Liberec v lidech

Redernové

František Clam-Gallas

František Josef I. (* 18. 8. 1830 Vídeň, † 21. 11. 1916 Vídeň)
Roku 1891 navštívil císař liberecký arciděkanský kostel, divadlo, novou budovu spořitelny, stavbu nové radnice, tkalcovskou školu v Šamánkově ulici a Státní průmyslovou školu.
Ve dnech 21.-24. 6. 1906 dorazil František Josef I. zvláštním vlakem a byl ubytován na zámku Clam-Gallasů. Navštívil radnici, kde se potkal i s Václavem Šamánkem, zástupcem české menšiny. Kromě samotné výstavy navštívil libereckém muzeum, Obchodní a živnostenskou komoru, městské lázně, klášter voršilek, liberecká kasárna a Liebigovu továrnu. Stavil se také ve Stráži nad Nisou a při cestě do Jablonce učinil zastávku ve Vratislavicích nad Nisou.
Pozn. Doktor všeobecného lékařství Václav Šamánek (* 23. 10. 1846 Milotice u Kyjova, † 9. 5. 1916 Liberec) výrazně podporoval českou kulturu na Liberecku. Za základ svého snažení považoval rozvoj českojazyčného školství. Stal se předsedou České besedy i místního odboru Ústřední matice školské. Velkou oporu měl ve své manželce - Němce Haně Neradtové, která uměla česky a stala se předsedkyní ženského spolku Karoliny Světlé.
Občas slýchávám, jak Napoleon Bonaparte spal v hostinci U zeleného stromu... Napoleon podle všeho přijel ze Žitavy jen na pár hodin do Jablonného v Podještědí, a to 19. srpna 1813, kdy prakticky současně jeho jednotky vpadly do severních Čech (18. až 23. srpna obsadily území od Frýdlantu až po Českou Lípu, Liberec nevyjímaje). Jablonné a jeho přítomnost zde měly sloužit jako vějička. Schwarzenberg (lépe řečeno Karel I. Filip ze Schwarzenbergu) ovšem neskočil na špek, a poslal armádu do Drážďan. Tam se sice ještě Napoleonovi podařilo zvítězit a zahnat nepřítele až k Chlumci, nicméně to byla výhra poslední. Vše směřovalo k velkému finále a Bitvě národů 19. října 1813 u německého Lipska, kde Napoleon utrpěl definitivní porážku.
Na seznam osob, kteří podstatně ovlivnili dění na Liberecku, musíme zařadit jméno Konráda Henleina (* 6. 5 1898 Vratislavice nad Nisou, † 10. 5. 1945 Plzeň). Připomeneme si ho jen v datech.
1916 - maturita na jablonecké obchodní akademii, přihláška do armády
listopad 1917 - padá do zajetí na italské frontě, je raněn
srpen 1919 - vrací se k rodičům do Rychnova nad Kněžnou, kde nastupuje jako bankovní úředník
podzim 1919 - cvičitel Deutscher Turnverband (DTV, tělovýchovná organizace)
1923 - nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy
říjen 1925 - náčelník DTV v Aši
léto 1926 - svatba s Emmy Geyerovou
1926 - člen spolku Kameradschaftsbund (KB), příznivci tzv. spannismu
1931 - celostátní vedoucí DTV
říjen 1933 - po "námluvách" zakázaných německých organizací Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP) zakládá Sudetendeutsche Heimatfront (SHF)
duben 1935 - přejmenování na Sudetendeutsche Partei (SdP)
květen 1935 - úspěch ve volbách, SdP druhá nejsilnější politická strana
listopad 1937 - otevřené přihlášení se k národnímu socialismu (rozuměj nacismu) a podpora Hitlerovi
březen 1938 - setkání s Hitlerem, taktika nesplnitelných požadavků
září 1938 - neúspěšný pokus o puč, zákaz SdP, útěk do Německa, vytváří Sudetendeutsches Freikorps, vrací se po Mnichovská dohodě o podstoupení pohraničních oblastí Německu
říjen 1938 - místodržící Říšské župy Sudety, vstupuje do SS
listopad 1938 - SdP splývá s NSDAP
červen 1943 - funkce SS-Obergruppenführer
květen 1945 - vydává se se americkým vojákům v Plzni, neúspěšný pokus vyjednávat končí sebevraždou
Konrád Henlein byl otcem pěti dětí: Gudrun (1927), Ingrid (1930), Horst (1934), dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).
Někdo další?

