Václav Toužimský
Krvavý srpen 1968. Václav Toužimský fotil v Liberci invazi "spřátelených armád"
"Pozoroval jsem, jak se náměstím sunou štrůdly ruských tanků. Najednou vidím, že jeden je moc vlevo. Dal jsem foťák k oku, tank naboural do podloubí, já zmáčkl spoušť." Ikonická fotografie zachytila nehodu, po níž zahynuly tři z devíti libereckých obětí invaze.
Kromě devíti mrtvých si průjezd sovětských vojáků městem vyžádal i 48 zraněných. Liberec se tak po Praze stal místem, kde po sobě vojáci Varšavské smlouvy zanechali vůbec největší spoušť. Většina obětí přitom přišla o život v těsné blízkosti liberecké radnice: v ranních hodinách 21. srpna 1968 tu vojáci začali pálit do lidí poté, co na projíždějící sovětský gazík kdosi hodil prkno z lešení obestavujícího radnici. Zemřeli 4 lidé, zraněných byly desítky. Hodinu před polednem pak jeden z tanků projíždějících přes náměstí Bojovníků za mír (dnes Doktora Edvarda Beneše) náhle vybočil ze svého směru a naboural do průčelí dvou domů.
Z budovy Fotocentrály na protější straně náměstí scénu fotografoval Václav Toužimský. Zachytil okamžik, kdy suť zasypala přihlížející dav.Po každém stisknutí spouště musel svůj přístroj znovu natáhnout, fotoaparáty totiž tehdy nedokázaly udělat na jedno zmáčknutí celou sérii snímků tak jako dnes. Václav Toužimský ale fotil dál, protože drama na náměstí pokračovalo: vojenská cisterna, která se snažila vybouraný tank objet, přimáčkla ke sloupu podloubí dvaasedmdesátiletého Bohumila Kobra. Zemřel o půl hodiny později po převozu do nemocnice. Teprve poté se příslušníkům Veřejné bezpečnosti podařilo vojenskou kolonu odklonit a z trosek začali být vyprošťováni zranění. Mezi nimi i třiadvacetiletý Miroslav Čížek, jenž zemřel bezprostředně poté, a sedmašedesátiletý Vincenc Březina, který následkům zranění podlehl v nemocnici o měsíc později.
"Když přijely sanitky, tank vycouval a vzal to do sanitek. Zastavil se až o tank, který byl za ním, a přitom si prorazil kanystry s pohonnou hmotou."
Podle Toužimského pak sovětský voják vylezl ven z kukaně a namířil pistoli před sebe. "V tu ránu lidi zmizeli v zákrytech u sloupů a najednou bylo náměstí prázdné."
Příčinu nehody se nikdy nepodařilo jednoznačně objasnit. Podle některých výpovědí řidič vybočil schválně, aby vyděsil občany hrozící mu pěstí. Normalizační propaganda ale později prosadila verzi událostí, podle které tank uklouzl po tramvajové koleji kvůli vodě, kterou lidé na projíždějící tanky lili z oken. Společného pohřbu obětí sovětské invaze se 24. srpna účastnilo v libereckém krematoriu přes pět tisíc lidí. Nad rakvemi zahalenými do vlajek hovořil Jan Tříska, vedle něj stál tehdy ještě ne moc známý Václav Havel. Na troskách podloubí na náměstí se objevil nápis v azbuce "Eto vaše dělo", tedy "To je vaše práce". Vyšetřování událostí se ale zastavilo v lednu 1969 pro nesoučinnost sovětských orgánů. Pachatelé smrtelné nehody ani střelci z náměstí Bojovníků za mír nikdy nebyli vypátráni.Vylezl z okna na přistavené lešení
Václav Toužimský, autor slavné fotografie bourajícího tanku, prožil v Liberci celý život. Narodil se tu roku 1935, jeho otec byl střihačem textilu, maminka pracovala v zahradnictví. Rodina ve městě zůstala i poté, co s odstoupením Sudet v roce 1938 Liberec připadl německé Třetí říši. "Otci šlo o to, že prezident dr. Beneš říkal, ať tady zůstane co nejvíc lidí, aby tady měli druhý odboj," přiblížil Toužimský rozhodování svých rodičů. Roli v něm ovšem hrála také skutečnost, že v Liberci tehdy měli oba vyhlídku relativně jisté práce - byť matka byla v průběhu války nakonec nuceně nasazena v libereckém zámečnictví, kde se opravovala vojenská auta.
