Liberec I - Staré město - část 3. (Husova ulice - nemocnice - průmyslová škola a okolí)





Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938
Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku
1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici,
přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde
technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví
chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická
(na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s
ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým
přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a
kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo
doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo
kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a
dále zařízení chemickotechnologické
laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a
praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen
automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum
textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla
orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak
na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování,
vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se
speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická
analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní
postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií,
což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a
polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou
vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány
zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s
rozvojem textilních technologií. (zdroj Kniha o Liberci)











Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913
Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v
případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher
celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s
Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu.
Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na
snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na
rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově
ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky
(dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice.
Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí
zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou
první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je
areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)


V bývalé Henleinově vile na Husově třídě
bylo 8.9.1946 otevřeno Muzeum nacistického barbarství. V rámci hlavního dne manifestačního sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů se zahájení účastnili ministr informací V.Kopecký a ministr spravedlnosti P.Drtina. V suterénních místnostech byly mj. pankrácká sekyrárna, mučírna a hromadná cela terezínské Malé pevnosti. Na zmenšeninu čtvrtého dvora této nechvalně proslulé věznice se změnila zahrada. Muzeum bylo po vybudování autentické expozice Národního památníku Terezín uzavřeno 15.11.1964Pozn.
(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)






Tábor na Husově třídě
Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické
univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné
středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)





Budova statního gymnázia
byla stavěna v roce 1917 jako druhá německá
střední škola v Liberci. Po jejím dokončení sem bylo přenesení také
české gymnázium, založené v roce 1919. Zpočátku chodili čeští studenti
vedlejším vchodem, zatímco němečtí používali hlavní. Byly dokonce
zabudovány příčky v přízemí a patře, prý aby nedocházelo k bitkám mezi
studenty oběmou národností. Teprve v roce 1925 byly odstraněny. První
ředitel českého gymnázia Josef Vinš přišel do Liberce z 1. státní
reálky. V roce 1933 bylo reformní gymnázium změněno na reálné. Za
okupace v budově sídlila správa říšské sudetoněmecké župy, po válce pak
ONV a nakonec rektorát vysoké školy. (zdroj Kniha o Liberci)
















Budova TUL v Třebízského ulici koncem 50.let a 26.12.2020.
(Původní foto z knihy Liberec minulosti a budoucnosti)(Všichni Čermáci)


V roce 1953 byla založena Vysoká škola strojní v Liberci,
která v roce 1960 byla rozšířena o fakultu textilní (jedinou v Československu). Dnes rozrostl se již areál vysoké školy natolik, že se stal střediskem 1600 mladých posluchačů, kteří jsou s pracovníky a profesory významnou složkou života našeho města.
(Foto a text pochází z roku 1970 z knihy Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)




ZŠ Husova (archiv Luboš Mencl, ZŠ Husova)
Roku 1913 byla na Husově třídě postavena nová budova německé dívčí školy, v níž začalo vyučování 5. ledna 1914. V roce 1934 se změnila na německé státní gymnázium. Roku 1945 zde byla zahájena výuka české měšťanské školy. Další změny: 1953 - přejmenování na 1. jedenáctiletou střední školu 1959 - zřízení osmileté střední školy 1960 - změna názvu na 14. ZDŠ v Liberci 1962 - zavedení výuky cizích jazyků (RJ ve 2. třídě, AJ ve 3. třídě po 4 hodinách týdně ) Škol. rok 1963/64 -zahájení výběrového přijímacího řízení do 3. ročníku jazykové třídy Od škol. roku 1968/69 - škola určena pro rozšířenou výuku jazyků od 3. ročníku ( zápis do 1. tříd už nebyl proveden) 1990 - zavedení němčiny jako dalšího cizího jazyka do výuky Ve škol. roce 1991/92 - povoleno zřídit pouze ZŠ s RVJ pro 3. - 9. třídy s podmínkou, že žáci nejazykových tříd dokončí školní docházku na zdejší škole, ve 3. a 5. třídě byla zahájena výuka francouzského jazyka Ve škol. roce 1995/96 - zrušena výuka ruského jazyka, škola získala certifikát Fakultní školy PF TU v Liberci Škol. rok 1996/97 - opět zavedena 9ti-letá školní docházka, vyučovalo se podle osnov základní školy s úpravou pro školy s RVJ 2005 - částečná rekonstrukce budovy (výměna oken a dveří) 2005/06 - otevřena první třída se zařazením výuky cizího jazyka - návrat k plně organizované škole 2007 - vybudování nového školního hřiště s umělým povrchem 2007/08 - zavedení ŠVP 2010 - 14 učeben kompletně vybaveno technikou pro interaktivní výuku





Vize stará 113 let.
Nerealizovaný návrh zástavby prostoru uvolněného po skončení Českoněmecké výstavy v Liberci od architekta Oskara Rösslera z roku 1907. Nejvýraznějším objektem okolo třídy Heinricha Liebiega (nyní Husova) měla být městská galerie. Oskar Rössler se do tváře Liberce zapsal svými návrhy textilní průmyslové školy v Jablonecké ulici (otevřena roku 1910) a státní reálné školy (nyní ZŠ na Husově ulici postavená v letech 1913-14) či jako autor některých vil v oblasti Liebiegova města (1923).
(zdroj: Severočeské muzeum v Liberci)

