Liberec I - Staré město - část 3.  (Husova ulice - nemocnice - průmyslová škola a okolí)

31.05.2020
archiv Josef Šorm
archiv Josef Šorm
archiv O.Musil
archiv O.Musil

Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938

Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku 1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici, přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická (na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a dále zařízení chemickotechnologické laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování, vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií, což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s rozvojem textilních technologií.  (zdroj Kniha o Liberci)

Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)

Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913

Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu. Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky (dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice. Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)

pietní síň (archiv J.Hůlka)
pietní síň (archiv J.Hůlka)

V bývalé Henleinově vile na Husově třídě


bylo 8.9.1946 otevřeno Muzeum nacistického barbarství. V rámci hlavního dne manifestačního sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů se zahájení účastnili ministr informací V.Kopecký a ministr spravedlnosti P.Drtina. V suterénních místnostech byly mj. pankrácká sekyrárna, mučírna a hromadná cela terezínské Malé pevnosti. Na zmenšeninu čtvrtého dvora této nechvalně proslulé věznice se změnila zahrada. Muzeum bylo po vybudování autentické expozice Národního památníku Terezín uzavřeno 15.11.1964Pozn.

Vilu v Husově ulici si nechal postavit Julius Hersch - liberecký velkoobchodník s látkami. Henlein ji získal na konci 30. let. Když se pak stal místodržícím Říšské župy Sudety, byla bývalá výletní kavárna naproti přeměněna na strážnici oddílu SS, který Henleinovo sídlo hlídal.Konrád Heinlein - jeden z nejdůležitějších nacistů pocházel z Vratislavic, kde se narodil v roce 1898. Postupně se vypracoval v mocného muže - na vrcholu byl říšským komisařem a místodržícím pro celé Sudety a tedy i Liberec.Henlein si ale vilu moc neužil. 7. května 1945 zmizel z Liberce na území dobytého Američany, aby s nimi vyjednával. Nakonec byl zatčen u Lokte a uvězněn v Plzni, kde si podřezal žíly sklem z brýlí. Příběh vily tím ale nekončí.V bývalé Henleinově vile byly pak zřízeny jesle, později tu působila hygienická stanice.Zchátralou vilu koupil poté od státu liberecký podnikatel Martin Havlín a zahájil rozsáhlou

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Ve vile  Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)
Ve vile Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)
lohled od třídy gen.Svobody (archiv Věra Donátová)
lohled od třídy gen.Svobody (archiv Věra Donátová)
Expozice v Henleinově vile (archiv Vítek Kvítek)
Expozice v Henleinově vile (archiv Vítek Kvítek)

Tábor na Husově třídě

Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)

Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
archiv M.Ban
archiv M.Ban
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě
(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě

Budova statního gymnázia


byla stavěna v roce 1917 jako druhá německá střední škola v Liberci. Po jejím dokončení sem bylo přenesení také české gymnázium, založené v roce 1919. Zpočátku chodili čeští studenti vedlejším vchodem, zatímco němečtí používali hlavní. Byly dokonce zabudovány příčky v přízemí a patře, prý aby nedocházelo k bitkám mezi studenty oběmou národností. Teprve v roce 1925 byly odstraněny. První ředitel českého gymnázia Josef Vinš přišel do Liberce z 1. státní reálky. V roce 1933 bylo reformní gymnázium změněno na reálné. Za okupace v budově sídlila správa říšské sudetoněmecké župy, po válce pak ONV a nakonec rektorát vysoké školy. (zdroj Kniha o Liberci)

archiv Ondra Musil
archiv Ondra Musil
1930 (archiv J.Peterka)
1930 (archiv J.Peterka)
okolo r. 1930 (archiv M.Gergelčík)
okolo r. 1930 (archiv M.Gergelčík)
archiv Václav Honzejk
archiv Václav Honzejk
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
archiv Milan Ban
archiv Milan Ban
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
Vojsko VŠST v roce 1964 před "Áčkem"... (archiv Mirek Endrle)
Vojsko VŠST v roce 1964 před "Áčkem"... (archiv Mirek Endrle)
1979
1979
2020 archiv Luboš Mencl
2020 archiv Luboš Mencl
Výstavba budovy E VŠST (dnes TUL) (archiv Všichni Čermáci) průběh roku 1956. Stejný snímek je v publikaci "Sídla a budovy TUL". (komentář Josef Šorm)
Výstavba budovy E VŠST (dnes TUL) (archiv Všichni Čermáci) průběh roku 1956. Stejný snímek je v publikaci "Sídla a budovy TUL". (komentář Josef Šorm)
Čížkova ulice v 80.letech, vlevo budovy VŠST (dnes TUL)  (archiv Všichni Čermáci)
Čížkova ulice v 80.letech, vlevo budovy VŠST (dnes TUL) (archiv Všichni Čermáci)
 gang z Čížkovy ulice. Ten nalevo jsem já.Rok cca 1982 (archiv Václav Honzejk)
gang z Čížkovy ulice. Ten nalevo jsem já.Rok cca 1982 (archiv Václav Honzejk)
Výstavba vysokoškolských kolejí v Třebízského ulici (archiv Všichni Čermáci)
Výstavba vysokoškolských kolejí v Třebízského ulici (archiv Všichni Čermáci)

Budova TUL v Třebízského ulici koncem 50.let a 26.12.2020.

(Původní foto z knihy Liberec minulosti a budoucnosti)(Všichni Čermáci)

V roce 1953 byla založena Vysoká škola strojní v Liberci,


která v roce 1960 byla rozšířena o fakultu textilní (jedinou v Československu). Dnes rozrostl se již areál vysoké školy natolik, že se stal střediskem 1600 mladých posluchačů, kteří jsou s pracovníky a profesory významnou složkou života našeho města.

(Foto a text pochází z roku 1970 z knihy Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

ZŠ Husova (archiv Luboš Mencl, ZŠ Husova)


Roku 1913 byla na Husově třídě postavena nová budova německé dívčí školy, v níž začalo vyučování 5. ledna 1914. V roce 1934 se změnila na německé státní gymnázium. Roku 1945 zde byla zahájena výuka české měšťanské školy. Další změny: 1953 - přejmenování na 1. jedenáctiletou střední školu 1959 - zřízení osmileté střední školy 1960 - změna názvu na 14. ZDŠ v Liberci 1962 - zavedení výuky cizích jazyků (RJ ve 2. třídě, AJ ve 3. třídě po 4 hodinách týdně ) Škol. rok 1963/64 -zahájení výběrového přijímacího řízení do 3. ročníku jazykové třídy Od škol. roku 1968/69 - škola určena pro rozšířenou výuku jazyků od 3. ročníku ( zápis do 1. tříd už nebyl proveden) 1990 - zavedení němčiny jako dalšího cizího jazyka do výuky Ve škol. roce 1991/92 - povoleno zřídit pouze ZŠ s RVJ pro 3. - 9. třídy s podmínkou, že žáci nejazykových tříd dokončí školní docházku na zdejší škole, ve 3. a 5. třídě byla zahájena výuka francouzského jazyka Ve škol. roce 1995/96 - zrušena výuka ruského jazyka, škola získala certifikát Fakultní školy PF TU v Liberci Škol. rok 1996/97 - opět zavedena 9ti-letá školní docházka, vyučovalo se podle osnov základní školy s úpravou pro školy s RVJ 2005 - částečná rekonstrukce budovy (výměna oken a dveří) 2005/06 - otevřena první třída se zařazením výuky cizího jazyka - návrat k plně organizované škole 2007 - vybudování nového školního hřiště s umělým povrchem 2007/08 - zavedení ŠVP 2010 - 14 učeben kompletně vybaveno technikou pro interaktivní výuku

archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl

Vize stará 113 let.

