Liberec I - Staré město - část 6. (Sokolská ulice, divadlo, radnice)
Začátek Sokolské ulice (kdysi Turnerské) začátkem 20.století.
Ulice byla vybudována v roce 1888. V té době už stálo divadlo (1883) a
připravovala se výstavba nárožní budovy hlavní pošty (1892), která
stanovila šířku budoucí ulice. Od roku 1897 projížděla Sokolskou ulicí
tramvaj, nejprve obousměrně, od roku 1904 pouze směrem k divadlu. Na
místě domu s věžičkou (čp.452-I) vyrostla roku 1929 osmipodlažní
kancelářská budova. Nároží Řeznické a Sokolské ulice zaujímal až do
třicátých let typický staroliberecký štítový dům. Nejvýše je na snímku
vpravo dům čp.168-I s prodejnou cyklistických potřeb, složený vzhledem
ke svažitosti ulice ze dvou částí. (zdroj Kniha o Liberci)
Vinárna na rohu Řeznické a Sokolské ulice
V Řeznické ulici byl také velkoobchod vínem Wilhelma Bergmanna, založený už roku 1857. Sklady měl v domě (čp. 110 - I) a dnes již zbořeném sousedním objektu na rohu s Liliovou ulicí a dále ještě v ulici Široké (čp. 279-II). Dřevěný staroliberecký dům s vinárnou (čp. 473-I) byl zbořený ve třicátých letech. Fotografie je ještě předrepubliková, ale takovýchto šenků bylo v Liberci třicátých let mnoho. Dnes už existuje jen jediný v Perlové ulici.
(Zdroj Kniha o Liberci)
Sokolská ulice čp. 113 - I
Když se konečně podařilo spolku zaměstnanců v průmyslu
(Industrieangestellter Verband) vykoupit domek čp.113-I naproti poště i
podobné stavení za ním, mohla být na jejich místě postavena v roce 1929
vysoká osmipodlažní administrativní budova s prodejnami v přízemí. Je
příkladem funkcionalistické meziválečné architektury, nerespektující
vžité urbanistické zásady. Projektoval ji Ernst Müller, stavbu provedl
Ferdinand Miksch, oba z Liberce. Po válce zde byla umístěna Krajská
odborová rada (KOR), pak vysokoškolské koleje a donedávna tu sídlily tu
některé katedry Technické univerzity. V současné době například
sdružení Tulipán.
Galerie Díla v přízemí vystřídaly prodejny
Oděvních závodů Prostějov a krátce i automobilů Ford, dále firma Copia,
s.r.o........momentálně Zdravé opalování......
(Zdroj Kniha o Liberci)
Benešovo náměstí a most za divadlem aneb dokolečka dokola
Roku 1895 byl dlouho plánovaným přemostěním tehdejší Turnerské (Sokolské) ulice umožněn přímý průjezd k synagoze a do ulice Na Skřivanech (Rumjancevovy). První liberecká mimoúrovňová křížovatka se stala zároveň působivým popředím pro vyhledávané a často publikované pohledy na ucelenou novorenesanční zástavbu horního centra. Prodloužená Rumjancevova ulice na nich působí skutečně monumentálním dojmem velkoměstské třídy, přestože nepatřila a ani nepatří k hlavním dopravním tepnám. Stačilo také stočit pohled trochu doleva a hned se naskytl obrázek zcela jiného Liberce. Vedle pošty, v místech pozdějšího výukového domu (dnes Technická univerzita ), strašila až do konce dvacátých let přízemní barabizna a neméně zchátralé polodřevěné domky v Liliové a Řečnické ulici vydržely ještě o třicet let déle.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Most za divadlem
ve 30.letech 20.století a letech 1979 a 1992
Nahoře je původní železný most z roku 1895 s dominantou synagogy. V lednu 1974 se začalo s jeho demolicí a
zároveň odstřelem skály v místě budoucího nájezdu. Nový železobetonový
most zapojený do mimoúrovňové křižovatky byl otevřen 13.5.1975 (zdroj Kniha o Liberci)
Hostina obrů je mediální označení pro umělecké dílo Zastávka sochaře Davida Černého na liberecké autobusové zastávce Sokolská u zdi. Nachází se v centru Liberce mezi Divadlem F. X. Šaldy a Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci.
Zastávka je na velmi frekventované silnici v průběžném jízdním pruhu v
mírném svahu, kdy silnice odbočující vpravo ze Sokolské ulice stoupá na
křižovatku za mostem mezi ulicí z náměstí Dr. Edvarda Beneše a Rumjancevovou ulicí.
David Černý o svém díle řekl: "Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí... Je to místo nejen k zastavení autobusu, ale i zastavení lidí a přemýšlení," dodal autor. Po slavnostním odhalení plastiky o ní novináři psali jako o Hostině obrů, což kritizoval David Černý jako "zavádějící název". "Není to žádná hostina, je to prostě zastávka - autobusová i časová. Jsou na ní předměty, které vnímám jako atributy Liberce," řekl. Zastávka má podle něj rušné místo v centru města zpomalit, je i místem zasutých vzpomínek.
Plastika s typickým zeleným povrchem patinovaného bronzu odkazuje na symboly z minulosti a současnosti Libereckého kraje. Předměty připomínají česko-německo-židovskou minulost Liberecka. Prostor díla je na chodníku orámován tmavší dlažbou do tvaru obdélníku.
Základ uměleckého díla tvoří velký bronzový stůl připomínající typické dřevěné stoly oblíbené na Liberecku v 19. století. Historický nábytek inspiroval i pět židlí pod stolem. Kousek od stolu je koš na odpadky ve tvaru obří konzervy s pootevřeným víčkem, které nese typické stopy otvíráku. Vedle koše vystupuje z kamenné zdi část papírového tácku s libereckými párky, opět z bronzu a ve velkém provedení. Na druhé straně od židlí je na žulových kamenech jízdní řád v ozdobném bronzovém rámečku, který připomíná čtyři větve stromu s ozdobou nahoře a odkazuje na tradiční myslivost v kraji. V březnu 2019 jezdily ze Zastávky u zdi autobusy č. 14, 18, 25 a 34 mířící do Ruprechtic, Růžodolu, průmyslové zóny Jih a do Bedřichova. Na prostřeném stolu s ubrusem (tradice textilního průmyslu) se nachází povalený poškozený židovský svícen menora, který připomíná pronásledování židovského obyvatelstva a vypálení staré synagogy 11. listopadu 1938. Stará synagoga stála nedaleko od Zastávky u zdi. V současné době na místě Staré synagogy stojí Nová synagoga (Stavba smíření).
Na stole stojí dále pivní půllitr, historická lahev od piva s porcelánovou zátkou, na které uvádí německý nápis, že pochází z frýdlantského zámeckého pivovaru. Uprostřed stolu je na podnosu hlava s brýlemi, do které jsou zapíchnuté vidlička a nůž. Po noži leze velká bronzová moucha. Další mouchy sedí na masožravé rostlině a přední straně ubrusu, který splývá ze stolu. Mouchy mají na hlavě přilby vojáků wehrmachtu.Na celém uměleckém díle je právě uříznutá hlava tím, co vzbuzuje největší nevoli a dohady. Marek Řeháček uvádí ve své knize Liberecké zajímavosti, kniha první, že David Černý připsal na prezentaci projektu, že se jedná o "mouchu na noži v Konrádově hlavě", což Liberečanům připomíná Konrada Henleina, který se narodil v blízkých Vratislavicích nad Nisou.
Na tradici sklářského průmyslu odkazuje skleněná váza a chloubu liberecké botanické zahrady - unikátní sbírku masožravých rostlin - zastupuje mucholapka podivná, která je do vázy zasazena. Kousek od ní je krabička od cigaret a historický německý pivní džbán kriegel s uchem a cínovým víčkem.
(zdroj: Wikipedia)
most za divadlem v roce 1920
Od poloviny 90.let 19.století navazoval na severozápadní roh náměstí
Dr.E.Beneše tzv.Divadelní most, vytvářející komunikaci směrem k
synagoze, překlenutý přes nově zbudovanou Sokolskou ulici. Obě tyto
ulice připojovalo pohodlné schodiště za divadlem, jedno z mnohých a pro
Liberec typických. Původně jednotný blok domů s jednotnou fasádou v
Rumjancevově ulici narušila až přestavba roku 1938.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Okolí mostu nad Sokolskou ulicí
Rumjancevova ulice
Ulice Na Skřivanech (18.léta 19.století)
V návaznosti na novou městskou čtvrť, tzv. Fiipovo město, vznikla řada zděných klasicistních domů v místech zvaném Na Skřivanech podél dnešní Rumjancevovy ulice. Snímek pořízený z Vavřincova vrchu zachycuje odprava doleva domy čp. 118, 379, 335, 119, 120 a 124 - I. Dosud volnou plochu před nimi naplnila brzy synagoga. Dole vidíme střechy domů podél dnešního Sokolské ulice.Dům zachycený zcela vpravo 118 - I byl postavený roku 1818 pro městského úředníka Gottfrieda Resella.
