Liberec IX - Janův Důl + Liberec VII - Horní Růžodol

16.05.2020
Janův Důl na pohlednici z r. 1902 (M.Gergelčík)
Janův Důl na pohlednici z r. 1902 (M.Gergelčík)

Liberec IX - Janův Důl

Volgogradská ulice, 1995 (M.Fogl)
Volgogradská ulice, 1995 (M.Fogl)
1979
1979
Vlak, jedoucí do České Lípy, nedaleko stanice Horní Růžodol, pamětníci určitě znají Ciklák. (foto Vladimír Truxa) (color Fotočas)
Vlak, jedoucí do České Lípy, nedaleko stanice Horní Růžodol, pamětníci určitě znají Ciklák. (foto Vladimír Truxa) (color Fotočas)
Hermanova továrna na dobovém vyobrazení
Hermanova továrna na dobovém vyobrazení

Padlá Hermanka

Naštěstí ještě stojí v Hynaisově ulici, pět set metrů od železniční stanice Horní Růžodol. Počátek tovární výroby na tomto místě se datuje do roku 1824, kdy podnikatel a později továrník Wilhelm Siegmund zakoupil zdejší pozemky a nechal zde postavit továrnu na sukna. Později přestěhoval své podnikání do Frýdlantu a tovární budovy i obytný dům prodal Franzi Hermanovi, po kterém byla fabrika lidově pojmenována. Roku 1847 továrnu pronajal Antonu Trenklerovi, který zadal stavbu kotelny s parním strojem a instaloval technologii předení. Od roku 1865 vlastní továrnu Adalbert Redlhammer a od roku 1882 firma Moris Zweig. Jednoduše řečeno Hermanku potkal osud mnoha jiných objektů na Liberecku - fluktuace majitelů zvučných továrnických jmen. Stejně tak byla v době své slávy vyzdobena do podoby šlechtičny. Vypadala téměř jako zámecký obytný komplex. Mansardová střecha hlavní budovy dává jen matně tušit vnitřní výrobní procesy, stejně jako vedle stojící obytný dům. Špinavý dvůr, který chtě-nechtě vznikne v každém průmyslovém areálu je schován za zdmi budov. Interiér průmyslový, exteriér empírový s prvky romantismu, které tvořil třeba altán stojící v zahradě. Továrna v polovině 19. století měla ještě podobu panského dvora. Ostatně to byla i hlavní touha továrníků. Pýcha na průmyslovou velkovýrobu kombinovaná s panskými ambicemi. Kouřící zdobné komíny byly architektonickými manifesty moderních technologií a parních strojů. Hermanka dnes je již torzem. Zbyla hlavní budova, nenávratně zničená mnoha přestavbami a instalací plastových oken. Zmizely vchodové portály, již dávno zmizela mansardová střecha i okolní budovy, které zde stály ještě po roce 1950. Přesto by mohla Padlá Hermanka hrdě prohlásit: "Sloužím průmyslu již 186 let!" (autor Ivan Rous, 2013)

Filiální kostel sv. jana Nepomuckého v Liberci-Janově Dole

byl vybudován r. 1716 z popudu inspektora panství Christiána Karla Platze z Ehrentalu. Ještě téhož roku byl benedikován frýdlantským děkanem Gottfriedem Franzem Griegerem. Stavitel není znám, ale patřil patrně do okruhu italských mistrů. Kostel je barokový, jednolodní, opačně orientovaný, členěný lizénami o 2 osách, se zaobleným presbytá­řem a ozdobným průčelím. Nad průčelím štít s pilastry, tympanonema kruhovitým oknem. Postranní zdi jsou členěny pásy. Okna mají úsečové oblouky. Plochý strop je zdoben pravidelnou štukovou výzdo­bou. Žlábkové pilastry spočívají na vysokém soklu. Sakristie na jižní straně je klenuta křížové .Přístavba je novějšího data. Dveře kostela mají kamenné ostění a barokní kování. Vížka je cibulovitá. Výzdoba odpo­vídá pojetí raného baroka, ale obnovami byla poškozena. Malby pro­vedli Wenzel Porsch, Rieger a Heidrich z Liberce, štukatérské práce Richard Haubitz z Liberce, pseudobarokový oltář navrhl a postavil Heinrich August z Dlouhého Mostu. Oltářní obraz představuje sv.Jana Nepomuckého jako poutníka modlícího se ve svatováclavské kapli ve Staré Boleslavi. Maloval jej podle návrhu profesora vídeňské Akademie, známého malíře Josefa Fůhricha, rodáka z Chrastavy, jeho zeť August Wórndle r. 1873. Obraz darovala Marie Pavlína Liebiegová. Dřevěná kruchta je zdobena na poprsni sedmi na plátně malova­nými obrazy ze života sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18.století: zpověď a zachování zpovědního tajemství, Jan před králem a ve vězení, Janovo kázání a mučení a mučednická smrt ve Vltavě. Okolo kostela založen v r. 1757 hřbitov, v r. 1835 byl přeložen. Filiální kostel patřící k farnosti Liberec-město neslouží toho času bohoslužebným účelům, je pronajmut libereckému Stavokombinátu.

(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC , 1983)

Kostel sv. Jana Nepomuckého v roce 1907 a 26.4.2020


............ Záhy po založení Janova Dolu byl roku 1719 v ose hlavní silnice postaven z popudu správce gallasovského panství Kristiána Karla Platze z Ehrentalu barokní kostel. je jednolodní, s cibulovitě zastřešenou vížkou nad středem. Hlavním průčelím se vstupem je obrácen k severovýchodu do dnešní Volgogradské ulice. Jeho stavitel není znám. Hodiny věnoval rumburský hoteliér Anton Möller, rodák z Janova Dolu (1874). Při každoročně pořádaných svatojánských slavnostech (16.5.) bývalo okolí kostela zcela zastavěno prodejními stánky, jejichž počet rok od roku rostl, takže musely být nakonec přemístěny do středu obce (od 1862). Až rozšíření okresní solnice před kostelem umožnilo jejich návrat (1904). Vládní úpravou z roku 1925 byl svátek Jana Nepomuckého zrušen, ale oslavy se konaly i nadále vždy v neděli po 16.květnu. Naposledy proběhly roku 1939. Kostel byl zcela renovován v roce 1924, kdy dostal elektrické osvětlení. Po válce byl pronajmut Stavokombinátu a ani v současnosti neslouží bohoslužebným účelům. Na původním snímku je zachycena také část původního obestavění ulice přízemními roubenými domky, krytými vysokými šindelovými střechami. Vlevo pod stromem vidíme památník bitvy u Liberce 1757, postavený ze sbírek Spolku pro udržování válečných památníků v Liberci a Vojenského spolku veteránů pro Janův Důl a okolí (odhalen 21.7.1907). Rakouská orlice musela být v rámci likvidace památek na Rakousko-Uhersko v reoce 1919 odstraněna. Samotný pomník dnes už neexistuje. S obrysem přízemního domku nalevo se téměř kryje kontura školní budovy. Uprostřed je zábradlí kolem šachty zaklenutého potoka, protékajícího středem ulice. (zdroj: Kniha o Liberci)

archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
archiv Milana Šíra st.
archiv Milana Šíra st.
archiv Milana Šíra st.
archiv Milana Šíra st.
ZŠ Janův Důl v roce 1938 a Finalstav 26.4.2020 - Kubelíkova ulice
ZŠ Janův Důl v roce 1938 a Finalstav 26.4.2020 - Kubelíkova ulice
křižovatka ulic Americká, Uralská a Kubelíkova (M.Gergelčík)
křižovatka ulic Americká, Uralská a Kubelíkova (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (archiv Luboše Mencla)
Volgogradská ulice (archiv Luboše Mencla)
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (foto M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (foto M.Gergelčík)
Křižovatka Kubelíkova x Americká x Uralská (M.Gergelčík)
Křižovatka Kubelíkova x Americká x Uralská (M.Gergelčík)
foto Luboš Mencl
foto Luboš Mencl
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Volgogradská ulice (M.Gergelčík)
Restaurace Karla Bergmanna
Restaurace Karla Bergmanna
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
1938
1938
"Slavnostní výzdoba" nádraží Liberec - Horní Růžodol pro natáčení filmu Tenkrát v ráji  9.12.2015. (foto Jiří Holeček)
"Slavnostní výzdoba" nádraží Liberec - Horní Růžodol pro natáčení filmu Tenkrát v ráji 9.12.2015. (foto Jiří Holeček)
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková

Liberec VII - Horní Růžodol

První zmínka o Růžodole (Rosenthall) z roku 1542 je v nejstarší městské knize. V česky psaném zápise o pohraničním sporu s Doníny z 2. 7. 1545 se vyskytuje tvar Rozntal. Původně to byla nejrozsáhlejší obec Liberecka, jejíž pozemky se táhly v délce více než pěti kilometrů po levém břehu Nisy od Machnína až po Rochlici a zabíraly 708 ha, zatímco Liberec měl jen 521 ha. Většinu území ale pokrývaly lesy a neobdělaná půda. Po nástupu Redernů dochází k dělení obce. Kolem roku 1655 získal pozemky původního růžodolského správce, sahající od dnešní Orlí ulice až za jatky, panský hejtman Joachim Ulrich z Rosenfeldu. V listopadu 1577 získal i sousední lán (č.17), který připojil k novému vzorovému dvoru (Rosenthaler Vorwerk). Po jeho smrti koupili (1597) dvůr Redernové a ještě ho rozšířili. Počátkem roku 1612 ho ale zčásu rozdělili a rozprodali devatenácti libereckým občanům za 7205 kop grosů. Tim připadlo ke katastru Liberce asi 95 ha. Ze zbytku byla roku 1657 vyčleněna osada Františkov (1657) a založen Janův Důl (1704). Těmito zásahy byl původní rozsáhlý katastr Růžodolu rozdělen na dvě spolu nesouvisející části (I. a II. díl), které ale tvoňly až do roku 1850 společnou obec. Po oddělení a správním osamostatnění obou dílů Růžodolu byl Růžodol II spojen s Janovým Dolem a teprve od 28. 3. 1878 se stal zcela samostatnou obcí. Rok předtím bylo změněno číslování domů, které měly až doposud obě části Růžodolu společné. Roku 1904 byla obec povýšena na městys a jméno změněno na Ober Rosenthal. Češi se dlouho snažili prosadit i český ekvivalent tohoto jména, který běžně užívali, ačkoliv nebyl úředně potvrzen. Jejich žádost z 28. 6. 1910 však obecní zastupitelstvo zamítlo a trvalo na tom, že jméno je nepřeložitelné. Uředního českého názvu Horní Růžodol se městysu dostalo až vládním usnesením z 27. 3. 1925, kdy byl zároveň povýšen na město. Městským znakem měl být stříbrný štít, v jehož horní polovině byl starý horský hotel na Ještědu a v dolní tři stylizované květy planých růží, které snad kdysi daly městu jméno. Návrh znaku ale nebyl přijat. V roce 1939 byl Horní Růžodol připojen k Velkému Liberci a sedmou městskou čtvrtí zůstal i po osvobození. V době třicetileté války obsadili Liberecko Švédové a po 9 měsíců byl v Růžodole ubytován pěší pluk. Švédských vpádů uvádí kronika obce celkem dvanáct. V součtu lo znamenalo čtyři roky trvající obsazení. Počet obyvatelstva klesl ze 304 na 96. První daňový seznam po třicetileté válce, který je sestaven česky, uvádí v Růžodole 21 položek: 633 strychů pozemků, 100 zimního osení, 222 letního osení, 40 ks tažného dobytka, 93 krav, 73 jalovic, 39 ovcí a žádný vepřový dobvtek. Na území Horního Růžodolu bylo tehdy jen 7 domů. Další vysídlování způsobila protireformace. S protestanty, kteří byli nuceni opustit Liberecko, odchází i růžodolský rychtář Christoph Seidemann.

