LETNÍ AMFITEÁTR

V šedesátých letech tu vystoupil francouzský rocker Johnny Hallyday,         pak patřilo pódium českým umělcům. Příští rok tu budou parkovat auta. Přírodní a dnes již značně zchátralý amfiteátr v Lidových sadech chce liberecká radnice přebudovat na parkoviště. Kdo ví, jak to s ním dopadne, ale je jasné,  že čas nezastavíme.

Přírodní amfiteátr v Lidových sadech (29.7.1954 a 23.5.1955)

Protože Lidové sady už nestačily pojmout tisíce návštěvníků tradičních     Dnů radosti osvobozeného pohraničí, bylo rozhodnuto vybudovat zde nový amfiteátr pro 35 000 osob. Stavba byla zahájena 10.3.1951 slavnostním nástupem brigádníků před radnicí, odkud se odebrali na staveniště a začali   s mýcením porostů. Akce byla pojata velkoryse a na jejím uskutečnění pracovaly stovky dobrovolníků hlavně z řad mládeže. Agitační dvojice chodily po domácnostech a získávaly brigádnické závazky. Jednotlivci, kteří odpracovali více než 30 hodin, dostali stříbrné budovatelské odznaky a ti, kteří odpracovali více než 100 hodin, odznaky zlaté. Učitelé a žáci Hudební školy se zavázali složit budovatelské písně s tématikou výstavbě města. Zprovoznění urychlilo rozhodnutí otevřít amfiteátr vystoupením Alexandrova souboru, který právě hostoval v ČSR. Proto posledních deset dnů pracovalo při úpravě areálu někdy více než pět tisíc brigádníků i v nočních směnách. Zahajovací koncert 23.června 1951 shlédlo více než 40 000 diváků. (Snímek je z dalšího vystoupení o čtyři roky později.) Na dokončovací práce, hlavně úpravu okolí pro zářijové slavnosti Dnů radosti osvobozeného pohraničí, už lidé chyběli, a tak musely být úkoly svěřeny různým organizacím. Mnoho z velkorysých plánů zůstalo jen na papíře, (padáková věž ad.), ale i tak získalo město dobrý základ pro slušné vybavený Park kultury a oddechu. Horní snímek je vystoupení čínského armádního souboru, který vyřizoval vřelé pozdravy od Mao Ce Tunga, předvedl ukázky starých čínských oper a sborových písní včetně skladby Za Gottwaldem vpřed. (Zdroj Kniha o Liberci)

Březová alej počátkem 20.století

K Březové aleji patřil původně i začátek dnešní Alšovy ulice, kde stojí Adamcova vila (čp.1274-I), jeden z penziónu, s vytříbenou secesní architekturou, charakteristickou i pro okolní stavby. (zdroj Kniha o Liberci)

Alšova ulice (pohlednice 1904)

Breyovo sanatorium

U městského parku v Riegrově ulici čp. 1279 - I umístil gynekolog a chirurg Max Brey soukromé sanatorium s 24 lůžky, v němž bylo možno provádět i operace očí. Poskytoval zde také rekreační pobyty pod lékařským dohledem. Romanticky pojatou novorenesanční vilu projektoval a postavil liberecký stavitel Gustav Sachers (1898).
Ke komplexu patřil i pečlivě udržovány park mezi dnešními ulicemi Fibichovou a Riegrovou. V roce 1932 bylo sanatorium začleněno do Libereckého léčebného ústavu (Reichenberger Kuranstalt), jehož zřízením se v době průmyslové krize sledovaly příjmy z cestovního ruchu. Byl k němu připojen i sousední dům čp. 1278 - I, V němž byla pak správa sanatoria v Sedmidomkách (dnes Dům dětí a mládeže Větrník). Zároveň byla podle projektu Maxe Kühna provedena přístavba vodoléčebných zařízení. Ústav ale nebyl úspěšný, pro finanční potíže musel být roku 1937 zrušen a budovy převzalo město. Po roce 1945 zde našlo umístění revmatologické oddělení nemocnice a pokračovalo se ve vodo- a elektroléčbě. Později zde zůstalo jen rehabilitační revmatologické oddělení a protialkoholní léčba, které se přesunulo do nového objektu v ulici Na Poříčí.
V současné době (2020) je objekt přebudován na byty.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996)

Spolkový zookoutek a začátky ZOO Liberec

Skromné počátky jsou spojené s aktivitou libereckého Ornitologického spolku. Ten vybudoval nejdříve voliéru za restaurací Lidové sady (1902) a potom umělý ostrůvek na Jezírku s romantickou hradní stavbičkou, sloužící jako úkryt pro labutě (1904).
O rok později už stál kousek dál proti proudu Jizerského potoka v malé oboře přístřešek pro srnky .
První skutečná budova zookoutku sem byla přenesena po dohodě  s architektem z "alpské vesnice" postavené na Výstavě českých Němců 1906.     V ZOO upravený stojí dodnes "Čapí hnizdo ".
Netrvalo dlouho a kolem domku vznikl areál s několika desítkami voliér především pro ptactvo a menší živočichy. Výjimku představoval medvěd přivezený vojáky se Srbska, který byl největším zvířetem a také hlavní atrakcí rodící se ZOO. Ta byla zatím s veškerým zařízením v péči Ornitologického spolku, který ji chtěl přeměnit v řádnou instituci spravovanou městem. Záležitost byla na dobré cestě, ale všemu udělala kříž přes rozpočet první světová válka. Teprvé po ní bylo možné na podzim 1919 záměr realizovat.
I tak se liberecká ZOO stala nejstarší v republice.
Účast města, které podnik považovalo do jisté míry také za věc své prestiže, se projevila velkým rozmachem.
Hned byla postavena velká klec pro makaky, zvaná opičí ráj.
Kromě opic v ZOO byli ke spatření berberšrí lvi, medvědi, několik druhů spárkaté zvěře a další exponáty.
Magnetem se od roku 1927 stál párek kalifornských lachtanů, pro něž byl upraven bazén se skluzavkou a skalní stěnou v pozadí.
Od toho roku se však vývoj zastavil.
Obrat nastává až v polovině padesátých let s nástupem nového ředitele Jiřího Badalce.
Areál se v šedesátých letech rozšířil na náhorní planinu u Lidových sadů,   kde se začaly stavět nové pavilony.
Od té doby dodnes prožívá zahrada stálý plynulý rozvoj a zkvalitňuje služby.
Téměř každý rok je postaven nový nebo rekonstruován nějaký stávající pavilon a také chov se pravidelně obohacuje o nové přírůstky.
Tahákem je od roku 1994 párek bílých tygrů.

