30.léta a osudové roky (1938 - 1945) 

23.08.2022
Zdroj: Archiv SML Liberec Autentický snímek zachycuje libereckou radnici v roce 1918 po obsazení armádou.
Zdroj: Archiv SML Liberec Autentický snímek zachycuje libereckou radnici v roce 1918 po obsazení armádou.
Další zajímavost z alba Adolfa Odrážky st. Liberec - Zborovské oslavy 2. března 1937.
Další zajímavost z alba Adolfa Odrážky st. Liberec - Zborovské oslavy 2. března 1937.

V německém Liberci vznik Československé republiky moc nevítali

Liberec - Na většině českého území nadšeně slavili vlastní stát a strhávali znaky mocnářství. V převážně německém Liberci však vznik Československa příliš nevítali.

Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. "Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii," potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.
Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.
Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.
Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.
Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. "Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář," uvádí zmiňovaná publikace.
Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.
Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.
Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.
Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.
Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/v-nemeckem-liberci-vznik-ceskoslovenske-republiky-moc-nevitali-20181026.html?fbclid=IwAR1zUnQ_DAc634pcU76N0RQxh5DxzXq5ZA79Gh9NNxS-LIvg4tPvTVv4rzs

Návštěva prezidenta Dr. Edvarda Beneše 19. srpna 1936 v Liberci (85 let)

Z projevu:

... V této zemi žijí vedle sebe Češi a Němci od staletí. Ve válkách husitských a ve válce třicetileté, jež způsobily posuny v osídlení obou národů u nás, šlo více o otázky náboženské a sociální, méně o otázky národnostní. Teprve XIX. století přineslo k nám s vývojem ideje národní národnostní zápas v moderním smyslu toho slova. Vedle ideových, politických kampaní byl to především posiční boj o duše. Bylo by zajímavé zjistit, jaký výsledek měl tento boj v jednotlivých periodách. Sotva se mýlím, tvrdím-li, že v posledních desítiletích počet skutečně počeštěných anebo poněmčených není takový, že by z něho mohly být vyvozovány nějaké dalekosáhlé závěry pro celkové posice obou národů u nás. Národnostní spory na ethnické hranici jsou přirozené a nevyhnutelné, ale oba naše národy jsou dnes tak vyspělé, že se odnárodnit nedají. Vzájemný poměr mocenský mezi oběma národy může se měnit jen v periodách hodně dlouhých a dnes to půjde jen přirozenou měnou obyvatelstva, danou sociologickými zákony a přirozenými poměry demokratickými v tomto státě. A na to boj politický nemá a nemůže mít téměř žádný vliv. To je moje první konstatování a z toho závěr: Pracujme spolu politicky a hospodářsky, národnostní boje nepřepínejme, držme je v rozumných mezích a v rozumných formách! Spolužití Čechů a Němců v našich zemích je vskutku "eine Schicksalsgemeinschaft". A je tedy jen otázka, chceme-li si toto osudové společenství navzájem usnadňovat či ztrpčovat. Odpověď nemůže být pochybná. Odpovědnost za to, jak budeme spolu vycházet, mají národové oba. Vím, že náhlý obrat není možný, že bude potřebí úporné práce a trpělivosti: Chci být jako hlava státu prostředníkem mezi oběma stranami a pomahačem obou, jak je mou státní povinností. Mám k tomu dost pevné vůle a domnívám se i dost objektivity. Cítím se hlavou celého státu, cítím se mezi vámi doma tak, jako bych byl v Praze, a je mou touhou vzbudit i ve vás pocit, že jsem váš. Jen takovou vzájemnou důvěrou se zbavíme rozčilování, které otravuje náš život veřejný i soukromý, a budeme se moci věnovat své práci. Výsledek uvidíme brzy v rostoucím blahobytu obou stran... Nevěřte, že jdeme do války, a že nastanou u nás a kolem nás nějaké změny. Kdo tak mluví, je buď panikář, nebo má nedobré cíle osobní a politické. Já sice nevylučuji možnost konfliktů, ale ty za prvé nejsou ani fatalitou a nutností, ani nejsou aktuální nebo blízké, a za druhé jsme i my i naši přátelé připraveni bránit stát do posledního dechu tak, že by takový konflikt žádnému útočníku nic nepřinesl. A právě proto se jim dá zabránit... (autor příspěvku Petr Ruprecht)

