Liberec I - Staré město - část 3.  (Husova ulice - nemocnice - průmyslová škola a okolí)

31.05.2020
archiv Josef Šorm
archiv Josef Šorm

Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938

Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku 1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici, přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická (na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a dále zařízení chemickotechnologické laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování, vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií, což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s rozvojem textilních technologií.  (zdroj Kniha o Liberci)

Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)

Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913

Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu. Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky (dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice. Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)

pietní síň (archiv J.Hůlka)
pietní síň (archiv J.Hůlka)

V bývalé Henleinově vile na Husově třídě


bylo 8.9.1946 otevřeno Muzeum nacistického barbarství. V rámci hlavního dne manifestačního sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů se zahájení účastnili ministr informací V.Kopecký a ministr spravedlnosti P.Drtina. V suterénních místnostech byly mj. pankrácká sekyrárna, mučírna a hromadná cela terezínské Malé pevnosti. Na zmenšeninu čtvrtého dvora této nechvalně proslulé věznice se změnila zahrada. Muzeum bylo po vybudování autentické expozice Národního památníku Terezín uzavřeno 15.11.1964Pozn.

Vilu v Husově ulici si nechal postavit Julius Hersch - liberecký velkoobchodník s látkami. Henlein ji získal na konci 30. let. Když se pak stal místodržícím Říšské župy Sudety, byla bývalá výletní kavárna naproti přeměněna na strážnici oddílu SS, který Henleinovo sídlo hlídal.Konrád Heinlein - jeden z nejdůležitějších nacistů pocházel z Vratislavic, kde se narodil v roce 1898. Postupně se vypracoval v mocného muže - na vrcholu byl říšským komisařem a místodržícím pro celé Sudety a tedy i Liberec.Henlein si ale vilu moc neužil. 7. května 1945 zmizel z Liberce na území dobytého Američany, aby s nimi vyjednával. Nakonec byl zatčen u Lokte a uvězněn v Plzni, kde si podřezal žíly sklem z brýlí. Příběh vily tím ale nekončí.V bývalé Henleinově vile byly pak zřízeny jesle, později tu působila hygienická stanice.Zchátralou vilu koupil poté od státu liberecký podnikatel Martin Havlín a zahájil rozsáhlou

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Ve vile  Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)
Ve vile Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)
lohled od třídy gen.Svobody (archiv Věra Donátová)
lohled od třídy gen.Svobody (archiv Věra Donátová)

Tábor na Husově třídě

Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)

Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě
(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě

Budova statního gymnázia


byla stavěna v roce 1917 jako druhá německá střední škola v Liberci. Po jejím dokončení sem bylo přenesení také české gymnázium, založené v roce 1919. Zpočátku chodili čeští studenti vedlejším vchodem, zatímco němečtí používali hlavní. Byly dokonce zabudovány příčky v přízemí a patře, prý aby nedocházelo k bitkám mezi studenty oběmou národností. Teprve v roce 1925 byly odstraněny. První ředitel českého gymnázia Josef Vinš přišel do Liberce z 1. státní reálky. V roce 1933 bylo reformní gymnázium změněno na reálné. Za okupace v budově sídlila správa říšské sudetoněmecké župy, po válce pak ONV a nakonec rektorát vysoké školy. (zdroj Kniha o Liberci)

archiv Ondra Musil
archiv Ondra Musil
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
2020 archiv Luboš Mencl
2020 archiv Luboš Mencl

Budova TUL v Třebízského ulici koncem 50.let a 26.12.2020.

(Původní foto z knihy Liberec minulosti a budoucnosti)(Všichni Čermáci)

V roce 1953 byla založena Vysoká škola strojní v Liberci,


která v roce 1960 byla rozšířena o fakultu textilní (jedinou v Československu). Dnes rozrostl se již areál vysoké školy natolik, že se stal střediskem 1600 mladých posluchačů, kteří jsou s pracovníky a profesory významnou složkou života našeho města.

