Liberec IX - Janův Důl + Liberec VII - Horní Růžodol



Liberec IX - Janův Důl






Padlá Hermanka
Naštěstí ještě stojí v Hynaisově ulici, pět set metrů od železniční
stanice Horní Růžodol. Počátek tovární výroby na tomto místě se datuje
do roku 1824, kdy podnikatel a později továrník Wilhelm Siegmund
zakoupil zdejší pozemky a nechal zde postavit továrnu na sukna. Později
přestěhoval své podnikání do Frýdlantu a tovární budovy i obytný dům
prodal Franzi Hermanovi, po kterém byla fabrika lidově pojmenována. Roku
1847 továrnu pronajal Antonu Trenklerovi, který zadal stavbu kotelny s
parním strojem a instaloval technologii předení. Od roku 1865 vlastní
továrnu Adalbert Redlhammer a od roku 1882 firma Moris Zweig. Jednoduše
řečeno Hermanku potkal osud mnoha jiných objektů na Liberecku -
fluktuace majitelů zvučných továrnických jmen. Stejně tak byla v době
své slávy vyzdobena do podoby šlechtičny. Vypadala téměř jako zámecký
obytný komplex. Mansardová střecha hlavní budovy dává jen matně tušit
vnitřní výrobní procesy, stejně jako vedle stojící obytný dům. Špinavý
dvůr, který chtě-nechtě vznikne v každém průmyslovém areálu je schován
za zdmi budov. Interiér průmyslový, exteriér empírový s prvky
romantismu, které tvořil třeba altán stojící v zahradě. Továrna v
polovině 19. století měla ještě podobu panského dvora. Ostatně to byla i
hlavní touha továrníků. Pýcha na průmyslovou velkovýrobu kombinovaná s
panskými ambicemi. Kouřící zdobné komíny byly architektonickými
manifesty moderních technologií a parních strojů. Hermanka dnes je již
torzem. Zbyla hlavní budova, nenávratně zničená mnoha přestavbami a
instalací plastových oken. Zmizely vchodové portály, již dávno zmizela
mansardová střecha i okolní budovy, které zde stály ještě po roce 1950.
Přesto by mohla Padlá Hermanka hrdě prohlásit: "Sloužím průmyslu již 186
let!" (autor Ivan Rous, 2013)


Filiální kostel sv. jana Nepomuckého v Liberci-Janově Dole
byl vybudován r. 1716 z popudu inspektora panství Christiána Karla Platze z Ehrentalu. Ještě téhož roku byl benedikován frýdlantským děkanem Gottfriedem Franzem Griegerem. Stavitel není znám, ale patřil patrně do okruhu italských mistrů. Kostel je barokový, jednolodní, opačně orientovaný, členěný lizénami o 2 osách, se zaobleným presbytářem a ozdobným průčelím. Nad průčelím štít s pilastry, tympanonema kruhovitým oknem. Postranní zdi jsou členěny pásy. Okna mají úsečové oblouky. Plochý strop je zdoben pravidelnou štukovou výzdobou. Žlábkové pilastry spočívají na vysokém soklu. Sakristie na jižní straně je klenuta křížové .Přístavba je novějšího data. Dveře kostela mají kamenné ostění a barokní kování. Vížka je cibulovitá. Výzdoba odpovídá pojetí raného baroka, ale obnovami byla poškozena. Malby provedli Wenzel Porsch, Rieger a Heidrich z Liberce, štukatérské práce Richard Haubitz z Liberce, pseudobarokový oltář navrhl a postavil Heinrich August z Dlouhého Mostu. Oltářní obraz představuje sv.Jana Nepomuckého jako poutníka modlícího se ve svatováclavské kapli ve Staré Boleslavi. Maloval jej podle návrhu profesora vídeňské Akademie, známého malíře Josefa Fůhricha, rodáka z Chrastavy, jeho zeť August Wórndle r. 1873. Obraz darovala Marie Pavlína Liebiegová. Dřevěná kruchta je zdobena na poprsni sedmi na plátně malovanými obrazy ze života sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18.století: zpověď a zachování zpovědního tajemství, Jan před králem a ve vězení, Janovo kázání a mučení a mučednická smrt ve Vltavě. Okolo kostela založen v r. 1757 hřbitov, v r. 1835 byl přeložen. Filiální kostel patřící k farnosti Liberec-město neslouží toho času bohoslužebným účelům, je pronajmut libereckému Stavokombinátu.
(zdroj: JOSEF DOBIÁŠ - LIBERECKÉ CHRÁMY LIBEREC , 1983)
Kostel sv. Jana Nepomuckého v roce 1907 a 26.4.2020
............ Záhy po založení Janova Dolu byl roku 1719 v ose hlavní silnice postaven z popudu správce gallasovského panství Kristiána Karla Platze z Ehrentalu barokní kostel. je jednolodní, s cibulovitě zastřešenou vížkou nad středem. Hlavním průčelím se vstupem je obrácen k severovýchodu do dnešní Volgogradské ulice. Jeho stavitel není znám. Hodiny věnoval rumburský hoteliér Anton Möller, rodák z Janova Dolu (1874). Při každoročně pořádaných svatojánských slavnostech (16.5.) bývalo okolí kostela zcela zastavěno prodejními stánky, jejichž počet rok od roku rostl, takže musely být nakonec přemístěny do středu obce (od 1862). Až rozšíření okresní solnice před kostelem umožnilo jejich návrat (1904). Vládní úpravou z roku 1925 byl svátek Jana Nepomuckého zrušen, ale oslavy se konaly i nadále vždy v neděli po 16.květnu. Naposledy proběhly roku 1939. Kostel byl zcela renovován v roce 1924, kdy dostal elektrické osvětlení. Po válce byl pronajmut Stavokombinátu a ani v současnosti neslouží bohoslužebným účelům. Na původním snímku je zachycena také část původního obestavění ulice přízemními roubenými domky, krytými vysokými šindelovými střechami. Vlevo pod stromem vidíme památník bitvy u Liberce 1757, postavený ze sbírek Spolku pro udržování válečných památníků v Liberci a Vojenského spolku veteránů pro Janův Důl a okolí (odhalen 21.7.1907). Rakouská orlice musela být v rámci likvidace památek na Rakousko-Uhersko v reoce 1919 odstraněna. Samotný pomník dnes už neexistuje. S obrysem přízemního domku nalevo se téměř kryje kontura školní budovy. Uprostřed je zábradlí kolem šachty zaklenutého potoka, protékajícího středem ulice. (zdroj: Kniha o Liberci)



























Liberec - Janův Důl (Johannestal).
Původní ulicová zástavba podél potoka,
vrcholící dnes zrušenou kaplí sv. Jana Nepomuckého. Potok byl v
minulosti bohužel zatrubněn a alej po jeho březích vykácena. (autor článku Pavel Paňouk Pavel )