Z archivu liberecké státní policie

Předvolební kampaň Sudetoněmecké strany v květnu 1938

Parlamentní volby v Československu v roce 1935 přinesly jasné vítězství Sudetoněmecké straně (Sudetendeu­tsche Partei/für das Karpathengebiet: Karpathendeutsche Partei/- SdP), Konrada Henleina (1898-1945), která se stala ziskem 1249530 hlasů (15,18 % z odevzdaných) nejsilnějším politickým seskupením v republice a počtem mandátů (44) druhým nejsilnějším v parlamentu (první byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu s 1176593, resp. 14,29 % hlasů a 45 mandáty). Henlein získal zhruba dvě třetiny německých hlasů v ČSR.Anšlus Rakouska v březnu 1938 měl zásadní dopad i na sudetské Němce. SdP zahájila agresivní propagandistickou kampaň, v jejímž důsledku se s ní 23. března sjednotila německá agrární strana (Bund der Landwirte, politische Partei des christlichdeu­tschen Landvolkes - BdL) a o dva dny později i němečtí křesťanští sociálové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei - DCV). To byl v podstatě konec neoaktivistické politiky, kterou nadále reprezentovala již jen osamocená německá sociální demokracie (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik - DSAP), jež však pod tlakem událostí odešla z vládní koalice. SdP zároveň vyhlásila masivní nábor a počet jejích členů se mezi dubnem a květnem 1938 zvedl o 500 tisíc na 1,3 milionu, což byl na meziválečné československé politické scéně jev zcela nevídaný. Dne 24. dubna 1938 na sjezdu v Karlových Varech přijala osmibodové programové prohlášení, jímž se otevřeně přihlásila k nacionálnímu socialismu.V průběhu května se začínaly množit zprávy o chystaném napadení Československa nacistickým Německem, které čs. zpravodajcům potvrdil i agent A54 neboli Paul Thümmel (1902-1945). Podle něj měly být v pohraničí příslušníky SdP prvního dne obecních voleb, tedy 22. května 1938, vyvolány nepokoje, což se mělo stát záminkou k tomu, aby německá armáda překročila čs. hranice. Když v říšskoněmeckém rozhlasovém vysílání zaznělo heslo "Altvater" avizované Thümmelem, bylo v noci z 20. na 21. května 1938 rozhodnuto přijmout "zvýšená opatření na obranu republiky" a povolat na mimořádné cvičení jeden ročník nejmladších záloh (tzn. vojáky, kteří vykonali prezenční službu v roce 1937, pět ročníků specialistů a záložníky zařazené ke Stráži obrany státu. "Květnová mobilizace", jak bývají většinou tato opatření nepřesně označována, proběhla velmi úspěšně a prokázala připravenost čs. armády na obrannou válku.Jedním z vnitropolitických důsledků přijatých opatření mělo být i zajištění klidného průběhu obecních voleb (původně se měly konat na jaře 1937), jejichž termín již nebylo možné dále odkládat (poslední obecní volby proběhly v roce 1932). To se ovšem podařilo jen částečně. Jak již bylo uvedeno, německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech bylo už od března "masírováno" henleinovskou propagandou, která se v období před volbami ještě vystupňovala. Především v řadě menších obcí byla podána pouze kandidátka SdP, což v praxi znamenalo, že se volby nekonaly a všechny mandáty na radnicích převzali henleinovci.Jedním z nejdůležitějších míst českého pohraničí, v němž se chystaly volby, byl Liberec, vnímaný již před rokem 1918 jako "hlavní město" českých Němců. V severočeské metropoli však žila také silná česká menšina a dalo se předpokládat, že ani německá levice mezi dělníky po krizi pomalu ožívajících průmyslových podniků neztratila všechny své pozice. Od roku 1929 libereckou radnici řídil senátor Carl Kostka (1870-1957), předseda Německé demokratické svobodomyslné strany (Deutsche Demokratische Freiheitspartei - DDFP), která byla ve volbách v roce 1935 součástí Sudetoněmeckého volebního bloku. Na nátlak henleinovců však ze svého úřadu v polovině dubna 1938 odstoupil.Na klid a pořádek v Liberci dohlížela státní policie, v jejímž čele stál od července 1935 policejní ředitel, vládní rada JUDr. Stanislav Benda. Jmenování tohoto dnes neprávem zapomenutého muže na tak důležitou funkci mělo své opodstatnění. Benda patřil již od vzniku republiky k nejdůslednějším a také nejúspěšnějším bojovníkům proti pravicovým i levicovým extremistům a různým separatistickým a iredentistickým hnutím, směřujícím proti integritě československého státu.Právě na příkaz JUDr. Bendy byla v květnu 1938 pro potřeby policie pořízena fotografická dokumentace předvolební kampaně SdP v libereckých ulicích. Neznámý policejní úředník napsal na rub fotografií adresu a jméno majitele bytu nebo domu, který vybočoval svou "výzdobou" z běžného standardu.Volby v Liberci skončily drtivým vítězstvím henleinovců. SdP získala 33 ze 42 mandátů. Sjednocené české strany však zaznamenaly úspěch a obsadily šest mandátů. Němečtí sociální demokraté získali dva a KSČ jeden. Celkově tak SdP obdržela více než 90 % německých hlasů. O nej­aktivnějších henleinovcích však měla liberecká policie i díky obecním volbám spolehlivý přehled a řadu z nich po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 internovala.Kolekci osmi desítek fotografií z května 1938 u sebe Benda v dramatických pomnichovských dnech spolu s jinými dokumenty uschoval a ty bezpečně přečkaly celou válku. V roce 1953 se jich po jeho zatčení zmocnila StB. Následně se staly součástí fondu č. 522 Studijního ústavu ministerstva vnitra. V šedesátých letech 20. století byly tyto materiály jako osobní fond JUDr. Stanislava Bendy předány do tehdejšího Státního ústředního archivu, dnešního Národního archivu ČR, kde jsou deponovány dosud.

JUDr. Stanislav Benda (1886-1956)

Narodil se 14. listopadu 1886 v Němčičkách v okrese Hustopeče. Po maturitě v roce 1907 začal studovat na Právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde v roce 1913 také získal doktorát práv. Následně nastoupil službu v rakousko-uherské armádě a za 1. světové války byl důstojníkem vojenské justice. Sloužil na ruské, italské a balkánské frontě (mj. např. v Albánii). Okamžitě po 28. říjnu 1918 vstoupil do služeb nového státu a ještě jako voják odešel na Slovensko. Po demobilizaci získal místo u policie. Nejprve byl zařazen u policejního ředitelství v Košicích, kde se podílel na boji proti maďarské, ale i polské iredentě. Následně byl přeložen do Bratislavy a po náhlé smrti policejního ředitele JUDr. Jaroslava Klímy v roce 1927 se stal jeho nástupcem. Již v té době se nebál velmi ostře zakročit proti politikům zneužívajícím demokratický právní řád ČSR. Měl hlavní podíl na zatčení a odsouzení Vojtecha Tuky, představitele radikálně protičeskoslovenského křídla Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĹS), za protistátní činnost. Počátkem 30. let působil v Praze, kde patřil k zastáncům tvrdého postupu proti provokacím komunistů, zneužívajících bídy všeobecné hospodářské krize. Své pověsti dostál i v Liberci - v říjnu 1937 byl z jeho příkazu zatčen architekt Heinrich Rutha (1897-1937), jeden z nejvlivnějších politiků SdP a blízký spolupracovník Konrada Henleina. Rutha byl sice obviněn z homosexuálních styků s mladistvými, policie však v jeho bytě zabavila i řadu dokumentů, které jí umožnily pochopit taktiku SdP. Velmi tvrdě také postupoval proti příslušníkům (do 17. května 1938 ilegální) Freiwilliger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba), tedy tzv. ordnerům, terorizujícím své politické odpůrce.Nacisté ani komunisté mu to nikdy nezapomněli. Na své nové působiště, kterým se po Mnichovu stala Olomouc, dostával z Liberce výhružné anonymní dopisy a v lednu 1939 byl časopisem Der Stürmer označen za "bílého Žida". Již druhý den po okupaci, 16. března 1939, byl postaven mimo službu. Koncem války se zapojil do odbojové činnosti v rámci jedné ze skupin ilegální organizace "Rada tří". Po válce se jej jeho komunističtí odpůrci v novém Sboru národní bezpečnosti pokusili očernit, ale tento pokus jim nevyšel a Benda se vrátil do čela libereckého policejního ředitelství.Ihned po únoru 1948 však byl "vyakčněn" a 29. ledna 1953 zatčen. Důvodem byla původně zpravodajská činnost proti SSSR a KSČ, kterou měl z titulu své funkce vést v letech první republiky. Tato "trestná činnost" však nemohla ani v rámci zmanipulovaného procesu stačit k odsouzení, takže žaloba podaná Krajskou prokuraturou v Praze téměř rok po jeho zatčení, 12. ledna 1954, účelově vinila Bendu z toho, že v době okupace prozradil nacistům během zhruba čtyř desítek výslechů, k nimž byl v průběhu šesti let předvolán, řadu závažných informací o fungování předválečné čs. policie a o agentech pro ni pracujících. Tím se měl dopustit vojenské zrady. I takové obvinění však bylo neudržitelné, vzhledem k tomu, že jeho činnost byla již po válce velmi podrobně prošetřována a nebylo v ní shledáno naprosto nic závadného.Podle toho vypadalo také soudní přelíčení. Zatímco v hlavním líčení před prvoinstančním Krajským soudem v Praze byl dne 5. února 1954 uznán vinným v plném rozsahu a odsouzen na 15 let do vězení, dále k propadnutí poloviny majetku, ztrátě čestných práv občanských na 10 let a povinnosti uhradit náklady trestního řízení, v odvolacím líčení, které se konalo u Nejvyššího soudu v Praze přesně o tři měsíce později, byl rozsudek pro řadu procesních opomenutí a nejasností zrušen a vrácen k novému projednání. O Bendově odsouzení však již bylo zřejmě rozhodnuto, takže dne 20. srpna 1954 byl Krajským soudem v Praze opět uznán vinným ze zrady a znovu odsouzen ke stejnému trestu. Tentokrát již Nejvyšší soud jeho výrok dne 20. října 1954 potvrdil.Na základě návrhu Bendovy manželky a synů byl Krajským soudem v Praze dne 9. prosince 1968 rozsudek nad JUDr. Stanislavem Bendou jako nezákonný zcela zrušen. On sám se však své rehabilitace již nedožil. Zemřel ve výkonu trestu, na Štědrý den roku 1956, krátce poté, co "oslavil" 70. narozeniny.

