Staroměstské náměstí (dnes náměstí Dr .Edvarda Beneše) na dobové pohlednici z roku 1917.

AUTOBUSOVÁ DOPRAVA

První autobusová linka Liberecké pouliční dráhy zahájila provoz 1. října 1927 na trati Benešovo náměstí - Ruprechtice. Nastala tak nová etapa rozvoje městské hromadné dopravy, která však v následujících desetiletích musela překonat ještě mnoho těžkostí. Pro první linku byly objednány tři autobusy u firmy Fross-Bussig v Praze, později byl dodán další vůz s karoserií z lehkých kovů.

Na přelomu dvacátých a třicátých let začalo také několik soukromých dopravců provozovat autobusové spojení do blízkého 1 vzdálenějšího okolí: do Chrastavy, Hrádku nad Nisou, Stráže nad Nisou, Pavlovic, Kateřinek (přes Ruprechtice), Rudolfova, Bedřichova, Janova nad Nisou, Doubí, Vesce, Dlouhého Mostu, Františkova a Karlinek.

Město však neprojevilo o tento druh dopravy větší zájem. Teprve začátkem třicátých let zahájila Liberecká pouliční dráha provoz na dalších dvou autobusových linkách: č. 5 do Harcova (15.5. 1932) a č.6 do Janova Dolu ke kostelu (10. 6.1932). Číslem 4 byla označena již zavedená linka do Ruprechtic. Všechny tři tratě začínaly na Benešově náměstí. Další rozvoj nepříznivě ovlivnilo rozhodnutí vlády o odvodu 30 % daně z provozu linek, jež vedly za hranice města. Linka č. 6 byla proto ukončena již Na Jeřábu (6.1.1933) a později spojena v jedinou průběžnou trať s linkou č.5 (1.5.1933). Také provoz do Ruprechtic byl omezen a 11. září 1933 byla tato linka spolu s autobusy předána společnosti K.V.G. (Kraftwagenverkehrsgeselischaft), která o několik dní později převzala i linku č.5 (16.9.). Zároveň byla trať č. 6 zrušena. Po zahájení provozu lanové dráhy na Ještěd byla po dobu tří let udržována kyvadlová doprava jedním autobusem od konečné stanice tramvaje v Horním Hanychově ke stanici lanovky (od 8.5. 1933). Policejní příručka z roku 1936 zaznamenává celkem 15 soukromých autobusových linek a dvě státní dálkové linky ČSD do Frýdlantu a Hamru na Jezeře.

K obnovení autobusového provozu Liberecké pouliční dráhy došlo až koncem třicátých let, kdy byly převzaty soukromé linky do Pavlovic, Stráže nad Nisou, Krásné Studánky, Mníšku. Chrastavy, dále do Starých Pavlovic ke stadionu, Nových Pavlovic (I. 5. 1939) a o něco později i do Františkova a Karlinek s prodloužením do Ostašova - 1. 7. 1939). Tyto tratě dosud provozovali dopravci Heinrich Thomas ze Starých Pavlovic a Richard Müller z Liberce.

Začátkem čtyřicátých let zabezpečovala Liberecká pouliční dráha dopravu na autobusových Iinkách do Stráže nad Nisou a Pavlovic (č. 6), do Mníšku a Chrastavy (č.7) a do Františkova, Karlinek a Ostašova (č.. Později k nim pŕibyla i linka č 5 do Ruprechtic, Kateřinek a Rudolfova, převzatá od společnosti K.V.G. (1.1.1942).

Nejdříve byl provoz udržován starými vozidly, v roce 1939 se však podařilo zakoupit pět nových autobusů značek Škoda, Opel-Blitz a Magirus. Ve válečných letech bylo dodano jestě jedenáct nových autobusů značek Gräf a Stift a znovu Magirus. V této době docházelo často pro nedostatek pohonných hmot k omezování či krátkodobému zastavování provozu. V rámci úspor byl zrušen souběžný provoz autobusů a tramvají. Konečná stanice linky do Ostašova byla přesunuta z Benešova náměstí k nádraží (6.11.1941) a konečná linky do Stráže nad Nisou do Růžodolu I (1.1.1942). Jeden autobus upravený na pohon svítiplynem zcela shořel už při zkušební jízdě. Dva další byly předány jako válečná výpomoc do Saarsbrückenu. V roce 1945 byly všechny autobusy použity pro přepravu uprchlíků před rychle se blížící frontou. Počátkem května byl autobusový provoz úplně zastaven a doprava obnovena až v červenci.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Filmová hádanka 1

Kde se nacházíme?

Jaký je rok?

Z jakého filmu je snímek?

Kdo si zahrál v obchodě prodavačku?

Odpovědi:Horní část Pražské ulice vedle Džbánu. Film Pět holek na krku je z roku 1967, běží cca 48. minuta filmu. Prodavačku si zahrála Helena Růžičková a u dveří stojí Leoš Suchařípa. Další fota za původním snímkem.

Celková dispozice a vzhled domů čp.152 a 153-II odpovídaly nepochybně ostatním libereckým domům z této doby, z nichž se dodnes zčásti zachovaly tři ve Větrné uličce postavené kolem roku 1680. Objekty byly v přízemí částečně zděné a dřevěné roubené, patra měly z hrázděného zdiva, kde výplň dřevěných konstrukcí tvořila hliněná mazanina na tyčovině. Stejnou podobu měly i štíty u nichž však během doby došlo k zjednodušení zakrytím štítu prkny se svislým laťováním. Patro podpíraly dřevěné sloupky loubí. Vstup do objektů byl u původní přízemní zástavby z boku, z proluky mezi jednotlivými domy. Po přestavbě domů na patrové byla již využita celá šířka parcely a vchod do objektů se přesunul do uličního průčelí v loubí. Místnosti v přední části přízemí sloužily jako prodejny, případně šenkovny, v zadní části jako sklady a kuchyně. Prostory v patře byly obytné, bez využití podkroví.

První zděná přestavba

Oba domy čp.152 a 153-II, i celou Pražskou ulici, zasáhly počátkem 19. století dvě události. Předně to bylo zmiňované nařízení vrchnosti z roku 1807 zakazující výstavbu dřevěných domů v Liberci, dále napojení ulice na jednu větev Císařské silnice z Prahy. Tím došlo i k nezbytné výškové úpravě ulice, což urychlilo přestavbu starých dřevěných domů na zděné, patrové, s barokně tvarovanými štíty, většinou ještě s loubím obloukovitě ukončeným. Jak dokazuje plán města z roku 1852, zůstalo v té době loubí nejen u domů čp.152 a 153-II, ale i u sousedních domů čp.150 a 151-II. Přestavba dřevěného objektu čp.152-II na zděný se uskutečnila v roce 1825, za majitele pekaře Aloise Spielmanna, u domu čp.153-II v roce 1826, kdy jej koupil od Franze Neubauera řezník Josef Löffler. Po této první zděné proměně si zachovaly oba domy klasicistní podobu až do roku 1895. V té době už stály u domu čp.158-II ve dvoře nižší pomocné objekty.

Druhá zděná přestavba

Majitelé domů čp.152 a 153-II, většinou zámožní obchodníci a živnostníci se během doby měnili. Roku 1893 koupil dům čp.182-II od Aloise Spielmanna cínař Christian Grunewald za 1685 zlatých. Od něho dům získal roku 1863 Emanuel Hartel, obchodník. Po jeho smrti koupili roku 1892 dům čp.152-II od dědiců obchodníci se suknem Ernst (Arnošt) a Friedrich (Bedřich) Weiselesové, každý z jedné poloviny. Již ale roku 1894 odkoupil Ernst polovinu domu od Friedricha a stal se jeho jediným vlastníkem. V témže roce se mu podařilo získat od dcery zemřelého řezníka a uzenáře Löfflera Marie Jantschové, manželky barvíře, také sousední objekt čp.153-II. I tento dům značně vystupoval do prostoru ulice svým štítem a zděným loubím. V té době již některé domy v Pražské ulici prošly přestavbou v duchu historizujícího slohu a ustoupily na městským magistrátem nově stanovenou regulační čáru ulice. Tím bylo docíleno rozšíření ulice o plochu loubí. Také Ernst Weiseles nový majitel domu čp.153-II se rozhodl, že provede jeho přestavbu. Vypracováním projektu pověřil libereckého stavitele Antonina Worfa.