álečné události zažil Růžodol i v následujícím století, kdy se na jeho území odehrála 21.4.1757 bitva mezi rakouskými a pruskými vojsky.Počet obyvatel i domů vzrůstal v dalších letech jen pozvolna. Až do roku 1800 tu stálo pouze 1] zemědělských usedlostí a dva další domy, z nichž se dodnes zachovala jen dvě čísla popisná v Doubské ulici (čp. 3 a 4). Větší pohyb přinesl až rozmach průmyslové výroby v 19. století a s ním související rozvoj dopravy. Podél Nisy začínaly vznikat podniky patřící do dlouhého pásu továren, lemujícího oba břehy.

V roce 1825 byla dokončena stavba císařské silnice z Liberce do Prahy (dnešní ulice M. Horákové), roku 1859 zahájila provoz dráha z Liberce do Pardubic. Otevřením dráhy do Jablonce a dále do Tanvaldu (18. II. 1888) získal Horní Růžodol své první nádraží se správní budovou, vodárnou, výtopnou (dnes lokomotivní depo) a 120 m dlouhým průmyslovým kolejištěm. Zrušeno bylo roku 1924, jízdenky se tu však prodávaly až do I. října 1925. Další dvě nádraží vznikla na ústecko-teplické dráze, která začala sloužit roku 1900. Stanice Horní Růžodol - Janův Důl je v provozu dodnes, zato stanice Ober Rosental (čp. 217-VI, nyní už na katastru sousední Rochlice) fungovala jen tři roky (1900-3), během nichž byla konečnou pro vlaky přijíždějící od České Lípy. Tak dlouho totiž trvalo, než se vedení nové železnice dohodlo na zaústění kolejí do libereckého nádraží, Cestující tehdy museli pokračovat do města jabloneckou lokálkou, rochlickou tramvají nebo jít pěšky. Ústeckoteplická dráha zbudovala také 2 km dlouhou vlečku k nově zřízenému nákladovému, tzv. Dolnímu nádraží (dnes Uhelné sklady).

Železnice sice rozdělila obec na dvě téměř nepřístupně oddělené části, ale zároveň přispěla k zakládání nových podniků. Překotný rozvoj se projevil 1 v počtu obyvatel, jejichž nárůst byl v druhé polovině 19.století největší ze všech příměstských obcí Liberce, S rozvojem průmyslu postupovala 1 bytová výstavba. Od roku 1888 se začalo stavět na tzv. Českém vrchu, který byl zpř řístupněn několika novými ulicemi. Později se stavební ruch přenesl i na druhou stranu železniční trati.

Obec dodnes nemá ani kostel, ani kapli. Roku 1894 byl založen hřbitov k němuž přibyl urnový háj (1925). Od roku 1966 bylo zastaveno pohřbívání do země a ukládají se sem již jen urny, K dalšímu vybavení patří poštovní úřad (otevřen II. 8. 1894), k němuž brzy přibyla telegrafní stanice (1. 9. 1898). Místní záležitost obstarávalo obecní zastupitelstvo, složené od roku 1902 ze 24 členů. V obci působilo ke konci 19. století na 13 různých spolků, mezi nimi tři české (Česká čtenářská podpůrná jednota - 1888, Kuřácký klub - 1896 a Vzdělávací beseda Havlíček - 1898). Nejstarší byl spolek dobrovolných hasičů (1875) a pěvecký spolek Frohsinn (1881).

Horní Růžodol se stal hlavním střediskem obyvatel české národnosti na Liberecku. Z.tohoto důvodu se budeme této stránce jeho novodobější historie věnovat podrobněji.

Přestože Češi tvořili významnou část obyvatel obce, nepodařilo se jim před vyhlášením ČSR dostat do obecního zastupitelstva. Pro obecní volby v roce 1905 byla sice v tomto smyslu uzavřena dohoda mezi stranou českou a německo-liberální, ale Češi se stejně do zastupitelstva nedostali. K dalším volbám 1. 7. 1908 postavili samostatnou českou kandidátku (Josef Groh, Josef Kubů, František Valeš), ale nezískali potřebný počet hlasů (hlasovací právo tehdy ještě nebvlo všeobecné). K národnostním sporům přispívala podobné jako v Liberci 1 jinde také diskriminační opatření představitelů obce. Tak bylo např. vydáno nařízení odstranit českou vývěsní tabuli, která prý budí u spoluobčanů pohoršení (1907). O čtyři roky později podali čeští zástupci nejprve stížnost na možnost provádění úředních úkonů pouze v němčině a po několika měsících požadovali zavedení dvojjazyčného úřadování a rovněž českého označení pošty, ale bezvýsledně.

Hlavní spor mezi oběma národnostmi se ale soustřeďoval na zřizování škol a dostal právem označení "boj o českou školu". Až do roku 1886 byl Horní Růžodol přiškolen, jak se tehdy říkalo, zčásu k Janovu Dolu a zčásu k Rochlici. Vlastní německou trojtřídní národní skolu začala obec budovat na základě rozhodnutí zemské školní rady a dokončila ji na podzim 1886 (čp. 94-VII v ulici 28. října, za první republiky v ní sídlil obecní úřad, nyní je opět součástí 16. ZS). Ještě před Vánoci se do ní mohl nastěhovat nový řídící učitel Anton Hofrichter z Rychnova, slavnostní vysvěcení a zahájení výuky se uskutečnilo 2. 1. 1887. Už na počátku školního roku 1887/88 byla skola rozšířena na čtyři třídy, po roce přibyla pátá a za další čtyři roky šestá třída. V roce 1903 se už tři ročníky učily paralelně ve dvou třídách, chlapci odděleně od dívek. Kromě řídícího učitele zde tehdy působilo 6 dalších učitelů, 2 učitelky, katolický a evangelický katecheta a učitelka ručních prací. V budově se také nacházela učitelská knihovna zemského školního okresu Liberec o 930 svazcích.

Česká škola to měla mnohem složitější. Když manželé Patočkovi podali roku 1899 žádost o zřízení dvoutřídní soukromé školy Ustřední matice školské v jejich domku (čp. 102 v ulici 28. října), kterou 16. 12. 1893 zemská školní rada schválila, podnikli představitelé obce vše, aby tento záměr zmařili. Pět let trvalo dohadování s obcí, než byla vůbec povolena přestavba. Poté se na žádost o zřízení české školy v roce 1899 podepsalo 43 rodičů, ale 17 jich pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu nakonec podpis stáhlo, a tak z realizace soukromé školy sešlo. Když se ale ukázalo, že podle pětiletého průměru je v obci více než 40 českých dětí, které musely docházet do 4 km vzdálené matiční školy v Li berci, bylo za agilní podpory Václava Šamánka a Josefa Hlyny zahájeno nové jednání s obecním úřadem a okresním hejtmanstvím v Liberci, týkající se tentokrát už veřejné školy. C. k. zemská školní rada pak výnosem z 30. 11. 1901 nařídila, aby Horní Růžodol zřídil českou veřejnou jednotřídní obecnou školu. Obec se proti tomuto nařízení odvolala k c. k. Ministerstvu záležitostí duchovních a vyučování, které rekurs 3. 4. 1903 jako bezdůvodný zamítlo. Kdvž i nejvyšší správní dvůr odmítl další odvolání (9.9.1904), nabvlo konečně téměř tři roky staré rozhodnutí právní moci.

Tak mohl být školní radou okresu Liberec-venkov vypsán konkurs na místo definitivního učitele a správce školy v Horním Rosentale, jak se tehdy obec oficiálně česky jmenovala (5. 12. 1904). Členové místní školní rady "složili dne 30.1. 1905 předepsaný slib, prohlásivše, že jsou nejen české řeči úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají" Z osmi Žadatelů byl "navržen na I. místo v ternu def. uč. I. tř. Josef Baudisch při 3tř, české škole v Trutnově na místo správce školy" který složil 26. 9. 1905 "předepsanou služební přísahu a nastoupil týmž dnem službu na novém místě" .Před zahájením školního roku 1905/6 bylo povoleno uskutečnit dvě schůze (letáky však byly zakázány) pro české rodiče s tématem "které škole svěříme své dítky" (21.8. U Votočků a 24. 8. v hostinci U Nádraží). K zápisu se přihlásilo 167 dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec podala proti zápisu protest.

Začátek prvního školního roku se rychle přibližoval, ale otázka prostor pro wuku nebyla vyřešena. Ještě v květnu 1905 byly nabízenv okresní školské radě místnosti v soukromých domech Josefy Ulrichové (čp. 118) a Josefa Technika (čp.218). Pro časovou tíseň se obec nakonec rozhodla postavit místo kamenné budovy prozatimní přenosný pavilon systému Docker. Tak se roku 1905 v Horním Růžodole otevírají dvě nové školy. V dnešní ulici U Školy německá (čp. 222) a na konci Jeronýmovy česká (čp. 226).

Děti z české školy se 1. září shromáždily v místnostech obecního úřadu, "odkudž v průvodu svého učitele šly do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, v němž o 9. hodině ráno sloužena byla zahajovací mše" Vlastní vyučování začalo až po kolaudaci pavilonu, která proběhla 14. září. Pro vyřešení neuspokojivých poměrů, za nichž rodiče odmítali posílat děti do školy, nařídila okresní školní rada obci opatřit další místnost. Zastupitelstvo se jako obvykle odvolalo nejprve k zemské školní radě (zamítnuto 24. 1. 1906) a pak k Ministerstvu kultu a vyučování. To nařídilo (10. 5. 1906) zajisut ihned jednu velkou nebo dvě malé místnosti a případné další odvolání předem zamítlo. Koncem června bylo vytypováno po jedné místnosti ve staré německé skole a hostinci U Votočků. Zbytek školního roku, který se vzhledem ke zdržení na začátku prodloužil na 14. července, se vyučovalo U Votočků, od září 1906 byla po několik týdnů využívána také třída ve staré německé škole.

O tehdejších poměrech a těžkostech při prosazování školských požadavků svědčí také to, že se 61 českých rodičů rozhodlo dát roku 1905 plnou moc pro zastupování při všech jednáních několika činovníkům, z nichž se nejagilněji brali za práva českého školství Vojtěch Technik, Josef Kubů a Josef Votoček, Okresní školní rada v Liberci však jejich mandát neuznala, takže se museli odvolat k zemské školní radě, která ho na jaře 1906 potvrdila.

