojení na evropské sklárny. Chtěli jsme o ně sbírku rozšířit," vzpomíná Petr Máslo, bývalý pracovník propagace Skloexportu.
Plán nedopadl. "Myšlenka to byla hezká, ale nikdo už do toho nechtěl jít," tvrdil tehdejší liberecký primátor Jiří Kittner.
Před lety zámeček koupila holandská firma Ústí Development. Údajně za cenu od šedesáti do osmdesáti milionů. Chtěla zámek přebudovat na pětihvězdičkový hotel. K tomu nikdy nedošlo..

Zámek je pustý

Zní to jako pohádka. Dlouhé chodby, ověšené gigantickými hrozny křišťálových lustrů, které se postupně rozsvěcely, obrovské sály s nekonečnými vitrínami, tisíce sklenic, pohárů, mís, váz, karaf, džbánů. Pokojová světla, lampy a lampičky nejrůznějších tvarů. Technické křivule, pipety, baňky a měrky, ladné i rozdováděné figurky, plastiky špičkových českých umělců i absolventů sklářských škol. To byl Redernovský zámek v Liberci, Skleněný zámek Skloexportu.
"Bylo to neskutečné. Každý, kdo vstoupil, byl z toho úplně paf. Ať to byl prezident Havel, nebo obchodník nějaké firmy," vzpomíná na sbírku českého skla Liberečan Petr Máslo.
Ve Skloexportu pracoval celý život od umělecké průmyslovky v Kamenickém Šenově. Zažil největší slávu i pád po příchodu rodiny Rázlových.

Skleněný zámek Liberec

- našel jsem doma prospekt společnosti Skloexport z roku 1989, kde jsou fotografie tehdejších prostor a expozic českého skla v zámku, které Skloexport využíval pro obchodní jednání s klienty z celého světa. Jako kluk jsem měl tu možnost tyto prostory po revoluci vidět a bylo to úchvatné (snad někdy najdu fotky z té návštěvy a dám je sem). Pamatuju si hlavně tu dlouhou chodbu plnou krásných lustrů, které se rozsvěcely postupně jeden za druhým. Všude se píše, že tyto expozice nebyly veřejnosti přístupné. Teď je zámek veřejnosti stále ne zcela přístupný (jen příležitostně na nějaké akce) a patří společností ÚSTÍ DEVELOPMENT s většinovým společníkem v Holandsku. (autor příspěvku Jaromír Peterka)

Musel jsem jít

"Kdybych nemusel, neodešel bych. Tu práci jsem miloval," říká Máslo. Začínal na zakázkách pro Spojené státy a Kanadu, pak navrhoval design a obaly na varné sklo Simax a poslední tři roky byl šéfem propagace. Jezdil do Frankfurtu nad Mohanem na veletrh skla. "To bylo něco jako Ženeva pro auta. Provázel jsem i delegace zákazníků. Těmi nejvýznamnějšími byli Japonci. Byli po našem skle posedlí. A myslím, že jim to zůstalo dodnes," říká Máslo.

Putoval po českých sklárnách s novináři zahraničních odborných časopisů i filmaři. Ti natáčeli o skle. "Film mám. Ale nikdo ho nechce. Přitom je na něm celá historie výroby českého skla. Technologie, které jsme uměli jen my. Pamatuji se třeba na číše z harrachovské sklárny, které měly stonky tenké dva milimetry, a takových majstrštyků bylo v zámečku spousta. Byly to vzorky, unikáty," poznamenal.
Pamatuje i rekonstrukci zámečku v osmdesátých letech. Největší stavební dílo v dějinách Skloexportu. Po ní se sbírka z původně jednoho zahradního křídla zámečku rozšířila na všechny tři části sídla. Kromě Nosticova i na Redernovské a Clam-Gallaské. Co patro, to jiný druh skla.
Po opravách se ze zámečku stala rezidence pro nejluxusnější klientelu.

VIP rezidence

Hosté přijeli vstupní zahradou, prohlédli si sbírky, uzavírali smlouvy v saloncích českém, anglickém, německém, italském či španělském. Nahoře se vyspali ve stylových pokojích s vybavením z interiérů českých zámků. Ti lepší ve svatebním apartmá s nebesy. A večer popili archivní víno ve sklepní vinárně Kaplance. Věřící zašli do renesanční Redernské kaple a svůj pokoj, modlitebnu s oknem k Mekce, měli v zámku i muslimové.
Nynější správce ochotně provede ohlášené návštěvy a svatby do zdejší kaple, ale povídat nechce. "O kapli vám řeknu všechno, o sbírce povídat nebudu. Vidíte sami, už tu není," dodává. Jméno nechce uvést ani další dlouholetá pracovnice Skloexportu, která měla na starosti inventuru v části olovnatého skla.

"Na celou sbírku bylo šest uklízeček, které nedělaly nic jiného, než umývaly exponáty. Ty byly ale jen pro zákazníky. My, zaměstnanci, jsme nic kupovat nesměli," dodala. Když sbírku definitivně zavřeli a Skloexport zkrachoval, před zhruba devíti lety, přešla na prodejnu přímo v sídle firmy pod libereckým vlakovým nádražím.
"Tam jsme prodávali kusy ze skladů. A pak skončilo i to," dodala.
Zámeček je dnes obestřený tajemstvím. Je to liberecký hrad v Karpatech. Dovnitř mohou jen ti, kdo mají zájem o koupi anebo svatby. Lidem je přístupná pouze kaple.
"Je původní ze šestnáctého století, ale taky ji opravovali. Například vitráže měly mít motivy z Erbenovy Kytice. Památkářům se ale zdály moc morbidní, takže sem nakonec dali tabulky nažloutlé a bílé," vysvětluje správce. Cestou zpět ukazuje na panel nad schody nalevo od velké vstupní síně - recepce. Připomíná přestavbu zámečku, pod níž se podepsala polská stavební firma Budimex. Dále už je jen mříž a dlouhá chodba s ověsovými lustry. Ty jediné tam zůstaly jako památka na skleněnou pohádku.

(zdroj :https://www.e15.cz/magazin/skleneny-poklad-je-na-strepy-prodany-844230?fbclid=IwAR2H0OLM5Jhgt5iLmUwh0uo3F88eBVX5mPn11B6gJvVzc5vuEWltSNZJoXo )

archiv P.Ruprecht

Interiér zámecké kaple

Za historií libereckého zámku se musíme ohlédnout do roku 1538, kdy Jáchym z Bibrštejna koupil od libereckého měšťana Antona Plischkeho rodinnou usedlost. Z té se po dostavění panského domu pro správce stal základ dnešního zámku. Za skutečnou přeměnu této usedlosti však vděčíme bratřím Kryštofu a Melchioru Redernům, kteří roku 1583 začali nedaleko správcova domu budovat renesanční zámek. Dokončen byl po čtyřech letech. Jednalo se patrně o jednoduchou, pozdně renesanční dvoupodlažní stavbou se sedlovou střechou.
Když v roce 1591 Kryštof zemřel, přešel majetek na Melchiora a po jeho smrti o devět let později se stala správkyní rodového majetku jeho manželka Kateřina - hraběnka Šliková. Ta se v roce 1604 rozhodla vystavět na severní straně libereckého zámku kapli. Postavena byla také věž na severním nádvoří. Ta sloužila jako zvonice i bašta a je jedinou zachovanou do současnosti. Dále následovala výstavba druhého, tzv. nosticovského křídla.
V roce 1615 zničil požár celé redernské křídlo kromě hradní kaple.
Nové křídlo zámku zvané Nový zámek nechal ke stávajícímu areálu přistavět hrabě Kristián Filip Clam-Gallase. Navrhl a postavil jej clam-gallasovský stavitel Johann Josef Kunze. Křídlo má podobu dvoupodlažní klasicistní budovy, zdobené černým štukem s vchodem směřujícím do parku. Do této klasicistní podoby bylo v letech 1785-86 přestavěno také původní redernské křídlo, které tím bylo obohaceno o mansardovou lomenou valbovou střechu. Z obranných prvků po přestavbě zůstala pouze severní bašta.
Následovala přestavba v letech 1852-54 a to ve stylu romantismu. Tuto novou podobu navrhl vídeňský architekt Friedrich von Stache a realizoval Heinrich Ferstel. V rámci této přestavby byla vybudována nová čtyřboká věž propojující Nový zámek a nosticovské křídlo. V této době však zámek již nesloužil jako šlechtické sídlo. Od poloviny 19. století byl do redernského křídla umístěn okresní soud a Nový zámek od roku 1927 sloužil jako ubytovna zámecké správy.
Po pozemkové reformě v roce 1933 přešel zámek do vlastnictví státu a stává se sídlem ředitelství Státních lesů a statků. Za druhé světové války zde sídlilo posádkové velitelství a Německá pracovní služba. V padesátých letech převzala redernské křídlo Vysoká škola strojní. V sedmdesátých letech převzal Nosticovské křídlo a Nový zámek Skloexport, který v roce 1986 získal také křídlo redernské. Podnik plánoval v zámku zřídit stálou expozici skla, z tohoto důvodu byla provedena nákladná rekonstrukce celého areálu a objekty byly upraveny jako reprezentativní prostory pro potřeby Skloexportu. Rekonstrukce skončila v roce 1990. Po krachu Skloexportu je však v současné době zámecký komplex nepřístupný, a tak můžete obdivovat pouze jeho exteriér v samém srdci města Liberce. (zdroj Kniha o Liberci)

archiv Jany Zahurancové

Römheldův dům

(konec 60.let 19.století)

Když v roce 1792 přišel z Prahy do Liberce průkopník textilní průmyslové výroby Johann Georg Berger, přivedl s sebou zdatného společníka Ferdinanda Römhelda. Römheld se těšil zvláštní přízni majitele panství hraběte Clam-Gallase, který mu jako doklad "ocenění a blahovůle" daroval v roce 1813 stavební pozemek přímo v sousedství zámku. Na něm si Römheld postavil klasicistní dům. Po levé straně měl vjezd do dvora, vedle něhož stál přízemní domek služebnictva. Po Römheldově odchodu z Liberce (1819) měnil dům své majitele, až ho koupil Johann Liebieg mladší a v letech 1871-1872 dal objekt přestavět do podoby, jak ji známe coby budovu dnes už bývalé Oblastní galerie.(zdroj Kniha o Liberci)

Römheldův dům na konci 60.let 19.století a 26.4.2020 ................ Když v roce 1792 přišel z Prahy do Liberce průkopník textilní průmyslové výroby Johann Georg Berger, přivedl s sebou zdatného společníka Ferdinanda Römhelda. Römheld se těšil zvláštní přízni majitele panství hraběte Clam-Gallase, který mu jako doklad "ocenění a blahovůle" daroval v roce 1813 stavební pozemek přímo v sousedství zámku. Na něm si Römheld postavil klasicistní dům. Po levé straně měl vjezd do dvora, vedle něhož stál přízemní domek služebnictva. Po Römheldově odchodu z Liberce (1819) měnil dům své majitele, až ho koupil Johann Liebieg mladší a v letech 1871-1872 dal objekt přestavět do novorenezanční podoby podle plánů libereckého stavitele Gustava Sacherse. Budově se pro její krásu a velkorysost přezdívalo Liebiegův palác. V letech 1953–2014 ve vile sídlila Oblastní galerie Liberec. (Zdroj Kniha o Liberci a Wikipedie)

1970 (zdroj: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

Oblastní galerie v Liberci (Liebigův palác). (zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)

foto Dasa Augustinová

Pohlednice z bývalé galerie - sbírky mistrů 19.století

Bývalá Oblastní galerie (archiv Všichni Čermáci)

Mechanická přádelna a nádvoří Liebiegova paláce (1898, 1908)

Ze tří nejstarších synů zakladatele firmy Johann Liebieg & Comp. zůstal po odstoupení Johanna mladšího (1887) a smrti Theodora (1891) v čele podniku pouze Heinrich, známý sběratel umění, který byl zvolen do rakouské říšské rady (1897). Od počátku roku 1897 mu ve vedení stáli po boku synovec Theodor ml. s bratrem Gisbertem, doktorem práv, který po roce odešel do Vídně, aby zde řídil rodinný dům. Theodorovou manželkou se v květnu 1901 stala dcera českodubského továrníka Marie Ida Blaschka, jež mu porodila pět dětí. Firmu pak vedl až do své smrti počátkem roku 1939. Byl členem několika správních rad, od roku 1903 prezidentem správní rady banky Union a o tři roky později i Duchcovského uhelného spolku.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

dnešní ulice 8.března před rokem 1914

a stavba nakladatelství bratří Stiepelů Reichenberger Zeitung

Předchůdcem tiskárny byl podnik H. T. Stiepela z roku 1857, který byl na dnešním Benešově náměstí. Stiepel později zakoupil dům v ulici 8. března a s pomocí bratra a následně syna rozjel tiskařské impérium, které patřilo svého času k největším v Rakousku-Uhersku a následně Československu. V době největší slávy tam pracovalo přes 700 lidí. V období mezi válkami vyráběl podnik i úřední knihy a kufry, za nacistů produkoval potravinové lístky. Ještě 28. 4. 1945 se tu tiskly dvacetimarkovky pro německou armádu. Po únoru 1948 vznikl národní podnik Severočeské tiskárny s učilištěm. Mimo knih a učebnic produkovala tiskárna i umělecké tisky nebo formuláře řidičských průkazů. Konec jí přivodila nepodařená privatizace.