Liberec VII - Horní Růžodol

První zmínka o Růžodole (Rosenthall) z roku 1542 je v nejstarší městské knize. V česky psaném zápise o pohraničním sporu s Doníny z 2. 7. 1545 se vyskytuje tvar Rozntal. Původně to byla nejrozsáhlejší obec Liberecka, jejíž pozemky se táhly v délce více než pěti kilometrů po levém břehu Nisy od Machnína až po Rochlici a zabíraly 708 ha, zatímco Liberec měl jen 521 ha. Většinu území ale pokrývaly lesy a neobdělaná půda. Po nástupu Redernů dochází k dělení obce. Kolem roku 1655 získal pozemky původního růžodolského správce, sahající od dnešní Orlí ulice až za jatky, panský hejtman Joachim Ulrich z Rosenfeldu. V listopadu 1577 získal i sousední lán (č.17), který připojil k novému vzorovému dvoru (Rosenthaler Vorwerk). Po jeho smrti koupili (1597) dvůr Redernové a ještě ho rozšířili. Počátkem roku 1612 ho ale zčásu rozdělili a rozprodali devatenácti libereckým občanům za 7205 kop grosů. Tim připadlo ke katastru Liberce asi 95 ha. Ze zbytku byla roku 1657 vyčleněna osada Františkov (1657) a založen Janův Důl (1704). Těmito zásahy byl původní rozsáhlý katastr Růžodolu rozdělen na dvě spolu nesouvisející části (I. a II. díl), které ale tvoňly až do roku 1850 společnou obec. Po oddělení a správním osamostatnění obou dílů Růžodolu byl Růžodol II spojen s Janovým Dolem a teprve od 28. 3. 1878 se stal zcela samostatnou obcí. Rok předtím bylo změněno číslování domů, které měly až doposud obě části Růžodolu společné. Roku 1904 byla obec povýšena na městys a jméno změněno na Ober Rosenthal. Češi se dlouho snažili prosadit i český ekvivalent tohoto jména, který běžně užívali, ačkoliv nebyl úředně potvrzen. Jejich žádost z 28. 6. 1910 však obecní zastupitelstvo zamítlo a trvalo na tom, že jméno je nepřeložitelné. Uředního českého názvu Horní Růžodol se městysu dostalo až vládním usnesením z 27. 3. 1925, kdy byl zároveň povýšen na město. Městským znakem měl být stříbrný štít, v jehož horní polovině byl starý horský hotel na Ještědu a v dolní tři stylizované květy planých růží, které snad kdysi daly městu jméno. Návrh znaku ale nebyl přijat. V roce 1939 byl Horní Růžodol připojen k Velkému Liberci a sedmou městskou čtvrtí zůstal i po osvobození. V době třicetileté války obsadili Liberecko Švédové a po 9 měsíců byl v Růžodole ubytován pěší pluk. Švédských vpádů uvádí kronika obce celkem dvanáct. V součtu lo znamenalo čtyři roky trvající obsazení. Počet obyvatelstva klesl ze 304 na 96. První daňový seznam po třicetileté válce, který je sestaven česky, uvádí v Růžodole 21 položek: 633 strychů pozemků, 100 zimního osení, 222 letního osení, 40 ks tažného dobytka, 93 krav, 73 jalovic, 39 ovcí a žádný vepřový dobvtek. Na území Horního Růžodolu bylo tehdy jen 7 domů. Další vysídlování způsobila protireformace. S protestanty, kteří byli nuceni opustit Liberecko, odchází i růžodolský rychtář Christoph Seidemann.
álečné události zažil Růžodol i v následujícím století, kdy se na jeho území odehrála 21.4.1757 bitva mezi rakouskými a pruskými vojsky.Počet obyvatel i domů vzrůstal v dalších letech jen pozvolna. Až do roku 1800 tu stálo pouze 1] zemědělských usedlostí a dva další domy, z nichž se dodnes zachovala jen dvě čísla popisná v Doubské ulici (čp. 3 a 4). Větší pohyb přinesl až rozmach průmyslové výroby v 19. století a s ním související rozvoj dopravy. Podél Nisy začínaly vznikat podniky patřící do dlouhého pásu továren, lemujícího oba břehy.
V roce 1825 byla dokončena stavba císařské silnice z Liberce do Prahy (dnešní ulice M. Horákové), roku 1859 zahájila provoz dráha z Liberce do Pardubic. Otevřením dráhy do Jablonce a dále do Tanvaldu (18. II. 1888) získal Horní Růžodol své první nádraží se správní budovou, vodárnou, výtopnou (dnes lokomotivní depo) a 120 m dlouhým průmyslovým kolejištěm. Zrušeno bylo roku 1924, jízdenky se tu však prodávaly až do I. října 1925. Další dvě nádraží vznikla na ústecko-teplické dráze, která začala sloužit roku 1900. Stanice Horní Růžodol - Janův Důl je v provozu dodnes, zato stanice Ober Rosental (čp. 217-VI, nyní už na katastru sousední Rochlice) fungovala jen tři roky (1900-3), během nichž byla konečnou pro vlaky přijíždějící od České Lípy. Tak dlouho totiž trvalo, než se vedení nové železnice dohodlo na zaústění kolejí do libereckého nádraží, Cestující tehdy museli pokračovat do města jabloneckou lokálkou, rochlickou tramvají nebo jít pěšky. Ústeckoteplická dráha zbudovala také 2 km dlouhou vlečku k nově zřízenému nákladovému, tzv. Dolnímu nádraží (dnes Uhelné sklady).
Železnice sice rozdělila obec na dvě téměř nepřístupně oddělené části, ale zároveň přispěla k zakládání nových podniků. Překotný rozvoj se projevil 1 v počtu obyvatel, jejichž nárůst byl v druhé polovině 19.století největší ze všech příměstských obcí Liberce, S rozvojem průmyslu postupovala 1 bytová výstavba. Od roku 1888 se začalo stavět na tzv. Českém vrchu, který byl zpř řístupněn několika novými ulicemi. Později se stavební ruch přenesl i na druhou stranu železniční trati.
Obec dodnes nemá ani kostel, ani kapli. Roku 1894 byl založen hřbitov k němuž přibyl urnový háj (1925). Od roku 1966 bylo zastaveno pohřbívání do země a ukládají se sem již jen urny, K dalšímu vybavení patří poštovní úřad (otevřen II. 8. 1894), k němuž brzy přibyla telegrafní stanice (1. 9. 1898). Místní záležitost obstarávalo obecní zastupitelstvo, složené od roku 1902 ze 24 členů. V obci působilo ke konci 19. století na 13 různých spolků, mezi nimi tři české (Česká čtenářská podpůrná jednota - 1888, Kuřácký klub - 1896 a Vzdělávací beseda Havlíček - 1898). Nejstarší byl spolek dobrovolných hasičů (1875) a pěvecký spolek Frohsinn (1881).
Horní
Růžodol se stal hlavním střediskem obyvatel české národnosti na
Liberecku. Z.tohoto důvodu se budeme této stránce jeho novodobější
historie věnovat podrobněji.
Přestože Češi tvořili významnou část obyvatel obce, nepodařilo se jim před vyhlášením ČSR dostat do obecního zastupitelstva. Pro obecní volby v roce 1905 byla sice v tomto smyslu uzavřena dohoda mezi stranou českou a německo-liberální, ale Češi se stejně do zastupitelstva nedostali. K dalším volbám 1. 7. 1908 postavili samostatnou českou kandidátku (Josef Groh, Josef Kubů, František Valeš), ale nezískali potřebný počet hlasů (hlasovací právo tehdy ještě nebvlo všeobecné). K národnostním sporům přispívala podobné jako v Liberci 1 jinde také diskriminační opatření představitelů obce. Tak bylo např. vydáno nařízení odstranit českou vývěsní tabuli, která prý budí u spoluobčanů pohoršení (1907). O čtyři roky později podali čeští zástupci nejprve stížnost na možnost provádění úředních úkonů pouze v němčině a po několika měsících požadovali zavedení dvojjazyčného úřadování a rovněž českého označení pošty, ale bezvýsledně.
Hlavní spor mezi oběma národnostmi se ale soustřeďoval na zřizování škol a dostal právem označení "boj o českou školu". Až do roku 1886 byl Horní Růžodol přiškolen, jak se tehdy říkalo, zčásu k Janovu Dolu a zčásu k Rochlici. Vlastní německou trojtřídní národní skolu začala obec budovat na základě rozhodnutí zemské školní rady a dokončila ji na podzim 1886 (čp. 94-VII v ulici 28. října, za první republiky v ní sídlil obecní úřad, nyní je opět součástí 16. ZS). Ještě před Vánoci se do ní mohl nastěhovat nový řídící učitel Anton Hofrichter z Rychnova, slavnostní vysvěcení a zahájení výuky se uskutečnilo 2. 1. 1887. Už na počátku školního roku 1887/88 byla skola rozšířena na čtyři třídy, po roce přibyla pátá a za další čtyři roky šestá třída. V roce 1903 se už tři ročníky učily paralelně ve dvou třídách, chlapci odděleně od dívek. Kromě řídícího učitele zde tehdy působilo 6 dalších učitelů, 2 učitelky, katolický a evangelický katecheta a učitelka ručních prací. V budově se také nacházela učitelská knihovna zemského školního okresu Liberec o 930 svazcích.
Česká
škola to měla mnohem složitější. Když manželé Patočkovi podali roku
1899 žádost o zřízení dvoutřídní soukromé školy Ustřední matice školské v
jejich domku (čp. 102 v ulici 28. října), kterou 16. 12. 1893 zemská
školní rada schválila, podnikli představitelé obce vše, aby tento záměr
zmařili. Pět let trvalo dohadování s obcí, než byla vůbec povolena
přestavba. Poté se na žádost o zřízení české školy v roce 1899 podepsalo
43 rodičů, ale 17 jich pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z
bytu nakonec podpis stáhlo, a tak z realizace soukromé školy sešlo. Když
se ale ukázalo, že podle pětiletého průměru je v obci více než 40
českých dětí, které musely docházet do 4 km vzdálené matiční školy v Li
berci, bylo za agilní podpory Václava Šamánka a Josefa Hlyny zahájeno
nové jednání s obecním úřadem a okresním hejtmanstvím v Liberci,
týkající se tentokrát už veřejné školy. C. k. zemská školní rada pak
výnosem z 30. 11. 1901 nařídila, aby Horní Růžodol zřídil českou
veřejnou jednotřídní obecnou školu. Obec se proti tomuto nařízení
odvolala k c. k. Ministerstvu záležitostí duchovních a vyučování, které
rekurs 3. 4. 1903 jako bezdůvodný zamítlo. Kdvž i nejvyšší správní dvůr
odmítl další odvolání (9.9.1904), nabvlo konečně téměř tři roky staré
rozhodnutí právní moci.