Vedle něj stojící dům, postavený roku 1870 pro soukeníka F.Hoffmanna, zůstal dodnes zachován v téměř nezměněné podobě, pouze s přístavbou z roku 1924. Jeho soused vznikl roku 1833 a v osmdesátých letech dostal přístavbu pro nového majitele továrníka Eduarda Salomona. V této podobě vydržel až do roku 1993, kdy byl při modernizaci rozšířen směrem do dvora a dostal zvýšenou mansardovou střechu. V proluce mezi ním a jeho bližším sousedem vznikl roku 1924 obchodní a obytný dům (čp.971 - I) pro továrníka Salomona, jehož úzké průčelí zdobí socha textiláka od libereckého sochaře Karla Kolaczka. Zbylé domy byly zbourány v šedesátých letech při výstavbě objektu Oblastní geodezie a Podniku výpočetní techniky.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Hotel Reichshof
HOTEL REICHSHOF
Sokolská ulice - 13.2.2009 a 9.1.2021
V roce 1896 vyrost na místě původní hospody hotel. Projekt i stavbu provedla známá stavební společnost Gustav a Ferdinand Mikschové v novorenesančním stylu. Měl 40 pokojů, salónky a velikou jídelnu. Ve dvoře se nacházely rozsáhlé stáje, později garáže. Majitel a hoteliér Josef Schiessler hotel pojmenoval Reichshof (Říšský dvůr). Od října 1922 byly do stájí/garáží umístěny dvě složky policejního ředitelství, oddíl jízdní policie (koně) a oddíl jízdních kol (motocykly). Na počátku třicátých let se v prostorách hotelu začali pohybovat příznivci nacistů i samotní nacisté. Fungoval zde i Esplanade bar. V roce 1940 bylo do budovy umístěno velitelství Gestapa, ulice byla přejmenována na Strasse der S.A. a na místě garáží zřízeno popraviště. Po založení Vysoké školy strojní a textilní v roce 1953 byly v budově zřízeny koleje a laboratoře některých kateder. Po dostavbě vysokoškolských kolejí v Harcově budovu získalo jako internát střední odborné učiliště. Při stavbě nové knihovny na místě bývalé synagogy byla zbourána podstatná část hospodářských staveb. Budovu si později pronajal soukromník, který tu provozoval ubytovnu a hospodu. Hotel, naposledy ubytovna, byl na popud města zbourán. Zdůvedněno to bylo jednak jeho stavem, ale také plánovanými úpravami silnice (rozšíření, nová křižovatka, či dokonce tunel), ke kterým však nedošlo. Potkal ho tedy podobný osud jako Nárožní dům 278-I "Myší díra" (ZDROJ: https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/5585-hotel-reichshof )
Sokolovský tunel
je jediný, který se dostal do stadia výstavby. Měl spojovat
Frýdlantskou ulici s Lucemburskou. V r. 1939 začaly přípravné práce na
ražbu patní štoly, ale v r. 1944 se projekt silničního tunelu změnil na
protiletecký kryt. Intenzivně na něm pracovalo na 1000 dělníků, včetně
300 válečných zajatců, 14 hodin denně! Po skončení 2. sv. války se práce
sice přerušily, ale v období tzv. Studené války vojsko stavbu krytu
dokončilo, tunel však už nikdy. (archiv Petr Bláha)
fotografie ze Sokolské ulice v květnu 1945,
konkrétně pohled k již zbořenému hotelu Reichshof , který stával pod mostem v Sokolské ulici. (autor příspěvku Hans Oldskull)
POŠTOVNICTVÍ
Doprava zpráv prostřednictvím poslů sahá až do samých počátků kulturních dějin lidstva. Zprvu příleži tostná kurýrní spojení se u nejvyspělejších starověkých národů postupně přeměňovala v organizovanou a pravidelnou službu, o níž podávají svědectví archeologické nálezy a staré letopisy. V berlínském poštovním muzeu je např. 2500 let stará, na papyru psaná tzv. časovka, která dokumentuje organizaci dopraw Zpráv ve starém Egyptě. Marco Polo se zmiňuje o čínských poslech, pro něž byly v určitých vzdálenostech připraveni čerství koně. V rozlehlé Perské říši se pro tyto účely stavěly při hlavních cestách dokonce zvláštní domky. Víme například, že na 2500 km dlouhé silnici ze Sard do Súz bylo 111 takových stanic. Pěší posel absolvoval tuto namáhavou trasu za 90 dní, jízdní ji zvládl za 5 - 7 dní. Zvlášť vysoké úrovně a specializace dosáhla doprava zpráv v římském impériu. V říši, nad kterou slunce nezapadalo, mělo dopravní spojení kl Čový význam. Však také termín pošta pochází z latinského posta, jež vzniklo zkrácením dvou slov: statio posita - stálé stanoviště. Tak se označovala pravidelně situovaná místa podél římských silnic, kde si poslové mohli vyměnit koně (po absolvování asi tří hodin cesty) nebo si odpočinout (po celém cestovním dni).
Také
v našich zemích se termínu pošta užívalo asi od první poloviny 16.
století pro označení stanovišť kde se přepřahali koně jízdních poslů,
dopravujících zprávy panovníkovi. Pravidelné spojení s panovnickým dvory
a nejvyspělejšími středisky obchodu na západě a jihu Evropy začali
organizovat členové šlechtického rodu Taxisů. Maxmilián I přistoupil na
návrh Františka Taxise, že pro něj zřídí pravidelnou a bezplatnou
dopravu zpráv z Vídně do Nizozemí, když získá dědičné právo na
provozování této poštovní linky a všechny příjmy, které z toho poplynou.
Hrabě Taxis tak od prvního březnového dne roku 1509 stanul v čele právě
vznikajícího a jím organizovaného poštovnictví. Byla to služba nejen
potřebná, ale také výnosná, neboť ji kromě panovníka využívali i ostatní
šlechtici a bohatí kupci. Není divu, že se utěšeně rozvíjela a Taxisové
brzy získali monopolní postavení v přepravě dopisů a balíků do velké
části Evropy. Vídeňský dvůr spojili s Bruselem a přes něj s francouzským
i španělským dvorem, dále s Neapolí, Římem, Veronou a jinými místy.
Roku 1526 pověřil Ferdinand I. nejvyššího poštmistra Antonia Taxise
zřízením pravidelného spojení mezi Vídní a Prahou. Úkol realizoval jeho
synovec Ambrož Taxis, první pražský a zároveň také první český
poštmistr.
O několik let později bylo zřízeno poštovní spojení ve směru Praha - Plzeň - Řezno a další po tzv. kladské silnici z Prahy přes Náchod do Slezska. Všechny tři linky fungovaly zprvu nepravidelně a podle momentálních potřeb, stejně tak jako později zavedená čtvrtá hlavní trasa, vedoucí po tzv. saské silnici podél Labe do Drážďan. Kromě toho existovalo v 16. a I7. století několik desítek příležitostných spojů. Mezi nimi je roku 1631 poprvé uvedeno i spojení do Lužice po trase Praha - Mladá Boleslav - Liberec - Frýdlant. Přestože O něm neznáme žádné podrobnosti, můžeme si být téměř jisti, že sloužilo předávání zpráv souvisejících S vojenskými operacemi na českolužickém pomezí v době třicetileté války.
Císařským patentem z roku 1722 převzal organizování poštovnictví stát. Tím se stal bezpředmětný téměř sto let trvající spor mezi Českou zemskou komorou, která financovala udržování všech poštovních spojů, třebaže výnosy z poštovného plynuly z větší části do pokladny nejvyššího dvorského poštmistra Paara. Zájem státu na zkvalitnění a rozvinutí služeb se odrazil i v množství poštovních stanic. Zatímco v roce 1720 jich bylo v Čechách 47, po dvaceti letech stoupl tento počet na 87 a dále se zvyšoval. Od roku 1751 mezi nimi figurovala také řádná stanice v Jablonném v Podještědí, ležící na starém poštovním kurzu Drážďany - Budyšín - Žitava - Praha, zřízeném patentem saského kurfiřta už 4. října 1689. Sem musel pěší posel donášet jednou týdně několik málo psaní odesílaných z tehdy jen třítisícového Liberce, který ještě neměl stálou poštovní službu. Teprve roku 1785 byla v Liberci na základě dvorského dekretu z 11. února 1784 zřízena sběrna poštovních zásilek, které posel z Jablonného jednou týd
ně odvážel. Zřizováním takovýchto sběren chtěl stát zpřístupnit poštovní služby širšímu okruhu uživatelů a čelit tak konkurenci formanů, kupců a jiných "poštovních podloudníků", kteří přes neustále opakované zákazy přepravovali za levnější peníz značnou část zásilek zejména pro nižší vrstvy.
Tereziánské a pak josefínské reformy, zaváděné s cílem povznést hospodářskou úroveň habsburské monarchie, poskytly příležitost k urychlení rozvoje historicky sice nedůležitého, ale vzmáhajícího se Liberce. Zřízení tzv. regulovaného magistrátu v roce 1791 potvrdilo jeho vzestup mezi nejvýznamnější česká města. V této souvislosti byl císařským dekretem ze 14. února 1791 povolen odklon žitavského poštovního kurzu do Liberce a posléze byl jmenován i první liberecký poštmistr. Příležitosti se chopil bývalý městský "zkoušený a místopřísežný chirurgus" Franz Franke, který si 12. března 1791 otevřel poštu v dnes již zbořeném domě čp. 5-I ve Střelecké ulici (5. května, vedle KB). Podnikavý Franke, který se sňatkem s bohatou nevěstou vyšvihl mezi místní honoraci, si o rok později začal stavět dům čp. 20-V v Panské ulici (8. března), hned vedle vrchnostenského správce. Sem, do právě vznikající čtvrti nejbohatších a nejvlivnějších měšťanů, pak V roce 1795 přenesl i poštovní úřad.