Liberecká ZOO se zařadila do celoevropské spolupráce zejména při spolupráci při záchraně ohrožených druhů.

(Zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Od labutí a srnčího výběhu k regulérní zoo

Při výstavbě výletního jezírka zvaného "Gondelteich" (dnešní Labutí jezírko) ornitologický spolek buduje na ostrůvku labutí hrádek a na jezírko vysazuje čtyři labutě. V roce 1902 v městském parku u restaurace Lidové sady zřizuje ptačí dům s voliérou.

6. 8. 1904 ornitologický spolek požádal městskou radu o pozemky za účelem založení zoologické zahrady a o dva dny později získal od města Reichenberg kladnou odpověď. Veřejnosti byla zahrada otevřena v září téhož roku.  Ze srnčího výběhu a rybníčků pro ptactvo se velmi záhy na vzdálenějších pozemcích v údolí potoka vyvinula malá zoologická zahrada. K pestrému ptactvu, srncům, ovcím a drobnému zvířectvu brzy přibyla i další zvířata.  Již před první světovou válkou se v zahradě chovali kromě drobného zvířectva    z celého světa také draví ptáci, hadi, ještěři, ryby, dikobraz, opice nebo divoký buvol. Mimo vlků, lišek, divokých psů a dalších menších šelem zde návštěvníci mohli spatřit také medvědy či pumu. V roce 1908 bylo v areálu zoo zbudováno také první větší zimoviště a o rok později dokonce i pavilon opic, klece  pro šelmy, čtyři akvária a tři terária. V roce 1913 zoo chovala na 110 kusů domácího a cizokrajného ptactva a více než 130 kusů zvířat z celého světa. Návštěvnost se zvedala rapidním tempem a nechyběli ani návštěvníci  ze zahraničí. Rekordní byl rok 1913, kdy branami zoo prošlo 70 000 osob.  Již v roce 1916 proběhl v zoo první úspěšný odchov medvědů.

Důvodem, který všechny vedl k mylnému datování vzniku zoo v roce 1919,   bylo záměrné zkreslování nejstarší historie Zoo samotným bývalým ředitelem Erichem Sluwou. "Když se v roce 1929 stal Erich Sluwa z dosavadního správce ředitelem, začal vydávat o zoologické zahradě tzv. průvodce ve formě brožur. Jak sám tvrdí, do roku 1942 jich bylo více než třicet. Jakýmsi společným jmenovatelem Sluwových brožur bylo do určité míry zkreslování skutečného vzniku a předchozí historie liberecké Zoo," vysvětluje Šulc. V roce 1934 Sluwa dokonce vydává brožuru k příležitosti patnácti letům založení zoo, ve které označil rok 1919 rokem skutečného založení Zoo a o předchozím působení  a zásluhách Ornitologického spolku se zde vůbec nezmiňuje. Údajům, které uváděl dlouholetý a oddaný ředitel liberecké Zoo, a který se sám prohlašoval za zakladatele, nebyl důvod nevěřit. Poválečná literatura pak vesměs ze Sluwových zpráv vycházela a čerpala a díky tomu se veřejnost dodnes mylně domnívá, že nejstarší zoologická zahrada v České republice byla založena nikoliv v roce 1904, ale až v roce 1919.
Počátky zoologické zahrady v Liberci, které jsou pevně spjaty s činností ornitologického spolku, lze zaznamenat už na konci 19. století. Ornitologičtí nadšenci již v roce 1895 vytvořili v liberecké čtvrti Perštýn malý stálý zookoutek, ve kterém chovali převážně drůbež, holuby, králíky, ale i cizokrajné a domácí divoké ptactvo. O rok později se starosta spolku pan Anton Ferdinand Müller poprvé veřejně zmiňuje o nápadu vytvořit zoologickou zahradu a již v roce 1900 se začne jeho přání pomalu naplňovat.

E. Sluwa a částečně i jeho starší kolega F. Weller vtiskli zoologické zahradě mnoho z její dnešní tváře. Za působení těchto dvou osobností zde postupně vyrostl bazén pro lachtany, zimní pavilony pro velké šelmy a ostatní exotickou zvěř. Až do dnešních dnů slouží bývalá administrativní budova z roku 1906 (nyní cukrárna Čapí hnízdo), která byla do zoo převezena z Německočeské výstavy. Sluwova éra končí po osvobození republiky v červnu 1945.

Až do roku 1954 procházela liberecká zoo těžkým obdobím. Dlouhodobou stagnaci přerušil až Jiří Badalec. Zahrada opustila dosavadní vystavovatelský kurz a stala se postupně chovným zařízením se zaměřením na vzácná zvířata. Trvalo však dalších dvacet let, než se Zoo Liberec dostala opět na výsluní. Již tři roky po nástupu J. Badalce (uveden do funkce v roce 1954) stoupla návštěvnost na dvojnásobek, tedy na 263 360 návštěvníků, 1958 pak 305 000 atd. V Badalcově éře vyrostla řada expozic a pavilónů, které již dnes neexistují. V areálu jsou však i takové, které přes svou morální i technickou zastaralost stojí dodnes - například expozice paviánů z roku 1963 nebo sloninec z roku 1972. Zahrada v té době získala řadu významných živočišných exponátů. Na jednom z prvních míst lze jistě jmenovat slony, jejichž chov v roce 2018 dovršil 60 let. Za J. Badalce velmi vzrostla návštěvnická atraktivita liberecké zoo. Od šedesátých let pak roční návštěvnost pravidelně přesahovala 300 000.

