Liberec III - Jeřáb - část 1. (Náměstí Dr.E.Beneše, Pražská ulice a Soukenné náměstí + Široká, Barvířská, Orlí ulice)
Historie Liberce III do konce redernovského období (1622) s připojením části Růžodolu s pomístním názvem "Kranich" k městu v roce 1612
Vysvětlení historie dnešního Jeřábu se neobejde bez poznání předchozí situace v časových a prostorových souvislostech. Trvalé osídlení užšího Liberecka je spjato až s příchodem šlechtického rodu Biberštejnů na Frýdlantsko v roce 1278, jenž inicioval od osmdesátých let 13. století novou kolonizační aktivitu. Během ní se do poloviny 14. století dotvořila základní sídelní struktura Liberecka. Kolem roku 1300 byla založena ves Liberec o rozloze cca 520 ha, která se stala sídlem malé farnosti. Do jejího obvodu patřila zřejmě již existující ves Růžodol, jejíž hranici s Libercem tvořil tok Nisy. Byla jednou z nejrozsáhlejších vsí Liberecka o rozloze cca 760 ha. Během první poloviny 14. století se staly obě vsi v rámci biberštejnského dominia součástí samosprávného obvodu hamrštejnského hradu pod vrchním dohledem frýdlantského purkrabího. Jejich obyvatelé navštěvovali místní trhy v blízkém Frýdlantu a Chrastavě i výroční trhy ve vzdálenějším Zhořelci. Živili se zemědělstvím, pastevectvím i prací v lese. Ve čtyřicátých letech 15. století obnovili Biberštejnové během husitských válek zpustošený Liberec povýšením na městečko, jehož měšťané získali právo vaření piva. Liberec patřil dlouho mezi tzv. trpasličí městečka se zástavbou pouze kolem vyměřeného tržiště. Během česko-uherských válek byl v roce 1469 vypálen. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 16. století se Liberec stal správním centrem nově vzniklého libereckého panství s vrchnostenským poplužním dvorem. Právovárečné domy na parcelách pozdějších budov s čp.3 a čp. 4 na jižní straně nově vzniklého tržiště spolu s mlýnem, který byl v té době zřejmě postaven v blízkosti dnešního čp. 26, byly prvními stojícími objekty na území dnešního Liberce III. Po příchodů Redernů na liberecké panství se po roce 1558 odehrály změny i na území Růžodolu. Mezi lety 1564 -1566 koupil růžodolské rychtářství s příslušenstvím liberecký hejtman Jáchym Ulrich z Rosenfeldu a založil zde hospodářský dvůr. V roce 1577 k němu přikoupil sousední sedláckou usedlost s pozemky. Po jeho smrti získali tento majetek v roce 1597 Redernové, kteří ke dvoru mezi lety 1602-1610 scelili další půdu dvou sousedních poddanských usedlostí. Růžodolský vrchnostenský dvůr o rozloze 202,5 ha měl však malou výnosnost, proto byl z velké části rozparcelován a Kateřinou z Redernu odprodán devatenácti libereckým měšťanům. Je to významná událost pro dějiny města. Nově získané pozemky jsou dodnes základem katastrálního území Jeřábu a daly mu i pojmenování. Převod majetku byl zapsán do vrchnostenské gruntovní knihy 8. ledna 1612 a objevuje se tu poprvé pomístní název "Kranichsberg" (později psán zkráceně "aufm Kraniche"). Podle ptáka jeřába nebo jména dřívějšího rychtáře se tak nazývalo stoupající návrší v místech dnešního nádraží spolu s loukami a polnostmi z jeho obou stran táhnoucími se až k Nise, které byly původně součástí růžodolského rychtářství. Velká část byla z něho připojena k městu, menší díl luk a pozemků před a za tzv. "Velkým rybníkem" zhruba v místech mezi řekou Nisou, dnešní ulicí Košickou, Nákladní a třídou 1. máje si ponechala vrchnost. Ze zbylých oddělených částí Růžodolu vznikl pozdější Růžodol I a Horní Růžodol, které do roku 1850 tvořily společnou ves.
Povýšení
na město a právo konat dva výroční trhy přineslo od roku 1577 další
oživení hospodářského života. Znamenalo významnou stavební proměnu
Liberce, vyrostly tu první zděné budovy a díky uděleným privilegiím a
příhodným podmínkám se rozvinul obchod a řemesla. Důležitým vedlejším
zaměstnáním měšťanů bylo pivovarnictví. V roce 1592 byl stanoven konečný
počet výsadních právovárečných domů na šedesát tři, z nichž pouze sedm
stálo na území pozdějšího Liberce III. V roce 1619 existovalo v Liberci
osm cechů, mezi nimiž začal postupně nabývat na významu soukenický cech.
Rostl i počet obyvatel města, zatímco v roce 1552 lze odhadovat kolem
35-40 domů s 300 obyvateli, v roce 1622 to bylo již 203 domů s 1 500
obyvateli.
Na konci vlády Redernů v roce 1622 stálo v místech pozdější liberecké třetí čtvrti asi 50 domů. Relativně živelnou výstavbu formoval především členitý terén a soukenická výroba vyžadující dostatek vody. Část zástavby se proto od konce 16. století soustředila také do prostoru v okolí dnešního Soukenného náměstí. Harcovský potok se tu patrně již ve druhé polovině 16. století sléval s mlýnským náhonem vyvedeným z Nisy a jeho rozšířený tok zde tvořil mlýnský rybník. Část vody z něho odtékala jako Harcovský potok do Nisy a část do vrchnostenského mlýna a za ním pokračoval náhon dále. V tomto období na území pozdějšího Liberce III přibyly postupně do roku 1552 v dnešním náměstí Dr. E. Beneše nejprve právovárečné domy v místech dnešních čp. 1 a čp. 6 a mezi lety 1552-1593 pak další výsadní domy (čp. 2 a čp. 5) a v dnešní Pražské ulici čp. 7. Domy na náměstí byly s hrázděným patrem, loubím a štíty obrácenými do prostoru náměstí. V Pražské ulici pak přibyly mezi lety 15921622 další domy (čp. 8, čp. 9, čp. 13, čp. 15, čp. 16, čp. 17, čp. 19, čp. 20, čp. 21, čp. 22 a čp. 23). Na obecní půdě za mlýnem hospodářské objekty: v roce 1576 v dnešní Široké ulici obecní sladovna (čp. 28), v dnešní Myslivecké ulici roku 1605 pazdírna na tření Inu (čp. 297), obecní rasovna (čp. 307) a kolem roku 1590 koželužna ševců (čp. 309) a v dnešní Barvířské ulici v roce 1608 barvírna (čp. 29-30). Do roku 1622 byly v ní postaveny domy čp. 31, čp. 32, čp. 33; z druhé strany - čp. 116, čp. 117, čp. 118, čp. 119, čp. 120, čp. 121 a čp. 122; v dnešní ulici Hrázděné čp. 108, čp.111, čp. 113; v dnešní třídě 1. máje čp. 64, čp. 71 a čp. 76 a Jánské ulici čp. 51, čp. 55, čp. 57, čp. 59 a čp. 60.
S
výkonem samosprávy byly spojeny stavební záležitosti, které byly do
konce 18. století pod vrchnostenským dohledem. V čele stál nejprve
dědičný rychtář, který jako vrchnostenský úředník rozhodoval ve
správních záležitostech a zastupoval vrchnost na vesnickém soudu. Po
povýšení Liberce na městečko se ve čtyřicátých letech 15. století
postavil do čela nově vzniklé městské rady purkmistr, který se stal po
zániku funkce dědičného rychtáře na přelomu 15. a 16. století vedoucím
orgánem samosprávy. Od konce třicátých let 16. století se v Liberci
začala formovat městská kancelář s městským písařem a rozvíjela se
městská správa. Dochované písemnosti vzniklé z její úřední činnosti jsou
od té doby prvořadým pramenem i pro dějiny později zřízené třetí
městské čtvrti.
(zdroj: J.Bock - Liberec III Jeřáb městská čtvrť v proměnách doby, 2016)
Náměstí Dr. Edvarda Beneše
Náměstí Dr. Edvarda Beneše je jedním z nejvýznamnějších náměstí v Liberci, na pomezí částí Staré Město, Nové Město, Perštýn a Jeřáb.
Přestože se náměstí v minulosti jmenovalo Staroměstské, tak do čtvrti Liberec I - Staré město patří pouze část od radnice na sever, východní strana náměstí patří do čtvrti Liberec IV - Perštýn, západní strana náměstí s hotelem Praha patří do čtvrti Liberec II - Nové Město, a plocha náměstí a jižní strana do čtvrti Liberec III - Jeřáb.
Náměstí se nachází v horní části libereckého centra. Do jeho hlavní části (takzvaně před radnicí) ústí ulice Moskevská, Pražská, Kostelní, Frýdlantská, Železná a 5. května. Náměstí ovšem pokračuje i směrem dále za radnicí, kde do něj ústí ulice Mariánská, Rumjancevova a Sokolská.
Na náměstí se nachází významné městské objekty, především zdejší radnice a divadlo F. X. Šaldy. V jeho hlavní části je umístěna Neptunova kašna a také vydlážděný půdorys původní radnice zbourané v roce 1894. V části za radnicí se nachází stejnojmenné zastávky autobusů městské hromadné dopravy. Do roku 1984 přes náměstí vedla také tramvajová trať, ta však byla přeložena do Rumunské ulice.
Náměstí v minulosti neslo různé pojmenování, jako byla Margktt (podle dřívější tržnice), Ring, Altstädter Platz, Alte Markt, Radniční náměstí nebo Staroměstské náměstí. Pro část za radnicí se používal název Divadelní náměstí, pro ulici vedenou po severozápadní straně náměstí pak název Kronen Gasse.
- Dr. Ed. Beneš Platz / náměstí Dr. Edvarda Beneše (1937-1938) - podle československého prezidenta Edvarda Beneše
- Adolf Hitler Platz (1938-1945) - podle německého nacistického vůdce Adolfa Hitlera
- náměstí Presidenta Dr. Edvarda Beneše (1945-1952)
- náměstí Bojovníků za mír (1952-1991)
- náměstí Dr. E. Beneše (od roku 1991)
(zdroj Wikipedie)
STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ PO PŘESTAVBĚ
Na prvním snímku je vjezd do Železné ulice již rozšířen ubouráním nárožní hospody U Řetězu (1902). Zde a na místě jejího dosud stojícího souseda brzy vyroste dnešní hotel Praha. Na protějším nároží Frýdlantské ulice dominuje Seidlův obchodní dům. Manželka zakladatele firmy F. J. Seidel, které v Liberci nikdo neřekl jinak než Titz-Sophie, měla od roku 1855 vyhlášený oděvní obchod v hostinci U Řetězu. Jako první přicházela s módními novinkami, takže se u ní scházela liberecká honorace a bylo téměř nemyslitelné, aby měšťanská dcera neměla svatební šaty právě od ní. Podnikavá majitelka i roku 1870 zřídila také První koncesionovaný liberecký pohřební ústav Concordia, fungující keště za první republiky. Po její smrti (1877) převzal vedení firmy syn Gustav. Jelikož dům s jeho obchodem měl padnout za oběť rozšíření Železné ulice, koupil protější nárožní stavení čp. 244-I), na jehož místě vybudoval po požáru 1891 dnešní novorenesanční obchodní dům. Od roku 1903 ho vedli jeho synové Gustav a Walter, kteří provedli rozsáhlou modernizaci. Dámská oděvní firma Seidel byla první v Liberci, která zavedla elektřinu nejen k osvětlení, ale také k pohonu veškerého strojového zařízení.
Na druhém snímku dominuje uprostřed jižní strany náměstí novorenesanční dům s arkýřem přes dvě patra, zakončený vysokým štítem (čp. 4-III). Na jeho místě stával právovárečný dům přestavěný v roce 1808 na třípodlažní zděný s bohatou klasicistní fasádou. Dnešní podobu mu dal architekt Edmund Trossin (1886). Vynikající stavba je důstojným protějškem liberecké radnici. Mistrovským dílem je také vstupní kovaná mříž. Vedlejší dům čp. 5-III, na snímku uprostřed, vyniká nad ostatní svou šířkou. Je to pravděpodobně proto, že od roku 1555 v něm bydlel sám hejtman Joachim Ulrich z Rosenfeldu, panský správce města. V polovině 17. století byl přestavěn na dřevěný patrový dům s loubím o třech polích a hrázděným průčelím zakončeným dvojitým sdruženým štítem. Ten býl roku 1834 nahrazen zděným třípodlažním domem s klasicistním průčelím zdobeným šesti plochými pilastry s korintskými hlavicemi. V druhé polovině 19. století mu bylo přistavěno ještě jedno patro a v této podobě zůstal dodnes. Roku 1856 tu byl otevřen druhý liberecký peněžní ústav - filiálka Eskomptního ústavu Rakouské národní banky. Není bez zajímavosti, že v roce 1904 zažádal majitel prodejny kávy Gustav Roust, aby směl instalovat první stroj na pražení kávy v Liberci. Prodejna Café Americano pak byla otevřena roku 1909. Firma existovala i za první republiky , prostředí jejího krámku, kde se dodnes prodává váva, připomíná poměrně zachovalý interiér.
Sousední, původně dvoupodlažní nárožní dům (čp. 6-III, dnes informační středisko) byl dlouho majetkem purkmistra Mathese Ginzela (ve funkci 1643-51). Dnešní novoklasicistní podobu dostal v roce 1554. Zároveň bylo přibojeno křídlo v Pražské uhci, kam byl bozději přemístěn vchod. Podle rozhodnutí magistrátu měla být na jeho úkor rozšířena Pražská ulice (1880), ale bo odvolání majitele se ho podařilo zachovat, stejně jako dva domy bod ním, které dodnes přesahují regulační čáru.
Na posledním snímku stojí za kašnou dům čp. 4-IV, druhá liberecká lékárna U Zlatého lva. Založil ji roku 1792 Oktavian Wolf z Litoměřic a po deset letech ji prodal Josefu Ehrlichovi. Ten koupil roku 1809 uvedený dům, po roce ho nechal přestavět na zděný a přenesl do něj z Kostelní uličky lékárnu, která zde pak fungovala téměř půldruhého století.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Putování po náměstí Dr. Eduarda Beneše .....tentokrát jižní část .