Husova třída














Tzv. Elektrické domy na Husově ulici
byly postavené v roce 1939 pro zaměstnance peněžního ústavu Kreditanstalt der Deutschen a představovaly ve své době nejmodernější nájemní bydlení v Liberci. Celkem pět domů (jeden řadový trojdům a dva samostatné) svírajících parkově upravené nádvoří vypracoval pražský architekt a profesor Německé vysoké školy technické Hermann Wunderlich v oblíbeném Heimatstilu. Vytápění všech pěti plně elektrifikovaných objektů obstarávalo centrální horkovodní topení, a nechyběla ani prádelna se sušárnou a žehlírnou. Každý byt byl pak vybaven elektrickým sporákem, lednicí a vanou. Už tak vysoký obytný standard zvyšovalo ještě šest garážových stání přístupných skrze velkorysý nájezd z Husovy ulice, situovaných v suterénu obou bočních domů. Uvedené foto je z doby krátce po dostavbě.
(Zdroj: Liberec:Reichenberg - architektura na severu Čech)
(archiv Všichni Čermáci)



Herzigova vila (Husova čp. 725 / I)







Husova č.p. 725/40
Areál vily se zahradou a oplocením se nachází mezi Husovou, Klostermannovou a Klášterní ulicí. Podle návrhu libereckého architekta Ernsta Schäfera si ho zde nechal postavit mezi lety 1900-1901 Karel Herzig, ředitel firmy obchodující se suknem.
Vila byla koupená v dezolátním stavu a opravená podle tak, jak nejlépe šla. Byla to jedna z prvních secesních vil na Husovce a v letech 1900 - 1901 to byla taky novinka, nezvyklá a příliš mohutná stavba do takového místa. Po 120 letech se zdá, že tam patří, že tam padne jako prdel na hrnec.
(foto a komentář Iva Löfflerová)









LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946
Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.
(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)








Závod míru v Liberci
Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)
U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek
závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska,
Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody
Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli
závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a
Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem
získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý,
Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově
třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý
motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na
posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a
Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne
nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní
večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali
nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval
předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km).
Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na
celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok
později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo
Polsko před ČSR.
Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.
(zdroj Kniha o Liberci)



Liberec se stal několikrát etapovým městem cyklistického Závodu míru (Warszawa - Berlin - Praha)
a stal se také nejlepším etapovým městem všech tří států, kterými závod projíždí, za výbornou organizaci, propagaci a spontánní přijetí závodníků i pořadatelů.
Slavnostní večeři pro účastníky Závodu míru připravoval v Lidových sadech kolektiv zaměstnanců Libereckých restaurací.
(zdroj: Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)



Betonování Husovy třídy (1930)
V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle
asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo
vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a
kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě
N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské
radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově
třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních
nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu.
Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval
armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu
(čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval
Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k
hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby
tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané
vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých
letech. (Kniha o Liberci)



Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice
Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k
Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z
ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily.
Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt
Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v
70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného
svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v
zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po
polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)



Vila architekta Maxe Kühna (Vrbova 796/4),
který se výrazně podepsal na řadě budov Liberci, a nejen v něm. (autor příspěvku Petr Ruprecht)




Ulice Jana Vrby
před rokem 1920
Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi
dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle
Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a
Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka
Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s
kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku
1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a
s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav
Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké
čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad
nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max
Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti
byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle
vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k
nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem
vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to
také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v
novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji
postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice
dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).
(zdroj Kniha o Liberci)



Charita na Husově ulici
(část pohlednice před rokem 1918)
Domov katolické mládeže Charita (čp. 641 - I) byl postaven v letech 1896 - 97 pro ubytování učňů a žáků libereckých škol. Novogotickou budovu projektoval Adolf Bürger, který krátce předtím dokončil klášter voršilek. Stavbu provedla místní firma Gustav a Ferdinadn Mikschové. V arkýři na přední straně našla umístění socha sv. Josefa (Pěstouna) a od libereckého sochaře Emanuela Gerharta. V přízemí byly společenské místnosti se sálem, jevištěm a stravovacím zařízením, v patře a podkroví pokoje studentů. Střed zaujímala kaple sahající až do zvýšené střechy. Po druhé světové válce sloužil objekt nadále jako domov pro žáky, dokud jej nepřevzala roku 1948 nemocnice.Během dvou let zde úplnou přestavbou vzniklo moderní kojenecké oddělení (otevřeno 17.3.1952), které mělo sloužit do doby, než bude realizována komplexní přestavba krajské nemocnice v Liberci. Změnou správního uspořádání ze záměru sešlo a kojenecké oddělení zde působilo i v době vzniku tohoto článku (1996). V současné době (2021) budova K - Infekční oddělení.
(zdroj: R. Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)











Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci
(1845, střelecký terč)
Nemocnice byla založena z veřejné sbírky a nazvaná po arcivévodovi Štěpánovi. Základní kámen byl položen 19.dubna 1845. Zedníci pod vedením stavitele A. Holuba pokračovali velmi rychle, takže závěrečný kámen hrubé stavby mohl být položen už za několik měsíců 29.srpna 1845. Dokončovací práce a vybavení se ale protáhlo tak, že nemocnice byla otevřena teprve 1.dubna 1848.V suterénu byly kuchyně, prádelna, sklady, lednice a sklepy. V přízemí se nacházela ambulance, chirurgické oddělení se 16 lůžky ve 4 pokojích, návštěvní místnost, ubytovna ošetřovatelek, dále byt domovníka a různé sklady. V prvním patře byla ústavní kaple zasvěcená sv.Václavu a 6 pokojů s 36 lůžky (napůl pro muže a pro ženy), v druhém byly malé mansardové pokoje určené pro případné rozšíření nemocnice. Nad kaplí byla malá zvoníčka. Každé oddělení mělo vlastní kuchyňku pro ohřívání jídel. Zařízení pokojů bylo velice prosté: dřevěná lůžka s regulovatelnou výší podhlavníku a modrobílými plátěnými záclonkami oddělujícími nemocné, jeden noční stolek, stůl, židle a litinová kamna.
Správu nemocnice vedlo představenstvo. Byla financována z poplatků, které platili pacienti vždy předem (za chudé tak činila jejich domovská obec), dále z úroků fondů a nadací, výnosů z různých zábav, darů a také z poplatků za použití pohřebního vozu.
Liberečtí občané si mohli za měsíční dávku 5 krejcarů zajistit právo na ošetření v nejnižší třídě. Ze 147 pacientů, kteří byli přijati během prvního roku provozu, byla však takto pojištěna jen jedna třetina.
Už za několik let nemocnice nedostačovala a musela být rozšířena. Roku 1865 byla prodloužena po straně přestavbou psychiatrického oddělení a po devíti letech i na opačné straně, podél dnešní Husovy třídy, kde bylo umístěno dalších deset lůžek a kanceláře s vlastním, dnes už zazděným vchodem.(zdroj Kniha o Liberci)

















Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci
V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.
Stavební vývoj liberecké nemocnice
Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.
Malý generel KNL
Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové
studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu,
přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což
lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav
nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto,
aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává
autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově
integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť,
který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude
vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové
nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu
rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru
tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika
domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a
Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice.
Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů",
situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt,
že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny
Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská
nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového
zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by
tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této
části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu,
neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou
vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti,
vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní
reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici,
postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche,
který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních
kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice,
nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat
stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných
objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě
nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného
hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť
dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou
městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým
architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru
Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném
areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou
kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého
druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze
vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické
budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak
vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a
nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce",
což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních
potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být
využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a
učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či
startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za
cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci
přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího
areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty
(Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných
dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél
Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu
složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by
však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by
tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut
historické kontinuity místa a jeho genia loci.



















Porodnice v roce 1929
(zdroj: Ročenka a ukazatel bydlení města Reichenberg pro rok 1929)(archiv Petr Ruprecht)























Kristiánova ulice v roce 2016









Tak už Kristiánova ulice mizí.
Kristiánova ulice pod nemocnicí v Liberci. Ještě před měsícem, když jsem
šel kolem, tam stály všechny domy, byť už dlouho jako ruiny. Od
minulého týdne se bourá, dva zmizely, třetí ještě odolává. V budoucnu
zde vznikne nový pavilon nemocnice. (Zdeněk Mazánek)




Letos v dubnu jsme dostali územní rozhodnutí a již probíhá demolice 3 starých budov v Kristiánově ulici. 😀
Dokončení stavby plánujeme v roce 2024 a většinu nákladů by měl zaplatit Liberecký kraj (asi 2 miliardy Kč). Město Liberec se bude podílet částkou okolo 80 mil.Kč. (11.7.2020 Jaroslav Zámečník)