Jméno Josefa Janečka je spjato především s masivním stavebním boomem od poloviny 80. let až do konce tisíciletí. Zahrada tak v epoše posametového investičního nadšení prošla velkou modernizací. Postupně vyrostly stávající pavilóny žiraf (1987), hospodářský pavilón (1987), šelminec (1994), pavilón opů (1994), pavilón tropů (1999) či zimoviště plameňáků (2003). Zoologická zahrada získala řadu významných zvířecích exponátů do kolekce kopytníků či dravců včetně své největší marketingové tváře, jíž jsou bílí tygři (od roku 1994). V témže roce byla zahrada přijata za stálého člena Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA).

Současný ředitel David Nejedlo pak otevřel zahradě další dimenze, tak důležité pro moderní zařízení. Zoo už není jen a pouze množitelem vzácných druhů zvířat a jejich genetickou bankou, i když je to nadál její primární úkol, ale otevřela se širšímu pojetí vzdělávání široké veřejnosti včetně škol.

Zahrada se zapojila (a stále zapojuje) i do několika mezinárodních projektů.

a) Vědeckých:

• Šimpanzi ostrova Rubondo (Tanzánie) - (2007), výzkum šimpanzů vypuštěných v 60. letech 20. století zpět do volné přírody na ostrově Rubondo na Viktoriině jezeře, jejichž přežití se považovalo za malý zázrak. V rámci terénních aktivit se zkoumaly faktory, které přispěly k jejich úspěšnému navrácení do přírody

• Monitoring osla somálského (Eritrea) - (2006)

• Výzkum a revize taxonomie rodu Gracula (loskuták) na ostrovech západního pobřeží Sumatry (2015)

• Výzkum hnízdní biologie a ekologie jestřába lesního (Accipiter gentilis) na Liberecku (od 2010)

b) Humanitárních:

• Pomozte budoucnosti (A.M.P.O.)) - od 2005, pomoc sirotkům a dětem ulice v africké Burkina Faso

• KambaTiBaAka - od 2013, získávání finančních prostředků prostřednictvím prodeje tradičních náhrdelníků. Finance slouží ke zlepšení lékařské péče pro příslušníky etnické skupiny BaAka (pygmejové) žijící v chráněných oblastech rezervace Dzanga-Sangha ve Středoafrické republice.

c) Ochranářských:

• Repatriace dravých ptáků - od 1986, vypouštění orlosupů bradatých a orlů mořských zpět do volné přírody.

• Talarak - od 2009, provoz záchranných center na ochranu ohrožených endemických druhů Filipín na ostrově Negros

• Save-Elephants - od 2012, ochrana divokých slonů v oblasti střední Afriky

• The Kukang Rescue Program - od 2015, ochrana outloňů váhavých v oblasti severní Sumatry + boj proti ilegálnímu obchodu s ohroženými druhy zvířat

• Lestari - od 2016, ochrana tropického lesa a ochrana ohrožených zpěvných ptáků v Indonésii

• Korálová školka - od 2017, ochrana mořského ekosystému a obnova korálových útesů na indonéském souostroví Banyak

• Zoo Liberec se také pravidelně zapojuje do mezinárodních ochranářských kampaní, které každé dva roky vyhlašuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA):

Bushmeat - podpisová akce 2001/02

Ochrana amazonského pralesa 20021/03

Tygr ussurijský 2003/04

ShellShock Turtle and Tortoise Campaign 2004/05

Save the Rhinos 2005/06

Arovako i Madagasikara 2006/07

Amphibian Ark - Žáby bijí na poplach 2007/08

Europen Carnivore Campaign - Chceme společně žít...? 2008/09

Biodiverzita - pokračování šelmí kampaně 2009/10

Ape Campaign 2010/11

Ochrana Jihovýchodní Asie 2011/13

Od pólu k pólu 2013/15

Let it Grow - Nechme je žít, růst 2015/17

Silent Forest - Ztichlý les 2017/19 - této kapmani Zoo Liberec předsedá

Od roku 2006 se pak součástí zahrady stala další dvě zařízení: Městské středisko ekologické výchovy DIVIZNA a Centrum pro zvířata v nouzi ARCHA se stanicí pro handicapované tuzemské živočichy. Toto spojení je v celé republice unikátní.

V červenci 2011 se součástí Zoo Liberec stalo Kulturní a společenské centrum Lidové sady se starobylou budovou s vyhlídkovou věží. Zoo tak získala důstojnou administrativní budovu a také středisko poskytující veřejnosti širokou nabídku kulturních, společenských i výukových programů a volnočasových aktivit.

V roce 2014 Zoo Liberec otevřela v rámci projektu Centra aktivního odpočinku nový vstup do zoo s veřejnými toaletami, služebnou městské policie a infocentrem (budova A u ředitelství zoo) a nový hospodářský pavilon s edukačním zázemím, tzv. ZooExpo (budova na místě bývalého ředitelství zoo.

Život v zoo jde dál a podoba i poslání zoologických zahrad se postupně mění. V současnosti Zoo Liberec zvažuje zcela nový koncept svého rozvoje - rozšíření areálu zoo o tzv. Údolí ohrožené divočiny

Zvířata v ZOO

Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův
Korunáč Sclaterův
Krajta mřížkovaná
Surikata
Takin čínský
Alpaka
Orlosup bradatý
Nestor kea
Antilopa koňská
Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův
Korunáč Sclaterův
Krajta mřížkovaná
Surikata
Takin čínský
Alpaka
Orlosup bradatý
Nestor kea
Antilopa koňská
Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův

(Zdroj: Zoologická zahrada Liberec, 2019)

https://www.zooliberec.cz/

Začátky chovu slonů v naší zoo

Chov slonů v Zoo Liberec započal v roce 1958, kdy do zahrady přijela asi dvouletá samice slona indického Kity. Její ubikace a výběh se nacházel v prostorách úseku dnešních stájí. Slonice bohužel o 7 let později uhynula následkem nevhodného krmení ze strany návštěvníků. Chov slonů indických se obnovil o dva roky později v roce 1967, kdy do Zoo přiletěla z indické Kalkaty čtyřletá Rání. Ve stejném roce jí začala dělat společnost podobně stará slonice Gaurí, původem z indické Zoo Mysore. Obě slonice byly v roce 1972 přesunuty do nového pavilonu, který je k chovu slonů využíván dodnes. V roce 1974 se chov rozrost o dalšího člena, tentokrát o samici slona afrického jménem Tana, která pocházela z volné přírody. Rání přežila obě své soukmenovkyně. Zoo Liberec v současné době chová slonici Rání (*1963) a slonici Balu (*1984 z přírody), která příjela v roce 2013 z německého Münstru. Ta už za sebou měla smutný příběh "odstrkovaného" člena stáda, Rání ji však naštěstí bez problémů přijala.

Rání a Balu jsou možná poslední slonice, které liberecká zoo chová. Ve vzdálenější budoucnosti by se zde totiž rádi zaměřili na chov mladých sloních samců, čímž by mohli ulevit evropským zoologickým zahradám. "Jednalo by se o slony, kteří jsou ještě příliš mladí na to, aby se rozmnožovali, a příliš staří, aby zůstali u matky. Počítáme s tím, že bychom je zde trochu vychovali a pak zase poslali dál," vysvětlila Tesařová s tím, že se samozřejmě jedná o vizi v delším časovém horizontu.
V mnohem bližší budoucnosti čeká zdejší slony jedna příjemná změna - dlouho diskutovaná rekonstrukce slonince. Jak potvrdil vedoucí technického oddělení Radim Špringl, momentálně se chystá průzkum, v jakém stavu se stavba nachází a jaké opravy budou nezbytné. "Budova je 45 let stará a tomu také odpovídá její stav. Nedávno jsme nechali změřit její energetickou náročnost a zjistili jsme, že je na úplně nejhorší hranici. Lidově řečeno, topíme pánu bohu do oken," vysvětlil Špringl, podle kterého se počítá i se zvětšením výběhu. "Nechali bychom zasypat část příkopu, což by umožniloi napojení výběhu na komunikaci, abychom nemuseli slony do výběhu transportovat jeřábem," poznamenal.

VĚTŠÍ BEZPEČÍ SLONŮ

Rekonstrukce by však měla přinést i větší bezpečí pro chovatele slonů, kteří jsou s nimi momentálně v bezprostředním kontaktu. Ze tří možných variant by v liberecké zoo chtěli zavést polokontaktní chov, kdy má ošetřovatel možnost skrýt se před zvířetem například za mříž. Jak bude rekonstrukce nákladná, ještě není jisté. Podle Špringla se může pohybovat kolem 17 milionů. Po průzkumu by se měla začít připravovat projektová dokumentace.

Sloni v Liberci (druh, narození - úhyn ) v Liberci od - do

1. ♀ Kitty (slon indický 1956 - 1965) 9.10.1958 - 5.8.1965
2. ♀ Raní (slon indický 1963 - žije) 25.5.1967 - dosud
3. ♀ Gaurí (slon indický 1964 - 2011) 9.6.1967 - 28.6.2011
4. ♀ Tana (slon africký 1972 - 2001) 1974 - 20.12.2001
5. ♀ Bala (slon indický 1984 - žije) 2.10.2013 - dosud

(zdroj archiv Liberec, autor: Gabriela Volná Garbová)

Hotel U Jezírka

(30.léta )

Hostinec Reichenberger Hütte (Liberecká bouda) stojící na dnešní Masarykově třídě koupili roku 1931 manželé Schneiderovi a přestavěli ho hotel se zahradní restaurací, který si udržel dodnes tehdejší podobu. V padesátých letech byl zrušen a v objektu zřídil okresní výbor KSČ poradnu marxismu - leninismu. V následujícím desetiletí ho podnik Restaurace Liberec upravil a vrátil původnímu poslání. V osmdesátých letech byla v suterénu zřízena vinárna U Sedláka. Hotel má dnes kapacitu 55 lůžek, restauraci, vinárnu, zahradní restauraci a vlastní cukrárnu.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Pozn. V současné době (2020) je restaurace v provozu pouze na snídaně. Na oběd a večeři funguje spřátelená restaurace Rybářská bašta.

Trafika U Jezírka v 30.letech 20.století a dnes

V pravo část hrazené stavbičky, původně tramvajové zastávky, která dodnes slouží k prodeji suvenýrů. Okénko trafiky je téměř vyplněno pohlednicemi. Všimněte si jednoho z nejstarších automatů na prodej cigaret, umístěném na zdi, a zmrzlinářského vozíku. Střed snímků zabírá "mléčný bar" (Milchtrinkhalle) liberecké parní mlékárny, od přestavby v 60.letech prodejna zeleniny. Jen bříza zůstala stejná. Vlevo je brána, kudy vedla cesta do ZOO a botanické zahrady a do městského lesíka.

(Zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Botanická zahrada na konci 50.let

Liberecká botanická zahrada byla založena z popudu místního Spolku přátel přírody (Verein der Naturfreunde in Reichenberg), který již roku 1876 na dnešní Masarykově třídě zakoupil pozemek pro pěstování keřů a stromů pro výsadbu v městských parcích. Na pozemku byl roku 1884 postaven také skleník. V roce 1893 však bylo nutné tento pozemek vyklidit kvůli stavbě nového muzea a zahrada se přesunula k tehdejší vojenské nemocnici (dnešní škola v Lesní ulici). Na tomto pozemku zůstala dodnes. Přesun zahrady probíhal v letech 1883-1885, bylo třeba přesázet na 15 000 rostlin. Nová zahrada byla otevřena 5. září 1895, náklady na její pořízení těsně přesáhly 9000 zlatých, které spolek získal za původní pozemek. V té době ovšem zahrada nesloužila jako vzdělávací instituce, ale spíše pro zásobování města zelení. Za první světové války měla zahrada dokonce převážně zelinářský charakter. První velký skleník byl zakoupen až v roce 1925 a sloužil  pro vystavování tropických rostlin. V roce 1938 byl zakládající spolek rozpuštěn a ze zahrady se stala městská instituce. V průběhu druhé světové války sloužila obyvatelstvu jako trochu lepší zahradnictví. Po osvobození se zde nacházely pouze dva záhony léčivých rostlin, několik stromů, starý palmový skleník, několik nevytápěných pěstitelských skleníčků a bazének pro vodní rostliny.

