Petr Šída
Osudný 21. srpen 1968 v Liberci. I zde umírali lidé, zranění mají traumata
U libereckého pomníku devíti obětem sovětské okupace z 21. srpna 1968 drží pietu Petra Erbanová s Petrem Šídou. I oni jsou oběti, třebaže přežili divokou střelbu okupantů. Doživotní následky z těžkých zranění se v nich mísí s trýznivými psychickými traumaty. I po 53 letech. "Stojím u pomníku a znovu to celé prožívám. I tu zběsilou palbu Sovětů do nás a všude kolem," svěřuje se Petra Erbanová.
Dva tisíce těžce zraněných Čechoslováků a přes čtyři stovky mrtvých, taková je drsná bilance okupace armádami států Varšavské smlouvy od 21. srpna 1968 až do roku 1989.
Jen v období 21. srpna až 31. prosince 1968 bylo Československu okupanty postřeleno či těžce zraněno 345 lidí. Nejenom sovětskými, ale také bulharskými, polskými či maďarskými vojáky. Ti se navíc podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu chovali při intervenci často jako na dobytém území - mnohem brutálněji než Sověti.
Ani po 53 letech od okupace se ale příliš nemluví o psychických traumatech lidí, třebaže mnohdy mívají stejně fatální důsledky jako střelná zranění. Prokop Tomek se svým kolegou Ivo Pejčochem zaregistrovali dokonce sebevraždu muže, který v roce 1968 psychicky neunesl intervenci spojenců.
"A bylo to natolik zjevné, že to uznali po pádu komunismu i experti posudkové komise, takže vdova po tom pánovi obdržela odškodnění. Vůbec si tedy neumím představit, jak ti lidé strádají ve svém nitru," říká historik Tomek.
Psychická traumata, jestli jsou navíc spojena tak jako u Petry Erbanové a Petra Šídy s průstřely, považuje psycholog Daniel Štrobl za těžká válečná zranění. "Pokud se těmto lidem nedostane rychlé psychologické pomoci, přerůstá jejich trauma v chronické, dost těžké a již neléčitelné onemocnění. Tito civilisté se totiž ocitli v reálném boji, což mnohdy obtížně psychicky zvládají i trénovaní vojáci," vysvětluje Štrobl.
Petra Erbanová s Petrem Šídou přitom patří i v seniorním věku, a nehledě na prožité trauma, k aktivním a optimistickým lidem. Neplatí to ovšem v osudový 21. srpen. Ten den téměř nežijí přítomností, nýbrž okupačními událostmi v Liberci. Obdobné pocity pak mívají i ve chvílích, kdy procházejí v centru města místy, kde se před třiapadesáti lety divoce střílelo a oni byli palbou sovětských vojáků zraněni.
"Těm místům se ale přece jen nelze vždy vyhnout. A to se mě pak pokaždé zmocní zvláštní tíseň. Pokaždé mě to 'ťukne': tak tady jsem dostala pořádnou pecku do nohy poté, co z věže tanku vylezli vojáci s kalašnikovy a začali střílet. Kropili to na všechny strany. A když třeba míjím pomník obětem libereckého masakru v podobě tankového pásu, tak z toho mám po těle 'husinu'. Nedá se na to zapomenout. Pořád se to vrací... a vždycky nečekaně. Zastřelenou Evu Livečkovou, která byla jako já zdravotní sestrou, jsem například dobře znala," svěřuje se Petra Erbanová.
Dodnes má necitlivé pravé chodidlo, protože ji střela přeťala hlavní nerv v noze. "Je to, jako kdybych s ní při chůzi šlapala do prázdna."
Traumatické vzpomínky se snaží přebít myšlenkou: "Mohla jsem lehce dopadnout mnohem hůř. Žiju přece a chodím." Mnohem těžší to podle Petry Erbanové mají pozůstalí po obětech libereckých událostí. Vždyť třeba Evě Livečkové bylo pouhých jedenatřicet.
Vracející se trauma z pohledu na ústí hlavně střílejícího samopalu
Okupace armád států Varšavské smlouvy převrátila život naruby i Petru Šídovi, který byl zasažen sedmi střelami do oblasti pánve, obou kolen a dalších částí obou nohou.