Potíže provázející první roky české školy, které jsme podrobně vylíčil, však dokončením nové budovy neskončily. Následovaly roky trpělivého a nesmírně zdlouhavého prosazování dalších požadavků. Často se nedostávalo ani základního vybavení. Podrobné zápisy v české kronice školy i obce Horního Růžodolu dokumentují, že byly využity všechny možnosti jak rozvoj českého školství brzdit. O všechny změny, rozšíření nebo zřízení každého dalšího oddělení, ba 1 o umístění českého nápisu na školu bylo nutno žádat (o nápis v letech 1907-9 dokonce pětkrát). Obec podala stížnost dokonce i proti tomu, aby se 252 přihlášených děti na české škole učilo nepovinně němčině (1909). Řízení ohledně českých požadavků měla většinou standardní průběh: okresní školská rada v Liberci žádost zamítla, načež bylo zasláno odvolání k zemské školní radě, která ji naopak obyčejně schválila. Proti tomu podala zase stížnost obec, a když byla stížnost zamítnuta, podala se další až k nejvyšší instanci, u níž také většinou neuspěla. Mezitím uběhlo hodně času a obětavým českým pracovníkům ubylo hodně sil a chuti do práce. Někdy museli doslova manévrovat, aby dosáhli splnění aspoň základních požadavků, a ani pak nebyli vždy úspěšní. Tak se např. v roce 1907 ohrazují, že v místní školní radě jsou místo Čechů zastoupeni Němci nebo odrodilci. Zemská rada sice nařídila o dva roky později novou volbu členů, ale Ministerstvo vyučování zasáhlo na popud obce proti, neboť jmenovaní členové protokolárně prohlásili, že jsou Češi. Přitom předseda české místní školské rady Anton Pilz, toho Času starosta, odmítal úřadovat v češtině, protože česky neuměl. Téhož roku byl také prosazen zákaz účasti Žactva na cvičeních pořádaných Sokolem, přestože škola neměla vlastní tělocvičnu.

Do počtu postupně zřízených tříd české obecné školy chodilo v průměru 370 žáků a mnoho dalších českých dětí navštěvovalo obecnou školu německou, O zřízení české měšťanky se usilovalo od roku 1909, ale prosadit se ji podařilo až po válce (3. 9. 1919). To už se začala psát radostnější kapitola dějin českého školství.

Se zavedením rovného hlasovacího práva v nově vzniklé republice se soupeření mezi Čechy a Němci přeneslo spíše na půdu politických stran a do obecního zastupitelstva.

Vyhlášení ČSR mohlo probčhnout až po pádu tzv. Deutschbohmen. Za mrazivého jitra 16. prosince 1918 dorazilo o čtvrté hodině československé vojsko k Hornímu Růžodolu. Rozdělilo se na čety, které postupně zabraly nádraží, poštu, úřady a centrální sklady bavlny. Situaci z těchto dnů popisuje Josef Votoček: "Několik uvědomělých hornorůžodolských Čechů, navrátivších se z válkv, sestavilo ku obraně státního majetku vojsko. Přihlásilo se přes 100 dobrých českých vojínů i poddůstojníků a utvořilo tak první českou vojenskou rotu. K ní se připojilo v dorozumění s okres. hejtmanstvím asi 30 četnických strážmistrů s karabinami a náboji. Ručnice a náboje se přivezly z velkých vojenských kasáren v Liberci. které tehdy byly prázdné, neboť Maďaři p. p. č. 44 z Kapošváru po prohlášení čsl. samostatnosti utekli. V kasárnách se ubytoval volkswehr, který měl chrániti Deutschbohmen. Pušky a střelivo bvlv bez odporu volkswehru naloženy na automobil a doveženy do školní budovy v Horním Růžodole, kdež bylo již připraveno 180 českých uniformovaných vojáků. Zbraně byly rozdány a utvořeny 3 oddíly po 60 mužích. Vojsko vytáhlo odpoledne po 3. hodině za vedení Josefa Votočka ke skladišti, postupujíc ze 3 stran. Drancující lid byl ze skladiště vytlačen, což trvalo do pozdních hodin večerních. Ještě další 2 dny bránilo vojsko skladiště prot pokusům o rabování. Vojsko mělo svou místnost v hostinci U Votočků, odkud se vysílaly hlídky do skladiště Liebiegova i nádražního a na noční obchůzky. Vůbec prvé dni po státním převratu byly u nás velice rušné a napjaté, Nedošlo však ani ke střelbě, am k vážnějším úrazům, bylo jen několik zatčení pro malé přestupky". Úřad a majetek obce převzala od starosty Franze Seibta správní komise (24. 1.1919). Jejím předsedou byl ředitel továrny Wilhelm Schwertner, místopředsedou pozdější senátor Jin Procházka a přísedícími Josef Votoček, Josef Kubů, Josef Naděje, Antonín Rejha, Adolf Blažíček, Franz Seibt, Josef Riemer, Wilhelm Witt, Wolfram Lehnert a Franz Tietze. Byly zvoleny výbory stavební, finanční, vyživovací, policejní a humanitní, hřbitovní a místní školní rada. Bylo zrušeno vybírání školného a J. Votoček podal písemný návrh, aby se na obecním úřadě používala čeština. V obci byl naprostý nedostatek potravin, potřeb všeho druhu i bytů. O příděly se starala vyživovací komise, která několikrát intervenovala až v Praze u ministra zásobování. Bylo zavedeno stravování školních dětí (160 německých a 120 českých), polévka se vařila v tzv. Gutu. Obecní volby se konaly I5. 6. 1919. Z celkového počtu 3 269 platných hlasů dostala česká společná kandidátka 1 659 hlasů (18 mandátů), němečtí sociální demokraté 1 004 (11) a němečtí nacionálové 606 (6). Český zbytek hlasů byl 57, německý 72, takže zbývající mandát připadl Němcům. Proto skončila nerozhodně 1 volba starosty, neboť oba kandidát Josef Votoček 1 Wilhelm Witt dostali po 18 hlasech. Nakonec musel rozhodnout los, který byl příznivý Němcům. Jedním z prvních rozhodnutí bylo, aby obec hradila věcné náklady na českou I německou měšťanskou školu. Obecní příjmy byly ale tak malé, že bylo nutné po několik let uzavírat půjčky, které se pak umořovaly kromě jiného i zvýšením obecních a školských přirážek, od roku 1920 i výnosem z nájemného a od roku 1921 dávkami podle zákona o finančním hospodářství obcí.

Národnostní podtext mělo i těsné zamítnutí návrhu, aby se Horní Růžodol připojil k Liberci (7. 12. 1920). Poměr hlasů v zastupitelstvu byl 18:17 a Češi byli samozřejmě proti, protože nechtěli přijít o výhody, které jim zaručoval poměr obyvatel v obci, kde měli jako jedni z mála v okolí Liberce těsnou většinu. Při sčítání obyvatel v roce 1921 to bylo úředně potvrzeno, neboť Horní Růžodol měl 2983 Čechů a 2810 Němců.

V polovině roku 1922 onemocněl starosta Witt a 10. I. 1923 rezignoval na svou funkci. Volbu nového starosty a jeho náměstků provedlo obecní zastupitelstvo 7. února. Při první i při druhé užší volbě obdržel Josef Votoček 18 hlasů a vládní komisař prohlásil, že Je tedy zvolen. První náměstkem byl 32 hlasy zvolen Franz Tietze, druhým 21 hlasv Friedrich Bóhmer. Ještě téhož roku se konaly také řádné obecní volby (16.9.). Na prvním zasedání nového zastupitelstva bvla provedena volba starosty a dvou náměstků. Německé volební souručenství ohlásilo nárok na funkci druhého náměstka, jimž se stal Friedrich Böhmer. Zbývajících 27 zástupců zvolilo starostou Josefa Votočka (24 hlasy, 3 lístky prázdné) a prvním náměstkem Čeňka Petráska (14 hlasů, 13 prázdných lístků). V červnu schválila městská rada také nové pojmenování ulic. Nápisy byly konečně dvojjazvčné a v názvech se objevují stejným dílem význačné osobnosti obou národností.

Další obecní volby a následná ustavující schůze městského zastupitelstva (26. 10. 1927) měla podobný průběh. Starostou byl opět zvolen Josef Votoček (25 hlasů), prvním náměstkem Josef Kořínek (24) a druhým Josef Wůnsch (9).

Bytová výstavba se od poloviny dvacátých let rozšířila až za obJouk českolipské trati, kde vzniklo v okolí Máchovy ulice ucelené sídliště rodinných, převážně družstevních domků. Stejně příjemně dodnes pusobí i obdobná skupina vilek pod hornorůžodolským nádražím mezi Krokovou a Křižíkovou ulicí.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 bylo v Horním Růžodole 3 499 Čechů a 2985 Němců. V obecních volbách tohoto roku kandidovalo 10 stran a do funkce starosty a jeho náměstků byli zvoleni dosavadní funkcionáři. Dlouholetý český starosta Josef Votoček však onemocněl a krátce po operaci v Praze 1. 11. 1932 zemřel. Na smuteční schůzi zastupitelstva prohlásil druhý náměstek Josef Wůnsch: "Ač vůdce české většiny, byl starosta Votoček objektivním pracovníkem, takže Češí i Němci musíme mu děkovati za vše, co pro obec vykonal. Povýšení na město, stavba školní budovy a četné jiné vykonané úkoly musí býti připsány k jeho zásluhám. Byl to dobrý človék, mél srdce pro Čechy i pro Němce" Novým starostou byl zvolen Josef Kořínek, prvním náměstkem Antonín Rejha, druhým zůstal Josef Wůnsch (14, 12, 1932), Společenským a kulturním střediskem českých obyvatel Růžodolu i Rochlice se stal Lidový (Dělnický) dům, otevřený 7. 1. 1934 v Husově, dnešní Šlikově ulici (čp. 405). Sídlilo v něm i kino Lípa, promítající převážně české filmy (v roce 1935 bylo z 52 filmů 32 domácí produkce), které se ale v době krize neustále potýkalo s finančními těžkostmi. Na hřišti v sousedství se pořádaly tělocvičné slavnosti a hrála házená a tenis. Za druhé světové války byl v domě umístěn depozitář říšského archivu. Po osvobození byly prostory vyklizeny, ale k obnově kina nedošlo, protože zpustlá budova vyžadovala generální opravu. Teprve 25. 2. 1956 zde byl slavnostně otevřen Dům stavbařů, přeměněný od 13. 3. 1964 na Závodní klub Plastimatu. V blízkost vyrostlo už za první republiky několik dalších architektonicky jednotně řešených domů, dodávajících tomuto místu dodnes moderní ráz. Na konci dnešní Slepé cesty byl v roce 1924 postaven obecní chudinský dům (čp. 295). Dva státní obvtné domy pro zaměstnance vyrostly v ulici 28. října (1925, čp. 290, 291) a po třech letech k nim přibyl třetí v Kubelíkově ulici (čp. 386). V roce 1925 osvětlilo ulice 58 lamp, jejichž počet se během pěti let zvedl na 91. Roku 1930 poskytla obci Ústřední sociální pojišťovna v Praze půjčku (1200 000 Kč) na stavbu bytového domu v Jilmové ulici (čp. 400), dokončeného následujícího podzimu. Dláždéní ulic hradil ze tří čtvrtin okres, zbytek obec.