Až roku 1954 se městské zastupitelstvo rozhodlo přeměnit dosavadní zahradu fungující stále spíše jako zahradnictví na samostatné kulturně výchovné zařízení. Tak vznikla Severočeská botanická zahrada a do jejího čela se postavil iniciátor těchto změn, Pavel Smrž. Na budování zahrady se podíleli místní občané brigádami v tehdejších akcích Z. Zahrada si v této době vyměňovala semena rostlin s botanickými zahradami nejen v Evropě, ale i zámoří. Díky tomu stoupala její proslulost a také návštěvnost: zatímco v roce 1954 ji navštívilo 8 000 lidí, v roce 1981 to bylo 393 700 návštěvníků. Prvním lákadlem na návštěvníky byl exemplář největšího leknínu světa - tedy viktorie královská. Ta v Liberci vykvetla již v roce 1956 a o rok později byla přesunuta do nového tropického skleníku. Do roku 1960 byly postaveny další skleníky a také největší tehdejší sladkovodní akvárium v zemi. Ředitel Pavel Smrž byl z politických důvodů odvolán roku 1970. Zahrada měla tehdy již 1500 metrů zasklené plochy. Proslulá byla její sbírka kaktusů o asi 200 kusech, sbírka orchidejí a     28 akvárií. Výměna semen probíhala v této době s přibližně 160 zahradami.

Dalšími řediteli zahrady byli Vladislav Štěpánek (1970-86) a Vladislav Daněk (1986-90). V roce 1990 se ředitelem zahrady stal RNDr. Miloslav Studnička, CSc. V této době se na sklenících začalo projevovat jejich stáří a proto byly nejprve modernizovány expozice a posléze v letech 1995-2000 byly staré skleníky zbořeny a na jejich místě byl postaven současný komplex 9 výstavních pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Od roku 1995, kdy byla vydána zřizovací listina, je její oficiální název Botanická zahrada Liberec. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR bylo roku 2003 v botanické zahradě zřízeno tzv. záchranné centrum CITES sloužící k ochraně nejohroženějších druhů světa.

V roce 2014 byl vybudován nový skleník pro leknínovité rostliny. Oproti ostatním skleníkům je otevřen pouze v letní sezóně (21.6. - 30.9.). S nápadem výstavby, architektonickými plány a zrealizováním projektu přišel nynější ředitel RNDr. Miloslav Studnička, CSc. Ve skleníku se nachází bazén o ploše 128 m² a hloubce 0,9 m. Pěstuje se zde již zmiňována viktorie královská, dále viktorie Cruzova a euryála vzdorná.

Dlouhá historie je dobrým základem pro jakousi spolehlivost kvality. Přechovávání dědictví po minulých zahradnických generacích, ve formě nashromážděných sbírek živých rostlin a leckdy těžce utvářených tradic, ovšem nestačí. Botanická zahrada, kladoucí si za úkol být opravdu prestižní institucí, musí být výspou odborné civilizace, musí inspirovat nápaditostí zahradního umění i formovat vkus. Její životnost se musí projevovat zahraničními pracovními kontakty, odbornými studiemi, školením studentů, publikační činností, účastí na projektech ochrany přírody, a také rozvíjením kvalit vlastního personálu. Botanická zahrada Liberec se stará o nejpestřejší soubory exotických rostlin v České republice. Ročně ji navštěvuje kolem 50 000 lidí. Skleníkový areál ve tvaru rostlinných buněk nebo krystalové drúzy, po stavební stránce projektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z desíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3500 metrů čtverečních. V pavilonech je prezentováno 14 rozličných botanických témat.   Při jejich tvorbě byla spojena odborná geobotanická hlediska se zahradním uměním. Věda zde ruku v ruce se scénickým pojetím vytváří amalgám života. Uspořádání rostlin uvnitř pavilonů je většinou stylizováno dle vzorů přirozených stanovišť a zvolený sortiment zahrnuje příslušné životní formy rostlin.

(Zdroj: Wikipedie, Botanická zahrada a foto archiv Romana Karpaše)

Městské lázně

(Lázně Františka Josefa I.)

Bruslení na Skopkově rybníku

(rok 1865 - fotografická reprodukce kresby)

Skupinový portrét nejvýznamějších místních osobností včetně hraběte Clam-Gallase. Rybník se nacházel v místech dnešního muzea.

(zdroj Kniha o Liberci)

Severočeské muzeum 

Severočeské muzeum v Liberci patří mezi největší muzea v České republice. Založeno bylo v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Již v prvních letech své existence se podařilo shromáždit mimořádně bohaté sbírky prakticky ze všech zájmových oborů z vyspělých evropských zemí a zčásti také z Předního a Dálného východu. S ohledem na místní tradice severních Čech však největší pozornost patřila sklu a textilu. Zásluhou četných darů a pravidelných nákupů v aukčních domech a u významných starožitníků v celé Evropě se sbírkové fondy rozrůstaly natolik rychle, že si ještě v závěru 19. století vyžádaly po několikerém stěhování vlastní budovu. Ta byla postavena v letech 1897-1898 podle návrhu prof. Ohmanna z Prahy v romanticko-historizujícím stylu. Po stavební stránce propojuje typy sakrální a palácové architektury. Monumentální komplex doplňují replika renesanční věže liberecké radnice a přístavba tzv. měšťanského domu, připomínajícího původní měšťanskou zástavbu z konce 18. století. K dalšímu významnému rozšíření sbírek došlo v roce 1904, kdy muzeum získalo okolo 2 500 uměleckých děl z pozůstalosti čestného kurátora a štědrého mecenáše barona Heinricha Liebiega, významného libereckého průmyslníka. Od vzniku samostatného státu v roce 1918 až do II. světové války mělo muzeum stejný charakter. Po II. světové válce byly v rámci reorganizace   k muzeu přičleněny regionální sbírky ze zrušeného Vlastivědného muzea a Přírodovědného muzea v Liberci.