Dělnické hnutí

Ať se nám to líbí nebo ne, Liberec je často zmiňován jako místo spojené s dělnickým hnutím. Není proto divu, že ho opakovaně navštívil Klement Gottwald (19. 3. 1933 na tzv. Hladovém kongresu v liberecké tělocvičně na Jablonecké ulici, 21. 11. 1936 promluvil v Koloseu o boji proti fašismu, 2. a 26. 6. 1938 vystoupil proti válce na Střelnici a Králově háji, 29. 9 1949 už jako předseda vlády hlásal z balkonu liberecké radnice). Soukenné náměstí bylo ostatně 4. 10. 1946 přejmenováno na Gottwaldovo. Neoficiálně se v Liberci Klement Gottwald objevoval již dříve, kdy tu v Purkyňově ulici bydlela jeho žena.
Další už jen výčtem:
Marie Majerová (březen 1921, květen a listopad 1954) Stanislav Kostka Neumann (březen 1921) Edvard Beneš (1936) Zdeněk Nejedlý (krátce po válce) Václav Kopecký (krátce po válce) Ivan Olbracht (květen 1946, Svátek práce)
Antonín Zápotocký (září 1946, krajský sjezd ROH) Ludvík Svoboda (březen 1946, duben 1951, leden 1958, březen a květen 1962, červenec a září 1969) Erich Honnecker (březen 1951, konference mládeže) Alexandrovovův soubor Rudého praporu (červen 1951, amfiteátr Lidových sadů) Antonín Novotný (srpen 1957, srpen 1959, LVT, březen 1961, červenec 1965, srpen 1966) Ivan Stěpanovič Koněv (listopad 1963, Skloexport) Viktorija Petrovna Brežněvová, manželka Leonida Iljiče Brežněva (červen 1965) Lubomír Štrougal (březen 1968, okresní konference KSČ v tělocvičně TJ Lokomotiva) Gustav Husák (červenec 1970, LVT)
Jako zajímavost ještě uvádím úryvek ze zápisků Bedřicha Rungeho (někdejší šéfredaktor pražské redakce levicově orientovaného francouzského týdeníku Parallèle 50), který po IV. kongresu v roce 1922 měl možnost mluvit s Leninem.
Do Liberce se podívali i kosmonauté:
Jurij Gagarin (červenec 1966, LVT) Vladimír Remek (od roku 1978 opakovaně)
Říká vám něco jméno Karla Vacka (* 21. 3. 1902 Liberec, Perlová ulice č. 12, † 18. 8. 1982 Praha)? Mělo by, je autorem písní jako Cikánka, Nikdy se nevrátí pohádka mládí, Čtyři páry bílejch koní aj.
V Liberci a jeho hotelu Imperial svého času hrával Jiří Schelinger (* 6. 3. 1951 Bousov, † 13. 4. 1981 Bratislava), který tu poznal svou první ženu a chvíli bydlel údajně ve Studničné ulici.
Od roku 1992 tu máme také skupinu Těla. Jejich písničky se naplno začaly hrát v libereckých rádiích RCL a Euro K, v jabloneckém Trianglu, na Frekvenci 1 a v Českém rozhlase v roce 1994.
Řada zpěváků navštívila Liberec v rámci vystoupení na výstavních trzích. Své ví zdi Zlatého lva, své kupříkladu Olga Blechová (* 2. 10. 1948 Turnov), která v roce 1963 coby čtrnáctiletá poznala na LVT budoucího manžela Waldemara Matušku (brali se až v jejích 28 letech).
A možná jste to netušili, ale i zpěvačka, herečka a automobilová závodnice Olga Lounová (* 7. 3. 1981 Liberec) má kořeny za kopcem v Osečné a v Liberci absolvovala Pedagogickou fakultu. V Liberci si poprvé "zakřičela" také Hana Ulrychová (* 31. 3. 1949 Liberec), česká zpěvačka, sestra hudebníka Petra Ulrycha.
Vraťme ovšem čas o notný kus zpět, kdy do Liberce přijíždí Bedřich Smetana.
Sedmý den po příjezdu do Českého Dubu odcestoval Smetana do Liberce - patrně s úmyslem navštívit Proksche. Do Liberce ho doprovázel strýc: vyšli časně ráno pěšky do Hodkovic a tam nasedli do vlaku (železniční trať do Liberce byla uvedena do provozu krátce předtím 1. května). V Liberci, kde se právě slavilo Boží tělo, ubytovali se v hotelu Zlatý lev. Po obědě se Smetana vypravil za Prokschem, kterého však nezastihl doma. Zašel si tedy poslechnout produkci místní kapely do sálu hostince Na Střelnici - koncert jej však příliš ne-nadchl. Poznamenal si o tom lapidárně: "Na Střelnici byla špatná hudba." Při zmíněném koncertě se mu udělalo špatně, takže se musel odebrat do hotelu a ulehnout. Ve svém deníku jde do podrobností: "Prudce jsem zvracel," stojí zde věcně a výstižně. Dojmy z jednodenní návštěvy Liberce tedy nebyly nijak příznivé. Následujícího dne si Smetana do svého deníku zapsal toto: "O Liberci lze jen říci, že je to město velmi ošklivé, jeho poloha je ale rozkošná. Dnes jsme byli již v šest hodin ráno opět v Dubě, jelikož jsme jeli do Hodkovic vlakem a pak koleskou továrníka Schmidta." Nepříliš vydařenou návštěvou dne 26. června 1859 Smetanův bezprostřední styk s Libercem definitivně skončil. V Českém Dubě však Smetana pobyl ještě celý další týden. (Bedřich Smetana a Podještědí, Světlá pod Ještědem, 1984)