Podle Worfova návrhu, měl vzniknout v místě klasicistního, dvoupodlažního domu s loubím, na poměrně úzké parcele čp.153-II, čtyřpodlažní dvouosý obytný dům s prodejnou v přízemí. Hlavni vstup byl umístěn excentricky na severní straně domu. Průčelí do Pražské ulice měl zdobit osově umístěný novorenesanční štít, jakási teminiscence na štíty předcházejících staveb. Weiseles současně připravoval výstavbu dvoupodlažního objektu ve dvoře, až na sa" mých hranicích pozemku sousedního objektu čp.154-II. Měl obsa" hovat v přízemí sklad, v patře vzorkovnu, střihárnu a kancelář. No" vostavba přední budovy měla být podle požadavku města situována v nové regulační čáře a bez loubí. V té době již stála v sousedství čtyřpodlažní novostavba na místě čp.150-II a bylo zřejmé, že výstav" bou nového domu čp.153-II by původní nižší objekt čp.152-II, který se nacházel mezi nimi, vytvářel podivný kontrast. Proto Weiseles změnil svůj stavební záměr a rozhodl se vybudovat nový objekt, po" stavený na obou parcelách čp.152-II a 153-II. Nový návrh na novostavbu vypracoval opět stavitel Worf. Situaci mu ztěžoval nejen svažitý terén ulice, ale i skutečnost, že navrhovaným domem zatím končila čtyřpodlažní zástavba na západní straně Pražské ulice. Proto je vjeho návrhu umístěn hlavní vstup asymetricky a na jižním nároží se objevuje jakýsi náznak rizalitu se širokým sdruženým oknem a bohatě zdobeným štítem. Nad hlavním vstupem architektonicky končený cibulovitou stříškou. Při umístění nového objektu ztěžovala dále celou situaci skutečnost, že se regulační uliční čára lomila právě na rozhraní mezi domy čp.152 a 153-II. Na žádost Weiselese byla provedena změna regulační čáry a zlom byl posunut až k sever. nímu nároží domu čp.154-II. Tím ovšem Weiseles přišel nejen a plochu zrušeného loubí, ale ještě i o menší část pozemku čp.152-II, odděleného posunutím regulační čáry. Z neznámého důvodu svěřil pak Weiseles provedení stavby staviteli Josefu Pilzovi. Brzy po jejím zahájení přišel Pilz s návrhy na změnu projektu, podle nichž byl pak Obytný a obchodní dům postaven a dostal přiděleno čp.152-II. Čísla Čp.153-II bylo zrušeno a zmizelo z mapy města. Nový dům čp. 152-II obsahoval v přízemí a I. patře (mezaninu) obchodní místnosti, ve druhém a třetím patře po dvou velkých bytech. Do užívání byl předán na jaře roku 1897.

Když byl v roce 1895 postaven sousední čtyřpodlažní dům čp.150-II, dostal jeho majitel Franz Posselt od města za zrušené loubí náhradu ve výši 400 zlatých. Je proto pochopitelné, že i Wei, Seles po dostavbě svého domu žádal od města za postoupenépozemky pro rozšíření ulice náhradu ve výši 250 zlatých za každý ftvereční sáh. Celkem se jednalo o 8,06 čtverečního sáhu (28.96m²). Město však tento požadavek kategoricky odmítlo. Záležitosti se ujali advokáti a vznikl spor, který se dostal až na Zemské zastupitelství v Praze a nakonec k Ministerstvu vnitra do Vídně. Jak vážně posuzovala tento spor správa města je patrné i z toho, že si vyžádala stanovisko z 18 našich a zahraničních měst o jejich postupu v podobných případech.

S menšími změnami byla stavba podle projektu stavitele Josefa Pilze na jaře roku 1897 dokončena a předána do užívání. Novorenesanční průčelí Weiselesova paláce obohatilo vzhled Pražské ulice, v té době Schückerovy. Weiselesův obchodní a obytný dům využívající pro prodej i druhé nadzemní podlaží (mezanin) patří k prvním svého druhu v Liberci. V jeho uličním průčelí dominovaly velké výkladní skříně, jejichž skleněné tabule dělí pouze konstrukčně nezbytné štíhlé profily ocelových sloupů. Svým vzhledem již ohlašovaly nástup secese, nového stavebního slohu, právě tak jako architektonicky zajímavě ztvárněné obložení průčelí prvního patra dřevem. Nastupující secesi bylo ovlivněno i ukončení arkýře v pátém podlaží, vystupující z roviny mansardové střechy kryté štípanou břidlicí. Místo původně navrženého bohatě členěného novorenesančního štítu, zde vznikl osmiboký kubus, zakrytý jednoduchou stanovou stříškou. U vchodu do budovy zůstal původně uvažovaný, bohatě profilovaný novorenesanční portál, ukončený rozeklaným segmentovým frontonem. Dvoukřídlové vchodové dveře mají půlkruhový záklenek se sklenětou výplní. Střed budovy je zdůrazněn čtyřbokým arkýřem, probíhajícím přes třetí a čtvrté podlaží. Jeho třídílná okna jsou ve třetím bodlaží ukončena rovným nadpražím, ve čtvrtém podlaží elipsovitým záklenkem. Po obou stranách arkýře se nacházejí v každém bodlaží dvě sdružená okna, ve třetím nadzemním podlaží s rovným hadpražím, ve čtvrtém podlaží s půlkruhovým záklenkem. Parapety oken ve třetím podlaží zdobí kuželky, figurální reliéfovou výzdobu mají parapety a plochy nad okny ve čtvrtém podlaží. Na reliéfu mezi okny třetího a čtvrtého podlaží jsou štíty se symboly průmyslu a obchodu podpírané postavami andílků. Pod hlavní římsou arkýře je uprostřed reliéfového pásu s putti medailon s letopočtem roku ukončení stavby. První dvě obchodní nadzemní podlaží odděluje od nořeních obytných podlaží mohutná římsa a celé průčelí ukončuje mačně vysunutá, bohatě profilovaná hlavní římsa, podepřená klasicistním zubořezem. Část zdiva mezi okny je obložena kabřincem okrové barvy. Na spodním konci jsou tyto plochy opatřeny jednoduchou podnoží, na hoření straně mají stylizovanou hlavici složenou ze štukových ozdob a okřídlených hlav. Maskarou ovinutý vavřínovým věncem je umístěn na arkýři mezi okny třetího a čtvrtého podlaží.

Dispozičně je dům řešen osově. Jeho středem probíhá v přízemí průchozí chodba s výstupem na dvůr. Z ní vede uprostřed tříramenné schodiště se segmentovým nástupním ramenem. Schodiště je opatřeno železným kovaným zábradlím se zajímavým ukončením ve tvaru dračí hlavy. Strop průchodu zdobí štuková výzdoba. Schodiště osvětlovaly z obou stran prostorné prosklené světlíky.

Budova čp.158-II je z větší části podsklepená. Do suterénu vedl přístup z hlavního schodiště v chodbě domu a boční vstup ze dvora, jehož úroveň je nižší. Zatímco bývalý dům čp.153-II byl celý podsklepený, u sousedního domu čp.152-II byla podsklepena pouze jeho přední část přiléhající k Pražské ulici. U hlavního schodiště se v suterénu bývalého domu čp.153-II nacházela kruhová studna, ponechaná zde z první dřevěné zástavby.

Prostory přízemí sloužily původně výlučně obchodním účelům. Ve druhém podlaží, mezaninu, se kromě prodejen na straně do Pražské ulice, nacházel čtyřpokojový byt na nádvorní straně. Třetí a čtvrté podlaží s byty mělo stejné dispoziční řešení. V části do ulice vznikly pětipokojové byty s arkýřem ve středním pokoji, na nádvorní straně byty čtyřpokojové. Všechny byty měly příslušenství, odpoví-dající tehdejšímu standardu. Stropy pokojů ve třetím podlaži měly bohatou štukovou výzdobu.

Ve dvoře na jižní straně domu čp.152-II byla v roce 1895 Postavena libereckou stavební firmou Schär & Leupelt již zmíněná dvoupodlažní podsklepená budova čp.376-II, s pultovou střechou, v izolované poloze. V přízemí obsahovala textilní sklad a dílnu, v patře vzorkovnu, přebírku a opravnu textilního zboží a kancelář. Na protější straně dvora se téhož roku objevila přízemní budova s pultovou střechou, v níž se nacházel byt domovníka o jedné světnici a kuchyni a pro uživatele bytů v hlavní budově osm kójí kůlen.

Po smrti Ernsta Weiselese převzala dům roku 1909 jeho manželka Berta. Od ní přešel dům v roce 1914 do vlastnictví vídeňské banky Pensionsfond der Angestelter der Wiener Bank, která jej měla v držení až do roku 1924, kdy se stala majitelem Česká banka Praha. Po ní se ve vlastnictví střídaly pouze peněžní ústavy. V roce 1929 Česká banka Union z Prahy, v roce 1939 DOd svého zrodu prodělával objekt jen malé změny, které se soustředily převážně na práce nepřekračující rámec běžné údržby, nejčastěji prováděné v přízemí a prvním patře, podle potřeb střídajících se uživatelů. Tradičně zde užíval pravou stranu od vchodu textil a galanterie, levou stranu pak peněžnictví. V padesátých letech došlo k požáru v podstřeší. Při rekonstrukci zničených částí bylo přistavěno další, páté podlaží a v něm vznikly dva třípokojové byty s okny do Pražské ulice. Prostory na nádvorní straně zůstaly půdou. Velká typová okna a celkové, ryze účelové, pojetí nástavby v ničem neodpovídalo ušlechtilému novorenesančnímu průčelí budovy. NaŠtěstí při pohledu z úzké Pražské ulice zakrývala zčásti tuto nástavbu mohutná, značně vyložená, hlavní římsa. V přízemí byly v roce 1991 provedeny nákladnější úpravy pro banku Bohemia. eutsche Bank, Filiale Reichenberg, roku 1940 Gotfaer Feuer Versicherungsbank. Po válce v květnu 1946 byla vložena na budovu národní správa, od níž v roce 1955 přešel objekt na Oblastní bytový komunální podnik v Liberci. Dne 20.února 1962 byl dům čp.152-II převeden na Městský národní výbor v Liberci, domovní správu, která objekt spravovala 33 let Teprve v roce 1995 se po složitých jednáních stala vlastníkem domu akciová společnost Severočeská vodárenská společnost v Liberci.