V přízemí budovy je umístěna expozice přírodovědy Liberecka, která přibližuje živou i neživou přírodu Libereckého kraje. Největší část je věnována Jizerským horám, další sekce seznamuje návštěvníky s přírodou Ještědského hřbetu, Frýdlantska a Českého ráje; opomenuta zde není ani příroda silně ovlivněná člověkem. Textové a fotografické výstavní panely jsou doplněny řadou malých dioramat s množstvím rostlin i živočichů. Expozici dominují dvě unikátní dioramata věrně zobrazující prostředí bučiny a rybníku i s jejich typickými obyvateli. Stálá expozice v prvním patře budovy zahrnuje evropský vývoj uměleckých řemesel od antiky do současnosti (tapiserie, sklo, keramika, porcelán, textil, knižní vazby, obecné a ušlechtilé kovy, cín, hodiny, šperky, nábytek, dřevořezby a fotografie). Přestože je v tomto přehledu zastoupeno více než 1 200 sbírkových předmětů, je to pouze nepatrná část celkového bohatství depozitárně uložených sbírek.

Bohaté sbírkové fondy obsahují špičkové kolekce především v uměleckých řemeslech - sbírka orientálních koberců je druhá největší v ČR, rovněž tak sbírka současné autorské tapiserie. Mimořádně cenné a početné jsou soubory koptských tkanin, historických gobelínů (v expozici SM visí i nejstarší vystavený gobelín v ČR), vyšívaných liturgických textilií, krajek, skla, porcelánu, uměleckého kování, cínu, plakátů, starých tisků atd. Bohatě jsou zastoupené i sbírky historické, etnografické a přírodovědecké. Významný je i soubor více než 160 tisíc negativů, z nichž nejstarší jsou datovány kolem roku 1860. Celkový počet uchovávaných sbírkových předmětů přesahuje 700 tisíc kusů. Nejzajímavejší předměty postupně zpřístupňujeme prostřednictvím portálu esbirky.cz. Ve třech výstavních sálech a venkovním atriu (tzv. rajské zahrádce) bývá ročně realizováno okolo 10 výstav, většina z nich právě ze sbírek uložených v muzeu.

Součástí budovy Severočeského muzea je také rekonstruovaná renesanční věž bývalé liberecké radnice (ta byla postavena v letech 1599 -1603 podle plánů italského stavitele působícího ve Zhořelci, Marca Antonia de Lancio, zvaného též Spazi). Základní kámen budovy Severočeského muzea pochází ze základů uvedené renesanční věže zbořené spolu s radnicí roku 1893 po dostavbě nové, tedy nynější radnice.

Výška: 41 m                                                                                                         Ochoz ve výšce (horní hrana zábradlí): 30,43 m                                              Počet schodů: 174

(zdroj: Severočeské muzeum Liberec)

SEVEROČESKÉ PRŮMYSLOVÉ MUZEUM

V roce 1894 došlo k založení Obecně prospěšné stavební společnosti v čele s architektem Ernstem Schäferem, která začala budovat novou vilovou čtvrť na pravoúhle rozpracovaných pozemcích za tehdejší botanickou zahradou, rozkládající se v místech pozdějšího muzea.

I když následující pohlednice zachycuje celkovou zástavbu čtvrti, zaujme především muzejní budova, zakrýtá ještě lešením. Pro komplikace s projektantem Friedrichem Ohmannem musel prováděcí plány dokončit berlínský architekt Hans Griesebach. V letech 1897-98 je realizovala liberecká stavební firma Gustav a Ferdinand Mikschové. K slavnostnímu otevření muzea došlo 18. prosince 1898 .

V nové muzejní budově připadla zadní část, postavená v duchu klasicistního libereckého domu, pro sbírky nově založeného vlastivědného oddělení, jehož součástí se stala světnice libereckého soukeníka. Otevřením vlastivědné expozice se sice muzeum poněkud vzdálilo původnímu poslání, získalo však těsnější vztah k místnímu prostředí a jeho sbírky stály ve vyváženém vztahu ke kmenovému sbírkovému fondu .

Pohled do historických expozic severočeského průmyslového muzea v roce 1898

V prvním poschodí byly prezentovány uměleckoprůmyslové sbírky, rozdělené podle použitých materiálů. V závěrečné osmiboké místnosti se až do roku 1906 nacházela kolekce soudobého secesního umění. Sem i do dalších sálů jižního a západního traktu byla pak nainstalována sbírka z odkazu Heinricha Liebiega. Takto uspořádané muzeum bylo otevřeno v rámci Výstavy českých Němců 1906 a instalace vydržela až do začátku druhé světové války. Přízemní prostory okolo hlavního sálu zaplňovaly sbírky užitého umění uspořádané podle slohových období, v tomto případě baroka a rokoka, a na dolním snímku renesance a gotiky, instalované na chodbě, jejíž okna vedou do vnitřního,       tzv. rajského dvora.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Stavba muzea a jeho zadní strana v roce 1898

Před rozestavěnou budovou vidíme dosud stát boudy původního koupaliště. (Skopkův rybník)

Východní stranu muzejního komplexu uzavírá napodobenina typického libereckého měšťanského domu z 18. století, pro nějž měl údajně tvořit vzor dům čp.36 - I na náměstí Českých bratří, který padl za oběť výstavby secesní budovy banky. (zdroj Kniha o Liberci)