Jak
tehdy pošta fungovala? Každý čtvrtek a neděli vyjížděl v pět hodin
odpoledne jízdní posel z Prahy do Jablonného, objel i Rumburk, Nový Bor a
Liberec a opět se v neděli nebo ve čtvrtek dopoledne vrátil do Prahy.
Jízdní vozová pošta měla stejnou trasu. Opouštěla Prahu ve středu časně
ráno a v sobotu odpoledne se navracela zpět. Byla součástí poštovního
spoje Vídeň - Praha - Liberec - Zhořelec - Berlín. Rozšiřující se provoz
na žitavském kurzu si vyžádal od roku 1816 zavedení nové poštovní linky
po císařské silnici, stavěné postupně od Prahy a končící zatím v
Hodkovicích. Po jejím prodloužení až do Liberce (1826) mohly být
zavedeny lehké poštovní dostavníky, díky nimž se cesta do hlavního
zemského města zkrátila na 15 hodin.
Jedenkrát
týdně ve čtyři hodiny odpoledne vyjížděl elegantní černožlutý vůz s
párem koní od libereckého zámku a v 7 hodin ráno dorazil na pražskou
hlavní poštu. Na kozlíku seděl postilion v uniformě sestávající z
třírohého klobouku se štětkou, červeného fraku, bílých kožených kalhot a
vysokých jezdeckých bot. Na ozdobné šňůře měl zavěšenu trubku, která
dodnes zůstala symbolem pošty. Její zvuk upozorňoval všechny povozy, že
mají uhnout z cesty, mýtným přikazoval zvednout závoru a poštmistrům na
průběžných stanicích ohlašoval příjezd. Každý postilion musel ovládat
všechny služební signály, odlišné pro řádné pošty, spěšné pošty i
zvláštní jízdy. Jejich nedodržení bylo pokutováno. Na výměnu koní měl
vyhraženo deset minut, v noci pak čtvrthodinu. Postilioni byli obecně
ctěni, neboť přicházeli do styku s vyššími vrstvami, a oblíbeni, protože
přinášeli nové zprávy i do míst vzdálených rušného života. Upomínkou na
tyto nostalgické časy je socha postiliona V nice na nároží hlavní
pošty.
Na mapě dostavníkových kurzů z roku 1827 jsou zachycena i dvě pravidelná spojení vedoucí z Liberce opačným směrem: první do Žitavy a druhé do Zhořelce s pokračováním na Berlín. O deset let mladší PostKarte von Bohmen má na třech základních kurzech zakresleny poštovní stanice v Hodkovicích nad Mohelkou (se sběrnou v Jablonci), Liberci a Frýdlantu. Sběrny dopisů, a podle Ressela už i poštovní stanice, byly také v Chrastavě a Hrádku nad Nisou, hrádecká ale spadala pod kurz vedoucí přes Jablonné. Sběrna v Českém Dubu kupodivu zakreslena není. Chybějí i některé kurzy, např. Praha - Litoměřice - Česká Lípa - Jablonné v Podještědí - Chrastava - Liberec, zavedený roku 1836.
Když
císařská silnice dospěla roku 1834 až na zemskou hranici k Závidovu,
byly i na této trase nasazeny místo původních vozů lehké dostavníky.
Později (od roku 1854) jezdil mezi Libercem, Frýdlantem a Zhořelcem
koník táhnoucí dvojkolku tzv. kariolové pošty.
Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století už bylo možné odjet z Liberce do Prahy každý den. Jenže zlatý věk dostavníků se nachýlil, jakmile se o slovo začala hlásit železnice. Nejprve se na severu Čech objevila Ústecko-drážďanská dráha (1851), která dala přechodně vzniknout novému poštovnímu kurzu Děčín - Česká Kamenice - Nový Bor - Liberec. Po osmi letech však koleje dorazily i pod Ještěd a liberecká pošta začala psát novou kapitolu.
Nový
dopravní prostředek spolu s progresivními reformami konečně umožnily
poště stát se tím, čím je dosud: univerzálním, snadno dostupným a levným
prostředkem komunikace mezi lidmi. Zákazy činnosti soukromých poslů se
postupně stávaly bezpředmětnými, protože poštovní spojení bylo od té
doby nejvýhodnější a během druhé poloviny 19. století doznalo ještě řadu
vylepšení a rozšíření základních služeb. Není možné se jimi podrobně
zabývat, a tak vyjmenujme aspoň ty nejdůležitější. Už od roku 1850 byly
zavedeny poštovní známky a poukázky. Následovaly dobírky (1860), spěšná
psaní (1861) a korespondenční Jístky (1869). Od roku 1865 dodnes platí
odstupňování poštovného podle váhy. V roce 1870 vyšel zákon na ochranu
listovního tajemství a o čtyři roky později začala být mezinárodní
spolupráce koordinována v rámci Světové poštovní unie. Od roku 1883
existují poštovní spořitelny. Výrazně se rozrostl počet poštovních
stanic, které převzaly i služby telegrafu a telefonu. Ke konci století
už neměla pošta daleko k dnešní struktuře a organizaci. Tento zásadní
obrat výstižně charakterizuje téměř sto let stará poznámka: "Již roku
1862 císařským nařízením vyňato poštovnictví z moci ministra financí a
přiděleno ministru obchodu, čímž zcela jasně vyjádřeno, že nejsou tu
pošty k tomu, aby z nich stát měl výdělek, nýbrž aby sloužily
obchodu..", z něhož měl stát prostřednictvím daní ještě větší výdělek,
mohli bychom dodat.
Liberecký poštovní úřad byl zestátněn 9. března 1859, ale trvalo ještě skoro tři roky, než se vystěhoval z domu posledního neerárního poštmistra Johanna Winziga do bývalého hotelu Radnice. Od října 1864 pak přesídlil do dvou domů někdejší panské správy, čp. 2 a 3-V na Zámeckém náměstí. Pro "postbureau" bylo třeba přistavět nádvorní stáje a rozšířit tehdy ještě jednopatrové domky směrem do dnešní Palachovy ulice. V sedmdesátých letech dostaly oba objekty nástavbu patra a podobu, jaká je zachycena na druhém snímku vlevo. Poštovnímu úřadu sloužil i dům stávající v místech dnešní prodejny automobilů, ale ani to vše nestačilo rozšiřujícímu se provozu, a proto se začalo uvažovat o stavbě vlastní specializované budovy.
Ta byla postavena v letech 1889-92 a dodnes slouží jako hlavní pošta. Kromě ní fungovaly ještě dvě pobočky, na nádraží a u soudu. Poštovní úřady vznikaly i v okolních obcích a do konce století jich bylo na Liberecku dvanáct: Kateřinky (1852), Vratislavice (1864), Dlouhý Most (1867), Stráž n. N. (1872), Machnín (1879), Harcov a Rochlice (1892), Františkov a Horní Růžodol (1894), Radčice a Ruprechtice (1895) a konečně Nové Pavlovice (1898). Následovaly další a před první světovou už byla síť poštovních úřadů v podstatě hotova. Další vývoj znamenal především zkvalitňování služeb a zrychlování dopravy. Koně, kteří měli stáje ve Frýdlantské ulici pod dnešní uměleckou školou, byli během první republiky postupně vystřídáni automobily. Garáže a dílny stávaly na dvoře dnešní policie v Pastýřské ulici. Jinou technickou novinku představovala letecká pošta. V roce 1947 sloužilo obyvatelům Liberecka celkem patnáct pošt. Integrováním obcí Se jejich počet začal zmenšovat a tento trend trvá dodnes. Například místo původní ruprechtické a pavloVické pobočky byla otevřena nová společná pošta v nákupním středisku ve Vrchlického ulici.
(zdroj: Roman Karpaš - Jan Mohr - Pavel Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka, 1997)
Proměny Poštovního náměstí
(náměstí Dr.E.Beneše)
Novorenesanční budova hlavní pošty slouží od prvního říjnového dne roku 1892.
Pošťáci, kteří se dosud tísnili v nevyhovujících prostorách na Zámeckém
náměstí, se konečně dočkali slušných pracovních podmínek.
Bylo toho nanejvýš třeba už proto, že liberecká pošta patřila objemem práce k nejvytíženějším v českých zemích.
Název Poštovní náměstí je převzat z první pohlednice. Ačkoliv se
používal,nebyl nikdy oficiálně schválen,podobně jako jméno Divadelní
náměstí, kterým se běžně,a to i v úředních spisech, označoval prostor
za radnicí.
Na prvních třech poslednicích vidíme budovu hlavní
pošty v původní podobě, pomineme-li dodatečně zřízenou věžičku pro
telefonní provoz. K větší přestavbě došlo během roku 1936 a její
výsledek zachycuje poslední pohlednice.
Potřeba dalších prostor si vynutila zrušení vstupní haly a vchod je od té doby umístěn excentricky.
Okna v přízemí ztratila půlkruhovité zakončení.
Za povšimnutí stojí dva dodávkové poštovní vozy, jeden motorový a druhý tažený koňmi.
Kromě hlavní pošty existovaly ve městě další pobočky.