Liberecké tiskárny jsou od 90. let nevyužívaný areál bývalé Severografie. Budovy jsou ve stylu art - deco z let 1925 - 1928. Do 90. let se v podniku vyrábělo. Areál původních prvorepublikových průmyslových objektů leží v jižní části historického jádra Liberce. Kvalita je tedy na 1. pohled jasná. Areál má výbornou obslužnost ve všech směrech a přitom leží v klidné lokalitě zástavby rodinných domů a parku, který se stal důležitým spojovacím bodem. (zdroj Kniha o Liberci)

odhrnovač sněhu v ulici 8.března (30.léta) (zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Tiskárna bratří Stiepelů (30.léta) Za řadou klasicistních domků v ulici 8.března vyrostla roku 1925 moderní pětipodlažní budova (čp. 160 - V), postavená Libereckým stavitelem Ferdinandem Scholzem. (zdroj Kniha o Liberci)

Už skoro padají.

Majitel chce liberecké tiskárny proměnit na byty a obchody

Desítky let chátraly. Klenby se propadaly, přes netěsnící okna vanul vítr, konstrukce narušovala voda. To vše bude brzy minulostí. Areál libereckých tiskáren má nového majitele, který tu chystá byty a obchody. Počítá i s částečnou demolicí, ale především s výstavbou. A nápad se líbí i památkářům. Celý areál, který se skládá z domů i výrobních hal, nově získala společnost Konhefr Liberec developera Jana Konhefra. "

Koupili jsme to a budeme tam stavět větší developerský projekt. Areál v průběhu několika let změní pozitivním způsobem podobu. Zachováme staré domy, ale zároveň budeme částečně demolovat a stavět něco nového. Do pěti let tam vznikne nádherný areál," řekl redakci MF DNES Konhefr a upřesnil, že půjde především o byty.

Částku, kterou za areál zaplatil, neprozradil. "Máme územní rozhodnutí a stavební povolení. V tuto chvíli ověřujeme koncepci a seznamujeme se s tím, co lze a co nelze."

Areál bývalých tiskáren, který se nachází mezi ulicemi 8. března, Boženy Němcové a Oblačná, má podle developera samé plusy. "Je to nádherný areál. Má historii a bude mít skvělou architekturu. Navíc je tři minuty od centra a je skvěle dostupný. To v Liberci nemá nikdo. Všichni mají klasiku, tohle nebude klasika," upozornil.

O novou tvář areálu, jehož historie sahá do 18. století, se postará architektonické studio ov-a, tedy stejní architekti, kteří navrhli sídlo firmy Lasvit v Novém Boru. Připomeňme, že za něj získali Hlavní cenu České ceny za architekturu.

Myšleno je i na parkovací místa, kterých by podle Konhofera mělo být víc než dost. "Budeme mít o 40 procent víc parkovacích míst, než bude bytů," uvedl developer.

Památkářům se nápad zamlouvá

Se svými plány stihl už seznámit i památkáře. "Je to studie, která je na jednu stranu moderní, současná a trendová, na druhou stranu zachovává celou řadu historických prvků a komponuje je do nového areálu. Po první prohlídce považujeme novou studii za velmi zdařilou oproti té, která byla vydána před několika lety. Je to výrazný posun k lepšímu," řekl ředitel Národního památkového ústavu v Liberci Miloš Krčmář.

Památkáři tak měli dle jeho slov jen menší připomínky. Jedna se týkala například toho, aby se kolem areálu znovu otevřela ulice U Tiskárny. Dnes ji z obou stran uzavírají plechová vrata. "

Zároveň také zatím neznáme materiálové složení a podobně. Ale co se týče zakomponování do historického jádra a hmot, tak považujeme studii za zdařilou," dodal Krčmář.

Nápad vítá i památkářka Alena Řičánková. "Mnoho let dovnitř prší, sněží, chybí tam izolace proti vlhkosti a konstrukce hodně trpí. Byli bychom jenom rádi, kdyby se do toho nějakým způsobem začalo zasahovat a celý areál znovu ožil," vysvětlila památkářka a přiblížila, jaké stavební úpravy by měly v areálu proběhnout. "

Zůstává vše, co je vidět z ulic 8. března, Boženy Němcové a Oblačné, tedy pět klasicistních domů a výrazné věžové stavby z 20. let. Bourat se má uvnitř areálu, kde jsou historické průmyslové výrobní objekty, jako je například nejstarší část ze závěru 18. století. Pravdou je, že je to ale ve špatném technickém stavu. Propadají se klenby a záchrana není v naší moci, neboť nejde o kulturní památku."

Velká fabrika utopená za klasicistními domy

Památkáři by proto byli rádi, aby se historické části, které půjdou k zemi, alespoň řádně popsali pro další generace. "Požadujeme, aby na to byly zpracované stavebně historické průzkumy a bylo zdokumentováno to historické, co je tam teď. Tedy aby to bylo nafocené, popsané a zakreslené v plánech. Aby nám zůstala aspoň tato stopa."

Plánovaná proměna areálu vyvolala nadšení v Kanceláři architektury města. "Po roce a půl, co jsem v úřadu, jsem neviděl lepší projekt. Po dlouhé době jsem opravdu nadšený," uvedl vedoucí kanceláře Jiří Janďourek.

A rekonstrukci vítá i spisovatel, badatel a liberecký patriot Marek Řeháček. "Tiskárny v Liberci, to bylo opravdu něco! Dělali se tu veliké a luxusní tisky, a to i za socialismu. Byla to veliká fabrika, i když je na první pohled utopená za klasicistními domy. O tom, že by se tam měly stavět byty, se mluví už dlouho, ale myslím, že by to mohlo být parádní."

Autor: Jan Pešek

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/tiskarny-liberec-rekonstrukce-novy-majitel-byty-ochody.A210216_140249_liberec-zpravy_tm

(fotografie současný stav - Petr Ruprecht)

Jsem rád, že po letech se konečně oživí areál bývalé Stiepelovy tiskárny v ulici 8. Března . Nedávno jsem si oživil znalosti o této tiskárně, když jsem získal do své sbírky výroční publikaci k 75 letům existence Reichenberger Zeitung , který byl tištěn v této tiskárně . ( Areál vznikal od konce 18. století jako přirozeně rostlý konglomerát. Jeho nejstarší objekty představuje pětice domů v ulici 8. března, a to pozdně barokní, klasicistní a novoklasicistní čísla popisná 13, 14, 15 (Bergerův dům) , 16 a 17. V zadním traktu Bergerová domu pak od roku 1798 fungovala první liberecká textilní manufaktura. Roku 1866 koupili objekt bratři Stiepelové (Heinrich Tugenhold a Julius Robert, kteří předtím vlastnili tiskárnu v Rumburku) a ve zmíněné zadní části, půdorysně řešené jako tři křídla ve tvaru písmene U, zřídili tiskárnu. Postupným nákupem okolních pozemků a domů vznikal uzavřený areál tak, jak ho známe ve stávajícím půdorysu. S rostoucím významem a vlivem tiskárny se zaplňoval také areál podniku. Během 19. století vznikaly výrobní prostory s konstrukcemi typickými pro průmyslové objekty tohoto období. V areálu najdeme segmentové klenby do traverz, trámové stropy s průvlaky vynášenými litinovými sloupy a pozdější železobetonové stropní konstrukce (dnešní čp. 52 a část čp. 64). Raketový vzestup podniku přinesla 20. léta 20. století. Z let 1925 až 1928 pochází dvě nárožní budovy ve stylu art-déco navržené firmou E. A. Stoner a realizované stavební společností Eisbetonbaugeselschaft für Hoch-und Tiefbauten (nároží ul. Oblačné a U Tiskárny a nároží ul. Boženy Němcové a U Tiskárny). Jejich železobetonové skelety s cihlovými výplněmi a elegantním, geometrizujícím dekorem fasád představují výrazné dominanty areálu a dokládají dobový význam největšího německého tiskařského závodu v Čechách v období mezi světovými válkami. Během druhé poloviny 20. století docházelo k dalším, často dílčím utilitárním stavebním úpravám a od 90. let 20. století stojí areál bez využití. Dlouhodobá neúdržba se podepsala na jednotlivých objektech, které jsou narušeny především vzlínající vlhkostí a zatékáním. Ve smyslu stylovém a materiálovém se zde setkáváme s rozpětím od zděných, klenutých konstrukcí a zdobných plastických ornamentů pozdního baroka až po železobetonové sloupy a překlady art-décových staveb s jejich decentním, elegantním dekorem. Technologická rozmanitost je pak patrná například v řešení nosných konstrukcí průmyslových budov v různých obdobích. Ojedinělost industriálního areálu spočívá také v jeho přímé vazbě na počátky manufakturní výroby textilu u nás, stejně jako na produkci tiskařského podniku dvou generací rodiny Stiepelů, která byla mimo jiné prezentována v samostatném pavilonu "Reichenberger Zeitung" na slavné výstavě českých Němců u harcovské přehrady v roce 1906. Architektonické pojetí objektů tiskárny z různých časových etap je navíc dílem řady znělých jmen libereckého stavitelství. (autor článku Karel Krenk)

tiskárny únor 2021

Podařilo se mi získat fotografie aktuálního stavu areálu bývalých libereckých tiskáren. Demolice budov ve vnitrobloku je téměř dokončena. (archiv Marek Charvát)

Liberecké tiskárny se mění. Ze zchátralého areálu bude výstavní čtvrť

Zatím jsou schované před zraky veřejnosti, málokdo tak ví, co přesně se na staveništi děje. Řeč je o bývalých libereckých tiskárnách. Rozlehlý areál poblíž centra města koupil pražský developer Jan Konhefr, který ho chce přeměnit na moderní čtvrť s byty a kancelářemi. Některé budovy bude muset strhnout, 200 let staré vily zachová a opraví, stejně jako bývalé tovární bloky. Do prvních bytů by se jejich noví majitelé mohli začít stěhovat už na konci příštího roku.

Součástí výstavby má být i tovární komín, na jehož designu by se měla podílet sklářská firma Lasvit. Komín by tak měl být jakýmsi majákem a bude mít na sobě nápis Tiskárny Kristiánov. Ostatně právě Lasvit plánuje otevřít v jedné z budov svou galerii, a také kavárnu. V areálu bude 163 bytů a půjde jak o menší, tedy 2+kk, tak i větší, apartmánové byty. Celý komplex bude průchozí, ulice U tiskárny, kterou teď lidé používat nemohou, se pro veřejnost otevře. Projekt by měl být dokončen do čtyř let.

Areál libereckých tiskáren vznikal od konce 18. století a rozšiřoval se v návaznosti na konkrétní potřeby průmyslu. Nejstaršími domy je pětice vil v ulici 8. března v pozdně barokním, klasicistním a novoklasicistním stylu. Zvláště reprezentativní byl Bergerův dům, který v roce 1791 postavil Johann Josef Kunze pro zakladatele a průkopníka textilní tovární výroby Georga Bergera. Z 20. let 20. století pochází nárožní budovy postavené ve stylu art deco.

V meziválečné doby patřily tiskárny v Liberci k největším a nejmodernějším v zemi. Od 90. let minulého století ale zůstaly opuštěné.

autoři: Jana Pšeničková , reČRoL 20.4.2021,

Vizualizace objektu od ov-a architekti|foto:archiv Konhefr Liberec s.r.o.

NOVOSTAVBA STIEPELOVÝCH ZÁVODŮ

kolem roku 1930

Pohled ze svahů Hrnčířského vrchu přes Bídu k centru města. Snímku dominuje pětipodlažní přístavba tiskárny z roku 1925 ,kterou začalo významné rozšiřování Stiepelova podniku, završené o čtyři roky později na opačné straně komplexu podobnou stavbou pro nové rotačky na tisk místních novin Reichenberger Zeitung.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

interier tiskárny v době největší slávy (archiv Jany Ducháčkové)

Známá Zapomenutá

Bergerova manufaktura. Není publikace o dějinách Liberce, aby se nepsalo o "první liberecké továrně". Stále se však o mluví a píše o domu, továrna je jaksi upozaděna. Jak to tedy bylo? Dům čp. 15/V stojí na ulici 8. března a v roce 1791 ho postavil Johann Josef Kunze pro Georga Bergera. Dům byl postaven na tehdejší Panské ulici, honosné třídě plné klasicistních staveb. Reliéf s bohyní vítězství ve vysoko položené atice byl předzvěstí vítězství Bergera nad cechy, konkrétně nad cechem barvířů, fakticky pak nad cechovním systémem. V roce 1793 zakázal cech barvířů barvit cizí sukna bez výslovného souhlasu v cechovních barvírnách. Později dokonce odmítli barvit sukna prvním podnikatelům - Bergerovi a Römheldovi. Berger podal na postup cechu stížnost a nakonec bylo nařízeno, že může za poplatek používat s Römheldem i cechovní barvírnu. Berger se však nespokojil pouze s touto výhrou a prosadil si stavbu vlastní barvírny. To gubernium potvrdilo listem z června 1796. Podnikatel a továrník tak spustil lavinový efekt, který změnil na další století vzhled Liberce. To je symbolika Bergerova domu. Tovární realitu představuje zadní trakt domu. Na konci 18. století bylo prostě příliš brzy, aby se továrna v malém Liberci obracela do ulice a ukazovala na odiv technologie a stroje, jako tomu bylo v dalších desetiletích. Téměř nenápadně se tak v zadním traktu Bergerova domu rozjela v roce 1798 první liberecká továrna. Dnes bychom o dostavbě a jejím rozsahu mluvili s největší pravděpodobností jako o dílně, ale významem převýšila Bergerova továrna vše, co bylo tehdy v Liberci k vidění. Dům se však opravdovou továrnou stal až o mnoho později, v roce 1866, kdy bratři Stiepelové koupili dům od Josefa Herziga a v zadním traktu vybudovali tiskárnu. To však už Berger dávno podnikal v údolí Černé Nisy, kde z bělidla a plátenické valchy vyrostla továrna čp. 1 známá později jako Zimmermannova. Například v roce 1808 staví v údolí Černé Nisy strojní přádelnu. Revoluce v technice způsobila revoluci v úředním světě. Tedy Bergrův dům - továrnu koupili v roce 1866 bratři Stiepelové. Instalovali do budovy tiskařské stroje. Plány mírných úprav, ale i vestavby parního stroje zpracoval Gustav Sachers. Stiepelové dále koupili jeden dům za druhým až jim patřila celá řada s čísly popisnými 13 až 17. Ve 20. století, v roce 1925 dostávají tiskárny současnou podobu. V roce 1925 firma E. A. Stroner staví šestipodlažní železobetonovou budovu ve stylu art deco. Celý blok slouží výrobě, ze strany ulice 8. března se ale pořád jedná o řadu klasicistních domů a v bývalých dvorech je situace stejná. První liberecká továrna je dodnes schovaná v bloku objektu tiskáren i s pozdější přístavbou kotelny a strojovny. To podstatné však je, že část první liberecké továrny stále stojí. Na jihovýchodní roh Bergerova domu dodnes navazuje část továrny v původní mase. Úzký trakt s mansardovou střechou. Továrna Známá a Zapomenutá. (autor Ivan Rous 2013)