Nerealizovaný návrh zástavby prostoru uvolněného po skončení Českoněmecké výstavy v Liberci od architekta Oskara Rösslera z roku 1907. Nejvýraznějším objektem okolo třídy Heinricha Liebiega (nyní Husova) měla být městská galerie. Oskar Rössler se do tváře Liberce zapsal svými návrhy textilní průmyslové školy v Jablonecké ulici (otevřena roku 1910) a státní reálné školy (nyní ZŠ na Husově ulici postavená v letech 1913-14) či jako autor některých vil v oblasti Liebiegova města (1923).

(zdroj: Severočeské muzeum v Liberci)

Husova třída

Husova 1094/87, Liberec - Starý Harcov, dřívější kavárna Beethowen, hned naproti je Heinleinova vila.
Husova 1094/87, Liberec - Starý Harcov, dřívější kavárna Beethowen, hned naproti je Heinleinova vila.
22.9.2019
22.9.2019
Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932  byla pro zchátralost zbourána
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932 byla pro zchátralost zbourána
Koleje TUL na Husově třídě ve druhé polovině 50.let. (Kniha Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čermáci)
Koleje TUL na Husově třídě ve druhé polovině 50.let. (Kniha Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čermáci)
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Husova ulice
Husova ulice
Strojaři před kolejí VŠST - rok 1964 (archiv Mirek Endrle).
Strojaři před kolejí VŠST - rok 1964 (archiv Mirek Endrle).
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
archiv J. Hůlka
archiv J. Hůlka
60.léta
60.léta
Husova tř.    1964  -  2021 (M.Gergelčík)
Husova tř. 1964 - 2021 (M.Gergelčík)
Husova ulice v 60.letech a 8.2.2021
Husova ulice v 60.letech a 8.2.2021

Tzv. Elektrické domy na Husově ulici

byly postavené v roce 1939 pro zaměstnance peněžního ústavu Kreditanstalt der Deutschen a představovaly ve své době nejmodernější nájemní bydlení v Liberci. Celkem pět domů (jeden řadový trojdům a dva samostatné) svírajících parkově upravené nádvoří vypracoval pražský architekt a profesor Německé vysoké školy technické Hermann Wunderlich v oblíbeném Heimatstilu. Vytápění všech pěti plně elektrifikovaných objektů obstarávalo centrální horkovodní topení, a nechyběla ani prádelna se sušárnou a žehlírnou. Každý byt byl pak vybaven elektrickým sporákem, lednicí a vanou. Už tak vysoký obytný standard zvyšovalo ještě šest garážových stání přístupných skrze velkorysý nájezd z Husovy ulice, situovaných v suterénu obou bočních domů. Uvedené foto je z doby krátce po dostavbě.

(Zdroj: Liberec:Reichenberg - architektura na severu Čech)

(archiv Všichni Čermáci)

Detail secesních štuků na fasádě.
Detail secesních štuků na fasádě.
Horní partie vily.
Horní partie vily.

Herzigova vila (Husova čp. 725 / I)


Elegantní secesní vila Karla Herziga, obchodního ředitele firmy S. S. Neumann, bývá považována za první secesní vilu v Liberci. Projekt, vypracovaný v pro Liberec atypických formách vídeňsky orientované florální secese, pochází z léta roku 1900 a samotná stavba pak probíhala v letech 1900-1901. V dispozičním řešení výstavné třípodlažní budovy vycházel Schäfer z anglického halového domu, kdy srdcem domu je velkoryse pojatá hala, procházející přes dvě podlaží s obvodovým schodištěm a mohutnou galerií. V jednotě s bohatými secesními fasádami jsou i neméně reprezentativní interiéry s řadou cenných prvků, k nimž patří dochované táflování, secesní krb v hale či malované stropy.


( zdroj: https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/45-herzigova-vila )
Hlavní vstup. Foto J. Zeman
Hlavní vstup. Foto J. Zeman
Zahradní průčelí.
Zahradní průčelí.

Husova č.p. 725/40

Areál vily se zahradou a oplocením se nachází mezi Husovou, Klostermannovou a Klášterní ulicí. Podle návrhu libereckého architekta Ernsta Schäfera si ho zde nechal postavit mezi lety 1900-1901 Karel Herzig, ředitel firmy obchodující se suknem.

Vila byla koupená v dezolátním stavu a opravená podle tak, jak nejlépe šla. Byla to jedna z prvních secesních vil na Husovce a v letech 1900 - 1901 to byla taky novinka, nezvyklá a příliš mohutná stavba do takového místa. Po 120 letech se zdá, že tam patří, že tam padne jako prdel na hrnec.

(foto a komentář Iva Löfflerová)

Husova u školy
Husova u školy
U Liebigovy vily
U Liebigovy vily
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou

LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946

Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)

Nároží ulice Husova a Svobody.
Nároží ulice Husova a Svobody.
U Kláštera
U Kláštera
1950- Automobilové závody (škola na Husovce) (archiv L.Mencl)
1950- Automobilové závody (škola na Husovce) (archiv L.Mencl)
5.5 1958
5.5 1958
21.5.1978
21.5.1978
1967 (archiv T.Majer) komentář Pavla Steklého: Pamatuji se na Závod míru 1964, kdy byl také dojezd na stadionu v Liberci. Ve školách byl volný den, od rána se šlo na stadion, kde byly různé doplňkové akce a soutěže. Vstupenky byly v takových plastových obalech, které měly v sobě po otevření barevný šáteček. To bylo rozděleno po sektorech stadionu, aby to dalo dohromady barvy státní vlajky. Možná, že bych tu vstupenku někde našel. Pamatuji se, že etapu vyhrál Belgičan Maes, Smolík byl třetí. Celkově ale Smolík Závod míru 1964 vyhrál
1967 (archiv T.Majer) komentář Pavla Steklého: Pamatuji se na Závod míru 1964, kdy byl také dojezd na stadionu v Liberci. Ve školách byl volný den, od rána se šlo na stadion, kde byly různé doplňkové akce a soutěže. Vstupenky byly v takových plastových obalech, které měly v sobě po otevření barevný šáteček. To bylo rozděleno po sektorech stadionu, aby to dalo dohromady barvy státní vlajky. Možná, že bych tu vstupenku někde našel. Pamatuji se, že etapu vyhrál Belgičan Maes, Smolík byl třetí. Celkově ale Smolík Závod míru 1964 vyhrál

Závod míru v Liberci

Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)

U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý, Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km). Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo Polsko před ČSR.

Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.