Přestavba v letech 1996 - 1997

Velkými proměnami prošla budova čp.152-II v letech 1996-97, když se stala jejím majitelem Severočeská vodárenská společnost a.s. v Liberci. Za ředitele inženýra Ivo Sušického byl celý objekt podroben rozsáhlé rekonstrukci a dostavbě. Vzhledem k jeho umístění v centru městské památkové zóny (MPZ), zde kromě požadavků účelových sehrály svou úlohu i požadavky státní správy. Rekonstrukci budovy prováděla Stavební hrádecká společnost podle návrhu libereckého architekta Václava Macka.

Po dokončení přestavby vznikly v suterénu výstavní prostory, přístupné z Pražské ulice novým vstupem a schodištěm umístěným vpravo vedle hlavního vchodu. Kromě těchto výstavních prostor je zde umístěna strojovna klimatizace, šatny, sociální zázemí a sklady, přístupné přímo ze dvora. V přízemí (I.nadzemním podlaží), zaujímá střed budovy hlavní vstup, který si zachoval původní reprezentační vzhled. Prostory po jeho levé straně obsadila První městská banka a.s., která vystřídala banku Bohemia. Po pravé straně vstupu se objevil již zmíněný nový vstup do galerie Studna v suterénu. Další prostory přízemí po bývalé prodejně oděvů si upravila lékárna. Ze vstupní chodby v níž byl ponechán krásný, štukatérsky zdobený strop, vede schodiště do pater. Ozdobou vstupu zůstalo i původní kované zábradlí schodiště.

Zcela se změnily prostory v I. patře (mezaninu). Z bývalých prodejen a skladů se staly kanceláře společnosti SVS. Je zde umístěna kancelář ředitele a sekretariátu, počítačové centrum, planografie a sociální zázemí. V místech bývalého světlíku na jižní straně vznikla zimní zahrada, navazující na pracovnu ředitele. Prostor druhého světlíku na severní straně byl využit pro hovornu s vlastním prosklením nad následujícím podlažím. Do něho bylo vestavěno vnitřní ocelové schodiště umožňující spojení mezi kancelářemi SVS ve 2. a 8. nadzemním podlaží a současně zajišťovalo přístup do kanceláří SVS umístěných ve 8. nadzemním podlaží v sousedním domě čp. 150-II. Schodiště spojující dosud textilní prodejnu v přízemí s patrem bylo odstraněno.

Bez větších dispozičních úprav zůstalo II. patro (3.NP.). Místnosti na straně do Pražské ulice slouží jako kanceláře SVS. Došlo zde pouze O doplnění sociálního zázemí. V části obrácené do dvora zůstaly dva dvoupokojové byty. Beze změn bylo ponecháno také IT. patro (4.NP.) se dvěma prostornými byty. Směrem k Pražské ulici pětipokojový byt s příslu" ženstvím, na opačné straně čtyřpokojový s příslušenstvím.

Následující IV. patro (5.NP.) vzniklé nástavbou po požáru v padesátých letech obsahuje na straně do ulice dva třípokojové byty. Původní předimenzovaná okna byla vyměněna za sdružená tvarově odpovídající celé fasádě. Bývalá půda na nádvorní straně byla pře" stavěna na dva byty. Třípokojový a dvoupokojový, oba s příslušným sociálním vybavením. Nástavbou dostala budova ještě podkroví (6.NP). Zde vznikla menší bytová jednotka o dvou pokojích s příslušenstvím a jedna garsoniéra, orientovaná do ulice. Na straně do dvora ukončuje objekt pouze nepochůzná terasa a konstrukce světlíků. Krytinu střechy voří tvarovaná lepenka tzv. bonský šindel šedozeleného odstínu.

V rámci rekonstrukce domu čp.152-II byla provedena i modernizace všech zdravotních instalací, vyměněn výtah procházející až do IV. patra, prostory byly vybaveny novou vzduchotechnikou a elektrickým podlahovým vytápěním. Pouze u bytů v podkroví je vytépění plynové. Důkladnou generální opravu dostala i obě průčelí domu. Na jižním štítu je umístěn panel s digitálními hodinami a měřením teploty vzduchu, dobře viditelný ze Soukenného náměstí. Uskutečnila se také generální oprava pomocného dvoupodlažního objektu čp.376-II ve dvoře. Novou úpravu dostal celý prostor při Papírové ulici, odkud vede vedlejší vstup do budovy SVS a příjezd na parkoviště. Část dvora slouží jako odpočinková plocha oživená fontánkou a zelení.

V Liberci. se zachovalo poměrně málo středověkých staveb, postavených v některém z nejvíce uznávaných architektonických slohů. Přesto byl historický střed vyhlášen městskou památkovou zónou (MPZ) díky tomu, že se zde nachází řada vynikajících ukázek slohů z konce 19. a počátku 20. století, dodávající městu ojedinělou tvářnost. Současně jsou výstavné budovy z tohoto období svědectvím obdivuhodné proměny Liberce z bezvýznamné horské obce na metropoli severních Čech. K vynikajícím stavbám, pozoruhodným svou novorenesanční architekturou, patří nesporně i palác SVS v Pražské ulici. Jeho další zachování je trvale zajištěno úspěšnou rekonstrukcí citlivě provedenou Severočeskou vodárenskou společností a.s. v Liberci.

Domu čp.152-II se opět navrátil jeho původní dominantní výraz, nezastupitelný v rámci zástavby Pražské ulice. Je ukázkou toho, že lze skloubit nové využití staré zástavby se zachováním jeji architektonické a historické hodnoty.

(zdroj: Ing. arch. Svatopluk Technik, Ing. Jiří Technik - Historie a proměny paláce SVS čp. 152 - II v Liberci, 1998)

Výstavní síň Metznerbundu

Hrázděný pavilon v Pražské ulici, otevřený členskou výstavou v rámci veletrhů 15.8.1920. Pod ním se právě bourá stará hospoda Zur Sandwirt, na jejímž místě později vyrostl obchodní dům Brouk & Babka. V místech výstavní síně byl vjezd do Naivního divadla, nyní je M-Bank (zdroj Kniha o Liberci)

DŮM V PRAŽSKÉ ULICI

První zpráva o domě čp. 16-III na rohu Jezdecké ulice pochází z roku 1620. Pozdější majitel továrník Anton Demuth na jeho místě postavil třípodlažní zděný dům (1857), k němuž chtěli jeho synové počátkem 20. století přistavět podél Jezdecké uličky přádelnu, ukončenou na straně obrácené do Moskevské ulice dalším obytným domem. Proti tomu podal protest Ludung Edelstein, majitel obchodního domu (čp. 50-III) na protější straně 3,5 m Široké uličky, a z přístavby sešlo. Když roku 1908 firma Demuth likvidovala, převzal nárožní dům instalatér Josef Flefter a provedl podle návrhu Adolfa Horna secesní přestavbu. Už v dalším roce ho ale nechal zvýšit o další patro. Přestavbu, klerá dala objektu dnešní podobu, navrhl a prováděl Ernst Mohr. Přes další Edelsteinovy protesty se podařilo prosadit přístavbu dílen a skladu ve dvoře (1911). Od Heftera převzala dům pražská Banka pro obchod a průmysl (dřívější Zemská banka) a upravila si ho pro své potřeby. Hlavní provozní prostory měla v přízemí, v podkroví vznikl roku 1927 byt. Přístavbu pronajímala různým živnostníkům, např. holiči Nejdkovi, Jičínským mlékárnám aj..

Za okupace přebrala objekt lipská Allgemeine Kreditanstalt. Po osvobození zde byly krátce úřadovny pro Němce, potom Odborný závod pro elegantní pánskou, dámskou i dětskou konfekci, po nich tu dlouho poskytovalo občerstvení vyhlášené lahůdkářství, vystřídané později cukrárnou. V patrech zůstaly sklady oděvů a dílny.

Po roce 1990 se tu vystřídalo několik firem. V roce 1992 byla přístavba v Jezdecké uličce vkusně upravena firmou Stone Time, která zde otevřela jedno z nejlepších kopírovacích středisek v Liberci.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

(archiv Petr Šimr)

Podle zjištěného navštívil Liberec v říjnu 1938

docela známý a zkušený německý fotograf Willy Pragher. I když záznamy nehovoří o tom, že by již napadl nějaký sníh, teplota se pohybovala v druhé polovině měsíce okolo 10 stupňů, a zkrátka to netrefil. Evidentně ho zastihla chumelenice a dost možná si i poškodil fotoaparát, nebo to odnesly negativy, případně musel narychlo odjet. Dochovaly se totiž asi jen čtyři fotky, z toho jedné pomohla dnes menší softwarová úprava.