Tak mohl být školní radou okresu Liberec-venkov vypsán konkurs na místo definitivního učitele a správce školy v Horním Rosentale, jak se tehdy obec oficiálně česky jmenovala (5. 12. 1904). Členové místní školní rady "složili dne 30.1. 1905 předepsaný slib, prohlásivše, že jsou nejen české řeči úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají" Z osmi Žadatelů byl "navržen na I. místo v ternu def. uč. I. tř. Josef Baudisch při 3tř, české škole v Trutnově na místo správce školy" který složil 26. 9. 1905 "předepsanou služební přísahu a nastoupil týmž dnem službu na novém místě" .Před zahájením školního roku 1905/6 bylo povoleno uskutečnit dvě schůze (letáky však byly zakázány) pro české rodiče s tématem "které škole svěříme své dítky" (21.8. U Votočků a 24. 8. v hostinci U Nádraží). K zápisu se přihlásilo 167 dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec podala proti zápisu protest.
Začátek
prvního školního roku se rychle přibližoval, ale otázka prostor pro
wuku nebyla vyřešena. Ještě v květnu 1905 byly nabízenv okresní školské
radě místnosti v soukromých domech Josefy Ulrichové (čp. 118) a Josefa
Technika (čp.218). Pro časovou tíseň se obec nakonec rozhodla postavit
místo kamenné budovy prozatimní přenosný pavilon systému Docker. Tak se
roku 1905 v Horním Růžodole otevírají dvě nové školy. V dnešní ulici U
Školy německá (čp. 222) a na konci Jeronýmovy česká (čp. 226).
Děti
z české školy se 1. září shromáždily v místnostech obecního úřadu,
"odkudž v průvodu svého učitele šly do arciděkanského chrámu Páně v
Liberci, v němž o 9. hodině ráno sloužena byla zahajovací mše" Vlastní
vyučování začalo až po kolaudaci pavilonu, která proběhla 14. září. Pro
vyřešení neuspokojivých poměrů, za nichž rodiče odmítali posílat děti do
školy, nařídila okresní školní rada obci opatřit další místnost.
Zastupitelstvo se jako obvykle odvolalo nejprve k zemské školní radě
(zamítnuto 24. 1. 1906) a pak k Ministerstvu kultu a vyučování. To
nařídilo (10. 5. 1906) zajisut ihned jednu velkou nebo dvě malé
místnosti a případné další odvolání předem zamítlo. Koncem června bylo
vytypováno po jedné místnosti ve staré německé skole a hostinci U
Votočků. Zbytek školního roku, který se vzhledem ke zdržení na začátku
prodloužil na 14. července, se vyučovalo U Votočků, od září 1906 byla po
několik týdnů využívána také třída ve staré německé škole.
O
tehdejších poměrech a těžkostech při prosazování školských požadavků
svědčí také to, že se 61 českých rodičů rozhodlo dát roku 1905 plnou moc
pro zastupování při všech jednáních několika činovníkům, z nichž se
nejagilněji brali za práva českého školství Vojtěch Technik, Josef Kubů a
Josef Votoček, Okresní školní rada v Liberci však jejich mandát
neuznala, takže se museli odvolat k zemské školní radě, která ho na jaře
1906 potvrdila.
Potíže provázející první roky české školy, které jsme podrobně vylíčil, však dokončením nové budovy neskončily. Následovaly roky trpělivého a nesmírně zdlouhavého prosazování dalších požadavků. Často se nedostávalo ani základního vybavení. Podrobné zápisy v české kronice školy i obce Horního Růžodolu dokumentují, že byly využity všechny možnosti jak rozvoj českého školství brzdit. O všechny změny, rozšíření nebo zřízení každého dalšího oddělení, ba 1 o umístění českého nápisu na školu bylo nutno žádat (o nápis v letech 1907-9 dokonce pětkrát). Obec podala stížnost dokonce i proti tomu, aby se 252 přihlášených děti na české škole učilo nepovinně němčině (1909). Řízení ohledně českých požadavků měla většinou standardní průběh: okresní školská rada v Liberci žádost zamítla, načež bylo zasláno odvolání k zemské školní radě, která ji naopak obyčejně schválila. Proti tomu podala zase stížnost obec, a když byla stížnost zamítnuta, podala se další až k nejvyšší instanci, u níž také většinou neuspěla. Mezitím uběhlo hodně času a obětavým českým pracovníkům ubylo hodně sil a chuti do práce. Někdy museli doslova manévrovat, aby dosáhli splnění aspoň základních požadavků, a ani pak nebyli vždy úspěšní. Tak se např. v roce 1907 ohrazují, že v místní školní radě jsou místo Čechů zastoupeni Němci nebo odrodilci. Zemská rada sice nařídila o dva roky později novou volbu členů, ale Ministerstvo vyučování zasáhlo na popud obce proti, neboť jmenovaní členové protokolárně prohlásili, že jsou Češi. Přitom předseda české místní školské rady Anton Pilz, toho Času starosta, odmítal úřadovat v češtině, protože česky neuměl. Téhož roku byl také prosazen zákaz účasti Žactva na cvičeních pořádaných Sokolem, přestože škola neměla vlastní tělocvičnu.
Do
počtu postupně zřízených tříd české obecné školy chodilo v průměru 370
žáků a mnoho dalších českých dětí navštěvovalo obecnou školu německou, O
zřízení české měšťanky se usilovalo od roku 1909, ale prosadit se ji
podařilo až po válce (3. 9. 1919). To už se začala psát radostnější
kapitola dějin českého školství.
Se
zavedením rovného hlasovacího práva v nově vzniklé republice se
soupeření mezi Čechy a Němci přeneslo spíše na půdu politických stran a
do obecního zastupitelstva.
Vyhlášení
ČSR mohlo probčhnout až po pádu tzv. Deutschbohmen. Za mrazivého jitra
16. prosince 1918 dorazilo o čtvrté hodině československé vojsko k
Hornímu Růžodolu. Rozdělilo se na čety, které postupně zabraly nádraží,
poštu, úřady a centrální sklady bavlny. Situaci z těchto dnů popisuje
Josef Votoček: "Několik uvědomělých hornorůžodolských Čechů,
navrátivších se z válkv, sestavilo ku obraně státního majetku vojsko.
Přihlásilo se přes 100 dobrých českých vojínů i poddůstojníků a utvořilo
tak první českou vojenskou rotu. K ní se připojilo v dorozumění s
okres. hejtmanstvím asi 30 četnických strážmistrů s karabinami a náboji.
Ručnice a náboje se přivezly z velkých vojenských kasáren v Liberci.
které tehdy byly prázdné, neboť Maďaři p. p. č. 44 z Kapošváru po
prohlášení čsl. samostatnosti utekli. V kasárnách se ubytoval volkswehr,
který měl chrániti Deutschbohmen. Pušky a střelivo bvlv bez odporu
volkswehru naloženy na automobil a doveženy do školní budovy v Horním
Růžodole, kdež bylo již připraveno 180 českých uniformovaných vojáků.
Zbraně byly rozdány a utvořeny 3 oddíly po 60 mužích. Vojsko vytáhlo
odpoledne po 3. hodině za vedení Josefa Votočka ke skladišti, postupujíc
ze 3 stran. Drancující lid byl ze skladiště vytlačen, což trvalo do
pozdních hodin večerních. Ještě další 2 dny bránilo vojsko skladiště
prot pokusům o rabování. Vojsko mělo svou místnost v hostinci U Votočků,
odkud se vysílaly hlídky do skladiště Liebiegova i nádražního a na
noční obchůzky. Vůbec prvé dni po státním převratu byly u nás velice
rušné a napjaté, Nedošlo však ani ke střelbě, am k vážnějším úrazům,
bylo jen několik zatčení pro malé přestupky". Úřad a majetek obce
převzala od starosty Franze Seibta správní komise (24. 1.1919). Jejím
předsedou byl ředitel továrny Wilhelm Schwertner, místopředsedou
pozdější senátor Jin Procházka a přísedícími Josef Votoček, Josef Kubů,
Josef Naděje, Antonín Rejha, Adolf Blažíček, Franz Seibt, Josef Riemer,
Wilhelm Witt, Wolfram Lehnert a Franz Tietze. Byly zvoleny výbory
stavební, finanční, vyživovací, policejní a humanitní, hřbitovní a
místní školní rada. Bylo zrušeno vybírání školného a J. Votoček podal
písemný návrh, aby se na obecním úřadě používala čeština. V obci byl
naprostý nedostatek potravin, potřeb všeho druhu i bytů. O příděly se
starala vyživovací komise, která několikrát intervenovala až v Praze u
ministra zásobování. Bylo zavedeno stravování školních dětí (160
německých a 120 českých), polévka se vařila v tzv. Gutu. Obecní volby se
konaly I5. 6. 1919. Z celkového počtu 3 269 platných hlasů dostala
česká společná kandidátka 1 659 hlasů (18 mandátů), němečtí sociální
demokraté 1 004 (11) a němečtí nacionálové 606 (6). Český zbytek hlasů
byl 57, německý 72, takže zbývající mandát připadl Němcům. Proto
skončila nerozhodně 1 volba starosty, neboť oba kandidát Josef Votoček 1
Wilhelm Witt dostali po 18 hlasech. Nakonec musel rozhodnout los, který
byl příznivý Němcům. Jedním z prvních rozhodnutí bylo, aby obec hradila
věcné náklady na českou I německou měšťanskou školu. Obecní příjmy byly
ale tak malé, že bylo nutné po několik let uzavírat půjčky, které se
pak umořovaly kromě jiného i zvýšením obecních a školských přirážek, od
roku 1920 i výnosem z nájemného a od roku 1921 dávkami podle zákona o
finančním hospodářství obcí.
Národnostní
podtext mělo i těsné zamítnutí návrhu, aby se Horní Růžodol připojil k
Liberci (7. 12. 1920). Poměr hlasů v zastupitelstvu byl 18:17 a Češi
byli samozřejmě proti, protože nechtěli přijít o výhody, které jim
zaručoval poměr obyvatel v obci, kde měli jako jedni z mála v okolí
Liberce těsnou většinu. Při sčítání obyvatel v roce 1921 to bylo úředně
potvrzeno, neboť Horní Růžodol měl 2983 Čechů a 2810 Němců.
V
polovině roku 1922 onemocněl starosta Witt a 10. I. 1923 rezignoval na
svou funkci. Volbu nového starosty a jeho náměstků provedlo obecní
zastupitelstvo 7. února. Při první i při druhé užší volbě obdržel Josef
Votoček 18 hlasů a vládní komisař prohlásil, že Je tedy zvolen. První
náměstkem byl 32 hlasy zvolen Franz Tietze, druhým 21 hlasv Friedrich
Bóhmer. Ještě téhož roku se konaly také řádné obecní volby (16.9.). Na
prvním zasedání nového zastupitelstva bvla provedena volba starosty a
dvou náměstků. Německé volební souručenství ohlásilo nárok na funkci
