Začátek Sokolské ulice (kdysi Turnerské) začátkem 20.století.

Ulice byla vybudována v roce 1888. V té době už stálo divadlo (1883) a připravovala se výstavba nárožní budovy hlavní pošty (1892), která stanovila šířku budoucí ulice. Od roku 1897 projížděla Sokolskou ulicí tramvaj, nejprve obousměrně, od roku 1904 pouze směrem k divadlu. Na místě domu s věžičkou (čp.452-I) vyrostla roku 1929 osmipodlažní kancelářská budova. Nároží Řeznické a Sokolské ulice zaujímal až do třicátých let typický staroliberecký štítový dům. Nejvýše je na snímku vpravo dům čp.168-I s prodejnou cyklistických potřeb, složený vzhledem ke svažitosti ulice ze dvou částí. (zdroj Kniha o Liberci)

Vinárna na rohu Řeznické a Sokolské ulice

V Řeznické ulici byl také velkoobchod vínem Wilhelma Bergmanna, založený už roku 1857. Sklady měl v domě (čp. 110 - I) a dnes již zbořeném sousedním objektu na rohu s Liliovou ulicí a dále ještě v ulici Široké (čp. 279-II). Dřevěný staroliberecký dům s vinárnou (čp. 473-I) byl zbořený ve třicátých letech. Fotografie je ještě předrepubliková, ale takovýchto šenků bylo v Liberci třicátých let mnoho. Dnes už existuje jen jediný v Perlové ulici.

(Zdroj Kniha o Liberci)

Sokolská ulice čp. 113 - I

Když se konečně podařilo spolku zaměstnanců v průmyslu (Industrieangestellter Verband) vykoupit domek čp.113-I naproti poště i podobné stavení za ním, mohla být na jejich místě postavena v roce 1929 vysoká osmipodlažní administrativní budova s prodejnami v přízemí. Je příkladem funkcionalistické meziválečné architektury, nerespektující vžité urbanistické zásady. Projektoval ji Ernst Müller, stavbu provedl Ferdinand Miksch, oba z Liberce. Po válce zde byla umístěna Krajská odborová rada (KOR), pak vysokoškolské koleje a donedávna tu sídlily tu některé katedry Technické univerzity. V současné době například sdružení Tulipán.
Galerie Díla v přízemí vystřídaly prodejny Oděvních závodů Prostějov a krátce i automobilů Ford, dále firma Copia, s.r.o........momentálně Zdravé opalování......

(Zdroj Kniha o Liberci)

Benešovo náměstí a most za divadlem aneb dokolečka dokola

Roku 1895 byl dlouho plánovaným přemostěním tehdejší Turnerské (Sokolské) ulice umožněn přímý průjezd k synagoze a do ulice Na Skřivanech (Rumjancevovy). První liberecká mimoúrovňová křížovatka se stala zároveň působivým popředím pro vyhledávané a často publikované pohledy na ucelenou novorenesanční zástavbu horního centra. Prodloužená Rumjancevova ulice na nich působí skutečně monumentálním dojmem velkoměstské třídy, přestože nepatřila a ani nepatří k hlavním dopravním tepnám. Stačilo také stočit pohled trochu doleva a hned se naskytl obrázek zcela jiného Liberce. Vedle pošty, v místech pozdějšího výukového domu (dnes Technická univerzita ), strašila až do konce dvacátých let přízemní barabizna a neméně zchátralé polodřevěné domky v Liliové a Řečnické ulici vydržely ještě o třicet let déle.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Most za divadlem

ve 30.letech 20.století a letech 1979 a 1992

Nahoře je původní železný most z roku 1895 s dominantou synagogy. V lednu 1974 se začalo s jeho demolicí a zároveň odstřelem skály v místě budoucího nájezdu. Nový železobetonový most zapojený do mimoúrovňové křižovatky byl otevřen 13.5.1975 (zdroj Kniha o Liberci)