(archiv Petr Ruprecht)

OKOLÍ SOUKENNÉHO NÁMĚSTÍ A ULICE PRVNÍHO MÁJE

Roku 1559 byla v místech dnešní kavárny Nisa postavena jedna z prvních provozoven na území města - panský mlýn na Harcovském potoce. Z tržiště (Benešova náměstí) se k němu přijíždělo vozovou cestou, pozdější Mlýnskou ulicí (Pražskou). Dostatek vody zajišťovala regulační nádrž uprostřed náměstí, kam se vedle Harcovského potoka vléval také náhon od Nisy, vedený od jezu pod dnešním Krajským úřadem podél už neexistující ulice U Splavu. Přebytečná voda byla odváděna nejkratším směrem zpět do Nisy vodotečí pod dnešní lékárnou (čp. 114-III).

Tou dobou se začínají proměňovat manufaktury v dolní části města na větší průmyslové závody. Roku 1832 převzala firma E J. Jakob, produkující jemná vojenská sukna, bývalý městský mlýn, v němž se ovšem začalo s výrobou sukna už dříve. V dnešní Blažkově ulici si firma Demuth postavila kolem prostorného dvora provozovny (čp. 336-IV), stojící donedávna u nádraží MHD. Hned za Německým domem si vedle Harcovského potoka v dnešní Fügnerově ulici postavila továrnu Společnost pro tisk a úpravu látek, pozdější firma Schütze (1872), (bývalá YMCA).

Tovární čtvrť vznikla i na druhém břehu Nisy v místech, kde býval v 17. století rybník napájený vodou z Nisy, po němž zbyly jen místní názvy Starý rybník a ulice Na Rybníčku. Prvním z několika velkých průmyslových podniků, které zde v 19. století vyrostly, byla plynárna (1859).

Soukenné náměstí vznikalo jenom pozvolna. Ještě na mapě z roku 1858, kde je označeno Jako Nové náměstí, vidíme, že to byla jen rozšířená křižovatka císařské silnice a několika dalších ulic.

Nesporný vliv na utváření náměstí mělo vybudování železnice (1859). Bývalá cesta vedoucí mezi loukami a poli od nádraží do středu města se brzy stala jednou z hlavních tepen. Na ni pak navázala Hanychovská ulice založená v roce 1875, jejíž budování bylo obdobně jako v případě ulice Na Skřivanech započato coby nouzová akce pro nezaměstnané. Diky ní se rozvinula také výstavba ve čtvrti Na Jeřábu, nádražím poněkud odloučené od města, kde si stavěli rodinné domky především čeští železničáři. Jak byly do stanice postupně zaúsťovány trati ze Závidova (1875), Jablonce (1888) a Teplic (1903), rostl i proud vozů a chodců odtud přicházejících. Proto musel být původně dřevěný most přes Nisu nejprve zpevněn a potom nahrazen novým. Dopravní význam "Soukenného náměstí se dále zvýšil, když byla dána do provozu tramvaj na lince Nádraží - Lidové sady (1897) a o dva roky později trať Soukenné náměstí - Rochlice . Když K nim přibyla roku 1912 další trať do Horního Hanychova, vedoucí Barvířskou ulicí, bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy si potřeby dopravy vynutí uvolnění celého prostoru náměstí.

Novorenesanční přestavba koncem 19. století probíhala přednostně v horní části města a v dolním centru se uplatnila jen na jednotlivých stavbách.

Severní průčelí Soukenného náměstí dostalo konečnou regulační čáru a dnešní podobu v roce 1887, kdy byl vybudován čtyřpodlažní dům čp. 156-II a provedena stejně vysoká přístavba k sousednímu domu čp. 157-II s menší kopulí na nároží Pražské ulice. Tehdy byly přestavěny i domy uprostřed dnešního náměstí, které se podařilo odstranit teprve v roce 1930 . Dvě významné novorenesanční stavby vznikly poblíž dnešní otočky jablonecké tramvaje. Byl to především tzv. Anenský dvůr, a pak neméně pohledný dům čp. 160-IV při dnešní ulici M. Horákové. Jinou mimořádnou novorenesanční stavbu představoval obchodní dům firmy Müller, postavený na břehu Nisy v místě starých domů čp. 86 a 88-IV. Byl zbourán roku 1978, aby uvolnil místo stavbě Domu kultury. Pamětníci jej určitě znali pod názvem obchodní dům Ještěd.

Ze secesních staveb v okolí připomeňme Národní dům České besedy v ulici Na Rybníčku z roku 1904 a přestavěnou požární zbrojnici. V dolní části ulice 1. máje si roku 1912 vybudovali manželé Slukovi čtyřpodlažní obytný dům s prodejnami v přízemí. jehož průčelí se stalo ozdobou celé ulice. Jedná se o ojedinělý případ secesní bytové výstavby v této části Liberce. Naproti němu vznikla o dva roky později další vynikající stavba - Komorní kino pro 700 osob, postavené na místě několika starších domků Libereckým stavitelem Adolfem Bůrgerem (později Lípa). Jemnou secesní fasádou s lodžií v prvním patře přispěla i tato budova ke zlepšení vzhledu vznikajícího dolního centra.

Přímo uprostřed dnešního náměstí vznikl roku 1903 secesní obchodní dům firmy Bayer. Architektonicky nejvýznamnější je ale modernisticky pojatý bankovní palác, postavený roku 1911 u mostu přes Nisu.

Veřejné budovy (nepočítáme-li školy v ulicích Oblačné - 1870, Orlí - 1873 a Na Svahu - 1884) kolem dolního centra nevznikly. Bylo to způsobeno tím, že za tradiční reprezentační prostor se stále pokládala horní část města kolem obou historických náměstí. Území v údolí Nisy, které bylo vždy považováno za podřadnější, se příliš netýkaly ani urbanistické studie zpracovávané na přelomu století, dokonce ani návrhy vyšlé z mezinárodní urbanistické soutěže roku 1913, jež se omezily pouze na menší korekce stávajících ulic. Přímo na Soukenném náměstí se většinou předpokládalo jen zakrytí náhonů, odstranění domu čp. 34-III a vytyčení nové regulační čáry na jižní straně za Harcovským potokem. Větší urbanistické zásahy do tohoto značně neuspořádaného prostoru, sahajícího od ulice Na Bídě až k patě Keilova vrchu, oddálila první světová válka.

Pro další utváření Soukenného náměstí byla rozhodující dvacátá léta. Na místě továrny firmy Eduard Schütze (čp. 371-IV) postavilo v roce 1923 sdružení YMCA třípodlažní dům s učebnami, ubytovacími prostory, kinosálem pro 370 osob, čítárnou, kancelářemi a menším hřištěm pro lehkou atletiku. Přístup do budovy byl z Revoluční ulice průchodem podél domu čp. 125-IV, který rovněž náležel YMCE .

Roku 1925 si na Soukenném náměstí zřídila pobočku vídeňská pojišťovací společnost Dunaj Concordia. Kanceláře měla nejprve v domě čp. 34-III. Zanedlouho se jí podařilo přes protesty památkárů získat od města souhlas k zbourání dvou památkové chráněných domů a na jejich místě si v letech 1926-28 postavila palác Dunaj, rozložitou osmipodlažní budovu funkcionalistického vzhledu.

Tento "první liberecký mrakodrap" jak ho označovaly místní noviny, znamenal rozhodující počin v další přestavbě Soukenného náměstí. V té době se už připravovala změna mezi ulicemi Barvířskou a Širokou, kde se k zadní části bývalého městského mlýna připojily po obou stranách pětipodlažní budovy čp. 33-III a 35-III, projektované architektem Františkem Pohlem z Prahy a realizované stavitelem Rudolfem Rösslerem z Liberce (1929). Jejich holé boční štíty nečekaly dlouho na dostavbu nároží. Brzy po odstranění starého mlýna, pamatujícího počátky Liberce, na ně navázal desetipodlažní bytový dům (čp. 26-III, původně hotel) italské pojišťovny Assicurationi Generali a Moldavia Generali. V prvních dvou podlažích vznikla jedna z nejznámějších libereckých kaváren - Grand Café Generali. Souběžně se začaly likvidovat budovy uprostřed náměstí, kde vznikla vítaná zelená plocha, na jejímž okraji byl u tramvajové stanice vybudován podzemní veřejný záchod, sloužící po důkladné rekonstrukci v roce 1994 ještě koncem minulého století .

K dotvoření moderního vzhledu Soukenného náměstí přispělo postavení pětipodlažního domu s lékárnou U Orla, který roku 1929 nahradil původní secesní dvoupodlažní objekt (čp. 114-III).

