Rok 1939 .....v baru restaurace Urstoffhalle

Tento "rodinný bar" byl součástí restaurace Urstoffhalle na Benešově náměstí, známější pod novějším názvem hotel Radnice.
Bohatou historii tohoto domu, kde měly své sídlo významné úřady a instituce (obchodní a živnostenská komora, c.k.telegrafní a berní úřad, c.k. okresní hejtmanství aj.) a dlouhá léta také tiskárna Karla Thera, ukončil požár v noci 10.listopadu 1971.
V současnosti nese jméno Radnice nedaleký hotel na rohu Moskevské a Felberova ulice

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Přestavba Benešova náměstí

Původně se počítalo se zachováním průčelních stěn domů čp.2 - 5 IV, nakonec ale musely být přestavěny úplně. Od března 1981 projížděla tramvaj kolem jen rychlostí 5 km/hod. A bez cestujících, kteří museli vystoupit v Moskevské ulici a dojít pěšky do náhradní zastávky v ulici 5.května, odkud pokračovali v cestě. Až na podzim byla kolej odkloněna od podloubí a zastávka v Moskevské ulici zrušena. Koncem února 1988 bylo v nových domech otevřena restaurace Expresso, od roku 1996 sídlí na rohu Felberovy ulice hotel Radnice. (zdroj Kniha o Liberci)

Rok 1986

Takovýto unikátní pohled na radnici se načas naskytl během roku 1986. Havarijní stav domů na dnešním náměstí Dr.E.Beneše si už během roku 1981 vyžádal odklonění dopravy. Úžasným stavebním tempem se pak v průběhu 6 let (!) podařilo tuto stranu náměstí postavit znovu takovým způsobem, že nepovedené kopie staré zástavby trknou do očí každého na první pohled.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Tajemná Schlaraffia 1926

Schlaraffie, bájná země bezpracného blahobytu, se objevuje v evropské literatuře od středověku. Pod tímto jménem byl 13.listopadu 1884 založen v Liberci spolek, který si oficiálně kladl za cíl bavit a obveselovat své členy prostřednictvím nevinných žertů s vyloučením jakékoliv politické tendence a vzdělávat a poučovat je schůzkami s učenci a umělci. Tolik aspoň oficiální zpráva z roku 1887. Měsíční příspěvky byly vysoké - celé dva zlaté - a majetek organizace byl vyčíslen na 3000 zlatých. O tom , že se jednalo o uzavřenou společnost, svědčí minimální přírůstek členů (1886:26, 1900:28). Byli to především továrníci, advokáti a příslušníci inteligence z majetných kruhů. Spolky Schlaraffie byly koncem minulého století rozšířeny po všech oblastech Čech s převážně německým osídlením. Jednotlivé organizace nesly vlastní názvy, zdejší se jmenoval Jeschkenburg Reichenbergia. Členové se scházeli zprvu v kavárně U Korunního prince Rudolfa v přízemí Mistrovského domu soukeníků na Sokolovském náměstí (čp.312-II). Později se přesunuli do prvního patra domu čp. 86 - IV, někdejšího obchodního domu Ještěd, stávajícího u mostu přes Mísu v místech Domu kultury. Tyto prostory zachycuje první pohlednice. Po roce 1923, kdy byla dostavěna budova pojišťovny Union v Moskevské ulici (čp.27-IV), přenesla liberecká Schlaraffia působnost do sálu ve dvorním traktu této budovy, jehož vzhled přibližuje spodní pohlednice. Celá zadní stěna za předsednickým stolem byla pokryta erby jednotlivých členů. Na počátku devadesátých členů. Na počátku devadesátých let začalo jejich restaurování i obnova celého prostoru. Bohužel se změnou vlastníka byl celý sál v roce 1995 zcela vybourán a původní vybavení odvezen do Prahy. Uvolněné prostory obsadila velkoprodejna drogerie, která se neudržela ani dva roky. Nenávratně tak zanikla pozoruhodná památka na předválečný spolkový život v Liberci. 

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Domy na východní straně náměstí (rok 1865)

Jakou událostí byla tehdy přítomnost fotografa, jednoho z prvních v Liberci (starší snímek nemáme), vidíme podle množství pózujících zvědavců. Za nimi jsou staré domy 1 a 2 - IV a napravo od nich část domu čp. 3 - IV, v němž byl začátkem století otevřen hostinec U Císaře rakouského. Pseudoklasicistní podobu mu dal při přestavbě ve čtyřicátých letech liberecký stavitel Antonín Holub. Dům čp. 2 - IV přestavěl na čtyřpodlažní neoklasický Heinrich Sachers v roce 1865.