druhého náměstka, jimž se stal Friedrich Böhmer. Zbývajících 27 zástupců
zvolilo starostou Josefa Votočka (24 hlasy, 3 lístky prázdné) a prvním
náměstkem Čeňka Petráska (14 hlasů, 13 prázdných lístků). V červnu
schválila městská rada také nové pojmenování ulic. Nápisy byly konečně
dvojjazvčné a v názvech se objevují stejným dílem význačné osobnosti
obou národností.
Další
obecní volby a následná ustavující schůze městského zastupitelstva (26.
10. 1927) měla podobný průběh. Starostou byl opět zvolen Josef Votoček
(25 hlasů), prvním náměstkem Josef Kořínek (24) a druhým Josef Wůnsch
(9).
Bytová
výstavba se od poloviny dvacátých let rozšířila až za obJouk
českolipské trati, kde vzniklo v okolí Máchovy ulice ucelené sídliště
rodinných, převážně družstevních domků. Stejně příjemně dodnes pusobí i
obdobná skupina vilek pod hornorůžodolským nádražím mezi Krokovou a
Křižíkovou ulicí.
Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 bylo v Horním Růžodole 3 499 Čechů a 2985 Němců. V obecních volbách tohoto roku kandidovalo 10 stran a do funkce starosty a jeho náměstků byli zvoleni dosavadní funkcionáři. Dlouholetý český starosta Josef Votoček však onemocněl a krátce po operaci v Praze 1. 11. 1932 zemřel. Na smuteční schůzi zastupitelstva prohlásil druhý náměstek Josef Wůnsch: "Ač vůdce české většiny, byl starosta Votoček objektivním pracovníkem, takže Češí i Němci musíme mu děkovati za vše, co pro obec vykonal. Povýšení na město, stavba školní budovy a četné jiné vykonané úkoly musí býti připsány k jeho zásluhám. Byl to dobrý človék, mél srdce pro Čechy i pro Němce" Novým starostou byl zvolen Josef Kořínek, prvním náměstkem Antonín Rejha, druhým zůstal Josef Wůnsch (14, 12, 1932), Společenským a kulturním střediskem českých obyvatel Růžodolu i Rochlice se stal Lidový (Dělnický) dům, otevřený 7. 1. 1934 v Husově, dnešní Šlikově ulici (čp. 405). Sídlilo v něm i kino Lípa, promítající převážně české filmy (v roce 1935 bylo z 52 filmů 32 domácí produkce), které se ale v době krize neustále potýkalo s finančními těžkostmi. Na hřišti v sousedství se pořádaly tělocvičné slavnosti a hrála házená a tenis. Za druhé světové války byl v domě umístěn depozitář říšského archivu. Po osvobození byly prostory vyklizeny, ale k obnově kina nedošlo, protože zpustlá budova vyžadovala generální opravu. Teprve 25. 2. 1956 zde byl slavnostně otevřen Dům stavbařů, přeměněný od 13. 3. 1964 na Závodní klub Plastimatu. V blízkost vyrostlo už za první republiky několik dalších architektonicky jednotně řešených domů, dodávajících tomuto místu dodnes moderní ráz. Na konci dnešní Slepé cesty byl v roce 1924 postaven obecní chudinský dům (čp. 295). Dva státní obvtné domy pro zaměstnance vyrostly v ulici 28. října (1925, čp. 290, 291) a po třech letech k nim přibyl třetí v Kubelíkově ulici (čp. 386). V roce 1925 osvětlilo ulice 58 lamp, jejichž počet se během pěti let zvedl na 91. Roku 1930 poskytla obci Ústřední sociální pojišťovna v Praze půjčku (1200 000 Kč) na stavbu bytového domu v Jilmové ulici (čp. 400), dokončeného následujícího podzimu. Dláždéní ulic hradil ze tří čtvrtin okres, zbytek obec.
Doposud
poměrně klidné soužití obou národností se začalo zhoršovat, když se v
Německu dostal k moci Hitler. U Votočků se konalo veřejné shromáždění
dělníků a legionářů (2. 2. 1933), které odmítlo fašismus. Národní
jednota severočeská uspořádala veřejný mítink ve prospěch obhajoby zájmů
lužické menšiny v Německu (7.7) a někteří její členové se zúčastnili
zájezdů do Lužice, aby "své slovanské bratry posílili v obraně
národnostních práv" .
Když
byla v říjnu 1933 vládou rozpuštěna německá národně socialistická
strana (DNSAP) a zastavena činnost nacionální straně (DNP), pozbyli
jejich zástupci mandát a do zastupitelstva, rady 1 komisí byli jmenováni
příslušníci ostatních německých stran.
V
neděli 19.5.1934 se konaly volby do Národního shromáždění a o týden
později (26. 5.) do okresních a zemských orgánů. Volbám předcházela
dlouhá agitace, zvláště nově utvořených stran Národního sjednocení a
Henleinovy strany. Národní sjednocení se pokusilo počátkem roku zakotvit
i Horním Růžodole, ale jeho schůze, konaná 22. ledna U Votočků, byla
rozpuštěna. Henleinovo hnutí na sebe soustředilo velkou část německého
voličstva a podstatně oslabilo ostatní německé strany. Němci hlasovali
většinou Pod dojmem plebiscitu v Sársku, domnívajíce se, že volby by
mohly přinést i změnu mocenských poměrů.
Ke
zmenšení nezaměstnanosti v době hospodářské krize měla m. přispět
státní "půjčka práce" vypsaná v dubnu 1933, jejíhož výnosu se mělo
použít k investičním akcím. Na Liberecku se propagovala shazováním
letáků z letadla (29. 4.). Pobočka městské spořitelny v Horním Růžodole
na ni upsala 100 000 korun, její klienti dalších 310 000 korun. Městské
zastupitelstvo se usneslo upsat 10 000 korun z kmenového jmění
chudinského fondu. Zajímavé bylo hlasování: pro bylo 18 Čechů a 3
němečtí sociální demokraté, komunisté byli prot. Deset zástupců
německých občanských stran nehlasovalo, protože chtěli poskytnout jen 5
000 Kč. Z této půjčky si pak město vyžádalo příděl na stavbu vodovodu (5
600 000), který však nedostalo. Finanční otázky se řešily i na schůzi
(1.11.1934) se zástupci obcí, jejichž žáci docházejí na německou
měšťanskou školu (172 žáků z 250), aby přispěli poměrnou částkou na
vydržování školy. Pozvaní tvto nároky uznávali, ale k placení příspěvků
se nezavázali, takže celý problém vyřešil až zákon o obvodových
měšťanských školách 1935), který právně zakotvil nárok na příspěvky
zemské, okresní i školního sjezdu.
Dne 6. 3. 1935 jmenovalo městské zastupitelstvo prvního čestného občana Horního Růžodolu, jímž se stal prezident T. G. Masaryk, jemuž bylo předáno dvojjazyčné, v kůži vázané jmenování. Následků hospodářské krize se snažily některé strany využít ke své agitaci. Komisi levých intelektuálů vedené senátorem Karlem Kreibichem byl předán pamětní spis o stavu nezaměstnaných a o hospodářských poměrech v obci a starosta její členy provedl školami a byty nezaměstnaných občanů (5. 10. 1935). Kronika uvádí, že komise byla velmi překvapena čistotou ve školách, dobrým zdravotním stavem i nejchudších žáků, takže se jí dostalo nezkreslené pravdy o stavu, který je sice kritický, ale ani zdaleka ne tak, Jak tvrdí nepřátelé státu. Na nouzové práce - dláždění Ještědské ulice v roce 1935 - přispěl stát částkou 3710000 Kč. Určitým příspěvkem ke zmírnění těžkých hospodářských poměrů bylo rozhodnutí obce nevybírat v roce 1936 dávky a příspěvky v nejvyšších sazbách. Nezaměstnanost se ale nesnižovala, naopak v roce 1935 ještě poněkud stoupla (průměrně kolem 340 osob). Větší pokles byl v Horním Růžodole zaznamenán až v druhé polovici roku 1936.
V
práci městského zastupitelstva panovala koncem roku 1936 shoda. V
kronice se v souvislosti s kolaudací vodovodu a jeho subvencování např.
dočteme: "...uznání práce českého starosty od Němce V. Conrada zanechalo
u všech hluboký dojem. Pan starosta na oplátku vyzdvihl také práci p.
Conrada, který s panem stavitelem Koškem docílil při stavbě neúnavným
svým dozorem velikých úspor. Konečně upozornil rovněž na vzácný soulad
všech členů zastupitelstva bez rozdílu národnosti, soulad, kterým se
může pochlubiti málokterý starosta ve smíšeném území zde na severu
Čech".
Rok
1937 byl ve znamení nejrůznějších shromáždění, na nichž se
manifestovaly státotvorné myšlenky a soužití Čechů a Němců ve společném
státě. Také stav nezaměstnaných postupně klesal, což vše dohromady
postlovalo naděje do budoucna. Dne 23. prosince 1937 zemřel bývalý
starosta Wilhelm Witt, který byl dlouhou dobu nemocen a manželka byla
bez zaměstnání. Rodina žila ve velmi stísněných poměrech, takže nemohla
ani uhradit výdaje za pohřeb, které se rozhodla zaplatit městská rada.
Přišel
osudný rok 1938. Na schůzi městského zastupitelstva bylo oznámeno, že
všech devět německých členů zastupitelstva přešlo do Henleinovy SdP (27.
4.). Následovala okupace a válka, která znamenala zastavení dalšího
vývoje.
Po
osvobození se Horní Růžodol, již jako sedmá liberecká čtvrť (od 1.5.
1939), dočkal nejprve dostavby jednotlivých domů mezi Jeronýmovou a
Votočkovou ulicí, k nimž přibyly další u křižovatky ulic Ještědské a 28.
října. Výstavbu oživila potřeba bytů pro nedaleké nově zřízené závody
Plastimatu a LIAZu. Mezi nádražím a Ještědskou třídou vyrostla v
sedmdesátých letech skupina 19 domů svépomocného družstva Sever. Na ní
pak v osmdesátých letech navázala malebná skupina na protější straně
Kubelíkovy ulice, s fasádami z režného zdiva, doplněná mateřskou školou,
vybudovanou v rámci akce Z. Ucelené sídliště se 749 byty včetně jeslí a
školky vzniklo kolem Máchovy ulice už na katastru Rochlice. Centrum
obchodu a služeb Horizont (otevřen 1985) i sousední zdravotní středisko
je však na území Horního Růžodolu.
Do
povědomí Liberečanů se však Horní Růžodol zapsal především svými
sportovními zařízeními. Na místě bývalé cihelny, doslova v těžební jámě
pro dobývání hlíny, vzniklo sportovní středisko Kolory, které bylo po
opuštění záměru vybudovat ústřední stadion ve Starých Pavlovicích
přeměněno na hlavní městský stadion, k němuž brzy přibylo kompletní
vybavení. Další sportovní zařízení vznikla v nejbližším okolí.
(Zdroj:R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)




