Na nároží Pražské a Revoluční ulice stával dvoupodlažní dům (čp.23-IV), zužující Pražskou ulici, v němž provozoval železářství Jan Mráz. význačný pracovník České besedy. Na jeho místě vybudovala firma Baťa desetipodlažní objekt ze skla, betonu a oceli, nápadný funkcionalistickou architekturou, charakteristickou pro Baťovy obchodní domy po celém světě. V letech 1931-32 ho postavila liberecká firma Fanta a spol., podklady vypracovala Baťova projekční kancelář ve Zlíně pod vedením Vladimíra Karfíka. Původní záměr získat pro výstavbu také sousední domy v Pražské ulici se nepodařilo uskutečnit. Podobně jako u výškové budovy s kavárnou (Nisa), i zde byly naprosto ignorovány jakékoli urbanistické zásady, zejména pokud se týče zapojení do okolní zástavby.

Uvedené tři výškové domy ovládly od třicátých let uvolněný prostor Soukenného náměstí a daly mu zcela jiné měřítko. Pouze jižní strana zůstala dosud stavebně nezasažena.

Poněkud stranou, při odbočení bývalého mlýnského náhonu z Nisy, vznikly počátkem třicátých let jako doklad rozvíjejícího se automobilismu garáže City, poskytující v přední čtvřpodlažní budově služby pro motoristy. Po druhé světové válce byly přebudovány na Výzkumný ústav textilního strojírenství.

PŘESTAVBA DOLNÍHO CENTRA

Neméně naléhavou se stala otázka přestavby prostoru mezi Soukenným náměstím a řekou Nisou, kde se již ve třicátých letech začalo rodit novodobé dolní centrum Liberce, na jehož řešení byla v roce 1948 vypsána užší urbanistická soutěž. I když vycházela z neúplných podkladů, posloužily její výsledky k provádění nezbytných zásahů, které nestrpěly z dopravních důvodů odklad. Pomohla také na minimum zmírnit riziko později těžko napravitelných chybných kroků. Ještě téhož roku byl na Soukenném náměstí, přejmenovaném na Gottwaldovo, pro uvolnění dopravy zbourán dům U Černého psa a zakryta část náhonu. Ze stejných důvodů byl v roce 1953 zbořen hotel National na rohu ulice Na Rybníčku, vystupující silně z regulační čáry..

Velké změny přineslo nahrazení více než půl století starého ocelového mostu přes Nisu železobetonovou konstrukcí širokou 21 metrů, odpovídající největší šířce ulice vedoucí od nádraží do středu města (1958). Inženýr Vlastimil Šedo ho projektoval tak, aby pod ním mohla protékat tzv. stoletá voda, tedy povodňové množství, s nímž se počítá jedenkrát za sto let. Při velkých záplavách v roce 1958 se ukázalo, že zvolená světlost mostu byla správná. Současně byla rozšířena dolní část Stalinovy třídy (1. máje) a domy (čp. 84, 87 a 88-III), zužující její profil na pouhých 11 metrů (včetně chodníků), zbourány, plocha parkově upravena.

Po výstavbě mostu se změnil i příjezd tramvají od Soukenného náměstí. Dosud se trať dělila do dvou větví: do tzv. Malé Nádražní ulice (1. máje) a do ulice Jánské, jejichž šířka nedovolovala vedení dvoukolejné trati. Malou Nádražní projížděla tramvaj ve směru k nádraží, Jánskou opačně. Zbourání málo hodnotných objektů čp. 67, 68, 69, 65 a 61-III na levé straně a čp. 48, 47 a 49-III na pravé straně Jánské ulice umožnilo její rozšíření na přibližně stejný profil, jaký dostala Stalinova třída. Víc než půl století staré úvahy o propojení nádraží s dolním centrem širokou komunikací se tak konečně naplnily. Tramvajová trať vede od té doby Jánskou ulicí dvoukolejně.

Přestavba dolního centra byla a vlastně stále ještě je náročným dílem několika generací. Za posledních padesát let byla z iniciativy města zpracována řada urbanistických studií, upřesňujících dořešení tohoto prostoru podle aktuálních potřeb. Jejich výsledkem bylo potvrzení snahy vytvořit z něj výchozí bod hromadné městské dopravy, spojený se zónou obchodu, služeb, kulturního a společenského vybavení, jehož osou má probíhat hlavní trasa od nádraží do Lidových sadů. Urbanisté předpokládají, že kolem nižší zástavby v samém středu dolního centra vyrostou na jeho okraji vyšší solitérní objekty, ohraničující věžovitě celý prostor.

Konkrétním úkolem při realizaci těchto záměrů se stala stavba obchodního a kulturního domu. Na základě architektonické soutěže, vypsané městem v roce 1961, měl být vypracován konečný projekt na obchodní dům, uzavírající jižní stranu Soukenného náměstí tak, aby zůstala dostatečná plocha pro ostatní předpokládané objektv. Přípravy k této velké akci zahájilo zrušení tramvajové linky Rochlice - Růžodol I, kterou nahradily městské autobusy (1960), a odkanalizování celého prostoru.

Po delších úvahách bylo rozhodnuto i o konkrétní podobě obchodního domu, který se měl stát základním objektem rozšířeného Soukenného náměstí. Podle návrhu libereckého architekta Karla Hubáčka zde vznikl do šířky rozložený objekt, který zabírá většinu nesmírné cenných ploch získaných demolicí (18200 m²). Podle požadavku sdružených investorů se jedná v podstatě o tři obchodní domy vedle sebe, propojené v přízemí průchody a v patře terasami. Mají společnou pouze expedici a sklady v suterénu. Se záludností základové půdy, prosycené spodní vodou se dodavatel vypořádal tak, že ocelový skelet založil na studních. Úprava vnějšku byla provedena neobvyklou technologií s použitím pláště z ocelového plechu opatřeného atmofixovým povrchem. Barevná kombinací tmavohnédého pláště a Žlutých obkladu vytváří vítané barevné oživení v prostoru Soukenného náměstí. Jeho pasáže v přízemí poskytují kupujícím ochranu před nepohodou a jsou jakoust obměnou středověkých loubí, tak postrádaných za deštivého počasí. Prodejní plochou o výméře více než 8000 m² patřil obchodní dům Ještěd k největším podobným zařízením ve státě. Do provozu byl předáván postupně: pavilon A zasahující do Soukenného náměstí 1.12.1978 a zbylé dva další 16. 7. 1979. Po převzetí firmou K-mart v červnu 1992 byly v jeho interiérech provedeny značné změny. Od konce dubna 1996 ho provozovala firma Tesco Stores ČR, a.s.

Rozšíření nádraží městské dopravy musela v roce 1978 ustoupit stará Bienertova továrna v Blažkově ulici (čp. 106 a 107-IV) l domy čp. 126 a 332-IV (533). Posledním objektem v této dnes již neexistující ulici zůstala rozložitá bývalá Demuthova továrna, změněná na víceúčelovou budovu, která zmizela na podzim 1995.

Už zmíněný urbanistický záměr dotváření dolního centra Liberce okolostojícími věžovitými stavbami začala jako první naplňovat budova Výzkumného ústavu textilního, postavená u bývalého jezu na řece Nise (1974). Bývalé City garáže v jeho sousedství převzal Výzkumný ústav textilních strojů, který si je upravil a dostavěl podle svých potřeb. Jinak bylo okolí zbaveno staré zástavby, zůstal však zachován památkově chráněný patrový dřevěný faktorský dům čp. 96-IV z roku 1771. O čtyři roky později přibyl čtrnáctipodlažní objekt koncernového podniku Elitex (1978), rozšířen 1987), v němž má dnes kanceláře několik firem. Také jemu musely ustoupit další staré budovy a z původního zastavění se v těchto místech zachoval pouze pohledný novorenesanční obytný dům čp. 160-IV a dům čp. 335-IV ve Fialkové ulici, důkladně přestavěný pro potřeby Elitexu.

K objektům ohraničujícím dolní centrum se v roce 1983 přiřadila zajímavě členěná budova Pozemních staveb Liberec, připojená k severnímu štítu hotelu Imperial, jíž byla úspěšně završena zástavba východní strany ulice 1. máje.

V té době už bylo připravováno staveniště pro další významný objekt městského centra, Dům kultury. Na místě bývalého obchodního domu, vyrostl v roce 1985 objekt se sálem pro tisíc osob, dosud ve středu města tolik postrádaný. Původní stavební záměr byl daleko rozsáhlejší. Počítal s kolmým křídlem s restauracemi podél ulice 1. máje, na azujícím na sál protažený až do míst, kde stojí kino Lípa. Náhradou za něj měla být na opačném, východním konci Domu kultury přistavěna tři menší kina. Z jednotně řešeného moderního náměstí mezi obchodním domem Ještěd a Domem kulturv měla vzniknout zóna klidu. Tramvajová doprava se měla odklonit z Rvbníčku novým mostem přes Nisu a přes Blažkovu ulici do Malé Moskevské ulice, kde by se napojila na dosavadní trasu. Po zhodnocení zkušeností z měst, která odstranila místní dopravu na úkor živosti svých center, bylo v devadesátých letech rozhodnuto tramvajové koleje nepřekládat a mezi ulicemi Jánskou a 1. máje ponechat ostrůvek domů s kinem Lípa. Ten se v současné době dostavuje a po plánovaném rozšíření Domu kultury zde vznikne ucelený moderní vjezd do dolního centra. Na místě dvou poměrně zachovalých domů čp.77 a 78-III v ulici 1. máje byla roku 1989 postavena budova stranické školy, provozně napojená na sídlo okresního výboru KSČ (čp. 79-III) na nároží u Nisy. Svým strohým plochým průčelím kontrastuje s pseudoklasicistním průčelím banky i sousedním secesním domem. I v tom je však možno spatřovat záměr architekta Pavla Švancera. Revoluční změny roku 1989 se samozřejmě promítly i do využití těchto objektů. Hlavní nárožní budovu převzala po dlouhých letech opět Československá obchodní banka (dočasně zde sídlila také Základní umělecká škola), sousední nový objekt je majetkem města a užívá ho Státní jazyková škola.