Vizualizace návrhu stavby




Krajská nemocnice Liberec, a.s. (KNL) formálně vznikla v r. 2007 na půdorysu tehdejší okresní nemocnice. Následně začal její dynamický rozvoj především v oblasti specializované péče, kdy postupně vznikala centra akreditovaná Ministerstvem zdravotnictví České republiky. V letech 2008-2011 tak došlo k výraznému rozšíření medicínských činností, kterému však přestaly vyhovovat dostupné prostory z hlediska kapacity, technických vlastností budov i logistických procesů. Veškeré nově zřizované provozy byly umístěny do stávajících objektů, obvykle za cenu přestaveb, přístaveb a omezení ostatních oborů. Analýza provedená kolegiem primářů a SWOT analýza z roku 2012 konstatují, že bylo ve stávající infrastruktuře, která využívá cca 82.000 m2 podlahových ploch (areál liberecké nemocnice a následná péče v Jablonném v Podještědí), dosaženo limitů tohoto typu nemocnice s vysoce specializovanou zdravotní péčí a bez uskutečnění projektu "Modernizace Krajské nemocnice Liberec" není možné dále držet krok s trendy soudobé medicíny. Varující skutečností je to, že chybí prostory pro umístění nových technologií a rozvíjejících se oborů, na kterých je nemocnice závislá. (Počet zdravotnické techniky, laboratorní techniky a metrologie vzrostl mezi lety 2007 až 2013 o cca 60 %). I když se nepočítá již s tak enormním nárůstem počtu zařízení, obnova přístrojové techniky vyžaduje nová prostorová řešení. Nedostatek prostoru a zastaralost budov je řešena stavebně-technickými improvizacemi, které snižují efektivitu procesů. Struktura stavebního fondu stávajícího areálu disponuje budovami, jejichž průměrné stáří je cca 95 let.
Výrazným impulzem bylo prohlášení Kolegia primářů z roku 2013, které jasně deklarovalo urgentní potřebu vhodné infrastruktury pro další rozvoj nemocnice. Následně byla začátkem roku 2014 vypracována analýza možností umístění nového areálu. Výsledkem bylo rozhodnutí akcionářů o ponechání areálu na stávajícím území KNL. Stanovisko akcionářů bylo nutno respektovat a tak následně vznikl Projektový záměr modernizace KNL v systémově provázaných etapách výstavby v rámci stávajícího areálu. Poté začaly práce na prostorovém řešení, stavebním programu a možných formách financování.
Modernizace v areálu
umožňuje etapovité řešení s postupným financováním a využitím různých
finančních nástrojů. Činí tak záměr reálným, a to prakticky bez
nepřiměřených nároků na rozpočty akcionářů. Pozitivním, synergickým
efektem může být smysluplná kultivace prostředí mezi nemocnicí a
náměstím F. X. Šaldy, kde je v současnosti neutěšené prostředí,
nedůstojné pro centrum města.
Základní cíle stavebního programu KNL
- Vytvoření účelných a variabilních prostor pro Centrum urgentní medicíny.
- Zefektivnění a integrace medicínských procesů - koncentrace pracovišť včetně zobrazovacího a laboratorního komplementu.
- Vytvoření podmínek pro další rozvoj super specializované péče - centrová medicína.
- Zlepšení komfortu pro klienty (pacienty) i zaměstnance.
- Zamezení dalším nesystémovým opatřením - improvizace.
- Zahájení postupné revitalizace celého areálu
(zdroj: https://www.modernizace-knl.cz/navrh-objektu-modernizace/ )



Tramvaje na Husovku jezdily kvůli výstavě
Liberec - V roce 1906 zavítaly tramvaje i do Husovy ulice. Jednalo se o speciální trať určenou k dopravě návštěvníků k branám tehdejší výstavy, po jejímž skončení byla zase demontována. Kromě výkresu a fotografie po této trati nezůstaly do dnešní doby žádné památky.
V tomto roce pořádalo město Liberec významnou Německo-českou průmyslovou výstavu, která se odehrávala v prostoru mezi dnešní Husovou ulicí a blízkou, krátce předtím dokončenou přehradou. Jelikož se jednalo o prestižní záležitost, neváhalo město vystavět ze Šaldova náměstí k branám výstaviště v prostoru křižovatky ulic Husova a Vítězná tramvajovou trať, která sloužila pouze k tomuto účelu.
V roce 1906 vedly mezi radnicí a Šaldovým náměstím koleje ulicí 5. května ve směru na Lidové sady, zpět jezdila tramvaj Sokolskou kolem pošty a divadla.
Nová "výstavní" trať se odpojovala z koleje do Lidových sadů při ústí dolní části ulice 5. května do Šaldova náměstí. To, nazývané tehdy Jablonecké náměstí, bylo oproti dnešku podstatně menší, neboť až do poloviny 30. let zasahoval do jeho severní části blok domů vycházející z prostoru dnešního Hotelu Liberec. Jablonecká (tehdy Horská třída - Gebirgstrasse) tak pokračovala kolem Husovy (Štěpánovy - Stefans Strasse) a ústila do ulice 5. května.
Kvůli stísněným podmínkám nová trať najížděla do Jablonecké ulice pravým obloukem, kterým dvakrát křížila kolej k poště a jednou kolej do Sadů, poté navazoval levý oblouk do Husovy ulice, po jejíž pravé straně vedla kolem nemocnice (nazývané Stefans Hospital) až po křižovatku s dnešní Arbesovou ulicí, kde přejížděla na protější stranu ulice, až dosáhla Vítězné ulice (Radetzky Strasse), kde byla ukončena.
Na 715 m dlouhé trati se nacházely stanice Horská třída, Nemocnice (zde byla výhybna) a Výstaviště, před kterou byla umístěna další výhybna. Provoz na trati probíhal ve dnech 14. května až 12. října 1906. Jezdila na ní linka Nádraží - Výstava v intervalu 7,5 minuty.
Oproti běžnému stavu byl provoz v centru organizován tak, že "výstavní" linka projížděla obousměrně ulicí 5. května, zatímco pro pravidelnou linku Nádraží - Lidové sady byla v obou směrech určena kolej kolem hlavní pošty.
Na místě tehdejšího pekařství se dnes nacházejí stánky občerstvení a second handu (naproti nemocnici)
Tento způsob provozu si vyžádal zřízení kolejových přejezdů mezi oběma větvemi u radnice, který zde zůstal zachován až do druhé světové války. Kvůli nedostatku vozidel byly z Jablonce, kde jezdila tramvaj od roku 1900, zapůjčeny tři motorové a čtyři vlečné vozy. Přepraveny byly po železnici.
Po ukončení výstavy byly jablonecké vozy navráceny a celá trať snesena. Její části byly následujícího roku použity při výstavbě druhé koleje mezi Šaldovým náměstím a Lidovými sady. Přestože byla tato trať významným stavebním počinem, příliš upomínek na ni se nedochovalo. Je znám pouze technický výkres této trati, fotografie jabloneckého vozu před libereckou radnicí a snímek motorového vozu č. 16 z výhybny před nemocnicí, kde je ale spíše zachyceno sousední pekařství.
autor příspěvku Zdeněk Mazánek
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/tramvaje-na-husovku-jezdily-kvuli-vystave20110517.html