(zdroj Kniha o Liberci)

archiv Šárka Rondošová-Brunnerová
archiv Šárka Rondošová-Brunnerová

Liberec se stal několikrát etapovým městem cyklistického Závodu míru (Warszawa - Berlin - Praha)

a stal se také nejlepším etapovým městem všech tří států, kterými závod projíždí, za výbornou organizaci, propagaci a spontánní přijetí závodníků i pořadatelů.

Slavnostní večeři pro účastníky Závodu míru připravoval v Lidových sadech kolektiv zaměstnanců Libereckých restaurací.

(zdroj: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

30.5.1971 Start další etapy, u radnice a jsem jedna z těch, co drží deštník nad závodníky. Pršelo, jen se lilo... (archiv Hana Ulrichová)
30.5.1971 Start další etapy, u radnice a jsem jedna z těch, co drží deštník nad závodníky. Pršelo, jen se lilo... (archiv Hana Ulrichová)

Betonování Husovy třídy (1930)

V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu. Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu (čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých letech. (Kniha o Liberci)

Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904
Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904

Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice

Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily. Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v 70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Vrbova ulice před sto lety a 2020
Vrbova ulice před sto lety a 2020
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)
archiv M.Gergelčíka
archiv M.Gergelčíka

Vila architekta Maxe Kühna (Vrbova 796/4),

který se výrazně podepsal na řadě budov Liberci, a nejen v něm. (autor příspěvku Petr Ruprecht)

Ulice Jana Vrby

před rokem 1920

Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku 1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).

(zdroj Kniha o Liberci)

Všechny tři ty domy (na dolní i horní fotce jsou vidět dva domy) ještě stojí. Ta studentská ubytovna má dnes krapet očesanou fasádu. Ty zbývající dva (viz červené rámečky na přiložené fotce) (Martin Plešinger)
Všechny tři ty domy (na dolní i horní fotce jsou vidět dva domy) ještě stojí. Ta studentská ubytovna má dnes krapet očesanou fasádu. Ty zbývající dva (viz červené rámečky na přiložené fotce) (Martin Plešinger)
Husova čp.43/I původně studentská ubytovna prošla výraznou proměnou. V dnešní době budova K - Krajské nemocnice (1910 a 2020)
Husova čp.43/I původně studentská ubytovna prošla výraznou proměnou. V dnešní době budova K - Krajské nemocnice (1910 a 2020)

Charita na Husově ulici

(část pohlednice před rokem 1918)


Domov katolické mládeže Charita (čp. 641 - I) byl postaven v letech 1896 - 97 pro ubytování učňů a žáků libereckých škol. Novogotickou budovu projektoval Adolf Bürger, který krátce předtím dokončil klášter voršilek. Stavbu provedla místní firma Gustav a Ferdinadn Mikschové. V arkýři na přední straně našla umístění socha sv. Josefa (Pěstouna) a od libereckého sochaře Emanuela Gerharta. V přízemí byly společenské místnosti se sálem, jevištěm a stravovacím zařízením, v patře a podkroví pokoje studentů. Střed zaujímala kaple sahající až do zvýšené střechy. Po druhé světové válce sloužil objekt nadále jako domov pro žáky, dokud jej nepřevzala roku 1948 nemocnice.Během dvou let zde úplnou přestavbou vzniklo moderní kojenecké oddělení (otevřeno 17.3.1952), které mělo sloužit do doby, než bude realizována komplexní přestavba krajské nemocnice v Liberci. Změnou správního uspořádání ze záměru sešlo a kojenecké oddělení zde působilo i v době vzniku tohoto článku (1996). V současné době (2021) budova K - Infekční oddělení.

(zdroj: R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

1910
1910
29.12.2020 Husova ulice čp. 641 v roce 1910 a 29.12.2020 (tehdy studentská ubytovna, dnes budova K - Krajské nemocnice (infekční oddělení)
29.12.2020 Husova ulice čp. 641 v roce 1910 a 29.12.2020 (tehdy studentská ubytovna, dnes budova K - Krajské nemocnice (infekční oddělení)
Charita(bývalá). Šílené, když jsem tam musel ve skoro patnácti letech ležet 😒. Sestřičky minisukýnky a se mnou to mlátilo jako bych dostával šoky 🙈😁😂 (koentář Milan Bezucha, archiv J.Hůlka)
Charita(bývalá). Šílené, když jsem tam musel ve skoro patnácti letech ležet 😒. Sestřičky minisukýnky a se mnou to mlátilo jako bych dostával šoky 🙈😁😂 (koentář Milan Bezucha, archiv J.Hůlka)
Husova třída. „Široká výstavná třída, spojující střed města s úpatím slunečných svahů Jizerských hor je jednou z nejhezčích ulic Liberce. Železobetonová vozovka, vybudovaná při úpravě r. 1928 je tradičně částí trati rychlostního motoristického závodu Libereckého okruhu.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. (archiv J.Gubiš)
Husova třída. „Široká výstavná třída, spojující střed města s úpatím slunečných svahů Jizerských hor je jednou z nejhezčích ulic Liberce. Železobetonová vozovka, vybudovaná při úpravě r. 1928 je tradičně částí trati rychlostního motoristického závodu Libereckého okruhu.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. (archiv J.Gubiš)
Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)
Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)
Přijímací hala kojeneckého oddělení nemocnice v budově bývalé Charity v 50.letech (dnešní infekční oddělení). Zdroj: Kniha Liberec minulosti a budoucnosti (archiv Všichni Čermáci)
Přijímací hala kojeneckého oddělení nemocnice v budově bývalé Charity v 50.letech (dnešní infekční oddělení). Zdroj: Kniha Liberec minulosti a budoucnosti (archiv Všichni Čermáci)

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Nemocnice byla založena z veřejné sbírky a nazvaná po arcivévodovi Štěpánovi. Základní kámen byl položen 19.dubna 1845. Zedníci pod vedením stavitele A. Holuba pokračovali velmi rychle, takže závěrečný kámen hrubé stavby mohl být položen už za několik měsíců 29.srpna 1845. Dokončovací práce a vybavení se ale protáhlo tak, že nemocnice byla otevřena teprve 1.dubna 1848.
V suterénu byly kuchyně, prádelna, sklady, lednice a sklepy. V přízemí se nacházela ambulance, chirurgické oddělení se 16 lůžky ve 4 pokojích, návštěvní místnost, ubytovna ošetřovatelek, dále byt domovníka a různé sklady. V prvním patře byla ústavní kaple zasvěcená sv.Václavu a 6 pokojů s 36 lůžky (napůl pro muže a pro ženy), v druhém byly malé mansardové pokoje určené pro případné rozšíření nemocnice. Nad kaplí byla malá zvoníčka. Každé oddělení mělo vlastní kuchyňku pro ohřívání jídel. Zařízení pokojů bylo velice prosté: dřevěná lůžka s regulovatelnou výší podhlavníku a modrobílými plátěnými záclonkami oddělujícími nemocné, jeden noční stolek, stůl, židle a litinová kamna.
Správu nemocnice vedlo představenstvo. Byla financována z poplatků, které platili pacienti vždy předem (za chudé tak činila jejich domovská obec), dále z úroků fondů a nadací, výnosů z různých zábav, darů a také z poplatků za použití pohřebního vozu.
Liberečtí občané si mohli za měsíční dávku 5 krejcarů zajistit právo na ošetření v nejnižší třídě. Ze 147 pacientů, kteří byli přijati během prvního roku provozu, byla však takto pojištěna jen jedna třetina.
Už za několik let nemocnice nedostačovala a musela být rozšířena. Roku 1865 byla prodloužena po straně přestavbou psychiatrického oddělení a po devíti letech i na opačné straně, podél dnešní Husovy třídy, kde bylo umístěno dalších deset lůžek a kanceláře s vlastním, dnes už zazděným vchodem.(zdroj Kniha o Liberci)
historická mapa nemocnice
historická mapa nemocnice
foto Alena Veitová Gürtlerová
foto Alena Veitová Gürtlerová
60.léta a  2019
60.léta a 2019