Z rané historie českého školství v Horním Růžodolu:
Počátky moderního českého školství v Liberci sahají do 19.století. Vzdělávání českých dětí v jejich rodném jazyce však nemělo vzhledem k národnostnímu složení libereckého regionu vůbec jednoduchou pozici. V posledním desetiletí 19. století se začala rodit v hlavách představitelů české národní menšiny, v tehdy silně německy osídleném městě Reichenberg, myšlenka na podporu českého vzdělání a založení české školy. A byl to právě Horní Růžodol, kde se díky početné české enklávě podařilo myšlenku první obecné školy pro české děti na území Liberce zrealizovat a prosadit i přes odpor německých občanů.
První budova pro německou školu byla v obci postavena už roku 1887 (čp. 94-VII v ulici 8. března, za první republiky zde sídlil obecní úřad). V roce 1893 si podali manželé Patočkovi žádost, aby v jejich domku (čp. 102-VII v dnešní ulici 28. října) byla zřízena soukromá jednotřídní česká škola. Dohadování trvalo přes pět let. Na žádost o zřízení české školy se v roce 1899 podepsali 43 rodiče, ale 17 jich svůj podpis pod hrozbou propuštění z práce nebo výpovědi z bytu odvolalo. Jak vidíme, nebylo nikterak lehké vybojovat pro děti školu v rodném českém jazyce. Svědčí o tom i zápisy v kronice obce Horní Růžodol, v níž se mimo jiné dočteme, že ze strany obce byly využity všechny možnosti, jak rozvoj českého školství brzdit včetně mnohých stížností na ministerstvo kultury a vyučování. Ministerstvo ve Vídni však všechny neopodstatněné stížnosti ze strany německých obyvatel zamítlo. Velký boj se vedl i o umístění českého nápisu na školu. Dnes to může připadat mladým lidem jako absurdita, ale je třeba chápat atmosféru doby počátku 20. století zjitřenou národnostními nesváry. Zároveň je i nutné ocenit a připomenout si obětavost českých lidí, kteří vybojovali pro své děti školu v rodném jazyce. Za všechny vzpomeňme alespoň manžele Patočkovy, Vojtěcha Technika, Josefa Kubů a Josefa Votočka.
V roce 1903 položili zástupci obce základní kámen budovy nové německé školy "Volks und Bürgerschule in Oberrosenthal" (dnešní ZŠ v ulici U Školy, č.p.222). Obsahovala 18 učeben. Budovu ve stylu novorenesance s patrnými secesními prvky vyprojektovala a postavila liberecká firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Stavba byla dokončena, jak dokládá pamětní kámen umístěný v mezipatře hlavního schodiště, 10.září 1905.
Bürgerschule in Oberrosenthal
Boje o českou školu a vznik české obecné školy (v ulici 28.října)
Horní Růžodol je z historie Liberecka znám tím, že byl od prvopočátků obydlen českým etnikem, které patřilo k nejpočetnějším v okolních obcích. Za první republiky zde dokonce Češi získali nadpoloviční většinu. Jednou ze sporných otázek byla i výstavba české školy, která se několik let řešila na zasedáních obecní rady. Podívejme se tedy v krátkostí na historii, která vešla do povědomí obyvatel jako boje o českou školu.
Již 30. listopadu 1901 c. k. zemská školní rada výnosem č. 44413 zřídila v Horním Rosentalu (jak se tenkrát obec nazývala) českou jednotřídku. Obec, ve které žila silná část obyvatel německé národnosti, podala proti tomuto výnosu protest, jenž byl Vídní jako neopodstatněný zamítnut. A tak dne 5. prosince 1904 byl okresní školní radou v Liberci vypsán konkurz na místo učitele a správce školy v Horním Rosentalu. Učitelem se stal Josef Baudisch, který do té doby působil v Trutnově. Službu nastoupil 29. srpna 1905 jako správce školy, v roce 1908 byl prohlášen řídícím učitelem a v této funkci setrval až do roku 1921. Již 30. ledna 1905 byla v Horním Růžodolu zvolena školní rada, jejíž členové složili předepsaný slib "prohlásivše, že jsou nejen řeči české úplně mocni, ale i k národnosti české se přiznávají".Protože obec neposkytla budovu, prozatímně byl postaven dřevěný pavilon systému Dóker.
Stavba školy v ulici U Školy
Historický zápis do české školy se konal 29. - 31. srpna 1905 v místnosti obecního úřadu. V prvním školním roce se zapsalo 167 školou povinných dětí a 9 mladších než šestiletých. Obec proti zápisu podala protest. I tak se však česká školní mládež shromáždila 1. září a průvodem šla do arciděkanského chrámu Páně v Liberci, kde se konala po deváté hodině mše. Pro rozestavěnost pavilonu, který byl zkolaudován 14. 9., byly hlavní prázdniny prodlouženy do 16. 9. 1905 a následující den se vyučování v české škole stalo skutečností.
Kronika české školy, jejíž originál se jakoby zázrakem zachoval do dnešních dnů, líčí na svých stránkách boje, které byly v Růžodole sváděny mezi občany české a německé národnosti v souvislosti s vyučováním v české škole. Již 10. 10. 1905 podali čeští poslanci na sněmu Království českého interpelaci místodržícímu, protože několik českých dětí přestoupilo do německé školy. Proč tak učinily? Musely totiž před vyučováním čekat před školou v dešti a nepohodě, protože budova měla jen malou nedostačující předsíňku. A tak 29. září začala školní stávka. Děti - až na nepatrný počet - vůbec nechodily do školy. Vzniklou situací se zabývala školní rada a 24. ledna 1906 byl zamítnut obci Horní Rosental další rekurs proti české škole a také bylo zavedeno polodenní vyučování. Počet dětí v roce 1906 byl 167. Spory obce se školou trvaly nadále, a tak 10. 5. 1906 pod číslem 15720 zamítlo c. k. ministerstvo kultury a vyučování rekurs obce proti české škole a nařídilo ihned opatřiti pro školu dvě malé místnosti a další rekursy zamítlo předem. Proto se 30. června konalo komisionelní řízení v hostinci U Votočků. Obě místnosti byly shledány jako způsobilé. Z této doby se nám zachovala i pohlednice, která zobrazuje budovu české školy (dřevěný pavilon) a vedle ní budovu dnešní ZŠ v ulici 28.října.
Jedná se o pohlednici, která byla vydána na podporu české školy. Ta vůbec musela v počátcích počítat s dary mecenášů, a tak se i v kronice vyskytují jejich jména a popisy darů. Některé zápisy působí dnes úsměvně, např. dr. Fiedler z Vysokého Mýta daroval pět vycpanin, z toho jednu veverku. Josef Zahradník, výrobce skleněných výrobků, fyzikální pomůcky a c. k. okresní školní rada věnovala globus. Odbor Národní jednoty severočeské přispěl sešity, deskami a papíry na kreslení a také vánoční nadílkou pro chudé žáky.
Kronika české školy uvádí dále každý školní rok počtem žáků a popisem hlavních událostí a svátků. Je pro nás cenným historickým pramenem. Její zápisy končí školním rokem 1921-1922. Závěrečné stránky jsou však velmi špatně čitelné. Poslední celý dochovaný zápis je ze školního roku 1918-1919, ve kterém navštěvovaly českou školu 294 děti, z toho 140 chlapců a 154 děvčat.
Doba usmíření
Od počátků své existence se česká obecná škola musela vyrovnávat s nedostačující kapacitou tříd vzhledem k počtu svých žáků a malou podporou ze strany úřadů.Tento stav trval do konce roku 1918. Konec 1.světové války a vznik samostatné Československé republiky přinesly do pohraničí velké změny. V prvních poválečných obecních volbách v roce 1919 měli Češi poprvé samostatnou kandidátku. Od té doby až do roku 1938 stáli v čele obce Horní Růžodol čeští starostové, kteří podporovali rozvoj českého školství. V roce 1919 byla v Horním Růžodole zřízena česká měšťanská škola. Její žáci našli útočiště v budově německé měšťanky, kde byly rovněž umístěny některé třídy české obecné školy. Konečně se podařilo to, co dříve bylo nemyslitelné. Děti obou národností se tu učily a setkávaly se pod jednou střechou a ze školních lavic školy v ulici U Školy poprvé zazněla česká řeč.
V roce 1922 se uvažovalo o přístavbě školy, protože počet učeben nedostačoval. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě nové školy a 26. června byl položen základní kámen školy v ulici Jeronýmova (dnešní gymnázium). Budova nové "Masarykovy obecné a měšťanské školy" byla slavnostně otevřena 22.října 1933.
Základní škola
Historie škol v Horním Růžodole byla přesným odrazem soudobé historie města a naší země. Musely se vyrovnávat s národnostními antipatiemi a spory českých a německých obyvatel města. Byly ovládány střídavě německým a českým šovinismem. Po Mnichovském záboru československého pohraničí česká obecná škola zanikla a budova měšťanské školy (č.p.222) sloužila během druhé světové války v letech 1944 - 1945 dokonce jako vojenský lazaret.
Po válce byly obě školy obnoveny. V červnu 1945 na základě nařízení ministerstva školství byla budova bývalé německé měšťanky č.p. 222přidělena potřebám českých škol. Vznikla zde jedna z tehdejších devíti škol Velkého Liberce - obecná škola, v čele s řídícím učitelem Oldřichem Peterkou. Měšťanskou školu, která nesla hrdý název Masarykova státní škola měšťanská, řídil pan Josef Halamíček. V souvislosti s odsunem německé většiny obyvatel se školy v Horním Růžodole polarizovaly ve výhradně české vzdělávací instituce. Z historie obou škol v této době vyplývá, že byly, stejně jako celá společnost, poznamenány sílícím bolševickým vlivem a komunistický převrat v roce 1948 školy citelně zasáhl. Z čela obou institucí smetl jejich ředitele (pan ředitel Halamíček byl v následujících letech komunistickým režimem dále perzekvován) a obě školy byly sloučeny do jediné.
V šedesátých letech byly provedeny rozsáhlé opravy interiéru budovy v ulici U Školy č.p.222, protože školu sloužící po mnoho let pouze 1. - 5. postupnému ročníku bylo třeba přizpůsobit žákům starším. Od roku 1959 byla v budově zřízena 16. osmiletá střední škola, později 16. základní devítiletá škola.
Ve školním roce 1979/1980, kdy školu řídil Vladimír Drnec, byly zřízeny první dvě sportovní třídy pro pohybově talentovanou mládež se zaměřením na lední hokej. V tomto směru výchovy a vzdělávání sportovní mládeže se škola dále rozvíjela i v následujících letech až do současnosti.
V posledních deseti letech prošla škola výraznou modernizací a rekonstrukcemi. S výrazným přispěním zřizovatele školy, magistrátu města Liberec, se podařilo zrekonstruovat a zvětšit tělocvičnu školy. V roce 2002 rozšířilo sportovní možnosti školy nově vybudované multifunkční hřiště s umělým povrchem na pozemku mezi školou a budovou gymnázia. Rovněž učebny a učební materiály prošly radikální proměnou. Byla vybudována učebna výpočetní techniky, modernizací prošla učebna fyziky a od roku 2006 se společenské vědy vyučují v multimediálně vybavené učebně.
V roce 2009 škola vybudovala v areálu Městského stadionu Liberec Víceúčelový dětský park s využitím finančních prostředků z fondů EU prostřednictvím Regionálního operačního programu. Škola tak poskytuje možnost dětem, rodinám a široké veřejnosti z oblasti Horního Růžodolu k vol nočasovému aktivnímu vyžití.
V září 2011 byla ve škole založena Školní tréninková skupina krasobruslení, která tak rozšířila sportovní základnu sportovních tříd zaměřených na lední hokej o další sportovní odvětví.