Doposud poměrně klidné soužití obou národností se začalo zhoršovat, když se v Německu dostal k moci Hitler. U Votočků se konalo veřejné shromáždění dělníků a legionářů (2. 2. 1933), které odmítlo fašismus. Národní jednota severočeská uspořádala veřejný mítink ve prospěch obhajoby zájmů lužické menšiny v Německu (7.7) a někteří její členové se zúčastnili zájezdů do Lužice, aby "své slovanské bratry posílili v obraně národnostních práv" .

Když byla v říjnu 1933 vládou rozpuštěna německá národně socialistická strana (DNSAP) a zastavena činnost nacionální straně (DNP), pozbyli jejich zástupci mandát a do zastupitelstva, rady 1 komisí byli jmenováni příslušníci ostatních německých stran.

V neděli 19.5.1934 se konaly volby do Národního shromáždění a o týden později (26. 5.) do okresních a zemských orgánů. Volbám předcházela dlouhá agitace, zvláště nově utvořených stran Národního sjednocení a Henleinovy strany. Národní sjednocení se pokusilo počátkem roku zakotvit i Horním Růžodole, ale jeho schůze, konaná 22. ledna U Votočků, byla rozpuštěna. Henleinovo hnutí na sebe soustředilo velkou část německého voličstva a podstatně oslabilo ostatní německé strany. Němci hlasovali většinou Pod dojmem plebiscitu v Sársku, domnívajíce se, že volby by mohly přinést i změnu mocenských poměrů.

Ke zmenšení nezaměstnanosti v době hospodářské krize měla m. přispět státní "půjčka práce" vypsaná v dubnu 1933, jejíhož výnosu se mělo použít k investičním akcím. Na Liberecku se propagovala shazováním letáků z letadla (29. 4.). Pobočka městské spořitelny v Horním Růžodole na ni upsala 100 000 korun, její klienti dalších 310 000 korun. Městské zastupitelstvo se usneslo upsat 10 000 korun z kmenového jmění chudinského fondu. Zajímavé bylo hlasování: pro bylo 18 Čechů a 3 němečtí sociální demokraté, komunisté byli prot. Deset zástupců německých občanských stran nehlasovalo, protože chtěli poskytnout jen 5 000 Kč. Z této půjčky si pak město vyžádalo příděl na stavbu vodovodu (5 600 000), který však nedostalo. Finanční otázky se řešily i na schůzi (1.11.1934) se zástupci obcí, jejichž žáci docházejí na německou měšťanskou školu (172 žáků z 250), aby přispěli poměrnou částkou na vydržování školy. Pozvaní tvto nároky uznávali, ale k placení příspěvků se nezavázali, takže celý problém vyřešil až zákon o obvodových měšťanských školách 1935), který právně zakotvil nárok na příspěvky zemské, okresní i školního sjezdu.

Dne 6. 3. 1935 jmenovalo městské zastupitelstvo prvního čestného občana Horního Růžodolu, jímž se stal prezident T. G. Masaryk, jemuž bylo předáno dvojjazyčné, v kůži vázané jmenování. Následků hospodářské krize se snažily některé strany využít ke své agitaci. Komisi levých intelektuálů vedené senátorem Karlem Kreibichem byl předán pamětní spis o stavu nezaměstnaných a o hospodářských poměrech v obci a starosta její členy provedl školami a byty nezaměstnaných občanů (5. 10. 1935). Kronika uvádí, že komise byla velmi překvapena čistotou ve školách, dobrým zdravotním stavem i nejchudších žáků, takže se jí dostalo nezkreslené pravdy o stavu, který je sice kritický, ale ani zdaleka ne tak, Jak tvrdí nepřátelé státu. Na nouzové práce - dláždění Ještědské ulice v roce 1935 - přispěl stát částkou 3710000 Kč. Určitým příspěvkem ke zmírnění těžkých hospodářských poměrů bylo rozhodnutí obce nevybírat v roce 1936 dávky a příspěvky v nejvyšších sazbách. Nezaměstnanost se ale nesnižovala, naopak v roce 1935 ještě poněkud stoupla (průměrně kolem 340 osob). Větší pokles byl v Horním Růžodole zaznamenán až v druhé polovici roku 1936.

V práci městského zastupitelstva panovala koncem roku 1936 shoda. V kronice se v souvislosti s kolaudací vodovodu a jeho subvencování např. dočteme: "...uznání práce českého starosty od Němce V. Conrada zanechalo u všech hluboký dojem. Pan starosta na oplátku vyzdvihl také práci p. Conrada, který s panem stavitelem Koškem docílil při stavbě neúnavným svým dozorem velikých úspor. Konečně upozornil rovněž na vzácný soulad všech členů zastupitelstva bez rozdílu národnosti, soulad, kterým se může pochlubiti málokterý starosta ve smíšeném území zde na severu Čech".

Rok 1937 byl ve znamení nejrůznějších shromáždění, na nichž se manifestovaly státotvorné myšlenky a soužití Čechů a Němců ve společném státě. Také stav nezaměstnaných postupně klesal, což vše dohromady postlovalo naděje do budoucna. Dne 23. prosince 1937 zemřel bývalý starosta Wilhelm Witt, který byl dlouhou dobu nemocen a manželka byla bez zaměstnání. Rodina žila ve velmi stísněných poměrech, takže nemohla ani uhradit výdaje za pohřeb, které se rozhodla zaplatit městská rada.

Přišel osudný rok 1938. Na schůzi městského zastupitelstva bylo oznámeno, že všech devět německých členů zastupitelstva přešlo do Henleinovy SdP (27. 4.). Následovala okupace a válka, která znamenala zastavení dalšího vývoje.

Po osvobození se Horní Růžodol, již jako sedmá liberecká čtvrť (od 1.5. 1939), dočkal nejprve dostavby jednotlivých domů mezi Jeronýmovou a Votočkovou ulicí, k nimž přibyly další u křižovatky ulic Ještědské a 28. října. Výstavbu oživila potřeba bytů pro nedaleké nově zřízené závody Plastimatu a LIAZu. Mezi nádražím a Ještědskou třídou vyrostla v sedmdesátých letech skupina 19 domů svépomocného družstva Sever. Na ní pak v osmdesátých letech navázala malebná skupina na protější straně Kubelíkovy ulice, s fasádami z režného zdiva, doplněná mateřskou školou, vybudovanou v rámci akce Z. Ucelené sídliště se 749 byty včetně jeslí a školky vzniklo kolem Máchovy ulice už na katastru Rochlice. Centrum obchodu a služeb Horizont (otevřen 1985) i sousední zdravotní středisko je však na území Horního Růžodolu.

Do povědomí Liberečanů se však Horní Růžodol zapsal především svými sportovními zařízeními. Na místě bývalé cihelny, doslova v těžební jámě pro dobývání hlíny, vzniklo sportovní středisko Kolory, které bylo po opuštění záměru vybudovat ústřední stadion ve Starých Pavlovicích přeměněno na hlavní městský stadion, k němuž brzy přibylo kompletní vybavení. Další sportovní zařízení vznikla v nejbližším okolí.

(Zdroj:R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)




1994
1994
1907 (www.fotohistorie.cz)
1907 (www.fotohistorie.cz)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Jeronýmova ulice v 80.letech minulého století a 3.7.2021
Jeronýmova ulice v 80.letech minulého století a 3.7.2021
začíná se stavět hala Dukly Liberec (archiv Ludmila Kučerová)
začíná se stavět hala Dukly Liberec (archiv Ludmila Kučerová)
gymnázium Jeronýmova (archiv J.Hůlka)
gymnázium Jeronýmova (archiv J.Hůlka)
1963 9.B. (archiv P.Šípek)
1963 9.B. (archiv P.Šípek)
1963 turistický kroužek (archiv P.Šípek)
1963 turistický kroužek (archiv P.Šípek)
1994
1994

Z rané historie českého školství v Horním Růžodolu:

Počátky moderního českého školství v Liberci sahají do 19.století. Vzdělávání českých dětí v jejich rodném jazyce však nemělo vzhledem k národnostnímu složení libereckého regionu vůbec jednoduchou pozici. V posledním desetiletí 19. století se začala rodit v hlavách představitelů české národní menšiny, v tehdy silně německy osídleném městě Reichenberg, myšlenka na podporu českého vzdělání a založení české školy. A byl to právě Horní Růžodol, kde se díky početné české enklávě podařilo myšlenku první obecné školy pro české děti na území Liberce zrealizovat a prosadit i přes odpor německých občanů.

První budova pro německou školu byla v obci postavena už roku 1887 (čp. 94-VII v ulici 8. března, za první republiky zde sídlil obecní úřad). V roce 1893 si podali manželé Patočkovi žádost, aby v jejich domku (čp. 102-VII v dnešní ulici 28. října) byla zřízena soukromá jednotřídní česká škola. Dohadování trvalo přes pět let. Na žádost o zřízení české školy se v roce 1899 podepsali 43 rodiče, ale 17 jich svůj podpis pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu odvolalo. Jak vidíme, nebylo nikterak lehké vybojovat pro děti školu v rodném českém jazyce. Svědčí o tom i zápisy v kronice obce Horní Růžodol, v níž se mimo jiné dočteme, že ze strany obce byly využity všechny možnosti, jak rozvoj českého školství brzdit včetně mnohých stížností na ministerstvo kultury a vyučování. Ministerstvo ve Vídni však všechny neopodstatněné stížnosti ze strany německých obyvatel zamítlo. Velký boj se vedl i o umístění českého nápisu na školu. Dnes to může připadat mladým lidem jako absurdita, ale je třeba chápat atmosféru doby počátku 20. století zjitřenou národnostními nesváry. Zároveň je i nutné ocenit a připomenout si obětavost českých lidí, kteří vybojovali pro své děti školu v rodném jazyce. Za všechny vzpomeňme alespoň manžele Patočkovy, Vojtěcha Technika, Josefa Kubů a Josefa Votočka.

V roce 1903 položili zástupci obce základní kámen budovy nové německé školy "Volks und Bürgerschule in Oberrosenthal" (dnešní ZŠ v ulici U Školy, č.p.222). Obsahovala 18 učeben. Budovu ve stylu novorenesance s patrnými secesními prvky vyprojektovala a postavila liberecká firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Stavba byla dokončena, jak dokládá pamětní kámen umístěný v mezipatře hlavního schodiště, 10.září 1905.