Zdroj: ABS, f. Vyšetřovací spisy - Centrála (MV-V), vyšetřovací spis a. č. V-604 MV

(zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
(zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
Vypálení synagogy v Liberci, 11. 11. 1938
Vypálení synagogy v Liberci, 11. 11. 1938

Liberec a smutný rok 1938

28.09.1938

archiv Josef Kutílek

vypálená synagoga 11. listopadu 1938 v ranních hodinách
vypálená synagoga 11. listopadu 1938 v ranních hodinách
Čížková ulice 1937 (archiv L.Mencl)( Firma Blasi byla likérka)
Čížková ulice 1937 (archiv L.Mencl)( Firma Blasi byla likérka)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
Fotka "Mladoboleslavsko zdraví statečné protifašisty v sudetech" je pro mě, Mladoboleslaváka velmi zajímavá. Bohužel nevím, ze které knížky tahle fotka pochází, ani kdy, při jaké příležitosti, byla v Liberci či okolí pořízena. Každopádně v létě 1938 nést takovýto transparent v českém pohraničí, tzv. sudetech, to byla již docela odvaha. (archiv J.Beneš)
Fotka "Mladoboleslavsko zdraví statečné protifašisty v sudetech" je pro mě, Mladoboleslaváka velmi zajímavá. Bohužel nevím, ze které knížky tahle fotka pochází, ani kdy, při jaké příležitosti, byla v Liberci či okolí pořízena. Každopádně v létě 1938 nést takovýto transparent v českém pohraničí, tzv. sudetech, to byla již docela odvaha. (archiv J.Beneš)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
J.Mikulička: domě v pozadí dodnes sídlí stejné obchody, což je v Liberci po tolika letech naprostá výjimka. Vlevo měl papírnictví známý vydavatel pohlednic Anton Hein a vpravo sídlil obchod s kávou a čajem, jehož původní interiér se zachoval do současné doby (v Liberci naprosté unikum).
J.Mikulička: domě v pozadí dodnes sídlí stejné obchody, což je v Liberci po tolika letech naprostá výjimka. Vlevo měl papírnictví známý vydavatel pohlednic Anton Hein a vpravo sídlil obchod s kávou a čajem, jehož původní interiér se zachoval do současné doby (v Liberci naprosté unikum).
Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
1938 (archiv T.Majer)
1938 (archiv T.Majer)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)

Je 11. září 1938.

V našem pohraničí není dobré být v té době Čechem, Židem či antifašistou. Teror posledních měsíců spěje do své závěrečné fáze.
Cheb. Na 2 000 henleinovců napadlo ve městě účastníky srazu Svazu čs. motoristů, který se konal u divadla na náměstí. Při bitkách bylo zraněno pět českých civilistů a 23 zasahujících státních policistů. Strážmistr Václav Brůžek byl s těžkým zraněním převezen do nemocnice v Plzni. Zraněni byli dále štábní strážmistr August Fing, Josef Scholze a Jaroslav Čmelák, praporčíci Jan Anton, Václav Frous, Rudolf Kratochvíl, Václav Wagner, strážníci Václav Čedík, Václav Hrubý, Antonín Löfelmann, Josef Dolanský, Josef Cink, Pavel Wolf, Bedřich Sklenář, Jaroslav Hovorník, Vojtěch Švajgr a civilní strážníci František Topinka, Jaroslav Konejl, Rudolf Veselý, Eduard Rödl, František Stoček a František Křivánek.

Liberec v 19.00 hod. Na demonstraci na Soukenickém náměstí se sešlo přes 2 000 henleinovců, kteří později zaútočili kameny proti kordonu policistů. Kameny létaly i u policejní stanice. Po setmění se henleinovci rozprchli a výsledkem jejich řádění byli zranění liberečtí státní policisté. Strážníka Ottu Černíka odvezl sanitní vůz v bezvědomí s otřesem mozku do nemocnice, strážníci Stanislav Bláha, František Kratochvíl, Václav Pavlovec, Václav Svoboda, Bohumil Šípek, Alois Suchánek, Karel Hikl, prap. Karel Korecký a velitel policejní asistence mjr. Čeněk Košťál utrpěli lehká zranění.

To nejhorší teprve přijde po 12. září, kdy budou mrtví a ranění, zavlečení a vyhnaní. (autor Jaroslav Beneš)

Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)
Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)
Ačkoliv se Mnichovská dohoda datuje 29. září 1938, byla, pokud vím, podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938. A nedovedu si to ráno před 83 lety v Liberci představit... Snímky jsou pouze ilustrační.  (archiv P.Ruprecht)
Ačkoliv se Mnichovská dohoda datuje 29. září 1938, byla, pokud vím, podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938. A nedovedu si to ráno před 83 lety v Liberci představit... Snímky jsou pouze ilustrační. (archiv P.Ruprecht)

Liberec v roce 1938

Oslavy prvního máje byly zároveň měřením sil mezi demokraty a fašisty. Průvod českých a německých antifašistů prošel od nádraží na Sokolské náměstí, kde proběhla manifestace pod heslem Pro obranu demokracie a republiky, pro lepší život pracujícího lidu, pro přátelské soužití všech národností, za práci a chléb, mír a svobodu. Heileinovské oslavy na prostranství bývalého výstaviště byly mohutnější (účast asi 33 000 lidí). Heinlein se tehdy vyslovil pro odtržení pohraničí.

Jeden z mnoha průvodu Heinleinovy SdP, které zažil v létě LIBEREC. Na snímku v Pražské ulici.

Kde jinde než v Liberci - teď místodržitelském městě - mohla proběhnout slavnost vplynutí SdP do NSDAP. A tak 6.11. Předal Konrád Heinlein v hale libereckého výstaviště vlajku SdP Rudolfu Hessovi a tím symbolicky ukončil činnost své strany. Převod členstva už tak jednoduchý nebyl, neboť výměna legitimací neprobíhala automaticky - provázely ji jakési " stranické prověrky ".