HOTEL REICHSHOF

Sokolská ulice - 13.2.2009 a 9.1.2021

V roce 1896 vyrost na místě původní hospody hotel. Projekt i stavbu provedla známá stavební společnost Gustav a Ferdinand Mikschové v novorenesančním stylu. Měl 40 pokojů, salónky a velikou jídelnu. Ve dvoře se nacházely rozsáhlé stáje, později garáže. Majitel a hoteliér Josef Schiessler hotel pojmenoval Reichshof (Říšský dvůr). Od října 1922 byly do stájí/garáží umístěny dvě složky policejního ředitelství, oddíl jízdní policie (koně) a oddíl jízdních kol (motocykly). Na počátku třicátých let se v prostorách hotelu začali pohybovat příznivci nacistů i samotní nacisté. Fungoval zde i Esplanade bar. V roce 1940 bylo do budovy umístěno velitelství Gestapa, ulice byla přejmenována na Strasse der S.A. a na místě garáží zřízeno popraviště. Po založení Vysoké školy strojní a textilní v roce 1953 byly v budově zřízeny koleje a laboratoře některých kateder. Po dostavbě vysokoškolských kolejí v Harcově budovu získalo jako internát střední odborné učiliště. Při stavbě nové knihovny na místě bývalé synagogy byla zbourána podstatná část hospodářských staveb. Budovu si později pronajal soukromník, který tu provozoval ubytovnu a hospodu. Hotel, naposledy ubytovna, byl na popud města zbourán. Zdůvedněno to bylo jednak jeho stavem, ale také plánovanými úpravami silnice (rozšíření, nová křižovatka, či dokonce tunel), ke kterým však nedošlo. Potkal ho tedy podobný osud jako Nárožní dům 278-I "Myší díra" (ZDROJ: https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/5585-hotel-reichshof )

Proměny Poštovního náměstí

(náměstí Dr.E.Beneše)

Novorenesanční budova hlavní pošty slouží od prvního říjnového dne roku 1892.
Pošťáci, kteří se dosud tísnili v nevyhovujících prostorách na Zámeckém náměstí, se konečně dočkali slušných pracovních podmínek.
Bylo toho nanejvýš třeba už proto, že liberecká pošta patřila objemem práce k nejvytíženějším v českých zemích.
Název Poštovní náměstí je převzat z první pohlednice. Ačkoliv se používal,nebyl nikdy oficiálně schválen,podobně jako jméno Divadelní náměstí, kterým se běžně,a to i v úředních spisech, označoval prostor za radnicí.

Na prvních třech poslednicích vidíme budovu hlavní pošty v původní podobě, pomineme-li dodatečně zřízenou věžičku pro telefonní provoz. K větší přestavbě došlo během roku 1936 a její výsledek zachycuje poslední pohlednice.
Potřeba dalších prostor si vynutila zrušení vstupní haly a vchod je od té doby umístěn excentricky.
Okna v přízemí ztratila půlkruhovité zakončení.
Za povšimnutí stojí dva dodávkové poštovní vozy, jeden motorový a druhý tažený koňmi.
Kromě hlavní pošty existovaly ve městě další pobočky.
Jedna sídlila od zavedení železnice na nádraží, druhá , sloužící hlavně potřebám krajského a okresního soudu a státního zastupitelstva, byla 15.července 1895 otevřena v Chrastavské ulici číslo 8.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

KAVÁRNA POŠTA

Ještě v polovině 19. století byly poštovní zásilky dopravovány do Liberce spěšnými poštovními vozy taženými koňmi. Když byl poštovní úřad přeložen blíže k zámku do Zámecké, dnešní Felberovy ulice, příjížděly poštovní vozy na prostranství před zámkem. Na čerstvé zprávy tu netrpělivě čekali hlavně obchodníci, podnikatelé i spekulanti. Aby se jim lépe čekalo, otevřel si v bývalé panské budově čp. 4/V podnikavý pan Cloin restauraci a kavárnu. Pojmenoval ji případným názvem U pošty. Kromě toho, že tato kavárna umožňovala různé obchodní schůzky, poskytovala svým hostům bohatý výběr časopisů, prodávala se zde výborná káva a prvotřídní jídla, pořádaly se zde koncerty a různé zábavy.
Po výstavbě nové budovy pošty na rozšířeném Staroměstském náměstí v roce 1892 ztratila kavárna U pošty hlavní důvod své existence. Když potom na protější straně náměstí postavili stavitelé Bürger a Keil výstavní trojdům, otevřel si v rohovém domě čp. 484/I svou "vídeňskou kavárnu" a nazval ji kavárna Pošta. Sem se také ochotně přemístili jeho bývalí stálí hosté a stará kavárna U pošty brzy nato dožila.
Interiér kavárny Pošta byl proveden v novorokokovém slohu, podle vzoru podobných podniků ve velkých evropských městech. Točité sloupy, dřevěné obklady, zrcadla, štukatérská výzdoba a stylový nábytek, to vše vytvářelo spolu s dokonalou obsluhou příjemné, čisté prostředí lákající k posezení. Kavárna měla i teplovzdušné vytápění a dokonalé větrání. Provoz kavárny navazoval na sousední hotel Central (dnes budova Nového magistrátu města Liberce) a přispíval k oživení náměstí ve večerních a nočních hodinách.
Po úplné rekonstrukci provedené podnikatelem Restaurace a jídelny v osmdesátých letech dostal interiér kavárny Pošta opět původní lesk. Byla obnovena zejména kavárna a dva salónky, na jejichž rekonstrukci se podílela řada výtvarníků sdružených v Díle Praha a Ústí nad Labem. Kavárna Pošta se stala opět znamenitou zvláštností Liberce a současně i jedním ze zajímavých svědků jeho historie. Celý objekt, v němž je kavárna umístěna, je chráněn, jako součást cenného urbanistického souboru náměstí Dr. E. Beneše.
Kavárna Pošta je jednou z mála svého druhu zachovaných u nás, dokumentující architekturu z konce 19. století. Byla proto rovněž zařazena do soupisu kulturních památek.