2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

1910 Reichenberg - Herrengasse (Kunstverlags-Anstalt Anton Hain, Reichenberg)

archiv O.Musil

ul.8 března (M.Gergelčík)

Panská ulice

před rokem 1919

Dnešní ulice 8.března, zvaná postupně Nová, Zánecká, Kristiánova a od roku 1796 Panská, vznikla roku 1787 jako součást klasicistního sídliště Kristiánov. Jednalo se vlastně o široké ulicové náměstí s jednotně řešeným oboustranným zsstavěním, orientovaným z větší části panským stavitelem Johannem Josefem Kunzem. Pohled směrem k vjezdu do zámku, z něhož je vidět nosticovské křídlo a čtyřboká Ferstelova věž, ukazuje levou (západní) stranu ulice už po přestavbě provedené převážně během 19.století.
Posledního pamětníka původních klasicistních stavení na této straně ulice, postaveného roku 1796 (čp.18-V), z něhož vidíme úplně vlevo jen roh, nahradil roku 1979 obytný dům družstva Sever.
Jeho souseda (čp.19-V) nechal vystavět panský správce Anton Rücker (1792).Po šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby na Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna. Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich Smetana (1859) a pravděpodobně i Jan Neruda (1865). Pravidelně se zde ubytovával doprovod císaře pŕi návštěvách Liberce. Provozování hostince bylo zrušeno roku 1905,kdy se jeho tehdejší majitel Raimund Haschka nahospodařil takové jmění, že se rozhodl pro stavbu dnešního grandhotelu stejného jména.

Další dům (čp.20-V) postavil roku 1792 zkušený a přísežný chirurg Franz Franke. Poté co se bohatě oženil, začalo se mu jevit místo městského lékaře málo výnosné, a proto je (1788) opustil .Když byla císařským dekretem zavedena poštovní linka přes Liberec, stal se prvním zdejším poštmistrem (1791). Po jeho smrti převzal úřad Jogann Winzig a od roku 1862 se stal majitelem objektu továrník Filip Schmidt. Ten na jeho místě postavil nový dům, výškově navazující na sousední hotel Zlatý lev, s průčelým, na němž dodnes vyniká bohaté zdobený arkýř a plochý trojůhelníkovitý štít ve střeše. V roce 1881 přešel do vlastnictví Ludwiga Liebiega, od něhož ho získal roku 1921 liberecký spolek stavitelů, který několik let po válce vystřídala Inženýrská organizace pro investiční výstavbu. Od padesátých let zde sídlila v zadním traktu redakce městského vysílání rozhlasu po drátě.

Další dům čp. 21 postavil roku 1793 obchodník Anton Franke a v jeho dvoře zřídil prádelnu (1811). S ním a s pražským Karlem Settlem se spojil majitel panství Kristián Kryštof Clam-Gallas a společně založili firmu zabívající se barvením látek. Roku 1806 si postavili novou barevnu u Harcovského potoka, jež se stala základem budoucí Textilany. Když přišla celá společnost na mizinu, koupil dům v Pánské ulici v dražbě továrník Franz Schmidt a přestavěl ho do dnešní podoby. Přední průčelí, kde je nad vstupem umístěn pod segmentovitě prohnutou římsou reliéf znázorňující páva, připomíná některé pražské paláce. V přední budově byly byty a kancelář, ve dvou nádvorních objektech třídírna vlny, nopovna a další provozy. Za prusko-rakouské války zde přebýval kancléř Otto Bismarck.
Další domy (22, 23-V) vznikly společným úsilím dvou spřátelených rodin Jakoba Hölzela a Johanna Gaspara Brosche. Už při prodeji pozemků požadovala vrchnost, aby vzhledu obou těchto domů, mezi nimiž procházela ulice k Panskému pivovaru, byla věnována zvláštní pozornost. Podle projektu Johanna Josefa Kunze zde skutečně vznikly znamenité stavba. Roku 1899 získala dům čp.22-V Liberecká banka, přikoupila k němu sousední čp.44 a 45-V a na jejich místě vybudovala novorenesanční palác využívaný později Komerčni bankou.
Protější nárožní dům čp. 23-V předali Hölzer a Brosch svým dětem, které uzavřely manželský svazek. Roku 1921 ho koupil továrník Heinrich Karrer ze Stráže nad Nisou, jemuž místo něho postavil stavitel Alfred Hübner o osm let později stávající celkem fádní budovu, kterou ozvláštňuje jen vstup zdobený reliéfy s motivy znamení zvěrokruhu. Sídlila tu pobočka pražské pojišťovací společnosti Securitas.

Dále byl už jenom parčík, kde vyrostl v letech 1883 - 1884 novorenesanční dům obchodníka
Heinricha Wildnera, který vidíme jako poslední budovu vzadu po levé straně.

Z původního poklidného obytného prostoru Pánské ulice, tvořícího důstojný příjezd k zámku, se během doby stala frekventovaná spojka, kterou se dodnes nepodařilo zklidnit.
Již v roce 1864 bylo všech 49 stromů dvouřadé lipové aleje nemilosrdně vykáceno a nové stromořadí bylo vysázeno teprve roku 1909, ovšem v poněkud skromnější podobě, jak je patrné ze snímku.
Po zdařilé rekonstrukci areálu zámku by bylo vhodné provést i úpravu kolem ulice 8. března (zdroj Kniha o Liberci)

1901

ul.8 března (Hans Oldskull)

1918 (archiv M.Gergelčík)

Průhled ulicí 8.března (dříve Panskou) k zámku (Kniha Liberec minulosti a budoucnosti vydaná v roce 1961) (archiv Všichni Čermáci)

archiv M. Gergelčík

ulice 8.března v roce 1910 a 2001

ul.8.března, liberecké tiskárny

nádvoří tiskárny v roce 2020 (foto Hans Oldskull)

8.Března (M.Gergelčík)

ulice 8.března (M.Gergelčík)

Ulice 8. března (M.Gergelčík)

Ulice 8.března směrem k Plaze (archiv Luboše Mencla)

Nádherná výzdoba vstupu do jednoho domu v ulici 8. Března.

(archiv Václav Honzejk)

pohled na centrum v roce 1950

Tiskárna Severografia z Perštýna, dnes zatím její smutný konec ....

dnešní Palachova ulice a křižovatka s Guttenbergovou ulicí

Socha a město, 1969 - Vladimír Janoušek - Hnízdo rákosníka (Hans Oldskull: Je to nároží u Zlatého lva, foceno ze zídky u Zámku, jako dítě jsem na toto místo mnohokrát vylezl...)

Palachova x Gutenbergova ul. v roce 1978

Palachova x Gutenbergova ul. v roce 1978 a 2020 (M.Gergelčík)

2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

Guttenbergova ulice v roce 1906 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

archiv Pav Karel

archiv Starý Liberec

archiv O.Musil

Guttenbergova ulice v roce 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

(zdroj: Historické fotografie)

1931 (archiv O.Musil)

Hotel Zlatý lev

Grandhotel Zlatý Lev, projektovaný a postavený stavitelem Antonem Worfem z Liberce v letech 1904 - 1905, je znamenitou ukázkou výstavby z počátku 20. století, a to nejen pro svou vytříbenou secesní architekturu, ale i pro zajímavou koncepci a zapojení objektu do prostředí. Na průčelí budovy upoutává dodnes pozornost bohatá štuková výzdoba s motivy stylizovaných lvích těl a hlav, doplněných v secesi oblíbeným rostlinným dekorem. Na původní budovu hotelu navazuje nově rozšířená část hotelu v budově z roku 1896, která velice příjemně doplňuje původní budovu.

Do provozu hotel slavnostně uvedl samotný rakousko-uherský císař František Josef I. k příležitosti česko-německé výstavy v roce 1906.

Od roku 2007 hotel provozuje hotelová skupina CPI Hotels, a.s., která hotel zařadila pod mezinárodní značku Clarion Hotels. Hotel je nyní znám pod názvem Clarion Grandhotel Zlatý Lev.

Nejstarší předchůdce hotelu, hostinec U Zlatého lva, stával v místech dnešní radnice již v 16. století.

Z roku 1682, kdy hostinec po třicetileté válce přešel do majetku obce, máme tento stručný popis. Dům byl stavěný ze dřeva, v přízemí byla hostinská světnice se dvěma stoly a lavicemi, zelenými kachlovými kamny. Hosté byli ubytováni ve dvou místnostech v prvním patře a hostinci patřily i stáje. Koncem 18.stol. byl hostinec přestavěn a postupně rozšiřován. V přistavěném sále účinkoval roku 1799 herec Václav Thám se svou skupinou cestujících herců.

Další pokračování Hotelu Zlatý Lev bylo v domě (čp.19-V) v dnešní ulici 8.března. Ten nechal vystavět panský správce Anton Rücker (1792).Po šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby na Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna. Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich Smetana (1859). Pravidelně se zde ubytovával doprovod císaře pŕi návštěvách Liberce. V roce 1853 se ve Zlatém lvu ubytoval se svým průvodem i samotný císař Ferdinand I.
Roku 1865 navštívil Liberec známý český novinář a básník Jan Neruda, který se ve svém fejetonu zmiňuje o elegantním prostředí Zlatého lva.

Při příležitosti nadcházející liberecké výstavy v roce 1906, majitel hotelu Raimund Haschke, vědom si že hotel již nestačí držet krok s rozrůstajícím se městem, postavil v krásném prostředí zámeckého parku v Gutenbergově ulici nový hotel, který byl považován v době svého vzniku za jeden z nejlépe zařízených v celém státě. Byla tak vybudována krásná secesní čtyřpatrová budova, ve které bylo 100 pokojů pro hosty, mezi nimi i několik přepychově vybavených apartmá. V přízemí hotelu byly vedle haly písárna i čítárna, jídelna, restaurace, šatny, společenské místnosti a restaurační terasa. Kuchyně byla tehdy vybavena všemi možnými novinkami, např. elektrickou myčkou nádobí nebo lednicí. Hotel měl nejen elektrický výtah, ale i několik koupelen, temnou komoru, holírnu a telefonní hovornu. Společenské místnosti byly vybaveny elektrickými ventilátory a plynovým světlem. Pokoje měly již teplou vodu, elektrické světlo a koberce, které byly čištěny americkým vysavačem prachu. Ve dvoře byly kromě stájí pro koně vybudovány i garáže pro tehdy moderní automobily. V letech 1956-1959 proběhla velká renovace, při které byla přistavěna nová hotelová kavárna, všechny pokoje byly napojeny na teplou i studenou vodu, telefony a rozhlas. V dalších několika desetiletích byl Grandhotel Zlatý Lev považován za jeden z nejlepších podniků svého charakteru u nás a patřil také do sítě tehdejších Interhotelů. V průběhu let se tak potkávala historie a noblesa s moderními prvky a očekáváními hostů 4* hotelu. Výsledek jejich snoubení dnes znamená zachování jednoho z krásných klenotů města Liberce s úrovní 4* standardu značky Clarion.

(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Kniha o Liberci a Clarion Grandhotel Zlatý lev)

1906 (archiv K.Krenk)

1906

Vstupní hala hotelu Zlatý lev po přestavbě z roku 1958. Zdroj: Kniha Liberec minulosti a budoucnosti (archiv Všichni Čermáci)

Z kniž. LBC min.a bud. r.59 Zlatý lev (archiv Z.Posledníková)

interier (archiv J.Hůlka)

Terasa hotelu Zlatý lev v roce 1938

archiv Marcel Körner

archiv Vítek Kvítek

archiv M.Gergelčík

grandhotel Zlatý lev v roce 1930 (zdroj: Historické fotografie)

šedesátlá léta

Hotel Zlatý Lev v roce 1906 a 2001......... (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Guttenbergova ulice v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

grandhotel Zlatý lev (foto V.Víšek)

Zlatý lev v 60.letech a 9.1.2021

Grandhotel Zlatý lev v 60.letech a 2.2.2021

archiv Milan Ban

archiv J.Hůlka

odesláno 13.01.1975 (archiv Josef Šorm)

Letní kino

Svépomocí občanů v akci Z bylo vybudováno v zámecké zahradě velké letní kino s 2300 moderními laminátovými sedadly. Je dějištěm každoročních filmových festivalů pracujících, kdy jednotlivá představení bývají vyprodána. V poslední době bylo přestavěno na 70 mm promítání.