(zdroj Kniha o Liberci )

Plzeňská restaurace

Podobně jako Havlov, nejstarší liberecká osada vzniklá u přechodu přes Harcovský potok, měla i hoření německá osada, kdysi zvaná Rychemberk, s tržištem v místě dnešního Benešova náměstí, svoje vlastní, tehdy běžné občanské vybavení. Patřily k němu v první řadě kovárny, ale i hostince, především ty, jež se nacházely při staré obchodní cestě procházející Libercem z Čech do Lužice a dále na sever. Tato důležitá komunikace přicházela do Liberce dnešní ulicí Na Perštýně, překračovala Harcovský potok, procházela dolení osadou (Havlovem) a šla dále v trase dnešní Moskevské, kdysi České ulice přes tržiště hoření osady dnešní Frýdlantskou ulicí směrem k Frýdlantu v Čechách.

Jedním z hostinců poskytujícím pocestným občerstvení, byl starý právovárečný dům čp. 13-IV, dnešní Plzeňská restaurace. O něm je písemná zpráva z roku 1592. V té době se nepochybně jednalo o stavbu dřevěnou, podobně jako byly ostatní domy v Liberci. Stál nedaleko tržiště, naproti cestě odbočující ze zemské cesty východním směrem k panskému domu, pozdějšímu zámku. Jeho proměna na zděný dvoupodlažní se uskutečnila v roce 1800 v období bouřlivé klasicistní výstavby. Přestavbu prováděl liberecký stavitel Josef Arnold, majitelem domu byl tehdy liberecký výrobce plátna Ambrož Worf. Dodnes ho připomínají iniciály A. W. umístěné v kartuši pod římsou nad druhým podlažím. Iniciály jsou doplněny kotvou, symbolem Naděje, jedné z křesťanských ctností. Zděný dům už byl situován podélně s ulicí. Má symetrickou dispozici, hlavní vstup se nachází uprostřed mírně vystupujícího rizalitu ukončeného barokním profilovaným štítem.

Ozdobou domu je kamenný portál elipsovitě ukončený, ve vrcholu s klenákem v podobě stylizovaného akantového listu s festony z vavřínu po stranách. Místnost po pravé straně vstupu sloužila původně za řeznický krám a měla vlastní vstup opatřený rovněž kamenným profilovaným portálem, který byl při pozdějších opravách zrušen. V druhé polovině 19. století dostal hostinec pojmenování U Města Vídně. Jeho nájemce Jan Svěcený, zástupce plzeňského pivovaru, nabízel v roce 1912 hostům znamenitou kuchyň, snídani na vidličku, obědy a večeře, pravá rakouská vína přímo ze sudu, nově upravené hostinské pokoje a pochopitelně i vynikající plzeňské pivo. Hostinec byl přejmenován na Plzeňskou boudu (Pilsner Hütte) a toto pojmenování poněkud pozměněné zůstalo dodnes.

Po skončení války převzala hostinec paní Zdeňka Pešanová, pak se stal součástí podniku Restaurace a jídelny. Od roku 1990 je jeho majitelem Ivan Duleba, který při celkové rekonstrukci provedl patrovou přístavbu s vinárnou a terasou pro letní posezení.

Text: Liberecké domy hovoří III. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1995

zadní trakty domů v Moskevské ulici

Hotel Union (počátek 19.století)