Zůstali i po válce, kdy do odsunu musela naprostá většina původních obyvatel. Václavův otec se v roce 1946 ujal znárodněné textilní továrny. Měl prý domluvu s organizací UNRRA, že dodají nové textilní stroje a ty staré budou odvezeny do Afriky výměnou za bavlnu. Jenže přišel rok 1948 a skončila jak spolupráce s UNRRA, tak i soukromé podnikání. Otec podle Václava zahořkl a skončil s textilním průmyslem. Spolu s manželkou nastoupili jako školníci do místní mateřské školy.
Václava přivedl k focení otcův bratr a jeho synové, kteří provozovali fotozávod v Mladé Boleslavi. Teoretické studium absolvoval v Hradci Králové, vystudoval dvojobor fotochemie - fotograf. Zároveň v patnáci letech nastoupil v roce 1950 do komunálního podniku Fotocentrála, kde se svoje znalosti uplatňoval v praxi. Vytvářel tu kopie plánů pro Stavoprojekt nebo dělal ve velkém reprodukce, fotil pro různé podniky nebo školy. V roce 1952 tu jako první v republice začali používat barevnou fotografii.V době sovětské invaze byl tedy už zkušeným fotografem. Když ho v noci z 20. na 21. srpna 1968 vzbudil zvuk tanků rachotících po libereckém dláždění, vylezl z okna na přistavené lešení. To bylo za komunistické éry častou "ozdobou" měst, takže zrovna stálo nejen kolem liberecké radnice, ale i u Václavova domu. Z lešení fotil nekonečnou kolonu projíždějících vozidel."Nafotil jsem je a zalezl jsem. Ale oni jezdili dál a dál. A dál. A ještě dál," vypráví. Pak později ráno odvedl dceru k babičce a šel do práce."Byl jsem vojákem v záloze v hodnosti četaře s nástupem ihned, výstroj jsem měl doma na půdě. Takže jsem si říkal - až vyhlásí mobilizaci, budu muset nastoupit."K tomu ale nedošlo. V podniku Fotocentrály popadl nejlepší fotoaparát, který měl k dispozici, a vylezl na střechu budovy. Fotil projíždějící tanky i těžkou techniku, protestující davy lidí na náměstí, tank bourající do podloubí, sanitky jedoucí pro zraněné. V dalších dnech nafotil dlouhé kolony tanků z mostu nad silnicí u Šaldova divadla, pořídil i snímky ruských nápisů, třeba všudypřítomného "Iditě domoj". Zachytil hněv Liberečanů zklamaných vpádem "bratrských" armád.Státní bezpečnost autora fotografií vypátrala
S kolegy z Fotocentrály okamžitě fotografie vyvolali a vybrali deset těch, jež se jim zdály nejzajímavější. Sérii deseti obrázků pak za třicet korun prodávali každému, kdo projevil zájem. Snímky se tak rozšířily doma i v zahraničí, aniž by bylo známo jméno autora. Na západě je někteří lidé vydávali za své a prodávali tamním médiím.
"Ani mi to nevadilo," podotýká Václav Toužimský. "Říkal jsem si: 'Co kdyby?' A to 'kdyby' se pak opravdu stalo." Politická situace se postupně otočila, k moci se dostali konzervativní komunisté věrní Sovětskému svazu a Václav Toužimský byl rád, že jeho jméno u snímků z okupace nefigurovalo.
"Fotka je dvousečná zbraň. Lidem kvůli nim hrozily velké nepříjemnosti. Když na nich estébáci někoho poznali, mohli vyhrožovat: 'Ale copak, Franto? Ty tam stojíš u těch tanků a máváš proti sovětským vojákům pěstí?!'"