(zdroj: foto i text Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

(archiv Luboš Mencl)

archiv Luboš Janků

každý pamětník pozná dnes již neexistující hlediště letního kina. Foto z obalu LP Panton 1979. (archiv Všichni Čermáci)

LETNÍ KINO

Liberec míval své letní kino, vždycky se ale říkalo, že v těchto klimatických podmínkách nemůže fungovat. A tak se z něj před více než dvaceti lety stal park. Jablonec sice svůj fungující leťák má, ale co už. Pojďme si ale ten náš připomenout. Srpnová data totiž byla pro místní letní kino celkem významná.

Pro ty, co netuší, že tu vůbec letní kino bylo a kde, nejprve malá vsuvka. Znáte park v Komenského ulici? Ten mezi budovou P Technické univerzity, bývalou galerií a zámkem? Tak přesně tam letní kino bývalo. Pokud vejdete do parku a podíváte se směrem k zámku, tak tak se před lety dívali návštěvníci kina. Vchod byl od hotelu Zlatý Lev.
Kino v zámeckém parku tak bylo postaveno v roce 1950 pro Filmový festival pracujících. První projekce? 14. srpna a promítal se sovětský snímek Spiknutí odsouzených. Tehdejší novinku na ČSFD nehledejte, díky Knize o Liberci ale víme, že film "odhaloval bez ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu, jen aby se jejich kapsy plnily zlatem." Filmový festival se pak v kině konal každoročně, z 28. srpna je fotka u tohoto článku.
O deset let později, tedy v roce 1962, proběhla velká rekonstrukce a modernizace kina. Jako jedno z prvních v republice bylo vybaveno 70mm formátem, plocha hlediště byla vyasfaltována a lidé seděli na laminátových lavičkách. Diváků se sem vešlo na 2100 a sledovali plátno o rozměrech 9x25 metrů.
A první představení v novém leťáku přineslo fenomenální úspěch. Promítal se Felliniho Sladký život a zájem byl tak velký, že se o půlnoci muselo promítat znovu.

Kino pak fungovalo až do roku 1993, v sezoně 1994 už se nepromítalo a v roce 1995 se z kina stal park. Od té doby jezdí Liberečáci na filmy pod širým nebem do Jablonce a Turnova (zdroj Liberecká drbna)

Letní kino v roce 1965 ještě s oponou. (archiv Luboš Maruškevič)

1964 - Vilém Boháč

Filmový festival v letním kině 28.8. 1952

Kino v zámeckém parku bylo dobudováno pro Filmový festival pracujících (FFP), zahájený 14.8.1950 sovětským filmem Spiknutí odsouzených, který "odhadoval bez ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu, jen aby se jejich kapsy plnily zlatem. " Při úpravách v roce 1962 byla plocha hlediště vyasfaltována, instalovány laminátové lavičky pro 2100 diváků a kino vybaveno jako jedno z prvních v republice 70 mm formátem. Plátno mělo rozměr 9 x 25 m.
Na zahajovací představení byl takový nával, že se musela uspořádat půlnoční repríza. Vedle FFP a politických shromáždění běžel přes krátké liberecké léto i normální filmový provoz. Areál vznikl díky obětavé práci stovek brigádníků i organizátorů, ale nebýt politického zájmu mít ve středu města vhodný prostor pro masové akce, neměl by za nepříznivých podmínek celý projekt opodstatnění. Také FFP se později přestěhoval pod střechu ostatních libereckých kin. Promítání v letním kině skončilo definitivně v roce 1993.

(zdroj Kniha o Liberci)

Ne každý případ vloupání maskovaný žhářstvím se podařilo příslušníkům VB vyřešit. Tenhle z Jablonecké ulice z roku 1984 už zůstane jako kriminalistický pomníček. (autor píspěvku Petr Kolín)

Jablonecká ulice

Jablonecká ulice (M.Gergelčík)

Na Jabloneckou se pro benzín jezdilo ještě začátkem osmdesátých let. (archiv Petr Kolín)

Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943

archiv Jaroslav Reichenberg Karel

Čerpací stanice pohonných hmot na Jablonecké ulici v proměnách času - třicátá léta a RECORD STOP!, čtyřicátá a ROHOL STANDARD a konečně BENZINA z let šedesátých. (Hans Oldskull)

Jablonecká ulice

Jablonecká ulice cca 1974 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)

Jablonecká ulice (archiv Sveročeské muzeum)

Pumpa na Jablonecké ulici. Autor: archiv Jaroslava Zemana

Reichenberg - Turnhalle. Pohlednice prošlá poštou v roce 1911. (archiv Kamil Syrovátka)

Sokolovna (foto Jan Bartoš)

1904 (archiv Luboš Mencl)

archiv Luboše Mencla

Jablonecká ulice (M.Gergelčík)

Nároží Jablonecké a Komenského ulice v roce 1914 Rozdělení zámeckého parku přičnými ulicemi (Komenského a Tyršovou) poskytlo k vytvoření další vilové čtvrti, navrhované již v územním plánu Č.Sitteho z roku 1901. Na počátku století byla zastavěna pouze východní strana, když protější ohraničovala nově vybudovaná zeď zmenšeného zámeckého parku. (zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Jablonecká ulice - nároží do Komenského ulice v roce 1914 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

Lazaret v sokolovně (archiv J.Hůlka)

Sokolovna v Jablonecké ulici v roce 1938 a 3.5.2020 Od roku 1868 začalo být na libereckých školách zaváděno povinné vyučování tělocviku, jež řídil DTR, který poskytl tři učitele. Tělocvična, jež se stala chloubou Liberce, musela však být v roce 1893 při přestavbě centra zbořena a nahrazena novou v Jablonecké ulici. Tuto tělocvičnu vyprojektoval v novorománském slohu člen DTR Julius Keil, stavbu provedl v letech 1892-1893 Adolf Bürger. Velký sál s galerií má rozměry 27,60 X 18,80 m a výšku 11,50 m. K tělocvičně patří letní hřiště a malá zahrada. Byla otevřena při sportovních slavnostech Ještědskojizerské župy (13.8.1893). Členstvo pocházelo ze všech vrstev obyvatel Liberce a jeho počet brzy dosáhl 1200 osob . Sál byl největší ve městě a proto se zde konalo také mnoho kulturních a zábavních akcí - přednášek, koncertů, divadelních a filmových představení, plesů, výstav a různých shromáždění. Po roce 1945 převzal tělocvičnu Sokol, pak TJ Lokomotiva Liberec. (zdroj Kniha o Liberci)

Jablonecká ulice v roce 1912 a 2001

Jablonecká ulice v roce 1912 a 3.5.2020

Komesnkého 1914 a 2020 (M.Gergelčík) komentář: Po válce museli majitelé odejít, měli dceru virtuosku na housle a na zdi čtvery housle, jedny velmi vzácné a ošuntělé, pro ty se dcera vrátila a ti okupanti jí dali ty nejhůř vypadající... blbci (Květa Meisnerová)

archiv J.Hůlky

Poklid v roce 1908 na dnes rušné Jablonecké

Jde o vilu Alfreda Sacherse z roku 1893 . Od firmy G. A F . Mikschové. Tenkrát vzbudilo rozruch stupňovité umístění průčelních oken . Vpravo je plot , který ohraničoval zámecký park . Dnes tam stojí budova Technické univerzity . (Karel Krenk)

Dnešní budova TU byla postavena původně jako česká obecná a měšťanská škola - dokončena tuším v roce 1938, takže si ji Češi pak už nezažily, až teprve znovu po skončení 2. světové války v roce 1945. (František Močuba)

1915 (zdroj beta.lot - tissimo.com/de)

sokolovna 17.10.1938

tenisový kurt v Jablonecké ulici u Sokolovny

Komenského ulice - uprostřed vpravo bývalo letní kino. (komentář V.Exner) V té první vile nalevo bydleli nějací známí rodičů a tak jsme tam chodili koukat na to, co promítali v letním kině. (komentář J.Cvrček)

Komenského ul. (M.Gergelčík)

roh ulic Komenského x a Sadová (M.Gergelčík)

Komenského ulice v roce 1910 a 3.5.2020

(zdroj delcampe.net)

(pohled poslaný 10. 3. 1936 - archiv Josef Šorm)

Škola v Komenského ulici

archiv Ivana Pekarová

Nová budova obecné a měšťanské školy v Komenského ulici z let 1934 - 35

byla vybudovaná z iniciativy inspektorátu státních menšinových škol a Národní jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal s řadou komplikací, přičemž výtky se týkaly především zvolené parcely, kterou město odmítalo uvolnit s poukazem, že se jedná o veřejný park a stavební povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací. Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním položení základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i Národní listy pod emotivním titulkem Svátek českého Liberce. Stavbu provedla pražská firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo ve dnech 27. a 28. října 1935. Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou má hlavní průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně komponovanou hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr rozměrných čtvercových oken a po stranách jsou situovány vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené do někdejší zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající nádvoří s hřištěm a střední symetrický rizalit, v přízemí s tělocvičnou a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená dispozice byla podřízena funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben se zde nalézala rovněž herna s opatrovnou určená pro děti předškolního věku, situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k hlavnímu průčelí a nechyběl ani byt školníka. (zdroj Kniha o Liberci)

Škola v Komenského ulici

Secesní vila v Jablonecké ulici

v roce 1991

Rodinná vila továrníka Otto Goltze (čp.7-V), postavená roku 1912 na pozemcích bývalého panského dvora, je pozoruhodnou ukázkou pozdně secesní architektury. Autorem projektu je drážďanský architekt Rudolf Bitzan. V roce 1963 byla provedena adaptace na mateřskou školu. V zadním montovaném traktu našel umístění denní stacionář pro děti s kombinovanými vadami nadace Alvalida.

(zdroj Kniha o Liberci)

Textilní škola (Webschule → Spinnereischule → Staatsfachschule für Textilindustrie)v pár datech a hlavně v obrazech

(zdroj: Taschenbuch für die Besucher der Staatsfachschule für Textilindustrie)

Tkalcovská škola byla otevřena 14. června 1852 ve starém Mistrovském domě cechu soukeníku (Meisterberg č. 1, Mistrovský vrch, dnes Tovaryšský vrch 258/1). V únoru roku 1863 se musela přestěhovat do domu č. 363 (Laurenziberg č. 17, Vavřincův vrch), aby se 1. října 1871 vrátila na původní adresu do nově postavené budovy (později Kaffe Radio, dnešní Budvarka). Školu nahradila v dubnu 1887 nová, kdy se výuka přesunula do dnešní Šamánkovy ulice a objektu, který známe jako budovu Obchodní akademie, zkrátka pozdější ekonomku. Až v roce 1907 byly zakoupeny pozemky v Tyršově ulici a o rok později začala výstavba současné textilní školy. V létě 1909 už zde odstartovala výuka v dílnách, a naplno se začalo učit v roce 1910.

(Poznámka mimo: Samostatná Textilní fakulta vysoké školy vznikla až v roce 1960.) (autor příspěvku Petr Ruprecht)

archiv Luboše Mencla

V roce 1910 získala textilní škola v Liberci novou,

v pořadí už druhou budovu,tentokrát v Tyršově ulici. Stavba tealizovaná podle návrhu libereckého architekta Oskara Rösslera je ukázkou pozdně secesní architektury přecházející až do moderny. Hlavní průčelí je zdobeno sochami H.K.Scholze z Vídně. Odborná škola, jež se může pochlubit nejstarší tradicí republice (Tak.1852),zde sídlí dodnes (zdroj Kniha o Liberci)

foto Luboš Mencl

Pav Karel

archiv J.Hůlka

archiv Všichni Čermáci

1910 (Ebay)

TJ Sever

Dřevěná jezdecká škola v Tyršově ulici roku 1929

Jezdecká hala v Tyršově ulici

Už roku 1878 byl uspořádán klusácký závod v Horním Růžodole, spojený se závodem jednospřežných drožek a tažných psů. Téhož roku byly na silnici z Liberce do Rochlice uspořádány klusácké a cvalové závody, jejichž výtěžek byl věnován vdovám a sirotkům po vojácích padlých za okupace Bosny a Hercegoviny. Jednatřicet milovníků turfu založilo brzy nato v hostinci U Zlatého beránka (2.10. 1879) jezdecký klub, který pak každoročně pořádal překážkové i lovecké a v zimě kliusácké závody a také tradiční hony na lišku. V březnu 1891 byla dána do provozu klubová jezdecká škola s dráhouv ulici Na Zápraží (sklady divadla F.X.Šaldy - v současné době Plaudit). Dráha měřila 32 x 17 m a v objektu byly stáje pro osm koní, byt učitele jízdy, šatny a sedlárny. První nájemce pan Deiss z Prahy s sebou přivezl pět nájemných koní. Později pomohl hrabě Clamm-Gallas opatřit pozemek ve Skalní ulici vedle textilní školy (0,6 ha), kde byl v roce 1922 zahájena výstavba jízdárny s cvičištěm. Členové klubu mezi sebou vybrali 305 000 Kč a dalších 120 000 Kč věnovaly Liberecké veletrhy za podmínky, že jízdárna i cvičiště budou po tři roky sloužit jako výstavní prostory. Základy vyhlubila firma Christoph a Unmack z Černous. Dílo bylo hotovo za necelé tři měsíce (10.12.1922) a společně oslaveno obědem ve Zlatém lvu. K největším událostem patřil První severočeský jezdecký turnaj, jehož se po čtyři červnové dny roku 1925 zůčastnilo 40 jezdců z civilních i vojenských kruhů se 70 koňmi. Předváděly se obtížné drezúry a skoky přes překážky až 180 cm vysoké. Za rok už startovalo 100 koní, mezi nimi i skupina lipicánských hřebců z jezdecké školy ve Vídni. Za krize byl klub nucen prodat závodní dráhuv Pavlovicích městu, které zde začalo budovat stadion. Po druhé světové válce se jezdecký klu přestěhoval do Norské ulice, kde byl vybudován moderní parkur, jízdárna, stáje a výběhy. Ve staré jízdárně se v šedesátých letech konaly aukční trhy dobytka. Po zboření zchátralého objektu koupila v dubnu 1892 pozemky Textilana pro sportovní halu.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Jiřina Vévodová

otec a já (archiv M.Bergl)

Uvnitř kryté jízdárny v Tyršově ulici po druhé světové válce

archiv Jiřina Vévodová

1955 točí Vávra Jana Žižku. Všechny jezdecké oddíly vč. libereckého musí k Sudoměři. Zde jezdec Bergl s koněm Ipel. (archiv M.Bergl)

Byla v Tyršově ulici jízdárna, vchod byl z Humpolecké. Mám jen pár nekvalitnich fotek prázdného místa, které bylo dlouho zarostlé. Teď je tam bytový komplex s krámky.

