Krajská nemocnice a její historie

29.08.2022

Slavnostní položení závěrečného kamene nemocnice v Liberci

(1845, střelecký terč)

Nemocnice byla založena z veřejné sbírky a nazvaná po arcivévodovi Štěpánovi. Základní kámen byl položen 19.dubna 1845. Zedníci pod vedením stavitele A. Holuba pokračovali velmi rychle, takže závěrečný kámen hrubé stavby mohl být položen už za několik měsíců 29.srpna 1845. Dokončovací práce a vybavení se ale protáhlo tak, že nemocnice byla otevřena teprve 1.dubna 1848.
V suterénu byly kuchyně, prádelna, sklady, lednice a sklepy. V přízemí se nacházela ambulance, chirurgické oddělení se 16 lůžky ve 4 pokojích, návštěvní místnost, ubytovna ošetřovatelek, dále byt domovníka a různé sklady. V prvním patře byla ústavní kaple zasvěcená sv.Václavu a 6 pokojů s 36 lůžky (napůl pro muže a pro ženy), v druhém byly malé mansardové pokoje určené pro případné rozšíření nemocnice. Nad kaplí byla malá zvoníčka. Každé oddělení mělo vlastní kuchyňku pro ohřívání jídel. Zařízení pokojů bylo velice prosté: dřevěná lůžka s regulovatelnou výší podhlavníku a modrobílými plátěnými záclonkami oddělujícími nemocné, jeden noční stolek, stůl, židle a litinová kamna.
Správu nemocnice vedlo představenstvo. Byla financována z poplatků, které platili pacienti vždy předem (za chudé tak činila jejich domovská obec), dále z úroků fondů a nadací, výnosů z různých zábav, darů a také z poplatků za použití pohřebního vozu.
Liberečtí občané si mohli za měsíční dávku 5 krejcarů zajistit právo na ošetření v nejnižší třídě. Ze 147 pacientů, kteří byli přijati během prvního roku provozu, byla však takto pojištěna jen jedna třetina.
Už za několik let nemocnice nedostačovala a musela být rozšířena. Roku 1865 byla prodloužena po straně přestavbou psychiatrického oddělení a po devíti letech i na opačné straně, podél dnešní Husovy třídy, kde bylo umístěno dalších deset lůžek a kanceláře s vlastním, dnes už zazděným vchodem.(zdroj Kniha o Liberci)
historická mapa nemocnice
historická mapa nemocnice
foto Alena Veitová Gürtlerová
foto Alena Veitová Gürtlerová
60.léta a  2019
60.léta a 2019

Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká "bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost", dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že "v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů" a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí - chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, "cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu." Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze "Dům klavírů", situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že "je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního "Domu klavírů" uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice", neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na "zelené louce", což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.
Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
Stavba chirurgie v letech 1936 - 1938
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
Tehdejší plicní oddělení, nynější budova psychiatrie KNL (archiv L.Mencl)
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
Místo toho nízkého domků vlevo. Je nyní vjezd
archiv Luboš Mencl
archiv Luboš Mencl
1964 (archiv J.Peterka)
1964 (archiv J.Peterka)
archiv J.Peterka
archiv J.Peterka
 na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
na snímku je původní městký špitál. Budova, již ne tak zdobná, stojí do dnes ... (Starý Liberec)
1906
1906
1942 (archiv O.Musil)
1942 (archiv O.Musil)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
KN Chirurgie - postavená v roce 1937 - 38 (archiv Jana Zahurancová)
1948 archiv Václav Honzejk
1948 archiv Václav Honzejk
kolorováno Milan Péč
kolorováno Milan Péč

Porodnice v roce 1929

(zdroj: Ročenka a ukazatel bydlení města Reichenberg pro rok 1929)(archiv Petr Ruprecht)

porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
porodnice, to už je asi foceno z nové nemocnice... (archiv p. Odrážkové)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
Liberec 1955– oddělení předčasně narozených dětí (archiv T.Majer)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
výstavba bývalé ozařovny betatron (Archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
(31.7.1981) (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
17.6.82 (archiv K.Odrážkové)
24.9.1991
24.9.1991
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
Datum pořízení svého snímku napsal pan Odrážka s otazníkem - 20.4.1988 (z archivu Kateřiny Odrážkové)
Husova ulice 20.4.1988 (archiv K.Odrážkové) a 19.9.2021 (M.Gergelčík)
Husova ulice 20.4.1988 (archiv K.Odrážkové) a 19.9.2021 (M.Gergelčík)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
výhled z interny kolem roku 2000 (archiv p.Šípek)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
Snímek pana Odrážky z 21. srpna 1981 zachytil řadu zajímavých budov a objektů. (archiv Kateřiny Odrážkové)
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
archiv Pavlína Švecová
srpen 1966 (archiv K.Odrážkové) V levé části snímku je jasně poznatelný dům v Jablonecké ul. (č. 16 a 16a), domy v Pravé části snímku jsou nedávno zbořená Kristiánova ulice. Takže záběr je z horního patra staré Kristiánovy nemocnice (dnešní k demolici určená budova V), možná z kaple.(komentář Vojtěch Basl)
srpen 1966 (archiv K.Odrážkové) V levé části snímku je jasně poznatelný dům v Jablonecké ul. (č. 16 a 16a), domy v Pravé části snímku jsou nedávno zbořená Kristiánova ulice. Takže záběr je z horního patra staré Kristiánovy nemocnice (dnešní k demolici určená budova V), možná z kaple.(komentář Vojtěch Basl)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv -  Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.
Pohled na komplex nemocnici a okolí v roce 1992 (zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci. 1996) Hans Oldskull : Ještě je tam krásně vidět letní kino a další objekty které dávno odvál čas.

Kristiánova ulice v roce 2016

Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Na zahradní fasádě je i před novodobě dozdívky zřejmé originální řešení okenních os, pod opadanou omítkou je patrné materiálové řešení konstrukce se soklem z kamenných kvádrů a cihlovými zdmi. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Dvorní fasáda s dřevěnou kapotovanou pavlačí a rizalitem s toaletami, úpravy z konce 19. století. Pavlačové domy jsou na území Liberce poměrně vzácným jevem. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Původní kamenný portál zahradního průčelí s dvoukřídlou dveřní výplní rámové konstrukce přibližně ze 70. let 19. století. Tento pozoruhodný uměleckořemeslný prvek patří k nejrychleji zanikajícím při obnovách historických objektů. autor: Alena Řičánková
Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek

Tak už Kristiánova ulice mizí.

foto Alena Veitová Gürtlerová‎ 30.6.2020 a Zdeněk Mazánek 3.7.2020


Kristiánova ulice pod nemocnicí v Liberci. Ještě před měsícem, když jsem šel kolem, tam stály všechny domy, byť už dlouho jako ruiny. Od minulého týdne se bourá, dva zmizely, třetí ještě odolává. V budoucnu zde vznikne nový pavilon nemocnice. (Zdeněk Mazánek)


Zdeněk Mazánek
Zdeněk Mazánek
S Libereckým krajem jsme zase o krok blíže k zahájení výstavby nového pavilonu Krajské nemocnice Liberec.
Letos v dubnu jsme dostali územní rozhodnutí a již probíhá demolice 3 starých budov v Kristiánově ulici. 😀
Dokončení stavby plánujeme v roce 2024 a většinu nákladů by měl zaplatit Liberecký kraj (asi 2 miliardy Kč). Město Liberec se bude podílet částkou okolo 80 mil.Kč. (11.7.2020 Jaroslav Zámečník)
Aktuální téma - porovnání (snad) 2025/6 a 2018 (archiv Lukáš Černý)
Aktuální téma - porovnání (snad) 2025/6 a 2018 (archiv Lukáš Černý)