Plně uspokojující řešení dopravní otázky v dolním centru je nerozlučně spjato s vyřešením dopravy v celém Liberci. Nesporným pokrokem v tomto směru bylo přeložení tramvajových tratí z ulic Pražské a Moskevské do Palachovy a Rumunské, což si vyžádalo odstranění několika objektů. V Malé Moskevské zůstaly na severní straně pouze tři stavebně vyhovující domy (čp. 146, 147 a 148-IV). Na ně v květnu 1994 navázal nárožní obchodní dům Balon . Na protější straně zůstal osamocen památkově chráněný dům U Zeleného stromu, snad nejstarší pamětník dávné historie našeho města, zatímco ostatní stavby byly odstraněny, mezi nimi bohužel i památkově chráněný Möllerův dům. Dnes těmito místy vedou tramvajové koleje podél rozestavěného terminálu do Fügnerovy ulice. Východní stranu Malé Moskevské a Rumunské ulice až k Adrii zaplnil rozložitý palác Syner. Blok domů za Dunajem měol uzavřít plánované obchodní centrum Amadeus. Na nároží ulice Na Rybníčku si vybudovala v letech 1993-94 sídlo Investiční o poštovní banka. Podle vítězného návrhu architekta Pavla Janouška v soutěži o úpravu celé třídy 1. máje z roku 1990 projekt vypracoval jablonecký architekt Josef Faltejsek . Povolení této stavby dokumentuje definitivní opuštění původní myšlenky na vedení vnitřního dopravního okruhu podél Nisy ulicí Na Rybníčku, který nahradil průtah silnic podél nádraží ČD.

K úplnému dořešení dolního centra Liberce a jeho nejbližšího okolí zbývá vykonat ještě mnoho práce. Na vhodné stavebníky dosud čekají velmi cenné a málo využité plochy mezi Barvířskou a Lucemburskou ulicí, kde úplná a účelná rekonstrukce bývalé tkalcovny v Papírové ulici (čp. 123 - III) na Dům nábytku Rudolfa Hůlky naznačuje i možnosti využití starších budov. (v současné době (2021) Pivovarský dvůr). Největším a současně i nejzodpovědnějším úkolem bylo na konci dvacátého století dořešení prostoru mezi územím Na Bídě a Soukenným náměstím, v němž se soustřeďují hlavní městotvorné a dopravní problémy. Ekonomické a společenské podmínky nedovolily zatím provést konečné jednorázové a rychlé architektonické dořešení celého dolního centra. A tak si generace postupně předávaly svůj osudem jim svěřený dil. Stavby jimi vytvořené jsou současně odrazem doby, v níž vznikaly, a vytvářejí celek, jenž při vší různorodosti sleduje dále základní myšlenku určenou studiemi urbanistů i samotným životem této části Liberce, která se stala druhým srdcem města.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996)

Dostavba uceleného bloku mezi ulicemi Jánskou a třídou 1. máje podle jednotného architektonického záměru začala v roce 1994 budovou dnes již bývalé Universal banky. Patří v Liberci k nejzdařilejším urbanistickým celkům realizovaným během devadesátých let. Mezi novými domy (čp. 863, čp. 864, čp. 868 a čp. 871) vyniká nárožní obchodní dům Centrum (1994-1998), jehož obdobou měla být polyfunkční přístavba kina Lípa v roce 2000.

V polovině devadesátých let došlo k úpravě plochy Soukenného náměstí, při níž byly opět otevřeny veřejné toalety a blízko nich umístěna kruhovitá stavba (čp. 866), nahrazující dřívější novinový stánek.

V roce 1998 se začala stavět na Soukenném náměstí v proluce po zbořeném čp. 330 přístavba k současně rekonstruované novorenesanční budově na rohu Barvířské ulice (čp. 115), které byla snížena střecha. Komplex byl stavěn půpro potřeby Agrobanky a byl dokončen v roce 2000. V přízemí na nároží je od roku 2000 restaurace "Potrefená husa" V přístavbě byl obchodní dům Atlas, dnes je tu GE Money Bank a Armysurplus. V roce 1999 byla zahájena stavba polyfunkčního centra "Rybníček" na uvolněném prostoru mezi ulicemi Na Rybníčku a Na Rejdišti, který dlouho sloužil jako parkoviště a po nějakou dobu i jako provizorní autobusové nádraží. Od roku 2000 uzavírá vstup od třídy 1. máje budova čp. 874, kde je dnes Uniqua pojišťovna a Reiffeisenbank. Zezadu k ní přiléhá v témže roce otevřená prodejna obchodního řetězce Billa (čp. 873). Na zbytku parcely vyrostl v letech 2000-2001 blok tří objektů (čp. 876) s byty a obchody v přízemí. V roce 2002 byl přijat dosud platný územní plán, který vytváří předpoklady pro novou výstavbu.

Návrh na zbourání OD Ještěd a jeho nahrazení moderním obchodním a zábavním centrem rozdělil odbornou i laickou veřejnost. Protože se obráncům stávající stavby nepodařilo prosadit ani jeden z návrhů na její vyhlášení kulturní památkou, získala holandská společnost MultiDevelopment společně s Tescem souhlas s jejím zbouráním a postavením nového obchodního centra Forum Liberec podle plánů architekta Radima Kousala. Nejprve byl v těsném sousedství Ještědu postaven nový komplex budov, do kterého se Tesco během několika málo dní přestěhovalo. Teprve potom byla zahájena demolice starého obchodního domu.

V roce 2012 prošlo novou revitalizací Soukenné náměstí, kde vznikla nová odpočinková zóna s lavičkami a parkem rozděleným na několik částí. Veřejností velmí kritizovaná "rozvyklaná" dlažba byla v roce 2015 vyřešena předlážděním.

Na konci roku 2014 došlo v Liberci k důležité "změně adres rohových domů, zařazených do dvou ulic. Domy mají pouze jednu oficiální adresu, určenou podle toho, ze které ulice je skutečný hlavní vstup do budovy. Pokud má však rohovy dům dva hlavní vchody do dvou ulic, byly ponechány obě adresy s orientačními čísly. V devadesátých letech prošel řadou proměn interiér polyfunkčního domu s bývalou kavárnou Nisa. Po několika pokusech obnovit kdysí vyhlášenou kavárnu byly její prostory v roce 2015 upraveny na obchodní banku Sperbank.

(zdroj: Jiří Bock - Liberec III Jeřáb - Městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Hotel Německý dům kolem roku 1900

Jeden z nejhezčích libereckých klasicistních domů (čp.122 - IV) na nároží Soukenného náměstí a dnešní Revoluční ulice musel přes protesty památkářů ustoupit stavbě pojišťovny Dunaj (1928). Snímek dokumentuje i zvýšení nivelity Revoluční ulice, po níž se okna na rohu dostala téměř na úroveň chodníku. (zdroj Kniha o Liberci)

Samoobsluha potravin (1958)

Samoobsluhy se v Liberci objevily roku 1958. Třetí potravinářská prodejna tohoto druhu byla v přízemí Dunaje (otevřená 3.11.1958). Už v září 1962 byla za nemalé kritiky veřejnosti uzavřena a po důkladné rekonstrukci se změnila na první libereckou velkoprodejnu s názvem Dunaj. Zabírá celé přízemí včetně bývalé dvorany (celková plocha 2300 m², prodejní plocha 1000 m²), sklady byly také v bývalém sále YMCA. Mléčný bar s cukrárnou byl v části prvního patra. V otevírací den (18.7.1964) praskal Dunaj ve švech a tržba dosáhla čtvrť milionu korun. V září 1982 prošla prodejna rekonstrukcí. Od roku 1993 ji provozuje firma Akexandr Kendik Junior, která v září 1996 dokončila úplnou přestavbu na moderní supermarket.

potn. V roce 2013 byla rekonstruována celá stavba paláce Dunaj podle návrhu architekta Petra Stolína a dostala zpět svou noblesu.

Obuvní firma Baťa opouští budovu v centru města, kterou firma v minulosti postavila. V prvorepublikové budově by místo ní měla být kavárna.

