Liberec I - Staré město - část 1.  (Lidové sady - kasárny - muzeum - Husova ulice - průmyslová škola a okolí)

31.05.2020
Tak zase jedna z Lidových sadů, 1926 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Tak zase jedna z Lidových sadů, 1926 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Konečná tramvaje v Lidových sadech 1897 - 1900
Konečná tramvaje v Lidových sadech 1897 - 1900
Liberec od Jizerských hor v roce 1914 a 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)
Liberec od Jizerských hor v roce 1914 a 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Lidové sady

Lidové sady v roce 1930 a 2001

24. května 1874 otevírá liberecký restauratér Emil SIEBER, nájemce restaurace Obecní dům na Staroměstském náměstí, která musela ustoupit výstavbě nové radnice, v lesní osadě SIEBENHÄUSER - SEDMIDOMKY na rozhraní Liberce, Ruprechtic a Harcova, v místě dnešní budovy Lidových sadů, novou výletní zahradní restauraci BELVEDÈRE s kapacitou 2 000 míst. 1. září 1897 městská rada rozhodne, že BELVEDÈRE již nevyhovuje reprezentativnímu vzhledu této části Liberce a jejímu významu. Rozhodne tedy o odkoupení této restaurace a následné výstavbě zcela nového objektu   s vyhlídkovou věží a velkým sálem. Zřízená komise vyhlásila soutěž architektů na vybudování společenského centra lázeňského a rekreačního komplexu Reichenberger Kuranstalt - Liberecký léčebný ústav (1901-1937), který měl v této oblasti vzniknout. Vítězný návrh architekta Adolfa Horna přesahoval finanční možnosti města a měl být rozhodnutím rady přepracován. Vlivný liberecký továrník Heinrich Liebieg jej dal k posouzení respektovanému norimberskému profesorovi Josefu Schmitzovi, který navrhl ještě přizvání svého kolegy Jakoba Schmeissera zabývajícího se užitím moderních secesních prvků ve stavitelství. Komise návrh přijala a došlo tak k zajímavé spolupráci tří bezesporu špičkových projektantů. Výsledný projekt tak kombinoval jejich práci - dispozice dle návrhu Adolfa Horna, hmotové rozvržení Josefa Schmitze a konečné architektonické ztvárnění Jakoba Schmeissera. Starosta města MUDr. Franz Bayer projekt podepsal a stavbě již nic nebránilo. Značně rozsáhlá stavba se znaky romantismu a prvky nastupující secese byla podle konečného projektu norimberského architekta JAKOBA SCHMEISSNERA vybudována libereckým stavitelem ADOLFEM HORNEM v letech 1900 -1901. Restaurační budova VOLKSGARTEN je 30. listopadu 1901 v 10 hodin slavnostně otevřena a uvedena do provozu. Název VOLKSGARTEN se již původně vztahoval  k veřejnému parku. Po druhé světové válce název Volksgarten zcela zmizel a pro tuto část města se začalo používat pojmenování Lidové sady. Budova sloužila nadále různým kulturním a společenským aktivitám města. V roce 1955 byla předána Ministerstvu národní obrany a stal se z ní Armádní dům, krátce nesla také název Dům osvěty. 30. prosince 1956 převzal budovu Park kultury a oddechu   v Liberci, který se stal největší a zastřešující kulturní organizací města. Působil v areálu až do svého zániku 31. prosince 2000. 1. ledna 2001 se areál vrací ke svému názvu LIDOVÉ SADY a je jako kulturní a společenské centrum provozován společností Kulturní služby Liberec s.r.o. .  1. července 2011 přebírá správu areálu liberecká Zoologická zahrada, činnost centra zůstává zachována v celém rozsahu. Kulturní a společenské centrum LIDOVÉ SADY se stává střediskem příspěvkové organizace Zoologická zahrada Liberec.

(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Lidové sady 1910 a 25.3.2020
Lidové sady 1910 a 25.3.2020
Historické tramvaje v Liberci, kolorováno přesumělou inteligenci deoldify a.i. a trochu vylepšeno umělou inteligencí topaz gigapixel a.i. a topaz sharpen a.i. Výsledek vypadá velmi pěkně (Jaroslav Honzík)
Historické tramvaje v Liberci, kolorováno přesumělou inteligenci deoldify a.i. a trochu vylepšeno umělou inteligencí topaz gigapixel a.i. a topaz sharpen a.i. Výsledek vypadá velmi pěkně (Jaroslav Honzík)
Ebay
Ebay

Nejvýznamnější budovou libereckého oddychového areálu Lidové sady je stejnojmenná restaurace se sálem, otevřená slavnostně 30.listopadu 1901.  Sál o kapacitě asi 1000 osob sloužil nejen koncertům a plesům, ale byl  i svědkem mnoha důležitých událostí v historii města, např. volby prohitlerovského starosty za okupace a nebo komunisty zinscenovaných veřejných procesů v padesátých letech. Po druhé světové válce zde krátce sídlil Dům osvěty a Armádní dům. Od počátku roku 1957 sloužil celý komplex Parku kultury a oddechu, který zde vybudoval rozsáhlý přírodní amfiteátr v roce 1951 a dětský koutek. Vyhlídková věž, vysoká 32 m, je po rekonstrukci od roku 1998 opět přístupná veřejnosti. Také zahrada znovu ožila různými akcemi.

archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Lidové sady, 1941. A fotil kdo jiný, než F. Madlé.. (zdroj: eBay)(archiv Petr Ruprecht)
Lidové sady, 1941. A fotil kdo jiný, než F. Madlé.. (zdroj: eBay)(archiv Petr Ruprecht)
archiv Fandíme Liberci
archiv Fandíme Liberci
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Lidové sady, dříve PKO (M.Gergelčík)
Lidové sady, dříve PKO (M.Gergelčík)
Lidové Sady (M.Gergelčík)
Lidové Sady (M.Gergelčík)
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
archiv Všichni Čermáci
archiv Všichni Čermáci
Jako vzpomínka na bývalý Belvedér působí pohled do zahrady Lidových sadů, kde přes léto byla v provozu velká zahradní restaurace a prostoru vévodil altán pro hudbu. Přístup do této zahrady byl branou přímo městského parku. Věž nad celým areálem sloužila jako vyhlídková (na přelomu tisíciletí opět tato funkce obnovena)  (zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností )
Jako vzpomínka na bývalý Belvedér působí pohled do zahrady Lidových sadů, kde přes léto byla v provozu velká zahradní restaurace a prostoru vévodil altán pro hudbu. Přístup do této zahrady byl branou přímo městského parku. Věž nad celým areálem sloužila jako vyhlídková (na přelomu tisíciletí opět tato funkce obnovena) (zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností )
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
(zdroj: picclick.de)
(zdroj: picclick.de)

Lidové sady v roce 1910 a 2001 .

Centrem liberecké oddechové kultury se stala ještě před vybudováním městského parku zahradní restaurace Belveder, zřízená již v roce 1874,            na kterou roku 1901 navázal komplex budov Lidových sadů, jehož projektantem se stal dvorní architekt Liebiegů Jacob Schmeissner                      z Norimberku. Ještě před postavením areálu sem od roku 1897 vedla první tramvajová linka. Po dlouhá léta sloužil areál Lidových sadů jako jediné kulturní centrum města, když na počátku 50. let bylo nedaleko zřízeno letní divadlo, začínající svoji existenci vystoupením Alexandrovců roku 1951 a končící neslavným koncem, který přivodil rockový koncert Johnyho Hollydaye roku 1967. Po dostavení Domu kultury a Kolosea se řada kulturních akcí v 80.letech přesunula tam. Po postavení Home Credit areny je situace zase úplně jiná.

(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

1910 (archiv Luboš Mencl)
1910 (archiv Luboš Mencl)
archiv J. Hůlky
archiv J. Hůlky
(zdroj: picclick.de)
(zdroj: picclick.de)
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
(zdroj: picclick.de)
(zdroj: picclick.de)
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka
(zdroj: picclick.de)
(zdroj: picclick.de)
archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová
1937 (archiv Jana Zahurancová)
1937 (archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)

LETNÍ AMFITEÁTR

Velký přírodní amfiteátr pro 35 tisíc diváků byl postavený v roce 1951 za čtvrt roku v rámci socialistických brigád. Rekonstrukcí prošel na začátku 80. let, kdy se jeho kapacita snížila na 15 tisíc míst. Od posledního představení uplynulo více než 20 let.

V šedesátých letech tu vystoupil francouzský rocker Johnny Hallyday,         pak patřilo pódium českým umělcům. Příští rok tu budou parkovat auta. Přírodní a dnes již značně zchátralý amfiteátr v Lidových sadech chce liberecká radnice přebudovat na parkoviště. Kdo ví, jak to s ním dopadne, ale je jasné,  že čas nezastavíme.

80.léta
80.léta
(archiv Mirka Čutková)
(archiv Mirka Čutková)

Přírodní amfiteátr v Lidových sadech (29.7.1954 a 23.5.1955)

Protože Lidové sady už nestačily pojmout tisíce návštěvníků tradičních     Dnů radosti osvobozeného pohraničí, bylo rozhodnuto vybudovat zde nový amfiteátr pro 35 000 osob. Stavba byla zahájena 10.3.1951 slavnostním nástupem brigádníků před radnicí, odkud se odebrali na staveniště a začali   s mýcením porostů. Akce byla pojata velkoryse a na jejím uskutečnění pracovaly stovky dobrovolníků hlavně z řad mládeže. Agitační dvojice chodily po domácnostech a získávaly brigádnické závazky. Jednotlivci, kteří odpracovali více než 30 hodin, dostali stříbrné budovatelské odznaky a ti, kteří odpracovali více než 100 hodin, odznaky zlaté. Učitelé a žáci Hudební školy se zavázali složit budovatelské písně s tématikou výstavbě města. Zprovoznění urychlilo rozhodnutí otevřít amfiteátr vystoupením Alexandrova souboru, který právě hostoval v ČSR. Proto posledních deset dnů pracovalo při úpravě areálu někdy více než pět tisíc brigádníků i v nočních směnách. Zahajovací koncert 23.června 1951 shlédlo více než 40 000 diváků. (Snímek je z dalšího vystoupení o čtyři roky později.) Na dokončovací práce, hlavně úpravu okolí pro zářijové slavnosti Dnů radosti osvobozeného pohraničí, už lidé chyběli, a tak musely být úkoly svěřeny různým organizacím. Mnoho z velkorysých plánů zůstalo jen na papíře, (padáková věž ad.), ale i tak získalo město dobrý základ pro slušné vybavený Park kultury a oddechu. Horní snímek je vystoupení čínského armádního souboru, který vyřizoval vřelé pozdravy od Mao Ce Tunga, předvedl ukázky starých čínských oper a sborových písní včetně skladby Za Gottwaldem vpřed. (Zdroj Kniha o Liberci)

Liberečáci na estrádě 1982

(foto Petr Šimr)

Městský park v Lidových sadech kolem roku 1910


Pohled z cesty, která je dnes součástí areálu zoologické zahrady,                  na budovu PKO (1901) a někdejší ozdravovnu nemocenské pojišťovny (1904) , v současné době Cafe Kristián.

Březová alej počátkem 20.století

K Březové aleji patřil původně i začátek dnešní Alšovy ulice, kde stojí Adamcova vila (čp.1274-I), jeden z penziónu, s vytříbenou secesní architekturou, charakteristickou i pro okolní stavby. (zdroj Kniha o Liberci)

Alšova ulice začátkem minulého století
Alšova ulice začátkem minulého století
Alšova, rok 1922, tedy doufám 🙂 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de
Alšova, rok 1922, tedy doufám 🙂 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de
Alšova ulice (M.Gergelčík)
Alšova ulice (M.Gergelčík)
Alšova ulice čp.294 /20
Alšova ulice čp.294 /20

Alšova ulice (pohlednice 1904)

Spíše procházkovou lesní cestou byla zpočátku i dnešní Alšova ulice. Ta se původně stáčela do Březové aleje, jejíž jméno dodnes připomíná romantické stromořadí, které vidíme na pohlednici.Vkusně opravená Adamcová vila byla dlouho jediným domem v této ulici.
(zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Busta Josefa II
Busta Josefa II
DDM Větrník, Lidové Sady (M.Gergelčík)
DDM Větrník, Lidové Sady (M.Gergelčík)
Městský park kolem roku 1900.  Počátkem veškerého dění v oblasti Lidových sadů se stalo založení městského parku roku 1881. V následujícím roce dal tomuto prostoru společenskou vážnost pomník císaře Josefa II. a v navazujícím období zde vznikla řada dalších pomníků podél udržovaných cest s lavičkami. Hlavním iniciátorem tohoto počinu byl liberecký Spolek přátel přírody.  (zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Městský park kolem roku 1900. Počátkem veškerého dění v oblasti Lidových sadů se stalo založení městského parku roku 1881. V následujícím roce dal tomuto prostoru společenskou vážnost pomník císaře Josefa II. a v navazujícím období zde vznikla řada dalších pomníků podél udržovaných cest s lavičkami. Hlavním iniciátorem tohoto počinu byl liberecký Spolek přátel přírody. (zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Pomník - Busta císaře Josefa II (M.Gergelčík)
Pomník - Busta císaře Josefa II (M.Gergelčík)
Altán v Lidových sadech
Altán v Lidových sadech
Parčík v Riegrově ulici (M.Gergelčík)
Parčík v Riegrově ulici (M.Gergelčík)
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)

Breyovo sanatorium

U městského parku v Riegrově ulici čp. 1279 - I umístil gynekolog a chirurg Max Brey soukromé sanatorium s 24 lůžky, v němž bylo možno provádět i operace očí. Poskytoval zde také rekreační pobyty pod lékařským dohledem. Romanticky pojatou novorenesanční vilu projektoval a postavil liberecký stavitel Gustav Sachers (1898).
Ke komplexu patřil i pečlivě udržovány park mezi dnešními ulicemi Fibichovou a Riegrovou. V roce 1932 bylo sanatorium začleněno do Libereckého léčebného ústavu (Reichenberger Kuranstalt), jehož zřízením se v době průmyslové krize sledovaly příjmy z cestovního ruchu. Byl k němu připojen i sousední dům čp. 1278 - I, V němž byla pak správa sanatoria v Sedmidomkách (dnes Dům dětí a mládeže Větrník). Zároveň byla podle projektu Maxe Kühna provedena přístavba vodoléčebných zařízení. Ústav ale nebyl úspěšný, pro finanční potíže musel být roku 1937 zrušen a budovy převzalo město. Po roce 1945 zde našlo umístění revmatologické oddělení nemocnice a pokračovalo se ve vodo- a elektroléčbě. Později zde zůstalo jen rehabilitační revmatologické oddělení a protialkoholní léčba, které se přesunulo do nového objektu v ulici Na Poříčí.
V současné době (2020) je objekt přebudován na byty.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996)

Reichenberg - vilová čtvrť. Pohlednice prošlá poštou v roce 1908. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - vilová čtvrť. Pohlednice prošlá poštou v roce 1908. (archiv Kamil Syrovátka)
1910 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
1910 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
1911 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
1911 (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
ZOO Liberec 1976 (archiv Jana Jánská)
ZOO Liberec 1976 (archiv Jana Jánská)
archiv Milda Domino
archiv Milda Domino

Spolkový zookoutek a začátky ZOO Liberec

Skromné počátky jsou spojené s aktivitou libereckého Ornitologického spolku. Ten vybudoval nejdříve voliéru za restaurací Lidové sady (1902) a potom umělý ostrůvek na Jezírku s romantickou hradní stavbičkou, sloužící jako úkryt pro labutě (1904).
O rok později už stál kousek dál proti proudu Jizerského potoka v malé oboře přístřešek pro srnky .
První skutečná budova zookoutku sem byla přenesena po dohodě  s architektem z "alpské vesnice" postavené na Výstavě českých Němců 1906.     V ZOO upravený stojí dodnes "Čapí hnizdo ".
Netrvalo dlouho a kolem domku vznikl areál s několika desítkami voliér především pro ptactvo a menší živočichy. Výjimku představoval medvěd přivezený vojáky se Srbska, který byl největším zvířetem a také hlavní atrakcí rodící se ZOO. Ta byla zatím s veškerým zařízením v péči Ornitologického spolku, který ji chtěl přeměnit v řádnou instituci spravovanou městem. Záležitost byla na dobré cestě, ale všemu udělala kříž přes rozpočet první světová válka. Teprvé po ní bylo možné na podzim 1919 záměr realizovat.
I tak se liberecká ZOO stala nejstarší v republice.
Účast města, které podnik považovalo do jisté míry také za věc své prestiže, se projevila velkým rozmachem.
Hned byla postavena velká klec pro makaky, zvaná opičí ráj.
Kromě opic v ZOO byli ke spatření berberšrí lvi, medvědi, několik druhů spárkaté zvěře a další exponáty.
Magnetem se od roku 1927 stál párek kalifornských lachtanů, pro něž byl upraven bazén se skluzavkou a skalní stěnou v pozadí.
Od toho roku se však vývoj zastavil.
Obrat nastává až v polovině padesátých let s nástupem nového ředitele Jiřího Badalce.
Areál se v šedesátých letech rozšířil na náhorní planinu u Lidových sadů,   kde se začaly stavět nové pavilony.
Od té doby dodnes prožívá zahrada stálý plynulý rozvoj a zkvalitňuje služby.
Téměř každý rok je postaven nový nebo rekonstruován nějaký stávající pavilon a také chov se pravidelně obohacuje o nové přírůstky.
Tahákem je od roku 1994 párek bílých tygrů.

Liberecká ZOO se zařadila do celoevropské spolupráce zejména při spolupráci při záchraně ohrožených druhů.

(Zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

1920
1920
vstup do zoo v roce 1979
vstup do zoo v roce 1979
ZOO Liberec 1976 (archiv Jana Jánská)
ZOO Liberec 1976 (archiv Jana Jánská)
60.léta
60.léta
archiv Milda Domino
archiv Milda Domino
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
1907
1907
Vodní ptactvo v prvorepublikové liberecké Zoo
Vodní ptactvo v prvorepublikové liberecké Zoo
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
1908
1908
Podzim roku 1919. Tehdy šlo o velmi malou zahradu s expozicemi v místech dnešní dolní části Zoo
Podzim roku 1919. Tehdy šlo o velmi malou zahradu s expozicemi v místech dnešní dolní části Zoo
Meziválečná liberecká honorace před medvědincem
Meziválečná liberecká honorace před medvědincem
Liberecká zoo chovala pár mohutných polárních šelem mezi lety 1956 až 1965.
Liberecká zoo chovala pár mohutných polárních šelem mezi lety 1956 až 1965.
Erich Sluwa
Erich Sluwa
Jiří Badalec
Jiří Badalec
Josef Janeček
Josef Janeček
1964 (Vilém Boháč)
1964 (Vilém Boháč)
současná podoba ZOO (2018)
současná podoba ZOO (2018)
dolní část ZOO v roce 1920 a 2001
dolní část ZOO v roce 1920 a 2001

Od labutí a srnčího výběhu k regulérní zoo

Při výstavbě výletního jezírka zvaného "Gondelteich" (dnešní Labutí jezírko) ornitologický spolek buduje na ostrůvku labutí hrádek a na jezírko vysazuje čtyři labutě. V roce 1902 v městském parku u restaurace Lidové sady zřizuje ptačí dům s voliérou.

6. 8. 1904 ornitologický spolek požádal městskou radu o pozemky za účelem založení zoologické zahrady a o dva dny později získal od města Reichenberg kladnou odpověď. Veřejnosti byla zahrada otevřena v září téhož roku.  Ze srnčího výběhu a rybníčků pro ptactvo se velmi záhy na vzdálenějších pozemcích v údolí potoka vyvinula malá zoologická zahrada. K pestrému ptactvu, srncům, ovcím a drobnému zvířectvu brzy přibyla i další zvířata.  Již před první světovou válkou se v zahradě chovali kromě drobného zvířectva    z celého světa také draví ptáci, hadi, ještěři, ryby, dikobraz, opice nebo divoký buvol. Mimo vlků, lišek, divokých psů a dalších menších šelem zde návštěvníci mohli spatřit také medvědy či pumu. V roce 1908 bylo v areálu zoo zbudováno také první větší zimoviště a o rok později dokonce i pavilon opic, klece  pro šelmy, čtyři akvária a tři terária. V roce 1913 zoo chovala na 110 kusů domácího a cizokrajného ptactva a více než 130 kusů zvířat z celého světa. Návštěvnost se zvedala rapidním tempem a nechyběli ani návštěvníci  ze zahraničí. Rekordní byl rok 1913, kdy branami zoo prošlo 70 000 osob.  Již v roce 1916 proběhl v zoo první úspěšný odchov medvědů.

Důvodem, který všechny vedl k mylnému datování vzniku zoo v roce 1919,   bylo záměrné zkreslování nejstarší historie Zoo samotným bývalým ředitelem Erichem Sluwou. "Když se v roce 1929 stal Erich Sluwa z dosavadního správce ředitelem, začal vydávat o zoologické zahradě tzv. průvodce ve formě brožur. Jak sám tvrdí, do roku 1942 jich bylo více než třicet. Jakýmsi společným jmenovatelem Sluwových brožur bylo do určité míry zkreslování skutečného vzniku a předchozí historie liberecké Zoo," vysvětluje Šulc. V roce 1934 Sluwa dokonce vydává brožuru k příležitosti patnácti letům založení zoo, ve které označil rok 1919 rokem skutečného založení Zoo a o předchozím působení  a zásluhách Ornitologického spolku se zde vůbec nezmiňuje. Údajům, které uváděl dlouholetý a oddaný ředitel liberecké Zoo, a který se sám prohlašoval za zakladatele, nebyl důvod nevěřit. Poválečná literatura pak vesměs ze Sluwových zpráv vycházela a čerpala a díky tomu se veřejnost dodnes mylně domnívá, že nejstarší zoologická zahrada v České republice byla založena nikoliv v roce 1904, ale až v roce 1919.
Počátky zoologické zahrady v Liberci, které jsou pevně spjaty s činností ornitologického spolku, lze zaznamenat už na konci 19. století. Ornitologičtí nadšenci již v roce 1895 vytvořili v liberecké čtvrti Perštýn malý stálý zookoutek, ve kterém chovali převážně drůbež, holuby, králíky, ale i cizokrajné a domácí divoké ptactvo. O rok později se starosta spolku pan Anton Ferdinand Müller poprvé veřejně zmiňuje o nápadu vytvořit zoologickou zahradu a již v roce 1900 se začne jeho přání pomalu naplňovat.

E. Sluwa a částečně i jeho starší kolega F. Weller vtiskli zoologické zahradě mnoho z její dnešní tváře. Za působení těchto dvou osobností zde postupně vyrostl bazén pro lachtany, zimní pavilony pro velké šelmy a ostatní exotickou zvěř. Až do dnešních dnů slouží bývalá administrativní budova z roku 1906 (nyní cukrárna Čapí hnízdo), která byla do zoo převezena z Německočeské výstavy. Sluwova éra končí po osvobození republiky v červnu 1945.


Až do roku 1954 procházela liberecká zoo těžkým obdobím. Dlouhodobou stagnaci přerušil až Jiří Badalec. Zahrada opustila dosavadní vystavovatelský kurz a stala se postupně chovným zařízením se zaměřením na vzácná zvířata. Trvalo však dalších dvacet let, než se Zoo Liberec dostala opět na výsluní. Již tři roky po nástupu J. Badalce (uveden do funkce v roce 1954) stoupla návštěvnost na dvojnásobek, tedy na 263 360 návštěvníků, 1958 pak 305 000 atd. V Badalcově éře vyrostla řada expozic a pavilónů, které již dnes neexistují. V areálu jsou však i takové, které přes svou morální i technickou zastaralost stojí dodnes - například expozice paviánů z roku 1963 nebo sloninec z roku 1972. Zahrada v té době získala řadu významných živočišných exponátů. Na jednom z prvních míst lze jistě jmenovat slony, jejichž chov v roce 2018 dovršil 60 let. Za J. Badalce velmi vzrostla návštěvnická atraktivita liberecké zoo. Od šedesátých let pak roční návštěvnost pravidelně přesahovala 300 000.


Jméno Josefa Janečka je spjato především s masivním stavebním boomem od poloviny 80. let až do konce tisíciletí. Zahrada tak v epoše posametového investičního nadšení prošla velkou modernizací. Postupně vyrostly stávající pavilóny žiraf (1987), hospodářský pavilón (1987), šelminec (1994), pavilón opů (1994), pavilón tropů (1999) či zimoviště plameňáků (2003). Zoologická zahrada získala řadu významných zvířecích exponátů do kolekce kopytníků či dravců včetně své největší marketingové tváře, jíž jsou bílí tygři (od roku 1994). V témže roce byla zahrada přijata za stálého člena Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA).


Současný ředitel David Nejedlo pak otevřel zahradě další dimenze, tak důležité pro moderní zařízení. Zoo už není jen a pouze množitelem vzácných druhů zvířat a jejich genetickou bankou, i když je to nadál její primární úkol, ale otevřela se širšímu pojetí vzdělávání široké veřejnosti včetně škol.

Zahrada se zapojila (a stále zapojuje) i do několika mezinárodních projektů.

a) Vědeckých:

• Šimpanzi ostrova Rubondo (Tanzánie) - (2007), výzkum šimpanzů vypuštěných v 60. letech 20. století zpět do volné přírody na ostrově Rubondo na Viktoriině jezeře, jejichž přežití se považovalo za malý zázrak. V rámci terénních aktivit se zkoumaly faktory, které přispěly k jejich úspěšnému navrácení do přírody

• Monitoring osla somálského (Eritrea) - (2006)

• Výzkum a revize taxonomie rodu Gracula (loskuták) na ostrovech západního pobřeží Sumatry (2015)

• Výzkum hnízdní biologie a ekologie jestřába lesního (Accipiter gentilis) na Liberecku (od 2010)

b) Humanitárních:

• Pomozte budoucnosti (A.M.P.O.)) - od 2005, pomoc sirotkům a dětem ulice v africké Burkina Faso

• KambaTiBaAka - od 2013, získávání finančních prostředků prostřednictvím prodeje tradičních náhrdelníků. Finance slouží ke zlepšení lékařské péče pro příslušníky etnické skupiny BaAka (pygmejové) žijící v chráněných oblastech rezervace Dzanga-Sangha ve Středoafrické republice.

c) Ochranářských:

• Repatriace dravých ptáků - od 1986, vypouštění orlosupů bradatých a orlů mořských zpět do volné přírody.

• Talarak - od 2009, provoz záchranných center na ochranu ohrožených endemických druhů Filipín na ostrově Negros

• Save-Elephants - od 2012, ochrana divokých slonů v oblasti střední Afriky

• The Kukang Rescue Program - od 2015, ochrana outloňů váhavých v oblasti severní Sumatry + boj proti ilegálnímu obchodu s ohroženými druhy zvířat

• Lestari - od 2016, ochrana tropického lesa a ochrana ohrožených zpěvných ptáků v Indonésii

• Korálová školka - od 2017, ochrana mořského ekosystému a obnova korálových útesů na indonéském souostroví Banyak

• Zoo Liberec se také pravidelně zapojuje do mezinárodních ochranářských kampaní, které každé dva roky vyhlašuje Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA):

Bushmeat - podpisová akce 2001/02

Ochrana amazonského pralesa 20021/03

Tygr ussurijský 2003/04

ShellShock Turtle and Tortoise Campaign 2004/05

Save the Rhinos 2005/06

Arovako i Madagasikara 2006/07

Amphibian Ark - Žáby bijí na poplach 2007/08

Europen Carnivore Campaign - Chceme společně žít...? 2008/09

Biodiverzita - pokračování šelmí kampaně 2009/10

Ape Campaign 2010/11

Ochrana Jihovýchodní Asie 2011/13

Od pólu k pólu 2013/15

Let it Grow - Nechme je žít, růst 2015/17

Silent Forest - Ztichlý les 2017/19 - této kapmani Zoo Liberec předsedá

Od roku 2006 se pak součástí zahrady stala další dvě zařízení: Městské středisko ekologické výchovy DIVIZNA a Centrum pro zvířata v nouzi ARCHA se stanicí pro handicapované tuzemské živočichy. Toto spojení je v celé republice unikátní.

V červenci 2011 se součástí Zoo Liberec stalo Kulturní a společenské centrum Lidové sady se starobylou budovou s vyhlídkovou věží. Zoo tak získala důstojnou administrativní budovu a také středisko poskytující veřejnosti širokou nabídku kulturních, společenských i výukových programů a volnočasových aktivit.

V roce 2014 Zoo Liberec otevřela v rámci projektu Centra aktivního odpočinku nový vstup do zoo s veřejnými toaletami, služebnou městské policie a infocentrem (budova A u ředitelství zoo) a nový hospodářský pavilon s edukačním zázemím, tzv. ZooExpo (budova na místě bývalého ředitelství zoo.

Život v zoo jde dál a podoba i poslání zoologických zahrad se postupně mění. V současnosti Zoo Liberec zvažuje zcela nový koncept svého rozvoje - rozšíření areálu zoo o tzv. Údolí ohrožené divočiny

Zvířata v ZOO

Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův
Korunáč Sclaterův
Krajta mřížkovaná
Surikata
Takin čínský
Alpaka
Orlosup bradatý
Nestor kea
Antilopa koňská
Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův
Korunáč Sclaterův
Krajta mřížkovaná
Surikata
Takin čínský
Alpaka
Orlosup bradatý
Nestor kea
Antilopa koňská
Makak lví
Puštík bradatý
Levhart sněžný
Panda červená
Osel somálský
Tučňák Humboldtův

(Zdroj: Zoologická zahrada Liberec, 2019)

https://www.zooliberec.cz/

Pamatujete někdo prodej vstupenek z Čapího hnízda? A tipnete si, za kolik jste v sedmdesátých letech koupili vstupenku? Cena vstupného v 70. letech byla v 1,50 Kčs pro dítě a 2 Kčs pro dospělého.(zdroj: zoo Liberec)
Pamatujete někdo prodej vstupenek z Čapího hnízda? A tipnete si, za kolik jste v sedmdesátých letech koupili vstupenku? Cena vstupného v 70. letech byla v 1,50 Kčs pro dítě a 2 Kčs pro dospělého.(zdroj: zoo Liberec)
duben 2016
duben 2016
březen 2017 - Takín činský zlatý
březen 2017 - Takín činský zlatý
červenec 2016 - Osel somálský
červenec 2016 - Osel somálský
říjen 2016
říjen 2016
červen 2019 (mláďata lva berberského)
červen 2019 (mláďata lva berberského)
červen 2020 - Jako prvním na světě se na úseku dravých ptáků podařilo rozmnožit orla křiklavého pomocí inseminace mraženým spermatem. Jedná se o důležitý okamžik pro záchranu nejen tohoto druhu dravce, který byl v České republice téměř vyhuben, ale i dalších ohrožených druhů ptáků.
červen 2020 - Jako prvním na světě se na úseku dravých ptáků podařilo rozmnožit orla křiklavého pomocí inseminace mraženým spermatem. Jedná se o důležitý okamžik pro záchranu nejen tohoto druhu dravce, který byl v České republice téměř vyhuben, ale i dalších ohrožených druhů ptáků.
duben 2020 (mravenečník) Foto: Jitka Ambrožová
duben 2020 (mravenečník) Foto: Jitka Ambrožová
červen 2020 - Pár pand červených má přírůstek. Mládě už mohou návštěvníci občas zahlédnout ve chvíli, kdy ho samička v rámci výběhu přenáší z úkrytu na jiné místo. Je ještě hodně malé, má před sebou i jistá úskalí, ale věříme, že naše radost není předčasná.
červen 2020 - Pár pand červených má přírůstek. Mládě už mohou návštěvníci občas zahlédnout ve chvíli, kdy ho samička v rámci výběhu přenáší z úkrytu na jiné místo. Je ještě hodně malé, má před sebou i jistá úskalí, ale věříme, že naše radost není předčasná.
25.9.2020 samice levharta čínského foto: Šárka Kyselová
25.9.2020 samice levharta čínského foto: Šárka Kyselová
29.10.2020 Seznamte se - to jsou dracény krokodýlovité, naši noví obyvatelé pavilonu tropů. Jedná se o více než 1 metr dlouhé tropické ještěry z Jižní Ameriky, které v naší zoo budete moci pozorovat úplně prvně.
29.10.2020 Seznamte se - to jsou dracény krokodýlovité, naši noví obyvatelé pavilonu tropů. Jedná se o více než 1 metr dlouhé tropické ještěry z Jižní Ameriky, které v naší zoo budete moci pozorovat úplně prvně.
24.9.2020
24.9.2020
Margay (ocelot dlouhoocasý) foto: Šárka Kyselová
Margay (ocelot dlouhoocasý) foto: Šárka Kyselová
archiv Jaroslav Vondra
archiv Jaroslav Vondra
A takhle opravený a "žlutý" vypadal náš medvídek v létě 2020... (v liberecké Zahradě vzpomínek): (foto Kompis Radek)
A takhle opravený a "žlutý" vypadal náš medvídek v létě 2020... (v liberecké Zahradě vzpomínek): (foto Kompis Radek)
foto Petr Ruprecht - záři 2020
foto Petr Ruprecht - záři 2020