Dva pohledy na Vítěznou ulici z věže muzea

 (před rokem 1910 a 1915)

Během několika let se tehdejší třída Císaře Josefa i celé okolí proměnilo k nepoznání. Radeckého ulice (Vítězná) se protáhla až k dnešní Husově třídě a odpojily se od ní čtyři odbočky. Už kolem roku 1910 byly prakticky všechny okolní plochy úplně zastavěny. Snímek dobře dokládá, že Vítězná ulice měla zpočátku promenádní charakter. Podobně jako třída Císaře Josefa (Masarykova) byla osázena dvojitou alejí. Její důležitost podtrhlo zřízení v pořadí čtvrtého libereckého poštovního úřadu v domě na rohu nynější Gorkého ulice (čp.649-I), naproti němuž stával pomník Theodora Körnera. (zdroj: Kniha o Liberci)

Obchodní a živnostenská komora

Obchodní a živnostenská komora v Liberci, vzniklá roku 1851, sloužila jako společná platforma podnikatelům v německojazyčném území severních Čech mezi Teplicemi a Králíky. Vzhledem k vysoké míře industrializace tohoto území byla nejvýznamnější institucí svého druhu v celé zemi. Její důležitost dále rostla během celé II. poloviny 19. století spolu s mohutným rozmachem průmyslu na území, které jí bylo svěřeno.

K vyjádření významu komory mělo posloužit i reprezentativní sídlo na hlavní křižovatce tehdejší nejmódnější liberecké čtvrti, zvané tehdy Cottage (kolem dnešních ulic Horské a Masarykovy). V letech 1898-1900 byl postaven rozsáhlý palác v eklektickém stylu, kombinující prvky historických slohů s nastupující secesí. Spolu s museem a lázněmi, které obklopily křižovatku dnešních ulic Masarykova a Vítězná na dalších nárožích, vytvořila monumentální prostor, názorně ukazující vývoj veřejných staveb v českoněmeckém prostředí přelomu 19. a 20. století. Museum komora přímo financovala jako své zařízení.

Své sídlo užívala obchodní a živnostenská komora až do svého zrušení roku 1948. Budova poté sloužila jako poliklinika, po roce 1990 transformovaná na sídlo soukromých ordinací.

Rozsáhlá budova liberecké Obchodní a živnostenské komory byla postavena naproti muzeu v letech 1899 - 1901 v duchu saské renesance podle plánů architektů Franze Brantzkyho a Martina Remgese z Kolína nad Rýnem. Řešením vnitřních interiérů byl pověřen architekt Karl Lederle z Freiburgu im Breisgau, v té době asistent libereckého Severočeského průmyslového muzea.

Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938

Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku 1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici, přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická (na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a dále zařízení chemickotechnologické laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování, vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií, což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s rozvojem textilních technologií.  (zdroj Kniha o Liberci)

Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913

Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu. Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky (dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice. Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)

Tábor na Husově třídě

Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)

LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946

Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)

Závod míru v Liberci

Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)

U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý, Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km). Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo Polsko před ČSR.

Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Betonování Husovy třídy (1930)

V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu. Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu (čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých letech. (Kniha o Liberci)

Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice

Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily. Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v 70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Ulice Jana Vrby

před rokem 1920

Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku 1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).

(zdroj Kniha o Liberci)

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Tak už Kristiánova ulice mizí.

Horní kasárna

v roce 1913 - a dnes

Horní kasárny na Žižkově náměstí před rokem 1915

Pro vzrůstající počty vojska rakouskouherské armády byla v letech 1911 až 1912 postavena dnešní "horní kasárna" nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umisťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti. Kasárenské objekty tvoří osm budov rozestavěných kolem obdélníkového nádvoří o stranách 150 x 46 metrů. Do všech objektů byla zavedena elektřina a vodovod, byl zde štáb, ubytovna poddůstojníků, světnice pro mužstvo, stáje pro koně a věznice. Objekty kasáren jsou ukázkou pozdně secesní architektury. Projektovali je Rudolf Šimon a Adolf Kaulfers, postavili liberečtí stavitelé Adolf Horn, Alfred Hübner, Ernest Schäfer a Anton Wolf. V čele na straně k městu, byla umístěna vstupní budova štábu, zdůrazněná věžičkou. Před ní bylo upraveno prostorné náměstí pojmenované po malíři Albrechtu Dürerovi (dnes Žižkovo), které bylo ve třicátých letech téměř zastaveno třemi řadovými najemnými domy. Pod ním je na snímku dosud nastavěná Údolní ulice.

Název "Kasárna Jana Žižky" pochází až z období po druhé světové válce.

(zdroj 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany)

Střelnice (kolem roku 1870)

Fotografie W.F.Jantsche zachycuje objekt střelnice, které jsme podle reliéfu krajiny lokalizovali do míst dnešních dolních kasáren. V pozadí vidíme dosud nezalesněné koryto Jizerského potoka, nad ním táhlé holé návrší, kde dnes stojí budovy TU, a zcela na obzoru za praporem vrch Kovadlina. Hlavní budova pod krematoriem sloužila v té době již jen reprezentačním účelům.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Dolní kasárna - kasárna 6. října

V letech 1891 - 1893 byla postavena současná "dolní kasárna" nazývaná Kaiser Franz Josef Infanterie Kaserne (Kasárna císaře Františka Josefa) sloužící potřebám pěchoty a polních myslivců, kteří byli v rakouské armádě organizováni od roku 1801 jako lehká pěchota. Sídlil v nich 94. pěší pluk rakousko-uherské armády, od října 1920 do 3. 10. 1938 pěší pluk 44 československé armády. Bylo v nich umístěno i posádkové velitelství.