Z devítipatrového domu v dolním centru krajského města, kterému nikdo neřekne jinak než Baťa, odchází stejnojmenná prodejna obuvi. Světoznámou značku tam prodávali desítky let. Proč obchod končí a co prázdné místo zaplní, zjišťovala Jana Pšeničková.

Od 30. let 20. století sloužila devítipatrová budova v centru Liberce účelu, kvůli kterému byla postavena; prodejně obuvi. Na její fasádě i na střeše se vyjímá červený nápis Baťa a právě obchod se stejnojmennou značkou tam fungoval i posledních 28 let. V únoru 2021 firma Baťa funkcionalistickou budovu opouští.

Důvod je jednoduchý. Developerská společnost Heritage Real Estate se sídlem ve Zlíně, která dům vlastní, už firmě Baťa neprodloužila nájemní smlouvu. Jednatel developera Viktor Šimeček důvod prozradit nechtěl. Společnost prý plánuje rekonstrukci budovy a v přízemí by místo prodejny mohla být kavárna. Firma Baťa obývala tři patra; toho, že by po jejím odchodu zůstala prázdná, se Šimeček neobává.

Protože firma Baťa z budovy odchází, zmizí z ní do budoucna zřejmě i její logo, které je umístěné na střeše a také na průčelí domu. Podle Denisy Jandové z marketingového oddělení je rozhodnutí majitele domu nájem nadále neprodloužit mrzí. A to především s ohledem na tradici prodeje bot, která je s budovou spjatá. Zatím tak značkovou prodejnu najdou lidé v obchodním centru Nisa a firma jedná také o otevření nové prodejny v centru Liberce, pravděpodobně ji přesune do obchodního centra Forum.

Devítipodlažní dům na Soukenném náměstí byl postaven v letech 1931 až 1932, poté, co blok domů v této části Liberce zakoupil Tomáš Baťa. Právě podle projektů Baťovy projekční kanceláře pod vedením Vladimíra Karfíka dostal palác svou podobu. Šlo opravdu o unikátní a výjimečnou stavbu, podle libereckého spisovatele Marka Řeháčka působil tehdy jako zjevení. Mezi nízkými domy postavenými v německé architektuře meziválečného stylu najednou stál mrakodrap. Na stavební plány budovy se můžete podívat zde.

Celá budova tehdy sloužila firmě Baťa a kromě obuvi byly v horních patrech i služby související s obchodní strategií, například manikúra, pedikúra, oprava obuvi, masáže. Po znárodnění firmy zůstala v domě prodejna bot, obuv značky Baťa se tam ale neprodávala. Zpátky se vrátila až v roce 1993 poté, co se palác v restituci vrátil původním majitelům.

autoři: Jana Pšeničková , reČRoL

Dnes v dopoledních hodinách s Libercem něco umřelo. (24.2.2021)

To když z libereckého obchodního domu Baťa byly odvezeny reklamy a proběhlo definitivní vyklizení prostor... Letos by měl Baťa na Soukenném náměstí 90 let...Fotky byly pořízeny bohužel pozdě, pár hodin po demontáži reklam. Přesto míří mé poděkování za přístup na střechu na sekretariát Dunaje, a k dalším lidičkám, kteří byli nápomocni.

Moje poslední návštěva:https://photos.app.goo.gl/VDerKWeJN1QeUtc4ADodatek:

Podle zjištění měl Baťa svou prodejnu v Liberci již dříve (první zmínka je z roku 1917). Byl kousek vedle v Pražské ulici a našel jsem také pár řádek o krámku v Železné ulici. Velmi často je také prodej bot zmiňován v Nádražní ulici č. 24 u paní Kovanicové, jejíž manžel byl obchodním vedoucím firmy Baťa. A jinak ano, v Liberci jako takovém Baťa nekončí. Nadále by měl být v OC Nisa, kam se stěhují podle všeho i prodavačky. Další později.(Petr Ruprecht)

Moderní podoba Soukenného náměstí

Na nároží, kde měl železářství Jan Mráz, byla jedna z mála tabulí psaných jak německy, tak česky. Dvojjazyčné nápisy dodržovala i firma Baťa, která si v těchto místech postavila moderní obchodní dům (1932).Reklama v prvním a druhém patře hlásá: "Naše nízké ceny dovolují ke každým šátečkům nové střevíčky" a "Navštivte naše oddělení pro ošetření nohou".Německé firmy češtinu téměř všechny ignorovaly. Provoz na křižovatce Pražské a Revoluční ulice byl tehdy tak silný, že ho musel řídit strážník, pro něhož bylo vybudováno vyvýšené stanoviště. Na druhém snímku vidíme v Grand Café Generali probíhat poslední stavební úpravy před otevřením.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Z ošklivého káčátka může být labuť. Liberec chce udělat z WC kavárnu

22. března 2013 7:00

Proslulé podzemní toalety na Soukenném náměstí v Liberci, jimž se říkalo Metro, dosloužily v roce 2002. Zanedlouho by se však mohly proměnit v kavárnu s tanečním parketem, dětským koutkem a knihovnou. V rolích personálu by tam vystupovali klienti Domova pro postižené v Harcově.

S myšlenkou na rekonstrukci betonového podzemního bunkru z místa úlevy na prostory pro společenská setkávání obyvatel města přišel architektonický ateliér Mjölk.

"Chtěli bychom si bývalé toalety dlouhodobě pronajmout. Teprve pak necháme vypracovat projekt a odhadneme, kolik by jejich přestavba na kavárnu stála," řekla ředitelka harcovského Domova pro postižené Vladimíra Řáhová.

"Náš projekt by přinesl práci lidem s handicapem a náměstí by ožilo. Kdybychom nevěřili, že se kavárna uživí, s nápadem na ni bychom vůbec nepřišli," dodala Řáhová.

Na proměnu bývalých záchodků by se dala získat dotace

Libereckému magistrátu se plány s kavárnou na Soukenném náměstí líbí. "Bylo by to smysluplné využití tohoto až legendárního prostoru. Navíc by se na přeměnu bývalých toalet v kavárnu dala získat z dotace," upozornil ekonomický náměstek primátorky Jiří Šolc.

Kavárna by sloužila asi pro třicet hostů. A byly by v ní samozřejmě i toalety - navíc úplně nové. Hlavní zázemí by sice kavárna měla v betonovém bunkru pod zemí, ale káva by se servírovala nahoře.

Záchodky ve funkcionalistickém stylu využívali Liberečané na Soukenném náměstí od roku 1933. Nabízely 12 pisoárů a tři klozety pro muže a čtyři toalety pro ženy. Vchody do uzavřených veřejných WC zakrývají nyní betonové desky. Autor: Martin Trdla

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/z-verejnych-wc-muze-byt-v-liberci-kavarna.A130321_173134_liberec-zpravy_ddt

Kruhová trafika na Soukenném náměstí

, která v těchto dnech (8.11.2020) mizí, byla podle fotografií postavena v závěru roku 1992. Nahradila nejen klasickou trafiku PNS mezi vstupy (dámským a pánským) do libereckého metra, ale i kovový přístřešek na zastávce tramvaje na Hanychov. Ten byl zde postaven v roce 1965 a postupně doplněn o tabuli s linkovým vedením městské dopravy, telefonní budkou, automatem na jízdenky a zasklenou vitrínou na jízdní řády. S tím, jak zmizela tramvajová zastávka, snížila se i návštěvnost trafiky, což vedlo nakonec k jejímu zániku. (archiv Boveraclubu)

Interiér kavárny Winkler

(Část pohlednice před rokem 1937)

V dolní části výškové budovy na Soukenném náměstí (1936), zřídil Hermann Winkler reprezentační kavárnu Grand Café Generali. Po osvobození ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou se podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.

Když byly po roce 1948 likvidovány národní správy, dostala se do majetku Komunálního podniku okresu Liberec a její označení se změnilo na Kavárnu Pol. Zatím poslední jméno - Nisa - dostala v roce 1953 Po vytvoření podniku Restaurace Liberec, který ji v sedmdesátých letech modernizoval a využíval až do svého zániku po roce 1990. Pak sloužila přechodné různým firmám jako prodejna příležitostný výstavní prostor. Kavárna Nisa, zrestaurovaná firmou Triga Plus, byla znovu uvedena do provozu 21.července 1994. V přízemí je středisko rychlého občerstvení, v patře klasická restaurace a z bývalého baru Balkán v suterénu je zřízena hospůdka s pivovarem. Exponovanému dolnímu centru Liberce tak byl navrácen reprezentativní restaurační podnik.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Vstup jen v patřičném oblečení

V knize Marka Řeháčka Liberecké zajímavosti se objevila vzpomínka pamětníka Roberta Poláčka na dobu krátce po jejím otevření.

"Kavárna Winkler aspirovala svým zařízením na nejmodernější kavárnu té doby. Měla nádherné schodiště, spoustu zrcadel, překrásné nosné efektní sloupy se třpytivými odrazovými skly pro světelné efekty. V roce 1937 tam hrál perfektní orchestr pod taktovkou chorvatského dirigenta jménem Lipšakov a zpíval tam černý tenorista Rigoletto. Taktéž v té době vystupovali na doplnění kavárenského programu různí umělci a artisté. Například duo s excentrickými tanci, dále havajští umělci s kytarami a úžasný artista Robert Kellner. Do tohoto luxusního podniku se smělo jen v patřičném oblečení," zavzpomínal pamětník.