Dům čp. 32 - IV, připomínaný poprvé roku 1620, byl několikrát přestavován, zejména na počátku 19.století, kdy v něm byla zřízena hospoda Reichenberger Hof (Liberecký dvůr).
V roce 1863 ho získalo několik "vážených měšťanů, jak uvádí kronikář, a na jeho místě vyrostl třípodlažní reprezentační hotel Union. Podle průvodce z roku 1902 měl 44 pokojů, velký sál, restauraci, café-salon, letní verandu a kuželník, který tehdy nechyběl u žádné lepší restaurace. V roce 1900 odkoupilo hotel město a po devíti letech sem z radnice přestěhovalo knihovnu a přírodovědné muzeum. Z bývalého hotelu se tak stal jakýsi osvětový dům.
Zůstal jím, s příslušnou proměnou, i po druhé světové válce, kdy tu byla nejprve otevřena česká veřejná knihovna, po roce 1948 přejmenovaná na Ústřední městskou knihovnu V. Kopeckého. Přízemí využívalo Divadlo hudby a poezie. Od roku 1965 zde působilo Severočeské loutkové divadlo a Studio Ypsilon. Divadelní provoz si vyžádal různé stavební úpravy hlavně sálku pro 180 návštěvníků, jeviště a přízemí. Když se nepodařilo uskutečnit velkolepý záměr dostavby, zadaptovaly se pro pomocné provozy sousední domy čp.56 a 59 - IV a využít byl také prostor mezi divadlem a Pražskou ulicí.

(zdroj Kniha o Liberci )

Stavba Paláce Adria,

1927 - 1928

Pojišťovací společnost Riunione Adriatica di Sicurta se s tím evidentně nemazala. Jak to vypadá, koupili tři nebo čtyři sousedící parcely a, strom nestrom, za rok tam stála reprezentativní budova hodná přední finanční instituce.

To bylo určitě řevu, jak zase jedna betonová krabice vytlačila již tak vzácnou a tolik, tolik potřebnou městskou zeleň! Kam ten svět spěje! Jak ten Reichenberg bude vypadat! O tempora, o mores!

A vida, když to dnes vidíme, hned si řekneme: zaplaťpámbu, že to postavili, dyk tenhle kout už fakt potřeboval pořádnej upgrade!

Zdroj: Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1932 (autor článku Tomáš Cvrček)

Vnitřek kina Adria, "přední kinoscény", v reklamě z roku 1932

Všechno ještě vonělo novotou, neboť palác Adria byl dokončen akorát roku 1928.

Telefonní číslo 1849 je pravděpodobně již nefunkční...

(Za kvalitu fotky může zdroj, ne já. :-) )

(autor příspěvku Tomáš Cvrček)

Kino Adria jen zářilo, pak přišla Moskva a chátrání

Palác Adria v Liberci je obytný palác stojící na nároží dnešních ulic Rumunské a Boženy Němcové. Budova postavená ve stylu klasicizujícího akademismu je od roku 1958 zapsána v seznamu kulturních památek. Přes ulici Boženy Němcové sousedí s Palácem Syner.

V roce 1921 odkoupila italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurtà z Terstu původní patrový dům, postavený kolem roku 1880 penzionovaným lékařem Christofem Stenerem. Pojišťovna tak získala urbanisticky velmi cenné nároží, které hodlala využít k postavení obytného paláce s kinem v suterénu. Technicky náročné stavby podle projektu slavného libereckého architekta Maxe Kühna se zhostila roku 1927 liberecká firma E. A. Stroner. Ještě před výstavbou šestipatrového kubusu paláce byl o jedno patro zvýšen sousední dům v ulici Boženy Němcové, který byl následně s palácem provozně propojen.

Původní kino Adria, zabírající dvě suterénní patra a mající vchod přímo z nároží, bylo nejmodernější meziválečné kino v Liberci. Kromě hlavního sálu se hrálo i v tzv. Malém kině.
V době, kdy se ozvučený film objevil, bylo samozřejmě ambicí každého města, aby ho mělo také. První hrálo v ústeckém Střekově, ale Liberec se svým potenciálem samozřejmě toužil ho dohnat," popsal historik Jaroslav Zeman z Národního památkového ústavu. Název získalo kino podle italské pojišťovny Adriatica, která nechala funkcionalistický palác s prvky art deco vystavět.
Pozdější název Moskva získalo po osvobození v roce 1945.

Roku 1964 došlo ke generálce elektroinstalace a snížení stropu v přední části o 3 m, čímž se zlepšila akustika v sále.
Spodní voda, kvůli níž byla konstrukčně náročná stavba částečně zbudována na pilotech, ale brzy vykonala své a město vyhlásilo havarijní stav.

1980, kdy se kino uzavřelo. Znovu se otevřelo v roce 1991. Po další rozsáhlé rekonstrukci dosáhla kapacita kina 108 míst v přízemí a 55 na balkóně."Spíš se to ale všelijak "pytlíkovalo", popsal historik a připomněl, že na místě Malého kina vznikla diskotéka.(videoklub pro 60 diváků).

Pak prošla budova, kterou architekti považují dosud za jednu z nejhodnotnějších staveb první republiky, divokou privatizací, jejíž následky řeší dosud konkurzní správce.
V současné době se ani jeden ze sálů nevyužívá soustavně.

"Po někdejším slavném kinu tam zůstaly snad jen věšáky," Autor: Jana Švecová Liberecký deník

Dáme jedno , už asi ne (archiv Jaroslav Reichenberg Karel)

Pivovarská (později Rumunská) ulice

počátkem 20.století

Průhled do Rumunské ulice od jihu. Na snímku vidíme zcela nahoře zadní stranu Komerční banky v dnešní ulici 8.března a pod ní domy v místech nynějšího paláce Adria. Úplně vpředu stojí přízemní dům čp. 358-IV, který byl spolu s okolními objekty ve třicátých letech z dopravních důvodů zbourán.

Palác Syner

Realizace víceúčelové budovy v dolním centru Liberce byla odvozena z přepracované předchozí studie Jiřího Suchomela. Komerční projekt se snažil dotvořit městský prostor na pozemku s výraznými výškovými rozdíly. Objekt hmotově a materiálově reaguje na okolní různorodou zástavbu, urbanisticky ji doplňuje. Je řešen jako průnik ležatého hranolu a válce, obloženého umělým pískovcem. Tato základní kompozice je doplněna o řadu menších tvarových prvků.

V interiérech jsou kombinovány provozy hotelové, obchodní, kancelářské a restaurační. Pod budovou jsou čtyřpatrové podzemní garáže. Předpokládaný hlavní vstup se nachází v prosklené části a je zdůrazněn šikmou skleněnou stěnou a červenou markýzou (dílo J. Suchomela a M. Šamla, podobně jako vodopád z černého opakního skla ve vstupní hale). Palác tvoří velmi výraznou dominantu v okolí a je často kritizován pro svou předimenzovanost a nevyrovnanost.

Stavba se bohužel stala symbolem nenaplnění autorova záměru a jeho nerespektování uživatelem. Realizace probíhala v rychlém tempu za neustálých změn požadavků na využítí komplexu. Už od počátku provozu objekt silně trpí nešťastnými zásahy, které autoři nemohou nijak ovlivnit. Především se nerealizoval původní záměr s využitím střešních krabicových nástaveb jako rezidenční části, investor opakovaně zaměňuje provozy kancelářské a obchodní a upravuje k tomu dispoziční řešení. Hlavní vstup byl také přesunut do válcové části budovy, ačkoliv se do budovy mělo podle původního konceptu vstupovat právě z hranolové části.

I proto nebyla stavba nikdy kladně přijata veřejností. Do kritiky se spíš promítá vztah k majiteli než názor na stavbu jako takovou. Rozporuplnost názorů ilustruje také fakt, že Palác Syner byl odborníky navržen na Stavbu roku 1999 a obdržel diplom za nominaci.

Autorský tým

J. Suchomel, J. Syrovátko, M. Šaml, J. Franc, V. Schneider, J. Prskavec

Revoluční ulice (1993)

Při pokusu o rekonstrukci několika přestárlých domů na severovýchodní straně Revoluční ulice se ukázalo, že většina objektů je zde vlivem stáří i vlivem snížení nivelity ulice o jedno podlaží proti původnímu terénu natolik narušena, že se jevilo výhodnější nahradit je novým objektem. Sedmipodlažní obytný dům s malými byty (garsonierami) a službami v nejnižších dvou podlažích vyplnil celý prostor mezi obchodním domem Baťa a Moskevskou ulicí. Posunutím přízemí novostavby od vozovky se zároveň dosáhlo vítaného rozšíření Revoluční ulice. Méně zdařilé je napojení na okolní zástavbu. Projekt vypracoval Stavoprojekt (Eduard Adamíra), stavbu provedly v letech 1967 - 68 liberecké Pozemní stavby.

(zdroj Kniha o Liberci)

Rok 1899 ,1942 a dnes

Křížovatka Moskevské, Revoluční a Rumunské ulice

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Dům u Zeleného stromu

Dnešní budova čp. 131-IV stojí při souběhu ulic Revoluční a Rumunské, v dolní části ulice Moskevské, blízko někdejšího brodu přes Harcovský potok. Dům dostal své pojmenování podle kamenného domovního znamení se zeleným stromem, umístěného nad vstupním portálem. Situování objektu odpovídá původní orientaci a sahá hluboko do historie Liberce, zřejmě do 16. století.
Původně dřevěný dům sloužil jako zájezdní hostinec na obchodní stezce (dnešní ul. Moskevská). První písemná zmínka o něm je v panském urbáři z r. 1560. V r. 1787 zdědil hospodu Franz Salomon, který nechal namísto dřevěné krčmy zbudovat výstavní restauraci a hotel. Patrový klasicistní dům postavil mladičký Jan Karel Kuntze (snad za přispění jeho otce Josefa, jenž postavil v Liberci např. kostel sv. Kříže). Tato podoba budovy zůstala dodnes skoro stejná kromě klínovité přístavby v proluce, která byla později nahrazena záchodovým přístavkem.
Jedinečná ukázka klasicistní architektury v Liberci je cenná nejen svým typickým tvarem domu s mansardovou sedlovou střechou se štíty, ale především svými zdobnými fasádami obrácenými do ulice Revoluční a Malé Moskevské. Hlavní vstup na straně do Malé Moskevské je zvýrazněn vystupujícím rizalitem, ukončeným profilovaným štítem v podobě trojlistu. Nároží jsou opatřena v přízemí kvádrováním, v patře a mansardové nástavbě pilastry se štukovými hlavicemi. Vstup s předloženým schodištěm má kamenný portál a pozdně barokně až rokokově tvarované dvoukřídlé dveře se segmentovým nadsvětlíkem. Nade dveřmi je umístěno důležité domovní znamení, orámované profilovanou stuhou s volutami. Na jeho vnitřní eliptické ploše je znázorněn zelený strom vyrůstající z tmavé země na světlém pozadí. Hlavní profilovaná fabionová římsa patra pod střechou se nad vstupem vlnovitě prohýbá a tvoří tím orámování pro štukovou kartuš pod ní. V úrovni podkroví je pod vyklenutou římsou umístěn reliéf znázorňující Marii - Královnu nebes, stojící na zeměkouli ovíjené hadem. Vrchol štítu zdobila ještě v r. 1996 měděná váza. Severovýchodní průčelí do ulice Revoluční má obdobnou architektonickou kompozici jako hlavní průčelí. Je zde dokonce snaha o vytvoření dojmu třípodlažního domu. Plocha je členěna vodorovnými profilovanými fabionovými římsami, které navazují na římsy vstupního průčelí. Profilovaný štít v podobě trojlistu byl rovněž ozdoben tvarovanou měděnou vázou. Hlavní římsa, která zde vzbuzuje dojem římsy patrové, je uprostřed přerušena oválným medailonem s profilovanou obrubou. Římsa atiky pod štítem je, stejně jako u vstupního průčelí, uprostřed vlnovitě prohnutá.
Klasicistní dům byl prodloužen a dispozičně upraven jako trojtraktový s klenutou střední průchozí vstupní chodbou. V zadní části chodby se vstupovalo do čtvercové zaklenuté místnosti tělesa černé kuchyně, odstraněné v roce 1883, která zasahovala částečně do chodby a do lokálu. V celé šířce domu byl na severovýchodní straně směrem k ulici Revoluční umístěn lokál s dřevěným trámovým stropem. Na opačné straně chodby byly situovány dvě místnosti a schodiště. Ze stejné doby pochází i první úroveň ve skále tesaných sklepů. R. 1867 vybudoval majitel domu, hostinský Josef Kalas, vedle průčelí hlavního vstupu přízemní podsklepenou přístavbu obchodu řeznictví, propojenou se suterénem domu. Její existenci dokládala před rekonstrukcí absence oken po levé straně vstupu. Následně r. 1872 provedl stavitel Gustav Miksch pro stejného investora k zadnímu průčelí domu patrovou přístavbu, půdorysně ve tvaru klínu. Tím dostal klasicistní objekt dnešní siluetu. R. 1887 získává dům Franz Rumler. Za jeho působení došlo v r. 1892 k vybudování přístavby podélného půdorysu ve dvoře (na projektu se podílel známý místní stavitel A. Bürger) a v r. 1894 k vybourání původního schodiště, které nahradilo nově umístěné schodiště ve vstupní chodbě, jak je známe dnes. Došlo tak k zásadní změně dispozice suterénu a podkroví, do té doby nevyužívaného. V roce 1906 byl Franz Rumler nucen prodat hotel a hostinec "Zelený strom" manželům Janu a Emě Görlichovým. V jejich rodině vydržela pak nemovitost až do konce druhé světové války.
Po válce byl dům čp. 131-IV zkonfiskován a v roce 1949 převeden na Jednotný národní výbor Liberec. Až do roku 1959 zde působil národní správce, pak objekt převzala domovní správa a upravila ho pro malometrážní byty. Přízemí domu později sloužilo jako klub důchodců. Od r. 1995 památkově chráněný dům kvůli nevyjasněným vlastnickým poměrům chátral. V roce 2005 navíc jeho sousední objekty ustoupily nepatřičné hmotě nově budovaného obchodního centra Delta. Souběžně s Deltou měla být dokončena i rekonstrukce Domu U Zeleného stromu, kterou ale provázela řada problémů. Kolaudace nově zrekonstruovaného objektu tak byla kvůli problémům se statikou i námitkám památkářů odložena a dům, nyní využívaný výhradně pro komerční účely, byl otevřen až v roce 2010.

(zdroj Liberec: Reichenberg - architektura severních Čech)

Malá Moskevská

 v roce 1906

Vjezd do ulice ohraničuje po pravé straně klasicistní hotel U Zeleného stromu a po levé novorenesanční dům obchodníka Josefa Perziny. Ten byl zbudován na místě starého chorobince v roce 1834 a později upraven na ředitelství okresního finančního úřadu. Jeho výstavbou se opět zůžil průjezd do Špitálské (Malé Moskevské) ulice. Před jeho odstřelem 27.listopadu 1976 sloužil jako ubytovna. Vzadu vpravo vidíme vystupovat Möllerův dům a proti němu po levé straně několik dodnes zachovaných domů. Ulice nesla za první republiky jméno Lisse Gasse, česky Lešenská. (zdroj Kniha o Liberci)

Möllerův dům

(počátek 20.století)

Obytný dům (čp.141 - IV) ve Špitálské ulici (Malá Moskevská) byl postaven roku 1803 pro výrobce suken a obchodníka Gottfrieda Möllera podle návrhu stavitele Johanna Josefa Kunze. Hlavním barokně tvarovaným štítem zdobeným sochami znázorňujícími křesťanské ctnosti Víru, Naději, Lásku a Věrnost byl orientován do ulice, podobné štíty měl i na dalších třech stranách. Průčelí zdobily četné štuky, vstup byl zdůrazněn kamenným portálem. Dům byl zbourán 1.března 1987 při provádění přeložky tramvajové trati.
Na severním průčelí se nacházela naivně pojatá reliéfní plastika, provedená pouze v omitce. O jejím vzniku kolovaly dvě verze.
Podle jedné se jedná o milence paní domu, jenž se zachránil před manželem skokem z okna, přičemž se mu zázračným způsobem podařilo zachytil se na římse.
Dodatečně, asi až po smrti svého soka v lásce, dal tuto příhodu zvěčnit na fasádě. Podle druhé verze zpodobňuje plastiku zednického tovaryše, který při stavbě domu spadl z lešení a od smrti jej zachránila římsa.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Pár obrázků ze stavby Delty /2005

Malá Moskevská x Lipová ulice

Anenský dvůr (1995)

Historie čtyřpodlažního domu nezvyklého trohúhelníkovitého půdorysu, stojícího u přechodu prastaré zemské cesty přes Harcovský potok, je úzce spjata se známou muzikantskou rodinou Prokschů.
Z ní se nejvíc proslavil učitel hudby Josef Proksch, jenž si s bratrem Antonem otevřel hudební školu. Po Josefově odchodu do Prahy (1830) ji vedl dál samotný Anton, který se zároveň zabýval výrobou klavíru a pianin. Dílnu měl v Lipové ulici, od roku 1877 měla firma Proksch továrnu na klavíry opodál v domě čp.165 - IV. Podnik ale proslavil teprve jeho syn Josef, kterému se podařilo získat pozemek po starém špitálu a postavit zde roku 1890 opravdový palác s reprezentační výstavní a prodejní síní hudebních nástrojů v přízemí. Pojmenoval ho Annhof (Anenský dvůr) na počest své tety Anny Finkové, znamenité klavíristky působící ve Vídni. Dům postavil liberecký stavitel Ferdinand Scholze, sochařská výzdoba je dílem Josefa Elstnera z Liberce. Na návrhu spolupracoval autor projektu radnice vídeňský architekt Franz Neumann. Vynikající novorenesanční stavba, která zakončuje průhled údolím Harcovského potoka, má vstup z dnešní ulice M.Horákové, architektonicky je však více zdůrazněn bývalý vchod do prodejny klavírů na nároží, zdobený dvěma atlanty podpírajícími vysunutý arkýř.
Při opravě střechy v 70.letech 20.století byla necitlivě odstraněna charakteristická věžička na nároží. Po další důkladné rekonstrukci v devadesátých letech zde byla umístěna Česká pojišťovna, Pragobanka a několik dalších podniků.
Od té doby se zde vystřídalo několik nájemců.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci,1996)

Procházka po Anenhofu někdy 1994......

Panorama údolí Harcovského potoka v roce 1928

Několik pohledů z míst točny tramvaje na Fügnerově ulici před regulací Harcovského potoka a po ní. Na prvním snimku je původní stav, kdy plochy po obou březích zabíralo zahradnictví, za nímž vidíme zadní trakty domů v Malé Moskevské a Revoluční ulici, zcela vpravo pak část Anenského dvora. Za zahradnickým domkem je patrový objekt vedlejšího provozu Bienertovy továrny, upravený v šedesátých letech pro potřeby tiskárny Ruch. Za ním vyniká klasicistní Möllerův dům, nalevo vystupují dva domy postavené v Revoluční ulici (čp.130-IV z roku 1895 a 126-IV z roku 1900) a za křovím se rýsují objekty YMCY.
Další dva pohledy jsou ze stejného místa u Anenského dvora - z bývalého mostu přes potok. Ten je už, jak vidno v pravé polovině panorámatu, zaklenut ve vyvýšeném břehu, jenž oddělil budovu YMCY od hřiště umístěného v původním údolí. Po hřebeni probíhal chodník, základ pozdější Fügnerovy ulice. Potok byl napřímen a po bývalém meandru zůstala prohlubeň s vyzděným levým břehem, označená na starých mapách jako Tiefgrund (proláklina), která je patrná před čtyřpodlažním objektem Bienertovy tkakcovny, postavené v roce 1900). Po druhé světové válce v ní sídlilo Krajkářské a prýmkařské družstvo a roku 1960 objekt ustoupil nádraží městské hromadné dopravy. Tehdy zmizely také oba domy zachycené nalevo (čp. 166-IV a 164-IV), mezi nimiž probíhala Laufrova (Blažkova) ulice. Při úpravách byl terén srovnán do úrovně dnešní ulice M.Horákové, kterou vidíme zcela vlevo a jež v době pořízení snímku nesla jméno Rochlická. Představu původní úrovni terénu dodnes poskytuje dvorek za bývalou YMCOU. V těch místech dnes stojí obchodni centrum Delta (LBC), jež uzavřelo blok za Dunajem.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996, nakladatel Dialog)

Regulace Harcovského potoka

 v roce 1926

Harcovský potok v místech dnešní Fügnerovy ulice byl zaklenut až v roce 1928. Jeho tok původně obcházel Anenský dvůr, ale při regulaci byl, jak je patrno z posledního snímku, odkloněn a Anenský dvůr se tak ocitl na opačném břehu. V průhledu je původní nároží ulic Lipové a Malé Moskevské, kde dnes stojí obchodní dům Balon. Vpravo vystupuje roh Altmannovy barvírny. Prostřednímu záběru dominuje vyvýšené zaklenutí potoka, vedle něhož vzniklo hřiště YMCA. Při budování Fügnerovy ulice v padesátých letech bylo celé okolí zavezeno natolik, že se betonové koryto ocitlo pod úrovní terénu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Liberecká YMCA ... aneb když Fügnerka byla hřištěm

Je to jeden z těch domů, které jsem mnohokrát minul, a pro jeho současnou nevzhlednost jsem mu nikdy nevěnoval pozornost, a teď zjišťuju, že za tou šedivou fasádou se možná skrývá docela zajímavá historie. Impulsem pro spekulace o ní jsou přiložené obrázky, které jsem posbíral buď tady nebo různě po internetu.

První je reklama z libereckého adresáře, vydaného v roce 1925, a liberecká YMCA, která, soudě podle nápisu na fasádě, přišla do Liberce akorát předchozí rok, se tu představuje. Upoutávkou je sice jen kresba, nikoli fotka, ale dost možná je to jediné dochované vyobrazení vnitřního dvora toho domu z dané doby. A ono to tam tenkrát bylo docela hezký! Zvlášť když tam ještě nezacláněl od západu Dunaj. Potenciálním hostům tu YMCA slibuje ústřední topení, hernu, studovnu, společenskou místnost i divadelní sál - to vše s plnou penzí za 400 až 550 korun měsíčně.

Samozřejmě, žádná YMCA se neobejde bez hřiště: sport po křesťansku byl součástí podstaty její mise. (Jak možná víte, YMCA vynalezla basketbal i volejbal - obojí jako pokus dát mladým mužům příležitost se fyzicky vybít, ale bez násilí. Proto v kontrastu k rugby a fotbalu, které se hrajou po zemi a je při nich spousta rvaní a strkání, v basketbalu i volejbalu je těžiště hry ve vzduchu a hráči nemají sebemenší důvod se jakkoli dotýkat, natož násilně - inu, vskutku křesťanské hry! Právě díky YMCA se tyhle sporty rozšířily do světa, včetně Česka). Na reklamě z roku 1928, kdy už si YMCA mohla dovolit fotku místo kresby, i na leteckém snímku z roku 1938 je to hřiště vidět, hlavně ten běžecký ovál, i když tu detekuji určitý rozdíl v prostorové dispozici. Následuje jedna fotka hřiště trochu víc z nadhledu, u níž tu ve skupině byly pochybnosti o dataci, ale v kontextu ostatních fotek se mi teď zdá, že to pravděpodobně bude ze zhruba stejné doby jako ta reklama, tedy z přelomu 20. a 30. let.

Po válce, jak ukazuje další letecký snímek z let 1952-54, už byla po běžeckém oválu veta a vedla tudy ulice. V roce 1957 byl dům zrovna pod lešením a možná právě to byl ten moment, kdy přišel o většinu svých dekorativních prvků. Jak to nakonec po té estetické stránce dopadlo, je vidět ze dvou současných satelitních fotek.

A co se s tím domem a v něm dělo od 50. let dále, to ponechávám k doplnění pamětníkům... (autor článku Tomáš Cvrček)

Stará Soukenická valcha

Místo staré dřevěné valchy, postavené vrchností brzy po příchodu prvních vyučených mistrů do Liberce (1580), byla roku 1632 vybudována zděná patrová budova s novým vybavením, jež pak po dlouhou dobu sloužila libereckému soukenickému cechu (čp.99-IV). Výše položený rybníček poskytoval dostatek vody i za suchých období. Pro vrchnost, která ji postavila, představovala valcha nový zdroj příjmů: soukeníci platili nejprve od kusu (4 - 8 grošů), od roku 1625 odváděl cech pravidelný roční úrok 120 kop grošů, který byl po postavení kamenné valchy zvyšován , až dosáhl koncem 17.století 1000 zlatých. Stála na levém břehu Nisy a přijíždělo se k ní Rochlickou ulicí, pozdější císařskou silnicí (Dr.M.Horákové), kterou vidíme probíhat za ní. Vzadu na obzoru vystupuje střecha Střelnice. Původní valcha byla 22.3.1764 stržena a do 5.dubna téhož roku vybudována znovu, tentokrát z kamenného zdiva. Roku 1857 byl přistaven třetí sál a o tři toky později proběhla další přestavba. Když se vedle ní zastavily koleje dolního nákladového nádraží, prodal ji roku 1899 soukenický cech ředitelství ústecko - teplické dráhy. Z výnosu tohoto výhodného prodeje byly uhrazeny nejen všechny cechovní dluhy, ale v roce 1901 mohla být oprávněným členům vyplacena dividenda 20 K. Mistrovská slavnost na počest prodeje se konala také následujícího roku. Číslo popisné 99-IV sice dodnes existuje, ale jedná se o novodobou stavbu, takže jedinou upomínkou zůstalo jméno uličky U Valchy. (zdroj Kniha o Liberci)

Průtrž v Liberci 26.4.2014