Zdroj: Liberecké domy hovoří č. 1 (1992)

Tělocvična

Zájem o tělesná cvičení se v Liberci probudil ve čtyřicátých letech 19. století. Učitel a později ředitel školy na Sokolském náměstí Ferdinand Josef Pfohl chtěl už od roku 1847 zřídit soukromé cvičiště, ale magistrát, který se musel držet Metternichových zákonů, to nechtěl dovolit, protože to byla činnost, na níž by se podílely více než tři osoby najednou, což bylo zakázáno. Teprve v roce 1848 mohl Pfohl založit v Barvířské ulici (čp.118-III) soukromý ústav a uspořádat první veřejné cvičení. Roku 1850 musela předat prostory c.k. okresnímu soudu, který zde zřídil věznici. V roce 1853 byla škola obnovena v budově sirotčince pod dnešním krematoriem. Cvičení se zde zúčastňovala i děvčata, ale také tento objekt musel být po dvou letech opuštěn. Cvičilo se i na zahradě domu U Bažanta na Staroměstském náměstí, kde dal Karl Günter z Msgdeburku kolem roku 1855 dohromady 32 sportovců, kteří cvičili na hrazdě, na bradlech a provozovali šplh.
Neúnavný průkopník Pfohl založil 19.8.1861 novou sportovní školu, na jejíž půdě bylo rozhodnuto ustavit Německý tělovýchovný spolek v Liberci (Deutscher Turnverein Reichenberg, DTR, někdy je uváděno 20.8.1861). Cvičilo se nejdříve na zahradě hostince U Konvice, ale ještě téhož roku se podařilo pronajmout nevelké klenuté prostory v přízemí domu čp. 41- IV naproti dnešnímu Paláci Adria , kde byla zřízena tělocvična. Schválené stanovy přišly teprve 28.4.1862 a den nato bylo na slavnostní schůzi za účasti 126 cvičenců osloveno oficiální založení spolku.
V čele DTR stanuli Ignaz Sieber a Alexander Peez, tehdejší šéfredaktor Reichenberger Zeitung. Ještě v červnu byl uspořádán cvičitelský bál a už 23. července se konalo první veřejné cvičení na Střelničních loukách (Schiesshauswiesen). Spolek měl 197 členů, z toho 55 mladistvých. Následujícího roku se zúčastnil sjezdu v Milešově, na němž bylo ujednáno založení Svazu německo -českých tělocvičných spolků (16.5.1863). V červnu bylo rozhodnuto zakoupit pozemky na Ďolík (Gründlu, v dnešní Sokolské ulici ) pro novou tělocvičnu. Následujícího roku dostal DTR od německých paní a dívek vyšívaný prapor s heslem Odvahu, sílu, sebeovládání. Ještě v srpnu byl také přebudován sál Obecního domu pro zimní cvičení. První vlastní budova tělocvičny DTR byla postavena v průběhu roku 1865. Projekt tělocvičny vypracoval liberecký stavitel Gustav Sachers a stavbu provedl Ferdinand Miksch. Budova měla dvě poschodí, sál měřil 22 X 13 m a byl vysoký 8,20 m. Na severní straně při dnešní Sokolské ulici k ní přiléhalo letní cvičiště. (pozn. dne 10. května 1865 byl položen slavnostně základní kámen, dne 4. prosince slavnostně zahájen provoz)