Státní bezpečnost však na rozdíl od veřejnosti dokázala autora snímků vypátrat. V roce 1969 si do Fotocentrály přišla pro inkriminované fotografie i negativy. "Přesně věděli, co chtějí. Zabavili to a hotovo. Pak jsem nesměl fotit svatby a vítání občánků, potom mi zakázali i školy. Abych nepřišel moc mezi lidi," vypráví Toužimský.
Ředitel Fotocentrály Kelnar se ale za něho postavil a zákazy se postupně dařilo překonávat. Období normalizace prožil v relativním klidu bez dalších omezení nebo výslechů. Teprve po sametové revoluci se veřejnost dozvěděla, kdo legendární sérii fotek vytvořil. Autor pak získal několik ocenění od Libereckého kraje i od města Liberec a díky pracovníkům libereckého muzea se mu vrátily i negativy slavných fotografií.
(zdroj: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/krvavy-srpen-1968-vaclav-touzimsky-fotil-v-liberci-invazi-spratelenych-armad
VÁCLAV TOUŽIMSKÝ
Příběh (ne)obyčejného fotografa
Liberecká legenda, řemeslný dělník fotografie, komerční a reportážní fotograf. Tak jako dříve měli lidé svého rodinného lékaře či kněze, v Liberci Václav Toužimský plnil tuto roli jako téměř rodinný fotograf. Fotil místní občany od kolébky až po pohřby, zaznamenával vítání občánků, školy, taneční, maturitní plesy, promoce a svatby. Nejednu libereckou rodinu doprovázel v jejich životním cyklu opakovaně, z generace na generaci. Málokdo při jeho vrozené skromnosti ví o tom, že je autorem ikonické fotografie, která zachytila padající dům, po nárazu tanku na libereckém náměstí v době okupace v srpnu 1968.
Jeho rodiče pocházeli z Roudnice nad Labem. Václav se narodil 8.5. 1935 v Horním Růžodole v Liberci, kde na takzvaném Českém vrchu prožil i své dětství. Tato část Liberce, ohraničena z jedné strany restaurací U Vávrů a z druhé hostincem U Votočků byla prý, v tehdy převážně německy osídleném Liberci, naprosto soběstačnou čtvrtí, s kinem, uhlířstvím, knihtiskárnou, elektrem, školou a dalšími službami. V Horním Růžodole byla před II. sv. válkou, narozdíl od zbytku Liberce, většina obyvatel české národnosti. Václavův otec pracoval jako střihač v textilní firmě a nebyl, jako většina Čechů zde žijících, za války odsunut do vnitrozemí. Malý Václav tak začal chodit do školy s německou výukou. Život v té době nebyl jednoduchý, pamatuje si, jak chodili sbírat popadané uhlí k železniční vlečce. V sousedství jejich domu byl zajatecký tábor, kde byli vězněni Poláci, Francouzi, Rusové a Italové. Mohl je sledovat a komunikovat s nimi skrz plot. Mezi německými obyvateli měl i kamarády a pamatuje na jejich nucený odsun po válce a zabírání jejich bytů a domů. Z války si tehdy devítiletý Václav vybavuje bombardování Drážďan na začátku roku 1945. Nebe bylo plné spojeneckých letadel a doprovázel je neutuchající hukot.
Na druhý stupeň školy nastupoval po válce, už s výukou českého a ruského jazyka. V dětství chodili na výlety do okolí, nejčastějším cílem byl blízký Ještěd a ještědský hřbet, Pláně, Obří sud na Javorníku, Císařský kámen a Dlouhý most. Pěší výlety kombinovali s jízdou vlakem. Na jednom z výšlapů dokázali dojít pěšky z Ještědu až do Roudnice. Rádi také jezdili k Novému Městu pod Smrkem. Jejich cílem zde býval pramen novoměstské kyselky, pro kterou jezdí dodnes.