Osudy a proměny zdravotnických areálů
I když je to překvapivé, velká část budov dnešních zdravotnických zařízení byla postavena k jinému účelu, než jakému dnes slouží. A platí to i opačně - leckde tam, kde se dnes léčí tělo i duše, se dříve odehrávaly úplně jiné věci.
PROCHÁZKA VILOVOU ČTVRTÍ
Velké množství budov, které patří do výše popsaných kategorií, najdeme v libereckých Lidových sadech a v okolí Harcovské přehrady. Snad proto, že jsou na dosah velké městské nemocnice, snad proto, že klidná část města plná zeleně je sama o sobě oázou zdraví, každopádně Liberečané mířící za lékařem či terapeutem s vysokou pravděpodobností pojedou právě sem.
Třeba
do dvou libereckých poliklinik. První z nich, poliklinika zvaná
"Klášter" v Husově ulici, byla vybudována na sklonku 19. století jako
klášterní a vzdělávací areál církevního řádu voršilek. Postupem času se
využití komplexu měnilo, za nacistcké nadvlády zde sídlily úřady
sudetské župy a po druhé světové válce byl areál adaptován na
polikliniku. Podobným vývojem prošel i vznosný palác obchodní a
Živnostenské komory, otevřený v roce 1901 v dnešní Masarykově ulici
naproti budově našeho muzea. Po nástupu socialistického zřízení sem byly
umístěny kanceláře krajského národního výboru, po zrušení Libereckého
kraje v roce 1960 se v paláci usídlilo vedení Okresního ústavu národního
zdraví a dětská poliklinika. Jako sídlo ordinací praktických lékařů i
specialistů slouží pořád, dnes už ale všem věkovým kategoriím.
O kus dál v Lidových sadech bylo na přelomu století v dnešní ulici Riegrova vybudováno luxusní sanatorium dr. Maxe Breye, které nabízelo velké množství zákroků i procedur a ve své době si získalo značnou slávu. Ještě před druhou světovou válkou sice finančně zkrachovalo, po roce 1945 ale dál fungovalo jako léčebný ústav. Divoká současnost z kdysi slavného zařízení udělala problematickou ubytovnu, dnes se však objekt vrací k životu v podobě luxusních bytů. Další soukromé sanatorium - tedy bývalé - najdeme i u otočky tramvaje naproti sálu Lidových sadů.
Z HARCOVA KOLEM PŘEHRADY
Neméně bohatý příběh má i tzv. Lesní vila nad Harcovem, kterou většina Liberečanů zná jako bývalé Wolkerovo plicní sanatorium. Vilu postavil velkoprůmyslník Heinrich von Liebieg, krátce po dokončení ji pak v červnu 1906 během svého pobytu v Liberci návštívil císař František Josef I. V průběhu 20. století vila sloužila nepřebernému množství účelů - jako zotavovna nemocenské pokladny, léčebný ústav i školicí středisko nacistické strany. Už zmíněné sanatorium nad Harcovem bylo otevřeno hned po válce, aby jej od šedesátých do devadesátých let vystřídala dětská psychiatrická léčebna.
Slavná Strossova vila na Husově ulici dnes slouží zdravotním účelům, vznikla ale z úplně jiných důvodů. Postavit ji nechal v letech 1923-1925 liberecký průmyslník Franz Stross jako své soukromé sídlo, na sklonku třicátých let ale musel z důvodu rasové perzekuce uprchnout a po skončení války začala budova sloužit veřejnosti - nejdříve jako ubytovací prostor pro lékaře a ústav pracovního lékařství, poté jako sídlo hygienické stanice. Ta měla nějakou dobu kanceláře a laboratoře i v dalším objektu hned přes ulici, v tzv. Henleinově vile, kde za války bydlel nechvalně známý nacistický předák a která dnes prochází rekonstrukcí.
KRÁTCE DO JABLONCE
Podobné příklady najdeme i v sousedním Jablonci nad Nisou, například dva rozsáhlé objekty, které vznikly jako zdravotnické ústavy, ale dnes už svému účelu neslouží. V roce 1930 byla v dnešní ulici Petra Bezruče otevřena porodnice a dětský domov pro kojence a batolata. Porodnice se v roce 1968 přestěhovala, jako dětská nemocnice ale budova sloužila až do roku 2000. Od té doby není využita a její budoucnost je nejistá. Podobný osud má i porodnice, kterou najdeme na jižním okraji města, při výpadovce z Jablonce nad Nisou na Prahu. Vznikla za první republiky jako ústav pro staré a nepohyblivé pacienty, po válce sloužila jako tuberkulózní léčebna. V roce 1968 byla adaptována na porodnici. Roku 2002 byl její provoz přemístěn do nové jablonecké nemocnice, od té doby areál na Turnovské ulici zarůstá stromy a travou.
(Zdroj textu: Čtvrtletnik Severočeského muzea v Liberci 1/2019, autor Lubor Lacina, fotografie ze sbírek SM)