(archiv Alena Veitová Gürtlerová)

Jablonecká ulice (M.Gergelčík)

Liebiegův zámeček

v Jablonecké ulici v roce 1900

Stavba rodinného sídla zahájil na místě dvou starších domů baron Theodor Liebieg v roce 1897. Na jeho přání zde Adolf Bürger postavil, ovlivněn zřejmě i tvorbou anglických architektů, romanticky pojatou jednopatrovou budovu s polygonálním nárožním ankýřem a napodobeninou hrázděného zdiva v patře (na snímku vlevo).
Roku 1900 následovala přístavba další, už honosnější části, projektovaná vídeňským architektem W.Moldheimem. Má podobu jakéhosi zámku s dominantou věže dlátovitého tvaru a také ona je zajímavou ukázkou romantického pojetí architektury konce 19.století.
Třetí část celého komplexu sleduje citlivě terén a obrací se vysokým trojstupňovým štítem do parku, na nějž se změnila přilehlá část údolí Harcovského potoka, takže není na snímku vidět. Je dílem norimberského architekta Jakoba Schmeissnera a postavil ji roku 1904 liberecký stavitel Richard Wojatschek. I když se na tomto křídle projevuje snaha navázat na předchozí etapy, nese již mnohé znaky severního slohu.
Po úpravách v roce 1976 byla v zámečku umístěna závodní mateřská škola a jesle podniku Textilana. V letech 1991-92 se bývalé Liebiegovo sídlo proměnilo na ředitelství akciové společnosti Textilana Liberec...........

(zdroj Kniha o Liberci. rok 1996)

Tak když jsme už u těch kočárků... 1969, jesle v Textilanském zámečku. Sranda je, že když jsem v cca r.2005 začal mít hodně rád jednu dámu, tak jsme se na této fotce oba poznali... 😂😊.. Vesmír je mocný... (archiv M.Seidel)

archiv Zdeňka Posledníková

Sál bájí (1911) s freskami Julia Mössela, restaurace Miroslav Houšť (vila Theodora Liebiga ml., Jablonecká ul., Liberec)(foto Zdena Ina Bergger)

Liebiegův zámeček

Po krachu Textilany Liberec se roku 2004 dostala za 25 milionů korun vila do majetku města, které ji roku 2005 nechalo za dalších 5 mil. rekonstruovat. Během rekonstrukce byly například v "Síni bájí" odkryty malby s výjevy bájných zvířat. Ve vile dnes sídlí odbory magistrátu města Liberec a Komunitní práce Liberec, o. p. s., slouží také kulturním akcím a svatebním obřadům.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org )

foto je z knihy LIBEREC 1977 (archiv Jiří Jan Kolner)

Pohled z centra Liberce k Jizerským horám.

Foto z cca. r. 1975 zachycuje již neexistující kostel na náměstí Českých bratří. Evangelický kostel byl luterským kostelem, postaveným v historizujícím stylu; nacházel se v Liberci-Kristiánově na náměstí Českých bratří. Základní kámen ke kostelu byl položen 19. října 1864. Dokončený kostel byl posvěcen dne 21. října 1868. Vyhořelý a zanedbaný kostel byl roku 1976 odstřelen. Autorem architektonického plánu byl Gustav Sachers. Novorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou osmibokou věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvoupatrové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbytáře. (zdroj wikipedie)

r. 1915 (archiv M.Gergelčík)

Zbořený kostel na náměstí Českých bratří

První jednání libereckých evangelíků o stavbě vlastního kostela proběhla v roce 1858. Snahy o jeho vybudování posílilo v následujících letech dokončení saské železnice z Žitavy do Liberce a s ním i příliv dalších protestantů, zákon o zrovnoprávnění církve katolické a ostatních /Protestantský patent/ z r. 1861 a ustavení samostatné evangelické obce v Liberci ve stejném roce.V roce 1862, kdy měla evangelická obec v Liberci už 700 členů, požádala o pomoc a podporu při stavbě kostela německý spolek Gustav-Adolf-Verein; finančně přispěl rovněž liberecký magistrát i katolíci Johann Liebieg a hrabě Eduard Clam-Gallas s chotí Clotilde. Ten také v následujícím roce prodal evangelické obci svůj pozemek pro stavbu kostela. 19. října 1864 byl položen základní kámen a do roka byla hotova hrubá stavba. 20. října 1868 byl kostel, vystavěný nákladem 90.000 zlatých, slavnostně otevřen. Šlo o výraznou novorománskou stavbu s vysokou, zdaleka viditelnou věží.V dalším období si mohli liberečtí evangelíci v kostele připomenout 100. výročí vydání Tolerančního patentu Josefa II. /1881/ i oslavit 400. výročí narození významného protestantského teologa Martina Luthera /1883/.Větší oprava kostela proběhla po třicetiletém provozu v r. 1899. K liberecké evangelické obci patřily tehdy sbory ve Frýdlantu, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Chrastavě, Rochlici a Hrádku nad Nisou.Po 2. světové válce, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto a politické i společenské poměry se zcela změnily, nebyl kostel řádně udržován a chátral. Byl postupně využíván jen v letním období, v zimě sloužil jako sklad papíru nedaleké tiskárny Severografia.Ve výpisu z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 2036, katastrální území Liberec jsou pod nadpisem Evangelický kostel a pod údajem o parcelním čísle pouze dva záznamy: "Na základě šetření stran založení nových pozemkových knih pro katastrální obec Liberec ve smyslu zemského zákona ze dne 5. 12. 1874 č. 92 a protokolu ze dne 12. 3. 1883 str. 92, svazek V. odst. 60, vloženo právo vlastnické pro: E v a n g e l i s c h e K i r c h e." Další zápis v pozemkové knize následuje až dne 4. 11. 1958: "Podle rozhodnutí ministerstva školství a kultury ze dne 16. 4. č. 62825/57/IX a podle potvrzení synodní rady Českobratrské církve evangelické ze dne 17. 9. 1958 č. 1744/58, vloženo právo vlastnické pro: Farní sbor českobratrské církve evangelické v Liberci."Z prostředků tohoto sboru nebylo možné budovu udržovat. Nepomohl ani stát, přestože možnost takové pomoci byla upravena vládním nařízením č. 221/1949 o hospodářském zabezpečení evangelických církví státem. Sbor se tak ocitl ve vyslovené tísni a důsledkem bylo bezplatné odevzdání nemovitostí do vlastnictví státu v březnu 1973. Představitelé evangelického sboru byli tehdy ujištěni, že kostel bude po přechodu na stát adaptován na koncertní síň. K tomu však nikdy nedošlo a kostel byl zničen - odstřelen 29. května 1976.II.Varhany do kostela - rozsáhlý, třímanuálový, téměř osmdesátirejstříkový nástroj - vyrobila firma Schuster + Sohn z Žitavy. Podle vzpomínek pamětníků byly některé píšťaly bezmála šestimetrové. Z dnešního varhanářského pohledu by tyto varhany byly unikátem. Ve věži kostela zůstaly tři zvony, váha největšího je odhadována na 6 tun. Vzpomíná se také na krásné věžní hodiny, kazetový strop a křtitelnici. Pravděpodobně z 20. let 20.století pocházel oltářní obraz znázorňující postavu Ježíše Krista /žehnajícího?/. V libereckém evangelickém sboru dosud žije řada těch, kteří byli v 50.a 60. letech 20. století v kostele konfirmováni; na své konfirmační slavnosti vzpomínají stále živě a s dojetím. Kostelní budova s dobrou akustikou sloužila též, dokud to bylo technicky možné, k pořádání koncertů.III.Počátkem roku 2010 se shodou okolností dostalo do rukou členky libereckého evangelického sboru zcela zničené torzo oltářního obrazu Ježíše Krista. Akademický malíř Jaroslav Švihla z Liberce se ochotně ujal jeho obnovy. Provedl tzv. rentoaláž, tedy nalepení starého fragmentu na nové plátno a obraz z větší části znovu namaloval. Poté bylo plátno zarámováno v libereckém podniku pana Karla Pellone a takto vytvořené dílo bylo slavnostně umístěno v modlitebně Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Liberci na Masarykově tř.Použité materiály: přednáška PhDr. Milana Svobody při Noci kostelů dne 23. 5. 2014, "Vzpomínky na liberecký sbor 1957 - 1962" sepsané Janem Bartuškem při příležitosti oslav 70. výročí FS ČCE v Liberci, archiv autorky /výpis z pozemkové knihy, nabídka bezplatného odevzdání nemovitostí do vlastnictví čsl.státu/, Wikipedia

(zdroj: https://liberec.evangnet.cz/ )

Evangelický kostel v roce 1905 (zdroj Historické fotografie)

Evangelický kostel

Náměstí Českých bratří

Kostel byl postaven pro liberecké evangelíky, kteří doposud neměli na území města vlastní svatostánek. Stavbě předcházela mnohá jednání, na nichž se zvažovalo umístění novostavby. Nakonec magistrát rozhodl, že kostel bude postaven v prostoru náměstí Českých bratří, navzdory protestům místních obyvatel. Jedná se o první velkou realizaci Gustava Sacherse v Liberci a nezapře architektovo školení v Mnichově. Kostel, tvořící dominantu této části města, byl kvalitním příkladem historizující, mnichovsky orientované architektury, inspirované kostelem sv. Ludvíka v Mnichově (1829-44) od Friedricha von Gärtnera, jenž mu mohl posloužit jako předobraz. Společné rysy lze vysledovat rovněž i u o něco mladšího starokatolického kostela ve Varnsdorfu, postaveného v letech 1875-78. Neorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou oktogonální věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvouetážové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbyteria. V letech 1970-71 se uvažovalo o přeměně kostela na koncertní síň, pod vedením architekta Svatopluka Technika vypracovala SPŠ stavební Liberec příslušnou studii. Nakonec byl přes veškeré snahy léta nevyužívaný, vyhořelý a zanedbaný kostel roku 1976 zbořen.

(zdroj Liberec :Reichenberg - architektura na severu Čech, foto archiv Milan Bezucha)

pohled z věže kostela na střed města v roce 1899

Evangelický kostel

v Liberci (něm. Evangelische Kirche in Reichenberg) byl luterským kostelem, postaveným v historizujícím stylu; nacházel se v Liberci-Kristiánově na náměstí Českých bratří.Základní kámen ke kostelu byl položen 19. října 1864. Dokončený kostel byl posvěcen dne 21. října 1868. Vyhořelý a zanedbaný kostel byl roku 1976 odstřelen.Autorem architektonického plánu byl Gustav Sachers. Novorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou osmibokou věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvoupatrové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbytáře. (zdroj: Wikipedie)

Evangelický kostel na náměstí Českých bratří připomíná pamětní deska od 21.10.2018

tato sakrální stavba se začala stavět 19. října 1864 podle projektu Gustava Sacherse a Ferdinanda Miksche. Slavnostní vysvěcení trojlodního kostela s 57 metrů vysokou věží, hodinami a třemi zvony se uskutečnilo 21. října 1868. Kostel začal chátrat po II. světové válce. Církev ho v roce 1973 převedla na město, které ho mělo na základě usnesení tehdejšího Okresního národního výboru přestavět na koncertní síň. Projekt ale město nerealizovalo a na konci května roku 1976 byl kostel odstřelen, trosky byly odstraněné během dvou dnů. (zdroj archiv Genus.cz)

Mám jedinou fotku z mé trampské svatby v tomto kostele r.1968 říjen,oddával nás p.farář Voborník (archiv Eva Váchová)

Náměstí Českých bratří 1900 a 1906 a 3.5.2020

1900 (archiv Tomáš Ducháček)

z výstavy Socha a město, 1969 - náměstí Českých bratří (archiv Petr Ruprecht)

archiv Pav Karel

Měšťanský dům na náměstí Českých bratří čp. 25 v roce 1937 (archiv M.Holubářová)

Náměstí Českých bratří (M.Gergelčík)

Pár záběrů z onoho osudného dne 29.5.1976, kdy se tenhle krásný kostel poroučel k zemi...

(archiv Radan Jireš).