K focení Václava přivedl strýc, tatínkův bratr, který vlastnil fotozávod v Mladé Boleslavi. Tam viděl první taje fotografie. Z té doby mu v paměti utkvěl strýčkův reklamní slogan: Aparát či pěkné foto, k Toužimskému přijďte pro to!
V dětství navštěvoval školní fotokroužek v Horním Růžodole, kde bylo ještě původní německé vybavení. Pracovali tam mimo jiné se zvětšovacím přístrojem z roku 1935 (ročník Václavova narození), měl šnekový výtah a 50mm objektiv. Jeho prvním fotoaparátem byl ,bakeliťák, s políčkem filmu 4,5x6cm. Postupně si během života prošel od deskových fotoaparátů na sklo, na reprodukční techniku a plochý film s matnou vrstvou, vhodnou na retuši, pak přes kinofilm, k digitální technologii.V roce 1950 nastoupil jako učedník do liberecké Fotocentrály, která v té době měla asi 15 zaměstnanců. Odtud byl vyslán do fotochemické školy v Hradci Králové, kde se také učili fotit na sklo s matolejnovou emulsí, na které se ještě retušovalo tužkou a dokázali tak ze starce učinit mladíka. Školu navštěvoval dva roky, s výborným prospěchem.
Od roku 1954 do roku 1956 musel absolvovat základní vojenskou službu. Nastoupil jako spojař k dělostřelcům s posádkou v Chomutově. Hodně času trávili ve vojenském prostoru na Doupově. Z této doby má řadu humorných (zapomněli ho na cvičáku) i tragických historek, končících i smrtí. Fotil i během vojenské služby a po vojně se vrátil do Fotocentrály.
V roce 1957 se oženil a z tohoto svazku se narodila dcera Lenka. Manželství vydrželo 12 let a později se Václav oženil podruhé, přičemž vyženil dvě další děti. Prvním Václavovým šéfem ve Fotocentrále byl pan Kelnar, původem drogista. Podnik sídlil v rohu dnešního Benešova náměstí, vedle již zaniklé restaurace Zlatý džbán. Původně patřil odsunutému Němci, panu Klingerovi. V altánu za domem byly nalezeny jeho ukryté cennosti, fotoaparáty, drobné šperky aj, které by údajně měly být v libereckém muzeu.
Z Fotocentrály později vzniklo Družsto Fotografia. V podniku fotili Václav a jeho kolegové, kromě události všedních dní také reportáže, brigády, nové stavby, stroje, portrétní foto a průkazové foto do osobních dokladů. Tento proces ve Václavově praxi trval od padesátých let minulého století do roku 2012, kdy odešel do penze. V penzi s družstvem spolupracoval ještě externě. To znamená přes 60 let práce s obyvateli jednoho města, se třemi jeho generacemi. Nelze se proto divit, že pana Toužimského v Liberci téměř každý zná a plno lidí ho zdraví, jako svého dobrého známého. Nejednomu z nich se vybaví Václavovo oblíbené: ,,Kocouři a kočičky, prsa vypnout, kolena k sobě, paty k sobě!´´
V podniku měli švýcarský fotoaparát Sinar na rozměr 9x13, který s šéfem kupovali v Praze za tenkrát velkou částku 68 000,-Kč. Jeho nákup museli obhájit potřebou focení zakázek tanečních skupin a zakázek pro Stavoprojekt a sdružení Sial. Předtím měli také Hasslblad 10x15 na skleněné desky. Václav zažil i období používání záblesků na bázi magnésia, které se nasypalo do papírového kornoutku a následně zapálilo. Občas to s sebou přinášelo naštěstí jen humorné situace, při kterých se po explozi magnésia převracely reflektory a na fotografii se leckdy objevil nejeden vyděšený výraz.
