30.léta a osudové roky (1938 - 1945)



V německém Liberci vznik Československé republiky moc nevítali
Liberec - Na většině českého území nadšeně slavili vlastní stát a strhávali znaky mocnářství. V převážně německém Liberci však vznik Československa příliš nevítali.
Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. "Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii," potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.
Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.
Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.
Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.
Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. "Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář," uvádí zmiňovaná publikace.
Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.
Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.
Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.
Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.
Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/v-nemeckem-liberci-vznik-ceskoslovenske-republiky-moc-nevitali-20181026.html?fbclid=IwAR1zUnQ_DAc634pcU76N0RQxh5DxzXq5ZA79Gh9NNxS-LIvg4tPvTVv4rzs


Návštěva prezidenta Dr. Edvarda Beneše 19. srpna 1936 v Liberci (85 let)
Z projevu:
... V této zemi žijí vedle sebe Češi a Němci od staletí. Ve válkách husitských a ve válce třicetileté, jež způsobily posuny v osídlení obou národů u nás, šlo více o otázky náboženské a sociální, méně o otázky národnostní. Teprve XIX. století přineslo k nám s vývojem ideje národní národnostní zápas v moderním smyslu toho slova. Vedle ideových, politických kampaní byl to především posiční boj o duše. Bylo by zajímavé zjistit, jaký výsledek měl tento boj v jednotlivých periodách. Sotva se mýlím, tvrdím-li, že v posledních desítiletích počet skutečně počeštěných anebo poněmčených není takový, že by z něho mohly být vyvozovány nějaké dalekosáhlé závěry pro celkové posice obou národů u nás. Národnostní spory na ethnické hranici jsou přirozené a nevyhnutelné, ale oba naše národy jsou dnes tak vyspělé, že se odnárodnit nedají. Vzájemný poměr mocenský mezi oběma národy může se měnit jen v periodách hodně dlouhých a dnes to půjde jen přirozenou měnou obyvatelstva, danou sociologickými zákony a přirozenými poměry demokratickými v tomto státě. A na to boj politický nemá a nemůže mít téměř žádný vliv. To je moje první konstatování a z toho závěr: Pracujme spolu politicky a hospodářsky, národnostní boje nepřepínejme, držme je v rozumných mezích a v rozumných formách! Spolužití Čechů a Němců v našich zemích je vskutku "eine Schicksalsgemeinschaft". A je tedy jen otázka, chceme-li si toto osudové společenství navzájem usnadňovat či ztrpčovat. Odpověď nemůže být pochybná. Odpovědnost za to, jak budeme spolu vycházet, mají národové oba. Vím, že náhlý obrat není možný, že bude potřebí úporné práce a trpělivosti: Chci být jako hlava státu prostředníkem mezi oběma stranami a pomahačem obou, jak je mou státní povinností. Mám k tomu dost pevné vůle a domnívám se i dost objektivity. Cítím se hlavou celého státu, cítím se mezi vámi doma tak, jako bych byl v Praze, a je mou touhou vzbudit i ve vás pocit, že jsem váš. Jen takovou vzájemnou důvěrou se zbavíme rozčilování, které otravuje náš život veřejný i soukromý, a budeme se moci věnovat své práci. Výsledek uvidíme brzy v rostoucím blahobytu obou stran... Nevěřte, že jdeme do války, a že nastanou u nás a kolem nás nějaké změny. Kdo tak mluví, je buď panikář, nebo má nedobré cíle osobní a politické. Já sice nevylučuji možnost konfliktů, ale ty za prvé nejsou ani fatalitou a nutností, ani nejsou aktuální nebo blízké, a za druhé jsme i my i naši přátelé připraveni bránit stát do posledního dechu tak, že by takový konflikt žádnému útočníku nic nepřinesl. A právě proto se jim dá zabránit... (autor příspěvku Petr Ruprecht)