Tancovalo se nahoře v prvním patře i dole v přízemí, v šedesátých a sedmdesátých letech v kavárně hrály špičkové barové kapely, mládež dováděla na hojně navštěvovaných diskotékách či odpoledních čajích, vystupovaly tu i orchestry Gustava Broma nebo Ladislava Bareše, hrával zde populární diskžokej Oscar Gottlieb.

Od bufetu k bance

Po pádu socialismu už kdysi slavná kavárna spíše jen skomírala, později se změnila v bufet s vývařovnou a definitivní ránu pohostinskému provozu zasadil rok 2015, kdy v Nise otevřela svou pobočku banka Sberbank.Dům byl během desetiletí bohužel poškozen řadou přestaveb. "Největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi," posteskl si památkář Jaroslav Zeman.

Památkáři ale v tomto případě mnoho nezmohou. Nisa totiž není v seznamu kulturních památek.

Jan Mikulička

(zdroj: https://www.idnes.cz/.../palac-nisa-v-liberci-slavi-80... )

Vyzvaná urbanistická soutěž na regulaci dolního centra, projekt Svatopluka Technika z roku 1948...

. Mezi dalšími účastníky byl i Alois Mikuskovic a Antonín Engel. Jedná se o sídlo krajského úřadu, které mělo tvořit pendant dnešního paláce Nisa a opticky uzavřít vzniklý velkoměstský prospekt.  (foto  archiv Luboš Janků, text Jaroslav Zeman)

Takových plánů bylo v 50.letech mnoho a kdyby byly peníze na jejích uskutečnění, tak by v Liberci kromě centra nezůstal kámen na kameni, jak je popsáno v knize Liberec minulosti a budoucnosti z roku 1961.(Všichni Čermáci)

Začátek Nádražní ulice

(dnes třída 1.máje) kolem roku 1900

Ústí ulice do Soukenného náměstí, jež bylo v devadesátých letech 19.století rozšířeno zbouráním tři nízkých stavení, vévodí vlevo trohúhelníkovitý dům čp. 34 - III. Na místě bývalé hospody Zur Plumbe si ho roku 1892 zbudoval stavitel Horn. V přízemí vidíme firmu v pořadí třetí liberecké lékárny U Říšského orla. Ta byla založena roku 1871 Josefem Leopoldem Kittelem, synovcem vyhlášeného léčitele, tzv. šumburského Fausta. Sídlila původně v Široké ulici (čp.177 - II), a když ji počátkem roku 1894 koupil Adolf R. Schmidt, přenesl ji po sedmi měsících do Hornova domu. Ve třicátých letech se lékárna přestěhovala naproti do nového domu (čp. 114 - III), kde je dodnes. Na její místo se přestěhovala známá drogerie U Černého psa, jejíž jméno se přeneslo na celý dům. Ten se mezitím stal velkou překážkou pro rozšíření náměstí, ale zbořen byl až po druhé světové válce. Vzadu uprostřed vidíme domek čp. 37 - III (stojící před budovou, ve které bylo kino Lípa), napravo od něj je štít Demuthovy továrny, navazující na západní frontu náměstí. Úplně vpravo zasahuje do záběru novorenesanční dům na nároží Barvířské ulice a Soukenného náměstí, c němž od roku 1911 úřadovala Všeobecná dělnická nemocenská pojišťovna (dnes Potrefená husa). V popředí je most přes Harcovský potok

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Jižní část Soukenného náměstí

(dnes tu stojí "Forum" vlevo s domem čp.40, ulicí U Splavu a vpravo čp. 34. Podél nich protékala část ještě nezaklenutého Harcovského potoka, oddělená zábradlím

Liberecké Benátky (22.11.1906, 9.2.1909)

Linserova továrna

Významný průmyslový komplex vznikl na konci 19.století v Resslově ulici. Christian Linser (1834 - 1915), který před rokem 1863 poskytoval měděnářské a mosaznické práce v čp. 122 v Barvířské ulici, koupil krátce před rokem 1894 domy čp. 110 - III, 111 - III, 263 - III, kolem roku 1900 čp. 271 - III a před rokem 1911 čp. 270 - III. Z původně klempíŕské dílny se rozrostl na strojírenský závod, v němž se od roku 1902 vyráběly motocykly. V letech 1906 - 1907 se Linser pokoušel rovněž o výrobu automobilů, kterou pak přenechal nově založené automobilce RAF. Poté zde pokračovala kovodělná výroba, od roku 1910 odlévání železa, hliníku a výroba měděného zboží. V roce 1926 byl tovární komplex prodán městu.

(zdroj: J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby)

Otevření nové požární zbrojnice v bývalé Demulthově barvírně (čp.29 a 30) v 17.10. 1909

Bývalou cechovní barvírnu v Barvířské ulici prodal soukenický cech roku 1856 firmě Anton Demuth & Söhne, která ji vlastnila do roku 1908. V roce 1909 byla přestavěna na hasičskou zbrojnici.(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)

Za minulého režimu patřil k největším zásahům požár státní knihovny v únoru 1954. Byla tehdy v ulici U Věže, v místech, kde je dnes areál výrobní společnosti, bývalé Energomontáže. Oheň v roce 1954 zničil většinu ze zpracovaných 250 000 svazků knihovny. Nová online kronika obsahuje i autentické vyprávění strůjce úspěšného pokusu o nezvyklém zdolání dominanty krajského města z roku 1989, kdy osmičlenné družstvo požárníků z libereckého požárního útvaru natáhlo nepřetržitého vedení požárních hadic z liberecké radnice na Ještěd, tedy vzdálenost 13 300 metrů s převýšením 660 metrů, a to v čase 3 hodiny 40 minut 23 sekund.

Hasičská online kronika vznikla k 75. výročí vzniku českého Požárního sboru v Liberci.

autor: Eva Malá | zdroj: Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje

Nároží Barvířské ulice (70.léta 19.století)

Z budov zachycených na snímku rohu Barvířské ulice a Soukenného náměstí se do dnešních dnů zachoval jen bývalý krajský soud vyčnívající v pozadí napravo nad původní dřevěnou zástavbu. Na místě nárožního domu (čp.115 - III) stála počátkem 17.století koželužna zámožné obuvnické rodiny Zimmermannů. Roku 1639 ji koupil švec Eliáš Hübner za 85 kop grošů, ale příliš si ji neužil, neboť už po dvou letech považoval za nutné z náboženských důvodů opustit město a dům převzala vrchnost. Od ní ho roku 1652 koupil švec Knesche, dále se jako majitelé vystřídali řezník Hoffmann a barvíř Aktmann, až dům v roce 1700 získal soukeník Theodor Tugemann a postavil si na jeho místě patrovou obytnou stavbu, z větší části ještě dřevěnou, kterou v poněkud už pozměněné podobě zachycuje snímek. V roce 1832 si na přilehlém pozemku, patřícím původně k čp.115 - III, postavil jirchář Josef Rohn zděný patrový dům klasicistního vzhledu. Na snímku je dobře vidět, že pro jeho stavbu mu přenechal tehdejší majitel nárožního domu podkovář Ignaz Reichmann nejen pozemek, ale obětoval také kus svého obydlí. Už tehdy bylo asi zřejmé, že bude nutno nároží úplně přebudovat. K tomu však došlo až v rámci celkové přestavby okolí v osmdesátých letech. Tehdy zde majitel objektu Rudolf Schreyer, provozující železářství, postavil dnešní čtyřpodlažní dům s novorenesanční, štukami bohatě zdobenou fasádou. Roku 1996 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pro účely Agrobanky, při níž byl zbořen i vedlejší domek čp.330 - III, zasahující malou částí do snímku zcela vlevo.

(zdroj Kniha o Liberci)

Bývalý soud v Barvířské ulici počátkem 20.století

Pohled na část jižní fronty v Barvířské ulici, které dominuje rozložitá třípodlažní budova čp.118-III. Na tomto místě si v roce 1610 postavil dřevěné stavení tkadlec Michael Rudolf, od roku 1752 zde stával dům cechu punčochářů. Ten koupil počátkem 19.století majitel továrny na sukna Franz Ulbrich, jenž tu v roce 1820 postavil třípodlažní budovu s klacisistní fasádou. V letech 1850-77 zde byl umístěn krajský a okresní soud, který pak přesídlil do nového objektu pod Keilovým vrchem. Pro soudní účely byla ve dvoře přistavěna věznice, změněná později na byty. Zcela vlevo vidíme novotou zářící novorenesanční nárožní dům (čp.115-III).Mezi ním a bývalým soudem vystupuje do ulice domek čp.117-III, krytý ještě šindelem. Už v roce 1932 byl určen k demolici, k níž došlo teprve po druhé světové válce.

(zdroj: J.Bock - Liberec III - Jeřáb)