Tuto část tvoří od nepaměti 6 domů. Stejně jako ostatních domů na náměstí jednalo se o dřevěné stavby s loubím . Postupně byly domy nahrazeny kamennými a ztratily loubí . Prvním domem zleva je Hlasivcům dům ( nároží s Moskevskou ) . V tomto domě byla lékárna a žila v něm do roku 1894 rodina Hlasivcova. V novodobé historii zde byl podnik Fotografia . Nejvice dominantním je dům čp.4. Tento dům je památkově chráněn . Styl je to novorenezanční.Díkem je architekta Trossina z roku 1886. Skvělá je tepaná mříž. Vedlejší dům ( čp 5 ) Ulrichův - je z roku 1834 - býval tu peněžní ústav a dlouhodobě až do dnešních dnů tu byla prodejna kávy. Narožní dům čp. 6 má také dlouhou historii. Při rozšiřování Pražské mu málem hrozilo zbourání, nakonec se ulice rozšířila na úkor loubí u domů 13 a 14 . V domě byl první Liberecký obchodní dům. Po roce 1989 bylo v přízemí Městské informační středisko . (autor příspěvku Karel Krenk)
.jpg)
 a.jpg)
 a 30.8.2020.jpg)
Metznerova kašna skončila po válce v drti. Češi ji použili pod chodníky
Velkou diskusi vyvolal nedávný návrh na navrácení Metznerovy kašny s rytířem Rüdigerem do Jablonce nad Nisou. Obdobné umělecké dílo od téhož sochaře v minulosti stávalo i v Liberci na náměstí před radnicí. Od slavnostního odhalení uplynulo přesně devadesát let (v roce 2016).
S myšlenkou podobné výzdoby města přišli liberečtí stavitelé a výtvarníci již v roce 1904.
"V roce 1906 se v Liberci Metzner, tehdy nejrenomovanější českoněmecký
sochař, představil. Pro zdejší výstavu českých Němců v Liberci navrhl
figurální kašnu. Zároveň se s představiteli města dohodl, že toto dílo
se stane novým výtvarným doplňkem náměstí před radnicí," popsal Jan Mohr
ze Severočeského muzea, odborník na Metznerovo dílo.
K umístění kašny na náměstí ale nedošlo pro odpor místních architektů i nedostatku peněz.
Teprve v roce 1922 obnovilo město objednávku, jejíhož vyřízení se ujala
Metznerova manželka Else. Metzner totiž v roce 1919 zemřel.
Odhalení fontány se konalo počátkem dubna 1926. Dílo vytvořili berlínský
sochař, někdejší Metznerův spolupracovník Roman Schletterer s
kovolitcem Martinem Piltzingem. Architektonické části z travertinu
zpracoval kameník Andreas Hartner z dolnofranského Markbreitu.
Po válce dílo Češi odstranili jako symbol němectví
Na počátku války byl osud kašny ohrožen sbírkou barevných kovů, ale
starosta ji s památkáři uhájil. Aniž to tušil, jen na pár let. V létě
1945 ji totiž Češi jako symbol němectví odstranili.
"Jako u mnoha
jiných symbolů poraženého Německa nebyl brán zřetel na její skutečný
umělecký i lidský smysl, byla naprosto mylně označena za Siegfrieda,
symbol germánské rozpínavosti, a záhy po osvobození stržena," doplnil
Jan Mohr.
Kamenné články byly rozebrány a uskladněny v technických
službách města. Po roce 1948 spolu s jinými sochařskými díly byly
rozbity a zavezeny jako podklad nově dlážděných ulic.
Kašnu z Jablonce odkoupili Němci, stojí ve městě Kaufbeuren
Metznerovo dílo však poznamenalo i jiná města v Čechách, Německu a
Rakousku. Obdobná kašna jako v Liberci stávala i v Jablonci nad Nisou.
Na dnešní Horní náměstí byla umístěna v roce 1930. Po válce ji postihl
stejný osud jako tu libereckou.
Socha byla v květnu roku 1945 českými vlastenci stržena, opatřena nápisem "Rüdiger se hlásí jako antifašista Národnímu výboru" a jako symbol tehdy nenáviděného Německa tažena za nákladním autem.
Socha naštěstí přežila a je v současnosti umístěna ve čtvrti Neugablonz v německém Kaufbeurenu. Nový domov tam nalezlo několik tisíc Němců vysídlených po válce z Jablonce nad Nisou a okolí. Město kašnu a sochu odkoupilo v šedesátých letech minulého století.
Autor článku Jan Mikulička, 2016
Neptunova kašna
Kašna byla poprvé umístěna na liberecké náměstí v roce 1826, kde nahradila starší dřevěnou kašnu. V roce 1896 došlo k přesunu kašny blíže do středu a přidání kovového zábradlí. V roce 1925 byla zhotovena kašna podle návrhu Franze Metznera, která nahradila Neptunovu kašnu. Ta musela poté být přemístěna na Nerudovo náměstí. V roce 1964 byla vyhlášena za nemovitou kulturní památku.
Z Nerudova náměstí byla odebrána v roce 1994 socha Neptuna se soklem a zábradlí. V následujících letech došlo k restaurátorským pracím na zábradlí a soklu a zároveň byla vytvořena kopie plastiky Neptuna. V roce 2004 byla odstraněna poničená vana kašny.
V roce 2009 bylo získáno povolení pro navrácení kašny na náměstí Dr. E. Beneše a začalo se s využitím dotace Ministerstva kultury ČR s restaurátorskými pracemi na samotné kašně. Kašna byla sesazena na náměstí v červenci 2010 a do provozu byla uvedena 31. července 2010
(zdroj Wikipedie)
.jpg)
Hlasivcův dům (2.polovina 19.století)
jížní průčelí náměstí tvoří od založení šest domů. Odlišným vzhledem je dodnes nápadný dům čp. 1 - III na nároží Moskevské ulice, zvaný Hlasivcův. Na jeho místě stával dřevěný právovárečný dům. Roku 1528 je jako majitel uváděn Valentin Tutschek. V roce 1781 přišel z Jičína Josef Kittel, který dostal od vrchnosti povolení provozovatel v Liberci bez omezení "umění chirurgie" a lékárnictví, v němž získal potřebné znalosti od svého otce, lékárníka v Jičíně. Kittel po delších tahanících koupil roku 1786 od Franze X.Meissnera neprosperující lékárnu U Zlaté koruny a přeložit ji do Pražské ulice (čp 15 - II). Byla založena za doby panování Albrechta z Valdštejna, písemně je však doložena až roku 1769 spolu s prvním nám známým lékárníkem jménem Ferdinand Alexius. Nacházela se v Pražské ulici, odkud byla roku 1721 přemístěna do domu čp. 10 - IV v dnešní Moskevské ulici. Roku 1792 ji se všemy právy loupil Ignaz Kittel ze Šumburku, další příbuzný rodiny široko daleko proslulého léčitele, "severočeského Fausta", J.J.A.E.Kittela. Toho roku koupil Kittel i starý dřevěný dům na náměstí, na jehož místě postavil o deset let později zděný dvoupatrový dům, kam přemístil i lékárnu, která zde přečkala dvě světové války a pak byla přenesena o dva domy vedle. Jeho dceru Johanku si vzal zaměstnanec Filip Hlasiwetz, pocházející z Příbrami. Po Kittelově smrti (1831) vlastnil rod Hlasiwců (1826 - 1875), dvorní rada a profesor vídeňské techniky, známý badatel v oboru chemie léčivých rostlin. Dům dostal v padesátých letech 19.století přístavbu podél moskevské ulice, jeho průčelí se změnilo z klasicistního na novogotické a loubí bylo zrušeno. Obraz zachycuje stav ještě před touto úpravou, kdy stály v jeho sousedství dva právovárečné dřevěné domy (čp. 2 a 3 - III). Majitelem prvního z nich, uváděným poprvé v roce 1568, byl krejčí Bartl Beyer. Další z majitelů, řezník Franz Hofmann, si zde počátkem 19.století otevřel hospodu U Bažanta (Zum Fasan). Po přestavbě na zděný dvoupatrový dům (1863) v něm zahájil prodej místního zboží Josef Trenkler. Jako majitel sousedního domu je roku 1568 uveden v knize majitelů domu, uložené ve Státním okresním archivu, Hans Henisch, v letech 1576 - 84 starosta Liberce. Svého času v něm bydlel i lékárník Josef Ehrlich, otec dalšího ze starostů. Na zděný dvoupatrový dům ho přestavěl obchodník se smíšeným zbožím Franz Schubert (1859). Obraz znázorňuje pohřeb řeznického mistra Franze Hoffmanna, otce arciděkana pátera Antona Hoffmanna, který zemřel roku 1852.
(zdroj Kniha o Liberci)
Staroměstské náměstí (dnes náměstí Dr .Edvarda Beneše) na dobové pohlednici z roku 1917.
- z knihy Liberec/město/the city of/stadt (archiv Jitka Horušická)
, 1939 (Evžen Šimek) 1.jpg)
AUTOBUSOVÁ DOPRAVA
První autobusová linka Liberecké pouliční dráhy zahájila provoz 1. října 1927 na trati Benešovo náměstí - Ruprechtice. Nastala tak nová etapa rozvoje městské hromadné dopravy, která však v následujících desetiletích musela překonat ještě mnoho těžkostí. Pro první linku byly objednány tři autobusy u firmy Fross-Bussig v Praze, později byl dodán další vůz s karoserií z lehkých kovů.
Na přelomu dvacátých a třicátých let začalo také několik soukromých dopravců provozovat autobusové spojení do blízkého 1 vzdálenějšího okolí: do Chrastavy, Hrádku nad Nisou, Stráže nad Nisou, Pavlovic, Kateřinek (přes Ruprechtice), Rudolfova, Bedřichova, Janova nad Nisou, Doubí, Vesce, Dlouhého Mostu, Františkova a Karlinek.
Město však neprojevilo o tento druh dopravy větší zájem. Teprve začátkem třicátých let zahájila Liberecká pouliční dráha provoz na dalších dvou autobusových linkách: č. 5 do Harcova (15.5. 1932) a č.6 do Janova Dolu ke kostelu (10. 6.1932). Číslem 4 byla označena již zavedená linka do Ruprechtic. Všechny tři tratě začínaly na Benešově náměstí. Další rozvoj nepříznivě ovlivnilo rozhodnutí vlády o odvodu 30 % daně z provozu linek, jež vedly za hranice města. Linka č. 6 byla proto ukončena již Na Jeřábu (6.1.1933) a později spojena v jedinou průběžnou trať s linkou č.5 (1.5.1933). Také provoz do Ruprechtic byl omezen a 11. září 1933 byla tato linka spolu s autobusy předána společnosti K.V.G. (Kraftwagenverkehrsgeselischaft), která o několik dní později převzala i linku č.5 (16.9.). Zároveň byla trať č. 6 zrušena. Po zahájení provozu lanové dráhy na Ještěd byla po dobu tří let udržována kyvadlová doprava jedním autobusem od konečné stanice tramvaje v Horním Hanychově ke stanici lanovky (od 8.5. 1933). Policejní příručka z roku 1936 zaznamenává celkem 15 soukromých autobusových linek a dvě státní dálkové linky ČSD do Frýdlantu a Hamru na Jezeře.
K obnovení autobusového provozu Liberecké pouliční dráhy došlo až koncem třicátých let, kdy byly převzaty soukromé linky do Pavlovic, Stráže nad Nisou, Krásné Studánky, Mníšku. Chrastavy, dále do Starých Pavlovic ke stadionu, Nových Pavlovic (I. 5. 1939) a o něco později i do Františkova a Karlinek s prodloužením do Ostašova - 1. 7. 1939). Tyto tratě dosud provozovali dopravci Heinrich Thomas ze Starých Pavlovic a Richard Müller z Liberce.
Začátkem čtyřicátých let zabezpečovala Liberecká pouliční dráha dopravu na autobusových Iinkách do Stráže nad Nisou a Pavlovic (č. 6), do Mníšku a Chrastavy (č.7) a do Františkova, Karlinek a Ostašova (č.. Později k nim pŕibyla i linka č 5 do Ruprechtic, Kateřinek a Rudolfova, převzatá od společnosti K.V.G. (1.1.1942).
Nejdříve byl provoz udržován starými vozidly, v roce 1939 se však podařilo zakoupit pět nových autobusů značek Škoda, Opel-Blitz a Magirus. Ve válečných letech bylo dodano jestě jedenáct nových autobusů značek Gräf a Stift a znovu Magirus. V této době docházelo často pro nedostatek pohonných hmot k omezování či krátkodobému zastavování provozu. V rámci úspor byl zrušen souběžný provoz autobusů a tramvají. Konečná stanice linky do Ostašova byla přesunuta z Benešova náměstí k nádraží (6.11.1941) a konečná linky do Stráže nad Nisou do Růžodolu I (1.1.1942). Jeden autobus upravený na pohon svítiplynem zcela shořel už při zkušební jízdě. Dva další byly předány jako válečná výpomoc do Saarsbrückenu. V roce 1945 byly všechny autobusy použity pro přepravu uprchlíků před rychle se blížící frontou. Počátkem května byl autobusový provoz úplně zastaven a doprava obnovena až v červenci.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996
.jpg)
Náměstí Dr.E.Beneše v proudu času
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Pražská ulice
Pražská ulice
Po založení horního města okolo centrálního prostoru tržiště, pozdějšího Staroměstského (Benešova) náměstí, vedla z něj do údolí řeky Nisy pouhá bezejmená vozová cesta, která pokračovala močálovitým terénem dále směrem k Ještědu na Českodubsko. Význam této cesty se zvýšil po vybudovaní mlýna a pily na Harcovském potoku v místech dnešního domu Nisa na Soukenném náměstí. Cestě vedoucí k mlýnu se pak říkalo Mlýnská a tento nazev jí zůstal i později, kdy se postupně změnila v městskou ulici, podél níž se začaly stavět první domy směrem od tržiště. Nejprve na straně západní, zatímco plochy na východní straně směrem k dnešní Moskevské ulici zůstávaly dlouho nezastavěné a sloužily jako zahrady patřící k měšťanským domům na jižní straně náměstí.
Tak, jak postupně přibývalo podél ulice domů, prohlubovala se i Mlýnská ulice. Projížděly po ní povozy naložené zbožím a odtékaly tudy veškeré povrchové vody i splašky z tržiště a okolních domů. Proto si občané vybudovali po obou stranách ulice vyvýšené chodníky podél domů. Jejich vzájemné propojení umožňovaly mostky, většinou dřevěné, upravené tak, aby pod nimi mohly projíždět koňské povozy.
Tak je zachytil na rytině mistr J. Arnold ve známé Rohnově kronice z roku 1769. Domy podél Mlýnské ulice byly stavěny na úzkých středověkých parcelách, dřevěné, nejprve přízemní, se štítem do ulice. Mezi jednotlivými domy zůstávaly proluky umožňující přístup do bočních vstupů a poskytující současně i určitou ochranu před ohněm. Svažitý terén byl postupně upraven terasami z kamenných opěrných zdí, které posloužily i jako základ pro domy. Po přestavbě v průběhu 17. stol. vznikly v Mlýnské ulici patrové dřevěné domy, vyplňující již celou parcelu, s hlavním vstupem z ulice. Patrové domy na západní straně Mlýnské ulice měly loubí, navazující na loubí domů Staroměstského náměstí. Probíhalo po celé délce a proto se ulici také říkalo Dlouhé loubí (Lange Laube). Většina domů zde získala také právo várečné.