Jedna sídlila od zavedení železnice na nádraží, druhá , sloužící hlavně
potřebám krajského a okresního soudu a státního zastupitelstva, byla
15.července 1895 otevřena v Chrastavské ulici číslo 8.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Novorenesanční dvojdům pro řezníka Franze Wernera (čp. 184/I, tzv. Wernerův dům) a lékaře Antona Knieschka (čp. 468/I, tzv. Knížkův dům)
postavila podle plánů místního stavitele Otto Miksche, datovaných rokem 1884, firma Ferdinand a Gustav Mikschové. Dům čp. 468/I původně zamýšlel Otto Miksch pro svou vlastní osobu. Nachází se na severozápadní straně náměstí Dr. Edvarda Beneše, v městské památkové zóně. Oba objekty tvoří jeden shodně řešený architektonický a stavební celek. V letech 1912-1913 k němu přibyl již odlišně řešený dům čp. 183/I ve Frýdlantské ulici od Ernsta Schäffera (narozen 1862), který však není památkově chráněn. V domě čp. 468/I poskytoval své služby počátkem 20. století Hotel Central, ve kterém přenocoval 10. srpna 1912 Karl Liebknecht (1871-1919). Využití jednotlivých částí domu se často měnilo. Od roku 1898 tu úřadovala spořitelna a později Okresní zastupitelství. Dále objekt sloužil provozu kavárny, pivnice, restaurace, kanceláří, ordinací nebo knihkupectví, což s sebou přineslo řadu adaptací a stavebních úprav. Vnější vzhled ovlivnila rekonstrukce parteru, spočívající v osazení travertinového obkladu a provedená v roce 1936 stavitelem Josefem Porschem podle plánů architekta Maxe Kühna (1877-1944). Mezi roky 1954-2000 zde sídlila Státní vědecká knihovna, v letech 2005-2006 prošel objekt radikální rekonstrukcí pro potřeby Magistrátu města Liberec. Třípodlažní nárožní dům s obytným podkrovím a hlavním průčelím, členěným dvěma rizality, je tvořen dvěma pohledově splývajícími částmi. Završuje jej lomená střecha, krytá vláknocementovými šablonami s korunou a dvěma předstupujícími, symetricky umístěnými polokupolemi se zvoncovitými střechami. Střechu prostupují původní a novodobé prosklené vikýře. Fasáda přízemí s polokruhově zaklenutými otvory je obložena travertinovými deskami a umělým kamenem. Fasádu druhého a třetího podlaží bohatě člení prvky novorenesančního tvarosloví, například pásová a nárožní bosáž, výrazně vysazená konzolová římsa s festonovým vlysem, bosované pilastry a kanelované polosloupy s korintskými hlavicemi. Okenní otvory druhého podlaží jsou rámovány postranními pilastry a segmentovými frontony.
KAVÁRNA POŠTA
Ještě v polovině 19. století byly poštovní zásilky dopravovány do
Liberce spěšnými poštovními vozy taženými koňmi. Když byl poštovní úřad
přeložen blíže k zámku do Zámecké, dnešní Felberovy ulice, příjížděly
poštovní vozy na prostranství před zámkem. Na čerstvé zprávy tu
netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i spekulanti. Aby se
jim lépe čekalo, otevřel si v bývalé panské budově čp. 4/V podnikavý pan
Cloin restauraci a kavárnu. Pojmenoval ji případným názvem U pošty.
Kromě toho, že tato kavárna umožňovala různé obchodní schůzky,
poskytovala svým hostům bohatý výběr časopisů, prodávala se zde výborná
káva a prvotřídní jídla, pořádaly se zde koncerty a různé zábavy.
Po výstavbě nové budovy pošty na rozšířeném Staroměstském náměstí v roce
1892 ztratila kavárna U pošty hlavní důvod své existence. Když potom na
protější straně náměstí postavili stavitelé Bürger a Keil výstavní
trojdům, otevřel si v rohovém domě čp. 484/I svou "vídeňskou kavárnu" a
nazval ji kavárna Pošta. Sem se také ochotně přemístili jeho bývalí
stálí hosté a stará kavárna U pošty brzy nato dožila.
Interiér
kavárny Pošta byl proveden v novorokokovém slohu, podle vzoru podobných
podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady,
zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek, to vše vytvářelo spolu s
dokonalou obsluhou příjemné, čisté prostředí lákající k posezení.
Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Provoz kavárny
navazoval na sousední hotel Central (dnes budova Nového magistrátu města
Liberce) a přispíval k oživení náměstí ve večerních a nočních hodinách.
Po úplné rekonstrukci provedené podnikatelem Restaurace a jídelny v
osmdesátých letech dostal interiér kavárny Pošta opět původní lesk. Byla
obnovena zejména kavárna a dva salónky, na jejichž rekonstrukci se
podílela řada výtvarníků sdružených v Díle Praha a Ústí nad Labem.
Kavárna Pošta se stala opět znamenitou zvláštností Liberce a současně i
jedním ze zajímavých svědků jeho historie. Celý objekt, v němž je
kavárna umístěna, je chráněn, jako součást cenného urbanistického
souboru náměstí Dr. E. Beneše.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého
druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19.
století. Byla proto rovněž zařazena do soupisu kulturních památek.
Zdroj: Liberecké domy hovoří č. 1 (1992)
Okolí a interiér Kavárny Pošta
Když byl bývalý poštovní úřad přemístěn do dnešní Felberovy ulice, přijížděla poštovní spřežení na prostranství v místě nynějšího parčíku u Spořitelny. Na čerstvé zprávy tu netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i různí spekulanti. Aby jim čas lépe uběhl, otevřel první liberecký kavárník Theodor Cloin v byvalé pánské budově (čp. 4 - V) restauraci s kavárnou, kterou pojmenoval U Pošty. Kromě příjemného prostředí pro obchodní schůzky, poskytovala hostům bohatý výběr časopisů, podávala se výborná káva prvotřídní jídla, pořádaly koncerty a různé zábavy - tak to alespoň uváděl Cloinův reklamní letáček.
Roku 1892 se poštovní úřad přestěhoval do nové budovy za radnicí. Když pak o rok později vyrostl naproti výstavný trojdům, otevřel si Cloin na jeho nároží (čp. 584 - I) pohotově "vídeňskou kavárnu ", kterou nazval Pošta. Sem se také přemístili jeho stálí hosté a původní podnik v Zámecké ulici brzy nato dosloužil. I když v městě bylo v té době v provozu sedm specializovaných kaváren a cukráren, kde se dalo při hudbě příjemně posedět, Pošta z nich byla bezesporu nejpozoruhodnější a vnitřním vybavením se stala senzací tehdejšího Liberce. Interiér kavárny je proveden v novorokokovém stylu dle vzoru podobných podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba s bohatým zlacením a stylový nábytek, to vše vytvářelo s dokonalou obsluhou prostředí lákající návštěvníky posezení. Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Doplňovala služby hotelu Central, nacházejícího se v domě na protějším nároží (čp. 468 - I, dnes Magistrát města Liberce), a přispívala k oživení náměstí ve večerních hodinách. Po úplně rekonstrukci (1981 - 1985), provedené podnikem Restaurace a jídelny za účasti řady výtvarníků restaurátorů ,dostal interiér Pošty původní lesk.
K provozu byl přiřazen Postilion, bar s diskotékou, přístupný z Mariánské ulice (1981). Kavárna Pošta se stala opět vyhledávanou zvláštností Liberce a pozoruhodným svědkem jeho historie.
Vedle prvotřídních podniků, jakými byly vedle Pošty Zlatý lev, Schienhof a několik dalších, existovaly stovky nejrůznějších výletních restaurací, hospod, lokálu a výčepů, z nichž ovšem většina byla nevalných.Menší výčepy se rozmohly poté, co v osmdesátých letech 18.století přestal platit povinný odběr piva z panských pivovarů. Už roku 1828 vytvořili šenkýři sdružení (Bierschänkelmittel), jehož statut potvrdil purkmistr. Z něho se vyvinulo Společenství hostinských (Genossenschaft der Gast- und Schankwirte in Reichenberg, 1863), stárající se mj. o hladký chod a dobrou úroveň restauračních zařízení. Sdružení asi 120 majitelů nejrůznějších živností. Ti se roku 1891 rozhodli zřídit společnou ledárnu, která byla nákladem 6405 zlatých vybudována v Pavlovicích za přispění pivovarů z okolí, ale i z Plzně. Odpadlo tak neefektivní skladování v zimě nasekaného ledu po sklepích. Spolek existoval i za první republiky.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Vinárna Postilion
-
nedochovaný interiér byl reprezentativní ukázkou vytříbeného, luxusního "Raumkunstu," v němž každá jednotlivost tvoří součást celku, navrženého architektem a zahrnuje veškeré vybavení, od nábytku až po kliky. Interiér Bitzan navrhl ve spolupráci s významným umělcem zaměřeným na sklomalbu a grafiku, Josefem Gollerem. Interiér vinárny se nacházel v domě vyprojektovaném pro Theodora Cloina libereckou stavební firmou Adolfa Bürgera, v němž se nachází také proslulá kavárna Pošta. V plánové dokumentaci uložené ve stavebním archivu se však bohužel nedochovala žádná zmínka o Bitzanově práci na interiéru a tak jsme odkázáni pouze na dobové fotografie, publikované v prestižním periodiku Moderne Bauformen. Bez zajímavosti také není fakt, že se jednalo o oblíbený podnik místních nacionálů a vinárna se tak stala svědkem rvačky mezi zmíněnými nacionály a sociálními demokraty v čele s Karlem Kreibichem, který sem zavítal.