(Foto a text pochází z roku 1970 z knihy Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

ZŠ Husova (archiv Luboš Mencl, ZŠ Husova)


Roku 1913 byla na Husově třídě postavena nová budova německé dívčí školy, v níž začalo vyučování 5. ledna 1914. V roce 1934 se změnila na německé státní gymnázium. Roku 1945 zde byla zahájena výuka české měšťanské školy. Další změny: 1953 - přejmenování na 1. jedenáctiletou střední školu 1959 - zřízení osmileté střední školy 1960 - změna názvu na 14. ZDŠ v Liberci 1962 - zavedení výuky cizích jazyků (RJ ve 2. třídě, AJ ve 3. třídě po 4 hodinách týdně ) Škol. rok 1963/64 -zahájení výběrového přijímacího řízení do 3. ročníku jazykové třídy Od škol. roku 1968/69 - škola určena pro rozšířenou výuku jazyků od 3. ročníku ( zápis do 1. tříd už nebyl proveden) 1990 - zavedení němčiny jako dalšího cizího jazyka do výuky Ve škol. roce 1991/92 - povoleno zřídit pouze ZŠ s RVJ pro 3. - 9. třídy s podmínkou, že žáci nejazykových tříd dokončí školní docházku na zdejší škole, ve 3. a 5. třídě byla zahájena výuka francouzského jazyka Ve škol. roce 1995/96 - zrušena výuka ruského jazyka, škola získala certifikát Fakultní školy PF TU v Liberci Škol. rok 1996/97 - opět zavedena 9ti-letá školní docházka, vyučovalo se podle osnov základní školy s úpravou pro školy s RVJ 2005 - částečná rekonstrukce budovy (výměna oken a dveří) 2005/06 - otevřena první třída se zařazením výuky cizího jazyka - návrat k plně organizované škole 2007 - vybudování nového školního hřiště s umělým povrchem 2007/08 - zavedení ŠVP 2010 - 14 učeben kompletně vybaveno technikou pro interaktivní výuku

archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl

Vize stará 113 let.

Nerealizovaný návrh zástavby prostoru uvolněného po skončení Českoněmecké výstavy v Liberci od architekta Oskara Rösslera z roku 1907. Nejvýraznějším objektem okolo třídy Heinricha Liebiega (nyní Husova) měla být městská galerie. Oskar Rössler se do tváře Liberce zapsal svými návrhy textilní průmyslové školy v Jablonecké ulici (otevřena roku 1910) a státní reálné školy (nyní ZŠ na Husově ulici postavená v letech 1913-14) či jako autor některých vil v oblasti Liebiegova města (1923).

(zdroj: Severočeské muzeum v Liberci)

Husova třída

Husova 1094/87, Liberec - Starý Harcov, dřívější kavárna Beethowen, hned naproti je Heinleinova vila.
Husova 1094/87, Liberec - Starý Harcov, dřívější kavárna Beethowen, hned naproti je Heinleinova vila.
22.9.2019
22.9.2019
Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932  byla pro zchátralost zbourána
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932 byla pro zchátralost zbourána
Koleje TUL na Husově třídě ve druhé polovině 50.let. (Kniha Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čermáci)
Koleje TUL na Husově třídě ve druhé polovině 50.let. (Kniha Liberec minulosti a budoucnosti) (archiv Všichni Čermáci)
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Husova ulice
Husova ulice
Strojaři před kolejí VŠST - rok 1964 (archiv Mirek Endrle).
Strojaři před kolejí VŠST - rok 1964 (archiv Mirek Endrle).
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
archiv J. Hůlka
archiv J. Hůlka
60.léta
60.léta
Husova tř.    1964  -  2021 (M.Gergelčík)
Husova tř. 1964 - 2021 (M.Gergelčík)
Husova ulice v 60.letech a 8.2.2021
Husova ulice v 60.letech a 8.2.2021
Detail secesních štuků na fasádě.
Detail secesních štuků na fasádě.
Horní partie vily.
Horní partie vily.

Herzigova vila (Husova čp. 725 / I)


Elegantní secesní vila Karla Herziga, obchodního ředitele firmy S. S. Neumann, bývá považována za první secesní vilu v Liberci. Projekt, vypracovaný v pro Liberec atypických formách vídeňsky orientované florální secese, pochází z léta roku 1900 a samotná stavba pak probíhala v letech 1900-1901. V dispozičním řešení výstavné třípodlažní budovy vycházel Schäfer z anglického halového domu, kdy srdcem domu je velkoryse pojatá hala, procházející přes dvě podlaží s obvodovým schodištěm a mohutnou galerií. V jednotě s bohatými secesními fasádami jsou i neméně reprezentativní interiéry s řadou cenných prvků, k nimž patří dochované táflování, secesní krb v hale či malované stropy.