Do Liberce se do té doby přijíždělo od Prahy po dnešní ulici Na Perštýně, přes most v místě dnešního Anenského dvora a ulicí Českou. dnes Moskevskou, na Staroměstské náměstí. Po přestavbě císařské silnice roku 1826 se trasa od Prahy stočila přes Rochlici po nově vybudované cestě podél řeky Nisy na Soukenné náměstí a ulicí Mlýnskou na Staroměstské náměstí. Touto úpravou vzrostl význam Mlýnské ulice, která v té době byla přejmenována na ulici Pražskou. Dostala i vhodnější úpravu. Nejprve byly odstraněny spojující mostky, úvoz byl zasypán při úpravě nivelity ulice a nakonec, při přestavbách jednotlivých domů, zmizely i vyvýšené přístupy podél nich. K vydláždění Pražské ulice a ke zřízení chodníků došlo až roku 1852.
Podobně jako v okolí Staroměstského náměstí byly dřevěné domky v Pražské ulici přestavovány počátkem 19. století na zděné. U některých z nich zůstalo nejprve ještě loubí, u většiny domů bylo však již zrušeno. Poslední loubí v Pražské ulici zmizelo u domu čp.141-II v roce 1877. Zděné domy, které počátkem 19. století nahradily původní dřevěné, byly dvou -až třípodlažní, klasicistní, ponejvíce s barokně tvarovanými štíty. Teprve koncem 19. a počátkem 20. století je nahradily domy dnešní, čtyř-až pětipodlažní, s novorenesanční a secesní architekturou. Hlavním iniciátorem přestavby dřevěných domů na zděné byl majitel panství. Protože se ve městě množily požáry, nařídil hrabě Clam-Gallas ve svém požárním nařízení z roku 1807, že: " v mém městě Liberci nesmí býti pod žádnou záminkou postavena nová stavba ze dřeva. Proti tomuto zákazu nesmí býti povolena výjimka z důvodů chudoby, protože při novém přecenění dřeva nejsou stavby zděné dražší. Kromě toho zakazuji svým lesníkům dodávati dřevo na stavby. Moji inspektoři se postarají, aby nevznikl nedostatek cihel a vápna i aby na panství byly vyráběny dobré tašky na střechy. Občané se proto vyzývají, aby své domy kryli pouze taškami ".
Zajímavým zbytkem a dokladem původní zástavby byl dlouho dřevěný přízemní domek čp.15-III, na východní straně Pražské ulice. Tato bývalá hospoda Zur Sandschenke, postavená v roce 1697 stála na vysoké podezdívce, vzniklé snižováním nivelity celé ulice. Postranní rampa stoupala ke vchodu umístěnému uprostřed boční, jižní strany budovy. Nedaleko nad touto hospodou bývala veřejná studna, jedna z těch, jež zásobovaly město pitnou vodou až do zřízení veřejmého vodovodu. Tato studna sem byla přemístěna z protější strany ulice, kde stávala u domu čp.149-III až do jeho přestavby v roce 1826. Stará hospoda zmizela teprve roku 1936, aby uvolnila místo obchodnímu domu pražské firmy Brouk a Babka.
Výstavbou čtyř-a pětipodlažních domů s prodejnami v přízemí se prostor ulice sevřel a to i přes to, že nové domy byly posunuty za původní uliční čáru. Toto rozšíření se týkalo zejména západní strany ulice, kde město nařídilo odstoupení celé plochy loubí, což se neobešlo bez protestů majitelů domů. Magistrát se také snažil o rozšíření obou nástupních konců ulice. V hoření části u Staroměstského náměstí na východní straně požadoval zboření nárožního domu čp.6-III a rozšíření ulice na 9,50 m. Tehdejší majitel domu čp. 6-III se však proti tomuto rozhodnutí odvolal až k Zemskému soudu a spor vyhrál. Tím zůstalo nepříjemné zúžení Pražské ulice v jejím zaústění do náměstí Dr.E. Beneše dodnes. Podobná sitmace byla i u dolního konce ulice na téže straně. Původně zde stála sladovna postavená hejtnanem Joachinnem Ulrichem za vlády Redernů. Postupně se stali majiteli domu čp. 23 - III převážně obchodníci a od roku 1857 to byl Jan Mráz, český obchodník se železářským zbožím, který jako jediný v Liberci byl ochoten prodat svůj dům firmě Baťa. Když se původní záměr firmy Baťa, získat pro výstavbu také sousední domy čp.22/III a čp.21/III nepodařil pro nepřátelský postoj magistrátu, dostal obchodní dům z oceli a skla svou převýšenou podobu. Podobně jako u obchodního domu Baťa, i u druhého obchodního domu Brouk a Babka nařídil magistrát značně ustoupit za regulační čáru ostatních staveb na východní straně Pražské ulice, také z toho důvodu, aby co nejvíce ztížil výstavbu tohoto českého podniku.
Během doby se stala Pražská ulice důležitou obchodní tepnou. Přes svou značnou svažitost (téměř 9%) představovala i významnou dopravní komunikaci, zvlášť pro stále vzrůstající počet vozidel zásobujících velký počet obchodů zbožím. Značné dopravní problémy, zejména v zimních měsících, způsobovala tramvaj, projíždějící od roku 1897 ve směru od Staroměstského náměstí na Soukenné náměstí. Hned na počátku Pražské ulice z Benešova náměstí odbočuje na západní straně svažitá, romantická ulička Lazebnický vrch, kde kdysi stávala městská lazebna, po níž dostala svoje pojmenování. Poněkud níže po pravé straně bývala v čp.135-II stará rychta, zrušená až po vybudování nové renesanční radnice na náměstí. Souvislou řadu domů po levé, východní straně Pražské ulice přerušuje v dolní části úzká ulička zvaná Jezdecká. Své jméno dostala snad pro svou svažitost a malou šířku. Představuje důležitou spojnici mezi ulicemi Pražskou a Moskevskou. V minulosti pokračovala dále k pivovaru a k zámku. Od uličky Jezdecké se Pražská ulice mírně lomí jihozápadním směrem. Ještě před vyústěním do Soukenného náměstí se zachoval po pravé straně malebný průchod mezi domy čp.154 a čp.155-II do ulice Široké, který čeká na své architektonické dotvoření, aby se z něj stala další zajímavost Liberce.
Současné zastavění v Pražské ulici je téměř souvislé, domy mají přibližně stejnou výšku čtyř a pěti podlaží. Převážně nesou znaky historizující architektury z konce 19. století a architektury secesní z počátku století 20. Její vhodné doplnění se nabízí pouze v proluce mezi čp.13 a čp.15-III na východní straně, využívané provizorně Naivním divadlem. Svými devíti podlažími vytváří obchodní dům firmy Baťa na dolním konci dominantu nejen ulice, ale i celého prostoru Soukenného náměstí. Jakoby nedopatřením zůstaly za ním stát zmíněné čtyři nižší domy čp.19, čp.80, čp. 21 a čp.22-III, o něž kdvsi v třicátých letech projevila zájem firma Baťa při výstavbě svého domu obuvi. Jedná se o dvoupodlažní obytné domy s obchody v přízemí, jejichž původní klasicistní vzhled značně setřely pozdější stavební úpravy. Také na protější straně ulice zůstaly třía Čtyřpodlažní domy čp.154, čp.155 a čp.156-II, dokumentující dodnes důležité období přestavby dřevěných domů na zděné. Za nimi vysoko ční štít pětipodlažního domu čp.152-II, u něhož skončila přestavba z konce 19. století. Původně byly všechny domy v Pražské ulici stavěny jako obytné s prodejnami v přízemí. Některé se změnily na administrativní, u několika sloužilo obchodním účelům i první patro. První tohoto druhu byl dům čp.6-III z roku 1888 sdružený se sousedním čp.45-III a hned po něm dům čp.158-III postavený roku 1897 na místě starších dvou domů čp.152 a čp.153-III pro obchodníka E. Weiselese.
Koncem 19. století byla Pražská ulice přejmenovaná po starostovi JUDr. Karlu Schůckerovi, za jehož působení se uskutečnila rozsáhlá přestavba historického centra Liberce a střed města dostal novou výstavní dominantu v podobě nové radnice.
Po roce 1945 bylo ulici navráceno tradiční pojmenování Pražská. K velkým změnám v ní došlo v osmdesátých letech. Stala se významnou součástí pěší zóny Liberce a k jejímu dopravnímu zklidnění nesporně přispělo zrušení tramvajové trati a její přemístění do Palachovy a Rumunské ulice. Poslední tramvaj projela Pražskou ulicí v roce 1984. Postupně se prováděla i modernizace vnitřků budov a obnova jejich vnějšího vzhledu. Po roce 1990 zde vznikla řada atraktivních, prodejen jejichž barevné výlohy oživily prostor ulice. V současnosti je Pražská ulice hlavní společenskou tepnou města, spojující vznikající moderní dolní centrum v prostoru Soukenného náměstí s historickým středem na náměstí Dr.E.Beneše.
(zdroj: Historie a proměny paláce SVS - Ing.arch. Svatopluk Technik, Ing. Jiří Technik, 1998)
-6.jpg)
.jpg)
 a 6.7.2021.png)
.jpg)
.jpg)
Výstavní síň Metznerbundu
Hrázděný pavilon v Pražské ulici, otevřený členskou výstavou v rámci
veletrhů 15.8.1920. Pod ním se právě bourá stará hospoda Zur Sandwirt,
na jejímž místě později vyrostl obchodní dům Brouk & Babka. V
místech výstavní síně byl vjezd do Naivního divadla, nyní je M-Bank (zdroj Kniha o Liberci)
Pražská ulice a Brouk a Babka
Pohled do míst, kde se Pražská ulice mírně lomí a odbořuje z ní Jezdecká ulička. Nad secesním domem z roku 1909 vystupuje do ulice hospoda Zum Sandwirt, postavena roku 1697. Za ní vyčníva část poutače výstavní síně uměleckého spolku Metznerbund, který zde až do poloviny třicátých let pořádal četné výstavy. Na místě roubené hospody byl v roce 1936 postaven obchodní dům pražské společnosti Brouk a Babka, projektovaný architektem Janem Gillarem, který se o tři roky později podílel na vybavení interiéru Bílé Labutě v Praze. Podobnost obou staveb je zřejmá a byla by určitě ještě výraznější, kdyby se investorům podařilo získat i vedlejší pozemek.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Obchodní dům Brouk a Babka (30.léta)
Původně na jeho místě stávala starobylá hospoda Zur Sandschenke. tento poslení roubený dům, připomínající nejstarší zastavění Pražské ulice, přečkal až do roku 1936, kdy zde byl vybudován šestipodlažní obchodní dům pražské firmy B + B. Záměr využít také sousední volné parcely se pro odpor německýc obchodníků nepodařilo prosadit. Obchodní dům, který nesl od 5.11.1950 jméno Jiskra, je skvělou ukázkou funkcionalistického slohu z meziválečného období. Projektoval ho pražský architekt Jan Gillar, prováděcí plány dodala liberecká firma Peukert a Henke a postaven byl pražskou firmou B. Nekvasil.
Otevření obchodního domu B+B (5.7.1936)
Zahájení prodeje v nově postaveném obchodním domě bylo opravdovou událostí.
Před budovou připomínající poněkud zmenšenou pražskou Bílou labuť se už
od časného rána shromažďovaly stovky zvědavců. K všeobecnému zmatku
ještě přispělo vypuštění balónků s poukázkami na zboží. Přesně i půl
deváté se otevřely dveře a nedočkaví nakupující c několika minutách
zaplavili všechna oddělení. Na první z nich čekaly jako pozornost malé
dárky. Sortiment nabízeného zboží
zahrnoval prakticky veškeré druhy látek a oblečení včetně obuvi, dále
potřeby pro domácnost, nábytek, elektrické přístroje a širokou paletu
sportovního vybavení. Letáček vydaný k otevření propagoval nákupní
systém B+B, který by se dal vyjádřit hesly: prodáváme jen kvalitní
zboží, rychlé vyúčtování při bohatém výběru, záruka měsíčních splátek,
žádné zálohy ani platové záznamy, poskytování úvěru pouze do výše
znemožňující předlužení, úslužné vyřízení žádostí o poshovění při
prokazatelné a nezáviněné platební neschopnosti.
(zdroj Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci)
Staré domy v Pražské ulici
(Část oleje na plátně, autor Josef Pohl, počátek 20.století , kresba ze 70.let 19.století)
Kašna s pitnou vodou byla původně na pravé straně ulice ve směru od radnice u domu čp. 249 - II, ale při jeho přestavbě roku 1826 musela být přesunuta naproti, vedle starobylé dřevěné hospody Zur Sandschenke, postavené v roce 1697. Po zřízení vodovodu počátkem 20.století byla odstraněna a na jejím místě vznikl později obchodní dům Brouk a Babka.
Jinou ukázkou ještě napůl dřevěné zástavby je dům čp.8 - III (orientační číslo 7). Na jeho špatný stavební stav bylo poukazováno už v roce 1861, novorenesanční přestavby se ale dočkal až za 30 let.
(zdroj Kniha o Liberci)
Neony v Pražské ulici (polovina 60.let)
Neonové reklamy se začaly objevovat počátkem šedesátých let. V roce 1961 zřídily komunální služby zvláštní oddělení pro jejich výrobu a údržbu. O tom, že jejich zavádění nebylo bezproblémové, svědčí jeden z výroků: "Ještě nedávno jsme se domnívali, že socialistické město nebude mít světelnou reklamu, poněvadž tu nebude kapitalistická obchodní konkurence. Není sporu o tom, že světelnou reklamu skutečně nepotřebujeme, a přece ji máme, prostě proto, že chceme mít ulice veselé. " Koncem šedesátých let už Pražská ulice večer svítila skoro jako některá západní města. Během normalizace opět potemněla a ještě v době vzniku tohoto článku (1996) měla k dřívějšímu lesku daleko.
(Zdroj Kniha o Liberci)
12.2.1994. Pražská téměř deset let bez tramvají.
(archiv Jiří Holeček)
Zima v Liberci před dvaceti lety...
(archiv Petr Šimr)
.jpg)
OKOLÍ SOUKENNÉHO NÁMĚSTÍ A ULICE PRVNÍHO MÁJE
Roku 1559 byla v místech dnešní kavárny Nisa postavena jedna z prvních provozoven na území města - panský mlýn na Harcovském potoce. Z tržiště (Benešova náměstí) se k němu přijíždělo vozovou cestou, pozdější Mlýnskou ulicí (Pražskou). Dostatek vody zajišťovala regulační nádrž uprostřed náměstí, kam se vedle Harcovského potoka vléval také náhon od Nisy, vedený od jezu pod dnešním Krajským úřadem podél už neexistující ulice U Splavu. Přebytečná voda byla odváděna nejkratším směrem zpět do Nisy vodotečí pod dnešní lékárnou (čp. 114-III).