Tělocvična
Zájem
o tělesná cvičení se v Liberci probudil ve čtyřicátých letech 19.
století. Učitel a později ředitel školy na Sokolském náměstí Ferdinand
Josef Pfohl chtěl už od roku 1847 zřídit soukromé cvičiště, ale
magistrát, který se musel držet Metternichových zákonů, to nechtěl
dovolit, protože to byla činnost, na níž by se podílely více než tři
osoby najednou, což bylo zakázáno. Teprve v roce 1848 mohl Pfohl založit
v Barvířské ulici (čp.118-III) soukromý ústav a uspořádat první
veřejné cvičení. Roku 1850 musela předat prostory c.k. okresnímu soudu,
který zde zřídil věznici. V roce 1853 byla škola obnovena v budově
sirotčince pod dnešním krematoriem. Cvičení se zde zúčastňovala i
děvčata, ale také tento objekt musel být po dvou letech opuštěn. Cvičilo
se i na zahradě domu U Bažanta na Staroměstském náměstí, kde dal Karl
Günter z Msgdeburku kolem roku 1855 dohromady 32 sportovců, kteří
cvičili na hrazdě, na bradlech a provozovali šplh.
Neúnavný
průkopník Pfohl založil 19.8.1861 novou sportovní školu, na jejíž půdě
bylo rozhodnuto ustavit Německý tělovýchovný spolek v Liberci
(Deutscher Turnverein Reichenberg, DTR, někdy je uváděno 20.8.1861).
Cvičilo se nejdříve na zahradě hostince U Konvice, ale ještě téhož roku
se podařilo pronajmout nevelké klenuté prostory v přízemí domu čp. 41-
IV naproti dnešnímu Paláci Adria , kde byla zřízena tělocvična.
Schválené stanovy přišly teprve 28.4.1862 a den nato bylo na slavnostní
schůzi za účasti 126 cvičenců osloveno oficiální založení spolku.
V
čele DTR stanuli Ignaz Sieber a Alexander Peez, tehdejší šéfredaktor
Reichenberger Zeitung. Ještě v červnu byl uspořádán cvičitelský bál a už
23. července se konalo první veřejné cvičení na Střelničních loukách
(Schiesshauswiesen). Spolek měl 197 členů, z toho 55 mladistvých.
Následujícího roku se zúčastnil sjezdu v Milešově, na němž bylo ujednáno
založení Svazu německo -českých tělocvičných spolků (16.5.1863). V
červnu bylo rozhodnuto zakoupit pozemky na Ďolík (Gründlu, v dnešní
Sokolské ulici ) pro novou tělocvičnu. Následujícího roku dostal DTR od
německých paní a dívek vyšívaný prapor s heslem Odvahu, sílu,
sebeovládání. Ještě v srpnu byl také přebudován sál Obecního domu pro
zimní cvičení. První vlastní budova tělocvičny DTR byla postavena v
průběhu roku 1865. Projekt tělocvičny vypracoval liberecký stavitel
Gustav Sachers a stavbu provedl Ferdinand Miksch. Budova měla dvě
poschodí, sál měřil 22 X 13 m a byl vysoký 8,20 m. Na severní straně při
dnešní Sokolské ulici k ní přiléhalo letní cvičiště. (pozn. dne 10. května 1865 byl položen slavnostně základní kámen, dne 4. prosince slavnostně zahájen provoz)
( Na prvním obrázku je tato tělocvična zobrazena pohledem z míst, kde dnes stojí kavárna Pošta. )
Od roku 1868 začalo být na libereckých školách zaváděno povinné vyučování tělocviku, jež řídil DTR, který poskytl tři učitele. Tělocvična, jež se stala chloubou Liberce, musela však být v roce 1893 při přestavbě centra zbořena a nahrazena novou v Jablonecké ulici. Tuto tělocvičnu vyprojektoval v novorománském slohu člen DTR Julius Keil, stavbu provedl v letech 1892-1893 Adolf Bürger. Velký sál s galerií má rozměry 27,60 X 18,80 m a výšku 11,50 m. K tělocvičně patří letní hřiště a malá zahrada.
Byla otevřena při sportovních slavnostech Ještědskojizerské župy (13.8.1893). Členstvo pocházelo ze všech vrstev obyvatel Liberce a jeho počet brzy dosáhl 1200 osob .
Sál byl největší ve městě a proto se zde konalo také mnoho kulturních a zábavních akcí - přednášek, koncertů, divadelních a filmových představení, plesů, výstav a různých shromáždění.
Po roce 1945 převzal tělocvičnu Sokol, pak TJ Lokomotiva Liberec.
Na čtvrtém snímku je za tělocvičnou vidět novorenesanční vilu obchodníka F.Bogmanna z roku 1908, patřící dnes nemocnici.
(zdroj Kniha o Liberci)
Dřevěné provizorní a nové městské divadlo
Po požáru empírového soukenického divadla na Sokolovském náměstí dala městská správa upravit cirkus společnosti Wulff, postavený v roce 1879, na prozatimní divadlo. Dřevěné provizorium s kapacitou asi 1500 diváků postavil během krátké doby Anton Worf, takže zde mohla již od počátku března 1880 hrát společnost teplického divadla, která dávala po dva měsíce činohru a operetu a hostovala v Liberci ve stejnou dobu i o rok později. Poslední představení, Goethovu Ifigenii na Tauridě, provedlo 2.5.1882 saské dvorní divadlo. Potom už musela náhradní scéna ustoupit stavbě kamenného divadla. Nejmenší domek se zahrádkou (čp.163-I) na prvním snímku vlevo (v roce 2020 je v této budově např. Zdravé opalování), byl v místech dnešní výškové budovy vysoké školy. Domy na obzoru, tzv. Bittnerbergel, stávaly u dnešního Šaldova náměstí. Nejvýše vyčnívá dům zvaný Papoušek.
Budova městského divadla, jak se původně nazývalo, patří mezi první stavby, které začaly měnit tvář vnitřního města. Nutnost postavit nový divadelní objekt vedla ke značnému spěchu při hledání architektů. Skromnost prostředků nakonec zabránila realizaci ze soutěže vzešlého vítězného projektu architektů Miksche a Niedzielského z Vídně a město se obrátilo na jinou vídeňskou kancelář F. Fellnera a H. Helmera, specializovanou na stavbu divadel.
Liberecká scéna však patřila k jejich prvním stavbám v Čechách. V
letech 1881 - 1883 ji realizovala firma Sachers a Gärtner. Základní
kámen byl položen 15.9.1881. Byl umístěn pod práh hlavního vchodu a
uvnitř měl vloženo pouzdro s pamětním listem popisujícím události
předcházející stavbě.
Další postup prací byl ovlivněn požárem
vídeňského divadla (8.12.1881), při němž zahynulo na 400 osob. Neštěstí
mělo za následek zpřísnění předpisů pro všechna divadlastavěná na území
celé tehdejší monarchie. Podle nich bylo nutno přepracovat liberecký
projekt tak, aby dostatečně dimenzovanéa bezpečné únikové cesty
umožňovaly rychlé opuštění budovyv případě požáru. Protože základy už
byly hotové a nebylo tedy nebylo možno zvětšovat obrys stavby, znamenaly
úpravysnížení kapacity divadla z původních 1050 na 850 diváků.
Neorenesanční ráz budovy vytvořil vzor pro další stavby ve středu města.
Renesanční inspirace se pro světskou architekturu stala téměř kánonem -
alespoň pro sedmdesáta a osmdesátá léta 19. století. Zadní trakt budovy
byl od počátku provozně málo vyhovující, a tak se hledalo řešení formou
přístaveb. Naštěstí nedošlo ani na návrhy z roku 1936 a ani na
plánovanou přestavbu (1950), ale pouze ke zpevnění základů a prohloubení
a zvýšení ryzalitu, čehož si všimne jen pozorný divák. (zdroj Kniha o Liberci)
figury bájných greifů s okřídleným lvím tělem a orlí hlavou
zmizely v roce 1945, když byly mylně chápány jako symbol germánství.
Úprava náměstí před divadlem v roce 1938
V dubnu 1937 upozornil stavební úřad městskou radu na špatný stav dlažby za radnicí, načež bylo navrženo tento prostor vyasfaltovat. Náklady na přestavbu včetně chodníku před před radnicí měly představovat 830 000 korun. Na základě výběrového řízení rozhodla městská rada zadat práci firmě ing. Rezek a Porsche z Liberce, dláždění mistru dláždičského Theodoru Pohlovi, asfaltovat měla K.F.Mezel z Bílého Potoka a výměnu kanalizace provést liberecká firma Jakob Fiedler. Zároveň se řešila otázka plynového osvětlení, dodávajícího prostoru před divadlem poetickou náladu. Odborná komise tehdy doporučila odstranění plynových kandelábrů, protože prý nemají žádnou uměleckou cenu. Elektrické podniky města pak navrhly osvětlení částečně jednosměrným a z části střídavým proudem. Kopie kandelábrů se před divadlo vrátily až po padesáti letech. Aby bylo vše provedeno v co nejkratším čase, mělo se pracovat na dvě směny. Parkoviště taxíků bylo proto přesunuto na Sokolovské náměstí. Na čtvrt metru silný betonový podklad byla položena pěticentimetrová vrstva asfaltu, vyasfaltovaný byly i chodníky proti poště. Úprava nebyla dokončena ani do záboru pohraničí v říjnu 1938 a ještě 4.listopadu podala firma Rezek fakturu na 2975 korun za půjčení válce při úpravě náměstí, přejmenovaného už na Hitlerovo. (zdroj Kniha o Liberci)
Divadlo F.X.Šaldy a jeho okolí
Kropení silnic (20.léta)
Kropení silnic prováděly čtyři kropičky tažené koňmi. Roku 1926 byly nahrazeny motorovým vozem značky Krupp s obsahem 45 hektolitrů.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Silniční válec za radnicí v roce 1938
Válec byl majetkem města, které ho převzalo 9.10.1925 od firmy Karl Kälble z Backhangu (Würtenbersko). Měl výkon 54 HP a vážil 15 tun, k nimž se mohlo v případě potřeby přidat další půldruhé tuny
.(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Wernerův a Knížkův dvojdům v roce 1915
Nutnost prolomit přístupovou cestu ke staveništi nového městského divadla provázela také první výrazná stavba historizující architektury v prostoru náměstí. Roku 1882 postavený Wernerův a Knížkův dvojdům se stal vzorovým pro další výstavbu tohoto prostoru. Mezi jeho četnými uživateli se snad vedle okresního úřadu stalo nejznámějším Sollorsovo knihkupectví, jedno z největších v předválečném Liberci. (V současném době Magistrát města Liberce )
(zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
PŘESTAVBA HISTORICKÉHO CENTRA
V osmdesátých letech 19. století začala velkorysá přestavba, nemající v té době nikde v Čechách obdoby. Zcela změnila vzhled historického centra Liberce a vtiskla mu ráz skutečné metropole severu. Jako mávnutím kouzelného proutku vyrostly významné budovy divadla, radnice, pošty a dalších institucí, postavené většinou v jednotném novorenesančním slohu, které zůstaly dodnes symbolem města. Abychom mohli dobře porovnat rozsah stavebních změn, podívejme se nejprve, jak vypadalo Staroměstské (Benešovo) náměstí ještě před přestavbou.
