Liberec - Na většině českého území nadšeně slavili vlastní stát a strhávali znaky mocnářství. V převážně německém Liberci však vznik Československa příliš nevítali.

Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. "Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii," potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.
Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.
Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.
Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.
Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. "Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář," uvádí zmiňovaná publikace.
Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.
Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.
Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.
Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.
Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/v-nemeckem-liberci-vznik-ceskoslovenske-republiky-moc-nevitali-20181026.html?fbclid=IwAR1zUnQ_DAc634pcU76N0RQxh5DxzXq5ZA79Gh9NNxS-LIvg4tPvTVv4rzs

Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých plánech velký význam.

Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským místodržícím.

Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu 1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem Speerem.

Velkolepé plány

Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější. Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice, nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí, narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín, kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.

Liberec opět dopadl neslavně. Z hlavního města Říšské župy Sudety se stalo poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a naplnit ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa.

autoři: Jaroslav Hoření , Ivan Rous

Štětín-Liberec-Hradec Králové s poznámkou "ve výstavbě", Liberec-Vratislav s poznámkou "nutné" a Cheb-Liberec s poznámkou "podle návrhu s Ještědským tunelem plánované". To jsou tři části plánu dálničního napojení Liberce z roku 1941. Nejen tento dokument potvrzuje, že dálniční tunel pod Ještědem byl reálnou stavbou. Podrobnosti zjišťoval redaktor Jaroslav Hoření u Ivana Rouse ze Severočeského muzea v Liberci.

"O tunelu jsme si dlouhá léta mysleli, že to to byly legendy, ale těch legend bylo spousta. Potom jsme od toho našli i nějaké dokumenty a dokonce i několik map. A jak se říká, na konci v těch záznamech je správné razítko," uvedl badatel Ivan Rous. Podle něj instituce, které o tunelu pod Ještědem tenkrát rozhodovaly, počítaly od roku 1941 s jeho výstavbou. Tunel se ale nikdy nerealizoval, protože byla zastavena stavba celé dálnice.

"Ta dálnice byla vedená západně od Liberce, vlastně po úbočí Ještědského hřbetu. Ona se dostala celkem vysoko, a právě v tom obkroužení Javorníku, řekněme nad Hodkovicemi, by měla veliké problémy, aby se zase dostala z té vysoké nadmořské výšky. Liberecký inženýr Ulrich Huber navrhl prorážku Ještědského hřbetu," doplnil ivan Rous.

Ulrich Huber patřil podle Rouse k významným inženýrským kapacitám té doby. "Podílel se na stavbě prvního železničního tunelu. Je to také autor projektu jizerskohorských přehrad, celého libereckého vodovodu a podobné stavby stavěl i v německém Lipsku nebo v Ostravě," přiblížil autora nápadu tunelu pod Ještědem liberecký historik.

Vstup tunelu do masivu Ještědského hřbetu měl být někde u Panského lomu. "Máme dokonce teorii o tom, že v Panském lomu je sestřelená průzkumná štola, která měla původně sloužit pro ověření zásob vápence, který se tam těžil. Později ji nejspíš využili i kvůli tomu tunelu. Co nevíme, je, jestli to mělo být přímo v zářezu toho lomu," sdělil Ivan Rous. Dá se ale podle něj říct, že dálnice měla vstoupit do masivu hory právě někde u lomu, tunel měl být dlouhý přibližně 1,5 kilometru a u Padouchova měl vyrážet zpod Ještědského hřbetu ven.

https://liberec.rozhlas.cz/nemci-chteli-vest-pod-jestedem-tunel-badatele-si-dlouho-mysleli-ze-jde-o-legendu-8209611?fbclid=IwAR0dARBL308JzGjJo4rKyQWvWOqHzk1ZgxWc1d6pzJRyg2VZLOMpvncyPsI

Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení řekla: "Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění." Jak lze v historickém kontextu vnímat její slova?
To je v každém případě politické prohlášení, které bylo učiněno v rámci určitého politického pohybu a v rámci politické soutěže. Jako historik k tomu chci říct dvě nebo tři glosy.