Medvídek


Ulámané packy jsou znovu opraveny . Ale jak už jsem psal vícekrát - původní stanoviště v oploceném jezírku by mu slušelo mnohem víc než nynější umístění na bývalém hřbitově, navíc by lépe odolával útokům vandalů. Jak rád bych mu tam zase naházel pár mincí... Ale je mi jasné - kdo ho nepamatuje jako dítě v dobách své největší slávy, ten asi nepochopí... (Hans Oldskull)

ZOO Liberec. Méďa z roku 1967 (archiv Jana Jánská)
ZOO Liberec. Méďa z roku 1967 (archiv Jana Jánská)
 V té době byl odložený v liberecké Zoo v takové neutěšené uličce kousek od pavilonu s bílými tygry. Potom se ho naše Zoo zbavila, protože prý nechová medvědy. Několik let chudák pustl v tzv. Zahradě vzpomínek naproti bývalému Interspáru, kde ho nějací vandalové poničili. Ten dnešní v Zahradě vzpomínek nějak zežloutl...foto Kompis Radek (2006)
V té době byl odložený v liberecké Zoo v takové neutěšené uličce kousek od pavilonu s bílými tygry. Potom se ho naše Zoo zbavila, protože prý nechová medvědy. Několik let chudák pustl v tzv. Zahradě vzpomínek naproti bývalému Interspáru, kde ho nějací vandalové poničili. Ten dnešní v Zahradě vzpomínek nějak zežloutl...foto Kompis Radek (2006)
Tady jedno foto ze ZOO, tuším že z roku 2005, tenkrát jsem se ho poprvé dotknul... To už medvídek dávno opustil své jezírko a byl potupně odstaven do křoví kousek vedle tučňáků, v té době také poprvé přišel o tlapku:
Tady jedno foto ze ZOO, tuším že z roku 2005, tenkrát jsem se ho poprvé dotknul... To už medvídek dávno opustil své jezírko a byl potupně odstaven do křoví kousek vedle tučňáků, v té době také poprvé přišel o tlapku:

Začátky chovu slonů v naší zoo

Chov slonů v Zoo Liberec započal v roce 1958, kdy do zahrady přijela asi dvouletá samice slona indického Kity. Její ubikace a výběh se nacházel v prostorách úseku dnešních stájí. Slonice bohužel o 7 let později uhynula následkem nevhodného krmení ze strany návštěvníků. Chov slonů indických se obnovil o dva roky později v roce 1967, kdy do Zoo přiletěla z indické Kalkaty čtyřletá Rání. Ve stejném roce jí začala dělat společnost podobně stará slonice Gaurí, původem z indické Zoo Mysore. Obě slonice byly v roce 1972 přesunuty do nového pavilonu, který je k chovu slonů využíván dodnes. V roce 1974 se chov rozrost o dalšího člena, tentokrát o samici slona afrického jménem Tana, která pocházela z volné přírody. Rání přežila obě své soukmenovkyně. Zoo Liberec v současné době chová slonici Rání (*1963) a slonici Balu (*1984 z přírody), která příjela v roce 2013 z německého Münstru. Ta už za sebou měla smutný příběh "odstrkovaného" člena stáda, Rání ji však naštěstí bez problémů přijala.

Rání a Balu jsou možná poslední slonice, které liberecká zoo chová. Ve vzdálenější budoucnosti by se zde totiž rádi zaměřili na chov mladých sloních samců, čímž by mohli ulevit evropským zoologickým zahradám. "Jednalo by se o slony, kteří jsou ještě příliš mladí na to, aby se rozmnožovali, a příliš staří, aby zůstali u matky. Počítáme s tím, že bychom je zde trochu vychovali a pak zase poslali dál," vysvětlila Tesařová s tím, že se samozřejmě jedná o vizi v delším časovém horizontu.
V mnohem bližší budoucnosti čeká zdejší slony jedna příjemná změna - dlouho diskutovaná rekonstrukce slonince. Jak potvrdil vedoucí technického oddělení Radim Špringl, momentálně se chystá průzkum, v jakém stavu se stavba nachází a jaké opravy budou nezbytné. "Budova je 45 let stará a tomu také odpovídá její stav. Nedávno jsme nechali změřit její energetickou náročnost a zjistili jsme, že je na úplně nejhorší hranici. Lidově řečeno, topíme pánu bohu do oken," vysvětlil Špringl, podle kterého se počítá i se zvětšením výběhu. "Nechali bychom zasypat část příkopu, což by umožniloi napojení výběhu na komunikaci, abychom nemuseli slony do výběhu transportovat jeřábem," poznamenal.

VĚTŠÍ BEZPEČÍ SLONŮ

Rekonstrukce by však měla přinést i větší bezpečí pro chovatele slonů, kteří jsou s nimi momentálně v bezprostředním kontaktu. Ze tří možných variant by v liberecké zoo chtěli zavést polokontaktní chov, kdy má ošetřovatel možnost skrýt se před zvířetem například za mříž. Jak bude rekonstrukce nákladná, ještě není jisté. Podle Špringla se může pohybovat kolem 17 milionů. Po průzkumu by se měla začít připravovat projektová dokumentace.

Sloni v Liberci (druh, narození - úhyn ) v Liberci od - do

1. ♀ Kitty (slon indický 1956 - 1965) 9.10.1958 - 5.8.1965
2. ♀ Raní (slon indický 1963 - žije) 25.5.1967 - dosud
3. ♀ Gaurí (slon indický 1964 - 2011) 9.6.1967 - 28.6.2011
4. ♀ Tana (slon africký 1972 - 2001) 1974 - 20.12.2001
5. ♀ Bala (slon indický 1984 - žije) 2.10.2013 - dosud

(zdroj archiv Liberec, autor: Gabriela Volná Garbová)

Rání a Gaurí
Rání a Gaurí

Historie chovu lachtanů

započala výstavbou bazénu už v r. 1927, kdy mohli návštěvníci ZOO pozorovat skupinu lachtanů kalifornských. Tuto expozici navrhl známý zoolog Hamburské ZOO - Karl Hagenbeck. Mezi roky 1937 - 39 byli chov zrušen. Po r.1945 byl bazén zasypán, neboť se v nejbližší době nepředpokládalo s chovem lachtanů začít.

Koncem r. 1967 se započalo s výstavbou bazénu, který navrhl p. Švancar . Bazén byl dokončen z jara r 1970 a 12.4. byli dovezeny dvě samice lachtana kalifornského. Do r.1978 zde byli chováni 4 lachtani kalifornští.. Poslední samice tohoto druhu uhynula 11.4.1978 ale už 22.12.1975 se započala psát historie druhu nového, a to lachtana hřivnatého. V roce 2004 došlo  k přestavbě stávajícího bazénu, ta byla ukončena v roce 2005. V roce 2015 došlo k rekonstrukci podlah u venkovního bazénu a přemodelování skal, což zakončilo několik let trvající "zkrášlování" bazénu samotného i jeho okolí.

(autor příspěvku Kateřina Lochovská, 2015)

(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
Hotel U Jezírka. (Brožura V Liberci jako doma - rok neuveden) (Všichni Čermáci)
Hotel U Jezírka. (Brožura V Liberci jako doma - rok neuveden) (Všichni Čermáci)
hotel U Jezírka (M.Gergelčík)
hotel U Jezírka (M.Gergelčík)
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020

Hotel U Jezírka

(30.léta )

Hostinec Reichenberger Hütte (Liberecká bouda) stojící na dnešní Masarykově třídě koupili roku 1931 manželé Schneiderovi a přestavěli ho hotel se zahradní restaurací, který si udržel dodnes tehdejší podobu. V padesátých letech byl zrušen a v objektu zřídil okresní výbor KSČ poradnu marxismu - leninismu. V následujícím desetiletí ho podnik Restaurace Liberec upravil a vrátil původnímu poslání. V osmdesátých letech byla v suterénu zřízena vinárna U Sedláka. Hotel má dnes kapacitu 55 lůžek, restauraci, vinárnu, zahradní restauraci a vlastní cukrárnu.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Pozn. V současné době (2020) je restaurace v provozu pouze na snídaně. Na oběd a večeři funguje spřátelená restaurace Rybářská bašta.

hotel U Jezírka (archiv Jitky Horušické)
hotel U Jezírka (archiv Jitky Horušické)
Masarykova třída , dříve Leninova - tramvajová zastávka u vchodu do ZOO (u Jezírka)
Masarykova třída , dříve Leninova - tramvajová zastávka u vchodu do ZOO (u Jezírka)
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
U Jezírka v roce 1904. Tady se nic moc nezměnilo...  Zdroj: Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes, Band I., 1903-1904 (Tomáš Cvrček)
U Jezírka v roce 1904. Tady se nic moc nezměnilo... Zdroj: Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes, Band I., 1903-1904 (Tomáš Cvrček)
A okolo roku 1940 (F. Madlé)
A okolo roku 1940 (F. Madlé)
Gondelteich cca 1926 (zdroj: eBay)
Gondelteich cca 1926 (zdroj: eBay)
Labutí jezírko a Rybářská bašta roku 1910
Labutí jezírko a Rybářská bašta roku 1910
Jezírko s Rybářskou baštou (foto M.Gergelčík)
Jezírko s Rybářskou baštou (foto M.Gergelčík)
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko. Pohlednice prošlá poštou v roce 1900. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko. Pohlednice prošlá poštou v roce 1900. (Kamil Syrovátka)
Jezírko, jehož německý název Gondelteich vypovídá o původním účelu ve své době největší vodní plochy v Liberci - veslování na lodičkách.
Nádrž vybudoval v letech 1889 - 1891 Spolek přátel přírody naproti dnešnímu hotelu U Jezírka. Pod hrází bylo zřízeno promenádní molo a počátkem století vybudovali město romanticky pojatý hrázděný altán, kde se půjčovaly loďky. Některé pohlednice zachycují i zvláštní širokou pramici s baldachýnem.
Mezi libereckými občany se toto místo těšilo velké oblibě i v zimě, kdy se zde bruslilo.
Dlouhou dobu neudržovanou stavbu převzal podnik Restaurace a jídelny a po důkladné rekonstrukci zde v roce 1974 otevřel restauraci Rybářská bašta.
Velkou rekonstrukcí prošlo Jezírko v roce 1997. Severní břeh byl zpevněn a podle vody byla vybudována vyhlídková cesta. Zrekonstruováno bylo i plato před restaurací a pro vodní ptactvo byl zvětšen ostrůvek.

(zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta)

Rybářská bašta
Rybářská bašta
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
Jezírko v roce 1910  Ornitologický spolek upravil v roce 1904 v zadní části Jezírka umělý ostrůvek s úkrytem pro labutě v podobě jakéhosi malého hrádku .  (zdroj Kniha o Liberci)
Jezírko v roce 1910 Ornitologický spolek upravil v roce 1904 v zadní části Jezírka umělý ostrůvek s úkrytem pro labutě v podobě jakéhosi malého hrádku . (zdroj Kniha o Liberci)
Jezírko a Rybářská bašta (M.Gergelčík)
Jezírko a Rybářská bašta (M.Gergelčík)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, tentokrát v zimním hávu, jako kluziště. Pohlednice prošlá poštou v roce 1906. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, tentokrát v zimním hávu, jako kluziště. Pohlednice prošlá poštou v roce 1906. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, chvíli na lodičkách. a pak si posedět na Rybářské Baště, to byl relax. Pohlednice prošlá poštou v roce 1922. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, chvíli na lodičkách. a pak si posedět na Rybářské Baště, to byl relax. Pohlednice prošlá poštou v roce 1922. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, lodičky na hladině tehdá inspirovaly k projížďce. Pohlednice prošlá poštou v roce 1909. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Gondelteich. Liberec - Jezírko, lodičky na hladině tehdá inspirovaly k projížďce. Pohlednice prošlá poštou v roce 1909. (archiv Kamil Syrovátka)
Liberec, (Reichenberg), 1939 (Evžen Šimek)
Liberec, (Reichenberg), 1939 (Evžen Šimek)
odesláno 21.6.1992 (archiv Josef Šorm)
odesláno 21.6.1992 (archiv Josef Šorm)
archiv P.Ruprecht
archiv P.Ruprecht

Trafika U Jezírka v 30.letech 20.století a dnes

V pravo část hrazené stavbičky, původně tramvajové zastávky, která dodnes slouží k prodeji suvenýrů. Okénko trafiky je téměř vyplněno pohlednicemi. Všimněte si jednoho z nejstarších automatů na prodej cigaret, umístěném na zdi, a zmrzlinářského vozíku. Střed snímků zabírá "mléčný bar" (Milchtrinkhalle) liberecké parní mlékárny, od přestavby v 60.letech prodejna zeleniny. Jen bříza zůstala stejná. Vlevo je brána, kudy vedla cesta do ZOO a botanické zahrady a do městského lesíka.

(Zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)


archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
původní vstup do ZOO přes městský park pod Botanickou zahradou (M.Gergelčík)
původní vstup do ZOO přes městský park pod Botanickou zahradou (M.Gergelčík)
Na křižovatce Purkyňova a Lesní (Jiří Beneš)
Na křižovatce Purkyňova a Lesní (Jiří Beneš)
Ze Zpravodaje Liberce červenec / srpen 2020. (archiv L.Janků)
Ze Zpravodaje Liberce červenec / srpen 2020. (archiv L.Janků)
posezení v parčíku mezi ZOO a Botanickou zahradou (M.Gergelčík)
posezení v parčíku mezi ZOO a Botanickou zahradou (M.Gergelčík)
Lesní ulice v roce 1902 a v roce 2019 .V domě na křižovatce Lesní a Purkyňové ulice je nyní kavárna Six cafe
Lesní ulice v roce 1902 a v roce 2019 .V domě na křižovatce Lesní a Purkyňové ulice je nyní kavárna Six cafe
archiv p.Odrážkové
archiv p.Odrážkové
archiv Petr Ruprecht (zdroj eBay)
archiv Petr Ruprecht (zdroj eBay)
archiv Petr Ruprecht (zdroj eBay)
archiv Petr Ruprecht (zdroj eBay)
archiv Jitka Marxová
archiv Jitka Marxová
60.léta
60.léta
1979 (zdroj Stanislav Technik – Vladimír Ruda – Liberec minulosti a současnosti, 1980, Severočeské nakladatelství)
1979 (zdroj Stanislav Technik – Vladimír Ruda – Liberec minulosti a současnosti, 1980, Severočeské nakladatelství)
cca 1970
cca 1970
(Zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
(Zdroj Petr Zora - Severočeským krajem, 1977)
Jeden z nových skleníků po uvedení do provozu a výstava exotických ptáků. (archiv L.Janků)
Jeden z nových skleníků po uvedení do provozu a výstava exotických ptáků. (archiv L.Janků)
1964 ( Vilém Boháč )
1964 ( Vilém Boháč )
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
botanická zahrada v roce 1960 a 2001
botanická zahrada v roce 1960 a 2001
Severočeská botanická zahrada  (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020

Botanická zahrada na konci 50.let

Liberecká botanická zahrada byla založena z popudu místního Spolku přátel přírody (Verein der Naturfreunde in Reichenberg), který již roku 1876 na dnešní Masarykově třídě zakoupil pozemek pro pěstování keřů a stromů pro výsadbu v městských parcích. Na pozemku byl roku 1884 postaven také skleník. V roce 1893 však bylo nutné tento pozemek vyklidit kvůli stavbě nového muzea a zahrada se přesunula k tehdejší vojenské nemocnici (dnešní škola v Lesní ulici). Na tomto pozemku zůstala dodnes. Přesun zahrady probíhal v letech 1883-1885, bylo třeba přesázet na 15 000 rostlin. Nová zahrada byla otevřena 5. září 1895, náklady na její pořízení těsně přesáhly 9000 zlatých, které spolek získal za původní pozemek. V té době ovšem zahrada nesloužila jako vzdělávací instituce, ale spíše pro zásobování města zelení. Za první světové války měla zahrada dokonce převážně zelinářský charakter. První velký skleník byl zakoupen až v roce 1925 a sloužil  pro vystavování tropických rostlin. V roce 1938 byl zakládající spolek rozpuštěn a ze zahrady se stala městská instituce. V průběhu druhé světové války sloužila obyvatelstvu jako trochu lepší zahradnictví. Po osvobození se zde nacházely pouze dva záhony léčivých rostlin, několik stromů, starý palmový skleník, několik nevytápěných pěstitelských skleníčků a bazének pro vodní rostliny.

Až roku 1954 se městské zastupitelstvo rozhodlo přeměnit dosavadní zahradu fungující stále spíše jako zahradnictví na samostatné kulturně výchovné zařízení. Tak vznikla Severočeská botanická zahrada a do jejího čela se postavil iniciátor těchto změn, Pavel Smrž. Na budování zahrady se podíleli místní občané brigádami v tehdejších akcích Z. Zahrada si v této době vyměňovala semena rostlin s botanickými zahradami nejen v Evropě, ale i zámoří. Díky tomu stoupala její proslulost a také návštěvnost: zatímco v roce 1954 ji navštívilo 8 000 lidí, v roce 1981 to bylo 393 700 návštěvníků. Prvním lákadlem na návštěvníky byl exemplář největšího leknínu světa - tedy viktorie královská. Ta v Liberci vykvetla již v roce 1956 a o rok později byla přesunuta do nového tropického skleníku. Do roku 1960 byly postaveny další skleníky a také největší tehdejší sladkovodní akvárium v zemi. Ředitel Pavel Smrž byl z politických důvodů odvolán roku 1970. Zahrada měla tehdy již 1500 metrů zasklené plochy. Proslulá byla její sbírka kaktusů o asi 200 kusech, sbírka orchidejí a     28 akvárií. Výměna semen probíhala v této době s přibližně 160 zahradami.

Dalšími řediteli zahrady byli Vladislav Štěpánek (1970-86) a Vladislav Daněk (1986-90). V roce 1990 se ředitelem zahrady stal RNDr. Miloslav Studnička, CSc. V této době se na sklenících začalo projevovat jejich stáří a proto byly nejprve modernizovány expozice a posléze v letech 1995-2000 byly staré skleníky zbořeny a na jejich místě byl postaven současný komplex 9 výstavních pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Od roku 1995, kdy byla vydána zřizovací listina, je její oficiální název Botanická zahrada Liberec. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR bylo roku 2003 v botanické zahradě zřízeno tzv. záchranné centrum CITES sloužící k ochraně nejohroženějších druhů světa.

V roce 2014 byl vybudován nový skleník pro leknínovité rostliny. Oproti ostatním skleníkům je otevřen pouze v letní sezóně (21.6. - 30.9.). S nápadem výstavby, architektonickými plány a zrealizováním projektu přišel nynější ředitel RNDr. Miloslav Studnička, CSc. Ve skleníku se nachází bazén o ploše 128 m² a hloubce 0,9 m. Pěstuje se zde již zmiňována viktorie královská, dále viktorie Cruzova a euryála vzdorná.

Dlouhá historie je dobrým základem pro jakousi spolehlivost kvality. Přechovávání dědictví po minulých zahradnických generacích, ve formě nashromážděných sbírek živých rostlin a leckdy těžce utvářených tradic, ovšem nestačí. Botanická zahrada, kladoucí si za úkol být opravdu prestižní institucí, musí být výspou odborné civilizace, musí inspirovat nápaditostí zahradního umění i formovat vkus. Její životnost se musí projevovat zahraničními pracovními kontakty, odbornými studiemi, školením studentů, publikační činností, účastí na projektech ochrany přírody, a také rozvíjením kvalit vlastního personálu. Botanická zahrada Liberec se stará o nejpestřejší soubory exotických rostlin v České republice. Ročně ji navštěvuje kolem 50 000 lidí. Skleníkový areál ve tvaru rostlinných buněk nebo krystalové drúzy, po stavební stránce projektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z desíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3500 metrů čtverečních. V pavilonech je prezentováno 14 rozličných botanických témat.   Při jejich tvorbě byla spojena odborná geobotanická hlediska se zahradním uměním. Věda zde ruku v ruce se scénickým pojetím vytváří amalgám života. Uspořádání rostlin uvnitř pavilonů je většinou stylizováno dle vzorů přirozených stanovišť a zvolený sortiment zahrnuje příslušné životní formy rostlin.

(Zdroj: Wikipedie, Botanická zahrada a foto archiv Romana Karpaše)

Botanická zahrada v roce 1985 (archiv Mike Bike)
Botanická zahrada v roce 1985 (archiv Mike Bike)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Výlety do ZOO a BOTANICKÉ byly fajn 👍🙂 (archiv Fandíme Liberci)
Výlety do ZOO a BOTANICKÉ byly fajn 👍🙂 (archiv Fandíme Liberci)
foto Hana Svatošová
foto Hana Svatošová
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Severočeská botanická zahrada  (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada  (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada  (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Severočeská botanická zahrada (80.léta. vydalo nakladatelství ČTK - Pressfoto)
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
V roce 1999 byla dokončena přestavba Severočeské botanické zahrady (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
V roce 1999 byla dokončena přestavba Severočeské botanické zahrady (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Foto P.Ruprecht 2020
Žižkovo náměstí v roce 1984 a 2020
Žižkovo náměstí v roce 1984 a 2020
pohled z Felberovy ulice na tzv. sluneční dům v Mozartově ulici
pohled z Felberovy ulice na tzv. sluneční dům v Mozartově ulici
Čížkova ulice
Čížkova ulice
Restaurace Pavilon 1979 a 2020
Restaurace Pavilon 1979 a 2020
ulice Purkyňova x Horova čp.2 (M.Gergelčík)
ulice Purkyňova x Horova čp.2 (M.Gergelčík)
Fotografie z odsunu libereckých Němců a aktuální srovnávací foto (Zdroj: Příběhy ulic Liberce). Zborovská ulice (Hans Oldskull)
Fotografie z odsunu libereckých Němců a aktuální srovnávací foto (Zdroj: Příběhy ulic Liberce). Zborovská ulice (Hans Oldskull)
archiv Jitka Horušická
archiv Jitka Horušická
Jizerská huť tvoří nejnovější část areálu Libereckých výstavních trhů. Sedí se na terase nebo pod střechou kopie staré horské stavby s interiérem, jehož lidový kolorit podtrhují kroje obsluhujícího personálu. (Dobový text z brožury V Liberci jako doma z konce 60.let) (archiv Všochni Čermáci)
Jizerská huť tvoří nejnovější část areálu Libereckých výstavních trhů. Sedí se na terase nebo pod střechou kopie staré horské stavby s interiérem, jehož lidový kolorit podtrhují kroje obsluhujícího personálu. (Dobový text z brožury V Liberci jako doma z konce 60.let) (archiv Všochni Čermáci)
Z historického hlediska nemá pro Liberec hlubší význam.....přesto byla LEGENDÁRNÍ, a když ji v roce 2018 bourali, mnozí možná uronili slzičku a nostalgicky zavzpomínali, co tam prožili.


Chodily sem celé generace Liberečáků, ale i lidí z širokého okolí. Pravidelně tu vystupoval třeba Leoš Mareš, slavily se tu fotbalové i hokejové tituly.       Jenže diskotéka Ďábelská huť na Masarykově třídě v Liberci musela skončit   z důvodu výstavby nedalekých viladomů. A ve čtvrtek začala její demolice.

Diskotéka Ďábelská huť fungovala v Lidových sadech dlouhá léta,           původně ale o diskotéku nešlo. Postavena byla v roce 1968 a fungovala jako stylová restaurace, takzvaná koliba. Hned vedle fungoval amfiteátr a restaurace patřila do areálu slavných Libereckých výstavních trhů. Jenže ty skončily a z objektu se stala slavná diskotéka.

Huť ale přinesla i smutné okamžiky. V roce 2004 se vyhazovač ve tři ráno pohádal s jedním návštěvníkem a udeřil ho hlavou do obličeje. Čtyřiatřicetiletý cizinec pak svým zraněním v nemocnici podlehl. (zdroj Liberecká drbna)

https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/kultovni-diskoteka-dabelska-hut-konci-vystavba-bytu.A180420_090341_liberec-zpravy_jape

archiv Jana Zahurancová
archiv Jana Zahurancová

Liberecké lázně


Zmínka o prvních očistných lázních v podobě lazebny v Liberci je z roku 1500. Nalézala se přímo ve středu města v uličce, která dodnes nese název Lazebnický vrch. Teprve v roce 1897 byly otevřeny veřejné sprchové lázně  v Pastýřské ulici. Velký pokrok, pokud se týče hygieny, znamenalo teprve zřízení městských lázní.

Po vzoru jiných větších měst toužili po podobném očistném zařízení obyvatelé Liberce už koncem 19. století v době plné převratných a budovatelských myšlenek. Z popudu liberecké spořitelny k příležitosti oslavy 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. se podařilo tento záměr uskutečnit. Staveniště bylo vybráno na křižovatce promenádní ulice do Lidových sadů, dnešní Masarykovy a ulice Vítězné v hlubokém dolíku protékaném Jizerským potokem. Ze soutěže vyšel vítězně návrh vídeňského architekta P. P. Branga. Podle něj postavil dnešní budovu městských lázní v letech 1900 - 1902 význačný liberecký stavitel A. Bürger. Svou novorenesanční architekturou, v níž se už zřetelně projevují znaky nastupující secese, vhodně doplnila dvě další znamenité stavby, jakými jsou budovy muzea a Obchodní a živnostenské komory, které téměř současně vyrostly na protější straně vzniklé křižovatky ulic. Hlavní vstup lázní je orientován do ulice Masarykovy, v delším křídle, sledujícím Vítěznou ulici, se nachází dvoupodlažní hala s plaveckým bazénem   o rozměrech 10x20 metrů. Zajímavou technickou novinku představoval světlík v zaklenuté ocelové konstrukci střechy bazénu, které se dal v létě zpoloviny otevřít. Lázně měly v době svého vzniku především funkci očistnou. Proto jejich převažující část zabíraly koupele vanové, později využívané k léčebným procedurám. Na bohatém průčelí obloženém keramickými obklady  v kombinaci s deskami z hořického pískovce, upoutá pozornost architektonické ztvárnění vstupu s portikem o třech polích a s předsazeným schodištem. Hlavní průčelí vrcholí mohutným čtyřstupňovým štítem ve střeše a dvěma půlkruhovými výstupky po stranách, na nichž jsou umístěny alegorické sochy Síly a Mládí. Nad vysokými okny prního patra probíhá pás reliéfu znázorňujícího vodní hry. Autory sochařských částí jsou profesoři liberekcé průmyslové školy E. Gerhart a F. Craske. V interiéru lázní převažuje už sloh secesní.
Jedna z nejcennějších historizujících staveb v severních Čechách ztratila     v 90. letech minulého století svou původní funkci, čímž začalo její postupné chátrání. Po změnách vlastníků skončily lázně v majetku města. Město Liberec získalo lázně zpět ve veřejné dražbě v roce 2005 za 9 milionů Kč a postupně provedlo několik nejnutnějších oprav pro záchranu budovy. V roce 2010 byl schválen projekt na konverzi lázní na galerii, která se sem přesune z Liebiegova paláce. Specifičnost stavby však netvoří vhodný základ pro výstavní a galerijní funkce. Konverze si proto vyžádala výrazné vnitřní změny (odstranění bazénové vany, změnu dispozic), bez kterých nelze galerii v objektu provozovat. Projekt "Revitalizace městských lázní na galerii a dostavba depozitáře" zpracoval architektonický ateliér SIAL. Vedoucími projektu byli Karel Novotný a Jiří Buček ze Sialu. Tým architektů doplnili Petr Čihák, Jan Duda, Jana Hlavová a Filip Horatschke. Západně od historické budovy vznikla v Masarykově ulici strohá novostavba depozitáře. Struktura fasády depozitáře z eloxovaného hliníku vychází ze vzoru modrotiskové šablony z počátku  20. století, uložené v místním muzeu. V novostavbě je kromě depozitáře umístěno moderní pracoviště fotoateliéru, restaurátorské dílny, kanceláře, badatelny a místnost pro ostrahu. Jednotlivá patra novostavby jsou propojena schodištěm a nákladním výtahem, který umožňuje "distribuci" uměleckých děl po obou budovách. Do malého dvorku mezi křídla budovy lázní a bývalou kotelnu byla vložena přístavba sloužící jako pobytový prostor pro návštěvníky kavárny (první nadzemní podlaží). V prostoru bývalé kotelny vznikla vložením patra místnost pro výukové programy. Před průčelní fasádou historického objektu vznikla rampa pro bezbariérový přístup s předsazenou černou kovovou "zástěnou", která úmyslně kontrastuje s eklekticismem fasády lázní. Modrý pruh na ní značí hladinu původního bazénu. Grafický design informačního systému byl realizován podle návrhu renomovaného studia Aleše Najbrta. Galerie se veřejnosti otevřela 28. 2. 2014.
lázně se začínají stavět
lázně se začínají stavět
lázně jsou dokončeny
lázně jsou dokončeny
Městské lázně v roce 1905 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Městské lázně v roce 1905 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008

Městské lázně

(Lázně Františka Josefa I.)

Lázně  jsou jednou z nejvýznamnějších památek města Liberce. Jedná se o novorenesanční budovou městských lázní, postavenou v letech 1901-1902 podle projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga. Lázně si místní obyvatelé vyžádali svým zájmem o podobné zařízení a stavbu iniciovala a realizovala Liberecká spořitelna, prostřednictvím libereckého stavitele a architekta Adolfa Bürgera, k příležitosti oslavy 50. výročí panování císaře Františka Josefa I.

Budova lázní je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Po dokončení stavby byl 17. 3. 1902 provoz lázní zahájen. Rokem 1984 přestaly lázně sloužit svému původnímu účelu a k dispozici byly už jen služby provozované v prostorách budovy. V roce 1995 byly lázně prodány soukromému majiteli za 3 miliony Kč a pak ještě několikrát změnily majitele a od té doby budova bez potřebné údržby chátrala.
Město Liberec získalo lázně zpět ve veřejné dražbě v roce 2005 za 9 milionů Kč a postupně provedlo několik nejnutnějších oprav pro záchranu budovy. Ve městě dlouhá léta probíhala diskuse nad novým účelem budovy. V letech 2011-2013 proběhla rekonstrukce budovy za 360 milionů Kč financovaná z Evropských fondů s 15% spoluúčastí Libereckého kraje pro účely Oblastní galerie Liberec. Průběh rekonstrukce budovy dokumentoval speciální facebookový profil, který se transformoval v oficiální facebookový profil. Galerie se veřejnosti otevřela 28. 2. 2014. (zdroj: wikipiedie)
Kouzelná reklama na liberecké lázně z adresáře roku 1926.  Takže přátelé: koupání mužů a žen v bazéně ZÁSADNĚ oddělené (o sauně ani nemluvě!), kromě úterního rodinného koupání. (No jo, ale co když přijde víc rodin najednou, to si pak budou chlapi moct navzájem okukovat manželky? Tak asi v zájmu zachování mravnosti tam radši v úterý ani nechoďte.) Trvání jedné návštěvy: 45 minut včetně převléknutí, jinak přijdete o Badekartu. A jestli tomu dobře rozumím, můžete se objednat dopředu telefonicky na tel. čísle 548. (autor příspěvku Tomáš Cvrček)
Kouzelná reklama na liberecké lázně z adresáře roku 1926. Takže přátelé: koupání mužů a žen v bazéně ZÁSADNĚ oddělené (o sauně ani nemluvě!), kromě úterního rodinného koupání. (No jo, ale co když přijde víc rodin najednou, to si pak budou chlapi moct navzájem okukovat manželky? Tak asi v zájmu zachování mravnosti tam radši v úterý ani nechoďte.) Trvání jedné návštěvy: 45 minut včetně převléknutí, jinak přijdete o Badekartu. A jestli tomu dobře rozumím, můžete se objednat dopředu telefonicky na tel. čísle 548. (autor příspěvku Tomáš Cvrček)
Městské lázně (M.Gergelčík)
Městské lázně (M.Gergelčík)
(archiv Jiří Jan Kolner)
(archiv Jiří Jan Kolner)
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008
v roce 2008
2004 (archiv Jiří Jiroutek)
2004 (archiv Jiří Jiroutek)

Bruslení na Skopkově rybníku

(rok 1865 - fotografická reprodukce kresby)

Skupinový portrét nejvýznamějších místních osobností včetně hraběte Clam-Gallase. Rybník se nacházel v místech dnešního muzea.