Celý komplex dolních kasáren byl původně tvořen souborem osmi budov a čtyř menších. Dominantou je novorománská budova štábu zdůrazněná čtyřbokou věží. Kasárenské budovy postavilo sdružení libereckých stavitelů podle projektu tehdejšího říšského ministerstva války a městského architekta Adolfa Kaulferse.
Pro zlepšení obranné sestavy pěšího pluku 44 byly s nárůstem krize koncem třicátých let do Liberce přemístěny 29. a 30. strážný prapor a 2. samostatná strážní rota. Záborem pohraničí 8. 10. 1938 vstoupily do Liberce útvary německého Wehrmachtu a zabraly horní i dolní kasárna. Od října 1945 byl pěší pluk 44 přejmenován na 30. pěší pluk.
Název "Kasárna 6. října" byl udělen pravděpodobně v roce 1947. Během tzv. Karpatsko-Dukelské operace v době 2. světové války vstoupily československé jednotky poprvé na československé území 6. října 1944. Tento den se v minulém období slavil jako Den československé armády.

Pozn. Karpatsko - Dukelská operace

(8. 9. - 1. 11. 1944)

Cílem operace měl být rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání. Pod velením generála Jana Kratochvíla byl do bojů na Dukle nasazen i 1. československý armádní sbor v SSSR, jež byl součástí 38. armády generála Moskalenka. Generál Kratochvíl byl později odvolán z postu velitele a na jeho místo byl jmenován generál Ludvík Svoboda.
Ofenzíva byla zahájena 8. 9. 1944 a o den později vstoupili do bojů i českoslovenští vojáci. Více než dva měsíce sváděly československé jednotky v obtížném terénu krvavé boje (boj o kótu 543, dobytí města Dukla), které působily československým i sovětským jednotkám těžké ztráty. Boje trvaly až do 15. 11. 1944. Českoslovenští vojáci poprvé vstoupili na československé území a ovládli Dukelský průsmyk 6. října 1944.

Horní kasárna - kasárna J. Žižky

Pro vzrůstající počty vojska rakouskouherské armády byla v letech 1911 až 1912 postavena dnešní "horní kasárna" nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umisťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti. Kasárenské objekty tvoří osm budov rozestavěných kolem obdélníkového nádvoří. Do všech objektů byla zavedena elektřina a vodovod, byl zde štáb, ubytovna poddůstojníků, světnice pro mužstvo, stáje pro koně a věznice. Objekty kasáren jsou ukázkou pozdně secesní architektury. Název "Kasárna Jana Žižky" pochází až z období po druhé světové válce.

Pozn.
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (+1360 Trocnov - ┼11. 10. 1424 u Přibyslavi) byl významným husitským vojevůdcem českého původu, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a současně za autora či prvního reprezentanta defenzivní bojové techniky, tzn. vozové hradby. Roku 1408 vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému město České Budějovice a jako záškodník působil ve spolku jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchání zločinů Václavem IV. omilostněn. Pod vedením Jana Sokola z Vamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, historicky však není doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě 1419 byl jedním z čelních účastníků první české defenestrace. Poté odcestoval do Plzně. Poblíž této bašty husitství dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace. Po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nucen město opustit. Nové působiště našel v Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, kterému náležel post vojenského velitele. V průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka (o první oko přišel zhruba ve věku 10 až 12 let úderem sečné zbraně do tváře) a s největší pravděpodobností zcela oslepl (obléhání hradu Rábí v červnu 1421). Ani slepota mu však nezabránila pokračovat v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. V roce 1423 se rozešel s představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrství. Během husitských výprav na Moravě při obléhání hradu v Přibyslavi podlehl v roce 1424 Jan Žižka hlíznatému onemocnění, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces.

(zdroj 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany)

Park před kasárnami

protínala od počátku 20. století cesta a schody vedoucí na osu Radeckého ulice (dnešní Vítězné ).
Park je historicky památný, měnily se zde v minulosti sochy podle různých historických etap. Na počátku padesátých let byl celý park přebudován a uprostřed architektonického řešení se objevila socha J. V. Stalina od Josefa Malejovského, první svého druhu v tehdejším Československu (1951) a počátkem 60.let byla socha odstraněna a na soklu se objevila kovová váza věčného ohně. Od roku 1965 pak byla plocha upravena jako památník druhého odboje, posléze i prvního, byly nainstalovány pískovcové desky s tesanými reliéfy a nápisy sochaře Jiřího Seiferta (1966) . Vzhledem k autorské účasti po roce 1968 nežádoucího sochaře Jiřího Seiferta na tomto pomníku byla část odstraněna a nahrazena roku 1974 sochou neznámého sovětského vojákar od Rudolfa Svobody , která byla v roce 1995 přemístěna na vojenský hřbitov v Ruprechticích. V roce 2000 byl v prostorách parku u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války odhalen interaktivní výtvarný objekt z dílny Ing. Arch. Petra a Mgr. A. Jana Stolínových a Ing. Arch. Moniky Mitášové. Památník je věnovaný bojovníkům a obětem za svobodu vlasti.

(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti

společné dílo bratrů Stolínových se vymyká ustálené představě o památníku. Oba autoři za tuto realizaci získali v roce 2001 Čestné uznání Grand Prix architektů v kategorii Výtvarné dílo v architektuře.
Památník je tvořen dvěma síťovanými stěnami z kovu a "ožívá" teprve při vstupu návštěvníka, kdy se automaticky zapnou světla, proudění vzduchu a pohyblivé elektronické texty o datech a místech bojů, jejichž obětem je památník zasvěcen. Do vnitřku památníku byla uložena prsť z 9 bojišť 2. sv. války. Dodejme ještě, že památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti je výstižně umístěn v parku na náměstí, jehož celou jednu stranu tvoří historická budova - kasárna - kde sídlí vojáci nepřetržitě již od roku 1867. (zdroj archiweb)

Jsem válečný veterán a vstupují do uličky mezi dvěma bloky králíkárny. Zničehonic mě osvítí reflektory a po obou stranách se rozsvěcují ledkové tramvajové displeje. K smrti mě to vyděsilo. Zprava mi něco fouklo do ucha. Srdce vynechává. Padám na kolena a zbytek atrakce dolezu po čtyřech. Přežil jsem další válečnou scénu... Petr Ruprecht

Masarykova třída

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci

Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)