"Deprese se vrací vždy nečekaně, nárazově. Většinou v noci a to pak kvůli děsivým snům jen těžko spím. Vždy jsem z toho dlouho špatný. No a když jsme se včera domlouvali, že přijedete, tak jsem nespal už od čtyř hodin ráno," vysvětluje Šída své psychické obtíže.
Zvláště v těchto dnech se mu honí hlavou pohled na ústí hlavně samopalu, jehož dávka mu podťala nohy několik metrů od libereckého náměstí. Ale vrací se i vzpomínka na vedle ležícího mladíka s prostřelenou hrudí, z jehož chrčících plic vycházely krvavé bubliny.
- BŘEZINA Vincenc (67 let): Zasypán zborceným zdivem při nárazu sovětského tanku do podloubí domů na náměstí v Liberci. Utrpěl tříštivé zlomeniny obou bérců, k nimž se přidaly další komplikace a gangréna. Zemřel na zánět plic v liberecké nemocnici.
- ČÍŽEK Miroslav (23 let): Zasypán padajícím zdivem po nárazu tanku do podloubí. Zemřel při převozu do nemocnice.
- DRAGOUN Zdeněk (19 let): Střelen do hrudníku u radnice, následně vykrvácel do pohrudniční dutiny při převozu do nemocnice.
- FIALKA Josef (64 let): Postřelen u radnice, na následky zranění -průstřelu břicha a následného vykrvácení do pobřišnicové dutiny - zemřel v liberecké nemocnici ve 12.30 hodin.
- KOBR Bohumil (72 let): Těžce zraněn nákladním cisternovým vozem sovětské armády snažícím se vyhnout tanku, který narazil do podloubí. Zemřel v nemocnici v Liberci v důsledku mnohočetných zlomenin žeber a komprese hrudníku.
- KULIŠ Jindřich (25 let): Postřelen při střelbě u radnice. Zemřel v nemocnici v důsledku průstřelu hrudníku, břicha a následného vykrvácení.
- LIVEČKOVÁ Eva (31 let): Zasažena zezadu do krku střelou sovětského vojáka u ostrůvku tramvaje nedaleko pošty. Zranění podlehla v liberecké nemocnici 23. srpna.
- STARÝ Rudolf (63 let): Postřelen na náměstí. Podle lékaře byl zasažen nejspíše odraženou střelou, v důsledku čehož došlo k zásahu plic a k následnému vykrvácení do pohrudniční dutiny.
- VESELÝ Stanislav (43 let): Těžce zraněn sovětským vojákem. Střela jej zasáhla do hrudníku. Příčinou smrti bylo zasažení míchy a následné ochrnutí životních center. Zemřel na následky zranění v liberecké v nemocnici 24. srpna.
Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
"Přijela sanitka a zdravotníci mě chtěli naložit. Řekl jsem jim, aby vzali nejdřív toho těžce dýchajícího mladíka, že je na tom mnohem hůř než já a že já to ještě i přes ukrutné bolesti nějakou chvíli vydržím," vzpomíná Petr Šída. A s vděkem vzpomene i statečnost dvou kluků, kteří se ho snažili bez ohledu na střelbu odtáhnout do bezpečí.
Když později už v nemocnici nadzvedl na vedlejším lůžku deku, která přikrývala ležící postavu, poznal v ní již mrtvého mladíka, jemuž dal při příjezdu sanitky přednost. Zdeněk Dragoun vykrvácel do pohrudniční dutiny při převozu do nemocnice.
Petr Šída mě provází libereckým náměstím i jeho okolím a popisuje místa, kde tehdy tekla krev. Občas se s omluvou odmlčí, takže čekám, až se opět vrátí do reality. Zjevně mu moc nepomohl ani svérázný trénink, kdy tato místa v sedmdesátých letech minulého století úmyslně navštěvoval, aby mu zevšedněla.
"Je to pro mě i po těch letech vždy trauma," přiznává. Zbavit se proto nemůže úvah, že pokud by neschytal osudnou dávku samopalu, mohl jeho život vypadat zcela jinak. Ze stovek střepin mu jich v těle dodnes zůstaly desítky, které nebylo možné kvůli jejich shlukům bezpečné vyoperovat.
Proč mě tedy Šída neodmítl? Nebo třeba natáčení pro Paměť národa? "Aby si lidé uvědomili, jak velmi lehce se obrátí život naruby, když se podcení zlo."
Bilance vpádu Sovětů do Liberce z 21. srpna 1968 budí hrůzu: 9 mrtvých a 48 těžce zraněných. Dva z nich, Vincenc Březina a Miroslav Čížek, nezemřeli na střelná zranění, ale v sutinách domu, jehož podloubí strhl tank. Bohumila Kobra smetla vojenská cisterna, jejíž řidič se snažil zasypanému obrněnci vyhnout. Zdeňka Dragouna, Josefa Fialku, Jindřicha Kuliše, Rudolfa Starého, Stanislava Veselého a již zmíněnou Evu Livečkovou si pak našla sovětská kulka.
Mrtví a zranění byli pro režim černým svědomím
Lidé jako Petra Erbanová či Petr Šída - a byly jich při okupaci v srpnu 1968 tisíce - se pro komunistický režim stali černým svědomím.
"V konfrontaci s názory těchto lidí se totiž zcela rozpadala dvacetiletá propaganda o 'bratrské internacionální pomoci spřátelených socialistických zemí'," vysvětluje psycholog Daniel Štrobl důvody, proč se tito svědci stali režimu nepohodlnými. Snažil se je umlčet a tak je zpravidla vytlačoval až na okraj společnosti.
Navíc si Petr Šída, jak říká, "pouštěl často hubu na špacír" a vyprávěl kdekomu o střelbě v Liberci. Takže jako režimu nepohodlný živel střídal zaměstnání za zaměstnáním. Nakonec skončil v přidružené výrobě a putoval po celém Československu.
"Jako hrdina si ale ani náhodou nepřipadám. Vyprávěl jsem lidem jen to, co jsem v první den sovětské okupace zažil," vysvětluje. A dodává: "Dnes už nenávist vůči Rusům žádnou necítím. Cloumala se mnou jen prvních pár let. Jenomže ve zlosti se trvale žít nedá. Zabila by vás."
Střelbu sovětských vojáků 21. srpna 1968 považuje dnes Petr Šída za chování vystrašených a propagandou zpracovaných kluků, kteří neměli ani zdání, kde vůbec jsou.
"Domnívali se, že se ocitli v nepřátelském kapitalistickém západním Německu a že jsou tudíž ohrožení na životech. Jednou se mě ruští novináři z deníku Kommersant zeptali, jak bych se zachoval, kdybych se s těmi střílejícími vojáky setkal dnes a měl v ruce nabitý samopal. Jestli bych jim to vrátil. Odmítl jsem to - násilí plodí jen násilí. A já se vlastně jen ocitl na nesprávném místě v nesprávný čas," říká Petr Šída.
Hmotného odškodnění a morální satisfakce se Petra Erbanová s Petrem Šídou dočkali až po roce 1989. Nikdy jim ale nebyly nabídnuty například lázně a oni jsou možná až příliš hrdí na to, aby se o ně doprošovali.
Ani sovětská strana či Rusko se jim nikdy oficiálně neomluvily, nikdo (tedy ani stát, ani město či zdravotní pojišťovny) jim nenabídl žádnou pomoc či péči. Petr Šída přitom zaplatil spoustu peněz za pobyty v nemocnici a při reoperacích nohou. Oba trpí trvalými následky - Šída téměř nepřetržitými bolestmi nohou a v oblasti pánve, Erbanová kvůli poškozenému nervu v lýtku necítí nohu v došlapu.
"A to byl také důvod, proč se naše nezisková organizace Post Bellum, která v loňském roce zahájila činnost Centra pomoci Paměti národa, rozhodla alespoň trochu těmto lidem pomoci. Právě 21. srpna jim předáme vouchery na lázeňskou či fyzioterapeutickou péči v hodnotě 35 tisíc pro každého. Paní Erbanová pojede na dva týdny do lázní, pan Šída kvůli horšímu zdravotnímu stavu zatím zvažuje, jak voucher využije. Vouchery na lázeňskou pomoc jim chceme poskytovat každoročně," říká Markéta Bernatt-Reszczyńská z liberecké pobočky Paměti národa.