2002 archiv Karel Pav

ulice B.Němcové (foto M.Gergelčík)

autor příspěvku Tomáš Cvrček

30.léta - ulice Oblačná (archiv Jany Ducháčkové)

fotografie školy ZŠ Oblačné (ještě s tělocvičnou). (archiv Kateřina Čiháčková)

Oblačná ulice kolem roku 1928 a 2020

Jesle Na Bídě

Nejužším profilem města, které má nejvyšší zaměstnanost žen v Československu, bylo umísťování dětí do jeslí. V minulých letech (šedesátá léta) byly odevzdány do provozu jesle v Kostelní ulici, na Králově háji a Na Bídě (na fotografii). V 18 jeslích ve městě je umístěno na 700 dětí a ve 37 mateřských školách na 2200 dětí.

(Foto i text: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

Klášter Voršilek kolem roku 1900

Ke komplexu patřil původně také rozsáhlý park, z něhož se zachovala jen barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1768. Na okraji parku vznikla dnešní Klášterní ulice.

Poslední fotografie je z interiéru tehdejšího kláštera

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Kdysi stával ve svahu pod ním letitý buk. (archiv Danča Zerzánová)

Klášter Voršilek s kostelem Božského srdce Páně

S prudkým nárůstem obyvatel Liberce a okolních obcí ve II. polovině 19. století se stále větším problémem jevilo zajištění školství a sociální péče v celé aglomeraci. Proto byly do města z Králík (kde přece jen nemohl být jejich vzdělávací potenciál plně využit) povolány sestry voršilky, které vybudovaly poměrně velký novogotický komplex, zahrnující trojkřídlou konventní a školní budovu a kostel.

Autorem projektu i zhotovitelem stavby byl liberecký stavitel Adolf Bürger. Jako první budova byl mezi lety 1894-96 postaven konventní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, budovy konventu a klášterní školy byly postaveny v letech 1897-8.
V roce 1906 si konvent při své návštěvě města prohlédl císař František Josef I.
Voršilky působily ve městě do roku 1945. Poté se klášter stal sídlem polikliniky, kostel sloužil jako skladiště. Jeho zařízení zaniklo. Po roce 1990, kdy byl areál v restitucích voršilkám vrácen, se využití kláštera nezměnilo, kostel byl roku 1996 na 99 let zapůjčen pravoslavné církvi. Protože zdravotní péče není v souladu se vzdělávací náplní řádu a obnova řeholní komunity nebyla možná, rozhodly se voršilky areál prodat. V roce 2015 jej odkoupila zdravotnická skupina Eurolinicum.

.(zdroj Hrady.cz)

archiv J.Hůlka

Pav Karel

Římská unie řádu svaté Voršily (latinsky Unio Romana Ordinis Sanctae Ursulae, OSU) je sdružení řeholních domů navazujících na voršilskou tradici. Jeho členky se nazývají voršilky nebo uršulinky. (archiv Starý Liberec)

1953 (archiv Květa Meisnerová)

křižovatka u Textilany! Mostek je přes Harcovský potok, dnes zatrubněný pod vozovkou. Vpravo příjezd od průmyslovky a podél plotu směr Na Bídu. (komentář Hana Ulrichová)

Clam - Gallasova barvírna (počátek 19.století) v Josefinině údolí

Dům čp. 46 - V ve spodní části dnešní Jablonecké ulice, součást manufaktury firmy Clam - Gallas, Frankie a spol. zaregistrované 7.října 1806. Dvě hlavní budovy (čp. 47 - V) ale stály před ní více vlevo, už mimo obrázek. V pozadí vidíme komplex pánského dvora.

Tuto barvírnu příze vybudoval hrabě Kristián Kryštof Clamm - Gallas a po dvou letech ji prodal pražskému bankéři Karlu Ballabenovi, od něhož přešla na Johanna Liebiega a ten z ní vybudoval proslulý vlnařský podnik. Hraběcím společníkem v podnikání byl Anton Franke, který poblíž zámku v dnešní ulici 8.března zřídil vlastní přádelnu vlny o 5 strojích se 702 vřeteny (1811)

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Josefinino údolí

(olej na dřevě, 1833)

Vlevo v pozadí jsou dvě původní budovy bývalé Clam - Gallasovy manufakrury (čp. 47 - V), které koupili 28.3.1828 bratří Liebiegové za 18500 zlatých, z nichž zaplatili hotově jen 8000 a zbytek museli splácet. Vpravo od nich je téměř zakryt stromy další dům včleněný do Liebiegova podniku (čp.46) a kousek blíž vystupuje ze zeleně střecha hraběcího domu čp.48), oddělený cestou od rozložitého, rovněž bíle natřeného objektu, clam-gallasovské vinopalny (čp.11).

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Komplex Liebiegových závodů (1868)

Pohled od dnešní Hašlerovy ulice. Nejvyšší komín patří nové kotelně, za níž se táhne dlouhý objekt přiléhající k přádelně. Vlevo od něj je sklad a původní kotelna s menším komínem. Ke kancelářské budově přiléhá z boku tříobloukový vjezd, situovaný do mezery mezi někdejšími budovami hraběcí manufactury, kudy vedla na nádvoří Mlynská ulice, probíhající až do roku 1954 celým komplexem. Dva větší komíny patří barvírně a mechanické tkalcovně, z níž vidíme část zubovité střechy.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Skalní ulice v 50.letech 20.století a 27.3.2020

Nahoře na skále měla Textilana reklamní středisko, aranžéra p. Krupičku (archiv a foto Hans Oldskull)

Mlynská ulice a Liebiegovy závody (30.léta)

Mlynská ulice procházelo původně přímo středem závodu, jenž se postupně rozrostl po obou jejích stranách. Proto se už před rokem 1900 snažili majitelé továrny docílit její přeložení. Tuto finančně i stavebně náročnou akci se ale podařilo realizovat teprve v roce 1953, kdy byla Mlynská ulice v souvislosti s budováním tramvajové linky z Jablonce do Liberce přemístěna na okraj továrního areálu, až za vysoký objekt vystupující vlevo. Vpředu vidíme závodní mateřskou školu v Klicperově ulici.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)

V popředí Textilana, v pozadí Králův Háj (1962) (archiv Danča Zerzánová)

Fotografie Textilany. Na zalesněném vrchu v pozadí stojí nyní sídliště Broumovská (60.léta). (Dáda Zerzánová)

U Textilany 7.5.1967 (foto archiv Boveraclub)

$Textilana oblékala moderního člověka (foto archiv Boveraclubu)$

Textilana oblékala moderního člověka (foto archiv Boveraclubu)

Jablonecká ulice - na horním snímku ještě s Textilanou (M.Gergelčík)

Jablonecká ulice (M.Gergelčík)

Obytný a hostinský dům firmy Liebieg č.p.169-V s polygonální mýtnicí v Jablonecké ulici od architekta Jakoba Schmeissnera, 1923. Foto: M. Čtveráček, 2013 V suterénu byla pekárna s mýtnicí, v patře hostinec s verandou a ostatní patra sloužila k ubytování personálu zaměstnanců firmy Liebieg. V roce 1932 firma prodala dům nájemci, pekaři Gustavu Breuerovi. Ten ale neměl o provozování mýtnice zájem a tak se rozběhla nová jednání mezi firmou a městem o umístění nové mýtnice v prostoru Jablonecké ulice. Nové stanoviště bylo posléze vybráno hned naproti stávající mýtnici a výběrčí místo bylo situováno uvnitř tělesa dnes již zbořené přádelny č.p. 99-V. (archiv Luboše Janků)

Když ještě byla Textilana v pořádku. 2.4.1976 (Jiří Holeček)

Johann Carl Ignaz Liebieg

Liebiegova továrna v Železném Brodě

Liberec na přelomu 19. a 20. století

Liebiegovo městečko

Johann Liebieg

Řád železné koruny III.třídy

Smiřický zámek

Velké Hamry - Johann Liebieg and Co.., tkalcovna a prádelna

Památník Svárovské stávky ve Velkých Hamrech

Baron Theodor Liebieg a Dr. Carl Benz r. 1895 v Mannheimu

Theodor von LIEBIEG “pionýr motorismu” Vlastnil 1. automobil v Čechách, třetí v rakousku-uhersku. Na obrázku z knížky AUTO - PIONÝR, popisující jeho první dálkovou jízdu z Liberce do Gondorfu v červenci 1894, je zachycen Benz Victoria č. 76 a další z jeho Mercedes-Benz, typ 540. Zda se jednalo skutečně o 540 nebo jiný kompresorový vůz a fotografie zachycuje 40 LET VÝVOJ BENZ, odhalí probíhající dokumentace. “Liberecký kraj, motoristů ráj”

Liberec město motorismu 14. 7. 1894 vyjel z Liberce do Gondorfu baron Theodor von LIEBIEG na první dálkovou jízdu automobilem Benz Victoria výrobní číslo 76. 👍🍀👍 Mimořádné schopnosti, kterými Liebieg disponoval, podpořily rozvoj nového automobilového oboru nejen v Libereckém kraji, ale i Evropě a světě. Jeho následující činy na poli mobility nejsou doceněny. Theodor von LIEBIEG - pionýr motorismu (archiv Svatopluk Holata)

Jedna zajímavost. Baron Theodor von Liebig byl nejen jedním z nejvýznamnějších představitelů textilních průmyslníků v Čechách, ale navíc i nadšeným motoristou. Přesně 31.října 1893 koupil u továrníka Karla Benze nový model automobilu Victoria a dohodl jeho dodání na prosinec 1893 do Liberce. V té době v českých zemích doposud žádný automobil nebyl a v celém Rakousko-Uhersku pouze dva. Po dodání vozidla do Liberce nastaly na Celním úřadě v Liberci obtíže, kde odmítli Victorii vydat, protože položku automobil ve svých seznamech neměli. Nakonec byla Victorie proclena jako jeden kočár bez oje a jeden plynový motor. I přes zjevnou nedůvěru městského zastupitelstva byla provedena zkušební jízda, na jejímž základě bylo vystaveno povolení k jízdě po veřejných komunikacích. Bylo to vůbec první řidičské oprávnění v českých zemích. 16.července 1894 Victoria, Theodor von Liebig a syn zemského rady Franz Stransky vyjeli z Liberce do Gondorfu u Koblenze. Za 59 hodin ujeli 939 km průměrnou rychlostí 15,9 km/hod. Spotřebovali 140 kg benzínu, Franz Stransky nanosil ze studánek, potoků a říček do otevřeného chladícího systému 1500 litrů vody. Tato Liebigova cesta byla první dálkovou jízdou ve světových dějinách automobilismu. Baronu Theodoru von Liebigovi patří v automobilismu tato prvenství: Vlastnil první automobil v českých zemích Bylo mu vydáno první řidičské oprávnění v českých zemích S vozidlem Victoria uskutečnil první dálkovou jízdu Dojel jako první na garanční opravu do dílen výrobce (Z brožury Libereckého kraje "Kolébka motorismu v českých zemích" - zkráceno) (archiv Všichni Čermáci)

Ve Stráži...

archiv Lenka Gorolová

Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme za pouhý jeden kalendářní rok nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí, možná i za jedno století.

I když - abychom pravdu děli - ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. V tom případě, když si jimi nejsme tak zcela jisti, říkáme jim "kontroverzní;" tím pádem mohou být: takové... anebo makové. Patří k nim i syn soukeníka Johann neboli Jan. Příjmením Liebig.

"Jeho předkové se přistěhovali na sever Čech na počátku 18. století ze Slezska. Město Broumov tehdy bylo kvetoucím textilním střediskem. Adam Liebig byl soukenickým mistrem a chtěl, aby se jedno z jeho dětí věnovalo duchovní dráze. Měl to být právě Jan, který přišel v Broumově na svět 7. června roku 1802. Jenže všechno dopadlo jinak, protože živitel rodiny zemřel na tuberkulózu. To bylo Janovi teprve dvanáct let. Musel se rozloučit se studii a pomáhal matce živit početnou rodinu." Do děje i do Janova života nás uvedl autor knihyTvůrci českého zázraku .

Janovi nezbylo než zůstat u plátenictví. Když se vyučil a v šestnácti letech složil tovaryšskou zkoušku a v šestnácti letech nastoupil do soukenické dílny. U mistra Laubnera se naučil hlavní zásadě, podle níž se později řídil: "Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak." Po krátké době toto zaměstnání však opustil. Začal se živit hauzírováním - jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už ve svých dvaceti letech mohl otevřít obchod na libereckém náměstí. Načež vyrazil na zkušenou do světa. Což znamenalo, že prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem, a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce. Do Broumova se nevrátil. Byla to tam chudá existence. Raději zůstal s bratrem Františkem v Liberci, který se stal po zbytek jeho života druhým domovem. Založil tu na náměstí obchod se střižním zbožím a módními ozdobami.

Oba kluci Liebigové (a také jejich sestra Pavlína), tedy všichni tito sourozenci byli velice podnikaví. Jan ještě o něco podnikavější. Jezdil po trzích, obstarával zboží a sem tam něco pašoval přes slezsko-českou hranici. Když sourozenci nashromáždili dostatečné finanční prostředky, zřídili si sklad a svou podnikatelskou činnost rozšířili o překupnictví textilního zboží (což znamená, že plátno od tkalců vykupovali). Jenomže Janovi, který byl o něco podnikavější než bratr František, jak jsme už slyšeli, záhy došlo, že ještě lepší by bylo zboží pro obchod ve vlastní režii vyrábět. Ne však nějaké lecjaké. Originální. Proto absolvoval vzdělávací cestu po západní Evropě, do Anglie a Francie. Ona byla možná nejenom vzdělávací, ale tak i trochu "průmyslově-špionážní." V krátké době jednoho roku tam zvládl nejenom oba jazyky, ale zmocnil se i tajemství výroby speciálních šatovek - tibetu, saténu a merina. Když se vrátil domů, založili Liebigové přádelnu s dvanácti stavy a začal se šatovkami podnikat. Firma rychle rostla, o čemž svědčí, že zakoupila v Josefově Dole továrnu, do níž byly instalovány moderní stroje (většinou dovezené z Anglie). Začali podnikat ve velkém.