Bürgerschule in Oberrosenthal

Boje o českou školu a vznik české obecné školy (v ulici 28.října)

Horní Růžodol je z historie Liberecka znám tím, že byl od prvopočátků obydlen českým etnikem, které patřilo k nejpočetnějším v okolních obcích. Za první republiky zde dokonce Češi získali nadpoloviční většinu. Jednou ze sporných otázek byla i výstavba české školy, která se několik let řešila na zasedáních obecní rady. Podívejme se tedy v krátkostí na historii, která vešla do povědomí obyvatel jako boje o českou školu.

Již 30. listopadu 1901 c. k. zemská školní rada výnosem č. 44413 zřídila v Horním Rosentalu (jak se tenkrát obec nazývala) českou jednotřídku. Obec, ve které žila silná část obyvatel německé národnosti, podala proti tomuto výnosu protest, jenž byl Vídní jako neopodstatněný zamítnut. A tak dne 5. prosince 1904 byl okresní školní radou v Liberci vypsán konkurz na místo učitele a správce školy v Horním Rosentalu. Učitelem se stal Josef Baudisch, který do té doby působil v Trutnově. Službu nastoupil 29. srpna 1905 jako správce školy, v roce 1908 byl prohlášen řídícím učitelem a v této funkci setrval až do roku 1921. Již 30. ledna 1905 byla v Horním Růžodolu zvolena školní rada, jejíž členové složili předepsaný slib "prohlásivše, že jsou nejen řeči české úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají".Protože obec neposkytla budovu, prozatímně byl postaven dřevěný pavilon systému Dóker.


Stavba školy v ulici U Školy

Historický zápis do české školy se konal 29. - 31. srpna 1905 v místnosti obecního úřadu. V prvním školním roce se zapsalo 167 školou povinných dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec proti zápisu podala protest. I tak se však česká školní mládež shromáždila 1. září a průvodem šla do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, kde se konala po deváté hodině mše. Pro rozestavěnost pavilonu, který byl zkolaudován 14. 9., byly hlavní prázdniny prodlouženy do 16. 9. 1905 a následující den se vyučování v české škole stalo skutečností.

Kronika české školy, jejíž originál se jakoby zázrakem zachoval do dnešních dnů, líčí na svých stránkách boje, které byly v Růžodole sváděny mezi občany české a německé národnosti v souvislosti s vyučováním v české škole. Již 10. 10. 1905 podali čeští poslanci na sněmu Království českého interpelaci místodržícímu, protože několik českých dětí přestoupilo do německé školy. Proč tak učinily? Musely totiž před vyučováním čekat před školou v dešti a nepohodě, protože budova měla jen malou nedostačující předsíňku. A tak 29. září začala školní stávka. Děti - až na nepatrný počet - vůbec nechodily do školy. Vzniklou situací se zabývala školní rada a 24. ledna 1906 byl zamítnut obci Horní Rosental další rekurs proti české škole a také bylo zavedeno polodenní vyučování. Počet dětí v roce 1906 byl 167. Spory obce se školou trvaly nadále, a tak 10. 5. 1906 pod číslem 15720 zamítlo c. k. ministerstvo kultury a vyučování rekurs obce proti české škole a nařídilo ihned opatřiti pro školu dvě malé místnosti a další rekursy zamítlo předem. Proto se 30. června konalo komisionelní řízení v hostinci U Votočků. Obě místnosti byly shledány jako způsobilé. Z této doby se nám zachovala i pohlednice, která zobrazuje budovu české školy (dřevěný pavilon) a vedle ní budovu dnešní ZŠ v ulici 28.října.

Jedná se o pohlednici, která byla vydána na podporu české školy. Ta vůbec musela v počátcích počítat s dary mecenášů, a tak se i v kronice vyskytují jejich jména a popisy darů. Některé zápisy působí dnes úsměvně, např. dr. Fiedler z Vysokého Mýta daroval pět vycpanin, z toho jednu veverku. Josef Zahradník, výrobce skleněných výrobků, fyzikální pomůcky a c. k. okresní školní rada věnovala globus. Odbor Národní jednoty severočeské přispěl sešity, deskami a papíry na kreslení a také vánoční nadílkou pro chudé žáky.

Kronika české školy uvádí dále každý školní rok počtem žáků a popisem hlavních událostí a svátků. Je pro nás cenným historickým pramenem. Její zápisy končí školním rokem 1921-1922. Závěrečné stránky jsou však velmi špatně čitelné. Poslední celý dochovaný zápis je ze školního roku 1918-1919, ve kterém navštěvovaly českou školu 294 děti, z toho 140 chlapců a 154 děvčat.

Doba usmíření

Od počátků své existence se česká obecná škola musela vyrovnávat s nedostačující kapacitou tříd vzhledem k počtu svých žáků a malou podporou ze strany úřadů.Tento stav trval do konce roku 1918. Konec 1.světové války a vznik samostatné Československé republiky přinesly do pohraničí velké změny. V prvních poválečných obecních volbách v roce 1919 měli Češi poprvé samostatnou kandidátku. Od té doby až do roku 1938 stáli v čele obce Horní Růžodol čeští starostové, kteří podporovali rozvoj českého školství. V roce 1919 byla v Horním Růžodole zřízena česká měšťanská škola. Její žáci našli útočiště v budově německé měšťanky, kde byly rovněž umístěny některé třídy české obecné školy. Konečně se podařilo to, co dříve bylo nemyslitelné. Děti obou národností se tu učily a setkávaly se pod jednou střechou a ze školních lavic školy v ulici U Školy poprvé zazněla česká řeč.

V roce 1922 se uvažovalo o přístavbě školy, protože počet učeben nedostačoval. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě nové školy a 26. června byl položen základní kámen školy v ulici Jeronýmova (dnešní gymnázium). Budova nové "Masarykovy obecné a měšťanské školy" byla slavnostně otevřena 22.října 1933.

Základní škola

Historie škol v Horním Růžodole byla přesným odrazem soudobé historie města a naší země. Musely se vyrovnávat s národnostními antipatiemi a spory českých a německých obyvatel města. Byly ovládány střídavě německým a českým šovinismem. Po Mnichovském záboru československého pohraničí česká obecná škola zanikla a budova měšťanské školy (č.p.222) sloužila během druhé světové války v letech 1944 - 1945 dokonce jako vojenský lazaret.

Po válce byly obě školy obnoveny. V červnu 1945 na základě nařízení ministerstva školství byla budova bývalé německé měšťanky č.p. 222přidělena potřebám českých škol. Vznikla zde jedna z tehdejších devíti škol Velkého Liberce - obecná škola, v čele s řídícím učitelem Oldřichem Peterkou. Měšťanskou školu, která nesla hrdý název Masarykova státní škola měšťanská, řídil pan Josef Halamíček. V souvislosti s odsunem německé většiny obyvatel se školy v Horním Růžodole polarizovaly ve výhradně české vzdělávací instituce. Z historie obou škol v této době vyplývá, že byly, stejně jako celá společnost, poznamenány sílícím bolševickým vlivem a komunistický převrat v roce 1948 školy citelně zasáhl. Z čela obou institucí smetl jejich ředitele (pan ředitel Halamíček byl v následujících letech komunistickým režimem dále perzekvován) a obě školy byly sloučeny do jediné.

V šedesátých letech byly provedeny rozsáhlé opravy interiéru budovy v ulici U Školy č.p.222, protože školu sloužící po mnoho let pouze 1. - 5. postupnému ročníku bylo třeba přizpůsobit žákům starším. Od roku 1959 byla v budově zřízena 16. osmiletá střední škola, později 16. základní devítiletá škola.

Ve školním roce 1979/1980, kdy školu řídil Vladimír Drnec, byly zřízeny první dvě sportovní třídy pro pohybově talentovanou mládež se zaměřením na lední hokej. V tomto směru výchovy a vzdělávání sportovní mládeže se škola dále rozvíjela i v následujících letech až do současnosti.

V posledních deseti letech prošla škola výraznou modernizací a rekonstrukcemi. S výrazným přispěním zřizovatele školy, magistrátu města Liberec, se podařilo zrekonstruovat a zvětšit tělocvičnu školy. V roce 2002 rozšířilo sportovní možnosti školy nově vybudované multifunkční hřiště s umělým povrchem na pozemku mezi školou a budovou gymnázia. Rovněž učebny a učební materiály prošly radikální proměnou. Byla vybudována učebna výpočetní techniky, modernizací prošla učebna fyziky a od roku 2006 se společenské vědy vyučují v multimediálně vybavené učebně.

V roce 2009 škola vybudovala v areálu Městského stadionu Liberec Víceúčelový dětský park s využitím finančních prostředků z fondů EU prostřednictvím Regionálního operačního programu. Škola tak poskytuje možnost dětem, rodinám a široké veřejnosti z oblasti Horního Růžodolu k vol nočasovému aktivnímu vyžití.

V září 2011 byla ve škole založena Školní tréninková skupina krasobruslení, která tak rozšířila sportovní základnu sportovních tříd zaměřených na lední hokej o další sportovní odvětví.

1981-1983 se soudružkou Melichrovou (archiv Helena Hatinová Forman)
1981-1983 se soudružkou Melichrovou (archiv Helena Hatinová Forman)
archiv Michala Bárty
archiv Michala Bárty
1929
1929

Stará růžodolská vápenka 30.léta 20.století


Na počátku 20.století pracovaly vápenky firem Eduard Münzel a Heinrich Lange v Pilínkově, Wenzel Wittig v Dolním Hanychově a Adolf Bürger a Karl Michler v Horním Růžodole. Posledně jmenovaná se zachovala nejdéle. Jejími prvními majiteli byli Buchelt a Blösche, od roku 1895 Josef Michler, který vlastnil i hanychovský vápencový lom. Poněvadž se nacházela v údolí, byl kouř zamořující okolí častou příčinou stížností obyvatel.