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
1964 (archiv J.Peterka)
1964 (archiv J.Peterka)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
 na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
1906
1906
1942 (archiv O.Musil)
1942 (archiv O.Musil)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
1948 archiv Václav Honzejk
1948 archiv Václav Honzejk

Porodnice v roce 1929

(zdroj: Ročenka a ukazatel bydlení města Reichenberg pro rok 1929)(archiv Petr Ruprecht)

porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
24.9.1991
24.9.1991
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
Husova ulice 20.4.1988 (archiv K.Odrážkové) a 19.9.2021 (M.Gergelčík)
Husova ulice 20.4.1988 (archiv K.Odrážkové) a 19.9.2021 (M.Gergelčík)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
srpen 1966 (archiv K.Odrážkové) V levé části snímku je jasně poznatelný dům v Jablonecké ul. (č. 16 a 16a), domy v Pravé části snímku jsou nedávno zbořená Kristiánova ulice. Takže záběr je z horního patra staré Kristiánovy nemocnice (dnešní k demolici určená budova V), možná z kaple.(komentář Vojtěch Basl)
srpen 1966 (archiv K.Odrážkové) V levé části snímku je jasně poznatelný dům v Jablonecké ul. (č. 16 a 16a), domy v Pravé části snímku jsou nedávno zbořená Kristiánova ulice. Takže záběr je z horního patra staré Kristiánovy nemocnice (dnešní k demolici určená budova V), možná z kaple.(komentář Vojtěch Basl)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv -  Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.

Kristiánova ulice v roce 2016

Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek

Tak už Kristiánova ulice mizí.

foto Alena Veitová Gürtlerová‎ 30.6.2020 a Zdeněk Mazánek 3.7.2020


Kristiánova ulice pod nemocnicí v Liberci. Ještě před měsícem, když jsem šel kolem, tam stály všechny domy, byť už dlouho jako ruiny. Od minulého týdne se bourá, dva zmizely, třetí ještě odolává. V budoucnu zde vznikne nový pavilon nemocnice. (Zdeněk Mazánek)


Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek
S Libereckým krajem jsme zase o krok blíže k zahájení výstavby nového pavilonu Krajské nemocnice Liberec.
Letos v dubnu jsme dostali územní rozhodnutí a již probíhá demolice 3 starých budov v Kristiánově ulici. 😀
Dokončení stavby plánujeme v roce 2024 a většinu nákladů by měl zaplatit Liberecký kraj (asi 2 miliardy Kč). Město Liberec se bude podílet částkou okolo 80 mil.Kč. (11.7.2020 Jaroslav Zámečník)
Aktuální téma - porovnání (snad) 2025/6 a 2018 (archiv Lukáš Černý)
Aktuální téma - porovnání (snad) 2025/6 a 2018 (archiv Lukáš Černý)

Vizualizace návrhu stavby

Krajská nemocnice Liberec, a.s. (KNL) formálně vznikla v r. 2007 na půdorysu tehdejší okresní nemocnice. Následně začal její dynamický rozvoj především v oblasti specializované péče, kdy postupně vznikala centra akreditovaná Ministerstvem zdravotnictví České republiky. V letech 2008-2011 tak došlo k výraznému rozšíření medicínských činností, kterému však přestaly vyhovovat dostupné prostory z hlediska kapacity, technických vlastností budov i logistických procesů. Veškeré nově zřizované provozy byly umístěny do stávajících objektů, obvykle za cenu přestaveb, přístaveb a omezení ostatních oborů. Analýza provedená kolegiem primářů a SWOT analýza z roku 2012 konstatují, že bylo ve stávající infrastruktuře, která využívá cca 82.000 m2 podlahových ploch (areál liberecké nemocnice a následná péče v Jablonném v Podještědí), dosaženo limitů tohoto typu nemocnice s vysoce specializovanou zdravotní péčí a bez uskutečnění projektu "Modernizace Krajské nemocnice Liberec" není možné dále držet krok s trendy soudobé medicíny. Varující skutečností je to, že chybí prostory pro umístění nových technologií a rozvíjejících se oborů, na kterých je nemocnice závislá. (Počet zdravotnické techniky, laboratorní techniky a metrologie vzrostl mezi lety 2007 až 2013 o cca 60 %). I když se nepočítá již s tak enormním nárůstem počtu zařízení, obnova přístrojové techniky vyžaduje nová prostorová řešení. Nedostatek prostoru a zastaralost budov je řešena stavebně-technickými improvizacemi, které snižují efektivitu procesů. Struktura stavebního fondu stávajícího areálu disponuje budovami, jejichž průměrné stáří je cca 95 let.

Výrazným impulzem bylo prohlášení Kolegia primářů z roku 2013, které jasně deklarovalo urgentní potřebu vhodné infrastruktury pro další rozvoj nemocnice. Následně byla začátkem roku 2014 vypracována analýza možností umístění nového areálu. Výsledkem bylo rozhodnutí akcionářů o ponechání areálu na stávajícím území KNL. Stanovisko akcionářů bylo nutno respektovat a tak následně vznikl Projektový záměr modernizace KNL v systémově provázaných etapách výstavby v rámci stávajícího areálu. Poté začaly práce na prostorovém řešení, stavebním programu a možných formách financování.

Modernizace v areálu umožňuje etapovité řešení s postupným financováním a využitím různých finančních nástrojů. Činí tak záměr reálným, a to prakticky bez nepřiměřených nároků na rozpočty akcionářů. Pozitivním, synergickým efektem může být smysluplná kultivace prostředí mezi nemocnicí a náměstím F. X. Šaldy, kde je v současnosti neutěšené prostředí, nedůstojné pro centrum města.

Základní cíle stavebního programu KNL

  1. Vytvoření účelných a variabilních prostor pro Centrum urgentní medicíny.
  2. Zefektivnění a integrace medicínských procesů - koncentrace pracovišť včetně zobrazovacího a laboratorního komplementu.
  3. Vytvoření podmínek pro další rozvoj super specializované péče - centrová medicína.
  4. Zlepšení komfortu pro klienty (pacienty) i zaměstnance.
  5. Zamezení dalším nesystémovým opatřením - improvizace.
  6. Zahájení postupné revitalizace celého areálu

(zdroj: https://www.modernizace-knl.cz/navrh-objektu-modernizace/ )

JEDINÁ ZNÁMÁ FOTOGRAFIE TRAMVAJE, která jezdívala v době výstavy na Husovu třídu, je tato. Pochází z nároží ulic Husova a V Úvoze. | Foto: archiv Boveraclub
JEDINÁ ZNÁMÁ FOTOGRAFIE TRAMVAJE, která jezdívala v době výstavy na Husovu třídu, je tato. Pochází z nároží ulic Husova a V Úvoze. | Foto: archiv Boveraclub
na pohlednici z roku 1906 z dnešního Šaldova náměstí je zachycena i kolej, která vedla právě na Husovu třídu
na pohlednici z roku 1906 z dnešního Šaldova náměstí je zachycena i kolej, která vedla právě na Husovu třídu

Tramvaje na Husovku jezdily kvůli výstavě

Liberec - V roce 1906 zavítaly tramvaje i do Husovy ulice. Jednalo se o speciální trať určenou k dopravě návštěvníků k branám tehdejší výstavy, po jejímž skončení byla zase demontována. Kromě výkresu a fotografie po této trati nezůstaly do dnešní doby žádné památky.