Tou dobou se začínají proměňovat manufaktury v dolní části města na větší průmyslové závody. Roku 1832 převzala firma E J. Jakob, produkující jemná vojenská sukna, bývalý městský mlýn, v němž se ovšem začalo s výrobou sukna už dříve. V dnešní Blažkově ulici si firma Demuth postavila kolem prostorného dvora provozovny (čp. 336-IV), stojící donedávna u nádraží MHD. Hned za Německým domem si vedle Harcovského potoka v dnešní Fügnerově ulici postavila továrnu Společnost pro tisk a úpravu látek, pozdější firma Schütze (1872), (bývalá YMCA).
Tovární
čtvrť vznikla i na druhém břehu Nisy v místech, kde býval v 17. století
rybník napájený vodou z Nisy, po němž zbyly jen místní názvy Starý
rybník a ulice Na Rybníčku. Prvním z několika velkých průmyslových
podniků, které zde v 19. století vyrostly, byla plynárna (1859).
Soukenné
náměstí vznikalo jenom pozvolna. Ještě na mapě z roku 1858, kde je
označeno Jako Nové náměstí, vidíme, že to byla jen rozšířená křižovatka
císařské silnice a několika dalších ulic.
Nesporný vliv na utváření náměstí mělo vybudování železnice (1859). Bývalá cesta vedoucí mezi loukami a poli od nádraží do středu města se brzy stala jednou z hlavních tepen. Na ni pak navázala Hanychovská ulice založená v roce 1875, jejíž budování bylo obdobně jako v případě ulice Na Skřivanech započato coby nouzová akce pro nezaměstnané. Diky ní se rozvinula také výstavba ve čtvrti Na Jeřábu, nádražím poněkud odloučené od města, kde si stavěli rodinné domky především čeští železničáři. Jak byly do stanice postupně zaúsťovány trati ze Závidova (1875), Jablonce (1888) a Teplic (1903), rostl i proud vozů a chodců odtud přicházejících. Proto musel být původně dřevěný most přes Nisu nejprve zpevněn a potom nahrazen novým. Dopravní význam "Soukenného náměstí se dále zvýšil, když byla dána do provozu tramvaj na lince Nádraží - Lidové sady (1897) a o dva roky později trať Soukenné náměstí - Rochlice . Když K nim přibyla roku 1912 další trať do Horního Hanychova, vedoucí Barvířskou ulicí, bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy si potřeby dopravy vynutí uvolnění celého prostoru náměstí.
Novorenesanční
přestavba koncem 19. století probíhala přednostně v horní části města a
v dolním centru se uplatnila jen na jednotlivých stavbách.
Severní průčelí Soukenného náměstí dostalo konečnou regulační čáru a dnešní podobu v roce 1887, kdy byl vybudován čtyřpodlažní dům čp. 156-II a provedena stejně vysoká přístavba k sousednímu domu čp. 157-II s menší kopulí na nároží Pražské ulice. Tehdy byly přestavěny i domy uprostřed dnešního náměstí, které se podařilo odstranit teprve v roce 1930 . Dvě významné novorenesanční stavby vznikly poblíž dnešní otočky jablonecké tramvaje. Byl to především tzv. Anenský dvůr, a pak neméně pohledný dům čp. 160-IV při dnešní ulici M. Horákové. Jinou mimořádnou novorenesanční stavbu představoval obchodní dům firmy Müller, postavený na břehu Nisy v místě starých domů čp. 86 a 88-IV. Byl zbourán roku 1978, aby uvolnil místo stavbě Domu kultury. Pamětníci jej určitě znali pod názvem obchodní dům Ještěd.
Ze secesních staveb v okolí připomeňme Národní dům České besedy v ulici Na Rybníčku z roku 1904 a přestavěnou požární zbrojnici. V dolní části ulice 1. máje si roku 1912 vybudovali manželé Slukovi čtyřpodlažní obytný dům s prodejnami v přízemí. jehož průčelí se stalo ozdobou celé ulice. Jedná se o ojedinělý případ secesní bytové výstavby v této části Liberce. Naproti němu vznikla o dva roky později další vynikající stavba - Komorní kino pro 700 osob, postavené na místě několika starších domků Libereckým stavitelem Adolfem Bůrgerem (později Lípa). Jemnou secesní fasádou s lodžií v prvním patře přispěla i tato budova ke zlepšení vzhledu vznikajícího dolního centra.
Přímo
uprostřed dnešního náměstí vznikl roku 1903 secesní obchodní dům firmy
Bayer. Architektonicky nejvýznamnější je ale modernisticky pojatý
bankovní palác, postavený roku 1911 u mostu přes Nisu.
Veřejné budovy (nepočítáme-li školy v ulicích Oblačné - 1870, Orlí - 1873 a Na Svahu - 1884) kolem dolního centra nevznikly. Bylo to způsobeno tím, že za tradiční reprezentační prostor se stále pokládala horní část města kolem obou historických náměstí. Území v údolí Nisy, které bylo vždy považováno za podřadnější, se příliš netýkaly ani urbanistické studie zpracovávané na přelomu století, dokonce ani návrhy vyšlé z mezinárodní urbanistické soutěže roku 1913, jež se omezily pouze na menší korekce stávajících ulic. Přímo na Soukenném náměstí se většinou předpokládalo jen zakrytí náhonů, odstranění domu čp. 34-III a vytyčení nové regulační čáry na jižní straně za Harcovským potokem. Větší urbanistické zásahy do tohoto značně neuspořádaného prostoru, sahajícího od ulice Na Bídě až k patě Keilova vrchu, oddálila první světová válka.
Pro další utváření Soukenného náměstí byla rozhodující dvacátá léta. Na místě továrny firmy Eduard Schütze (čp. 371-IV) postavilo v roce 1923 sdružení YMCA třípodlažní dům s učebnami, ubytovacími prostory, kinosálem pro 370 osob, čítárnou, kancelářemi a menším hřištěm pro lehkou atletiku. Přístup do budovy byl z Revoluční ulice průchodem podél domu čp. 125-IV, který rovněž náležel YMCE .
Roku 1925 si na Soukenném náměstí zřídila pobočku vídeňská pojišťovací společnost Dunaj Concordia. Kanceláře měla nejprve v domě čp. 34-III. Zanedlouho se jí podařilo přes protesty památkárů získat od města souhlas k zbourání dvou památkové chráněných domů a na jejich místě si v letech 1926-28 postavila palác Dunaj, rozložitou osmipodlažní budovu funkcionalistického vzhledu.
Tento "první liberecký mrakodrap" jak ho označovaly místní noviny, znamenal rozhodující počin v další přestavbě Soukenného náměstí. V té době se už připravovala změna mezi ulicemi Barvířskou a Širokou, kde se k zadní části bývalého městského mlýna připojily po obou stranách pětipodlažní budovy čp. 33-III a 35-III, projektované architektem Františkem Pohlem z Prahy a realizované stavitelem Rudolfem Rösslerem z Liberce (1929). Jejich holé boční štíty nečekaly dlouho na dostavbu nároží. Brzy po odstranění starého mlýna, pamatujícího počátky Liberce, na ně navázal desetipodlažní bytový dům (čp. 26-III, původně hotel) italské pojišťovny Assicurationi Generali a Moldavia Generali. V prvních dvou podlažích vznikla jedna z nejznámějších libereckých kaváren - Grand Café Generali. Souběžně se začaly likvidovat budovy uprostřed náměstí, kde vznikla vítaná zelená plocha, na jejímž okraji byl u tramvajové stanice vybudován podzemní veřejný záchod, sloužící po důkladné rekonstrukci v roce 1994 ještě koncem minulého století .
K
dotvoření moderního vzhledu Soukenného náměstí přispělo postavení
pětipodlažního domu s lékárnou U Orla, který roku 1929 nahradil původní
secesní dvoupodlažní objekt (čp. 114-III).
Na nároží Pražské a Revoluční ulice stával dvoupodlažní dům (čp.23-IV), zužující Pražskou ulici, v němž provozoval železářství Jan Mráz. význačný pracovník České besedy. Na jeho místě vybudovala firma Baťa desetipodlažní objekt ze skla, betonu a oceli, nápadný funkcionalistickou architekturou, charakteristickou pro Baťovy obchodní domy po celém světě. V letech 1931-32 ho postavila liberecká firma Fanta a spol., podklady vypracovala Baťova projekční kancelář ve Zlíně pod vedením Vladimíra Karfíka. Původní záměr získat pro výstavbu také sousední domy v Pražské ulici se nepodařilo uskutečnit. Podobně jako u výškové budovy s kavárnou (Nisa), i zde byly naprosto ignorovány jakékoli urbanistické zásady, zejména pokud se týče zapojení do okolní zástavby.
Uvedené
tři výškové domy ovládly od třicátých let uvolněný prostor Soukenného
náměstí a daly mu zcela jiné měřítko. Pouze jižní strana zůstala dosud
stavebně nezasažena.
Poněkud
stranou, při odbočení bývalého mlýnského náhonu z Nisy, vznikly
počátkem třicátých let jako doklad rozvíjejícího se automobilismu garáže
City, poskytující v přední čtvřpodlažní budově služby pro motoristy. Po
druhé světové válce byly přebudovány na Výzkumný ústav textilního
strojírenství.
PŘESTAVBA DOLNÍHO CENTRA
Neméně naléhavou se stala otázka přestavby prostoru mezi Soukenným náměstím a řekou Nisou, kde se již ve třicátých letech začalo rodit novodobé dolní centrum Liberce, na jehož řešení byla v roce 1948 vypsána užší urbanistická soutěž. I když vycházela z neúplných podkladů, posloužily její výsledky k provádění nezbytných zásahů, které nestrpěly z dopravních důvodů odklad. Pomohla také na minimum zmírnit riziko později těžko napravitelných chybných kroků. Ještě téhož roku byl na Soukenném náměstí, přejmenovaném na Gottwaldovo, pro uvolnění dopravy zbourán dům U Černého psa a zakryta část náhonu. Ze stejných důvodů byl v roce 1953 zbořen hotel National na rohu ulice Na Rybníčku, vystupující silně z regulační čáry..
Velké změny přineslo nahrazení více než půl století starého ocelového mostu přes Nisu železobetonovou konstrukcí širokou 21 metrů, odpovídající největší šířce ulice vedoucí od nádraží do středu města (1958). Inženýr Vlastimil Šedo ho projektoval tak, aby pod ním mohla protékat tzv. stoletá voda, tedy povodňové množství, s nímž se počítá jedenkrát za sto let. Při velkých záplavách v roce 1958 se ukázalo, že zvolená světlost mostu byla správná. Současně byla rozšířena dolní část Stalinovy třídy (1. máje) a domy (čp. 84, 87 a 88-III), zužující její profil na pouhých 11 metrů (včetně chodníků), zbourány, plocha parkově upravena.
Po výstavbě mostu se změnil i příjezd tramvají od Soukenného náměstí. Dosud se trať dělila do dvou větví: do tzv. Malé Nádražní ulice (1. máje) a do ulice Jánské, jejichž šířka nedovolovala vedení dvoukolejné trati. Malou Nádražní projížděla tramvaj ve směru k nádraží, Jánskou opačně. Zbourání málo hodnotných objektů čp. 67, 68, 69, 65 a 61-III na levé straně a čp. 48, 47 a 49-III na pravé straně Jánské ulice umožnilo její rozšíření na přibližně stejný profil, jaký dostala Stalinova třída. Víc než půl století staré úvahy o propojení nádraží s dolním centrem širokou komunikací se tak konečně naplnily. Tramvajová trať vede od té doby Jánskou ulicí dvoukolejně.
Přestavba
dolního centra byla a vlastně stále ještě je náročným dílem několika
generací. Za posledních padesát let byla z iniciativy města zpracována
řada urbanistických studií, upřesňujících dořešení tohoto prostoru podle
aktuálních potřeb. Jejich výsledkem bylo potvrzení snahy vytvořit z něj
výchozí bod hromadné městské dopravy, spojený se zónou obchodu, služeb,
kulturního a společenského vybavení, jehož osou má probíhat hlavní
trasa od nádraží do Lidových sadů. Urbanisté předpokládají, že kolem
nižší zástavby v samém středu dolního centra vyrostou na jeho okraji
vyšší solitérní objekty, ohraničující věžovitě celý prostor.
Konkrétním úkolem při realizaci těchto záměrů se stala stavba obchodního a kulturního domu. Na základě architektonické soutěže, vypsané městem v roce 1961, měl být vypracován konečný projekt na obchodní dům, uzavírající jižní stranu Soukenného náměstí tak, aby zůstala dostatečná plocha pro ostatní předpokládané objektv. Přípravy k této velké akci zahájilo zrušení tramvajové linky Rochlice - Růžodol I, kterou nahradily městské autobusy (1960), a odkanalizování celého prostoru.
Po delších úvahách bylo rozhodnuto i o konkrétní podobě obchodního domu, který se měl stát základním objektem rozšířeného Soukenného náměstí. Podle návrhu libereckého architekta Karla Hubáčka zde vznikl do šířky rozložený objekt, který zabírá většinu nesmírné cenných ploch získaných demolicí (18200 m²). Podle požadavku sdružených investorů se jedná v podstatě o tři obchodní domy vedle sebe, propojené v přízemí průchody a v patře terasami. Mají společnou pouze expedici a sklady v suterénu. Se záludností základové půdy, prosycené spodní vodou se dodavatel vypořádal tak, že ocelový skelet založil na studních. Úprava vnějšku byla provedena neobvyklou technologií s použitím pláště z ocelového plechu opatřeného atmofixovým povrchem. Barevná kombinací tmavohnédého pláště a Žlutých obkladu vytváří vítané barevné oživení v prostoru Soukenného náměstí. Jeho pasáže v přízemí poskytují kupujícím ochranu před nepohodou a jsou jakoust obměnou středověkých loubí, tak postrádaných za deštivého počasí. Prodejní plochou o výméře více než 8000 m² patřil obchodní dům Ještěd k největším podobným zařízením ve státě. Do provozu byl předáván postupně: pavilon A zasahující do Soukenného náměstí 1.12.1978 a zbylé dva další 16. 7. 1979. Po převzetí firmou K-mart v červnu 1992 byly v jeho interiérech provedeny značné změny. Od konce dubna 1996 ho provozovala firma Tesco Stores ČR, a.s.