Ve třicátých letech již nepracovala, ale roku 1936 podává městská rada Horního Růžodolu protest proti obnovení provozu novým majitelem Weberem. Okresní úřad však oznámil, že se jedná jen o pokus, jestli by se pálení vápna vyplácelo, což se mělo zjistit během 14 dní. V kladném případě by byly komíny dle nařízení zvýšeny, jinak bude provoz zastaven úplně. Zkoušky zřejmě nedopadly dobře, protože v roce 1939 je vápenka mimo provoz. Odstřelena byla 4.3.1948 a zůstalo po ní jen místní označení stanice tramvaji a koupaliště Vápenka  (zdroj Kniha o Liberci)
archiv Ladka Puntschuh‎
archiv Ladka Puntschuh‎

Restaurace U Votočků (před 100 lety)

Restaurace U Votočků byla významným střediskem českých obyvatel z celého okolí, jelikož se tam konaly spolkové schůze, cvičili zde sokolové a pořádala se tam ochotnická představení. Dokud nebylo postaveno kino Lípa v Šlikově ulici, promítaly se tam také filmy. V suterénu budovy přístupném z Tylovy ulice provozoval pan Dojč holičství, vedle sídlila redakce národně socialistického týdeníku Naše hory, vedená Antonínem Rejhou a pak Josefem Deylem. V přízemí byl výčep malý sál a v podkroví obytné místnosti. Velký sál, jehož čelo vidíme vystupovat napravo za budovou, byl k budově přistavěn až v roce 1918. Na severní straně přiléhala k domu zahradní restaurace ,do níž byl vstup i z výčepu.
Po Josefově smrti provozovala jeho žena živnost nadále až do roku 1939 ,kdy pro paní Votočkovou přijela policie, která ji bez jakéhokoliv vysvětlení nařídila restauraci opustit. A vyvezla ji bez jediného zavazadla za hranice bývalého protektorátu. Za okupace se restaurace U Votočků změnila na tábor pro ruské, italské a francouzské zajatce. A její stav se zhoršil natolik, že se uvažovalo o jejím zbourání. Místní sokolové v čele s bratrem Vozábem se ale ujali jeho záchrany, a tak byl nakonec stržen jen velký sál a hlavní vchod se přesunul na severní stranu a restaurace se časem změnila na místní osvětovou besedu. Paní Růžena Votočková bydlela až do svého onemocnění v podkrovní světnici, zemřela v roce 1957. Na pohlednici je zachyceba u vchodu v bílé zástěře vedle svého manžela, za ní stojí Anča od výčepu.

pozn.
Josef Votoček se narodil 18. 6. 1875 v Jilemnici jako syn Josefa a Antonie Votočkových. Do Liberce přišel jako účetní v roce 1889 kde se zapojil do menšinové práce, hlavně v dramatickém oboru České besedy. Roku 1900 koupil hostinec Wilhemshöhe na rohu ulic Hradební a Tylovy (č. p. 196), který pojmenoval restaurace U Votočků. Vedl o něj, ale několikaletý spor s německou obecní správou. Po vzniku ČSR se stal Josef Votoček členem správní komise a od prvních voleb náměstkem starosty po jehož rezignaci získal místo prvního českého starosty Horního Růžodolu, kde se zasloužil o výstavu budovy, ve které se nachází nynější Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická v Jeronýmově ulici. Josef Votoček zemřel 1. listopadu roku 1932 a jeho urna byla pochována na hřbitově v Horním Růžodole, který nechal zřídit za svého starostování. Na návrh národních socialistů, jejíchž členem byl, nese od 20.listopadu 1935 jeho jméno jedna z ulic poblíž obou českých škol, o jejichž založení se významnou měrou zasloužil. (zdroj Wikipedie)

Vápenka v 30.letech
Vápenka v 30.letech
Vilém Boháč 1964
Vilém Boháč 1964

Koupaliště Vápenka v 50 - 60.letech

V sousedství Michlerovy vápenky při Ještědské ulici postavil řezník a hostinský Franz Richter koupaliště, které otevřel 21.5.1933. Voda do něj byla přiváděnas potrubím z Janovodolského potoka. Po válce zde bylo sídlo Libereckého plaveckého klubu. V letech 1972 - 1973 bylo koupaliště přestavěno a napájení se z libereckého vodovodu. (zdroj Kniha o Liberci)

Vilém Boháč 1964
Vilém Boháč 1964

Zastávka Janův Důl-Liberec a ostrá zatáčka

pod most po levé straně. Za tím účelem postavená signalizace, aby protijedoucí vozidla se tramvaji mohly vyhnout. Od HH (od Ještědu) musely počkat, až se tramvaj dostatečně vzdálí. (archiv František Zikmund)

Souprava T2 č. 25 (ex 155 Unl) + 26 (ex 158 UnL) se rozjíždí 9.11.1984 ze zastávky Janův Důl směr Horní Hanychov. Foto Jiří Holeček
Souprava T2 č. 25 (ex 155 Unl) + 26 (ex 158 UnL) se rozjíždí 9.11.1984 ze zastávky Janův Důl směr Horní Hanychov. Foto Jiří Holeček
Ještědská 9.11.1984 a 9.11.2021
Ještědská 9.11.1984 a 9.11.2021
Leoš Kobr
Leoš Kobr

Rekonstrukce tramvajové trati v okolí zastávky Janův Důl v 90.letech

(Zdroj: P.Dvorský, I.Grisa a G.Jäkl - Úzkorozchodné tramvajové provozy - Liberec)

V sobotu 16.4.1988 zachytil Jirka Holeček soupravu tramvají T3SUCS č. 72 a 73 v zastávce Janův Důl ve směru do centra Liberce.
V sobotu 16.4.1988 zachytil Jirka Holeček soupravu tramvají T3SUCS č. 72 a 73 v zastávce Janův Důl ve směru do centra Liberce.
Zastávka Janův Důl v Liberci 17.3.1984 a T2 č. 14. (archiv Bovderaclubu)
Zastávka Janův Důl v Liberci 17.3.1984 a T2 č. 14. (archiv Bovderaclubu)
Pod železniční viadukt v Janově Dole míří po původní jednokolejce vůz T2 č.21. Tramvaj tu jela v protisměru ve špatně přehledném oblouku a připravovala tak motoristům nejedno nemilé překvapení... (6.6.1976, foto Jiří Holeček)
Pod železniční viadukt v Janově Dole míří po původní jednokolejce vůz T2 č.21. Tramvaj tu jela v protisměru ve špatně přehledném oblouku a připravovala tak motoristům nejedno nemilé překvapení... (6.6.1976, foto Jiří Holeček)
Viadukt v Janově Dole v roce 1995 ještě před rozšířením. Dům vpravo musel být z důvodu rekonstrukce tramvajové tratě zbourán. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
Viadukt v Janově Dole v roce 1995 ještě před rozšířením. Dům vpravo musel být z důvodu rekonstrukce tramvajové tratě zbourán. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci)
V zastávce Janův Důl směrem do centra byla 19.5.1996 zachycena souprava vozů T3 SUCS 81 + 82 ještě v tradičním červeno-krémovém nátěru (foto Jiří Holeček)
V zastávce Janův Důl směrem do centra byla 19.5.1996 zachycena souprava vozů T3 SUCS 81 + 82 ještě v tradičním červeno-krémovém nátěru (foto Jiří Holeček)
Souprava vozů T2R24 + 25 sune po dočasné koleji u viaduktu v Janově Dole vadný vůz T3 SUCS č.69 směrem do centra. Vpravo již leží budoucí pravá kolej rozchodu 1435 mm (18.7.1998, foto Jiří Holeček)
Souprava vozů T2R24 + 25 sune po dočasné koleji u viaduktu v Janově Dole vadný vůz T3 SUCS č.69 směrem do centra. Vpravo již leží budoucí pravá kolej rozchodu 1435 mm (18.7.1998, foto Jiří Holeček)
Úsek Vápenka - Janův Důl získal počátkem 90.let svršek z panelů BKV (patrné v pozadí na rovném úseku) původně osazených na přeložce v centru města. Pod původním přemostěním tramvajové tratě dne 2.7.1995 projíždí vůz T3 č.52 ve slušivém reklamním nátěru (foto Jiří Holeček)
Úsek Vápenka - Janův Důl získal počátkem 90.let svršek z panelů BKV (patrné v pozadí na rovném úseku) původně osazených na přeložce v centru města. Pod původním přemostěním tramvajové tratě dne 2.7.1995 projíždí vůz T3 č.52 ve slušivém reklamním nátěru (foto Jiří Holeček)
Běží poslední dny původního viaduktu v Janově Dole. Motorový vůz ČD 830.090 jede jako vlak MOs 6123, za viaduktem stojí v dočasné zastávce souprava vozů T2 R 26 + 27 řazených záděmi k sobě. Tato souprava jezdila v čase výstavby nového viaduktu mezi Janovým Dolem a viaduktem v Hanychovské ulici. Cestující byli přepravovány vždy v prvním voze ve směru jízdy (11.7.1997, foto Jan Roženský)
Běží poslední dny původního viaduktu v Janově Dole. Motorový vůz ČD 830.090 jede jako vlak MOs 6123, za viaduktem stojí v dočasné zastávce souprava vozů T2 R 26 + 27 řazených záděmi k sobě. Tato souprava jezdila v čase výstavby nového viaduktu mezi Janovým Dolem a viaduktem v Hanychovské ulici. Cestující byli přepravovány vždy v prvním voze ve směru jízdy (11.7.1997, foto Jan Roženský)
Souprava vozů T2 R 22 + 23 v řazení "PX" v dočasné zastávce pod neprůjezdným viaduktem v Janově Dole (léto 1997 , foto Jiří Holeček)
Souprava vozů T2 R 22 + 23 v řazení "PX" v dočasné zastávce pod neprůjezdným viaduktem v Janově Dole (léto 1997 , foto Jiří Holeček)
Horní Růžodol a stavba a rozšíření železničního mostu kvůli zdvoukolejnění tramvajové trati pod ním. (archiv Luboš Janků)
Horní Růžodol a stavba a rozšíření železničního mostu kvůli zdvoukolejnění tramvajové trati pod ním. (archiv Luboš Janků)
V roce 1997 došlo v souvislosti s rekonstrukcí a zdvoukolejněním tratě k rozšíření podjezdu v Horním Růžodole. Na snímku je vůz T3 č. 36, za ním je patrná ochranná dřevěná konstrukce chránící trať během stavebních práci na novém mostě. (text. Zdeněk Mazánek, foto archiv Boveraclubu)
V roce 1997 došlo v souvislosti s rekonstrukcí a zdvoukolejněním tratě k rozšíření podjezdu v Horním Růžodole. Na snímku je vůz T3 č. 36, za ním je patrná ochranná dřevěná konstrukce chránící trať během stavebních práci na novém mostě. (text. Zdeněk Mazánek, foto archiv Boveraclubu)
Vůz T3 SUCS č.61 projíždí pod ochrannou konstrukcí při snímání mostu. (10.8.1997, foto Jiří Holeček)
Vůz T3 SUCS č.61 projíždí pod ochrannou konstrukcí při snímání mostu. (10.8.1997, foto Jiří Holeček)
Vůz T3 SUCS č.59 vede soupravu po provizorní trati pod novým nadjezdem u nádraží Liberec - Horní Růžodol. U opačného okraje silnice už leží kolej rozchodu 1435 mm. (léto 1998, foto Miroslav Grisa ml.)
Vůz T3 SUCS č.59 vede soupravu po provizorní trati pod novým nadjezdem u nádraží Liberec - Horní Růžodol. U opačného okraje silnice už leží kolej rozchodu 1435 mm. (léto 1998, foto Miroslav Grisa ml.)
Ulice Karolíny Světlé - foto Jaromír Průšek
Ulice Karolíny Světlé - foto Jaromír Průšek
původní podoba domu
původní podoba domu
Před třemi lety jsme s manželkou koupili dům v ulici Karolíny Světlé 411/2. Dům byl postaven roku 1931. (archiv Ládíček Haberland )
Před třemi lety jsme s manželkou koupili dům v ulici Karolíny Světlé 411/2. Dům byl postaven roku 1931. (archiv Ládíček Haberland )
archiv Milana Šíra st.
archiv Milana Šíra st.
ulice 28.října, vlevo za žlutým domem ZŠ (foto M.Gergelčík)
ulice 28.října, vlevo za žlutým domem ZŠ (foto M.Gergelčík)
Ulice 28.října 91/25 - bývalá OBUV (archiv J.Hůlka)
Ulice 28.října 91/25 - bývalá OBUV (archiv J.Hůlka)
Horní Růžodol - křižovatka dnešních ulic 28.října a Karolíny Světlé v roce 1928 (Kniha Kouzlo starých pohlednic Liberecka) (budova není vidět) restaurace V Ráji
Horní Růžodol - křižovatka dnešních ulic 28.října a Karolíny Světlé v roce 1928 (Kniha Kouzlo starých pohlednic Liberecka) (budova není vidět) restaurace V Ráji
Horní Růžodol (M.Gergelčík)
Horní Růžodol (M.Gergelčík)
křižovatka ulic Karolíny Světlé a 28.října v 20.letech minulého století a 3.7.2021
křižovatka ulic Karolíny Světlé a 28.října v 20.letech minulého století a 3.7.2021
Ještědská třída - směr Vápenka (M.Gergelčík)
Ještědská třída - směr Vápenka (M.Gergelčík)
archiv Jus Jusl
archiv Jus Jusl
Ještědská ulice, Vápenka (archiv Boveraclubu)
Ještědská ulice, Vápenka (archiv Boveraclubu)
Jeronýmova 232/15 (M.Gergelčík)
Jeronýmova 232/15 (M.Gergelčík)
ulice 28.října v roce 1942 a 2020
ulice 28.října v roce 1942 a 2020
křižovatka ulic Karolíny Světlé a 28.října v 30.letech minulého století a 3.7.2021
křižovatka ulic Karolíny Světlé a 28.října v 30.letech minulého století a 3.7.2021
Ulice 28.října v roce 1925 a 31.5.2020
Ulice 28.října v roce 1925 a 31.5.2020
Neděle 22.4.1962 a výhybna Vápenka s motorovým vozem č. 37 (1940 - 1966).
Neděle 22.4.1962 a výhybna Vápenka s motorovým vozem č. 37 (1940 - 1966).
V polovině osmdesátých let byli liberečtí tramvajáci hubenější, protože měli dostatek pohybu při odstraňování závad. (archiv Boveraclubu)
V polovině osmdesátých let byli liberečtí tramvajáci hubenější, protože měli dostatek pohybu při odstraňování závad. (archiv Boveraclubu)
Ještědská - Na Vápence - v pozadí pekárny 1.5.1930 a 8.3.2020
Ještědská - Na Vápence - v pozadí pekárny 1.5.1930 a 8.3.2020
21.6.1996. Vápenka - konečná! S ukončením provozu na metrovém rozchodu zanikla i smyčka Vápenka. (archiv Jíří Holeček)
21.6.1996. Vápenka - konečná! S ukončením provozu na metrovém rozchodu zanikla i smyčka Vápenka. (archiv Jíří Holeček)
Snímek vozu T2R č. 21 (ex Ova 594, ex UnL 152) pořízený 12.10.1996 před stanicí Vápenka. (archiv Boverclubu)
Snímek vozu T2R č. 21 (ex Ova 594, ex UnL 152) pořízený 12.10.1996 před stanicí Vápenka. (archiv Boverclubu)
Nedělní procházka 6.3.1983 v rámci okresu a křižování tramvaje T3 č.44 a soupravy T3SU 53+54 na Vápence. (archiv Boveraclubu)
Nedělní procházka 6.3.1983 v rámci okresu a křižování tramvaje T3 č.44 a soupravy T3SU 53+54 na Vápence. (archiv Boveraclubu)
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec
Docela pestrý autopark liberečáků se řítí z kopce k Vápence, 1996 (archiv Miroslaf Fogl)
Docela pestrý autopark liberečáků se řítí z kopce k Vápence, 1996 (archiv Miroslaf Fogl)
foto Leoš Kobr
foto Leoš Kobr
15.10.1998 (foto Jiří Holeček)
15.10.1998 (foto Jiří Holeček)