Křišťálová noc z 10. na 11.11. a nacisty vypálená židovská synagoga

2.12. byla slavnostně osvícená radnice na počest příjezdu Adolfa Hitlera a uvítací špacír s pochodněmi . Führerovým příjezdem vyvrcholila řada návštěv nacistických pohlavárů v Liberci. (zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo.  Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo. Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
archiv L.Mencl
archiv L.Mencl
archiv T.Majer
archiv T.Majer
2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno
2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno
archiv K.Vlach
archiv K.Vlach
Machnín
Machnín
archiv Karel Vlach
archiv Karel Vlach
3.12.1938 Hitler na návštěvě v Liberci (Photo by Popperfoto via Getty Images/Getty Images)
3.12.1938 Hitler na návštěvě v Liberci (Photo by Popperfoto via Getty Images/Getty Images)
4.12.1938 Wahl Sudetenland '38 - Verkündung der Wahlergebnisse in der Turnhalle von Reichenberg (Eingeschränkte Rechte für bestimmte redaktionelle Kunden in Deutschland. Limited rights for specific editorial clients in Germany.) Verkündung der Wahlergebnisse in derTurnhalle von Reichenberg, von links:Frau Henlein, Gauleiter Konrad Henlein,Kreisleiter Porsche, OberbürgermeisterRohn (Reichenberg), SA-ObersturmbannführerWenzel (Photo by ullstein bild/ullstein bild via Getty Images)
4.12.1938 Wahl Sudetenland '38 - Verkündung der Wahlergebnisse in der Turnhalle von Reichenberg (Eingeschränkte Rechte für bestimmte redaktionelle Kunden in Deutschland. Limited rights for specific editorial clients in Germany.) Verkündung der Wahlergebnisse in derTurnhalle von Reichenberg, von links:Frau Henlein, Gauleiter Konrad Henlein,Kreisleiter Porsche, OberbürgermeisterRohn (Reichenberg), SA-ObersturmbannführerWenzel (Photo by ullstein bild/ullstein bild via Getty Images)
archiv L.Mencl
archiv L.Mencl
1939 (archiv L.Beránek)
1939 (archiv L.Beránek)
archiv L. Mencl
archiv L. Mencl
12.10.1938 Imperial toho opravdu hodně pamatuje. Zdroj Wikimedia Commons. (archiv L.Mencl)
12.10.1938 Imperial toho opravdu hodně pamatuje. Zdroj Wikimedia Commons. (archiv L.Mencl)
A jedna historicky smutná fotka z LIBERCE, potažmo libereckého nádraží a vyhnání ČECHŮ v roce 1938 Němci. (Color Fotočas)
A jedna historicky smutná fotka z LIBERCE, potažmo libereckého nádraží a vyhnání ČECHŮ v roce 1938 Němci. (Color Fotočas)
archiv T.Majer
archiv T.Majer
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
Výcvik jednotek SA v Liberci 12.11.1938 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
Výcvik jednotek SA v Liberci 12.11.1938 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)

Příchod německé armády do Liberce (8.10.1938)


(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
Přísaha Wehrmannschaftu 26.11.1939 na libereckém výstavišti (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
Přísaha Wehrmannschaftu 26.11.1939 na libereckém výstavišti (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
(Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
archiv Michal Alexa
archiv Michal Alexa
15.3.1939
15.3.1939
archiv Milan Šír st.
archiv Milan Šír st.
Hitlerovská vojska pochodují před libereckou radnicí v říjnu 1938|foto: ČTK
Hitlerovská vojska pochodují před libereckou radnicí v říjnu 1938|foto: ČTK
Plán nacistů na přestavbu Liberce|foto: Severočeské muzeum v Liberci
Plán nacistů na přestavbu Liberce|foto: Severočeské muzeum v Liberci
Takhle nacisté plánovali přestavbu Tržního náměstí v Liberci, mělo tam stát župní divadlo pro 1 400 lidí|foto: Státní okresní archiv Liberec
Takhle nacisté plánovali přestavbu Tržního náměstí v Liberci, mělo tam stát župní divadlo pro 1 400 lidí|foto: Státní okresní archiv Liberec
Původní podoba České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
Původní podoba České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci

Liberec jako hlavní město Říšské župy Sudety. Nacistické představy o podobě města

Jaké byly představy nacistů o Liberci, který se měl stát hlavním městem Říšské župy Sudety?
Přestavěné nebo zbořené stovky domů v centru, místo nich široké bulváry a vysoké bloky budov, župní divadlo pro 1400 diváků. Takové dalekosáhlé plány měli Němci o budoucím hlavním městě Říšské župy Sudety, kterým se Liberec měl stát.

Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých plánech velký význam.

Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským místodržícím.

Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu 1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem Speerem.

Velkolepé plány

Ve hře se ocitl i takzvaný Velký Liberec a tentokrát nevyšla snaha naprázdno. Už 18. října 1938 byla starostou Rohnem svolána porada o problému a do 11. února 1939, za přispění Henleina i vládního prezidenta Hanse Krebse, bylo jasno. K 1. květnu 1939 se Liberec rozšířil o 13 obcí a stal se největším městem v Sudetské župě.

Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovaly dopravní plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí, jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu. Okrajové i vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru měly stovky domů ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období 1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých sídlišť pro "německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní sídliště v Liberci na Králově háji (Heimatstätte Sudetenland), v Rochlici, Ruprechticích, v okolí Winterovy ulice, v Horním Růžodole (Allod Eigenheim und Kleinsiedlung) a na mnoha dalších místech.

Sídliště pro "německého dělníka"

Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé projekty vznikaly i v roce 1945. Například část projektu sídliště v Rochlici je datována 10. dubnem 1945. V první fázi industrializace se staví nové továrny, adaptují se stávající, vznikají velké projekty přestaveb celých měst a rozrůstá se výstavba obytných sídlišť vázaných na podniky. Vše se staví pro "německého dělníka". S postupující válkou, a především po bitvě u Stalingradu, se situace obrací a po roce 1941 se už začíná projevovat nedostatek kvalifikované síly. Pracovní zdroje směřují více do válečného průmyslu a objevuje se ve velkém fenomén táborů nucené práce.

Župní divadlo

Ideové projekty na přestavbu Liberce se zachovaly celkem tři, provedené do map 1:1500 a několik menších, které se týkali jednotlivých domů. Autoři byli architekti Karl Kerl a Hugo Jahnel (Zeman 2016). Vyhotoveny byly s největší pravděpodobností do roku 1942, kdy byly zaknihovány na katastrálním úřadě, a rozsah plánovaných změn je obrovský. Centrum mělo být kompletně přestavěno do podoby moderních širokých bulvárů s obrovskými bloky budov. Z některých bloků domů měly zůstat stát jen historicky cenné solitéry. Na Tržním náměstí, které mělo zcela změnit podobu, bylo plánováno župní divadlo, respektive hala vhodná pro shromáždění s kapacitou 1400 míst. Architekti divadla byli Friedrich Libb, Werry Roth, Erhard Schmidt a místní Karl Kerl. Změnami měly projít i okrajové části Liberce s tím, že rozsah výstavby byl srovnatelný s budoucí výstavbou socialistických sídlišť.

Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější. Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice, nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí, narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín, kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.

Liberec opět dopadl neslavně. Z hlavního města Říšské župy Sudety se stalo poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a naplnit ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa.

autoři: Jaroslav Hoření , Ivan Rous

Plán na přestavbu České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
Plán na přestavbu České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
V roce 1942 popisoval ředitel podniků Johann Liebieg u. Co .(zjednod. Textilana) situaci textilního průmyslu.


(...) několik sudetoněmeckých textilních firem vyčlenilo pro hospodářskou skupinu (míněno asi organizaci Hanse Kehrla) asi 3000 dělníků a centrální úřady v Berlíně "tuto zprávu nepochopily správně a objevila se vojenská komise, která energicky požadovala, aby tito lidé byli k dispozici pro zbrojní průmysl."
(...) "textilní továrny byly opakovaně pročesávány a dělníci, kteří jsou jen z poloviny užiteční pro zbrojní průmysl, byli pro něj již dávno staženi"
(...)"Sám jsem měl možnost navštívit mimo jiné zbrojní továrnu elektrotechnického průmyslu, která se nachází nedaleko Liberce (Elektromechanik G.m.b.H. ,Althabendorf), a to z důvodu zadávání subdodávek. Tato firma, která sem přišla až během války, zaměstnává téměř výhradně lidi, kteří byli odvedeni naším textilním průmyslem. Jsou to naše nejlepší, nejschopnější, mladé pracovnice, které, jak jsem se sám přesvědčil, jsou tam využívány k montážním pracím na montážní lince ve velkých halách. Jedná se o jednoduché úkoly, které by snadno zvládly naše starší, méně schopné ženy."
A zbytek bude v knize Tábory a válečný průmysl (autor příspěvku Ivan Rous)
Ideový plán dálnic na dnešním území ČR z roku 1940|foto: Ivan Rous
Ideový plán dálnic na dnešním území ČR z roku 1940|foto: Ivan Rous
Plán vedení dálnice z doby před odsouhlasením ještědského tunelu|foto: Ivan Rous
Plán vedení dálnice z doby před odsouhlasením ještědského tunelu|foto: Ivan Rous
Podrobný výkres části tzv. Hitlerovy dálnice u Liberce|foto: Ivan Rous
Podrobný výkres části tzv. Hitlerovy dálnice u Liberce|foto: Ivan Rous

Němci chtěli vést pod Ještědem tunel. Badatelé si dlouho mysleli, že jde o legendu

Plány nacistického Německa na přestavbu Liberce zahrnovaly i rozsáhlé dopravní stavby včetně napojení města na dálniční síť. V cestě plánům ale stál Ještědsko-kozákovský hřbet, a proto se zrodil plán na silniční tunel pod Ještědem.

Štětín-Liberec-Hradec Králové s poznámkou "ve výstavbě", Liberec-Vratislav s poznámkou "nutné" a Cheb-Liberec s poznámkou "podle návrhu s Ještědským tunelem plánované". To jsou tři části plánu dálničního napojení Liberce z roku 1941. Nejen tento dokument potvrzuje, že dálniční tunel pod Ještědem byl reálnou stavbou. Podrobnosti zjišťoval redaktor Jaroslav Hoření u Ivana Rouse ze Severočeského muzea v Liberci.

"O tunelu jsme si dlouhá léta mysleli, že to to byly legendy, ale těch legend bylo spousta. Potom jsme od toho našli i nějaké dokumenty a dokonce i několik map. A jak se říká, na konci v těch záznamech je správné razítko," uvedl badatel Ivan Rous. Podle něj instituce, které o tunelu pod Ještědem tenkrát rozhodovaly, počítaly od roku 1941 s jeho výstavbou. Tunel se ale nikdy nerealizoval, protože byla zastavena stavba celé dálnice.

"Ta dálnice byla vedená západně od Liberce, vlastně po úbočí Ještědského hřbetu. Ona se dostala celkem vysoko, a právě v tom obkroužení Javorníku, řekněme nad Hodkovicemi, by měla veliké problémy, aby se zase dostala z té vysoké nadmořské výšky. Liberecký inženýr Ulrich Huber navrhl prorážku Ještědského hřbetu," doplnil ivan Rous.

Ulrich Huber patřil podle Rouse k významným inženýrským kapacitám té doby. "Podílel se na stavbě prvního železničního tunelu. Je to také autor projektu jizerskohorských přehrad, celého libereckého vodovodu a podobné stavby stavěl i v německém Lipsku nebo v Ostravě," přiblížil autora nápadu tunelu pod Ještědem liberecký historik.

Vstup tunelu do masivu Ještědského hřbetu měl být někde u Panského lomu. "Máme dokonce teorii o tom, že v Panském lomu je sestřelená průzkumná štola, která měla původně sloužit pro ověření zásob vápence, který se tam těžil. Později ji nejspíš využili i kvůli tomu tunelu. Co nevíme, je, jestli to mělo být přímo v zářezu toho lomu," sdělil Ivan Rous. Dá se ale podle něj říct, že dálnice měla vstoupit do masivu hory právě někde u lomu, tunel měl být dlouhý přibližně 1,5 kilometru a u Padouchova měl vyrážet zpod Ještědského hřbetu ven.

autoři: Jaroslav Hoření , reČRoL

https://liberec.rozhlas.cz/nemci-chteli-vest-pod-jestedem-tunel-badatele-si-dlouho-mysleli-ze-jde-o-legendu-8209611?fbclid=IwAR0dARBL308JzGjJo4rKyQWvWOqHzk1ZgxWc1d6pzJRyg2VZLOMpvncyPsI

Tunel měl začínat někde u Panského lomu, končit měl někde u Padouchova|foto: Ivan Rous
Tunel měl začínat někde u Panského lomu, končit měl někde u Padouchova|foto: Ivan Rous
Současný stav baráků u rochlického lomu. (FOTO: repro Tábory a válečná výroba)
Současný stav baráků u rochlického lomu. (FOTO: repro Tábory a válečná výroba)
lustrační foto .. koncentračni tábor pod Královým hájem. Odtud pocházelo i 7 rómských chlapců, jejichž památce je věnováno 7 křížů v zatáčce U lomu
lustrační foto .. koncentračni tábor pod Královým hájem. Odtud pocházelo i 7 rómských chlapců, jejichž památce je věnováno 7 křížů v zatáčce U lomu

Nacisté měli přímo v Liberci lágry pro Romy, zjistili historici.