Vizualizace návrhu stavby

Krajská nemocnice Liberec, a.s. (KNL) formálně vznikla v r. 2007 na půdorysu tehdejší okresní nemocnice. Následně začal její dynamický rozvoj především v oblasti specializované péče, kdy postupně vznikala centra akreditovaná Ministerstvem zdravotnictví České republiky. V letech 2008-2011 tak došlo k výraznému rozšíření medicínských činností, kterému však přestaly vyhovovat dostupné prostory z hlediska kapacity, technických vlastností budov i logistických procesů. Veškeré nově zřizované provozy byly umístěny do stávajících objektů, obvykle za cenu přestaveb, přístaveb a omezení ostatních oborů. Analýza provedená kolegiem primářů a SWOT analýza z roku 2012 konstatují, že bylo ve stávající infrastruktuře, která využívá cca 82.000 m2 podlahových ploch (areál liberecké nemocnice a následná péče v Jablonném v Podještědí), dosaženo limitů tohoto typu nemocnice s vysoce specializovanou zdravotní péčí a bez uskutečnění projektu "Modernizace Krajské nemocnice Liberec" není možné dále držet krok s trendy soudobé medicíny. Varující skutečností je to, že chybí prostory pro umístění nových technologií a rozvíjejících se oborů, na kterých je nemocnice závislá. (Počet zdravotnické techniky, laboratorní techniky a metrologie vzrostl mezi lety 2007 až 2013 o cca 60 %). I když se nepočítá již s tak enormním nárůstem počtu zařízení, obnova přístrojové techniky vyžaduje nová prostorová řešení. Nedostatek prostoru a zastaralost budov je řešena stavebně-technickými improvizacemi, které snižují efektivitu procesů. Struktura stavebního fondu stávajícího areálu disponuje budovami, jejichž průměrné stáří je cca 95 let.

Výrazným impulzem bylo prohlášení Kolegia primářů z roku 2013, které jasně deklarovalo urgentní potřebu vhodné infrastruktury pro další rozvoj nemocnice. Následně byla začátkem roku 2014 vypracována analýza možností umístění nového areálu. Výsledkem bylo rozhodnutí akcionářů o ponechání areálu na stávajícím území KNL. Stanovisko akcionářů bylo nutno respektovat a tak následně vznikl Projektový záměr modernizace KNL v systémově provázaných etapách výstavby v rámci stávajícího areálu. Poté začaly práce na prostorovém řešení, stavebním programu a možných formách financování.

Modernizace v areálu umožňuje etapovité řešení s postupným financováním a využitím různých finančních nástrojů. Činí tak záměr reálným, a to prakticky bez nepřiměřených nároků na rozpočty akcionářů. Pozitivním, synergickým efektem může být smysluplná kultivace prostředí mezi nemocnicí a náměstím F. X. Šaldy, kde je v současnosti neutěšené prostředí, nedůstojné pro centrum města.

Základní cíle stavebního programu KNL

  1. Vytvoření účelných a variabilních prostor pro Centrum urgentní medicíny.
  2. Zefektivnění a integrace medicínských procesů - koncentrace pracovišť včetně zobrazovacího a laboratorního komplementu.
  3. Vytvoření podmínek pro další rozvoj super specializované péče - centrová medicína.
  4. Zlepšení komfortu pro klienty (pacienty) i zaměstnance.
  5. Zamezení dalším nesystémovým opatřením - improvizace.
  6. Zahájení postupné revitalizace celého areálu

(zdroj: https://www.modernizace-knl.cz/navrh-objektu-modernizace/ )

Tělocvična v Liberci na dobové pohlednici (před rokem 1918, ze sbírek SM)
Tělocvična v Liberci na dobové pohlednici (před rokem 1918, ze sbírek SM)
Dnešní Jedličkův ústav v Liberci na dobové pohlednicí, okolo roku 1920 (ze sbírek SM)
Dnešní Jedličkův ústav v Liberci na dobové pohlednicí, okolo roku 1920 (ze sbírek SM)
Vojenský lazaret v liberecké tělocvičně, období první světové války (SOKA Liberec)
Vojenský lazaret v liberecké tělocvičně, období první světové války (SOKA Liberec)

OBĚTI SRPNOVÝCH TANKŮ

Od roku 1945 sice české země válku již nezažily, v srpnu 1968 jí ale byly velmi blízko. | tehdy na ulicích vyhasínaly životy - v Liberci zemřelo devět lidí, v nedaleké Desné další dva. Desítky zraněných se pak ocitly na lůžkách liberecké nemocnice, která tak v onom nešťastném létě psala jednu z nejsmutnějších kapitol svých dějin.

autor: Lubor Lacina

 (zdroj: Čtvrtletnik Severočeského muzea v Liberec I/2019)

Lékaři a válečníci


ZA VÁLKY NĚMCŮ S NĚMCI

Když začne válka a objeví se velké množství zraněných, hledají se i místa, kde by mohli být ošetření nebo kde by čekali na uzdravení. Protože nemocnice v takových dobách nestačí, zřizují se lazarety - provizorní špitály, kde se o zraněné starají nejen lékaři a odborní ošetřovatelé, nýbrž i narychlo proškolení dobrovolníci. Jedna z takových situací nastala v roce 1866 během prusko-rakouské války, která zasáhla i Liberecko, a město pod Ještědem se ještě dlouho po skončení bojů staralo o raněné vojáky. Velký lazaret se nacházel například v libereckém zámku, který dne 1. listopadu 1866 dokonce navštívil rakouský císař František Josef |. Panovník tehdy objížděl válečná místa a navštěvoval raněné, v Liberci tedy zavítal i do lazaretu v zámku nebo do tzv. Štěpánské nemocnice (původní "Stephanhospital", dnes pavilon "V" tvořící jádro současného areálu nemocnice).