Vápenka 1996. Natáčení filmu o Maigretovi...

(Václav Medek)

Průčelí "kostela" z dřevotřísky přehradilo Jetelovou ulici na Vápence v říjnu 1996. Kulisy posloužily pro natáčení detektivky "Maigret a ministrant" (archiv Miroslav Fogl)
Průčelí "kostela" z dřevotřísky přehradilo Jetelovou ulici na Vápence v říjnu 1996. Kulisy posloužily pro natáčení detektivky "Maigret a ministrant" (archiv Miroslav Fogl)
Natáčení záběrů pro film "Maigret a ministrant" museli filmaři stihnout v pauzách mezi průjezdy trojky do Hanychova. Docházelo přitom i k podobným setkáním; mám za to, že se četnictvo právě chystá zatknout vraha - ale jistý si nejsem. (Vápenka, říjen 1996) (archiv Miroslav Fogl)
Natáčení záběrů pro film "Maigret a ministrant" museli filmaři stihnout v pauzách mezi průjezdy trojky do Hanychova. Docházelo přitom i k podobným setkáním; mám za to, že se četnictvo právě chystá zatknout vraha - ale jistý si nejsem. (Vápenka, říjen 1996) (archiv Miroslav Fogl)
Dnes večer budeme mít možnost vidět na ČT1 komisaře Maigreta natáčeného v Liberci (Maigret a ministrant). Po dobu natáčení museli štamgasti hospody Na Vápence chodit do "bižutérie" (typický hospodský ventilátor filmaři nechali).
Dnes večer budeme mít možnost vidět na ČT1 komisaře Maigreta natáčeného v Liberci (Maigret a ministrant). Po dobu natáčení museli štamgasti hospody Na Vápence chodit do "bižutérie" (typický hospodský ventilátor filmaři nechali).
 Ještědská ulice s kostelem v Jetelové dne 20.10.1996. V popředí po listí smýkající se T3SU č. 52. Foto Gisbert Jäkl
Ještědská ulice s kostelem v Jetelové dne 20.10.1996. V popředí po listí smýkající se T3SU č. 52. Foto Gisbert Jäkl
17.8.1988. Jeronýmova ulice. Vpravo vykukuje pokladna zimního stadionu. Tramvaj má zase výluku, tak poslali autobus, proč ale tudy si už nepamatuji (dělala se Kovrovská, dnes Hanychovská), ale asi těch uzavírek bylo víc najednou. I když je srpen, tak má autobus ,,dečku na chladiči". Bývala asi chladná léta. Asi svatá Anna ještě fungovala. (foto Jiří Holeček)
17.8.1988. Jeronýmova ulice. Vpravo vykukuje pokladna zimního stadionu. Tramvaj má zase výluku, tak poslali autobus, proč ale tudy si už nepamatuji (dělala se Kovrovská, dnes Hanychovská), ale asi těch uzavírek bylo víc najednou. I když je srpen, tak má autobus ,,dečku na chladiči". Bývala asi chladná léta. Asi svatá Anna ještě fungovala. (foto Jiří Holeček)
Brigádníci budují městský stadion 1948 - 1949 (zdroj Kniha o Liberci)
Na novém městském stadionu v Liberci Horním Růžodolu se konaly 2.8.1957 první lehkoatletické závody. Do roku 1969 na něm bylo překonáno 8 čs. rekordů, zahraniční borci zde osmkrát dosáhli výkonu, který nebyl do té doby na území republiky předveden. Sportovní akce bývaly také tradiční součástí oslav různých politických výročí. 

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Jedenáctka českého SK Liberec (Ia tř.) s prvním předsedou F.Sedmidubským v roce 1919 (zdroj: Libuše Horáková - Ze starého Liberce 1352 - 1945)
Jedenáctka českého SK Liberec (Ia tř.) s prvním předsedou F.Sedmidubským v roce 1919 (zdroj: Libuše Horáková - Ze starého Liberce 1352 - 1945)
všesokolský slet - Horní Růžodol
všesokolský slet - Horní Růžodol

Výstavbu zimního stadionu,

který městu palčivě chyběl, projednala rada Městského národního výboru již 10. září 1954. Následně bylo rozhodnuto, že zimní stadion s uměle vyráběným ledem bude postaven v Topolově ulici poblíž koupaliště na Vápence a bude napojen na mrazírny nedalekých jatek. KNV v Liberci projekt schválil a v roce 1954 se začalo se zemními úpravami. Nakonec však bylo s ohledem na celou řadu problémů upuštěno od vybrané lokality a byl zvolen nový pozemek v Jeronýmově ulici v Horním Růžodole. S projekčními pracemi na základě projektu ing. Bohuslava Lisala se začalo 1955 a o rok později byl stadion, ještě jako otevřený, tzn. bez zastřešení dokončen. Kapacita byla cca 9000 diváků, z toho 1800 sedících a rozměr kluziště byl 30 × 60 m. Poměrně záhy však bylo konstatováno, že stávající podoba zimního stadionu je zcela nedostatečná a je tedy třeba přistoupit k jeho zastřešení. Návrh vypracovala projekční skupina Krajského projektového ústavu v Liberci vedená Ing. Vlastimilem Šedem, CSc., který mj. pracoval i na proslulém televizním vysílači a horském hotelu Ještěd. Ocelové prvky dodaly Válcovny trub a ocelárny Chomutov n. p., subdodavatelem byly Pozemní stavby Liberec a montáž ocelové střešní klenby provedl Průmstav Pardubice. Šedo přišel s pozoruhodným systémem betonáže, který do síťových forem opírá ocelovou klenbovou konstrukci do železobetonových prostorových sloupů s volným rozpětím 90 m, tedy bez jakékoliv vnitřní podpory, kdy veškerá tíha konstrukce spočívá jen na postranních sloupech. (autor příspěvku Luboš Mencl)

Rudé právo 14.srpen 1955 (archiv ing. R.Kittler)
Rudé právo 14.srpen 1955 (archiv ing. R.Kittler)
Týdeník Cesta míru, 1958
Týdeník Cesta míru, 1958

Liberecký zimní stadion v Horním Růžodolu byl vybudován v letech 1965 - 1967.

Odvážnou síťovou klenbu o rozpětí 90 metrů na mohutných betonových patkách ve tvaru písmene ypsilon navrhl Vlastimil Šeda z libereckého Stavoprojektu. Tribuny pojmou 7000 diváků. Ledovou plochu využívají hlavně členové hokejového klubu Bílí tygři. Dříve jako Stadion Liberec ještě v druhé nejvyšší soutěži, od sezóny 2002/2003 už extraligový klub. Od roku 2005 používají tuto halu jen k tréninku, neboť v roce 2003 - 2005 byla vybudována nová hala v dnešní době Home Credit aréna .

Pozn. Ta má délku 107 m, šířku 97 m a výšku 26 m, celkem zabírá plochu 27 069 m². Uvnitř haly jsou čtyři patra, má celkovou kapacitu až 9000 míst při koncertě a 7500 míst při hokejovém zápase. Hala má čtyři patra, ve třetím patře je 48 skyboxů. Dále zde je 35 míst pro handicapované a 106 pro média. Nad herní plochou o rozměrech 29×60 m je zavěšena multimediální kostka se čtyřmi obrazovkami o úhlopříčce 4,6 m. Multimediální pás z LED je vysoký 72 cm a 256 m dlouhý.