V Liberci existovala čtyři zařízení, které lze označit jako romské tábory, i když se v dobové úřední korespondenci až na výjimky nazývají "ubytování Cikánů".

První tábor souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě sídliště Domov na Králově háji a pravděpodobně se jednalo o dva dřevěné baráky u Kunratické ulice v areálu současného lomu. Zařízení bylo používáno pravděpodobně jen na podzim 1939.

Druhým táborem byla budova firmy Textilana A. G. čp. 120 v Nádražní ulici, kde byli Romové umístěni od konce roku 1939 až do dostavby baráku v zatáčce Kunratické ulice. Ubytováno zde bylo kolem osmdesáti osob.

Třetí tábor se nacházel v nám neznámém "soukromém domě" v Horním Růžodole.

Čtvrté táborové zařízení, o kterém se píše i jako o koncentračním táboře, tvořil barák postavený speciálně pro účely internace Romů. Nacházel se v zatáčce Kunratické ulice nedaleko lomu. 130 Romů zde bylo mezi létem 1941 a jarem 1943. Později za války sloužil pro ubytování Francouzů a v roce 1962 je na katastrálním plánku zakresleno už jen zbořeniště.

Až na drobné střípky nám není znám všední život v libereckých romských táborech. Dále zatím nebyl objeven soupis deportovaných osob z Liberce do koncentračních táborů. Vzhledem k svědeckým výpovědím je možné předpokládat, že naprostá většina Romů nepřežila internaci v koncentračních táborech. Téměř čistě technický popis staveb určených k internaci Romů zároveň může sloužit jako upozornění na nenápadné úřední kroky, které vedly od civilně znějícího "ubytování Cikánů" k masovým vraždám v plynových komorách Osvětimi. (autor článku Ivan Rous)

Lágr pro liberecké Romy a později francouzské zajatce u lomu v dnešní Kunratické ulici. Dnes je na místě památník se sedmi kříži. (L.Janků)
Lágr pro liberecké Romy a později francouzské zajatce u lomu v dnešní Kunratické ulici. Dnes je na místě památník se sedmi kříži. (L.Janků)
Minkovice 1940 (archiv J.Hůlka)
Minkovice 1940 (archiv J.Hůlka)
Neorenesanční synagoga v Liberci bývala díky nejvyšší věži ve městě jednou z dominant Liberce. Na jejím místě dnes stojí knihovna a tzv. Nová synagoga. Foto: Wikimedia Commons
Neorenesanční synagoga v Liberci bývala díky nejvyšší věži ve městě jednou z dominant Liberce. Na jejím místě dnes stojí knihovna a tzv. Nová synagoga. Foto: Wikimedia Commons
S tatínkem a sestřenici Hanou Taussigovou před vystěhováním z Libercem. Sestřenice byla zavražděna v Osvětimi. Foto: Paměť národa
S tatínkem a sestřenici Hanou Taussigovou před vystěhováním z Libercem. Sestřenice byla zavražděna v Osvětimi. Foto: Paměť národa
Babička Josefa Ledererová zahynula v nacistickém vyhlazovacím táboře v Treblince. Foto: Paměť národa
Babička Josefa Ledererová zahynula v nacistickém vyhlazovacím táboře v Treblince. Foto: Paměť národa
Pavel Jelínek dvouletý v roce 1937. Rok poté musel s rodiči opustit rodný Liberec. Foto: Paměť národa
Pavel Jelínek dvouletý v roce 1937. Rok poté musel s rodiči opustit rodný Liberec. Foto: Paměť národa
Při promoci na Vysoké škole strojní v Liberci. Patřil mezi její první absolventy.
Při promoci na Vysoké škole strojní v Liberci. Patřil mezi její první absolventy.
Nová synagoga má trojúhelníkový půdorys, který symbolizuje polovinu Davidovy hvězdy a setkávání tří kultur – české, německé a židovské. Foto: Wikimedia Commons
Nová synagoga má trojúhelníkový půdorys, který symbolizuje polovinu Davidovy hvězdy a setkávání tří kultur – české, německé a židovské. Foto: Wikimedia Commons

Pojišťovna vypálení synagogy neuznává, zjistil Pavel Jelínek

09. 11. 2020 / Příběhy / Miroslav Tyč


Synagoga v Liberci během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 lehla popelem. Na jejím místě dnes stojí knihovna a nová synagoga, u jejíhož zrodu stál Pavel Jelínek. Marně žádal o vyplacení pojistného za vypálení.

Narodil se na jaře roku 1935 v Liberci do smíšeného manželství římského katolíka Josefa Jelínka a Židovky Marie Ledererové. Rané dětství prožité v Liberci si nepamatuje. Když byly obsazeny po mnichovské dohodě Sudety, rodina utekla do vnitrozemí. Ještě před vypálením liberecké synagogy během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.

Tragické osudy rodinných příslušníků za války i poválečné zkušenosti jasně formovaly vztah Pavla Jelínka k sudetským Němcům "S jedinou výjimkou Hanse Tüschlera se na nás všichni 'raz dva tři', abych to tak řekl přesně. A po válce, když jsme se vrátili, a ještě jsme tu některé zastihli, tak ani jeden z nich neřekl ani slovíčko, aby se nám omluvil."

Jeho babička Josefína Ledererová byla koncem roku 1941 zařazena do jednoho z prvních transportů do Terezína, odkud ji odeslali do nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka. Úředním datem jejím úmrtí byl stanoven 22. duben 1943.

Rodina se navzdory persekuci Židů ani formálně nerozdělila. "Můj táta byl tak statečný, že se nerozvedli." Po transportu babičky se rodina krátce nato přestěhovala do Hořepníku na Vysočině. "Bylo to jediné možné řešení, jak trochu Němcům zmizet z očí."

Pod dohledem

I v Hořepníku je však po čase doběhla německá mašinerie a v roce 1942 předvolala do transportu i Pavlovu matku. "Máma už měla sbalený pingl a nade mnou a nad mým bráchou, kterému byly tenkrát dva roky, brečela. V posledním momentu táta přivezl papír od podplaceného německého doktora, že je máma tak těžce nemocná, že nemůže do transportu."

Celý zbytek války se musela pravidelně hlásit na říšských úřadech v Táboře. Dostávala minimální potravinové příděly a v podstatě nemohla z domu, ale žila a přežila. "Máma směla akorát na zahradu. I když to na tak malém městečku všichni věděli, tak to nikdo neřekl a do konce války jsme tam vydrželi."

On sám dostal povolání do transportu jako "dárek" k desátým narozeninám. Jako tzv. mischling měl zamířit do zvláštního tábora. S maminkou a bratrem přežili několik posledních dnů války v blízkých lesích. "Němci měli jiné starosti než nás hledat. Takže jsem dodneška tady."