Liberec a smutný rok 1938
28.09.1938
archiv Josef Kutílek
























Je 11. září 1938.
V našem pohraničí není dobré být v té době Čechem, Židem
či antifašistou. Teror posledních měsíců spěje do své závěrečné fáze.
Cheb.
Na 2 000 henleinovců napadlo ve městě účastníky srazu Svazu čs.
motoristů, který se konal u divadla na náměstí. Při bitkách bylo zraněno
pět českých civilistů a 23 zasahujících státních policistů. Strážmistr
Václav Brůžek byl s těžkým zraněním převezen do nemocnice v Plzni.
Zraněni byli dále štábní strážmistr August Fing, Josef Scholze a
Jaroslav Čmelák, praporčíci Jan Anton, Václav Frous, Rudolf Kratochvíl,
Václav Wagner, strážníci Václav Čedík, Václav Hrubý, Antonín Löfelmann,
Josef Dolanský, Josef Cink, Pavel Wolf, Bedřich Sklenář, Jaroslav
Hovorník, Vojtěch Švajgr a civilní strážníci František Topinka, Jaroslav
Konejl, Rudolf Veselý, Eduard Rödl, František Stoček a František
Křivánek.
Liberec v 19.00 hod. Na demonstraci na Soukenickém náměstí se sešlo přes 2 000 henleinovců, kteří později zaútočili kameny proti kordonu policistů. Kameny létaly i u policejní stanice. Po setmění se henleinovci rozprchli a výsledkem jejich řádění byli zranění liberečtí státní policisté. Strážníka Ottu Černíka odvezl sanitní vůz v bezvědomí s otřesem mozku do nemocnice, strážníci Stanislav Bláha, František Kratochvíl, Václav Pavlovec, Václav Svoboda, Bohumil Šípek, Alois Suchánek, Karel Hikl, prap. Karel Korecký a velitel policejní asistence mjr. Čeněk Košťál utrpěli lehká zranění.
To nejhorší teprve přijde po 12. září, kdy budou mrtví a ranění, zavlečení a vyhnaní. (autor Jaroslav Beneš)








Liberec v roce 1938
Oslavy prvního máje byly zároveň měřením sil mezi demokraty a fašisty. Průvod českých a německých antifašistů prošel od nádraží na Sokolské náměstí, kde proběhla manifestace pod heslem Pro obranu demokracie a republiky, pro lepší život pracujícího lidu, pro přátelské soužití všech národností, za práci a chléb, mír a svobodu. Heileinovské oslavy na prostranství bývalého výstaviště byly mohutnější (účast asi 33 000 lidí). Heinlein se tehdy vyslovil pro odtržení pohraničí.
Jeden z mnoha průvodu Heinleinovy SdP, které zažil v létě LIBEREC. Na snímku v Pražské ulici.
Kde jinde než v Liberci - teď místodržitelském městě - mohla proběhnout slavnost vplynutí SdP do NSDAP. A tak 6.11. Předal Konrád Heinlein v hale libereckého výstaviště vlajku SdP Rudolfu Hessovi a tím symbolicky ukončil činnost své strany. Převod členstva už tak jednoduchý nebyl, neboť výměna legitimací neprobíhala automaticky - provázely ji jakési " stranické prověrky ".
Křišťálová noc z 10. na 11.11. a nacisty vypálená židovská synagoga
2.12. byla slavnostně osvícená radnice na počest příjezdu Adolfa
Hitlera a uvítací špacír s pochodněmi . Führerovým příjezdem vyvrcholila
řada návštěv nacistických pohlavárů v Liberci. (zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)























































Příchod německé armády do Liberce (8.10.1938)
(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)





















Liberec jako hlavní město Říšské župy Sudety. Nacistické představy o podobě města
Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly
zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě
Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů
katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých
plánech velký význam.
Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy
Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v
roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938,
která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny
nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit
své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění
sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland
(Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským
místodržícím.
Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a
naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu
špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město
Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu
1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že
se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem
Speerem.
Velkolepé plány
Ve hře se ocitl i takzvaný Velký Liberec a tentokrát nevyšla snaha
naprázdno. Už 18. října 1938 byla starostou Rohnem svolána porada o
problému a do 11. února 1939, za přispění Henleina i vládního prezidenta
Hanse Krebse, bylo jasno. K 1. květnu 1939 se Liberec rozšířil o 13
obcí a stal se největším městem v Sudetské župě.
Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovaly dopravní
plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí,
jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy
byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního
Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu. Okrajové i
vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru
měly stovky domů ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období
1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou
družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých
sídlišť pro "německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní
sídliště v Liberci na Králově háji (Heimatstätte Sudetenland), v
Rochlici, Ruprechticích, v okolí Winterovy ulice, v Horním Růžodole
(Allod Eigenheim und Kleinsiedlung) a na mnoha dalších místech.
Sídliště pro "německého dělníka"
Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé
projekty vznikaly i v roce 1945. Například část projektu sídliště v
Rochlici je datována 10. dubnem 1945. V první fázi industrializace se
staví nové továrny, adaptují se stávající, vznikají velké projekty
přestaveb celých měst a rozrůstá se výstavba obytných sídlišť vázaných
na podniky. Vše se staví pro "německého dělníka". S postupující válkou, a
především po bitvě u Stalingradu, se situace obrací a po roce 1941 se
už začíná projevovat nedostatek kvalifikované síly. Pracovní zdroje
směřují více do válečného průmyslu a objevuje se ve velkém fenomén
táborů nucené práce.
Župní divadlo
Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější.
Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice,
nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou
bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších
sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky
válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí,
narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V
lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných
projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o
výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy
lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín,
kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.
Liberec opět dopadl neslavně. Z hlavního města Říšské župy Sudety se
stalo poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a
naplnit ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa.
autoři: Jaroslav Hoření , Ivan Rous


(...) "textilní továrny byly opakovaně pročesávány a dělníci, kteří jsou jen z poloviny užiteční pro zbrojní průmysl, byli pro něj již dávno staženi"
(...)"Sám jsem měl možnost navštívit mimo jiné zbrojní továrnu elektrotechnického průmyslu, která se nachází nedaleko Liberce (Elektromechanik G.m.b.H. ,Althabendorf), a to z důvodu zadávání subdodávek. Tato firma, která sem přišla až během války, zaměstnává téměř výhradně lidi, kteří byli odvedeni naším textilním průmyslem. Jsou to naše nejlepší, nejschopnější, mladé pracovnice, které, jak jsem se sám přesvědčil, jsou tam využívány k montážním pracím na montážní lince ve velkých halách. Jedná se o jednoduché úkoly, které by snadno zvládly naše starší, méně schopné ženy."
A zbytek bude v knize Tábory a válečný průmysl (autor příspěvku Ivan Rous)





Liběna Leskovjanová Klampáriková - Měla jít kousek nad našim barákem,dokonce se u nás říkalo přední a zadní dálnice,bylo to zřejmě už i bagrované,protože je to rovinka,na přední dálnici jsou v Hanychově zahrádky hned za hřištěm na Spáleništi a zadní dálnice je zarostlá,ale je stále znát,kudy měla být vedená a dále na Ostašov a Karlov
Němci chtěli vést pod Ještědem tunel. Badatelé si dlouho mysleli, že jde o legendu
Štětín-Liberec-Hradec Králové s poznámkou "ve výstavbě",
Liberec-Vratislav s poznámkou "nutné" a Cheb-Liberec s poznámkou "podle
návrhu s Ještědským tunelem plánované". To jsou tři části plánu
dálničního napojení Liberce z roku 1941. Nejen tento dokument potvrzuje,
že dálniční tunel pod Ještědem byl reálnou stavbou. Podrobnosti
zjišťoval redaktor Jaroslav Hoření u Ivana Rouse ze Severočeského muzea v
Liberci.
"O tunelu jsme si dlouhá léta mysleli, že to to byly legendy, ale těch legend bylo spousta. Potom jsme od toho našli i nějaké dokumenty a dokonce i několik map. A jak se říká, na konci v těch záznamech je správné razítko," uvedl badatel Ivan Rous. Podle něj instituce, které o tunelu pod Ještědem tenkrát rozhodovaly, počítaly od roku 1941 s jeho výstavbou. Tunel se ale nikdy nerealizoval, protože byla zastavena stavba celé dálnice.
"Ta dálnice byla vedená západně od Liberce, vlastně po úbočí Ještědského hřbetu. Ona se dostala celkem vysoko, a právě v tom obkroužení Javorníku, řekněme nad Hodkovicemi, by měla veliké problémy, aby se zase dostala z té vysoké nadmořské výšky. Liberecký inženýr Ulrich Huber navrhl prorážku Ještědského hřbetu," doplnil ivan Rous.
Ulrich Huber patřil podle Rouse k významným inženýrským kapacitám té
doby. "Podílel se na stavbě prvního železničního tunelu. Je to také
autor projektu jizerskohorských přehrad, celého libereckého vodovodu a
podobné stavby stavěl i v německém Lipsku nebo v Ostravě," přiblížil
autora nápadu tunelu pod Ještědem liberecký historik.
Vstup tunelu do masivu Ještědského hřbetu měl být někde u Panského lomu. "Máme dokonce teorii o tom, že v Panském lomu je sestřelená průzkumná štola, která měla původně sloužit pro ověření zásob vápence, který se tam těžil. Později ji nejspíš využili i kvůli tomu tunelu. Co nevíme, je, jestli to mělo být přímo v zářezu toho lomu," sdělil Ivan Rous. Dá se ale podle něj říct, že dálnice měla vstoupit do masivu hory právě někde u lomu, tunel měl být dlouhý přibližně 1,5 kilometru a u Padouchova měl vyrážet zpod Ještědského hřbetu ven.
autoři: Jaroslav Hoření , reČRoLhttps://liberec.rozhlas.cz/nemci-chteli-vest-pod-jestedem-tunel-badatele-si-dlouho-mysleli-ze-jde-o-legendu-8209611?fbclid=IwAR0dARBL308JzGjJo4rKyQWvWOqHzk1ZgxWc1d6pzJRyg2VZLOMpvncyPsI






Nacisté měli přímo v Liberci lágry pro Romy, zjistili historici.
V Liberci existovala čtyři zařízení, které lze označit jako romské tábory, i když se v dobové úřední korespondenci až na výjimky nazývají "ubytování Cikánů".
První tábor souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě sídliště Domov na Králově háji a pravděpodobně se jednalo o dva dřevěné baráky u Kunratické ulice v areálu současného lomu. Zařízení bylo používáno pravděpodobně jen na podzim 1939.
Druhým táborem byla budova firmy Textilana A. G. čp. 120 v Nádražní ulici, kde byli Romové umístěni od konce roku 1939 až do dostavby baráku v zatáčce Kunratické ulice. Ubytováno zde bylo kolem osmdesáti osob.
Třetí tábor se nacházel v nám neznámém "soukromém domě" v Horním Růžodole.
Čtvrté táborové zařízení, o kterém se píše i jako o koncentračním táboře, tvořil barák postavený speciálně pro účely internace Romů. Nacházel se v zatáčce Kunratické ulice nedaleko lomu. 130 Romů zde bylo mezi létem 1941 a jarem 1943. Později za války sloužil pro ubytování Francouzů a v roce 1962 je na katastrálním plánku zakresleno už jen zbořeniště.
Až na drobné střípky nám není znám všední život v
libereckých romských táborech. Dále zatím nebyl objeven soupis
deportovaných osob z Liberce do koncentračních táborů. Vzhledem k
svědeckým výpovědím je možné předpokládat, že naprostá většina Romů
nepřežila internaci v koncentračních táborech. Téměř čistě technický
popis staveb určených k internaci Romů zároveň může sloužit jako
upozornění na nenápadné úřední kroky, které vedly od civilně znějícího
"ubytování Cikánů" k masovým vraždám v plynových komorách Osvětimi. (autor článku Ivan Rous)








Pojišťovna vypálení synagogy neuznává, zjistil Pavel Jelínek
Narodil se na jaře roku 1935 v Liberci do smíšeného manželství římského
katolíka Josefa Jelínka a Židovky Marie Ledererové. Rané dětství prožité
v Liberci si nepamatuje. Když byly obsazeny po mnichovské dohodě
Sudety, rodina utekla do vnitrozemí. Ještě před vypálením liberecké
synagogy během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.
Tragické osudy rodinných příslušníků za války i poválečné zkušenosti
jasně formovaly vztah Pavla Jelínka k sudetským Němcům "S jedinou
výjimkou Hanse Tüschlera se na nás všichni 'raz dva tři', abych to tak
řekl přesně. A po válce, když jsme se vrátili, a ještě jsme tu některé
zastihli, tak ani jeden z nich neřekl ani slovíčko, aby se nám omluvil."
Jeho babička Josefína Ledererová byla koncem roku 1941 zařazena do
jednoho z prvních transportů do Terezína, odkud ji odeslali do
nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka. Úředním datem jejím úmrtí
byl stanoven 22. duben 1943.
Rodina se navzdory persekuci Židů ani formálně nerozdělila. "Můj táta
byl tak statečný, že se nerozvedli." Po transportu babičky se rodina
krátce nato přestěhovala do Hořepníku na Vysočině. "Bylo to jediné možné
řešení, jak trochu Němcům zmizet z očí."
Pod dohledem
I v Hořepníku je však po čase doběhla německá mašinerie a v roce 1942 předvolala do transportu i Pavlovu matku. "Máma už měla sbalený pingl a nade mnou a nad mým bráchou, kterému byly tenkrát dva roky, brečela. V posledním momentu táta přivezl papír od podplaceného německého doktora, že je máma tak těžce nemocná, že nemůže do transportu."
Celý zbytek války se musela pravidelně hlásit na říšských úřadech v Táboře. Dostávala minimální potravinové příděly a v podstatě nemohla z domu, ale žila a přežila. "Máma směla akorát na zahradu. I když to na tak malém městečku všichni věděli, tak to nikdo neřekl a do konce války jsme tam vydrželi."
On sám dostal povolání do transportu jako "dárek" k desátým narozeninám. Jako tzv. mischling měl zamířit do zvláštního tábora. S maminkou a bratrem přežili několik posledních dnů války v blízkých lesích. "Němci měli jiné starosti než nás hledat. Takže jsem dodneška tady."
Neporovnatelně hůř však skončilo mnoho příbuzných. V nacistických
koncentračních táborech vyhasly životy desítek spřízněných židovských
rodin a členů rodin Bendů, Justiců, Ledererů, Taussigů a Weissů.
Potýkání se s režimem
Jako 'mischling' nemohl chodit za války do školy, ale díky paní učitelce Kuberové, která jej chodila po odpoledních doučovat po válce naskočil do školní docházky jako by nic nevynechal. V roce 1947 náhle zemřel otec. Podepsalo se na něm nervové vypětí z válečných let. Ovdovělá matka rozhodla o přestěhování do Nymburka, kde Pavel Jelínek vychodil gymnázium.
Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek na Technickou univerzitu v Praze mu byl nabídnut přestup na nově vznikající Vysokou školu strojní a textilní do Liberce. Neváhal ani minutu. "Byl jsem tak jedním z prvních absolventů této vysoké školy."
Vrátil se do rodného města a textilnímu inženýrství se následně věnoval až do počátku devadesátých let. V roce 1959 se oženil s Libuší Novotnou a krátce nato se jim narodil syn Pavel.
Srpen 1968 jej zastihl i s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Pavel Jelínek vážně uvažoval, že se do Československa již nevrátí. Dokonce při zpáteční cestě nezamířili domů, ale ubytovali se u příbuzných v západním Německu s cílem emigrovat. Starost o rodinné příslušníky, kteří by zůstali na druhé straně hranice, je však nakonec přiměla k návratu.
Do komunistické strany nikdy nevstoupil a když se musel připojit se antichartě, nepodepsal. Neskrývané projevy nesouhlasu mu významně zkomplikovaly účast při služebních cestách na Západ. Na zahraniční cesty musel jezdit s prověřeným doprovodem a psát z cest zprávy. Přesto se mu tajně dařilo scházet s představiteli exilu v západní Evropě.
Po sametové revoluci založili s kolegy firmu, v níž se však věnovali jinému než textilnímu sortimentu.
Návrat k židovství
Od začátku devadesátých let pomáhal tehdejšímu předsedovi Židovské obce v Liberci Samuelu Gutmanovi a po jeho smrti v dubnu 1999 předsednictví převzal. Za jeho vedení se podařilo zbudovat novou synagogu na místě, kde stávala před vypálením během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.
"Díky tomu, že za mnou přišla ředitelka knihovny paní Vohlídalová a řekla: 'Vy jste národ knihy, tak bychom na vašem pozemku mohli postavit knihovnu a vám bych vymodlila, aby se tam postavila také synagoga.'"
I díky přímluvě prezidenta Václava Havla u jeho německého protějšku byl na Stavbu smíření sehnán dostatek finančních prostředků a budova v sobě jedinečným způsobem propojila nejen vědu a duchovno, ale také vytvořila prostor pro dialog mezi znesvářenými národy.
Ač byla modlitebna projektována v otevřeném duchu, při jejím otevření na symbolické výročí jejího vypálení 9. listopadu 2000 se musely vzít v potaz i konzervativní židovské tradice. "Když se naše nová synagoga otevírala, tak přijel vrchní rabín a ženy musely za plentu. Jenže přijela i tehdejší velvyslankyně státu Izrael. A co teď?! Paní velvyslankyně ale řekla: 'Berte to tak, že nejsem žádná žena, já jsem stát Izrael.' Rabín na to kývl a seděla s námi v té hlavní cimře."
Pojišťovna vypálení neproplácí
Díky objevu historičky Markéty Lhotové, která našla doklad o pojištění synagogy u pojišťovny, se obrátil s žádostí o vyplacení pojistného za její vypálení v roce 1938 na pojišťovnu Generali, která pohltila původní pojišťovací dům.
"Obec dostala oficiální dopis, že nedostaneme nic, protože jsme se měli na tu firmu, u které jsme byli pojištěni, obrátit do deseti dnů po události a nahlásit to, a tudíž na to dnes podle tehdejších německých zákonů nemáme žádný nárok. Tak jsem jim napsal, že v roce 1938, deset dní po jejím vypálení, tady funkcionáři liberecké židovské obce, kteří by to mohli udělat, nebyli. A už se nikdo neozval."
Jako místopředseda Židovské obce v Liberci se podílel na obnově židovského hřbitova a vybudování Pomníku obětem šoa v obřadní síni hřbitova, která sloužila jako sklad a pražírna kávy. V Liberci založil tradici tzv. Stolpersteinů, tedy kamenů zmizelých židovských obyvatel.
Na svůj osud a jeho provázaný vztah k židovství nežehrá a s úsměvem cituje filozofa Lessinga: "Když se podívám na nás Židy, tak nejsem zrovna dvakrát spokojený, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem rád, že jsem Žid."



1945 - Momentky z letiště (archiv Jiří Blažek)








O odsunu Němců rozhodli spojenci už v roce 1943. Tvrzení Merkelové je nepřesné, upozorňuje historik
Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu v Berlíně při
vzpomínce na oběti vysídlení řekla: "Vyhnání a útěk Němců byly především
bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a
nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění
nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické
ospravedlnění." Jak lze v historickém kontextu vnímat její slova?
To
je v každém případě politické prohlášení, které bylo učiněno v rámci
určitého politického pohybu a v rámci politické soutěže. Jako historik
k tomu chci říct dvě nebo tři glosy.
Ta první z nich je, že o myšlence transferu Němců
z více zemí středovýchodní Evropy rozhodovali státníci velmocenské protiněmecké nebo chcete-li protinacistické koalice postupně v letech druhé světové války, přičemž například britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942. Konečné rozhodnutí o samotném principu v zásadě padlo na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ, to znamená o polském získání z části německých území v Pomořansku, ve Slezsku a ve Východním Prusku, což v sobě anticipovalo (předjímalo - pozn. red.) odsun nějakých minimálně osmi milionů lidí. Ve srovnání s tím odsun nějakých 2,5 milionu sudetských Němců byl, když to řeknu provokativně, marginálií. Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943.
Jedním z důvodů, proč k tomu rozhodnutí došlo, byla role, kterou obecně většina německých menšin sehrála v meziválečné Evropě. Zvlášť ve 30. letech, kdy se v podstatě německá menšina v Československu a pak i v Polsku staly instrumentem nacistické zahraniční politiky. Tehdy naprostá většina Němců, těch minorit v zemích středovýchodní Evropy, v podstatě podlehla, když to řekneme básnicky, bacilu nacionálního socialismu. To je patrné i na Němcích v Československu, kteří už v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu. Podobným způsobem ten proces probíhal i u relativně početné německé menšiny v Polsku. Čili toto byl další důvod.
Ještě řeknu třetí důvod. Samozřejmě z části ten proces přesunu německého obyvatelstva probíhal, zvlášť tedy případě Polska a východního Pruska, ještě na sklonku druhé světové války, zčásti také formou jakési evakuace německého obyvatelstva před postupující sovětskou armádou, zčásti živelným útěkem Němců hlavně z oblastí Polska a východního Pruska. Na tento proces navázal v letních měsících roku 1945 čili těsně po válce proces toho, čemu se dnes říká takzvaný divoký odsun. V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945 a příslušná deklarace, respektive její hlava 13, tvořila právní formát provedení transferu tak, jak byl v následném období, to znamená od podzimu 1945 do zhruba přelomu let 1946/1947, také z těchto států uskutečněn.
Čili tvrzení, že to nemá právní podklad, je nesprávné historicky a v podstatě je kontroverzní i politicky.
Jaký je pohled současné historiografie na odsun Němců?
Na problém transferu nikdy nebyl jednotný pohled. Tady se v zásadě
samozřejmě lišily národní diskurzy s tím, že v české a polské
historiografii jasně dominovaly od začátku názory o tom, že to bylo
z hlediska státu - myslím princip transferu, nikoliv násilí, které
provázelo první fázi - že to byl princip oprávněný a že to bylo
racionální vyřešení národnostních otázek, koneckonců nešlo jen o odsun
Němců, šlo i o další procesy, které paralelně probíhaly s tím, že teprve
s větším odstupem v případě Československa, potažmo České republiky se
do toho začaly vnášet morální principy, řekněme někdy až v polovině 80.
let v případě diskusí disidentských historiků, a pak určitá morální
dimenze se tomu dala v podobě omluvy tehdejšího prezidenta Václava Havla
za odsun Němců, která ovšem ani tehdy nebyla českou politickou scénou
přijímána bez kontroverzí. Ta omluva se ale týkala určité morální
stránky věci, netýkala se meritu, protože nikdo si samozřejmě nemohl v
roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech,
které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla
cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů
a z velké části Poláků.
Vždy je zapotřebí mít na paměti, že to bylo nacistické Německo, které v letech 1938-39 svou agresivní politikou rozpoutalo novou evropskou, později světovou, válku. A že Němci v Československu, v Polsku i v některých dalších státech se v naprosté většině stali - z vlastní vůle - Hitlerovým nástrojem při rozbíjení těchto států, ale následně i v okupačních aparátech. Last but not least, byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska. Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani odsunů. Je třeba vždy připomínat příčinu a následky a nevytrhávat problémy z jejich dobových a kauzálních kontextů.
autor článku Petr Jadrný 21.6.2018
Jindřich Dejmek z Historického ústavu Akademie věd České republiky
| Zdroj: Historický ústav Akademie věd České republiky











v červenci roku 1946
Odsun sudetských Němců v červenci roku 1946 v ulici Oblouková ve Stráži nad Nisou směřujících na vlakové nádraží. Honosná vila vpravo dodnes stojí, jen je ve špatném stavu. Po statku vlevo není ani vidu.Pokud budete komentovat, tak, prosím, bez urážek a slušně. Chápu, že tohle vytváří dost silné emoce, ale je to historie, kterou nezměníme.Černobílá fotka je z webu faz.net a barevná z mapy.cz (autor článku Luboš Janků)




Válečné vraky v ulicích Liberce - "Then & now"
Jelikož mne překvapil zájem o fotografie ukazující vraky válečné
techniky v květnu roku 1945 v ulicích Liberce, rozhodl jsem se, že
založím malou galerii srovnávacích fotografií s touto tématikou. Galerie
je to zatím velice skromná, doufám však, že ji za pomoci členů této
Skupiny časem rozšíříme...
Existuje samozřejmě i mnoho fotografií s vraky z okolí Liberce,
případně letadel z libereckého letiště, to by však již bylo téma na
další galerie... (autor článku Hans Oldskull)







Rok 1945 - vojenská přísaha na náměstí Dr. E. Beneše
(archiv Josefa Kutílka)