( Na prvním obrázku je tato tělocvična zobrazena pohledem z míst, kde dnes stojí kavárna Pošta. )

Od roku 1868 začalo být na libereckých školách zaváděno povinné vyučování tělocviku, jež řídil DTR, který poskytl tři učitele. Tělocvična, jež se stala chloubou Liberce, musela však být v roce 1893 při přestavbě centra zbořena a nahrazena novou v Jablonecké ulici. Tuto tělocvičnu vyprojektoval v novorománském slohu člen DTR Julius Keil, stavbu provedl v letech 1892-1893 Adolf Bürger. Velký sál s galerií má rozměry 27,60 X 18,80 m a výšku 11,50 m. K tělocvičně patří letní hřiště a malá zahrada.

Byla otevřena při sportovních slavnostech Ještědskojizerské župy (13.8.1893). Členstvo pocházelo ze všech vrstev obyvatel Liberce a jeho počet brzy dosáhl 1200 osob .

Sál byl největší ve městě a proto se zde konalo také mnoho kulturních a zábavních akcí - přednášek, koncertů, divadelních a filmových představení, plesů, výstav a různých shromáždění.

Po roce 1945 převzal tělocvičnu Sokol, pak TJ Lokomotiva Liberec.

Na čtvrtém snímku je za tělocvičnou vidět novorenesanční vilu obchodníka F.Bogmanna z roku 1908, patřící dnes nemocnici.

(zdroj Kniha o Liberci)

Dřevěné provizorní a nové městské divadlo

Po požáru empírového soukenického divadla na Sokolovském náměstí dala městská správa upravit cirkus společnosti Wulff, postavený v roce 1879, na prozatimní divadlo. Dřevěné provizorium s kapacitou asi 1500 diváků postavil během krátké doby Anton Worf, takže zde mohla již od počátku března 1880 hrát společnost teplického divadla, která dávala po dva měsíce činohru a operetu a hostovala v Liberci ve stejnou dobu i o rok později. Poslední představení, Goethovu Ifigenii na Tauridě, provedlo 2.5.1882 saské dvorní divadlo. Potom už musela náhradní scéna ustoupit stavbě kamenného divadla. Nejmenší domek se zahrádkou (čp.163-I) na prvním snímku vlevo (v roce 2020 je v této budově např. Zdravé opalování), byl v místech dnešní výškové budovy vysoké školy. Domy na obzoru, tzv. Bittnerbergel, stávaly u dnešního Šaldova náměstí. Nejvýše vyčnívá dům zvaný Papoušek.

Budova městského divadla, jak se původně nazývalo, patří mezi první stavby, které začaly měnit tvář vnitřního města. Nutnost postavit nový divadelní objekt vedla ke značnému spěchu při hledání architektů. Skromnost prostředků nakonec zabránila realizaci ze soutěže vzešlého vítězného projektu architektů Miksche a Niedzielského z Vídně a město se obrátilo na jinou vídeňskou kancelář F. Fellnera a H. Helmera, specializovanou na stavbu divadel.

Liberecká scéna však patřila k jejich prvním stavbám v Čechách. V letech 1881 - 1883 ji realizovala firma Sachers a Gärtner. Základní kámen byl položen 15.9.1881. Byl umístěn pod práh hlavního vchodu a uvnitř měl vloženo pouzdro s pamětním listem popisujícím události předcházející stavbě.
Další postup prací byl ovlivněn požárem vídeňského divadla (8.12.1881), při němž zahynulo na 400 osob. Neštěstí mělo za následek zpřísnění předpisů pro všechna divadlastavěná na území celé tehdejší monarchie. Podle nich bylo nutno přepracovat liberecký projekt tak, aby dostatečně dimenzovanéa bezpečné únikové cesty umožňovaly rychlé opuštění budovyv případě požáru. Protože základy už byly hotové a nebylo tedy nebylo možno zvětšovat obrys stavby, znamenaly úpravysnížení kapacity divadla z původních 1050 na 850 diváků.