(zdroj: Liberec.cz )


Stará růžodolská vápenka 30.léta 20.století
Na počátku 20.století pracovaly vápenky firem Eduard Münzel a Heinrich Lange v Pilínkově, Wenzel Wittig v Dolním Hanychově a Adolf Bürger a Karl Michler v Horním Růžodole. Posledně jmenovaná se zachovala nejdéle. Jejími prvními majiteli byli Buchelt a Blösche, od roku 1895 Josef Michler, který vlastnil i hanychovský vápencový lom. Poněvadž se nacházela v údolí, byl kouř zamořující okolí častou příčinou stížností obyvatel.




Restaurace U Votočků (před 100 lety)
Restaurace U Votočků byla významným střediskem českých obyvatel z
celého okolí, jelikož se tam konaly spolkové schůze, cvičili zde
sokolové a pořádala se tam ochotnická představení. Dokud nebylo
postaveno kino Lípa v Šlikově ulici, promítaly se tam také filmy. V
suterénu budovy přístupném z Tylovy ulice provozoval pan Dojč holičství,
vedle sídlila redakce národně socialistického týdeníku Naše hory,
vedená Antonínem Rejhou a pak Josefem Deylem. V přízemí byl výčep malý
sál a v podkroví obytné místnosti. Velký sál, jehož čelo vidíme
vystupovat napravo za budovou, byl k budově přistavěn až v roce 1918. Na
severní straně přiléhala k domu zahradní restaurace ,do níž byl vstup i
z výčepu.
Po Josefově smrti provozovala jeho žena živnost nadále
až do roku 1939 ,kdy pro paní Votočkovou přijela policie, která ji bez
jakéhokoliv vysvětlení nařídila restauraci opustit. A vyvezla ji bez
jediného zavazadla za hranice bývalého protektorátu. Za okupace se
restaurace U Votočků změnila na tábor pro ruské, italské a francouzské
zajatce. A její stav se zhoršil natolik, že se uvažovalo o jejím
zbourání. Místní sokolové v čele s bratrem Vozábem se ale ujali jeho
záchrany, a tak byl nakonec stržen jen velký sál a hlavní vchod se
přesunul na severní stranu a restaurace se časem změnila na místní
osvětovou besedu. Paní Růžena Votočková bydlela až do svého onemocnění v
podkrovní světnici, zemřela v roce 1957. Na pohlednici je zachyceba u
vchodu v bílé zástěře vedle svého manžela, za ní stojí Anča od výčepu.
pozn.
Josef Votoček se narodil 18. 6. 1875 v Jilemnici jako syn Josefa a
Antonie Votočkových. Do Liberce přišel jako účetní v roce 1889 kde se
zapojil do menšinové práce, hlavně v dramatickém oboru České besedy.
Roku 1900 koupil hostinec Wilhemshöhe na rohu ulic Hradební a Tylovy (č.
p. 196), který pojmenoval restaurace U Votočků. Vedl o něj, ale
několikaletý spor s německou obecní správou. Po vzniku ČSR se stal Josef
Votoček členem správní komise a od prvních voleb náměstkem starosty po
jehož rezignaci získal místo prvního českého starosty Horního Růžodolu,
kde se zasloužil o výstavu budovy, ve které se nachází nynější Gymnázium
a Střední odborná škola pedagogická v Jeronýmově ulici. Josef Votoček
zemřel 1. listopadu roku 1932 a jeho urna byla pochována na hřbitově v
Horním Růžodole, který nechal zřídit za svého starostování. Na návrh
národních socialistů, jejíchž členem byl, nese od 20.listopadu 1935 jeho
jméno jedna z ulic poblíž obou českých škol, o jejichž založení se
významnou měrou zasloužil. (zdroj Wikipedie)