Půdorysné
dispozice byly dány středověkou zástavbou kolem centrálního tržiště, do
nějž ústilo šest ulic. Uprostřed stála od roku 1603 rozložitá radnice,
kolem níž byly různé, především pekařské a masné krámy. Plocha náměstí
byla neupravená, pouze místy dlážděná oblázky a teprve roku 1857 dostala
řádnou výdlažbu ze žulových kostek. Na místě původních hrázděných domů
vyrůstaly postupně řadové zděné domy, zpočátku ještě s loubím, jež
obíhalo celé náměstí a přecházelo i do dnešní Pražské a Moskevské ulice.
Jeho zbytky se zachovaly pouze na východní části náměstí a mezi
Kostelní a Pražskou ulicí, kde dodnes dominuje nádherný klasicistní dům s
podloubím, zvaný Krausův nebo Karáskův.
Ten naštěstí odolal spolu s protějším nárožním domem (čp. 6-III) všem požadavkům městské správy, usilující už v polovině 19. století o rozšíření vjezdu do Pražské ulice. Sousední nárožní dům (čp. 12-II) ale musel při přestavbě do neoklasicistní podoby (1863) obětovat jedno pole loubí pro rozšíření Kostelní uličky, původně pouhého průchodu na hřbitov u kostela sv. Antonína. V tomto nenápadném domě začínal Heinrich Stiepel kaniéru tiskaře a nakladatele, vrcholící založením velkého podniku (později Liberecké tiskárny v ulici 8.března).
Severní
průčelí Staroměstského náměstí tvořilo šest domů, jež měly, kromě
později postaveného domu čp. 181-I, právo várečné. Jejich přestavbu na
zděné provedl koncem 18. století známý liberecký stavitel Johann Josef
Kunze. V původní podobě s hrázděným štítem zůstaly pouze dva (čp. 179 a
185-I). Zpočátku měly i přestavěné domy ještě loubí, ale to bylo
postupně přeměněno na krámky a zbylo jen u rohové hospody U Zlaté
koruny.
Krajní dům na nároží Střelecké ulice (5. května) nesl od roku 1630, kdy musely být podle vrchnostenského nařízení označeny všechny hostince orientačními štíty, jméno U Zlatého lva (Zum goldenen Löwen, čp. 178-I). Když dostal liberecký městský úřad v roce 1780 příkaz c. k. krajského úřadu v Mladé Boleslavi, aby zajistil vyhovující ubytování pro velitele husarů a posádku, koupilo město starou hospodu U Zlatého lva a na jejím místě postavilo roku 1781 zděný patrový dům pro pana nadporučíka a za ním do dvora nižší křídlo pro strážní oddíl. Průčelí do náměstí zdobil znak města s erby Gallasů na levé a Šliků na pravé straně. V přízemí se nacházely prodejny, v patře třípokojový byt. Nová stavba dostala pojmenování Obecní dům (Gemeindehaus). Název U Zlatého Iva byl pak přenesen na nový podnik v Panské ulici (dnes ulice 8.března). S koupí domu získalo město i velký pozemek táhnoucí se za něj na sever na neupravené území zvané Gründel (Dolík). Tady roku 1796 postavilo větší taneční sál, přiléhající k přízemnímu křídlu Obecního domu, ve kterém se hrávalo také divadlo. Mezi kočovnými společnostmi, které zde vystupovaly, byla i divadelní skupina vedená Václavem Thámem. Když strážní oddíl Obecní dům opustil, byl v něm od roku 1816 umístěn celní úřad, který zde fungoval do roku 1862, kdy se přestěhoval do příhodněji umístěné budovy naproti nádraží. Potom převzal dům Edmund B. Hartl, úspěšný obchodník se střižním zbožím.
V přízemí Obecního domu na rohu Střelecké ulice byl umístěn sklad mouky prvního českého parního mlýna ze Smíchova a po něm tu sídlil pohřební ústav Roberta Pradeho. Nájemcem zadní části se sálem, která nesla název U Města Vídně (Zur Stadt Wien, čp. 177-I), se stal na čas Johann Deckart, který zavedl dostavníkovou dopravu do Prahy (1828). Roku 1883 byla vybudována přes dvůr Obecního domu spojovací ulice, vedoucí na vznikající Divadelní náměstí. To už se jeho dny chýlily ke konci a po zboření byl název podniku U Města Vídně přenesen na dnešní Plzeňku v Moskevské ulici.
V těchto místech totiž plánovalo město stavbu nové radnice. To ovšem předpokládalo vykoupení a zbourání všech poměrně zachovalých měšťanských domů tvořících severní stranu náměstí, které byly, až na nárožní Obecní dům, v soukromém vlastnictví. V roce 1861 se městu podařilo vykoupit první z nich - hospodu U Konvice a o šest let později vedlejší hostinec U Slunce. Roku 1872 získalo výstavné domy čp. 181 a 182-I a posledním byla starobylá hospoda U Koruny (1877). Ta byla jako první v květnu 1881 za velké účasti Liberečanů zbourána a s ní padla i sousední prastará kovárna s hospodou, zasunutá poněkud do Frýdlantské ulice (čp. 184-I). Na jejich místě vyrostl nárožní dům. K demolici zbývajících objektů došlo až před započetím stavby nové radnice, zahájené v dubnu 1888.
Představitelé města chtěli postavením nových, dosud chybějících reprezentativních budov, zejména radnice, promítnout vzrůstající význam Liberce i do jeho vnějšího vzhledu. Stará radnice dimenzovaná na středověké poměry už dlouho nevyhovovala potřebám rozšiřující se městské správy, která byla nucena rozmístit své úřady na několika dalších místech. Také stavební stav budovy nebyl uspokojivý. Proto se magistrát už v polovině 19. století rozhodl postavit radnici novou. Za nejvhodnější prostor pro plánovanou stavbu byly vybrány volné a neupravené pozemky těsně za domy na severní straně náměstí.
Souběžně
s plány na budování radnice se začalo vážně počitat i s výstavbou
nového kamenného divadla. Ukázalo se, že bude výhodné umístit obě stavby
na rozšířeném prostoru Staroměstského náměstí. Shodou okolností
(někteří soudili, že až příliš nápadnou) staré Soukenické divadlo roku
1879 vyhořelo, čímž se podstatně urychlila výstavba nového. Na základě
urbanistických studií vypracovala skupina vedená městským architektem
Adolfem Kaulfersem zastavovací plán pro celé území od Staroměstského
náměstí až po úvoz v místech dnešní Sokolské ulice.
V
těchto místech bývala dlouho jen neupravená plocha, zvaná Gründel
(Dolík), svažující se prudce do úvozu, jimž dnes probíhá Sokolská třída.
V této dříve zalesněné rokli byla podle pověsti za protireformace
nalezena u vyvěrajícího pramene mrtvola katolického faráře Stommäuse.
Později se tu pásaly kozy majitelů domků podél Střelecké ulice a místo
dlouho sloužilo i za jakési městské smetiště. Před postavením divadla se
zde odbývaly dobytčí trhy. Občas zde stávaly kolotoče nebo cirkus, když
zavítal do Liberce.
V
roce 1805 byla na východní straně tohoto prostoru umístěna poněkud
nerozvážně rozložitá budova tělocvičny. Protože však nezapadala do
urbanistického záměru přestavby centra, musela být i přes svou
zachovalost zbourána a v Jablonecké ulici postavena nová, která slouží
dodnes.
První dokončenou stavbou nově řešeného komplexu centra se stal v roce 1882 dvojdům (čp. 184 a 468-I, dnešní magistrát), který odpovídal svou novorenesanční architekturou protějšímu rozestavěnému divadlu. Podél něj zároveň vznikla nová ulice na Divadelní náměstí.
V souvislosti s výstavbou divadla musela být upravena i úvozová cesta na Gründlu, kam ústil jeden z prvních městských krytých kanálů od Štěpánské nemocnice (1850) a kterou za vytrvalejších dešťů tekly proudy vody. Stala se z ní Turnerská (Sokolská) třída. Na posledním obrázku vidíme už po úpravě nivelety s připraveným kamenivem. Tehdy byla v horní části ještě zatarasena třípatrovým domem, který byl brzy nato zbořen a přestavěn na zúženém půdorysu (čp. 168-I).
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Nárožní krásky
V Liberci mne fascinují , kromě výstavných vil, také nárožní domy. Umění jak vyřešit tvar nároží a omezení dané prostorem a pozemkem . Na Benešově náměstí jsou dva pozoruhodné domy.
Polyfunkční dům z roku 1929 Ve slohu art deco
S historickým názvem Pelzhaus Freiberg & Co., který je ukázkou meziválečné činžovní zástavby Byl postavený pro Theodora Fritze a Anselma Freiberga v roce 1929 architektem Ernstem Schäferem v oblíbeném art decu. Sedmipodlažní (2 suterény, 5 nadzemních podlaží) dům se sedlovou střechou je vybudován na úzké trojúhelníkové parcele sousedící s radniční budovou. Dominantním prvkem domu zaoblené nároží s figurami střelců v historickém oblečení, odkazující k původnímu pojmenování ulice Střelecká.
Tím druhým jsou budovy dnešnîho nového magistrátu.
Jedná se Wernerův dům č.p. 184 a Knížkův dům č.p. 468 - s totožnými fasádami splývajícími v jeden Vznikly v roce 1882, v době rozsáhlé proměny centra města, a patřily k jedněm z prvních reprezentantů historizujících slohů v Liberci. O něco později vznikl jako přístavba k Wernerovu domu dům č.p. 183 ve Frýdlantské ulici v duchu vídeňské secese. Domy společně vytvořily jednotný blok, který v minulosti sloužil k mnoha účelům - hotel, Central spořitelna - Okresní spořitelna , vědecká knihovna.
Autor příspěvku Karel Krenk
Staroměstské náměstí s radnicí
a vzpomínka na udílení medailí dne 8.září 1844 v interiéru radnice.
Toto je patrně jediné dochované, i když značně stylizované vyobrazení
interiéru staré liberecké radnice. Na stěně visí portrét Kristiána
Kryštofa Clam-Gallase. (zdroj Kniha o Liberci)
Složitosti moderní společnosti .
Nedávno jsem si pročítal monografii o Libereckých radnicích od kolektivu autorů .
Zaujala mne budova staré radnice a její měníci funkce v průběhu století ( radnice stála na místě od roku 1603 až do roku 1893 . Dnes se všude množí administrativní budovy a městské orgány a organizace se " rozlezly " po celém městě .
Stará radnice se stavěla cca 2,5 roku a stála cca 2090 kop - Kopa českých grošů měla hodnotu 2 zlaté a 20 krejcarů. Tesař měl 4 zlatky za měsíc , slepice stála 5 krejcarů . Ta nová radnice pak stála pak 700 000 zlatých a stavěla se cca 3 roky ) . Dvě třetiny nákladů na stavbu staré radnice pokryly příjmy z várečného práva - zbytek dary. Jak je vidět z plánku stará radnice byla jednopatrová. Do roku 1850 tam byl výčep- od roku 1850 místo něj daňová správa !! Ve velkém sále se konaly významné události - svatby ,zábavy, divadlo . Na půdě se skladovalo seno pro případ ubytování vojska . V radnici byl k sklad obilí . Byly zde i obecní váhy. V závěru historie radnice zde byla i spořitelna . Dnes po radnici zůstal obrys v dlažbě a letopočet 1603 . Kopii věže nese Muzeum . Ve sbírce muzea jsou také váhy z roku 1703, portréty ze staré radnice. Na nové radnici je zvon ze staré radnice a některé výplně oken . ( malované okenní terče ) (autor příspěvku Karel Krenk)
model staré radnice
Liberec/Reichenberg
si postavil roku 1603 na místo staré rychty novou radnici, zbourána
byla 1894 a její věž byla v kopii postavena na nové budově Městského
muzea u městských lázní... zajímavé je, že součástí radnice byly i masné
a pekařské krámky, včetně šenku. Úřední věci se odehrávaly v patře... (archiv Pavel Koráb)
Hostinec u Zlaté koruny
v druhé polovině 19.století. Jeden z domů, které ustoupily stavbě nové radnice (zdroj Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Severní strana Staroměstského náměstí
(olej na plátně, konec 19.století)
Část
malby podle starší grafiky od Adolfa Stolleho. Úplně vlevo je hrázděný
Seidlův dům (čp. 244 - I) stojící na rohu Železné a Frýdlantské ulice,
vedle něho je vidět část prastaré kovárny s hospodou (čp. 184 - I).
Severní průčelí náměstí tvořilo před výstavbou nové radnice šest domů.
Byly to zleva doprava:
Hospoda U Zlaté koruny (čp. 183 - I), dvojdům čp. 182 - I a 181 - I,
hospoda U Zlatého slunce (čp. 180 - I)
uprostřed s průjezdem na budoucí Divadelní náměstí,
Bývalá hospoda U konvice (čp. 179 - I) a dům U Zlatého lva, přejmenovaný později na Obecní dům (čp. 178 - I).
Za
ním vystupuje roh hospody U Města Vídně (čp. 177 - I). Průhled
Střeleckou ulicí (5.května) uzavírá Arnoldův dům (čp. 176 - I).
Zcela napravo jsou domy na východní straně náměstí: čp. 1 - IV a roh domu 2 - IV.
(Zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Radnice a severní strana náměstí
(těchto šest domů uvolnilo později místo nové radnici)
První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.
V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.
Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.
Během tří století od jejího postavení se okolní město
poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy
nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně
zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle
které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes
zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je
půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným
bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea
byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy.
Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby.
Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné
pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce
1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a
vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000
zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn
též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s
požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil
městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli
požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a
byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci
stavby v zaalpském stylu.
Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší
označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě
tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty
Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a
nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a
5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na
vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku
navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný
termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli
politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského
zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy.
Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3.
dubna 1893.
Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního.
Stavba má přibližně čtvercový půdorys, v jejim středu je
ponechán dvůr přístupný z obou boků stavby. Nad hlavním průčelí budovy
obráceném k náměstí se zvedá trojice věží. Nejvyšší z nich, prostřední,
má výšku 56 metrů. Původně její vrchol zdobila měděná socha rytíře
Rolanda, ochránce městských práv. Socha byla roku 1952 nahrazena rudou
hvězdou. Ta byla sňata v roce 1989 a následujícího roku nahrazena lvem
jakožto symbolem České republiky. Konečně, roku 2005 byla na vrchol věže
umístěna kopie původní sochy rytíře. Nad vstupním portálem s již
vzpomenutým rokem očekávaného dokončení je reliéf od Theodora Friedla
znázorňující založení stáré i nové radnice. V jeho středu je ženská
postava symbolizující město, levá strana obsahuje postavy spojené s
původní radnici a pravá postavy spojené se vznikem radnice nové. Nad
reliefem je balustradový balkón, ze kterého mluvily mnohé historickeé osobnosti: František Josef I., Edvard Beneš, Adolf Hitler, Klement
Gottwald a další. Na přední straně budovy je bronzový památnik ve tvaru
tankového pásu jako vzpominka na devět obětí vpádu armád Varšavské
smlouvy ze srpna 1968.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Příběh liberecké Radnice, staré a NOVÉ..
První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.
V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.
Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.
Během tří století od jejího postavení se okolní město
poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy
nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně
zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle
které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes
zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je
půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným
bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea
byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy.
Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby.
Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné
pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce
1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a
vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000
zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn
též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s
požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil
městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli
požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a
byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci
stavby v zaalpském stylu.
Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší
označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě
tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty
Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a
nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a
5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na
vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku
navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný
termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli
politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského
zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy.
Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3.
dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo
symbolické položení kamene posledního (zdroj Wikipedie)
Staré padlo ... a nový život začíná kvést na jeho troskách .
Tak je uveden člànek v Libereckém kalendáři , kterým se autor loučí se starými domy na severní části tehdy Staroměstského náměstí ( dnes Benešovo ) , které musely ustoupit stavbě nové radnice . Fotografie je od tehdy velmi aktivního fotografa Josefa Hoffmanna . (autor příspěvku Karel Krenk)
LIBERECKÉ PRAPORY
Nová radnice postavená v letech 1888 až 1893 se stala nejvýznamnější veřejnou budovou v Liberci a položení jejího základního kamene dne 30. září 1888 bylo událostí takového významu, že si k jejímu uctění nechala společenství libereckých živnostníků vyrobit unikátní insignie - korouhve nesené ve slavnostním průvodu.
Významné události se účastnili například místní hostinští, pekaři, kováři, truhláři nebo řezníci a nad hlavami třímali korouhve ozdobené pestrými malbami, které znázorňovaly symboly jejich řemesel. Nevíme přesně, jak velká část původních korouhví se zachovala, v našich sbírkách je jich uloženo sedm a několik z nich si můžete zblízka prohlédnout v expozici Liberecké fragmenty.