Neporovnatelně hůř však skončilo mnoho příbuzných. V nacistických koncentračních táborech vyhasly životy desítek spřízněných židovských rodin a členů rodin Bendů, Justiců, Ledererů, Taussigů a Weissů.

Potýkání se s režimem

Jako 'mischling' nemohl chodit za války do školy, ale díky paní učitelce Kuberové, která jej chodila po odpoledních doučovat po válce naskočil do školní docházky jako by nic nevynechal. V roce 1947 náhle zemřel otec. Podepsalo se na něm nervové vypětí z válečných let. Ovdovělá matka rozhodla o přestěhování do Nymburka, kde Pavel Jelínek vychodil gymnázium.

Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek na Technickou univerzitu v Praze mu byl nabídnut přestup na nově vznikající Vysokou školu strojní a textilní do Liberce. Neváhal ani minutu. "Byl jsem tak jedním z prvních absolventů této vysoké školy."

Vrátil se do rodného města a textilnímu inženýrství se následně věnoval až do počátku devadesátých let. V roce 1959 se oženil s Libuší Novotnou a krátce nato se jim narodil syn Pavel.

Srpen 1968 jej zastihl i s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Pavel Jelínek vážně uvažoval, že se do Československa již nevrátí. Dokonce při zpáteční cestě nezamířili domů, ale ubytovali se u příbuzných v západním Německu s cílem emigrovat. Starost o rodinné příslušníky, kteří by zůstali na druhé straně hranice, je však nakonec přiměla k návratu.

Do komunistické strany nikdy nevstoupil a když se musel připojit se antichartě, nepodepsal. Neskrývané projevy nesouhlasu mu významně zkomplikovaly účast při služebních cestách na Západ. Na zahraniční cesty musel jezdit s prověřeným doprovodem a psát z cest zprávy. Přesto se mu tajně dařilo scházet s představiteli exilu v západní Evropě.

Po sametové revoluci založili s kolegy firmu, v níž se však věnovali jinému než textilnímu sortimentu.

Návrat k židovství

Od začátku devadesátých let pomáhal tehdejšímu předsedovi Židovské obce v Liberci Samuelu Gutmanovi a po jeho smrti v dubnu 1999 předsednictví převzal. Za jeho vedení se podařilo zbudovat novou synagogu na místě, kde stávala před vypálením během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.

"Díky tomu, že za mnou přišla ředitelka knihovny paní Vohlídalová a řekla: 'Vy jste národ knihy, tak bychom na vašem pozemku mohli postavit knihovnu a vám bych vymodlila, aby se tam postavila také synagoga.'"

I díky přímluvě prezidenta Václava Havla u jeho německého protějšku byl na Stavbu smíření sehnán dostatek finančních prostředků a budova v sobě jedinečným způsobem propojila nejen vědu a duchovno, ale také vytvořila prostor pro dialog mezi znesvářenými národy.

Ač byla modlitebna projektována v otevřeném duchu, při jejím otevření na symbolické výročí jejího vypálení 9. listopadu 2000 se musely vzít v potaz i konzervativní židovské tradice. "Když se naše nová synagoga otevírala, tak přijel vrchní rabín a ženy musely za plentu. Jenže přijela i tehdejší velvyslankyně státu Izrael. A co teď?! Paní velvyslankyně ale řekla: 'Berte to tak, že nejsem žádná žena, já jsem stát Izrael.' Rabín na to kývl a seděla s námi v té hlavní cimře."

Pojišťovna vypálení neproplácí

Díky objevu historičky Markéty Lhotové, která našla doklad o pojištění synagogy u pojišťovny, se obrátil s žádostí o vyplacení pojistného za její vypálení v roce 1938 na pojišťovnu Generali, která pohltila původní pojišťovací dům.

"Obec dostala oficiální dopis, že nedostaneme nic, protože jsme se měli na tu firmu, u které jsme byli pojištěni, obrátit do deseti dnů po události a nahlásit to, a tudíž na to dnes podle tehdejších německých zákonů nemáme žádný nárok. Tak jsem jim napsal, že v roce 1938, deset dní po jejím vypálení, tady funkcionáři liberecké židovské obce, kteří by to mohli udělat, nebyli. A už se nikdo neozval."

Jako místopředseda Židovské obce v Liberci se podílel na obnově židovského hřbitova a vybudování Pomníku obětem šoa v obřadní síni hřbitova, která sloužila jako sklad a pražírna kávy. V Liberci založil tradici tzv. Stolpersteinů, tedy kamenů zmizelých židovských obyvatel.

Na svůj osud a jeho provázaný vztah k židovství nežehrá a s úsměvem cituje filozofa Lessinga: "Když se podívám na nás Židy, tak nejsem zrovna dvakrát spokojený, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem rád, že jsem Žid."

(zdroj: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/pojistovna-vypaleni-synagogy-neuznava-zjistil-pavel-jelinek?fbclid=IwAR24hdK7z6Pnwd5trZsY36PckRhSEnXdg8PG6k0FXXJRqgTpZ_yVOLZQO8w )

Pavel Jelínek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Pavel Jelínek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Pohled z 1. hangáru ke staré cihelně (dnešnímu Opičáku)
Pohled z 1. hangáru ke staré cihelně (dnešnímu Opičáku)

1945 - Momentky z letiště (archiv Jiří Blažek)


Trosky Bf-110
Trosky Bf-110
bývalá cihelna
bývalá cihelna

O odsunu Němců rozhodli spojenci už v roce 1943. Tvrzení Merkelové je nepřesné, upozorňuje historik

Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu při vzpomínce na oběti vysídlení řekla, že pro vyhnání Němců po druhé světové válce neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění. Podle Jindřicha Dejmka z Historického ústavu Akademie věd to ale není pravda. "Konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu v zásadě padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943," řekl serveru iROZHLAS.cz.


Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení řekla: "Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění." Jak lze v historickém kontextu vnímat její slova?
To je v každém případě politické prohlášení, které bylo učiněno v rámci určitého politického pohybu a v rámci politické soutěže. Jako historik k tomu chci říct dvě nebo tři glosy.

Ta první z nich je, že o myšlence transferu Němců

z více zemí středovýchodní Evropy rozhodovali státníci velmocenské protiněmecké nebo chcete-li protinacistické koalice postupně v letech druhé světové války, přičemž například britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942. Konečné rozhodnutí o samotném principu v zásadě padlo na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ, to znamená o polském získání z části německých území v Pomořansku, ve Slezsku a ve Východním Prusku, což v sobě anticipovalo (předjímalo - pozn. red.) odsun nějakých minimálně osmi milionů lidí. Ve srovnání s tím odsun nějakých 2,5 milionu sudetských Němců byl, když to řeknu provokativně, marginálií. Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943.