Zmíněný Josef Proksch (* 4. srpna 1794 Liberec, † 20. 12 1864, Praha) byl slepý hudebník a skladatel, v letech 1844-1847 do jeho pražské školy chodil právě Bedřich Smetana. Vyučoval jej hudební teorii a kompozici.
Osmého srpna 1814 přenocoval u Zlatého beránka německý hudební skladatel a dirigent Carl Maria von Weber na cestě do lázní Libverda, který už rok věděl o své osudné diagnóze - tuberkulóze. Jeho Čarostřelec se objevil v libereckém divadle kupříkladu v roce 2012, náhled na představení nabízí i film Pět holek na krku. Taková opera v Liberci zažívala první úspěchy v druhé polovině 19. století v Soukenickém divadle na Tovaryšském vrchu, kdy poprvé operní pěvkyně obdržela po vystoupení květiny. Barvy divadelního umění ovšem v tomto městě nehájí jen divadlo literárního kritika F. X. Šaldy (* 22. 12. 1867 Liberec, † 4. 4. 1937 Praha). Táhne se k němu niť od loutkové scény přes Naivní divadlo a studio Ypsilon (1963). Jana Schmida, Miroslava Kořínka nebo Václava Helšuse není třeba připomínat. V Ypsilonce se přitom vystřídalo snad na devadesát herců - Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich
Kaiser (* 16. 5. 1955 Liberec), Martin Dejdar, Marek Eben, Petr Vacek, Jan Jiráň, Bronislav Poloczek, Ondřej Havelka, Luděk Sobota, Lenka Termerová, Jiří Štědroň, Miroslav Vladyka, Arnošt Goldflam, Ladislav Gerendáš, Jiří Schmitzer, Lilian Malkina, Jaroslava Kretschmerová a další.
Mezi liberecké rodáky patří také herec Pavel Liška (* 29. 1. 1972 Liberec) a Karel Zima (* 13. 12. 1971 Liberec).
Do Liberce se pochopitelně i několikrát podíval Spejbl s Hurvínkem.
Je Spejbl Spejblovič vinen? (premiéra 18. 9. 1934 Liberec, Josef Skupa):
Bývalý velitel carské gardy Sergej Ivánovič, emigrant, žijící v Praze, naléhavě potřebuje, aby někdo střežil vzácný rodinný démant, který prodal a který musí odeslat americkému milionáři do USA. A protože v současné složité době může být poctivým hlídačem takového bohatství jen kapitální hlupák, jeho volba padne na Spejbla. Spejbl tedy jede do Ameriky, na luxusní lodi Columbia se mu však démant ztratí. Je sledován detektivem bohatého Američana Mr. Flocka. Není totiž vyloučeno, že po jeho stopách jde lupičská banda. Složitá hra náznaků a nedorozumění, v níž se najde prostor i pro Spejblovu návštěvu varieté a tím i prostor pro varietní produkci osvědčených Trnkových loutek (původně plánované vystoupení Indiánů bylo ze hry vypuštěno a zařazeno do jiné komedie o dva roky později), vrcholí domnělým únosem Flockovy dcery Mérynky-Máničky, která se tu, už na americké půdě, seznamuje s Hurvínkem (v posloupnosti her S + H již potřetí), a happyendem ve všech směrech. Najde se Mánička, která se s Hurvínkem sama schovala, aby Spejblovi pomohla z vězení, kapitán parníku se žení s českou vychovatelkou a Mánička se s ní vrací k české tetičce. Najde se pochopitelně i ztracený démant. Potají si ho vypůjčil Hurvínek, aby s ním hrál kuličky... (zdroj: Klauni v dřevácích - nedokončená komedie o jedenácti obrazech, Praha, 1988)
Po válce dorazil s představením do Liberce Josef Skupa ještě 23. října 1946. Žezlo po něm převzal Miloš Kirschner v roce 1956. A v Liberci měl i několik premiér.
Velegrandteátr Spejbl (premiéra 13. 9. 1959 Liberec) Neuvěřitelné dobrodružství Spejbla a Hurvínka (26. 8. 1962 Liberec)
Od divadla už to není daleko k filmu. Co si budeme povídat, k Liberci patří František Peterka (* 17. 3. 1922 Praha, † 24. 11. 2016 Liberec), báječný chlap jak hora (filmově i doslovně), večerníčkový Krakonoš i Fantomas z Arabely. Prvních deset let svého života tu strávil i král komiků Vlasta Burian (* 9. 4. 1891 Liberec, Lucemburská 34/2, † 31. 1. 1962 Praha).
Pár filmů, ve kterých filmové štáby poctily Liberec
Ošklivá slečna, 1959 Blbec z Xeenemünde, 1962 Pět holek na krku, 1967 Křehké vztahy, 1979 My všichni školou povinní, 1984 Prima sezóna, 1994 Maigret a ministrant, 1997 Grandhotel, 2006 Poslední cyklista, 2014 Svět pod hlavou, 2017
Carnival Row, 2018, 2020 Spider-Man: Daleko od domova, 2019
