Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938

Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku 1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici, přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická (na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a dále zařízení chemickotechnologické laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování, vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií, což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s rozvojem textilních technologií.  (zdroj Kniha o Liberci)

Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913

Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu. Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky (dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice. Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)

Tábor na Husově třídě

Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)

LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946

Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)

Závod míru v Liberci

Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)

U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý, Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km). Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo Polsko před ČSR.

Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Betonování Husovy třídy (1930)

V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu. Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu (čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých letech. (Kniha o Liberci)

Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice

Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily. Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v 70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Ulice Jana Vrby

před rokem 1920

Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku 1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).

(zdroj Kniha o Liberci)

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Tak už Kristiánova ulice mizí.

Tramvaje na Husovku jezdily kvůli výstavě

Liberec - V roce 1906 zavítaly tramvaje i do Husovy ulice. Jednalo se o speciální trať určenou k dopravě návštěvníků k branám tehdejší výstavy, po jejímž skončení byla zase demontována. Kromě výkresu a fotografie po této trati nezůstaly do dnešní doby žádné památky.

V tomto roce pořádalo město Liberec významnou Německo-českou průmyslovou výstavu, která se odehrávala v prostoru mezi dnešní Husovou ulicí a blízkou, krátce předtím dokončenou přehradou. Jelikož se jednalo o prestižní záležitost, neváhalo město vystavět ze Šaldova náměstí k branám výstaviště v prostoru křižovatky ulic Husova a Vítězná tramvajovou trať, která sloužila pouze k tomuto účelu.

V roce 1906 vedly mezi radnicí a Šaldovým náměstím koleje ulicí 5. května ve směru na Lidové sady, zpět jezdila tramvaj Sokolskou kolem pošty a divadla.
Nová "výstavní" trať se odpojovala z koleje do Lidových sadů při ústí dolní části ulice 5. května do Šaldova náměstí. To, nazývané tehdy Jablonecké náměstí, bylo oproti dnešku podstatně menší, neboť až do poloviny 30. let zasahoval do jeho severní části blok domů vycházející z prostoru dnešního Hotelu Liberec. Jablonecká (tehdy Horská třída - Gebirgstrasse) tak pokračovala kolem Husovy (Štěpánovy - Stefans Strasse) a ústila do ulice 5. května.

Kvůli stísněným podmínkám nová trať najížděla do Jablonecké ulice pravým obloukem, kterým dvakrát křížila kolej k poště a jednou kolej do Sadů, poté navazoval levý oblouk do Husovy ulice, po jejíž pravé straně vedla kolem nemocnice (nazývané Stefans Hospital) až po křižovatku s dnešní Arbesovou ulicí, kde přejížděla na protější stranu ulice, až dosáhla Vítězné ulice (Radetzky Strasse), kde byla ukončena.

Na 715 m dlouhé trati se nacházely stanice Horská třída, Nemocnice (zde byla výhybna) a Výstaviště, před kterou byla umístěna další výhybna. Provoz na trati probíhal ve dnech 14. května až 12. října 1906. Jezdila na ní linka Nádraží - Výstava v intervalu 7,5 minuty.

Oproti běžnému stavu byl provoz v centru organizován tak, že "výstavní" linka projížděla obousměrně ulicí 5. května, zatímco pro pravidelnou linku Nádraží - Lidové sady byla v obou směrech určena kolej kolem hlavní pošty.
Na místě tehdejšího pekařství se dnes nacházejí stánky občerstvení a second handu (naproti nemocnici)
Tento způsob provozu si vyžádal zřízení kolejových přejezdů mezi oběma větvemi u radnice, který zde zůstal zachován až do druhé světové války. Kvůli nedostatku vozidel byly z Jablonce, kde jezdila tramvaj od roku 1900, zapůjčeny tři motorové a čtyři vlečné vozy. Přepraveny byly po železnici.

Po ukončení výstavy byly jablonecké vozy navráceny a celá trať snesena. Její části byly následujícího roku použity při výstavbě druhé koleje mezi Šaldovým náměstím a Lidovými sady. Přestože byla tato trať významným stavebním počinem, příliš upomínek na ni se nedochovalo. Je znám pouze technický výkres této trati, fotografie jabloneckého vozu před libereckou radnicí a snímek motorového vozu č. 16 z výhybny před nemocnicí, kde je ale spíše zachyceno sousední pekařství.

autor příspěvku Zdeněk Mazánek

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/tramvaje-na-husovku-jezdily-kvuli-vystave20110517.html

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci

Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)