Rozšíření
nádraží městské dopravy musela v roce 1978 ustoupit stará Bienertova
továrna v Blažkově ulici (čp. 106 a 107-IV) l domy čp. 126 a 332-IV
(533). Posledním objektem v této dnes již neexistující ulici zůstala
rozložitá bývalá Demuthova továrna, změněná na víceúčelovou budovu,
která zmizela na podzim 1995.
Už zmíněný urbanistický záměr dotváření dolního centra Liberce okolostojícími věžovitými stavbami začala jako první naplňovat budova Výzkumného ústavu textilního, postavená u bývalého jezu na řece Nise (1974). Bývalé City garáže v jeho sousedství převzal Výzkumný ústav textilních strojů, který si je upravil a dostavěl podle svých potřeb. Jinak bylo okolí zbaveno staré zástavby, zůstal však zachován památkově chráněný patrový dřevěný faktorský dům čp. 96-IV z roku 1771. O čtyři roky později přibyl čtrnáctipodlažní objekt koncernového podniku Elitex (1978), rozšířen 1987), v němž má dnes kanceláře několik firem. Také jemu musely ustoupit další staré budovy a z původního zastavění se v těchto místech zachoval pouze pohledný novorenesanční obytný dům čp. 160-IV a dům čp. 335-IV ve Fialkové ulici, důkladně přestavěný pro potřeby Elitexu.
K
objektům ohraničujícím dolní centrum se v roce 1983 přiřadila zajímavě
členěná budova Pozemních staveb Liberec, připojená k severnímu štítu
hotelu Imperial, jíž byla úspěšně završena zástavba východní strany
ulice 1. máje.
V té době už bylo připravováno staveniště pro další významný objekt městského centra, Dům kultury. Na místě bývalého obchodního domu, vyrostl v roce 1985 objekt se sálem pro tisíc osob, dosud ve středu města tolik postrádaný. Původní stavební záměr byl daleko rozsáhlejší. Počítal s kolmým křídlem s restauracemi podél ulice 1. máje, na azujícím na sál protažený až do míst, kde stojí kino Lípa. Náhradou za něj měla být na opačném, východním konci Domu kultury přistavěna tři menší kina. Z jednotně řešeného moderního náměstí mezi obchodním domem Ještěd a Domem kulturv měla vzniknout zóna klidu. Tramvajová doprava se měla odklonit z Rvbníčku novým mostem přes Nisu a přes Blažkovu ulici do Malé Moskevské ulice, kde by se napojila na dosavadní trasu. Po zhodnocení zkušeností z měst, která odstranila místní dopravu na úkor živosti svých center, bylo v devadesátých letech rozhodnuto tramvajové koleje nepřekládat a mezi ulicemi Jánskou a 1. máje ponechat ostrůvek domů s kinem Lípa. Ten se v současné době dostavuje a po plánovaném rozšíření Domu kultury zde vznikne ucelený moderní vjezd do dolního centra. Na místě dvou poměrně zachovalých domů čp.77 a 78-III v ulici 1. máje byla roku 1989 postavena budova stranické školy, provozně napojená na sídlo okresního výboru KSČ (čp. 79-III) na nároží u Nisy. Svým strohým plochým průčelím kontrastuje s pseudoklasicistním průčelím banky i sousedním secesním domem. I v tom je však možno spatřovat záměr architekta Pavla Švancera. Revoluční změny roku 1989 se samozřejmě promítly i do využití těchto objektů. Hlavní nárožní budovu převzala po dlouhých letech opět Československá obchodní banka (dočasně zde sídlila také Základní umělecká škola), sousední nový objekt je majetkem města a užívá ho Státní jazyková škola.
Plně uspokojující řešení dopravní otázky v dolním centru je nerozlučně spjato s vyřešením dopravy v celém Liberci. Nesporným pokrokem v tomto směru bylo přeložení tramvajových tratí z ulic Pražské a Moskevské do Palachovy a Rumunské, což si vyžádalo odstranění několika objektů. V Malé Moskevské zůstaly na severní straně pouze tři stavebně vyhovující domy (čp. 146, 147 a 148-IV). Na ně v květnu 1994 navázal nárožní obchodní dům Balon . Na protější straně zůstal osamocen památkově chráněný dům U Zeleného stromu, snad nejstarší pamětník dávné historie našeho města, zatímco ostatní stavby byly odstraněny, mezi nimi bohužel i památkově chráněný Möllerův dům. Dnes těmito místy vedou tramvajové koleje podél rozestavěného terminálu do Fügnerovy ulice. Východní stranu Malé Moskevské a Rumunské ulice až k Adrii zaplnil rozložitý palác Syner. Blok domů za Dunajem měol uzavřít plánované obchodní centrum Amadeus. Na nároží ulice Na Rybníčku si vybudovala v letech 1993-94 sídlo Investiční o poštovní banka. Podle vítězného návrhu architekta Pavla Janouška v soutěži o úpravu celé třídy 1. máje z roku 1990 projekt vypracoval jablonecký architekt Josef Faltejsek . Povolení této stavby dokumentuje definitivní opuštění původní myšlenky na vedení vnitřního dopravního okruhu podél Nisy ulicí Na Rybníčku, který nahradil průtah silnic podél nádraží ČD.
K úplnému dořešení dolního centra Liberce a jeho nejbližšího okolí zbývá vykonat ještě mnoho práce. Na vhodné stavebníky dosud čekají velmi cenné a málo využité plochy mezi Barvířskou a Lucemburskou ulicí, kde úplná a účelná rekonstrukce bývalé tkalcovny v Papírové ulici (čp. 123 - III) na Dům nábytku Rudolfa Hůlky naznačuje i možnosti využití starších budov. (v současné době (2021) Pivovarský dvůr). Největším a současně i nejzodpovědnějším úkolem bylo na konci dvacátého století dořešení prostoru mezi územím Na Bídě a Soukenným náměstím, v němž se soustřeďují hlavní městotvorné a dopravní problémy. Ekonomické a společenské podmínky nedovolily zatím provést konečné jednorázové a rychlé architektonické dořešení celého dolního centra. A tak si generace postupně předávaly svůj osudem jim svěřený dil. Stavby jimi vytvořené jsou současně odrazem doby, v níž vznikaly, a vytvářejí celek, jenž při vší různorodosti sleduje dále základní myšlenku určenou studiemi urbanistů i samotným životem této části Liberce, která se stala druhým srdcem města.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996)
Dostavba uceleného bloku mezi ulicemi Jánskou a třídou 1. máje podle jednotného architektonického záměru začala v roce 1994 budovou dnes již bývalé Universal banky. Patří v Liberci k nejzdařilejším urbanistickým celkům realizovaným během devadesátých let. Mezi novými domy (čp. 863, čp. 864, čp. 868 a čp. 871) vyniká nárožní obchodní dům Centrum (1994-1998), jehož obdobou měla být polyfunkční přístavba kina Lípa v roce 2000.
V
polovině devadesátých let došlo k úpravě plochy Soukenného náměstí, při
níž byly opět otevřeny veřejné toalety a blízko nich umístěna kruhovitá
stavba (čp. 866), nahrazující dřívější novinový stánek.
V roce 1998 se začala stavět na Soukenném náměstí v proluce po zbořeném čp. 330 přístavba k současně rekonstruované novorenesanční budově na rohu Barvířské ulice (čp. 115), které byla snížena střecha. Komplex byl stavěn půpro potřeby Agrobanky a byl dokončen v roce 2000. V přízemí na nároží je od roku 2000 restaurace "Potrefená husa" V přístavbě byl obchodní dům Atlas, dnes je tu GE Money Bank a Armysurplus. V roce 1999 byla zahájena stavba polyfunkčního centra "Rybníček" na uvolněném prostoru mezi ulicemi Na Rybníčku a Na Rejdišti, který dlouho sloužil jako parkoviště a po nějakou dobu i jako provizorní autobusové nádraží. Od roku 2000 uzavírá vstup od třídy 1. máje budova čp. 874, kde je dnes Uniqua pojišťovna a Reiffeisenbank. Zezadu k ní přiléhá v témže roce otevřená prodejna obchodního řetězce Billa (čp. 873). Na zbytku parcely vyrostl v letech 2000-2001 blok tří objektů (čp. 876) s byty a obchody v přízemí. V roce 2002 byl přijat dosud platný územní plán, který vytváří předpoklady pro novou výstavbu.
Návrh
na zbourání OD Ještěd a jeho nahrazení moderním obchodním a zábavním
centrem rozdělil odbornou i laickou veřejnost. Protože se obráncům
stávající stavby nepodařilo prosadit ani jeden z návrhů na její
vyhlášení kulturní památkou, získala holandská společnost
MultiDevelopment společně s Tescem souhlas s jejím zbouráním a
postavením nového obchodního centra Forum Liberec podle plánů architekta
Radima Kousala. Nejprve byl v těsném sousedství Ještědu postaven nový
komplex budov, do kterého se Tesco během několika málo dní přestěhovalo.
Teprve potom byla zahájena demolice starého obchodního domu.
V
roce 2012 prošlo novou revitalizací Soukenné náměstí, kde vznikla nová
odpočinková zóna s lavičkami a parkem rozděleným na několik částí.
Veřejností velmí kritizovaná "rozvyklaná" dlažba byla v roce 2015
vyřešena předlážděním.
Na konci roku 2014 došlo v Liberci k důležité "změně adres rohových domů, zařazených do dvou ulic. Domy mají pouze jednu oficiální adresu, určenou podle toho, ze které ulice je skutečný hlavní vstup do budovy. Pokud má však rohovy dům dva hlavní vchody do dvou ulic, byly ponechány obě adresy s orientačními čísly. V devadesátých letech prošel řadou proměn interiér polyfunkčního domu s bývalou kavárnou Nisa. Po několika pokusech obnovit kdysí vyhlášenou kavárnu byly její prostory v roce 2015 upraveny na obchodní banku Sperbank.
(zdroj: Jiří Bock - Liberec III Jeřáb - Městská čtvrť v proměnách doby, 2016)
PROMĚNY SOUKENNÉHO NÁMĚSTÍ
Na počátku století tu převládala značně chaotická zástavba menších domů a na místě pozdějšího parčíku stál blok renesančních budov, doplněný roku 1905 secesním obchodním domem bratří Bayerů, dvoupatrovou stavbou, jejíž část vyčnívá na levé straně snímku.
Jen o málo mladší druhá pohlednice zachycuje stavby na kraji dnešní Revoluční ulice. Nízký domek s Mrazovým železářstvím, zužující výjezd z Pražské ulice, ustoupil i se svým sousedem až při výstavbě obchodního domu Baťa.
Mezi nejhodnotnější doklady stavitelství konce 18.a počátku 19.století, známé jako liberecký kamenný měšťanský dům, patřil klasicistní hostinec Německý dům. Postavil ho roku 1802 stavitel J.J.Kunz, nejplodnější liberecký architekt své doby. Mansardový dům se štukami zdobenou fasádou nakonec podlehl i s vedlejším neméně hodnotným domem stavbě paláce pojišťovny Dunaj. Z vyobrazených objektů dnes osaměle stojí vedle obchodního domu už jen jediný svědek: Novorenesanční dům továrníka Adolfa Jakoba, který vidíme v pozadí Náchodské ulice.
Jednou z prvních výškových budov se v Liberci stal palác Dunaj, který zaplnil celou východní stranu Soukenného náměstí a dal mu tak nový rozměr. Malebné klacicistní domky nahradila strohost monumentalizující architektury. Město dostalo první polyfunkční dům s množstvím obchodů v přízemí a úřadů a bytů ve vyšších patrech. Náročná stavba byla realizována podle plánů architekta Adolfa Foehra ve velmi krátkém čase v letech 1926 - 1928.
Liberec se může chlubit pouze dvěmi stavbami českého funkcionalismu. V obou případech se jedná o obchodní domy. Mladší Brouk +Babka a starší, který vyrostl na nároží Pražské a Revoluční ulice. Podle plánů architekta Vladimíra Karfíka z roku 1930 ho v následujících dvou letech nachala postavit firma Baťa. Půdorys vymezený malým pozemkem, zmenšeným navíc o část, jež padla na rozšíření Pražské ulice, předurčil projekt výškové stavby, kterou se dosud nepodařilo zharmonizovat s okolní zástavbou.
Na počátku
třicátých let byly definitivně odstraněny zbytky staré zástavby v ploše
náměstí, střed dostal parkovou opravu a u tramvajové zastávky vznikly
podzemní toalety. Podle původních plánů předložených v říjnu 1931 měly
koleje elektrické dráhy křižovat plochu náměstí úhlopříčně. Tento záměr
byl korigován a po sedmi měsících vznikl nový plán, který se již dočkal
realizace.
Zcela vpravo zasahuje do snímku neorenesancní dům,
pojmenovaný Liberečany podle známé drogerie sídlící v přízemí: U Černého
psa. Dům ustoupil po válce rozšiřujícímu se náměstí, stejně jako hřiště
YMCA, které vidíme v přehledu podél Dunaje.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Soukenné náměstí a okolí
Vybudování železnice mělo nesporný
vliv i na vznik a utváření dnešního Soukenného náměstí (v roce 1883
nazvaného "Tuchplatz"), kam se postupně přesouval i obchodní život. V
letech 1854 - 1856 byla tato stále spíše rozšířená ulice s okolím
vyměřena do roviny a regulována. V roce 1887 byl při jejím okraji
postaven obchodní dům firmy Brüder Bayer (čp. 129 - III), v roce 1903
byl přestavěný v secesním slohu. Výjezd z budoucího náměstí směrem
nádraží byl postupně do roku 1890
rozšířen zbouráním tří nízkých stavení čp. 35, 36, 37 - III. Po roce
1891 došlo částečně k zakrytí Harcovského potoka a překlenutí mlýnského
náhonu. Jeho nezakrytá část obtékala až do roku 1929 dům firmy Brüder
Bayer. Dopravní význam prostoru se zvýšil zavedením tramvajové trati na
lince Nadraží - Lidové sady (1897) a později dalších tras. V roce 1912
byla na náměstí postavena tramvajová čekárna s provozní místností a
veřejnými záchodky.
I v okolí náměstí se nacházela textilní
průmyslová zatížení. Stavebními úpravami prošel bývalý městský mlýn (čp
26 - III), který v roce 1870 získala firma Franz Josef Jacob,
produkující jemná vojenská sukna, a vlastnila ho do roku 1927. V dnes
již neexistující ulici U splavu, která zanikla stavbou obchodního domu
Ještěd a vyúsťovala na Soukenném náměstí podél náhonu, stály tři drobné
průmyslové objekty. V čp. 40 - III měl od roku 1850 Josef Illchmann
tkalcovnu, kterou po něm do sedmdesátých let provozovala jeho vdova.