Co k filmům říct? Průvodcem po Liberci v padesátých letech nám v Ošklivé slečně byli Dana Medřická a Karel Höger. Měli jsme možnost vidět prostor od nádraží až po Soukenné náměstí, Masarykovu třídu nebo starý Ještěd. Blbec z Xeenemünde se podepsal na vztazích i dalších rolích Václavu Sloupovi, který se ve filmu potkal se Slávkou Budínovou či Rudolfem Hrušínským. Zavítal sem tehdy i herec Jan Pivec. Vidět jsme ve filmu mohli Alšovu ulici, Sokolskou pod mostem a v neposlední řadě ulici Na Ladech. Film děsí svým koncem (jehož mírnější podobu bez účasti kamer si tehdy vynutil právě Jan Pivec), a je nepřímo s Libercem svázán i existencí raket V-1 Reichenberg. Markéta Zinnerová část scén i postav svého seriálu My všichni školou povinní zařadila do Liberce a jeho okolí pravděpodobně proto, že sama zde roku 1959 odmaturovala a řadu postav zažila (vybavíte si labilní učitelku Hajskou v podání Gabriely Vránové?). Točení Maigreta na Vápence pamatují především obyvatelé Hanychova. Pro účely filmování jezdila po Liberci i zelená tramvaj. Grandhotel je pro mě osobně zajímavý spíš scénami Liberce než dějem. Marek Taclík a Klára Issová nehrají špatně, jen mě tento film Davida Ondříčka zkrátka neoslovil. Stejně tak Křehké vztahy Juraje Herze jsem projel jen kvůli záběrům Liberce (přestože na ČSFD nemá špatné hodnocení). Pro jeden díl Světa pod hlavou se výborně hodil liberecký (socialistický) kulturák. Posledního cyklistu jsem popravdě řečeno neviděl. Lunapark si mohli Liberečané užít, když se stavěl před radnicí v rámci natáčení dalšího dílu Spider-Mana. Ruské kolo se ostatně na náměstí objevilo znovu před vánočními svátky 2019. Záběry z Liberce se spolu s dalšími destinacemi objeví v první a druhé sérii seriálu Carnival Row s Orlandem Bloomem. A pořád to ještě není všechno. Ve výčtu chybí seriály o Albertu Einsteinovi, Miladě Horákové či Sigmundu Freudovi, 12 opic, Zrádci či severský Atlantic Crossing.
Nejen v regionálních médiích, ale i v České televizi a dalších má Liberec své zastoupení. A to třeba v podobě Marcely Augustové (* 19. srpna 1965 Hořice) - historický pořad Pionýrská vlaštovka, Události aj., která dlouhodobě pobývala v Liberci a ani dnes to do něj nemá z Hodkovic daleko. Zmínit můžeme i Romanu Proškovou (* 17. 8. 1973 Liberec) - Genus TV, TV Nova, FTV Prima, nebo mediálně známou Miss Severní Čechy Nikol Lenertovou (* 26. 11. 1974 Liberec) - TV Nova.
Do kulturního dění Liberecka se rovněž nesmazatelně zapsal jeden pár - manželé Jan a Jana Koškovi († 20. 12. 2019), kteří učili tančit několik generací. Taneční kurzy pořádali v Liberci, ale třeba i v Hrádku, Jablonci a Tanvaldu přes třicet let.
K libereckým stavbám neodmyslitelně patří architekt Karel Hubáček (* 23. 2. 1924 Praha, † 23. 10. 2011 Liberec). Do Liberce se dostal v roce 1951, hotel a televizní vysílač na Ještědu (výstavba 30. 7. 1966 - 21. 9. 1973) navrhl už
Božena Němcová (* pravděpodobně 4. 2. 1820 Vídeň, † 21. 1. 1862 Praha) se se svým manželem - finančním komisařem - stěhovala do Liberce po jeho přeložení v únoru 1850 (jiné zdroje uvádí jako datum stěhování prosinec 1849). Panovala tu tehdy krutá zima. Pobývali tu společně necelý rok. Z prvního bydlení je vyhnal požár, za druhé je považován dům na náměstí Českých bratří. Přesně to ale nevíme. Z města nadšená rozhodně nebyla. Přátelé ji příliš nenavštěvovali, navíc ji v červnu zemřel otec. Navíc se nesetkala se vstřícností českých obyvatel za Ještědem, nejčastěji kvůli zaměstnání jejího muže. V tomto ohledu měli místní lidé mnohem blíž ke Karolině Světlé (* 24. 2. 1830 Praha, † 7. 9. 1899 Praha). Tak, ačkoliv se narodila i zemřela v Praze, přes léto pobývala v dnešní Světlé pod Ještědem, rodišti manžela Petra Mužáka. Její dílo a život ostatně ovlivnilo i přátelství právě s Boženou Němcovou. Karolina Světlá podává o návštěvách Boženy Němcové zprávu:
Jsouc jak obyčejně o prázdninách návštěvou u Mužáků, ptala se jednou sousedek: "Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, kteráž schválně přišla až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?" "Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly nic jiného, než ňákou tu hloupou pohádku," přiznával se tchán. "A proč?" podivila jsem se. "Vždyť to byla paní úřednická, a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty," objasňoval mi tehdejší situaci. "Jak snadno mohly naše