Když uplynula tři léta, zaměstnávali tam už tři sta dělníků. V této době se sestra Pavlína se provdala a bratři se rozešli. Údajně pro zdravotní potíže, kterými trpěl František Liebig, ale mnohem pravděpodobnější je, že se mu nelíbil dravý podnikatelský duch a praxe jeho bratra. Jan Liebig se totiž s konkurencí nemazlil, přetahoval zkušené odborníky a dělníky, prováděl průmyslovou špionáž. V té gründerské době sázeli někteří podnikatelé na nedodržování smluv, zneužívání obchodních informací a bankovní machinace. Jan Liebig se těchto metod rozhodně nestranil. Dokonce byl obviněn z podloudnictví při obchodu s bavlnou, toto nařčení však úspěšně ustál. Všechny důkazy se "záhadně" ztratily při železniční přepravě. (Na tuto - a podobnou - praxi jsme pak navázali a tvořivě ji ještě rozvinuli a obohatili o nové prvky koncem následujícího století.)

S novým sortimentem slavil Jan Liebig obrovský úspěch. Brzy začal vyvážet téměř do celé monarchie. Ve 40. letech 19. století se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Jen v předcházejícím desetiletí pracovalo v jeho provozech na 200 moderních stavů; pak koupil první a po něm i další parní stroj (topilo se v něm hnědým uhlím a rašelinou, později černým uhlím), v polovině 19. století zaměstnával už sedm až osm tisíc dělníků (a mnohonásobek domáckých tkalců), v jeho provozech pracovalo 800 mechanických stavů, měl velkosklad v Mödlingu u Vídně a agentury v Hamburku, Paříži, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires. Jeho továrna vyráběla ročně 50 000 kusů neboli štuků čili balíků vlněných látek. "Liebigovým největším problémem v té době byla distribuce zboží,"píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Proto se rozhodl spojit Liberec se světem pomocí železnice. Projekty tratí do Prahy, Pardubic a do Žitavy (odkud bylo spojení na Berlín) se staly i jeho (neobyčejně výnosnou) obchodní spekulací. Skoupil totiž převážnou většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil." (Což praktikují některé úřednice - a úředníci - i v dnešní době - akorát že kromě jich samých už z těchto čachrů nikdo jiný užitek nemá.)

Když byl roku 1859 zahájen do Liberce železniční provoz, znamenalo to pro dosud provinciální město vstup do moderní historie. Liebig položil základy rozkvětu města a celé oblasti. Liberec se stal politickým centrem českých Němců; později, v období první republiky, v něm pracovalo několik cizích konzulátů. Vedle vlastních továrních budov postavil Liebig sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárnu v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny. Založil také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj. Pro tuto továrnu byl vybudován i pobočný závod - přádelna v nedalekých Haraticích. Poté přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a v dalším desetiletí začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.

Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Pan továrník dal postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn, na který navazovalo pekařství, hostinec a sklad mouky. Tím zajistil pro své zaměstnance levný a kvalitní chléb a pečivo, které dodával do vybraných prodejen. Koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece. Získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati právě těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem.

Firma Liebig přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka. Postavení firmy bylo tak silné, že v roce 1866 (tehdy válčilo, jak si dozajista pamatujeme, Rakousko s Pruskem u Hradce Králové), kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavili, ale ještě svoje podniky rozšiřují. Kromě textilu začal Liebig podnikat také v hornictví - vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně.

Byl to tvrdý, cílevědomý a často bezohledný podnikatel. Dlužno však mu přiznat, že vůči svým zaměstnancům zachovával sociální cítění. V dobách, kdy prakticky neexistovala žádná státní sociální politika, kdy se pracovalo nejprve třináct, pak čtrnáct, patnáct hodin denně, a dětská práce se považovala za samozřejmou, kdy se každý zaměstnanec sám staral o své stravování a neexistovaly podnikové kantýny a podobná zařízení, rozdával Liebig svým zaměstnancům poukázky pro vybrané prodejny na nákup základních potravin za zlevněné ceny. (Alkohol se na ně kupovat ovšem nesměl.) Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Stavěl dělnické kolonie, školky pro děti svých dělnic, financoval stavby škol. Zasloužil se o to, že byla postavena nemocnice v Liberci, zřídil řadu sociálních ústavů, kupříkladu v Kartouzích, kde trávily podzim života staré textilácké dělnice.

V Rakousku patřil k uznávaným osobnostem. Zúčastnil se frankfurtského sněmu v roce 1848. V 60. letech se stal poslancem Říšského i českého zemského sněmu, byl presidentem Obchodní komory v Čechách, císař pán mu udělil svůj Řád, tedy Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu, a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později už zdobil jeho mužnou hruď Řád Železné koruny 2. řádu. (Nikterak přitom nevadilo, že Jan Liebig byl kdysi stíhán za podloudnictví s bavlnou - možná se to dokonce bralo jako zásluha, poněvadž už v následujícím roce dostává Liebig baronství.) Do zbrusu nového erbu si dal pan novopečený baron heslo "Per laborem ad honorem," tedy "Prací ke slávě." I dnes použitelný slogan. (I když - jak pro koho, že.) Zkrátka zdálo se, že nad panstvím tohoto severočeského velkopodnikatele nemůže (podobně jako nad jedním impériem) slunce zapadnout. Leč zapadlo. Ten den, který rázem na mnoho desítek let změnil doposud kladná znamínka u jména Jan Liebig na veskrze záporná, i když (jak se ukázalo) poněkud nespravedlivě, ten den nese datum posledního března roku 1870.

"Svárovskou stávku vyvolal ředitel Liebigova závodu ve Svárově a v Haraticích Václav Palme," říká v knize Tvůrci českého zázraku její autor Miroslav Hlaváč. "Ten se pokusil 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců." Jeden zajímavý detail: Václav Palme byl před léta oním železničním úředníkem, který zašantročil úřední spisy, dokazující Liebigovo podezřelé jednání při obchodech s bavlnou. Byl tenkrát propuštěn ze státních služeb pro nedbalost, leč Liebig se o něj postaral. Strach z odhalení hříchů z mládí, které by Liebiga zcela jistě ve společnosti zdiskreditovaly, ten strach ho vyděsil k smrti. Nepochybně mu obavy, že by při vyšetřování mohl Palme promluvit, zkrátily život.

Stalo se to dva roky před svárovskými událostmi ve Smiřicích. Jen poznámka na okraj: celé smiřické panství (které bylo značně zadlužené) koupil Liebig i se zámkem ve veřejné dražbě za 2 miliony 600 tisíc zlatých. "23. ledna 1868 o polednách seděl pan továrník Jan Liebig u stolu a obědval. V té chvíli mu přinesl listonoš psaní s neočekávanou zprávou: obchod jeho zetě v Paříži zaznamenal úpadek. Bankrot. V tom okamžení jej ranila mrtvice na pravé straně celého těla, ano také i na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jackson, který jej odvezl do Vídně. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí smiřického zámku; aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžit se mohl, povolal z Liberce svého stavitele Sačkera, který během 14 dní pohodlné spouštědlo aneb výtah do parku zřídil."

Když vedení závodu dalo vyhlásit snížení mezd, odpovědělo 1200 svárovských dělníků stávkou. Stávkující vyslali k řediteli Palmemu delegaci, jenže ten na nějaká vyjednávání neslyšel, a uvedl do pohybu státní mašinérii. V telegramu do Jablonce okresnímu hejtmanovi žádal okamžité posily četnictva a vojenskou asistenci. Píše se v něm doslovně: "K ochraně majetku a osobní bezpečnosti." Okresní hejtman v Jablonci telegrafuje zase dál, především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají s potlačením stávky vypomoci. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova. 180 mužů (tedy dvě setniny pěšího pluku) přibylo 31. března (před druhou hodinou ranní) do Svárova. Byli ubytováni v objektech svárovské továrny a na účet vedení závodu hoštěni.

"Posledního březnového dne roku 1870 se během odpoledne před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Demonstrace to byla poklidná, přesto ji začalo vojsko a četnictvo rozhánět. Tehdy došlo k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, vojsko postupovalo proti stávkujícím s nasazenými bajonety. První dělníci jsou zraněni, dochází k prvnímu zatýkání." Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska (asi 360 mužů), místodržitelství posílá 22 četníky z Prahy. Mezitím se vedení firmy rozhodlo uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky, termín znovuotevření továrny a mzdové požadavky, to vše bylo podmíněno "rozhodnutím domu Liebigů." "Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni." Když se to stávkující dozvěděli, celá masa se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Také pracující v Pribschově přádelně bavlny v počtu čtyř set zastavili práci. Jenomže ono se nikoli pouze stávkovalo, ono se začalo pochodovat. Do centra událostí se vydaly víc než tři tisíce dělníků. Když se domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.

A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k "čištění terénu." Kteréžto "čištění" spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím. Už při prvním útoku byl jeden dělník - František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny - probodnut četnickým bajonetem. Zůstal na místě mrtev. Poněvadž se - podle názoru vojenského velitele - nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili tím, že házeli kameny a hole, byl dán rozkaz ke střelbě. Později se někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal:"Lid dal se na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: Nazdar, ať žijou čeští vojínové! Ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich bodat bajonety a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání... něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly."

Bez výstrahy, bez varování bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří v té době už byli na ústupu. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen devítiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl: střela, která prolétla oknem, ho zasáhla v domě jeho rodičů. Zranění podlehla druhého dne šestnáctiletá tovární dělnice Pavlína Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišerz Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Tomuto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okresní hejtman Schusternapsal v hlášení pražskému místodržitelství:"Ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor." Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec (poté, co dělníci byli rozptýleni) zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby jim pomohli. Zastřelení byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch odvezeni do Držkova, kde byla většina obětí pohřbena. V příštích dnech už k žádnému krveprolití nedochází. Mezitím do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedenímmajora Cibulky.

Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno "k ochraně majetku a osobní bezpečnosti" ředitele Václava Palmeho, potažmo barona Liebiga. Ani to však nestačí, a ještě 1. dubna telegrafuje okresní hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné čety jezdectva, "aby byla zajištěna služba zpravodajská a strážní." Brány Liebigovy továrny zůstávají uzavřeny. Státní moc se obávala, že "dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy jako pravá zemská pohroma." Teprve 7. dubna může okresní hejtman s ulehčením hlásit místodržitelství:"Dnes se společným úsilím obou okresních hejtmanů, vojenského velitele i majitelů okolních továren podařilo přimět barona Liebiga, aby se zavázal otevřít svárovskou a haratickou továrnu, a to příští pondělí, to jest 11. dubna, všem dělníkům, kteří o to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami smluvili."
domain, Smiřice

Baron Jan Liebig zemřel na svém zámku ve Smiřicích za čtyři a půl měsíce po svárovské stávce ve věku osmašedesáti let. Jeho potomci firmu úspěšně rozvíjeli. Na počátku 20. století založili v Liberci automobilku, Vlastnili podíly nejenom v českých a německých firmách na našem území, ale i v zahraničí. V meziválečném období byl vnuk Jana Liebiga Theodor místopředsedou Čs. svazu průmyslníků. Po druhé světové válce byl podnik znárodněn, pod značkou Textilana Liberec vydržel do roku 2005, kdy továrna definitivně zmizela z mapy Liberce. (zdroj Český rozhlas dvojka)

Psal se prosincový den roku 1893. Město bylo pokryto hlubokým sněhem a Liebieg seděl ve své kanceláři. Kolem poledne sluha oznámil, že si ho přeje vidět nějaký muž z Mannheimu od firmy Benz. "Moje auto, kde ho má?" ožil Liebieg. "Nic s sebou nemá." - "To musí mít! Pusťte toho muže dovnitř!" Liebieg vstal zpoza svého stolu, jako by přijímal velmi důležitou návštěvu, a dychtivě pohlédl na dveře. Ty se otevřely, a vstoupil prostý muž. Nešikovně se uklonil a pak řekl: "Jsem zámečnický mistr Thum ze společnosti Benz & Co., a přivážím baronovi jeho auto." "Ty andělské dítě!" zajásal Liebieg, vzal mistra zámečníka za paži a vytáhl ho k oknu. "Kde je moje auto?" "Dole nic není, pane barone! Čeká na celnici. Neví, co s ním. Pro takové vozy neexistuje předpis." - "Pak jej stačí vytvořit," odvětil Liebieg. "Žádný z těch pánů to neumí. Už prošli všechny knihy." "Pak ti je pomůžu najít! " zasmál se Liebieg. "Pojďte se mnou, vážený pane! Trojský kůň se nezastaví před branami!

"Víte jak nakonec baron Liebieg automobil proclil?Na celním úřadě sdělil hlavnímu celnímu správci, že auto jako celek představuje něco velmi riskantního a stále nepopsaného. Doporučil jej rozebrat na části - kočár bez oje - sazba 75 zlatých - a plynový motor o hmotnosti 200 kilogramů - tarif 14 zlatých - takže celkem zaplatil clo 89 zlatých.

.(zdroj: Theodor Liebieg, Paul Reiner: Der Auto-Pionier auf Viktoria von Karl Benz, 1937)

Victoria Benz...