Barvírnu v čp. 42 - III provozoval již v roce 1863 Anton Jantsch a jeho
potomci zřejmě do konce první světové války. V čp. 136 - III měl
barvírnu od roku 1894 Gustav Anton Jantsch. Několik barvíren a jiných
průmyslových provozoven využívalo starého náhonu za mlýnem. Protékal
otevřeným kanálem mezi ulicemi Barvířskou a Širokou, pokračoval podél
ulice Myslivecké a dále za ní se náhon vléval do Nisy. Spolu s
přilehlými trakty domů, můstky a schodišti i s okolím Harcovského
potoka, který se zde vlévá do Nisy, se tento celý komplex od konce
19.století nazývá Liberecké Benátky ("Reichenberger Venedig).
(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)
Soukenné náměstí
Zaklenutí Harcovského potoka a ústup staré zástavby
Staré městské jádro se stávalo na mnoha místech překážkou silně se
rozvíjející dopravě, která přesunula své těžiště do nového středu města -
Soukenného náměstí. Ve zprávě k novému územnímu plánu z roku 1927 se
stala jedním z hlavních úkolů přestavba dolního centra. Stavba
rozložitého paláce pojišťovny Dunaj v roce 1928 položila základ k
vytvoření náměstí po celé dnešní ploše. V letech 1928 - 1929 byl regulován
a zakryt zbytek Harcovského potoka na Soukenném náměstí a pro případ
povodně postaven obchvatný kanál. V roce 1929 byl zbořen mlýn a vypuštěn
kanál bývalého dolního a horního mlýnského náhonu vedoucího od jezu až k
vyústění do Nisy, který byl využit pro vedení dešťové kanalizace a
následně zásypán. Z obrazu starého Liberce tím definitivně zmizel
zabarvený a páchnoucí mlýnský náhon s libereckými Benátkami. V roce 1929
byly po zboření mlýna nejprve postaveny nové pětipodlažní budovy čp. 33
- III v ulici Barvířské a čp. 35 - III v Široké. V letech 1930 - 1931
pak uprostřed náměstí zlikvidovány budovy čp. 25 - III, čp. 24 - III a
čp. 129 - III ( obchod bratří Bayerů) a tramvajová čekárna. Vznikla zde
zelená plocha a na jejím okraji u nové tramvajové stanice podzemní
veřejné záchodky. Na nároží Pražské a dnešní Revoluční ulice si firma
Baťa postavila v letech 1931 - 1932 na místě starší budovy (železářství
Mráz) svůj největší obchodní dům (čp. 23 - III) v republice. V místech
bývalého mlýna si pojišťovna Asicurazioni Generali a Moldavia Generali z
Terstu vystavěla v letech 1936 - 1937 desetipodlažní dům a v prvních
dvou podlažích vznikla jedna z nejznámějších libereckých kaváren - Grand
Café Generali a vinárna Winkler. K vytvoření moderního vzhledu náměstí
příspěl pětipodlažní dům s lékárnou U orla (čp. 114 - III), který
nahradil původní secesní dvoupodlažní objekt.
V dolní části Pražské
ulice si firma Brouk & Babka postavila v letech 1935 - 1936 v
místech starobylého hostince "Zum Sandwirt" obchodní dům (čp. 15 - III).
Výraznou přestavbou v Pražské ulici je obchodní dům čp. 11 - III. V
přízemí byl obchod Aloise Weisskopfa s punčochovým zbožím a patra byla
využívána k bydlení. V Pražské ulici stál od roku 1920 výstavní pavilón
liberecké pobočky uměleckého spolku Metznerbund (čp. 14 - III), zbořený
zřejmě krátce po roce 1943. (dnes je v tomto místě budova M - Bank)
(zdroj Jiří Bock - Liberec III - Jeřáb - Městská čtvrť v proměnách doby, 2016)
.jpg)
Proměny dolního centra od 30.let 20.století po současnost
V prostoru mezi Soukenným náměstím a řekou Nisou docházelo postupně k odstraňování staré zástavby. Na prvním snímku vidíme ještě nároží ulice U Splavu a Jánské trojboký dům s drogerií U Černého psa (čp. 34 - III), zbouraný z dopravních důvodů jako první už v roce 1948.
Jak můžeme pozorovat na dalším snímku, brzy vzaly za své i dožívající domy na nároží ulic Náchodské a U Splavu, kde vznikl malý parčík. V té době už byla zbouráním domu čp. 120 - IV (1955) uvolněna nově vzniklá Fügnerova ulice. Koleje vedoucí Náchodskou ulicí, po nichž jezdila linka číslo 2 z Růžodolu I do Rochlice, sloužily od 31.10.1960 už jen ke spojení s vozovnou.Jánskou ulicí vede po jejím rozšíření na 21 metrů (1958) tramvajová doprava oběma směry.
Před kinem Lípa byl po zbouraném domě (čp.57 - III) upraven trojúhelníkovitý parčík a do budovy kina proražen v šedesátých letech nový hlavní vchod, obrácený směrem do Soukenného náměstí.
Na třetím snímku vidíme staveniště nového obchodního domu. Zemní práce byly značně ztížené menší únosností základové půdy, tvořené náplavy Nisy a podmáčené spodní vody. Není divu, vždyť zde po několik století vedl zrušenou ulicí U Splavu náhon ke mlýnu stávajícímu na nároží Barvířské a Široké ulice. Náchodskou a Švédskou ulicí vede pomocná spojovací kolej mezi vozovnou a meziměstskou tratí do Jablonce, která byla v roce 1971 během stavby obchodního domu nahrazena novou kolejí z Fügnerovy ulice na Soukenné náměstí. Úplně vlevo je část domu bývalé firmy Jakob (čp.116 - IV), který se jako jediný zachoval v dnes již neexistující Náchodské ulici, v jejichž místech bylo parkoviště (dnes OC Forum).
Čtvrtý snímek pochází ze začátku 70.let s již rozestavěným budoucím obchodním domem.
Na dalším snímku vidíme dolní centrum po všech hlavních úpravách ve 20 století. Větší část ploch mezi Jánskou ulicí zabíral tehdy nový obchodní dům Ještěd.
Generálním projektantem stavby i jejich interiérů byl Stavoprojekt Liberec (vedoucí projektant architekt Karel Hubáček), hlavním dodavatelem byly Severočeské konstrukce Ústí nad Labem.
Na žulové pamětní desce umístěné v průchodu byl uveden jako hlavní investor Textilana Liberec. Kromě ní se však na vzniku obchodního domu a pak provozu podílelo ještě devět dalších libereckých podniků.
(zdroj: R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Poslední fotografie od Oty Bartovského z roku 2019 ukazuje, jak moc se změnil výhled z obchodního domu Baťa ve 21. století. OD Ještěd nahradilo obchodní centrum Forum
Hotel Německý dům kolem roku 1900
Jeden z nejhezčích libereckých klasicistních domů (čp.122 - IV) na
nároží Soukenného náměstí a dnešní Revoluční ulice musel přes protesty
památkářů ustoupit stavbě pojišťovny Dunaj (1928). Snímek dokumentuje i
zvýšení nivelity Revoluční ulice, po níž se okna na rohu dostala téměř
na úroveň chodníku. (zdroj Kniha o Liberci)
Staveniště Pojišťovny Dunaj (rok 1927)
Na snímku pořízeném z budovy YMCA je velmi dobře patrný blok domů uprostřed budoucího náměstí - obchodní dům Bayer, přízemní obchod proslulé firmy na cukrovinky Körber a dům na rohu Mostecké ulice, se známou drogerií U Černého psa (čp.24 - III), která se po zboření přestěhovala do domu, který vidíme zcela vlevo. Budování hlubokých a rozsáhlých základů se neobešlo bez problémů, neboť celá jižní strana stavby spočívá na nánosech, promáčených ještě navíc Harcovským potokem, probíhajícím těsně vedle levého okraje snímku, který byl už předtím sveden do betonového koryta. Část paláce Dunaj bylo proto nutno založit na pilotách Se všemi těmito nástrahami se úspěšně vypořádaly stavební firmy E.A. Stroner a spol. z Liberce a Mok z Ostravy a během dvou let postavily podle návrhu pražského architekta profesora Adolfa Foehra konstrukčně náročnou budovu s rozlehlou dvoranou uprostřed.
(zdroj Kniha o Liberci)
Palác Dunaj
byl postaven podle projektu Adolfa Foehra v roce 1928. Stavební práce provedla liberecká filiálka prestižní vídeňské firmy Ed. Ast, Stroner & Co. Část budovy byla kvůli problematickému podloží a svedení Harcovského potoka do podzemí postavena na 820 čtyřmetrových pilotech. V přízemí se nacházelo 14 obchodů, v 1. patře pojišťovna a v dalších patrech obytné prostory. Centrální prostor domu, do kterého vedly 4 pasáže, byl krytý nadsvětlíkem. Po roce 1948 sídlily v budově Energetické rozvodné závody, v roce 1958 byla v přízemí otevřena samoobsluha. Centrální prostor sloužil k výstavám, ale v letech 1962 - 1964 byl přestavěn na velkoprodejnu potravin. V roce 2013 proběhla rekonstrukce podle projektu Petra Stolína.
Samoobsluha potravin (1958)
Samoobsluhy se v Liberci objevily roku 1958. Třetí potravinářská prodejna tohoto druhu byla v přízemí Dunaje (otevřená 3.11.1958). Už v září 1962 byla za nemalé kritiky veřejnosti uzavřena a po důkladné rekonstrukci se změnila na první libereckou velkoprodejnu s názvem Dunaj. Zabírá celé přízemí včetně bývalé dvorany (celková plocha 2300 m², prodejní plocha 1000 m²), sklady byly také v bývalém sále YMCA. Mléčný bar s cukrárnou byl v části prvního patra. V otevírací den (18.7.1964) praskal Dunaj ve švech a tržba dosáhla čtvrť milionu korun. V září 1982 prošla prodejna rekonstrukcí. Od roku 1993 ji provozuje firma Akexandr Kendik Junior, která v září 1996 dokončila úplnou přestavbu na moderní supermarket.
potn. V roce 2013 byla rekonstruována celá stavba paláce Dunaj podle návrhu architekta Petra Stolína a dostala zpět svou noblesu.
rok 1931 - staví se dům obuvi Baťa - funkcionalistická výšková budova.
Devítipodlažní budova s železobetonovou nosnou konstrukcí byla postavena na místě původní klasicistní zástavby,ve které původně bylo železářství Jana Mráze.
Podle projektů Baťovy projekční kanceláře
pod vedením Vladimíra Karfíka stavbu realizovala místní firma Fanda a
spol. Budova je považována za nejčistší a nejelegantnější příklad
funkcionalistické architektury v Liberci. Obchodní dům je od roku 1958
zapsán v seznamu kulturních památek. (zdroj Wikipedie) pozn. stavba dokončena 8.12.1931
Pátek 19. února
představoval poslední den, kdy mohli zákazníci nakoupit u Bati na libereckém Soukenném náměstí. Současný majitel budovy neprodloužil firmě nájemní smlouvu. Baťa nezmizel z města úplně, jeho obchod sídlí i v OC Nisa Liberec.
Obchodní dům Baťa v Pražské ulici vyrostl v roce 1932 a je tou nejčistší ukázkou funkcionalisté architektury v krajském městě. Provozy doplňkových služeb souvisejících s prodejem obuvi, mimo jiné manikúra, pedikúra, správka obuvi či masáže, byly situovány v horních podlažích, nebo zadním traktu domu. Původní záměr firmy Baťa koupit také sousední domy čp. 19, 20, 21 a 22-III se nezdařil.
Projekt vypracovala projekční kancelář firmy Baťa pod vedením Vladimíra Karfíka a výsledkem byla devítipodlažní stavba se železobetonovou konstrukcí s proskleným pláštěm členěným bílými betonovými pásy. Samotnu budovu postavila stavební firma ing. Fanta a spol. Na podobě se podepsal i vliv francouzského architekta Le Corbusiera, který patřil k odborným poradcům firmy Baťa. Jedno z poznávacích znamení baťovských obchodů představuje oblé nároží.
Druhým zástupcem čistě funkcionalistického stylu v Liberci je bývalý obchodním dům Brouk&Babka postavený o dva roky později.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/dum-obuvi-bata-soukenne-liberec-20210221.html?fbclid=IwAR2CanEv9pCDvS1UJ9BtMnDZm2SHDJHTjEue6nlYWq4DVDC60M_YKzj_YOk
Baťa ho postavil, teď z něj firma už podruhé odchází. Střípky z historie paláce v centru Liberce
Obuvní firma Baťa opouští budovu v centru města, kterou firma v
minulosti postavila. V prvorepublikové budově by místo ní měla být
kavárna.
Z devítipatrového domu v dolním centru krajského města, kterému nikdo
neřekne jinak než Baťa, odchází stejnojmenná prodejna obuvi. Světoznámou
značku tam prodávali desítky let. Proč obchod končí a co prázdné místo
zaplní, zjišťovala Jana Pšeničková.
Od 30. let 20. století sloužila devítipatrová budova v centru Liberce
účelu, kvůli kterému byla postavena; prodejně obuvi. Na její fasádě i na
střeše se vyjímá červený nápis Baťa a právě obchod se stejnojmennou
značkou tam fungoval i posledních 28 let. V únoru 2021 firma Baťa
funkcionalistickou budovu opouští.
Důvod je jednoduchý. Developerská společnost Heritage Real Estate se sídlem ve Zlíně, která dům vlastní, už firmě Baťa neprodloužila nájemní smlouvu. Jednatel developera Viktor Šimeček důvod prozradit nechtěl. Společnost prý plánuje rekonstrukci budovy a v přízemí by místo prodejny mohla být kavárna. Firma Baťa obývala tři patra; toho, že by po jejím odchodu zůstala prázdná, se Šimeček neobává.
Protože firma Baťa z budovy odchází, zmizí z ní do budoucna zřejmě i její logo, které je umístěné na střeše a také na průčelí domu. Podle Denisy Jandové z marketingového oddělení je rozhodnutí majitele domu nájem nadále neprodloužit mrzí. A to především s ohledem na tradici prodeje bot, která je s budovou spjatá. Zatím tak značkovou prodejnu najdou lidé v obchodním centru Nisa a firma jedná také o otevření nové prodejny v centru Liberce, pravděpodobně ji přesune do obchodního centra Forum.
Historie výjimečného domu
Devítipodlažní dům na Soukenném náměstí byl postaven v letech 1931 až 1932, poté, co blok domů v této části Liberce zakoupil Tomáš Baťa. Právě podle projektů Baťovy projekční kanceláře pod vedením Vladimíra Karfíka dostal palác svou podobu. Šlo opravdu o unikátní a výjimečnou stavbu, podle libereckého spisovatele Marka Řeháčka působil tehdy jako zjevení. Mezi nízkými domy postavenými v německé architektuře meziválečného stylu najednou stál mrakodrap. Na stavební plány budovy se můžete podívat zde.