Koupaliště Vápenka v 50 - 60.letech
V sousedství Michlerovy vápenky při Ještědské ulici postavil řezník a
hostinský Franz Richter koupaliště, které otevřel 21.5.1933. Voda do něj
byla přiváděnas potrubím z Janovodolského potoka. Po válce zde bylo
sídlo Libereckého plaveckého klubu. V letech 1972 - 1973 bylo koupaliště
přestavěno a napájení se z libereckého vodovodu. (zdroj Kniha o Liberci)






Zastávka Janův Důl-Liberec a ostrá zatáčka
pod most po levé straně. Za tím
účelem postavená signalizace, aby protijedoucí vozidla se tramvaji mohly
vyhnout. Od HH (od Ještědu) musely počkat, až se tramvaj dostatečně
vzdálí. (archiv František Zikmund)





Rekonstrukce tramvajové trati v okolí zastávky Janův Důl v 90.letech
(Zdroj: P.Dvorský, I.Grisa a G.Jäkl - Úzkorozchodné tramvajové provozy - Liberec)


















































Vápenka 1996. Natáčení filmu o Maigretovi...
(Václav Medek)











(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)


Výstavbu zimního stadionu,
který městu palčivě chyběl, projednala rada Městského
národního výboru již 10. září 1954. Následně bylo rozhodnuto, že zimní
stadion s uměle vyráběným ledem bude postaven v Topolově ulici poblíž
koupaliště na Vápence a bude napojen na mrazírny nedalekých jatek. KNV v
Liberci projekt schválil a v roce 1954 se začalo se zemními úpravami.
Nakonec však bylo s ohledem na celou řadu problémů upuštěno od vybrané
lokality a byl zvolen nový pozemek v Jeronýmově ulici v Horním Růžodole.
S projekčními pracemi na základě projektu ing. Bohuslava Lisala se
začalo 1955 a o rok později byl stadion, ještě jako otevřený, tzn. bez
zastřešení dokončen. Kapacita byla cca 9000 diváků, z toho 1800 sedících
a rozměr kluziště byl 30 × 60 m. Poměrně záhy však bylo konstatováno,
že stávající podoba zimního stadionu je zcela nedostatečná a je tedy
třeba přistoupit k jeho zastřešení. Návrh vypracovala projekční skupina
Krajského projektového ústavu v Liberci vedená Ing. Vlastimilem Šedem,
CSc., který mj. pracoval i na proslulém televizním vysílači a horském
hotelu Ještěd. Ocelové prvky dodaly Válcovny trub a ocelárny Chomutov n.
p., subdodavatelem byly Pozemní stavby Liberec a montáž ocelové střešní
klenby provedl Průmstav Pardubice. Šedo přišel s pozoruhodným systémem
betonáže, který do síťových forem opírá ocelovou klenbovou konstrukci do
železobetonových prostorových sloupů s volným rozpětím 90 m, tedy bez
jakékoliv vnitřní podpory, kdy veškerá tíha konstrukce spočívá jen na
postranních sloupech. (autor příspěvku Luboš Mencl)





Liberecký zimní stadion v Horním Růžodolu byl vybudován v letech 1965 - 1967.
Odvážnou síťovou klenbu o rozpětí 90 metrů na mohutných betonových patkách ve tvaru písmene ypsilon navrhl Vlastimil Šeda z libereckého Stavoprojektu. Tribuny pojmou 7000 diváků. Ledovou plochu využívají hlavně členové hokejového klubu Bílí tygři. Dříve jako Stadion Liberec ještě v druhé nejvyšší soutěži, od sezóny 2002/2003 už extraligový klub. Od roku 2005 používají tuto halu jen k tréninku, neboť v roce 2003 - 2005 byla vybudována nová hala v dnešní době Home Credit aréna .
Pozn. Ta má délku 107 m, šířku 97 m a výšku 26 m, celkem zabírá plochu 27 069 m². Uvnitř haly jsou čtyři patra, má celkovou kapacitu až 9000 míst při koncertě a 7500 míst při hokejovém zápase. Hala má čtyři patra, ve třetím patře je 48 skyboxů. Dále zde je 35 míst pro handicapované a 106 pro média. Nad herní plochou o rozměrech 29×60 m je zavěšena multimediální kostka se čtyřmi obrazovkami o úhlopříčce 4,6 m. Multimediální pás z LED je vysoký 72 cm a 256 m dlouhý.
Na prvním snímku nástup sportovců před dojezdem etapy Závodu míru v roce 1978 (zdroj Kniha o Liberci)









Stadion Liberec - hokejový klub našeho mládí
(archiv Jaroslav Reichenberg Karel)