Jedním z důvodů, proč k tomu rozhodnutí došlo, byla role, kterou obecně většina německých menšin sehrála v meziválečné Evropě. Zvlášť ve 30. letech, kdy se v podstatě německá menšina v Československu a pak i v Polsku staly instrumentem nacistické zahraniční politiky. Tehdy naprostá většina Němců, těch minorit v zemích středovýchodní Evropy, v podstatě podlehla, když to řekneme básnicky, bacilu nacionálního socialismu. To je patrné i na Němcích v Československu, kteří už v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu. Podobným způsobem ten proces probíhal i u relativně početné německé menšiny v Polsku. Čili toto byl další důvod.

Ještě řeknu třetí důvod. Samozřejmě z části ten proces přesunu německého obyvatelstva probíhal, zvlášť tedy případě Polska a východního Pruska, ještě na sklonku druhé světové války, zčásti také formou jakési evakuace německého obyvatelstva před postupující sovětskou armádou, zčásti živelným útěkem Němců hlavně z oblastí Polska a východního Pruska. Na tento proces navázal v letních měsících roku 1945 čili těsně po válce proces toho, čemu se dnes říká takzvaný divoký odsun. V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945 a příslušná deklarace, respektive její hlava 13, tvořila právní formát provedení transferu tak, jak byl v následném období, to znamená od podzimu 1945 do zhruba přelomu let 1946/1947, také z těchto států uskutečněn.

Čili tvrzení, že to nemá právní podklad, je nesprávné historicky a v podstatě je kontroverzní i politicky.

Jaký je pohled současné historiografie na odsun Němců?


Na problém transferu nikdy nebyl jednotný pohled. Tady se v zásadě samozřejmě lišily národní diskurzy s tím, že v české a polské historiografii jasně dominovaly od začátku názory o tom, že to bylo z hlediska státu - myslím princip transferu, nikoliv násilí, které provázelo první fázi - že to byl princip oprávněný a že to bylo racionální vyřešení národnostních otázek, koneckonců nešlo jen o odsun Němců, šlo i o další procesy, které paralelně probíhaly s tím, že teprve s větším odstupem v případě Československa, potažmo České republiky se do toho začaly vnášet morální principy, řekněme někdy až v polovině 80. let v případě diskusí disidentských historiků, a pak určitá morální dimenze se tomu dala v podobě omluvy tehdejšího prezidenta Václava Havla za odsun Němců, která ovšem ani tehdy nebyla českou politickou scénou přijímána bez kontroverzí. Ta omluva se ale týkala určité morální stránky věci, netýkala se meritu, protože nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.

Vždy je zapotřebí mít na paměti, že to bylo nacistické Německo, které v letech 1938-39 svou agresivní politikou rozpoutalo novou evropskou, později světovou, válku. A že Němci v Československu, v Polsku i v některých dalších státech se v naprosté většině stali - z vlastní vůle - Hitlerovým nástrojem při rozbíjení těchto států, ale následně i v okupačních aparátech. Last but not least, byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska. Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani odsunů. Je třeba vždy připomínat příčinu a následky a nevytrhávat problémy z jejich dobových a kauzálních kontextů.

autor článku Petr Jadrný 21.6.2018

Jindřich Dejmek z Historického ústavu Akademie věd České republiky

| Zdroj: Historický ústav Akademie věd České republiky

Dnes jedna tak trochu netradiční srovnávačka: uniformy, režimy, ba i kompletní skladby obyvatelstva se někdy změní i během jediného roku - radniční vchod by o tom asi mohl vyprávět... (Hans Oldskull)
Dnes jedna tak trochu netradiční srovnávačka: uniformy, režimy, ba i kompletní skladby obyvatelstva se někdy změní i během jediného roku - radniční vchod by o tom asi mohl vyprávět... (Hans Oldskull)
Noviny z Liberce 15. duben 1944 (archiv Jaroslav Reichenberg Karel)
Noviny z Liberce 15. duben 1944 (archiv Jaroslav Reichenberg Karel)
Oblastní středisko pro odsun Němců v Liberci na Husově třídě (v místech dnešního areálu Technické univerzity) ,vzniklo přebudováním válečného lazaretu (ROK 1946) /Zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
Oblastní středisko pro odsun Němců v Liberci na Husově třídě (v místech dnešního areálu Technické univerzity) ,vzniklo přebudováním válečného lazaretu (ROK 1946) /Zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
archiv M.Gergelčík (komentář: Jan Bartoš: Na tenhle tábor jsme koukali z oken základní školy Jarošova, bylo to kolem roků 1954,55, kdy se tábor likvidoval. Chodili jsme si tam hrát. )
archiv M.Gergelčík (komentář: Jan Bartoš: Na tenhle tábor jsme koukali z oken základní školy Jarošova, bylo to kolem roků 1954,55, kdy se tábor likvidoval. Chodili jsme si tam hrát. )
1946 – odjezd Němců ze sběrného tábora (archiv T.Majer)
1946 – odjezd Němců ze sběrného tábora (archiv T.Majer)
Zborovského ulice (léto 1945, archiv Hans Oldfskull)
Zborovského ulice (léto 1945, archiv Hans Oldfskull)
2019
2019
Ještě jednou Zborovská ulice. Místo se od roku 1945 trochu změnilo a nebýt  laskavé pomoci & bystrého oka Jana Doškářová  v mém jiném příspěvku, týkajícího se stejného místa foceného pravděpodobně ve stejný den, vůbec bych jej nepoznal... Hans Oldskull
Ještě jednou Zborovská ulice. Místo se od roku 1945 trochu změnilo a nebýt laskavé pomoci & bystrého oka Jana Doškářová v mém jiném příspěvku, týkajícího se stejného místa foceného pravděpodobně ve stejný den, vůbec bych jej nepoznal... Hans Oldskull

v červenci roku 1946

Odsun sudetských Němců v červenci roku 1946 v ulici Oblouková ve Stráži nad Nisou směřujících na vlakové nádraží. Honosná vila vpravo dodnes stojí, jen je ve špatném stavu. Po statku vlevo není ani vidu.Pokud budete komentovat, tak, prosím, bez urážek a slušně. Chápu, že tohle vytváří dost silné emoce, ale je to historie, kterou nezměníme.Černobílá fotka je z webu faz.net a barevná z mapy.cz (autor článku Luboš Janků)

Cesta k nádraží ve Stráži nad Nisou u Liberce.
Cesta k nádraží ve Stráži nad Nisou u Liberce.

Válečné vraky v ulicích Liberce - "Then & now"

Jelikož mne překvapil zájem o fotografie ukazující vraky válečné techniky v květnu roku 1945 v ulicích Liberce, rozhodl jsem se, že založím malou galerii srovnávacích fotografií s touto tématikou. Galerie je to zatím velice skromná, doufám však, že ji za pomoci členů této Skupiny časem rozšíříme... Existuje samozřejmě i mnoho fotografií s vraky z okolí Liberce, případně letadel z libereckého letiště, to by však již bylo téma na další galerie...  (autor článku Hans Oldskull)

Rok 1945 - vojenská přísaha na náměstí Dr. E. Beneše

(archiv Josefa Kutílka)