Ve Fotocentrále měli organizační a technologické procesy dotaženy, vzhledem k tehdejším možnostem, k dokonalosti. Byla to ještě doba analogová, s časově náročnými a složitými technologickými postupy. Přesto dokázali svatebčanům zhotovit fotografie už v den jejich svatby. Používali teplou vývojku, film se trochu vypral, pak namočil do lihu, jelenicí setřel a tuší se čísloval. Zvětšovák obsluhovali dva lidi, jeden exponoval, druhý vyvolával a dával do přerušovače, vše se pak najednou ustálilo a vypralo v bubnové pračce, pak šly fotky do bubnové leštičky, prostě pásová výroba. Další vymožeností byla potrubní pošta na fotografie mezi 3.p a přízemím, nebo automat na foto.
Václav rád fotil technické věci, montážní návody rozebraných strojů, určených na export, tahání ocelových lan u lanové dráhy, stavbu vysílače a hotelu na vrcholu Jěštědu, věci pro Okresní archiv, domy určené k demolici, výlohy obchodů, výrobky ze skla, velkoplošné foto pro LVT (Liberecké výstavní trhy), hudební nástroje, textilní tkaniny. Zajímavé mu přišlo i dokumentování chirurgických zákroků.
Podniky si ho zvali i na zdokumentování významných akcí a tak měl tu čest fotografovat prvního člověka ve vesmíru, kosmonauta Jurije Gagarina a první kosmonautku Valerii Těreškovovou, na návštěvě Liberce a Skloexportu. Při vyprávění o focení slavnostní tabule v hotelu Zlatý lev vzpomíná na příslušníky STB, ukryté pod stoly s dlouhými ubrusy.Václav fotil celý život převážně analogově. Začínal s Exaktami, Flexaretou, Praktikami, Canony, Nikony a jako digitál si pořídil Olympus. Fotoaparáty na běžné focení nosil převážně v igelitových taškách, v obalu, který nelákal zloděje. Kolegové o něm říkají, že uměl precizně pracovat s fotografickou technikou, měření osvitu měl v oku. Držel se rčení:, Když někam jedu, tak aby to dopadlo napoprvé!´´Neměl řidičský průkaz a tak za svou prací chodil pěšky, nebo jezdil tramvají, vlakem či autobusem. Zaměstnavatel po Václavovi požadoval, aby na zakázky jezdil firemním skútrem nebo služebním automobilem, ale když mu nechtěli přispět na získání řidičského oprávnění, tak tuto možnost odmítal. Dodnes ale vlastní původní občanský průkaz v rudých deskách, neboť byl jedním ze šťastných ročníků, kterým byl doklad vydán bez časového omezení.
Samotnou kapitolou bylo Václavovo focení v liberecké radnici. Dosahoval zde světelně skvělých snímků nejen díky dle jeho mínění vhodnému interiéru, ale hlavně díky vychytanému zábleskovému zařízení, kdy zpětný proud při expozici na bázi poklesu proudu, rozsvěcel reflektory umístěné v různých částech obřadní síně.Volné tvorbě se Václav moc nevěnoval, neboť vzhledem k časovému vytížení mu na ni už téměř žádný čas nezbýval. Plno večerů zabíraly reportáže z různých akcí, a také plesy a o víkendech svatby. Přesto si občas udělal s rodinou výlet do blízkého okolí i do Jizerských hor, v zimně na jasanových běžkách. Někdy, při pěkném výhledu, pořídil i pár záběrů. Koníčkem mu také byla modelová železnice, vláčky TT, které dodnes vlastní a udržuje. Nejslavnější Václavovy fotografie vznikly při invazi vojsk armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tenkrát bydlel v Liberci v ulici Zdeňka Nejedlého, nynější Tř. Milady Horákové. 21.srpna ho probudil nezvyklý hluk, na domě bylo v té době lešení a tak si řekl: máš doma Flexaretu, tak tam vylez a foť, ať lidi vidí to vojenské cvičení!V té chvíli netušil, co se děje?! Nafotil, co chtěl, doma pak zapnul rádio a dozvěděl se o invazi. Zaplavil ho špatný pocit: kamaráde, to je průser, výzbroj máš doma a v případě mobilizace je nástup ihned! Rozhodl se jít do práce. Tam už všichni věděli, o co běží. Popadl Exaktu s 135 mm objektivem a vylezl na střechu Fotocentrály. Odtud začal fotit techniku, vjíždějící na náměstí. Na vojně byl u dělostřelců (houfničářů) a tak i proto ho vojenská technika (raketomety, tanky) zajímala. Náměstí bylo plné od radnice až k Moskevské ulici. Všiml si jednoho tanku, který manévroval nebezpečně vlevo ve směru jízdy, zacílil foťák a cink, tank s číslem 314 narazil do podloubí a zřítila se část domu. Stalo se to v 11:30, řidič to prý způsobil neúmyslně. Dorazily sanitky a odvážely zraněné lidi. Tank začal couvat a narazil do sanitek, které asi řidič ze své pozice neviděl. Opřel se o tank za sebou a porazil kanystry s naftou, která začala vytékat. Otevřel se poklop a vylezl voják s pistolí, lidi se schovávali. Václav vše fotil.