V roce 1934 navštívila se svými syny a lékařem Liebiega v Liberci i paní Benzová...

Theodor von LIEBIEG

Byl předsedou správní rady a.s. Liberecká pouliční dráha, dnes Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce.Vliv této kosmopolitní osobnosti na středoevropský prostor je inspirativní a stále ohromující. Ve své době zaměstnával okolo 5000 osob, což bylo opravdu hodně. Pro srovnání dnes pracuje v Krajské nemocnici Liberec cca 2000 lidí. (autor příspěvku Svatopluk Holata)

70.léta

Liebigova továrna (zdroj: kniha Architektura pohybu a proměn, Emil Hlaváček, Praha, 1985)

archiv J.Hůlka

Textilana kolem roku 1974 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)

https://prazdnedomy.cz

archiv Luboše Mencla

archiv Pav Karel)

Textilana (archiv Jarda Veselský)

Textilana (tehdy tedy ještě Liebiegova továrna) v roce 1858. Z Anschiringerova Alba severočeského průmyslu. (Tomáš Cvrček)

archiv Jaroslav Hůlka

Textilana (archiv Luboš Mencl)

Textilana Liberec

byl průmyslový podnik založený ve druhé polovině 19. století průmyslníkem Johannem Liebiegem. Postupně se vypracoval na největší textilní podnik v severních částech Čech. Jeho areál, který čítal asi sto objektů.
Textilana zaměstnávala v dobách své největší slávy osm tisíc lidí, v roce 2001, v době prohlášení konkurzu, tam už bylo jen 700 zaměstnanců a o tři roky později výroba vlněných látek s touto značkou zcela zmizela.

Zakoupil ji v roce 2006 investor z Nizozemí.

Ještě před prodejem ale průmyslové objekty v letech 2003 a 2004 srovnaly bagry se zemí. Zůstal stát jediný objekt, pětipodlažní budova od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty z roku 1908, jež představuje první železobetonovou industriální stavbu ve městě Liberci. Roku 2018 přestala mít nizozemská společnost o pozemky zájem, neb se sama ocitla ve finančních nesnázích a chtěla se parcel zbavit.

Nyní mají pozemky po bývalé Textilaně nového vlastníka. Město se nakonec rozhodlo pozemky nekoupit. Pozemky získala investiční společnost Middle Europe Investments (MEI). Pro devítihektarový areál plánuje společnost výstavbu více než 1000 bytů a část hodlá využít pro kanceláře a podnikatelský inkubátor.
(zdroj: Wikipedia, Prázdné domy.cz)

(https://prazdnedomy.cz)

archiv Luboše Mencla

archiv Jiří Kladivo

Úderník z Textilany. "Nejlepší textilák kraje úderník Josef Podlipný z liberecké Textilany. Za necelý rok splnil pět ročních norem na dvaceti širokých stavech." Padesátá léta dvacátého století. (archiv L.Janků)

archiv Luboše Mencla

archiv Jaroslav Hůlka

Zbytek komína v roce 2020 (Luboš Janků)

Hlavní provozy Textilany. (archiv Jany Ducháčkové)

Textilana ,správní budova ,laboratoře ,v pozadí česárna ,barevna atd.

Výběr z knihy Textilana v obrazech a datech

Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)

První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).
Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.
Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.

Liebiegové Balabenům zaplatili 18.500 zlatých, obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem 2. světové války odhadován asi na 60 miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korun.

Více najdete v brožuře V.Rudy - Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.

(zdroj: https://egonovypohledy.blogspot.com/2016/ )

Padesátá léta 20.století - úderníci v Lbc Textilaně (Zdroj: SOkA Liberec)

archiv Všichni Čermáci

2003 (https://prazdnedomy.cz)

2006 (https://prazdnedomy.cz)

(zdroj Hasičský kalendář rodinný na obyčejný rok, 1897)

archiv Luboš Mencl

Motorový vůz č. 39 (1940 - 1968) přijíždí 7.5.1967 od Vratislavic k výhybně Textilana.

Křižování tramvají u Textilany v roce 1998. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)

V roce 1973 bylo pro právě rekonstruovanou tramvajovou trať z Liberce do Jablonce nad Nisou dodáno 14 nových tramvají T3. Vůz č. 36 na snímku přijíždí od Liberce v červenci 1984 na křižování do výhybny Textilana. (archiv Boveraclubu)

Liberec zastávka "Textilana" 6.7.2002. Toto místo už dnes v této podobě budeme hledat v Liberci marně (Dalibor Melecky)

lávka mezi dvěma částmi Textilany končí ve vzduchu, budova u tramvajové trati spadla. Vůz T3 č.38 má za sebou mírnou srážku při zatahování do vozovny, což mu nebrání v jízdě na lince z Jablonce nad Nisou do Liberce. (polovina 80.let, foto Miroslav Grisa ml.)

Textilana ještě stojící, ale už spící. 10.7.2004. (Jiří Holeček)

2.11.1994 (archiv František Zikmund)

Montážní vlak při montáži trolejového vedení u Textilany. (Zdroj: Liberecký deník) (archiv Všichni Čermáci)

Textilana 6.6.2002 (archiv M.Plešinger)

Tady měla Textilana sběr šrotu .Bylo to po bouračce jedné provozovny.(archiv Luboš Janků)

Textilní továrna byla vybudována na místě bývalé hraběcí Clam-Gallasovské manufaktury z roku 1806. Počátkem 20. století se postupně rozrostla v největší tovární komplex ve městě, po válce fungoval koplex jako Textilana, n.p. a po revoluci jako Textilana a.s. Kromě budovy tkalcovny vlny architekta Maxe Kühna a Heinricha Fanty byl celý areál v roce 2003 zbořen.

(zdroj: Otto Spamer - Johann Liebieg Ein Arbeiterleben, 1871) (archiv Petra Ruprechta)

(archiv Václava Exnera)

Tvar křižovatky a nepřirozenost rozlehlé prázdné plochy uprostřed města napovídají, že zde kdysi stálo něco velkého. Právě tady, přímo u Harcovského potoka, založil v první polovině 19. století Johann Liebieg slavnou textilní továrnu, která měla lví podíl na tom, že se Liberec stal z maloměsta regionálním centrem. Liebiegova kapitalistická velkotovárna se později přeměnila v socialistický státní podnik Textilana. Pro Liberec je příznačné, že má ke své historii přezíravý vztah a o svou paměť se příliš nestará. Jak jinak si vysvětlit, že z továrny, které město vděčí za svůj současný význam, nezbylo v podstatě nic?

Před 48 lety přišla Textilana na trh československé republiky se zcela novým výrobkem. Počátkem roku 1971 to byla mimo jiné zcelá nová dámská šatovka z čisté střižní vlny ,polyesterového vlákna a tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera. Velmi odbrých vlastností klasických a syntetických vláken použitých poprvé v této zcela nové kombinaci se přenesly i na vlastní tkaninu ,která se vyznačovala vynikající stálostí tvaru s velkou odolností proti pomačkání ,dokonalou splývavostí a prodyšností ,příjemným vlněným omakem.

A co je důležité dnes ,jako před 48 lety -jen s nepatrými nároky na ošetření a čictění. Araxa -ona půvabná textilie (dnes by byla již šestatřicátnice) byla stálá v oděru a odolná proti žmolkování. Dala se snadno prát a po vyprání rychle schla. Textilana v Liberci ji vyráběla v šíři 140 cm a ve velké škále módních barev ,které se všechny vyznačovaly vysokou stálostí na světle a i v potu. Dámská šatovka Araxa byla oceněna medailí LVT 71 a na základě posudků státní zkušebny č. 219 v Praze, Výzkumného ústavu vlnařského v Brně a Ústřední technické kontroly jakosti,byla šatovka Araxa uznána rozhodnutím ministerstva výstavby a tehniky za Technicky pokrokový výrobek.

Co víc dodat. 3 zkušebny a jedno ministerstvo před 48 lety potvrdilo vynikajíí kvalitu libereckého výrobku. Výrobku ,nak kterém se podílela řada občanů našeho města. Výrobku ,který svou kvalitou by převálcoval vše ,co dnes obchod nabízí v tomto sortimentu a to ještě pod hlavičkou dovozu Made in China. (zdroj Textilana - zmizelé město)

Liberec, Textilana (bývalá) dne 19.9.2004. (archiv Boveraclubu)

Deset let zpátky, 28.11.2010, Liberec - Textilana (archiv Boveraclubu)

Textilana

(archiv Josefa Zušťáka)

Textilana Liberec 2004.

(foto Petr Šimr)

VIZUALIZACE - PROMENÁDA LIBEREC. Nákupní a zábavní centrum přinese liberečanům přes sto obchodů, chybět nebudou služby, restaurace a také například vnitřní kluziště.

Začátek výstavby obřího centra se stále zpožďuje

10.7.2007

LIBEREC - Komplikace s vykoupením soukromého pozemku, který brání výstavbě přeložky tramvajové trati, stále zdržuje začátek výstavby obchodního a nákupního centra Promenáda Liberec, jež má výrůst na území bývalé Textilany.

Přeložka tramvajové trati je přitom nutnou podmínkou začátku výstavby.

"Díky přeložce je všechno komplikovanější. Stále tak čekáme na vyřízení potřebných stavebních povolení. Začít se stavbou bychom chtěli nejpozději na začátku října," uvedl generální ředitel koinvestorské společnosti Labyrint Real Estate, Vladimír Bihary.

Zahájení výstavby se prodlouží o další dva měsíce. Hlavním problémem zůstává soukromý pozemek stojící v místě plánované tramvajové trati v Mlýnské ulici.

"Podle posledních zpráv je jednání na dobré cestě. Soukromý majitel obdržel nabídku, ke které se vyjádřil velmi pozitivně," konstatoval Vladimír Bihary.

Průtahy v udělování stavebních povolení potvrzuje i stavební úřad.

"Už jsou to tři roky od prvního územního rozhodnutí a stavba stále ještě nezačala," potvrdil Václav Řezáč z oddělení územního řízení libereckého magistrátu.

Investorovi se podařilo vyřídit alespoň jeden problém, týkající se dvou potoků v zadní části budoucího centra.

"Povolení od vodoprávního úřadu k vybudování přeložek těchto potoků jsme již obdrželi," doplnil Vladimír Bihary.

Zábavní komplex Promenáda bude mít tři nadzemní patra a vyroste na ploše 32 tisíc metrů čtverečních. V jeho areálu bude moci parkovat až 1500 vozidel.

Součástí centra bude hypermarket, multikino, fitness centrum, několik restaurací, kaváren a mnoho dalších, převážně kulturních prostor.

(zdroj archiv Libereckého deníku)

leaderboard 1/1 Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách. Zdroj: Vizualizace/ TRESS Real ESTATE Na vizualizaci můžete vidět, jakou podobu by mohlo jíž za několik let mít bytové městečko na území bývalé Textilany. Nová zástavba je ve světlejších barvách.

Stavba bytového městečka začne do roka

24.4.2009

Liberec - Svou konečnou podobu má nový projekt, který má vyrůst na území bývalé Textilany. Poté co se město, dopravní podnik a holandský investor nedávno domluvili na přesunutí tramvajové trati mimo plánovanou zástavbu, zmizely všechny otazníky ohledně konkrétního zastavění a velkolepý projekt může postoupit do další fáze.

Cílem holandského investora je vytvořit na pozemcích bývalé Textilany živou a moderní část města se všemi funkcemi, které k tomu patří. "Součástí projektu je tedy i řešení okolních vazeb v území," dodal Josef Hlavička, právní zástupce holandského investora.

Součástí projektu podle Tomáše Kadeřábka bude i zeleň, několik pěších zón, úprava toků obou potoků, zakomponování zastávky tramvaje, nezbytná obchodní a občanská vybavenost. "Ve své snaze vybudovat na pozemcích bývalé Textilany bytové městečko byl a je investor ze strany Města Liberec a Dopravního podniku podporován. Spolupráce s oběmi institucemi je velmi dobrá," doplnil Josef Hlavička z pražské advokátní kanceláře Havel a Holásek, která zastupuje investora.

Prvotní záměr byl takový, že na obří stavební parcele vzniknou jen byty, tento plán však město navrhlo upravit. Ještě před několika měsíci měl investor v záměru postavit na území bývalé Textilany obchodní centrum Promenáda. Od projektu ale nakonec odstoupil, a to kvůli stále se zvyšující konkurenci obchodních komplexů v centru Liberce. (Autor: Petra Rejsková, Liberecký deník)

Takto by mohl vypadat areál bývalé Textilany.

Soukromý investor chce na svých pozemcích postavit asi tisíc bytů s kancelářemi a obchody.Liberečtí radní schválili koncept územní studie. Ten řeší hlavně prostorové vazby, dopravu nebo infrastrukturu. Počítá mimo jiné s vedením tramvajové trati v blízkosti stávající zastávky "Textilana" vnitroblokem navržené zástavby. Tramvaj by tak nadále měla jezdit areálem bývalé textilní továrny. Na tramvajové trati by měla přibýt nová zastávka v obou směrech. "Přibližně v polovině mezi tramvajovými zastávkami "Textilana" a "U Lomu" je nově navržena zastávka z důvodu lepší dopravní obslužnosti území veřejnou hromadnou dopravou a menší docházkové vzdálenosti z nově navržené zástavby a z části sídliště Králův Háj," popisuje náměstek primátora pro technickou správu Jiří Šolc s tím, že tramvaj po výstavbě při průjezdu místem zpomalí.

(zdroj: Liberec.cz, 2021)