Celá budova tehdy sloužila firmě Baťa a kromě obuvi byly v horních patrech i služby související s obchodní strategií, například manikúra, pedikúra, oprava obuvi, masáže. Po znárodnění firmy zůstala v domě prodejna bot, obuv značky Baťa se tam ale neprodávala. Zpátky se vrátila až v roce 1993 poté, co se palác v restituci vrátil původním majitelům.
autoři: Jana Pšeničková , reČRoL
Po vydání článku jsme získali i vyjádření samotné akciové společnosti Baťa:
„Rozhodnutí majitele objektu Bata Heritage nám neprodloužit nájem nás mrzí s ohledem na tradici prodeje bot, která je s domem spjatá. Nicméně rozhodnutí plně respektujeme a obyvatelům Liberce zůstává plně k dispozici naše značková prodejna Baťa v obchodním centru Nisa. Intenzivně nyní jednáme o otevření nové prodejny v centru města, která bude odpovídat naším vysokým standardům na pohodlné a komfortní nakupování. Našim zákazníkům chceme nabídnout pohodlnější a moderní nakupování. Vyjednáváme o relokaci prodejny v rámci centra města do nedalekého nákupního centra. Komplikace spojené s koronavirem tuto aktivitu pouze pozdržely, ale určitě neukončily."
„V současnosti měl Baťa obsazená tři patra. Ta ostatní patra už byla v pronájmu jiným nájemcům. Takže my tam máme právní kancelář, máme tam online obchod s outdoorovým oblečením, máme tam realitku, zubní laborantku…,“ přiblížil zástupce majitele obchodního domu Viktor Šimeček a zároveň prozradil, že v přízemí by mohla být v budoucnu kavárna. Prodejna obuvi zůstane v obchodním domě do konce února.
autoři: Jana Pšeničková , reČRoL
Dnes v dopoledních hodinách s Libercem něco umřelo. (24.2.2021)
To když z libereckého obchodního domu Baťa byly odvezeny reklamy a proběhlo definitivní vyklizení prostor... Letos by měl Baťa na Soukenném náměstí 90 let...Fotky byly pořízeny bohužel pozdě, pár hodin po demontáži reklam. Přesto míří mé poděkování za přístup na střechu na sekretariát Dunaje, a k dalším lidičkám, kteří byli nápomocni.
Moje poslední návštěva:https://photos.app.goo.gl/VDerKWeJN1QeUtc4ADodatek:
Podle zjištění měl Baťa svou prodejnu v Liberci již dříve (první zmínka je z roku 1917). Byl kousek vedle v Pražské ulici a našel jsem také pár řádek o krámku v Železné ulici. Velmi často je také prodej bot zmiňován v Nádražní ulici č. 24 u paní Kovanicové, jejíž manžel byl obchodním vedoucím firmy Baťa. A jinak ano, v Liberci jako takovém Baťa nekončí. Nadále by měl být v OC Nisa, kam se stěhují podle všeho i prodavačky. Další později.(Petr Ruprecht)
Moderní podoba Soukenného náměstí
Na nároží, kde měl železářství Jan Mráz, byla jedna z mála tabulí psaných jak německy, tak česky. Dvojjazyčné nápisy dodržovala i firma Baťa, která si v těchto místech postavila moderní obchodní dům (1932).Reklama v prvním a druhém patře hlásá: "Naše nízké ceny dovolují ke každým šátečkům nové střevíčky" a "Navštivte naše oddělení pro ošetření nohou".Německé firmy češtinu téměř všechny ignorovaly. Provoz na křižovatce Pražské a Revoluční ulice byl tehdy tak silný, že ho musel řídit strážník, pro něhož bylo vybudováno vyvýšené stanoviště. Na druhém snímku vidíme v Grand Café Generali probíhat poslední stavební úpravy před otevřením.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Jak se měnilo Soukenné náměstí zachytil Prof. Franz Klinger
(archiv Fandíme Liberci)
Z ošklivého káčátka může být labuť. Liberec chce udělat z WC kavárnu
22. března 2013 7:00
Proslulé podzemní toalety na Soukenném
náměstí v Liberci, jimž se říkalo Metro, dosloužily v roce 2002.
Zanedlouho by se však mohly proměnit v kavárnu s tanečním parketem,
dětským koutkem a knihovnou. V rolích personálu by tam vystupovali
klienti Domova pro postižené v Harcově.
S myšlenkou na rekonstrukci betonového podzemního bunkru z místa úlevy na prostory pro společenská setkávání obyvatel města přišel architektonický ateliér Mjölk.
"Chtěli bychom si bývalé toalety dlouhodobě pronajmout. Teprve pak necháme vypracovat projekt a odhadneme, kolik by jejich přestavba na kavárnu stála," řekla ředitelka harcovského Domova pro postižené Vladimíra Řáhová.
"Náš projekt by přinesl práci lidem s handicapem a náměstí
by ožilo. Kdybychom nevěřili, že se kavárna uživí, s nápadem na ni
bychom vůbec nepřišli," dodala Řáhová.
Na proměnu bývalých záchodků by se dala získat dotace
Libereckému magistrátu se plány s kavárnou na Soukenném náměstí líbí. "Bylo by to smysluplné využití tohoto až legendárního prostoru. Navíc by se na přeměnu bývalých toalet v kavárnu dala získat z dotace," upozornil ekonomický náměstek primátorky Jiří Šolc.
Kavárna by sloužila asi pro třicet hostů. A byly by v ní samozřejmě i toalety - navíc úplně nové. Hlavní zázemí by sice kavárna měla v betonovém bunkru pod zemí, ale káva by se servírovala nahoře.
Záchodky ve funkcionalistickém stylu využívali Liberečané na Soukenném náměstí od roku 1933. Nabízely 12 pisoárů a tři klozety pro muže a čtyři toalety pro ženy. Vchody do uzavřených veřejných WC zakrývají nyní betonové desky. Autor: Martin Trdla
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/z-verejnych-wc-muze-byt-v-liberci-kavarna.A130321_173134_liberec-zpravy_ddt
Soukenné náměstí
Ústí do něj sedm ulic
(Fügnerova, Revoluční, Pražská, Široká, Barvířská, 1. máje a Jánská).
Na náměstí se nachází několik významných objektů, jako je palác Dunaj,
dům obuvi Baťa, palác Nisa, či obchodní centrum Forum, které v roce 2010
nahradilo zbouraný obchodní dům Ještěd architekta Karla Hubáčka. V
podzemí jsou zde umístěny dnes již nevyužívané veřejné toalety, kterým
se přezdívalo "Liberecké metro".Zajímavostí je také ikonická kruhová
trafika, která přestala své služby poskytovat v roce 2018 a místo ní zde
začala sloužit prodejna kebabu.
Na začátku druhé dekády jednadvacátého století prošlo náměstí velkou
kontroverzní rekonstrukcí, při které bylo mimo jiné osazeno
pětasedmdesáti lavičkami.
Od roku 1897 vede skrz náměstí tramvajová trať z nádraží do Lidových
sadů. Tehdy se na obou stranách náměstí větvila, v jižním směru vedly
koleje dnešními ulicemi Jánská i 1. máje, ze severního směru pak
tramvaje přijížděly na náměstí dnešní ulicí Pražskou, zatímco z něj
vyjížděly do ulice Revoluční. V roce 1899 zde vznikla odbočka do
Rochlice a v roce 1910 i odbočka do Horního Hanychova (dnešní ulicí
Barvířská). Provoz na odbočce do Hanychova skončil ve třicátých letech,
provoz na trati do Rochlice pak v roce 1960. V roce 1955 sem naopak byla
zaústěna trať z Jablonce nad Nisou.
Zastávky tramvaje se nacházely ve středu náměstí až do devadesátých let
dvacátého století, kdy nedaleko vznikl přestupní terminál Fügnerova a
tramvajová trať byla přetrasována právě tam. Od té doby tak trať vede po
obvodu náměstí, stejnojmenná zastávka byla přesunuta do ulice Jánská a v
roce 2009 zrušena bez náhrady. Kolejový oblouk na Soukenném náměstí
prošel postupnou rekonstrukcí v letech 2016 a 2019.
Pojmenování
Náměstí v minulosti neslo různé pojmenování, jako byla Neuplatz,
Tuchplatz či Stuff Platz.
Konrad Henlein Platz (1938-1945) - podle předsedy Sudetoněmecké
strany Konrada Henleina
, Soukenné náměstí (1945-1948),
Gottwaldovo náměstí (1948-1990) - podle československého prezidenta
Klementa Gottwalda
, Soukenné náměstí (od roku 1990) (zdroj Wikipedie)
 1.jpg)
.jpg)
4.png)
 a 20.4.2021.png)
 a 18.4.2021.png)
 a 18.4.2021.png)
.jpg)
 v roce 1928 a 15.4.2021.png)
.jpg)
.jpg)
 v 50.letech (archiv Jany Ducháčkové) a 22.4.2021.png)
 a 6.7.2021.png)
Na procházku po pasáži OC Forum s Boveraclubem
krásná prezentace od Boveraclubu z roku 2011, dnes už vypadá i OC Forum zase trošku jinak
Kruhová trafika na Soukenném náměstí
, která v těchto dnech (8.11.2020) mizí, byla podle fotografií postavena v závěru roku 1992. Nahradila nejen klasickou trafiku PNS mezi vstupy (dámským a pánským) do libereckého metra, ale i kovový přístřešek na zastávce tramvaje na Hanychov. Ten byl zde postaven v roce 1965 a postupně doplněn o tabuli s linkovým vedením městské dopravy, telefonní budkou, automatem na jízdenky a zasklenou vitrínou na jízdní řády. S tím, jak zmizela tramvajová zastávka, snížila se i návštěvnost trafiky, což vedlo nakonec k jejímu zániku. (archiv Boveraclubu)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
 a 6.7.2021.png)
.jpg)
.jpg)
 a kavárna Nisa (rok 2001).jpg)
Průhled Mosteckou ulicí (20.léta)
Dva pohledy z jednoho místa. Na druhém snímku je bývalý městský mlýn tvořící nároží Barvířské a Široké ulice. Na prvním fotu je pohled opačným směrem od dnešní kavárny Nisa do Revoluční ulice. Dlouhá fronta patří domům uprostřed náměstí. Proti nim měla v přízemí reprezentační prodejnu známá liberecká firma na výrobu pian Koch a Korselt.
(zdroj Kniha o Liberci)
Stavba pojišťovny v místě městského mlýna (1928 - 29)
První z pásu tři snímku zachycuje bourání mlýna. V době pořízení fotografie na protější straně se ještě nevědělo, jaká budova zde bude stát. Nápis na ohradě oznamuje, že stavební místa jsou na prodej. Další foto zachycuje budování těžkopádné stavby v německém duchu, kterou dokončily roku 1929 sdružené liberecké firmy Pittel a Brausewetter spolu s G. Sachersem (návrh prof. Franz Lehmann). Tradičně se pro ni používal název podle kavárny v přízemí. Tak se v průběhu padesáti let vystřídala jména Cafe Generali, kavárna Nisa, Winkler, Procházka a Nisa.
(zdroj Kniha o Liberci, 1996)
pozn. V současné době Sber bank.
Když se stavěla kavárna Nisa
Na první fotografií z roku 1910 je ještě městský mlýn , který se ve
třicátých letech zboural ,na druhém snímků je již vidět prázdné místo
určené pro stavbu nové výškové budovy pojišťovny Moldavia Generali.
Tento objekt postavený podle plánů architekta Fritze Lehmanna v roce
1936 zachycuje třetí snímek. Tento polyfunkční dům proslul především
kavárnou zabírající celé přízemí v průčelí traktu, jejíž interiér
vytvořený za zaoblených linií a vylehčený navíc průhledy mezi
nízkoúrovňovými prostorami kontrastoval s vnější strohostí bosovaného
zdiva, připomínající říšskou pompézní architekturu třicátých let.
Na
posledním snímku je zachycen výhled z budovy obchodního domu Baťa na
jihozápadní část Soukenného náměstí, kde později stál obchodní dům
Ještěd a dnes OC Forum v pravo je vidět lešení na stavbě kavárny Nisa
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Kavárna Nisa
byl postaven v roce 1936 na místě zbořeného renesančního mlýna, adaptovaného roku 1854 na továrnu pro výrobu vojenských suken Franzem Josefem Jakobem a znovu přestavěného v roce 1889. Jádrem budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet, obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád, členěných pravidelným rastrem oken. Konkávně prohnuté průčelí odlehčil Lehmann provzdušněným parterem, osvětleným velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Grandcafé Generali, později Winkler, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských kaváren. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem. Dominantou netradičně řešené kavárny, do které se vstupovalo karuselovými dveřmi, byla tribuna pro orchestr mezi dvěma nosnými sloupy z granitu. Motiv hlavního vstupu Lehmann nápaditě zopakoval na mohutné kryté lodžii pod korunní římsou, zabírající výšku dvou pater. Po dokončení stavby, provedené místní firmou Gustav Sachers Söhne a pobočkou společnosti Pittel & Brausewetter, byly v domě kanceláře, 48 bytů, podkrovní ateliéry a kavárna. Vstup do obytné a administrativní části domu umožňovala elegantní zaoblená pasáž, spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, sousedící s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vyhrazenou část přízemí a mezaninu. Zbylá patra byla obytná, přičemž první, druhé, třetí a čtvrté podlaží mělo identickou dispozici. Na každém se nacházelo šest mimořádně luxusních, kompletně elektrifikovaných velkých bytů s halou a kabinetem, vybavených tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Stejně tak mělo identický půdorys i páté, šesté, sedmé a osmé patro v užší, vyšší partii domu, obrácené do náměstí. U čelní části se nacházely vždy dva větší třípokojové byty a zadním traktu podél ulic Barvířská a Široká čtyři garsoniéry. Z bytů v osmém podlaží pak byl navíc i přístup na velkou lodžii. V podkroví byly situovány ateliéry, podél trojúhelníkové chodby obíhající střední světlík. Vzhledem ke kvalitě bytů lze usuzovat, že nájemci se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny. Vytápění rozsáhlého objektu obstarávaly tři automatické nízkotlakové parní kotle od firmy ČKD Praha, situované v suterénu. Dům byl později poškozen řadou utilitárních přestaveb, největší ztrátou je pak znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi. O nedochovanou sochařskou výzdobu se postaral Willhelm Srb-Schlossbauer.
.jpg)
Interiér kavárny Winkler
(Část pohlednice před rokem 1937)
V dolní části výškové budovy na Soukenném náměstí (1936), zřídil Hermann Winkler reprezentační kavárnu Grand Café Generali. Po osvobození ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou se podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.