ženštiny něco prošplechtnout, čím by uvalily na nás nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí."
K oněm spisovatelkám patří do trojlístku ještě jedno jméno - Jan Neruda (* 9. 7. 1834 Praha, † 22. 8. 1891 Praha). Mezi ním a Světlou se dokonce mluví o (platonickém) vztahu. Nerudovo hodnocení Liberce si nebere servítky. Město navštívil v září 1865 a popsal jej ve svém fejetonu "Liberec" (sbírka Menší povídky):
I.
Nepříjemný je Liberec jak málo které město! Kdyby chtěli realisté poesii umrtvit, nechť ji internují do Liberce: za čtrnáct dní bude na ní místo pele sukno a její růžové tváře budou obarveny do špinavého modra. Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, - člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se bud pod soukennými balíky až k zemi, bud mluví místo myšlenek samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě "tuchknappenherberge". Člověk má na své duši sukna pro několik zim dost, když vyjde zas z Liberce, této "zweite landeshauptstadt, erste deutsche stadt Böhmens"!
Historie povídá, že má Liberec své jméno od jakés Liberky, opevněné hospody; pověst dí, že od jakéhos Slovana Libora; Němci ale nevěří ani historii ani pověsti a jmenují město Reichenberg a nevědí proč. Liberec má zcela ráz města od včerejška. Kdosi vylíčil, že Liberec vypadá, jako by byl někdo dal pyšné paláce a mizerné chatrče do jednoho pytle a pak vše vysypal, ať to padne kam padne. Pravda, chatrčí je tu dost, ale pravých paláců jsem neviděl! A ostatní domy jsou zas jen továrnami jeden jako druhý, všechny pod břidlicí a všechny s bleskosvodem; několik set stejných modelů a dohromady jmenuje se to Liberec.
Ač má Liberec pět čtvrtí jako Praha a o tucet pahorků víc než Řím, má přece pro svou roztroušenost a nepravidelnost zcela jen ráz venkovského a sice pohorského městečka. Právě tak jak pohorské vesnice roztrušují budovky své po stráních zcela bez pravidel, stavěli liberečtí továrníci po nížinách, jak je napadlo. Proto také má Liberec ku podivu velký objem a knihkupectví liberecká prodávají plány, které sterými názvy ulic imponují. Ovšem do většiny ulic sotva vejdeš a vlastně jsi již zase z ní vyšel. Továrny potřebují světla, nepřilehají rády k budovám jiným a každou stranu továrny poctili Liberčané hned jménem ulice.
Chodil jsem po Liberci s plánem v ruce a musil do něho nahlédnout každý desátý krok. Svrchní části pahrbků jsou obyčejné neobydleny, zorané na nich lihy dodávají městu ještě venkovštější ráz. Krásným nebude Liberec nejspíš již nikdy, pravidelná Plzeň na př. je proti němu hotovou Florencí. Celistvý obraz nynějšího Liberce musil by se z některého okna nebes kreslit a pak ještě by vypadal Liberec jako konglomerát v mineralogické sbírce, vždy kus hlíny a pak teprv pecka lepšího kamene.
Hrbolalost půdy je tak velká, že se tážeš mimovolně po účeli, zarachotí-li někde jednotlivý kočár; mezkové by tu byli nepoměrně lip na svém místě než jsou koně. Do některých ulic dívá se cizinec zrovna nedůvěřivě vzhůru, kdo nemá obrovské plíce, nemůže v Liberci ani procházkou chodit. Jednu z těch krkolomných ulic nazývají "Wolkengasse"; mohli by toho jména užit pro všechny ulice a rozeznat je jenom dle čísel, "Wolkengasse nro I., nro II. atd."
Jak vysoko zde stojí industrie a povzneslo-li se právě tak, jako je zde umění soukenické, zase soukenictví na umění, neodvážím se rozhodovat. Rovněž těžko určit, je-li Liberec nyní opravdu bohat, poslední doba všeobecných továrnických úpadků dosti mnoho mu as ublížila. Tolik je ale jisto, že jsem nikde neviděl takové množství otrhaných dětí jako v Liberci. Jsou to ovšem jen děti dělníků, pan továrník může k vůli těm hadrům dosti peněz míti! Kde je nepoměrná nadvláda továrnického průmyslu, kde jsou peníze nejvyšším účelem života, brávají se často peníze za totožný se vzdělaností. Materialismus spokojuje se zevnějším leskem a demoralisuje často v každém ohledu. Abych libereckým pánům továrníkům neublížil v ohledu nijakém, cituju, že co hlavní svou duševní v astnost s pyšným úsměvem uvádějí: "Ja das ist wahr, der Reichenberger ist grob, sehr grob!" A to hrubstvi není snad jen polovičalé, ne snad jen pověstná ostatně dosti vídeňská "gemuethlichkeit", nýbrž plné, opravdové, prahrubé hrubství! Něžné pohlaví nezdá se co do vzdělanosti také nad turnovské falešné drahokamy povznášet.