( zdroj: https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/45-herzigova-vila )
Hlavní vstup. Foto J. Zeman
Hlavní vstup. Foto J. Zeman
Zahradní průčelí.
Zahradní průčelí.

Husova č.p. 725/40

Areál vily se zahradou a oplocením se nachází mezi Husovou, Klostermannovou a Klášterní ulicí. Podle návrhu libereckého architekta Ernsta Schäfera si ho zde nechal postavit mezi lety 1900-1901 Karel Herzig, ředitel firmy obchodující se suknem.

Vila byla koupená v dezolátním stavu a opravená podle tak, jak nejlépe šla. Byla to jedna z prvních secesních vil na Husovce a v letech 1900 - 1901 to byla taky novinka, nezvyklá a příliš mohutná stavba do takového místa. Po 120 letech se zdá, že tam patří, že tam padne jako prdel na hrnec.

(foto a komentář Iva Löfflerová)

Husova u školy
Husova u školy
U Liebigovy vily
U Liebigovy vily
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou

LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946

Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)

Nároží ulice Husova a Svobody.
Nároží ulice Husova a Svobody.
U Kláštera
U Kláštera
5.5 1958
5.5 1958
21.5.1978
21.5.1978

Závod míru v Liberci

Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)

U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý, Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km). Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo Polsko před ČSR.

Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Liberec se stal několikrát etapovým městem cyklistického Závodu míru (Warszawa - Berlin - Praha)

a stal se také nejlepším etapovým městem všech tří států, kterými závod projíždí, za výbornou organizaci, propagaci a spontánní přijetí závodníků i pořadatelů.

Slavnostní večeři pro účastníky Závodu míru připravoval v Lidových sadech kolektiv zaměstnanců Libereckých restaurací.

(zdroj: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

30.5.1971 Start další etapy, u radnice a jsem jedna z těch, co drží deštník nad závodníky. Pršelo, jen se lilo... (archiv Hana Ulrichová)
30.5.1971 Start další etapy, u radnice a jsem jedna z těch, co drží deštník nad závodníky. Pršelo, jen se lilo... (archiv Hana Ulrichová)

Betonování Husovy třídy (1930)

V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu. Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu (čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých letech. (Kniha o Liberci)

Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904
Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904

Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice

Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily. Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v 70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Vrbova ulice před sto lety a 2020
Vrbova ulice před sto lety a 2020
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)
archiv M.Gergelčíka
archiv M.Gergelčíka

Ulice Jana Vrby

před rokem 1920

Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku 1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).

(zdroj Kniha o Liberci)

Všechny tři ty domy (na dolní i horní fotce jsou vidět dva domy) ještě stojí. Ta studentská ubytovna má dnes krapet očesanou fasádu. Ty zbývající dva (viz červené rámečky na přiložené fotce) (Martin Plešinger)
Všechny tři ty domy (na dolní i horní fotce jsou vidět dva domy) ještě stojí. Ta studentská ubytovna má dnes krapet očesanou fasádu. Ty zbývající dva (viz červené rámečky na přiložené fotce) (Martin Plešinger)
Husova čp.43/I původně studentská ubytovna prošla výraznou proměnou. V dnešní době budova K - Krajské nemocnice (1910 a 2020)
Husova čp.43/I původně studentská ubytovna prošla výraznou proměnou. V dnešní době budova K - Krajské nemocnice (1910 a 2020)

Charita na Husově ulici

(část pohlednice před rokem 1918)


Domov katolické mládeže Charita (čp. 641 - I) byl postaven v letech 1896 - 97 pro ubytování učňů a žáků libereckých škol. Novogotickou budovu projektoval Adolf Bürger, který krátce předtím dokončil klášter voršilek. Stavbu provedla místní firma Gustav a Ferdinadn Mikschové. V arkýři na přední straně našla umístění socha sv. Josefa (Pěstouna) a od libereckého sochaře Emanuela Gerharta. V přízemí byly společenské místnosti se sálem, jevištěm a stravovacím zařízením, v patře a podkroví pokoje studentů. Střed zaujímala kaple sahající až do zvýšené střechy. Po druhé světové válce sloužil objekt nadále jako domov pro žáky, dokud jej nepřevzala roku 1948 nemocnice.Během dvou let zde úplnou přestavbou vzniklo moderní kojenecké oddělení (otevřeno 17.3.1952), které mělo sloužit do doby, než bude realizována komplexní přestavba krajské nemocnice v Liberci. Změnou správního uspořádání ze záměru sešlo a kojenecké oddělení zde působilo i v době vzniku tohoto článku (1996). V současné době (2021) budova K - Infekční oddělení.