Neorenesanční ráz budovy vytvořil vzor pro další stavby ve středu města. Renesanční inspirace se pro světskou architekturu stala téměř kánonem - alespoň pro sedmdesáta a osmdesátá léta 19. století. Zadní trakt budovy byl od počátku provozně málo vyhovující, a tak se hledalo řešení formou přístaveb. Naštěstí nedošlo ani na návrhy z roku 1936 a ani na plánovanou přestavbu (1950), ale pouze ke zpevnění základů a prohloubení a zvýšení ryzalitu, čehož si všimne jen pozorný divák. (zdroj Kniha o Liberci)

Kropení silnic (20.léta)

Kropení silnic prováděly čtyři kropičky tažené koňmi. Roku 1926 byly nahrazeny motorovým vozem značky Krupp s obsahem 45 hektolitrů.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Silniční válec za radnicí v roce 1938

Válec byl majetkem města, které ho převzalo 9.10.1925 od firmy Karl Kälble z Backhangu (Würtenbersko). Měl výkon 54 HP a vážil 15 tun, k nimž se mohlo v případě potřeby přidat další půldruhé tuny

.(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Wernerův a Knížkův dvojdům v roce 1915

Nutnost prolomit přístupovou cestu ke staveništi nového městského divadla provázela také první výrazná stavba historizující architektury v prostoru náměstí. Roku 1882 postavený Wernerův a Knížkův dvojdům se stal vzorovým pro další výstavbu tohoto prostoru. Mezi jeho četnými uživateli se snad vedle okresního úřadu stalo nejznámějším Sollorsovo knihkupectví, jedno z největších v předválečném Liberci. (V současném době Magistrát města Liberce )

(zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)

Staroměstské náměstí s radnicí

a vzpomínka na udílení medailí dne 8.září 1844 v interiéru radnice.

Toto je patrně jediné dochované, i když značně stylizované vyobrazení interiéru staré liberecké radnice. Na stěně visí portrét Kristiána Kryštofa Clam-Gallase. (zdroj Kniha o Liberci)

Radnice a severní strana náměstí

(těchto šest domů uvolnilo později místo nové radnici)

První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.

V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.

Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.

Během tří století od jejího postavení se okolní město poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy. Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby. Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu.

Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893.

Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního.

Příběh liberecké Radnice, staré a NOVÉ..

První liberecká radnice nahradila starou rychtu, která stávala v horní části dnešní Pražské ulice. Samotné rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí radnici padlo v roce 1599. Vypracováním plánů a rozpočtu stavby byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci Marcus Antonio Spazio di Lancio. Plány byly schváleny 11. září 1599, mistr se v nich zavázal vystavět budovu 40 loktů (23,7 m) dlouhou a 28 loktů širokou (16,6 m). Základní kámen radnice byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z daného místa studnu a pranýř, dle požadavků byly také vykopány základy, které měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba jednopatrové budovy byla dokončena roku 1602 a v říjnu následujícího roku byla dokončena také osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova se stala třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu.

V prvním patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Právě v prvním patře se konaly městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna.

Dominantou budovy byla věž s hodinami. Věž však musela být poměrně často opravována: v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.

Během tří století od jejího postavení se okolní město poměrně rozrostlo a radnice přestala jeho obyvatelům stačit - bylo tedy nezbytné postavit budovu novou. Navíc byla budova po této době značně zchátralá. 18. 4. 1894 se konalo rozloučení se starou radnicí, vedle které již stála budova nová. Samotné zbourání trvalo čtyři týdny. Dodnes zbylo v Liberci mnoho připomínek první radnice. Přímo na náměstí je půdorys původní budovy vyznačen tmavou dlažbou a kamenem se vsazeným bronzovým letopočtem jejího postavení. Do budovy Severočeského muzea byla začleněna kopie věže a v muzejní expozici jsou také původní váhy. Tamtéž jsou také uchovány portréty Redernů a Gallasů z tehdejší výzdoby. Zvon ze staré radnice byl umístěn na severní průčelí té nové, kamenné pylony skončily na balustrádě spořitelny.
---------------
V roce 1879 založila Liberecká spořitelna konto na stavbu nové radnice a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebieg mladší (uváděn též jako Liebig, zemřel roku 1886). Přípravný výbor připravil skicu s požadovanými rozměry stavby, vyčíslil předpokládané náklady a doporučil městskému zastupitelstvu, aby o vypracování stavebních plánů byli požádáni renomovaní architekti. Tyto návrhy byly schváleny 15. 4. 1887 a byla vyhlášena soutěž na nejlepší projekt s doporučením k realizaci stavby v zaalpském stylu.