Jeden z mých sousedů při obědě v elegantním hostinci Frankovu (přál, že je "l'homme des lettres"), obdržev právě od nějaké dámy list, sázel se na znamení vzdělanosti dámy té, že v dopisu jejím nebude ani jedna pravopisná chyba. Pak jich napočítali jenom několik.
Však to bude také v Liberci brzy lip. Na škole mají nápis "aussaat fuer tugend und weisheit" a po městě mají sílu kožešníků, kteří šijou i pro nemluvňata buršácké čepice. Liberec se honosí čistě německou kulturou a bude snad již za málo desítiletí umět také německý pravopis. Prozatím musí arci i veřejná oznámení vyčkat pravopisně blaženější doby!
II.
Školám libereckým ubývá. Na reálku přichází vždy méně českých žáků a německá vzdělanost a německý obchod mají tolik životní síly zde do sebe, že obchodní škola také jižjiž dechu ztrácí. Podivné to důkazy vzdělanosti! A skrovné vzdělanosti obecné rovná se důstojně nevzdělanost politická. Jako se protivy všude stýkají, tak také zde jedna a sice větší část německého občanstva indiferentně mlčí jako hrob a druhá zase křičí jako blázen. "Deutsch, deutsch, deutsch" je u těchto každý šindel a každý šindelák, a kdekoliv se v jedné místnosti prodává svorně "pivo, kořalka a rum", napíšou hned na firmu "zur deutschen einheit". Podobným politickým výrazům učí se nyní hlavně z "Neue freie Presse", nečtouce mimo ni skoro nic více. Poněvadž nejsou dosti vzděláni na čtení českých časopisů, jsou náhledy jejich velmi jednostranné: za půl tuctu dlaždiček z Hirschgrabenu ve Frankfurtu dají sebe i celé Rakousko, - neboť o tom nemají ani nejmenší pochybnosti, že Liberec je hlavní věc a ostatní Rakousko že na Liberci jen tak visí. "Těžiště Rakouska je přec jen v Německu," tvrdil jakýs politisující panáček vedle mne k sousedu protějšímu, rodilému to Prušáku. - "Toť je věc zázračná," divil se tento uštěpačně, "já posud neseznal ani jedinou věc, která by měla těžiště své mimo sebe!" Ovšem, Prušáci jsou objektivní, protože se jich naše záležitosti netýkají, a náš soused při
table l'hóte nemohl na př. také pochopit, jak k tomu přijdou Němci, že v Itálii se stále volá "morte ai Tedeschi", kdežto přece Německo nemá již po dvě století v Itálii co dělat.
Liberec má také svůj lokální, několika továrníky subvencionovaný lístek. Jmenují jej "Reichenberger Zeitung" a mimo Liberec jej tuším ani neprodávají z příčin ovšem velmi jasných. Co do obsahu živí se odjinud, co do formy je prý nyní hrubý, byl prý ale vyhlazenější, pokud jistá, arci že zas jen v Liberci uznávaná kapacita od redakce neodstoupla. Bývají morální firmy tak dobře akreditované, že každé slovo od nich vycházející má se vždy za rozhodně rozumné; "Reichenberger Zeitung" toho štěstí nemá. Za to má prý v Liberci nezvratnou pověst co nepřítelkyně Čechů. Ukazovali mně jakožto pravý zázrak v ní jeden feuilleton z Prahy (otisk z "National-Ztgu."), ve kterém se nám nenadávalo. Pisateli feuilletonu toho líbila se Praha tak, že ho naplnila "unsagbare wehmuth" nad jejím elegickým rázem, a poněvadž jeho bolest byla "unsagbar", plácal na celých třech sloupcích o tom, že ten "čilý, nadaný, náruživý" lid český musí se přec jen poněmčit. A to prý se stane velmi brzy, jen co Čechy - budou v celním spolku s Německem! Přísahám, že jsem to skutečně četl tištěné! Jakoby se bylo posud na českých hranicích platilo z němčiny clo! Nesnášenlivost Liberčanů má již svou historii a obdržela již svůj monument - viz "Slovník naučný". Tak zle, vlastně tak hloupé arci již není, jako bylo, když v hostinci zapovídali Francouzům zde mluvit - francouzsky, nebo když běhal ulicemi libereckými po lovecku vycvičený řezník, fackující každého, kdo mluvil česky.
S Libercem je spjat také Miloš Zapletal (* 13. ledna 1930 Prostějov), skaut, spisovatel považovaný za pokračovatele Jaroslava Foglara, překladatel E. T. Setona, autor Velkých encyklopedií her atd., Ten se do Liberce přistěhoval ke konci 50. let.
Vybavíte si zfilmovanou knihu Vekslák? Jejím autorem je liberecký rodák Pavel Frýbort, vlastním jménem Pavel Hříšný (* 20. 5. 1946 Liberec, † 27. 3. 2007).

Liberec a příroda

Jsem si vědom toho, že tu ani zdaleka nejsou všechna jména, jména těch, kteří něco Liberci dali nebo tu zanechali anonymně, a že leckdy to nebylo a není o jednotlivcích. Patří k nim hokejisté (1934 SK Rapid Horní Růžodol, 2000 HC Bílí Tygři, 2002 postup do extraligy, 2016 mistrovský titul), fotbalisté (1899 Reichenberger Fussballklub, 1958 Slovan Liberec, 1993 postup do 1. ligy, 2002 první mistrovský titul), volejbalisté (1948 klub, 1969 VK DUKLA Liberec, 18 mistrovských titulů), nebo lidé, kteří stáli u zrodu (nejen) libereckého florbalu (2001 první ženský titul pro Crazy Girls Liberec). S hlavičkou Dukly Liberec (1956) jsou svázána jména jako Nikola Sudová, Martin Koukal, Kateřina Neumannová, Ester Ledecká, Eva Samková, Ondřej Bank nebo třeba Pavel Ploc. Za hokej zmíním alespoň jedno jméno - Petr Nedvěd (* 9. 12. 1971 Liberec). Stále málo? Dobře tak tedy - tenista Martin Damm (* 1. 8. 1972), závodník Formule 1 Tomáš Enge (* 11. 9. 1976 Liberec) a atletka Zuzana Hejnová (* 19. 12. 1986 Liberec).

Kateřina z Redernu František Clam-Gallas František Josef I.
Johann von Liebieg Heinrich von Liebieg Václav Šamánek
Ferdinand Porsche Vlasta Burian František Peterka
Karel Vacek Václav Helšus Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal Karel Hubáček Petr Nedvěd
Expedice Peru 1970

Bojoval na západní frontě a zažil peklo v africké poušti. Dostal francouzský Řád čestné legie i Řád bílého lva. Ačkoliv byl liberecký rodák, válečný hrdina Stanislav Hnělička, mnohokrát blízko smrti, dožil se 94 let.

Narodil se v roce 1922. Z okupovaného Československa utekl v roce 1940 ještě jako sedmnáctiletý. Bez jídla přešel v prosinci 300 kilometrů mezi Rakouskem a Jugoslávií, aby se nakonec stal jedním z nejmladších vojáků československé zahraniční armády.

V Tobruku prokázal velké hrdinství jako člen průzkumných hlídek pronikajících na nepřátelské území. Byl zde také velitelem protiletadlového děla. O své zážitky se později podělil s režisérem Václavem Marhoulem, který film s názvem Tobruk natočil.

Hnělička se pak přesunul do Anglie. Jako člen tankového praporu se v roce 1944 vylodil v Normandii a zúčastnil se bojů u Dunkerque a v Belgii.

Po roce 1948 byl Stanislav Hnělička komunistickým režimem perzekuován. Sedm měsíců strávil ve vězení. Potom musel pracovat v dolech, jako lesní dělník nebo u stavebního podniku.

V roce 1968 bránil v Praze rozhlas před sovětskou armádou. Když tehdy Václav Havel s hercem Janem Třískou vysílali svá provolání z libereckého rozhlasového studia, pomáhal zatarasit vchod do budovy.

Brigádní generál Stanislav Hnělička bojoval za svobodu a demokracii celý život. Zemřel v liberecké nemocnici v roce 2016.

zdroj:https://sever.rozhlas.cz/stanislav-hnelicka-valecny-hrdina-celozivotni-bojovnik-za-svobodu-a-demokracii-9180049

Panu učiteli s láskou. Bývalí žáci poděkovali městu za Jindřicha Jehličku

Pan učitel Jindřich Jehlička byl pro mne vzorem a ovlivnil mé směřování na celý život. Takové vyznání napsalo několik bývalých žáků ZŠ Ještědská v Liberci vedení města. Primátorka učiteli jejich poděkování tento týden osobně tlumočila.

V někom z dětí zanechalo nesmazatelnou stopu zpívání ve sboru Kokrháček, někdo měl raději vodácký kroužek či hru na kytaru, jiný třeba francouzštinu. Všechny tyto zájmové kroužky vedl a dosud na ZŠ Ještědská v Liberci vede učitel Jindřich Jehlička.

Hned několik jeho bývalých žáků, dnes dospělých lidí, se písemně svěřilo primátorce města Martině Rosenbergové a náměstkovi pro školství a kulturu Kamilu Janu Svobodovi, jak hlubokou stopu v nich učitel Jehlička zanechal. Primátorka proto pozvala Jindřicha Jehličku tento týden na radnici, aby mu za jeho práci při výchově mladých lidí poděkovala, a vyřídila mu i vyznání jeho někdejších žáků.

"Málokdy nám píší lidé jen proto, aby někoho nebo něco pochválili. Proto mi udělalo velkou radost, když na radnici přišlo několik dopisů najednou s vyznáním panu učiteli Jehličkovi. Ráda jsem ho přivítala na radnici a poděkovala mu za jeho dlouholetou pedagogickou činnost, za jeho obdivuhodný výchovný vliv, který na děti má," řekla primátorka Martina Rosenbergová. Jak doplnila, bez podpory a zázemí školy by ovšem nemohl učitel v tolika různorodých kroužcích děti vést a rozvíjet v nich jejich schopnosti a talent.