Ta první z nich je, že o myšlence transferu Němců

z více zemí středovýchodní Evropy rozhodovali státníci velmocenské protiněmecké nebo chcete-li protinacistické koalice postupně v letech druhé světové války, přičemž například britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942. Konečné rozhodnutí o samotném principu v zásadě padlo na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ, to znamená o polském získání z části německých území v Pomořansku, ve Slezsku a ve Východním Prusku, což v sobě anticipovalo (předjímalo - pozn. red.) odsun nějakých minimálně osmi milionů lidí. Ve srovnání s tím odsun nějakých 2,5 milionu sudetských Němců byl, když to řeknu provokativně, marginálií. Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943.

Jedním z důvodů, proč k tomu rozhodnutí došlo, byla role, kterou obecně většina německých menšin sehrála v meziválečné Evropě. Zvlášť ve 30. letech, kdy se v podstatě německá menšina v Československu a pak i v Polsku staly instrumentem nacistické zahraniční politiky. Tehdy naprostá většina Němců, těch minorit v zemích středovýchodní Evropy, v podstatě podlehla, když to řekneme básnicky, bacilu nacionálního socialismu. To je patrné i na Němcích v Československu, kteří už v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu. Podobným způsobem ten proces probíhal i u relativně početné německé menšiny v Polsku. Čili toto byl další důvod.

Ještě řeknu třetí důvod. Samozřejmě z části ten proces přesunu německého obyvatelstva probíhal, zvlášť tedy případě Polska a východního Pruska, ještě na sklonku druhé světové války, zčásti také formou jakési evakuace německého obyvatelstva před postupující sovětskou armádou, zčásti živelným útěkem Němců hlavně z oblastí Polska a východního Pruska. Na tento proces navázal v letních měsících roku 1945 čili těsně po válce proces toho, čemu se dnes říká takzvaný divoký odsun. V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945 a příslušná deklarace, respektive její hlava 13, tvořila právní formát provedení transferu tak, jak byl v následném období, to znamená od podzimu 1945 do zhruba přelomu let 1946/1947, také z těchto států uskutečněn.

Čili tvrzení, že to nemá právní podklad, je nesprávné historicky a v podstatě je kontroverzní i politicky.

Jaký je pohled současné historiografie na odsun Němců?

Na problém transferu nikdy nebyl jednotný pohled. Tady se v zásadě samozřejmě lišily národní diskurzy s tím, že v české a polské historiografii jasně dominovaly od začátku názory o tom, že to bylo z hlediska státu - myslím princip transferu, nikoliv násilí, které provázelo první fázi - že to byl princip oprávněný a že to bylo racionální vyřešení národnostních otázek, koneckonců nešlo jen o odsun Němců, šlo i o další procesy, které paralelně probíhaly s tím, že teprve s větším odstupem v případě Československa, potažmo České republiky se do toho začaly vnášet morální principy, řekněme někdy až v polovině 80. let v případě diskusí disidentských historiků, a pak určitá morální dimenze se tomu dala v podobě omluvy tehdejšího prezidenta Václava Havla za odsun Němců, která ovšem ani tehdy nebyla českou politickou scénou přijímána bez kontroverzí. Ta omluva se ale týkala určité morální stránky věci, netýkala se meritu, protože nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.

Vždy je zapotřebí mít na paměti, že to bylo nacistické Německo, které v letech 1938-39 svou agresivní politikou rozpoutalo novou evropskou, později světovou, válku. A že Němci v Československu, v Polsku i v některých dalších státech se v naprosté většině stali - z vlastní vůle - Hitlerovým nástrojem při rozbíjení těchto států, ale následně i v okupačních aparátech. Last but not least, byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska. Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani odsunů. Je třeba vždy připomínat příčinu a následky a nevytrhávat problémy z jejich dobových a kauzálních kontextů.

autor článku Petr Jadrný 21.6.2018