MĚSTSKÝ STADION
Letní sporty, zejména lehká atletika, neměly dlouho potřebné podmínky pro rozvoj. V roce 1945 totiž neměl Liberec ani jedno hřiště s regulérní dráhou a skokanskými či vrhačskými sektory, na němž němž by se daly pěstovat lehkoatletické disciplíny. Předválečný pavlovický stadion, založený v místech bývalé dostihové dráhy, nebyl dokončen a také jeho poloha byla předmětem mnoha diskusí. Jednotlivé sportovní kluby si začaly většinou svépomocně stavět svá vlastní hřiště. Pod bývalým chudobincem vzniklo hřiště U Nisy s přírodní tribunou (dnes Slovan), jiné bylo upraveno v místech dnešní teplárny a další v Růžodole I při Partyzánské ulici. V opuštěné cihelně v Horním Růžodole vybudovala sportovní středisko Kolora. To se stalo po opuštění záměru na dobudování pavlovického areálu základem pro vybudování nového městského stadionu, který vyrostl od roku 1952 do dnešních dnů v mohutný sportovní komplex, sloužící nejen kopané a atletice.
Plánovitá přestavba ústředního městského stadionu započala roku 1952 . Podle návrhu Bohuslava Lisala bylo upraveno hřiště s travnatou hrací plochou pro kopanou, běžeckými tratěmi a dalšími plochami pro lehkou atletiku. Ochoz pro 30 000 diváků byl později doplněn krytou tribunou. Roku 1956 převzalo stadion do správy město. Postupně byly vybudovány další objekty: zimní stadion, kotelna, sauna a kuželna, přetlaková hala (1975), tenisové kurty a druhá ledová plocha, jejíž zastřešení bylo dokončeno v roce 1993.
Do areálu Městského stadionu byl přemístěn i zimní stadion s umělým kluzištěm, otevřený 25. 12. 1956. Stalo se tak bo delším rozvažování, jehož pbomníčkem Je obuštěná jáma vyhloubená v Topolové ulici nad koupalištěm Vápenka, kde měl původně stát. Prvním velkým hokejovým zápasem bylo střetnutí Lokomotivy Liberec s Lokomotivou Moskva (2:8, 28. 2. 1959). Utkání mělo slavnostní ráz, ale, jak napsal kronikář, Liberečtí ještě hokej hrát nedovedou. V letech 1965-67 byla ledová plocha zastřešena odvážnou ocelovou konstrukcí navrženou Vlastimilem Šedou z libereckého Stavoprojektu. Nad půdorysem 100 x 70 m byla vytvořena síťová klenba o rozpětí 90 m z ocelových vzájemně se křížících vazníků, podepřená 18 mohutnými železobetonovými kloubovitě uloženými patkami ve tvaru písmene ypsilon. Tribuny pojmou 7000 diváků, R dispozici je restaurace, ubytovna a další příslušenství. Ledová plocha měla premiéru ještě před zastřešením za účasti 6 000 diváků při utkání hokejistů jihlavské a liberecké Dukly (8:2, 27. 9.1966). Každoročně se pořádala krasobruslařská soutěž o Ještědskou brusli.
A v únoru 1975 tu proběhlo mistrovství ČSR., První hokejovou ligu zde
hraje HC Stadion Liberec. Dříve v našem městě hrála i Dukla Jihlava B.
zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Historie libereckého hokeje
Lední hokej má ve městě pod Ještědem velkou tradici. Po II. světové válce existovaly v Liberci 3 hokejové oddíly, Rapid, Slávia a SNB, ze kterých byly v roce 1953 vytvořeny Jiskra Kolora a Tatran. Oba kluby hrály divizní soutěž. Díky výstavbě Zimního stadionu v roce 1956 se vytvořil sloučením obou klubů jeden - Lokomotiva Liberec. V roce 1961 došlo ke změně názvu na HC Stadion Liberec, který poté hrával převážně I.NHL a 2. ligu.
Náš klub patřil v 70. letech k předním družstvům I.NHL a v jeho mládežnických mužstvech byl vychován nejeden výborný hokejista. Tito hráči šířili slávu libereckého hokeje i v jiných klubech. Od roku 1985 do roku 1995 se liberecký hokej dostal vinou finanční nejistoty na nižší úroveň především u dospělého hokeje. "A" mužstvo působilo v ryze amatérských podmínkách ve 2. lize a pouze úroveň a výsledky mládežese podařilo udržet na vyšší úrovni. Celé toto období způsobilo ztrátu divácké přízně a prestiže v hokejovém hnutí.
Díky vstupu firmy Syner do hokejového klubu motivovaném zájmem pozvednout liberecký hokej opět výše s využitím dobře fungující práce s mládeží, začalo od roku 1994 vzestupné období hokeje v Liberci. Klub získal generálního sponzora, který nejen finančními prostředky ale i změnami v organizaci a řízení klubu klubu postupnými kroky budoval klub, který se měl dostat znovu do povědomí hokejové veřejnosti. Prvním krokem byl postup do 1. ligy v roce 1995, na který navazovaly další mimořádné úspěchy v následujících letech, zejména 2. místo v sezóně 1997/98 a účast ve finále play-off 1. ligy v ročníku 2000/01. Spolu s těmito úspěchy "A" mužstva úspěšně pokračovala i práce s mládeží ve sportovních třídách a Sportovním centru mládeže, kde obě družstva - dorost a junioři - nyní působí v extraligových soutěžích.
Po skončení sezóny 1999/2000 byla v klubu vyhlášena široká diskuse pro získání nových podnětů k práci. Jedním z výsledků této debaty bylo rozhodnutí o celkové změně image klubu, a tak 21. srpna 2000 bylo představeno nové logo a nový název Bílí Tygři Liberec.
Spolu s těmito změnami se práce v klubu zaměřila nejen na sportovní stránku své činnosti, ale i na propagaci klubu a především získávání diváků a dalších příznivců a partnerů pro zajištění kvalitních sportovních výsledků, ale i přitažlivé zábavy s účastí velkého množství diváků. I tato práce se v průběhu sezóny 2000/01 rozběhla postupnými kroky a vyvrcholením této činnosti byla účast libereckého celku v play-off 1. ligy, ve kterém postupně nacházelo cestu do Svijanské Arény až 5 000 diváků.
V první sezóně pod novým názvem obsadili Tygři v základní části první ligy 2. místo a následně ve finále play-off I. ligy ČR podlehli Chomutovu. V sezóně 2001/2002 dokázali Bílí Tygři zvítězit v základní části prvoligové soutěže. Ve finále play-off pak přehráli Jihlavu a postoupili tak do baráže o extraligu. Barážovým soupeřem bylo Kladno, mužstvo s bohatou hokejovou tradicí. Tygři zahájili tuto sérii dvěma vítězstvími na ledě svého soupeře, což bylo optimistickým signálem do dalších bojů. V nich Tygři dokázali Kladno porazit a vstoupit tak mezi elitu českého hokeje.
V úvodním ročníku mezi extraligovou elitou se Tygři rozkoukávali a hlavní cíl, nehrát baráž o sestup, se 12. místem naplnil. O stupínek výše postoupili hráči s Tygrem na prsou hned v následující sezóně, nicméně management klubu již pomýšlel na vyšší patra tabulky, jež zaručují postup do play-off.
Třetí extraligová sezóna byla zahájena "výbuchem přestupové bomby", když se podařilo do branky Tygrů ulovit olympijského vítěze a mistra světa - Milana Hniličku. Během léta přicházeli další hráči, ale opravdovou lahůdku připravilo vedení klubu na srpen. To již bylo jasné, že v zámoří NHL nezačne. Do města pod Ještědem se tak podařilo angažovat hráče z NHL, v té době mladé a perspektivní, kteří ve svých klubech v zámoří bojovali o svá místa. Dres Tygrů tak oblékly současné hvězdy Jiří Fischer, Radim Vrbata, Václav Nedorost a Aleš Kotalík.
Dravé mládí pak doplňovala zkušenost obránce Jaroslava Modrého. Společně se stávajícím libereckým kádrem utvořili výbornou partu, která předváděla vynikající hru. To byl dobrý základ pro premiérový postup do play-off , v němž ve čtvrtfinále Tygři překvapivě vyřadili favorizovanou pražskou Slavii. V semifinálovém souboji byly úspěšnější Pardubice, jež nakonec získaly mistrovský titul. Liberec tak skončil třetí a ziskem bronzových medailí si připsal do té doby největší historický úspěch klubu.
Názvy klubu:
1956 - Lokomotiva (sloučení mužstev Jiskra Kolora a Tatran),
1961 - HC Stadion,
2000 - Bílí Tygři
Home Kredit Arena
V
roce 2003 se zastupitelstvo města Liberce muselo rozhodnout, zda bude
lepší nejstarší stavby areálu pouze rekonstruovat, nebo kompletně
přestavět celý areál. Protože projekt přestavby měl podpořit rozvoj
města a oživit turistický ruch a v průzkumu, který pro město provedla
agentura Analysis & Consulting, se pro stavbu haly vyjádřilo cca 82 %
Liberečanů, 2. září 2003 zastupitelstvo rozhodlo o výstavbě nové
multifunkční haly. Hned 5. září se konalo poklepání na základní
kámen. Podle projektu měla hala stát 750 milionů Kč, které mělo město
splácet po dobu 25 let.
K zahájení stavby došlo 8. září 2003, v prosinci již bylo dokončeno všech 580 pilotů, na kterých stavba stojí a v únoru roku 2004 se začalo se stavbou vnějšího prstence stavby. Střecha byla dokončena 16. července, do 30. července byly dokončeny tribuny a zapojeno chladicí zařízení. K navýšení rozpočtu stavby došlo 31. března 2005, kdy bylo rozhodnuto investovat do rekonstrukce stávajících sportovišť a doplnění vybavení sportovišť dalších necelých 140 milionů Kč. 28. června 2005 byl v aréně uspořádán první koncert, sloužící jako zkouška systémů a zařízení haly, koncertu se zúčastnilo necelých 8000 diváků. Název hala dostala po sázkové společnosti Tipsport.
8. září 2005 byla stavba úspěšně zkolaudována, pokřtěna a slavnostně otevřena, této události se zúčastnilo asi 5 tisíc návštěvníků.
Dne 31. října 2014 získala multifunkční hala nový název - Home Credit Arena.
V sezóně 2015/2016 se náš klub dočkal historicky prvního mistrovského titulu.
(zdroj: Wikipedia, www. hokej.cz )

2004-2005
souběžná výstavba odbočky na "dálnici" na Jablonec a Tipsport arény. (archiv Ing. Rudolf Kittler)














Český kopec
(20.léta, poč. 20.století, před rokem 1904)
Na prvním snímku je pohled přes Mosteckou ulici směrem ke hřbitovu. Na druhém okolí Šlikovy ulice spolu se záběrem na české školy. A na třetím snímku nároží ulic Melantrichovy a M.Horákové. V rohovém domě čp. 116 bývala tiskárna Bohumila Kobra, významného českého kulturního pracovníka. Narodil se 26.4.1896 v Cerhenicích u Kolína, odkud se jeho rodiče přestěhovali do Lomnice nad Popelkou. Jeho přání být učitelem nemohlo být pro nedostatek prostředků splněno, a tak se vyučil typografem a nastoupil u lomnické firmy Kosař, kde se vypracoval na vedoucího tiskárny. Na Liberecko ho přivedla snaha pomoci českým hraničářům založením knihtiskárny. Skutečně pak z jeho podniku vycházel široký sortiment nejrůznějších tiskovin od pozvánek až po noviny a knihy pro většinu českých spolků. Tiskly se zde týdeníky Naše hory, Český sever, Severočeský živnostník a obchodník, dále Severočeský deník (28.10.1932 - 2.10.1938) a firma stála u vzniku Severočeského družstva nakladatelského a vydavatelského v Liberci (koncese 1937 ), které vydávalo Deník českého severu. Kobr byl jedním z prvních Čechů, kteří byli po příchodu nacistů žalářováni. Po válce se sem vrátil a působil jako národní správce dvou libereckých tiskáren (Josef Seibt a Johann Jäckel) a po znárodnění jako odborník v Severografii až do tragické smrti 21.8.1968. Od roku 1990 nese jeho jméno jedna z hornorůžodolských ulic.
(zdroj Kniha o Liberci)








...když se stavěla betonová silnice cca v roce 1964
..... dnešní Milady Horákové (u Stavokombinátu) (archiv František Zikmund)
















Se
svolením Teplárna Liberec se mi podařilo podívat se na naše krásné
město z výšky 135,5 metru. Neuvěřitelný zážitek. Cesta nahoru s
přestávkami přibližně 60 minut. (Marek Charvát)
















Tylova ulice
Ve městě bývalo více ploch s trávou. Někde byla nejen na těch pro ni určených, ale i na chodníku a třeba i na silnici. (Michal Bárta)
Proměny domu čp 217 - VII v Hradební ulici
(archiv Ladka Puntschuh)