(zdroj Kniha o Liberci)

cca 1870 (zdroj Severočeské muzeum)
cca 1870 (zdroj Severočeské muzeum)
Jasně no, muzeum, Masaryčka, není to poprvé zveřejněná fotka, ale něco se snad úplně neomrzí. A tenhle pohled je pro mě takový akurátní, až "vojensky" zarovnaná zeleň, čistota... (archiv Petr Ruprecht)
Jasně no, muzeum, Masaryčka, není to poprvé zveřejněná fotka, ale něco se snad úplně neomrzí. A tenhle pohled je pro mě takový akurátní, až "vojensky" zarovnaná zeleň, čistota... (archiv Petr Ruprecht)
(archiv Tomáše Macháčka)
(archiv Tomáše Macháčka)
archiv Karel Vlach
archiv Karel Vlach
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)

Severočeské muzeum 

Severočeské muzeum v Liberci patří mezi největší muzea v České republice. Založeno bylo v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Již v prvních letech své existence se podařilo shromáždit mimořádně bohaté sbírky prakticky ze všech zájmových oborů z vyspělých evropských zemí a zčásti také z Předního a Dálného východu. S ohledem na místní tradice severních Čech však největší pozornost patřila sklu a textilu. Zásluhou četných darů a pravidelných nákupů v aukčních domech a u významných starožitníků v celé Evropě se sbírkové fondy rozrůstaly natolik rychle, že si ještě v závěru 19. století vyžádaly po několikerém stěhování vlastní budovu. Ta byla postavena v letech 1897-1898 podle návrhu prof. Ohmanna z Prahy v romanticko-historizujícím stylu. Po stavební stránce propojuje typy sakrální a palácové architektury. Monumentální komplex doplňují replika renesanční věže liberecké radnice a přístavba tzv. měšťanského domu, připomínajícího původní měšťanskou zástavbu z konce 18. století. K dalšímu významnému rozšíření sbírek došlo v roce 1904, kdy muzeum získalo okolo 2 500 uměleckých děl z pozůstalosti čestného kurátora a štědrého mecenáše barona Heinricha Liebiega, významného libereckého průmyslníka. Od vzniku samostatného státu v roce 1918 až do II. světové války mělo muzeum stejný charakter. Po II. světové válce byly v rámci reorganizace   k muzeu přičleněny regionální sbírky ze zrušeného Vlastivědného muzea a Přírodovědného muzea v Liberci.

V přízemí budovy je umístěna expozice přírodovědy Liberecka, která přibližuje živou i neživou přírodu Libereckého kraje. Největší část je věnována Jizerským horám, další sekce seznamuje návštěvníky s přírodou Ještědského hřbetu, Frýdlantska a Českého ráje; opomenuta zde není ani příroda silně ovlivněná člověkem. Textové a fotografické výstavní panely jsou doplněny řadou malých dioramat s množstvím rostlin i živočichů. Expozici dominují dvě unikátní dioramata věrně zobrazující prostředí bučiny a rybníku i s jejich typickými obyvateli. Stálá expozice v prvním patře budovy zahrnuje evropský vývoj uměleckých řemesel od antiky do současnosti (tapiserie, sklo, keramika, porcelán, textil, knižní vazby, obecné a ušlechtilé kovy, cín, hodiny, šperky, nábytek, dřevořezby a fotografie). Přestože je v tomto přehledu zastoupeno více než 1 200 sbírkových předmětů, je to pouze nepatrná část celkového bohatství depozitárně uložených sbírek.

Bohaté sbírkové fondy obsahují špičkové kolekce především v uměleckých řemeslech - sbírka orientálních koberců je druhá největší v ČR, rovněž tak sbírka současné autorské tapiserie. Mimořádně cenné a početné jsou soubory koptských tkanin, historických gobelínů (v expozici SM visí i nejstarší vystavený gobelín v ČR), vyšívaných liturgických textilií, krajek, skla, porcelánu, uměleckého kování, cínu, plakátů, starých tisků atd. Bohatě jsou zastoupené i sbírky historické, etnografické a přírodovědecké. Významný je i soubor více než 160 tisíc negativů, z nichž nejstarší jsou datovány kolem roku 1860. Celkový počet uchovávaných sbírkových předmětů přesahuje 700 tisíc kusů. Nejzajímavejší předměty postupně zpřístupňujeme prostřednictvím portálu esbirky.cz. Ve třech výstavních sálech a venkovním atriu (tzv. rajské zahrádce) bývá ročně realizováno okolo 10 výstav, většina z nich právě ze sbírek uložených v muzeu.

Součástí budovy Severočeského muzea je také rekonstruovaná renesanční věž bývalé liberecké radnice (ta byla postavena v letech 1599 -1603 podle plánů italského stavitele působícího ve Zhořelci, Marca Antonia de Lancio, zvaného též Spazi). Základní kámen budovy Severočeského muzea pochází ze základů uvedené renesanční věže zbořené spolu s radnicí roku 1893 po dostavbě nové, tedy nynější radnice.

Výška: 41 m                                                                                                         Ochoz ve výšce (horní hrana zábradlí): 30,43 m                                              Počet schodů: 174

(zdroj: Severočeské muzeum Liberec)

Severočeské muzeum zdobí naše město od roku 1898 a naštěstí se exteriér nemění. Uvidíme, co pro nás připraví modernizace interiéru (foto z roku 1900 a 2001)(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)
Severočeské muzeum zdobí naše město od roku 1898 a naštěstí se exteriér nemění. Uvidíme, co pro nás připraví modernizace interiéru (foto z roku 1900 a 2001)(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)
Liberec, (Reichenberg), Nordböhmischen Museum, 1908 (archiv Evžen Šimek)
Liberec, (Reichenberg), Nordböhmischen Museum, 1908 (archiv Evžen Šimek)
Reichenberg 1899. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg 1899. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Byly časy, kdy ul. Vítězná ještě nebyla Vítězná. Přesněji, kdy nebyla vůbec. (zdroj  Fotosbírka SOkA Liberec)
Byly časy, kdy ul. Vítězná ještě nebyla Vítězná. Přesněji, kdy nebyla vůbec. (zdroj Fotosbírka SOkA Liberec)
kolem roku 1900 - změny názvu: Radetzky Straße -  Radeckého ulice - Realschulstraße - Gehart Hauptmann Straße - Rooseveltova ulice - ulice 1. máje a od 1.9.1962 Vítězná ulice (archiv J. A. Pivrnec‎)
kolem roku 1900 - změny názvu: Radetzky Straße - Radeckého ulice - Realschulstraße - Gehart Hauptmann Straße - Rooseveltova ulice - ulice 1. máje a od 1.9.1962 Vítězná ulice (archiv J. A. Pivrnec‎)

Proměny třídy císaře Josefa (Masarykova třída) mezi roky 1895 a 1905

Od svého vzniku představovala dnešní Masarykova třída důležitou součást městské osy, probíhající od nádraží přes střed města do Lidových sadů. Ještě v šedesátých letech 19.století však vedla směrem k Jizerským horám přes Sedmidomky pouze úzká neupravená polní cesta. Název Sedmidomky se odvozuje od toho, že zde stálo zpočátku jen sedm obydlí pro dělníky panské lesní správy. Jeden domek (čp. 1275-I) v zatáčce tramvaje na konci Riegrovy ulice existuje dodnes. Liberečtí občané sem velice rádi chodili na procházky a v neporušených lesích okolo malebného údolí Jizerského potoka hledali klid a osvěžení. Oblíbenost Sedmidomků se ještě zvýšila, když zde byl zřízen park s výletní restaurací a přístupová polní cesta nově upravena na šířku 7,6 m a osázena stromořadím. V této podobě zůstala až do roku 1879, kdy byla po výstavbě rozšířena na 16 metrů a opatřena chodníkem s dvojitou alejí lip a javorů. Současně byla přejmenovaná na třídu Císaře Josefa.
Těžištěm vilové Zástavby v Sedmidomcích i okolí se stala urbanisticky neobyčejně důležitá křižovatka dnešní Masarykovy třídy a Vítězné ulice. Podle velkorysého záměru vídeňského urbanisty zde během let 1890-1902 vyrostly výstavné budovy uměleckoprůmyslového muzea, obchodní a živnostenské komory a městských lázní, tři vynikající stavební díla, řemeslně dokonale zpracovaná libereckými firmami. Velkorysou urbanistickou myšlenku ještě umocnily dvě dominanty uzavírající po obou stranách průhled Vítěznou ulicí: věž kasáren a budova školy na dnešní Husově třídě (z roku 1914).
Souběžně s významnými budovami na křižovatce Masarykovy a Vítězné ulice byla zahájena výstavba nové čtvrti na plochách za muzeem směrem k Sedmidomkům. Mírně svažité území o rozloze více než 60 hektarů, ohraničené dnešními ulicemi Dvořákovou, Zborovskou, Lesní a Masarykovou, bylo rozděleno klasicistním způsobem na pravoúhlé bloky s parkovým náměstím uprostřed (dnešní Sukovo). Během let 1885-1901 zde vyrostla zahradní čtvrť rodinných domů pro jednu i více rodin.   Při budování promenádní cesty (Masarykovy třídy) bylo třeba překonat značné terénní výškové rozdíly, hlavně hluboké koryto Jizerského potoka, jenž ji podtéká v místech dnešního výstaviště. Několik metrů vysoký násep pokračoval až za křížení s dnešní Vítěznou ulicí. Napravo od ní je Skopkův rybník a vedle se rozkládá botanická zahrada. Spolek Přátel přírody plánoval i úpravu strmých svahů po levé straně Jizerského potoka, kde měl vzniknout rozsáhlý park protkaný pohodlnými chodníky s oddychovými koutky, v jehož centru, na pahorku nad dnešním areálem vysoké školy, se počítalo se stavbou galerie. Všechny tyto záměry ovšem přerušila první světová válka.

(zdroj: Kniha o Liberci)

1899 (archiv Petr Šašek)
1899 (archiv Petr Šašek)

SEVEROČESKÉ PRŮMYSLOVÉ MUZEUM

V roce 1894 došlo k založení Obecně prospěšné stavební společnosti v čele s architektem Ernstem Schäferem, která začala budovat novou vilovou čtvrť na pravoúhle rozpracovaných pozemcích za tehdejší botanickou zahradou, rozkládající se v místech pozdějšího muzea.

I když následující pohlednice zachycuje celkovou zástavbu čtvrti, zaujme především muzejní budova, zakrýtá ještě lešením. Pro komplikace s projektantem Friedrichem Ohmannem musel prováděcí plány dokončit berlínský architekt Hans Griesebach. V letech 1897-98 je realizovala liberecká stavební firma Gustav a Ferdinand Mikschové. K slavnostnímu otevření muzea došlo 18. prosince 1898 .

V nové muzejní budově připadla zadní část, postavená v duchu klasicistního libereckého domu, pro sbírky nově založeného vlastivědného oddělení, jehož součástí se stala světnice libereckého soukeníka. Otevřením vlastivědné expozice se sice muzeum poněkud vzdálilo původnímu poslání, získalo však těsnější vztah k místnímu prostředí a jeho sbírky stály ve vyváženém vztahu ke kmenovému sbírkovému fondu .

Pohled do historických expozic severočeského průmyslového muzea v roce 1898

V prvním poschodí byly prezentovány uměleckoprůmyslové sbírky, rozdělené podle použitých materiálů. V závěrečné osmiboké místnosti se až do roku 1906 nacházela kolekce soudobého secesního umění. Sem i do dalších sálů jižního a západního traktu byla pak nainstalována sbírka z odkazu Heinricha Liebiega. Takto uspořádané muzeum bylo otevřeno v rámci Výstavy českých Němců 1906 a instalace vydržela až do začátku druhé světové války. Přízemní prostory okolo hlavního sálu zaplňovaly sbírky užitého umění uspořádané podle slohových období, v tomto případě baroka a rokoka, a na dolním snímku renesance a gotiky, instalované na chodbě, jejíž okna vedou do vnitřního,       tzv. rajského dvora.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Stavba muzea a jeho zadní strana v roce 1898

Před rozestavěnou budovou vidíme dosud stát boudy původního koupaliště. (Skopkův rybník)

Východní stranu muzejního komplexu uzavírá napodobenina typického libereckého měšťanského domu z 18. století, pro nějž měl údajně tvořit vzor dům čp.36 - I na náměstí Českých bratří, který padl za oběť výstavby secesní budovy banky. (zdroj Kniha o Liberci)

Severočeské muzeum

Rok 1899 - pohled na právě dokončenou stavbu

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Dva pohledy na Vítěznou ulici z věže muzea

 (před rokem 1910 a 1915)

Během několika let se tehdejší třída Císaře Josefa i celé okolí proměnilo k nepoznání. Radeckého ulice (Vítězná) se protáhla až k dnešní Husově třídě a odpojily se od ní čtyři odbočky. Už kolem roku 1910 byly prakticky všechny okolní plochy úplně zastavěny. Snímek dobře dokládá, že Vítězná ulice měla zpočátku promenádní charakter. Podobně jako třída Císaře Josefa (Masarykova) byla osázena dvojitou alejí. Její důležitost podtrhlo zřízení v pořadí čtvrtého libereckého poštovního úřadu v domě na rohu nynější Gorkého ulice (čp.649-I), naproti němuž stával pomník Theodora Körnera. (zdroj: Kniha o Liberci)

archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Liberec, lázně. Pohlednice prošlá poštou v roce 1926. (archiv Kamil Syrovátka)
Liberec, lázně. Pohlednice prošlá poštou v roce 1926. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Radetzkystrasse. V pozadí jsou vidět budovy dolních kasáren. Pohlednice prošlá poštou, ale nedatována.(archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg - Radetzkystrasse. V pozadí jsou vidět budovy dolních kasáren. Pohlednice prošlá poštou, ale nedatována.(archiv Kamil Syrovátka)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
foto Josef Zušťák 2020
foto Josef Zušťák 2020
Hlavní zasedací sál na archivním snímku  LIEBIEG, Theodor. Die Handels- und Gewerbekammer in Reichenberg: Ein Überblick über ihren Wirkungskreis und ihre Einrichtungen. Reichenberg: Handels- und Gewerbekammer 1938
Hlavní zasedací sál na archivním snímku LIEBIEG, Theodor. Die Handels- und Gewerbekammer in Reichenberg: Ein Überblick über ihren Wirkungskreis und ihre Einrichtungen. Reichenberg: Handels- und Gewerbekammer 1938
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla

Obchodní a živnostenská komora

Obchodní a živnostenská komora v Liberci, vzniklá roku 1851, sloužila jako společná platforma podnikatelům v německojazyčném území severních Čech mezi Teplicemi a Králíky. Vzhledem k vysoké míře industrializace tohoto území byla nejvýznamnější institucí svého druhu v celé zemi. Její důležitost dále rostla během celé II. poloviny 19. století spolu s mohutným rozmachem průmyslu na území, které jí bylo svěřeno.

K vyjádření významu komory mělo posloužit i reprezentativní sídlo na hlavní křižovatce tehdejší nejmódnější liberecké čtvrti, zvané tehdy Cottage (kolem dnešních ulic Horské a Masarykovy). V letech 1898-1900 byl postaven rozsáhlý palác v eklektickém stylu, kombinující prvky historických slohů s nastupující secesí. Spolu s museem a lázněmi, které obklopily křižovatku dnešních ulic Masarykova a Vítězná na dalších nárožích, vytvořila monumentální prostor, názorně ukazující vývoj veřejných staveb v českoněmeckém prostředí přelomu 19. a 20. století. Museum komora přímo financovala jako své zařízení.

Své sídlo užívala obchodní a živnostenská komora až do svého zrušení roku 1948. Budova poté sloužila jako poliklinika, po roce 1990 transformovaná na sídlo soukromých ordinací.

Rozsáhlá budova liberecké Obchodní a živnostenské komory byla postavena naproti muzeu v letech 1899 - 1901 v duchu saské renesance podle plánů architektů Franze Brantzkyho a Martina Remgese z Kolína nad Rýnem. Řešením vnitřních interiérů byl pověřen architekt Karl Lederle z Freiburgu im Breisgau, v té době asistent libereckého Severočeského průmyslového muzea.

Obchodní a živnostenská komora sídlila zprvu v domě čp. 6-I na Staroměstském náměstí (dnešní Dr. E. Beneše) a po dostavbě nové radnice přesídlila do jejích prostor. Stísněné zázemí vyvolalo snahu zajistit si vlastní reprezentativní budovu odpovídající postavení komory, která ve své době patřila k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku. Magistrát věnoval na stavbu dlouhý, leč poměrně úzký pozemek naproti muzeu a novostavbě tak nic nestálo v cestě. Na stavbu byla vypsána mezinárodní soutěž a na prvním místě se umístil návrh "Mickosch" od Franze Brantzkyho a Martina Remgese z Kolína nad Rýnem, který byl vybrán k realizaci. Třípodlažní objekt na půdorysu široce otevřeného písmene U má hlavní vstup obrácený do Masarykovy třídy a chrání ho mohutný kamenný balkón na třech sloupech, nad nímž jsou půlkruhová okna někdejší zasedací síně. Na exteriéru i interiéru je patrná nastupující secese, ačkoliv stále dominuje severská neorenesance. Komoře sloužila budova až do roku 1948, kdy zde začal působit Krajský národní výbor, který po zrušení libereckého kraje vystřídala dětská poliklinika a Okresní ústav národního zdraví. Liberecká realizace představuje spolu s opavskou budovou Obchodní a živnostenské komory od Leopolda Bauera nejhonosnější a nejhodnotnější objekt svého druhu v celé České republice.

.

Původně sahala stavba jen ke středovému rizalitu. Teprve později došlo k rozšíření budovy směrem ke kasárnám.

(zdroj: Karel Čveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,  Ivan Grisa, dle K. Kuča: Města a městečka..., 3. díl, Libri 1998)

Budova obchodní a živnostenské komory (dnes poliklinika) v roce 1903 a 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)
Budova obchodní a živnostenské komory (dnes poliklinika) v roce 1903 a 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Vilová čtvrť kolem muzea

Panorama vilové čtvrti v době, kdy se právě stavěly lázně (tedy asi rok 1900).  Zdroj: Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes, Band I., 1903-1904 (Tomáš Cvrček, upravil Honza Keokotah)
Panorama vilové čtvrti v době, kdy se právě stavěly lázně (tedy asi rok 1900). Zdroj: Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes, Band I., 1903-1904 (Tomáš Cvrček, upravil Honza Keokotah)
1906
1906
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
Vilová čtvrt v okolí Severočeského muzea v roce 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Vilová čtvrt v okolí Severočeského muzea v roce 2001 (zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
1919 (zdroj:beta.lot-tissimo.com/de)
1919 (zdroj:beta.lot-tissimo.com/de)
ul.Generála Píky - vila v roce 1926 a 2019 (M.Gergelčík)
ul.Generála Píky - vila v roce 1926 a 2019 (M.Gergelčík)
Vilová čtvrť nad muzeem kolem roku 1910 a 2001 Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555
Vilová čtvrť nad muzeem kolem roku 1910 a 2001 Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555
Mozartova ulice
Mozartova ulice
Vítězná ulice (M.Gergelčík)
Vítězná ulice (M.Gergelčík)
Křižovatka na Štefanikově náměstí ulic Vítězné a Mozartově v roce 1906. Nad Vítěznou ulicí je vidět silueta Domu města Liberce, stojícího na začátku areálu Výstavy českých Němců
Křižovatka na Štefanikově náměstí ulic Vítězné a Mozartově v roce 1906. Nad Vítěznou ulicí je vidět silueta Domu města Liberce, stojícího na začátku areálu Výstavy českých Němců
Dvořákova 626/5 (M.Gergelčík)
Dvořákova 626/5 (M.Gergelčík)
archiv Josef Šorm
archiv Josef Šorm

Textilní výzkumný a kondiční ústav v Liberci v roce 1938

Ústav byl založen roku 1925 a po šesti letech ho převzala OŽK. Od roku 1930 byl umístěn ve vlastní budově (čp.1181-I) v Heydukově ulici, přistavěné z boku k Ústavu pro zvelebování živností. Prováděly se zde technické, výzkumné a vědecké práce pro textilní i některá odvětví chemického průmyslu. K dispozici byly laboratoře mechanicko-technická (na snimku), mikroskopická se zařízením pro mikrofotografii, optická s ultralampami pro měření obsahu bělosti a barev s fotoelektrickým přístrojem a tři chemické. Dále zde byla místnost pro elektrolýzu a kondiční místnost se čtyřmi kondičními přístroji. Vybavení bylo doplňováno a mělo velmi dobrou technikou úroveň. Přikoupeno bylo kompletní zařízení rentgenové laboratoře k vyšetřování jemné struktury a dále zařízení chemickotechnologické laboratoře s pokusnými přístroji k studování procesů při barvení a praní. Podle vlastního konstrukčního návrhu zaměstnanců byl zařízen automaticky pracující klimatický prostor pro nejpřesnější průzkum textílií. K studiu sloužila bohatá odborná knihovna. Činnost ústavu byla orientována jak na praktické práce pro potřeby textilního průmyslu, tak na vlastní výzkum a vývoj. Zkoumalo se chování látek při zušlechťování, vyšetřovaly se příčiny vad při výrobě textilního zboží a pořizovaly se speciální receptury. Dále se prováděly různé zkoušky materiálu, chemická analýza, technologický průzkum a stanovovaly se optimální pracovní postupy. Ústav se zabýval především určováním obchodní váhy textílií, což bylo důležité zejména pro odběratele textilních surovin a polotovarů, kteří tak docílili úspor při nákupu zboží s příliš velkou vlhkostí. Za zkoušku se vybíral poplatek, informace byly poskytovány zpravidla zdarma. Význam ústavu a rozsah jeho činnosti stoupal s rozvojem textilních technologií.  (zdroj Kniha o Liberci)

Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Husova třída i se školou, Universitní nám. budova B TUL, v té době Ústav pro zvelebování živností, blok domů Studentská, Čížkova, Hálkova,Skřivánek a Bendlova. Jestli jste si všimli, nestojí na Husovce tzv. Električáky ty byly postaveny 1939.(Fandíme Liberci)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
Tegetthoffstraße je dnes ulice Fučíkova. (zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)

Zajatí Turci na starém výstavišti v roce 1913

Liberec obyčejně pociťoval válečné události nepřímo. Nejinak tomu bylo v případě vzdálené balkánské války (1912 - 1913), jedné z předeher celosvětového konfliktu. Balkánské státy napadly Turecko oslabené bojem s Itálií, kterému tak zbyl v Evropě jen úzký pás země kolem Cařihradu. Spory mezi vítězi o ukořistěné území vedly ale téměř k další válce. Na snímku jsou Turci s důstojníky, kteří přešli za balkánské války na rakouské území, byli odzbrojeni a od 3.11.1912 ubytováni v Blažkově ulici.
V pozadí vlevo vidíme rozestavěnou budovu liberecké reálky (dnes ZŠ Husova ulice) a před ní vily kolem Radeckého (Vítězné) ulice. Plochy po výstavišti z roku 1906 byly až na skalnatý pahorek v pozadí zarovnány a užívány jako cvičiště a pro velká shromáždění. Po celou první republiku zde měl RSK (Reichenberger Sportklub) hřiště. Nyní tu je areál Technické univerzity. (zdroj Kniha o Liberci)

Ve vile  Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)
Ve vile Ing. Julia Hersche, který musel s rodinou Liberec opustit v září 1938, bydlel po záboru Sudet Konrád Henlein. Dodnes se ji říká Henleinova vila (foto šedesátá léta z archivu Petra Ruprechta)

V bývalé Henleinově vile na Husově třídě


bylo 8.9.1946 otevřeno Muzeum nacistického barbarství. V rámci hlavního dne manifestačního sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů se zahájení účastnili ministr informací V.Kopecký a ministr spravedlnosti P.Drtina. V suterénních místnostech byly mj. pankrácká sekyrárna, mučírna a hromadná cela terezínské Malé pevnosti. Na zmenšeninu čtvrtého dvora této nechvalně proslulé věznice se změnila zahrada. Muzeum bylo po vybudování autentické expozice Národního památníku Terezín uzavřeno 15.11.1964Pozn.

Vilu v Husově ulici si nechal postavit Julius Hersch - liberecký velkoobchodník s látkami. Henlein ji získal na konci 30. let. Když se pak stal místodržícím Říšské župy Sudety, byla bývalá výletní kavárna naproti přeměněna na strážnici oddílu SS, který Henleinovo sídlo hlídal.Konrád Heinlein - jeden z nejdůležitějších nacistů pocházel z Vratislavic, kde se narodil v roce 1898. Postupně se vypracoval v mocného muže - na vrcholu byl říšským komisařem a místodržícím pro celé Sudety a tedy i Liberec.Henlein si ale vilu moc neužil. 7. května 1945 zmizel z Liberce na území dobytého Američany, aby s nimi vyjednával. Nakonec byl zatčen u Lokte a uvězněn v Plzni, kde si podřezal žíly sklem z brýlí. Příběh vily tím ale nekončí.V bývalé Henleinově vile byly pak zřízeny jesle, později tu působila hygienická stanice.Zchátralou vilu koupil poté od státu liberecký podnikatel Martin Havlín a zahájil rozsáhlou

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Tábor na Husově třídě

Za války zřídili Němci v místech, kde je dnes areál Technické univerzity, lazaret. Z něj bylo v červnu 1945 vytvořeno Oblastní sběrné středisko Liberec (OSS) pro odsun. (zdroj Kniha o Liberci)

Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
Das Böhmen und Mähren-BuchVolkskampf und Reichsraum Das Böhmen und Mähren-Buch Heiss, Friedrich Prag: Volk und Reich Verlag, 1943
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)

Budova statního gymnázia


byla stavěna v roce 1917 jako druhá německá střední škola v Liberci. Po jejím dokončení sem bylo přenesení také české gymnázium, založené v roce 1919. Zpočátku chodili čeští studenti vedlejším vchodem, zatímco němečtí používali hlavní. Byly dokonce zabudovány příčky v přízemí a patře, prý aby nedocházelo k bitkám mezi studenty oběmou národností. Teprve v roce 1925 byly odstraněny. První ředitel českého gymnázia Josef Vinš přišel do Liberce z 1. státní reálky. V roce 1933 bylo reformní gymnázium změněno na reálné. Za okupace v budově sídlila správa říšské sudetoněmecké župy, po válce pak ONV a nakonec rektorát vysoké školy. (zdroj Kniha o Liberci)

(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě
(30. léta) v současné době součást Technické univerzity na Husově třídě
Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)
Husova ulice v roce 1935 a 2001 (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností,2001, nakladatelství 555)

ZŠ Husova (archiv Luboš Mencl, ZŠ Husova)


Roku 1913 byla na Husově třídě postavena nová budova německé dívčí školy, v níž začalo vyučování 5. ledna 1914. V roce 1934 se změnila na německé státní gymnázium. Roku 1945 zde byla zahájena výuka české měšťanské školy. Další změny: 1953 - přejmenování na 1. jedenáctiletou střední školu 1959 - zřízení osmileté střední školy 1960 - změna názvu na 14. ZDŠ v Liberci 1962 - zavedení výuky cizích jazyků (RJ ve 2. třídě, AJ ve 3. třídě po 4 hodinách týdně ) Škol. rok 1963/64 -zahájení výběrového přijímacího řízení do 3. ročníku jazykové třídy Od škol. roku 1968/69 - škola určena pro rozšířenou výuku jazyků od 3. ročníku ( zápis do 1. tříd už nebyl proveden) 1990 - zavedení němčiny jako dalšího cizího jazyka do výuky Ve škol. roce 1991/92 - povoleno zřídit pouze ZŠ s RVJ pro 3. - 9. třídy s podmínkou, že žáci nejazykových tříd dokončí školní docházku na zdejší škole, ve 3. a 5. třídě byla zahájena výuka francouzského jazyka Ve škol. roce 1995/96 - zrušena výuka ruského jazyka, škola získala certifikát Fakultní školy PF TU v Liberci Škol. rok 1996/97 - opět zavedena 9ti-letá školní docházka, vyučovalo se podle osnov základní školy s úpravou pro školy s RVJ 2005 - částečná rekonstrukce budovy (výměna oken a dveří) 2005/06 - otevřena první třída se zařazením výuky cizího jazyka - návrat k plně organizované škole 2007 - vybudování nového školního hřiště s umělým povrchem 2007/08 - zavedení ŠVP 2010 - 14 učeben kompletně vybaveno technikou pro interaktivní výuku

Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)
Průhled Husovou třídou k Jizerským horám. Vpravo budova střední školy, vlevo vstup do kojeneckého oddělení nemocnice. (Dobový popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). Dnes vpravo ZŠ, vlevo vstup do infekčního oddělení KNL. (Všichni Čermáci)

Vize stará 113 let.

Nerealizovaný návrh zástavby prostoru uvolněného po skončení Českoněmecké výstavy v Liberci od architekta Oskara Rösslera z roku 1907. Nejvýraznějším objektem okolo třídy Heinricha Liebiega (nyní Husova) měla být městská galerie. Oskar Rössler se do tváře Liberce zapsal svými návrhy textilní průmyslové školy v Jablonecké ulici (otevřena roku 1910) a státní reálné školy (nyní ZŠ na Husově ulici postavená v letech 1913-14) či jako autor některých vil v oblasti Liebiegova města (1923).

(zdroj: Severočeské muzeum v Liberci)

Husova třída

Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova třída 1950 (archiv Luboše Mencla)
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932  byla pro zchátralost zbourána
Husova ulice ....restaurace U Polního zámečku byla otevřena v roce 1854. Bylo to oblíbené místo schůzí spolků např. v roce 1864 byl zde ustanoven Dělnický vzdělávací spolek. V roce 1932 byla pro zchátralost zbourána
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Toto místo do dnešní doby výrazně změnilo svou tvář, přesto se dá celkem snadno poznat, kde že se to právě nacházíme...(archiv Martin Plešinger)
Husova ulice
Husova ulice
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
Internáty VŠST (TUL) kolem roku 1970
Husova u školy
Husova u školy
U Liebigovy vily
U Liebigovy vily
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou
Závody bývaly i ve Vratislavicích nad Nisou

LIBERECKÝ MOTOCYKLOVÝ OKRUH. 1946

Start motocyklové soutěže před školou na Husově ulici. Okruh vedl Klášterní a Jabloneckou ulicí k Textilaně, odtud po levém břehu přehrady a serpentinami ulice Svobody zpátky na Husovku, kde byla cílová rovinka. Závod se jel poprvé v roce 1946 v rámci akcí doprovázejících první velkou poválečnou výstavu s názvem Budujeme osvobozené kraje. Vedení trati ulicemi města nebylo příliš bezpečné, a když došlo při 12.ročníku (1966) ke střetu, který si vyžádal lidský život, byly další závody zrušeny.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000, archiv Všichni Čermáci)

Nároží ulice Husova a Svobody.
Nároží ulice Husova a Svobody.
U Kláštera
U Kláštera
5.5 1958
5.5 1958
21.5.1978
21.5.1978

Závod míru v Liberci

Start závodu na Husově třídě 5.5 1958 a etapový dojezd závodů míru (21.5.1978)

U zrodu cyklistického etapového závodu Praha - Varšava - Praha byl v roce 1948 také Liberec, kde končila 4.etapa.
První ročník odstartoval 1.května . Zúčastnilo se ho osm desítek závodníků šesti spřátelených zemí - ČSR, Polska, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Jugoslávie. Jednalo se o dva paralelně probíhající závody Varšava - Praha a Praha - Varšava. Z polského hlavního města dojeli závodníci do Jelenie Góry, odkud vedla čtvrtá etapa přes Tanvald a Jablonec do Liberce (82 km). Ve stoupání před novosvětským průsmykem získala rozhodující náskok skupina tří československých jezdců Veselý, Bohdan a Cibula, která v tomto pořadí projela cílovou páskou na Husově třídě. Vrchovatou míru smůly si vybral František Šťastný, později známý motocyklový závodník, který v Tanvaldu zlomil řídítka a dojel na posledním 61.místě. Při průjezdu cílem mu vběhl pod kolo malý chlapec a Šťastný musel být po pádu převezen do nemocnice, ale druhého dne nastoupil na start.
Pro účastníky závodu uspořádal ÚNV slavnostní večeři v hotelu Zlatý lev, kde byli ubytováni. Druhého dne převzali nejlepší cyklisté na radnici čestné ceny. V půl jedné pak odstartoval předseda ÚNV Miloš Nykendaj poslední etapu do Prahy (203 km). Legendárnímu Františku Veselému nestačila ani tři etapová vítězství na celkové vítězství (skončil pátý za Cibulou a závod vyhrál o rok později), které si vybojoval Jugoslávec Prosinek. V družstev vyhrálo Polsko před ČSR.

Od roku 1952 se k etapovým městům Praze a Varšavě přidal Berlín a podnik dostal název Závod míru. Liberec byl etapovým městem ještě šestkrát (1964, 1966, 1967, 1971,1978, 1996). Trasa sedmé etapy 31.ročníku, Z níž je druhý záběr, vedla kolem celého města a na závodníky čekala rychlostní prémie v Kubelíkově ulici a horská prémie u České chalupy na Rudolfově. Dojezd byly na městském stadioně, kde se před zraky 20-30 000 diváků konala sportovní odpoledne. Často však cyklisté i publikum okusili, jak mohou liberecké lijáky pokazit náladu.

(zdroj Kniha o Liberci)

Betonování Husovy třídy (1930)

V roce 1930 začala modernizace povrchu libereckých vozovek. Vedle asfaltu se jako nový materiál objevuje i beton.v tomto roce bylo vybetonováno 19322 m² silnic: Štefánikovo náměstí, část Husovy třídy a kus Jablonecké ulice za Textilanou. Práce byly zadány pražské firmě N.Rella a Neffe, se kterou ale nebyly dobré zkušenosti, neboť městské radě došla stížnost na špatnou kvalitu betonářských prací jak na Husově třídě, tak na Štefánikově náměstí. Hrozilo dokonce nebezpečí dopravních nehod. Firma reklamaci uznala a ještě v záruční době provedla nápravu. Tím ale potíže neskončily. Ještě v září 1937 si na radnici stěžoval armádní dodavatel sukna Adolf Jakob, že po úpravách ulice U jeho domu (čp.939-I) nemá voda po dešti kam odtékat. V únoru 1935 upozorňoval Městský dopravní podnik, že zadní nevybetonovaná část Strossovy vily až k hranicím Harcova je ve špatném stavu a potřebuje rozšířit a žádal, aby tento úsek nechalo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané vydláždit. Betonový povrch Husovy ulice zmizel pod asfaltem v šedesátých letech. (Kniha o Liberci)

Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904
Pohled od Husovy ulice na okolí muzea v roce 1904

Vilová čtvrť pod Husovou ulicí v roce 1906 a 2001......Vrbova ulice

Svah směrem k Masarykově třídě na počátku 20.století protnula vzhůru k Husově třídě Vítězná (tehdy Radeckého), okolo které, a posléze i okolo z ní do stran vybíhajících ulic , se začaly začít honosné rodinné vily. Zde si také roku 1908 postavil ve Vrbové ulici vlastní vilu architekt Max Kühn v duchu libereckého klasicismu.
Poklid zástavby narušilo v 70. a 80.letech rozšíření areálu LVT do zahrad na úpatí zmíněného svahu. Pavilon A dnes v nepouzivatelnem stavu pozvolna chátrá a mizí v zeleni, zatímco starou vilovou zástavbu diplnily ve Vrbově ulici (po polovině devadesátých let) dva obytné domy, nazvané Brusel a Barcelona.(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)

Vrbova ulice před sto lety a 2020
Vrbova ulice před sto lety a 2020
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)
1910 (zdroj: beta.lot-tissimo.com/de)

Ulice Jana Vrby

před rokem 1920

Počátkem 20.století byly zastavovány i poměrně svažité plochy mezi dnešní Masarykovou a Husovou třídou. Výstavné vily vyrostly také podle Vrbovy ulice, kde byla roku 1901 na nároží postavena firmou Gustav a Ferdinand Mikschové novobarokní vila čp.715 - I (vpravo) pro obchodníka Antona Perzinu. V obou patrech má prostorné byty o čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím. Naproti ní, poněkud výše, si postavil roku 1903 vilu čp. 785 - I továrník Josef W. Ginzel. V novorenesančním slohu a s využitím hrázděného zdiva v podkroví ji projektoval i provedl Gustav Habel z Liberce. Také zde jsou v obou hlavních podlažích velké čtyřpokojové byty s bohatým příslušenstvím.
Ve značném odstupu nad nimi umístil na jižní straně ulice svou vilu čp. 796-I architekt Max Kühn, autor projektů řady významných budov v Liberci. Obytné místnosti byly v přízemí, ložnice v podkroví. Stavba provedena roku 1907 podle vlastního Kühnova návrhu stavitelem Alfredem Hübnerem patří k nejpůvabnějším secesním rodinným vilám ve městě. Těsně za Kühnovým domem vystupuje část střechy další pěkné rodinné vily čp. 851 - I. Je to také přízemní budova s podkrovím v mandsardové střeše. Projektovali ji v novobarokním slohu architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, v roce 1911 ji postavil liberecký stavitel Adolf Horn. Pohledové ukončení ulice dotvoříla roku 1920 budova gymnázia (dnes součást Technické univerzity).

(zdroj Kniha o Liberci)

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Nemocnice byla založena z veřejné sbírky a nazvaná po arcivévodovi Štěpánovi. Základní kámen byl položen 19.dubna 1845. Zedníci pod vedením stavitele A. Holuba pokračovali velmi rychle, takže závěrečný kámen hrubé stavby mohl být položen už za několik měsíců 29.srpna 1845. Dokončovací práce a vybavení se ale protáhlo tak, že nemocnice byla otevřena teprve 1.dubna 1848.
V suterénu byly kuchyně, prádelna, sklady, lednice a sklepy. V přízemí se nacházela ambulance, chirurgické oddělení se 16 lůžky ve 4 pokojích, návštěvní místnost, ubytovna ošetřovatelek, dále byt domovníka a různé sklady. V prvním patře byla ústavní kaple zasvěcená sv.Václavu a 6 pokojů s 36 lůžky (napůl pro muže a pro ženy), v druhém byly malé mansardové pokoje určené pro případné rozšíření nemocnice. Nad kaplí byla malá zvoníčka. Každé oddělení mělo vlastní kuchyňku pro ohřívání jídel. Zařízení pokojů bylo velice prosté: dřevěná lůžka s regulovatelnou výší podhlavníku a modrobílými plátěnými záclonkami oddělujícími nemocné, jeden noční stolek, stůl, židle a litinová kamna.
Správu nemocnice vedlo představenstvo. Byla financována z poplatků, které platili pacienti vždy předem (za chudé tak činila jejich domovská obec), dále z úroků fondů a nadací, výnosů z různých zábav, darů a také z poplatků za použití pohřebního vozu.
Liberečtí občané si mohli za měsíční dávku 5 krejcarů zajistit právo na ošetření v nejnižší třídě. Ze 147 pacientů, kteří byli přijati během prvního roku provozu, byla však takto pojištěna jen jedna třetina.
Už za několik let nemocnice nedostačovala a musela být rozšířena. Roku 1865 byla prodloužena po straně přestavbou psychiatrického oddělení a po devíti letech i na opačné straně, podél dnešní Husovy třídy, kde bylo umístěno dalších deset lůžek a kanceláře s vlastním, dnes už zazděným vchodem.(zdroj Kniha o Liberci)
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
 na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
1906
1906
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv -  Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.

Kristiánova ulice v roce 2016

Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek

Tak už Kristiánova ulice mizí.

foto Alena Veitová Gürtlerová‎ 30.6.2020 a Zdeněk Mazánek 3.7.2020


Kristiánova ulice pod nemocnicí v Liberci. Ještě před měsícem, když jsem šel kolem, tam stály všechny domy, byť už dlouho jako ruiny. Od minulého týdne se bourá, dva zmizely, třetí ještě odolává. V budoucnu zde vznikne nový pavilon nemocnice. (Zdeněk Mazánek)


Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek
S Libereckým krajem jsme zase o krok blíže k zahájení výstavby nového pavilonu Krajské nemocnice Liberec.
Letos v dubnu jsme dostali územní rozhodnutí a již probíhá demolice 3 starých budov v Kristiánově ulici. 😀
Dokončení stavby plánujeme v roce 2024 a většinu nákladů by měl zaplatit Liberecký kraj (asi 2 miliardy Kč). Město Liberec se bude podílet částkou okolo 80 mil.Kč. (11.7.2020 Jaroslav Zámečník)
 Vojín Menzel píše z vojny (10. ledna 1907):  "...in Harzdorf(?) bei guten Humor(?) verbracht, habe oft die Tage an dich gedacht und auch oft wird von dir hier gesprochen. Deiner Waffenrock ist noch bei mir in Aufbewahrung und ich werde denselben gelegentlich mit nach Harzdorf zu deinen lieben Bruder nehmen. Neues ist sonst nichts von hier! In der Hoffnung auf eine baldige Antwort sei herzlichst gegrüßt von deinen Freund  !Noch 596 Tage! Otto Menzel"  "...strávené v Harcově v dobré náladě, často jsme na Tebe v ty dny mysleli a i tady se o tobě často mluví. Tvůj kabátec uniformy je pořád u mě v úschově a až se naskytne příležitost, tak ho vezmu tvému drahému bratrovi do Harcova. Nového tu jinak není nic. V naději na brzkou odpověď tě co nejsrdečněji zdraví Tvůj přítel  !Už jen 596 dní! Otto Menzel" (Přeložil Tomáš Cvrček)
Vojín Menzel píše z vojny (10. ledna 1907): "...in Harzdorf(?) bei guten Humor(?) verbracht, habe oft die Tage an dich gedacht und auch oft wird von dir hier gesprochen. Deiner Waffenrock ist noch bei mir in Aufbewahrung und ich werde denselben gelegentlich mit nach Harzdorf zu deinen lieben Bruder nehmen. Neues ist sonst nichts von hier! In der Hoffnung auf eine baldige Antwort sei herzlichst gegrüßt von deinen Freund !Noch 596 Tage! Otto Menzel" "...strávené v Harcově v dobré náladě, často jsme na Tebe v ty dny mysleli a i tady se o tobě často mluví. Tvůj kabátec uniformy je pořád u mě v úschově a až se naskytne příležitost, tak ho vezmu tvému drahému bratrovi do Harcova. Nového tu jinak není nic. V naději na brzkou odpověď tě co nejsrdečněji zdraví Tvůj přítel !Už jen 596 dní! Otto Menzel" (Přeložil Tomáš Cvrček)

Horní kasárna

v roce 1913 - a dnes

. Tenkrát to bylo na vidrholci za městem, dnes uprostřed vilové zástavby (autor Tomáš Cvrček)

Horní kasárny na Žižkově náměstí před rokem 1915

Pro vzrůstající počty vojska rakouskouherské armády byla v letech 1911 až 1912 postavena dnešní "horní kasárna" nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umisťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti. Kasárenské objekty tvoří osm budov rozestavěných kolem obdélníkového nádvoří o stranách 150 x 46 metrů. Do všech objektů byla zavedena elektřina a vodovod, byl zde štáb, ubytovna poddůstojníků, světnice pro mužstvo, stáje pro koně a věznice. Objekty kasáren jsou ukázkou pozdně secesní architektury. Projektovali je Rudolf Šimon a Adolf Kaulfers, postavili liberečtí stavitelé Adolf Horn, Alfred Hübner, Ernest Schäfer a Anton Wolf. V čele na straně k městu, byla umístěna vstupní budova štábu, zdůrazněná věžičkou. Před ní bylo upraveno prostorné náměstí pojmenované po malíři Albrechtu Dürerovi (dnes Žižkovo), které bylo ve třicátých letech téměř zastaveno třemi řadovými najemnými domy. Pod ním je na snímku dosud nastavěná Údolní ulice.

Název "Kasárna Jana Žižky" pochází až z období po druhé světové válce.

(zdroj 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany)

Horní kasárny na Žižkově náměstí před rokem 1915
Horní kasárny na Žižkově náměstí před rokem 1915
Horní kasárna
Horní kasárna
Horní kasárna
Horní kasárna
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Horní kasárna před sto lety a dnes
Horní kasárna před sto lety a dnes
Žižkovo náměstí a horní kasárna před sto lety a 14.5.2020
Žižkovo náměstí a horní kasárna před sto lety a 14.5.2020
Reichenberg - horní kasárna. Zde jsem v 70.letech 2 roky sloužil. Ve vyšší budově v levo byl útvar spojařů, v prostřední budově byl hlavní vchod a vojenské vězení, v budově v pravo byl umístěn část štábu dělostřelecké brigády z Č. Budějovic. Silniční vojsko sídlilo v dalších budovách uvnitř areálu. Pohlednice prošlá poštou v roce 1916. (Kamil Syrovátka)
Reichenberg - horní kasárna. Zde jsem v 70.letech 2 roky sloužil. Ve vyšší budově v levo byl útvar spojařů, v prostřední budově byl hlavní vchod a vojenské vězení, v budově v pravo byl umístěn část štábu dělostřelecké brigády z Č. Budějovic. Silniční vojsko sídlilo v dalších budovách uvnitř areálu. Pohlednice prošlá poštou v roce 1916. (Kamil Syrovátka)
Liberec - horní kasárna. Dělostřelci měli v této budově tradici, sídlili zde i v 70. letech minulého století. V komplexu budov vpravo sídlilo silniční vojsko, pod budovou byl rozsáhlý autopark, kde většinu techniky obhospodařovala mostní rota. Foceno ve směru od ulice Letců. Pohlednice prošlá poštou v roce 1925. (Kamil Syrovátka)
Liberec - horní kasárna. Dělostřelci měli v této budově tradici, sídlili zde i v 70. letech minulého století. V komplexu budov vpravo sídlilo silniční vojsko, pod budovou byl rozsáhlý autopark, kde většinu techniky obhospodařovala mostní rota. Foceno ve směru od ulice Letců. Pohlednice prošlá poštou v roce 1925. (Kamil Syrovátka)

Střelnice (kolem roku 1870)

Fotografie W.F.Jantsche zachycuje objekt střelnice, které jsme podle reliéfu krajiny lokalizovali do míst dnešních dolních kasáren. V pozadí vidíme dosud nezalesněné koryto Jizerského potoka, nad ním táhlé holé návrší, kde dnes stojí budovy TU, a zcela na obzoru za praporem vrch Kovadlina. Hlavní budova pod krematoriem sloužila v té době již jen reprezentačním účelům.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

(archiv J.Hůlky)
(archiv J.Hůlky)
cca 1920 (archiv Jana Zahurancová) Jak je vidět vojenský špitál tu měl tradici, v letech 1970 - 72 jsme sem docházeli na marodku z horních kasáren. (komentář Kamil Syrovátka)
cca 1920 (archiv Jana Zahurancová) Jak je vidět vojenský špitál tu měl tradici, v letech 1970 - 72 jsme sem docházeli na marodku z horních kasáren. (komentář Kamil Syrovátka)
archiv Jaroslav Hůlka
archiv Jaroslav Hůlka

Dolní kasárna - kasárna 6. října

V letech 1891 - 1893 byla postavena současná "dolní kasárna" nazývaná Kaiser Franz Josef Infanterie Kaserne (Kasárna císaře Františka Josefa) sloužící potřebám pěchoty a polních myslivců, kteří byli v rakouské armádě organizováni od roku 1801 jako lehká pěchota. Sídlil v nich 94. pěší pluk rakousko-uherské armády, od října 1920 do 3. 10. 1938 pěší pluk 44 československé armády. Bylo v nich umístěno i posádkové velitelství.

Celý komplex dolních kasáren byl původně tvořen souborem osmi budov a čtyř menších. Dominantou je novorománská budova štábu zdůrazněná čtyřbokou věží. Kasárenské budovy postavilo sdružení libereckých stavitelů podle projektu tehdejšího říšského ministerstva války a městského architekta Adolfa Kaulferse.
Pro zlepšení obranné sestavy pěšího pluku 44 byly s nárůstem krize koncem třicátých let do Liberce přemístěny 29. a 30. strážný prapor a 2. samostatná strážní rota. Záborem pohraničí 8. 10. 1938 vstoupily do Liberce útvary německého Wehrmachtu a zabraly horní i dolní kasárna. Od října 1945 byl pěší pluk 44 přejmenován na 30. pěší pluk.
Název "Kasárna 6. října" byl udělen pravděpodobně v roce 1947. Během tzv. Karpatsko-Dukelské operace v době 2. světové války vstoupily československé jednotky poprvé na československé území 6. října 1944. Tento den se v minulém období slavil jako Den československé armády.

Pozn. Karpatsko - Dukelská operace

(8. 9. - 1. 11. 1944)

Cílem operace měl být rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání. Pod velením generála Jana Kratochvíla byl do bojů na Dukle nasazen i 1. československý armádní sbor v SSSR, jež byl součástí 38. armády generála Moskalenka. Generál Kratochvíl byl později odvolán z postu velitele a na jeho místo byl jmenován generál Ludvík Svoboda.
Ofenzíva byla zahájena 8. 9. 1944 a o den později vstoupili do bojů i českoslovenští vojáci. Více než dva měsíce sváděly československé jednotky v obtížném terénu krvavé boje (boj o kótu 543, dobytí města Dukla), které působily československým i sovětským jednotkám těžké ztráty. Boje trvaly až do 15. 11. 1944. Českoslovenští vojáci poprvé vstoupili na československé území a ovládli Dukelský průsmyk 6. října 1944.

Horní kasárna - kasárna J. Žižky

Pro vzrůstající počty vojska rakouskouherské armády byla v letech 1911 až 1912 postavena dnešní "horní kasárna" nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umisťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti. Kasárenské objekty tvoří osm budov rozestavěných kolem obdélníkového nádvoří. Do všech objektů byla zavedena elektřina a vodovod, byl zde štáb, ubytovna poddůstojníků, světnice pro mužstvo, stáje pro koně a věznice. Objekty kasáren jsou ukázkou pozdně secesní architektury. Název "Kasárna Jana Žižky" pochází až z období po druhé světové válce.

Pozn.
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (+1360 Trocnov - ┼11. 10. 1424 u Přibyslavi) byl významným husitským vojevůdcem českého původu, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a současně za autora či prvního reprezentanta defenzivní bojové techniky, tzn. vozové hradby. Roku 1408 vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému město České Budějovice a jako záškodník působil ve spolku jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchání zločinů Václavem IV. omilostněn. Pod vedením Jana Sokola z Vamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, historicky však není doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě 1419 byl jedním z čelních účastníků první české defenestrace. Poté odcestoval do Plzně. Poblíž této bašty husitství dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace. Po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nucen město opustit. Nové působiště našel v Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, kterému náležel post vojenského velitele. V průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka (o první oko přišel zhruba ve věku 10 až 12 let úderem sečné zbraně do tváře) a s největší pravděpodobností zcela oslepl (obléhání hradu Rábí v červnu 1421). Ani slepota mu však nezabránila pokračovat v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. V roce 1423 se rozešel s představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrství. Během husitských výprav na Moravě při obléhání hradu v Přibyslavi podlehl v roce 1424 Jan Žižka hlíznatému onemocnění, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces.

(zdroj 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany)

pohled na dolní kasárnu ze Zborovské ulice před 100 lety a dnes
pohled na dolní kasárnu ze Zborovské ulice před 100 lety a dnes
Dolní kasárny s parkem v roce 1938 a 2001
Dolní kasárny s parkem v roce 1938 a 2001
J.Hůlka
J.Hůlka
Pohled na vilovou čtvrť z místa dnešního bazénu  (archiv Jaroslav Hůlka)
Pohled na vilovou čtvrť z místa dnešního bazénu (archiv Jaroslav Hůlka)
archiv j. Hůlka
archiv j. Hůlka
(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)
(zdroj: ansichtskarten-lexikon.de)

Dolní kasárny s parkem v roce 1938

Na počátku 90.let 19.století se v Liberci vojenské posádce dostalo vlastního areálu, dokončeného roku 1892 podle plánů libereckého architekta Adolfa Kaulferse. Tehdy stala na okraji města a přístupové cesty se k ní budovaly postupně ve vztahu na zástavbu okolí, která v následujících dvaceti letech areál kasáren obklopila. Prostor před kasárnami byl parkově upraven.

(Zdroj: Karel Čtveráček / Jan Mohr Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, 2001)

Parkově upravená plocha pochází z 2. poloviny 19. století. V rámci sadových úprav zde byly vysázeny některé dřeviny, které jsou pro město významné: tsugy kanadské (Tsuga canadensis), platany javorolisté (Platanus acerifolia) a duby letní ve formě pyramidální (Quercus robur ‚Fastigiata'), dále duby letní, břízy bradavičnaté (Betula pendula), javory mléče (Acer platanoides), vrba bílá (Salix alba) a nová výsadba cypřišků (Chamaecyparis sp.). Směrem ke kasárnům je plocha uzavřena zbytkem lipové aleje podél chodníku a směrem k ulici Vítězné se nachází alej javorová.
Parkově upravená plocha pochází z 2. poloviny 19. století. V rámci sadových úprav zde byly vysázeny některé dřeviny, které jsou pro město významné: tsugy kanadské (Tsuga canadensis), platany javorolisté (Platanus acerifolia) a duby letní ve formě pyramidální (Quercus robur ‚Fastigiata'), dále duby letní, břízy bradavičnaté (Betula pendula), javory mléče (Acer platanoides), vrba bílá (Salix alba) a nová výsadba cypřišků (Chamaecyparis sp.). Směrem ke kasárnům je plocha uzavřena zbytkem lipové aleje podél chodníku a směrem k ulici Vítězné se nachází alej javorová.
socha neznámého sovětského vojákar od Rudolfa Svobody , která byla v roce 1995 přemístěna na vojenský hřbitov v Ruprechticích.
socha neznámého sovětského vojákar od Rudolfa Svobody , která byla v roce 1995 přemístěna na vojenský hřbitov v Ruprechticích.

Park před kasárnami

Park u kasáren v roce 1957 a 2001


protínala od počátku 20. století cesta a schody vedoucí na osu Radeckého ulice (dnešní Vítězné ).
Park je historicky památný, měnily se zde v minulosti sochy podle různých historických etap. Na počátku padesátých let byl celý park přebudován a uprostřed architektonického řešení se objevila socha J. V. Stalina od Josefa Malejovského, první svého druhu v tehdejším Československu (1951) a počátkem 60.let byla socha odstraněna a na soklu se objevila kovová váza věčného ohně. Od roku 1965 pak byla plocha upravena jako památník druhého odboje, posléze i prvního, byly nainstalovány pískovcové desky s tesanými reliéfy a nápisy sochaře Jiřího Seiferta (1966) . Vzhledem k autorské účasti po roce 1968 nežádoucího sochaře Jiřího Seiferta na tomto pomníku byla část odstraněna a nahrazena roku 1974 sochou neznámého sovětského vojákar od Rudolfa Svobody , která byla v roce 1995 přemístěna na vojenský hřbitov v Ruprechticích. V roce 2000 byl v prostorách parku u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války odhalen interaktivní výtvarný objekt z dílny Ing. Arch. Petra a Mgr. A. Jana Stolínových a Ing. Arch. Moniky Mitášové. Památník je věnovaný bojovníkům a obětem za svobodu vlasti.

(zdroj Čtveráček, Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomnotí)


(archiv Jana Zahurancová)
(archiv Jana Zahurancová)
sochu na vojenském hřbitově v Ruprechticích vyfotila Dana Šmídová
sochu na vojenském hřbitově v Ruprechticích vyfotila Dana Šmídová

Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti

společné dílo bratrů Stolínových se vymyká ustálené představě o památníku. Oba autoři za tuto realizaci získali v roce 2001 Čestné uznání Grand Prix architektů v kategorii Výtvarné dílo v architektuře.
Památník je tvořen dvěma síťovanými stěnami z kovu a "ožívá" teprve při vstupu návštěvníka, kdy se automaticky zapnou světla, proudění vzduchu a pohyblivé elektronické texty o datech a místech bojů, jejichž obětem je památník zasvěcen. Do vnitřku památníku byla uložena prsť z 9 bojišť 2. sv. války. Dodejme ještě, že památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti je výstižně umístěn v parku na náměstí, jehož celou jednu stranu tvoří historická budova - kasárna - kde sídlí vojáci nepřetržitě již od roku 1867. (zdroj archiweb)

Jsem válečný veterán a vstupují do uličky mezi dvěma bloky králíkárny. Zničehonic mě osvítí reflektory a po obou stranách se rozsvěcují ledkové tramvajové displeje. K smrti mě to vyděsilo. Zprava mi něco fouklo do ucha. Srdce vynechává. Padám na kolena a zbytek atrakce dolezu po čtyřech. Přežil jsem další válečnou scénu... Petr Ruprecht

(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Masarykova třída (M.Gergelčík)
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910
Tenisové dvorce RSK před rokem 1910

Masarykova třída

Masarykova 1952
Masarykova 1952
Masarykova třída
Masarykova třída
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
Průhled Leninovou třídou k městu. (Popisek z knihy Liberec minulosti a budoucnosti). (Všichni Čermáci)
1964 (foto Vilém Boháč)
1964 (foto Vilém Boháč)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
Je pátek večer, tak aspoň na chvilku do hospůdky. Kde to bude lepší, U Celestýna nebo v Casinu? (Brožura V Liberci jako doma) (archiv Všichni Čermáci)
1900
1900

Průmyslová škola

Budova průmyslovky i tří sousedních škol není kromě velikosti ničím pozoruhodná. Zajímavý je ale letopočet jejího založení- 1876. Znamená to, že je druhá nejstarší na území České republiky. Mezi její absolventy patří i světoznámý architekt Adolf Loos. Školský komplex stojí na začátku Masarykovy třídy, kolem které se nachází řada dalších významných budov.

(zdroj R. Karpaš - Staré pohlednice LIBEREC, 2008)

Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
Průmyslová škola v roce 1907 (zdroj 140 let průmyslové školy v Liberci)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
školy na Masarykově třídě v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
Masarykova třída - ZŠ a průmyslová škola (M.Gergelčík)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
Střední průmyslová škola (archiv Jaroslav Hůlka)
kolorováno Starý Liberec
kolorováno Starý Liberec

Pomník "otce vysloužileckých spolků" Josefa Müllera v Liberci


Josef Müller se narodil v Liberci dne 31. ledna 1779 a vyučil se jako soukeník. V devatenácti letech odešel do Vídně, kde roku 1803 vstoupil do řadového pěšího pluku Auersperg č. 24. O rok později byl převelen ke kyrysnickému pluku korunního prince arcivévody Ferdinanda č. 4, u kterého sloužil jako prostý kyrysník 13 let, tedy do roku 1817.

V listopadu 1805 byla jeho kyrysnická eskadrona zařazena do brigády prince Ludvíka Viktora Rohana, která kapitulovala u Castelfranca. Müller byl jako zajatec odeslán do Francie, kde odmítnul nabídky Napoleonových verbířů, lákající jej do řad Velké armády. V roce 1809 se zúčastnil bitev u Řezna, Aspern, Wagramu (úryvek z jeho pamětí věnovaný tomuto tažení viz Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809). Dne 20. září 1815 se svým plukem - v čele s majitelem a následníkem trůnu Ferdinandem - slavnostně vstoupil do francouzského Dijonu.

Po propuštění z vojenské služby pokračoval Müller v soukenickém řemesle a v roce 1819 se v Liberci oženil. V květnu 1820 se stal svědkem události, která na něj silně zapůsobila a významně ovlivnila jeho další počínání. U hřbitova potkal hrobníka s povozem, na kterém leželo tělo zabalené do hrubé látky, aniž by jej kdokoliv doprovázel. Müller záhy zjistil, že se jedná o Josefa Keila, který jako voják sloužil 17 let a když ve svých 71 letech v osamění a zapomenutí zemřel, čekalo jej uložení do neoznačeného hrobu. Müller se nemohl smířit s tím, aby muži, kteří jako vojáci nasazovali svůj život pro ostatní, opouštěli zdejší svět bez jakýchkoliv poct. Proto se ještě téhož večera rozhodl se svými přáteli - vysloužilými dělostřelci Josefem Hornem a Paulem Müllerem založit spolek pro vojenské vysloužilce.

V následujícím roce 1821 čítal tento spolek - nazývaný též bratrstvo - již 60 mužů a byly mu oficiálně schváleny stanovy. Jeho prvním předsedou se stal Josef Tschöp, Josef Müller a dva jeho nejbližší vysloužilečtí přátelé se stali dalšími členy předsednictva. Hlavním cílem spolkové činnosti bylo postarat se nemocné vojenské vysloužilce (veterány), popřípadě zajistit jejich důstojný pohřeb. K tomuto účelu byly od všech členů vybírány pravidelné příspěvky, ze kterých byly placeny potřebné výdaje. Jako den vzpomínky na padnuvší vojenské druhy byl stanoven 21. květen - den bitvy u Aspern. (Mimochodem, na spolkovém praporu, který si liberečtí vysloužilci pořídili v roce 1864, byl vyobrazen tehdy již legendární výjev arcivévody Karla třímajícího prapor právě v této bitvě.)

Členové spolku také tvořili nedílnou součást pohřebních průvodů a zajišťovali pohřbívanému druhovi poslední tři salvy. Prvním pochovaným členem spolku byl v únoru 1822 vysloužilý kaprál Franz Klaus od zeměbraneckého praporu. Jemu stříleli po dohodě s libereckým vojenským velitelem smuteční salvu vojáci hraničního kordonu, na pohřbech dalších členů spolku se střílelo již z malého moždíře - stejně tak tomu bylo i 6. května 1846, kdy bylo do země uloženo tělo Müllerovo.

Josef Müller se tedy stal "otcem myšlenky", kterou brzy následovala další sdružení. V roce 1823 byl založen vysloužilecký spolek v nedalekém Jablonci nad Nisou, 1824 v Římově (u Českých Budějovic), 1825 v Ústí nad Orlicí či 1830 ve Vídni. Na počátku 20. století bylo v Rakousku-Uhersku už na 1 500 takových spolků s více než 150 000 členy.

Proto byl dne 28. června 1901 - u příležitosti 80. výročí založení jím iniciovaného spolku Müllerovi zřízen pomník na třídě Císaře Josefa v Liberci (dnešní Masarykova třída, pomník byl v blízkosti Průmyslové školy). Jeho odhalení doprovázely honosné oslavy, kterých se zúčastnilo mnoho vysloužileckých spolků (Veteranen-Verein), v jejichž čele stál spolek liberecký. K pomníku zamířil mohutný průvod, který tvořilo na sedmdesát vysloužileckých sdružení, ale například i tzv. "Festjungfrauen", tedy ženy oblečené v bílém nesoucí vavřínové a květinové věnce, které následně položily k pomníku. Byly pronášeny slavnostní projevy plné povzbuzujících slov, oslavujících nejen Josefa Müllera, ale i německý národ a město Liberec jako rodiště tohoto významného muže. Při oslavách pronesl slavnostní projev i starosta města Franz Bayer. Průběh oslav je podobně popsán v deníku Reichenberger Zeitung v článku ze dne 29. 7. 1901 a v upomínkové brožuře Gedenkschrift anlässlich der am 80 jährigen Gründungsfeste stattgefundenen Denkmals-Enthüllung für den Veteranenvater Josef Müller aus Reichenberg.

Autorem pomníku byl liberecký sochař Emanuel Gerhart. Tento vídeňský rodák vystudoval umělecko-průmyslovou školu a akademii ve Vídni, obor sochařství. Po odchodu Antona Breneka ze Státní průmyslové školy v Liberci se ujal výuky modelování a technického kreslení. Kromě pomníku Josefa Müllera byl také autorem pomníku Friedricha Ludwiga Jahna v městském parku a sochy Franze Liebiega mladšího na schodišti liberecké radnice. Mimo Liberec byl autorem pomníku hraběte Šporka na Kuksu. Jako sochař se podílel i na modelu městských lázní a průmyslového muzea v Liberci.

Emanuel Gerhart vytvořil nejenom Müllerovu bustu, ale i kamenný sokl. Tento podstavec se skládal ze dvou žulových bloků, na nichž byla usazena busta Josefa Müllera. Kamenný sokl byl zdoben plasticky provedenými válečnými znaky: praporem, hřebenovou přilbou vz. 1798 a palašem vytaseným z pochvy. Nad ně Gerhart umístil bronzový znak císařského dvouhlavého orla. Samotná Müllerova busta byla zhotovena v nadživotní velikosti. Otce vysloužilců zobrazovala v civilním šatu s připnutým armádním křížem z let 1813-1814 (zvaným též dělový).

Na přední stranu soklu byl umístěn nápis: "Dem Gründer de Veteranen Jos. Müller 1779-1846." (překlad: Zakladateli spolku vysloužilců). Na jednom z bronzových medailonů, které se nacházely na bocích kamenného soklu, bylo citováno vysloužilecké motto: "Za Boha, císaře a vlast." Nápis: "Zakladateli prvního rakouského spolku vysloužilců, Jeho veličenstvo císař Franz Josef I., za podpory mecenášů a bratrských spolků rakouských vysloužilců v Liberci", byl umístěn na zadní straně soklu a oznamoval, kdo se zasloužil o vybudování pomníku. Kamenickými pracemi byla pověřena Šluknovská společnost Spölgen. Veškeré bronzové kusy odlila slévárna ve Württembergu. O osazení pomníku se postaral místní sochař Ferdinand Částka.

Osud pomníku Josefa Müllera nám není znám. Víme, že v 50. letech 20. století byla socha nahrazena plastikou sochaře Karla Kolaczka Matka a dítě. Tato socha byla později také přemístěna, a to do parku mezi Ruprechtickou a Svojsíkovou ulicí. Pro špatný stav byla ale roku 2008 z parku odstraněna a převezena do skladu Technických služeb města Liberce. Jak ale bylo naloženo s původním Müllerovým pomníkem, nevíme. Optimističtější variantou je, že busta skončila v soukromé sbírce, či jako ozdoba domácnosti některého z vysokých úředníků. Smutnější variantou je, že bustu čekal stejný osud jako jiné bronzové sochy - tedy jako materiál pro tavbu. O tom se bohužel již v dobových pramenech nepíše.

(autor článku Jitka Ressnerová)