OBĚTI SRPNOVÝCH TANKŮ
Od roku 1945 sice české země válku již nezažily, v srpnu 1968 jí ale byly velmi blízko. | tehdy na ulicích vyhasínaly životy - v Liberci zemřelo devět lidí, v nedaleké Desné další dva. Desítky zraněných se pak ocitly na lůžkách liberecké nemocnice, která tak v onom nešťastném létě psala jednu z nejsmutnějších kapitol svých dějin.
autor: Lubor Lacina
(zdroj: Čtvrtletnik Severočeského muzea v Liberec I/2019)
Lékaři a válečníci
ZA VÁLKY NĚMCŮ S NĚMCI
Když začne válka a objeví se velké množství zraněných, hledají se i místa, kde by mohli být ošetření nebo kde by čekali na uzdravení. Protože nemocnice v takových dobách nestačí, zřizují se lazarety - provizorní špitály, kde se o zraněné starají nejen lékaři a odborní ošetřovatelé, nýbrž i narychlo proškolení dobrovolníci. Jedna z takových situací nastala v roce 1866 během prusko-rakouské války, která zasáhla i Liberecko, a město pod Ještědem se ještě dlouho po skončení bojů staralo o raněné vojáky. Velký lazaret se nacházel například v libereckém zámku, který dne 1. listopadu 1866 dokonce navštívil rakouský císař František Josef |. Panovník tehdy objížděl válečná místa a navštěvoval raněné, v Liberci tedy zavítal i do lazaretu v zámku nebo do tzv. Štěpánské nemocnice (původní "Stephanhospital", dnes pavilon "V" tvořící jádro současného areálu nemocnice).
SVĚTOVÉ VÁLEČNÉ ŠÍLENSTVÍ
Jestliže prusko-rakouská válka v Liberci naplnila nemocnici i lazarety až po strop, válka světová o padesát let později to vše ještě stokrát znásobila.
Už v srpnu 1914 začaly vojenské transporty do města přivážet první mrtvé a raněné, po pár měsících se počty nešťastných vojáků začaly počítat na tisíce. Teď už nestačilo vyhradit volné prostory, nyní muselo válce ustoupit úplně všechno - na lazarety se změnila liberecká sokolovna, sotva dostavěná léčebna pro invalidní děti (pozdější Jedličkův ústav), místnosti ve školách, hostincích i jinde.
Válka
spolykala obrovské množství životů a na koncí v roce 1918 byla situace
až tak zlá, že vedení města zřídilo v sousedních Ruprechticích nový
hřbitov, protože ten městský nestačil.
Nebylo divu - z front přiváželi uniformované Liberečany v rakvích, v zázemí umírali lidé hlady, zimou i rezignací a nad Evropou přecházelo strašidlo španělské chřipky. Zdravotnický personál měl víc práce než kdokoli jiný.
Připomínky
této doby najdeme v našem okolí dodnes. Už zmíněný ruprechtický hřbitov
je dnes pietním místem obětí válek. Na druhé straně města, v Ostašově,
na hřbitově uprostřed polí věčně odpočívá několik stovek vojáků, kteří
zemřeli v tamějším zajateckém táboře.
A
podobné místo najdeme i v Jablonci nad Nisou = "háj hrdinů" v místní
části Jablonecké Paseky. Je trochu skrytý v lese nad domovem důchodců,
který byl ve válečné době sanatoriem a rovněž válečným lazaretem.
HITLEROVA VÁLKA
Když dvacet let po roce 1918 vypukla další, ještě ničivější válka, severní Čechy se staly opět jejím zázemím. Znovu se objevili ranění vojáci, hladoví obyvatelé i psychicky zlomení lidé, tentokrát k tomu ale přibylo ještě šílenství rasových teorif a brutální perzekuce všech, kteří se ozvali k protestu nebo odporu.
Tvrdá diktatura dopadla na celý kraj a svět lékařské péče nebyl výjimkou - na jedné straně v horských chatách i městských palácích fungovala luxusní sanatoria pro nacistické a vojenské prominenty, na druhé straně v několika koncentračních táborech v okolí města živořili lidé na pokraji smrti a tamější "marodky" mnohdy připomínaly spíše středověké mučírny. I lidé, kteří nebyli lapeni perzekučním systémem, ale tvrdě pocítili nadvládu "panské rasy" - třeba v Jilemnici nemocniční areál nacisté zabrali pro sanatorium SS. Veřejná nemocnice pro české pacienty se naopak musela odstěhovat do provizorních prostor - postupně do dvou jilemnických školních budov. Válečný osud, i když ne tolik tragický, má i areál ve Vysokém nad Jizerou. Založen byl jako oblastní nemocnice, která se měla starat o pacienty z regionu. Když ale v říjnu 1938 Německá říše pohltila české pohraničí, ocitlo se Vysoké ze tří stran obklopeno nacistickým státem a spádový význam nemocníce poklesl. Proto zde bylo otevřeno tuberkulózní oddělení.
Po válce toto určení nemocnici zůstalo a areál se změnil na tuberkulózní léčebnu, postupně však díky boji proti "tubeře" pacientů ve Vysokém výrazně ubylo. Navíc byly pod nemocnicí zaměřeny prameny pitné vody pro město Semily, z hygienických i kapacitních důvodů tedy byla léčebna TBC zrušena. Uvolnily se tak prostory pro budoucí nejslavnější vysocké zdravotnické zařízení - mezinárodně proslulý ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie.
Masarykova třída






























Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec
(SPŠSE a VOŠ) v Liberci (plným názvem včetně adresy Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec 1, Masarykova 3, příspěvková organizace)
je střední průmyslová škola založená již roku 1876, čímž byla po brněnské a černovické (dnes ležící na Ukrajině) třetí nejstarší takovou školou mimo samotné Rakousko a dnes tak je druhou nejstarší průmyslovou školou na území Česka. Areál školy u tramvajové trati na Masarykově třídě navštěvuje ročně asi 700 studentů šesti studijních oborů střední a vyšší odborné školy. Studium všech oborů střední školy je zakončeno maturitní zkouškou, studium školy vyšší odborné končí absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista (DiS.) v oboru počítačové systémy.
Historie
1868: Liberecká městská rada podala žádost Zemskému sněmu ve Vídni o příspěvek na založení státní průmyslové školy
17. říjen 1875: Císařské rozhodnutí o založení průmyslové školy v Liberci
.5. leden 1876: Škole jsou přiděleny prozatímní prostory v budově Rudolfova starobince (dnešní ZŠ).
29. srpen 1876: Ministerstvo školství schválilo učební plány pro tři oddělení: chemické, stavební a strojní ve třech větvích: vyšší průmyslové škole, mistrovské škole a pokračovací škole kresličské a modelářské.
28. říjen 1876: Výuka na K. K. Staatsgewerbeschule Reichenberg je slavnostně zahájena, zatím jen ve stavebním a strojním oddělení.
1. září 1877: Zahajuje výuka také v oddělení chemickém.
1879: První maturitní zkoušky na stavebním a strojním oddělení.
září 1879: Otevřena první budova školy - chemický pavilon (č.p. 445-I).
1882-1884: Podél ulice Císaře Josefa (dnešní Masarykovy třídy) vystavěn přední trakt třípodlažní hlavní školní budovy v novorenesančním slohu (č.p. 460-I). Stavbu provedl liberecký stavitel Adolf Bürger.
1885: Postavena první část přízemní budovy dílen.
1892: Postavena druhá, dvoupodlažní část budovy dílen.
1895-1897: Proběhla druhá etapa výstavby hlavní budovy, kdy byly kolmo na stávající trakt přistavěna dvě křídla. Tím byla ukončena výstavba areálu školy vyprojektovaného jejím profesorem F. X. Dautem.
1911: Škola zakoupila první osobní automobil a začala pořádat řidičské kurzy.
1920: Čeština se stala povinným vyučovacím předmětem, odborné předměty se stále vyučují v němčině.
1922: Modernizace vybavení strojních dílen a reforma učebních plánů.
Konec 30. let: Původní objekt dílen je přestavěn na dvoupodlažní budovu.
1937: Vznikla státní československá průmyslová škola, jejím sídlem je Appeltův dům (dnešní stavební průmyslová škola), o rok později již ani nezahájila.Za druhé světové války dochází vzhledem k odchodu studentů na frontu k postupnému útlumu výuky.
1945: Po skončení války je přípravou výuky na Státní průmyslové škole v Liberci pověřen profesor Jaroslav Tomsa.
1. září 1945: Zahájeno pravidelné vyučování v odděleních: vyšší škola strojnická, vyšší škola chemická,vyšší škola stavitelská, mistrovská škola strojnická, mistrovská škola elektrotechnická, odborná škola pro drogisty. Škola měla 11 tříd, 418 žáků (6 dívek) a 19členný profesorský sbor.
1947: První poválečné maturitní zkoušky.
1948: Za svou činnost v Československém junáku byl z funkce ředitele odvolán profesor Tomsa.
1949-1950: Oprava chemického pavilonu a adaptace dvou místností v suterénu hlavní budovy na provizorní tělocvičnu.
1951: Došlo ke změně názvu školy na Vyšší průmyslovou školu v Liberci se čtyřletými školami vyššími: chemickou, strojnickou a stavební a dvouletými školami elektrotechnickou a strojnickou.
1952: S podporou školy bylo rozhodnuto postupně přesunout chemickou průmyslovku do Ústí nad Labem.
Od školního roku 1954/55 tak nebyly otevírány první ročníky v tomto oboru.
1952/1953: Svou činnost zahájila večerní škola, která měla umožnit mnoha pracovníkům průmyslu doplnit si vzdělání.
1. září 1953: Odštěpením vznikla samostatná stavební průmyslovka, jejím sídlem je stal Appeltův dům na Sokolovském náměstí a ředitelem Jan Tauš.
1953: Část učitelů přešla na novou Vysokou školu strojní, tím však došlo na škole průmyslové ke kritické personální situaci, kdy výuku strojírenství zajišťoval jediný strojní inženýr a dva průmyslováci.
1954/1955: Opět byl změněn název školy, tentokrát na Průmyslová škola v Liberci. Ústav měl tři oddělení: strojní, elektrotechnické a již končící chemické.
1. srpen 1961: Oddělení školy denní a večerní mělo zkvalitnit výuku na obou školách. Školy nadále sdílely stejné prostory, byly však odděleny personálně a organizačně.
1. září 1963: Byl poprvé otevřen studijní obor Měřící a řídící technika, na škole se tak vyučovala jak silnoproudá, tak i slaboproudá elektrotechnika.
1. září 1969: Na škole se vyučuje nový studijní obor: Přístrojová a automatizační technika.
1975: Byly zprovozněny nové šatny.
1975-1979: Výstavba školní tělocvičny v rámci akce Z.
1984: Zrušení středních škol pro pracující - tímto končí večerní škola.
1990: Škola získala první počítačovou učebnu v sestavě 8+1 PC 386 SX.
1. leden 1991: Získání právní subjektivity. Zřizovatelem školy bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Byla také obnovena činnost školní autoškoly, trvala však jen do roku 2001.
1991: Původní studijní obory byly nahrazeny novými: strojírenská technická administrativa, strojírenství, slaboproudá elektrotechnika a elektrotechnika.
1. září 1992: Otevřeno denní studium pro vyučené.
1993: Postavena spojovací chodba mezi hlavní budovou a objektem laboratoří. Na školu přešla Soukromá střední odborná škola technická a její pedagogové se začlenili do průmyslové školy.
1994: Parková úprava školního dvora. Škola se komutovanou telefonní linkou připojila k internetu.
1995: Zrušení pomaturitního studia.
1995/1996: Rok 120. výročí založení školy a 50. výročí její české éry byl slavnostně zahájen v libereckém Domě kultury. Škola měla 708 žáků ve 25 třídách, výuku zajišťovalo 71 vyučujících, o provoz školy se staralo dalších 15 pracovníků. V tomto roce zároveň zahájila činnost Rada studentů složená ze zástupců všech tříd.
20. prosinec 1995: Připojení školy optickým vláknem do sítě CESNET.
září 1996: Otevření prvního ročníku vyšší odborné školy s oborem Počítačové systémy.
1. září 1997: Otevření studijního oboru Elektronické počítačové systémy.
1. duben 2001: Zřizovatelem školy se stal Liberecký kraj.
2003: Otevřen studijní obor Technické lyceum.
(zdroj: Wikipedie, Josef Šorm a Roman Karpaš - 140 let průmyslové školy v Liberci)