První, kdo odeslal fotky z Liberce, byla liberecká partaj (vládnoucí komunisti). Fotky šly i do zahraničí. Prodávaly se ještě půl roku, než příslušníci STB negativy zabavili. Negativy se k Václavovi vrátily po Sametové revoluci v roce 1989, prostřednictvím muzea, kam se dostaly z archivů STB. Bohužel se nevrátily všechny, chybí hlavně záběry výkladních skříní a nápisy, se vzkazy okupantům. Na vrácených negativech jsou známky poškození, svědčící o jejich častém použití, zřejmě příslušníky STB?! Vrácené negativy a fotografie z nich pan Toužimský později ještě několikrát zapůjčil k digitalizaci a archivaci. Pokaždé se špatnou zkušeností. Negativy mu byly vráceny poškozené, bez jeho vědomí rozstříhané. Fotografie se zase nevrátily v plném počtu?! Na základě této zkušenosti nenachází Václav vůli tento materiál dále zapůjčovat. Václav měl také ambice vystavovat, ale narazil u svého zaměstnavatele na problém. Bylo mu vyčítáno, že si bude honit svoji slávu s použitím firemních filmů, firemních papírů či chemie. Tím se pro něj tato kapitola uzavřela.
Celý profesní život se tedy věnoval už jenom focení v rámci pracovních povinností a dodnes neutuchajícímu zájmu svých přátel a známých, zaznamenával jejich rodinné a významné akce, včetně své rodiny. Nyní svůj čas tráví střídavě v pohraničí na severu Čech nebo v rodném Liberci. Užívá přízně dětí, vnoučat a pravnoučat. Zůstává stále charismatickým člověkem, jedinečným a svým, jakoby vždy proti proudu, zároveň s ním. Typický je pro něj dlouhý vlas, nyní už barvy šedého vlka, nepodléhající módním trendům, který doplňuje dlouhý vous moudrého starce.
V roce 2018 byla Václavu Toužimskému udělena Pocta hejtmana za celoživotní přínos v oblasti fotografické tvorby• Fotograf s důrazem na reportážní fotografii.• Autor dnes již legendární fotografie, která zachytila padající dům na libereckém náměstí v době okupace v srpnu 1968.
26.4. 2022 byl Václav Toužimský oceněn Medailí města Liberec za přínos v oblasti fotografické tvorby
Zdroje:- autorův osobní rozhovor s Václavem Toužimským a jeho dcerou Lenkou- autorův osobní rozhovor v r. 2021 s Ottou Vávrou, kolegou VT z Fotocentrály - rozhovor Šimona Pikouse s VT v rámci LŠF z 19.12.2018
https://lsfliberec.cz/vecery-soucasne-fotografie- web Libereckého kraje z 29.10.2018
https://www.kraj-lbc.cz/.../poctu-hejtmana-obdrzelo-osm...- autorova osobní účast na udělování Medailí města Liberec 26.4.2022
Použité foto: archiv Václava Toužimského a jeho dcery Lenky Andršové
Petr Bureš
Rozhovory vznikaly v příjemné atmosféře v bytě dcery Václava Toužimského Lenky v průběhu prvního pololetí roku 2022