V tomto roce pořádalo město Liberec významnou Německo-českou průmyslovou výstavu, která se odehrávala v prostoru mezi dnešní Husovou ulicí a blízkou, krátce předtím dokončenou přehradou. Jelikož se jednalo o prestižní záležitost, neváhalo město vystavět ze Šaldova náměstí k branám výstaviště v prostoru křižovatky ulic Husova a Vítězná tramvajovou trať, která sloužila pouze k tomuto účelu.

V roce 1906 vedly mezi radnicí a Šaldovým náměstím koleje ulicí 5. května ve směru na Lidové sady, zpět jezdila tramvaj Sokolskou kolem pošty a divadla.
Nová "výstavní" trať se odpojovala z koleje do Lidových sadů při ústí dolní části ulice 5. května do Šaldova náměstí. To, nazývané tehdy Jablonecké náměstí, bylo oproti dnešku podstatně menší, neboť až do poloviny 30. let zasahoval do jeho severní části blok domů vycházející z prostoru dnešního Hotelu Liberec. Jablonecká (tehdy Horská třída - Gebirgstrasse) tak pokračovala kolem Husovy (Štěpánovy - Stefans Strasse) a ústila do ulice 5. května.

Kvůli stísněným podmínkám nová trať najížděla do Jablonecké ulice pravým obloukem, kterým dvakrát křížila kolej k poště a jednou kolej do Sadů, poté navazoval levý oblouk do Husovy ulice, po jejíž pravé straně vedla kolem nemocnice (nazývané Stefans Hospital) až po křižovatku s dnešní Arbesovou ulicí, kde přejížděla na protější stranu ulice, až dosáhla Vítězné ulice (Radetzky Strasse), kde byla ukončena.

Na 715 m dlouhé trati se nacházely stanice Horská třída, Nemocnice (zde byla výhybna) a Výstaviště, před kterou byla umístěna další výhybna. Provoz na trati probíhal ve dnech 14. května až 12. října 1906. Jezdila na ní linka Nádraží - Výstava v intervalu 7,5 minuty.

Oproti běžnému stavu byl provoz v centru organizován tak, že "výstavní" linka projížděla obousměrně ulicí 5. května, zatímco pro pravidelnou linku Nádraží - Lidové sady byla v obou směrech určena kolej kolem hlavní pošty.
Na místě tehdejšího pekařství se dnes nacházejí stánky občerstvení a second handu (naproti nemocnici)
Tento způsob provozu si vyžádal zřízení kolejových přejezdů mezi oběma větvemi u radnice, který zde zůstal zachován až do druhé světové války. Kvůli nedostatku vozidel byly z Jablonce, kde jezdila tramvaj od roku 1900, zapůjčeny tři motorové a čtyři vlečné vozy. Přepraveny byly po železnici.

Po ukončení výstavy byly jablonecké vozy navráceny a celá trať snesena. Její části byly následujícího roku použity při výstavbě druhé koleje mezi Šaldovým náměstím a Lidovými sady. Přestože byla tato trať významným stavebním počinem, příliš upomínek na ni se nedochovalo. Je znám pouze technický výkres této trati, fotografie jabloneckého vozu před libereckou radnicí a snímek motorového vozu č. 16 z výhybny před nemocnicí, kde je ale spíše zachyceno sousední pekařství.

autor příspěvku Zdeněk Mazánek

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/tramvaje-na-husovku-jezdily-kvuli-vystave20110517.html

Bývalé Wolkerovo plicní sanatorium (v provozu 1945-1964) nad libereckou čtvrtí Harcov
Bývalé Wolkerovo plicní sanatorium (v provozu 1945-1964) nad libereckou čtvrtí Harcov
Bývalá ozdravovna Všeobecné nemocenské pojišťovny v libereckých Lidových sadech (otevřena roku 1904)
Bývalá ozdravovna Všeobecné nemocenské pojišťovny v libereckých Lidových sadech (otevřena roku 1904)
Liberecké Lidové sady, v popředí sanatorium Maxe Breye na pohlednici z počátku století
Liberecké Lidové sady, v popředí sanatorium Maxe Breye na pohlednici z počátku století
Pohlednice z r. 1906 zachycuje klášter voršilek v Liberci (dnes poliklinika)
Pohlednice z r. 1906 zachycuje klášter voršilek v Liberci (dnes poliklinika)

Osudy a proměny zdravotnických areálů

I když je to překvapivé, velká část budov dnešních zdravotnických zařízení byla postavena k jinému účelu, než jakému dnes slouží. A platí to i opačně - leckde tam, kde se dnes léčí tělo i duše, se dříve odehrávaly úplně jiné věci.

PROCHÁZKA VILOVOU ČTVRTÍ

Velké množství budov, které patří do výše popsaných kategorií, najdeme v libereckých Lidových sadech a v okolí Harcovské přehrady. Snad proto, že jsou na dosah velké městské nemocnice, snad proto, že klidná část města plná zeleně je sama o sobě oázou zdraví, každopádně Liberečané mířící za lékařem či terapeutem s vysokou pravděpodobností pojedou právě sem.

Třeba do dvou libereckých poliklinik. První z nich, poliklinika zvaná "Klášter" v Husově ulici, byla vybudována na sklonku 19. století jako klášterní a vzdělávací areál církevního řádu voršilek. Postupem času se využití komplexu měnilo, za nacistcké nadvlády zde sídlily úřady sudetské župy a po druhé světové válce byl areál adaptován na polikliniku. Podobným vývojem prošel i vznosný palác obchodní a Živnostenské komory, otevřený v roce 1901 v dnešní Masarykově ulici naproti budově našeho muzea. Po nástupu socialistického zřízení sem byly umístěny kanceláře krajského národního výboru, po zrušení Libereckého kraje v roce 1960 se v paláci usídlilo vedení Okresního ústavu národního zdraví a dětská poliklinika. Jako sídlo ordinací praktických lékařů i specialistů slouží pořád, dnes už ale všem věkovým kategoriím.

O kus dál v Lidových sadech bylo na přelomu století v dnešní ulici Riegrova vybudováno luxusní sanatorium dr. Maxe Breye, které nabízelo velké množství zákroků i procedur a ve své době si získalo značnou slávu. Ještě před druhou světovou válkou sice finančně zkrachovalo, po roce 1945 ale dál fungovalo jako léčebný ústav. Divoká současnost z kdysi slavného zařízení udělala problematickou ubytovnu, dnes se však objekt vrací k životu v podobě luxusních bytů. Další soukromé sanatorium - tedy bývalé - najdeme i u otočky tramvaje naproti sálu Lidových sadů.

Z HARCOVA KOLEM PŘEHRADY

Neméně bohatý příběh má i tzv. Lesní vila nad Harcovem, kterou většina Liberečanů zná jako bývalé Wolkerovo plicní sanatorium. Vilu postavil velkoprůmyslník Heinrich von Liebieg, krátce po dokončení ji pak v červnu 1906 během svého pobytu v Liberci návštívil císař František Josef I. V průběhu 20. století vila sloužila nepřebernému množství účelů - jako zotavovna nemocenské pokladny, léčebný ústav i školicí středisko nacistické strany. Už zmíněné sanatorium nad Harcovem bylo otevřeno hned po válce, aby jej od šedesátých do devadesátých let vystřídala dětská psychiatrická léčebna.

Slavná Strossova vila na Husově ulici dnes slouží zdravotním účelům, vznikla ale z úplně jiných důvodů. Postavit ji nechal v letech 1923-1925 liberecký průmyslník Franz Stross jako své soukromé sídlo, na sklonku třicátých let ale musel z důvodu rasové perzekuce uprchnout a po skončení války začala budova sloužit veřejnosti - nejdříve jako ubytovací prostor pro lékaře a ústav pracovního lékařství, poté jako sídlo hygienické stanice. Ta měla nějakou dobu kanceláře a laboratoře i v dalším objektu hned přes ulici, v tzv. Henleinově vile, kde za války bydlel nechvalně známý nacistický předák a která dnes prochází rekonstrukcí.

KRÁTCE DO JABLONCE

 Podobné příklady najdeme i v sousedním Jablonci nad Nisou, například dva rozsáhlé objekty, které vznikly jako zdravotnické ústavy, ale dnes už svému účelu neslouží. V roce 1930 byla v dnešní ulici Petra Bezruče otevřena porodnice a dětský domov pro kojence a batolata. Porodnice se v roce 1968 přestěhovala, jako dětská nemocnice ale budova sloužila až do roku 2000. Od té doby není využita a její budoucnost je nejistá. Podobný osud má i porodnice, kterou najdeme na jižním okraji města, při výpadovce z Jablonce nad Nisou na Prahu. Vznikla za první republiky jako ústav pro staré a nepohyblivé pacienty, po válce sloužila jako tuberkulózní léčebna. V roce 1968 byla adaptována na porodnici. Roku 2002 byl její provoz přemístěn do nové jablonecké nemocnice, od té doby areál na Turnovské ulici zarůstá stromy a travou.

 (Zdroj textu: Čtvrtletnik Severočeského muzea v Liberci 1/2019, autor Lubor Lacina, fotografie ze sbírek SM)

Tělocvična v Liberci na dobové pohlednici (před rokem 1918, ze sbírek SM)
Tělocvična v Liberci na dobové pohlednici (před rokem 1918, ze sbírek SM)
Dnešní Jedličkův ústav v Liberci na dobové pohlednicí, okolo roku 1920 (ze sbírek SM)
Dnešní Jedličkův ústav v Liberci na dobové pohlednicí, okolo roku 1920 (ze sbírek SM)
Vojenský lazaret v liberecké tělocvičně, období první světové války (SOKA Liberec)
Vojenský lazaret v liberecké tělocvičně, období první světové války (SOKA Liberec)

OBĚTI SRPNOVÝCH TANKŮ

Od roku 1945 sice české země válku již nezažily, v srpnu 1968 jí ale byly velmi blízko. | tehdy na ulicích vyhasínaly životy - v Liberci zemřelo devět lidí, v nedaleké Desné další dva. Desítky zraněných se pak ocitly na lůžkách liberecké nemocnice, která tak v onom nešťastném létě psala jednu z nejsmutnějších kapitol svých dějin.

autor: Lubor Lacina

 (zdroj: Čtvrtletnik Severočeského muzea v Liberec I/2019)

Lékaři a válečníci


ZA VÁLKY NĚMCŮ S NĚMCI

Když začne válka a objeví se velké množství zraněných, hledají se i místa, kde by mohli být ošetření nebo kde by čekali na uzdravení. Protože nemocnice v takových dobách nestačí, zřizují se lazarety - provizorní špitály, kde se o zraněné starají nejen lékaři a odborní ošetřovatelé, nýbrž i narychlo proškolení dobrovolníci. Jedna z takových situací nastala v roce 1866 během prusko-rakouské války, která zasáhla i Liberecko, a město pod Ještědem se ještě dlouho po skončení bojů staralo o raněné vojáky. Velký lazaret se nacházel například v libereckém zámku, který dne 1. listopadu 1866 dokonce navštívil rakouský císař František Josef |. Panovník tehdy objížděl válečná místa a navštěvoval raněné, v Liberci tedy zavítal i do lazaretu v zámku nebo do tzv. Štěpánské nemocnice (původní "Stephanhospital", dnes pavilon "V" tvořící jádro současného areálu nemocnice).

SVĚTOVÉ VÁLEČNÉ ŠÍLENSTVÍ

Jestliže prusko-rakouská válka v Liberci naplnila nemocnici i lazarety až po strop, válka světová o padesát let později to vše ještě stokrát znásobila.

Už v srpnu 1914 začaly vojenské transporty do města přivážet první mrtvé a raněné, po pár měsících se počty nešťastných vojáků začaly počítat na tisíce. Teď už nestačilo vyhradit volné prostory, nyní muselo válce ustoupit úplně všechno - na lazarety se změnila liberecká sokolovna, sotva dostavěná léčebna pro invalidní děti (pozdější Jedličkův ústav), místnosti ve školách, hostincích i jinde.

Válka spolykala obrovské množství životů a na koncí v roce 1918 byla situace až tak zlá, že vedení města zřídilo v sousedních Ruprechticích nový hřbitov, protože ten městský nestačil.

Nebylo divu - z front přiváželi uniformované Liberečany v rakvích, v zázemí umírali lidé hlady, zimou i rezignací a nad Evropou přecházelo strašidlo španělské chřipky. Zdravotnický personál měl víc práce než kdokoli jiný.

Připomínky této doby najdeme v našem okolí dodnes. Už zmíněný ruprechtický hřbitov je dnes pietním místem obětí válek. Na druhé straně města, v Ostašově, na hřbitově uprostřed polí věčně odpočívá několik stovek vojáků, kteří zemřeli v tamějším zajateckém táboře.

A podobné místo najdeme i v Jablonci nad Nisou = "háj hrdinů" v místní části Jablonecké Paseky. Je trochu skrytý v lese nad domovem důchodců, který byl ve válečné době sanatoriem a rovněž válečným lazaretem.

HITLEROVA VÁLKA

Když dvacet let po roce 1918 vypukla další, ještě ničivější válka, severní Čechy se staly opět jejím zázemím. Znovu se objevili ranění vojáci, hladoví obyvatelé i psychicky zlomení lidé, tentokrát k tomu ale přibylo ještě šílenství rasových teorif a brutální perzekuce všech, kteří se ozvali k protestu nebo odporu.

Tvrdá diktatura dopadla na celý kraj a svět lékařské péče nebyl výjimkou - na jedné straně v horských chatách i městských palácích fungovala luxusní sanatoria pro nacistické a vojenské prominenty, na druhé straně v několika koncentračních táborech v okolí města živořili lidé na pokraji smrti a tamější "marodky" mnohdy připomínaly spíše středověké mučírny. I lidé, kteří nebyli lapeni perzekučním systémem, ale tvrdě pocítili nadvládu "panské rasy" - třeba v Jilemnici nemocniční areál nacisté zabrali pro sanatorium SS. Veřejná nemocnice pro české pacienty se naopak musela odstěhovat do provizorních prostor - postupně do dvou jilemnických školních budov. Válečný osud, i když ne tolik tragický, má i areál ve Vysokém nad Jizerou. Založen byl jako oblastní nemocnice, která se měla starat o pacienty z regionu. Když ale v říjnu 1938 Německá říše pohltila české pohraničí, ocitlo se Vysoké ze tří stran obklopeno nacistickým státem a spádový význam nemocníce poklesl. Proto zde bylo otevřeno tuberkulózní oddělení.

Po válce toto určení nemocnici zůstalo a areál se změnil na tuberkulózní léčebnu, postupně však díky boji proti "tubeře" pacientů ve Vysokém výrazně ubylo. Navíc byly pod nemocnicí zaměřeny prameny pitné vody pro město Semily, z hygienických i kapacitních důvodů tedy byla léčebna TBC zrušena. Uvolnily se tak prostory pro budoucí nejslavnější vysocké zdravotnické zařízení - mezinárodně proslulý ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie.


Masarykova třída

(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
archiv P.Bláha
archiv P.Bláha
Leninova (Masarykova) třída cca rok 1974 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)
Leninova (Masarykova) třída cca rok 1974 (zdroj: Liberec - Jan Kabíček - Ladislav Ovsík - Jan Pikous, 1977)
archiv Petr Bláha
archiv Petr Bláha
Masarykova třída kolem roku 1970 a 28.10.2021
Masarykova třída kolem roku 1970 a 28.10.2021
 jedna zimní z roku 1964 (Vilém Boháč)
jedna zimní z roku 1964 (Vilém Boháč)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910
1964 (foto Vilém Boháč)
1964 (foto Vilém Boháč)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
1964 (foto Vilém Boháč)
1964 (foto Vilém Boháč)
Masarykova 1952
Masarykova 1952
Masarykova třída
Masarykova třída
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
Masarykova třída v době LVT někdy v 80.letech. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci) Ty stromy, které měly na Masaryčce při rekonstrukci ulice v letech 1990-1992 nahradit tehdejší (a tedy i současné), byly objednané a dodané a nakonec vysazené na komunikaci mezi Broumovskou a sídlištěm Rochlice. (komentář Tomáš Krebs)
Masarykova třída v době LVT někdy v 80.letech. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci) Ty stromy, které měly na Masaryčce při rekonstrukci ulice v letech 1990-1992 nahradit tehdejší (a tedy i současné), byly objednané a dodané a nakonec vysazené na komunikaci mezi Broumovskou a sídlištěm Rochlice. (komentář Tomáš Krebs)
Tramvaj na Masaryčce. Nedatováno. Je možné, že se jedná o jednu ze zkušebních jízd ještě před 25.8.1897 (archiv Boveraclubu)
Tramvaj na Masaryčce. Nedatováno. Je možné, že se jedná o jednu ze zkušebních jízd ještě před 25.8.1897 (archiv Boveraclubu)
Plastiky před pavilonem Bytexu, dnes restaurace na Masarykově třídě. Foto Ladislav Ovsík, z knihy Liberec, Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem, 1977 (zdroj Liberec 1945 - 1990)
Plastiky před pavilonem Bytexu, dnes restaurace na Masarykově třídě. Foto Ladislav Ovsík, z knihy Liberec, Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem, 1977 (zdroj Liberec 1945 - 1990)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
a potom tenisové kurty (1909)
a potom tenisové kurty (1909)
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
letecký snímek z roku 2015
letecký snímek z roku 2015

Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec

(SPŠSE a VOŠ) v Liberci (plným názvem včetně adresy Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec 1, Masarykova 3, příspěvková organizace)

je střední průmyslová škola založená již roku 1876, čímž byla po brněnské a černovické (dnes ležící na Ukrajině) třetí nejstarší takovou školou mimo samotné Rakousko a dnes tak je druhou nejstarší průmyslovou školou na území Česka. Areál školy u tramvajové trati na Masarykově třídě navštěvuje ročně asi 700 studentů šesti studijních oborů střední a vyšší odborné školy. Studium všech oborů střední školy je zakončeno maturitní zkouškou, studium školy vyšší odborné končí absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista (DiS.) v oboru počítačové systémy.

Historie

1868: Liberecká městská rada podala žádost Zemskému sněmu ve Vídni o příspěvek na založení státní průmyslové školy

17. říjen 1875: Císařské rozhodnutí o založení průmyslové školy v Liberci

.5. leden 1876: Škole jsou přiděleny prozatímní prostory v budově Rudolfova starobince (dnešní ZŠ).

29. srpen 1876: Ministerstvo školství schválilo učební plány pro tři oddělení: chemické, stavební a strojní ve třech větvích: vyšší průmyslové škole, mistrovské škole a pokračovací škole kresličské a modelářské.

28. říjen 1876: Výuka na K. K. Staatsgewerbeschule Reichenberg je slavnostně zahájena, zatím jen ve stavebním a strojním oddělení.

1. září 1877: Zahajuje výuka také v oddělení chemickém.

1879: První maturitní zkoušky na stavebním a strojním oddělení.

září 1879: Otevřena první budova školy - chemický pavilon (č.p. 445-I).

1882-1884: Podél ulice Císaře Josefa (dnešní Masarykovy třídy) vystavěn přední trakt třípodlažní hlavní školní budovy v novorenesančním slohu (č.p. 460-I). Stavbu provedl liberecký stavitel Adolf Bürger.

1885: Postavena první část přízemní budovy dílen.

1892: Postavena druhá, dvoupodlažní část budovy dílen.

1895-1897: Proběhla druhá etapa výstavby hlavní budovy, kdy byly kolmo na stávající trakt přistavěna dvě křídla. Tím byla ukončena výstavba areálu školy vyprojektovaného jejím profesorem F. X. Dautem.

1911: Škola zakoupila první osobní automobil a začala pořádat řidičské kurzy.

1920: Čeština se stala povinným vyučovacím předmětem, odborné předměty se stále vyučují v němčině.

1922: Modernizace vybavení strojních dílen a reforma učebních plánů.

Konec 30. let: Původní objekt dílen je přestavěn na dvoupodlažní budovu.

1937: Vznikla státní československá průmyslová škola, jejím sídlem je Appeltův dům (dnešní stavební průmyslová škola), o rok později již ani nezahájila.Za druhé světové války dochází vzhledem k odchodu studentů na frontu k postupnému útlumu výuky.

1945: Po skončení války je přípravou výuky na Státní průmyslové škole v Liberci pověřen profesor Jaroslav Tomsa.

1. září 1945: Zahájeno pravidelné vyučování v odděleních: vyšší škola strojnická, vyšší škola chemická,vyšší škola stavitelská, mistrovská škola strojnická, mistrovská škola elektrotechnická, odborná škola pro drogisty. Škola měla 11 tříd, 418 žáků (6 dívek) a 19členný profesorský sbor.

1947: První poválečné maturitní zkoušky.

1948: Za svou činnost v Československém junáku byl z funkce ředitele odvolán profesor Tomsa.

1949-1950: Oprava chemického pavilonu a adaptace dvou místností v suterénu hlavní budovy na provizorní tělocvičnu.

1951: Došlo ke změně názvu školy na Vyšší průmyslovou školu v Liberci se čtyřletými školami vyššími: chemickou, strojnickou a stavební a dvouletými školami elektrotechnickou a strojnickou.

1952: S podporou školy bylo rozhodnuto postupně přesunout chemickou průmyslovku do Ústí nad Labem.

Od školního roku 1954/55 tak nebyly otevírány první ročníky v tomto oboru.

1952/1953: Svou činnost zahájila večerní škola, která měla umožnit mnoha pracovníkům průmyslu doplnit si vzdělání.

1. září 1953: Odštěpením vznikla samostatná stavební průmyslovka, jejím sídlem je stal Appeltův dům na Sokolovském náměstí a ředitelem Jan Tauš.

1953: Část učitelů přešla na novou Vysokou školu strojní, tím však došlo na škole průmyslové ke kritické personální situaci, kdy výuku strojírenství zajišťoval jediný strojní inženýr a dva průmyslováci.

1954/1955: Opět byl změněn název školy, tentokrát na Průmyslová škola v Liberci. Ústav měl tři oddělení: strojní, elektrotechnické a již končící chemické.

1. srpen 1961: Oddělení školy denní a večerní mělo zkvalitnit výuku na obou školách. Školy nadále sdílely stejné prostory, byly však odděleny personálně a organizačně.

1. září 1963: Byl poprvé otevřen studijní obor Měřící a řídící technika, na škole se tak vyučovala jak silnoproudá, tak i slaboproudá elektrotechnika.

1. září 1969: Na škole se vyučuje nový studijní obor: Přístrojová a automatizační technika.

1975: Byly zprovozněny nové šatny.

1975-1979: Výstavba školní tělocvičny v rámci akce Z.

1984: Zrušení středních škol pro pracující - tímto končí večerní škola.

1990: Škola získala první počítačovou učebnu v sestavě 8+1 PC 386 SX.

1. leden 1991: Získání právní subjektivity. Zřizovatelem školy bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Byla také obnovena činnost školní autoškoly, trvala však jen do roku 2001.

1991: Původní studijní obory byly nahrazeny novými: strojírenská technická administrativa, strojírenství, slaboproudá elektrotechnika a elektrotechnika.

1. září 1992: Otevřeno denní studium pro vyučené.

1993: Postavena spojovací chodba mezi hlavní budovou a objektem laboratoří. Na školu přešla Soukromá střední odborná škola technická a její pedagogové se začlenili do průmyslové školy.

1994: Parková úprava školního dvora. Škola se komutovanou telefonní linkou připojila k internetu.

1995: Zrušení pomaturitního studia.

1995/1996: Rok 120. výročí založení školy a 50. výročí její české éry byl slavnostně zahájen v libereckém Domě kultury. Škola měla 708 žáků ve 25 třídách, výuku zajišťovalo 71 vyučujících, o provoz školy se staralo dalších 15 pracovníků. V tomto roce zároveň zahájila činnost Rada studentů složená ze zástupců všech tříd.

20. prosinec 1995: Připojení školy optickým vláknem do sítě CESNET.

září 1996: Otevření prvního ročníku vyšší odborné školy s oborem Počítačové systémy.

1. září 1997: Otevření studijního oboru Elektronické počítačové systémy.

1. duben 2001: Zřizovatelem školy se stal Liberecký kraj.

2003: Otevřen studijní obor Technické lyceum.

(zdroj: Wikipedie, Josef Šorm a Roman Karpaš - 140 let průmyslové školy v Liberci)

Brigáda na chmelu,  vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity.  Po pravdě řečeno,  obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto  (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
Brigáda na chmelu, vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity. Po pravdě řečeno, obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
Někteří absolventi průmky na Masaryčce asi jezdili touto espětkou.
Někteří absolventi průmky na Masaryčce asi jezdili touto espětkou.
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
1900
1900
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
foto Martin Plešinger
foto Martin Plešinger

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)

Sousoší Matka s dítětem

od významného libereckého sochaře Karla Kolaczka bylo původně určeno pro výzdobu dnešní Masarykovy ulice do parčíku před Střední průmyslovou školou. V roce 1962 byla přesunuta do skladu technických služeb, zřejmě kvůli nutné opravě. Zpět na původní místo se již nevrátila a nové "bydliště" našla v městském parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí, odkud byla definitivně odstraněna asi v roce 2006. Od roku 2017 je ve vlastnictví Severočeského muzea a před pár dny jsme tuto plastiku převezli z muzejního depozitáře k restaurátorovi. Díky projektu Záchrana pokladů Severočeského muzea jsme totiž konečně sehnali potřebné finance na restaurování a zhotovení kopie. Zatím zůstává otevřená otázka, kam umístit nově vytvořenou kopii sochy. (zdroj: Severočeksé Muzeum)

25.8.1897 byla zahájena tramvajová doprava v Liberci mezi nádražím a dnešní zastávkou Botanická zahrada. (archiv Boveraclubu)
25.8.1897 byla zahájena tramvajová doprava v Liberci mezi nádražím a dnešní zastávkou Botanická zahrada. (archiv Boveraclubu)
U průmyslovky na začátku Leninovy třídy 7.11.1966. Motorový vůz č. 44 vyrobeny v roce 1930 a jezdící v Liberci pod č. 12. V osobní dopravě sloužil do roku 1967 a pak ještě až do roku 1973 jako pracovní.
U průmyslovky na začátku Leninovy třídy 7.11.1966. Motorový vůz č. 44 vyrobeny v roce 1930 a jezdící v Liberci pod č. 12. V osobní dopravě sloužil do roku 1967 a pak ještě až do roku 1973 jako pracovní.
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Masarykova (Leninova) třída kolem roku 1970 a 2.1.2022
Masarykova (Leninova) třída kolem roku 1970 a 2.1.2022
Průmyslová škola na Masarykově třídě 1943 (archiv J.Peterka)
Průmyslová škola na Masarykově třídě 1943 (archiv J.Peterka)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci


Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)


Zastávka Průmyslová škola na začátku Leninovy třídy v úterý 26.10.1982. Na lince č. 3 do Lidových Sadů T2 č. 22 z roku 1961 a míjí se s kolejovým brusem GTM4 č. 107 z roku 1929. (archiv Boveraclubu)
Zastávka Průmyslová škola na začátku Leninovy třídy v úterý 26.10.1982. Na lince č. 3 do Lidových Sadů T2 č. 22 z roku 1961 a míjí se s kolejovým brusem GTM4 č. 107 z roku 1929. (archiv Boveraclubu)