SVĚTOVÉ VÁLEČNÉ ŠÍLENSTVÍ

Jestliže prusko-rakouská válka v Liberci naplnila nemocnici i lazarety až po strop, válka světová o padesát let později to vše ještě stokrát znásobila.

Už v srpnu 1914 začaly vojenské transporty do města přivážet první mrtvé a raněné, po pár měsících se počty nešťastných vojáků začaly počítat na tisíce. Teď už nestačilo vyhradit volné prostory, nyní muselo válce ustoupit úplně všechno - na lazarety se změnila liberecká sokolovna, sotva dostavěná léčebna pro invalidní děti (pozdější Jedličkův ústav), místnosti ve školách, hostincích i jinde.

Válka spolykala obrovské množství životů a na koncí v roce 1918 byla situace až tak zlá, že vedení města zřídilo v sousedních Ruprechticích nový hřbitov, protože ten městský nestačil.

Nebylo divu - z front přiváželi uniformované Liberečany v rakvích, v zázemí umírali lidé hlady, zimou i rezignací a nad Evropou přecházelo strašidlo španělské chřipky. Zdravotnický personál měl víc práce než kdokoli jiný.

Připomínky této doby najdeme v našem okolí dodnes. Už zmíněný ruprechtický hřbitov je dnes pietním místem obětí válek. Na druhé straně města, v Ostašově, na hřbitově uprostřed polí věčně odpočívá několik stovek vojáků, kteří zemřeli v tamějším zajateckém táboře.

A podobné místo najdeme i v Jablonci nad Nisou = "háj hrdinů" v místní části Jablonecké Paseky. Je trochu skrytý v lese nad domovem důchodců, který byl ve válečné době sanatoriem a rovněž válečným lazaretem.

HITLEROVA VÁLKA

Když dvacet let po roce 1918 vypukla další, ještě ničivější válka, severní Čechy se staly opět jejím zázemím. Znovu se objevili ranění vojáci, hladoví obyvatelé i psychicky zlomení lidé, tentokrát k tomu ale přibylo ještě šílenství rasových teorif a brutální perzekuce všech, kteří se ozvali k protestu nebo odporu.

Tvrdá diktatura dopadla na celý kraj a svět lékařské péče nebyl výjimkou - na jedné straně v horských chatách i městských palácích fungovala luxusní sanatoria pro nacistické a vojenské prominenty, na druhé straně v několika koncentračních táborech v okolí města živořili lidé na pokraji smrti a tamější "marodky" mnohdy připomínaly spíše středověké mučírny. I lidé, kteří nebyli lapeni perzekučním systémem, ale tvrdě pocítili nadvládu "panské rasy" - třeba v Jilemnici nemocniční areál nacisté zabrali pro sanatorium SS. Veřejná nemocnice pro české pacienty se naopak musela odstěhovat do provizorních prostor - postupně do dvou jilemnických školních budov. Válečný osud, i když ne tolik tragický, má i areál ve Vysokém nad Jizerou. Založen byl jako oblastní nemocnice, která se měla starat o pacienty z regionu. Když ale v říjnu 1938 Německá říše pohltila české pohraničí, ocitlo se Vysoké ze tří stran obklopeno nacistickým státem a spádový význam nemocníce poklesl. Proto zde bylo otevřeno tuberkulózní oddělení.

Po válce toto určení nemocnici zůstalo a areál se změnil na tuberkulózní léčebnu, postupně však díky boji proti "tubeře" pacientů ve Vysokém výrazně ubylo. Navíc byly pod nemocnicí zaměřeny prameny pitné vody pro město Semily, z hygienických i kapacitních důvodů tedy byla léčebna TBC zrušena. Uvolnily se tak prostory pro budoucí nejslavnější vysocké zdravotnické zařízení - mezinárodně proslulý ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie.