Liberec IV -Perštýn - část 1. (Východní strana náměstí Dr. Edvarda Beneše, Moskevská, Rumunská, Revoluční, Fügnerova)
Východní strana náměstí Dr. Edvarda Beneše
tvoří okraj liberecké čtvrti Perštýn
Proměny východní části náměstí Dr.E.Beneše .
Největší změna je ve vyústění náměstí do ulice 5.května ( dříve Schutzen Gasse). Ulice se musela rozšířit a tak v roce 1946 byly zbořeny domy 4,5 a 524. Ve zbylem byl průchod a pak na jeho místě byla postavena Komerční banka . Dva domy sousedící s Komerční bankou je tkzv. Fouskův dům ( řezník, vinárník ) v novorenezančním duchu přestavěny v roce 1889 , aby ladily s radnici. V roce 1927 tam byly Spořitelna . V novodobé historii třeba Dílo a Svatka. V roce 1994 proběhla generální rekonstrukce .(autor článku Karel Krenk)
Rok 1939 .....v baru restaurace Urstoffhalle
Tento "rodinný bar" byl součástí restaurace Urstoffhalle na Benešově náměstí, známější pod novějším názvem hotel Radnice.
Bohatou historii tohoto domu, kde měly své sídlo významné úřady a
instituce (obchodní a živnostenská komora, c.k.telegrafní a berní úřad,
c.k. okresní hejtmanství aj.) a dlouhá léta také tiskárna Karla Thera,
ukončil požár v noci 10.listopadu 1971.
V současnosti nese jméno Radnice nedaleký hotel na rohu Moskevské a Felberova ulice
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Přestavba Benešova náměstí
Původně se počítalo se zachováním průčelních stěn domů čp.2 - 5 IV,
nakonec ale musely být přestavěny úplně. Od března 1981 projížděla
tramvaj kolem jen rychlostí 5 km/hod. A bez cestujících, kteří museli
vystoupit v Moskevské ulici a dojít pěšky do náhradní zastávky v ulici
5.května, odkud pokračovali v cestě. Až na podzim byla kolej odkloněna
od podloubí a zastávka v Moskevské ulici zrušena. Koncem února 1988 bylo
v nových domech otevřena restaurace Expresso, od roku 1996 sídlí na
rohu Felberovy ulice hotel Radnice. (zdroj Kniha o Liberci)
Rok 1986
Takovýto unikátní pohled na radnici se načas naskytl během roku 1986.
Havarijní stav domů na dnešním náměstí Dr.E.Beneše si už během roku 1981
vyžádal odklonění dopravy. Úžasným stavebním tempem se pak v průběhu 6
let (!) podařilo tuto stranu náměstí postavit znovu takovým způsobem, že
nepovedené kopie staré zástavby trknou do očí každého na první pohled.
(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
Tajemná Schlaraffia 1926
Schlaraffie, bájná země bezpracného blahobytu, se objevuje v evropské
literatuře od středověku. Pod tímto jménem byl 13.listopadu 1884 založen
v Liberci spolek, který si oficiálně kladl za cíl bavit a obveselovat
své členy prostřednictvím nevinných žertů s vyloučením jakékoliv
politické tendence a vzdělávat a poučovat je schůzkami s učenci a
umělci. Tolik aspoň oficiální zpráva z roku 1887. Měsíční příspěvky
byly vysoké - celé dva zlaté - a majetek organizace byl vyčíslen na 3000
zlatých. O tom , že se jednalo o uzavřenou společnost, svědčí
minimální přírůstek členů (1886:26, 1900:28). Byli to především
továrníci, advokáti a příslušníci inteligence z majetných kruhů.
Spolky Schlaraffie byly koncem minulého století rozšířeny po všech
oblastech Čech s převážně německým osídlením. Jednotlivé organizace
nesly vlastní názvy, zdejší se jmenoval Jeschkenburg Reichenbergia.
Členové se scházeli zprvu v kavárně U Korunního prince Rudolfa v
přízemí Mistrovského domu soukeníků na Sokolovském náměstí (čp.312-II).
Později se přesunuli do prvního patra domu čp. 86 - IV, někdejšího
obchodního domu Ještěd, stávajícího u mostu přes Mísu v místech Domu
kultury. Tyto prostory zachycuje první pohlednice. Po roce 1923, kdy
byla dostavěna budova pojišťovny Union v Moskevské ulici (čp.27-IV),
přenesla liberecká Schlaraffia působnost do sálu ve dvorním traktu této
budovy, jehož vzhled přibližuje spodní pohlednice. Celá zadní stěna za
předsednickým stolem byla pokryta erby jednotlivých členů. Na počátku
devadesátých členů. Na počátku devadesátých let začalo jejich
restaurování i obnova celého prostoru. Bohužel se změnou vlastníka byl
celý sál v roce 1995 zcela vybourán a původní vybavení odvezen do Prahy.
Uvolněné prostory obsadila velkoprodejna drogerie, která se neudržela
ani dva roky. Nenávratně tak zanikla pozoruhodná památka na předválečný
spolkový život v Liberci.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Domy na východní straně náměstí (rok 1865)
Jakou událostí byla tehdy přítomnost fotografa, jednoho z prvních v Liberci (starší snímek nemáme), vidíme podle množství pózujících zvědavců. Za nimi jsou staré domy 1 a 2 - IV a napravo od nich část domu čp. 3 - IV, v němž byl začátkem století otevřen hostinec U Císaře rakouského. Pseudoklasicistní podobu mu dal při přestavbě ve čtyřicátých letech liberecký stavitel Antonín Holub. Dům čp. 2 - IV přestavěl na čtyřpodlažní neoklasický Heinrich Sachers v roce 1865.
(zdroj Kniha o Liberci )
Moskevská ulice
Dnešní Moskevská, původně zvaná Česká, od poloviny 19. století Vídeňská ulice je nesporně nejstarší v Liberci, neboť právě tudy procházela obchodní zemská stezka z nitra Čech do Lužice. Rekonstrukce zastavění v roce 1560, vypracovaná podle údajů panského archivu, dokazuje, že v té době bvl obestavěn pouze horní konec ulice v bezprostřední blízkosu bývalého tržiště. a to čtyřmi právovárečnými domy na místě dnešních čp. 11, 13, 14 a I5-IV a sedmi domy bez tohoto práva. V dolní části a při ulici zvané Hablau (Revoluční) stála už tehdy rovněž řada domů, tvořící zřejmě součást dolní osady. Žádný z nich ale neměl právo várečné, což se dá vysvětlit tehdejším způsobem osídlování kraje, kdy pozdější převážně němečtí kolonizátoři dostávali od vrchnosti různé výsady
Už
koncem 16. a v průběhu I7. století se obestavění v horní části
zahušťovalo především na východní straně a při odbočce vedoucí k zámku,
tedy kolem pozdější Zámecké (Felberovy) ulice.
Domy na východní straně České ulice byly opatřeny loubím protaženým podobně jako v Pražské ulici až na Staroměstské náměstí. O občerstvení a ubytování pocestných se staraly hostince, restaurace a hotely. Nejstarší zařízení tohoto typu stálo v dolní osadě - hospoda. později hotel U Zeleného stromu. Proti odbočce k zámku stála další starobylá hospoda, dnešní Plzeňská restaurace. K občerstvení obyvatel sloužily také právovárečné domy, především čp. II, 15 a 18-IV, jež měly možnost své produkty i prodávat. K nim se během doby připojily další domy obdařené stejným právem (čp. 8,9 a 10-IV), dále hotel U Dubu (Zur Eiche, čp. 27-IV) stojící uprostřed západní části ulice, hostinec U Města Pardubic (čp. 36-IV) hned naprou němu, hospoda Zur deutschen Einheit (U Německé jednoty) a hlavné reprezentační Reichenberger Hof i hotel Ressource (čp. 50-IV), postavený roku 1856 na rohu Jezdecké uličky a vybavený tanečním sálem a několika klubovnami. Mezi pohostinské podniky je možno počítat také různé kořalny a vinárny (např. čp. 29-IV nebo vinárna Alfonse Namary v Zámečnické ulici. Ostatní domy obývali ponejvíce řemeslníci (obuvníci, krejčí, truhláři) a obchodníci, hlavně železáři a vetešníci.
Na dolním konci ulice vytvořila živelná zástavba takovou překážku dopravě, že pro průtah císařské silnice z Prahy (1826) byla vybrána volnější Pražská ulice, přestože měla větší spád a bylo zde nutné upravit niveletu a odstranit mostky spojující chodníky na obou stranách. Velké regulační úpravy, prováděné od poloviny 19. století, zasáhly nejdříve roh s Revoluční ulicí, kde bylo nutno vykoupit a zbourat dva domy nepřijatelně vystupující do vozovky. Mnohem obtížnější situace nastala v dolní části samotné Moskevské ulice, neboť tam přímo uprostřed stál protáhlý ostrůvek sedmi domů (čp. 53, 54, 56, 59, 60, 61, 62-IV), vyplňujících téměř celou šířku vozovky. Tuto dnes těžko představitelnou situaci nám dobře přibližuje plán Liberce z roku 1858 nebo jeden z marginálních obrázků na vedutě ze sedmdesátých let, na němž je zachyceno nároží Jezdecké uličky a nejvýše stojící dům z této skupiny (čp. 53-IV). Všech sedm uvedených domů bylo třeba postupně vykoupit, zbourat a uvolnit tak prostor kolem křižovatky s Revoluční a nově zřízenou Pivovarskou (Rumunskou) ulicí. A tak teprve v roce 1886 dostala Moskevská ulice dnešní šířku po celé délce. Novou překážku jejího průběhu vytvořilo město povolením stavby Perzinova domu, kterým se zúžil průjezd do Malé Moskevské ulice. Tuto závadu se podařilo odstranit až v osmdesátých letech 20. století, před přeložením tramvajové trati do Rumunské ulice.
Malá
Moskevská ulice se původně nazývala Špitálská, protože na jejím konci
dali roku 1607 postavit Redernové špitál (útulek pro staré a nemocné
liberecké občany). K němu byla přistavěna i kaple. do níž byl v polovině
18. století přenesen oltář ze starého kostela sv. Kříže. Špitál byl
zrušen až po zřízení nového na Malém náměstí. Zbytky jeho základů byly
odkryty při výstavbě Anenského dvora. Na místě dnes zbouraného domu čp.
145-IV, se nacházela šatlava, zrušená v roce 1604, kdy bylo postaveno
nové městské vězení na Lazebnickém vrchu (čp. 131-III).
K propojení zástavby podél Moskevské ulice došlo prakticky až koncem 19. století, kdy byla v novorenesančním duchu přestavěna většina objektů. Loubí zůstalo zachováno jen u čtyř domů navazujících na východní stranu Staroměstského náměstí. Felberova ulice byla rozšířena zbouráním domu čp. 14-IV, uzavírajícího její vyústění do Moskevské ulice. Z klasicistních domů se zachovala pouze Plzeňská restaurace a pak hotel U Zeleného stromu.
Pozoruhodné
osudy měl dům čp. 27-IV. Po několikeré přestavbě z něj vznikl počátkem
19. století znamenitý hotel U Dubu, k němuž byla postupně přistavěna
ještě dvorní křídla. Tato místa jsou spojena s počátky libereckého
biografu, lóži zde měla liberecká sekce svobodných zednářů. V roce 1922
se dům změnil na pojišťovnu Union.
Už
v polovině 19. století dostala část ulice dlažbu z žulových kostek,
její konečnou úpravu ale umožnilo až odstranění překážejících objektů. V
dolní čásu bylo nutno při výstavbě Anenského dvora nahradit starý
kamenný most přes Harcovský potok, který byl zároveň zčásti zaklenut. V
šedesátých letech se v Moskevské ulici rozzářily plynové lampy. Celková
úprava byla nadlouho stabilizována položením kolejí tramvaje, která
projížděla směrem vzhůru k Staroměstskému náměstí (1897), V období první
republiky byly provedeny pouze některé změny ve využití budov, při
nichž se jejich vzhled příliš nezměnil.
Brzy po přeložení tramvaje dostala vozovka panelový povrch. Další ruch přinesla stavba polyfunkčního domu.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)
Plzeňská restaurace
Podobně jako Havlov, nejstarší liberecká osada vzniklá u přechodu přes Harcovský potok, měla i hoření německá osada, kdysi zvaná Rychemberk, s tržištem v místě dnešního Benešova náměstí, svoje vlastní, tehdy běžné občanské vybavení. Patřily k němu v první řadě kovárny, ale i hostince, především ty, jež se nacházely při staré obchodní cestě procházející Libercem z Čech do Lužice a dále na sever. Tato důležitá komunikace přicházela do Liberce dnešní ulicí Na Perštýně, překračovala Harcovský potok, procházela dolení osadou (Havlovem) a šla dále v trase dnešní Moskevské, kdysi České ulice přes tržiště hoření osady dnešní Frýdlantskou ulicí směrem k Frýdlantu v Čechách.
Jedním z hostinců poskytujícím pocestným občerstvení, byl starý právovárečný dům čp. 13-IV, dnešní Plzeňská restaurace. O něm je písemná zpráva z roku 1592. V té době se nepochybně jednalo o stavbu dřevěnou, podobně jako byly ostatní domy v Liberci. Stál nedaleko tržiště, naproti cestě odbočující ze zemské cesty východním směrem k panskému domu, pozdějšímu zámku. Jeho proměna na zděný dvoupodlažní se uskutečnila v roce 1800 v období bouřlivé klasicistní výstavby. Přestavbu prováděl liberecký stavitel Josef Arnold, majitelem domu byl tehdy liberecký výrobce plátna Ambrož Worf. Dodnes ho připomínají iniciály A. W. umístěné v kartuši pod římsou nad druhým podlažím. Iniciály jsou doplněny kotvou, symbolem Naděje, jedné z křesťanských ctností. Zděný dům už byl situován podélně s ulicí. Má symetrickou dispozici, hlavní vstup se nachází uprostřed mírně vystupujícího rizalitu ukončeného barokním profilovaným štítem.
Ozdobou domu je kamenný portál elipsovitě ukončený, ve vrcholu s klenákem v podobě stylizovaného akantového listu s festony z vavřínu po stranách. Místnost po pravé straně vstupu sloužila původně za řeznický krám a měla vlastní vstup opatřený rovněž kamenným profilovaným portálem, který byl při pozdějších opravách zrušen. V druhé polovině 19. století dostal hostinec pojmenování U Města Vídně. Jeho nájemce Jan Svěcený, zástupce plzeňského pivovaru, nabízel v roce 1912 hostům znamenitou kuchyň, snídani na vidličku, obědy a večeře, pravá rakouská vína přímo ze sudu, nově upravené hostinské pokoje a pochopitelně i vynikající plzeňské pivo. Hostinec byl přejmenován na Plzeňskou boudu (Pilsner Hütte) a toto pojmenování poněkud pozměněné zůstalo dodnes.
Po skončení války převzala hostinec paní Zdeňka Pešanová, pak se stal součástí podniku Restaurace a jídelny. Od roku 1990 je jeho majitelem Ivan Duleba, který při celkové rekonstrukci provedl patrovou přístavbu s vinárnou a terasou pro letní posezení.
Text: Liberecké domy hovoří III. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1995
zadní trakty domů v Moskevské ulici
Zadní trakty domů na Benešáku, dnes zde začíná Plaza, v pozadí ul. 5. května - dům, co stojí hned u radnice. (Jaromír Špetla)
Nároží Felberovy a Moskevské ulice
(autor příspěvku Hans Oldskull)
2001
(archiv Pav Karel)
Hotel Union (počátek 19.století)
Dům čp. 32 - IV, připomínaný
poprvé roku 1620, byl několikrát přestavován, zejména na počátku
19.století, kdy v něm byla zřízena hospoda Reichenberger Hof (Liberecký
dvůr).
V roce 1863 ho získalo několik "vážených měšťanů, jak uvádí
kronikář, a na jeho místě vyrostl třípodlažní reprezentační hotel
Union. Podle průvodce z roku 1902 měl 44 pokojů, velký sál, restauraci,
café-salon, letní verandu a kuželník, který tehdy nechyběl u žádné lepší
restaurace. V roce 1900 odkoupilo hotel
město a po devíti letech sem z radnice přestěhovalo knihovnu a
přírodovědné muzeum. Z bývalého hotelu se tak stal jakýsi osvětový dům.
Zůstal jím, s příslušnou proměnou, i po druhé světové válce, kdy tu
byla nejprve otevřena česká veřejná knihovna, po roce 1948 přejmenovaná
na Ústřední městskou knihovnu V. Kopeckého. Přízemí využívalo Divadlo
hudby a poezie. Od roku 1965 zde působilo Severočeské loutkové divadlo a
Studio Ypsilon. Divadelní provoz si vyžádal různé stavební úpravy
hlavně sálku pro 180 návštěvníků, jeviště a přízemí. Když se nepodařilo
uskutečnit velkolepý záměr dostavby, zadaptovaly se pro pomocné provozy
sousední domy čp.56 a 59 - IV a využít byl také prostor mezi divadlem a
Pražskou ulicí.
(zdroj Kniha o Liberci )
Hubáčkův nerealizovaný projekt dostavby Naivního divadla
Když mělo to Naivní výročí a když jsme to tu nedávno zmínili v komentáři k proluce v Pražské... Z Hubáčkova nerealizovaného projektu dostavby Naivního divadla se uskutečnila jen první etapa - oprava domu v Moskevské (původní hotel Union se sálem ve dvoře a s verandou na úzké parcele do Pražské) a stavba nového jeviště (při té hrálo divadlo dvě sezóny v České besedě a na zájezdech). Po odchodu Ypsilonky do Prahy už nebyl důvod pokračovat, v Pražské zůstaly nějakou dobu jen sklady a parcela do Jezdecké je prázdná dodnes... (další popisky u fotografií) (autor příspěvku Jiří Bláha)
Rumunská ulice
Restaurace Pub
Stavba Paláce Adria,
1927 - 1928
Pojišťovací společnost Riunione Adriatica di Sicurta se s tím evidentně nemazala. Jak to vypadá, koupili tři nebo čtyři sousedící parcely a, strom nestrom, za rok tam stála reprezentativní budova hodná přední finanční instituce.
To bylo určitě řevu, jak zase jedna betonová krabice vytlačila již tak vzácnou a tolik, tolik potřebnou městskou zeleň! Kam ten svět spěje! Jak ten Reichenberg bude vypadat! O tempora, o mores!
A vida, když to dnes vidíme, hned si řekneme: zaplaťpámbu, že to postavili, dyk tenhle kout už fakt potřeboval pořádnej upgrade!
Zdroj: Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1932 (autor článku Tomáš Cvrček)
Vnitřek kina Adria, "přední kinoscény", v reklamě z roku 1932
Všechno ještě vonělo novotou, neboť palác Adria byl dokončen akorát roku 1928.
Telefonní číslo 1849 je pravděpodobně již nefunkční...
(Za kvalitu fotky může zdroj, ne já. :-) )
(autor příspěvku Tomáš Cvrček)
Kdo to chtěl juknout do Adrie?
Z knihy Maxe Kühna - 25 Jahre künstlerischen Bauschaffens. (archiv Petr Ruprecht)
Kino Adria jen zářilo, pak přišla Moskva a chátrání
Palác Adria v Liberci je obytný palác stojící na nároží dnešních ulic Rumunské a Boženy Němcové. Budova postavená ve stylu klasicizujícího akademismu je od roku 1958 zapsána v seznamu kulturních památek. Přes ulici Boženy Němcové sousedí s Palácem Syner.
V roce 1921 odkoupila italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurtà z Terstu původní patrový dům, postavený kolem roku 1880 penzionovaným lékařem Christofem Stenerem. Pojišťovna tak získala urbanisticky velmi cenné nároží, které hodlala využít k postavení obytného paláce s kinem v suterénu. Technicky náročné stavby podle projektu slavného libereckého architekta Maxe Kühna se zhostila roku 1927 liberecká firma E. A. Stroner. Ještě před výstavbou šestipatrového kubusu paláce byl o jedno patro zvýšen sousední dům v ulici Boženy Němcové, který byl následně s palácem provozně propojen.
Původní kino Adria, zabírající dvě
suterénní patra a mající vchod přímo z nároží, bylo nejmodernější
meziválečné kino v Liberci. Kromě hlavního sálu se hrálo i v tzv. Malém
kině.
V době, kdy se ozvučený film objevil, bylo samozřejmě ambicí
každého města, aby ho mělo také. První hrálo v ústeckém Střekově, ale
Liberec se svým potenciálem samozřejmě toužil ho dohnat," popsal
historik Jaroslav Zeman z Národního památkového ústavu. Název získalo
kino podle italské pojišťovny Adriatica, která nechala funkcionalistický
palác s prvky art deco vystavět.
Pozdější název Moskva získalo po osvobození v roce 1945.
Roku 1964 došlo ke generálce elektroinstalace a snížení stropu v přední části o 3 m, čímž se zlepšila akustika v sále.
Spodní voda, kvůli níž byla konstrukčně náročná stavba částečně
zbudována na pilotech, ale brzy vykonala své a město vyhlásilo havarijní
stav.
1980, kdy se kino uzavřelo. Znovu se otevřelo v roce 1991. Po další rozsáhlé rekonstrukci dosáhla kapacita kina 108 míst v přízemí a 55 na balkóně."Spíš se to ale všelijak "pytlíkovalo", popsal historik a připomněl, že na místě Malého kina vznikla diskotéka.(videoklub pro 60 diváků).
Pak prošla budova, kterou
architekti považují dosud za jednu z nejhodnotnějších staveb první
republiky, divokou privatizací, jejíž následky řeší dosud konkurzní
správce.
V současné době se ani jeden ze sálů nevyužívá soustavně.
"Po někdejším slavném kinu tam zůstaly snad jen věšáky," Autor: Jana Švecová Liberecký deník
Dáme jedno , už asi ne (archiv Jaroslav Reichenberg Karel)
Kino Moskva
se dvěma kinosály, bylo vlastně takové menší multikino, přesto stejně nepřežilo. Podle situace na snímcích, nic nenasvědčuje tomu, že tu za tři měsíce budou jezdit tramvaje.(Jiří Holeček)
Zámečnická ulička
Rumunská ulice
Pivovarská (později Rumunská) ulice
počátkem 20.století
Průhled do Rumunské ulice od jihu. Na snímku vidíme zcela nahoře zadní stranu Komerční banky v dnešní ulici 8.března a pod ní domy v místech nynějšího paláce Adria. Úplně vpředu stojí přízemní dům čp. 358-IV, který byl spolu s okolními objekty ve třicátých letech z dopravních důvodů zbourán.
Palác Syner
Spoluautor: Jiří Suchomel - (SIAL)
Spoluautor: Martin Šaml - (SIAL)
Účel stavby: Polyfunkční dům
Výstavba: 1996 - 1998
Sloh: stavba s postmoderními rysy
Realizace víceúčelové budovy v dolním centru Liberce byla odvozena z přepracované předchozí studie Jiřího Suchomela. Komerční projekt se snažil dotvořit městský prostor na pozemku s výraznými výškovými rozdíly. Objekt hmotově a materiálově reaguje na okolní různorodou zástavbu, urbanisticky ji doplňuje. Je řešen jako průnik ležatého hranolu a válce, obloženého umělým pískovcem. Tato základní kompozice je doplněna o řadu menších tvarových prvků.
V interiérech jsou kombinovány provozy hotelové, obchodní, kancelářské a restaurační. Pod budovou jsou čtyřpatrové podzemní garáže. Předpokládaný hlavní vstup se nachází v prosklené části a je zdůrazněn šikmou skleněnou stěnou a červenou markýzou (dílo J. Suchomela a M. Šamla, podobně jako vodopád z černého opakního skla ve vstupní hale). Palác tvoří velmi výraznou dominantu v okolí a je často kritizován pro svou předimenzovanost a nevyrovnanost.
Stavba se bohužel stala symbolem nenaplnění autorova záměru a jeho nerespektování uživatelem. Realizace probíhala v rychlém tempu za neustálých změn požadavků na využítí komplexu. Už od počátku provozu objekt silně trpí nešťastnými zásahy, které autoři nemohou nijak ovlivnit. Především se nerealizoval původní záměr s využitím střešních krabicových nástaveb jako rezidenční části, investor opakovaně zaměňuje provozy kancelářské a obchodní a upravuje k tomu dispoziční řešení. Hlavní vstup byl také přesunut do válcové části budovy, ačkoliv se do budovy mělo podle původního konceptu vstupovat právě z hranolové části.
I proto nebyla stavba nikdy kladně přijata veřejností. Do kritiky se spíš promítá vztah k majiteli než názor na stavbu jako takovou. Rozporuplnost názorů ilustruje také fakt, že Palác Syner byl odborníky navržen na Stavbu roku 1999 a obdržel diplom za nominaci.
Autorský tým
J. Suchomel, J. Syrovátko, M. Šaml, J. Franc, V. Schneider, J. Prskavec
Revoluční ulice (1993)
Při pokusu o rekonstrukci několika přestárlých domů na severovýchodní straně Revoluční ulice se ukázalo, že většina objektů je zde vlivem stáří i vlivem snížení nivelity ulice o jedno podlaží proti původnímu terénu natolik narušena, že se jevilo výhodnější nahradit je novým objektem. Sedmipodlažní obytný dům s malými byty (garsonierami) a službami v nejnižších dvou podlažích vyplnil celý prostor mezi obchodním domem Baťa a Moskevskou ulicí. Posunutím přízemí novostavby od vozovky se zároveň dosáhlo vítaného rozšíření Revoluční ulice. Méně zdařilé je napojení na okolní zástavbu. Projekt vypracoval Stavoprojekt (Eduard Adamíra), stavbu provedly v letech 1967 - 68 liberecké Pozemní stavby.
(zdroj Kniha o Liberci)
Revoluční ulice
YMCA
(20.léta)
Osud přízemního domku čp. 125 - IV je spojen s činností organizace YMCA (Young Men's Christian Association - Sdružení mladých křesťanských můžů). Ta byla založena roku 1855 jako mezinárodní sdružení usilující o formování charakteru dospívajících chlapců na základě křesťanských idejí pomocí přednášek, kurzů, besed apod.Poskytovala mládeži možnosti ušlechtilé zábavy a tělovýchovy a k tomu účelu zřizovala společenské místnosti, kina, kluby, hřiště a tělocvičny, mnohde zajišťovala i možnosti levného stravování a ubytování (svobodárny). Sídlem ústředí je Ženeva.
Liberecká pobočka byla založena 17.2.1922. Její představenstvo se skládalo z 9 německých a 3 českých zástupců, činnost však byla rozdělena podle národností. Ředitelem byl Alfred Klein, českou část vedl nezapomenutelný Josef Novotný, úzce spolupracující i s místními skauty, jimž umožňoval využívat některá zařízení, zejména hřiště v místech dnešní Fügnerovy ulice. Liberecká YMCA získala hlavní budovu přebudováním bývalé továrny (čp. 171 - IV) podle projektu Ferdinanda Worfa. V ní byla zřízena svobodárna, klubové místnosti, učebny, restaurace (i vegetariánská), kino a lázně.
Vcházelo se sem přes dvůr podél hořejšího boku domku na prvním snímku. Ten byl majetkem YMCY od jejího založení, ale pro svou zchátralost a to, že vystupoval do vozovky, se stal koncem dvacátých let předmětem veřejné kritiky. Po téměř tříletém dohadování s magistrátem bylo roku 1933 vydáno šalamounské rozhodnutí, že dům bude zbořen na náklady města a na jeho místě si obchodník Franz Müller postaví přízemní objekt s prodejnami a uprostřed zřídí průchod se schodištěm k hlavní budově YMCY. Stavbu město povolilo s podmínkou, že konstrukce přízemního objektu bude dimenzována tak, aby snesla pozdější zatížení třípodlažní nástavbou ve výši sousedních domů, plánovanou po deseti letech. Stavbu podle zadaných podmínek provedla v roce 1934 firma N.Rella a Neffe z Liberce. V přízemí se nacházela prodejna s textilem F. Müllera a provozní místnosti cestovní kanceláře Čedok. Když byla roku 1940 liberecká YMCA zlikvidována, převzal dům čp. 125 - IV obchodník Müller, ostatní majetek si přivlastnilo město.
Po válce obnovila YMCA v Liberci nakrátko činnost. Sál v přízemí složil k promítání filmů a jiným kulturním podnikům. V padesátých letech převzalo objekty Odborné železniční učiliště. Sál a některé další místnosti využívala Krajská loutková scéna i začínající Ypsilonka až do roku 1965, kdy se přestěhovala do Moskevské ulice. Učiliště s internátem zde bylo i v době vzniku tohoto článku (1996). Přízemní objekt (čp. 125 - IV) slouží jako prodejny a stále čeká na plánovanou dostavbu.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Rok 1899 ,1942 a dnes
Křížovatka Moskevské, Revoluční a Rumunské ulice
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Letenská ulice
Výroba knih a sklad papíru - Ferdinand Müller
Stavební historie bývalé restaurace a hotelu "Zelený strom" čp.131-IV
Objekt
byl přestavěn do dnešní podoby v roce 1797, za majitele Franze
Salomona, který přestavbu objednal u libereckého stavitele Jana Karla
Kunze, syna známého stavitele Jana Josefa Kuntze, budovatele chrámu
sv.Kříže v Liberci. Jan Karel Kunze postavil na místě původního hostince
"Zelený strom" novou, výstavní patrovou klasicistní budovu.
Místo,
na kterém je tento objekt postaven, sloužilo pro umístění hostince od
nepaměti. Jeho historie je úzce spjatá se samými začátky prvního
osídlení krajiny. Tomu napovídá i údaj z panského urbáře. kde u domu
čp.131, k roku 1560, který tehdy vlastnil Adam Reger, je označení
"uralt". Předchůdce domu čp.131 byl nejprve dřevěný objekt, roubený,
umístěný při přechodu nedalekého Harcovského potoka. Tento vzhled
objektu vydržel až do poloviny 17.století. Nejspíše v té době, kdy ve
druhé polovině 17.stol. nastává zvýšená stavební činnost v Liberci, je i
předchůdce domu čp.131 upravován. Dá se předpokládat, že roubené
přízemí domu bylo postupně nahrazeno kamenným zdivem. Celý dům byl pak
zvýšen o patro. Z tohoto období máme k dispozici první vyobrazení
starého Liberce, tak, jak je zaznamenán na rytině J.Arnolda v Rohnově
kronice z roku 1763. Toto období je o poslední etapou domu před vlastním
vybudováním dnešní podoby v roce 1797. Na rytině je patrný patrový dům
se sedlovou střechou a vývěsním štítem s chmelovou šiškou označující
hostinec. Vstup uprostřed průčelí je orámován ostěním. Po obou stranách
vstupu je po jednom okně. Patro je na rozdíl od tříosého přízemí
pětiosé. Tato nesouměrnost dává tušit, že patro bylo hrázděné, bez osové
návaznosti na kamenné přízemí. Dům byl obdélného půdorysu, kratší o
jedno pole na jihozápadní straně. Do období na přelomu 16. a 17. století
se dá datovat i vybudování zděného sklepa pod severovýchodním štítem,
se vstupem z chodby domu. Sklep byl vytesán ve skále a obezděn
kvalitnějším, nepropustným kamenným zdivem, které odvádělo vodu pod
základy. Na jihozápadní straně byl dům ukončen ve svahu s odhaleným
zdivem pod úrovní základů.
Stav
k roku 1797 se dá pouze předpokládat, neboť stavební plány nového
objektu se nedochovaly. S určitostí se dá tvrdit, že původní dům byl
úplně zbořen, neboť nový objekt čp.131 působí zcela jednotným dojmem
novostavby, typově již klasicistní, s barokní dispozicí. Využity
nejspíše byly pouze podzemí části původní stavby, které se místy po
provedených úpravách objevují. Nový dům byl prodloužen po svahu na
jihozápadní straně. Vstup do stávajícího sklepa byl zazděn a se zhora
zasypán a zaslepen. V přízemí nového domu bylo vybudováno nové centrální
schodiště na levé straně chodby, s přístupem do sklepů. Suteren, kde
bývalo řeznictví, v té době úzce spjaté s provozem hostince, byl
přístupný pouze z vnější jihovýchodní strany. Při budování domu byly
také provedeny tesané sklepy ve skále. Měly půlobloukově vyklenutý
kamenicky opracovaný strop s poměrně nízkým nasazením. Původní dispozice
přístupu ke sklepům se nezachovala, ze zbytků se však dá usuzovat, že
přístupové chodby byly také tesané ve skále. Při tesání sklepů byla
snížena původní podlaha ponechaného sklepa ze starší stavby vytěžením
skály a proražen v boku klenby nový vstup ze sklepů.
V přízemí
naproti schodišti byla klenutá kuchyň, zasahující částečně do chodby a
do lokálu. Na klenbě v rohu u obvodové severozápadní zdi byl postaven
mohutný komín. Druhý komín byl umístěn ve střední zdi vedle schodiště.
Hlavní sál byl plochostropý, snad trámový. V přízemí jihovýchodní
fasády. na levé straně vstupu bylo umístěno pouze jedno okno při
jihozápadním štítu, nad dveřmi do řeznictví v suterénu. Jihozápadní
fasáda byla souměrná ke střední ose se třemi okny, pouze v suterenu se
dvěma. Na jihozápadní straně domu směrem k čp.130-IV byla tři okna v
části od střední chodby k ulici Revoluční. První dvě od rohu domu osově
vázaná na okna (v jihovýchodní protilehlé fasádě. Třetí, menší vedlo
do prostoru bývalé kuchyně. V patře byly osazeny u této fasády tři okna
osově vázaná na okna v přízemí. Z chodby byl zadní vstup do přístavku
záchodů. Teprve od roku 1837 lze sledovat stavební vývoj domu podle
záznamů a plánů ve stavebním archivu města. První zpráva o domě
čp.131-IV, hostinci "Zelený strom" je od policejního komisaře Václava
Tugemanna, v níž oznamuje magistrátu, že Ignatz Salomon postavil ve
dvoře bez dovolení dřevěnou kůlnu. Dalších třicet let je bez jakéhokoliv
záznamu. Teprve v roce 1867 je podána žádost Josefa Kalbase o povolení
přístavby obchodu řeznictví. Ten byl dle dochovaných plánů, situován na
severovýchodní fasádě domu, na levé straně vstupu, se vchodem z dnešní
ul. Malá Moskevská. Přístavba krámu měla dvě fáze, v prvé nesahala až k
domu čp.139-IV. Krám byl přízemní, bez podsklepení s pultovou střechou.
Průčelí do ulice bylo protaženo až na roh sousedního domu čp.139-IV, S
průjezdem podél o tohoto domu a novou přístavbou krámu. V indikační
skizze z roku 1843 je u našeho objektu zachycena na tomto místě již
dřevěná stavba. O jejím vzhledu však nemáme žádné doklady. To konečně
potvrzuje i absence okna po levé straně vstupu, které zde původně má
svoji logiku.
V roce 1872 žádá Josef Kalbas o souhlas ke
zbourání dřevěné kolny a stájí ve dvoře. 0 této stavbě se nezachovaly
žádné doklady. Je však zřejmé, že u hostince, zláště pak u hostince
tohoto významu musely stáje být. V indikační skitzze z roku 1843 je na
tomto místě obdélná dřevěná stavba, s osou delší strany kolmou k delší
ose domu čp.131-IV. V dokumentu je současně žádost a povolení výstavby
nové zděné budovy na jejich místě. V plánové dokumentaci se tato stavba
nezachovala. Její umístění je zmiňováno až v roce 1889, kdy k ní byla
provedena přístavba.
Tentýž rok žádá Josef Kalbas o povolení
přístavby k domu čp.131-IV v proluce mezi domem čp.130-IV. Do této doby
zde byl záchodový přístavek, patrný v indikační skizze, s přístupem z
chodby domu. Tato žádost je podložena dvojí dokumentací. První řeší
zástavbu celé proluky k domu čp.130-IV až do poloviny hloubky domu. Je
rozdělena na dvě části. Přední, větší, na jihozápadní straně má klenutý
strop do traverz se zvýšenou pultovou střechou. Za ní se vypíná
dvoupatrový zděný blok záchodů se sedlovým zastřešením.
Na tutéž
přístavbu je tentýž rok vypracována další dokumentace. která ji řeší v
jediné úrovni se sedlovým zastřešením a průčelím, jaké se nám s menšími
úpravami, dochovalo dodnes. Je navrženo na celou šířku proluky a končí v
úrovni středu chodby domu. V suterénu se nacházela porážka, v patrech
po jedné obytné místnosti. Na fasádě je okolo všech oken a dveří z
vnější strany orámování.
Dle dalšího dokladu ze stavebního
archivu lze usuzovat, že objekt měl až do roku 1878 šindelovou krytinu.
Teprve v tomto roce žádá Josef Kalbas o položení nové břidlové krytiny.
V
roce 1883 došlo i na úpravy uvnitř domu čp.131-IV. Dle dochovaných
plánů byla snesena klenba a komín stávající kuchyně, obvodová zeď byla v
šířce 2,5m vybořena v místě původního okna a prostor byl rozšířen o
přízemní přístavbu v proluce, vedle stávajícího patrového přístavku.
Také
kůlny umístěné na jihozápadní straně mimo vlastní dům doznaly změny. V
letech 1889 a 1892 je doložena plánová dokumentace o jejich rozšiřování.
Na konci roku 1894 žádá Franz Rummler o provedení stavebních
úprav v hotelu "Zelený strom", především o vybourání otvoru 3.5m
širokého v přízemí, aby byly navzájem lépe propojeny obě hostinské
místnosti. Jednalo se s největší pravděpodobností o původní obvodovou
zeď v jihozápadní části domu, předělující prostory domu a patrové
přístavby v proluce. V tomto roce došlo, v rámci těchto úprav i k
zrušení stávajícího schodiště, prostoru kuchyně a vybudování nového
schodiště v chodbě domu, tak, jak je známe dnes. Tím doznaly úpravu i
prostory suterenu. Řeznictví bylo rozšířeno až k nosné zdi chodby a tím
došlo k odhalení obvodové kamenné zdi původního objektu. Vstup do sklepů
ze zrušeného schodiště byl zazděn. Konstrukce nového schodiště si
vyžádala ve sklepě prohloubení základů s následkem odhalení původních
základů na skále. Přístup k jednotlivým sklepům tesaný ve skále byl v
prostoru nového schodiště vylámán a obezděn dnešní kamennou zdí se
vchody do jednotlivých prostor. V této době také dochází k podezdění
dvou sklepů novou cihelnou klenbou. Již v té době byla zvětralá žula
natolik rozrušena, že docházelo k jejímu uvolňování a odpadávání. Tímto
radikálním řešením doznal objekt zásadní změnu v dispozici a hodnotná
architektura objektu byla narušena.
Na místě dnešní přistavěné garáže u patrové přístavby v proluce, na jihozápadní straně, byla v roce 1896 vybudována žumpa.
Prodejna,
stojící podél ulice Malé Moskevské, byla dle dokumentace z roku 1909
rozšířena až k líci jihozápadní zdi domu a podsklepena, s ponecháním
průchodu podél sousedního domu čp.139-IV do dvorní části. K těmto
úpravám se váže propojení chodby sklepa pod schody s podsklepením této
přístavby. Další úprava krámu je z roku 1921, kdy jsou sklepní prostory
rozšířeny a průchod podél domu čp.139-IV je uzavřen dvoukřídlými dveřmi.
K tomuto datu je v plánech vyznačen boční vstup z Revoluční ulice, přes
přístavek v proluce sloužící jako zádveří, do lokálu.
Od těchto úprav doznal objekt jen drobné úpravy týkající se převážně obnovy. V roce 1936 provádí stavební firma Miksch opravu fasády
a restaurování plastik. Jak byly práce provedeny svědčí do jísté míry i
okolnost, že je fasáda znovu opravována v roce 1943 a v zápětí v
roce 1946. Od této doby nejsou k dispozici žádné doklady. Není ani
doklad o provedené vnitřní úpravě v roce 1959, kdy byly zřízeny v patře a
v podkroví malometrážní byty a přízemí bylo přiděleno jako klub
důchodců. V polovině 80.let byly zbořeny sousední domy v Moskevské
ulici, spolu s přístavbou krámu u vchodu našeho domu pro plánovanou
přeložku tramvaje. Spolu s nimi byl zbořen i památkově chráněný Möllerův
dům čp.141-IV z roku 1808.
(zdroj: Ing.Jiří Technik, červenec 1995)
Dům u Zeleného stromu
Dnešní budova čp. 131-IV stojí při souběhu ulic Revoluční a Rumunské, v
dolní části ulice Moskevské, blízko někdejšího brodu přes Harcovský
potok. Dům dostal své pojmenování podle kamenného domovního znamení se
zeleným stromem, umístěného nad vstupním portálem. Situování objektu
odpovídá původní orientaci a sahá hluboko do historie Liberce, zřejmě do
16. století.
Původně dřevěný dům sloužil jako zájezdní hostinec na
obchodní stezce (dnešní ul. Moskevská). První písemná zmínka o něm je v
panském urbáři z r. 1560. V r. 1787 zdědil hospodu Franz Salomon, který
nechal namísto dřevěné krčmy zbudovat výstavní restauraci a hotel.
Patrový klasicistní dům postavil mladičký Jan Karel Kuntze (snad za
přispění jeho otce Josefa, jenž postavil v Liberci např. kostel sv.
Kříže). Tato podoba budovy zůstala dodnes skoro stejná kromě klínovité
přístavby v proluce, která byla později nahrazena záchodovým přístavkem.
Jedinečná ukázka klasicistní architektury v Liberci je cenná nejen
svým typickým tvarem domu s mansardovou sedlovou střechou se štíty, ale
především svými zdobnými fasádami obrácenými do ulice Revoluční a Malé
Moskevské. Hlavní vstup na straně do Malé Moskevské je zvýrazněn
vystupujícím rizalitem, ukončeným profilovaným štítem v podobě
trojlistu. Nároží jsou opatřena v přízemí kvádrováním, v patře a
mansardové nástavbě pilastry se štukovými hlavicemi. Vstup s předloženým
schodištěm má kamenný portál a pozdně barokně až rokokově tvarované
dvoukřídlé dveře se segmentovým nadsvětlíkem. Nade dveřmi je umístěno
důležité domovní znamení, orámované profilovanou stuhou s volutami. Na
jeho vnitřní eliptické ploše je znázorněn zelený strom vyrůstající z
tmavé země na světlém pozadí. Hlavní profilovaná fabionová římsa patra
pod střechou se nad vstupem vlnovitě prohýbá a tvoří tím orámování pro
štukovou kartuš pod ní. V úrovni podkroví je pod vyklenutou římsou
umístěn reliéf znázorňující Marii - Královnu nebes, stojící na zeměkouli
ovíjené hadem. Vrchol štítu zdobila ještě v r. 1996 měděná váza.
Severovýchodní průčelí do ulice Revoluční má obdobnou architektonickou
kompozici jako hlavní průčelí. Je zde dokonce snaha o vytvoření dojmu
třípodlažního domu. Plocha je členěna vodorovnými profilovanými
fabionovými římsami, které navazují na římsy vstupního průčelí.
Profilovaný štít v podobě trojlistu byl rovněž ozdoben tvarovanou
měděnou vázou. Hlavní římsa, která zde vzbuzuje dojem římsy patrové, je
uprostřed přerušena oválným medailonem s profilovanou obrubou. Římsa
atiky pod štítem je, stejně jako u vstupního průčelí, uprostřed vlnovitě
prohnutá.
Klasicistní dům byl prodloužen a dispozičně upraven jako
trojtraktový s klenutou střední průchozí vstupní chodbou. V zadní části
chodby se vstupovalo do čtvercové zaklenuté místnosti tělesa černé
kuchyně, odstraněné v roce 1883, která zasahovala částečně do chodby a
do lokálu. V celé šířce domu byl na severovýchodní straně směrem k ulici
Revoluční umístěn lokál s dřevěným trámovým stropem. Na opačné straně
chodby byly situovány dvě místnosti a schodiště. Ze stejné doby pochází i
první úroveň ve skále tesaných sklepů. R. 1867 vybudoval majitel domu,
hostinský Josef Kalas, vedle průčelí hlavního vstupu přízemní
podsklepenou přístavbu obchodu řeznictví, propojenou se suterénem domu.
Její existenci dokládala před rekonstrukcí absence oken po levé straně
vstupu. Následně r. 1872 provedl stavitel Gustav Miksch pro stejného
investora k zadnímu průčelí domu patrovou přístavbu, půdorysně ve tvaru
klínu. Tím dostal klasicistní objekt dnešní siluetu. R. 1887 získává
dům Franz Rumler. Za jeho působení došlo v r. 1892 k vybudování
přístavby podélného půdorysu ve dvoře (na projektu se podílel známý
místní stavitel A. Bürger) a v r. 1894 k vybourání původního schodiště,
které nahradilo nově umístěné schodiště ve vstupní chodbě, jak je známe
dnes. Došlo tak k zásadní změně dispozice suterénu a podkroví, do té
doby nevyužívaného. V roce 1906 byl Franz Rumler nucen prodat hotel a
hostinec "Zelený strom" manželům Janu a Emě Görlichovým. V jejich rodině
vydržela pak nemovitost až do konce druhé světové války.
Po válce
byl dům čp. 131-IV zkonfiskován a v roce 1949 převeden na Jednotný
národní výbor Liberec. Až do roku 1959 zde působil národní správce, pak
objekt převzala domovní správa a upravila ho pro malometrážní byty.
Přízemí domu později sloužilo jako klub důchodců. Od r. 1995 památkově
chráněný dům kvůli nevyjasněným vlastnickým poměrům chátral. V roce 2005
navíc jeho sousední objekty ustoupily nepatřičné hmotě nově budovaného
obchodního centra Delta. Souběžně s Deltou měla být dokončena i
rekonstrukce Domu U Zeleného stromu, kterou ale provázela řada problémů.
Kolaudace nově zrekonstruovaného objektu tak byla kvůli problémům se
statikou i námitkám památkářů odložena a dům, nyní využívaný výhradně
pro komerční účely, byl otevřen až v roce 2010.
(zdroj Liberec: Reichenberg - architektura severních Čech)
Dům U Zeleného stromu
cca 1900
Při bývalém tržišti dolní části původního Liberce stávala prastará zájezdní hospoda. Jeden z řady majitelů, Franz Salomon, byl natolik úspěšným hostinským, že se už po pěti letech rozhodl zděděnou hospodu přestavět. Stavitel Johann Karl Kunze mu roku 1787 vybudoval na místě původního stavení klasicistní zděný dům (čp. 131 - IV), jehož ozdobou je hlavní vstup s jedním nejhezčích portálů v Liberci. Nad vchodem je v medailonu neobvyklého tvaru umístěno domovní znamení. Ještě výše je pod římsou kartuše s nápisem a nad ní reliéf zpodobňující královnu nebes vznášející se nad zeměkoulí.
Po
válce byl dům zkonfiskován a v roce 1949 převeden na Jednotný národní
výbor Liberec. Až do roku 1959 zde působil národní správce, pak objekt
převzala domovní správa a upravila původní hotel s restaurací na
malometrážní byty. Přízemí domu později sloužilo jako klub důchodců.
Na druhém snímku je portál téměř rokokového tvarosloví a uprostřed i barokní dvoukřídlové dveře s prominutým poutcem a paprskovitě děleným nadsvětlíkem z roku 1800.(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996,
Dům U Zeleného stromu
je jeden z nejstarších stále stojících domů v Liberci ("erbaut 1787"). Jak je vidět na přiložené reklamě z roku 1894, sloužil jako hotel. Tenkrát ještě nestál ani Hotel Praha (Schienhof), ani budova Hotelu Zlatý Lev v dnešní Gutenbergově, ani Hotel Imperial. Franz Rummler, tehdejší majitel Zeleného stromu, tu hostům slibuje ubytování za mírné ceny, vybraná rakouská a uherská vína a vratislavické a žatecké pivo. V horním pravém rohu se dokonce chlubí, že hotel je "připojen na státní telefonní síť". (To tenkrát byla relativní novinka: telefonní spojení se v Liberci objevilo teprve v roce 1884).
Časy se mění; dům U zeleného stromu zůstává... (autor článku Tomáš Cvrček)
Malá Moskevská
v roce 1906
Vjezd do ulice ohraničuje po pravé straně klasicistní hotel U Zeleného
stromu a po levé novorenesanční dům obchodníka Josefa Perziny. Ten byl
zbudován na místě starého chorobince v roce 1834 a později upraven na
ředitelství okresního finančního úřadu. Jeho výstavbou se opět zůžil
průjezd do Špitálské (Malé Moskevské) ulice. Před jeho odstřelem
27.listopadu 1976 sloužil jako ubytovna. Vzadu vpravo vidíme vystupovat
Möllerův dům a proti němu po levé straně několik dodnes zachovaných
domů. Ulice nesla za první republiky jméno Lisse Gasse, česky Lešenská. (zdroj Kniha o Liberci)
Möllerův dům
(počátek 20.století)
Obytný dům (čp.141 -
IV) ve Špitálské ulici (Malá Moskevská) byl postaven roku 1803 pro
výrobce suken a obchodníka Gottfrieda Möllera podle návrhu stavitele
Johanna Josefa Kunze. Hlavním barokně tvarovaným štítem zdobeným
sochami znázorňujícími křesťanské ctnosti Víru, Naději, Lásku a Věrnost
byl orientován do ulice, podobné štíty měl i na dalších třech stranách.
Průčelí zdobily četné štuky, vstup byl zdůrazněn kamenným portálem.
Dům byl zbourán 1.března 1987 při provádění přeložky tramvajové trati.
Na severním průčelí se nacházela naivně pojatá reliéfní plastika, provedená pouze v omitce. O jejím vzniku kolovaly dvě verze.
Podle jedné se jedná o milence paní domu, jenž se zachránil před
manželem skokem z okna, přičemž se mu zázračným způsobem podařilo
zachytil se na římse.
Dodatečně, asi až po smrti svého soka v
lásce, dal tuto příhodu zvěčnit na fasádě. Podle druhé verze zpodobňuje
plastiku zednického tovaryše, který při stavbě domu spadl z lešení a od
smrti jej zachránila římsa.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Pár obrázků ze stavby Delty /2005
(archiv Pav Karel)
NÁDRAŽÍ MHD (poč. 50. let, 1992, 1996)
Městský autobusový provoz byl obnoven 16. 7. 1945. Po zestátnění 26. 10. 1945 byl provozován pod jménem Národní správa města Liberce, pak Podniky města Liberce (tramvaj, autobusy a vodárna a od roku 1949 Dopravní podnik. Postupně bylo obnoveno pět linek, označených písmeny (číslování bylo zavedeno od 1. 3. 1956), na nich byl dodržován pravidelný interval (20-120 min., později 830 mn.
Dne 15. 5. 1949 bylo stanoviště autobusů přeneseno z Benešova náměstí na nově vybudované ústřední nádraží městské aulobusové dopravy v místech vypálené synagogy. Autobusy meziměstské statní dopravy, které zde dosud parkovaly, byly přesunuty na Sokolovské náměstí. Nové garáže ve Vilové ulici ve Františkově byly dokončeny v roce 1952. Dopravu obstarávala vozidla různých značek: Gräf/Swift, Škoda, Magirus, Opel-Benz, MAN, Praga a Tatra. Na snímku je asi Opel a před ním autobus Škoda 706 RO. Tato značka tvořila od roku 1957 spolu s vylepšeným typem 706 RTO jednotný vozový park.
Nové
nádraží vzniklo roku 1954 v souvislosti s výstavbou konečné stanice
tramvajové trati Liberec - Jablonec. V roce 1957 byl na rohu Náchodské
ulice a Soukenného náměstí zbudován kolejový trojúhelník, sloužící pro
obracení prototypu nového velkoprostorového vozu T2, jezdícího ve
zkušebním provozu (1957-58) na trati do Jablonce. V roce 1970 byl na
opačném konci vybudován nový trojúhelník, nahrazený pak (1976) kolejovou
smyčkou. První autobusové zastávky byly jen vedle výhybny tramvají. Obě
nástupiště dostala později společné zastřešení a v roce 1958 bylo celé
nádraží nově osvětleno. Novinkou byl noční provoz, avšak pouze ze soboty
na neděli a před svátky. Počátkem roku 1960 bylo ve večerních hodinách
zkušebně zavedeno autobusové spojení na tramvajové lince z Rochlice do
Růžodolu I. Samoobslužné odbavování cestujících bylo poprvé vyzkoušeno
na lince č. 19 do Harcova střelnice a ještě v první polovině šedesátých
let rozšířeno na všechny autobusové linky. V roce 1967 byly zavedený
rekreační spoje do Rudolfova a k sychrovskému zámku, druhý z nich ale
musel být pro nezájem po třech měsících zrušen.
V
padesátých a šedesátých letech přebíral Dopravní podnik od Poslužného
kombinátu postupně nákladní dopravu (11 vozidel), taxislužbu (11 vozů),
potahovou službu (traktor, 4 koně a 3 valníky) a půjčovnu motorových
vozidel (1 osobní auto a 7 motocyklů). Kromě taxi však většinu těchto
služeb brzy zrušil. Do vozového parku byly průběžně dodávány autobusy
převážně městského provedení (Škoda 706 RO a RTO > 781) a od roku
1967 i tehdy nejmodernější velkoprostorové vozy ŠM 11s automatickou
převodovkou. Pro městský provoz v Liberci nevhodné maďarské vozy Ikarus
620 byly po pěti letech provozu prodány.
Od počátku osmdesátých let byly kupovány již jen Karosy B 731 a 732 v městském provedení a několik vozů C 734 a LC 735 - především pro zájezdy. Po rekonstrukci v roce 1976 bylo autobusové nádraží rozšířeno do podoby zachycené na prvním snímku.
V roce 1990 provozoval Dopravní podnik 19 autobusových linek a vozový park tvořilo 87 autobusů. Úplná přestavba nádraží MHD podle projektu architekta Kotase začala koncem roku 1994. Od listopadu 1995 sem přijíždí tramvaj z Malé Moskevské ulice. Na začátku následujícího roku začala liberecká firma Eurostav budovat odbavovací halu s provozně administrativním zázemím, která bylo hotové i s úpravou Soukenného náměstí před koncem roku 1996.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Fügnerova ulice
15.5.1995
Fügnerova ulice v roce 1995 a 1997
Do roku 1995 zde stavěly jen autobusy a vedla sem pouze tramvajová trať do Jablonce. 15. listopadu 1995 byla ovšem v rámci rekonstrukce městské tramvajové trati otevřena nová kolejová přeložka Soukenné náměstí - Fügnerova ulice - Rumunská ulice. Zastávka se ale stala nepřehlednou a začalo uvažovat o novém centru liberecké MHD. Terminál vyprojektovala společnost ANTA s.r.o. Liberec podle návrhu Ing. arch. Patrika Kotase, autora mnoha projektů mezi které patří např. stanice pražského metra Střížkov nebo liberecká vozovna. Terminál byl otevřen 1. září 1996. (zdroj Kniha o Liberci)
2001
(archiv Karel Pav)
2002
(foto Karel Pav)
Císařská (Náchodská) ulice
(20.léta 20.století, 1897)
Náchodská ulice, z níž po stavbě obchodního domu Ještěd zachoval jenom kousek, vedla po pravém břehu náhonu od Nisy, zatímco podle levého probíhala ulice U Splavu. Před Soukenným náměstím je rozděloval blok domů, který vidíme uprostřed prvního snímku. Na druhém záběru je pohled do Náchodské ulice opačným směrem, od náměstí při povodni. V popředí vyčuhuje u vody zábradlí mostku přes Harcovský potok. Z vyobrazených staveb se zachoval jen obchodní a obytný novorenesanční dům firmy F.J.Jakob (čp. 116 - IV), stojící vedle obchodního domu Ještěd (později včleněný do nově vzniklého OC Forum). Postavil ho na místě čtyř starších domků v roce 1882 Gustav Miksch. Domy zachycené úplně vlevo uzavírají prostor budoucí Fügnerovy ulice.
(pozn. Od roku 1825 procházela nově upravená tzv. císařská silnice z Prahy přes Liberec na Frýdlant v Čechách právě bývalou Náchodskou ulicí, mostkem překračovala Harcovský potok a dál stoupala Pražskou ulicí.)
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Zapomenuté kousky Liberce,
aneb centrum okresního města v roce 1978. Děkujeme za půjčení vašich negativů, o kterých si mnohokrát myslíte, že obsahují nezajímavé záběry. (Boveraclub)
Plastika "Rodina" od Jana Kodeta
je ve sbírce Oblastní galerie Liberec. V roce 1962 byla galerií zapůjčena a umístěna v parčíku ve Fügnerově ulici, na místě současného terminálu MHD. Díky bezednému archivu Boveraclubu si můžeme z dobových fotografií udělat představu, jak soše slušela její venkovní etapa. Foto: Archiv Boveraclubu a © Oblastní galerie Liberec.
Malá Moskevská x Lipová ulice
(archiv Hans Oldskull)
Anenský dvůr (1995)
Historie čtyřpodlažního domu nezvyklého
trohúhelníkovitého půdorysu, stojícího u přechodu prastaré zemské cesty
přes Harcovský potok, je úzce spjata se známou muzikantskou rodinou
Prokschů.
Z ní se nejvíc proslavil učitel hudby Josef Proksch, jenž
si s bratrem Antonem otevřel hudební školu. Po Josefově odchodu do Prahy
(1830) ji vedl dál samotný Anton, který se zároveň zabýval výrobou
klavíru a pianin. Dílnu měl v Lipové ulici, od roku 1877 měla firma Proksch
továrnu na klavíry opodál v domě čp.165 - IV. Podnik ale proslavil
teprve jeho syn Josef, kterému se podařilo získat pozemek po starém
špitálu a postavit zde roku 1890 opravdový palác s reprezentační
výstavní a prodejní síní hudebních nástrojů v přízemí. Pojmenoval ho
Annhof (Anenský dvůr) na počest své tety Anny Finkové, znamenité
klavíristky působící ve Vídni. Dům postavil liberecký stavitel Ferdinand
Scholze, sochařská výzdoba je dílem Josefa Elstnera z Liberce. Na
návrhu spolupracoval autor projektu radnice vídeňský architekt Franz
Neumann. Vynikající novorenesanční stavba, která zakončuje průhled
údolím Harcovského potoka, má vstup z dnešní ulice M.Horákové,
architektonicky je však více zdůrazněn bývalý vchod do prodejny klavírů
na nároží, zdobený dvěma atlanty podpírajícími vysunutý arkýř.
Při
opravě střechy v 70.letech 20.století byla necitlivě odstraněna
charakteristická věžička na nároží. Po další důkladné rekonstrukci v
devadesátých letech zde byla umístěna Česká pojišťovna, Pragobanka a
několik dalších podniků.
Od té doby se zde vystřídalo několik nájemců.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci,1996)
Neděle 17.8.1958
a procházka z Fügnerky, přes Bídu do Mlýnské. A co jiného Erwin fotil než tramvaje.
Procházka po Anenhofu v roce 1993......
(archiv František Zikmund)
Na Fügnerce ještě bez kruháče (křižovatka ulic M. Horákové, Blažkova, Na Pláni, Lipová atd.) 1994 (archiv Petr Kolín)
Dolní centrum s možností zatočit k Balónu a do Lipové přímo z Bídy. (1996)
(archiv P.Kolín)
Liberecký jírovec, též zvaný Jírovec stěhovavý,
je zhruba 150 let starý památný strom, v městské části Perštýn blízko Krajského úřadu Libereckého kraje. Do obecného povědomí se dostal především v souvislosti s přesazením roku 2007 z důvodu výstavby obchodního centra Fórum. Tehdy byl chráněný jako registrovaný významný krajinný prvek. Dne 5. března 2014 byla registrace zrušena a s platností k tomuto datu byl vyhlášen památným stromem ze zákona.
Strom rostl ve dvoře objektu KORD Liberec, který od roku 1867 sloužil jako vojenská a později policejní kasárna. Tomuto datu odpovídá i výsadba stromu. Roku 1995 byl objekt odstraněn, jírovec se stal dominantou otevřeného
prostoru uprostřed parkoviště, čímž zaujal tehdejší pracovníky odboru
životního prostředí. Strom byl registrovaný jako významný krajinný prvek z důvodu svého
stáří, vzrůstů, a hlavně proto, že šlo o solitérní strom uprostřed
městské zástavby.
Výstavba komplexu Fórum a možnosti řešení
Pozemek bývalých kasáren od města koupil investor s úmyslem výstavby obchodně společenského centra - Fórum Liberec. S chráněným stromem ale projekt nového komplexu nepočítal, a tak bylo nutné začít hledat řešení. Pro město bylo poražení stromu, jehož hodnota byla vyčíslena na částku přesahující 1,3 milionu Kč, neakceptovatelné. Magistrát ale vydal souhlasné stanovisko k přesazení stromu zhruba o 350 metrů směrem k budově správy CHKO Jizerské hory.
Náklady na přesazení byly vyčíslené na 7 miliónů korun, s jejichž úhradou investor souhlasil. Rovněž složil městu kauci ve výši ceny stromu (1,3 milionu Kč) pro případ, že by strom nepřežil. Poté začaly přípravy. Do čela akce byl vybrán Ing. Jaroslav Kolařík, Ph.D. ze společnosti Safe Trees, s.r.o., přípravné práce měla na starost firma Baobab - péče o zeleň, s.r.o., samotný přesun realizovala společnost APB Plzeň, a.s. a přípravu transportní konstrukce dostala k realizaci společnost Zakládání staveb, a. s.
Přesazení
Přípravné práce začaly v roce 2006, kdy firma Baobab vytvořila kořenovou clonu kolem budoucího kořenového balu. Koruna byla upravena prosvětlovacím a symetrizačním řezem.
Přípravy na samotné přesazení započaly 20. února 2007. Původní návrh realizovat přesun po kolejích se ukázal jako nevhodný, a tak bylo rozhodnuto dopravit strom na nové stanoviště vzduchem - na jeřábu. Vyjmutí stromu začalo výkopem startovací jámy pro vytvoření manipulačního prostoru. Vytěžením obvodové rýhy a obedněním vznikl kořenový bal o rozměrech 8 × 8 × 2 metry. Manipulační prostor byl využit k podsunutí trubkové transportní konstrukce pod bal a následně strom podříznut. Následovala montáž nosníků na vyčnívající části trubkové konstrukce, ke kterým byl následně strom zafixován.
Protože trasu přesunu dělila komunikace a nebylo možné na nezbytně nutnou dobu přerušit provoz, byl přesun rozdělen na dvě fáze. V první došlo na přípravu dráhy z písku a panelů, montáž jednoho z největších jeřábů, který je v České republice k dispozici, a vyzvednutí 247 tun těžkého stromu s balem (uváděn je i údaj 320 tun[5]). Ten byl následně pomocí jeřábu převezen až ke komunikaci, kde pracovníci zajistili kořenový bal geotextilií před vysycháním.
Během týdne došlo k demontáži jeřábu, jeho opětovnému sestavení na druhé straně komunikace a přípravě jámy o rozměrech 10 × 10 metrů v cílovém stanovišti. Dno vyplnilo lože z propustného materiálu, na které po odstranění konstrukce dosedl kořenový bal stromu, zbytek byl doplněn vhodnou zeminou.
Následná péče
Po přesazení došlo k ukotvení stromu a instalaci automatického zavlažovacího zařízení, které mělo kompenzovat ztrátu asimilačních kořenů zodpovědných za přísun vody. Závěrem akce, dne 29. března 2007, provedli pracovníci opravný řez koruny a úpravu okolí. Následnou péči k adaptaci stromu na nové stanoviště měla na starost firma EKOFLORA LIBEREC s.r.o.
Stavební práce v těsné blízkosti stromu vedly k poškozování kotvícího systému. Aby ocelová lana nepoškozovala větve a nezarůstala, bylo rozhodnuto o jejich odstranění. Poškozeno bylo i automatické zavlažovací zařízení, jehož úlohu dočasně převzala hadice pro povrchovou závlahu. Na opravu došlo až na konci července 2008.
Adaptaci stromu narušovaly pokračující stavební práce (navážky, chemické znečištění ze stavebního náčiní, zhutňování okolní půdy), a tak bylo na základě posudku Ing. Jaroslava Kolaříka, Ph.D. rozšířeno ochranné pásmo stromu z původního rozsahu, který odpovídal obvodu kořenového balu, na průmět koruny rozšíření o 1,5 metru a oploceno.
Kritika
Před, během i po akci se zvedlo několik vln kritiky z řad laické i odborné veřejnosti. Laiky zaujala především první fáze přesunu a její přípravy, během nichž se rozdělili na několik táborů: Někteří nevěřili, že strom bude možné vůbec přestěhovat, další kritizovali využití finančních prostředků jako neúčelné a pravděpodobně nejpočetnější skupina nevěřila, že strom může takový zásah přežít.
Podobný názor sdílela i řada odborníků, kteří se však lišili názorem na čas, po který strom po zásahu bude žít. Dále byly kritizovány konkrétní body jako:
- ústup investorovi (významný krajinný prvek byl vyhlášen s ohledem na původní stanoviště stromu)
- neekonomické využití prostředků (částka 7 milionů stačí k výsadbě 700 vzrostlých stromů)
- krátkodobé přípravy stromu k přesazení na poslední chvíli (půl roku namísto několika let)
Nakonec bylo kritizováno i srovnávání akce s přesazením 120 let starého dubu na Floridě, protože pro dub je s ohledem na délku jeho života tento věk mládí, zatímco pro jírovec relativně vysoké stáří.
(zdroj Wikipedie, foto archiv Mike Bike a Petr Bláha)
Budova koncernu Elitex
V roce 1958 vzniklo Sdružení podniků textilního strojírenství v Chrastavě, zahrnující i liberecké textilní strojírny. Po sedmi letech (22.6.1965) byla organizace změněna na výrobní a hospodářskou jednotku (VHJ) Elitex se sídlem v Liberci, sdružující výrobce textilních strojů z celé republiky, tj. 14 hospodářských organizací s téměř 20 000 pracovníky. V Liberci patřil Elitexu závod na výrobu snovacích strojů a fulárů (dříve Billig) ve Františkově, VÚTS a od roku 1963 inženýrsko - dodavatelská organizace Strojintex. Od 1.1. 1976 byla VHJ přeměněna na koncern. Čtrnáctipodlažní budovu Elitexu na ulici Horákové postavili polští stavbaři z Opole (1978). Vedle generálního ředitelství v ní sídlila koncernová inženýrská organizace (původně Strojintex), hlavní čsl dodavatel investičních celků v tuzemsku i zahraničí. Přilehlé zalomené třípodlažní křídlo bylo dokončeno ve druhé etapě (1988). Sídlí v něm Elitron, a.s., který vznikl z Elitexu 06 Chrastava jako speciální závod na vývoj a výrobu elektroniky pro textilní stroje. V posledních letech minulého století se výrobní program zaměřil na kabelovou televizi, speciální řídící systémy a desky plošných spojů. K 30.6.1990 se koncern rozpadl na 13 samostatných akciových společností. V Liberci zůstal Elitex, Elitron, Strojintex a Výzkumný ústav textilních strojů.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Pozn. Bývalý Elitex v Liberci skončil v roce 2008
15.2.2008
Liberec - Konec výroby oznámil v uplynulých dnech liberecký závod firmy Oerlikon. Bývalý Elitex tak v nejbližší době propustí přes padesát lidí."Švýcarský vlastník rozhodl o ukončení produktových řad, které se vyráběly právě v libereckém závodě. Jedná se obecně o výrobu speciálních soukacích strojů," vysvětlil Deníku důvody ředitel firmy Oerlikon Daniel Švrčina.Všech čtyřiapadesát zaměstnanců libereckého závodu se tak ocitne na dlažbě. Propouštění bude sice postupné, třicet dva lidí však dostane výpověď již v průběhu tohoto měsíce."Mezi propuštěnými jsou vesměs technici, konstruktéři či zásobovači," informoval Jan Kutílek z personálního útvaru firmy. Podle mluvčího libereckého úřadu práce Ladislava Dvořáka by však tito propuštění zaměstnanci neměli zůstat dlouho bez práce."Jedná se vesměs o kvalitní profese ve strojírenském oboru. Tito zaměstnanci mají dlouhodobě velmi dobré uplatnění, a tak předpokládáme, že se o ně liberecké firmy doslova poperou," uvedl Ladislav Dvořák, podle něhož tak ukončení výroby nebude mít na liberecký trh práce žádný výrazný dopad."Ať už se jedná o vyučeného, středoškoláka či vysokoškoláka, o pracovníky z oblasti strojírenství je neustále velký zájem," dodal Dvořák.Liberecký závod firmy, která vyrábí zařízení pro textilní průmysl, neukončí výrobu ze dne na den, ale postupně. Definitivní konec nastane podle vedení firmy během několika měsíců."Nové zakázky již sjednávat nebudeme, ty staré se však ještě musí dokončit. Předpokládáme, že k úplnému ukončení výroby v libereckém závodě dojde někdy v průběhu letošního roku," řekl ředitel firmy Oerlikon Červený Kostelec, pod kterou liberecký závod patří, Daniel Švrčina.Oerlikon není první firmou, která letos na Liberecku propouští své zaměstnance. V průběhu ledna propustila přes 160 svých zaměstnanců v bývalém libereckém okrese také sklářská firma Preciosa.Ani v tomto případě však podle Ladislava Dvořáka z libereckého úřadu práce výpovědi nijak zásadně neovlivní zdejší pracovní trh. "Jde o zapracované zkušené zaměstnance kvalitních profesí, kterých je na libereckém trhu práce nedostatek," uvedl Ladislav Dvořák. Společnost Preciosa propustila 130 zaměstnanců liberecké pobočky a osmatřicet pracovníků závodu v Jablonném v Podještědí.
15.2.2008 AUTOR: ALEŠ VÁVRA
Panorama údolí Harcovského potoka v roce 1928
Několik pohledů z míst točny tramvaje na Fügnerově ulici před regulací
Harcovského potoka a po ní. Na prvním snimku je původní stav, kdy
plochy po obou březích zabíralo zahradnictví, za nímž vidíme zadní
trakty domů v Malé Moskevské a Revoluční ulici, zcela vpravo pak část
Anenského dvora. Za zahradnickým domkem je patrový objekt vedlejšího
provozu Bienertovy továrny, upravený v šedesátých letech pro potřeby
tiskárny Ruch. Za ním vyniká klasicistní Möllerův dům, nalevo vystupují
dva domy postavené v Revoluční ulici (čp.130-IV z roku 1895 a 126-IV z
roku 1900) a za křovím se rýsují objekty YMCY.
Další dva pohledy
jsou ze stejného místa u Anenského dvora - z bývalého mostu přes potok.
Ten je už, jak vidno v pravé polovině panorámatu, zaklenut ve vyvýšeném
břehu, jenž oddělil budovu YMCY od hřiště umístěného v původním údolí.
Po hřebeni probíhal chodník, základ pozdější Fügnerovy ulice. Potok byl
napřímen a po bývalém meandru zůstala prohlubeň s vyzděným levým břehem,
označená na starých mapách jako Tiefgrund (proláklina), která je patrná
před čtyřpodlažním objektem Bienertovy tkakcovny, postavené v roce
1900). Po druhé světové válce v ní sídlilo Krajkářské a prýmkařské
družstvo a roku 1960 objekt ustoupil nádraží městské hromadné dopravy.
Tehdy zmizely také oba domy zachycené nalevo (čp. 166-IV a 164-IV), mezi
nimiž probíhala Laufrova (Blažkova) ulice. Při úpravách byl terén
srovnán do úrovně dnešní ulice M.Horákové, kterou vidíme zcela vlevo a
jež v době pořízení snímku nesla jméno Rochlická. Představu původní
úrovni terénu dodnes poskytuje dvorek za bývalou YMCOU. V těch místech
dnes stojí obchodni centrum Delta (LBC), jež uzavřelo blok za Dunajem.
(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996, nakladatel Dialog)
Regulace Harcovského potoka
v roce 1926
Harcovský potok v místech dnešní Fügnerovy ulice byl zaklenut až v roce 1928. Jeho tok původně obcházel Anenský dvůr, ale při regulaci byl, jak je patrno z posledního snímku, odkloněn a Anenský dvůr se tak ocitl na opačném břehu. V průhledu je původní nároží ulic Lipové a Malé Moskevské, kde dnes stojí obchodní dům Balon. Vpravo vystupuje roh Altmannovy barvírny. Prostřednímu záběru dominuje vyvýšené zaklenutí potoka, vedle něhož vzniklo hřiště YMCA. Při budování Fügnerovy ulice v padesátých letech bylo celé okolí zavezeno natolik, že se betonové koryto ocitlo pod úrovní terénu.
(zdroj Kniha o Liberci)
.
Liberecká YMCA ... aneb když Fügnerka byla hřištěm
Je to jeden z těch domů, které jsem mnohokrát minul, a pro jeho současnou nevzhlednost jsem mu nikdy nevěnoval pozornost, a teď zjišťuju, že za tou šedivou fasádou se možná skrývá docela zajímavá historie. Impulsem pro spekulace o ní jsou přiložené obrázky, které jsem posbíral buď tady nebo různě po internetu.
První je reklama z libereckého adresáře, vydaného v roce 1925, a liberecká YMCA, která, soudě podle nápisu na fasádě, přišla do Liberce akorát předchozí rok, se tu představuje. Upoutávkou je sice jen kresba, nikoli fotka, ale dost možná je to jediné dochované vyobrazení vnitřního dvora toho domu z dané doby. A ono to tam tenkrát bylo docela hezký! Zvlášť když tam ještě nezacláněl od západu Dunaj. Potenciálním hostům tu YMCA slibuje ústřední topení, hernu, studovnu, společenskou místnost i divadelní sál - to vše s plnou penzí za 400 až 550 korun měsíčně.
Samozřejmě, žádná YMCA se neobejde bez hřiště: sport po křesťansku byl součástí podstaty její mise. (Jak možná víte, YMCA vynalezla basketbal i volejbal - obojí jako pokus dát mladým mužům příležitost se fyzicky vybít, ale bez násilí. Proto v kontrastu k rugby a fotbalu, které se hrajou po zemi a je při nich spousta rvaní a strkání, v basketbalu i volejbalu je těžiště hry ve vzduchu a hráči nemají sebemenší důvod se jakkoli dotýkat, natož násilně - inu, vskutku křesťanské hry! Právě díky YMCA se tyhle sporty rozšířily do světa, včetně Česka). Na reklamě z roku 1928, kdy už si YMCA mohla dovolit fotku místo kresby, i na leteckém snímku z roku 1938 je to hřiště vidět, hlavně ten běžecký ovál, i když tu detekuji určitý rozdíl v prostorové dispozici. Následuje jedna fotka hřiště trochu víc z nadhledu, u níž tu ve skupině byly pochybnosti o dataci, ale v kontextu ostatních fotek se mi teď zdá, že to pravděpodobně bude ze zhruba stejné doby jako ta reklama, tedy z přelomu 20. a 30. let.
Po válce, jak ukazuje další letecký snímek z let 1952-54, už byla po běžeckém oválu veta a vedla tudy ulice. V roce 1957 byl dům zrovna pod lešením a možná právě to byl ten moment, kdy přišel o většinu svých dekorativních prvků. Jak to nakonec po té estetické stránce dopadlo, je vidět ze dvou současných satelitních fotek.
A co se s tím domem a v něm dělo od 50. let dále, to ponechávám k doplnění pamětníkům... (autor článku Tomáš Cvrček)
Stará Soukenická valcha
Místo staré dřevěné valchy, postavené vrchností brzy po příchodu
prvních vyučených mistrů do Liberce (1580), byla roku 1632 vybudována
zděná patrová budova s novým vybavením, jež pak po dlouhou dobu sloužila
libereckému soukenickému cechu (čp.99-IV). Výše položený rybníček
poskytoval dostatek vody i za suchých období. Pro vrchnost, která ji
postavila, představovala valcha nový zdroj příjmů: soukeníci platili
nejprve od kusu (4 - 8 grošů), od roku 1625 odváděl cech pravidelný
roční úrok 120 kop grošů, který byl po postavení kamenné valchy
zvyšován , až dosáhl koncem 17.století 1000 zlatých. Stála na levém
břehu Nisy a přijíždělo se k ní Rochlickou ulicí, pozdější císařskou
silnicí (Dr.M.Horákové), kterou vidíme probíhat za ní. Vzadu na obzoru
vystupuje střecha Střelnice. Původní valcha byla 22.3.1764 stržena a do
5.dubna téhož roku vybudována znovu, tentokrát z kamenného zdiva. Roku
1857 byl přistaven třetí sál a o tři toky později proběhla další
přestavba. Když se vedle ní zastavily koleje dolního nákladového
nádraží, prodal ji roku 1899 soukenický cech ředitelství ústecko -
teplické dráhy. Z výnosu tohoto výhodného prodeje byly uhrazeny nejen
všechny cechovní dluhy, ale v roce 1901 mohla být oprávněným členům
vyplacena dividenda 20 K. Mistrovská slavnost na počest prodeje se
konala také následujícího roku. Číslo popisné 99-IV sice dodnes
existuje, ale jedná se o novodobou stavbu, takže jedinou upomínkou
zůstalo jméno uličky U Valchy. (zdroj Kniha o Liberci)
Průtrž v Liberci 26.4.2014
archiv Jan Cichý
V sobotu 12.5.1951
to vzal Erwin Cettineo procházkou z centra na Rochlice. Na křižovatce ulic M. Horákové a Náchodské zachytil rozpracovanou přeložku tramvajové tratě, poblíž Košické pak i motorový vůz č. 15 (1904) na lince č. 2.
Hostinec u města Norimberka.
(Pohlednice, poč. 20.století)
Hostinec (čp.103 - IV) stával na rohu ulic Fialkové a Horákové v místech Elitexu (S - Tower). Od roku 1875 se tu večer scházeli důvěrníci z okolí, tvořící severočeský výbor sociální demokracie. Liberec měl čtyři zástupce, po dvou náleželo Stráži, Pavlovicím, Ruprechticím, Doubí, Kateřinkám, Ostašovu, Janovu Dolu, Františkovu, Karlovu a Chrastavě. Liberec jako sídlo časopisu Albeiterfreund, dvou odborových sdružení a dělnického pěveckého spolku, byl početně zvýhodněn. Prvním důvěrníkem za Liberec byl zvolen příslušník starší generace soukenických tovaryšů Anton Fledl. Každý člen přispíval týdně dvěma krejcary. Jeden byl pro místní agitaci a druhý se odváděl ústředí.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