Na prvním snímku nástup sportovců před dojezdem etapy Závodu míru v roce 1978 (zdroj Kniha o Liberci)

Starý zimní stadion v Liberci rok 1975 foto kniha Severní Čechy 70
Starý zimní stadion v Liberci rok 1975 foto kniha Severní Čechy 70
Dukla Liberec 1983
Dukla Liberec 1983
Libe🏒 Libe🏒 Liberec foto kniha LB a okolí 80.léta🏒🥅1 Národní hokejová liga (archiv Milan Ban)
Libe🏒 Libe🏒 Liberec foto kniha LB a okolí 80.léta🏒🥅1 Národní hokejová liga (archiv Milan Ban)
60.léta
60.léta
archiv Vladimír Medek
archiv Vladimír Medek
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
Tohle jsem já a zdravím vás všechny. Ale odkud (Vladimír Medek) Na stadionu- Jeronýmova ulice!
Tohle jsem já a zdravím vás všechny. Ale odkud (Vladimír Medek) Na stadionu- Jeronýmova ulice!
Hana Chocholoušková, Markéta Lhotová - Zmizelé Čechy, ISBN 978-80-7432-031-6
Hana Chocholoušková, Markéta Lhotová - Zmizelé Čechy, ISBN 978-80-7432-031-6
Kniha Liberec minulosti a současnosti, autor fotek Jan Kabíček.
Kniha Liberec minulosti a současnosti, autor fotek Jan Kabíček.
archiv Kristýna Týnuša Javůrková
archiv Kristýna Týnuša Javůrková

Stadion Liberec - hokejový klub našeho mládí

(archiv Jaroslav Reichenberg Karel)

2004-2005

souběžná výstavba odbočky na "dálnici" na Jablonec a Tipsport arény. (archiv Ing. Rudolf Kittler)

Kresba Liberce Josefa Nastoupila z roku 1935
Kresba Liberce Josefa Nastoupila z roku 1935
archiv P.Ruprecht
archiv P.Ruprecht
1929
1929
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
foteno od Krematoria (archiv Tomáš Stracke)
foteno od Krematoria (archiv Tomáš Stracke)
„Jedinečný přírodní rámec lesnatých horských hřebenů a mohutný Ještěd propůjčují obrazu města půvabnou osobitost.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. #liberec #ještěd
„Jedinečný přírodní rámec lesnatých horských hřebenů a mohutný Ještěd propůjčují obrazu města půvabnou osobitost.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. #liberec #ještěd
ulice napravo směřující nahoru je Košická, uprostřed drážní skladiště a ta velká budova je ZŠ v ulici U školy. Pohled zřejmě od  krematoria, přímo u nohou bývala stráň ,kde se vyvažely věnce po obřadu a tam se pálily cca roku 1958 , nejlépe hořely voskovky - umělé kytky. Kdesi pod pohlednicí je ulice Dr. Milady Horákové (archiv Tomáš Stracke, komentáře R.Vejražka, M.Vojáček, L.D.Šesták)
ulice napravo směřující nahoru je Košická, uprostřed drážní skladiště a ta velká budova je ZŠ v ulici U školy. Pohled zřejmě od krematoria, přímo u nohou bývala stráň ,kde se vyvažely věnce po obřadu a tam se pálily cca roku 1958 , nejlépe hořely voskovky - umělé kytky. Kdesi pod pohlednicí je ulice Dr. Milady Horákové (archiv Tomáš Stracke, komentáře R.Vejražka, M.Vojáček, L.D.Šesták)
archiv M.Gergelčík
archiv M.Gergelčík

Český kopec

(20.léta, poč. 20.století, před rokem 1904)

Na prvním snímku je pohled přes Mosteckou ulici směrem ke hřbitovu. Na druhém okolí Šlikovy ulice spolu se záběrem na české školy. A na třetím snímku nároží ulic Melantrichovy a M.Horákové. V rohovém domě čp. 116 bývala tiskárna Bohumila Kobra, významného českého kulturního pracovníka. Narodil se 26.4.1896 v Cerhenicích u Kolína, odkud se jeho rodiče přestěhovali do Lomnice nad Popelkou. Jeho přání být učitelem nemohlo být pro nedostatek prostředků splněno, a tak se vyučil typografem a nastoupil u lomnické firmy Kosař, kde se vypracoval na vedoucího tiskárny. Na Liberecko ho přivedla snaha pomoci českým hraničářům založením knihtiskárny. Skutečně pak z jeho podniku vycházel široký sortiment nejrůznějších tiskovin od pozvánek až po noviny a knihy pro většinu českých spolků. Tiskly se zde týdeníky Naše hory, Český sever, Severočeský živnostník a obchodník, dále Severočeský deník (28.10.1932 - 2.10.1938) a firma stála u vzniku Severočeského družstva nakladatelského a vydavatelského v Liberci (koncese 1937 ), které vydávalo Deník českého severu. Kobr byl jedním z prvních Čechů, kteří byli po příchodu nacistů žalářováni. Po válce se sem vrátil a působil jako národní správce dvou libereckých tiskáren (Josef Seibt a Johann Jäckel) a po znárodnění jako odborník v Severografii až do tragické smrti 21.8.1968. Od roku 1990 nese jeho jméno jedna z hornorůžodolských ulic.

(zdroj Kniha o Liberci)

1924
1924
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Horní Růžodol v roce 1931  (zdroj: Historické fotografie)
Horní Růžodol v roce 1931 (zdroj: Historické fotografie)
v pravém dolním rohu je křižovatka Melantrichovy ulice a ulice Dr.Milady Horákové
v pravém dolním rohu je křižovatka Melantrichovy ulice a ulice Dr.Milady Horákové
Tato reklamní vyobrazení byla zpravidla idealizovaná a i menší provozy ukazovala jako nekonečné areály. Tento konkrétně se dochoval dodnes v podstatě v původní podobě a z nadhledu (třída Milady Horákové )(Post Rash komentář, archiv L.Mencl  
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

...když se stavěla betonová silnice cca v roce 1964

.....  dnešní Milady Horákové (u Stavokombinátu)  (archiv František Zikmund)
ulice Dr. Milady Horákové (Zd.Nejedlého - archiv Fr. Zikmund) v roce 1964 a 19.9.2021
ulice Dr. Milady Horákové (Zd.Nejedlého - archiv Fr. Zikmund) v roce 1964 a 19.9.2021
ulice Dr. Milady Horákové (Zd.Nejedlého - archiv Fr. Zikmund) v roce 1964 a 19.9.2021
ulice Dr. Milady Horákové (Zd.Nejedlého - archiv Fr. Zikmund) v roce 1964 a 19.9.2021
Motorový vůz č. 26 zastavil 5.7.1926 na cestě do Rochlice ve výhybně Čechova a čeká na křižování.  komentář Františka Zikmunda: Výhybnu Čechova pamatuji, ale za mých let byly otevřeny dveře na opačné straně a vystupovalo a nastupovalo se z chodníku, jak při cestě do Rochlic tak i do města. (1956-59).
Motorový vůz č. 26 zastavil 5.7.1926 na cestě do Rochlice ve výhybně Čechova a čeká na křižování. komentář Františka Zikmunda: Výhybnu Čechova pamatuji, ale za mých let byly otevřeny dveře na opačné straně a vystupovalo a nastupovalo se z chodníku, jak při cestě do Rochlic tak i do města. (1956-59).
Nad Teplárnou (M.Gergelčík)
Nad Teplárnou (M.Gergelčík)
archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
Sloup stál na louce u krematoria. Před časem jsem narazil na dokument o historii sloupu. V dětství jsme si na této louce často hráli a pouštěli draky. Říkalo se tomu morový sloup, ale z dokumentu jsem se dozvěděl, že to byla monstrance, do které udeřil blesk. Dnes sloup stojí na zahradě u plotu. (autor článku Jan Bartoš)
Sloup stál na louce u krematoria. Před časem jsem narazil na dokument o historii sloupu. V dětství jsme si na této louce často hráli a pouštěli draky. Říkalo se tomu morový sloup, ale z dokumentu jsem se dozvěděl, že to byla monstrance, do které udeřil blesk. Dnes sloup stojí na zahradě u plotu. (autor článku Jan Bartoš)
archiv Pav Karel
archiv Pav Karel
Sirény Babíček Jiří, beton, 1974, Perštýn. Plastika byla zlikvidována někdy v letech 1998/1999. Foto: idnes.cz.
Sirény Babíček Jiří, beton, 1974, Perštýn. Plastika byla zlikvidována někdy v letech 1998/1999. Foto: idnes.cz.
Stavba teplárny – pohled ze střechy domu ve Šlikově ulici
Stavba teplárny – pohled ze střechy domu ve Šlikově ulici

Se svolením Teplárna Liberec se mi podařilo podívat se na naše krásné město z výšky 135,5 metru. Neuvěřitelný zážitek. Cesta nahoru s přestávkami přibližně 60 minut. (Marek Charvát)

Rovná dlouhá ulice Milady Horákové. Na křižovatce odbočíme na levou stranu a dojdeme na pivko k Vávrům. Dole na křižovatce je na pravé straně teď spalovna (archiv J.Hůlka)
Rovná dlouhá ulice Milady Horákové. Na křižovatce odbočíme na levou stranu a dojdeme na pivko k Vávrům. Dole na křižovatce je na pravé straně teď spalovna (archiv J.Hůlka)
ulice Milady Horákové (Archiv Michal Bárta)
ulice Milady Horákové (Archiv Michal Bárta)
archiv Michal Bárta
archiv Michal Bárta
interier restaurace Zum Schmiede, která byla v Horním Růžodolu (archiv J.Hůlka)
interier restaurace Zum Schmiede, která byla v Horním Růžodolu (archiv J.Hůlka)
Šlikova čp.23 - tehdy Horní Růžodol (zdroj: deutschboehmen.de)
Šlikova čp.23 - tehdy Horní Růžodol (zdroj: deutschboehmen.de)
u Vávrů
u Vávrů
Šlikova ulice (M.Gergelčík)
Šlikova ulice (M.Gergelčík)
Šlikova ulice (archiv Jaroslav Hůlka)
Šlikova ulice (archiv Jaroslav Hůlka)
Nahoře v prostředku je kousek domu, čp 217,  ve kterém jsem bydlela, nahoře bydlel pan Kunc- zahradník (Ladka Puntschuh)
Nahoře v prostředku je kousek domu, čp 217, ve kterém jsem bydlela, nahoře bydlel pan Kunc- zahradník (Ladka Puntschuh)

Tylova ulice

Ve městě bývalo více ploch s trávou. Někde byla nejen na těch pro ni určených, ale i na chodníku a třeba i na silnici. (Michal Bárta)

Proměny domu  čp 217 - VII v Hradební ulici

(archiv Ladka Puntschuh)

Hradební čp. 217 - VII
Hradební čp. 217 - VII