Celá
liberecká sbírka čítá kolem tří set praporů, vlajek, korouhví a
pamětních stuh různého stáří a provenience. Připomínají spolky
vojenských vysloužilců, amatérských zpěváků, tělocvičná sdružení,
církevní nebo vzdělávací organizace, a to především z Liberecka,
Frýdlantska a Jablonecka. Nechybí ani insignie politických stran, a to z
demokratických i nesvobodných časů. Většina předmětů ve sbírce má
špičkovou řemeslnou úroveň a do našeho muzea se dostala po 2. světové
válce ze zrušených muzeí v Liberci a v okolním regionu.
(zdroj: autor příspěvku SM Liberec)
Severní část náměstí dnešního náměstí Dr.E.Beneše
První pohlednice zachycuje stav z roku 1861, náměstí dominuje
renesanční radnice postavená v letech 1599 - 1603. Kašna je ještě na
původním místě a Neptun se dívá směrem na východ. Vpravo je řada domů,
které musely ustoupit nové radnici.
Na začátku se plocha náměstí podobá té dnešní. Jen Železnou ulici zužoval dvojdům s hospodou U řetezu.
Na třetím snímku je stav po zbourání části nároží v roce 1901. Hostinec
byl neodmyslitelnou součástí starého Liberce a obyvatelé se s ním
loučili jen neradi, stejně jako s radnicí a jinými památkami na "staré
zlaté časy".
Existuje pohlednice zachycující nádvorní stranu a
schodiště. Lokál bohužel chybí, fotografové se vzpamatovali, až když se
zbouralo.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Staroměstská radnice
![Liberecká radnice v roce 1915 a 2001 ........... Výstavba nové radnice V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu. Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera.[1] Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení – 1. listopad 1892 – se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního. (zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, wikipedie)](https://32eba348a2.clvaw-cdnwnd.com/b2478adc5e5cc22274c76363082b5ac2/200000929-50d0b50d0e/Radnice.jpg?ph=32eba348a2)
Radnice v Liberci
Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního. (autor příspěvku Martin Tesař)
Rónův Marťan (Dítě z Marsu) seděl v roce 2010 chvíli i na náměstí před radnicí.
(archiv Hana Kubíková)
Radnice -20 léta minulého století - zastupitelská radnice (foto Š. Verkowitz)
(archiv O.Musil)
Dne 12. března 1999
předal primátor města Liberce Jiří Ježek prapor města Liberce 9. rotě chemické ochrany sil okamžité reakce NATO při příležitosti vstupu České republiky do NATO. (foto Jana Ducháčková)
...od Rolanda, výš už to nejde,l.p. 2004...
(foto Petr Šimr)
Střed města s radnicí a divadlem kolem roku 1960
Na záběru je možné pozorovat téměř stejnou scenérie jako na přelomu 19. a 20. století Dobudování zástavby středu města v prvních třech desetiletích pak po následnou stejně dlouhou dobu zůstávalo nezměněné, když tato oblast s narůstajícími dopravními nároky začínala být těžko průchodná a požadavky na její uvolnění se stávaly stále aktuálnější.
(zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, 2001)
Letecké pohledy na Liberec .....počátek 80.let
(zdroj Kniha o Liberci)
Taxi na náměstí před radnicí (kolem roku 1930)
Jako první se taxislužbou v Liberci hned po válce zabýval Rudolf Konrád, mající firmu v dnes zbořeném domě v Bažantí ulici. Nabízel odkrytá i uzavřená auta a provozoval stále také klasické povoznictví s "prvotřídními fiakry taženými koňmi, vhodnými hlavně pro svatby a jiné slavnostní příležitosti ". Později byla taxislužba mj. I v Hanychovské uici a ve Františkově.Celkem dvanáct taxíků provozovala v roce 1928 liberecká firma Anton Eisenkolb. Byla založena roku 1917 a kanceláře měla v dnešní Rumjancevově ulici (čp. 127 - I). Ještě téhož roku převzala zastoupení automobilky Tatra Kopřivnice a v roce 1925 vybudovala moderní provozovnu na rohu ulic E.Destinové a Ruprechtické (čp. 365 - I), na jejíž budově se proslavená značka Tatry nachází dodnes. (Po válce ji měl v národní správě jeden ze známé liberecké automobilistické rodiny František Helikar, po znárodnění patřila Autorenově, přejmenované později na Československé automobilové opravny, a sloužila jako středisko pro výchovu mladých automechaniků. Specializovala se na opravu nákladních automobilů, zejména vstřikovacích čerpadel. Odborné učiliště dnes po delimitaci ČSAO patří Destě Děčín.) K původní výrobě protismykových pneumatik a sněhových řetězů připojila firma Eisenkolb obchod s náhradními ráfky pro auta, motocykly a kola, prodej benzinu a minerálních olejů a opravárenské služby. Firmě patřily velké benzínové čerpací stanice a sklady a také velkokapacitní garáže s ústředním vytápěním (celkem 40 stání). Na konci dvacátých let vzniklo oddělení prodeje příslušenství pro automobily, motocykly a kola a firma dostala povolení k výrobě karosérii a náhradních dílů.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
RADNIČNÍ SKLÍPEK
Už v roce 1893, a to ještě před zprovozněním úřednických prostor nově
postavené liberecké neorenesanční radnice, byla v jejím suterénu
otevřena restaurace Radniční sklípek. Přilehlé prostory byly tehdy
využívány jako vinný a pivní sklípek, a částečně i jako sklad uhlí. Po
2. světové válce zde sídlila pivnice Parlament.
Sklípek fungoval bez
přerušení úctyhodných 100 let. Na začátku 90. let minulého století jej
poničila velká havárie kanalizace, po níž byl sklípek několik let
uzavřený. Po komplexní rekonstrukci převzal restauraci v roce 1998 do
nájmu Krušovický pivovar s tím, že část nákladů na rekonstrukci (7,5
milionů korun) splácel podnik jako součást nájmu. Prostory ovšem pivovar
opustil už v roce 2003, neboť splácení rekonstrukce v souvislosti s
vysokými náklady za energie, zejména za teplo a elektřinu, byly pro
podnik příliš vysoké.
Město Liberec převzalo vyklizené prostory v
roce 2004. V roce 2007 liberečtí zastupitelé odsouhlasili nové využití
sklípku. Do jedné části sklepních prostor byla po nezbytných úpravách
přestěhována z Domu klavíru na Šaldově náměstí legendární Malá výstavní
síň, vybudovaná libereckými fotografy svépomocí v roce 1975. Po
přestěhování v roce 2008 byla přejmenována na Galerii U Rytíře. Velký
sál restaurace, bývalá pivnice Parlament, se proměnila v reprezentativní
výstavní a společenský sál. Název Radniční sklípek těmto prostorám
zůstal dodnes.
15.12.2019 se opět otevřel jako restaurace (zdroj Radniční sklípek Liberec, Kouzlo
starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Meteobudka za radnicí přenese do dávných dob bez mobilů
Když chce dnes někdo zjistit, jaké bude počasí, podívá se s největší pravděpodobností do mobilní aplikace nebo na internet. Za časů, v nichž se ještě telefony po kapsách nenosily, k tomuto účelu sloužily v ulicích měst meteorologické stanice - takzvané meteobudky. Dvě z nich se dochovaly i v Liberci; ta známější a zdobnější, takzvaná Lambrechtova, se nachází u zadní stěny radnice.
V roce 1898 ji z iniciativy Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, Spolku přátel přírody, libereckého magistrátu a spořitelny vybudoval renomovaný mechanik specializující se na meteorologické přístroje Wilhelm Lambrecht z Göttingenu. Jeho továrna osazovala meteobudky v celé Evropě.
"Jen málokdo si udělá čas a projde se městem v klidu tak, aby vnímal například nádherné detaily fasád libereckých měšťanských domů. I meteobudka u zadní strany historické budovy radnice je takovým milým detailem, který často ve spěchu mineme. Je to škoda," uvedla Květa Vinklátová, náměstkyně pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje.
Šestiboká stavba v novorenesančních formách neskrývá inspiraci tvarem radniční věže. Budka je krytá plechovou mansardovou stříškou s kovovými aplikacemi v podobě slunečnic., šestiboký sokl je zhotoven ze zdejší žuly. Budka obsahuje Lambrechtův polymetr, zapisovací teploměr, teploměr maximo-minimální, termohygroskop a holosterický barometr.
Ve dvacátém století prošly stavba i měřicí přístroje několika opravami. V roce 1987 byla meteorologická budka prohlášena za státní kulturní památku.
Text: TZ Liberecký kraj
Dva pohledy na radnici (počátkem 20.století)
K budově pošty (druhý snímek) přiléhají dva jednotně řešené domy s novorenesanční fasádou (čp.557 a 175 - I). Vzdálenější má zajímavou historii. Původně to bylo stavení v ulici 5.května, ne větší než poslední zachovány domek (viz třetí a čtvrté foto ulice 5.května ). V šedesátých letech dostal patro a v roce 1891 ho Adolf Bürger přebudoval do dnešní podoby a vzadu přistavěl druhou část, obrácenou průčelím do náměstí. Oba domy s podlažími v nestejné výši mají společné schodiště.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Seidlův dům po požáru (1891)
Na nároží Železné a Frýdlantské ulice, tvořícím rozcestí zemských cest do Žitavy a do Zhořelce, stával prastarý zájezdní hostinec, údajně nejstarší budova horní liberecké osady. Na jeho místě byl postaven v 17.století patrový zčásti hrázděný dům (čp. 244 - I), pojmenovaný podle posledního majitele, obchodnika a provozovatele pohřebního ústavu Gustava Seidla, který měl předtím obchod U řetězu.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