Průmyslová škola
Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.
(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)






Sousoší Matka s dítětem
od významného libereckého sochaře Karla Kolaczka bylo
původně určeno pro výzdobu dnešní Masarykovy ulice do parčíku před
Střední průmyslovou školou. V roce 1962 byla přesunuta do skladu
technických služeb, zřejmě kvůli nutné opravě. Zpět na původní místo se
již nevrátila a nové "bydliště" našla v městském parku mezi
Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí, odkud byla definitivně odstraněna asi
v roce 2006. Od roku 2017 je ve vlastnictví Severočeského muzea a před
pár dny jsme tuto plastiku převezli z muzejního depozitáře k
restaurátorovi. Díky projektu Záchrana pokladů Severočeského muzea jsme
totiž konečně sehnali potřebné finance na restaurování a zhotovení
kopie. Zatím zůstává otevřená otázka, kam umístit nově vytvořenou kopii
sochy. (zdroj: Severočeksé Muzeum)













Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci
Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.
V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.
Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.
V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)
Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.
Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.
Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.
Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.
Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).
Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.
Osud pomníku Josefa Müllera
nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena
plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později
také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí.
Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do
skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s
původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že
busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z
vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud
jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se
bohužel již v dobových pramenech nepíše.
(autor článku Jitka Ressnerová)