(zdroj: R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

1910
1910
29.12.2020 Husova ulice čp. 641 v roce 1910 a 29.12.2020 (tehdy studentská ubytovna, dnes budova K - Krajské nemocnice (infekční oddělení)
29.12.2020 Husova ulice čp. 641 v roce 1910 a 29.12.2020 (tehdy studentská ubytovna, dnes budova K - Krajské nemocnice (infekční oddělení)
Charita(bývalá). Šílené, když jsem tam musel ve skoro patnácti letech ležet 😒. Sestřičky minisukýnky a se mnou to mlátilo jako bych dostával šoky 🙈😁😂 (koentář Milan Bezucha, archiv J.Hůlka)
Charita(bývalá). Šílené, když jsem tam musel ve skoro patnácti letech ležet 😒. Sestřičky minisukýnky a se mnou to mlátilo jako bych dostával šoky 🙈😁😂 (koentář Milan Bezucha, archiv J.Hůlka)
Husova třída. „Široká výstavná třída, spojující střed města s úpatím slunečných svahů Jizerských hor je jednou z nejhezčích ulic Liberce. Železobetonová vozovka, vybudovaná při úpravě r. 1928 je tradičně částí trati rychlostního motoristického závodu Libereckého okruhu.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. (archiv J.Gubiš)
Husova třída. „Široká výstavná třída, spojující střed města s úpatím slunečných svahů Jizerských hor je jednou z nejhezčích ulic Liberce. Železobetonová vozovka, vybudovaná při úpravě r. 1928 je tradičně částí trati rychlostního motoristického závodu Libereckého okruhu.“ Foto A. Kříž, z pohlednice nakladatelství Orbis - Praha. (archiv J.Gubiš)
Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)
Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)
Přijímací hala kojeneckého oddělení nemocnice v budově bývalé Charity v 50.letech (dnešní infekční oddělení). Zdroj: Kniha Liberec minulosti a budoucnosti (archiv Všichni Čermáci)
Přijímací hala kojeneckého oddělení nemocnice v budově bývalé Charity v 50.letech (dnešní infekční oddělení). Zdroj: Kniha Liberec minulosti a budoucnosti (archiv Všichni Čermáci)

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Nemocnice byla založena z veřejné sbírky a nazvaná po arcivévodovi Štěpánovi. Základní kámen byl položen 19.dubna 1845. Zedníci pod vedením stavitele A. Holuba pokračovali velmi rychle, takže závěrečný kámen hrubé stavby mohl být položen už za několik měsíců 29.srpna 1845. Dokončovací práce a vybavení se ale protáhlo tak, že nemocnice byla otevřena teprve 1.dubna 1848.
V suterénu byly kuchyně, prádelna, sklady, lednice a sklepy. V přízemí se nacházela ambulance, chirurgické oddělení se 16 lůžky ve 4 pokojích, návštěvní místnost, ubytovna ošetřovatelek, dále byt domovníka a různé sklady. V prvním patře byla ústavní kaple zasvěcená sv.Václavu a 6 pokojů s 36 lůžky (napůl pro muže a pro ženy), v druhém byly malé mansardové pokoje určené pro případné rozšíření nemocnice. Nad kaplí byla malá zvoníčka. Každé oddělení mělo vlastní kuchyňku pro ohřívání jídel. Zařízení pokojů bylo velice prosté: dřevěná lůžka s regulovatelnou výší podhlavníku a modrobílými plátěnými záclonkami oddělujícími nemocné, jeden noční stolek, stůl, židle a litinová kamna.
Správu nemocnice vedlo představenstvo. Byla financována z poplatků, které platili pacienti vždy předem (za chudé tak činila jejich domovská obec), dále z úroků fondů a nadací, výnosů z různých zábav, darů a také z poplatků za použití pohřebního vozu.
Liberečtí občané si mohli za měsíční dávku 5 krejcarů zajistit právo na ošetření v nejnižší třídě. Ze 147 pacientů, kteří byli přijati během prvního roku provozu, byla však takto pojištěna jen jedna třetina.
Už za několik let nemocnice nedostačovala a musela být rozšířena. Roku 1865 byla prodloužena po straně přestavbou psychiatrického oddělení a po devíti letech i na opačné straně, podél dnešní Husovy třídy, kde bylo umístěno dalších deset lůžek a kanceláře s vlastním, dnes už zazděným vchodem.(zdroj Kniha o Liberci)
historická mapa nemocnice
historická mapa nemocnice
foto Alena Veitová Gürtlerová
foto Alena Veitová Gürtlerová