Z devíti došlých návrhů byl za nejlepší označen návrh vídeňského architekta Franze Neumanna. O realizaci právě tohoto projektu rozhodlo zastupitelstvo 6. prosince 1887 v době starosty Karla Schückera. Zastupitelé ocenili tehdy velikou užitnou plochu a nejnižší rozpočet. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 byla dokončena hrubá stavba. 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře, 1. září téhož roku navštívil stavbu radnice císař František Josef I. Původně plánovaný termín dokončení - 1. listopad 1892 - se nepodařilo dodržet kvůli politickým změnám, nejdůležitější z nich bylo odvolání městského zastupitelstva a dosazení vládního komisaře do čela městské správy. Radnice tak byla k prohlídkám zpřístupněna až o Velikonocích 2. a 3. dubna 1893. Přesně pět let po položení základního kamene se konalo symbolické položení kamene posledního (zdroj Wikipedie)

Severní část náměstí dnešního náměstí Dr.E.Beneše

První pohlednice zachycuje stav z roku 1861, náměstí dominuje renesanční radnice postavená v letech 1599 - 1603. Kašna je ještě na původním místě a Neptun se dívá směrem na východ. Vpravo je řada domů, které musely ustoupit nové radnici.
Na začátku se plocha náměstí podobá té dnešní. Jen Železnou ulici zužoval dvojdům s hospodou U řetezu.
Na třetím snímku je stav po zbourání části nároží v roce 1901. Hostinec byl neodmyslitelnou součástí starého Liberce a obyvatelé se s ním loučili jen neradi, stejně jako s radnicí a jinými památkami na "staré zlaté časy".
Existuje pohlednice zachycující nádvorní stranu a schodiště. Lokál bohužel chybí, fotografové se vzpamatovali, až když se zbouralo. 

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Střed města s radnicí a divadlem kolem roku 1960

Na záběru je možné pozorovat téměř stejnou scenérie jako na přelomu 19. a 20. století Dobudování zástavby středu města v prvních třech desetiletích pak po následnou stejně dlouhou dobu zůstávalo nezměněné, když tato oblast s narůstajícími dopravními nároky začínala být těžko průchodná a požadavky na její uvolnění se stávaly stále aktuálnější.

(zdroj K.Čtveráček / J.Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, 2001)

RADNIČNÍ SKLÍPEK

Už v roce 1893, a to ještě před zprovozněním úřednických prostor nově postavené liberecké neorenesanční radnice, byla v jejím suterénu otevřena restaurace Radniční sklípek. Přilehlé prostory byly tehdy využívány jako vinný a pivní sklípek, a částečně i jako sklad uhlí. Po 2. světové válce zde sídlila pivnice Parlament.
Sklípek fungoval bez přerušení úctyhodných 100 let. Na začátku 90. let minulého století jej poničila velká havárie kanalizace, po níž byl sklípek několik let uzavřený. Po komplexní rekonstrukci převzal restauraci v roce 1998 do nájmu Krušovický pivovar s tím, že část nákladů na rekonstrukci (7,5 milionů korun) splácel podnik jako součást nájmu. Prostory ovšem pivovar opustil už v roce 2003, neboť splácení rekonstrukce v souvislosti s vysokými náklady za energie, zejména za teplo a elektřinu, byly pro podnik příliš vysoké.
Město Liberec převzalo vyklizené prostory v roce 2004. V roce 2007 liberečtí zastupitelé odsouhlasili nové využití sklípku. Do jedné části sklepních prostor byla po nezbytných úpravách přestěhována z Domu klavíru na Šaldově náměstí legendární Malá výstavní síň, vybudovaná libereckými fotografy svépomocí v roce 1975. Po přestěhování v roce 2008 byla přejmenována na Galerii U Rytíře. Velký sál restaurace, bývalá pivnice Parlament, se proměnila v reprezentativní výstavní a společenský sál. Název Radniční sklípek těmto prostorám zůstal dodnes.

15.12.2019 se opět otevřel jako restaurace (zdroj Radniční sklípek Liberec, Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)