Když byly po roce 1948 likvidovány národní správy, dostala se do majetku Komunálního podniku okresu Liberec a její označení se změnilo na Kavárnu Pol. Zatím poslední jméno - Nisa - dostala v roce 1953 Po vytvoření podniku Restaurace Liberec, který ji v sedmdesátých letech modernizoval a využíval až do svého zániku po roce 1990. Pak sloužila přechodné různým firmám jako prodejna příležitostný výstavní prostor. Kavárna Nisa, zrestaurovaná firmou Triga Plus, byla znovu uvedena do provozu 21.července 1994. V přízemí je středisko rychlého občerstvení, v patře klasická restaurace a z bývalého baru Balkán v suterénu je zřízena hospůdka s pivovarem. Exponovanému dolnímu centru Liberce tak byl navrácen reprezentativní restaurační podnik.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Vstup jen v patřičném oblečení
V knize Marka Řeháčka Liberecké zajímavosti se objevila vzpomínka pamětníka Roberta Poláčka na dobu krátce po jejím otevření.
"Kavárna Winkler aspirovala svým zařízením na nejmodernější kavárnu té doby. Měla nádherné schodiště, spoustu zrcadel, překrásné nosné efektní sloupy se třpytivými odrazovými skly pro světelné efekty. V roce 1937 tam hrál perfektní orchestr pod taktovkou chorvatského dirigenta jménem Lipšakov a zpíval tam černý tenorista Rigoletto. Taktéž v té době vystupovali na doplnění kavárenského programu různí umělci a artisté. Například duo s excentrickými tanci, dále havajští umělci s kytarami a úžasný artista Robert Kellner. Do tohoto luxusního podniku se smělo jen v patřičném oblečení," zavzpomínal pamětník.
Tancovalo se nahoře v prvním patře i dole v přízemí, v šedesátých a sedmdesátých letech v kavárně hrály špičkové barové kapely, mládež dováděla na hojně navštěvovaných diskotékách či odpoledních čajích, vystupovaly tu i orchestry Gustava Broma nebo Ladislava Bareše, hrával zde populární diskžokej Oscar Gottlieb.
Od bufetu k bance
Po pádu socialismu už kdysi slavná kavárna spíše jen skomírala, později se změnila v bufet s vývařovnou a definitivní ránu pohostinskému provozu zasadil rok 2015, kdy v Nise otevřela svou pobočku banka Sberbank.Dům byl během desetiletí bohužel poškozen řadou přestaveb. "Největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi," posteskl si památkář Jaroslav Zeman.
Památkáři ale v tomto případě mnoho nezmohou. Nisa totiž není v seznamu kulturních památek.
Jan Mikulička
(zdroj: https://www.idnes.cz/.../palac-nisa-v-liberci-slavi-80... )
Vyzvaná urbanistická soutěž na regulaci dolního centra, projekt Svatopluka Technika z roku 1948...
. Mezi dalšími účastníky byl i Alois Mikuskovic a Antonín Engel. Jedná se o sídlo krajského úřadu, které mělo tvořit pendant dnešního paláce Nisa a opticky uzavřít vzniklý velkoměstský prospekt. (foto archiv Luboš Janků, text Jaroslav Zeman)
Takových
plánů bylo v 50.letech mnoho a kdyby byly peníze na jejích uskutečnění,
tak by v Liberci kromě centra nezůstal kámen na kameni, jak je popsáno v
knize Liberec minulosti a budoucnosti z roku 1961.(Všichni Čermáci)
Začátek Nádražní ulice
(dnes třída 1.máje) kolem roku 1900
Ústí ulice do Soukenného náměstí, jež bylo v devadesátých letech 19.století rozšířeno zbouráním tři nízkých stavení, vévodí vlevo trohúhelníkovitý dům čp. 34 - III. Na místě bývalé hospody Zur Plumbe si ho roku 1892 zbudoval stavitel Horn. V přízemí vidíme firmu v pořadí třetí liberecké lékárny U Říšského orla. Ta byla založena roku 1871 Josefem Leopoldem Kittelem, synovcem vyhlášeného léčitele, tzv. šumburského Fausta. Sídlila původně v Široké ulici (čp.177 - II), a když ji počátkem roku 1894 koupil Adolf R. Schmidt, přenesl ji po sedmi měsících do Hornova domu. Ve třicátých letech se lékárna přestěhovala naproti do nového domu (čp. 114 - III), kde je dodnes. Na její místo se přestěhovala známá drogerie U Černého psa, jejíž jméno se přeneslo na celý dům. Ten se mezitím stal velkou překážkou pro rozšíření náměstí, ale zbořen byl až po druhé světové válce. Vzadu uprostřed vidíme domek čp. 37 - III (stojící před budovou, ve které bylo kino Lípa), napravo od něj je štít Demuthovy továrny, navazující na západní frontu náměstí. Úplně vpravo zasahuje do záběru novorenesanční dům na nároží Barvířské ulice a Soukenného náměstí, c němž od roku 1911 úřadovala Všeobecná dělnická nemocenská pojišťovna (dnes Potrefená husa). V popředí je most přes Harcovský potok
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Jižní část Soukenného náměstí
(dnes tu stojí "Forum" vlevo s domem čp.40, ulicí U Splavu a vpravo čp. 34. Podél nich protékala část ještě nezaklenutého Harcovského potoka, oddělená zábradlím
Zakrývání Harcovského potoka v ulici U Splavu v roce 1928
Československý občan Walter Mikulec z Liberce byl zaměstnán před válkou jako inženýr v petrohradské odbočce firmy Arnstein & Koppel. Na počátku války byl jako tisíce jiných internován a vrátil se do vlasti teprve v září minulého roku, když se mu podařilo opatřiti si soukromými výpůjčkami na cestu, při čemž zanechal celé své jmění v Petrohradě. Přes opětovné zakročení u ministerstva zahraničních záležitostí, jež si od něho vyžádalo již zodpovědění dotazníku (čís. 30274), nepodařilo se mu doposud docílit žádného odškodnění (Interpelace na ministra zahraničních záležitostí, podaná v zasedání senátu dne 16. června 1920). (komentář Petr Ruprecht)
 a 28.1.2021.png)
Liberecké Benátky (22.11.1906, 9.2.1909)
(zdroj Kniha o Liberci )
Linserova továrna
Významný průmyslový komplex vznikl na konci 19.století v Resslově ulici. Christian Linser (1834 - 1915), který před rokem 1863 poskytoval měděnářské a mosaznické práce v čp. 122 v Barvířské ulici, koupil krátce před rokem 1894 domy čp. 110 - III, 111 - III, 263 - III, kolem roku 1900 čp. 271 - III a před rokem 1911 čp. 270 - III. Z původně klempíŕské dílny se rozrostl na strojírenský závod, v němž se od roku 1902 vyráběly motocykly. V letech 1906 - 1907 se Linser pokoušel rovněž o výrobu automobilů, kterou pak přenechal nově založené automobilce RAF. Poté zde pokračovala kovodělná výroba, od roku 1910 odlévání železa, hliníku a výroba měděného zboží. V roce 1926 byl tovární komplex prodán městu.
(zdroj: J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby)
Linserův podnik
v Resselově ulici po roce 1913
Pohled na vjezd do slévarny a kovárny firmy Linser. Vlevo na okraji
část již zbořeného domu čp.169-III. Dům čp.271-III uprostřed postavil
roku 1700 soukeník Gottfried Tanner. V roce 1763 zde bydlel krejčí
Anton Ressel a po něm syn stejného jména i povolání. Tomu se 28.9.1809
narodil syn Wenzel Zacharias, později vynikající profesor dějepisu.
Vystudoval gymnázium v Litoměřicích, filozofii v Praze a teologii ve
Vídni. Roku 1831 byl u pražských piaristů vysvěcen na kněze. Působil pak
jako učitel na reálce v Liberci až do roku 1843, kdy přešel na vyšší
reálku do Rakovníka. Po krátkém působení ve Vídni se v roce 1846 opět
vrátil do Rakovníka, odkud později odešel na gymnázium v Mostě, kde učil
až do důchodu (1872). Zemřel zcela slepý 9.9.1876 klášteře piaristů v
Mostě. Je autorem několika dějepisných publikací. Jeho rodný dům prošel v
roce 1845 přestavbou získal podobu zachycenou na snímku. Roku 1900 ho
koupil Christian Linser a začlenil do svého podniku. V září 1912 vyrostl
na jeho místě nový tovární objekt. (později zde byl např. již zaniklý
Elitron ).
Na místě vpravo stojícího domu čp.274-III z roku 1784 je dnes parčík.
Na dalších snímcích jsou dvouválcový motocykl a auto značky Linser (1906) (zdroj Kniha o Liberci)
Náměstí mezi Barvířskou a Širokou ulicí
(lavírované kresby tuží, zesvětlované bělobou a modře kolorované, v dobových paspartách s ražbou na papíru, autor Josef König, bytem Na Můstku (čp.274 - III)
Osudy prostranství, které mělo vzniknout v místech dnešního parčíku při
Široké ulici, pojmenované do roku 1945 Demuthovo náměstí, dokumentují
snad nejlépe nápisy na zadních stranách obou kreseb: Stará cechovní
barvírna, která byla koupena firmou Anton Demuth a po letech chátrání nově
vybudována. Vlevo tiskárna šátků Franze Schütze před rekonstrukcí,
vpravo městská vínopalna vedle cechovní hasičské zbrojnice. Před
barvírnou se nachází prádelna vln. V místech barvírny, kterou cech
nabidl městu ke koupi, bylo - po jejím zbourání - projektováno náměstí.
Harcovský potok měl být překlenut, zřízena studna a městská vinopalna
přestavěna na národní školu. Projekt ztroskotal na nezájmu městské
správy, načež cech prodal barvírnu za 17 000 zlatých firmě Anton Demuth a
synové, jež ji dala dnešní podobu".
Cechovní barvírna stála v
těchto místech už v roce 1657. Historii novější budovy dodnes připomíná
deska od kamenického mistra Johanna Wewerky průčelí levého křídla
objektu. Německý nápis uvádí, že dům byl postaven 2.července 1814 za
starších soukenického cechu Ignatze Sallomona, Josepha Röhna, Friedricha
Tschörnera a Franze Müllera. Roku 1909 byla barvírna přestavěna na
požární zbrojnici.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Otevření nové požární zbrojnice v bývalé Demulthově barvírně (čp.29 a 30) v 17.10. 1909
Bývalou cechovní barvírnu v Barvířské ulici prodal soukenický cech roku 1856 firmě Anton Demuth & Söhne, která ji vlastnila do roku 1908. V roce 1909 byla přestavěna na hasičskou zbrojnici.(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)
Hasiči v Liberci mají online kroniku od roku 1945
Nová kronika zachycuje největší požáry v Liberci od konce druhé světové války. Od roku 1990 až do současnosti je možné podívat se na požáry i v dalších částech Libereckého kraje.
Za minulého režimu patřil k největším zásahům požár státní knihovny v únoru 1954. Byla tehdy v ulici U Věže, v místech, kde je dnes areál výrobní společnosti, bývalé Energomontáže. Oheň v roce 1954 zničil většinu ze zpracovaných 250 000 svazků knihovny. Nová online kronika obsahuje i autentické vyprávění strůjce úspěšného pokusu o nezvyklém zdolání dominanty krajského města z roku 1989, kdy osmičlenné družstvo požárníků z libereckého požárního útvaru natáhlo nepřetržitého vedení požárních hadic z liberecké radnice na Ještěd, tedy vzdálenost 13 300 metrů s převýšením 660 metrů, a to v čase 3 hodiny 40 minut 23 sekund.
Hasičská online kronika vznikla k 75. výročí vzniku českého Požárního sboru v Liberci.
autor: Eva Malá | zdroj: Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje
Nároží Barvířské ulice (70.léta 19.století)
Z budov zachycených na snímku rohu Barvířské ulice a Soukenného náměstí se do dnešních dnů zachoval jen bývalý krajský soud vyčnívající v pozadí napravo nad původní dřevěnou zástavbu. Na místě nárožního domu (čp.115 - III) stála počátkem 17.století koželužna zámožné obuvnické rodiny Zimmermannů. Roku 1639 ji koupil švec Eliáš Hübner za 85 kop grošů, ale příliš si ji neužil, neboť už po dvou letech považoval za nutné z náboženských důvodů opustit město a dům převzala vrchnost. Od ní ho roku 1652 koupil švec Knesche, dále se jako majitelé vystřídali řezník Hoffmann a barvíř Aktmann, až dům v roce 1700 získal soukeník Theodor Tugemann a postavil si na jeho místě patrovou obytnou stavbu, z větší části ještě dřevěnou, kterou v poněkud už pozměněné podobě zachycuje snímek. V roce 1832 si na přilehlém pozemku, patřícím původně k čp.115 - III, postavil jirchář Josef Rohn zděný patrový dům klasicistního vzhledu. Na snímku je dobře vidět, že pro jeho stavbu mu přenechal tehdejší majitel nárožního domu podkovář Ignaz Reichmann nejen pozemek, ale obětoval také kus svého obydlí. Už tehdy bylo asi zřejmé, že bude nutno nároží úplně přebudovat. K tomu však došlo až v rámci celkové přestavby okolí v osmdesátých letech. Tehdy zde majitel objektu Rudolf Schreyer, provozující železářství, postavil dnešní čtyřpodlažní dům s novorenesanční, štukami bohatě zdobenou fasádou. Roku 1996 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pro účely Agrobanky, při níž byl zbořen i vedlejší domek čp.330 - III, zasahující malou částí do snímku zcela vlevo.
(zdroj Kniha o Liberci)
Budova čp.118 v Barvířské ulici,
kde byl v letech 1850 - 1877 umístěn okresní soud
(foto před rokem 1933 a v roce 2020)
(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)
Bývalý soud v Barvířské ulici počátkem 20.století
Pohled na část jižní fronty v Barvířské ulici, které dominuje rozložitá třípodlažní budova čp.118-III. Na tomto místě si v roce 1610 postavil dřevěné stavení tkadlec Michael Rudolf, od roku 1752 zde stával dům cechu punčochářů. Ten koupil počátkem 19.století majitel továrny na sukna Franz Ulbrich, jenž tu v roce 1820 postavil třípodlažní budovu s klacisistní fasádou. V letech 1850-77 zde byl umístěn krajský a okresní soud, který pak přesídlil do nového objektu pod Keilovým vrchem. Pro soudní účely byla ve dvoře přistavěna věznice, změněná později na byty. Zcela vlevo vidíme novotou zářící novorenesanční nárožní dům (čp.115-III).Mezi ním a bývalým soudem vystupuje do ulice domek čp.117-III, krytý ještě šindelem. Už v roce 1932 byl určen k demolici, k níž došlo teprve po druhé světové válce.
(zdroj: J.Bock - Liberec III - Jeřáb)
.jpg)
.jpgaa.jpg)
.jpg)
.jpg)