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
 na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
1906
1906
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
24.9.1991
24.9.1991
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv -  Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.

Kristiánova ulice v roce 2016

Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek

Tak už Kristiánova ulice mizí.

foto Alena Veitová Gürtlerová‎ 30.6.2020 a Zdeněk Mazánek 3.7.2020


Kristiánova ulice pod nemocnicí v Liberci. Ještě před měsícem, když jsem šel kolem, tam stály všechny domy, byť už dlouho jako ruiny. Od minulého týdne se bourá, dva zmizely, třetí ještě odolává. V budoucnu zde vznikne nový pavilon nemocnice. (Zdeněk Mazánek)


Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek
S Libereckým krajem jsme zase o krok blíže k zahájení výstavby nového pavilonu Krajské nemocnice Liberec.
Letos v dubnu jsme dostali územní rozhodnutí a již probíhá demolice 3 starých budov v Kristiánově ulici. 😀
Dokončení stavby plánujeme v roce 2024 a většinu nákladů by měl zaplatit Liberecký kraj (asi 2 miliardy Kč). Město Liberec se bude podílet částkou okolo 80 mil.Kč. (11.7.2020 Jaroslav Zámečník)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
 jedna zimní z roku 1964 (Vilém Boháč)
jedna zimní z roku 1964 (Vilém Boháč)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910

Masarykova třída

Masarykova 1952
Masarykova 1952
Masarykova třída
Masarykova třída
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
1964 (foto Vilém Boháč)
1964 (foto Vilém Boháč)
Masarykova třída v době LVT někdy v 80.letech. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci) Ty stromy, které měly na Masaryčce při rekonstrukci ulice v letech 1990-1992 nahradit tehdejší (a tedy i současné), byly objednané a dodané a nakonec vysazené na komunikaci mezi Broumovskou a sídlištěm Rochlice. (komentář Tomáš Krebs)
Masarykova třída v době LVT někdy v 80.letech. (Zdroj: K-report.net) (archiv Všichni Čermáci) Ty stromy, které měly na Masaryčce při rekonstrukci ulice v letech 1990-1992 nahradit tehdejší (a tedy i současné), byly objednané a dodané a nakonec vysazené na komunikaci mezi Broumovskou a sídlištěm Rochlice. (komentář Tomáš Krebs)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
Plastiky před pavilonem Bytexu, dnes restaurace na Masarykově třídě. Foto Ladislav Ovsík, z knihy Liberec, Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem, 1977 (zdroj Liberec 1945 - 1990)
Plastiky před pavilonem Bytexu, dnes restaurace na Masarykově třídě. Foto Ladislav Ovsík, z knihy Liberec, Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem, 1977 (zdroj Liberec 1945 - 1990)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
pohled na areál školy v době, kdy ještě nebyl zatrubněný Jizerský potok (dnes pod výstavištěm)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Hlavní budova po první etapě výstavby (bez křídel s jedním vchodem)
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Monumentální severní křídlo hlavní budovy
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
Změny na navážce nad Jizerským potokem. Nejprve jako odpočinková plocha (1904)
a potom tenisové kurty (1909)
a potom tenisové kurty (1909)
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Rozšíření stavby z roku 1914. Vše ustoupí v roce 1975 výstavbě tělocvičny
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Zajímavý, téměř neznámý, pohled na budovu dílen a laboratoří od jihu. Dobře patrný je i objekt mezi chemickými laboratořemi a hlavní budovou. Dnes je celý břeh krytý zelení. Zde je výše prezentovaná přízemní zástavba velmi zřetelná (1937, SOKA Liberec)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
letecký snímek z roku 2015
letecký snímek z roku 2015

Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec

(SPŠSE a VOŠ) v Liberci (plným názvem včetně adresy Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec 1, Masarykova 3, příspěvková organizace)

je střední průmyslová škola založená již roku 1876, čímž byla po brněnské a černovické (dnes ležící na Ukrajině) třetí nejstarší takovou školou mimo samotné Rakousko a dnes tak je druhou nejstarší průmyslovou školou na území Česka. Areál školy u tramvajové trati na Masarykově třídě navštěvuje ročně asi 700 studentů šesti studijních oborů střední a vyšší odborné školy. Studium všech oborů střední školy je zakončeno maturitní zkouškou, studium školy vyšší odborné končí absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista (DiS.) v oboru počítačové systémy.

Historie

1868: Liberecká městská rada podala žádost Zemskému sněmu ve Vídni o příspěvek na založení státní průmyslové školy

17. říjen 1875: Císařské rozhodnutí o založení průmyslové školy v Liberci

.5. leden 1876: Škole jsou přiděleny prozatímní prostory v budově Rudolfova starobince (dnešní ZŠ).

29. srpen 1876: Ministerstvo školství schválilo učební plány pro tři oddělení: chemické, stavební a strojní ve třech větvích: vyšší průmyslové škole, mistrovské škole a pokračovací škole kresličské a modelářské.

28. říjen 1876: Výuka na K. K. Staatsgewerbeschule Reichenberg je slavnostně zahájena, zatím jen ve stavebním a strojním oddělení.

1. září 1877: Zahajuje výuka také v oddělení chemickém.

1879: První maturitní zkoušky na stavebním a strojním oddělení.

září 1879: Otevřena první budova školy - chemický pavilon (č.p. 445-I).

1882-1884: Podél ulice Císaře Josefa (dnešní Masarykovy třídy) vystavěn přední trakt třípodlažní hlavní školní budovy v novorenesančním slohu (č.p. 460-I). Stavbu provedl liberecký stavitel Adolf Bürger.

1885: Postavena první část přízemní budovy dílen.

1892: Postavena druhá, dvoupodlažní část budovy dílen.

1895-1897: Proběhla druhá etapa výstavby hlavní budovy, kdy byly kolmo na stávající trakt přistavěna dvě křídla. Tím byla ukončena výstavba areálu školy vyprojektovaného jejím profesorem F. X. Dautem.

1911: Škola zakoupila první osobní automobil a začala pořádat řidičské kurzy.

1920: Čeština se stala povinným vyučovacím předmětem, odborné předměty se stále vyučují v němčině.

1922: Modernizace vybavení strojních dílen a reforma učebních plánů.

Konec 30. let: Původní objekt dílen je přestavěn na dvoupodlažní budovu.

1937: Vznikla státní československá průmyslová škola, jejím sídlem je Appeltův dům (dnešní stavební průmyslová škola), o rok později již ani nezahájila.Za druhé světové války dochází vzhledem k odchodu studentů na frontu k postupnému útlumu výuky.

1945: Po skončení války je přípravou výuky na Státní průmyslové škole v Liberci pověřen profesor Jaroslav Tomsa.

1. září 1945: Zahájeno pravidelné vyučování v odděleních: vyšší škola strojnická, vyšší škola chemická,vyšší škola stavitelská, mistrovská škola strojnická, mistrovská škola elektrotechnická, odborná škola pro drogisty. Škola měla 11 tříd, 418 žáků (6 dívek) a 19členný profesorský sbor.

1947: První poválečné maturitní zkoušky.

1948: Za svou činnost v Československém junáku byl z funkce ředitele odvolán profesor Tomsa.

1949-1950: Oprava chemického pavilonu a adaptace dvou místností v suterénu hlavní budovy na provizorní tělocvičnu.

1951: Došlo ke změně názvu školy na Vyšší průmyslovou školu v Liberci se čtyřletými školami vyššími: chemickou, strojnickou a stavební a dvouletými školami elektrotechnickou a strojnickou.

1952: S podporou školy bylo rozhodnuto postupně přesunout chemickou průmyslovku do Ústí nad Labem.

Od školního roku 1954/55 tak nebyly otevírány první ročníky v tomto oboru.

1952/1953: Svou činnost zahájila večerní škola, která měla umožnit mnoha pracovníkům průmyslu doplnit si vzdělání.

1. září 1953: Odštěpením vznikla samostatná stavební průmyslovka, jejím sídlem je stal Appeltův dům na Sokolovském náměstí a ředitelem Jan Tauš.

1953: Část učitelů přešla na novou Vysokou školu strojní, tím však došlo na škole průmyslové ke kritické personální situaci, kdy výuku strojírenství zajišťoval jediný strojní inženýr a dva průmyslováci.

1954/1955: Opět byl změněn název školy, tentokrát na Průmyslová škola v Liberci. Ústav měl tři oddělení: strojní, elektrotechnické a již končící chemické.

1. srpen 1961: Oddělení školy denní a večerní mělo zkvalitnit výuku na obou školách. Školy nadále sdílely stejné prostory, byly však odděleny personálně a organizačně.

1. září 1963: Byl poprvé otevřen studijní obor Měřící a řídící technika, na škole se tak vyučovala jak silnoproudá, tak i slaboproudá elektrotechnika.

1. září 1969: Na škole se vyučuje nový studijní obor: Přístrojová a automatizační technika.

1975: Byly zprovozněny nové šatny.

1975-1979: Výstavba školní tělocvičny v rámci akce Z.

1984: Zrušení středních škol pro pracující - tímto končí večerní škola.

1990: Škola získala první počítačovou učebnu v sestavě 8+1 PC 386 SX.

1. leden 1991: Získání právní subjektivity. Zřizovatelem školy bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Byla také obnovena činnost školní autoškoly, trvala však jen do roku 2001.

1991: Původní studijní obory byly nahrazeny novými: strojírenská technická administrativa, strojírenství, slaboproudá elektrotechnika a elektrotechnika.

1. září 1992: Otevřeno denní studium pro vyučené.

1993: Postavena spojovací chodba mezi hlavní budovou a objektem laboratoří. Na školu přešla Soukromá střední odborná škola technická a její pedagogové se začlenili do průmyslové školy.

1994: Parková úprava školního dvora. Škola se komutovanou telefonní linkou připojila k internetu.

1995: Zrušení pomaturitního studia.

1995/1996: Rok 120. výročí založení školy a 50. výročí její české éry byl slavnostně zahájen v libereckém Domě kultury. Škola měla 708 žáků ve 25 třídách, výuku zajišťovalo 71 vyučujících, o provoz školy se staralo dalších 15 pracovníků. V tomto roce zároveň zahájila činnost Rada studentů složená ze zástupců všech tříd.

20. prosinec 1995: Připojení školy optickým vláknem do sítě CESNET.

září 1996: Otevření prvního ročníku vyšší odborné školy s oborem Počítačové systémy.

1. září 1997: Otevření studijního oboru Elektronické počítačové systémy.

1. duben 2001: Zřizovatelem školy se stal Liberecký kraj.

2003: Otevřen studijní obor Technické lyceum.

(zdroj: Wikipedie, Josef Šorm a Roman Karpaš - 140 let průmyslové školy v Liberci)

Brigáda na chmelu,  vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity.  Po pravdě řečeno,  obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto  (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
Brigáda na chmelu, vedle pomoci zemědělství dávala i jistou možnost výdělku a měla také "harmonizační" funkci. V současnosti nejsou žádné brigády možné, a tak se při zahájení studia organizují harmonizační aktivity. Po pravdě řečeno, obrázek o osobnosti byl z takové brigády daleko jasnější. (foto (1986) a text z knihy 140 let průmyslové školy v Liberci od Josefa Šorma a Romana Karpaše)
1938
1938
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
(zdroj https://gallery.hungaricana.hu )
1900
1900
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
archiv O.Musil
archiv O.Musil
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)
archiv M.Gergelčík (Jedná se o betonovou sochu od Karla Kolaczka. Stála tam od poloviny padesátých let. Později přemístěna do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. V roce 2008 uskladněna v TSML a v roce 2017 převezena do sbírek Severočeského muzea...komentář J.Gubiš)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
(zdroj: kalendář Z Liberce všemi směry na dobových fotografiích, 2014)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv O.Musil
archiv O.Musil
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci


Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)