"Perfektní zázemí učiteli Jehličkovi po celou dobu jeho působení vytvářely hlavně bývalé ředitelky Čeřovská a Medvedíková. Od nich se dočkal dlouholeté podpory a uznání," podotkla primátorka. "Vážím si toho, že jsem Jindřicha Jehličku poznala osobně. Tak velké srdce, a přitom tak obrovská skromnost, to už se dnes jen tak nevidí," dodala.

Na radnici napsali své poděkování lidé, kteří nastupovali do školy jako prvňáčci před bezmála čtvrt stoletím. Podrobně popisovali, co všechno jako svěřenci učitele Jehličky zažili, co se naučili a jak je kroužky formovaly. Jedna z bývalých žákyň napsala, jak se těší, až její malý syn nastoupí do stejné základní školy a že bude navštěvovat stejné kroužky jako kdysi ona sama. "V profesním i soukromém životě mi mockrát pomohl, proto si ho moc vážím. Je pro mě velkým vzorem," uvedla o svém učiteli mladá maminka.

O tom, jak učitel Jehlička před mnoha lety ovlivnil i výběr jejich profese, napsali například dva hudebníci orchestru Divadla F. X. Šaldy. "Hudba se stala mou životní volbou," zdůraznil fagotista orchestru.

Jeho kolegyně hobojistka doplnila, že Jindřich Jehlička jí byl vždy velkou motivací a oporou. "Díky mimovýukovým činnostem dostalo šanci mnoho nadaných, ale i obyčejných dětí, které v těchto činnostech nalezly směřování svého života a přátele na celý život," připomněla. Někteří z těch, které Jindřich Jehlička kdysi vedl ve svých kroužcích, se dnes sami věnují dětem jako pedagogové nebo instruktoři.

31.01.2013 Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král

Rodiče si pořídili v mém dětství pozemek s bouračkou po odsunutých Němcích, tak jsem na Liberecku trávil prázdniny, táta si tam léčil nemožnost účastnit se politického života, ano, s komunisty se nekamarádil. Když došlo k rozmísťování absolventů zeměměřické průmyslovky, na severu chyběli obyvatelé, hodně nás sem spadlo.
3.července 1961 jsem dostal do občanky štempl, že jsem pracovník Ústavu geodézie a kartografie Liberec s působností v celém tehdejším Severočeském kraji. Všichni jsme museli mít razítko v občance, existovala jakási doba, po jejímž uplynutí se stalo chybějící razítko důvodem k soudnímu stíhání. V tom jedenašedesátém se rozhodovalo o rozmístění absolventů už ve škole. Nenechali nás tápat. I plat byl připravený, 985 Kčs hrubého, nemyslím za den, ale za měsíc.
Po krátkém soudružském přivítání nás několik hned ten den odjelo do Ústí nad Labem. A tak, přetože jsem měl několik let v občanském průkazu razítko z Liberce, nostalgie mě chytá spíš v Ústí, tam proti nádraží je dům, dnes slouží jiným účelům, pokud mi vyjde čas, přes uličku V Jirchářích je vinotéka s žernoseckým vínem, dívám se na onen dům a pokud je nějaký posluchač, otravuju stařeckými výlevy. Jak to my věkovití umíme.
A dost!
Jsem v Liberci, který se díky soukromým autobusovým společnostem, jezdících po kvalitnějších silnicích, přiblížil Praze na hodinu a malý kousek. Posadím se do žlutého autobusu a než se kouknu do novin a vypiju kafe, vystupuju. Jen vzpomenu na dobu, kde jsme se stěhovali na prázdniny do naší chaloupky, ráno se vstávalo ve čtyry, abychom se ještě odpoledne dotloukli na místo osobním vlakem. Příplatek na rychlík činil 16 Kčs.
V celém svém životě jsem Liberec potkával. Kdybych sepsal historky společenské, pracovní, sportovní, opilecké, jenom ty, na které jsem léty nezapomněl, šlo by o hodně nezáživný slovní doprovod ke srovnávacím fotkám.
Vybral jsem si dálkový stokilometrový pochod Jizerskými horami, ten jsem měl hodně rád. Už neexistuje, co se týče publicity, nemohl se rovnat s Jizerskou padesátkou na lyžích.
Hurá do Liberce!
Reichenberg je významné město, jehož sláva léty vůbec neklesá. Budova nádraží mluví za vše. Následné dvě srovnávačky mám schované od loňska, tehdy jsem jenom přestupoval z autobusu na vlak a využil jsem volného času. Předpokládal jsem, že Liberec nafotím, pak budu vybírat. Letos zjara mě navštívily jakési nemoci, tak jsem se rozhodl zveřejnit všechno co mám. Co já vím, jestli za rok budu schopný chodit, fotit...